Eva Hájková
LILIE
Kolébá se ve větru
na vysoké noze
Sněhobílá jako hvězda
na obloze
Tajemná a mystická
Sluší mladým novickám
nebo svatým
Rozkvetlá je plná vůně
poprášená v něžném lůně
pylem zlatým
CHŮZE V RANNÍ ROSE
Po chladné noci
třpytí se v zahradě tráva
Milión kapek
rozzářilo slunce
jako diamanty
Občas se zablýskne
maličká duha
Bosýma nohama
nořím se do mokré trávy
až chlad projede kůží
svaly a nervy
Kráčím odhodlaně
ranní rosou
v tom pozdním létě
Špačci mě zvědavě
pozorují z větví
Jestlipak rosa
studí také je?
Pro tentokrát mi dalo nemalou práci nalézt nějaký příhodný obrázek lilie. V internetu jsou jich celé spousty, ale buďto jsou ty lilie barevné (a zde je výslovně řeč o bílých), nebo příliš malé, nevýrazné. Nakonec jsem narazil na tuto; ta v každém případě přímo vyzařuje čistou bílou barvu, tak jak je o ní řeč v básničce.
„Chůze v ranní rose“ – hned jak jsem poprvé přečetl tuto básničku, projela mi při jejím vyústění hlavou myšlenka, že mi to nějak trochu připomíná japonský zen. (Což se ovšem při básničkách paní Hájkové nestalo poprvé.)
A to proto že je to – toto vyústění, tato závěrečná otázka – natolik nečekaná, neobvyklá. Kdy už člověk pomyslí na něco takového? Snad ještě tak v zimě, za sněhu; ale v souvislosti s rosou?… Je to jakési „vykolejení“ ze standardního, očekávatelného průběhu myšlenek, je to pohled z nové, nečekané souvislosti, respektive tuto nečekanou souvislost odkrývající; a víceméně právě toto je i podstatou zenu. Nebo přinejmenším jednou z jeho klíčových charakteristik.
Bylo by zajímavé tuto básničku nechat přečíst nějakému japonskému mistrovi zenu; jestli by v ní také pocítil nějakou niternou příbuznost?… 😉
A zároveň mi tato básnička teď připomnělo krásnou českou písničku „Hvězda na vrbě“ (zrovna nedávno jsem tu na ni vzpomínal).
„Ať se pro ni rosou brodí
A pak vrbu najde si
A pro ty co kolem chodí
Na tu větev zavěsí…“