Nebe nad námi a v nás

Eva Hájková


Když je člověk dítětem, zdá se mu, že nebe se stýká se zemí v místech, kde je viditelný obzor. Možná by stačilo vylézt tamhle na ten kopec a dotkneš se mraků nebo duhy! Ale i dítě velmi brzy zjistí, jak se věci mají. Na vrcholku kopce se odkryje nový obzor. Žádná cesta nevede do nebe. Nebe je pořád stejně daleko.

Už na základní škole se mi líbil spirituál „Pole s bavlnou“, který zpívali Plavci. Začínal slovy: „Pane můj, co v nebi je tvůj dům…“ Ano, v nebesích či na výšinách lidé odedávna spatřovali Boží sídlo. Hospodin je Pánem nebes i země, ale za jeho hlavní sídlo je považováno nebe. Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem. (Ž 115,16)

„Otče náš, který jsi v nebesích…“ – začíná Ježíšova modlitba.

„Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin má trůn svůj na nebesích.“ (Ž 11, 4) Nebo také „Hospodin je ve svém svatém chrámu. Ztiš se před ním, celá země!“ (Abk 2,20)

Šalomoun, který jako první postavil Hospodinovi chrám, se Boha ptá: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ (1Kr 8,27) Když byl chrám dokončen, naplnila ho Boží sláva v podobě oblaku, podobně jako předtím po staletí naplňovala stan setkávání. To byla Boží přítomnost na zemi. Bůh sídlil na nebesích a na zemi byl přítomen v podobě své slávy. Obyčejní smrtelníci se nesměli ani přiblížit ke schráně úmluvy, která byla nejdříve ve stanu a potom v chrámu.

Když se chrám stal neplodným, přišel Ježíš, aby připravil nový Boží chrám – ten v lidském srdci. „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli“ – řekl svatý Štěpán. (Sk 17, 24) Bůh v osobě Ježíše Krista říká v Komenského Labyrintu Poutníkovi: „Synu, já na dvou místech bydlím: na nebi v slávě své a na zemi v srdci zkroušeném.“ Ta Komenského (a předtím Štěpánova) věta potvrzuje, že Boží sláva už na zemi nepřebývá v chrámech, jako tomu bylo dříve. Duch svatý sídlí v lidských srdcích a Ježíš je přítomen tam, kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu. K Bohu se dál modlíme jako k Otci, který je v nebesích, jak nás to naučil Ježíš. Ale víme, že Duch Boží je přítomen i v našem nitru. I uvnitř nás je něco jako nebe. Přesto ho někteří lidé nenacházejí.

Samotné nebe muselo dávnověkým lidem připadat svaté. Vždyť bylo tak čisté, tak vzdálené, tak nedotknutelné! Svaté bylo oddělené od nesvatého a nebe od země. Na zemi bylo možno vidět špínu a ošklivé věci, ale na nebi ne. Šmouhy mračen na obloze se nepočítaly, protože mraky přinášely životodárnou vláhu. Některá oblaka jsou navíc krásná.

Nebe bylo chápáno jako svaté v různých kulturách. V Číně ho pokládali přímo za božstvo. Císař byl synem Nebes a musel mít mandát Nebes. Muselo to být na něm poznat, jinak by ho dvořané odstranili a dosadili jiného.

My křesťané Boha s nebesy neztotožňujeme. Nebesa nejsou věčná. Nebyla tu před počátkem světa a nebudou tu navždy. („Nebesa se rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá.“ – Iz 51,6) Můžeme však obdivovat jejich krásu. Ano, obloha je krásná. Tvary oblaků prozářené sluncem připomínají někdy krajinu s jezery, s temně modrými hlubinami uprostřed zasněžených kopců. Jako bychom na obloze viděli obdobu toho, co je na zemi. Jen je to křehčí a krásnější; jakoby pohádkové.

Noční obloha, ta pro nás viditelná část vesmíru, je tajemná, plná světel. Čas od času se na ní objevují pozoruhodné astronomické úkazy. Naši předkové je často pokládali za Boží znamení. Obloha je totiž zvlášť vhodná k tomu, aby se na ní ukazovala různá Boží znamení. Znamení na nebi jsou široko daleko viditelná. Vidí je velké množství lidí ze všech koutů země. Tak mohla Betlémská hvězda přivést tři mudrce od Východu, aby se přišli poklonit nově narozenému Králi. Nebesa mluví. „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.“ (Ž 19,2 N) Nebesa jakožto součást stvoření mají za úkol chválit Hospodina. „Chvalte ho, nebesa nebes…“ (Ž 148, 4)

Všimla jsem si, že slovního spojení „nebesa nebes“ je v Bibli užito opakovaně. Použil ho také Šalomoun ve výše uvedeném citátu. Vychází snad z představy, že nebe se skládá z více sfér. Pavel píše ve svém listu (2K 12, 2), že byl (buď on sám nebo jeho duch) ve vytržení přenesen do třetího nebe. Vlastně i samotný tvar „nebesa“ označoval v praslovanštině (a dosud snad v některých slovanských jazycích označuje) plurál, zatímco „nebe“ je v čísle jednotném.

Ve Zjevení je psáno, že z nebe jednou sestoupí na zem svaté město – nový Jeruzalém, vystavěný ze zlata, perel a drahokamů. Náš domov je zatím v nebi, potvrzuje Pavel v listu Filipským.

Boží lid věří, že Ten, který je v nebi, sestoupí jednou sem dolů na zem. Boží vůle bude platit jak nahoře, tak i tady dole. Věříme, že v nebi si ukládáme poklad, který nepodléhá zkáze: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi.“ (Mt 19, 21)

Jen svým čistým srdcem a svými dobrými skutky, za které na zemi nedostaneme odměnu ani pochvalu, si připravujeme poklad v nebi. Na základu, kterým je Kristus, můžeme stavět ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy (1K 3,12). Nic však nebudou platit skutky, na které jsme sice pyšní, jenže nevykonali jsme je z lásky. Všechno jiné, než dobré dílo vykonané z lásky, je pouhé dřevo a sláma, které shoří, až budeme procházet ohněm. A jenom láska nakonec bude tím, co přetrvá na věky věků.

58 komentářů u „Nebe nad námi a v nás“

  1. Nevzpomenu si teď který antický myslitel to byl, ani na přesné znění jeho výroku, ale v zásadě se jednalo o toto sdělení: „Astronomie je ta věda, která nutí lidskou mysl obrátit svou pozornost od věci pozemských k věcem nebeským.“

    Co je na tom zajímavé, je právě toto dost neobvyklé spojení čiré exaktní vědy s „věcmi nebeskými“. Ovšem pro staré Řeky se ještě naprosto nejednalo o nějaký protimluv, obě tyto sféry – nebeská i pozemská – byly pro ně součástí jednoho jediného společného světa; jednalo se jenom o dvě různé formy jedné a téže existence.

    Ovšem – ta pozemská sféra platila obecně jako méně hodnotná, postrádají dokonalost sféry nebeské, božské.

  2. Dvě formy jedné existence…
    „Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní.
    První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe.
    Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích.
    A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského.
    Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.“
    (1 Kor 15, 46-50)
    Nevím, jak u těch Řeků, pane Poláčku, ale u křesťanů má nakonec nebeský člověk (který se jistě liší od pozemského, jak je poznat z Pavlových slov) žít na zemi. Tamtéž se má nacházet i Boží (nebeské) království.

  3. „Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní.
    První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe.“ – Paní Hájková, tohle Pavlovo tvrzení ale zní ryze materialisticky! 😀 Ani sám Marx by to snad neřekl jinak. I u něj samozřejmě na prvním místě byla hmota, materie, a člověk byl v prvé řadě ryze přírodní tvor. A teprve na druhém místě k tomuto hmotnému základu přistoupila schopnost myšlení, tedy „duch“.

    Ovšem: například Hegel to viděl zcela jinak. Pro něj (obdobně jako pro Platóna) vše jsoucí mělo nakonec ideální, tedy „duchovní“ jak původ, tak ale i podstatu. I nejvlastnější podstata člověka je tedy duchovní; on je jenom jaksi „ponořen“ do světa hmotného, je na něj vázán, je jím i limitován; ale to všechno nic nemění na tom, že primární podstata člověka je duchovní, zatímco jeho materiální existence jenom sekundární.

    —————————-

    Tak – a já jsem teď dostal můj nový počítač, takže se teď budu věnovat jeho zařizování, abych mohl konečně dokončit svou práci o Marxovi.

  4. Duch (spiritus) ovšem není schopnost myšlení (i když někdo ho tak také může pojímat).
    To by pak muselo platit, že spiritualita=inteligence. Ale tak to přece není.
    https://cs.wikipedia.org/wiki/Spiritualita
    Píšou tady, že spiritualita „znamená životní praxi, způsob vnímání a osobního zacházení s tím, co člověka v různých rozměrech přesahuje“.
    Nebo taky: „Lze ji též charakterizovat jako rozměr života, „v němž si uvědomujeme Boží přítomnost“.
    Nějak se mi to spojuje s článkem v dnešním čísle „Křesťan dnes“, kde se píše:
    „Bůh šeptá v naší rozkoši… ale křičí v naší bolesti; je to Jeho megafon, aby probudil hluchý svět.“
    https://www.krestandnes.cz/odlisny-pohled-na-utrpeni/

  5. Ale jistě, paní Hájková, že duch ve smyslu „spiritus“ není totéž co myšlení. Ale tady šlo čistě o vztah hmota – duch, a v tomto smyslu je „duchem“ všechno co není hmotou.

    Co se pak toho článku v „Křesťanu“ o bolesti týče, tak tady je ovšem učiněný závěr zřejmě přinejmenším dost nepřesný. Nejde totiž o to že vnímání bolesti je silnější v „bohatých“ zemích: jde o to že v zemích moderní vyspělé civilizace je vnímání bolesti a bezpráví mnohem citlivější nežli v zemích, kde je bolest a bezpráví prakticky každodenně přítomno.

    Je to především ten fakt bezpráví (ohledně Bohem připouštěné, trpěné bolesti), které mnohé příslušníky západního světa vede k jejich skepsi.

    Zatímco v oněch „regionech bolesti“ víra plní prostě jednu ze svých klasických funkcí, totiž být tišitelkou bolesti.

  6. Jenže článek se zmiňuje o tom, že ti lidé na západě, kteří jsou tak citliví k utrpení druhých (zejména lidí v Africe a Asii), často sami vůbec žádné skutečné utrpení nezažili. Oni jsou patrně tak nějak „rozumově“ citliví k utrpení. Proto jsou přesvědčeni, že žádný Bůh není, protože by přece nemohl utrpení připustit.
    Zatímco lidé, kteří skutečně trpí, často během toho svého utrpení nacházejí smysl života (a tedy Boha). Z toho bych vyvodila, že lidé na Západě proto tak často nenacházejí smysl života, protože nepoznali utrpení na vlastní kůži.
    Nejsem si jistá, pane Poláčku, zda může mít ten, kdo nikdy netrpěl, skutečné pochopení pro utrpení druhého. Ale možné to je. Možná to takový člověk může nějak teoreticky pochopit.

  7. Já to vidím tak. Všichni ti, kteří přestali věřit v Boha, protože zažili utrpení (které by podle nich přece Bůh, zejména u spravedlivých, nemohl dopustit), věřili předtím v nepravého Boha.
    Stejně tak ti, kteří v Boha, který dopouští utrpení, nevěří, nevěří v nepravého Boha. Prostě o mají o Bohu nereálnou představu, ve kterou pak nevěří. Jednou o tom mluvil i Tomáš Halík.

  8. „Člověk, který nikdy netrpěl“ – paní Hájková, myslím že byste měla dost velkou námahu takového člověka na světě najít. Snad jenom, kdyby zemřel hned po narození. Utrpení je naprosto univerzální lidská zkušenost (i kdyby se jednalo třeba jenom o bolest zubů). A každý člověk musí – kdyby nic jiného – dříve či později prožít (a protrpět) ztrátu svých blízkých.

    Jde o to, že obyvatel vyspělého Západu může být mnohem citlivější vůči utrpení, právě proto že je mu vystaven relativně méně. Není tedy natolik ohlušen jeho bezprostředními, brutálními formami. Když někdo žije v zemi kde dejme tomu permanentně zuří občanská válka, kde je zabíjení civilního obyvatelstva na denním pořádku – ten se asi nebude příliš znepokojovat nad tím, že v nějaké jiné vzdálené zemi někdo třeba může těžce trpět tím, že nemůže svobodně vyjádřit svůj názor. Anebo že ho třeba smí vyjádřit, ale že ho nikdo neposlouchá, protože mysli většiny lidí jsou zalepené přízemním konzumismem.

  9. A co se té „víry v nepravého Boha“ týče – musím přiznat, že tohle je na mě už příliš vysoká teologie. Kdo je tedy vlastně ten „pravý Bůh“: ten který připouští bolest a násilí, anebo ten který ho nepřipouští?…

    Anebo ale takový Bůh, který na to vše hledí jenom z dálky, a nijak se do toho lidského hemžení nevměšuje?…

    Tomáš Halík – jistě, ten může využívat svou výjimečnou erudici k tomu, aby mohl tak či onak napohled přesvědčivě vysvětlovat nevysvětlitelné a obhajovat neobhajovatelné; ale sotva se z jeho strany jedná o něco jiného nežli o permanentní úhyb před skutečným jádrem celého problému.

  10. Nijak se do toho lidského hemžení nevměšuje…
    Co když Bůh prostě není sto „zařídit“ svět bez utrpení? Třeba proto, protože utrpení nějak vyplývá z logiky světa? Jako nemůže zařídit, aby něco bylo černé a bílé zároveň. Bůh je totiž moudrý.
    Já po Bohu nežádám nereálné věci. To dělají jen naivní křesťané. Přesto jsem ráda, že Bůh je a že mi pomáhá. Nikomu ho nevnucuji a proto ho vlastně nemusím ani obhajovat.

  11. „…protože utrpení nějak vyplývá z logiky světa“ – no ano, tady už jsme pravdě o hodně blíže.

    Tady pak ale v zásadě existují dvě možnosti: buďto Bůh vytvořil v zásadě chybnou „logiku světa“ – anebo tato „logika světa“ je něčím, co existuje samo sebou, a s čím nemůže pohnout ani sám Bůh. A pak je otázka, jakou roli takovýto Bůh vlastně má či může hrát ve světě, který se vymyká jeho moci.

    Hegel právě tento protimluv řešil tím způsobem, že právě tato „logika světa“ byl Bůh sám – ještě předtím nežli stvořil svět. Což pak ale nevyhnutelně znamená, že podstatou všeho jsoucího je logika, to jest soubor určitých zákonitostí. Tím se pak ale celá věc posouvá už spíše k materialismu; proti takové větě (tedy že svět je souborem určitých zákonitostí) by naprosto nic nemohl mít ani Karel Marx.

  12. „Kdo je vlastně ten „pravý Bůh“… “
    Možná Ten, který člověka cestou utrpení k poznávání doprovází…

  13. Myslím, že i bolest měla nebo má určitý smysl. Má upozorňovat, že něco je špatně. (Například sahání do ohně by bez bolesti mělo za následek, že nám ruka uhoří.)
    Bolest původně asi měla člověka přimět k tomu, aby přestal dělat to, co dělá špatně.

  14. A pane Poláčku, nemůžete popřít, že část světa, přinejmenším toho lidského světa, „stvořili“ sami lidé.

  15. Jenže paní Hájková, i tito lidé jsou součástí „stvořeného světa“ a jeho imanentní logiky… Jednají tedy plně v jejím rámci.

    Tento problém neměl Hegel, který plně přejal Hérakleitovu tézi, že základem všeho jsoucího je boj – boj protikladů. A boj – ten samozřejmě vždy přináší utrpení.

    Utrpení je tedy v rámci dané logiky nevyhnutelnou daní za vývoj, za progres – za nalézání cesty k dovršení. Ovšem u křesťanského Boha – v tradičním pojetí – bychom asi stěží mohli nalézt tuto „logiku boje protikladů“…

  16. Bůh jako „Ten který člověka doprovází cestou utrpení k poznání“ – to pak by ovšem docela mohlo korespondovat s oním hegelovským pojetím. Neboť i pro Hegela bylo primárním poznání; celá cesta lidstva dějinami z jeho hlediska vlastně není ničím jiným nežli právě cestou (stále vyššího) poznávání Absolutna, Absolutního ducha.

    Utrpení – dalo by se tedy asi říci – pro člověka v tomto hegelovském pojetí nastává především tehdy, když jedna (starší, etablovaná) forma jeho poznání se dostává do konfliktu s vývojem, tedy s novou, vyšší formou, která už se ohlašuje, ale ještě nemá svou vlastní existenci. Člověk sám je tu tedy roztržen ve dvě půle, ta jedna už směřuje do – progresivní – budoucnosti, zatímco ta stará je ještě polapena ve starší, vývojově nižší formě vědomí.

  17. Omlouvám se pane Poláčku, myslel jsem jen jednoduše konkrétní Osobu – Ježíše.
    Ale jinak vpodstatě téměř bych s Vaším výkladem souhlasil, až na to že si myslím, že nutnost nového poznávání/utrpení může přicházet kdykoli – je to v Božích rukách 😉

  18. Četla jsem něco podobného v Hauserově Prolegomeně k filosofii současnosti. Totiž že v každé době žijí (kromě většiny, která do té doby patří a tvoří její základ) i malé menšiny jiných lidí – těch, kteří by se hodili spíš do minulosti a těch, kteří už jakoby patří budoucnosti. Těch druhých prý postupně přibývá, až se z menšiny stane většina a doba se změní.
    Já sama jsem se mnoho let nemohla zbavit pocitu, že jsem se měla narodit o sto let dřív.

  19. Ano, především ten individuální přístup ke každému pacientu je nutno vysoce ocenit. Na straně druhé – v reálné vakcinační praxi je sotva možno takto individuálně rozpoznat specifika každého jednotlivého účastníka. Ještě tak když se nechá očkovat u svého praktického lékaře, ten zná jeho zdravotní stav, ale prakticky to není možné v očkovacích centrech.

    Nicméně – obávám se že ani takto seriózně a odpovědně prováděný přístup nijak nezmenší stávající kontroverze; respektive ze strany fundamentalistických odpíračů vůbec nebude brán na vědomí. K základním charakteristikám každého fundamentalismu patří právě to, že odmítá brát na vědomí všechno, co nepodporuje jeho vlastní – velice vyhraněné – přesvědčení.

  20. Ale jistě, pane Nusharte, to mi bylo jasné že se svým (ježíšovským) pojetím utrpení jako cesty k poznání máte na mysli bezprostředně něco jiného, nežli supersystematik Hegel. 😉

    Ale chtěl jsem poukázat na to, že nějaký společný základ tu skutečně může existovat. Ostatně – musím znovu připomenout – i Hegel nakonec stavěl na křesťanství; a právě příchod Ježíše pro Hegela představoval vrcholný, finální stupeň „poznání“ (tj. uvědomění si absolutní triády veškerého bytí) na půdě víry respektive teologie.

    Na půdě filozofie k tomuto finálnímu poznání došlo až o mnoho později – a to sice prostřednictvím právě jeho vlastní (Hegelovy) filozofie respektive dialektiky. (Hegel v tomto ohledu skutečně nijak netrpěl nemístnou skromností. 😉 )

    A na půdě světské, tedy politicko-společenského uspořádání, k finální realizaci této rozpoznané (božské) ideje podle Hegela došlo v modelu konstituční monarchie; neboť i zde je prý ztělesněna ona základní triáda, totiž ve vzájemné součinnosti principu obecné zákonnosti, parlamentu a vůle panovníka, jakožto symbolu vůle individuální.

  21. Paní Hájková, já jsem dost často míval pocit, že jsem se měl narodit ne o sto, ale o nějakých pět set let dřív! 😀 Někdy v dobách husitských válek, kdy ještě světem hýbaly velké ideje, za které bylo možno bojovat.

    Ovšem – postupem času jsem si čím dál tím víc uvědomoval, že i tehdy bych nakonec zůstal víceméně osamocen mezi všemi názorovými (i válečnými) proudy a uskupeními. S husitstvím bych dozajista sdílel jeho kritiku poměrů v tehdejší církvi; ale na straně druhé bych musel být stejně tak kritický vůči jeho vlastnímu (narůstajícímu) fundamentalismu. A vůči jeho (taktéž narůstající) krvelačnosti, respektive vůči jeho násilnickým metodám, kterými prosazovalo svou „pravdu Boží“. Tím teď nemám na mysli obranné boje husitů (ty byly samy o sobě legitimní), ale míru jejich brutality vůči jejich protivníkům. A jen málo na tom mění fakt, že tehdy tato brutalita byla jaksi „obecnou normou“ vzájemného zacházení.

  22. JP 12.05..v reálné vakcinační praxi..: Ano, myslím že byla velká škoda, že na jaře praktičtí lékaři 2-3-4? měsíce čekali na distribuci vakcín, zatímco v centrech již vakcinace běžela. I v nich má lékař zodpovědnost za každou individuální indikaci/zhodnocení rizik, pro praktického lékaře je však reálnější této zodpovědnosti vůči svým pacientům dostát. Včasný větší prostor pro i ten respektující individuální přístup by sice nepřesvědčil „profesionální odpírače“, ale významně by zmenšil množství potenciální „kořisti“ jejich kampaně. Nyní jsme se bohužel dostali do situace „kampaň proti kampani“…jako by šlo o nějaký nový druh voleb 🙁

  23. Lidi asi opravdu lze rozdělit na ty, kteří patří do minulosti, na ty, kteří patří do budoucnosti a na zbývající, kteří jsou zcela ponořeni v jsoucí, přítomný čas. Výrazem „patřit“ rozumím jak „přináležet“, tak i „hledět“, neboť někteří z těch, co patří do minulosti, by stěží dokázali zatopit v kamnech.

    Lidé, kteří preferují leccos z minulosti, i ti, pro něž „zítra znamená již včera“, se musí poněkud přizpůsobovat dobovému vanutí. U modernistů je to třeba v tom, že cestování je dnes natolik spojeno s poznáváním kultury minulosti, že se mu věnují i oni, i když stará umělecká díla, domy, hrady a zámky, natož kostely jsou pro ně málo srozumitelná i zajímavá a budí v nich přinejlepším pocit pitoresknosti a exotična. Pro staromilce má ovšem kvaltování doby, moderní proměna měst, vesnic a krajiny, stejně jako všelikých zažitých postupů často to důsledku nenasytnosti a indolence rysy katastrofy. V panujících podmínkách jim však je předstírat aspoň určitou míru lhostejnosti, či smířenosti. Coby člověk, chápající narůstající vzácnost starého a jeho s intaktností rostoucí krásy, jsem odevzdanosti velkého množství citlivých lidí velmi nerad.

    Domnívám se, že člověk se může ve své orientaci prioritně na nové, nebo na staré měnit jen málo. Záliba ve starém ovšem prorazí leckdy až časem, ovšem nezadržitelně. Také u mě tomu bylo takhle. Jako kluk v příslušném věku jsem jako jiní nakukoval okénky do aut a obdivoval, když měl bourák na ciferníku tachometru “ 220“. Nověji jdu, když mám špatnou náladu, aspoň do nějakého obyčejného bazaru a hned se cítím lépe. Svého času jsem před na úkor standardních penzionů začal upřednostňovat ubytování v tvrzích. Nejraději i nejlépe si vybavuji ty nejméně adaptované.

    Po zralé úvaze, přes nespokojenost se směřováním společnosti po velkou část mého života, jsem dospěl k názoru, že lepší doba než nynější asi nikdy nebyla a pochybuji, že by (aspoň pro mě) nastala kdy v budoucnu. Kdybychom se narodili o sto let dříve, jak uvedeno výše, měli bychom v čerstvé paměti Velkou válku a jako dětskou vzpomínku vyprávění o bitvu u Hradce Králové. Kdybychom se (kupodivu) dožili vysokého věku, v závěru života by nás nepotěšil další hrozný světový požár. A co bychom asi tak četli? Němcové Babičku už tehdy snad docela brzy. Nový epochální výlet pana Broučka tentokráté do 15. století by se nám (s pravděpodobně dosaženým vzděláním) zalíbil zřejmě i v dospělém věku.

    Což tedy prožívat život za doby husitské? Asi by to byla hodně jiná zkušenost než představa na základě četby dílka Čechova nebo i díla Palackého. Z tehdejšího převlékání kabátů a válčení v důsledku sporů leckdy žabomyších by mi asi bylo hodně nevolno. Raději než na Měsíc (v tom se liším od modernistů) bych si ovšem s panem Broučkem udělal aspoň výlet zpět v čase a aspoň Prahu roku 1421 i s okolím bych si si prošel (a nafotil ji). Asi bych ovšem před tím trval na vydání (ale doopravdy) glejtu, jenž by mi zajistil bezpečnost na cestě tam i zpátky. Respirátor třídy FFP2 bych si přibalil.

  24. „…protože utrpení nějak vyplývá z logiky světa“
    – Vzpomněl jsem si na Egona Bondyho a jeho vysvětlení „bez Boha“.
    Napsal, že život je utrpení už z podstaty. Narození je totiž provinění – provinění vůči původní nicotě.

    „Stejně tak ti, kteří v Boha, který dopouští utrpení, nevěří, nevěří v nepravého Boha. Prostě o mají o Bohu nereálnou představu, ve kterou pak nevěří. Jednou o tom mluvil i Tomáš Halík.“
    – Té „nereálné představě o Bohu“ přispívá i sama katolická církev. Netvrdí lidem snad, že Bůh je vševědoucí, všemohoucí, spravedlivý, dobrotivý a milosrdný (http://katolicka-kultura.sweb.cz/katechismus/katechismus1.html)?
    Události v Osvětimi apod. se s tímto ocitají ve značném nesouladu. Nelze se pak divit, pokud lidé začnou pochybovat také o dalších významných dogmatech, např. vyprávění o posmrtném životě, a začnou se od něj odvracet.
    Protože pokud jde o nějakou spiritualitu obecně, duševní hygienu apod., nabízí se spousta jiných možností včetně těch neteistických.

  25. NICOTA, BYTÍ, UTRPENÍ A ŠTĚSTÍ

    „Narození jako provinění proti původní nicotě“ – to je opravdu zajímavá myšlenka, takto zpříma vysloveno.

    Za tímto Bondyho výrokem je ovšem snadno možné dešifrovat ideové dědictví buddhismu. S jeho vzýváním – bezpředmětné – nicoty. Ovšem: zároveň se nám tu otevírají zajímavá příčná spojení k myšlenkové tradici evropské, která na celou záležitost mohou vrhnout nové světlo.

    Já tu opět jednou musím připomenout klíčový výrok Anaximandra: „Počátek a konec jsoucích věcí je apeiron (čili: To co je bez hranic). Z kterého pro jsoucí věci vyplývá jejich vznikání, ale i jejich zanikání podle viny; neboť ony si navzájem splácejí spravedlivou odplatu a trest pro jejich nespravedlnost podle řádu času.“

    Nutno předeslat, že o interpretaci tohoto zlomku se v odborných kruzích dodnes vedou spory; ale jako nesporné jádro může platit, že i pro Anaximandra se celková masa jsoucího dělí na dvě základní sféry: na sféru hmotných („zrozených“) věcí (včetně člověka samotného) na jedné straně, a na tu (původní, výchozí) sféru, kdy se tyto hmotné předměty ještě nezrodily, ale jsou v ní potenciálně uložené.

    A i tady platí především to, že v oné počáteční sféře „apeiron“ neexistují žádné protiklady, a tedy ani žádné střety; zatímco tyto vznikají až ve sféře vzniklých, materiálních věcí. Které „páchají nespravedlnost“. Přičemž jsou různé překlady či interpretace, jestli páchají tuto nespravedlnost sobě navzájem, anebo vůči původnímu apeiron.

    Tedy, ta první interpretace by v každém případě měla být správná: neboť právě tohle bylo jedním z centrálních témat rané řecké filozofie, že jsoucí svět je utvářen, formován základními protiklady mezi horkým a studeným, mezi vlhkým a suchým. Ale i vůbec je možné, že Anaximandros hleděl i na to, že živočichové jenom tím udržují při životě sami sebe, že konzumují živočichy jiné; nežli i oni sami podlehnou zákonu času a zákonu zanikání.

    V každém případě: i tady platí, že svět jsoucích věcí (a tedy i svět lidí) je zcela principiálně a nevyhnutelně spojen s touto „navzájem konanou nespravedlivostí“, a tedy i s utrpením. V daném smyslu je tedy možno přisvědčit i Bondymu, že samotné zrození je vstupem do říše utrpení. – Přičemž Bondy ovšem zřejmě zastává onu první interpretaci, totiž že zrození je „provinění vůči původní nicotě“.

    Tady je ovšem zjevně určitý (respektive zásadní) rozdíl mezi pojetím buddhistickým a pojetím řeckým. V buddhismu je ona „nicota“ stavem naprosté dokonalosti; a je tedy nutno usilovat o návrat k ní a do ní. Zatímco u Řeků nicota představovala daleko spíše horor, hrůzu, chaos. A proto Anaximandrovo apeiron naprosto není prázdné, nicotné; daleko spíše je to jakási sice amorfní, nicméně životodárná „matečná tekutina“, ze které se znovu a znovu rodí sám život. Je to sice život plný protikladů (a tedy i nespravedlnosti a utrpení), ale stále ještě je to (uspořádaný) život, překonání chaosu. Onen proces rození, vystupování z apeiron a opětovný návrat do něj je tedy naprosto pozitivní a zákonitý, je to věčný koloběh bytí, věčné střídání mezi (bezkonturní) univerzalitou na straně jedné, a mezi konkrétními (ale ovšem omezenými) formami života na straně druhé.

    Co si z toho všeho tedy můžeme vybrat pro nás? – V každém případě bude zjevně souhlasit ta základní (a v obou pojetích shodná) výpověď o tom, že v reálném, předmětném světě není možno se vyhnout vzájemným střetům, a tedy utrpení. Utrpení je možno se vyhnout jenom v oné sféře nicoty; která však – zcela důsledně pojata – není ničím jiným nežli smrtí, absolutním nebytím. – Právě v tom ostatně spočívá neřešitelný paradox buddhismu, že člověk pobývající v blaženosti nirvány chce nebýt – a zároveň být. On chce nebýt, protože chce být zbaven veškeré tíže, veškerého utrpení jsoucího světa – ale zároveň chce být, protože si chce stále ještě uchovat alespoň tolik z vlastní osobní existence, aby onu přislíbenou blaženost mohl vnímat, aby se z ní mohl těšit.

    Zcela zásadně jiné řešení nevyhnutelné protikladnosti jsoucího světa nabízí už Hérakleitos, a spolu s ním Hegel: ano, střety a boje jsou nevyhnutelnou součástí našeho bytí; ale je možné právě prostřednictvím těchto střetů dobrat se vyšších kvalit existence, a tedy i vyšší kvality, vyššího smyslu svého vlastního života.

    Ale zpět k otázce, co si z toho všeho můžeme vybrat my dnes pro sebe. Snad by se tedy nakonec skutečně dalo říci, že nejvyšší životní hodnotou, a zároveň nejvyšším životním smyslem je umění smiřovat protiklady, a zmírňovat utrpení. Neboť tím se – a to i ve sféře jsoucího světa – nejvíce přibližujeme onomu ideálnímu („božskému“) světu bez protikladů a bez utrpení.

    Ale pozor!! Tady se v žádném případě nejedná o nějakou obvyklou smířlivost či usmiřování za každou cenu; nýbrž o takové smíření, které učiní zadost oběma stranám. Které se nesnaží samotné konfliktní obsahy vytěsnit někam do pozadí, nýbrž je navzájem spojí tím, co je v nich pozitivní, společné, univerzální. A stejně tak tento způsob tišení utrpení si je vědom právě té základní skutečnosti, že určitá míra utrpení je v našich životech nevyhnutelná; neutíká před ním do fiktivních útočišť absolutní bezbolestnosti či blaženosti, ale dokáže je přijmout jako přirozenou součást života, a tím alespoň v míře v daném případě reálné možné zmírnit jejich ostrost.

    Abychom se tedy vrátili k onomu Bondyho „život je utrpení už z podstaty“: ano, ale z téže samotné podstaty je život i štěstí, neboť štěstí je možno prožívat pouze ve světě jsoucím, nikoli ve světě nejsoucím.

  26. Co se pak „lepších a horších dob k žití“ týče, pak pro mě stále zůstává měřítkem všeho čas let šedesátých, především pak sám rok osmašedesátý. Prostě proto, že to byl čas nadějí; zatímco dnes se už opravdu nezdá, že by bylo možno ještě v něco doufat. Nanejvýš snad v celoplanetární katastrofu, která by případně mohla mít potenciál svými drastickými dopady současné lidstvo přece jenom přeorientovat na jiný modus existence. Ovšem takováto „naděje v katastrofu“ je už ze své nejvlastnější podstaty přinejmenším velice dvojsečná.

  27. Ano, když se řekne, že život je již z podstaty utrpení, jelikož je to provinění vůči původní nicotě, nemusí to nutně znamenat zanechání aktivity, askezi, poustevnický život atd.

    Osobně v něm vidím také moment jakési útěchy. S tímto náhledem mě pak tolik nepřekvapí, když se „věci nedaří“ dle očekávání. Přece jen se zde klade něco proti nicotě a proti nicotě se neprosadí jen tak něco 😉 Takové banální sdělení, já vím…
    A v tom lze vidět zároveň i výzvu vyvinout takové úsilí, aby dílo „obstálo“ 

  28. V poslední době mě chvílemi bolívá kloub na palci levé nohy. Je to dost ostrá bolest (někdy kvůli tomu v noci nemůžu spát), a tak, když ležím, prosím o trpělivost tu bolest snášet. Myslím, že to docela funguje. Trpělivost se dostavuje.

  29. JP 6.12. 12.26: … Nebo proto že štěstí je už vůbec ta neuvěřitelná náhoda že žijeme a jsme si toho trochu vědomi 😉

    (V Buddhově nirváně by možná člověk netoužil po životě, protože už by v něm byl: netouží být, protože je. Analogicky jako v Hostině Eros není krásný ale po kráse toužící, dokud by…)

    Po přechodné chvále utrpení bych ale dodal, že ani ono nemůže být bůžkem, aby mohlo být skutečným pomocníkem na cestě.
    („ideální “ svět bych nedefinoval jako svět bez utrpení, ale spíš jako svět ve kterém umíme utrpení obejmout).

  30. Pane Nusharte, to je opravdu zajímavá myšlenka. Tedy to, že my vlastně musíme provždy zůstat nedokonalí, abychom mohli toužit po životě. Sokrates skutečně nijak neřeší (alespoň mně o tom není nic známo), co by se stalo kdyby člověk opravdu dosáhl absolutní dokonalosti – tedy absolutní krásy. Jak velice přesně poukazujete, v Sokratově podání sám Eros nesmí být dokonalý, dokonale krásný; neboť kdyby takový byl, zmizelo by právě to napětí, které v nás budí touhu jít stále dále, respektive stoupat stále výše směrem k dokonalým idejím Krásy a Dobra. Ale jak řečeno Sokrates/Platón nijak nezodpovídá otázku, co by se stalo kdyby člověk této nejvyšší sféry skutečně dosáhl. – Rozpustil by se pak snad plně v této dokonalosti, analogicky jako buddhistická mysl při dosažení stavu nirvány? Těžko soudit.

    Možná že se ale tato otázka/tento problém pro Platóna vůbec nestaví; neboť člověk – dokud je uzavřen ve svém těle – této ideální dokonalosti nikdy plně dosáhnout nemůže, neboť jeho tělo je součástí nedokonalého („subideového“) světa.

    ————————————

    S tou nezbytností (či potřebností) nedokonalé krásy jste mě teď ale upomněl na jeden film s tématikou z oblasti dálněvýchodní moudrosti. Ten film jsem viděl už hodně dávno, v Německu měl tuším název „Das Geheimnis des blinden Meisters“, Tajemství slepého mistra. Příběh byl ten, že jeden mladý muž, bojovník, se přidruží k jednomu potulnému mnichovi. Ten je sice slepý; ale silou svého ducha dokáže vidět mnohem více nežli ti, kdo mají oči.

    Jednou u jakéhosi přechodu přes řeku tito dva narazí na nějakou skupinu cestujících, kde jeden mladý hoch – zjevně ze šlechtického rodu – vydává panovačné rozkazy svým sluhům. A obdobně panovačně se oboří i na naše dva poutníky. Onen slepý mistr mu poté jediným úderem své dlaně zlomí nos. Jeho společník mu vyčte tento jeho násilný čin: „Co to děláš!? Vždyť ten krásný hoch teď bude po celý život zmrzačený!“

    Na to mu ale jeho moudrý průvodce odvětí nevzrušeně: „Právě tato ztráta jeho krásy ho v životě uchrání před jeho pýchou!“

    Zdá se tedy skutečně, že je to naším nezměnitelným osudem nikdy nedosáhnout skutečného naplnění; neboť toto dokonalé naplnění by nám vzalo naši lidskost.

  31. Paní Hájková, při bolestech kloubů bych místo „božské trpělivosti“ daleko spíše napřed vyzkoušel akupresuru. Tu si – na rozdíl od akupunktury – může aplikovat každý, kdo si o tom přečte jenom pár základních pravidel. Něco je možno se dočíst například tady: http://www.magicbrinar.cz/wp1/zdravi-lecitelstvi/klouby-artritida-artroza-revma-dna/

    Ale je nutno vědět že těchto akupresurních bodů je celá řada, někdy je nutno chvíli hledat který z nich je právě pro daný problém ten příslušný, aktivní. Z tohoto důvodu je mnohem lepší si pořídit nějakou knížku o akupresuře, i na českém trhu jich bude jistě dost. Ale i tady je zapotřebí vybírat, tyto publikace mívají dost rozdílnou kvalitu, v neposlední řadě co se názornosti nalezení pravého místa příslušných bodů týče.

    Ostatně, pokud by v daném případě nezapůsobil žádný specifický bod na klouby, bylo by možno zkusit i obecné body pro tlumení bolesti.

  32. Děkuji, pane Poláčku. Akupresura mi není úplně neznámá. V 90. letech mě velmi zajímala, včetně jiných odvětví alternativní medicíny. Zkouším všechno možné, včetně masáže a nahřívání. Věřím, že to zase na nějakou dobu přejde. Lékům proti bolesti moc nefandím, snad jen Ibalgin občas využívám (ale spíš na jiné problémy).
    Zároveň souhlasím s panem Nushartem, že je vlastně zázrakem už to, že žijeme.

  33. Vždycky se mi líbila tahle píseň Michala Tučného, kde zpívá, že „krásnější svět vůbec nehledám…“

    TAM U NEBESKÝCH BRAN

    Měl jsem rád pár písní, v nich jsem žil,
    cesty toulavý, ty, o kterých jsem snil.
    S vlídnou tmou, když v létě kraj šel spát,
    poznal jsem, že tenhle svět mám rád.

    Bez řečí jsem každou práci vzal
    a měl problémy, že málem jsem to vzdal.
    Pokaždé jsem vstal a zkoušel jít
    pro tu čest, že směl jsem s vámi žít.

    Měl jsem rád stín stromů, říční proud,
    štíty hor, co nejdou překlenout.
    Krásnější svět vůbec nehledám
    to řeknu vám tam u nebeských bran.

    Dětský smích a vlání koňských hřív,
    něco moudrých vět, co měl jsem znát už dřív,
    slunce zář, když hřála do mých zad,
    poznal jsem, že tenhle svět mám rád.

    Měl jsem rád stín stromů, říční proud,
    štíty hor, co nejdou překlenout.
    Krásnější svět vůbec nehledám,
    to řeknu vám tam u nebeských bran.

    Plný snů, co se nám nesplní
    Chvíle zklamání a chvíle výsluní
    Ale pokaždé jsem vstal a zkoušel jít
    Pro tu čest, že směl jsem s vámi žít

    Měl jsem rád…
    To řeknu vám tam u nebeských bran…
    To řeknu vám tam u nebeských bran…

    https://www.youtube.com/watch?v=kuNzErt5EjM

  34. Díky za připomenutí Michala Tučného a té krásné písničky, paní Hájková 🙂

    Připojím se k doporučení pana Poláčka upozrněním na příjemně intuitivní („dítě v děloze hlavičkou do lalůčku“) oblast možné samopomoci : automasáže ušního boltce.

    Z mnoha možných zdrojů různých stupňů složitosti pro praktickou samopomoc třeba tento:

    https://www.databazeknih.cz/knihy/akupunktura-ucha-aurikuloterapie-324217

  35. Shodou okolností jsem v těchto dnech narazil na několik výroků týkajících se právě našeho vztahu ke kráse, k její dostupnosti a nedostupnosti.

    V televizním pořadu o českých manekýnkách „Krása na prodej“ řekl světově známý slovenský fotograf Tono Stano, že „krása je to co nám vždy uniká; zatímco šerednost je to, co se nám neustále vnucuje“.

    To je dosti melancholický pohled na náš svět, na naše možnosti (a nemožnosti) dosáhnout plného uspokojení z krásna; ale plně to odpovídá závěrům ke kterým jsme zde dospěli, tedy že plného splynutí s dokonalou krásou je jak nemožné, tak ale vlastně i nežádoucí, škodlivé.

  36. Pokud váš příspěvek o nedostupnosti krásy má být kritikou postoje „krásnější svět vůbec nehledám“, pane Poláčku, pak se jistě dá říct, že je to kritika oprávněná.
    Protože kdyby Michal Tučný vůbec nehledal krásnější svět (a se vším byl spokojen), mohli bychom se ho zeptat, co tedy vlastně pohledává u těch „nebeských bran“?
    Nebo se u nich ocitl jen proto, aby tam dal najevo, že nic lepšího než ve světě nečeká?

  37. ESTETIKA A DEMOKRACIE

    A s tématem krásy souvisí i jeden článek v dnešním Salonu (Právo). Je to úvaha Igora Malijevského na téma krize současné umělecké kritiky. Malijevský se tu zabývá tím, jak v postmoderní době je umělecká kritika čím dál tím více „mainstreamová“, jak se kritici – pod heslem nekonečné plurality estetického výrazu – brání respektive neodvažují vyslovit nějaký kategorický estetický soud nad tím či oním uměleckým dílem.

    Malijevský na tento zdánlivý demokratismus kontruje vzpomínkou na svá studia, kdy při přednášce z fyziky profesor napsal na tabuli napsal složitý vzorec – a pak prohlásil: „Máme demokracii, tak pojďme hlasovat: Platí to?“ Malijevský pak pokračuje: „Většina studentů profesorovi důvěřovala, a tak nekonfliktně odhlasovala, že formule platí. Stařičký profesor se zatetelil radostí: ‚No tak vidíte, kam ta demokracie vede, vždyť vy byste si odhlasovali úplnou pitomost!‘ – a s patřičným výkladem doplnil k formuli chybějící člen.“

    Malijevský pak dále dokládá: „Stejně jako demokratické všelidové rozhodování nelze aplikovat v odborných diskusích, nikoho by asi nenapadlo liberalizovat dopravní předpisy nebo pravidla potřebná k provozu chirurgické kliniky.

    Věty o pestrém světě plném rozličných chirurgických postupů, kde nikdo nemá právo dogmaticky soudit, co funguje a co nefunguje, ale naopak bychom si měli pestrou míru úspěšnosti chirurgických zákroků obohacovat život, by působily nepřesvědčivě.

    Liberální model – jako každý model – je někde více, jinde méně aplikovatelný. V řemesle, přírodních vědách, medicíně, službách, sportu a dlouhé řadě dalších společenských aktivit nikdo soudný hodnocení kvality napadat nebude. Jak je to ale v umění?“

    Dále autor článku dokládá, že ve skutečnosti se v umění hodnotí neustále. Sám autor uměleckého díla většinou přesně ví, co se mu povedlo a nepovedlo. A Malijevský pak cituje Holana s jeho výrokem, že „poezie musí být přesná“.

    Všeho všudy tedy Malijevský se vší rozhodností argumentuje ve prospěch toho, aby se v oblasti umění neobětovala – pod heslem bezbřehého liberalismu – potřebnost a povinnost vydávat jednoznačné soudy kvalit uměleckých děl, na základě jejich fundovaného rozboru.

    V tomto směru je možno – a nutno – s ním bezvýhradně souhlasit; ovšem jeho úvahy a argumenty mají mnohem širší dosah, a to sice pro oblast politiky. Jak Malijevský sám tvrdí, v politice je to nejen v pořádku, ale dokonce žádoucí, aby žádný názor nenabyl trvale vrchu nad ostatními.

    Ovšem – jak se pak tento názor snáší s jeho postulováním nutnosti apodiktických soudů v oblasti umění? Je opravdu možné lidský svět čistým chirurgickým řezem separovat na sféru estetiky na straně jedné, a na sféru politiky na straně druhé?… Opravdu od politiky nemáme očekávat nic více, nežli jenom holý fakt že tu nikdo nesmí získat trvalou dominanci? To by byl opravdu jenom velmi chudičký výtěžek. Ano, oblast politických pravd je stejně tak neurčitá a nejistá, jako oblast estetických soudů; ale to naprosto neznamená, že by zde nebyla k dispozici vůbec žádná kritéria, vůbec žádné odůvodněné, jednoznačné soudy.

    Ano, v politice musí platit základní princip demokracie (respektive liberalismu), totiž že žádný názor nesmí být potlačován jenom pro svou odchylnost od mainstreamu; ale to samé – tedy zákaz potlačení – musí samozřejmě stejně tak platit i v oblasti umění. Ale jestliže se tedy shodneme na tom, že přes to všechno je v umění bezpodmínečně nutno kvalitu odlišit od nekvality, ryzost od kýče – pak to samé musí platit i pro oblast politiky.

  38. Tedy, paní Hájková, tou zmínkou o nedostupnosti krásy jsem se nevztahoval na onen song Michala Tučného, nýbrž na předcházející diskuse, především na zmínku pana Nusharta ohledně Platónovy „Hostiny“, a tam uvedeného Sokratova postulátu o tom, že Éros musí být ošklivý.

    Co se ale pak té písně od Michala Tučného týče – pak pro svou osobu musím říci, že s jejím krédem nijak příliš nesouzním. Sice mám pro to pochopení -ale já sám hledám něco více, nežli jenom (pomíjivé) krásy světa vezdejšího. V tomto smyslu tedy máte plnou pravdu se svou poznámkou, že je pak poněkud nelogické či nepřípadné, když on se pak přece jenom snaží dostat se k „nebeským branám“, které představují hodnoty nepomíjivé, transcendentální.

  39. … odlišit ryzost od kýče / pravdivý zájem od bezohledného lovu zákazníků-klientů-podporovatelů…

    Možná že už jsme se většinově naučili rozeznávat reklamu (ať na léčivo, vakcíny nebo politický program) a zvykli si, že nepodává tolik informaci o produktu jako snad o síle a sebejistotě „inzerenta“(manipulátora). Že ke skutečné informaci o produktu se musíme dobrat nějakou osobnější cestou. Snad i tím lze zčásti vysvětlit prostor, který „provakcinační marketing“ poskytl antivax protipólu. Bohužel tento marketingový, nátlakový styl komunikace mobilizuje do „armád“, ničí prostory k věcným dialogům (jestli je vzorec ještě správně:-)/pro jaké podmínky)… a bohužel tato “ hra“ má reálné oběti.
    A tak to může být méně zjevně v mnoha dalších případech „kampaní“.

  40. „…pro tu čest,..“
    Zajímavé- ta písnička je možná pro někoho i za hranou kýče, ale já ji vnímal jako poděkování – vyjádření skutečnosti, že je mnoho okamžiků v životě, kdy možná jsme se ocitli u nebeských bran -jen jsme si toho zapomněli (pro různé starosti nebo představy) všimnout.

    Asi v tom smyslu jako v té nedávno p. Hájkovou citované evangelní momentce „kdo je v Nebeském království největší“.

  41. Mnohokrát jsem přemýšlela, pane Nusharte, co vlastně Ježíš myslel tím královstvím nebeským (Božím). I co vlastně myslel gehennou, kde bude „pláč a skřípění zubů“.
    Nedávno se při výkladu knihy Zjevení kdosi zmínil, že mnozí křesťané čekají, kdy už to nastane. Ale existuje prý, mimo jiné, také možnost, že už se to stalo (když se v minulosti děly nějaké hrůzy).
    Učedníci se ho pořád ptali, kdy už bude obnoveno Davidovo království (symbol minulé blaženosti). Nebeské království (nebeský Jeruzalém) byl Ježíšův příslib budoucnosti. Ale také přítomnosti, jako by Ježíš chtěl naznačit, že blaženost máme možnost zažívat už teď, ale nějak k ní z mnoha důvodů nenacházíme cestu (protože nejsme pokorní jako děti). A že nám blaženost nikdo nesešle bez naší (aktivní) účasti na životě.
    Před několika dny jsem v Bibli objevila další souvislost mezi legendárním Davidovým královstvím, na které se v Izraeli asi nezapomínalo, a nebeským královstvím, které bylo Ježíšovým příslibem (nic jste neztratili!)
    „Na jeho rameno vložím klíč domu Davidova; když otevře, nikdo nezavře, a když zavře, nikdo neotevře.“ (Iz 22, 22)
    Došlo mi, že se asi k této větě Starého zákona v Novém zákoně nějak vztahuje následující věta:
    „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ (Mt 16, 19)
    Podobně je ve Starém zákoně:
    „Při potoku na obou březích vzejde rozličné ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale každý měsíc přinese rané plody, neboť vody, které je zavlažují, vytékají ze svatyně. Jeho ovoce bude sloužit za pokrm a jeho listí jako lék.“ (Ez 47, 12)
    A v Novém:
    „Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy.“ (Zj22, 2)
    Je to zajímavé. Vyplývá z toho, že pro Židy by měl být Nový zákon mnohem přijatelnější než pro nás, když existuje taková návaznost a provázanost se Starým zákonem, jemuž my často nerozumíme.
    Ale není to tak.

  42. Moc zajímavé postřehy, děkuji… Skoro to vypadá, že jsme možná Židům přístup k Ježíšovi zjednodušenou „globalizací“ křesťanství někdy trochu zahradili… (?)
    Z četby Amose Oze, písní L. Cohena jsem měl pocit, že Ježíšův odkaz se jich hluboce dotýká – jejich osobním způsobem.

  43. Myslím, že křesťanství zahradilo Židům přístup už velmi brzy, někdy v prvních stoletích. Možná, že i to masové šíření křesťanství po Evropě a jiných částech světa bylo už tak trochu „globalizací“. Nebo spíš univerzalizací?
    Věřím, že se Ježíšův odkaz nejen Židů, ale i mnohých jiných lidí může dotýkat jejich osobním způsobem. Včera jsem se totiž na Facebooku dověděla, že naše mysl není dokonalým zrcadlem. Čili, každý si k poznávání pravdy přidává „něco ze sebe“.

  44. To já se zase obávám, pane Nusharte, že naprostá většina lidí onu kýčovitost respektive faleš reklamy (ať jakéhokoli druhu) neprohlédá. Sice bezprostředně řekne víceméně každý: „Já tomu/jim už dávno nevěřím“; ale fakticky se pak naprostá většina přece nechá ovlivnit a zmanipulovat tím, co se na ně neustále valí ze všech stran.

    Co se toho songu Michala Tučného týče – ten bych neoznačil vysloveně za kýčovitý, ale jak už jsem napsal, je to pro mě příliš málo. Mám plné pochopení že jsou lidé kteří to takto cítí a je tomu tak dozajista dobře, ale já sám jsem někde jinde.

  45. Ta píseň M. Tučného mi (nevím proč – asi svou nenáročností) trochu vzdáleně připomíná známou modlitbu T. Mora.

    Dopřej mi chuť k jídlu, Pane,
    a také něco, co bych jed.
    Dej mi zdravé tělo, Pane,
    a nauč mne s ním zacházet.

    Dej mi zdravý rozum, Pane,
    ať vidím dobro kolem nás,
    ať se hříchem nevyděsím
    a napravit jej umím včas.

    Dej mi mladou duši, Pane,
    ať nenaříká, nereptá,
    dej, ať neberu moc vážně
    své pošetilé malé „já“.

    Dej mi, prosím, humor, Pane,
    a milost, abych chápal vtip,
    ať mám radost ze života
    a umím druhé potěšit.

  46. Možná pro tu atmosféru nekomplikované důvěry. Opravdu – skoro se dá slyšet jak by ji MT mohl zpívat – a že by se mu dala uvěřit 😉

    Pane Poláčku já toto nechci popírat – přesně jak píšete: nevěříme ale přesto se necháváme ovlivnit. Šlo mi o to že umíme tu určitou formu sdělení/tlaku identifikovat jako jazyk reklamy – a učí nás to odpovídat(!) v tomtéž jazyce, ať negativně či pozitivně. Skoro už jiný jazyk komunikace přestáváme znát.
    Ale poznali bychom rozdíl, kdyby s námi někdo promlouval partnersky vstřícně, bez předem daného „výsledku“, a je možné že bychom v sobě hledali způsob jak odpovídat zas v tomto jazyce.

  47. Jak komunikovat (s názorovými odpůrci)? – To je věčná otázka, pane Nusharte.

    Když jsem před časem vstoupil do diskusního fóra strany Levice, pak jsem tam – musím doznat – hned na počátku obrazně řečeno „udeřil pěstí o stůl“. Narazil jsem tam totiž hned na názory, které považuji za „ujeté“, ideologicky zaslepené, a pro projekt transformace kapitalismu a humanizace společnosti škodlivé.

    Tímto svým tvrdým atakem jsem si v komunitě Levice ovšem okamžitě obstaral celou řadu nepřátel (kteří mi to pak později dali zřetelně najevo). Dnes toho svého tehdejšího razantního postoje lituji čím dál tím víc.

    Ale – měl jsem tehdy být vstřícnější? Měl jsem projevit více porozumění pro příčiny, které určité osobnostní typy vede k jejich životnímu i politickému radikalismu? Z objektivního hlediska bych takovouto vstřícnost, takovéto porozumění měl docela určitě projevit, mohl jsem jak sobě, tak i jiným ušetřit velmi mnoho vzájemné nedůvěry a zlé krve.

    Jenže – tady se jedná o sféru politiky. Přesněji řečeno, jedná se tu o zcela základní ideové zaměření. A z tohoto hlediska bylo naprosto nezbytné, abych já – a to sice od prvního okamžiku mé přítomnosti v komunitě Levice – dal naprosto jasně na vědomí, že určité postoje a názory jsou absolutně nepřijatelné, že vedou do propasti.

    Jsou tu tedy naprosto dobré důvody jak pro jeden, tak i pro druhý způsob jednání. A já si dodnes nejsem zcela jistý, jestli jsem tehdy zvolil správný postoj, anebo chybný. Jak už řečeno čistě pocitově té tehdejší tvrdosti mých proklamací nyní lituji; ale zcela objektivně vzato – opravdu nevím, jestli bych dnes znovu nejednal stejně. Sice některé formulace bych dnes už dozajista zmírnil; ale ve věci samé bych zřejmě musel zaujmout stejně jednoznačný a nekompromisní postoj.

    Ostatně, podívejme se do minulosti: především Marx – když se snažil v tehdejším dělnickém hnutí probojovat jeho přelomové vize – byl známý a obávaný svou nekompromisností, až přímo sršatostí. A co Ježíš? Tento „zvěstovatel lásky“? Kdy pak on projevil nějakou vstřícnost, nějaké porozumění pro pohnutky svých ideových odpůrců? – V celém Novém zákoně by o něčem takovém sotva bylo možno nalézt jednu jedinou zmínku. Přesně naopak, celé působení Ježíše je profilováno naprosto tvrdou kritikou jeho názorových odpůrců.

    Podle všeho ovšem naprostou mírnost vůči svým oponentům projevil Buddha-Siddhartha. Když po svém probuzení přišel zpět ke svým dřívějším učedníkům a začal jim kázat své nové učení, prý jim ho nekázal nijak „svrchu“, z výšin svého nového vědomí, nýbrž jim ho předestřel jako svou čistě osobní zkušenost. A oni -přes počáteční odpor – nakonec prohlédli a pochopili jeho novou pravdu.

    Ovšem – tady se staví otázka, jestli Buddha-Siddhartha byl opravdu v odpovídajícím postavení jako Ježíš, respektive jiní podobní aktéři. Jinak řečeno: mohl by si Buddha dovolit takovouto mírnost, kdyby byl sám postaven dejme tomu do vyhraněných náboženských, ale i národnostních a politických střetů v Palestině prvního století? Opravdu těžko soudit.

  48. Pane Poláčku, ale jestli jste si všiml, Ježíš se během svého působení na zemi měnil. Zpočátku byl velmi radikální. Ke konci života už to tak nevypadalo.

  49. Přemýšlela jsem, v čem se liší ty dvě poslední písně-modlitby.
    Martinová zpívá: „Pane náš!“ Zpívá jakoby za nějaké „my“. Čili jako by šlo o skupinu lidí, kterou spojuje jeden společný Pán.
    Kdežto Ulrychovi zpívají z pozice já – jakoby sami za sebe:
    Pane, ať jsi stéblo trávy,
    nebo obyčejný list,
    prosím, dej ať aspoň trochu umím
    ve Tvých vzkazech číst.
    Prosím, dej ať řeči stromů
    aspoň trochu rozumím,
    ať vědí, že se učím
    a že nic neumím.
    Dej ať zlomím svoji pýchu,
    dej mi hledat pokoru.
    Když se trápím zbytečnostmi,
    ať pohlédnu nahoru.
    Ať mi stačí dohlédnout na obzor
    který jsi mi dal
    ať se smířím se vším,
    co jsi mi kdy vzal.
    A dej mi sílu snášet pokojně
    co změnit nemám sil,
    odvahu abych to nač stačím
    na tomhle světě pozměnil.
    A také prostý rozum,
    který vždycky správně rozezná,
    co se změnit nedá
    a co se změnit dá.

    To poslední si vypůjčili z modlitby nejistého autora, nedávno zde také zmiňované.

  50. Ano, paní Hájková, i přes chatrnost své paměti i já jsem si dokázal vybavit, že ty poslední řádky oné modlitby jsem už přece někde slyšel. 😉

    Jinak jestli dikce modlitby je „my“ nebo „já“, to myslím v daném případě není až zas tak rozhodující. Rozhodující je, jaký životní postoj je tu vyjádřen.

    Ovšem musím říci, že z čistě hudebního respektive výrazového hlediska mě „Modlitba“ Petra a Hany Ulrychových nechává dost chladným. Oni měli vrcholnou éru své tvorby v létech šedesátých a sedmdesátých (jejich „Nikola Šuhaj loupežník“ byl pro mě svého času jedinečným objevem); ale když jsem pak po létech slyšel jejich novější tvorbu, byl jsem hluboce zklamán, tady už téměř veškerý původní plamen a zápal zcela vyhasl.

  51. Tehdy snad ještě věřili, že Nikola Šuhaj bojoval za spravedlnost.
    Možná pak na něj změnili svůj úhel pohledu.

    Mně se ta jejich Modlitba líbí.

  52. Zajímavé, důležité upozornění paní Hájkové včera 11.21. Mně se zdá že ten vývoj nemusíme ani tak vyjádřit stupněm radikality – ta byla zásadní i na konci (penězoměnci a chrám, …nakonec asi vlastní odmítnutí stát se nepravou prchavou nadějí) ale možná by šel i na samotné působení Ježíše vztáhnout Jím vyslovený obraz o růstu Božího království – které se nějak děje již od zasetí semene….- Mk 4.26-29.

    Pane Poláčku máte pravdu – Ježíš byl ve své „léčitelské“ misi nekompromisní – ale zároveň i radikálně osobně vstřícný.

    Já jsem nechtěl kritizovat radikalitu ale prázdnotu – vyprázdnění komunikace do už jen účelových manipulací -„reklamních kampaní“.

  53. „Vyprázdnění komunikace do reklamních kampaní“ – ano, lidé velice rádi myslí podle ustálených schémat. Je to tak daleko jednodušší. A tyto „reklamní kampaně“ jsou pak jenom verbalizovanou variantou tohoto prázdného myšlenkového schematismu. Opakují se tu stále dokola ta samá hesla, ty samé (pseudo)argumenty; a nikdo si už nedá práci s tím o věcech doopravdy přemýšlet.

  54. Panu Nushartovi
    Podle mého názoru je totéž jako Mk 4.26-29 řečeno i v J 12, 24. A to se jistě týká samotného Ježíše, protože to řekl až poté, co „už přišla jeho hodina“.
    Dospělá rostlina je druhým životem zrna/semene.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.