Druhý život

92 komentářů u „Druhý život“

1. Pro tuto chvíli jenom krátce k ilustračnímu obrázku: měl jsem nemalé potíže s tím nalézt nějaký příhodný obrázek k danému tématu. Ale protože v textu padlo slovo o „jinobytí“, použil jsem jednu scénu z filmu „Nekonečný příběh“ na téma románu Michaela Endeho, kde toto „jinobytí“ také hraje svou – a to dost klíčovou – roli.

2. Krásný text, osvěživé analogie… (med pospolité zkušenosti z jiné látky – nektaru jednotlivých našich okamžiků..)

   Náhodou se mi pak na předních místech prohlížeče nabídl tento článek o různých pohledech na fraktály – „objekty žijící na hranicích chaosu a řádu“.. kolem nás i skrze nás, čerpající svou živost také z náhodných poruch (řádu):

   https://www.flowee.cz/planeta/11966-fraktaly-kouzlo-prirody-a-kultury-muze-odhalit-tajemstvi-vesmiru

   Je to pořád stejné, pro stoiky – učitele císaře na sklonku Říma i pro nás za času dalších rabování pospolité zkušenosti… Snad si trochu můžeme volit, jakým pohledem (s jakou vírou) se budeme dívat – dík za k tomu nápomocné dary letního rána 🙂

3. Samozřejmě bohužel někteří někdy nebo i soustavně můžeme mít tu smůlu že zorné pole svobodné volby interpretace žité skutečnosti se nám výrazně determinuje a zúží: nedávno tu Vámi zmíněný případ O. H., události kolektivních lynčů…

4. Při pročítání této úvahy se mi vynořila v hlavě myšlenka: její autorka jako by nějakým způsobem „zpomalila čas“. Nežli přijde řeč na samotné téma, ona před čtenářem napřed začne zeširoka a s vnitřním klidem doslova rozprostírat krajinu, celou situaci. Toto zpomalení – obšírným líčením zdánlivě nepodstatných podrobností – nutí mysl aby se oprostila od spěchu všedního dne, aby se sama zastavila, a aby začala hlouběji vnímat o čem je řeč, co se chce čtenáři sdělit.

   Vzpomněl jsem si přitom na Miroslava Horníčka, jak kdysi – už je tomu také hodně dávno – v nějakém pořadu hovořil víceméně na to samé téma. Tedy na téma pomalosti vyprávění. Vzpomínal na jakéhosi snad venkovského staříka, který když začal své vyprávění na nějaké téma, tak napřed zeširoka vylíčil všechno okolí, počasí, lidi, ale snad i kozy a krávy které stály kolem. A teprve když před svými posluchači rozprostřel toto naprosto plastické panoráma celé situace, začal vyprávět samotný příběh.

   Miroslav Horníček sám pak k tomu podotkl, že něco takového – tedy takovýto pomalý, rozšafný způsob vyprávění – bylo možné jenom za jeho mladých časů. Zatímco v dnešním uspěchaném světě každý okamžitě očekává pointu, vypravěč takto rozkošatělých příběhů a líčení by dnes neměl vůbec šanci uspět.

   No – naštěstí my zde tak jako tak stojíme stranou mimo tohoto povrchně uspěchaného světa; a proto můžeme být jenom vděčni autorce tohoto zamyšlení, že nám umožnila ponořit se alespoň na chvíli do onoho „zpomaleného“ světa.

5. Fraktály – mám pocit že autorka onoho článku tak trochu inflačně za „fraktály“ prohlašuje všechno, co se jenom nějakým způsobem opakuje.

   Nicméně zajímavá je myšlenka, že fraktály jsou jakousi hranicí mezi řádem a chaosem. Ovšem zde by bylo nutno konkrétněji určit, v čem tato hranice vlastně spočívá.

   Stejně tak je zajímavé tvrzení, že fraktály by mohly pomoci vysvětlit mystérium našeho myšlení; ale i zde bez další konkretizace této téze zůstává její obsah značně mlhavý.

   Což vlastně platí víceméně o celém autorčině textu na dané téma: napřed se budí dojem jako by tu mělo být řečeno něco velmi významného, ale poté se víceméně jenom popisují jednotlivé druhy fraktálů.

6. To jste hezky napsal o tom zpomalení času, pane Poláčku. Já si myslím, že je to dobré nejenom pro mysl, ale i pro tělo. Četla jsem kdysi, že tělo má tak šanci regenerovat, dokonce až na buněčné úrovni.
   Vlastně i modlitby jsou takovým zpomalením času.

7. Já jsem ten text poslala také na web Křesťan dnes. Ale už teď toho trochu lituji. Člověk si nemá myslet, že někoho ovlivní.

8. Člověk si myslí, že ty druhé ovlivní a zatím druzí ovlivní jeho. Například mu strašně znechutí to, co dříve míval rád.

9. A nebýt jakýchsi příčin, mohl by se nám prý čas dokonce až zastavit 😉 :

   https://nedd.tiscali.cz/existuje-cas-nekteri-vedci-o-tom-zacinaji-pochybovat-533393

10. „…teorii smyčkové kvantové gravitace, v níž strukturu prostoru a času tvoří síť extrémně malých diskrétních kousků neboli ‚smyček‘. Pozoruhodné na této teorii je, že nepočítá s časem“ – tady bych se především pozastavil u oné charakteristiky „diskrétní“. Už Zenón z Eleje dokázal svými úvahami a experimenty, že jsoucno není možno pokládat za ryze diskrétní. (A stejně tak málo za ryze kontinuální.)

    Ale záleží ovšem na tom, jak konkrétně je ona teorie vybudována. Je nutno si uvědomit: „čas“ sám skutečně není samostatnou entitou, nýbrž je pouze sekundárním měřítkem, ukazatelem změn v (reálném, materiálním) bytí. Čistě teoreticky by tedy skutečně bylo možné, že existují ony „smyčky“ uzavřené jenom samy do sebe, v kterých neprobíhá žádná změna; a moment „času“ tedy v rámci jich samých tedy skutečně nehraje žádnou roli. K oněm zmíněným změnám ve hmotných procesech pak dochází pouze na vyšší úrovni, tedy vzájemnými interakcemi mezi jednotlivými „smyčkami“. Obdobně jako například cihla zůstává stále tou samou cihlou, součástí nějakého vyššího celku se stává až jejím – externím – vřazením do něj.

    Ovšem – ta cihla musí být nějakým způsobem i tohoto externího vztahu schopna, a musí ho být účastna (prostřednictvím její schopnosti vázat se s maltou). I ony „smyčky“ by tedy stejně tak musely být schopny vstupovat do externích vztahů; ale nejpozději v tomto okamžiku by i pro ně začal „běžet čas“. Neboť smyčka s něčím spojená, svázaná sotva může být tou samou smyčkou jako když byla volná, bez jakýchkoli vazeb a spojení.

11. Co se regenerace těla prostřednictvím pomalosti týče, zrovna v těchto dnech jsem někde četl jakýsi seznam, přezkoumání obecně užívaných metod relaxace. Už si přesně nevzpomenu jak byly jednotlivé metody hodnoceny, ale uvízlo mi v paměti ohledně meditace (tedy naprostého zpomalení), že nemá zdaleka natolik pozitivní účinky jak se obecně věří.

    Ale už si opravdu nevzpomenu na přesný kontext, bohužel se mi ten text nepodařilo znovu najít.

12. Meditace „nemá zdaleka natolik pozitivní účinky jak se obecně věří“.
    A jak se vlastně obecně věří?

13. Meditace má právě svým zklidněním ducha zklidnit i celé tělo, tím uvolnit celkové napětí, odbourat stres, případně i aktivovat vlastní léčivé energie.

    Musím říci že mě to dost překvapilo že v onom textu byly účinky právě meditace takto zpochybněny; já určitá „meditační“ sezení praktikuji prakticky každý den (i když jen velmi krátce), a v každém případě jednoznačně pozitivní efekt je v tom, že mám pak znatelně lepší spánek.

    Bohužel se mi nepodařilo objevit kde jsem ten článek viděl, takže už nevím přesně o jaký kontext se jednalo. Ale tak nějak matně si vzpomínám, že se možná jednalo o to jaké techniky či cvičení či vůbec činnosti vedou ke zvýšení pocitu štěstí; v tomto ohledu by bylo možno uznat, že meditace tento výsledek nemají, není to ani vůbec jejich účelem.

14. Přesvědčivá argumentace (cihlami) proti úlomkům bezčasí 🙂
    Žádné „atomy“ nejde abstrahovat od vztahů do kterých vstupují (a kterými se přeměňují..) .. Snad jen jediný Vztah – o kterém doufáme – věříme že trvá.

    Nicméně aspoň zpomalení bývá užitečné: člověk snad „získá čas“ kterým vědomí lépe stíhá zažít co se děje (nebo dělo, i v těle).

    Struktury „na hranicích mezi chaosem a řádem“… Laicky to chápu tak, že žádný otevřený termodynamický systém (organismus který směňuje svou uspořádanost za chaos ve svém okolí) nemůže reálně existovat bez poruch – žádné skutečné koruny stromů nejsou zcela pravidelně se opakujícím „matematickým předpisem“.

    …Může vůbec někdo opravdu ovlivnit někoho, aniž by se tím změnil sám?

15. Myslím, že se navzájem ovlivňujeme už tím, že se setkáváme (jací jsme), nejen tím, že se měníme.

16. Pane Nusharte, svým posledním příspěvkem jako byste přímo vstoupil do diskusí a sporů které vedu (trvale a především v poslední době) na DR s panem Profantem. Zajímavé na tom je: i když Vy jste tuto myšlenku mínil především v duchovní rovině, ona má naprosto stejnou platnost i v rovině společenské.

    „Žádné „atomy“ nejde abstrahovat od vztahů do kterých vstupují (a kterými se přeměňují..)“ – to je přesně to co aktéři typu pana Profanta nikdy nechtějí (či opravdu nedokáží?…) uznat a pochopit: že člověk není nějaká absolutně autonomní, izolovaná entita („atom“), nýbrž že je vždy včleněn, vřazen do velmi složitého pletiva vnějších vztahů. Které jsou vůči němu ovšem vnější jenom relativně; v jiném smyslu nejsou něco jiného, nýbrž jsou člověkem samým, právě tím že do něj vstupují, ovlivňují ho, stávají se jeho součástí.

    Tento stav identity vnějšího a vnitřního svého času radikálním způsobem formuloval Karel Marx se svou (tehdy) známou tézí, že „člověk je soubor společenských vztahů“. Bezpochyby: toto jeho pojetí je stejně tak jednostranné jako ono „atomistické“ pojetí člověka, nicméně je mnohem hodnotnější, právě protože poukazuje na tu část skutečnosti, kterou si jen málokdo dokáže uvědomit.

    ————————

    S tím souvisí i Vaše otázka zda „Může vůbec někdo opravdu ovlivnit někoho, aniž by se tím změnil sám?“ – i když tady se mi k tomuto náhledu zdá být Hegel blíže nežli Marx, musím přiznat že s tímto Hegelovým modelem jsem měl svého času nemalé potíže (možná spíše ale v důsledku typicky krajně šroubovanému hegelovskému způsobu vyjadřování nežli kvůli obsahu téze samotné). Jde o to že Hegel dějiny lidstva důsledně vykládal nikoli materialisticky, nýbrž jako „vývoj vědomí“. Přičemž tento vývoj probíhal na jedné straně kontinuálně, ale na straně druhé v kvalitativních skocích. Přičemž každá změna vědomí (jakožto důsledek tohoto vývoje) zároveň mění i způsob jakým člověk hledí na skutečnost – a tím vlastně mění i skutečnost samu. – Protože „skutečnost“ je podle Hegela jak řečeno tak jako tak podstatně imateriální, duchovní, vědomá.

    To tedy znamená – abychom se vrátili k Vaší otázce – že i podle Hegela skutečně tím, že člověk mění svět (tedy „někoho ovlivňuje“), že tím zároveň mění i sám sebe, způsob svého nazírání, svého vztahování se ke světu.

    Tento proces změn (vnějšího a vnitřního, subjektivního a objektivního) je tedy vždy oboustranný, navzájem provázaný; takže nakonec v určitém smyslu i samotný protiklad objektivní – subjektivní se stává přinejmenším relativním.

    Právě proto pro mě ostatně bylo pochopení tohoto Hegelova myšlenkového modelu natolik obtížné – protože zde nakonec zcela mizí archimédovský „pevný bod“, není čeho se chytit, vše pevné se rozplyne v tomto neustálém kolotoči změn.

    Hegel ovšem měl svůj finální (a zároveň výchozí) pevný bod ve svém „absolutním Duchu“ (totožný s Bohem), který je v tomto procesu změn jak počátkem tak i koncem veškerého vývoje.

17. A stejně tak i Vaše poznámka „Struktury ‚na hranicích mezi chaosem a řádem’… Laicky to chápu tak, že žádný otevřený termodynamický systém (organismus který směňuje svou uspořádanost za chaos ve svém okolí) nemůže reálně existovat bez poruch – žádné skutečné koruny stromů nejsou zcela pravidelně se opakujícím ‚matematickým předpisem‘.“ – i tato Vaše poznámka úzce souvisí s posledními diskusemi na DR (zrovna dnes jsem napsal dost zásadní komentář k Radovanu Bartoškovi); jedná se o ony „poruchy“, tedy o stálé tvrzení určité levicově-konzervativní frakce, že společnost je vždy nedokonalá, že je tedy vždy poruchová. Z kteréhožto – ovšemže nesporného – faktu oni pak vyvozují ten závěr a postoj, že není možné (a tedy ani přípustné) snažit se o nějaké zásadní vylepšení společenských poměrů, nýbrž že přípustné jsou jenom jejich dílčí změny v rámci stávajícího systému.

    Přičemž tento způsob argumentace ohledně „nedokonalosti“ či „poruchovosti“ má asi stejně takový smysl, kdybychom pak nedělali žádný rozdíl dejme tomu mezi trabantem a mercedesem.

    Anebo je možno dát – možná ještě pregnantnější – příklad z oblasti computeristiky, respektive vývoje software. Konkrétně: operační systém Windows. Pokud ještě někdo z přítomných zažil Windows 98, anebo ještě i Windows ME – to byly operační systémy neslavně proslulé svou permanentní náchylností k poruchám, k systémovým zhroucením všeho druhu. Tehdy jsem kdesi četl výrok, že tyto softwarové programy jsou natolik složité, že podle některých znalců principiálně vůbec není možné vytvořit bezporuchový počítačový operační systém. (Mimochodem: víceméně to samé by bylo možno stejně tak říci o člověku: že jeho mozek, jeho psychika jsou tak nesmírně složité útvary, že vůbec nemohou fungovat absolutně bezporuchově.)

    To tedy skutečně může být pravda; ale na straně druhé současné operační Windows jsou oproti oné „osmadevadesátce“ (nemluvě už o prvotní „devadesát pětce“) už kvalitativně někde zcela jinde. I v nejnovější verzi „Windows 11“ sice samozřejmě může docházet k nějakým softwarovým konfliktům (především ovšem s externími programy), nicméně v zásadě se uživatel může spolehnout přinejmenším na to, že když se pustí do nějaké práce (psaní textu) na počítači, že přitom nemusí setrvávat v neustálé obavě že náhlá porucha či přímo „blue screen“ mu celou jeho práci a námahu nechá zmizet do nenávratna.

    Takže tedy: ano, nějakou absolutní bezporuchovost (a tedy absolutní pravidelnost) v našem složitém světě asi nemůžeme očekávat; nicméně je možno vytvořit stavy s relativní, dostatečně konstantní bezporuchovostí.

18. S tím ostatně souvisí jeden moment, který by stál za bližší úvahu: zde jsme hovořili o vysoce komplexních útvarech a procesech; ale jak je tomu na elementární fyzikální úrovni? V zásadě platí (alespoň tak nás to učili), že určité fyzikální procesy jsou v zásadě naprosto konstantní. Například elektromagnetické vlnění má určitou, naprosto konstantní délku. Ale – není přece jenom i zde přítomna určitá nepravidelnost v tomto pohybu? Nějaká – ať jakkoli vzácná – odchylka? Tato otázka má svůj hluboký význam právě v tom, zda náš (materiální) svět je ve své podstatě konstantní, dokonalý, bezporuchový (a jenom na vyšších stupních komplexity dochází k nepravidelnostem, a tedy poruchám) – anebo zda už na této elementární úrovni je vždy přítomen moment nepravidelnosti, odchylky, tedy potenciálního chaosu.

19. Ještě něco k poznámce paní Hájkové, že „Myslím, že se navzájem ovlivňujeme už tím, že se setkáváme (jací jsme), nejen tím, že se měníme.“

    Tady přijde na to. Jsou lidé, kteří procházejí svým životem víceméně jako nosorožci – nic jimi nepohne. Alespoň napohled to tak vypadá. Ať se do nich mluví jakkoli intenzivně, u nich se všechno odrazí od jejich pancíře.

    Nicméně – tak naprosto izolováni od vnějšího světa přece jenom být nemohou, jak o tom byla řeč výše jejich nitro samo se nakonec konstituuje v neustálé výměně s okolním světem, bez tohoto okolního světa by jejich vědomí, samotné jejich já nemělo vlastně vůbec žádné konkrétní obsahy. Takže – ano, v tomto smyslu je možno říci že se navzájem ovlivňujeme už jenom tím samým faktem že se navzájem potkáváme, že spolu komunikujeme, aniž bychom se navzájem museli (nějak viditelně či bezprostředně) měnit.

20. Ano – máme tendenci budovat si „pancíře“, ačkoli – paradoxně – k jejich zbudování zpravidla použijeme nevlastní materiál z okolního myšlenkového světa. Pokud však bychom občas dopustili skutečné (neopancéřované) proměňující setkání, museli bychom asi připustit „hrozbu“ (či skoro „fyzikální nutnost“?) i vlastní proměny(?).

    Ve výchozím článku o proměnách se píše: „ani naše vzpomínky nejsou totožné s tím co jsme zažili“..
    Podobně myslím že ani naše fotografická zobrazení – „atomy vzpomínek“ – nejsou shodná s žitou skutečností, ze které jsme je vybrali a „zarámovali“ a nemusí ji vyjadřovat lépe a komplexněji než jiné naše pokusy 🙂

    Ještě k obhajobě poruchovosti: chápu to tak, že ona je přímo nezbytným atributem živosti organismu (včetně supra-organismu člověčiště). Současně je ale pro zachování života charakteristické – nezbytné i „směřování k tvaru“. Proto tedy ten příměr o žití na hranici mezi chaosem a řádem. Je však schopen (morálního) prožitku této hranice kdokoli jiný než téměř bezmocný jednotlivý člověk?
    Dospěli jsme po minulé světové válce ke konsensu o nepřičítatelnosti kolektivní viny. Nebylo by pak ale logické a férové že strany jednotlivce zříci se i kolektivních nároků, hrdosti a pocitů kolektivního bezpečí? (Jenže by to neodpovídalo realitě naší existence skrze naše agresivní společenstva.)

21. Skutečné setkání
    Možná se skutečně setkávají (takoví jací jsou) právě ti členové opičí tlupy, o nichž se ve vedlejší diskusi zmínil pan Poláček. Ale myslím, že je to nijak neproměňuje.
    Asi proto, protože nemají individuální duši? Či možná přesněji řečeno ducha?
    Tu duši možná nemají, protože nemají společnost, která si monopolizovala agresivitu? Tuším, že podle nějaké knížky Anselma Gruna vzniká duše právě při těch setkáváních s druhými lidmi. Prý se s ní člověk nerodí.

22. Zajímavá poznámka, paní Hájková; ale tak nějak mi to připomíná kontroverzi mezi Lockem a Leibnizem. Empirik a senzualista Locke – s citací Tomáše Akvinského – tvrdil že „nic není v duchu co by předtím nebylo ve smyslech“; což pak ovšem Leibniz kontroval dodatkem „s výjimkou ducha samotného“. Tím chtěl Leibniz poukázat na skutečnost, že (lidský) intelekt není možno redukovat jenom a pouze na sumu vnějších vjemů, nýbrž že tento intelekt má svou vlastní, svébytnou existenci.

    A o duši by bylo možno zřejmě prohlásit něco velmi podobného. Ano, lidská duše se samozřejmě vyvíjí v neustálé vzájemné výměně s okolím, v neustálém dialogu; ale na straně druhé aby k této výměně vůbec mohlo dojít, musí zde už předem být přítomno něco, co vytváří základ této duše.

    Ostatně Platón byl naopak přesvědčen o tom že nejenže člověk se už rodí s duší, ale dokonce naopak, že duše je věčná, a pouze reinkarnuje do nového těla. Platón toto své přesvědčení opíral o experiment který provedl během jedné diskuse s (ovšemže matematicky zcela nevzdělaným) otrokem, když ho nechal řešit určité matematické otázky, a on je korektně zodpověděl. (Ostatně je skutečností že určitou schopnost rozlišovat čísla, respektive počty, mají i některá zvířata.) Podle Platóna to byl důkaz že duše přichází na svět už hotová; ale při znovuzrození zapomněla většinu toho co znala v minulém životě, a musí se na to znovu rozpomínat. Ale v zásadě to má už v sobě, jak ukázal onen případ s otrokem.

    ———————-

    Ale že by se například opice ve vzájemném styku navzájem neovlivňovaly?… Tady bych spíše zastával zcela opačný názor; i ony se musí během svého života učit velice složitá pravidla sociálního života, a ta se učí (a osvojují si je) jenom prostřednictvím kontaktů s ostatními členy své skupiny.

    Ostatně viděl jsem před časem jednu dokumentaci o slonech u jednoho napajedla – dokonce i samci, kteří přes den žijí osamoceně a stýkají se jenom u toho napajedla, mají vypracován velice složitý komplex vzájemných vztahů (a jako vždy se jedná především o dominanci); kdy například tak zdánlivě běžné gesto jako položení chobotu přes hlavu druhého slona znamená vyjádření právě nároku na dominanci. Jinak řečeno: všechny zdánlivě třeba zcela bezvýznamné projevy vzájemné komunikace mají svůj význam, a musejí být tedy velmi dobře promyšlené, aby jimi dotyčný jedinec ve striktních hierarchických vztazích nenarazil na své hranice.

23. Morální prožitek, jedinec a společnost: pane Nusharte, včera nad ránem jsem měl podivný sen. Byl to sen toho druhu, který snící člověk prožívá velice bezprostředně, intenzivně, tedy jako vlastní životní realitu. Zdálo se mi že se – v nějakém poněkud obzvláštním prostředí – bavím se dvěma svými dřívějšími kolegy z práce. Oba mladší ročníky, jedna mladá, atraktivní, sympatická, přemýšlivá žena; on byl také inteligentní, ale měl spíše tendenci k lehkovážnému přístupu k životu. Ale pro tentokrát jsme všichni tři velice intenzivně diskutovali o tom, jak povrchní je současný svět, že vůbec neumožňuje nějaké hlubší, intenzivnější osobní, jmenovitě morální postoje. Vše klouže jenom po povrchu, vše končí jenom u izolované osobní existence jednotlivých individuí.

    Probudil jsem se z tohoto snu, ale ještě dlouho ve mně dozníval; zřejmě právě proto že jsem onen pocit povrchnosti současného světa, současné společnosti zde prožil s takto výjimečnou naléhavostí. Já v jedné diskusi na DR právě dost intenzivně rozebírám společensko-politické uspořádání liberální demokracie; a zrovna dnes jsem v rámci těchto analýz napsal, jak omezené je to pojetí, které celou šíři lidské existence redukuje jenom na záležitost těch či oněch – politických či sociálních – práv. Jsou to totiž paradoxně právě všechna tato „práva“ moderního sociálního státu, která by člověku měla být zárukou jeho svobodné existence, ale která ho ve skutečnosti zbavují možnosti vlastního mravního postoje. Tam kde všechno relevantní obstará stát se svým technokraticko-byrokratickým aparátem, tam je osobní mravní postoj fakticky naprosto zbytečný, respektive posouvá se pouze do roviny čistě soukromého mínění. Které dotyčný sice může prosazovat – ale pouze politicky, tedy předem deklarován jako pouze relativní, jako jeden názor z mnoha.

    Zatímco mravní postoj – ten je ze své nejvlastnější podstaty absolutní, nerelativizovatelný. Ten není možno vzdát pouze v zájmu „názorové plurality“.

    V každém případě takovýto mravní postoj je možno uplatňovat, prosazovat jenom v rámci určitého společenství, jinak nemá reálný význam. Ale pak všechno záleží právě na stavu tohoto společenství, zda samo mravní postoj uznává jako (vůdčí) hodnotu, anebo zda jsou pro ni mravní postoje něčím zcela nepodstatným.

24. „Kolektivní vina“ – ano, pane Nusharte, tu ovšem moderní civilizovaná společnost neuznává; ale něco podstatně jiného je kolektivní odpovědnost. Nebo snad přesněji, kolektivní pocit studu. Každý člověk je členem nějaké komunity, typicky členem toho či onoho národa; a jestliže s tímto národem sdílí určité pozitivní momenty (například hrdost na jeho mezinárodní úspěchy, na jeho slavnou minulost), pak musí být připraven sdílet i odpovědnost, pocit studu za jeho počiny negativní. A to i přesto že sám osobně na nich nijak nebyl vinen.

25. Fraktály a duše: pane Nusharte, zrovna před chvílí jsem pohlédl z okna mého mnichovského bytu. V Mnichově je dnes docela větrno, což vedlo k tomu že se na nebi z několika oblaků či mraků vytvořil dost nezvyklý obrazec. Je zcela běžným jevem že oblaka se navzájem dotýkají či překrývají; ale v tento moment (který záhy opět pominul) to vypadalo jako by jeden celkem běžný „načechraný“ oblak byl ze strany doslova protnut geometricky výrazně konturovaným klínem oblaku jiného. Tato nezvyklá scenérie v mém nitru evokovala pocit jakéhosi bezmála až mystického magična.

    Takže by bylo možno případně konstatovat, že fraktály nebeských útvarů se zde setkaly a souzněly s fraktály mé duše… 😉

26. Ano, není to vlastně nijak „samozřejmé“, že některé nebeské a krajinné útvary prožívá člověk jako velmi krásné – ačkoli v praktické rovině znamenají pro něj jen informaci že z nich asi nebude (nebo možná bude) pršet.

27. Jednou jsem na Facebooku zveřejnila jednu ze svých fotografií, kterou jsem nazvala Krajina nahlížená přes kopřivy (v popředí vysoké kopřivy a za nimi výhled na krajinu). Jedna paní k tomu připsala: „Krásné. Jak asi vidí krajinu kopřivy?“ Mně se nelíbilo, že kopřivám připisuje zrak a vůbec nějaké lidské schopnosti. Když vegetariáni nemohou jíst zvířata, protože to jsou naši bratři, tak to ještě chápu. Ale kdyby totéž připisovali rostlinám, pak bychom asi nemohli už vůbec nic jíst. Ani rostliny. Ze mě asi nebude svatý František.
    Nejprve jsem jí chtěla odpovědět, že kopřivy nemají oči. Ale napsala jsem místo toho: „K čemu by kopřivám bylo, aby viděly vzdálenou krajinu, do které se nikdy nemohou dostat?“ Neodpověděla.
    Ale mě po chvíli zamrzelo, že jsem to tak napsala. Možná to bylo necitlivé. Uvědomila jsem si až dodatečně, že ta paní je špatně pohyblivá, jezdí na vozíku. Mohlo se jí to dotknout. Vždyť ona se také skoro nikam nedostane. Potřebuje cizí pomoc. A jednou z jejich zábav je, že pozoruje okolní krajinu z okna, ze vzdálenosti mnoha metrů, protože bydlí ve vyšším podlaží jakéhosi věžáku v Praze (a dělá fotky). Zatímco já žiju na vesnici, obklopená zahradou a blízkou krajinou, kam kdykoliv můžu vyrazit díky zdravým nohám.
    A (to mě napadlo až teď) také ráda fotím mraky, ke kterým se vlastně také nedostanu. I když v letadle jsem je viděla zblízka, či spíše shora.

28. Co se na to dívat tak, že vědomí sounáležitosti s ostatními formami života neznamená automaticky odmítnutí účastnit se v potravních řetězcích?

29. No, zrovna těm kopřivám je prostřednictvím té jejich žahavosti zřejmě dána poměrně dobrá schopnost jakžtakž se bránit účasti v potravních řetězcích.

30. Jak asi vidí krajinu kopřivy – samozřejmě nevíme, jak to ta paní sama myslela, ale na mě to působí především jako pozvání do krajin fantazie. Do říše pohádek. Výzva k tomu, abychom se na jsoucí svět dokázali jednou podívat úplně jinak. Třeba dětským pohledem, pro který se vší samozřejmostí třeba i kopřivy mohou „vidět krajinu“.

    Já bych té paní ale možná odpověděl, že kopřivy se na svět dívají svým vlastním – tedy žahavým – pohledem. 😉

31. A ještě jeden doplněk k oněm probíraným fraktálům: vzpomněl jsem si na ně, když jsem včera shlédl jeden zajímavý švédský film, od Roye Anderssona. Nedávno jsme nějak krátce zmínili Aki Kaurismäkiho, já jsem jeho tvorbu komentoval tak, že sice uznávám jeho sociálně kritický pohled, ale že se mi jeho filmy zdají fádní, neboť je už na jejich počátku jasné, že jejich hrdinové skončí nedobře, že budou tak či onak rozemleti bezduchými mechanismy moderní průmyslové civilizace.

    Oproti tomu Roy Andersson – ten je stejně tak kritickým pozorovatelem současné odosobněné, zmechanizované společnosti; nicméně jeho filmy se vyznačují velmi specifickou kombinací sociálního realismu na straně jedné, a výrazového surrealismu na straně druhé. (Případně by bylo jeho tvorbu také charakterizovat ve výtvarném umění užívaným označením „magický realismus“.) Právě proto jsem si při sledování jeho filmu „Nekonečno“ vzpomněl na fraktály: tento film neměl žádný centrální příběh, byl to jenom sled jednotlivých sekvencí, jednotlivých pohledů na jednání lidí, kteréžto ale byly spojeny jednou společnou ideou, byly tedy částmi společného celku. Kterýžto celek ale svým uspořádáním budil obzvláštní, znepokojující efekt.

32. Máte pravdu, pane Poláčku. Jistě to bylo pozvání do krajin fantazie. Výzva k tomu, abychom se na jsoucí svět dokázali jednou podívat úplně jinak.
    My si prostě to, jak vidí kopřivy, můžeme představit. Jako si můžeme, dejme tomu, představit, co si asi myslí vlaštovky.
    Trochu jste mi připomněl jakousi starší diskusi na Referendu, která se dotkla otázky, co chce Bůh. Byla tuším řeč o fundamentalismu a o islámu.
    Kdosi nadhodil, že přece nikdo nemůže vědět, co vlastně Bůh chce, jaká je jeho vůle. Na to (tuším) pan Outrata odpověděl, že Bůh chce to, co si ten či onen člověk myslí, že Bůh chce.
    V tomto případě ale nehraje roli ani tak fantazie, jako tradice, četba Bible (Koránu) a jiné vlivy.

33. Nedávno pan Štampach na Facebooku sdílel článek, se kterým prý souzní.
    https://www.michael-martinek-sdb.cz/l/krestanstvi-bez-nabozestvi/?fbclid=IwAR2cvaea_ya47QNKaZXXVsOKa3fMv4WnvEC2HR6Y6ytNgSSWBVekMBjhO08

34. Děkuji moc za ten odkaz.
    Ano, těžko kdo může vědět, co „chce Bůh“… přesto Ježíš přijal za pro člověka nejvýš dobré a potřebné Jeho Vůli důvěřovat, ji hledat – jí vycházet vstříc.
    Je krásné že toto Jeho pozvání dokáže prostupovat celou historií reálného křesťanství, jakoby navzdory všem snahám vyztužit jej propojením s orgány světské moci, a skrze všechna utrpení, vzájemná vylučování…

35. Ještě na obhajobu místa kopřivy dvojdomé v potravních řetězcích 🙂

    https://www.bylinkyprovsechny.cz/byliny-kere-stromy/byliny/90-kopriva-dvoudoma-ucinky-na-zdravi-co-leci-pouziti-uzivani

36. Já jsem ten Martinkův text přečetla také svému muži. Myslela jsem si, aby věděl, že na Ježíše lze nahlížet i necírkevním způsobem. Ale on řekl jenom „já nevím“. Jindy po přečtení nebo vyslechnutí nějakého textu řekne, že tomu nerozumí. Nebo že on „na to není“ (myslí tím víru).
    Přitom se mnou rád poslouchá nedělní Spirituálu na Vltavě, pořad Martina C. Putny o duchovních dějinách Evropy. To ho docela zajímá. Myslím, že hlavně proto, že v tom Putnově přístupu necítí žádnou duchovní manipulaci, žádné „farářování“ (jak to kdysi pojmenoval Josef Heller). Je to prostě jenom religionistika. Není to „náboženství“, je to „o náboženství“.
    Jsem ráda, že ho zajímá aspoň tohle. Naše děti to (zatím) vůbec nezajímá. Když dcera viděla, že se mnou poslouchá Spirituálu (někdy i podobné pořady), tak si ho dobírala, že už se dal také na duchovno. A on jí odpověděl: ty tomu vůbec nerozumíš.

37. Kopřivy také sbírám. Ty jarní. A beru si na to nůžky a rukavice. Věřím, že má léčivé účinky. Například staví či mírní krvácení, zlepšuje látkovou výměnu.
    Ze starších kopřiv se dá kvašením udělat výborné hnojivo. Ale strašně to zapáchá. Je třeba to postavit na odlehlé místo v zahradě.
    Je úžasné, že v obyčejných trávách, kterých je všude plno, je ukryto tolik léčivé síly.

38. Tak tedy napřed k onomu textu od Michaela Martin(e)ka. V prvé řadě: ano, nijak mě nepřekvapuje že I. Štampach s tímto názorem souzní. Jak jsem v posledních letech sledoval jeho výroky k víře, bylo víceméně zcela jasné, že směřuje právě někam tímto směrem: víceméně k panteismu, k představě o všeobecné Boží přítomnosti ve jsoucím světě, osvobozené od starých (a mnohdy velmi nejistých či přímo omylných) dogmat starých textů.

    Co mě se týče – sám bych k takovému pojetí měl ze všeho nejblíže. Kdysi ve svém mládí jsem měl určité vize, které by snad bylo možno nazvat spirituálními, kdy jsem cítil přítomnost jakéhosi magického či duchovního pozadí jsoucího světa. Nenazýval jsem toto tušení jiné skutečnosti ovšem „Bohem“.

    To je tedy jedna stránka věci. Ovšem – za prvé, Martinek protiřečí sám sobě. Na jedné straně dokládá, že lidé nemohou vědět co chce, co žádá, co prožívá Bůh; ale na straně druhé on sám s neotřesitelnou jistotou vyhlašuje, že přítomnost tohoto Boha v lidském světě je „laskavá a dobrá“. Tady není možno vyhnout se otázce: odkud může o těchto božských atributech nabýt tak nezpochybnitelné vědění? Z Janova evangelia?…

    Za druhé: ztotožnění Boží přítomnosti s „energií“ (či s „Energií“) se zdá být příliš konjunkturální, příliš poplatné právě aktuálnímu stavu pozemských věd. A především: je to akt příliš redukcionistický. Ať můžeme mít jakékoli pochybnosti o autenticitě biblických textů – holým faktem zůstává, že se v nich nashromáždilo obrovské kvantum moudrosti, a to sice ve zcela konkrétní podobě, zachycené především v jedinečných výkladech a kázáních Ježíše Nazaretského. Pokud toto všechno škrtneme – co pak vlastně vůbec ještě zůstane z celého tohoto duchovního bohatství? – Nic více, nežli pouze jakýsi neurčitý pocit mystického Božího dobra. (Ostatně mám pocit že právě proto já jsem ty své dřívější, rané duchovní zážitky nechal časem „zapadnout prachem“; protože neměly schopnost konkretizace, nemohly se stát reálnými obsahy.) V daném smyslu je tedy takto pojatý „energetický panteismus“ obsahově krajně chudičký. On se může zdát něčím velkolepým jenom a pouze právě jako negace křesťanství; tím že se od něj (jeho článků a dogmat víry) distancuje, ale přitom na jejich duchovním dědictví fakticky stále ještě spočívá.

    Mimochodem, k této argumentaci s „energiemi“ jsem už proto nemálo skeptický, protože jsem se všech možných energií vysloveně přesytil při mém někdejším kontaktu s prostředím esoteriky. Na jedné straně nijak nemohu popírat že tyto energie existují; ale na straně druhé o nich platí ono výše řečené, že ve srovnáním s duchovně vyspělými náboženskými či spirituálními směry je veškerá esoterika obsahově chudičká, nemůže nakonec uspokojit ani ducha ani duši.

39. Kopřivy… Pane Nusharte, o jejích zřejmě natolik zázračných léčivých účincích jste mě měl ovšem informovat poněkud dříve; obávám se že dnes už by ji můj žaludek vůbec nedokázal strávit. 🙁

40. Kopřivový čaj (výluh) byste jistě strávil, pane Poláčku. I když moc dobré to není.

41. Paní Hájková, stav věcí je bohužel už takový, že můj žaludek už nesnese ani bylinkové čaje. Takže že by snesl zrovna tak účinný extrakt jako je zřejmě ten kopřivový, je opravdu krajně málo pravděpodobné.

42. Také se přikláním k domněnce že žaludek by neprotestoval 🙂 … Případně dochutit lístkem máty?

    „Srovnat trávení“ se mi (nárazově) dařilo bylinnou tinkturou Iberogast.

    … konec reklamy

43. „Já nevím…“ může být i velmi poctivé, vnitřně pravdivé.
    Ke komu by asi raději zašel Ježíš – k tomu kdo neví nebo k těm kdo ví (jak pomoci duším těch druhých…)?

44. Podle evangelií se zdá, že Ježíšovi nevadili tehdejší pohané (kteří vlastně nevěřili v jeho nebeského Otce) a že chodil tam, kde ho potřebovali.
    Ono asi setkat se s živým Ježíšem (v těle) je účinnější než někomu o Ježíšovi (nebo o Bohu) něco vykládat.

45. Pane Nusharte, pokud je ona jmenovaná tinktura na alkoholové bázi, pak je pro můj žaludek předem vyloučena; ten nesnese už ani kapku alkoholu.

46. „Já nevím“ – no ano, už Sokrates proslul svým (údajným) výrokem „vím, že nic nevím“. Toto konstatování je skutečně poctivým konstatováním principiální omezenosti, nejistoty veškerého lidského poznání.

    Na straně druhé ovšem výrok „nic není možno poznat dokonale“ může být také jenom výrazem vnitřního alibismu, projevem relativismu kterým se dotyčný zbavuje povinnosti promýšlet danou věc skutečně do hloubky. S takovýmito postoji jsem se na mnichovské univerzitě (!!) setkal nejednou.

47. Paní Hájková, také jsem teď v létě vlastně úplně vypustil televizi. Až mi to přišlo líto: šedesát let jsem se na ni díval. Málo chodím do pokoje, do loňska maminčina, kde se na mě, zatímco zalévám kytky, škaredí její černá obrazovka. „Už ani na ty zprávy se nepodíváš“, řekla by maminka slovo od slova, ale já je už asi doopravdy nesnesu.

    Výrok rady Vacátka o náhodě a Bohu je mi povědomý. Uvědomuji si, že vystihuje můj náhled. Nevím, zda by byl někdo věřící, nebo Boha hledal, kdyby byl svět prost náhod a nehod. Nebo kdyby nehoda opravdu nebyla náhoda, jak hlásala kdysi kampaň Besipu.

    Jedinou rozhlasovou stanicí, kterou občas poslouchám, protože mě nikdy neirituje, je – Vltava. A to přesto, že mezi mé – až příliš četné – zájmy hudba (pro mou malou muzikálnost) nepatří. Zvykl jsem si třeba pustit v neděli pozdě večer pořad věnovaný džezu a poté vyčkat státní hymny o půlnoci a zvonění zvonů. Pak jdu spát. Nejsem, doufám, stále žádný morous, ale projevy současné společnosti mám řečeno se zemřelým M. K. za nesnesitelně lehké…

    Martina C. Putnu jsem dříve (i s bratrem) dost sledoval (četl mj. jeho knihy o církvích v Americe, o literatuře v Rusku a další), nověji mi však nějak sešel z mentálního obzoru. O Spirituálu, již jste paní Hájková, zmínila, bych měl svůj poslech doopravdy Vltavy rozšířit. To si dávám jako letní předsevzetí.

48. Díky, pane Horáku. Dlouho jste se neozval. Napadlo mě, že budete asi někde na chatě.

49. Pane Horáku, já se sice na televizní zpravodajství dívám; ale to české sleduji jenom přes internet, a doopravdy shlédnu tak asi jenom jeho polovinu. (Naštěstí před časem zavedli ten servis, že jsou tam jednotlivé titulky zpráv, takže mohu přeskočit všechno co mě nezajímá.) A nezajímá mě toho čím dál tím více. To samé ostatně platí i o novinách, jak českých tak i německých.

    Já jsem kdysi v mém mládí četl jednu zajímavou knížku, jmenovala se „Královna Kleopatra“, byla to jakoby detektivka, ale spíše to byla satira. V ní byla jedna pasáž, která se mi z nějakých důvodů vryla do paměti. Jednalo se o krádež velmi drahého klenotu z klenotnictví; jednou z centrálních postav příběhu byl znalec klenotů. Který ale – ačkoli se pohyboval v prostředí drahých artefaktů – si zachoval zdravě skeptický vztah jak ke světu boháčů, tak i (především) ke světu politiky. Pak došlo v onom státě k jedné aféře, kdy se provalilo že nějací ministři okrádali stát – jednalo se o boty pro vojáky a seno pro vojenské koně. (Tato scéna byla zřejmě narážka na aféru z roku osmašedesátého, kdy se provalil velmi podobný případ s korupcí na ministerstvu obrany.) Byly toho plné noviny (jak v osmašedesátém, tak i v oné knížce); ale náš života znalý muž si v těch novinách přečetl jenom titulky, a samotným obsahem článků se už nijak nezdržoval.

    Já jsem tehdy nechápal takový postoj, že si někdo koupí noviny, a pak si z nich přečte jenom titulky. A dnes – dnes sám dělám bezmála to samé! U většiny toho co stojí v novinách už vůbec neutrácím svůj čas tím že bych se probíral podrobnostmi. S určitou životní zkušeností totiž člověk časem zjistí, že především v politice se nakonec všechno opakuje stále dokola. (Mimochodem, když už jste zmínil Kunderu: v souvislosti s jeho úmrtím jsem se donutil číst vytrvale jeho „Nesnesitelnou lehkost bytí“, kterou jsem při dřívějších pokusech vždy odložil po několika stránkách pro pocit naprosté marnosti. A v této knize Kundera už v úvodu cituje Nietzscheho, že „všechno se opakuje, až nakonec i samotné opakování se stává jenom opakováním sebe samého“.) Takže i mně dnes většinou naprosto postačí přečíst si titulky v novinách, a ten zbytek si mohu víceméně domyslet. Lidé – nedá se nic dělat – jednají v určitých situacích stále stejně. A především politika staví lidi většinou do stále stejných situací, od dob Aristotela se nic nezměnilo, stále se jedná o ty samé tři věci: peníze, sláva a moc.

    P.S. Ta Kunderova kniha mě ale protentokrát nakonec přece jenom zaujala; až ji budu mít přečtenou, určitě k ni něco napíšu.

50. Mimochodem, pane Horáku, Vaše „nemuzikálnost“ mě docela potěšila; já sám nemám pro vážnou hudbu prakticky vůbec žádný sluch. Snad je to jakási nutná daň u lidí, kteří jsou uvyklí myslet důsledně logicky. Ostatně, podle Platóna si právě na svou „nemuzikálnost“ stěžoval už i samotný Sokrates.

51. Nevím jak na tom byl Sokrates s matematikou, ale možná nic moc, jestli byl nemuzikální. Podle mnohých lidí jsou tyto zdánlivě vzdálené obory dvě strany téže mince. Mají totiž společnou touhu po struktuře věcí. A taky je spojuje invence, bez které je aktivní uchopení obou těchto disciplín nemyslitelné. Je známo, že například Bach byl vynikající matematik. Vztah matematiky a jeho složitých skladeb láká odborníky už dlouho.
    Lásku k matematice najdete i u hudebníků všemožných současných žánrů. Víte, že například Emil Viklický je vystudovaný matematik?
    Tím vším chci říct, že muzikálnost a smysl pro logické myšlení se nevylučují. Právě naopak.

52. Legendární a geniální detektiv Sherlock Holmes prý také hrál na housle.

53. Sherlock Holmes – to je ovšem postava čistě literární. Tam je autorovi možno zcela libovolně kombinovat nejrůznější lidské vlastnosti a potenciály.

    Ale k věci: hudba a matematika. Ale jistě, paní Zemanová – právě pro staré Řeky to byl jeden z naprosto klíčových objevů, že něco tak zdánlivě neuchopitelného jako je hudba je možno vyjádřit prostřednictvím not, které je možno definovat, určit ryze matematicky. (Mám dokonce pocit že právě toto zjištění stálo v kořenech pythagoreismu, který pak věřil že například i mravní kategorie je možno vyjádřit prostřednictvím čísel. Respektive spíše číslic.) V každém případě odtud vedla cesta k přesvědčení starých Řeků o „kosmické harmonii“. Toto jejich přesvědčení o vztahu vesmíru a hudby bylo tak naprosté, že oni dokonce věřili, že když se někde na zemi provozuje špatná hudba, tak že tím „trpí“ celé univerzum!

    Já jsem si byl samozřejmě vědom toho, že onen příklad se Sokratem nelze paušalizovat. Například už jeho následovník a duchovní dědic Platón se v žádném případě za nemuzikálního nepovažoval, a dokonce se cítil být kompetentním vynášet zcela kategorické soudy o přípustnosti či nepřípustnosti těch či oněch hudebních směrů či rytmik. V kterýžto jeho soudech mu ovšem (přinejmenším zčásti) oponoval Aristoteles; velice přísný logik, který se tedy zřejmě také necítil být nekompetentním v oblasti muzikologie.

    Ovšem – my nevíme co tato tvrzená „nemuzikálnost“ Sokrata znamenala konkrétně. Skutečně to, že – obdobně jako já – nebyl schopen vnímat „vážnou“ hudbu? Anebo třeba jenom to, že – stejně jako já – neuměl zpívat? Těžko soudit; nicméně já si onen případ se Sokratem rád uchovávám jako osobní útěchu, že nejsem ten jediný kdo „není muzikální“. 😉

    Přičemž ovšem – tuto výhradu musím učinit – v jiných, „nevážných“ oblastech hudby takovouto naprostou nemuzikálnost u sebe nekonstatuji, v každém případě se cítím být schopen odlišit kvalitní písničku od kýčovitého, konvenčního slaďáku. Nejsem tedy zcela hudebně „hluchý“, jenom ten obor vážné hudby je mi nepřístupný.

    To jest – i tady musím učinit malou výhradu – stalo se mi několikrát v životě že se mi přece jenom podařilo prorazit tuto hradbu neporozumění, a prožil jsem přitom strhující hudební zážitek. – Je to vlastně něco dost podobného jako s mými zážitky s duchovnem: měl jsem několik takovýchto velmi intenzivních zážitků, takže od té doby vím, že duchovno má skutečně naprosto reálný podklad (ať už jakéhokoli druhu). Nicméně ani v oblasti vážné hudby, ani v oblasti duchovna jsem nedokázal setrvat a zakotvit natrvalo.

54. Je pravda, že „my nevíme co tato tvrzená „nemuzikálnost“ Sokrata znamenala konkrétně“.
    Já myslím, že nejde jen o Sokrata. Že my obecně nevíme přesně, co vůbec znamená nemuzikálnost. Znamená to nemít hudební sluch, nerozlišovat (to jest neumět pojmenovat) tóny? Ale já znám lidi, kteří takoví jsou, a přesto dovedou poslouchat vážnou hudbu a být jí nadšeni.
    Znamená to neznat noty, neumět zpívat, neumět hrát na žádný hudební nástroj? Jsou lidé, kteří noty neznají a na hudební nástroj hrají výtečně. Nebo jsou lidé, kteří umějí celkem hezky zpívat, ale na hudební nástroj se hrát nenaučili. Nebo lidi, kteří neposlouchají žádnou hudbu a přitom si sami pro sebe zpívají (a ne špatně).
    A vůbec, řekla bych to i o jiných pojmech, že dnes nevíme přesně, co znamenají.

55. „Nemuzikálnost“ – já bych řekl že je to přesně ten můj případ v oblasti vážné hudby: neschopnost ji vůbec vnímat. Tedy vnímat její specifický obsah, sdělení.

    Já jsem daleko spíše vizuálně orientovaný, s vnímáním výtvarného umění nemám problém. Což mi teď připomnělo jeden moment z přednášky jednoho profesora filozofie, který charakterizoval rozdíl mezi judaistickým a řeckým vnímáním světa tím, že to judaistické je daleko spíše verbální (Bůh říká Abrahámovi: „Slyš!“), zatímco v řeckém světě platí: „Pohleď!“ (Snad to také nějaká význačná figura někomu takto nakázala, už si nevzpomenu.) Čili že toto řecké vnímání či pojetí světa je prý více vizuální.

    Ovšem nejsem si tak docela jistý zda to takto platí, vždyť řecká kultura (filozofie) byla do značné míry taktéž založena na slovu („logos“).

56. Něco podobného jsem také četla, pane Poláčku. A sice u Karla Skalického. Zmiňuje v jedné své knížce rozdíly mezi antickým a hebrejským světem, a to jak se pak v křesťanství obojí propojilo a promíchalo. Píše například, že
    Bůh Řeků je Jsoucno, Pravda a Dobro – vesměs pojmy statické nadčasovosti. Kdežto Bůh Hebrejů je Vedení dějinami, Věrnost danému zaslíbení a Spravedlnost, která bude nakonec přece jenom zjednaná – tedy pojmy dynamické dějinnosti.
    Duše řecká je zraková, duše židovská sluchová. Proto Žid odmítá obrazy Boha, ale o to více mu naslouchá. Proto hlavní židovská modlitba začíná slovy Slyš Izraeli… Proroci Izraeli neustále vytýkali, že neposlouchá.

    Takže vy byste byl, pravděpodobně, spíš duše řecká, pane Poláčku.
    Ale on správně konstatuje, že se to „v křesťanství obojí propojilo a promíchalo“.

57. Mezi slovem a hudbou je však přece jenom rozdíl, ač obojí se vnímá převážně sluchem. Myslím, že při poslechu hudby není zapotřebí zapojovat rozum, kdežto při poslechu slov ano.

58. Nedávno jsem si poznamenala myšlenku z knížky Pramen radosti, kterou napsal francouzský benediktin Daniel Ange. V ní vlastně klade obrazové i sluchové vjemy na stejnou úroveň:
    „Za znovunalezení svého života vděčí mnoho lidí hodinám, které strávili úžasem (při pozorování květin, stromů, západů slunce, poslechu Beethovenovy a Brahmsovy hudby…) Hodiny úžasu nejsou proflákané hodiny, ale hodiny záchrany, protože právě ony se týkají skutečného světa.“ (Daniel Ange)

59. Úžas a talent sem nebo tam ano, ale ve skutečném světě
    pokud jde o ztrátu či znovunalezení svého života preferuji hudbu
    pokud jde o ztrátu či znovunalezení společného života upřednostňuji slovo

60. „Hodiny úžasu“ – no však už Aristoteles prohlásil, že veškerá filozofie vzniká z „překvapení“. Až teprve tehdy když zjistíme že věci neodpovídají našim ustáleným představám, našemu očekávání, teprve tehdy si začneme stavět (filozofické) otázky po příčinách tohoto neočekávaného.

61. Pane Petrasku, zrovna v minulých dnech jsem četl u Kundery vzpomínky na to, jak za komunismu existovala snaha o „znovunalezení společného života“ prostřednictvím hudby, to jest prostřednictvím (tehdy všudypřítomných) budovatelských písní.

    Na straně druhé je ovšem stejně tak historickým faktem, že tento pokus o „společný život“ nakonec naprosto selhal. A to zřejmě zdaleka ne pouze v důsledku nedokonalosti hudební produkce. 😉

    Ovšem – sluší se připomenout – i Platón své „Zákony“ (ve kterých líčí své představy dokonale spravované polis) nezačíná vlastně ničím jiným, nežli chválou „řadových tanců“! Tedy ovšem s příslušným hudebním doprovodem.

    Nicméně i to je nutno konstatovat, že Platón nesporně vykazoval určitou afinitu ke komunismu, v každém případě vysoce preferoval pospolité formy společenského života před individualistickými. A ovšem – i jeho vize této „dokonale spravované“ řecké obce se ocitly v příkrém rozporu se sociální realitou.

62. V knížce Pramen radosti se o úžasu píše:
    „Úžas je vzácná chvíle, kdy jsme náhle na chvilku vyléčeni ze sebe samých a vrženi do přítomnosti, které ani nepotřebujeme dávat jméno, která nás vyplňuje a zároveň osvobozuje od nás samotných.“

63. Ano kolový tanec „Pletla kytku“ může být omamným tmelem obce. Ovšem velmi okrajově přínosným instrumentem pokusu o tvůrčí prodemokratické uspořádání/dodržování právních norem.
    Apropó Slova, Kundera a Karel Gott. Pomocí ui je dnes v nabídce předčítač vybavený věčně živým hlasem K.G………pěvcem zapomnění jak M.K. svého času poznamenal.
    Tedy úžasným hlasem vzácné chvíle, kdy jsme náhle na chvilku vyléčeni ze sebe samých a vrženi do přítomnosti, které ani nepotřebujeme dávat jméno, která nás vyplňuje a zároveň osvobozuje od nás samotných.“…..bych přikopíroval.

64. Vy byste chtěl, aby lidé tvořili obec, pane Petrasku, a oni zatím nevědí, čí jsou. Možná by se vám líbilo obnovit ducha antiky (po kterém truchlil Marcus Aurelius a který v jeho době odcházel ze světa).
    Autor „Pramene radosti“ naopak obdivuje ducha raného středověku:
    „Středověk, který bývá někdy označován jako temný, nám zanechal zářící, jásavou literaturu, oslnivou jako jarní nebe. Trubadúři neznalí jiný jazyk než jazyk radosti, úžasu, jásotu nad zasněženým ránem nebo prvním paprskem svítání. V celé středověké literatuře nenajdeme jedinou řádku hovořící o nicotě, beznaději – leda o malomyslnosti rytíře na cestě za svým posláním, ovšem tuto malomyslnost rychle zažene jeho nadšení, jež mu dává křídla. Copak v té době člověk neznal úzkost ani zmatek? Jistěže znal, ale v těchto staletích, kdy samozřejmou existenci Boha hlásaly i ty nejvyšší vrcholky katedrál, se člověk cítil být určen pro slávu, jež je kouskem věčnosti. V této samozřejmosti pak pohlížel i na svět okolo sebe. Podílel se na tvůrčím jásotu Boha. A právě toto je povoláním umělce: zakusit něco z Božího úžasu, když hledí na dílo svých rukou, a otevřít tím cestu k radosti celému světu.“
    Tak přeji všem hezký den. Dnes by nemělo pršet.

65. Lidé jsme evolucí disponováni k velmi spontánnímu tvoření obcí. Stačí prozradit třeba modrookým že jsou jaksi disponovanější k pravější lidskosti než hnědoocí (apod.)
    Někdy se představení obce cítí nuceni velmi důsledně zkoumat pravost konvertitů…

    Ač útlé, ty Hovory MA stále nemám dočtené ale zdá se mi že pokud se snaží zahojit nějaké truchlení, je to truchlení po vnímání „řádu přírody“ který se propisuje do uspořádání vnitřní morálky člověka i uspořádání prostředí Impéria.
    Takže také po úžasu 😉

66. Možná je ta neschopnost úžasu jedním ze sedmi hlavních hříchů. https://cs.wikipedia.org/wiki/Sedm_hlavn%C3%ADch_h%C5%99%C3%ADch%C5%AF
    Bude to nejspíš ten hřích, který kdysi nazývali acedie (polední démon) neboli lenost, též malomyslnost, duchovní znechucenost, lhostejnost, vlažnost, netečnost, apatie, otupělost. Projevuje se jako absence víry v sebe, víry v Boha, snahy cokoliv zlepšit i jako nezájem uskutečnit svoje dobré úmysly.
    https://revue.theofil.cz/krestanske-pojmy-detail.php?clanek=395
    Evagrius Pontius prý proti „polednímu démonu“ doporučoval (jak je psáno v článku) pravidelnou manuální práci, slzy lítosti a rozjímání. A jiní doporučovali hlavně vytrvalost.

67. Paní Hájková, nemohu si pomoci ale ten „polední démon“ mi nějak připomněl mé neustálé boje a tahanice s panem Profantem; totiž především jeho zatvrzelého odmítání „cokoliv zlepšit“. Tedy – pokud se jedná o to zlepšit tento svět skutečně zásadním, komplexním způsobem. On je sice – samozřejmě – naopak velmi aktivní, ale jeho „zlepšování“ se děje jenom v rámci stávajícího uspořádání. Cokoliv nad to jest, od ďábla jest (v očích pana Profanta). A vlastně je u něj možno diagnostikovat i „ztrátu víry“. Nejen v Boha, ale obecněji právě v cokoli co je nějakým způsobem velké, co přesahuje omezený horizont právě jsoucí skutečnosti.

    V daném ohledu mu vlastně chybí i ona schopnost „úžasu“ – tedy schopnost za viditelnými konturami materiálního, profánního světa spatřit, či alespoň vytušit možnosti světů jiných, lepších a ušlechtilejších.

    ————————

    Mimochodem, v tom článku ve Wikipedii mě zaujal i jeden z „osmi hříchů“ formulovaných Konradem Lorenzem: totiž neschopnost současného člověka „prožívat city“. – Ano, to je i podle mého názoru jeden z nejfatálnějších rysů respektive deficitů současného světa, současného člověka. Člověk naší – technické – civilizace žije do značné míry jako automat. Jako Umělá inteligence. Ne že by samozřejmě vůbec neprožíval žádné city; ale ty jsou většinou jenom ploché, jsou to daleko spíše pouze aktuální emoce, nežli aby se jednalo o skutečnou schopnost hlubokého, citového prožívání života, jsoucí skutečnosti.

68. Jásavá středověká literatura – paní Hájková, tady bych byl opět velice skeptický vůči velmi jednostranným výkladům jakéhokoli druhu. Já jsem svého času měl ve svých rukou opravdu velké množství středověkých tisků (jednalo se o projekt jejich kopírování, za účelem jejich zachování); tyto texty jsem sice nečetl (na to nebyl čas), ale viděl jsem jejich ilustrace, v naprosté většině se jednalo o vyobrazení démonů, ďáblů, pekla, zkrátka hrůzných výjevů všeho druhu. Že by obrazové výjevy tohoto druhu byly ilustracemi k „jásavé literatuře“, je jen velmi obtížné si představit.

69. „Vy byste chtěl, aby lidé tvořili obec, pane Petrasku, a oni zatím nevědí, čí jsou“ – to je ovšem velmi trefná poznámka, paní Hájková. Pokud byla řeč o obci podle představ Platóna, ten byl ovšem pevně přesvědčen že naprosto přesně ví „čí lidé jsou“; u něj byli pevnou součástí světa bohů, to jest světa stvořeného bohy, čili světa o sobě naprosto krásného, útěšného, dokonalého. (V tomto ohledu se Platónův pohled nijak zásadně nelišil od křesťanského. – Respektive křesťanský od platónského.)

    Ovšem dnešní člověk – ano, ten veškerou ambivalenci, veškerou nejistotu své pozemské (i nadpozemské) existence stáhl prakticky jenom do jistoty, respektive do výlučnosti svého vlastního já. Svých vlastních čistě osobních zájmů, svého ryze osobního vidění světa. Svým způsobem tak člověk moderní civilizace obnovil ptolemaiovský systém: středobodem vesmíru je to místo, na kterém právě stojím já sám. A všechno se otáčí kolem mě samotného.

70. „Omamný tmel obce“ – zajímavá myšlenka, pane Petrasku. Ovšem – kdy se jedná o mam a klam, a kdy je onen tmel pravý? Nemohu posoudit do jaké míry se společné tradiční lidové tance a zpěvy v jihomoravských vesnicích odráží na kvalitě tamější demokracie; nicméně je možno považovat za víceméně jisté, že velmi významně přispívají ke stmelení dané obce.

    Ovšem – a je to asi velice symptomatický fenomén – moderní taneční projevy prakticky naprosto ztratily tento kolektivní, pospolitý charakter, který byl pro naše předky samozřejmostí; v současné individualistické době přesně naopak jako by každý tanečník na parketu tančil jenom sám pro sebe, a i jeho případný partner/partnerka jako by byl daleko spíše jeho protějškem, nežli společníkem.

71. Nevím z jaké doby jste měl v rukou ty staré tisky, pane Poláčku, ale vzhledem k tomu, že knihtisk byl vynalezen až v polovině patnáctého století, tak o raný středověk patrně nešlo. Minimálně od časů Jana Husa už asi středověk to své kouzlo pozbyl.
    Baroko bylo možná jakýmsi pokusem o jeho obnovu.
    Bez těch ďáblů to možná tenkrát nešlo. Ale třeba se lidé tím více radovali, že jsou zachráněni z jejich moci.

72. Většinou jsou lidé zvyklí dívat se na renesanci jako na návrat k tělesnu a k potěšení, vždyť tehdy vznikla socha Davida či se konaly nedávno zmíněné opulentní hostiny. Naproti tomu pro středověk, u nás typicky dobu Karla IV., bývá předpokládána větší askeze, rozšířený klášterní život a kult ostatků. Může proto překvapit, že nástup luteránství a kalvinismu, které se časově kryjí se severskou renesancí (a mají vazbu na rozšíření knihtisku), provází vzrůst přísnosti a vážnosti. Protestantským směrům to dodávalo na prestiži, na což byli katolíci nuceni odpovědět. Tez „sola gratia“ ovšem mohla tehdejší lidi velmi zneklidňovat.

    Jednoznačnost citace textu benediktina Davida Ange mě, upřímně řečeno, také poněkud překvapila. Samozřejmě pod radostností si může každý představovat něco trochu jiného. Pro někoho je takový třeba mnišský život, pro většinu však, nyní určitě, nikoli. „Ora et labora“ (hlavně ovšem „ora) do řádu nijak zvlášť netáhne. Ostatně, řeholí většinou rozumíme něco jiného než jen pravidla…

    Co se týče trubadúrů, či truvérů, šlo o specifickou, v zásadě dvorskou záležitost. Láska je mocná čarodějka a jako taková zjednala i Šalamounově písni přístup do nejduchovnější společnosti. Pro krizi pozdního středověku je typické, řekněme komorní drama, Oráč z Čech.

    Těžko se nám proniká clonou staletí, vždyť nám není jasný jistě už životní pocit vlastních prarodičů zamlada. Lze předpokládat, že lidé se kdysi uměli radovat, právě proto, že jejich život býval těžký, krátký a neveselý. Je zaznamenáno, ale to už z antiky, že při hostinách byli hodující povzbuzováni slovy „Edite, bibite, post mortem nulla voluptas“. (Třeba to v nějaké podobě přetrvalo do vrcholného středověku, podobně jako kvadrivium, v němž byla hudba stále předmětem vyučovaným spolu s matematickými disciplínami).

    Zmíníme-li Židy, většina slušných lidí hned cítí ze všeho nejspíš politování, celkem pochopitelně, známe-li jejich národní osud. Po přečtení některých z kvalitních knih o nich (P. Kriwaczek, S. P. de Vries) však pochopíme, jak radostný byl (i je) jejich tradičně pojatý život. K takovému cíli nevedlo a nevede zdaleka jen náboženství židovské.

    Někteří lidé mohou mínit, že ustavičné „strašení“ posledním soudem, zatracením a peklem je vlastně hmatatelným dokladem, že lidé byli ve středověku až nadmíru radostní a bezprostřední. Jsou ovšem také znalci, kteří se přiklánějí k názoru, že koncem epochy, jež byla dlouhá a proměňovala se, se lidé báli smrti více, než v dávnější i naopak méně dávné minulosti. Každopádně, abych svůj text příliš neprodlužoval, v souvislosti s 15. stoletím, morem a válkami, se vedle tradičních vyobrazení objevují nová. Ukřižování, které začalo být znázorňováno jako symbol naděje až po zrušení tohoto způsobu popravy. Klid, ba vítězství vyzařující většinou z ukřižovaného Krista nejsou jen důsledkem menší umělecké dovednosti starší doby, ale především záměrem. V 15. století přichází namísto tohoto pojetí naturalismus, vrcholící Isenheimským oltář Matthiase Grünewalda, dnes v muzeu v Colmaru. Po shlédnutí Mantegnova Mrtvého Krista řekl Dostojevskij, že z toho obrazu by ztratil víru. Pro končící středověk je charakteristické zobrazování „totentanze“ či „vanitas“.

73. Snad ještě pár vět, v návaznosti na předchozí příspěvek i na diskusi o muzikálnosti. Husitské reformní hnutí, podobně jako jiná dříve i později, se zabývalo otázkami po oprávněnosti zapojení smyslů do náboženské recepce (řečeno dnešním slovníkem). Úsilí o nápravu totiž mívalo na programu obnovu hloubky a vážnosti, oproštění od pozdějších přídavků, zvláště byl-li nově k dispozici český biblický text. Řešilo se proto, zda mohou být obrazy v kostelích velmi krásné. (V této souvislosti se objevily jedny z prvních prokazatelně nepolychromovaných interiérových soch). Tématem byl také zpěv a s ním jistě i radostné prožívání vůbec. Zde asi mohly sehrát, nejen v disputacích, svou roli osobní dispozice zúčastněných. Jan Hus ve pokládal ve „své“ kapli betlémské zpěv za patřičný, zatímco třeba Jakoubek ze Stříbra (jehož nechal O. Vávra ve svém filmu draze se odívat) byl proti.

74. Zřejmě tu byly obavy, aby se člověk necítil „být určen pro slávu, jež je kouskem věčnosti“ příliš snadno. Aby u něj nedošlo k jakémusi podmíněnému reflexu – totiž že vidí obrazy a slyší hudbu a už tím má pocit, že se přiblížil Bohu, aniž by do toho zapojil svědomí.
    Já jsem ale kdesi četla, že některým středověkým kritikům vadily především obrazy světic, které, ač oblečené, měly krásné tváře, což prý u mužů vzbuzovalo při bohoslužbách nežádoucí reakce.

75. Jestliže podle Skalického byl bůh Řeků „jsoucno, pravda a krása“, což se po vzniku křesťanství propojilo s židovským pojetím boha, pak v té době (kdy se rodí lidská subjektivita) se zdůrazňovala především pravda. Která byla chápána ve světle evangelia.

76. Ten pan Ange, třebaže poněkud glorifikoval raný středověk, je zřejmě velmi prosociální. Je to vidět z jeho očekávání konce kapitalismu v úvodu knihy, nebo i třeba z následujícího úryvku, který jsem si včera vypsala:
    „Každou zimu nám v televizi ukazují oddanost mnoha mužů a žen, kteří ve dne v noci projíždějí městem, aby poskytli polévku a přikrývky lidem bez střechy nad hlavou. Každý rok se vrací tento refrén: „Někteří odmítají, co jim nabízíme… raději zůstávají venku, v zimě, než aby se uchýlili do nějakého centra. V tom případě na ně nenaléháme, respektujeme je… “ Každoročně z hlubin naší necitlivosti slýcháme toto: „Nenaléháme… Respektujeme…“ Ale jsme vůbec schopni zaslechnout, co se nám snaží lidská bytost vykřičet do tváře, když v největší zimě odmítne teplo a s prázdným žaludkem odmítne polévku? „Respektujeme…“ Respektujeme jejích odmítnutí života… A tak se rozpačitě vzdálíme, s povinností zapomenout, jelikož je zde ještě tolik lidí bez přístřeší, kteří podanou ruku neodmítnou. To, co bolí tyto vyhoštěnce lásky „se nedá vyléčit dobročinnou polévkovou akcí “ Křičí do našich uzavřených uší, že nestačí jen polévka a teplá deka, aby se v nich znovu probudil život. Křičí, že je v člověku něco většího než člověk a že tento hlad, tuto žízeň nikdy neutiší žádná „dobročinná“ polévka.
    V každém z těchto lidí je ubito něco z Mozarta. V každém z těchto lidí byla božská jiskra zesměšněna, odmítnuta, vyrvána. V každém z těchto lidí byla zhanobena krása, pošlapána radost. V každém z těchto lidí Bůh pláče.“
    (Daniel Ange: Pramen radosti)
    To, že „v každém z těchto lidí je ubito něco z Mozarta“ prý řekl Saint-Exupéry

77. Bezpochyby, paní Hájková, Daniel Ange zde – tedy v souvislosti s oněmi bezdomovci a s tím „respektem“ vůči jejich rozhodnutí vyslovil velmi hlubokou pravdu.

    Já jsem na tuto souvislost narazil už před mnoha a mnoha léty, když jsem (v mém pobytu v emigraci) poslouchal Svobodnou Evropu. Jejíž pohled na svět byl samozřejmě naprosto antikomunistický, tvrdě pravicový. A jednou tam jeden z jejích spolupracovníků (pokud mě po těch létech paměť neklame, byl to básník Binar) uchopil právě toto téma (mnichovských) bezdomovců.

    Což samo o sobě bylo velmi neobvyklým počinem; Svobodná Evropa neustále ronila slzy nad tím jak se lidem pod jhem komunistického režimu vede zle; ale jako čert kříži se vyhýbala tomu aby poreferovala také o lidech, kteří se na onom „svobodném“ a „demokratickém“ Západě ocitli na existenčním dně. – To samé ostatně i se samotnými emigranty: Svobodná Evropa daleko spíše po celém světě, i v nejexotičtějších dálavách honila emigranty aby vykládali o tom jak na tomto svobodném Západě uspěli, jak si zařídili živnost, jak se jim vede dobře; ale aby někdo ze Svobodné Evropy zašel dejme tomu to uprchlických táborů, kde jejich obyvatelé (tedy emigranti) někdy museli pobývat snad i roky než se rozhodlo o jejich osudu, nebo aby si zašli do mnichovských penziónů kde leckterý emigrant začínal chápat že emigrace není cesta růžovým sadem, že tu na něj nikdo nečeká, a že může trvat celé roky nežli vůbec dostane vlastní střechu nad hlavou – tak tato cesta byla redaktorům Svobodné Evropy příliš dlouhá.

    Nyní tedy ale básník Binar. Když začal své vyprávění o tom, jak tuším někde v centru Mnichova potkal ošumělého, sešlého bezdomovce, napřed jsem téměř nemohl věřit vlastnímu sluchu, že je takovýto sociální realismus v prostředí Svobodné Evropy vůbec možný; pak jsem ale přece jenom začal doufat, že alespoň pro jednou tito lidé skutečně nahlédli, jak prázdná jsou všechna vzletná hesla o „svobodě“ při pohledu na tyto ztracené lidské existence. Ovšem – mé doufání v tomto ohledu bylo jen velmi krátkého trvání; neboť Ivan Binar svému posluchačstvu náhle zvěstoval, že právo žít na ulici je přece také projevem „výsostné lidské svobody“. A že velkolepost západní demokracie se ukazuje i v tom, že těmto lidem nikterak nebrání v jejich bezdomovectví.

    Od Svobodné Evropy jsem byl v oné době už uvyklý skutečně lecčemu; ale takováto míra bezbřehého cynismu mě přece jenom šokovalo. Jak může mít vůbec někdo – navíc básník! – mít takovou nestoudnost, že člověka zcela ztraceného svému životu, lidskou trosku dokáže převrátit v oslavu „demokracie“! Když tento „demokratický“ svět se ve skutečnosti chová naprosto lhostejně, zcela netečně k těmto lidem, kteří se skutečně snaží něco „vykřičet“, ale nenalézají k tomu slov. Já bych měl v podstatě plné pochopení pro ty kteří se snaží těmto ztraceným lidským duším pomáhat, a přitom narazí na hranice svých možností; ale když někdo z těchto zoufalých lidských osudů dokáže udělat jenom materiál pro svou vlastní ideologii, pak se jedná o čirý hyenismus.

78. „Jestliže podle Skalického byl bůh Řeků „jsoucno, pravda a krása“, což se po vzniku křesťanství propojilo s židovským pojetím boha, pak v té době (kdy se rodí lidská subjektivita) se zdůrazňovala především pravda“ – paní Hájková, to by pak ovšem znamenalo, že s nástupem křesťanství mizí ze scény (nebo přinejmenším ustupuje do pozadí) jsoucno i krása. Když tedy nyní v centru všeho stojí (evangelická) pravda.

    A ono na tom opravdu něco bude; jak dokládá právě onen případ z dob husitských, který zmínil pan Horák. – Respektive v ještě drastičtější podobě pak hnutí obrazoborectví.

    Přitom ovšem – je nutno uznat že tento negativní vztah vůči krásnému umění v církevních budovách má svou část pravdy. Lidská mysl se jen stěží dokáže stejnou měrou upnout, zaměřit dvěma různými směry. A tam kde se upíná ke kráse, tam je skutečně docela dobře možné že současně klesá její schopnost ponořit se plně do prožívání zbožnosti.

    Ostatně už sám Platón v tomto ohledu zaujal přinejmenším velmi ambivalentní stanovisko. Na jedné straně silně propagoval určité druhy hudby, které podle jeho soudu bezprostředně vyjadřovaly božskou harmonii univerza; zároveň ovšem zatracoval ty rytmiky které podle jeho soudu tomuto požadavku nedostály, a jevily se mu tedy příliš povrchní, lidskou mysl odvádějící od zbožných věcí. Ale především: Platón striktně zavrhoval malířství, neboť to podle jeho názoru nikdy nemohlo adekvátně vyjádřit božskou skutečnost, božskou pravdu. Malířství pro něj bylo jenom napodobeninou těchto božských pravd, ovšem napodobeninou vydávající se za originál – a tedy klamem, falší.

    Ovšem pro Platóna ještě „krása“ znamenala totéž co „pravda“, a prakticky i totéž co „božskost“. V křesťanství pak dochází k nejednotnému vývoji, na straně jedné v raném středověku to pro analfabetickou většinu populace byly do značné míry právě obrazy, výjevy s biblickou tématikou, které jí zprostředkovávaly názornější představu o duchovních sděleních; ale na straně druhé zde byl i onen opačný náhled, tedy že – příliš krásné – umění odvádí pozornost věřících od ryzí duchovnosti.

    Jestli v tom hrály svou roli i obrazy žen – netroufám si posoudit, tento názor slyším poprvé. Ale jmenovitě v éře radikálního obrazoborectví to asi sotva byl rozhodující důvod.

79. „A tam kde se upíná ke kráse, tam je skutečně docela dobře možné že současně klesá její schopnost ponořit se plně do prožívání zbožnosti.“

    Jestli nebude problém v tom, že se zbožnost chodí prožívat do kostela, tedy na jakési od světa oddělené místo.

80. Oslava demokracie na příkladu bezdomovců, kteří mohou „svobodně zůstat bezdomovci“….
    Co k tomu říct?
    Snad že naše svoboda je podmíněna naší necitlivostí? Zavřením uší, jak napsal Ange?

81. „Naše svoboda podmíněna naší necitlivostí“ – ano, to je vlastně velice trefná charakteristika „svobodné“ liberální společnosti, kde každý má plné právo uzavřít se jenom do svého vlastního soukromí, do své vlastní ulity, do svého vlastního prospěchu.

    To samozřejmě neznamená že by tato západní společnost nebyla vůbec sociálně citlivá, je mnoho dobrovolníků a aktivistů kteří věnují mnoho ze svého času, energie a třeba i vlastních prostředků na sociální činnost všeho druhu; nicméně ta zmíněná necitlivost vyplývá z vlastní logiky tohoto společenského uspořádání.

82. Musím se ještě vrátit k onomu „úžasu“, o kterém jsme zde hovořili. Já jsem zmínil Aristotelův výrok, že „překvapení je počátkem vší filozofie“. Dnes ovšem v deníku Právo vyšel rozhovor právě na téma úžasu, kde bylo uvedeno, že ve skutečnosti to samé prohlásil už Platón. Stojí opravdu za to si tento Platónův výrok zreprodukovat:

    „Údiv je postoj člověka, který moudrost skutečně miluje, a není jiný počátek filozofie než tento.“

    Už na první pohled je zřejmé, že tento originální Platónův výrok má podstatně jinou kvalitu, nežli ona zkrácená „mediální“ formulace, v které je obvykle reprodukován. Tedy že „údiv je počátkem vší filozofie“.

    Pro Platóna vlastně onen „údiv“ nestojí na samotném počátku. Na tomto počátku stojí „člověk který moudrost skutečně miluje“. Jedině takovýto člověk – tedy člověk který se vydal na cestu moudrosti – jedině ten totiž může doopravdy rozpoznat, kde a v čem se skrývá skutečné překvapení. Člověk s běžnou myslí – ten prostě přijímá fenomény tohoto světa tak jak jsou, tak jak je vidí před sebou, v jejich empiricko-pozitivní existenci, a nijak dále si nad nimi neláme hlavu. Takže vůbec jenom dokázat prožít onen – inspirativní – moment překvapení, to není dáno každému, už k tomu je zapotřebí specifických, kvalitativních predispozic.

83. Vlastně ještě něco musím připojit k onomu článku respektive rozhovoru v Právu. Ačkoli se hovořilo právě o „úžasu“, a to sice s jedním německým specialistou v daném oboru, jakýmsi „experimentálním filozofem“, fakticky byla úroveň této diskuse velmi plochá, nebylo zde (s výjimkou onoho Platónova výroku) téměř nic co by mohlo nějak hlouběji zaujmout.

84. S podivem i bez bývá pojem úžas velice rozšířen a oblíben v kruzích teoretiků umění.
    Avšak schopnost umělecké i vůbec tvorby, předpokládá schopnost potlačení/odstup od vlastního ega.
    Úžas bych proto označil za lechtivý emociální moment citového vzplanutí vlastního JÁ.
    Zato podivem je sužován trvale a na každém kroku člověk, který moudrost skutečně miluje .
    Kam se pohnu je mi v patách pes jménem ego….bych připomněl F.N. úžasnou zkratku.

85. „schopnost potlačení/odstup od vlastního ega“ – tedy ano, umělec pokud se plně ponoří do své tvorby, pak se přitom zřejmě do značné míry vzdaluje od svého vlastního, individuálního ega, a noří (či pozvedá se) do sfér které dalece přesahují pouhou lidskou individualitu.

    Nicméně na straně druhé – při této své tvorbě umělec musí nevyhnutelně sám prožívat své dílo, svůj tvůrčí počin, svou kreativitu. A tu nemůže pociťovat jinak nežli právě jako jemu samému příslušící, tedy prostřednictvím svého „ega“.

    V tomto ohledu bych tedy ani neviděl zcela zásadní problém v tom, když nás „na každém kroku doprovází náš věrný pes jménem ego“; zlé je jenom a pouze, když se tento pes zmocní plně nadvlády nad naším celým životem.

    Jinak řečeno: problémem není samotné ego; problém nastává tehdy, když dojde k disproporci mezi „já“ na straně jedné, a „meta-já“ na straně druhé; přičemž oním – dozajista nouzovým – termínem „meta-já“ zde označuji to, co přesahuje bezprostřední dosah onoho ega; tedy kromě jiného i onu stále ještě tajuplnou sféru, do které se noří umělci při jejich tvorbě.

    Totiž: praví umělci, je zapotřebí dodat. Tedy takoví, kteří se nacházejí na cestě moudrosti; a kteří se nechávají znovu a znovu překvapovat – a inspirovat – tajemstvími tohoto světa.

86. plně souhlasím pane Poláčku…..bez dozoru nad živočišným egem, tedy bez ambic na přesah vlastního ega, dochází i k tvorbě takového klišé životního údělu, jakým by se tvůrce sám rád prokazoval na veřejnosti.
    S výsledkem pro a mnohdy i pod psa ….bych varovně připomněl.

87. Myslím, že Ange (tím přirovnáním hodin úžasu k hodinám záchrany) neměl na mysli umělecké žasnutí, z něhož vzniká umělecká tvorba, ale jakési jiné (možná křesťanské?) žasnutí. On totiž psal o narušených (nebo přinejmenším obtížně vzdělavatelných) dětech z jakéhosi sídliště, jejichž budoucnost byla nalajnovaná, t.j. bez perspektivy a některé dokonce myslely na sebevraždu. Díky hodinám stráveným pozorováním krás přírody a poslechem krásné hudby se ze svého neperspektivního postavení dostaly. Ne že by se z nich stali umělci (to určitě ne), ale někdo z nich se stal inženýrem, někdo matematikem a pod.) Nikdo z nich prý se v životě neztratil.
    Mě napadá ještě jedna věc. Platon prý řekl, že údiv je počátkem vší filozofie. Možná tím vyjádřil totéž, co je (vícekrát) řečeno v Bibli:
    „Bázeň před Hospodinem je počátkem moudrosti“. Protože moudrost a filosofie jsou vlastě jedno a totéž. A bázeň s údivem mohou také souviset.
    Je to pocit, že je ještě „něco za tímto světem“, za obyčejnými věcmi, které vidíme „obyčejným zrakem“. A objevení existence „toho něčeho“ člověka může přivést až k rozechvění.

88. Ano, paní Hájková, objevování existence „druhého světa“ je velmi dobrodružnou cestou, a jeho objevení, jeho spatření může být provázeno zážitkem až mystického charakteru. Ostatně jsem naprosto přesvědčen, že onen klíčový moment Platónova „příměru o jeskyni“, kdy hledající po dlouhém namáhavém stoupání vzhůru konečně opustí příšeří jeskyně nevědomosti a pohlédne do světa zalitého sluncem pravé pravdy – že i toto byl moment takovéhoto mystického prožitku.

    Jenže, to je právě ten problém: jmenovitě v dnešním střízlivém, technickém, pragmatickém světě je už jen velice málo lidí, kteří jsou schopni takovouto „mystiku poznání“ prožít a realizovat.

    Ne že by lidé dnes neměli schopnost mystických prožitků; zrovna nedávno jsem četl že i u skeptických a nenáboženských Čechů velká většina tak či onak věří na mystické či jinak mimořádné fenomény. Jenomže tyto mystické prožitky se přesunuly (či odsunuly) většinou do sféry ezoteriky. Ale na půdě poznání – tam se všechno omezuje jenom na holou faktografii, s fatálními důsledky. Zrovna v současné době vedu polemiku prakticky na to samé téma s J. Karenem na DR – a on zcela evidentně vůbec nechápe, co já mám na mysli když poukazuji na nějaké „hlubší podstaty“, skryté za povrchem oné holé faktografie.

89. Pane Poláčku, četla jsem tu vaši diskusi s Jiřím Karenem. Souhlasím s vámi, že lidé si (i při zkoumání většího množství faktů) většinou „vyberou jenom to, co podporuje jejich vlastní politický či ideový názor (jehož původ a pozadí sami nijak dále nezkoumají)“.
    Protože fakta (byť sama o sobě pravdivá) nám dohromady musejí dávat nějaký smysl. A ten oni nacházejí v tom svém politickém či ideovém názoru. Kdo by se ho potom chtěl vzdát? Vždyť by přišel o smysl.

90. Ano, jsou to takové občasné, pro našeho věrného Ega životodárné chvíle žasnutí či překvapení, že něco může existovat. Mají i potenciál ochoty přijít o (provizorní) smysl 😉

91. Shlédl jsem teď jeden pořad o lidské mysli, respektive o možnostech manipulace s ní. Kromě jiného zde byl použit jeden zajímavý termín: „mozek přívržence“. Jedná se o to, že když už se někdo stane přívržencem někoho či něčeho, pak je jeho mozek doslova zablokován pro možnost či ochotu korigování tohoto železného přesvědčení – i když je konfrontován s naprosto jasnými fakty.

    Jako ilustrace tohoto fenoménu „mozku přívržence“ bylo uvedeno tvrzení Donalda Trumpa, že při jeho inauguraci se sešlo „největší množství lidí v celých dějinách Spojených států“. Toto tvrzení se rychle rozšířilo po sociálních sítích, uvěřili mu samozřejmě především jeho skalní příznivci. Potom ovšem byly zveřejněny letecké snímky prostoru před Bílým domem, ze kterých bylo naprosto zjevné že při inauguraci Baracka Obamy bylo přítomno až čtyřikrát (!) více lidí. Ovšem – tuším že 15 procent přívrženců Trumpa ani při předložení těchto naprosto zjevných a průkazných snímků nevzdalo své původní přesvědčení! Tedy i nadále – v naprostém rozporu s jasnými fakty – trvali na pravdivosti Trumpova tvrzení.

92. Ostatně ještě k oné manipulaci s naším vědomím: v té dokumentaci bylo také řečeno, že velké obchodní řetězce využívají (i když anonymně, respektive tajně) počítačové tomografy, aby zjistily jak nejlépe a nejúčinněji manipulovat mysl svých zákazníků. A – odbyt těchto prodejců prý následně stoupl o 15 až 30 procent!

    Je to někdy skutečně hororová představa (respektive už skutečnost), jak dalece jsme manipulováni celým (kapitalistickým) komerčním sektorem.