Eva Hájková
PTÁCI U AUTOBUSOVÉ ZASTÁVKY
Po návštěvě pošty čekám na autobus
pod žlutým listím podzimu
Je první listopad – zářivě slunečný den
Na modrém nebi
pár bílých obláčků nezastírá nízké odpolední slunce
Jen ho občas lehce přistíní
Z chladu zastřešené zastávky
vyjdu pod širé nebe – blíž ke kostelu
Stojí tu na kopci v sluneční záři
Na věži leskne se kříž
Schody vedou k zamčeným dveřím
Dívám se na nebe
jak hejno ptáků neúnavně krouží nad vesnicí
chvíli výš a chvíli níž
Užívají si bezstarostného odpoledne
Občas prolétnou
mezi sluncem a kostelní věží
a jejich stín se rychle mihne po zdi
Nemohu od nich odtrhnout svůj pohled
Vtom přijede autobus
a přeruší tu odpolední idylu
Oknem ještě naposledy zahlédnu
kroužící ptáky
TMA
Podzimní večer
Venku je sychravo
Má lampa tiše svítí do tmy
jak v časech pradědů
Navléknu nit a přišívám
utržený knoflík
Ale co dělat se světem
který se otřásá v základech
neviditelným chvěním?
Má utrženou minulost
a tu mu nikdo nepřišije
Budoucnost pohasla
a novou nikdo nerozsvítil
Jen osamělá světla v oknech domů
září do tmy ulice
Tak nějak váhám, či spíše jsem trochu bezradný, jakým způsobem tyto nové básně paní Hájkové okomentovat. To jest: cítím potřebu k nim něco vyslovit, ale mám potíže najít ten správný vstup, jak se přiblížit k tomu, co má být vyřčeno.
Pomohu si tedy trochu oklikou: v minulých dnech jsem na stránkách Deníku Referendum okomentoval výtvory jednoho českého sochaře: https://denikreferendum.cz/clanek/33355-rozhovor-s-pavlem-karousem-sochy-maji-otevirat-palcive-otazky-to-se-nedeje
Jím vyslovené názory se mi zdají být sympatické, i já se kloním k názoru že umění by něco mělo vyjadřovat, a to třeba i ve smyslu „angažovaného umění“. Problém je ale v tom, že artefakty tohoto tvůrce působí až příliš chtěně, prvoplánově, účelově; takže nakonec se zcela ztrácí i ten efekt, to sdělení, které jeho výtvory měly být vyjádřeny.
Proč tohoto tvůrce zmiňuji? – Protože básně paní Hájkové jdou přesně opačným směrem. Něco vyjadřují – ale jenom prostřednictvím subtilní poetické paralely. Ano, je tu něco vysloveno, především v druhé básničce jasná a zřetelně artikulovaná starost o osud světa; ale skutečná síla působení se odvíjí až z onoho jedinečně poetického způsobu podání.
„Budoucnost pohasla
a novou nikdo nerozsvítil
Jen osamělá světla v oknech domů
září do tmy ulice“
– tato básnická pointa zanechá v duši mnohem větší, intenzivnější smutek, ale tedy i účinek, nežli kdyby se vše omezilo jenom na nějaké přímočaré zjištění typu „no future“.
A obdobně v první básni verš
„Schody vedou k zamčeným dveřím“ – to může být na jedné straně pouhé věcné konstatování, ale zároveň to může evokovat pocit jakési existenciální tísně, vědomí toho že tento svět se k nám obrací svou uzavřeností, nepřístupností.
Mám rád takovýto poetismus ve výrazu, a jsem za něj vděčen; neboť ten už sám sebou prozařuje a oživuje tento svět, zvěstuje přítomnost skryté, subtilní významovosti naší přítomnosti v tomto světě. A to i ve chvílích našeho smutku, naší beznaděje.
Ano – takové „jako by nic“ vyprávění o kroužcích ptácích, slunci, kostele a autobusu, nabité nevyslovitelnými významy 🙂
Ano, to je přesně o tom, já musím přiznat že chovám velký obdiv k těm tvůrcům kteří mají talent pro takovýto subtilní způsob vyjadřování významuplných obsahů, já sám bych něco takového nedokázal, a v mých mladších letech jsem pro to vůbec neměl pochopení, tehdy jsem si žádal jasné příběhy s jednoznačným koncem, a teprve postupem času a – doufejme – vlastního zmoudření jsem se naučil chápat a oceňovat kouzlo mnohoznačnosti. Která ponechává prostor pro vlastní fantazii, pro vlastní kreativitu, pro vlastní domýšlení možností a významů daného příběhu, dané situace.
Vlastně – napadá mě – tady by opět byl docela příhodný onen termín o „jinobytí“, který jsem svého času vnesl do našich diskusí: napohled zcela všední scenérie, ale člověk/čtenář je jí posouván někam jinam, k jiným – a obsažnějším – významovým rovinám, právě tedy k jakémusi „jinobytí“, které je jiné než to bezprostředně-všední, ale zároveň s ním tvoří jeden společný celek.