Ptáci u autobusové zastávky. Tma.

Eva Hájková



PTÁCI U AUTOBUSOVÉ ZASTÁVKY


Po návštěvě pošty čekám na autobus

pod žlutým listím podzimu

Je první listopad – zářivě slunečný den

Na modrém nebi

pár bílých obláčků nezastírá nízké odpolední slunce

Jen ho občas lehce přistíní

Z chladu zastřešené zastávky

vyjdu pod širé nebe – blíž ke kostelu

Stojí tu na kopci v sluneční záři

Na věži leskne se kříž

Schody vedou k zamčeným dveřím

Dívám se na nebe

jak hejno ptáků neúnavně krouží nad vesnicí

chvíli výš a chvíli níž

Užívají si bezstarostného odpoledne

Občas prolétnou

mezi sluncem a kostelní věží

a jejich stín se rychle mihne po zdi

Nemohu od nich odtrhnout svůj pohled

Vtom přijede autobus

a přeruší tu odpolední idylu

Oknem ještě naposledy zahlédnu

kroužící ptáky



TMA


Podzimní večer

Venku je sychravo

Má lampa tiše svítí do tmy

jak v časech pradědů

Navléknu nit a přišívám

utržený knoflík

Ale co dělat se světem

který se otřásá v základech

neviditelným chvěním?

Má utrženou minulost

a tu mu nikdo nepřišije

Budoucnost pohasla

a novou nikdo nerozsvítil

Jen osamělá světla v oknech domů

září do tmy ulice

3 komentáře u „Ptáci u autobusové zastávky. Tma.“

  1. Tak nějak váhám, či spíše jsem trochu bezradný, jakým způsobem tyto nové básně paní Hájkové okomentovat. To jest: cítím potřebu k nim něco vyslovit, ale mám potíže najít ten správný vstup, jak se přiblížit k tomu, co má být vyřčeno.

    Pomohu si tedy trochu oklikou: v minulých dnech jsem na stránkách Deníku Referendum okomentoval výtvory jednoho českého sochaře: https://denikreferendum.cz/clanek/33355-rozhovor-s-pavlem-karousem-sochy-maji-otevirat-palcive-otazky-to-se-nedeje

    Jím vyslovené názory se mi zdají být sympatické, i já se kloním k názoru že umění by něco mělo vyjadřovat, a to třeba i ve smyslu „angažovaného umění“. Problém je ale v tom, že artefakty tohoto tvůrce působí až příliš chtěně, prvoplánově, účelově; takže nakonec se zcela ztrácí i ten efekt, to sdělení, které jeho výtvory měly být vyjádřeny.

    Proč tohoto tvůrce zmiňuji? – Protože básně paní Hájkové jdou přesně opačným směrem. Něco vyjadřují – ale jenom prostřednictvím subtilní poetické paralely. Ano, je tu něco vysloveno, především v druhé básničce jasná a zřetelně artikulovaná starost o osud světa; ale skutečná síla působení se odvíjí až z onoho jedinečně poetického způsobu podání.

    „Budoucnost pohasla
    a novou nikdo nerozsvítil
    Jen osamělá světla v oknech domů
    září do tmy ulice“

    – tato básnická pointa zanechá v duši mnohem větší, intenzivnější smutek, ale tedy i účinek, nežli kdyby se vše omezilo jenom na nějaké přímočaré zjištění typu „no future“.

    A obdobně v první básni verš

    „Schody vedou k zamčeným dveřím“ – to může být na jedné straně pouhé věcné konstatování, ale zároveň to může evokovat pocit jakési existenciální tísně, vědomí toho že tento svět se k nám obrací svou uzavřeností, nepřístupností.

    Mám rád takovýto poetismus ve výrazu, a jsem za něj vděčen; neboť ten už sám sebou prozařuje a oživuje tento svět, zvěstuje přítomnost skryté, subtilní významovosti naší přítomnosti v tomto světě. A to i ve chvílích našeho smutku, naší beznaděje.

  2. Ano – takové „jako by nic“ vyprávění o kroužcích ptácích, slunci, kostele a autobusu, nabité nevyslovitelnými významy 🙂

  3. Ano, to je přesně o tom, já musím přiznat že chovám velký obdiv k těm tvůrcům kteří mají talent pro takovýto subtilní způsob vyjadřování významuplných obsahů, já sám bych něco takového nedokázal, a v mých mladších letech jsem pro to vůbec neměl pochopení, tehdy jsem si žádal jasné příběhy s jednoznačným koncem, a teprve postupem času a – doufejme – vlastního zmoudření jsem se naučil chápat a oceňovat kouzlo mnohoznačnosti. Která ponechává prostor pro vlastní fantazii, pro vlastní kreativitu, pro vlastní domýšlení možností a významů daného příběhu, dané situace.

    Vlastně – napadá mě – tady by opět byl docela příhodný onen termín o „jinobytí“, který jsem svého času vnesl do našich diskusí: napohled zcela všední scenérie, ale člověk/čtenář je jí posouván někam jinam, k jiným – a obsažnějším – významovým rovinám, právě tedy k jakémusi „jinobytí“, které je jiné než to bezprostředně-všední, ale zároveň s ním tvoří jeden společný celek.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *