Tajemné otazníky kolem Máchova „Máje“ I.

Od swého otce w swět wyhnán, W laupežnickém tam roste sboru …

Petr Kužvart


Letos na podzim, tedy přesně 16. listopadu 2020 uplyne již 184 let od úmrtí našeho prvého moderního básníka, který stihl za pouhých pár let vytvořit úctyhodné, přímo přelomové dílo. A to umřel již v pouhých 26 letech v listopadu 1836 ve svém nevytopeném bytě v Litoměřicích na cholerinu, tedy lehčí obdobu cholery. Celková schvácenost, následně silné průjmy, dehydratace a smrt … . Tak skončil stále ještě v chlapeckém věku sotva dostudovavší mládenec, zároveň ale zakladatelská osobnost českého moderního básnictví. Pokud by býval nežil v tak strašlivé bídě a podvýživě, možná by přežil. A kdyby žil dneska, dostal by infuzi a bez velkých problémů by ho dnešními léky vyléčili. Ale historie nezná žádná možná a pokud! Nuže tedy, pokusme se uctít Máchovu památku alespoň tím, že o jeho díle pojednáme navzdory školním osnovám poněkud záživněji a životněji, nežli je v kraji zvykem. Ignatz Mácha, jak se sám v běžné každodennosti jmenoval a psal, si to rozhodně zaslouží!


Klíčovou monumentální skladbou a vlastně posledním a vrcholným dílem Máchovým je lyricko-dramatická skladba „Máj“ (v dobové transkripci „Mág“). Málo se ví, s kolika nejasnostmi a tajemstvími je spojena. Kolik hádanek sama obsahuje.

Zkoumání je tu opravdovým dobrodružstvím ducha, navíc je provázeno navždy již asi nerozluštěnými otázkami. Mácha jako zrovna dostudovávající právník nebyl v době psaní „Máje“ zrovna bez starostí. Jeho Lori čekala dítě, což byl v prostředí biedermeierovského maloměsta, jakým tehdy Praha opravdu byla, samozřejmě mimořádný průšvih. Zatím se vše tajilo, ale bylo třeba něco udělat.

Mácha měl v tomto průšvihu připraven poměrně dobrý – elegantní a přímo romantický – plán jak jej vyřešit. Z Prahy odejde po studiích jako ammanuensis k justiciárovi Durasovi do Litoměřic (ammanuensis je doslova „příručí“, dnes bychom asi řekli advokátní koncipient či právní praktikant), zde po příjezdu začne šířit, že je ženat. A zároveň v Praze organizoval již na dobu po narození dítěte svatbu, na které nebude, ale kde za něj potajmu zaskočí jeho bratr jako ženich. No a pak si chtěl manželku přivézt z Prahy do ještě horšího maloměsta, jakým byly provinční a víceméně německé Litoměřice. Právě kvůli těm maloměstským poměrům se snažil o odchod z Prahy i o to, aby se za ním se zpožděním přestěhovala již legitimní manželka a dítě. Tak se dala poněkud prekérní osobní a rodinná situace docela elegantně zvládnout a narvalo napravit.

Náhoda tomu však chtěla, že krátce po vydání „Máge“, na podzim 1836, již sám přestěhován do Litoměřic, onemocněl (sporadicky se v té době vyskytující) cholerinou, slabší obdobou cholery a velmi rychle jí – dost možná také díky silné podvýživě – podlehl. A tak měl pohřeb zrovna v den, kdy se měl stát manželem. Docela romantický konec… .

Nejen potíže osobní, ale i společenské ho pronásledovaly. V rámci pražského obrozeneckého establishmentu byl hodně cizorodým zjevem. Do poněkud úzkoprsého prostředí provinčního maloměsta nezapadal, nectil starší autority, byl až příliš svůj. Byl již vášnivým romantikem a v osobním kontaktu byl asi dost nesnesitelným, nekomunikativním, romanticky exaltovaným a sebestředným individualistou. Po vyjití „Máje“ ostatně jeden z tuctových, establishmentových obrozenců píše v tisku doslova:

 … básně kritisovati nebudu. Nedospělať tato dosud pro kritiku!  

Vůbec ho totiž nepochopili a ani ho asi moc chápat nechtěli. Byl to chuligán, podivín, hašteřivé individuum, jehož podivná skladba byla asi pro nejednoho tehdejšího pražského intelektuála příležitostí k lacinému, povrchnímu odsudku, k tomu, aby si dloubl, aby se zatvrdil v odporu k té podivné postavě, chodící v rudě podšitém kabátě a řinčící ostruhami na botách – ač žádného koně nikdy neměl – leda tak v závěru své vrcholné básně:

mého to koně krok…„.

A tak neuvěřitelnou, přímo cimrmanovskou ironií dějin jediná zasvěcená a pochvalná recenze „Máje“ vyšla anonymně v německém časopise „Unsere Planet“. Dodnes se neví, kdo ji napsal!

Ale samotný „Mág“ skrývá ještě daleko větší záhadu. Tou jsou důvody dedikace (věnování) a smysl zařazení úvodní dedikační básně, psané v tehdy běžném obrozeneckém duchu poněkud průměrného až podprůměrného českého veršování. O desetiletí později se tomuto stylu prostořeký Karel Havlíček Borovský právem vysmíval – takovým těm vlasteneckým rýmovačkám ve stylu: vlasti – slasti – masti – pasti a tak dále a tak podobně. Ostatně Havlíčkovu legrácku

Kdo na hrobech praotců slavných kalamajku tancuješ… tys bratr náš, tys bratr náš, věř nadělí ti Mikuláš …“ 

následně nezapomenutelným způsobem zhudebnili a zpívali neméně prostořecí klauni Werich s Voskovcem (kuplet „Tys bratr náš!“). Nikoli náhodu! Jde o krásný odsudek obrozeneckých maloměšťáckých kýčů. Prostě si z nich W+V dělají bohapustou srandu! To by se určitě zamlouvalo nejen Karlu Havlíčkovi, ale asi i samotnému Máchovi.

Pravdu se už asi nikdy nedozvíme. Proč Mácha formálně věnoval báseň pražskému mlynářskému podnikateli, obchodnímu partnerovi svého otce (ten měl krupařský krámek na Karláku – pardon! na Dobytčím trhu, v domě č. 551, kde Máchovi včetně „Ignatze“ také bydleli) a ne některému renomovanému obrozenci, ba obrozeneckému prominentovi? Netuším vůbec, zda byl pan Hynek Komm opravdu „wlastencem přehorlivým“. Ví se ale, že to byl zámožný člověk, jeden čas mu dokonce patřil zámeček na Jenerálce. Máchovská literatura o tomto pánovi víceméně mlčí. Bylo by bývalo určitě taktičtější a autorovi prospěšnější věnovat báseň Palackému, Čelakovskému, Hankovi nebo někomu takovému. Mohlo samozřejmě jít o závazek dlužníka, nemajetného spisovatele, který byl poměry donucen své vrcholné dílo vydat vlastním nákladem a drsně se tedy zadlužit. Možná právě u pana Komma. Třeba mu opravdu bohatý a úspěšný podnikatel na vydání básně půjčil, kdo ví? A on mu takto splácel svůj dluh vděčnosti, že sešitek mohl vůbec vyjít… .

Ale protože hned následuje rafinovaná parafráze na podřadné obrozenecké veršovánky (nebo snad ta veršovánka byla opravdu myšlena vážně?? Nevím, ale nemyslím si to!), tak to zase moc nenasvědčuje, že by šlo o pouhou náhodu. Daleko spíše to vypadá jako dobře promyšlený, rafinovaný a nemilosrdný, ironicky jedovatý „kontextuální“ šťouchanec mířený právě do pražských obrozeneckých kruhů, se kterými si tak mohl Mácha na odchodnou z Prahy vyrovnávat účty. Nebyla tedy samotná dedikace náhodou takové to gesto typu: víte, co mi můžete… ? Docela to tak vypadá. Ale nevíme! Můžeme se akorát dohadovat.

Jde prostě o velkou záhadu, pokud se jedná o smysl úvodní již zmíněné dedikační básně:  

Čechové gsau národ dobrý a Ty Čechů wěrný syn! Wěrný syn i bratr náš, dobré Čechů srdce máš! 

– a tak dále a tak podobně. Nenáročná veršovánka, naprosto zapadající do stylu podprůměrného agitačního obrozeneckého veršotepectví. A pak přichází ten obrovský kontrast, když hned po té veršovánce následuje skladba, jakou novodobé české básnictví do té doby nemělo! Lyrizující romantická velebáseň, kterou se autor – zjevně poučený soudobou evropskou literární produkcí a zvládající bravurně inspirační zdroje domácí (zejména barokní) literatury – dostává náhle na úroveň tehdejšího evropského romantismu a zařazuje česky psanou poezii do soudobého progresívního kontextu světové tvorby! Takový malý zázrak, šlehnutí blesku – a kdo by tohle řekl do toho šestadvacetiletého nekomunikativního a podivínského chuligána!?

Bude určitě víc dohadů či hypotéz, proč ten kontrast, proč vůbec dedikační báseň jakoby se podbízející nevalné úrovni dobové obrozenecké intelektuální komunity a jejímu poněkud pokleslému vkusu. Možná chtěl Mácha poněkud předem ulomit hroty a zajistit básni příznivé přijetí – a také lepší šanci prodeje. Dedikační verše se jednoznačně obracejí na čtenáře a oslovují ho. Jak už bylo výše zmíněno, nemajetný Mácha vydal své vrcholné dílo jako drobný sešitek v nákladu pár stovek kusů vlastním nákladem a pěkně se kvůli tomu zadlužil. Skladbu bravurně kladoucí řadu drtivých a nadčasových existenciálních otázek již zcela moderního člověka, nadhazující hluboké, veskrze moderní existenční úzkosti, stejně jako s přehledem se zmocňující uhrančivou lyrikou popisu jarní přírody chtěl možná přece jen tou úvodní básní zařadit do dobového obrozeneckého kontextu. Manifestovat svou národní orientaci, příslušnost. Nevíme! A už se asi nikdy nedozvíme.

Nebo mu šlo o ten očividný kontrast mezi věnováním a úvodní dedikační básní na jedné straně – a bravurní, originální, suverénní a do té doby neviděnou skladbou, která zazářila jako blesk z čistého nebe? Velebásně, kde zjevně autor nehledá klopotně verš, kde jde vše nějak přirozeně, samo sebou, bravurně. Byl si vůbec sám vědom toho, co vytvořil a jak drtivě to působí ve srovnání s běžným česky psaným dobovým veršotepectvím? To kdybychom věděli! Snad věděl, tušil že dokonal něco, po čem marně toužily generace klopotných písmáků a kohorty salónních intelektuálů! Určitě si věřil a věděl dobře, jak je to odlišné ode vší srovnatelné české dobové literární produkce, kterou dobře znal. Možná proto ta podivná úvodní veršovánka. Místo převratné, objektivně již velké, evropské dimenze skladby musel naopak zdůraznit onen malý, český, ryze provinciální rozměr, musel manifestovat, že je také obrozencem, aby se to vůbec jakž takž prodalo a aby se splatily dluhy… . Kdo ví?

Tady se už asi nic nového nikdy nedozvíme. Záhada zůstane záhadou. Hvězdný okamžik zrodu české moderní poezie evropských dimenzí a uměleckých kvalit zůstane hvězdným okamžikem. A bravurní nastolení existenciálních otázek i úzkostí, dodnes naprosto aktuálních a moderních, zůstane slavnou kapitolou v dějinách tohoto národa tím spíše, že slavných epizod je v jeho historii – nejen té literární – docela pomálu.

(dokončení příště)

8 komentářů u „Tajemné otazníky kolem Máchova „Máje“ I.“

  1. V životě se přece jenom někdy stávají podivné věci. S Petrem Kužvartem – jedním z mých „kompaňeros“ z časů totality – jsem se neviděl nějakých třicet let. A najednou se tento Petr Kužvart objeví v mé mailové schránce, kouká na mě jako by nic, a že prý by se se mnou po těch časech rád setkal. A pak mi také poslal svůj komentář k Máchovu „Máji“.

    Tož jsem se hned nabídl, že tento jeho komentář otisknu – a rád – na svém webu, na „Humanistických dialozích“. Tímto tedy tak činím, první část jeho úvah na dané téma je zde.

  2. Jako první komentář k danému textu – abych to nemusel vymýšlet znovu – sem prostě zkopíruji to, co jsem autorovi textu jako svou spontánní reakci napsal v mailové odpovědi:

    Teď k Tvému samotnému rozboru Máchova Máje; napřed k oné úvodní veršovánce, které věnuješ tolik pozornosti.

    Ano, tato úvodní národovecká častuška skutečně už na první pohled zaráží svou trivialitou, neřkuli přímo uměleckým primitivismem. Jak po stránce výrazově formální se jedná o nicotné veršovánky; ale především právě ta plochá, nekritická glorifikace českého národa – tady se člověk musí ptát, jak se tenhle bezduchý elaborát může vůbec snášet s tak velkolepým, a především naprosto antikonvenčním a antiměšťáckým, až přímo buřičským duchem, jakým byl veden K. H. Mácha?!…

    Odpověď zní: no právě – že se to v ů b e c nesnáší! Mě to svého času (přiznám ovšem, že také až po nějaké chvíli) definitivně trklo při četbě hned úvodních veršů:

    „Čechové jsou národ dobrý!
    Nešťastný, jenž v nouzi lká
    nechť se k Čechovi obrátí,
    ten mu rychlou pomoc dá;
    byť i Čecha nepřítelem
    nešetří Čech jeho vin.
    Čechové jsou národ dobrý,
    a Ty Čechů věrný syn!“

    Jak řečeno, nějakou chvíli jsem na to také jenom užasle zíral, na takovéto mazání medu kolem úst vlastního národa; pak jsem ale začal více do hloubky uvažovat nad tím, jaký smysl, jaké reálné odůvodnění vůbec může mít to tvrzení, že „Čech třeba i nepříteli rychlou pomoc dá“, naprosto bezelstně a nezištně.

    A právě v tom momentu mě to trklo: vždyť tohle je celé totální, sžíravá, nemilosrdná satira celého českého národovectví! Aby někdo pomáhal nezištně i svému nepříteli – to je přece absolutní nonsens, kde pak už něco takového existuje (kromě u Ježíše); kdy pak český národ – nalézající se v trvalém konfliktu s elementem německým – kdy tedy tento český národ proslul jakousi „pomocí nepříteli“?!…

    Nikolivěk, drahý pane kolego: Mácha se tu strašlivým, sarkastickým způsobem vysmívá tomu bodrému, do sebe sama zahleděnému českému národovectví, tomu křečovitému sebevynášení českého národa jako „českých holubiček“! Mácha tu ne snad z nějakých konjunkturálních důvodů, a vůbec ne nijak náhodně, ale naopak zcela c í l e n ě na samotném počátku umisťuje tuto parodickou reprodukci českého národoveckého maloměšťáctví, aby se od ní jako od skokanského můstku teprve mohl odrazit ke své temně romantické antipozici, k výkřiku individuální duše bloudící světem smyslu zbaveným. (Dost možná byl Mácha pro svůj Máj českou uměleckou kritikou natolik zavržen právě proto, že možná přece jenom někdo tuto skrytou satiru pochopil a prohlédl…)

    Už jenom to slovo „máj“ – to tady samo vytváří krajní kontrast, ještě jako úplně poslední člen oné úvodní veršovánky má sentimentálně národovecký nádech, zatímco hned vzápětí – tedy už v „pravé“ Máchově básni přichází máj zcela jiný, vpletený už do romanticky bolných pocitů „jezero hladké v křovích stinných – zvučelo temně tajný bol“…

    Takže, opakuji znovu, jsem si prakticky naprosto jistý, že od Máchy to byla naprosto vědomá a cílená satira – ovšem stejně tak dokonale ukrytá, maskovaná jako Haškův Švejk, který onu naprostou tupost c.k. vojenské mašinérie demaskoval tím, že (zdánlivě) s plnou vážností slepě prováděl její intence. A jejich blbost demaskoval tím, že je prováděl a dováděl až ad absurdum. A stejně tohle samé „ad absurdum“ já spatřuji v těchto úvodních veršovánkách Máchova Máje; a jmenovitě právě v té – fakticky naprosto fantaskní – glorifikaci českého národa jako někoho, kdo zcela nezištně pomáhá i svým (německým?) nepřátelům…

    Ale je nutno říci, že Mácha tuto skrytou rovinu této své úvodní části zašifroval opravdu velice dovedně a umně; tak dokonale že je skutečně velmi nesnadné ji odhalit. Já jsem před léty jenom zíral na to, jak v televizi jeden český specialista (!) na Máchu taktéž plně padl do této léčky, a také tuto úvodní část Máchova eposu deklaroval jako jakousi úlitbu bohům českého národovectví…

  3. Milý Josefe,

    díky za ohlas na můj text o Máchovi. Já Tvůj názor plně respektuji a nehodlám s ním polemizovat.

    Nicméně: pokud se do toho mého textu podíváš, zjistíš, že to tam v podstatě je také uvedeno. Ovšem jako pouhý můj dohad a také vedle jiné možnosti, totiž že umístění dedikační básně bylo účelovým marketingovým tahem ve prospěch lepší prodejnosti knížečky v obrozeneckých kruzích, kde jedině byla šance náklad rozprodat. Opět jde o pouhý dohad. Prameny, jejichž studium a vyhodnocení by rozhodly, který z nich je správný nebo zda nejsou náhodou správné dokonce oba vedle sebe, tyto prameny chybí a nejspíš se už žádné nové neobjeví. Tedy tak na tom jsme.

    Aniž bych chtěl polemizovat s Tvým ohlasem a s Tvým svrchovaným právem jej takto naopsat, je mi tato věc záminkou a příležitostí k jedné obecnější úvaze:

    Je nesmírně důležité oddělovat a jasně označovat, kdy uvádáme popis reálné situace, prokazatelné, ba prokázané a zpětně ověřitelné, tedy něco důvodně konstatujeme – a kdy jde o pouhý dohad, hypotézu, nebo, jak říkají kriminalisté, o vyšetřovací verzi. Je to velmi důležité a podstatné především ve vědě, jež může formulovat nejrůznější překvapivé nebo krkolomné a na pohled málo pravděpodobné hypotézy, které jsou však vždy jasně označovány za pouhé hypotézy a aby se staly něčím víc, tedy teorií, konstatováním, musí dojít k jejich verifikaci na základě dosažitelných poznatků hypotézu podporujících, ale také těch, jež ji vyvracejí. Teprve poté je možno rozhodnout a hypotézu změnit ve výstup, konstatování reality, v teorii – nebo ji jako neprůkaznou zamítnout.

    Ale nejen ve vědě, kde by měl být samozřejmostí, má takový přístup význam. Je třeba na něm trvat i v případě jakékoli serióznější politické publicistiky a obecněji vždy, když jde o naši autentickou výpověď o realitě. A tady je problém, protože politické texty se hemží dojmy, dohady a hypotézami, jež jsou vydávány hned za nepochybný fakt, tak to prostě je a musí být! Ono je to složitější, a to i ve vědě. Jsou vědní obory, které jsou v podstatě založeny na dojmech a tušeních, na tušených souvislostech. Mám osobní zkušenost s dějinami umění, kde se často vzletně básní a činí se propojení a odhalují souvislosti pouze tušené, ale neprokázané a kolikrát i neprohazatelné. Obdobně třeba psychologie, jež je z velké části také jen „dojmologií“, která se někdy snad i strefí, ale je to hodně intuitivní. Asi se to bude týkat do jisté míry všech věd, nezaložených na přírodovědně-technickém, exaktním přístupu, tedy zejména věd humanitních. Bohužel. Zdaleka vše nelze v těchto oborech vypočitat, exaktně odvodit, průkazně detailně poznat a popsat.

    Směšování dojmů nebo dohadů bez kritické verifikace s konstatací ověřitelných faktů a souvislostí je přímo definičním rysem mytického vnímání světa (včetně snad veškerých náboženských představ), ale i nejrůznějších lákavých „záhadologií“ a také „konspiračních teorií“, mnohdy tak populárních a rozšířených. Na tohle bychom si měli dát pozor a vedle průběžného získávání dostatečného znalostního základu bychom se měli soustavně cvičit v kritickém myšlení, jež je sice přízemní, málo vzletné a básnivé, je skeptické (nezahrnuje mystiku a nepočítá s trancendentními nadějemi) a nudné, ale je jediným fungujícím korektivem, bránícím nás zejména před účelovým ideologickým zpracováváním a před manipulativní politickou agitací a propagandou, dnes tak tozšířenou.

    Měli bychom mít jasno ve volbě – a tady vědomě parafrázuji Goetha – mezi Dichtung oder Wahrheit, mezi básněním nebo pravdou. Básnění je kolikrát velmi krásné a lákavé, ale někam prostě nepatří, někde může jít o nebezpečnou léčku na rozum.

    S omluvou za tohle dlouhé a podivné zamyšlení

    Petr Kužvart

  4. Zdravím Petře,

    a vítám Tě tímto na stránkách „Humanistických dialogů“. – Nejsem si ovšem jistý, jestli jsi tu jenom ad hoc, u příležitosti Tvého článku, anebo zda Tě zaujmou i jiná naše témata, například o tajích kapitalismu.

    Pokud by ses opravdu rozhodl zapojit se i do našich dalších diskusí, v tom případě by z Tvé přítomnosti musel být potěšen především pan Krupička, kterého bys dozajista účinně podporoval v jeho radikálně socialistických postojích. 😉

    Jinak napřed čistě technická poznámka: v té masce na přihlášení sice stojí „Zadejte název příspěvku“, ale to je blbý český překlad, fakticky tam má stát „Zadejte jméno“. Má to ten dobrý smysl, že je pak hned na první pohled vidět, kdo je autorem kterého příspěvku. Pokud je nějaký komentář tematicky zásadnější, pak je možno jeho titul uvést v jeho záhlaví, například – jako to dělám já – VELKÝMI PÍSMENY.

    ————————–

    Co se pak obsahu Tvého příspěvku týče: ano, já jsem si až při opakované četbě Tvého textu uvědomil, že naše výklady intencí autora „Máje“ se do značné míry shodují. – Při první četbě se mi spíš zazdálo že se přikláníš k výkladům jiným, s účelovými motivacemi. A pak už se mi nechtělo vymýšlet nový text, tak jsem sem zkopíroval mou původní spontánní reakci.

    Že Ty jsi ve svém textu uvedl všechny možné výkladové alternativy: to je samozřejmě v pořádku, Ty jsi to psal jako studii, která samozřejmě musí splňovat základní kritéria objektivity a vyváženosti. Zatímco já jsem se ve svém komentáři měl tu výhodu, že jsem se mohl upnout jenom na jeden jediný výklad; který ovšem vzhledem k uvedeným důvodům považuji i nadále za s velkým odstupem nejpravděpodobnější. Že by natolik jedinečný básník jako Mácha s vážnou tváří dokázal psát takové podřadné (a podlézavé) rýmovačky jako je ona úvodní pasáž (a třeba i jen z účelových důvodů), je opravdu sotva možno si představit.

    Totiž: i kdyby opravdu choval úmysl nějakým způsobem se vetřít do přízně potenciálního – českého – publika, pak by tak dozajista učinil mnohem decentněji, subtilněji, a s mnohem větší poetickou grácií. Takže já opravdu i nadále trvám na svém přesvědčení: ne, tohle Mácha opravdu udělal „naschvál“, s tajeným výšklebkem všem maloměšťáckým národovcům.

  5. Ve skutečnosti na víře toho stojí daleko více než si myslíme. Celá společnost je postavena na víře (důvěře). Vědecké důkazy jsou důkazy pouze pro toho, kdo jim rozumí. Zbytek společnosti prostě věří vědcům, že oni to snad nějak vědí. A teď je ta víra ve vědce a vědu dost v krizi. Přesvědčit se skutečně o něčem můžeme pouze, když to vidíme na vlastní oči nebo zažijeme na vlastní kůži. Většinu zpráv a informací přijímáme jako zprostředkované (médii, jinými lidmi). Věříme, že to, co jsme se naučili ve škole je (zhruba) pravda. I funkce peněz je založena na důvěře/víře, že za ně něco dostanu. A když se ta důvěra v instituce zhroutí, společnost zkolabuje.

  6. No ano, paní Hájková, něco takového jsem původně chtěl napsat taky. Že tedy i ty zdánlivě „vědecké“ téze jsou mnohdy založeny na dále nedokazatelných premisách a axiomech, a tedy svým způsobem na „víře“, že svět (fyzikální) existuje právě tak a ne jinak.

  7. Uměnovědné disciplíny opouštějí interpretace utvářené na základě porozumění a souznění znalců se studovanými osobnostmi, či okolnostmi. Od archeologie po architekturu, od malířství po literaturu je shledáváno, že dřívější závěry bývaly málo podložené, lehkovážné, zaujaté. (Samozřejmě, při revizích se nově leckdy zachází do opačného extrému.)

    Uvedená tendence vývoje se týká silně atribucí, ale interpretací rovněž. Intence mnoha stavebních, výtvarných i jiných děl už nejen že není konstatována s bývalou jistotou, často je dokonce její odhalování považováno za nemístné. Skryté významy (detailů) jsou shledávány za podobně nedůvěryhodné jako staré popisy situací při průzkumech archeologických lokalit. Nad sebedůvěrou vítězí skepse.

    Jak chápat motivace lidí v 19. a předcházejích stoletích, natož jejich pocity, když to kolikrát neumíme už v případě minulé generace (ba i v případě nás samých dříve!). Jsou lidé spíše „pořád stejní“, nebo se naopak svým předkům už nepodobají? Při evidenci knihovny se mi zrovna dostala do ruky knížka o A. Rimbaudovi, slavném „prokletém“ básníkovi. Jak je možné, že takový poeta již po několika letech, vlastně ještě stále na prahu dospělosti, opustil múzy a šel dělat obchod do hrozného Hararu?

    Velcí umělci nemusejí být příkladní, kdovíjak morální, pevní atd., to se ví dávno. Psát vedle naléhavých a silných veršů, jež strmějí do výše, i konvenční až nádenické, bylo na prahu doby „volného umění“ běžným projevem jejich cesty žitím. Dálo-li se tak zrovna s povzdechem, či dokonce skrytým protestem, nesnadno nám uhodnout. Lidé možná kdysi hned tak netrpěli bolehlavem. Třeba takový Hanka. Ostatně ve verších Rukopisů se nejspíše zbavil onoho přímého (až přízemního) vlastenčení a byla z toho jinačí poezie než jakou je většina jeho veršů. Umění bylo dlouho řemeslem svého druhu, proč nést těžce, s posměškem, či pohrdáním nutnost příštipkařit? Potřeba osobní integrity se ve světě cechů, spořivosti, měšťanstva (prostě feudalismu i kapitalismu) nerozvíjela zrovna k velké naléhavosti.

    Do záměrů a pocitů autora Máje, K. H. Máchy, se vcítit netroufám. Člověk bývá tak nějak radši, když může věřit, že (po skoro dvou stoletích) zachytil pobavené básníkovo pomrkávání, jež mu s jeho velikostí ladí. Mácha, navždy mladý, se jistě s dobovými poměry nesrovnával hladce a byly mu asi málo po chuti. Snad proto se také nadchl pro soudobý romantismus… Nejde asi zajít o moc dál: Nepatří se ahistoricky ptát, jak by básník dokázal reagovat na to a ono, co si myslel při psaní. Šel by i dnes do Itálie pěšky?

    „Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
    spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
    Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
    jak zajde za onou v obzoru skalinou,
    nikdy, ach nikdy! To budoucí život můj.“

  8. K tomu „nikdy, ach nikdy!“ bude více řečeno v druhém pokračování úvah P. Kužvarta na dané téma; takže s tím počkejme až na tento druhý díl (bude zveřejněn ještě dnes).

    Co se té možnosti (či nemožnosti) objektivního posuzování (minulých) dějů a záležitostí týče: no ano, dnešní postoj je většinově krajně subjektivistický, jako by všechno bylo opravdu jenom záležitostí tak či onak pozicionovaného výkladu, interpretace. Já jsem v tomto ohledu měl svého času dosti vyhraněné kontroverze s panem Karenem, který zastával právě takto orientovanou výuku dějin. Já jsem oproti tomu tvrdil, že dějiny (a jejich jednotlivé momenty a události) naprosto nejsou jenom nějakými nahodilými konstelacemi jednotlivých faktorů a dějových aktů, nýbrž že je za nimi možno vysledovat hlubší, skryté struktury, zákonitosti, tendence.

    Ovšem: v dnešní době naprosto upadla víceméně jakákoli schopnost tohoto hlubšího, respektive vůbec strukturálního pohledu, jmenovitě právě na dějinné procesy. Podle toho to pak také vypadá, na všech stranách vítězí onen -relativistický – subjektivismus.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *