Recenze básnické sbírky Evy Hájkové „Proměny času“


Josef Poláček



Psát poezii, to je snad něco takového jako z luku střílet na terč za noci a za mlhy, a ještě za dujícího větru. To jest: cílí se na něco a neví se vlastně přesně na co, a autor či autorka může jenom doufat, že vystřelený šíp přese všechno zasáhne přesně onen tušený střed věcí, jejich skrytý význam, stěží uchopitelné tajemství. Když se tak přece jenom zdaří, pak se stane malý zázrak; ale nikdo, žádný básník nemá předem jistotu úspěchu. To platí i pro velké, renomované básníky; někdy je báseň přes všechnu snahu nějak „mimo“, i když napohled má všechny ingredience které jsou zapotřebí, i když tvůrce do nich vložil veškerou svou snahu.

Sbírka básní Evy Hájkové „Proměny času“ je autorčinou prvotinou; je zde k nalezení dost široká škála různých forem její tvorby. Podle mého – ovšemže subjektivního – soudu nebylo příliš šťastným řazení básní, respektive jejich výběr. Totiž: na samotném počátku sbírky – kde by tedy především měl být zaujat a získán čtenář – jsou umístěny básničky které snad autorka pociťuje jako své vlastní osobní vyznání, které jsou ale podle mého soudu až poněkud příliš lyricky laděné, nežli aby mohly mít potenciál skutečně zaujmout a strhnout někoho, kdo se k této knize dostane třeba pouze náhodou, a jenom zkusmo listuje prvními stránkami. A i samotná forma veršování se mi zde – v tomto počátku – nezdá být příliš zdařilá, některé rýmy (tíží-blíží, lidí-vidí) budí dojem až poněkud příliš snadného, mechanického rýmu.

K ryze formální stránce knihy je snad možno ještě podotknout, že není příliš šťastným ten stav, kdy některé básničky končí jaksi „za rohem“; kdy tedy jejich poslední verše následují až na další stránce – té sudé, takže čtenář napřed musí obrátit list, aby zjistil že básnička kterou už považoval za uzavřenou náhle ještě pokračuje dále. Přitom se zdá, že alespoň v některých případech byla možná grafická úprava textu jiná, přehlednější.

Počátek knihy se tedy nezdá být zcela přesvědčivým; osobně – už proto že znám i mnohé z další autorčiny tvorby – bych preferoval výběr básní jiných. Podle mého soudu básnicky přesvědčivější, výraznější básně počínají až po straně 10, básní „Hvězdné akvárium“, a především pak básní „Nač se čeká?“; která je sice svým obsahem nemálo temná („čeká se na mou smrt“), nicméně čtenáře silou své niterné výpovědi vtáhne do proudu svých veršů, svého sdělení.

Pokud tedy samotný úvod básnické sbírky zanechává poněkud rozpačitý dojem, pak poté jak její formálně-poetická, tak i obsahově sdělná stránka graduje, a mnohé básně svým nábojem hluboce oslovují duši čtenáře. Ať se jedná o básně laděné poetičtěji, ať se jedná úvahy nad chodem dějinného času či o melancholické momentky z naší přítomnosti anebo nostalgické vzpomínky na léta dětství – všude tady je možno zaznamenat „cit pro věc“, autentickou básnickou schopnost odhalovat před vnitřním zrakem duše to, co naše oči ve světě všedních předmětů tak často přehlížejí.

Co je na básnickém pohledu autorky sbírky natolik specifické? Podle mého soudu je to její schopnost – a toto jsou z mého pohledu také její nejhodnotnější básně – napohled nenápadným způsobem, jaksi „mimoděk“ otevřít pohled na netušené roviny našeho bytí.


Pampeliško, tvé zlaté vlasy

v stříbro se přes noc změnily.

Nadešel konec tvojí krásy.

Už nezajímáš motýly.

Tvůj závoj z lehounkého chmýří

zítra ti vítr rozčepýří

a po lukách ho rozptýlí.


Tato kratičká básnička může sloužit jako příklad za všechny ostatní právě tohoto rysu básnické tvorby Evy Hájkové, kdy se zdánlivě jedná jenom o jakýsi lyricky laděný obrázek z našich luk, ale v jeho vyznění se skrývá jakási lehká, mírná, ale přece znatelná melancholie. Vědomí, sdělení nezadržitelnosti běhu času, pomíjivosti věcí, ale také – byť jen nevysloveně – pomíjivost i nás samých.

Vůbec, pocit melancholie jako by byl profilujícím rysem básnické tvorby autorky; či snad možná jedním ze dvou, je tu stále jakési oscilování mezi pocitem pomíjivosti všech věcí na straně jedné, ale zároveň stále obnovované naděje na straně druhé. Ať už je tato naděje formulovaná explicitně, jako upínání se k Bohu, anebo jenom subtilně, jako poukaz na nové rození, nové klíčení, které nakonec překoná samotnou smrt.

Ostatně, tato subtilnost výrazu je sama o sobě dalším profilujícím rysem této básnické sbírky, respektive její autorky. Kdo chce porozumět skrytému smyslu jejích veršů, ten nesmí hledat prvoplánově výrazné epické příběhy; naopak, musí si dát sám práci s tím ponořit se do tichých rovin a zákoutí jejích poetických sdělení.

Je velmi obtížné, snad až nemožné suchou řečí recenze adekvátně postihnout tyto skryté roviny naší přítomnosti, které jsou uchopitelné a sdělitelné právě jenom jemnou řečí poezie. Já sám v takovýchto případech neuchopitelnosti používám někdy výrazu „jinobytí“. Jinobytí – jako označení toho, že se jedná o naši vlastní skutečnost, námi žitou, námi prožívanou; ale že se zároveň jedná o skutečnost nějakým způsobem jinou, novou, která nám ukazuje a odhaluje skryté roviny, skrytá tajemství našeho vlastního bytí. A je to právě toto odhalování, zpřítomňování našeho „jinobytí“, které já považuji za nejcennější rys celé této básnické sbírky.


Večerní zvon zvoní klekání

Ale nikdo si nekleká

Mám ten zvon ráda

Něco mi totiž připomíná a já nevím co


V tomto jediném čtyřverší z básně „Večerní zvon“, a především poslední věta mnohem lépe, mnohem výstižněji nežli recenzent suchou řečí teorie vyjadřuje onu odhalující se skrytost zmíněného jinobytí: „Něco mi totiž připomíná a já nevím co.“ Vlastně jako by celá tato básnická sbírka byla takovým zvonem, který v nás budí, v nás rezonuje vzpomínky na něco v nás – ale my nikdy nejsme plně schopni odhalit toto tajemství našeho (jino)bytí.

Mimochodem: tato kniha veršů je ilustrována jednou z autorčiných dcer; a tyto ilustrace se vyznačují tou samou úsporností, zdrženlivostí, jemností výrazu, stejně tak jako jakýmsi tušeným niterným tajemstvím. Zdá se opravdu, že určité talenty se dědí v přímé linii z generace na generaci.

Tolik tedy k této básnické sbírce. Abychom se vrátili k našemu úvodnímu příměru, pak sice ne všechny zde otištěné básničky nalezly zcela neklamně svůj cíl; ale je tu celá řada takových, které se hluboko zaryjí do našich duší. Alespoň tehdy, když my sami si dáme práci s tím hledat ve tmě a mlze skryté obrysy hlubokých pravd našeho vlastního žití a bytí.

14 komentářů u „Recenze básnické sbírky Evy Hájkové „Proměny času““

  1. Trvalo mi velmi dlouho, nežli jsem se dostal k tomu tuto recenzi napsat; bránila mi v tom celá řada překážek, objektivních a subjektivních. Ale nakonec se přece jenom dílo podařilo; alespoň v tom smyslu, že se mi podařilo ho dokončit.

    Psát recenze poezie, to tak jako tak není v žádném případě má parketa; alespoň do jisté míry je zde zapotřebí přinejmenším základního vlastního poetického chápání a vyjadřování, což (především to druhé) opravdu není mou silnou stránkou. Tím více obdivu chovám vůči všem, kdo tuto schopnost poetického vyjadřování mají, kdo jsou schopni vládnout poetickým výrazem a příměrem.

  2. Děkuji, pane Poláčku, že jste si udělal čas na přečtení i na tu recenzi.

  3. Což o přečtení, bylo mi potěšením. 🙂 Recenze – jak řečeno není to zrovna „můj šálek kávy“, ale naštěstí jsem svého času měl určitý trénink na „Písmáku“, tam jsem se trochu blíže seznámil s několika mladými básnířkami, jejichž básnické začátky jsem pak dost pravidelně komentoval. Totiž: těch – většinou začínajících respektive mladých – básníků a básnířek tam byla celá řada, ale jen málokdy mě někdo dokázal blíže zaujmout. Nemohu posoudit jak tomu bylo v jiných časech, ale dnešní doba je přímo posedlá exhibicionismem, snahou udělat se zajímavým za každou cenu. Navíc – klasická poezie dnes už není „in“, a tak se mnoho mladých začínajících poetů domnívá, že už jenom tím že všechno postaví na hlavu a doprovodí to příslušným halasem a tatrasem, že tím jak pro svůj talent tak i pro případné publikum učinili už dost. Jen málokdo má trpělivost na sobě, na svém talentu opravdu trpělivě pracovat.

    Dokonce i jedna mladá básnířka se kterou jsem se tehdy sblížil nejvíce – měla jedinečný talent, od svých poněkud nesmělých začátků stoupala strmě vzhůru; ale pak se ukázalo že to byla jenom kometa, na jejím vrcholu jí nějak vyprchala básnická invence, sice se ještě dál snažila, ale bylo to pak už většinou jenom jakési namáhavé snažení, ale nějak se nedokázala „strefit“ do toho pravého. Já jsem jí tehdy napsal právě toto že jestli opravdu chce uplatnit svůj talent, že to bude vyžadovat ještě mnoho soustavné práce; ale to ona výslovně odmítla, přišlo jí to nějak příliš namáhavé. Ale – jenom z talentu se nedá vyžít navěky, to platí v poezii stejně jako třeba ve sportu.

    Ovšem na straně druhé – třeba i o takovém Bezručovi se říkalo, že je to „básník jediné sbírky“, a že Stužkonoska modrá se už ani zdaleka nevyznačuje tou silou básnického výrazu, jako Slezské písně. A přitom Bezruč byl velmi odpovědný, pracovitý tvůrce, prý až vysloveně obtěžoval své nakladatele tím, že jim posílal další a další varianty svých básní, když se mu nějaký výraz či slovo zdály lepší, výstižnější nežli ty původní.

    Je to opravdu složité s tou poezií; ještě štěstí že sám nejsem básníkem. 😉

  4. Nikoliv k poezii samé, ale k otázce skrytých výpovědí sdělení dvou textů podobného záměru.
    Doprovázejí pozvánku na vernisáž umělecké tvorby dnes a v roce 1991.
    2022 – Zvíře, zdánlivě ochočené, niterně však stále šelmou, musí změnit dynamiku svého pohybu, aby překonalo civilizační překážky v podobě polí osetých monokulturou obilovin či zemědělských ploch tvořených společenstvím různých druhů trav, jetelovin a bylin.
    Pronásleduje ho totiž ozbrojený představitel moci, předstírající péči o lesní zvěř a provádějící její lov, ozdobený trofejními atributy ptactva na pokrývce hlavy, která drží svůj vlastní tvar. Ačkoli je tento představitel etymologicky spjatý s činností mysli, z jeho působení v popisované situaci vyplývá, že nepochybně vaří z vody.
    Zvíře je touto mocí přivlastňováno, jeho aktivity jsou podrobovány neustálému zkoumání, zejména jeho zjevné projevy radostného, bezstarostného ducha. I přes proklamovanou vůli ke komunikaci s mocí si však zvíře samo uvědomuje význam skrytých hlubin poznání a tak šelma umělec na podněty moci zákonitě nereaguje a přes vše hop hop skáče dále.

    1991 -„Pohled na lidskou existenci ideolog zevšeobecňuje/zjednodušuje a umělec diferencuje/rozlišuje. V takové polaritě postojů spočívá příčina vzájemného nepřátelství, což znamená pro umělce střet o zachování jedinečného uprostřed zjednodušujícího a zevšeobecňujícího. Je možné být umělcem a neakceptovat nuance? Je možné být politikem a akceptovat svým záměrům nevhodné nuance?
    Politik předkládá víru v řešení, které by mělo změnit svět, ale umělec předkládá vize pro které není v realitě místa. A opravdový umělec předkládá světu to, co ještě nebylo. Když Bůh stvořil v sedmi dnech všehomír – ptactvo, toky, člověčenstvo, nevzal si na umění ani pár minut času. „Budiž umění“ Ne, to neřekl!
    Poděkování paní Hájkové……básnička o něze pampelišky rozněžněla celou naší domácnost.

  5. Pane Petrasku, ta „vernisáž 1991“ mi se svou „polaritou postojů“ nemálo připomněla to, co jsem právě před chvílí napsal jako nekrolog na Gorbačova.

    Ovšem: takový Hegel by tuto polaritu, toto napětí mezi „zevšeobecňujícím“ a mezi „diferencujícím“ viděl poněkud jinak. Totiž jako dialektický pár, který sám je nutno navzájem propojit, navzájem syntetizovat.

    Ano, i Hegel naprosto souhlasí s tím, že samotné zevšeobecňování, pokud je uzavřeno samo v sobě, vede ke zjednodušení; podle Hegelovy terminologie je takováto obecnost pouze „abstraktní“, prázdná.

    Ovšem: stejně tak samotná diferenciace, tedy zaměření se existenci jednotlivých fenoménů, pokud zůstane polapena jenom v této jednotlivině a nesměřuje k obecné výpovědi, zůstává stejně tak jednostranná a omezená. Na rozdíl od obecnosti, která zůstává abstraktní, tato jednotlivina zůstává pouze smyslovou, ale nemá schopnost obecné výpovědi.

    Čeho je tedy zapotřebí je spojení, syntéza obou těchto principů, jak smyslové názornosti (jednotliviny), tak i obecné, univerzální výpovědi. Teprve tato syntéza je podle Hegela skutečně „konkrétní“, jakožto dotaženost obecné pravdy k jednotlivému, empirickému případu.

    Kterážto nutnost syntézy pak platí pro teorii naprosto stejně jako i pro umění. Ani umění tedy nesmí zůstat stát u pouhé jednotliviny, u pouhé názornosti, ale musí se snažit o univerzální pravdivost svého sdělení.

  6. Ona „Vernisáž 2022“ mi zase tak nějak připomíná Hegelovu dialektiku Pána a sluhy. I tady se jedná o vzájemnou srážku dvou subjektů, dvou myslí, dvou vědomí; a o jejich vzájemný boj o dominanci.

    S tím rozdílem ovšem, že podle Hegela ono „slouhovské vědomí“ si nemůže natrvalo jen tak bezstarostně poskakovat, svého pána ignorujíce (což je pro sluhu respektive otroka tak jako tak sotva možné), nýbrž slouhovské vědomí nakonec musí vyhlásit „panskému vědomí“ boj, a to sice boj na život a na smrt. A teprve tím že slouhovské vědomí tento boj podstoupí (a vyhraje), získá nakonec obojí: osobní, individuální volnost na straně jedné, ale i univerzalismus dosavadního panského vědomí na straně druhé.

  7. Panu Petraskovi.
    Boží tvorba byla už sama o sobě uměním. Žádná nápodoba.

  8. Bůh je umělec, jenže je potřeba, aby to někdo takto vnímal. To je ostatně potřeba i u těch lidských uměleckých děl. Nejen, aby je někdo vytvořil, ale také, aby je někdo jako umění vnímal. Aby je dokázal ocenit.

  9. Bůh je umělec, jenže je potřeba, aby to někdo takto vnímal…sděluje paní Hájková
    Tak takhle se s věřícím nemluví …mně jednou sdělil pan Štampach
    Člověk Boha nezná, ale umělec je schopen vytvořit božský zážitek …jednou sdělil Heidegger
    Příkladně něžné lyriky…..bych souhlasně dodal
    Pampeliško, tvé zlaté vlasy
    v stříbro se přes noc změnily.
    Nadešel konec tvojí krásy.
    Už nezajímáš motýly.
    Tvůj závoj z lehounkého chmýří
    zítra ti vítr rozčepýří
    a po lukách ho rozptýlí.

  10. Bůh a umění… Shodou okolností si zrovna v současné době s mým německým známým (velkým vyznavačem umění) vyměňuji myšlenky o postoji velkého Platóna k umění. Tento je totiž nemálo ambivalentní.

    Na jedné straně i pro Platóna je umění jednou z cest k „božským“ idejím, tedy k samotnému Bohu (či bohům, to se u Platóna někdy dosti zajímavě kombinuje a střídá). Na straně druhé ale Platón zatracuje většinu druhů umění, a především naprostou většinu umělců. Proč?

    Svým způsobem ze stejných důvodů jako Heidegger: jedině dokonalé jsou ony „božské“ ideje; zatímco umění je jenom jejich nápodobou. Umění tedy není nikdy skutečným originálem; a tedy ani skutečnou pravdou. Platón plně uznává prakticky jenom jediný druh umění, totiž hudbu; ale i tady jenom určité druhy hudby, jenom určité melodie či rytmy, které jsou podle jeho názoru jediné způsobilé skutečně adekvátně postihnout, reflektovat onu sféru božských pravd, božské dokonalosti.

    V každém případě by tedy ani Platón neřekl, že „bůh/Bůh je umělec“; umění je pro něj čistě lidská záležitost. Nicméně, umění může mít s onou božskou sférou, s božskou ideou určitý společný základ.

    Ovšem je nutno vidět, že Platón byl původně vyznavač pythagoreismu, tedy toho směru který vlastně všechno jsoucí „digitalizoval“, tedy převedl na matematické formy a formule. A i samotná hudba měla pro ně (vlastně vůbec pro Řeky) matematický základ; neboť to byli právě Řekové kdo objevili že hudební tóny lze vyjádřit matematicky.

    A naopak, podle Řeků samotný kosmos měl nejen svou harmonii, ale doslovně svou melodii. Zřejmě právě proto viděl Platón tak úzkou souvislost mezi hudbou a božskými idejemi, kosmickými pravdami: obojí má v posledku matematický základ. Zatímco například malířství takto matematicky vyjádřit nelze.

  11. Pane Petrasku, těší mě, že se vám ta báseň o pampelišce líbila. Většina lidí je k mým veršům lhostejná. Kupříkladu můj vnuk si balíkem mých básní podložil prasklou postel. Ale co by člověk čekal od čtrnáctiletého chlapce, že? Třeba se na to bude dívat jinak, až bude dospělý.

  12. Proč lhostejná? Básně nejsou určené k hodnocení, jsou k tomu, aby se četly. S dětmi je to stejné.

    Tvé zlaté vlasy
    v stříbro se změnily,
    kdepak je konec krásy?

    Babí léto rozfouká,
    chmýří vítr rozčepýří
    a posledního pavouka,
    budu mít na talíři.

    „Cos dělal v létě?
    Zimou zahynu
    bez plynu.“

  13. Máte pravdu, pane Nusharte. Na všechno se má člověk dívat s humorem. Nedávno jsem zaslechla v televizi důvod, proč premiér Fiala rozdával dětem ve škole Karafiátovy Broučky. Prý je na konci knížky velmi aktuální citát:
    „A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima! Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří, mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“
    Se snachou jsme se tomu zasmály. Ale kdoví,co bude v zimě. Třeba nikomu do smíchu nebude.

  14. Paní Hájková, v mých čtrnácti letech jsem měl – obávám se – také velmi málo smyslu pro poezii. Jsou věci, ke kterým člověk musí teprve dorůst, vyzrát. Tím spíše pak k pochopení natolik subtilního způsobu poezie, jaký praktikujete Vy.

    V tomto věku jsem já daleko spíše četl mayovky; a pokud verše, pak jenom něco jednoduchého, jako například od Lady.

    Ostatně mayovky: zrovna dnes jsem četl (v českých novinách), že v Německu se prý masově vykupují všechny dobrodružné knihy od Karla Maye, protože se lidé obávají že – po poslední aféře s „Malým Vinnetouem“ bude jejich další vydávání zakázáno. (Respektive že se nakladatelství neodváží je znovu vydávat.)

    Nejsem schopen posoudit, do jaké míry tyto obavy mohou být oprávněné. Německý zpravodaj deníku Právo ovšem v této své zprávě citoval jakousi německou profesorku, podle níž samotné pojmy jako „indián“, „Divoký Západ“, „náčelník“ atd. jsou prý rasistické, neboť evokují nadřazenost bílé rasy nad indiány.

    Pokud tato zpráva skutečně souhlasí (u tohoto zpravodaje mám někdy určité pochybnosti o objektivitě jeho článků o situaci v Německu), pak bych měl v daném případě dokonce určité porozumění pro postoje pana Nusharta, kdy on takové názory pociťuje jako projevy naprosté intelektuální zvrácenosti ze řetězu utržených levičáků. Boj proti projevům rasismu je samozřejmě legitimní; ale někde je také nutno zachovat si cit pro zdravou míru. Anebo jak praví známé rčení, „kéž by nám Pán Bůh zdravý rozum zachovati ráčil“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.