Člověk a politika

Josef Poláček

Když před časem Deník Referendum přeměnil svůj layout, právě v té době v něm Václav Bělohradský uveřejnil jeden dosti zásadní text, týkající se možností dalšího směřování společnosti. (Bohužel se mi nepodařilo tento text dohledat, je to přece jenom už nějaký čas, a textový vyhledavač na DR je natolik iracionální, že pod heslem „Václav Bělohradský“ ukazuje všechny možné jiné autory, jenom ne tohoto. – Po upozornění ze strany p. Nusharta musím korigovat: onen článek je zde: https://denikreferendum.cz/clanek/30862-vyluxovany-levicovy-diskurz-ne-levicovy-liberalismus. Z tohoto srovnání vyplývá, že i mnou tehdy položené otázky měly poněkud jiné znění, nežli jak následně uvádím; ale v zásadě šly stejným směrem.) Rozhodují pro naše téma je ale toto: v diskusi pod tímto textem jsem V. Bělohradskému položil tři otázky, které jsem pokládal 1. za klíčové; a kde jsem za 2. předpokládal, že právě tady leží největší slabiny celého filozoficko-politického konceptu V. Bělohradského.

Tyto otázky zněly: pokud je naším cílem zásadní zlepšení kvality lidské společnosti a jejího uspořádání, pak je klíčovou otázkou, bude-li to možné

1. bez zásadní změny charakteru celé společnosti
2. bez zásadní proměny samotného člověka
3. bez vytyčení nějaké nové vůdčí ideje.

V. Bělohradský mi tehdy přislíbil, že mi na mé otázky odpoví v samostatném, novém textu. Ovšem – na tuto odpověď čekám marně dodnes. A pokud zde příčinou nebyly nějaké momentální okolnosti které mi nejsou známy, pak ve mně přetrvává přesvědčení, že on na tyto otázky neodpověděl prostě proto, že – nemohl. Protože v rámci jeho vlastního konceptu společnosti a politiky na tyto otázky odpověď není vůbec možná.

Jak už jsem zmínil, tyto otázky jsem formuloval naprosto cíleně a záměrně, tak abych V. Bělohradského dotlačil do argumentační nouze. V čem vlastně spočívá tato principiální slabina jeho myšlenkového konceptu společnosti a jejího politického uspořádání?

Václav Bělohradský je – jak je všeobecně známo – samozřejmě svým vzděláním, svou kvalifikací filozof. Profesor filozofie. Není mi známo jestli napsal nějaká díla s obecně filozofickou tématikou; mně – a zřejmě i všem ostatním – je znám prakticky výhradně jako autor úvah a článků s tématikou politickou, respektive filozoficko-politickou. To jest: on je bezpochyby politicky angažovaným autorem (jednou se dokonce sám pokusil osobně se v politice uplatnit); nicméně své politické respektive politologické úvahy ovšem vždy znovu a znovu prokládá argumenty či poukazy převzatými z myšlenkového arzenálu myšlení filozofického.

Na tom by nebylo nic negativního; přesně naopak. Jenže právě tady se nachází neuralgický bod celého způsobu jeho politicko-teoretické argumentace. Tyto jeho exkurze do sféry filozofie – to jsou konec konců jenom jednotlivé výpůjčky ad hoc – ale nikoli ucelený modus ryze filozofického uvažování. Jinak řečeno: přes všechno vnějškovou komplikovanost jeho způsobu psaní textů Václav Bělohradský nakonec zůstává vždy na poli pouhé politologie. On sice do určité míry pokládá autenticky filozofické otázky (postavení člověka v jeho světě) – ale na tyto filozofické otázky dává konec konců výhradně politologické odpovědi. Jeho návrhy na řešení tohoto problému tedy nejdou ve směru zásadní změny způsobu lidské existence, zásadní změny charakteru společnosti, či nástupu nějaké zásadní, nové vůdčí ideje – nýbrž jeho řešení jsou nakonec výhradně politická respektive politologická.

Konkrétně: u něj vlastně nikdy není k nalezení sám člověk, v celé šíři a hloubce jeho existence. Bělohradský z celé této šířky a hloubky lidské existence vidí nakonec jenom jedno jediné: jeho svobodu. Přesněji řečeno: jeho individuální, ryze osobní autonomii, kterou – ve shodě s panujícím narativem postmoderní doby – považuje respektive vydává za pravou lidskou svobodu. Celý komplex existenciálních problémů člověka současnosti tedy nakonec zkracuje na jeden jediný moment: zda je lidskému individuu poskytována dostatečná možnost ventilovat a realizovat jeho záměry. Zda jsou tyto záměry z humánního hlediska obsažné či nicotné, přínosné či destruktivní – to zde není vůbec tematizováno, vůbec projednáváno; vše se nakonec točí jenom kolem otázky autonomie jednotlivce.

Proto také Bělohradský nemůže zodpovědět ani jednu ze tří položených otázek (leda negativně, tedy jejich zamítnutím): ani otázku po zásadní změně samotného člověka, ani otázku po nutnosti zásadní změny celé společnosti, ani otázku po nutnosti nějaké nové vůdčí ideje. Pro všechna tyto témata v celém systému jeho – politického – uvažování není místo, není tu pro ně dán žádný reálný základ.


ZPOLITIZOVANÝ LIDSKÝ SVĚT

Tento úvod o jednom českém teoretikovi politického uspořádání společnosti měl ale sloužit k tomu, aby otevřel mnohem širší, mnohem závažnější téma: tím samým redukováním všeho lidského na pouze politická řešení je doslova nemocný celý současný svět. Současný svět – demokratického – Západu zcela propadl přesvědčení, že problémy existence člověka v jeho světě není zapotřebí řešit jako problémy v plném smyslu lidské, existenční, bytostné – nýbrž že naprosto postačí řešit je v rovině ryze politické. Řeší se tedy – objektivně – problémy člověka; ale přitom je naprosto vytěsněna otázka, co je tento člověk vlastně opravdu za bytost, jaký je jeho původ, a jaký je smysl a cíl jeho existence na tomto světě.

Není tedy řešena (a vlastně ani vůbec pokládána) otázka: co je dobré pro člověka jakožto rozumnou a duší obdařenou bytost? – nýbrž řeší se pouze otázka, jak je možno zájmy a požadavky těch či oněch skupin obyvatelstva politicky zrealizovat (respektive naopak této realizaci zabránit). Je tedy naprosto vytěsněno veškeré existenciální, filozofické, teologické či jiné uvažování o smyslu přítomnosti člověka v tomto světě; a naopak všechny tyto existenciální a duchovní dimenze jsou násilím vměstnávány do Prokrustova lože profánní, bezduché každodenní politiky.

Tato fatální redukce člověka z celé šíře jeho bytostné existence na pouhý prefabrikovaný, politicky či ideologicky fundovaný skelet má ovšem dlouhou tradici v celém dvacátém století. Pamětníci si ještě vzpomenou, jak se v časech reálného socialismu donekonečna žonglovalo s pojmy „dělnická třída“, „pracující člověk“, „soudruh“. Kdo se nevešel do některé z těchto kategorií, jako by nebyl; nebo přinejmenším vedl jenom jakousi vedlejší, neplnohodnotnou existenci. Tyto pojmy – původně bezpochyby s upřímně míněným, autentickým obsahem – se jejich ideologickým používáním (a zneužíváním) postupem času naprosto vyprázdnily, takže nakonec zůstala jenom čirá ideologická floskule, mající sugerovat přetrvávající přítomnost oněch původních pozitivních významů.

Poté co padl celý svět „reálného socialismu“, spolu s ním zmizely samozřejmě i všechny tyto pojmy, všechny tyto fráze. Zazdálo se na chvíli, že nyní tedy bude obnoven přirozený svět člověka, lidské bytosti v plném významu tohoto určení. Jenže: ve skutečnosti na místo onoho ideologického „soudruha“ nyní nastoupila chiméra jiná: totiž „občan“. Dnes už to asi vymizelo z obecného povědomí, ale především v bezprostředně popřevratové době se s tímto slovem „občan“ žonglovalo stejně tak inflačně, jako v předešlém režimu s oním „soudruhem“. Bylo to v té době samé „občan sem, občan tam“, celý veřejný prostor se přímo zalykal euforií z tohoto nového občanství. K naprostému vrcholu pak toto „občanování“ přivedla jedna účastnice jakési rozhlasové diskuse o tom, jak se v nové, postsocialistické éře má organizovat systém zdravotnictví: „A v těchto nemocnicích teď budeme léčit naše občany!“ Takže: nebudou se tam léčit nemocní, nebudou se tam léčit pacienti; nebude se tam léčit sám člověk; nýbrž budou se tam léčit „občané“!…

Samozřejmě, mohlo by se říci, že je to pouhá epizodka, nevinná záměna pojmů z různých sfér veřejného života. Jenže – ona tato záměna byla naprosto symptomatická, vysloveně freudovská. Stejně totiž jako starý režim vůbec nevěděl co si počnout se skutečným, živoucím člověkem, a tak ho pro jistotu uzavřel do ideologického konstruktu „pracujícího“, respektive „soudruha“, tak stejně tak i novému, „demokratickému“ režimu je ten pravý, autentický člověk ve skutečnosti stejně tak suspektní, stejně tak i on vůbec neví jak se s touto bytostí v celé šíři její existence vlastně vypořádat, a tak ji pro jistotu redukuje jenom na vyprázdněnou politickou figuru „občana“. S tímto „občanem“, s tímto plně zpolitizovaným člověkem si nový režim už nějak poradí, poskytne mu nějaká ta občanská a politická práva, a tím ho má z krku, nic víc po něm už tento „občan“ nemůže a nesmí žádat.

Toto redukování, toto vyprázdnění lidské bytosti jenom na jednu jedinou dimenzi její – v zásadě pouze politické – existence je tedy obecným symptomem současné doby. To samé platí ale i pro samotnou levici; tedy pro tu levici, která svého času přišla s konceptem všeobecné emancipace této lidské bytosti, a to v celém horizontu jejích lidských potenciálů. Jenže – tento program plného naplnění všech lidských bytostných možností a schopností se postupem času také scvrkl na katalog řešení pouze politických, respektive sociálně-politických: zmírnit (respektive zcela odstranit) sociální nerovnost. Případně i další nerovnosti jiného druhu. Ale – ani tady není vůbec nic více. Levice sice stále tak nějak naznačuje, že kdyby jí jenom bylo dopřáno provést tento její projekt všeobecné sociální (respektive identitární) rovnosti, že už jenom tím vypukne onen vysněný krásný, humánní, všeobecně sdílenou pospolitostí prozářený svět. Jenže: tento stav jsme už tady přece jednou měli, bezprostředně po převzetí moci komunisty (ještě než se stačily vytvořit nové sociální nerovnosti a hierarchie) tu byla nastolena společnost víceméně naprosté sociální rovnosti – a co přišlo poté? Namísto nějaké plným humánním smyslem naplněné a nesené společnosti tu nastalo jen Velké prázdno. Nově instalovaný režim neměl nic opravdového, čím by tuto nicotu zaplnil; a tak se křečovitě snažil ji záplatovat ideologickými floskulemi o „budování socialismu“ a o „ideové jednotě národa“.

Zkrátka: ani levice – a tím méně levice radikální – nedokáže svrhnout tuto kletbu nejen postmoderní, ale zřejmě celé moderní doby už od dob osvícenství, totiž toto až děsivé redukování celého horizontu lidské existence na pouze politickou dimenzi. Marcuse svého času konstatoval svého „jednodimenzionálního člověka“; on to myslel v prvé řadě jako kritiku kapitalismu podřizujícího člověka jenom a pouze diktátu zisku respektive své ekonomické racionality; ale tento „jednodimenzionální člověk“ má mnohem univerzálnější dopad a význam, jak řečeno zasahuje a charakterizuje celou poslední éru lidské existence.

A právě toto je ostatně důvod, proč je webová stránka „Humanistických dialogů“ zaměřena nikoli pouze na témata politická a sociální, nýbrž je stejně tak otevřena vůči tématům obecně filozofickým, existenciálním, i teologickým. Musíme si připomenout: pokud v původním marxisticko-komunistickém hnutí byl ještě obsažen onen zmíněný cíl všeobecné emancipace, univerzálního sebeuplatnění lidské bytosti v celé šíři její existence, pak to bylo jenom díky tomu, že v Marxově době bylo ještě zcela živé toto filozofické, ale i teologické myšlenkové a diskusní zázemí. A pokud chceme vytvořit nějaký opravdu pozitivní projekt renesance lidské, v pravém slova smyslu humánní lidské společnosti, naplněné smyslem společného díla – pak se nedá nic dělat, ale musíme se vrátit zpět k oněm filozofickým, ale i teologickým kořenům. Protože – nedá se to popřít – v současné době je to (v našem regionu) prakticky už jenom křesťanská tradice, která ještě vůbec udržuje nějaké povědomí o tom, že člověk je něčím více, nežli jenom bytostí definovanou politicky a sociálně. Nebo jinak řečeno, že člověk má vedle své materiální existence ještě i vertikální dimenzi svého žití.

Bylo by – respektive je – tedy hlubokým omylem levice, když se snaží své snahy o nápravu společnosti omezit jenom na témata ryze sociální respektive politická. Tím levice předem prohrává svůj boj – neboť se tímto aktem redukce člověka dostává na teritorium, které je doménou jejího protivníka. Pokud bude levice člověka chápat jako jenom jednodimenzionální (tj. pouze sociálně určenou) bytost, pak tím přímo hraje do karet současnému kapitalismu i jeho politickému systému, který je právě na této jednodimezionalitě založen, a sám ji neustále znovu produkuje a utvrzuje. Jestli tedy levice vůbec má mít nějakou šanci uspět v tomto zápase, pak jedině tak, že opustí toto jednodimezionální vidění, a že dokáže člověka znovu uchopit v celé šíři a bohatství jeho bytostné existence.

29 komentářů u „Člověk a politika“

  1. Především pro pana Krupičku: pane Krupičko, jak jsem přislíbil, vysvětluji a odůvodňuji tímto, proč pokládám za potřebné, užitečné a vlastně zcela nezbytné na webu, který se definuje jako levicový (a tím tedy evokuje především politické zaměření) nechat prostor i pro témata jak obecně filozofická, tak ale i teologická.

    Opakuji ještě jednou: když se svého času začal rodit marxismus, pak jeho zdrojem naprosto nebylo jenom a pouze tehdejší dělnické hnutí, čili boj proti kapitalismu (respektive vykořisťování). Stejně tak neopominutelným zdrojem bylo celé tehdejší intelektuální diskusní prostředí, a to v prvé řadě Hegelova filozofie, jeho koncepce dějin jako vývoje člověka k určitému finálnímu stavu naprosté dovršenosti, tedy relativní dokonalosti uspořádání lidské společnosti. Marx sice znovu a znovu se vší rozhodností zavrhoval (respektive ironizoval) Hegelův filozofický idealismus, jeho „duchaření“; ale ve skutečnosti Marx svůj vlastní koncept překonání kapitalismu a nastolení komunistické společnosti stavěl právě na tomto Hegelově konceptu dějin. Jak se svého času vyjádřil jeden německý profesor filozofie, „bez Hegela by Marx vůbec nebyl možný“.

    A jestliže dnes stojíme před faktem, že tento marxisticko-komunistický koncept už dávno ztratil svůj původní impuls (zůstala z něj ještě samotná kritika kapitalismu, ale právě že nic více), pak není možno jinak, nežli vrátit se právě k těmto filozofickým (a tedy i teologickým) počátkům, prozkoumat kde se stala chyba, a všechno promyslet znovu, s cílem tyto chyby odstranit.

    Takže mějte prosím přece jenom s námi trochu trpělivosti 😉 , když se někdy do oněch teologických témat zaboříme až přespříliš. Nedá se nic dělat, ale ono to přece jenom má svůj určitý smysl.

  2. Ostatně Vám mohu sdělit, že pro nejbližší dobu chystám opravdu ryze politická (respektive teoreticko-politická) témata. Jako příští chci napsat – také už dávno přislíbený – text s názvem „Co je kapitalismus?“; a zrovna dnes jsem z aktuálních důvodů dospěl k rozhodnutí, že jako další zřejmě napíšu článek na téma vztahu kapitalismu a demokracie.

  3. „Smysl společného díla“…
    Je to výzva logická, pokud myslíme na organický, „sebereflektující a seberegulující“ „tvar“ lidských společenství, procházejících testy evolučních tlaků…(prostě normálním životem třeba vyhraných či prohraných válek, stavění a boření chrámů, exodů a naděje plných návratů…). Ovšem i člověk sám(;-)) si musí přiznat, že smysl i jen toho svého „vlastního“ díla nachází velmi obtížně…a nemá dobré zkušenosti s podtržením plodů stromu poznání ještě nedozrálých.
    Přitom vertikála, aby skutečně „pracovala“ pro společný smysl stavby, by asi opravdu měla být nějak společná(a zároveň každým dělníkem stavby dohledatelná;-)). To myslím znamená, že musí být skutečná. (Nevyprojektovatelná, „jen“ objevovatelná).
    Omlouvám se (pane Krupičko, pane Horáku) a zkusím slíbit, že už tu s tím klečením na kolenou dám pokoj;-)

  4. No ano, pane Nusharte, už při psaní oné formulace o „smyslu společného díla“ (nejsem teď schopen dohledat konkrétní pasáž) jsem sám cítil určitou nejistotu o oprávněnosti právě takto pojatého smyslu.

    Cítil jsem sám že ta pospolitost onoho díla není tím naprosto rozhodujícím prvkem; že by jeho smysl bylo zapotřebí odůvodnit hlouběji, snad „vertikálněji“. Ale pro tu chvíli se mi jednalo spíše jenom o všeobecné znázornění problematiky, takže jsem – a snad i trochu z vlastní pohodlnosti 😉 – nakonec celou věc nechal být.

    Mně se – alespoň pokud si správně vzpomínám, jak řečeno nejsem teď schopen dohledat konkrétní místo – jednalo především o to, celou záležitost úvah o vztahu člověka k jeho světu vyjmout z onoho čirého individualismu, který je neoddělitelně spojen s konceptem V. Bělohradského. Jednalo se o to učinit zřejmým, že je zde v každém případě přítomno ještě něco navíc, nežli jenom čirá – politická – autonomie jednajícího subjektu.

    Teprve poté co se tato základní skutečnost stane zřejmou, teprve poté je možno ponořit se do dálejdoucích diskusí o tom, kde toto „něco navíc“ hledat, jak ho pojímat, jak ho odůvodnit, kde ho zakotvit. Jak jsem naprosto jasně vyjádřil v závěru svého textu, naprosto nic nemám proti „vertikálnímu“ pojetí takovéhoto odůvodnění.

  5. Jakmile člověku/ům objevíte jeho/jejich smysl existence, je se sekulárním státem ámen.

    —————————-

    Možná jde o to, jestli současné pojetí imperialisticky postátněné svobody individuálních smyslů existence („nesmíš mi zabraňovat v mém soukromém smyslu existence, musíš mi můj soukromý smysl umožnit a mít k němu kladný vztah“) nezačíná být samo předepsaným smyslem existence, jehož nedodržení se trestá.

    Takže pojďme na kolena (na životech záleží) a kdo neklečí není Čech!

  6. Pane Poláčku bral jsem to Vaše sousloví jako obraz a souhlasím s ním. Obraz ve kterém se mi trochu spojil Exupéry s Citadelou a Vaše dřívější odkazy na atmosféru jara 68, kterou si také s podobnými emocionálními stopami z časně školních let vybavuji. Jenže současně tu opakovaně zněla Vaše pravdivá slova asi ve smyslu: „..nemáme v současné době žádnou opravdu funkční alternativu..“
    Totiž lidé v 68. mohli myslím(aspoň někteří „řadoví“ komunisté) nabýt dojmu, že tu funkční alternativu reformní komunisté (alespoň už-už:-))mají. A že jen násilím a pak individuální bezpáteřností jsme o ni byli připraveni. Zřejmě to tedy bylo jinak. A i pro tuto „jednotlivou kazuistiku“ jsem napsal – nikoli jako kritiku, spíš jako konstatování přírodního zákona – že ona (v netotalitně spravovaném společenství) opravdu k jeho „samozáchově“ nezbytná vertikála musela by být opravdu jednotlivcem dohledatelně sdílená – a aby taková být mohla, musela by být prostě SKUTEČNÁ.

  7. V tom odkazovaném článku V. Bělohradského jsem si všiml věty: „Nepřítel může ZNEUŽÍT jen pravdu….“ Myslím že by se moc nezměnil její smysl, kdybychom pokračovali: …,a ta nakonec může prospět jen těm, kdo se chtějí změnou vyhnout katastrofě. (A tam bych viděl vyjádřeno cítění a respekt k té skutečné, na „projektantovi“ nezávislé, společné vertikále).

  8. Ano, pane Nusharte, jednalo se právě o tento článek; díky za jeho nalezení. (Ano, Váš komentář musel být napřed schválen administrátorem, protože tam bylo více linků najednou; to je systémem blokováno, protože právě tohle bývá charakteristickým znakem spamu. Pokusím se změnit nastavení, aby alespoň dva linky byly možné.

    Z daného originálu ovšem vyplývá, že jsem tehdy V. Bělohradskému položil ne tři, nýbrž čtyři otázky; a ty měly poněkud jiné znění, nežli jak se mi to uchovalo v paměti. Ovšem – zásadní vyznění bylo v zásadě stejné, celkový tenor byl ten, zda je možno zhumanizovat současnou společnost, aniž by přitom bylo nutno změnit jak její základní nastavení, tak i samotného člověka. Pro pořádek tu ale znovu uvádím ony čtyři otázky v jejích původním znění:

    – měla by tato hypotetická společnost stát na půdě ekonomického kapitalismu, nebo ne?

    – jaký by měl být obecný politický systém? Parlamentární demokracie dosavadního typu (o jejíž principiální manipulativnosti asi nebude sporu) – anebo nějaký jiný způsob politiky?

    – má se vůbec společnost jako taková změnit nějakým zásadním způsobem; anebo se mají pouze změnit formy občanské angažovanosti?

    – má být tato pozitivní změna doprovázena (respektive podmíněna) zásadním přerodem lidské bytosti – anebo má tato progresivnější společnost stát na tom samém člověku, jako ta dosavadní?

  9. Ano, pane Nusharte (Jiří) – smysl lidské přítomnosti na tomto světě se zásadně nesnáší s (absolutně) sekulárním státem. Pokud tedy tímto „sekulárním státem“ máme na mysli striktní (mechanický) racionalismus.

  10. SKUTEČNĚ JSOUCÍ VERTIKÁLA

    Pane Nusharte (Jaroslav), jsem bezmála v pokušení zeptat se podobně jako svého času Pilát Pontský: „A co je to vlastně skutečnost?“ 😉

    Svým způsobem jsem na Váš podnět ohledně nutnosti (nezávislé) skutečnosti, skutečné existence oné „vertikály“ odpověděl v diskusi „Existuje objektivní dobro? II“ – jak jsem tam doložil, ona „skutečnost“ je vždy výslednicí určité objektivní (na nás nezávislé danosti), ale zároveň díla člověka, celého lidského rodu v průběhu (a tvorby) jeho vlastních dějin.

    Opakuji ještě jednou: není – nám! – dáno nic (to jest: nic pro nás není „skutečností“), co by neprocházelo námi samými. Tedy co by nám nebylo zprostředkováno naším vlastním, subjektivním vnímáním.

    Dejme tomu i něco samo o sobě natolik nepodmíněně objektivního (tedy skutečného), jako je například fyzikální zákon o zachování energie. Tady je zapotřebí rozeznávat hned tři základní stavy:

    1. zákon existuje objektivně, ale lidstvo o něm nemá ani tušení

    2. zákon existuje objektivně, lidstvo ho ještě nepoznalo vědecky, ale má už jakousi mlhavou, intuitivní představu o něm

    3. zákon existuje objektivně, a lidstvo je si ho plně vědomo.

    Přičemž: pod bodem č. 2 (tedy intuitivní vnímání zákona) mám na mysli například rituály aztéckých kněží, kteří prováděli své krvavé oběti bohům proto, aby tím vyrovnali životní energii, kterou bohové udržovali v chodu celý jsoucí svět.

    Takovéto nevědomé vnímání skrytých skutečností je v našem konání, v našich rituálech možná přítomno daleko více, nežli bychom si kdy dokázali uvědomit.

  11. Pane Poláčku, snad se to sem hodí: zaznamenal jsem Vaši výtku u článku na DR o těch nových levicových stranách, že se tam nediskutuje. Ono je to tak, že ty politické diskuze dnes převážně probíhají na facebooku. Ale většinou nikoli na stránce v DR, ale ve víceméně uzavřených skupinách, z nichž některé mají až stovky členů (ne všichni jsou aktivní), kam jejich správci nepustí každého. Např. mě někdy ne 🙂 To jim samozřejmě umožňuje vytvářet iluzi, že lidé sami od sebe zastávají určitý typ názoru. Ve skutečnosti tam ale zastávají hlavně ty názory, které jsou schváleny správci skupin a otevřenější diskuze, ač je deklarována, není často možná.

  12. SEKULÁRNÍ STÁT

    „Smysl lidské přítomnosti na tomto světě se zásadně nesnáší s (absolutně) sekulárním státem.“

    —————————-

    Moc se udržuje „tlumočením smyslu“.
    Moc se odnímá tlumočením „znechucení ze světa“.

  13. Díky za upozornění, pane Krupičko; ovšem mně se jednalo právě o to poukázat na to, že o ty nové levicové strany se nezajímá nikdo kromě jejich vlastních členů. To že na FB kolem nich probíhá diskuse se stovkami účastníků, to je sice zajímavý údaj; ale to ještě nic nevypovídá o tom, že by snad mohly mít potenciál nějak více zaujmout širší levicovou veřejnost. Nemohu to tvrdit s jistotou, nemám o nich žádnou bližší vědomost; ale opravdu to nevypadá že by dokázaly (snad s výjimkou okamžiku jejich vzniku) vzbudit nějakou větší mediální pozornost.

    Co já jsem vlastně původně chtěl připsat k mé poznámce na DR: že tento malý ohlas je daný tím, že levici už dlouho chybějí opravdu nosná témata, která by mohla někoho nějak hlouběji zaujmout, nebo dokonce strhnout. Tohle jsem ostatně konstatoval už v okamžiku kdy tyto strany ohlásily svůj vznik. Krátce řečeno: působí to všechno tak nějak nemastně neslaně. Nechci upírat iniciátorům ani členům těchto stran poctivé úmysly; ale jenom s dobrými úmysly se nikam daleko nedojde.

  14. „Levici už dlouho chybějí opravdu nosná témata, která by mohla někoho nějak hlouběji zaujmout.“

    Ano, to je – zdá se – skutečný fakt, a my se tento fakt – to chybění nosných témat – můžeme pokusit nějak pochopit, popřípadě vysvětlit (aby ho mohl pochopit i ten, kdo takové vysvětlení přijme).

    Já určité pochopení pro tento fakt mám, domnívám se totiž, že část levice si toto „chybění nosných témat“ vlastně sama zvolila jako svou strategii při onom „tlumočení znechucení“.

  15. Toto je zajímavý článek:
    https://www.krestandnes.cz/iranska-spolecnost-se-sekularizuje-lide-nachazeji-nadeji-ve-vire-v-krista/https://www.krestandnes.cz/iranska-spolecnost-se-sekularizuje-lide-nachazeji-nadeji-ve-vire-v-krista/
    Íránci nejprve chtěli stát, ve kterém by vládlo boží právo, tedy podle nich islám (viz Chomejního revoluce, vznik islámské republiky). A nyní shledávají čím dál tím víc, že islám v tomto pojetí není vlastně ničím jiným než politický systém. A tak začínají hledat jinou víru.
    Jestli to není tak, že právě sekulární stát umožňuje opravdovou víru (která člověku není vnucována zákonem).

  16. Ano, paní Hájková, včera jsem zrovna znovu otevřel jiný stručný zdroj o životním příběhu Michala Serveta – a myslím, s hlubokou vděčností Bohu a lidem, že je to tak.

  17. Píše mi to, paní Hájková, že „ke zobrazení“ té Vámi odkazované „stránky nemám oprávnění“.

    Nevím, jestli náhodou pro přečtení toho článku není tedy někde v prohlížeči vyžadováno prokázání patřičného druhu svojí víry, dneska už je totiž možné všechno:-).

  18. Už jsem na to přišel: Nejprve je potřeba odříkat Krédo a pak si člověk všimne, že jde o dva linky dohromady.

  19. Aha. Já jsem to zkopírovala dvojmo. Tak hlavně, že jste na to přišel 🙂

  20. K tomu článku:

    Křesťanský stát (navíc ještě v prostředí knihtisku či internetu) je velmi dobrým prostředkem ke všeobecné diskreditaci křesťanství; islámský stát (myslím Írán) – v tomtéž prostředí – je zase velmi dobrým prostředkem ke všeobecné diskreditaci islámu a konečně stát založený třeba na levicovém humanismu (opět v tomtéž prostředí) je opět velmi dobrým prostředkem ke všeobecné diskreditaci levicového humanismu.

    S odstupem času (od konce existence takového nesekulárního státu) se samozřejmě projevuje určitý paměťový optimismus či romantická idealizace minulosti, takže je možné si to pak (v trošku jiné – pozměněné formě) zopáknout.

  21. Ono se říká: když se nepoučíme z dějin, budeme nuceni si je zopakovat. Jenže poučit z dějin se může leda tak jednotlivec, jehož život je krátký. Na další generace se poučení přenáší dost těžko. Císařův pekař si myslel, že králové se už brzo musejí historicky znemožnit. Jenže samovládci v jiné podobě se neznemožnili ještě ani dnes.
    Badiou ve Svatém Pavlovi napsal, že poučení z dějin je nesmysl, neboť z dějin se poučují i masoví vrazi, jak příště lépe masově vraždit.
    Když čte člověk Bibli, vidí: jeden král dělal, co bylo zlé v Hospodinových očích, jeho nástupce zase dělal, co bylo dobré v Hospodinových očích (asi se přece jen poučil). Další král znovu dělal to, co bylo zlé, a tak se to jedno s druhým střídalo a Hospodin se jednou hněval a pak zase odpouštěl…
    Člověk by si skoro řekl s Kazatelem:
    „Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem. Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat. Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění. Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však , že i to je honba za větrem, neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.“
    Ještě že máme ten Nový Zákon, kde se dočteme, že světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. A tak snad to světlo bude přece jenom postupně narůstat.

  22. Kazatel je zřejmě skeptický ke spirále vývoje: „Kde je mnoho moudrosti, je mnoho hoře a čím víc vědění, tím víc bolesti.“

  23. On ovšem rozmlouval se svým srdcem, ne svým rozumem. Kdyby rozmlouval s rozumem, s VLASTNÍM rozumem…

  24. Ten narůstající sekularismus v Íránu (ovšem měl bych přece jenom pochybnosti, že dosahuje už téměř padesáti procent) má zřejmě mnoho společného s tím, že íránská populace „mládne“. To jest: je tu velmi mnoho mladých lidí, kteří touží po moderním způsobu života. A islámský „boží stát“ jim právě v tom brání, a nutí je žít podle archaických vzorů a norem. Takže ti mladí lidé pak naprosto přirozeně odmítají jak tento stát, tak ale i jeho ideologii, tedy islám.

    Je tomu skutečně tak: jakmile je někomu něco nuceno seshora, pak on to automaticky odvrhne. Je to ostatně něco dost podobného jako ateismus či sekularismus český: v národní paměti bylo křesťanství (katolické) spojováno s národní porobou, s národním útlakem. Takže po nastolení svobodné republiky pak přirozeně přišel odklon od katolictví, ale i od víry vůbec.

  25. Co se toho „poučení z dějin“ týče, tak o tom jsme už vlastně v minulosti také dosti diskutovali. Já jsem razil to pojetí, že na jedné straně se skutečně stále dokola opakují archetypální vzorce jednání; jinak řečeno, člověk je stále stejný, a znovu a znovu opakuje stále ty samé chyby.

    Ale – na straně druhé skutečně není možno popřít určitý dějinný, kulturní, civilizační vývoj. Dneska jsme přece jenom už někde podstatně jinde, nežli za časů barbarské, nebo i středověké Evropy. Sice dochází samozřejmě i dnes znovu a znovu k excesům, k násilí; ale už to samo musí platit za nesporný pokrok, že násilí je dnes všeobecně považováno za principiálně ilegitimní způsob jedná. Ať v mezinárodních vztazích, ať ve vztazích osobních. A dokonce i každý diktátor se dnes snaží si alespoň navenek nasadit masku „demokrata“.

    Ostatně, co se týče toho „narůstajícího světla“, mám zde jednu zajímavost z Finska. (Už jsem ale o tom myslím jednou psal.) Tam mají totiž tu jedinečnou věc, že už od konce války tam prováděli komplexní hodnocení branců. Tedy mladých mužů. A to nejenom co se týče jejich čistě fyzické zdatnosti, nýbrž i co se týče jejich osobnostního vybavení, jejich charakteru.

    Před nedávnem byla publikována souhrnná zpráva z těchto výzkumů: a podle nich je prý u oněch finských mladých mužů možno naprosto jednoznačně zaznamenat pozitivní vývoj charakteru: menší sklony k násilí, větší míra samostatnosti, ohleduplnější vztah k jiným, snad dokonce bohatší citový život. Obdobně například německé kriminální statistiky zaznamenávají trvalý trend poklesu násilných trestných činů.

    Takže i když my to tak třeba nevnímáme (ty trendy jsou samozřejmě velmi povlovné), tak přece jenom všechno hovoří pro to, že určitý vývoj k lepšímu – to jest ke kultivovanější lidské osobnosti – tu přece jenom probíhá.

  26. A ostatně i ti „panovníci“ se přece jenom dokáží poučit. Pro svět (a především pro Evropu, ale i pro Spojené státy) se stalo krvavým poučením, jak se svého času pěstovala politika ustupování vůči Hitlerovi. Vůči jeho expanzím. Proto dnes vždy dochází k okamžité reakci světového společenství, když se někdo pokusí násilím obsadit cizí území. Samozřejmě ne vždy se na to hned odpoví bojem; ale politická reakce je jednoznačně odmítavá, a většinou následují i – více či méně účinné – sankce.

  27. Ostatně, pane Krupičko – když sledujete ty diskuse nových levicových stran na Facebooku: jsou tam diskutována nějaká zajímavá, inspirativní témata? Anebo je to přece jenom víceméně ve stylu: něco by se mělo (z hlediska levice) udělat; ale každý si pod tím „něco“ představuje něco jiného, a tak se nakonec neshodnou prakticky na ničem?…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *