Politické procesy padesátých let


Josef Poláček



V názvu článku uvedené téma mě vždy až přímo magicky přitahovalo. Dlouhá léta pro mě zůstávalo nevysvětlitelnou záhadou, jak se mohlo právě to ideové hnutí, které se samo definovalo jakožto vyvrcholení všeho dějinného směřování k plnému humanismu, jak právě toto hnutí se mohlo dopustit tak nesmírného barbarství, které je neoddělitelně spojeno s tím, co je známo jako „divadelní procesy“. U nás v létech padesátých, ve stalinském Sovětském svazu už mnohem dříve, od let třicátých minulého století.

Zůstaňme ale u nás. Jak řečeno toto téma mě vždy přitahovalo; a nevynechal jsem jedinou příležitost jak se o těchto událostech, o jejich příčinách a jejich pozadí dozvědět něco více. Především jsem shlédl prakticky všechny dokumentace na dané téma které vysílala Česká televize; a domníval jsem se že mě v daném ohledu už víceméně nic nového nemůže zásadně překvapit. Ovšem: před časem tato televize reprízovala jeden už starý reportážní pořad z kdysi legendárního cyklu „Zvědavá kamera“, natočený v reformním roce 1968, s názvem „Svědectví pro výstrahu“: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1006323478-zvedava-kamera/20754215554/ A shlédnutí tohoto pořadu mnou přece jenom v mnohém otřáslo; neboť zde bylo ukázáno celé pozadí těchto procesů tak důkladně, jako málokde jinde. A byly zde sděleny věci, okolnosti, které jsem doposud sám neznal.

Napřed ke konkrétní kauze, o co se v tomto pořadu jednalo: reportáž začíná tím, že reportérka Ota Bednářová (která se později angažovala v disidentském hnutí) oznamuje, že se zúčastnila (víceméně v tajnosti drženého) jednání u Státního soudu v Praze na Pankráci, ohledně rehabilitačního řízení sedmi odsouzených mužů za údajné protistátní spiknutí. Podle obžaloby se jednalo o tzv. „Velkou radu“ (jejíž existence byla ovšem kompletně zfabulována vyšetřujícími orgány komunistické Státní bezpečnosti), a v této souvislosti byli její údajní členové odsouzeni k mnohaletým (deset až dvacet let) trestům vězení. Původní soud se konal v roce 1953; toto odvolací řízení až v roce 1963. To znamená: všichni strávili – na základě zcela nezákonných procesů a zcela nezákonných rozsudků – v těžkém vězení celých deset let. Přitom se jednalo o vysoce vzdělané, kultivované osoby, tři nebo čtyři z nich dokonce sami byli doktory práv.

Co bylo na této kauze (alespoň pro mě) natolik výjimečného, až přímo šokujícího? – Bylo už známo prakticky všechno o krutých vyšetřovacích metodách tehdejší StB; ale přece jenom je něco jiného, když zde právě jeden takovýto naprosto kultivovaný muž vypráví o tom, jak na něj osobně komunistická (!) policie používala doslova středověké metody mučení, které jinak známe jenom z učebnic dějepisu: vložili mu do úst železnou hrušku, a otáčením šroubu tuto pak roztahovali čím dál tím více. Fakticky se takovýmito metodami tento – pokrokový! – komunistický režim sám katapultoval do dob temného středověku.

Přitom – a to jsem do této chvíle sám nevěděl – tyto barbarské vyšetřovací metody byly v té době svým způsobem „legální“! Vyšlo totiž jakési nařízení, že v případě nejzávažnějších činů proti (socialistické) republice musejí být dodržovány jenom „ty nejzákladnější“ procesní normy! Z toho si pak už ovšem každý vyšetřovatel mohl vybrat, co sám uznal za vhodné. Respektive z toho vyplývala fakticky volná ruka k používání i těch nejbarbarštějších vyšetřovacích metod. – Jeden z těch několika málo vyšetřovatelů, kteří byli později za tyto své vyšetřovací metody souzeni (tuším že to byl Doubek) pak také na svou obhajobu uvedl, že „teprve později přišla direktiva že se má (v průběhu vyšetřování) dodržovat zákon“. (!!) Sotva co může názorněji svědčit o naprostém rozkladu elementárního právního vědomí v té době: postupovalo se nikoli podle základních právních a mravních norem, nýbrž výhradně podle politických direktiv, které vydal nějaký mocenský orgán. Legalita (respektive ilegalita) takovýchto direktiv nebyla pak žádným způsobem zpochybňována respektive přezkoumávána.

(Pokud by v tuto chvíli – o sobě oprávněné – zhrození nad zneužíváním moci komunistickými vyšetřovateli bylo příliš ideově jednostranné, je ovšem zapotřebí si připomenout, že ještě historicky zcela nedávno se prakticky to samé dělo s vyšetřovanými vězni na americké základně v Guantánámu! Zrovna před několika týdny na toto téma v Deníku Referendum vyšel článek: https://denikreferendum.cz/clanek/34254-co-s-nimi-udelalo-guantanamo , ve kterém se uvádí že i v nynějších „demokratických“ USA onen dekret o „intenzivních“ vyslýchacích metodách prošel celou řadou institucí, byl schválen celou řadou podpisů; až na samém konci stála opět fakticky naprostá libovůle vyšetřovatelů mučit vězně podle vlastního uvážení.)

Dalším šokujícím sdělením bylo, když manželka jednoho z odsouzených (v době natáčení reportáže pořadu byl už po smrti) vyprávěla, že poté co byl její muž odsouzen, děti přicházely domů ze školy zbité (!); neboť rodiče jejich spolužáků je proti nim poštvávali, jakožto na děti „zrádce a třídního nepřítele“!! I kdyby dotyční byli skutečně jakkoli vinní, takováto štvanice proti dětem vždy neklamně svědčí o mentalitě smečky; fakticky se nejedná o nic jiného nežli o pověstnou německou „Sippenhaft“ z politického a policejního arzenálu fašistického režimu.

Už tedy samotné okolnosti procesů jsou otřásající; ale jak sama Ota Bednářová v pořadu řekla, to co následovalo v dalších letech bylo vlastně ještě mnohem horší. Onen soud se jak uvedeno konal v roce 1953; tedy v roce smrti Stalina. Už jenom tím by vlastně měl ustat největší tlak na další pořádání zinscenovaných politických procesů; ale v každém případě o tři roky později byla proslulou Chruščovovou řečí definitivně odhalena pravá tvář těchto politických procesů, jejich vykonstruovanost, jejich bezprávnost.

Jak odsouzení, tak jejich rodinní příslušníci celou tuto dobu podávali žádosti o obnovu procesu, vysvětlovali že k rozsudkům došlo nezákonnou cestou; celou tu dobu ale naráželi na hluché uši úřadů; a to i těch nejvýše postavených osob a institucí. Až právě v roce 1956 se zazdálo, že teď skutečně nastal bod obratu. Jeden z odsouzených vyprávěl, že k němu do věznice přišel nějaký prokurátor, zjevně slušný a sympatický, a sdělil mu že návrh na zrušení rozsudku je už vypracovaný a podaný k Nejvyššímu soudu; a slíbil mu že do měsíce už bude volný.

Jenže: když pak došlo k onomu líčení, tak náhle tam o nějakém zrušení původního rozsudku nebylo ani řeči; a pak tam nakonec vstoupil právě onen prokurátor, pronesl jakousi „neslanou nemastnou řeč“, jejímž vyzněním pak bylo, že prokuratura žádá potvrzení původního rozsudku! Onen prokurátor tedy najednou otočil o celých 180 stupňů!

V pořadu bylo ovšem zároveň vysvětleno, proč k tomu došlo. Problémem byl právě onen rok padesátý šestý; v něm došlo nejen k oné odhalující řeči Chruščova, ale i k lidovému povstání v Maďarsku a Polsku. Českoslovenští komunisté pak dostali panickou hrůzu, že – kdyby se veřejně přiznaly politické procesy v Československu – že by se něco takového mohlo stát i zde. Proto se rehabilitace zastavily; a na své osvobození tito vězni museli čekat ještě dalších sedm let.

Nutno objektivně přiznat: z hlediska režimu to byla docela oprávněná obava, a zastavení rehabilitací byl tedy v daném smyslu logický počin. Na straně druhé se tu ale ukazuje naprostý cynismus režimu, přesněji řečeno jeho zcela konkrétních představitelů, kteří naprosto přesně věděli že jsou vězněni zcela nevinní lidé – a jenom z ryze politických důvodů je nechali věznit dál! Když už tu byl strach z lidových bouří – i pak je mohli propustit alespoň „tichou cestou“; jak se pak ostatně fakticky stalo ještě v roce třiašedesátém.

Co ale bylo na této reportáži ještě zcela výjimečné, bylo to že zde ke slovu přišlo i několik osob „z druhé strany“ – tedy ti kteří se na oněch nezákonných procesech sami aktivně podíleli! To jest: přímo před kameru se postavili jenom dva; oba prokurátoři, jeden z onoho původního procesu, a druhý – to byl právě ten který původně sliboval revizi rozsudků a brzké osvobození, pak pak u soudu žádal pravý opak, potvrzení původních rozsudků!

Je nutno zmínit: oba působili skutečně solidním, důvěryhodným dojmem. Co se jejich role v dané záležitosti týče, pak onen původní prokurátor svou účast na procesu vysvětlil tím, že on sám dostal vyšetřovací spis pouhý týden před procesem. On tedy fakticky vůbec neměl možnost nějakým způsobem odhalit všechny ty nezákonnosti, které se v průběhu vyšetřování děly. On se mohl jenom seznámit s onou čistě a přesvědčivě vyfabulovanou vyšetřovací verzí (včetně vlastnoručně podepsaných doznání), na jejíž základě on sám uvěřil, že se obžalovaní oněch činů proti státu skutečně dopustili. Nyní s odstupem let se sám o sobě vyjádřil jako o „naivním důvěřivci“.

Onen druhý prokurátor, který naprosto evidentně zapřel a zradil své přesvědčení, své vědění o nezákonnosti původního rozsudku – ten se snažil své tehdejší jednání nějakým způsobem osvětlit, ale z až přímo neurotického cukání jeho očních víček bylo jasně patrné, že si je sám zcela vědom že se zde pokouší obhajovat neobhajitelné. Na jeho omluvu je však nutno uvést, že tehdejší komunistická prokuratura byla založena na principu striktní hierarchie, s prakticky vojenskou subordinací. Zkrátka: podřízený prokurátor byl naprosto a bezezbytku vázán příslušnými pokyny svého nadřízeného. A nemohl s tím naprosto nic udělat.

Ota Bednářová v onom pořadu položila otázku, proč dotyční proti těmto evidentním nezákonnostem neprotestovali alespoň tím způsobem, že by složili svou funkci. Jenže – ani tohle v té době opravdu nebylo nijak jednoduché. Ano – Zdeněk Mlynář, který byl pověřen rehabilitačními řízeními, poté co poznal že jsou z vrchních míst blokována, udělal právě toto gesto, a svou funkci složil. Jenže – Mlynář měl za prvé reálnou alternativu dostat jiné (solidní) zaměstnání respektive funkci; za druhé, on byl absolventem Vysoké školy politické v Moskvě, což znamenalo že měl nemálo silnou politickou pozici; a za třetí pokud vím, neměl v té době ještě rodinu. Mohl tedy jednat jenom sám za sebe. Zatímco nějaký řadový prokurátor, který by v souvislosti s těmito procesy demonstrativně složil svou funkci, musel s jistotou počítat s tím, že tím bezprostředně existenčně ohrozí respektive vysloveně zničí jak sám sebe, tak svou rodinu, své vlastní děti. Za takovýchto okolností bylo opravdu krajně obtížné učinit takovéto gesto; tím spíše že dotyčný musel vědět, že tímto svým osobním počinem nikomu nepomůže, na protiprávném stavu se nezmění naprosto nic.

Co k tomu všemu říci závěrem? – Byl to nakonec celý systém moci, totiž moci vzešlé z ideologie a poplatný této ideologii, který lámal lidské charaktery. Byl to systém v pravém smyslu totalitní, ze kterého nebylo úniku žádným směrem. Tato totalitní moc byla na jednu chvíli nalomena, v onom krátkém čase reformního „Pražského jara“. Poté se ale se vší samozřejmostí zase obnovila; a to přesto že jejím čelním představitelem byl muž, který se sám dříve dostal do soukolí politických procesů padesátých let. Co tedy k tomu říci? – „To jsou paradoxy, pane Vaněk!“

55 komentářů u „Politické procesy padesátých let“

  1. Tuto televizní dokumentaci jsem shlédl předevčírem; svým obsahem mě zaujala (respektive šokovala) natolik, že hned včera jsem „na jedno posezení“ napsal celý tento článek. (Ačkoli obvykle na sepsání textu této délky spotřebuji několik dní, až celý týden.)

    Mohlo by se říci, že politické procesy padesátých let jsou (naštěstí!) už dávno prošlou minulostí. Jenže – boj člověka s mocí se v různých podobách opakuje a reprodukuje stále znovu a znovu; vždy se vytvářejí situace kdy ten či onen jedinec je postaven před volbu bojovat za právo a pravdu, anebo pasivně rezignovat před „Raison d’État“, údajnými zájmy státu.

  2. A volba dnes?
    Poučených minulostí a tvářívtvář opětné krutosti konfrontace, se kterou je mezi Slovany veden střet mezi zastánci státnosti založené na represi formou liberální demokracie versus formou uzurpátora.
    Tedy volba mezi válečným masakrem a podvolením se uzurpátorovi, což značí akceptovat, že tmel společnosti bude určovat nevypočitatelná náladovost mentality jedince.
    V mém okolí poučených minulostí na vlastní kůži, převládá preference podvolení se uzurpátorovi před válečnou vřavou. A já -soužen přáním světa jaký by měl/mohl být – si s realitou jaksi nevím rady.
    Co s tím……..bych dodal.

  3. Ve vašem okolí, pane Petrásku, převládá preference podvolení se uzurpátorovi. Přežít za každou cenu – mají to Češi v genech nebo ne?
    Poučení z minulosti je rozporuplné: Ti, co se podvolí, vyhnou se krvavým střetům a nebezpečí smrti, ale další generace mluví o hanbě a oslavují jedince, kteří na podvolení nepřistoupili.
    Před očima, kterým asi příliš nedůvěřujete, máte příklad opaku. Ukrajinci berou svou státnost jako danost, založenou na tužbě předků. Když se mají sami rozhodovat mezi obranou země a podvolením uzurpátorovi, vůbec neváhají. Naopak by se moc divili, že pro někoho jiného na jejich místě by to byla nejistá volba. Vědí, jaký by jejich svět měl být a chtějí toho dosáhnout.

  4. Je ovšem otázkou, paní Zemanová, jaký postoj by – většinově – zaujali Ukrajinci, kdyby jejich stát byl natolik malý, že by ho agresor stihl kompletně okupovat za jednu jedinou noc, jako svého času Československo. Když by tedy neměli žádnou reálnou možnost se (u)bránit.

    Bránit, či nebránit se i tehdy, když je situace bezvýchodná? I když je porážka jistá, nezadá i sice marný, ale statečný boj základnu pro osvobozovací boj příští? Anebo nezachová naopak – prvotní, zdánlivé – podvolení se všechny síly národa pro toto příští osvobození, když by jinak hrozilo nebezpečí jejich zničení? To jsou otázky, na které je krajně obtížné hledat nějakou definitivní, paušální odpověď.

    Svého času česká televize vysílala dramatickou inscenaci „Noc rozhodnutí“, s Rudolfem Hrušínským v roli prezidenta Háchy, právě v oné noci kdy se jednalo o to zda přijmout Hitlerův diktát o Protektorátu, anebo povolat národ k boji. Autor scénáře J. S. Kupka zde skutečně mistrovsky rozehrál toto drama, kdy nechal plně vyznít všechny argumenty pro i proti. Já jsem si vlastně až tehdy v plné míře uvědomil, v čem vlastně spočívá podstata pravého dramatu: právě v tom že to nikdy nepředkládá nějaké jednoduché řešení. Jednu jedinou pravdu. Nýbrž že ukazuje jak na sebe naráží různá, protichůdná stanoviska, z nichž každé má svou vlastní pravdu, své vlastní odůvodnění, své vlastní oprávnění.

    Jak se svého času rozhodl prezident Hácha, je známo. Je známo i to, že Poláci se v obdobné situaci rozhodli pro boj; ovšem na straně druhé tu byl ten rozdíl, že jim možnost kapitulace nikdo nenabídl. Kdyby Hitler stejným způsobem přepadl Československo, je možno považovat za jisté že přinejmenším pohraniční jednotky by se bránily stejně tak, jako Poláci.

    Nicméně: stejně tak je zřejmé, že onen akt (respektive oba, včetně samotného Mnichova) kapitulace v mentalitě Čechů zanechal nesmazatelné následky. A nešlo jenom o samotný jednotlivý akt; ale důsledkem toho bylo, že Češi pak byli po celou dobu války nuceni znovu a znovu veřejně deklarovat svou loajalitu vůči německým okupantům. Což se pak ovšem opakovalo znovu ještě jednou, po okupaci sovětské. Poláci se – v důsledku svého odporu – této nutnosti projevů servility vůči vlastnímu utlačovateli vyhnuli; ovšem cena kterou museli zaplatit byla obrovská, mnohem větší nežli jakou – počtem zavražděných – museli zaplatit Češi.

    Tolik tedy k minulosti. Ale současná situace Ukrajinců? O nějakém „vzdání se“ v plném slova smyslu nemůže být ovšem ani řeči; už proto že Ukrajina má teď zcela reálné šance na vítězství. Samozřejmě: bylo by možno argumentovat tím způsobem, že by ukrajinská strana akceptovala současný stav, a ponechala Rusům už získaná území, výměnou za mír, za ukončení krveprolévání. Jenže – i když ponecháme stranou všechny ostatní aspekty, takovýto počin by znamenal naprostou zradu na všech těch občanech Ukrajiny, kteří žijí na území dobytých Rusy! Takováto zrada nepřichází za žádných okolností v úvahu; a je proto naprosto zbytečné a marné o této eventualitě vůbec uvažovat. Jenom a jedině v případě když by se ukázalo že ukrajinská vojska už nemají sílu postoupit ani o píď země dál, jenom v takové situaci by bylo možno o této eventualitě uvažovat; spolu s možností transferu obyvatelstva, tedy návratu okupovaných Ukrajinců na území svobodné Ukrajiny.

  5. Já myslím, že například Maďaři také „berou svou státnost jako danost, založenou na tužbě předků“. A že by se rozhodně nevzdali.
    Jenže Maďaři se nám, na rozdíl, od Ukrajinců, nelíbí.

  6. Je těžké srovnávat odlišné situace.
    Jednu okolnost pro možnost srovnání situace Ukrajiny letos v únoru a Československa v době Mnichova bych uvést mohla: Ukrajině tehdy experti dávali odolnost v řádu dnů. Ministr Dmytro Kuleba byl 22. února přijat Bidenem a vypráví, že se k němu v Bílém domě chovali jako k pacientovi v terminálním stadiu rakoviny. Biden mu prý ukázal fotku svého zemřelého syna a radil mu, aby myslel na svoje děti. Kuleba se vrátil do Kyjeva, když už invaze pár dní běžela, a zjistil, že žádné poraženecké řeči tam nemají místo. Ale z pohledu přes oceán se osud Ukrajiny jevil podobně jako osud okleštěného Československa po přijetí Mnichovské dohody.
    Z pozice člověka, který byl v prezidentském paláci v Kyjevě od prvních chvil, vypráví o tehdejším dění poradce Arestovyč. Podle něj na Zelenského všichni naléhali, že je evakuace nutná, ale on o tom jednoduše zakázal mluvit. Další den přišly nabídky z ciziny a Z. odpověď je známá. Svědkové říkají, že tam vládl „kozácký drajv“. Arestovyč tvrdí, že tuto neústupnost má Zelenský v povaze, že to není něco, co by vyvolala válka. Třeba je v něm i v jeho spoluobčanech opravdu něco z kozáckého ducha, co Češi moc nechápou. Legrácky, které předváděl na jevišti i ve filmech, nám byly docela „středoevropsky“ blízké, ale některé písně v jeho podání byly sakra vážné. Jako třeba tahle – k 25. výročí nezávislost:
    https://youtube.com/watch?v=KbJbhN8Wlzs&list=RDMMKbJbhN8Wlzs&start_radio=1

  7. Maďaři se nám „nelíbí“, protože vyznávají reakcionářské hodnoty, zatímco Ukrajina směřuje (alespoň v zásadě) naopak k hodnotám humanismu a demokracie.

    Ovšem je fakt, že samotná „státnost“ ještě nic nevypovídá o mravním charakteru těch, kteří se na ni odvolávají.

  8. Ovšem – nelze zapomínat, že na té skutečnosti že Ukrajinci nakonec úspěšně dokázali odrazit ruskou invazi se velmi podstatně podepsala naprostá taktická neschopnost ruského velení. Právě tohle byl ten rozhodující moment, se kterým nikdo nepočítal. Své dosavadní operace podobného typu (např. v Gruzii, a především na Krymu) ruská armáda dokázala provést bleskově, a velmi účinně. Proto se – celkem právem – očekávalo že na Ukrajině tomu nemůže být jinak. Když si jenom porovnáme počty tanků, jakožto rozhodující zbraně pro pozemní boje: Ukrajinci jich měli tuším necelý tisíc, zatímco Rusové jich ve skladech měli 12 tisíc! Tedy převaha 12 : 1. Navíc se předpokládalo, že Rusové okamžitě získají naprostou nadvládu nad vzdušným prostorem Ukrajiny; což je v moderních válkách naprosto rozhodující moment. (A dodnes se pořád jenom spekuluje o tom, proč si ruské letectvo tuto absolutní nadvládu nezískalo.)

    Zkrátka, onen „soucit s těžce nemocným pacientem“ byl v daném ohledu fakticky plně oprávněný. Nebýt někdy až vysloveně groteskního ruského šlendriánu ve vedení bojových operací (kdy například velké tankové svazy zůstaly zcela bez paliva, a jejich osádky bez jídla), pak by se průběh bojových operací zřejmě vyvíjel zcela jinak. Kyjev a Charkov by byly – pokud ne přímo dobyty přímým útokem, pak přinejmenším obklíčeny; a časem by se musely vzdát pro nedostatek přísunu, jak vojenského materiálu tak i potravin pro civilní obyvatelstvo. Nabídka evakuace pro prezidenta Zelenského tedy naprosto měla svůj dobrý smysl.

  9. Máte pravdu, paní Hájková, že Maďaři se taky tak snadno nevzdávají. O tom svědčí krvavá historie jejich povstání v roce 1956. Ta jejich chuť nenechat si líbit nasazení obojku jim přinesla velkou porci sympatií v českých antikomunistických kruzích a po roce 89 to přispělo k naději na společně budovanou evropskou budoucnost. Že to začalo mezi zeměmi V4 skřípat, je věc několika posledních let. Myslím, že se ale mýlíte v tom, že Maďaři se Čechům nelíbí. Mnoha Čechům se nelíbí Orbán, ale za to mohou jeho slova a činy, které mu naopak u jiných Čechů velmi zvedly rating. Maďarů jako národa se myslím spory o Orbánovu politiku netýkají.

  10. Pokud zde byla řeč o Ukrajině a prezidentu Zelenském, pak je zapotřebí přidat ještě jednu aktualitu. V minulých dnech se provalilo, že Zelenskyj zcela vědomě nenechal provést evakuaci civilního obyvatelstva z ohrožených oblastí, ačkoliv věděl že se chystá ruský útok. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že Ukrajině by tato evakuace prý způsobila „příliš velké ekonomické ztráty“! To znamená, že Zelenskyj vědomě obětoval životy přinejmenším několika stovek civilních obyvatel, jenom aby zůstala nedotčena ukrajinská ekonomika!

    Přitom toto jeho odůvodnění je jen krajně málo přesvědčivé. Přinejmenším v tu chvíli, kdy donbaští separatisté sami začali na své straně fronty hromadně evakuovat své civilní obyvatelstvo, bylo jasné že válka je na spadnutí; Ukrajina tedy mohla přinejmenším v příhraničním pásmu učinit to samé, případné ekonomické ztráty by byly naprosto marginální.

  11. To jste si něco špatně vyložil. Ta zpráva se netýkala možné evakuace obyvatel z ohrožených oblastí, vždyť nikdo nevěděl, co Rusové provedou a kam všude vpadnou.
    Na Donbase se to předpokládat dalo, ale tam odliv lidí do vnitrozemí probíhal průběžně.
    Zelenského zpráva byla o tom, že vláda nechtěla šířit paniku, aby lidi nevyváděli do ciziny peníze, ani aby tam neodcházeli. Nešlo o to, aby ekonomika zůstala nedotčená, to bylo samozřejmě vyloučené, ale aby se nezhroutila už na podzim.

  12. Další muž, kterého můžete obvinit z vědomého obětování životů Ukrajinců:
    Ministru obrany Oleksiji Reznikovi 24. února vzkázal ruský vojevůdce Šojgu, že pokud Ukrajina podepíše kapitulaci, invaze se zastaví.
    Reznikov se nyní přiznal, že na to okamžitě odpověděl: Jsem připraven přijmout kapitulaci Ruska.

  13. „… kdyby jejich stát byl natolik malý, že by ho agresor stihl kompletně okupovat za jednu jedinou noc…“

    ———————-

    Izrael je taky stát byl natolik malý, že by ho agresor stihl kompletně okupovat za jednu jedinou noc. Ale Izrael se nám nelíbí podobně jako Maďarsko, vyznávají tam reakcionářské hodnoty.

    Čím to je, že tam, kde obvykle vyznávají reakcionářské hodnoty, jsou prostě lidé ochotni se bránit proti cizí agresi? Bude Ukrajina vyznávat reakcionářské hodnoty? Například v Afghánistánu se také bránili proti cizí agresi (teď přesně nevím, kterou z těch agresí mám vlastně na mysli). Vyznávají v Afghánistánu reakcionářské hodnoty?

  14. Nevím jakou zprávu máte teď na mysli, paní Zemanová. Já jsem se vztahoval k tomu že především americká administrativa už celou řadu měsíců Zelenskému dávala zprávy, že Rusko chystá útok. Dávala mu zprávy i o tom, že ruská vojska se shromažďují nejenom na východě, tedy především v oblasti Donbasu, ale i v Bělorusku. V žádném případě se tedy nedalo tvrdit, že by ukrajinské vedení nevědělo kudy se útok povede, jaké části země jím budou postiženy. Jediným určitým překvapením snad mohlo být že Rusové tak masivním způsobem zaútočili i z jihu.

    Co se – případného – odlivu peněz týče: opakuji znovu, kdyby nic jiného tak Zelenskyj mohl udělat přesně totéž co ruští separatisté, tedy evakuovat civilní obyvatelstvo z příhraničního pásma bezprostředně před útokem. Během těch několika málo týdnů by se ukrajinská ekonomika dozajista nezhroutila; případně bylo možno už tehdy omezit transfer peněz do zahraničí. – Pokud něco takového skutečně reálně hrozilo, nedokážu si představit kdo by tak najednou mohl do zahraničí transferovat obrovská množství ukrajinských hřiven.

    Zkrátka: ukrajinské vedení o nadcházející invazi vědělo, a na ochranu svého obyvatelstva nehnulo ani prstem. To je prostě holý fakt. To co je překvapivé je to, že tato skutečnost – poté co teď vyšla najevo – nevzbudila zjevně ani v samotné Ukrajině žádné pozdvižení. Dost možná v tuto chvíli nikdo nechce Zelenskému vpadat do zad; ale nelze vyloučit že si na tuto záležitost někdo vzpomene po skončení války. Například pokud Zelenský bude znovu kandidovat na funkci prezidenta.

  15. Proč ta Zelenského nedávná zpráva nevzbudila žádné pozdvižení?
    Protože to nebylo nic nového. O tom, že ukrajinské vedení nechtělo způsobit paniku oznámením, že Rusko vpadne na Ukrajinu /a kdy se to stane/, se tam otevřeně mluví dlouho. I z oficiálních míst. Takže vás to opravdu nemusí překvapovat.
    Že si neumíte představit, jak Ukrajinci ulívají své finanční prostředky do ciziny? Vláda a banky si to asi představit dovedly. Ale šlo taky o odliv pracovních sil a tím pádem o předčasné snížení výkonu celé ekonomiky. Prý o tom ministři, kteří byli informovaní o všem, co bylo známo, jednali dlouho, než toto řešení přijali. Zároveň samozřejmě probíhala příprava armády, domobrany a veškeré veřejné správy, takže i když nebylo řečeno, kdy má dojít k útoku, po začátku invaze tyto složky fungovaly překvapivě dobře a nedošlo k chaosu.
    Vaše představa o evakuaci civilů má myslím jednu zásadní vadu: i kdyby se vláda o něco takového pokusila, při vědomí, jaká území jsou ohrožená, šlo o nesplnitelný úkol. Nešlo přece o jen o obce sousedící s okupovanými oblastmi na Donbase. Spojenci například předpokládali úspěšný ruský útok na Charkov, který je blízko od hranic RF. Evakuovat tak obrovské město by prostě nebylo možné. Stejně tak Kyjev s celým okolím, když už se zmiňujete o tom, že se dal očekávat útok z Běloruska. Kam byste ty miliony lidí nastěhoval?

  16. Jestli chcete něco připsat do obžalovacího Zelenského spisu, mohu vám dodat toto:
    Na zasedání Krymské platformy ukrajinský prezident prohlásil, že v roce 2014, kdy Rusko Krym anektovalo, nedal mu za to svět po hubě a agresor šel klidně dál. Dodal: „My mu po hubě dáme.“
    Takovými řečmi namísto seriózního jednání o příměří přece nezodpovědně ohrožuje své spoluobčany, i když ho k tomu sami vyzývají.

  17. Nejdříve k tomu, jak (u nás) mohlo dojít k politickým procesům, jaké se odehrály hned krátce po nastolení socialistického režimu. Nabízí se několik vysvětlení.

    První bych označil jako bezprostředně situační. Všechnu vinu dává sovětské politice a sovětským poradcům. Jestli se našli ochotní vykonavatelé? Tak ti se objeví vždycky. Někteří lidé nemají hlavu na přemýšlení, jediné co chtějí, je vyniknout, jsou fanatiky. Nebo prostě psychopaty.

    Je ovšem namístě být si vědomi, že podobné otázky si dříve nebo později začali klást lidé také v Německu, když jim bylo vyrovnat se s rolí dozorců v koncentračních táborech bojující Říše. U nás se můžeme zamýšlet nad možností, že bez „německé“ války a jejích hrůz by procesy nenabyly povahy, jíž nabyly.

    Ještě poněkud širší pohled se nabízí, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že ani za Rakouska a dokonce ani za Československa (Masarykově příkladu a kultu navzdory) nebyl respekt k opozičnímu postoji dostatečný. Že stále nedošlo k přerušení staleté kolektivní zkušenosti, že lepší je hrbit se, přizpůsobit a poddat, než riskovat porážku a takový či onaký soud těch, co právě tohle učinili.

    Vše uvedené zahrnující aspekt je samozřejmě nejobecnější. Známé je úsloví „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, příp. „poslouchej svého šerifa.“ Za války, myslím konkrétní, současné, vedené Ruskem, se ukazuje, že názor je jen tenká slupka, jíž instinkt velí hbitě odhodit.

    Je třeba říci, že v kapitalismu, z něhož povstaly socialistická a fašistická aberace, existují sice víceméně po staletí způsoby „já pán, ty pán“, ale stále se očekává dispozice pro plné ztotožnění se se zájmem svého živitele. Zaměstnanci proti němu vystupují jen zřídka a za specifických okolností. Leckdy si za něj pálí prsty a zatěžují svědomí. Mlčívají. Kolaborují.

    Moc zkrátka korumpuje. A moc absolutní korumpuje absolutně. Když je tedy jeden živitel příslušný většině a povstal, říká se a zdá, z dopuštění prozřetelnosti nebo dějinné nutnosti, je na nehynoucí hanbu národů a tříd dobře zaděláno.

  18. Ještě poznámka k té předchozí diskusi:
    Reznikov hovořil o připravenosti Ukrajiny na válku dne 20. ledna. Vyčislil počty vojáků, záloh i domobrany a neskrýval očekávání, že k útoku dojde. Tentýž den mluvil Zelenský o možném ohrožení Charkova. Říkal, že scénář, kdy se Rusko pokusí milionový Charkov okupovat, je pravděpodobný. V tu samou dobu o nebezpečí ruského útoku mluvili sami obyvatelé tohoto města a připravovali se na boj o každý dům.
    Nakonec bylo všechno jinak, Charkov je sice permanentně ostřelován a lidi žijí v denodenním nebezpečí, ale Rusové se o obsazení města nepokusili.

  19. „Americká administrativa už celou řadu měsíců Zelenskému dávala zprávy, že Rusko chystá útok. V žádném případě se tedy nedalo tvrdit, že by o něm ukrajinské vedení dopředu nevědělo.“

    ——————–

    21. února tohoto roku v posměšně laděném článku „Válka bude ve středu“ Filip Outrata, pane Poláčku, napsal:

    „Zajímalo by mě, jak vlastně vzniklo oznámení prezidenta Bidena o tom, že ruská invaze na Ukrajinu se bude konat ve středu 16. února. Válka se ten den, jak víme, nekonala, mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová se „americkým a britským dezinformačním médiím“ efektně vysmála, mnozí po celém světě si vzpomněli na zaručené informace o iráckých zbraních hromadného ničení v předvečer invaze George W. Bushe a spojenců do Iráku v roce 2003…

    Podle řady dalších pozorovatelů zveřejnění konkrétního data právě tím plánovanou invazi zmařilo. Pokud tuto logiku dotáhneme do extrému, pak tím nejjistějším způsobem, jak zabránit invazi, by bylo zveřejňovat její nové zaručené datum každý týden.“

    Filip Outrata se spletl, válka nakonec nebyla ve středu, ale ve čtvrtek 24. února.

  20. Jestli válka bude ve středu, ve čtvrtek, anebo vůbec, to nemohl vědět ani samotný Putin. Nemohl to vědět do té doby, než se rozhodl, že válka bude a že bude ve čtvrtek. Kdy přesně se Putin rozhodl, že válka bude, to samozřejmě nevíme, stejně jako nevíme ani to, kdy bylo stanoveno to datum – čtvrtek 24. února.

  21. Je ovšem zajímavé, že ani potom, co se Putin rozhodl, že válka bude (a to ve čtvrtek) nemohl Putin skutečně VĚDĚT, že válka bude, a to ve čtvrtek. Pokud by ho třeba ve středu postihl například rozsáhlý infarkt, cévní mozková příhoda, nebo zemětřesení, válka by ve čtvrtek nejspíše nebyla. Putin tedy až do těch brzkých ranních hodin, kdy válka skutečně začala, samozřejmě nemohl VĚDĚT, jestli válka skutečně začne, mohl v to pouze VĚŘIT. (To jen tak na okraj – k tématu probíranému někde jinde, ale také s panem Poláčkem. O tom, že skutečně VĚDĚT můžeme jen opravdu máloco, trochu jinými slovy píše i T. G. Masaryk v onom spise „Moderní člověk a náboženství“.)

  22. Politické procesy padesátých let bych s dovolením rozdělila na dvě různé kategorie. Zkoprnělá světová i domácí veřejnost byla jednak svědkem účtování s politickými protivníky a jinými nepřáteli nového režimu, ať už skutečnými nebo nařčenými náhodně, jednak procesy se členy strany, označenými za zrádce.
    Přes rozdílný účel vypořádání se s těmito dvěma skupinami odsouzenců měly procesy jedno společné: nešlo o soudy v tom smyslu, v jakém je chápe civilizovaný svět, protože o rozsudcích bylo rozhodnuto předem a to, co bylo předváděno veřejnosti, bylo pouhé divadlo, kde herci hráli role „žalobce“ a „soudce“. I na tomto jevišti se ovšem projevil rozdíl mezi výše uvedenými dvěma kategoriemi. Za použití stranické disciplíny se po obžalovaných komunistech vyžadovalo poslušné sehrání role viníků, kdy scénář přiznání byl sepsán a poté nacvičen do nejmenších detailů.
    Osudný rozdíl mezi těmi kategoriemi se ovšem naplno vyjevil ve chvílích, kdy se začalo otevřeněji mluvit o procesech a o možné rehabilitaci a kdy se ukázalo, že režim není ochoten přiznat zločin spáchaný na politických oponentech.

  23. Je ovšem skutečností, jak píše paní Zemanová, že procesy s komunisty (a tzv. slovenskými nacionalisty) byly dříve než ostatní považovány mocenskými strukturami za tíživý problém.

    Z hlediska charakteru komunistického režimu jsou nejvíce signifikantní právě inscenované soudy s představiteli strany a režimu. Nabízí se vést tu paralelu s předchozím vývojem nejen v Rusku, ale i Německu. V porovnání s represemi v Říši o nemnoho let dříve podíl teroru a zvláště justičních vražd nové moci v Československu docela vyniká. Sám prvek pečlivé inscenovanosti je zřejmým východním importem. V Německu zůstalo vesměs u klasičtější praxe, jako v případě E. Rommela.

  24. Na otázku, zda se bránit, nebo vzdát, nelze odpovědět obecně.

    Před nějakým časem jsme tu diskutovali okolnosti vpádu Mongolů do střední Evropy, vedoucímu k bitvě na Lehnickém poli. Jistě nikoli náhodou byla v následující době ve zdejším prostoru zakládána hromadně značně sevřená sídla, obkroužitelná a zabezpečitelná hradebním pásem. Mít možnost bránit se, to bylo považováno za věc prvořadého významu. Ještě o sto let později, při lokaci Nového Města (pražského) Karlem IV. roku 1348, byly více než tři kilometry hradeb postaveny během pouhých tří let, zatímco výstavba kostelů (podobně jako mostu později zvaného Karlova) se protáhla až přes začátek následujícího století.

    Skutečná ochota bránit se do posledních sil se ovšem, až dodnes, odvíjí od řady faktorů, včetně osob ve funkcích, okolností, dispozic a formativních zkušeností. Není bez souvislosti ani od bojovnosti jako takové, jež se projevuje i v aktivitách rázu nikoli pouze obranného. Některé primitivnější společnosti mívaly schopnosti provozovat vojenské řemeslo a kořistitní větší než bránit nahraditelný domov. To vše vytvářelo bojové předpoklady a tradice.

    Mimochodem, Evropa i Čína i Indie (a další) musely během své historie opakovaně čelit útokům a tlaku ze severu (případně severovýchodu, či severozápadu). Stepní nomádské národy toužily zaujmou jejich příhodná (a příjemná) místa a posléze i tamní způsob života. Za jednu z nevýhod usedlých obránců byla tradičně považována jejich zhýčkanost a zkaženost… Ale, dost, motivaci ruského počínání a naděje teď ne.

    O Češích kdysi stěží kdo jako o bojovnících pochyboval. Do země nebylo snadné pronikat, bojovníci od Milána byly proslulí a husité… Škoda mluvit. Po ztrátě samostatné státnosti šel ovšem vývoj jiným směrem. Až po Svatopluka Čecha Matěje Broučka výlet a posléze Gottwaldovo „i bosí Habešané se bránili“.

    V roce 1938 se Československo bránit mohlo. Neříkám, že mělo, jen že to nebylo (zcela) vyloučené. Německá menšina tu byla procentuálně podobně početná jako ruská na Ukrajině (22%). Poměr obyvatelstva vůči hrozícímu státu byl (i s ní) 1:5, tedy nepříznivější než v ukrajinském případě (skoro 1:3). Zásadním problémem byla neexistence spojeneckých sil a v podstatě nepřátelské obklíčení celé země. Hranice (v roce 1938) vedla sice většinou příhodným terénem, ale byla velmi dlouhá, zatímco vnitrozemí jen malé (ba leckde skoro neexistující). To rozhodovalo.

    Přesto, Československo se na obranu chystalo a bylo jí aspoň do určité míry (snad srovnatelné s Polskem) mocno. Dnes můžeme říci, že existovala malinká sice, ale přece jen šance, že Německo, kde ještě trvala obava z války, prostě narazí, načež dojde k vystoupení skupiny, jež se již tehdy proti Hitlerovi formovala. Po odstoupení území ovšem zavládlo v Německu nadšení… (Je ovšem namístě podotknout, že Hitler byl zklamán, že na bojové vystoupení Wehrmachtu nedošlo, a druhé podotknutí asi zasluhuje, že většina ze spiklenců proti vůdci byla ještě po šesti letech byla vedena představou záchrany území pro Říši, včetně českého prostoru).

    Prezident Beneš, jak víme, za války pobýval a posléze jednal v zahraničí. Některé bojové operace bylo takto možno vést. Maně mě napadá, že nedávná odpověď Zelenského na nabídku azylu ze strany USA (snažím se věřit, že dobře míněnou) byla klíčovým okamžikem dění. Snad bude, řečeno se S. Zweigem, novou hvězdnou hodinou lidstva.

    V roce 1968 jsme se bránit nemohli. Ne pro drtivé síly okupantů (téměř 3x větší než nyní Rusů na Ukrajině), ne pro absenci spojenců (byť na poslední chvíli) a situaci blízké obklíčení. Ne proto, že zánik útvaru, třeba polostátního, ve stávající podobě reálně nehrozil (přestože lidé tak hovořívali).

    Důvodem bylo členství ve společenství a poměrech (de iure Varšavská smlouva), kde měl SSSR přístup všude a ke všemu. S našimi plány na obranu by byli vždy obeznámeni dříve v Kremlu než v štábu vlastní armády). Sám ministr obrany Dzúr byl ovšem „jejich“ člověk (na rozdíl od ministra vnitra Pavla, jehož konání bylo jedním z nejsilnějších důvodů ke „znepokojení“ Moskvy). O orientaci a způsobilosti nového prezidenta Svobody (je po něm dosud pojmenováno pražské nábřeží, ale to je i třída po Koněvovi) ani nemluvě.

    Situaci dokreslují selhání reprezentace. To, jak Dubček nosil na srdci dopis, o němž tušil, že je osudový, a neodhodlal se jej otevřít, natož přečíst jednajícímu kolegiu. Jak naši představitelé, ač uneseni, podepsali v Moskvě protokol. Jak byla stažena žádost J. Hájka o jednání RB OSN. Bez vystoupení veřejnosti, sjezdu KSČ ve Vysočanech, činech právě Hájka, Kriegla a Mlynáře, měli bychom tehdy na zimu (a napořád) z ostudy kabát.

    Ten Mlynář tehdy (s rozhlasovými pracovníky) překazil uskutečnění tehdejších plánů agresora, neodsouzení tzv. vstupu a instalování prý dělnicko-rolnické vlády. O agresi vůči Ukrajině zatím žádný Mráz přichází z Kremlu nemáme. Takže nevíme, kdo nynější plány ustavení kolaborantské vlády zhatil nejvíce a jak. Snad se dočkáme.

    Z rozprávění svého druhu výše snad plyne, že Ukrajina se rozhodla v rámci možného, ale velmi statečně. Teď jde o to, aby v obraně nepolevila a aby její spojenci, kteří jí nemálo pomohli (už jen zpravodajsky), neochabli, neřku-li nevsadili na udržování rovnováhu mezi agresorem a napadeným jako na cestu do plně rozvinutého 21. století.

  25. Oprava:
    V 6. odstavci: „Poměr obyvatelstva vůči hrozícímu státu byl (i s ní) 1:5, tedy příznivější než v ukrajinském případě (skoro 1:3).“
    Samozřejmě NEpříznivější.

    A v 3.odstavci od konce: „měly bychom“. Dosud není namístě upřednostňovat takhle dámy (navíc v případě, kdy jde o z ostudy kabát).

  26. Vzhledem k tomu, že téma se vrací, a také, přiznám se, vzhledem k aktuálnímu kontroverznímu vyjádření papeže Františka, se nyní pokusím ještě o vysvětlení svého postoje ke kritice Ukrajiny stran nedostatku ohledů vůči vlastnímu civilnímu obyvatelstvu.

    Něco musím předeslat. Rozhodně, a to chci zdůraznit, protože o tom dále již nic nebude, nejsem proti snaze, dát (i) válčení pravidla a vztahovat je, jak jen lze, na všechny strany konfliktu. Ale pozor!

    Při kritice válčících stran je záhodno nepouštět ze zřetele realitu ani historii, především však nestejnou situaci obou stran. Jestliže Rusko útočí raketami v té či oné míře na území celé Ukrajiny, je potřebné, ale těžké provádět evakuaci civilistů. (Může samozřejmě působit i poněkud zbaběle, jako předčasné vyklízení ambasád v Kyjevě). Jestliže Ukrajina takhle na Rusko neútočí, nelze ruské vedení z nedostatečného ohledu vůči vlastním ženám a dětem vinit. Když se však válka (třeba 2. světová) otáčí, kdo pak je vinen za civilní ztráty země, z níž vzešla?

    Myslím, že každý stát je nakonec oprávněn volit k ochraně civilistů prostředky, které uzná za vhodné a účinné. Včetně propagandy. Tradičně vzato, vojáci brání svou zem, aby chránili životy starců, žen a dětí. Jejich životy jsou však z hlediska obrany často rozhodující. Stěží kdy byl národ, jenž za války více neželel smrti nejlepšího svého bojovníka, nověji třeba stíhače, než naprosté většiny civilistů, ne-li všech. Ostatně, jak, dokonce i v takovém případě, soudit (o) selhání nizozemských vojáků v Srebrenici?

    V předešlém textu jsem psal o problematice, za jakých okolností se země může bránit. Ukrajina zvolila tuto možnost. Doložitelně při tom za půl roku zemřelo necelých 6 tisíc civilistů. I kdyby jich bylo dvakrát, nebo třikrát více (vzhledem k absenci mnoha údajů z nyní okupovaných oblastí), pořád nelze hovořit o situaci neadekvátním počtu obětí. Ani tehdy ne, když Rusku neupřeme něco snahy nebýt za ještě většího vyvrhele…

    Pražské povstání trvalo asi tři a půl dne a mělo na české straně asi tři tisíce mrtvých. Většinou, ovšemže, civilistů. Nešlo přitom o akci z vojenského hlediska ještě významnou. Jen politicky a symbolicky. Umíme si představit, že by volání rozhlasu o pomoc kritizovaly mezinárodní lidskoprávní organizace?

    Československo se v roce 1938 (ani 1939) nebránilo, jeho občané se však do boje proti okupantům zapojili. Mezi těmi, kteří měli největší ztráty, dokonce ještě větší než letci, byli příslušníci odboje. Po atentátu na Heydricha zahynul z jejich řad a jim blízkých skoro takový počet civilistů jako za povstání. Byli to hrdinové, ale, nesporně, zdaleka ne všichni si mohli plně uvědomit všechna rizika svého zapojení či jen mlčení. O Benešově rozhodnutí se později samozřejmě, nikoli bez politických zřetelů, hojně diskutovalo. Ale ani kritikům by se jistě nezdálo, že by výjimečnou kapitolu našich dějin měli studovat především nějací odborníci na válečné konvence. (V tomto případě vysoko oceňuji bezvýhradný respekt německé strany).

    Pro krátkost, názornost i možnost nadsázky uvedu na závěr ještě fiktivní případ (i když, kdo ví). Střetnou se dvě armády. Silnější, vybavena „strojními puškami“ pronikne hluboko na území druhé strany. Poruší přitom a „oduzná“ starší dohodu, sice výhodnou, ale ne dost. Spoustu nepřátel (civilizace) přitom postřílí, zatímco zbytek zatlačí hlouběji do lesa. Nato se širší společenství vysloví, že se jedná o neospravedlnitelnou agresi. Zároveň s výzvami vyzbrojit pořádně napadenou slabší stranu se však brzy šíří názory, že také napadení (a právě oni) se dopustili zavrženíhodného jednání. U několika mrtvých se nakonec našly duté tyče. Foukačky, do nichž se dávají jedem napuštěné šípy. Bojová otravná látka! Nové hlavní téma nyní budiž, že naše ušlechtilé mezinárodní konvence BOL naprosto správně zakazují.

  27. Dobře, pane Horáku, už jsem obojí korigoval. – Přičemž musím (snad k vlastní ostudě) přiznat, že jsem tyto vady v textu při jeho čtení sám vůbec nezaznamenal. V prvním případě se mým vědomím snad krátce mihl nějaký mlhavý pocit že tu něco nesouhlasí; ale pak si mé vědomí zřejmě samo odvodilo logicky správné sdělení, a nenechalo se zmýlit bezprostřední chybou v písemném vyjádření.

    Co se pak tématu samého týče, od mé poslední (včerejší) návštěvy zde se tu nahromadila celá řada bodů, které bude zapotřebí rozvést podrobněji.

    Napřed tedy k oné připravenosti či ochotě lidských bytostí dopouštět se 1. nezákonností, 2. ukrutností. (Obojí ovšem může, ale také nemusí být přítomno zároveň.)

    Byl zmíněn také – historicky starší, nežli naše léta padesátá – příklad německého nacismu. Shodou okolností zrovna nedávno jsem viděl jednu dokumentaci, kdy se televizní (tuším že francouzský) tým setkal přímo s bývalými dozorci v nacistických koncentračních táborech. Které ovšem platí jako symboly vůbec pro kruté a bezcitné zacházení s lidmi.

    Zajímavé přitom bylo: část těchto bývalých dozorců později reflektovala absolutní mravní nepřípustnost a zrůdnost činnosti, kterou tehdy vykonávali; ale druhá jejich část je jí dodnes zcela nedotčená. (Ostatně zrovna ještě nedávno jeden souzený dozorce tuším že z Osvětimi takto šokoval, když projevil naprostou necitelnost vůči osudům vězňů, i když někteří – nebo přinejmenším jejich rodinní příslušníci – byli přímo v procesu respektive soudní síni přítomni.)

    Vysvětlením by mohlo být, že určitá sorta lidí nemá vůbec ani minimální schopnost empatie, schopnosti soucitu; ale na straně druhé ani tím nelze vysvětlit všechny tyto činy; neboť (jak zmínil i pan Nushart), mnozí z nich se například v rodinném kruhu projevovali jako starostliví otcové rodin.

    – Pro mě osobně je mimochodem snad nejkřiklavějším příkladem takto zvráceného postoje k lidem dokument dopisu, který svého času jeden příslušník nacistické strany, velitel tábora kde byli vězněni Židé, napsal svému stranickému soudruhovi, jednomu z nacistických lékařů provádějících pokusy na lidech:

    „Vážený pane majore, milý příslušníku strany!

    Samozřejmě Vám ochotně přenechám Vámi vyžádaných 20 Židů pro Vaše lékařské pokusy. Pošlu Vám je hned příštím transportem.

    A zároveň si dovoluji Vám s největší radostí gratulovat ke zrození Vaší dcery. Přeji jí všechno nejlepší v jejím mladém životě!“

    V jednom jediném krátkém dopise se tu tedy radostně pozdravuje nový život – zatímco dvacet jiných životů se zároveň odsuzuje ke kruté smrti. Aniž by v tom pisatel zřejmě spatřoval jakýkoli mravní rozpor.

    Zdá se tedy, že ve hře tu není jenom samotný nedostatek empatie; nýbrž především až neuvěřitelná schopnost lidské mysli k VYTĚSŇOVÁNÍ. K selekci – doslova – příslušníků jednoho společného lidského rodu na ty, kteří „patří k nám“, kteří zasluhují ochrany a veškeré péče, a na „ty druhé“, kterým ve vědomí dotyčného vůbec není přiznán status (plno)hodnotné lidské bytosti, a se kterými je možno zacházet jakýmkoli způsobem, aniž by tím bylo sebeméně postiženo vlastní svědomí.

    Existují tedy určité příčiny psychologické, v interních strukturách lidské osobnosti. Existují ale ovšem i příčiny historické, které tento sklon k nelidskému jednání zesilují (případně tlumí). Pan Horák zmínil (pro procesy padesátých let) mravně devastující vliv druhé světové války. Ale už ve filmu „Balada pro banditu“ (nejsem si teď jistý zda už v literární předloze „Nikola Šuhaj loupežník“) je scéna, kdy Nikola Šuhaj ještě s druhým vojákem na útěku z fronty zabijí jakousi čarodějnici a její dcery, a poté se mu proto dostane výtky shora, hlasem Boha. Nikola Šuhaj se pak brání tímto poukazem: „A proč by lidé, které nahnali do zákopů aby se zabíjeli navzájem, měli být dobří?…“

    Není sporu: každé – tím spíše legalizované – zabíjení v člověku rozbíjí jeho mravní zábrany, a jako jedinou platnou normu uchovává zájem na vlastním přežití. Čili obecněji: na svém vlastním prospěchu. Zatímco životy těch ostatních jsou ve válečném dění naprosto devalvovány, na cenu jediné kulky z karabiny.

    Ostatně, je nutno připomenout i jednu okolnost, která se dost často přehlíží, když se poukazuje na zločiny komunistů: v té samé době, kdy se u nás připravovaly politické procesy (a mučením se vynucovala přiznání), tak v té samé době francouzští vyšetřovatelé stejně tak krutě mučili alžírské bojovníky za svobodu! I „sladká“ a „demokratická“ Francie má tedy ve svých dějinách principiálně stejnou krutost.

    Bylo zmíněno, že lidská schopnost či ochota dopouštět se takovýchto činů se velmi zvyšuje, když dané – jinak jako nepřípustné platící – jednání je dotyčným vykonavatelům prezentováno jako „legální“. Jako nařízené státem, jako sloužící „zájmům lidu“. Tak tomu bylo už za stalinských čistek („boj proti rozvracečům socialistického státu“), bylo tomu tak za nacismu („obranný“! boj proti Židům, jakožto opovědným nepřátelům a vykořisťovatelům německého národa), tak tomu bylo u nás v létech padesátých (odůvodnění stejné jako v dobách stalinismu), bylo tomu tak i v případě francouzských vyšetřovatelů.

    Pan Horák uvádí ovšem i aspekt vlivu kapitalismu; který sám člověka degraduje na bytost disponibilní ve prospěch kapitálu. Tento faktor má bezpochyby svou platnost; ale zároveň je nutno vidět i to, že kapitalismus má v daném ohledu (to jest: v oblasti lidských práv) velmi ambivalentní charakter. Na straně jedné má tento degradující charakter; ale na straně druhé to byl historicky právě kapitalismus, který (přinejmenším v novější době) zavedl či obnovil ideu liberalismu. Neboť – jak konstatoval i sám Marx – kapitalismus nepotřebuje nevolníka přikovaného ke kusu půdy, nýbrž osobně svobodného pracovníka (kterého je pak ovšem o to lépe, o to efektivněji možno vykořisťovat).

    V každém případě se tedy ukazuje, že zločiny kolem procesů let padesátých je sotva možno právem vysvětlovat pouze monokauzálně. Byla zde ve hře celá řada faktorů, které se navzájem prolínaly, a které většinou bohužel působily mravně destruktivním směrem. Jinak řečeno: jejich negativní účinek se navzájem kumuloval. Pak vlastně ani není možno se příliš divit tomu, že výsledek byl takový jaký byl.

  28. Opravdu nemám chuť onu kauzu s tím, jestli ukrajinské vedení mělo či nemělo evakuovat (část) svého obyvatelstva, rozpitvávat donekonečna. Ale přece jenom: argumenty paní Zemanové nemohu přijmout.

    Evakuovat Charkov by samozřejmě nebylo možné; ale o to se vůbec nejednalo. Dal jsem příklad s donbaskými separatisty: ti evakuovali (u vědomí nastávajících bojových operací) své civilní obyvatelstvo z příhraničního pásma (nevím přesně, dejme tomu 30 kilometrů). Naprosto nic nebránilo ukrajinskému vedení, aby učinilo totéž. Tedy evakuovat (či přinejmenším evakuaci nabídnout) svým obyvatelům z oblastí, kde se dala očekávat nejhustší dělostřelecká palba v první fázi války. To by bylo technicky proveditelné; a – opakuji znovu – nemohlo by to způsobit pro ukrajinskou ekonomiku žádné signifikantní škody. (Naprosto marginální ve srovnání s následnými škodami válečnými.)

    Odliv financí do zahraničí: kdo pak by si mohl v zahraničí otevřít konto v ukrajinských hřivnách?… A odliv v zahraničních měnách mohla naprosto jednoduchým aktem podvázat centrální banka. Navíc – opakuji ještě jednou, jednalo by se o záležitost pouze několika týdnů, souběžně s tím jak svou evakuaci prováděla rusko-donbaská strana.

  29. Když jste to znova otevřel, pane Poláčku, tak už vidím, v čem asi spočívá váš omyl ohledně Zelenského „přiznání“, že ukrajinská vláda se chtěla vyvarovat paniky. Jeho vysvětlení, proč se tak ukrajinské vedení rozhodlo, se týká podzimních měsíců loňského roku, ne začátku roku letošního. To už bylo všem Ukrajincům jasné, že válka je na spadnutí. Lidé z obcí, které byly blízko okupovaných území, Rusy nazývaných Doněcká a Luhanská republika, odcházeli do „bezpečnějších“ zón spontánně, nebylo nutné jim nic nařizovat. Na druhou stranu jim ani tehdy, ani kdykoli po začátku invaze, nemohly úřady zakázat, pokud své domovy nechtěli opustit. To trvá dodnes, denně se o tom můžete dočíst.
    V těch pohnutých únorových dnech, kdy se schylovalo k válce, lidi, kteří nebyli v armádě ani v domobraneckých oddílech, fasovali zbraně, aby se mohli zapojit do obrany. O odvoz rodin s dětmi a imobilních občanů se starali dobrovolníci. Aspoň takhle tu situaci líčili ti, co byli na místě.
    Ještě k té finanční panice: Buďte ujištěn, že se ty obavy z odlivu peněz netýkaly lidí, co měli v bance pár hřiven. Šlo samozřejmě zejména o firemní konta. Podtrhnout zahraniční obchod se loni na podzim asi nejevilo jako nejlepší nápad.

  30. Pane Poláčku, vždyť tu přece nejste ke všemu ještě textovým korektorem. Hlavní důvod skutečnosti, že drobných chybiček mívám nyní v komentářích více, tkví v tom, že je na obrazovce, natož jen v okně, prostě nevidím. Pořádně číst umím jenom z papíru. Celkem donedávna jsem si jakékoli své texty před odesláním tiskl, nyní však nemám žádnou vhodnou tiskárnu k připojení.

  31. Dodatek k předchozí diskusi o možném zanedbání ochrany civilního obyvatelstva Ukrajiny prostřednictvím evakuace:
    Zahájení války přineslo především raketové útoky na celé území Ukrajiny, při nichž umírali lidé už první den. Ani na Donbase, ani jinde v oněch dnech neexistovalo frontové pásmo, jehož předběžné vyklizení by znamenalo redukci počtu obětí. Ruské jednotky rychle vstoupily na předměstí Charkova, obklíčily Mariupol, postupovaly na Cherson. To vše za průběžného obkličování Kyjeva a bombardování nespočetných míst po celé Ukrajině.
    Smysl vámi zmíněné evakuace obyvatel tzv. Doněcké lidové republiky do Ruska není ve světle toho, co se odehrálo vzápětí, dodnes jasný. Někteří z těch lidí to tenkrát označovali za Putinovu zradu, za krok, kterým Rusko vyklizené území věnuje Ukrajině. To byl samozřejmě nesmysl. Pravdě byla asi blíž teorie, podle které by operace ukrajinské armády /vylákané za hranici dosavadní separatistické državy/před světem ospravedlnila ruský zákrok. K ukrajinským akcím ale nedošlo a tak se Putin bez takové zástěrky musel obejít. Nejméně pravděpodobné na celé věci je, že mu šlo o životy civilů. Jak se k nim staví, dokázal v průběhu války tisíckrát.
    Zdá se, že odvrátit pozornost od toho, kdo zabíjí, a zaměřit uvalení viny na někoho jiného, je poslední dobou oblíbený sport.

  32. Aby odvrátili pozornost od toho, kdo zabíjí? Zabíjejí přece lidé na obou stranách.

  33. Bohužel jsem se nevyjádřila úplně doslovně, paní Hájková. Mea culpa. Neuvědomila jsem si, že všichni možná nesledovali vlákno debaty.
    Takže zejména pro vás upřesňuju:
    Jde o zabíjení civilního obyvatelstva a o to, že to je záměr.

  34. Paní Zemanová, vývoj událostí (alespoň pokud mně je známo) byl takový, že americká administrativa někdy v posledních dnech vydala prohlášení, ve kterém sdělila, že prezidenta Zelenského zpravila o tom, že ruská strana je rozhodnuta provést útok – včetně určení přesného termínu kdy se tak stane. Na to Zelenskyj reagoval víceméně tím způsobem, jak jste ho tu popsala.

    Jenže: údaje americké strany se vztahovaly k přesnému datu invaze, tedy k únoru. V žádném případě se tedy nejednalo o podzim. Jestliže se tedy Zelenskyj odvolává na nějaké zásadní škody pro ukrajinskou ekonomiku, pak je to z jeho strany pouze mlžení, tím že to co se týká února přesouvá o půl roku zpět. Proto opakuji ještě jednou, tyto jeho (pseudo)argumenty nemohu uznat jako platné.

  35. Pane Horáku, já samozřejmě nevím jaké jsou Vaše problémy s čtením textů z monitoru; ale například já sám – právě proto abych předešel poškození zraku z neustálého hledění na monitor počítače – své oči pravidelně trénuji. Je to metoda kterou jsem před časem objevil někde v internetu: každých 10 – 12 minut svůj pohled zaměřím střídavě nablízko a potom na nějaký předmět v dálce, a to opakovaně. (Je možné takto například hledět na vlastní ruku, a tu střídavě vzdalovat a přibližovat. – Tak jsem to dělal celou dobu, až jsem právě teď zjistil, že důsledkem jsou bolesti v ramenou. Ovšem já to dělám velmi často, protože před počítačem sedím téměř celý den.) V každém případě mi tato metoda pomohla velmi znatelně zostřit můj zrak. Trvá to ovšem určitý čas, nežli se dostaví výsledek. (Mimochodem, má dobrý smysl takto měnit dálku pohledu nejen pro obě oči zároveň, ale i jednotlivě; tedy zakrýt střídavě jedno a druhé oko. Protože jinak to slabší „odmítne“ se tréninku zúčastnit, a veškerou práci přenechá tomu lepšímu.)

    Případně – pokud se Vám psaný text jeví příliš malým – je možné i celou stránku nazoomovat, tedy zvětšit, naprostá většina moderních internetových prohlížečů má tuto funkci.

  36. Pane Poláčku, myslím, že nemá smysl pokračovat v tomto sporu. Vy pořád mluvíte o informacích, které ukrajinské vedení dostávalo v únoru, ale to už byla doba, kdy Kyjev všechny své kroky směřoval na obranu. Na obranu země i lidí. Snaha nevyvolat paniku a oddálit tak kolaps ukrajinské ekonomiky, což je věc, které se týkalo Zelenského sdělení, se odehrávala mezi srpnem a prosincem 2021.
    Další pokusy, abychom se sešli na tom, o čem je vlastně řeč, vzdávám.

  37. Vrátím se ještě k nějakým dříve uvedeným tématům, na které jsem už včera nestačil reagovat. Především srovnání roku třicátého osmého a šedesátého osmého, které učinil pan Horák.

    Pan Horák se domnívá, že v osmatřicátém jsme se mohli bránit. Tomu bych dost oponoval. – Tedy ne že bychom se bránit nemohli (to lze vždycky); ale naše armáda by byla bez sebemenší šance. Byl by to skutečně akt pouze čistě symbolický.

    Pan Horák argumentuje příznivým terénem (pohraniční hory). Ovšem: po anšlusu Rakouska se celá československá obrana (hraniční pevnosti) stala prakticky jenom makulaturou. Viděl jsem svého času jednu hranou dokumentaci, jak by se vyvíjela situace na frontě, kdyby tehdy skutečně došlo k boji. Výsledek byl naprosto jasný: československá armáda by se naprosto zhroutila nejpozději během dvou týdnů. Hitler by se vůbec nenamáhal útočit přes hraniční hory; nýbrž by Československo prostě „přeštípl“ především útokem z jihu, z Rakouska (kde neexistovala na naší straně prakticky žádná opevněná obrana), a v oblasti Ostravy (kde opevnění ještě nebyla dokončena).

    Navíc (a na to se většinou zapomíná): Němci by měli (vedle své ryze početní převahy) naprostou dominanci ve vzdušném prostoru. A to sice naší vlastní vinou, respektive vinou „expertů“ v generálním štábu. Československé letectvo totiž stále létalo na – už tehdy naprosto antikvárních – dvojplošnících; zatímco Němci už měli k dispozici své vysoce moderní Messerschmitty ME-109. Které by československé dvojplošníky decimovaly stejně tak, jako o tři roky později stíhače sovětské provenience. – Přitom to nejhorší na tom je, že českoslovenští letečtí producenti (nevím teď jestli Avia nebo Aero) už vyvinuli právě takto velmi moderní jednoplošné stíhače; jenže zelené mozky v čs. generálním štábu usoudily, že by to prý byla naprosto zbytečná modernizace, a že si vystačíme s dvojplošníky.

    Důsledkem toho by tedy jak už řečeno bylo, že Němci by československé stíhací letectvo víceméně smetli z nebe už během prvních několika dní; a poté by německé bombardéry naprosto nerušeně pokryly masivním bombardováním československá pozemní vojska. Která by v otevřené krajině neměla kam se skrýt, a neměla by čím se účinně bránit. V důsledku těchto masivních úderů by se čs. armáda rozpadla natolik, že úder německých pozemních vojsk by ji pak už pouze dorazil.

    —————————

    Rok osmašedesátý: ano, je fakt že tady by možnost vojenského odporu byla jenom čistě teoretická. Armádní velení bylo zčásti v rukou konzervativců, zčásti šlo o to, že jejím vrchním velitelem byl generál Svoboda – který se cítil být bezpodmínečně zavázán Sovětskému svazu (především na základě svých válečných zkušeností z druhé světové války). Ale byl zde ve hře ještě jeden faktor (na který se také často zapomíná): že v té době uteklo teprve dvanáct let od událostí v Maďarsku. Maďaři se postavili na odpor – ale ten byl nemilosrdně zlomen obrovskou přesilou sovětských vojsk. Bylo tedy naprosto jasné, že ani Československo nemělo sebemenší šanci se vojensky ubránit; navíc nikdo z odpovědných politiků by na sebe nemohl vzít odpovědnost za opakování té krvavé lázně, kterou skončilo potlačení maďarského povstání.

    V tomto světle je pak nutno vidět také moskevský kapitulační protokol, jehož podepsání bylo a je našim tehdejším představitelům často tak hořce vytýkáno. Tady je nutno prohlásit naprosto jasně: i mnohem větší národy byly za bezvýchodné situace nuceny podepsat kapitulaci. Není tedy – v dané rovině – nijak možno předhazovat československým představitelům, že tak učinili také. Navíc – právě s ohledem na maďarské události zde stále hrozilo zcela akutní nebezpečí, že by mohlo dojít ke krvavým střetům, s velkými ztrátami na životech civilního obyvatelstva. Sám Zdeněk Mlynář svůj podpis pod protokolem odůvodnil právě tímto argumentem.

    Jiná věc je ovšem konkrétní znění protokolu. Kdy československá strana nakonec akceptovala pozici Moskvy, že u nás hrozilo nebezpečí kontrarevoluce; čímž vpád intervenčních vojsk přinejmenším implicitně dodatečně legitimizovala.

    Ovšem: holým faktem je, že toto nebezpečí „kontrarevoluce“ zde skutečně naprosto reálně existovalo. Samozřejmě ne ve smyslu nějakého ozbrojeného převratu (tohle byla skutečně pouze fabulace sovětských ideologů); ale je fakt že kdyby byl dalšímu vývoji ponechán volný průběh, že by s největší pravděpodobností (podle mého přesvědčení s naprostou jistotou) skutečně došlo k zániku socialismu u nás, a k restauraci kapitalismu. Což je z komunistického hlediska ovšem akt „kontrarevoluce“.

    Ještě jednou tedy ke znění moskevských protokolů: ano, československá strana tu nakonec akceptovala a podepsala celou řadu požadavků a hodnocení sovětské strany; ale to naprosto neznamená, že by se naši představitelé vzdali bez jakéhokoli boje. Naopak: zápasilo se až do poslední chvíle o každou jednotlivou formulaci; a konečný výsledek nebyl zase tak zcela kapitulační, jak se obecně soudí. Byly totiž nakonec přijaty většinou dost obecné, respektive dvojznačné formulace; takže československé reformní vedení sice vědělo, že mnohé své demokratizační reformy bude muset odvolat, nicméně stále ještě mohlo věřit, že alespoň určitý základ reforem se jí podaří uchovat. – Právě proto pak docházelo k novým a novým sporům a třenicím, když sovětská strana předhazovala československému vedení, že stále sabotuje podepsaná ujednání.

    V každém případě: i tady platí že nějaké paušální soudy a odsudky nejsou na místě. Situace byla mnohem složitější, nežli aby se všechno dalo zkrátit jenom do prostého rozhodnutí podepsat – nepodepsat. Striktní odmítnutí Františka Kriegela ohledně podpisu bylo sice bezpochyby ušlechtilým a heroickým gestem; ale Kriegel fakticky vůbec nebyl v té situaci, v té pozici že by skutečně nesl odpovědnost za další osud národa, především za zmíněná případná krveprolití.

    Já osobně mám naprosté pochopení především pro jednání Zdeňka Mlynáře; který sice podepsal, ale poté složil svou politickou funkci, neboť pochopil že reformní impuls „Pražského jara“ je definitivně mrtvý. A později se aktivně angažoval v disentu.

  38. Abych tu nekecala, našla jsem si inkriminovaný rozhovor se Zelenským. Mluví tam naprosto jasně o podzimu. O tom, že za tehdejší úrovně informací /USA i další země sice Ukrajinu varovaly, ale konkrétní údaje nebyly schopny dodat/ byla vládní taktika, tedy nevyvolávat chaos před přicházející zimou, jediná možná.
    Omlouvám se, že vlastně pokračuju ve výměně, kterou jsem chtěla ukončit, ale nedalo mi to.
    https://www.washingtonpost.com/national-security/2022/08/16/zelensky-interview-transcript/

  39. Paní Zemanová, v lednu-únoru Kyjev skutečně všechno „směřoval k obraně“; nicméně své obyvatelstvo v této době ani neevakuoval z ohrožených oblastí (na rozdíl od donbaských separatistů, kteří tak učinili), ani ho nijakým způsobem nevaroval. A to je právě to o co se po celou dobu jedná.

  40. No tak jo. To už je fakt konečný konec rozmluvy, kterou jste 24. srpna zahájil tímto svým příspěvkem:
    „V minulých dnech se provalilo, že Zelenskyj zcela vědomě nenechal provést evakuaci civilního obyvatelstva z ohrožených oblastí, ačkoliv věděl že se chystá ruský útok. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že Ukrajině by tato evakuace prý způsobila „příliš velké ekonomické ztráty“! To znamená, že Zelenskyj vědomě obětoval životy přinejmenším několika stovek civilních obyvatel, jenom aby zůstala nedotčena ukrajinská ekonomika!“
    Jestliže zatvrzele odmítáte vzít na vědomí prvotní zdroj toho, co se „provalilo“, co víc vám mohu říct, než že jste zaslepený svou antipatií k ukrajinskému prezidentovi. Je mi to fakt líto.

  41. Tak teď se vám musím omluvit. Dodatečně jsem si všimla, že jste sem vložil svůj zatím poslední příspěvek pouhou minutu poté, co jsem uvedla onen zdroj, takže je jasné, že jste reagoval na mou starší odpověď. Odvolávám tedy větu o zatvrzelém ignorování faktů plynoucích z toho rozhovoru.

  42. Pane Poláčku, Váš názor na možnosti obrany Československa v roce 1938 a 1968 se od mého neliší nikterak zásadně.

    Psal jsem o tématu se zřetelem k nynějšímu boji Ukrajiny proti agresi Ruska. Mnozí pozorovatelé měli zato, že ruský útok bude brzy korunován úspěchem, příp. že se Ukrajina dokonce poddá celkem bez boje. Takové očekávání je dnes, se znalostí dosavadního vývoje, snadné považovat za absurdní. Hranice mezi velmi odlišným průběhem událostí je ovšem nejednou tenká.

    Šance Ukrajiny ubránit se Rusku lze považovat za o něco lepší než kdysi v případě Československa proti Německu. Tohle jsem měl ve svém dřívějším příspěvku na mysli. Některé okolnosti jsou celkem obdobné (doba etablování samostatného státu nebo velikost menšiny se sklonem kolaborovat), jiné jsou nyní v případě Ukrajiny příznivější (hlavně podpora Západu a menší populační převaha Ruska), ještě další (míra proniknutí nepřítele do pro obranu klíčových složek) mohly být kritické, ale Ukrajinci přesto, pro někoho překvapivě, obstáli.

    My však dosud nevíme, jak se bude konflikt vyvíjet. Na DR jsem hned zkraje války vyjádřil názor, že předvídat vývoj je mimořádně obtížné. Proto jsem v tom zdrženlivý. Ano, v opotřebovávací válce, nedojde-li k dramatickým chybám, se často prosadí přesila. (Proto je třeba, aby k ní Západ Ukrajině pomohl, v důsledku čehož by mj. ustoupilo lavírování rozvojových zemí, vč. Kazachstánu, Indie a snad i Číny). Přesto dosud důležitou roli často sehrává motivace národů, vojska i domobran. Typickými příklady vítězství proti přesile, hodnými obdivu, jsou známé operace izraelské armády.

    V roce 1968 nebylo Československo v situaci jen o něco horší než Ukrajina, ale spíše, dovolím si ten příklad, v situaci Běloruska, kdyby se Rusko nyní rozhodlo vojensky ho anektovat.

    Co se týče jednání československého vedení, byl jsem vždy a jsem dosud nakloněn je převážně hájit, zvláště proti levným odsudkům. Přece však nelze přehlížet, že v některých případech se snad ještě necítilo být vedením samostatného státu. Myslím, že 12 let staré „maďarské události“ mnozí nejen nemohli (nechtěli) hodnotit tomu odpovídajícím způsobem, nýbrž že se k něčemu takovému prostě nestihli vnitřně dopracovat. Že opravdu věřili, že u nás jde přece o něco úplně jiného. Jejich neakčnost oné noci na 21. srpen, absence myšlenky odejít do ilegality, po faktickém únosu a navzdory izolaci jednání v Moskvě co (neúspěšná) snaha zastírat (před světem i doma) povahu událostí. Realita tedy opravdu hodně vzdálená ozbrojenému odporu.

  43. Ano, pane Horáku, je tomu skutečně tak: československé vedení v roce osmašedesátém se nacházelo vlastně v singulárně schizofrenní situaci, která takto prakticky jinde neměla obdoby.

    Začněme znovu srovnáním s Maďarskem: dynamika maďarských událostí se vyvíjela tak, že i původně komunistické vedení se nakonec přiklonilo k alternativě plného odtržení se od vlivu Moskvy, a k plnému příklonu k Západu. Něco takového československé reformní vedení v žádném případě nezamýšlelo.

    A navíc – je tu ještě jeden aspekt, který bývá velmi často přehlížen. Já sám jsem si ho uvědomil až relativně nedávno, když jsem četl vzpomínky Oty Šika na události roku osmašedesátého. On zde totiž zmínil, jak oni (tedy v aparátu komunistické strany) byli šokovaní 1. samotným výbuchem maďarského protestu, ale 2. také tím, v jaké míře se v tomto povstání aktivizovaly fašistické elementy! Tento moment se velice přehlíží především ze strany antikomunistů, kteří nám vždy dávají za vzor Maďary, jak ti prý statečně bez jakýchkoli ideologických zábran a oklik prováděli svůj boj proti komunismu.

    Tato účast fašistických elementů na maďarském povstání není ostatně žádný div; Maďarsko bylo za války spojencem Hitlera, byla zde organizace „Šípových křížů“; a od konce druhé světové války uteklo teprve pouhých jedenáct let. Právě z toho důvodu, jak vzpomínal Šik, ani u reformně orientovaných československých komunistů nevznikly pro maďarské povstalce žádné sympatie.

    Ostatně, i v československé obecné populaci byly tehdy názory na maďarské povstání velmi rozpolcené. I to jsem se dozvěděl až poměrně nedávno, z jedné televizní dokumentace, kdy vzpomínala jedna pamětnice, že i u nich ve třídě byli žáci víceméně ve stejném poměru rozpolceni na ty, kteří s maďarskými povstalci sympatizovali – a na ty kteří je zavrhovali.

    Ale zpět k čs. reformistům: z uvedených důvodů oni byli přesvědčeni, že je s maďarskými povstalci nelze nijak srovnávat, a že jim tedy nehrozí obdobný vojenský zásah. Ale – na straně druhé právě toto nebezpečí celou dobu „Pražského jara“ tak nějak viselo ve vzduchu. Ne od samotného počátku (nakonec i sám Brežněv, když českoslovenští komunisté svrhli dogmatika Novotného, při své tehdejší návštěvě Prahy pronesl své proslulé „Eto vaše dělo!“).

    Ovšem: spolu s tím jak i československý obrodný proces nabíral stále větší dynamiku, a především spolu s tím jak byly odhalovány další a další justiční zločiny, iniciované a řízené ruskými agenty, a čím více se demokratizoval politický i ekonomický život, tím více narůstal tlak ze strany Moskvy, a tím více se aktualizovalo nebezpečí vojenského zásahu.

    K tomu schizofrennímu postavení čs. komunistů: oni se tedy vydali cestou, o níž věděli že je ostatním socialistickým státům (s výjimkou Jugoslávie, a do jisté míry právě i Maďarska) velmi suspektní, velmi podezřelá, velmi nežádoucí; ale zároveň se se všemi ostatními komunistickými stranami stále ještě cítili být součástí jednoho a téhož společenství, neřkuli jednoho a téhož bratrství. (Právě proto Dubček v oné kritické noci na 21. srpna pronesl své zoufalé a rozhořčené: „Co mi to ty k…y udělaly!… – On opravdu do poslední chvíle nevěřil, že by mu jeho „bratři“ dokázali takovýmto způsobem vrazit dýku do zad.)

    Já jsem si toto schizofrenní postavení československých reformistů vlastně plně uvědomil až ze vzpomínek jiného z nich, Čestmíra Císaře. On – o tom není pochyb – byl upřímným reformistou a liberálem (kromě jiného i jeho vlastní dcera byla postižena událostmi na Strahově, v důsledku studentských protestů byla vyloučena ze studia), a postavil se plně proti sovětské intervenci.

    Proto mě velice překvapilo, když ve svých memoárech zmínil, že někdy po srpnové okupaci někde potkal sovětského velvyslance Červoněnka – a místo aby se od něj plně distancoval jako od reprezentanta cizí okupační moci, začal s ním hovor, víceméně „po soudružsku“. Sice mu vytkl akt okupace; ale zřejmě spíše jenom jako jakýsi fatální omyl sovětské strany, nežli jako akt čiré mocenské arogance.

    Situace československých reformních komunistů byla tedy v daném ohledu opravdu naprosto bezvýchodná, oni nemohli bez Sovětů a ani nemohli proti nim, chtěli plout jiným směrem a přesto s nimi byli stále na jedné společné lodi. Nezbývalo jim proto nic jiného nežli lavírovat, snažit se jaksi „nenápadně“ pootáčet kormidlem jim žádoucím směrem; ale s tím natrvalo samozřejmě neměli žádnou šanci.

    Co se týče roku osmašedesátého, já vždy opakuji znovu to samé: tehdejší situace neměla objektivně žádné řešení, a prakticky nevyhnutelně tento pokus o „kvadraturu kruhu“ musel skončit naprostým ztroskotáním.

  44. NEKROLOG ZA MICHAILA GORBAČOVA

    Se zde projednávaným tématem souvisí i aktuální zpráva světových agentur: zemřel bývalý (a zároveň poslední) sovětský vůdce Michail Gorbačov.

    Tedy ten Gorbačov, který svůj program „Perestrojky“ postavil prakticky na těch samých principech, na jakých se své reformy snažili provést i českoslovenští „osmašedesátníci“. Ovšem: právě z toho důvodu i jeho snaha nakonec skončila neúspěchem, respektive naprostým kolapsem. Ukázalo se i v tomto případě, že tento model socialismu je principiálně nereformovatelný, je možno ho jenom buďto udržovat násilím, anebo se násilí vzdát, ale potom se dříve či později samovolně rozpadne, odstředivými tendencemi vší možné provenience.

    A přesto… Přesto já osobně na onu periodu Perestrojky (které bylo dopřáno přece jenom poněkud více času nežli našim osmašedesátníkům) vzpomínám vcelku stejně tak pozitivně, jako na naše vlastní Pražské jaro. Přes všechny omyly, přes všechna omezení zde v obou případech došlo k jednomu společnému fenoménu: totiž k jedinečnému vzepětí, oživení společenského života, společenského dialogu, který jinak sotva může hledat sobě rovného. Zčásti to ovšem bylo způsobeno prostě tím, že po dlouhé době nemožnosti se veřejně vyjadřovat se nyní uvolnila stavidla; ale to je jenom jedna část vysvětlení.

    Druhá část – a právě v tom spočívalo to pravé kouzlo oněch časů – byla způsobena tím, že se zde dotýkaly, spolu navzájem soupeřily dva zcela zásadní, a zároveň protichůdné momenty či principy společenského a politického uspořádání: princip pospolitosti, společenské vázanosti a odpovědnosti na straně jedné, a princip liberalismu, individuální nevázanosti na straně druhé. To jedinečné na těchto dobách, na těchto střetech a diskusích bylo to, že oba tyto protichůdné principy zde existovaly souběžně vedle sebe, jako víceméně rovnoprávné: princip pospolitosti, kolektivismu už neměl dost síly, aby mohl účinně potlačovat princip individualismu; a princip individualismu ještě neměl dost síly, aby mohl smést princip pospolitosti.

    Výsledkem této rovnovážné situace bylo jedinečné bohatství nových myšlenek, neustálé střetávání idejí, hledání nových cest. Takto jedinečná atmosféra celospolečenského intelektuálního i kulturního vzepětí není přítomna nejen v dusivých dobách totalitarismu, ale ani v dobách jednostranného vítězství individualismu, individualisticky pojaté svobody. Neboť takto pojatá „svoboda“, právě tím že nemá žádného protivníka, žádnou protiváhu, není ničím nucena k jakýmkoli výjimečným intelektuálním a duchovním výkonům, a tak se nakonec otáčí jenom ve svém vlastním kruhu.

    Toto duchovní vzepětí v oněch dobách se ani zdaleka neomezovalo jenom na samotnou oblast politiky, nýbrž přineslo i stejný vzmach v oblasti kultury, jmenovitě ve filmu. Není divu: v těch dobách kdy se navzájem konfrontují velké, světem hýbající ideje, i tvůrci na poli umění cítí toto pnutí, tyto nové energie, a sami hledají cesty nového, intenzivního a angažovaného uměleckého i společenského vyjádření.

    Ano, jak Gorbačov tak i naši osmašedesátníci se svými snahami ztroskotali, neboť nedokázali najít střední cestu mezi těmito dvěma navzájem se svářícími principy. Ale přesto jim patří trvalé uznání za to, že se o to alespoň pokusili. A někdy v budoucnu, až se – za nových, doufejme že vyspělejších podmínek – podnikne nový pokus o tuto syntézu obou těchto protikladných, ale zároveň navzájem komplementárních principů, se ti kdo tento nový pokus podniknou bezpochyby rozpomenou a odvolají na tyto první, nedokonalé a tápající kroky. Stejně tak, jako když Martin Luther uvedl v život svůj projekt protestantismu, po čase s úžasem zjistil, že jeho hnutí vyznává v zásadě ty samé principy, jaké už o sto let předtím hlásal Jan Hus.

    Přes všechny své omyly, přes všechna svá omezení tedy i Michail Gorbačov zasluhuje respekt a uznání za svou upřímnou a poctivou snahu o vytvoření svobodnějšího, humánnějšího společenského uspořádání. Ovšem – tyto jeho snahy ve skutečnosti došly jen hodně málo uznání: v jeho vlastní zemi mu nedokázali odpustit, že jeho reformy vedly k dramatickému propadu ekonomiky (jako by k jejímu kolapsu pod tuhým krunýřem plánované ekonomiky časem nedošlo nutně tak jako tak); skalní komunisté mu neodpustili že „zradil socialismus“, zatímco skalní pravičáci v něm zase nevidí nikoho jiného nežli nepolepšitelného komunistu, který prý svobodu zavedl jenom „nechtěně a omylem“: https://www.forum24.cz/gorbacov-nam-uvolnil-cestu-ke-svobode-jenom-to-udelal-nechtene-a-omylem/

    Jistě; ani Gorbačov, ani naši osmašedesátníci nikdy neměli v úmyslu zavést „svobodu“ ve smyslu kapitalistického společenského uspořádání; ale právě tohle je to poslední, co by jim bylo možno právem klást za vinu.

  45. Jistě; ani Gorbačov, ani naši osmašedesátníci nikdy neměli v úmyslu zavést „svobodu“ ve smyslu kapitalistického společenského uspořádání, protože většině chyběla znalost úskalí dynamiky deregulovaného trhu kotveného masovým konzumem.
    Dnes by tu znalost byla, ovšem jen jakážtakáž a nenesena většinou…takže řešení zase nikde.
    Nezbývá než se zapojit do hloubavých úvah o úskalích nastávající globální posthumanistické epochy…….. bych dodal vykláněje se z okna nejen východním směrem.

  46. Ano, mám pocit že pan Petrásek bohužel že svého okna má dobrý výhled blízko možného – reálné nevábné budoucnosti s kolapsem dysfunkčních trhů (i dysfunkčního liberalismu a humanismu) do „novofeudální“ kontroly kde platidlem za podíl na monopolní kontrole zdrojů jsou loajality…

    Jinak Vaše charakteristika poctivé, upřímné reflexe a „hledání vah“ doby s MG je velmi blízko mému tehdejšímu prožívání, pane Poláčku. Možná si to jen idealizuji a skutečné síly šly za svými „skutečnými“ cíly či spíše jen projekty… Bohužel.

    Přesto tato krátká období možná zůstávají – jak píšete – působit jako jakési vztažné soustavy inspirující další úsilí o balancování našich společenstev mezi chaosem deterministickým – životodárným // a tím ne-řádem opravdovým: mířícím k odloučení vazeb protipólů a „tepelné smrti“ systému.

  47. V jedné písničce se o Gorbačovovi zpívalo: „…po něm tu zbyly samý volný zóny…“

  48. No ano, paní Hájková, tenhle text skupiny Žlutý pes se teď u nás hodně často cituje, myslím že ho zmínil i předseda Senátu Vystrčil, ovšem před tímto úryvkem ještě stála věta „přišel a zase odešel a nikdo se kvůli tomu nevěšel“, ovšem já si nejsem zcela jistý co je tím vlastně míněno, zda to že Gorbačov byl lidem nakonec lhostejný, takže ani kvůli jeho příchodu ani kvůli jeho odchodu „se nikdo nevěšel“; anebo je tím míněno že byl spojen s politickou svobodou, takže ani kvůli jednomu ani kvůli druhému nebyl nikdo „pověšen“, čili pronásledován. Ale obávám se, že ona skupina (se svým víceméně značně plytkým textem) měla na mysli onen první význam.

  49. „většině chyběla znalost úskalí dynamiky deregulovaného trhu kotveného masovým konzumem“ – to je ovšem poněkud sporná záležitost, pane Petrasku, ono to v tom osmašedesátém bylo teprve nějakých dvacet let od zrušení kapitalismu, mnoho lidí (s výjimkou nejmladší generace vlastně všichni) měli tedy ještě vlastní zkušenost s kapitalismem, a nemálo z nich pamatovalo ještě i kapitalismus První republiky, i jeho krizemi, i s jeho „žebračenkami“. – Ovšem je fakt, že oproti tomu s „masovým konzumem“ za kapitalismu jich mělo zkušenost jen velmi málo; leda příslušníci tehdejších majetnějších vrstev.

    Na straně druhé těchto dvacet let vlády komunistů přivedlo národní ekonomiku do tak dezolátního stavu, že při pohledu za hranice západním (případně jižním, do Rakouska) směrem se právě oné většině deregulovaná ekonomika zdála být mnohem lákavější perspektivou.

    Ovšem ty vzpomínky na kapitalismus prvorepublikánské provenience tu stále ještě byly živé, proto také v osmašedesátém jen velmi málokdo otevřeně žádal návrat kapitalismu. Lid chtěl v zásadě zachování státního vlastnictví (především s ohledem na jistotu pracovních míst), ovšem ekonomiku oživenou elementy deregulovaného tržního hospodářství.

    – Svým způsobem tedy nejen tehdejší reformátoři z komunistické strany, ale i lid sám se nacházel v nemálo schizofrenní situaci: on si vlastně žádal socialismus i kapitalismus zároveň. Chtěl si uchovat sociální jistoty socialismu, ale zároveň chtěl mít výkonnou ekonomiku kapitalismu.

    Tato schizofrenie se pak velmi otevřeně projevovala v konkrétních případech: jedním ze základních bodů ekonomické reformy byla právě deregulace, čili osamostatnění podniků – s tím že stát je přestane uměle subvencovat, a ony tak budou nuceny se o sebe postarat samy, a tedy zvýšit svou efektivitu. S tím byl – v této teoretické rovině – národ srozuměn; ale jakmile pak někde mělo opravdu dojít k zavírání neefektivních národních podniků, pak byl náhle oheň na střeše, ti co by tím byli postiženi mohutně protestovali, stávkovali, hrozili; takže (aby se předešlo politickým nepokojům), jim nakonec tyto subvence byly stejně zase poskytnuty.

    Zkrátka, všeobecným heslem bylo: reformy ano – ale ne v našem podniku!!

  50. Což pak má svou souvislost i s poněkud skeptickou poznámkou pana Nusharta, že „Možná si to jen idealizuji a skutečné síly šly za svými „skutečnými“ cíli či spíše jen projekty“.

    Ano, právě tohle bylo pro mě osobně snad to hlavní zklamání, které jsem musel v souvislosti jak s rokem osmašedesátým tak s érou Gorbačova „skousnout“: já jsem dost dlouho věřil (či snad spíše: věřit chtěl?…) tomu že naprostá většina národa upřímně touží po zřízení opravdu lepší, humánnější, pravdivější společnosti; jenomže ono se pak vždy znovu a znovu ukáže, že nakonec každý (téměř) sledoval jenom své vlastní privátní cíle, svůj vlastní soukromý prospěch.

    Mně se tento fakt vlastně nejvíce ozřejmil tehdy, když jsem pročítal noviny z roku osmašedesátého, z vlastně zcela nepolitické oblasti, totiž z oblasti sportu. Neboť samozřejmě i sport zasáhla vlna reforem, i ve sportu se najednou začalo jednat a uvažovat o tom, co dál. Jako obvykle, i zde jako první se na hladinu vynořil jeden počin komunistů po převzetí moci – totiž zkonfiskování majetku Sokola, a jeho předání „socialistickému sportu“. Takže se vynořila otázka, má-li to tak zůstat, nebo zda se majetek má vrátit.

    Ale budiž; to byla jenom jedna specifická záležitost, i když nemálo významná. Potom nastala určitá perioda, kdy se diskutovalo o obecné morálce ve sportu; a najednou se začalo odhalovat, že v onom údajně „socialistickém“ sportu nadále přetrvává vzájemná řevnivost, závist, boj o pozice. A na samotný konec se celá diskuse o „socialistickém“ sportu zvrhla v čirý boj o peníze.

    A když takto bylo ve sportu, pak by vývoj ve všech jiných odvětvích sotva probíhal nějakým jiným způsobem. Hovořilo se stále o morálce, o mravní obrodě; ale nakonec by všechno skončilo zase jenom u boje o peníze a boje o moc.

    Skutečně, málo povzbudivé konstatování. Ale přece – spolu s panem Nushartem bych ani tady přece jenom zcela nepohřbíval všechny naděje, ohledně přetrvávající pozitivní působnosti takovýchto obrodných časů a hnutí. Když si vzpomeneme – tak například skutečné „zlaté období“ antického Řecka trvalo také vlastně jenom pouhé jedno století (a i to necelé); a přesto, z tohoto obrovského duchovního impulsu evropská kultura fakticky žije a čerpá dodnes. A přitom ani toto „zlaté období“ nebylo nijakou selankou, i zde trvaly ony boje o moc a o materiální statky.

    Je tedy nakonec možno učinit podvojný závěr: ano, jak vlastně zcela správně viděl Marx, v reálné společenské praxi nakonec vždy určujícím faktorem je ona „materiální základna“. Ale na straně druhé má přece jenom lidský duch potenciál čas od času vytvořit tak mocný impuls, že tento zůstává inspirací ještě po celé generace, a třeba i po celá století poté.

  51. „Jak přišel, tak taky odešel, nikdo se kvůli němu nevěšel…“ – podle mého názoru to znamená, že nikdo nebyl kvůli jeho odchodu nešťastný. Prostě vykonal, co měl, a pak už o něj nikdo nestál.

  52. „Tento Gorbačovův nekrolog napsal Anatol Lieven – rozhodně zajímavá osobnost a velmi vzdělaný muž. Je to šlechtic, jeho rodina (patřící k elitě baltských Němců) vlastnila za carských časů polovinu Donbasu. On sám se narodil v exilu v Londýně, všichni jeho sourozenci patří k nejvyšší britské třídě. Pracoval jako zpravodaj Financial Times v Pákistánu, Afghánistánu nebo v Indii, v Carnegieho nadaci, jako vedoucí katedry na King’s College London, v Rusku byl zpravodajem BBC nebo Timesů a napsal spoustu skvělých knih, třeba o historii Pákistánu nebo o Pobaltí atd. Zároveň je to ale taky člověk, který byl v zásadě vždycky prokremelský, vždycky měl pocit, že je Rusko nespravedlivě ponižováno apod. Dalo by se říct, že má imperialistické sklony v tom pravém smyslu, na druhou stranu je dostatečně chytrý, aby je uměl reflektovat. K textu proto přistupujte z tohoto úhlu pohledu. Je to nicméně úhel pohledu v Rusku většinový, a tak je to docela užitečné.“

    https://www.konzervativninoviny.cz/gorbacovova-tragedie/

  53. Tento Lievenův článek jsem už v minulých dnech někde četl (zřejmě buďto na Forum24 anebo na BL). Celkem vzato zde ale neříká nic převratného. Zajímavé je víceméně jenom srovnání Gorbačovových reforem s těmi čínskými; jmenovitě jeho názor, že v Rusku už byl – v důsledku dlouhé přítomnosti komunismu – už zcela potlačen podnikatelský duch, zatímco v Číně ještě ne.

    To je téze, jejíž platnost je jen sotva možno objektivně posoudit. Může totiž být, že ruská mentalita je principiálně mnohem méně podnikatelská. Stalo se to někdy snad ještě za Gorbačova, nebo těsně po něm; jeden západní průmyslník vyprávěl novinám, že když se koná prodejní výstava zemědělských strojů, tak Rus obchází kolem moderního západního kombajnu, drbe se na hlavě a skepticky mručí: „Na co vlastně kombajn potřebuje takové věci jako posilovač řízení nebo klimatizaci?“ Zatímco Číňan se jenom zeptá: „Jak se to vyrábí?“ Zkrátka, Číňan je mnohem aktivnější, podnikavější nežli Rus. Právě tohle byl zřejmě klíčový rozdíl v rozdílné úspěšnosti ekonomických reforem v Rusku a v Číně. (Ovšem je stále možné že má Lieven pravdu v tom, že tento rozdíl v míře podnikavosti byl zapříčiněn rozličnou délkou přítomnosti centrálně plánovaného řízení ekonomiky, podvazující jakoukoli iniciativu. Nicméně: ta byla i v Číně tři desetiletí, čili prakticky chyběla celá střední generace; navíc „kulturní revoluce“ let šedesátých mnohem více rozbila jakékoli přirozené ekonomické vazby.) Jak řečeno, těžko soudit.

    Ale zásadní rozdíl byl také v tom, že v Číně ekonomické reformy začínaly prakticky od nuly. To znamená: Gorbačovovy reformy rozbily stávající, přece jenom určitým způsobem fungující socialistickou ekonomiku, a vysoká inflace naprosto pohltila úspory lidí. Zatímco v Číně prakticky nebylo co rozbíjet, lidé žádné úspory neměli. Takže zatímco Rusové si reformu spojovali s vlastním zchudnutím, pro Číňany naopak znamenala vzestup, protože ještě více zchudnout už nebylo možné.

    Velmi významný rozdíl (který Lieven víceméně přechází) byl ale v tom, že Číňané prováděli pouze ekonomické reformy, zatímco politický systém zachoval princip tuhé kontroly. Nedošlo tedy – až na (tvrdě potlačené) události na náměstí Nebeského míru – k žádným centrifugálním tendencím, které by stát dovedly k rozpadu. Zatímco zavést demokracii do ruského „žaláře národů“, to nemohlo skončit jinak nežli rozpadem.

    A také: v – liberalizovaném – Rusku jmenovitě v Jelcinově éře došlo k nekontrolované moci jak gubernátorů, tak ředitelů státních monopolů; a spolu s tím k obrovskému rozkrádání státního majetku. Zatímco Číňané si toto – právě díky zachovanému totalitnímu režimu – mohli mnohem lépe pohlídat.

    Lieven má ovšem plnou pravdu v tom, že Gorbačov musel strpět vlastně zcela tragický zlom svého života. Napřed měl nejvyšší, nejušlechtilejší ideály a největší cíle, a chvíli se zdálo že je i může uskutečnit; ale poté prožil naprostý pád, do naprosté politické bezvýznamnosti, když musel přihlížet že jeho projekt demokratizace socialismu se rozpadl v prach.

    Ano, Lieven má pravdu: kdyby Gorbačov zemřel někdy v roce 1990, byl by v každém případě ušetřen tohoto hořkého zklamání.

  54. Mimochodem, pokud by to někoho zajímalo, zrovna dnes jsem k působení Gorbačova napsal dost obsáhlý komentář na DR: https://denikreferendum.cz/clanek/34357-nepravdepodobny-zivot-michaila-gorbacova-vyhasl

    Původně jsem vůbec neměl v úmysl pustit se do natolik rozsáhlých analýz, jenom jsem chtěl připsat pár poznámek k oné „nepravděpodobnosti“ Gorbačovova života. Ale pak toto téma nabralo svou vlastní dynamiku, takže ten můj rozbor se pak značně rozrostl do délky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.