Eva Hájková
ZMRZLINA
Když horko dýchne do ulic
potkáš ji na chodníku
Nese se v křupavém kornoutu
a studí na jazyku
Na tácku mince zacinknou
Kdo si ji odpustí?
Malá či velká – pospěš si
nežli se rozpustí
VLAŠTOVKY
Chtěla jsem vyfotit vlaštovky
ale na snímku jsem našla jen
prázdné dráty
Chtěla jsem si jejich fotku zarámovat
a pověsit na stěnu pokoje
místo obrazu
Ale ony nechtěly
a proto uletěly
A proč by měly chtít?
Jim patří celá hladina rybníka
Když nefouká vítr a voda se uklidní
vidí v ní za letu svůj obraz
jako v zrcadle
Tyto dvě krátké básničky mi svou výrazovou úsporností zase jednou připomněly téměř až japonský styl haiku. Ale nejen svým krátkým rozsahem samotným; nýbrž především tím, že v jejich pointách nečekaně vzniká jakési tajemné, nečekané spojení či rozuzlení, které působí bezmála až magickým dojmem.
Vlastně se zde opět dostáváme k onomu „jinobytí“, které se vynořilo i v předcházejícím textu autorky, tedy ve „Druhém životě“. Já pro sebe musím říci: toto „jinobytí“ mě vždy dokáže zaujmout a upoutat, právě tímto generováním naprosto nečekaného zvratu, až přímo tajemna.
Jako by se v našem „odkouzleném“ světě náhle přece jenom objevil nadějný záblesk kouzelných světů… 🙂