Eva Hájková
SOUSEDSKÉ SETKÁNÍ
Má sousedka
je jako já
Taky musí vařit
a proto mi přinesla recept
na okurkové čatní
Má sousedka
je jako já
Taky ji něco bolí
až někdy v noci nemůže spát
a její okno svítí do tmy
jak lampa naděje
Vede k ní cestička
brankou v plotě
kudy nikdo cizí nechodí
Je tak blízko
Jenom pár kroků
přes zahradu
A já jí neumím pomoct
v té její bolesti
Jen občas v zahradě
vyslechnu
její slova
MYŠLENKY
Četly si spolu
o jednom léčiteli
který žil pro druhé
Úžasný člověk –
řekla první
a myslela si v duchu:
Proč tu dnes není
pro mne?
Vždyť já tolik trpím!
Úžasný člověk –
řekla si druhá v duchu
Proč nejsem jako on?
Ale nahlas neřekla nic
Čí myšlenka byla pravdivější
to ví jen Bůh
A jenom On
to může posoudit
PROCHÁZKA PO DEŠTI
Po krátkém dešti
lesknou se mokré chodníky
Slunce už zase oslňuje
K večeru si spolu vyjdeme ven
ty a já
ruku v ruce
V ulici před návsí
potkáme jiřičky
Je jich tu celé hejno
a živě spolu švitoří
O kousek dál
hejno povykujících vrabců
vylétlo k obloze
a zase svorně slétlo na zem
Schovávají se v loubinci
kterým až po střechu obrůstá
západní zeď staré stodoly
zalitá sluncem
Někde vysoko v oblacích
slyšíme hukot letadla
Psi štěkají za ploty
a večerní zvon hlaholí
z kostelní věže
K ilustračnímu obrázku: ten se jmenuje „Duha v horách po dešti“, vlastně jsem ho mínil jako doprovod k třetí básničce, to jest napřed jsem měl vyhlédnutou jednu fotografii s jakousi silnicí, mokrou a šedivou po právě skončeném dešti, ale pak mi pohled padl na tento obrázek, který sice nezobrazuje tak zřetelně krajinu po dešti, ale svou okouzlující duhou jako by nějak souzněl i s tématem prvních dvou básniček, tedy s léčitelstvím. Které samozřejmě vždy obsahuje nějaký magický, tedy „kouzelný“ prvek.
K obsahu básniček samotných, především těch prvních dvou – tady je sotva možné k nim něco dodat, vše je vyřčeno už v nich samých.
Já si při těchto nemocech stáří vždy musím vzpomenout na herečku Stellu Zázvorkovou, ta svého času v televizi řekla, že když takhle ve stáří přijde nějaký problém, nějaká bolest, tak že člověk napřed doufá že to časem pomine; ale že v tomto věku – na rozdíl od mládí – už k vyléčení nedochází, a bolest zůstane.
K čemuž pak ještě přidala: „A právě v tom je stáří tak kruté.“
Nedá se nic dělat, ale my „dříve narození“ se už asi musíme smířit s tím že některých neduhů, problémů a bolestí se už nezbavíme.
Leda – ledaže bychom měli kontakt na nějakého opravdu dobrého léčitele.
…nebo nebrali jako automatickou samozřejmost zachování všeobecné dostupnosti aspoň částečné dopomoci financované solidárním zdravotním pojištěním 😉