Boj V. Bělohradského proti „digitálním mělčinám“

Josef Poláček


Poznámka úvodem: tento text byl původně sepsán jenom jako komentář v sekci „Forum“ na jeden aktuální novinový článek. Poté jsem se ale rozhodl uveřejnit ho jako samostatný text – za prvé pro jeho rozsáhlost, a za druhé pro význam jeho centrálního tématu. Z daných příčin tento text ale může trpět určitou nepřipraveností; je zde otištěn víceméně tak jak byl sepsán jako pouhý běžný komentář.


V dnešním vydání deníku Právo (18.11.2021, příloha Salon) byla otištěna část předmluvy k nové knize českého autora politicko-filozofických textů V. Bělohradského; článek má název „Čas pléthokracie“. (Pléthokracie – vláda tematických a dočasných většin.) V této předmluvě Bělohradský v zásadě rekapituluje svůj vlastní ideový vývoj od roku 1989; a dokonce své dřívější názory podrobuje určité kritice a revizi. Musím přiznat: pro tentokrát jsem více nežli kdykoli jindy mohl získat určité pochopení pro ideové postoje tohoto autora; z tohoto hlediska je to vlastně snad ten vůbec nejcennější text, který jsem od něj kdy (přinejmenším v posledních letech) četl.

Až se mi jednu chvíli skoro zazdálo, že bych s ním přece jenom mohl do určité míry sdílet společné názory; až se pak v závěru ukázalo, že je to nakonec pořád ještě ten samý, v zásadních otázkách nijak nezměněný Bělohradský jako vždy v minulosti.

Bělohradský napřed líčí, jak původně převzal disidentský koncept „přirozeného světa“ (jakožto kontrast k umělému světu ideologií); ale postupem času se mu i tato disidentská fixace na toto téma čím dál tím více zdála být taktéž jakýmsi ideovým fundamentalismem. A on se podle svých slov čím dál tím více rozcházel s jakýmkoli druhem fundamentalismu; až si vysloužil kritiku že – v českém veřejném diskurzu – znivelizoval respektive zrelativizoval všechny hodnoty. (Přesně z toho důvodu jsem jeho názory znovu a znovu kritizoval i já sám.)

Jeho klíčový výrok na dané téma je zřejmě tento: „Filosofická kritika fundamentalismu je jedním z velkých příběhů Západu: vypráví o tom, proč jeden příběh chce být více než jen příběhem, proč se jeho vypravěči neumějí smířit s tím, že jejich instance jsou jen vyprávěním, proč chtějí, aby byly happy endem lidstva. A proč jsou cestou k tomu happy endu tak krutí.“

Jistě: po všech zkušenostech s totalitními režimy jmenovitě ve 20. století a s jejich ideologiemi se takovýto kritický postoj vůči „fundamentalismům“ může zdát být zcela oprávněný. Jenže – právě tady se naprosto jasně ukazuje totální (a vysloveně fundamentalistický!!) Bělohradského relativismus, přecházející až ve vyslovený nihilismus.

Všechno co vůbec jenom lidský duch v celých dějinách vytvořil za velké a velkolepé projekty a ideje, nic – naprosto nic! – z toho nemá platit více, nežli pouhé „vyprávění“!!

A tak Sokratův neústupný důraz na vedení lidské duše k pravdě a mravnosti (podložený jeho vlastním životem, tj. jeho obětováním) není ničím více nežli jenom jakýmsi nezávazným „vyprávěním“; Platónův monumentální koncept imateriálních vůdčích idejí (na kterém do značné míry stojí i povelikonoční křesťanství) není ničím více nežli pouze „vyprávěním“ jakéhosi dávného filozofa, a samotné křesťanství (včetně smrti Ježíše na kříži) opět není ničím závažnějším a závaznějším nežli pouze jakousi dávnou „vyprávěnkou“.

Nic, naprosto nic tedy nemá mít nějaký vyšší status nežli pouhého subjektivního příběhu – ovšem s jedinou výjimkou samotného Bělohradského pluralismu a relativismu; tento jeho vlastní názor z jakýchsi záhadných důvodů nespadá do oné kategorie „pouhého vyprávění“, nýbrž má platit jako absolutní a nijak nezpochybnitelná maxima!!

Přitom – a to činí postoje V. Bělohradského natolik paradoxními – je to on sám, kdo velice přesvědčivě ukazuje, k jak nihilistickým důsledkům vede jím propagovaný princip pluralismu a liberalismu ve světě politiky, respektive v politické demokracii! Sám Bělohradský konstatuje:

„Legitimnost moci je v moderních demokraciích dána ustavením názorové většiny ve volbách, v digitálních mělčinách se však tradiční názorotvorné procesy rozpadly a názory se přibližují pouhému g u s t u. Ryba smrdí od hlavy, liberální demokracie od voleb.“ (!!)

A Bělohradský k tomuto konstatování pak staví ještě zcela jednoznačnou, ve vztahu ke klasické demokracii vysloveně kacířskou otázku:

„Mohou být většiny z digitální mělčiny zdrojem legitimní moci?“ (!!)

K těmto zcela klíčovým problémům současné demokracie pak Bělohradský připojuje (a tím bohužel celou záležitost jako obvykle značně rozmlžuje) další témata, jako je ekologie a jakási „hybridizace“.

Zůstaňme na rozdíl od něj u zcela zásadního tématu. Bělohradský zde tedy zpochybnil samotné jádro principu liberální demokracie – institut voleb, respektive legitimitu procesu utváření „vůle lidu“, jakožto údajně absolutního suveréna v této demokracii.

Já se zde ani vůbec nebudu zabývat problematizování této údajné „vlády lidu“ za podmínek kapitalismu (to by bylo už na jiné téma); naprosto postačí podívat se blíže na onen institut voleb a lidového mínění. Bělohradský tedy naříká nad „digitálními mělčinami“, které prý vedou k rozpadu „tradičních názorotvorných procesů“.

Podle Bělohradského tedy zřejmě kdysi (snad v jakémsi bájném „zlatém věku“ demokracie?…) existovaly blažené doby, kdy politika ve státech liberální demokracie byla provozována výhradně moudrými, rozmyslnými, odpovědnými a ušlechtilými občany a politiky – a teprve s nástupem digitalizace náhle došlo k jakémusi ďábelskému zvratu, kdy se do všeho začal míchat nějaký digitální plebs.

Když si ale vzpomeneme třeba jenom na časy československého parlamentu v naší – stále ještě často tak glorifikované – První republice, jaký obraz tu spatříme? Snad obraz uvážlivých, odpovědných politiků? Usilujících nezištně o obecné blaho? – Divoké hádky, ideologické střety, výtržnosti a bitky přímo v budově parlamentu – to je reálný obraz tehdejších zákonotvorných procesů. A samotný lid? – Poté co bylo prosazeno všeobecné volební právo, bezprostředním důsledkem byla až děsivá míra korupce – samotného voliče! Bylo pak nutno zavést speciální zákonodárství o tom, co se smí – a hlavně nesmí – dít přímo ve volebních místnostech a bezprostředně před nimi, neboť se jinak dělo naprosto běžně, že voličské hlasy byly masově kupovány – a to doslova za pivo a za uzenku! – v samotný den voleb, přímo před volebními místnostmi. V té době vznikl přímo speciální termín pro „uzenkové hlasy“.

Zkrátka: Bělohradský sice správně konstatuje naprostou devastaci veřejného diskursu v kontextu stávající liberální demokracie a jejích procesů tvorby státní (respektive lidové) vůle; ale ve skutečnosti se zcela vyhýbá skutečnému problému, tím že ho přesouvá a redukuje jenom na bezprostředně přítomný digitální věk.

Bělohradský ve svém článku píše, že jeho centrálním tématem je vztah mezi legalitou a legitimitou; ale odmítá připustit, že tento problém se vynořuje už se samotným principem plurality jako takové. Právě té plurality, která všechny vyšší ideje redukuje a devalvuje na pouhá subjektivní, nezávazná „vyprávění“. Kde bláboly hospodského opilce mají naprosto stejnou hodnotu jako velkého antického myslitele nebo duchovního zvěstovatele.

Celkem vzato, Bělohradský tedy správně konstatuje krizi současné doby respektive současné liberální demokracie; ale nepřispívá ničím k jejímu vyřešení, protože odmítá spatřit a uznat její skutečně kořeny.

65 komentářů u „Boj V. Bělohradského proti „digitálním mělčinám““

  1. Ještě bych přece jenom připojil: já jsem v mém komentáři podrobil názory V. Bělohradského zásadní kritice; ale to nic nemění na tom, že je ten článek v Právu zajímavý, a podává informativní náhledy do současných pozic tohoto autora. Jestli se tedy někdo blíže zajímá o myšlenky této dozajista významné osobnosti českého politicko-filozofického diskursu, je opravdu možno doporučit opatřit si dnešní výtisk deníku Právo.

  2. Nemyslím si, že je možné klást rovnítko mezi vytvářením většiny v liberální demokracii a vytvářením většiny v „digitální bažině“, ve které se náš svět utápí prostřednictvím internetu, konkrétně sociálních sítí.
    Za strašidelnou „pluralitu“ tohoto digitálního světa pravidla liberální demokracie opravdu nemohou, snad kromě faktu, že nezakazují velkoprodukci hovadna. Takže jestli se chcete do něčeho opřít, můžete začít reálným návrhem, jak lidem vzít možnost vypouštět z klávesnic, co je napadne.

  3. Já bych ráda upozornila ty, kdo neměli možnost číst Bělohradského článek v Právu, že už je možné přečíst si jej na internetu:
    https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/vaclav-belohradsky-cas-plethokracie-kdyz-casti-jsou-vetsi-nez-celky-a-svetovy-duch-spadl-z-kone-40378334
    Myslím, že Bělohradský, když mluví o mělčinách, se morálně nepohoršuje nad nějakým „bahnem internetu“. Mně to slovo „mělčiny“ sugeruje spíš to, že nám schází jakási hloubka.
    Bělohradský připomíná představu někdejších disidentů o „životě v pravdě“ – „ne jako hledání fundamentu, ale jako pokus o obnovení argumentující obce“. Jenže ona ta „argumentující obec“ už nějak nefunguje. („Řeč se rozpadá na slepence nálad, na něž se slétají divoce lajkující a hejtující followeři. Na argumenty není čas.“)

  4. No ano, paní Hájková (a především paní Zemanová) – to je přesně to o co se jedná, Bělohradský vidí celý demokratický diskurs zcela zásadně ohrožený respektive vytlačený právě tímto stavem digitálních hádek, kdy „na argumenty není čas“.

    Ano, je to příznak naprostého zploštění veřejného diskursu; ovšem otázka je, jestli ten stav že „na argumenty není čas“ je v prostředí liberální demokracie skutečně natolik novým fenoménem.

    Ještě někdy v osmdesátých létech minulého století, za časů mého studia na mnichovské univerzitě, jeden spolustudující při pohledu na jednu předvolební debatu lídrů politických stran konstatoval, že „sie reden nur noch aneinander vorbei“ – to znamená že tito vrcholní politici si navzájem už vůbec nenaslouchají, každý prostě odehraje svůj vlastní program, své vlastní představení pro publikum, pro potenciální voliče; ale co říká a čím argumentuje jeho politický protivník, tím se ve skutečnosti vůbec nezabývá.

    Zjevně se tedy nejedná jenom o to, že „na argumenty není čas“, v doslovném smyslu v překotně rychle žijícím digitálním světě; nýbrž jde především o to, že na to brát vážně argumenty názorového odpůrce není vůbec chuť, není základní připravenost. A právě to je ten klíčový problém.

    Hegel vždy zdůrazňoval, že je nutno „postavit se do okruhu síly protivníka“ – tedy ne pouze odrazit jeho argumenty, znevážit jeho postoj poukazem na jeho slabiny (to je vždy velice snadné); nýbrž že je nutno vzít svého ideového odpůrce vážně, vypořádat se s těmi jeho argumenty které jsou nejsilnější, neboť jedině tak je možno rozšířit, obohatit okruh své pravdy vlastní.

    Ovšem: sám Hegel osobně nebyl v tomto ohledu nijak zářným vzorem, ke svým názorovým odpůrcům se často stavěl se značnou podrážděností.

  5. „můžete začít reálným návrhem, jak lidem vzít možnost vypouštět z klávesnic, co je napadne“ – paní Zemanová, tohle je ovšem věčný problém. A nejen samotné demokracie.

    Když se opoziční, respektive nekonformní názory potlačují silou – většinou je to bezprostředně účinné, ale někdy je to naopak jenom posílí. A principiálně je to vždy nedobře.

    Jenže: když se jim nechá volné pole působnosti, pak ony mohou časem překročit určitou hranici, a nakonec skutečně rozložit celou společnost, nebo přinejmenším stávající státní zřízení. A to platí stejnou měrou jak pro názory, které jsou samy o sobě oprávněné, jako pro ty které jsou zcela iracionální, jejich potenciál je jenom čistě destruktivní.

    Jinak řečeno: i dobrý stát se musí alespoň zčásti silou bránit proti působení takovýchto destruktivních názorů. Klasický případ: v naprosté většině demokratických států je zakázána propagace fašismu; a jen málokdo to považuje za akt státní zvůle.

    Ovšem: tady je vždycky velice zásadní otázka povolených hranic této státní represe.

    A jak řečeno: na straně jedné je v určitém smyslu lepší a užitečnější i těmto kverulantským názorům ponechat určitý prostor k jejich ventilování.

    Ostatně zrovna v dnešním Právu se opět Bělohradský rozepsal o „české nenávisti“, přičemž se jednalo především právě o tu internetově šířenou. (Především aktuálně v souvislosti s covidem.) Ovšem Bělohradský zde zároveň zmiňuje, že – nemám teď v hlavě přesnou jeho formulaci – k exkluzivním přednostem západní demokracie patří, že má schopnost na základě vlastní kritické sebereflexe zavčas korigovat své jednání, nežli by došlo k nevratným patologickým změnám.

    Ale aby k této kritické sebereflexi vůbec mohlo dojít, pak musí být právě určitý prostor ponechán i těm zcela negativistickým názorům. I v nich se totiž může přese všechno ukrývat malé zrnko pravdy. I ty mohou – byť i v deformované podobě – vystihovat určité patologické či potenciálně destruktivní tendence ve společnosti.

    —————————–

    Co se pak konkrétních řešení týče, pak v zrovna v těchto dnech velká sociální média (Google, Facebook) oznámily iniciativu na intenzivnější a účinnější potlačování nenávistných komentářů na jejich internetových stránkách.

    A zrovna ve včerejší den německá policie provedla rozsáhlou razii, včetně domovních prohlídek a zatýkání u celé řady původců těchto nenávistných výzev. Takže jak je vidět, určité prostředky k vykázání této sorty lidí do příslušných mezí tady přece jenom jsou.

  6. Dočetla jsem se, že:
    „Legitimita v politologii vyjadřuje oprávnění nebo uznání a respekt autority, politického režimu nebo vlády. K legitimitě vlády patří nejen to, že vznikla podle práva (legálně), nýbrž také že jako řádná vláda funguje a že ji občané jako takovou uznávají.“
    Problém je asi v tom, že někteří občané stávající vládu neuznávají. Protože mají prostě jinou představu o vládě. A když bude zvolena jiná vláda, zase ji nebudou uznávat jiní občané.
    Legitimita „z vůle lidu“ dnes nefunguje, protože dvě půlky lidu se navzájem neuznávají.
    Kdysi fungovaly i jiné formy legitimity – například „z vůle Boží“.

  7. K tomu neposlouchání se: Ve středověku i ještě dříve měla disputace pravidla taková, že aktéru bylo nejdříve opakovat, co tvrdil oponent. Bylo na místě ujistit se (též jej a ostatní), že je brán vážně a že není dezinterpretován. Díky tomuto pravidlu máme leckdy dochovány části spisů a řečí, které se nezachovaly, resp. zachovat ani nemohly. Nebylo by od věci, kdybychom se z dávných způsobů aspoň trochu poučili.

    Co se týče potlačování názorů, myslím, že je třeba rozlišovat. V hospodě asi nebudeme verbálním projevům bránit vůbec. Také umění si zaslouží nejširší meze svobody. Nemělo by to však znamenat v určité sféře povolit (i oceňovat) krajní bezohlednost, zatímco v jiné ustupovat tlakům na politickou korektnost a dát na kdejaké novátorské doporučení . Na rozdíl od uvedených oblastí v médiích a ve škole bude pole pro zcela svérázné a svévolné názory omezenější.

    Je samozřejmě legitimní, když ve veřejném prostoru a politice zaznějí i pochybné a krajní názory. Přece však nemůžeme přijmout, aby (naléhavě) potřebnému diskursu zabrala místo fáma jako nejúčinnější prostředek delegitimizace, protože vnucující racionálnímu táboru nesmyslný, absurdní a trapný polemický střet.

    Jsem přesvědčen, že co do činění máme s vedlejším produktem reklamy a stálé (i úspěšné) snahy o neslýchaný poměr výkon/cena. Ať je „za málo peněz hodně muziky!“ Myslím, že v případech uvedeného druhu je nejlepší reakcí rezignovat na přesvědčování. Neplodné diskuse se patří ukončit. Místo jejich vedení je totiž třeba ukázat rozhodnost.

  8. Škoda, že V. Bělohradský nediskutuje s námi. Jistě bychom ho přesvědčili, že jeho obavy o legitimitu moci a o demokracii jsou úplně zbytečné.

  9. :-)… Nevím. Pan Horák myslím dost přesvědčivě v posledním svém odstavci vyjadřuje totéž co VB: naše prostředí pro demokratické dialogy o společně žité skutečnosti zarostlo cost/benefit efektivnějšími marketingovými metodami „těžby“ podporovatelů …

    Řešení: neplodné diskuse ukončit a ukázat rozhodnost, by člověk rád „podepsal“, ale znamená to vlastně potvrzení neexistence dialogu.
    Musíme stále myslet na to, že i „ti druzí“, z jiných mělčin, jsou lovnou “ zvěří „, potenciálně bojující o životnost své duše.

  10. Já se přiznám, že jsem to, že se VB nemusí obávat, myslela ironicky. Přestože nedávno jsem v jedné diskusi napsala, že křesťan ironii nemá používat, protože někdo tomu pak vůbec nemusí rozumět, co tím vlastně myslí.
    Jenže ironie se občas sama tak nějak vnucuje. Je to jakási negativní energie, která člověku napovídá, aby si od toho všeho držel odstup a neúčastnil se.
    Václav Bělohradský se jistě nemůže o osud demokracie přestat obávat jen proto, když si přečte, že vášnivce je třeba odkázat do patřičných mezí a přestat s nimi diskutovat. Protože demokracie je diskuse.

  11. Zcela všeobecně je možno k problému demokracie respektive k otázce připouštění i opozičních respektive negativisticko-destruktivních názorů možno říci, že se jedná o problém věčný, který nikdy nemůže být rozřešen s konečnou platností. Nakonec i lidská společnost je integrální součástí evoluce; a i tady platí naprosto to samé, na jedné straně stojí potřeba kontinuity, konstantního udržení se jednou už vzniklých (morfologických a funkčních) struktur a modelů; ale na straně druhé je evoluce stejně tak neustálé zkoumání, experimentování s novými a novými – třeba i velmi exotickými – životními formami. Samozřejmě, naprostá většina oněch exotických mutací se ukáže být neživotnými a zahyne; ale za náhle a radikálně změněných vnějších podmínek to mohou být právě tyto napohled exotické mutace, které se náhle ukáží být těmi optimálními, a které se mohou stát hlavním nositelem respektive vůbec zachráncem života jako takového.

    Jedná se tedy o neustálý dialektický proces trvání a změny, který je jako takový pro sám život zcela optimální; ovšem pro jednotlivé formy či projevy to má ovšem ty důsledky, že vzniknou, ale ocitnou se na periférii, respektive zaniknou.

    A v oblasti společenských názorových směrů a proudů tedy platí to samé: z hlediska celku je tato pluralita názorů v zásadě užitečná, i za tu cenu že se znovu a znovu vynoří názory iracionální respektive přímo destruktivní; ovšem na straně druhé konkrétní společnost jako celek musí hledět především na udržení své vlastní centrální identity, svého základního modu existence, a ty „alternativní“ názory musí za normálních okolností vytlačovat na periférii, a to případně i cestou násilí.

    Ještě jednou tedy: v zásadě tady neexistuje žádné absolutně čisté řešení jednou provždy. Je to neustálý pohyb, neustálé soupeření různých představ a idejí, a hranici mezi tím co je pro danou společnost přínosné, co je pro ni ještě únosné, a co už je „za hranou“ – tuto hranici je nutno nacházet a určovat vždy znovu a znovu.

  12. Co se pak otázky vztahu legality a legitimity týče (v onom svém článku Bělohradský napsal, že je to pro něj celoživotní téma), v podstatě platí to samé co jsem napsal už v předešlém vstupu. Ani tady nikdy není možno s konečnou, absolutní platností říci, že „toto a toto je jednou provždy legitimní, a toto nikoli“. Legitimita je taktéž nepřetržitý proces, kdy se její planost vždy musí znovu a znovu zkoumat vzhledem k celému kontextu existence daného společenství. – A protože tento kontext je ve své mnohotvárnosti samozřejmě různorodý, pak zde budou vždy panovat různé názory na to, co je legitimní a co ne.

    A ani samotná demokracie jako taková se proto nemůže právem prohlašovat za absolutně legitimní (i když to tak neustále dělá): za prvé i ona permanentně potlačuje opoziční názory (sice obvykle ne násilím, nýbrž jenom subtilnějšími, ale o to účinnějšími metodami ovlivňování, respektive přímo manipulace); a za druhé z onoho obecného hlediska, i ona je nakonec jenom jednou součástí obecné evoluce, a kdykoli se může stát že nějaká jiná forma vládnutí se ukáže být funkčnější a efektivnější. Liberální demokracie – to je nutno vidět vždy znovu – je historicky tou politickou formou, která se zrodila spolu s kapitalismem. Pro něj je bezpochyby formou optimální; ale to nemusí zdaleka znamenat, že je optimální formou pro samotného člověka. Respektive pro lidstvo na vyšším stupni vývoje, nežli jaký představuje současný kapitalismus.

    ————————-

    Co se pak otázky legality týče, ta je pak ovšem mnohem jednodušší: legální je, co odpovídá platným zákonům. Ovšem: problém nastává tam, kde tyto samotné zákony ztrácejí svou legitimitu.

    Naprosto klasicky za dob fašismu respektive nacismu: celý ten děsivý systém koncentračních táborů a plynových komor byl sám o sobě „legální“, neboť byl založen na určitých výnosech příslušných státních míst, která k tomu byla – poté co parlament sám se vzdal své moci a předal ji „vůdci“ Hitlerovi – ve formálním smyslu oprávněna. Na straně druhé ilegitimita těchto opatření byla z obecně humánního hlediska natolik zjevná, že plným právem jim byla v průběhu poválečných Norimberských procesů upřena i jejich legalita.

    I tady je tedy vidět: ani samotnou otázku legality nelze vposledku hodnotit zcela izolovaně, jenom jako formální shodu s platnými zákony; i tady se nakonec jedná o dialektický proces legality a legitimity.

  13. Co se pak toho „produktu reklamy“ týče, pak je to i mé přesvědčení, že za současného uspořádání společenských vztahů dochází fakticky k neustálé deformaci lidské inteligence, a stejně tak i lidského charakteru prostřednictvím všudypřítomné, agresivní a vlezlé reklamy.

    Za socialismu – pokud pomineme reklamu politickou – byla komerční reklama v zásadě neagresivní, člověk ji mohl vnímat nebo nemusel. Zatímco dnes před ní prakticky není úniku; znovu a znovu se snaží okupovat mysli lidí sugestivním sdělením, že si nevyhnutelně musejí opatřit ten či onen produkt.

    Ale nejedná se jenom o tuto samou komercializaci lidských životů, v bezprostředním smyslu; ale jde o to že tento způsob existence respektive vnímání světa nevyhnutelně vede ke všeobecnému zploštění jak myšlení, tak i jednání. Život sám ve své (zdravé) podstatě je vždy mnohotvárný, je nutno v něm být otevřený a vnímavý vůči mnohým (a namnoze skrytým) aspektům; zatímco v reklamě se vše zužuje do mechanicky lineárního, až vysloveně primitivního vztahu: „Spatři – zatuž – kup!“ Je tu eliminováno všechno, co by nějakým způsobem přesahovalo tento ryze animální instinkt hromadění dalších a dalších životních zdrojů.

    Tento způsob reklamy je v plném smyslu devastující pro lidskou mysl, a tedy i pro samotného člověka; ale celá ta slavná „demokracie“ k tomu mlčí, i celým jejím proslaveným katalogem „lidských práv“; neboť právo na komerční zisk u ní spolehlivě vítězí nad právem člověka na humánní, kultivovaný a inteligentní způsob existence.

  14. Vaše ironie byla dobře čitelná, paní Hájková:-) A myslím že čitelně dobrosrdečná – určitě si nezakazujte ji používat.

    K věci ale: já s panem Horákem také souhlasím. Řekl bych to tak, že metody agregace podporovatelů sloganů, pokud v ně necháme zdegenerovat demokracii, nemohou vést k dialogům, a tedy ani k adaptivně efektivnímu dialogu jimi zahlušeného společenství s neustále se nějak měnící skutečností. Je tedy nutné pro přežití se o udržení rozumějící komunikace v prostorech demokracie snažit.
    Jen jsem se pokusil napsat, že přiznání konce/faktické absence diskuse nemusí znamenat i odstřižení se od pocitu základní sounáležitosti s těmi co se právě ( z mého pohledu) stávají (snad dočasnou) kořistí některé z akcí politického marketingu. Nemohu vyloučit že sám jsem právě kořistí jiné. Mohu ale věřit, že skutečnost našeho života nám každému nabídne (spolu s utrpením, Bohužel) další a další příležitosti k lépe a lépe rozumějícímu dialogu.

  15. V. BĚLOHRADSKÝ A DEMOKRATICKÉ VOLBY

    Já zde naváži na to co jsem naposled zmínil na „Nástěnce“ o rozhovoru s V. Bělohradským na téma voleb, iracionálního jednání voličů a manipulací s myslí voliče, a Bělohradského vlastních představ řešení této situace. Napsal jsem že jakkoli je Bělohradského kritika současného stavu politického diskursu ve stávajících demokraciích (včetně institutu voleb) oprávněná, pak jeho vlastní návrhy směřují do ztracena, protože jím propagované nahodile, ad hoc vznikající akční skupiny nemohou nijak nahradit skutečně fungující, zralou občanskou společnost. Ve fóru Levice k těmto mým úvahám (které jsem napřed napsal tam) jeden účastník připojil nějaký citát z twitteru, kde někdo tyto Bělohradského výklady ohodnotil tak, že Bělohradský nyní „znovu objevil teorii a praxi anarchismu“.

    Na to jsem já tam odpověděl dalším komentářem; a domnívám se, že toto téma (voleb) je natolik závažné, že stojí za to aby bylo přeneseno i sem. Takový byl tedy můj zmíněný komentář na fóru Levice:

    „Totiž – ono je to celé přece jenom trochu složitější. Bělohradský sám samozřejmě nemá úmysl recyklovat anarchismus; ale je fakt, že u něj nakonec končí, protože jím volené prostředky se zcela míjí s jeho vlastními cíli.

    Bělohradský nechce anarchismus, on chce odpovědného, rozumného, aktivního občana, který – a to i proti státním institucím – prosazuje smysluplné projekty. Jenže Bělohradský nijak nevysvětluje, kde tohoto ideálního občana vlastně chce vzít. Když je špatným, nebo přinejmenším nekompetentním občanem ten, který chodí k volbám a tam volí špatně, protože se nechá zmanipulovat lživými volebními kampaněmi – proč a na základě čeho by měl být nějak zásadně rozumnějším ten občan, který k volbám nechodí, ale místo toho vytváří jenom volná akční sdružení? (A připomeňme si, že do této Bělohradského definice takovýchto volných akčních sdružení by nevyhnutelně patřily i agresivní bojůvky fundamentalistických antivaxerů!)

    Bělohradský se při tomto svém hledání „dobrého občana“ odvolává na Havla, s jeho vizí „nepolitické politiky“. Jenže právě tady je kámen úrazu, Havel v těchto svých představách vycházel z ideálu jakéhosi ušlechtilého antického občana, který ale už v antice byl spíše jenom literární figurou nežli realitou. Zkrátka: jak Havel tak Bělohradský tyto své představy o „odpovědném občanovi“ staví na pouhé fikci. A když se fikce převede do reality, pak nevyhnutelným důsledkem je buďto diktatura, anebo anarchie.

    ———————————————————————

    Nicméně – jeden pozitivní aspekt na Bělohradského nových názorech přece jenom je možno objevit. A to sice, že konečně i on pochopil, že ta doposud nedotknutelná, posvátná ikona (liberální) demokracie, totiž takzvané „svobodné volby“ – že tato ikona může být ve svém vnitřku také velmi prohnilá. Zdá se, že i u mainstreamových autorů (a filozofů) v posledních dobách přece jenom dochází k určité změně vědomí. Sice hodně pozdě, ale pořád lépe pozdě nežli nikdy. Protože **účinná kritika kapitalismu je nevyhnutelně podmíněna i zásadní kritikou jeho politických mechanismů, a tedy právě i těchto údajně „svobodných voleb“**.

    Bělohradský tedy pochopil, že v životě společnosti jsou i důležitější, podstatnější věci, nežli pouze ten fakt, že v určitém časovém okamžiku nějakých 60 procent národa hodí do volebních uren určitou sumu papírků s vyznačenými křížky a kroužky. I Bělohradský tedy konečně pochopil, že volební lid – tento údajný nejvyšší suverén demokratického státu – že tento lid se může také rozhodovat velice iracionálně, že může být (a také pravidelně je) objektem a obětí lživých volebních kampaní ze strany politických partají, a především jejich profesionálních servisních organizací. Které jsou specializované právě na to, jak co nejúčinněji manipulovat myslí a vůlí voliče.

    Bělohradský tedy toto všechno konečně pochopil (bezmála by se chtělo zvolat: aleluja!); ale jeho návrhy řešení tohoto stavu jsou naprosto naivní. A ony jsou naivní právě proto, že on není schopen (na rozdíl od Marxe) lidskou společnost pochopit jako jeden zcela konkrétní, určitý celek, který je řízen a ovládán zcela určitými zákony své organizace a svého vývoje. Bělohradský vidí, že člověk (volič) je manipulován, že není ve svých rozhodnutích skutečně svobodný; ale on jako konečnou příčinu této manipulace nevidí nic jiného, nežli volební štáby politických partají. Jinak řečeno: Bělohradský nakonec zůstává stát u pouze psychologických vysvětlení. A není schopen pokročit dále, není schopen rozpoznat že myšlení lidí v určité společnosti je už vždycky formováno, ovlivňováno, a tedy determinováno mnohem hlubšími, objektivně existujícími faktory.

    Jinak řečeno: skutečný problém není psychologický, nýbrž systémově-strukturální. Nezmění-li se zcela zásadně nastavení celého systému (v daném případě: kapitalismu), pak se nijak zásadně nezmění ani jednání, ale ani volební preference většiny populace. A do té doby bude zcela marným volání po nějakém havlovském „nepolitickém“ odpovědném občanu.“

  16. Jeden diskutující na „Křesťanu dnes“ citoval z Deníku N analýzu psychologa mapujícího důvody proti očkování. Možná ty důvody charakterizují některé občany i v jiném směru, nejen ve vztahu k očkování (např. ta nedůvěra v instituce):
    „Jací lidé jsou ve svém rozhodnutí neočkovat se proti covidu nejpevnější a je tak pravděpodobné, že pro vakcínu zkrátka nepůjdou? Lidé, kteří se dlouhodoběji opírají o konspirační teorie různého typu. U nich to bude těžké, protože jde někdy až o osobnostní nastavení – nedůvěru v instituce, autority. Mají dlouhodobě pocit, že svět to s nimi nemyslí dobře, že je nějak podvádí. Že jsou věci jinak, než si ostatní myslí. A když narazí na článek nebo video o tom, že „je to všechno jinak“, akorát si potvrdí, co si mysleli. Někdy je to až na úrovni toho, čemu kliničtí psychologové nebo psychiatři říkají paranoidní blud. Jde o poruchu myšlení definovanou jako patologické nevyvratitelné přesvědčení. Když se do konspiračních teorií lidé ponoří, jsou si jimi tak jistí, že jim to nevymluvíte. A když se o to začnete pokoušet, zařadí si vás mezi nepřátele.“

  17. Ano, dozajista se jedná o nějaké základní osobnostní nastavení. Nejedná se tedy v prvé řadě o to, že dotyční by měli takový či onaký (tj. negativní) názor na očkování, protože k tomuto názoru dospěli na základě nějaké racionální úvahy. (I když oni sami jsou samozřejmě přesvědčeni právě o tom, že pro svůj postoj mají zcela racionální, věcné důvody.) Už jsem sám napsal, že jsou tu dost možná ve hře až dávné atavistické instinkty a fobie.

    Ale s tou „nedůvěrou v instituce“ to samozřejmě může také úzce souviset, to se dost spolehlivě pozná podle toho že s tímto hnutím antivaxerů velice dobře souzní krajní pravice (která často odmítá – demokratický – stát); jmenovitě v Německu jsou úzké styčné body i s hnutím takzvaných „reichsbürgerů“, kteří jsou přesvědčeni že stále ještě žijí v Hitlerově „Třetí říši“, a současný německý stát neuznávají.

    V této souvislosti se ovšem staví otázka, kde se tato vysloveně fundamentalistická nedůvěra v instituce vlastně bere. V zásadě jsou možné dva výklady: podle jednoho oni mají pro tuto nedůvěru v instituce dobré důvody, protože se nacházejí (za podmínek kapitalismu) v prekérních sociálních podmínkách, a tak přirozeně mají pocit, že stát je nechal ve štychu.

    To ovšem také může hrát svou roli; ale podle mého názoru tady konečné příčiny budou přece jenom čistě psychologického rázu. Právě proto je opravdu tak krajně obtížné až prakticky nemožné je přesvědčit nějakými logickými argumenty. Asi opravdu bude něco na tom, že jejich vztah ke světu vůbec je hluboce deformovaný, a oni jsou ochotni vnímat jenom to, co jim toto jejich přesvědčení o nepřátelském světě potvrdí.

  18. Také je třeba zmínit, že nedůvěru lidí k očkování vzbuzovala také celková prezentace tohoto tématu ze strany vlády ČR.

    Uvedu osobní příklad.
    Základní informace pro začátek – 36 let při dobré tělesné kondici; covid jsem prodělal s lehkým průběhem v říjnu 2020; 1. „tečku“ jsem absolvoval na konci května 2021 (2. pak v červenci).

    K očkování jsem sám v té době důvěru moc neměl (věřil jsem jen informaci o lehčím průběhu v případě reinfekce), ale vnímal jsem ho po těch měsících vládních restrikcí jako vstupenku do života, jaký byl před covidem.
    Proto jsem z legrace říkal, že jsem si šel pro „stranickou knížku“. Po čase tento příměr začala užívat i tzv. antiwaxerská scéna – tentokrát už s pocitem nařazenosti a pohrdání očkovanými.

    Ale proč jsem měl pochybnosti o vakcíně.
    1) Nebylo jasné, nakolik je účinná proti jiným mutacím (v té době už existovala „britská“, na scénu se rvala „delta“).
    Tím spíš byla nemístná vládní kampaň „Tečka za covidem“ A kolikátá že? …Napadá mě.

    2) Nebylo jasné, zda „pouze“ brání těžkému průběhu, nebo také přenosu infekce. Tedy jestli očkovaný nakonec nebude jen bezpříznakový přenašeč. – Na což neočkovaní velice často poukazují.
    Sem tam se i v mainstreamových médiích obejvila informace, že i očkovaný může být přenašeč (např. od Prymuly), ale nebyla jí věnována téměř žádná pozornost.
    Celá ta koncepce „bezinfekčnosti“ mi připadala vadná.

    Nicméně řekl jsem si, že i kdyby jen bránila těžkému průběhu, má to celkově smysl. Virus tu s námi bude ještě dlouho. Při vysoké míře proočkovanosti nebude vadit, že se šíří nebo že ho šíří „bezpříznakoví přenašeči. Důležité je, že co největší množství lidí zvládne případně covid „odležet doma“ a nebude nutná hospitalizace.
    Nebudou tedy zahleceny nemocnice, nebude pozastavena tzv. elektivní léčba a konečně nebudou zaváděny další restrikce.
    S tím souvisí také pojetí ohleduplnosti vůči ostatním. Nejde jen o to, kdo se od koho nakazí covidem, ale také o to zmíněné zastavení elektivní léčby v důsledku zatížení nemocnic pacienty s covidem.
    Na některé lékařské zákroky lidé čekali dlouho i před covidem (např. výměny kloubů atd.), nyní budou v boletech čekat ještě déle.

    Kdyby vládní představitelé celou záležitost vysvětlovali tak, že očkování „jen“ výrazně zmírní průběh nemoci a že i očkovaný může být bezpříznakový přenašeč nákazy => a logicky by se měl také testovat, než bude dosaženo kýžené procento proočkovanosti v populaci. Že společný cíl je vyhnout se přeplněným špitálům a následným společnost inhibujícím restrikcím.
    Prostě jednat na rovinu a možná by to vzbudilo i větší důvěru lidí a nerozdělovalo tolik společnost.

    Mimochodem Vondrák (hejtman za ANO) se letos v říjnu na čt24 nechal slyšet, že možná byla chyba zrušení povinnosti testování u očkovaných. Ale hned na to dodal, že původním cílem proklamovaných výhod pro očkované bylo zvýšení celkové proočkovanosti populace. – Kdo ví, možná by bez tohoto politického tahu byla celková pročkovanost ještě nižší. Vzhledem k tomu, jak to celé postavili, měl nejspíš pravdu.
    Upřímným jednáním, jak jsem popsal výše, by se ale proočkovanost možná i zvýšila.

    Nicméně vzhledem k mým výše popsaným „paramtrům“ se mi docela příčí jít si pro třetí „Tečku“ po 9 měsících od té druhé, jak vrchnost nedávno vymyslela. Tím spíš, že spousta lidí nad 50 let nemá ani tu první. Já v nemocnici nikomu místo patrně zabírat nebudu – přinejmenším s covidem ne.

  19. Což o to, pane Schollere, já jsem si s očkováním dal také dost na čas. Zčásti z podobných důvodů: situace s vakcínami byla napřed dost nepřehledná, proto jsem si řekl že napřed raději počkám, až se vyjasní která z vakcín je spolehlivá a která ne, a která by případně byla spojena s nežádoucími vedlejšími účinky. Díky tomuto odkladu jsem se v každém případě vyhnul aplikaci vakcíny od Johnson & Johnson, a nechal se pak očkovat tou v dané době nejúčinnější, BionTech. Ovšem zaplatil jsem za to dost silnými vedlejšími účinky.

    Ovšem v mém případě to váhání nebylo nijak příliš rizikové, vzhledem k mému zdravotnímu stavu tak jako tak vycházím z domu jenom velice zřídka, čili mám minimální kontakty k cizím lidem. A navíc si dodnes nejsem jistý, jestli jsem covid také už neprodělal, hned brzy po jeho objevení v Německu jsem měl nějaké podivné, dlouhodobé nachlazení, které jsem jinak nikdy neměl. Bylo by proto docela možné, že jsem prodělal nějakou lehkou formu covidu. V té době ale ještě nebyly k dispozici testy, takže jsem si to nemohl nechat zkontrolovat.

  20. Altruismus proti přírodním zákonům? – Lidskou vzájemnost respektive altruismus asi opravdu dost dobře není možné poměřovat s fyzikou, paní Hájková. 😉

    V každém případě ale nesouhlasí, že by interpersonální pozitivní vztahy (nazvu pro tentokrát tímto nehezkým abstraktním označením to, pro co se jinak – kromě jiného – používá označení „láska“) – tak tedy naprosto nesouhlasí, že tento fenomén by nebyl přítomen v přírodě, a že by nepřinášel (energetický) užitek. Přesně naopak.

    Už u opic se totiž zjistilo, že se zde vytvářejí mnohačetné vazby vzájemné solidarity, příchylnosti, přátelství – a že tyto pozitivní vzájemné vztahy se jejich účastníkům vyplácejí, a to zcela reálně. Čím četnější a intenzivnější má daný jedinec takovéto pozitivní vazby, tím méně je odkázán jenom sám na sebe, tím větší má podporu například v konfliktech uvnitř dané skupiny/tlupy. – A tím méně energie pak musí na tyto boje vykládat, abychom zůstali u oněch ryze fyzikálních veličin a srovnání.

    Zkrátka: nedá se nic dělat, ale pro pěstování vzájemné příchylnosti a lásky není principiálně zapotřebí nějaké nebeské instance; na něco takového naprosto postačí i samotná příroda. 😉

  21. Dobře. Ponechme zatím zvířata stranou. Ale jinak ten článek pana Hoška, mimochodem, v podstatě potvrzuje to, co kdysi řekl Tomáš Akvinský: „Vlastností dobra je, že se rozlévá.“
    Jednou jsem to v diskusi napsala a vy jste s tím nesouhlasil.

  22. „tečky…“ aneb podíl reklamních metod komunikace na ustavení nedůvěry v instituce – pane Schollere velmi souhlasím.
    Jednat na rovinu, přiznávat a sdílet míru nejistoty – třeba vzhledem k trvajícímu prostoru pro testování dalších mutací, hledat shodu na reálých motivech : např. populační snížení rizika těžkých průběhů, zkrácení průměrné nemocnosti, průchodnost zdravotnických zařízení na vrcholech „vln“ i pro další nezbytnou nebo velmi žádoucí péči.
    A snad by se toto dalo zobecnit na mnoho dalších situací – a na tu kritizovanou papírkovou/billboardovou demokracii obecně, snad je to i náznak prostoru reálné léčby?
    ____
    Jestliže je (za určitých okolností více či méně) sebesdílení výhodné i „přirozeně“, tím lépe a díky Bohu za to 😉
    Nicméně i kdyby za jiných okolností to energeticky výhodné nebylo, stále je tu ten hlubší důvod a Zdroj -z diskuse k AG.

  23. V jedné ze svých knížek se AG vyjadřuje o lásce téměř fyzikálně. Vysvětluje, že láska vlastně drží všechno pohromadě:
    „Dnešní kvantová fyzika otevírá náš pohled pro to, že na tomto základu hmoty vládne cosi jako láska. Jednotlivé částice totiž o sobě zvláštním způsobem vědí. Mezi částicemi není kauzální vazba ani nějaké lokalizované spojení. Zjevně je tu jakési univerzální pole, v němž je všechno vzájemně propojeno. A silou, jež vše spojuje, je vposledku láska. To však také znamená, že láska, kterou jako lidé žijeme, má vliv na vesmír. Tvoříme s vesmírem jedno. Necháme li se ovládat nenávistí a hořkostí, škodíme tím světu kolem sebe, a to nejen světu lidskému, ale i hmotnému. A naopak: láska, kterou se necháme proniknout, působí na vesmír hojivě, což ukazuje naši zodpovědnost za svět. Není to naše soukromé potěšení, zda milujeme nebo ne. Naše láska působí pozitivně až do nitra hmoty. A naše nenávist naopak negativně ovlivní svět kolem nás.“

  24. LEVICE A VOLBY

    Napřed jedno aktuální téma: onen rozhovor s V. Bělohradským na fóru Levice vedl ještě k dalším diskusím; jeden účastník pak položil otázku, do jaké míry má pro Levici smysl se vůbec ještě zabývat otázkou voleb, když ty jsou podle Bělohradského „kočárem taženým koňmi jedoucí po dálnici“. Na tuto otázku jsem podal dost obšírnou odpověď; která má vzhledem k zásadnímu významu otázky voleb snad svou zajímavost i pro zdejší komunitu. Zde je tedy tento můj komentář k dané záležitosti:

    „„Demokratické volby jsou dnes tak zastaralý koncept, že připomínají kočár tažený koňmi jedoucí po dálnici. Volby zohavují demokracii. Je to spektákl nejhoršího typu,” říká Václav Bělohradský.“

    Poslední otázka P. H. v dané záležitosti zněla “ jestli pro Levice má vůbec smysl rozebírat dnešní „demokratické“ volby jako zastaralý koncept“.

    Bezprostřední odpověď zní: když už dokonce i mainstreamový filozof V. Bělohradský pochopil, že tyto „demokratické volby“ jsou jenom teatrální spektákl určený pro ohlupování mas, pak tím méně se na institut voleb můžeme/smíme spoléhat my, kteří si přece jenom nárokujeme schopnost a poslání být avantgardou příštího vývoje.

    Někteří si možná ještě vzpomenou, že já jsem od samého počátku aktivitu Levice jakožto (standardní) politické strany usilující o úspěch ve volbách považoval za značně problematickou. Protože tím je i Levice nevyhnutelně vtahována do tohoto volebního spektáklu, a je tak nucena od opravdu podstatných témat uhýbat k tématům sice bezprostředně aktuálnějším, ale fakticky jenom vedlejším.

    Někteří si možná ještě vzpomenou na dobu po listopadovém převratu, kdy se ještě vedly ideové střety o tom, jaký charakter má mít posttotalitní politika. Tehdy ještě Havel prosazoval svou vizi „nepolitické politiky“; tedy takového způsobu řízení společenských záležitostí, kdy rozhodující slovo nemají politické strany a jejich profesionální aparáty, nýbrž samotní angažovaní občané. A v té době (respektive poněkud později, když už V. Klaus byl dominantní postavou československé/české politiky) se formovala právě mimoparlamentární opozice vůči jeho (neoliberalistickému) způsobu vládnutí.

    A Klaus tehdy na všechny tyto snahy zformovat nějakou mimoparlamentní, občanskou opozici respektive iniciativu vždy reagoval tím, že s takovýmito neformálními sdruženími není možno o něčem jednat; ať prý si založí „standardní politickou stranu“, a ať své požadavky prosazují „standardní“ politickou cestou.

    Klaus věděl naprosto dobře, proč chce tyto mimoparlamentní aktivity vtáhnout do běžného, „standardního“ politického provozu. Protože jakmile tyto do něj vstoupí – v tom okamžiku jsou jím chyceny a polapeny.

    V tom samém okamžiku ztrácejí schopnost, ztrácejí potenciál být reprezentanty kritické občanské společnosti – a místo toho se přeměňují jenom v partikularistický politický subjekt, který má takový a takový program, vyznává takovou a takovou ideologii; a který se jako každá jiná strana musí vydat na „lov“ voličských hlasů. A takovýto hon na voličské hlasy se nikdy nemůže obejít bez alespoň určité míry demagogie. Bělohradský naprosto správně konstatuje, že tyto volební kampaně jsou už ze své samotné podstaty lživé. V těchto tahanicích o voličské hlasy nikdy není místo, není prostor pro skutečné, závažné, promyšlené argumenty, vše se redukuje a deformuje do podoby několika křiklavých hesel.

    Zkrátka: každá zásadní, antisystémová opozice, jakmile se dá nalákat na to stát se takovouto „standardní“ politickou stanou a usilovat o voličské hlasy, se sama nevyhnutelně stává součástí tohoto systému! Proti kterému vlastně chtěla bojovat! Proto Klaus tak naléhal právě na tento krok; protože tím tato mimoparlamentní opozice pro něj (respektive pro celý systém) přestává být nebezpečím; na poli konvenční politiky on ji vždycky spolehlivě porazí.

    Bělohradský má tedy v zásadě naprostou pravdu s tím, že chce těžiště společenského dění přenést z tohoto molochu standardní „demokratické“ politiky někam jinam, tedy do samotné občanské společnosti. Jenže – on nedokáže myslet dál nežli jenom za tuto bezprostřední negaci, on nemá žádný ideový fundament, který by této mimoparlamentní opozici mohl dodat nějaký zásadní, přelomový, dějinný impuls – a tak on sám nakonec fakticky skončí jenom u zmíněného anarchismu, neřízených náhodně vznikajících aktivit, které vzplanou a vzápětí zase vyhoří.

    Levice sama ovšem znovu a znovu propadá této iluzi „demokratických voleb“; iluzi že něčeho zásadního je možno dosáhnout volebním vítězstvím. Zrovna v dnešním fóru Levice bylo takto entuziasticky pozdraveno vítězství levicového kandidáta v chilských prezidentských volbách. Tato víra ve volební vítězství „toho pravého kandidáta“ či „té správné strany“ je naprosto stejně naivní jako svého času víra ruského národa, že to jediné o co se jedná je dostat na trůn nějakého „dobrého cara“, a ten že se o svůj lid přece už dobrotivě postará.

    Znovu a znovu se tady otázka po nastavení celého systému vytěsňuje pouhou otázkou po takových či onakých osobách. Objektivní stav věcí se transformuje do roviny pouze subjektivní, osobní.

    Když se podíváme zrovna na konkrétní případ s Chile: samozřejmě že je vítanou skutečností, že levicový, progresivní kandidát (protentokrát!) porazil svého reakcionářského soupeře. Ale: za prvé z už čistě technických důvodů od toho nelze očekávat nějaké převratné změny, Chile má sice prezidentský systém, ale žádné zásadní změny nelze provádět bez souhlasu parlamentu, a tam G. Boric nemá většinu. Dá se tedy právem očekávat, že jakékoli pokusy o nějaké zásadní změny systému by byly blokovány parlamentem. Sice se jedná o změně ústavy, ale k té by mohlo dojít nejdříve za rok.

    A za druhé a především: bylo by naprostou iluzí domnívat se, že nějaký levicový prezident či levicová vláda by mohly nějakým zásadním způsobem změnit fungování kapitalismu. Připomínám znovu a znovu dějinné zkušenosti francouzských socialistů: dvakrát získali plnou moc ve státě, dvakrát se pokusili „socializovat“ kapitalismus – a v obou případech s tím naprosto ztroskotali.

    Ještě jednou tedy: je naprostou iluzí domnívat se, že nějaké zásadní přeměny systému kapitalismu by bylo možno docílit prostě jenom získáním politické moci prostřednictvím voleb. Jak věděl už Marx: moc (kapitalistického) systému bude vždy mnohem větší, nežli moc parlamentů a moc politiků.

    Jestli tedy P. H. klade otázku, jestli pro Levici má smysl soustředit svou aktivitu na volby a volební vítězství, pak bezprostřední odpověď zní: v žádném případě, všechny rozhodující procesy probíhají mimo parlamenty a vůbec mimo oblast „standardní“ politiky.

    Tolik tedy pro tuto chvíli. Ovšem – celá věc má ještě i svou druhou stránku, k tomu ale až zase příště.“

  25. Já bych se s dovolením téměř fyzikálně vyjádřil k té společenské kohe-si (ke kerým patříš), a to nyní za stranu utlačovaných blbců.

    Katastrofální nedůvěra ve vědecké autority (a obecně i ve vůdčí elity společnosti), nedůvěra, projevující se například v tom postoji k novým vakcínám, je asi docela zákonitým důsledkem opětovné ideologizace nejen akademického prostředí, ale ideologizace i samotných kategorií dobra a zla, ideologizace kategorií, kterými se společnost podle těch vůdčích elit má řídit.

    Zedník nebo uklízečka pravděpodobně nepochybuje o tom, že když se podívá dolu mezi svoje nohy, vidí tam realitu.

    Na dnešních univerzitách se ovšem i tak píší dlouhé a nesrozumitelné vědecké práce o tom, že „muži“ a „ženy“ neexistují – že jde jen o společenské role vnucované nám utlačující (špatnou) kulturou. Jenže ten zedník si na rozdíl od vědce vůbec nedovede představit, že by mu toho pindíka, co má mezi nohama, vnutila utlačující špatná kultura.

    Ano, zedník nebo uklízečka těmito „vědci“ naprosto pohrdají – nemají žádný důvod jim věřit, když ty „vědecké práce“ o neexistenci žen a mužů jsou v evidetním rozporu s experimentálně potvrzenou realitou mezi vlastníma nohama (vzpomeňme na slavný dialog Bolka Polívky a Ivany Chýlkové v onom filmu „Kurva hoši…“).

    Doufejme tedy, že vědci, co vyvíjejí ty vakcíny, nebo co zkoumají ty změny klimatu, jsou jiný případ, doufejme, že předpokladem úspěšné kariéry nemusí ve všech případech být kladný vztah vzdělanců k evidentní lži o císařových nových šatech, když přitom všichni hlupáci vidí, že císař je nahý a že tamto mezi nohama (jak podle toho rozlišujeme chlapečky a holčičky) tam ten císař má stejně jako já.

    Vlastně, co to povídám.. je to tak úžasně jemná látka na těch jeho šatech, že ji skutečně vidí jen chytří lidé a hlupáci ne.

    Nemůžeme se tedy divit, že nám chytrým hlupáci nevěří, když mají něco s očima (nebo s mozkem).

  26. Paní Hájková, dnes už si nevzpomenu, z jakých konkrétních důvodů jsem oponoval oné tézi o „rozlévání dobra“; ale ten příměr s fyzikálním světem tu zrovna dává docela dobrý podklad.

    Totiž – jako ve všech obdobných případech i tady je možno celou záležitost zcela obrátit. Jestliže totiž Grün – ze svého pohledu mystika – tvrdí že prý „lidská láska se rozlévá i do fyzikálního světa“(!!); pak stejně tak (a reálně daleko spíše) je možno nastolit tvrzení, že veškerá lidská láska je jenom derivátem oné lásky fyzikální! Protože primární – v genezi svého vývoje – je samozřejmě svět fyzikální před světem lidských představ a citů.

    Ano, je na jedné straně skutečně faktem že atraktivní, přitažlivé síly jsou tím naprostým základem, bez kterého by vůbec nemohl vzniknout náš hmotný, fyzikální vesmír (ani není nutno ponořovat se hluboko do tajů kvantové mechaniky, k tomu stačí mnohem elementárnější rovina fyziky); a tuto vzájemnou přitažlivost je samozřejmě v určitém smyslu možno pojímat jako „lásku“.

    Ovšem: na straně druhé naprosto stejně platí i to, že proti této vzájemné přitažlivosti částic musí působit i síla negativní, odpudivá; protože jinak by se celý vesmír – pokud by všechny částice byly k sobě pouze přitahovány – zhroutil do jednoho jediného bodu, do jedné jediné „černé díry“. Jinak řečeno: ta natolik vzývaná nekonečná „Boží láska“ by ve svém konečném důsledku naprosto zničila celý jsoucí svět! Jenom a pouze tehdy má toto volání po „Boží lásce“ určitý smysl, dokud my žijeme v tomto světě negací.

    Ostatně, v tom jmenovaném rozhovoru V. Bělohradský připomněl jeden výrok Jana Patočky, že lidské toužení po nekonečnosti, po nesmrtelnosti je zcestné; neboť ve skutečnosti je to právě a pouze naše konečnost, která nám dodává smysl. Jenom a pouze tam kde narážíme na konečnost své vlastní existence, jenom tam se pro nás vůbec otevírá otázka po smyslu.

    To jsou velice moudrá slova; a sotva co by proti nim bylo možno namítat.

  27. S panem Jiřím Nushartem souhlasím, že „plebs“ má dnes (stále) mnoho důvodů, stíhat pseudospecialisty skepsí a posměšky i protivit se pořádkům, které (i pro ně) připravují. Vidím v tom však i náhražkové téma, za ta skutečně zásadní, která se zdají být po minulých zkušenostech pořád příliš horkou (vařící se) kaší, kolem níž je trapné stále chodit.

    Bojovat za velké ideály je, dá se říct, snadné, zatímco bojovat za „ptákoviny“, to je důkaz oddanosti. Paní Hájková zmiňovala, že starověrci byli ochotni trpět za to, že trvali na křižování se jedině správným počtem prstů. Swiftův Gulliver se v Liliputu přimotal do války, jež vznikla ve sporu o to, na kterém konci se mají klepat (miniaturní) vajíčka. Vnucená bitva o bezvýznamnou kótu je pro silnějšího vždy problematická, i v případě vítězství spíše znevažující. Žižka si u Sudoměře vybral vyvýšeninu u rybníka pojmenovaného, posléze, Škaredý, skrytí – řekněme – hráči dnes si vybrali roušky a očkování.

  28. Pane Poláčku, kdyby v nás neexistovala představa nekonečnosti, nikdy bychom ani nemohli narážet „na konečnost své vlastní existence“, čili by se ani neotevřela ona „otázka po smyslu“.
    Konečnost tedy můžete poznat jenom v konfrontaci s nekonečností.

  29. Paní Hájková, svou „konečnost“ zakusím kdykoli, když narazím na překážku. Ať hmotnou, materiální, anebo symbolickou, ideální. Pojem „nekonečna“ nemůže vznikat nijakým jiným způsobem nežli právě z těchto vzájemných srážek konečných entit, transcendencí těchto zážitků konečna. „Nekonečno“ – to není něco co by nám bylo dáno a priori, a není to nic co bychom mohli zakusit bezprostředně smyslově, zkušenostně.

    „Nekonečno“ – to je v zásadě naše touha překonat naši frustraci ze zkušenosti s naší konečností, omezeností, přenesená do sfér teologie respektive metafyziky.

  30. Ono možná záleží na tom, jak se na věc díváme, jak ji chápeme. Já bych třeba připomněla básničku, kterou jsme zde před časem rozebírali (přeloženou z němčiny):

    Podzimní putování

    Zas je tu chvíle, kdy zahlédneš
    červené kuličky rybízu,
    a na šedivé obloze
    šedivé jeřáby při podzimním tahu.
    *
    Tísní mě myšlenka,
    že je mrtví nevidí –
    věci pro nás tak samozřejmé
    zmizí.
    *
    Čím se potom duše utěší?
    Říkám si, možná už
    tyhle radosti nebude potřebovat;
    nebýt je možná docela prosté,
    a zároveň tak těžko představitelné.

    Vám nepřipadá, že člověk se zde setkává s jakousi nekonečností (věčností, i když třeba jen relativní), tedy s tím, že život bude pokračovat i po jeho smrti bez něho? (myslím ty stále se opakující tahy jeřábů, každoročně plodící keře rybízu a pod.)
    Nebo podle vás onen člověk naráží na nějakou jinou překážku než tu, že už příští rok možná ty věci nemusí vidět?

  31. Pokud jde o tu „vesmírnou lásku“, pak musím poukázat na to, že A. Grün nikterak nehovoří o tom, že by znamenala totéž, co přitažlivost. Proto ani není zapotřebí řešit odpudivé síly.
    On mluví jen o jakémsi univerzálním poli, které vše propojuje. Můžeme si představit, že jsme v něm jako ryby ve vodě. Ryba určitě otevře žábry a nechá do sebe vodu proudit. Ale dejme tomu dutý nafukovací míč tu vodu do sebe vstoupit nenechá.

  32. Řekl bych, že člověk si zprvu představuje čas a svět intuitivně jako (neurčitě) nekonečné. Konečnost pochopíme teprve po poučení a setkání se s ní. I potom jsme však stále překvapováni, jak krátký je život a jak malá je Země. Brát dostatečný zřetel na jednu z těchto skutečností se člověk naučí někdy, na obě jen velmi zřídka.

  33. K důvěře zedníků a uklizeček ve vědu bych ještě podotkl:

    V časopise Cogent Social Sciences vyšel v roce 2017 vědecký článek Conceptual Penis as a Social Construct. Zedníci a uklizečky se dozvěděli, že správné je mluvit o konceptuálním a nikoliv anatomickém orgánu, přičemž je ho nutno považovat za genderově performativní a fluidní sociální konstrukt. V roce 2018 titíž autoři zveřejnili výsledky svého nového výzkumu pod názvem Human Reactions to Rape Culture and Queer Performativity at Urban Dog Parks in Portland, Oregon. Zde se zedníci a uklizečky dozvěděli, že sexuální hrátky psů jsou novým důkazem kultury znásilňování, kterážto velmi přesně zrcadlí definici západní společnosti. Další studii pak autoři publikovali v jakémsi feministickém časopise pod názvem Our Struggle is My Struggle. Zde už autoři svojí kritikou nespravedlivé západní společnosti nikterak nešetřili, bohužel později se ukázalo, že četné pasáže této vědecké práce jsou napodobeninou stěžejní literární práce jednoho německého autora, který v dubnu 1945 ve svém bunkru spáchal sebevraždu. Vtipálci byli odhaleni a Boghossian byl nejspíše vyhozen z univerzity.

    Asi sedm těchto jejich frašek prošlo recenzním řízením, čtyři stihly být publikovány a jedna z nich prý dokonce získala od publikujícího časopisu vysoké ocenění.

    https://en.m.wikipedia.org/wiki/Grievance_studies_affair

  34. „Volby zohavují demokracii. Je to spektákl nejhoršího typu.“

    Co tedy krucinál máme proti tomu Lukašenkovi? On prostě jenom nechce, aby mu volby zohavily demokracii… Je na tom snad něco špatného?

  35. Opravdu myslím, že prostě nelze současně kritizovat Lukašenka a přitom mluvit o nepotřebnosti voleb.

  36. Ale paní Hájková, vždyť i ta básnička přesně naopak naprosto jednoznačně ukazuje, že napřed na počátku stojí prožitek konečnosti, pomíjivosti – a teprve z toho rezultuje naše představa nadčasovosti, nekonečnosti, nepomíjivosti, a naše touha po jejím překonání.

    Analogicky pan Horák: my si napřed nepředstavujeme nějaký „čas“ jako abstraktní kontinuum; my napřed děláme tu zcela přirozenou zkušenost, že náš den počíná ránem a končí večerem; že s nějakou činností začínáme a zase končíme; že lidé kolem nás se rodí a po čase zase umírají. To všechno jsou prožitky času konečného; a teprve potom můžeme v naší mysli začít vytvářet představu času nikdy nekončícího, trvalého. „Čas“ ostatně jako objektivní entita vůbec neexistuje, to je pouze kategorie do které my si projektujeme změny probíhající kolem nás. Čas je pouze funkcí hmoty, to nám ukázal Einstein a něco o tom věděli už i staří Řekové.

  37. Co se té „vesmírné lásky“ týče, pak Grün sice použil příměr o „univerzálním poli“, kde ale jednotlivé částice či entity o sobě nějak „věděly“, čili jako by byly navzájem spojené, propojené. Ale pak také píše: “ Zjevně je tu jakési univerzální pole, v němž je všechno vzájemně propojeno. A silou, jež vše spojuje, je vposledku láska.“ To znamená, že Grün zcela jednoznačně tvrdí, že „láska“ je jakousi čistě fyzikální veličinou, která má potenciál vše jsoucí spojovat dohromady.

    A proto tvrdím, že tu zároveň musí nevyhnutelně být dáno také něco, co na straně druhé „rozpojuje“ – protože jinak by jednotlivé složky vesmíru vůbec nemohly existovat jako samostatné entity. Nějaké „já“ (v obecném smyslu, jakožto individuální existence) může existovat jenom tak, že se vymezí od „ty“ (respektive ne-já); tím že vymezí hranici mezi sebou a tím druhým.

    Těmito otázkami se ostatně zabývali už staří Řekové, byl to napřed Parmenides který se svým „čistým bytím“ postuloval existenci právě takovéhoto absolutního, všeprostupujícího (a tedy vše spojujícího) naprosto homogenního kontinua. Potom mu ale sofista Protagoras dokázal, že takovýto model při pohledu na reálný jsoucí svět vede k neřešitelným paradoxům. A na to pak navázal Platón: on na jedné straně musel uznat správnost argumentů Protagorase, ale na straně druhé chtěl zachovat i onu Parmenidovu jednotu všeho bytí. Platón tedy vytvořil svůj vlastní model, kdy sice i nadále „bytí“ je primárním určením, ovšem toto „bytí“ má „nebytí“ za svůj nevyhnutelný, komplementární protějšek. Už jsem nedávno zmínil, že proslulý Spinozův výrok „omnis determinatio est negatio“, veškeré určení je negace, že ten má své kořeny vlastně už u Platóna. Právě Platón jako první vyslovil tento postulát, že (reálně) nemůže být, existovat nic, pokud toto nemá svou hranici v tom druhém, ve svém protějšku. A tato hranice, to není nic jiného nežli vzájemná negace, tedy vzájemné odmítnutí. A tedy – opak „lásky“, která jako taková má nevyhnutelně pouze funkci atrakce, vzájemné přitažlivosti.

  38. Havlíčku Havle,
    teď už si konečně docela dobře dovedu představit, jak v zájmu zlepšení kvality demokracie budou v budoucnu zrušeny volby.

    Možná ale bude nutné učinit nějaký ústupek staromilcům, takže volby nakonec budou v nějaké symbolické (inscenované) podobě zachovány.

    To nám ovšem jistě nebude nijak bránit v kritice nedemokratických režimů za to, že ty jejich volby jsou inscenované.

  39. Časové vibrace si můžeme představovat jako jednou z charakteristik nějak (dočasně) stabilně uspořádaných fragmentů existence. Jejich vzájemné interakce se odehrávají s různou mírou souladu či nutnosti boje – třeba by mohla míra dosažitelného souladu či tvořivosti boje být úměrná aktuální synchronizovatelnosti těch jejich individuálních časových vibrací?
    ______
    Lidská společenství (a také investiční poradci 🙂 ) se někdy chovají jakoby s předpokladem, že Země je nekonečná – na to myslím pan Horák upozorňuje výstižně. Nebývá to však projev touhy po transcendenci, jen prosté naivity 🙂 nebo nechuti vnímat změny prostředí.

  40. Pane Poláčku, já jsem odkazoval na (vlastní) vzpomínky, kdy dítě (ale stejně třeba i příslušník malé izolované komunity) intuitivně pouze prolonguje svou zkušenost či pozorování (a nepředpokládá nějakou změnu kvality, zlom, či konec). Předpokládá vlastně kontinuum ad infinitum. Proto na nás „poprvé“ působí tak silně.

  41. Nevím Jirko úplně, jak to myslí s demokracií pan Poláček, ale zkusil bych se na to dívat z pohledu funkčnosti: Aby demokracie mohla reálně být tou formou, která společenství umožňuje (jako jednodušeji ale nikoli přátelštěji k uživateli! monarchická nebo oligarchická či snad brzy už uměle inteligentně vyztužená byrokracie) efektivně adaptivně reagovat na měnící se vnitřní a vnější podmínky existence společenství, musela by udržet polarity svých konceptů řešení v efektivních dialozích. Asi jako tomu reálně bylo v dobách německého sociálně-tržního státu?

    Pokud by ale byl výsledkem voleb pokračující „válečný stav“ těch konceptů (projevený pokračujícím skandováním reklamních sloganů bez ohledu na vývoj skutečnosti ve které potřebujeme skutečně žít), staly by se volby jen tou symbolickou formou nebo periodou permanentní občanské války a společenství by ztratilo schopnost efektivně reagovat cestou demokratických mechanismů jako životný organismus. To by nevylučovalo ponechání voleb ve funkci společenské hry a podnikatelské a investiční příležitosti 🙂 .. a další reálné řízení společenství jedním ze způsobů které jsem uvedl v závorce… 🙁

  42. Pane Nusharte, já bych nepoužil (citovaná) slova V. Bělohradského, nicméně kritiku voleb i kritiku Lukašenka považuji za možnou součást (jednoho) koherentního politického názoru.

    Nesouhlas s představiteli politických směrů, stran i zemí je (situačně i dlouhodobě) namístě i v případě politiků a státníků, kteří se neuchylují k nevybíravé konfrontaci a represím. Tím spíše toto platí v případě Lukašenka.

    Poukaz na malou přínosnost voleb i na jejich negativní dopady (legitimizační glejt, týká se nakonec i běloruského vládce), je na místě, rovněž, obecně, tím spíše uvědomíme-li si, že volební akty (často ne až tak odchylné od západní praxe) jsou dnes součástí téměř všech politických systémů. Jejich postupné zavádění třeba v Africe přineslo dílčí pokrok, skvělé výsledky však nikoli.

    Je zřejmé, že také volby např. v USA, Německu, či ČR mohou dopadnout lépe nebo hůře, ale stěží se stanou dějinotvorným momentem. Velká je radost, když se nebezpečí citelného zhoršení odkládá.

    Na druhou stranu bychom si však měli uvědomit, že ztráta možnosti volit „naším“ způsobem bývá bolestná. Třeba s takovými voliči Hongkongu je přirozené, či mělo by být, soucítit a solidarizovat se. Také toto vědomí lze sladit s kritikou.

  43. Já asi chápu, jak to cítíte, pánové:

    Vám jde nejspíš o výsledek těch voleb (aby jejich výsledkem bylo alespoň nějaké dílčí vítězství dobra). Panu Kolaříkovi (z DR) jde také přesně o to: aby výsledkem voleb bylo alespoň dílčí vítězství dobra. Když o tom člověk tak přemýšlí, takové vítězství dobra by se vlastně mnohem snáze dosahovalo bez voleb – ty volby jsou skutečně jenom hloupou komplikací (často to vítězství spíše kazí, než aby mu prospívaly). Ano, to je dobrý postřeh, spousta hloupých lidí se nechá oblbnout a dobro to pak má těžké. Volby pak zohavují demokracii a jsou jen spektáklem toho nejhoršího typu.

  44. Pane Nusharte, nejsem si jistý, jaký význam volbám přikládáte. Nejde přece jen o nejvyšší politická patra. Považujete třeba volby vesnického zastupitelstva za bez diskuse nejvýznamnější okamžik obecního života?

    Nevím také, zda máte projev vůle (části) voličů za moc legitimující vždy ve stejné míře, příp. v jaké míře.

    Také nevím, jak vysoko hodnotíte už rané volební akty v porovnání s jiným způsobem ustavování moci a správy, vždyť některé republiky jsou velmi starého data a voleni byly i konšelé a tu a tam i králové.

    Nakonec není od věci ani otázka, jak se díváte ohledně způsobů nabývání úřadů na poměry v církvi katolické, jakož i v církvích protestantských.

  45. To jsou, pane Horáku, přesně ty otázky, které je podle mě k pochopení toho mého stanoviska potřeba si položit a na které rád odpovím, jakmile se k tomu dostanu. [Např. měl by si „démos“ volit kardinála, popřípadě papeže?]

  46. Dobré ráno a -omlouvám se že si dovolím popřát všem Vám – třeba ať objevíme cvičně o těchto Svátcích i v sobě a v sobě navzájem trochu té schopnosti „dělat čas“ 😉 (si).
    Pro chvíle, kdy srdce zvonů a s nimi na neznámý okamžik i ta naše – ztichnou. (Moc díky za ledovou upřímnost té Balady, paní Hájková).

    Pane Horáku, jak jste nás pozval k pohledu do historie a místopisu voleb, vybavilo se mi jak sociálně sebevražedným furiantstvím (obdivovaným/opovrhovaným donkichotstvím) bývalo k volbám nejít/případně „jít za plentu“…
    Tehdy šlo o statečné vyjádření postoje – aspoň chvíli nehrát v tak zjevně špatném kusu. Neměl jsem tehdy tu odvahu, a neměl bych ji nejspíš ani dnes. Jen teď když pokus „nehrát hru“ by se u nás, díky Bohu, ničím závažně neplatil, mne napadá možná souvislost s otevřením tématu panem Poláčkem (a VB) . Nejde tu (podle mého pochopení) o odmítání praktické demokracie a nemělo by jít ani o frustraci ze spolu-„bojovníků“ z „těch druhých“ mělčin – sítí. Mně v tomto tématu jde o platonickou naději, že snad můžeme nějak pochopit, kudy se dá vracet od palebných postavení „k pluhům“ – protože ta vesnice není nekonečná, a to pole nepočká.
    Přitom určitě jsem si vědom nutnosti velkého ocenění stavu a místa ve kterém máme to štěstí právě vést tyto spory – protože Hongkong, Libanon,.. a taky student Jan Palach.

  47. K hledání odpovědí na otázku ohledně demokracie v církvi se možná pokusil přispět papež František pozváním na Synodu 2021-23.

  48. I když demo-kracie není pro sebesprávu společenství Církve výstižný překlad. Lid Církvi nevládne. Ani papež nebo Z Boží Vůle panovník.

  49. Vlastně jsem se domníval, že těsně před Štědrým dnem zde dost citelně umlkne vzájemná komunikace; ale zdá se, že téma voleb bylo přece jenom „píchnutím do vosího hnízda“, a že i o vánočním čase budí živý zájem.

    Já pro vyjasnění mých pozic k dané záležitosti napřed opět prostě zkopíruji jeden můj komentář ve fóru Levice:

    „„Levice a volby“ – pokračování

    V minulém vstupu bylo tedy vysvětleno, že účast na tzv. „demokratických volbách“ je svým způsobem past na systémově opoziční hnutí, neboť účastí na těchto volbách jsou tyto opoziční síly prakticky vtaženy do panujícího systému, přijímají jeho logiku, jeho zákony fungování, a tak se samy stávají jeho součástí.

    Tyto systémově opoziční subjekty (jako je i Levice) si tedy svou svébytnost a svůj antisystémový impuls mohou uchovat jenom tehdy, když si vždy budou důsledně vědomy toho, že skutečně podstatné procesy se dějí mimo parlamenty, když budou v této mimoparlamentní sféře mít těžiště své činnosti.

    Nicméně – na straně druhé není možno institut a skutečnost voleb zase zcela paušálně zavrhovat. Ano, v těchto tzv. „volbách“ se nikdy nerozhodují skutečně podstatné záležitosti – ale na straně druhé právě ony jsou barometrem pro nálady obecného lidu; jsou celkem vzato velmi spolehlivým ukazatelem pro to, čím tento lid žije, jaké jsou jeho cíle a žádosti.

    Jestliže tedy na straně jedné platí, že antisystémová opozice se nikdy nemůže spolehnout na volby, nikdy v nich nesmí vidět konečný cíl – pak stejně tak není možné nic dělat, prosadit zásadně proti volbám, tedy proti vůli volebního lidu.

    Ano, je to paradoxní, až přímo schizofrenní situace: s volbami nelze ničeho zásadního dosáhnout, a proti nim ale také ne. Ale tato rozpolcenost je skutečností tohoto světa.

    Ve svém díle „Filozofie práva“ německý filozof Hegel zmínil, že někdy v oné době pruský císař vypsal veřejnou soutěž o zodpovězení otázky, zda je přípustné aby vladař klamal svůj lid. Hegel zde v této své knize poznamenal, že jediná správná odpověď nemůže znít jinak, než že ve zcela zásadních záležitostech dosaženého kulturně-civilizačního vývoje vůbec není možné lid oklamat; zatímco v konkrétních způsobech jak tento dosažený stupeň vývoje uskutečnit se tento lid klame sám!

    Pro naše téma voleb tento Hegelův výrok znamená asi toto: ano, lid obecný se nechá velice snadno a velice ochotně klamat, obelhávat, manipulovat v těchto takzvaných „volbách“; ale na straně druhé je tu přece jenom zároveň přítomný nějaký základ, základní způsob jeho současné existence, kde tento lid není vůbec možné oklamat. A toto nějaké, jen těžce definovatelné „něco“ je nutno respektovat, brát na vědomí; a jak řečeno ono se určitým způsobem ukazuje, projevuje právě na výsledcích voleb.

    Jednou větou tedy odpověď na položenou otázku: Levice by se v žádném případě neměla fixovat, spoléhat (jenom) na volby; ale na straně druhé je velice žádoucí, aby jejich výsledky brala vážně.“

  50. Z uvedeného tedy jasně vyplývá, že nejde o to zcela se distancovat od institutu voleb; ten plní v moderní společnosti naprosto nezastupitelnou úlohu. I kdyby – jak uvedl pan Horák – se nejednalo o nic více, nežli o pojistku aby nebylo ještě hůře.

    Ale to o co se jedná je pochopení, že tyto takzvané „volby“ prakticky nikdy nejsou primárním faktorem společenského dění. Že společenské procesy, společenský vývoj probíhají někde mnohem hlouběji ve strukturách existence společnosti.

    To celé je možno vyjádřit i poněkud jinak: jedná se totiž o to, že současný svět, současný život společnosti je naprosto zpolitizovaný. Současný člověk do vysoké míry propadl iluzi, že všechno je možné (vy)řešit jenom cestou politiky. Jenom tím, že se daná věc prosadí v parlamentu, že se přijmou takové či onaké zákony. Tím se ale v konečném efektu naprosto vytěsňuje primární odpovědnost člověka za jeho svět. Člověk tuto odpovědnost svaluje ze sebe na instituce. Právě tohle je vlastně základním znakem novodobé liberálně-demokratické společnosti. Člověk – ve své množině, tedy jakožto „lid“ – dostává přinejmenším formálně absolutní moc ve státě; ale fakticky vzápětí tuto vládu odsouvá na instituce, které jsou na něm do značné míry nezávislé (systém soudnictví ze své nejvlastnější definice), a mnohdy mají i své vlastní zájmy. Tento lid, tento člověk je tedy z obliga – na jedné straně je absolutním vládcem, ale na straně druhé vlastně nemůže za nic. Každý si může volit jak chce – a nikdo za výsledky své volby nenese naprosto žádné důsledky, žádnou odpovědnost.

    A právě tento fakt je nejvlastnějším motivem a důvodem toho, proč například V. Bělohradský se teď snaží těžiště společenského dění přesunout zpět ze sféry politiky k samotnému člověku. Tato snaha je sama o sobě naprosto legitimní; jediná vada na celé věci je ta, že – jak už jsem napsal – Bělohradský nemá v ruce nic, čím by tohoto původního, autentického člověka-občana mohl opravdu reaktivovat, znovu oživit. On si neuvědomuje že i ten antický občan byl jenom proto nositelem exkluzivního občanství, protože on nebyl pouze sám sebou, pouhým jednotlivcem – nýbrž že se pohyboval za prvé v prostředí exkluzivní řecké kultury, a za druhé že veškeré tehdejší dění mělo navíc ještě jednu další, vertikální dimenzi – totiž ve vztahu ke světu bohů, jakožto symbolu vrcholné dokonalosti veškerého uspořádání, jak kosmu tak i světa lidského.

    Bělohradský ale právě tuto přítomnost nějakého „vyššího principu“ zarytě odmítá, jako prý „totalitní nadvládu ideologií“. A proto mu nakonec nezbývá nic jiného, nežli jenom ty zmíněné „náhodné shluky lidí na ulici“.

  51. Co se pak té lokální demokracie týče – tedy tam kde přece jenom existuje mnohem bližší vazba mezi vlastním volebním rozhodnutím a mezi reálnými důsledky pro vlastní život – ani tam není situace nijak jednoznačná.

    Četl jsem svého času v německých novinách líčení jednoho muže, zřejmě byl relativně populární osobností, nějaký lidový zpěvák či kabaretista, satirik, něco na ten způsob. On pocházel z nějaké alpské vesnice; a jeho spoluobčané ho dotlačili k tomu, aby kandidoval v obecních volbách, když už je přece natolik „muž ze světa“.

    Nevzpomenu si už přesně jestli on skutečně jeden čas vykonával funkci zastupitele či přímo starosty (mám pocit že spíše ano), nebo jestli se jednalo jenom o nějakou předvolební schůzi; v každém případě zde došlo k tomu, že jeden muž z obce zde vehementně prosazoval, aby obec – tedy za obecní peníze – postavila jakousi vyhlídkovou terasu, že prý to významně pozvedne kulturní úroveň obce. „Ale jdi, Seppe,“ odvětil mu náš kandidát, „vždyť ty tu terasu chceš mít jenom proto, abys tam mohl na obecní náklady popíjet své pivo!“

    No a tohle nebyl zdaleka jediný případ, kdy náš světa znalý – a jak řečeno dost skepticky-satiricky na pohnutky lidí hledící – muž za zdánlivě ušlechtilými záměry svých spoluobčanů znovu a znovu odhaloval jejich podstatně méně ušlechtilé čistě osobní zájmy. A není asi zapotřebí dodávat, že v příštích volbách pak už neměl sebemenší naději na zvolení.

    – Ukazuje se nám tedy, že i na čistě lokální úrovni je záležitostí nemálo pochybnou chtít se spolehnout jenom na „vůli lidu“, na jeho rozumnost, na jeho pocit odpovědnosti. Znovu a znovu vítězí přízemní, soukromé zájmy nad zájmy obecnými, kulturními.

  52. „Měl by si ‚démos‘ volit kardinála (respektive papeže)?“ – To je skutečně velmi trefná otázka, pane Nusharte.

    Na jedné straně je nepochybné, že to v zásadě možné je. V bratrské církvi protestantské skutečně panuje princip voleb církevních hodnostářů; a nezdá se že by tato skutečnost měla pro provoz církve nějaký fatálně destruktivní důsledek.

    Druhá stránka věci ovšem je, že takto demokraticky vedená protestantská církev principiálně nemá ve světě takovou rezonanci, takovou autoritu jako hierarchicky organizovaná církev katolická. (Papež je tu sice také volen, ale nikoli věřícím lidem, nýbrž exkluzivním církevním orgánem respektive sborem.) Když vydá nějaké prohlášení papež, má to ve světových médiích mnohem větší ohlas, nežli když obsahově stejné prohlášení vydá některý z volených hodnostářů církve protestantské.

    V čem je ten rozdíl? – V církvi katolické je daleko více přítomen princip, že jsou hodnoty, že jsou instance daleko vyšší, prvotnější, závaznější, nežli je sám člověk (a tedy než je démos, lid). V církvích protestantských sice je samozřejmě také přítomen Bůh, jako instance nejvyšší; ale přece jenom názory obecného lidu církevního zde mají mnohem větší váhu, nežli v církvi katolické.

    Jestli tedy démos má volit svého kardinála? (V obecné rovině: mají být vysocí činitelé, ať už církevní či světští) být vystaveni náladám obecného lidu? O kterých jsme si ukázali jak velmi pochybného původu a zaměření tyto také mohou být?… To je skutečně velice zapeklitá otázka.

    Mnohé ale ukazuje na to, že nakonec optimální by byl model kombinovaný: na straně jedné budiž učiněno zadost „vůli lidu“, neboť jak jsem doložil výše proti jeho vůli se tak jako tak (natrvalo) nedá vládnout; ale na straně druhé zde musí být přítomen i nějaký „vyšší princip“, který je nezávislý na náladách ulice, který má svou hodnotu v sobě samém, a který může autoritativně zasahovat i do věcí lidských, do společenského dění.

  53. „Časové vibrace si můžeme představovat jako jednou z charakteristik nějak (dočasně) stabilně uspořádaných fragmentů existence. Jejich vzájemné interakce se odehrávají s různou mírou souladu či nutnosti boje – třeba by mohla míra dosažitelného souladu či tvořivosti boje být úměrná aktuální synchronizovatelnosti těch jejich individuálních časových vibrací?“ – Pane Nusharte, to přijde na to. Bezprostředně vzato čas neprobíhá v zásadě nijak jinak, když dochází k souladu jednotlivých elementů, anebo když mezi nimi panuje vzájemný boj.

    Ale na straně druhé – a snad jste to myslel právě takhle – samozřejmě k plynutí času může docházet jenom tehdy, když jsou jednotlivé částice hmoty alespoň natolik navzájem synchronizované, že vůbec mezi nimi může docházet k nějakým reálným interakcím. A tato vzájemná synchronizovanost pak samozřejmě může vytvářet prostor pro vzájemný soulad respektive tvořivost.

    Vraťme se ale zpátky k samotnému času. Tento „čas“ ovšem není žádnou autonomní jednotkou či entitou; nýbrž on je pouze vnějškovým měřítkem reálných změn probíhajících mezi jednotlivými částicemi respektive entitami. (A ovšem i uvnitř jich samých.) Představme si že bychom svět „zmrazili“ právě v jednom daném okamžiku. Neděly by se tedy žádné interakce, žádné změny reálného světa; a tedy by se i „zastavil čas“. A tento stav by se pak mohl změnit ne snad tím, že by se zase „rozběhly hodinky“, tedy že by se z místa pohnul sám čas; nýbrž výhradně proto že by došlo k nějakým reálným změnám ve hmotných vztazích.

    „Čas“ je tedy vždy pouze sekundární veličinou, zatímco ony hmotné procesy a změny jsou veličinou primární. A jenom proto že tyto hmotné částice a entity jsou nesčetnými vzájemnými vazbami spolu navzájem provázány, jejich interakce tedy probíhají v rámci určitého komplexního kontinua, jenom proto pak se čas v rámci tohoto kontinua může jevit být veličinou autonomní, nezávislou.

  54. „Měl by (si?!?) démos volit papeže?“ („Volby zohavují demokracii.“)

    Účelem voleb (například těch parlamentních) není dospět ke „správnému“ výsledku voleb, tzn. účelem voleb není dospět k vítězství pravdy, o které by se dalo říct, že je tím správným výsledkem; jednotlivé volby nejsou nástrojem k vítězství pravdy nad lží, správným výsledkem voleb není žádný jejich „správný výsledek“, správným výsledkem je to, když je možné se spolehnout, že se budou (za čtyři roky) opakovat. Kdyby naopak účelem voleb bylo dospět ke správnému výsledku a nalézt pravdu, bylo po úspěšném nalezení pravdy opakování voleb již zcela nesmyslné (další volby by již jednou nalezenou pravdu zohavily). Demokracie by samozřejmě pravidelným opakováním voleb (po čtyřech letech) zohavena nebyla.

  55. Pane Nusharte, to co tady píšete jsou argumenty konzervativních apologetů (formální) demokracie. Kdy se právě naprosto vytěsní otázka po obsahu, po reálném výsledku voleb, vytěsní se otázka jestli je to po lidské stránce progresivní nebo regresivní; konečný a jediný „výdobytek“ demokracie se spatřuje v tom, že „za čtyři roky se budou zase konat volby příští“.

    Bělohradský se plným právem odvrací od takovéhoto způsobu voleb, který naprosto rezignuje na otázku po kvalitě, a spokojuje se s pouhou formální stránkou věci, tedy s pouhým faktem že se „budou konat volby příští“.

    Ovšem – na straně druhé ani v Bělohradského modelu není možno nalézt nic, co by mohlo se vší závažností znovu postavit otázku po tom, co je pravé, co je pravdivé. Bělohradský se spokojuje s tím, že tyto (mimoparlamentní) aktivity zdola jsou spontánní; a tuto spontánnost samu už považuje za dostatečnou záruku toho, že tyto aktivity budou progresivní, humánně orientované, z lidského hlediska pravdivé.

  56. „Demokracie je diskuse“
    (jednotlivé volby jsou v té diskusi pouhou větou; účelem jednotlivých voleb není vítězství pravdy nad lží, ale pokračování rozhovoru, přednost rozhovoru před násilným – či pouze autoritativním – prosazením „pravdy“).

    —————————

    Jelikož obecně respektovaným konsenzuálním cílem společnosti v předosvícenské době

    [cílem „božího lidu“, tedy církve, ovšem nikoliv „církve“ jen ve smyslu „autoritativní instituce“, nýbrž církve ve smyslu „všeho lidu“ – ve smyslu společnosti],

    jelikož tedy obecně respektovaným konsenzuálním (stmelujícím – ale posléze i rozdělujícím) cílem v předosvícenské době byla pravda (a nikoliv demokracie jako rozhovor, do něhož má mít rovný přístup každý), tak z tohoto důvodu (z důvodu volby „pravdy“ jako cíle společenského směřování) bylo jasné, že k pravdě nelze dospět „hlasováním všeho lidu“.

    Osvícencům se posléze ale zdálo jasné

    [třeba i na základě historické zkušenosti oné bezvýchodnosti reformace při hledání pravdy a směřování k ní – směřování k „pravdě“ vyúsťující ve (třicetiletou) válku]

    … zdálo se jim jasné, že k pravdě nelze dospět ani autoritativním stanovením pravdy. A tak se nakonec přes všelijaké pokusy (osvícenský absolutismus; zbožštění rozumu ve francouzské revoluci) nejschůdnější cestou jevilo hledání pravdy v diskusi (což vlastně nebylo nic převratně nového) a rovný (pro všechny stejně svobodný) přístup do této diskuse…

    —————————-

    „Vzhledem k tomu, že nyní dochází k rychlým změnám narativu prakticky každý měsíc, potřebují mít automatizovaný způsob, kterým mohou… upravit definici pravdy a na základě toho pak změnit pořadí všech zpravodajských článků.“

    (bývalý zaměstnanec Googlu)

  57. Pane Nusharte, když novodobé (osvícenské) politické uspořádání liberální demokracie přišlo se svým projektem demokratického uspořádání společnosti, pak se před lidstvo postavila vyhlídka na to, jak – osvobozeni od pout a omezení feudální společnosti – nyní členové společnosti v procesu společného rozhodování, na základě racionálních a odpovědných diskusí a argumentů budou nyní společně spravovat své vlastní záležitosti.

    Poté co se ukázalo že z těchto původních slibů o šťastné, bratrské společnosti spravované na základě vzájemné rozumné a odpovědné pospolitosti v reálné praxi nezůstalo skoro nic, když místo hřejivého pocitu z „vlády věcí svých“ se před lidskou společností rozevřela propast nicoty a neustálých vzájemných bojů, tak apologeti tohoto uspořádání všechny tyto sliby na zářné vyhlídky náhle berou zpět a popírají, že je kdy vydali, a na místo toho tvrdí, že ona propast společenské, lidské i duchovní prázdnoty byla prý od samotného počátku cílem, a že to jediné o co se jedná je zachovat garanci „že se budou konat i příští volby“.

    Pane Nusharte, tak kdy nás tedy apologeti systému volební demokracie vlastně obelhali: tehdy, když nám slibovali krásný svobodný lidský svět – anebo teď, kdy to všechno popírají a redukují jenom na holý formalismus stále se dokola opakujícího formalismu voleb?!…

  58. Pane Nusharte, Váš názor na volby jako na demokratickou diskusi svého druhu má určitě něco do sebe. Může nám být dobrým základem pro stoický klid, jsme-li ho ovšem schopni. Mně jde předně o to, jak důležitá a vlivná je (může být, má být) tato diskuse sui generis, v jakém lokále probíhá, zda se v ní uplatňují názory kvalifikované a rozumné, uvážlivé a vstřícné, jak často progresivní.

    Představte si, že čtete dobrou, řekněme třistastránkovou knihu o dějinách 20. století, věku vlastně uvozeného uzákoněním všeobecného volebního práva. Kolik stran v ní bude věnováno všem lidovým hlasováním? V jaké míře rozhodují o vývoji volby (o zveřejněných programech politických stran)? A děje se tak spíše v pozitivním nebo spíše v negativním směru?

    Záhy po přijetí pro demokracii základního zákona došlo k vypuknutí (hezký fatalismus) 1. světové války, jež se vyznačovala mimořádnou urputností. Dejme tomu, že to byla úplná náhoda. Po skončení bojů uvalili vítězové na poražené povinnost drastických reparací a schválili nové uspořádání střední Evropy. Nelze říci, že by nově získaná moc lidu znamenala skvělý zlom v dávném chodu světa… Pokud měla nějaký vliv, pak spíše záporný, neboť ke starým rizikům přidala ještě nová. Do války se bubnovalo reprezentativněji (zklamali i sociální demokraté), ukončení smrtonosného podniku bylo nad obyčej málo přijatelné, velkorysost vítězů (ještě) nepravděpodobnější než jindy. Dobrá, řekněme, že nová (volební) demokracie byla mladá a nezkušená. Bylo však později lépe? O roli všeobecnými volbami formované politiky v nástupu Hitlera (a dalších) k moci a k příklonu k válce bylo (jako o zásadním selhání demokratů) napsáno velmi mnoho. Posléze moc voličů nepředstavovala (skoro) žádný problém ani pro nástup stalinského socialismu ve východní Evropě.

    Podívejme se však také na pozitivnější události. Vstup USA do obou světových válek, vznik OSN, demokratizace Německa a Japonska, rozpuštění koloniální soustavy, spolupráce (mezi bývalými) nepřáteli v Evropě a posléze jejich postupná integrace, vznik státu Izrael, konec segregace v USA, program Apollo, pokus o demokratizaci socialismu v Československu, rušení trestu smrti, snaha o uzavření míru mezi Izraelem a Palestinci… Nakolik k tomu všemu dopomohly volby? Došlo by k zmíněným významným událostem (vůbec, dříve, snáze, lépe), pokud by rozhodování bylo na voličích (ať už by hlasovali přímo, nebo o příslušné obsahujících programech stran)? Krátké časové okno pro nějakou příležitost ovšem leckdy vůbec neumožňuje hlasovat… Často se však osvědčilo (a je tedy rozumné) držet voliče od jistých rozhodovacích procesů dál. Zodpovědnost je na zodpovědných.

    Takhle se dostáváme i k výše nadhozené otázce, zda by bylo dobré ustanovovat papeže demokratickou volbou. Byli ovšem stávajícím starodávným způsobem v minulosti vybráni i nehodní papežové. Ale na druhé straně, byl by zvolen Karol Wojtyla? Byl by zvolen Jorge Bergoglio? Kdyby si všichni Britové volili hlavu státu, byla by mu tak oddaná jako Alžběta z rodu Windsorů? Vysloveně archaickou podobu má výběr nového dalajlámy, přesto se současný čtrnáctý stal významnou osobností. Řekl bych, že volby jsou dobré, jako volitelné, ne jako osud.

    Také z nynější doby lze uvést nemálo případů, ukazujících, že hlasování ve volbách, resp. přizpůsobování se (a podbízení) stran, hlavně nových subjektů náladám voličů působí rostoucí problémy, leckdy za škodolibého (nejen) přihlížení mocností, které demokracii nevyznávají, ba jí pohrdají. Sílí odstředivé tendence a obtížné může být dokonce i úsilí o vlastní obranyschopnost. Těžší než dříve je, jak aktuálně pozorujeme, takřka v přímém přenosu, něco tak samozřejmého jako chránit za pandemie zdraví a životy lidí. Prakticky nemožné je zvýšit (v případě potřeby) daně. Dnes v tomto případě sledujeme stejně jednosměrný proces, jakým se stalo neodpovědné, na nutkání založené vystoupení Británie z EU.

    Volby nebývají zohavením demokracie, ale spíš pravým obrazem společnosti, formované povahou ekonomického řádu. Vklad starých městských (de facto) států demokracii, výdobytek, že slovo (smluvní strany) platí, že rozhoduje nezúčastněný, že je na místě věcnost a že porážku je třeba umět uznat, nyní zdá se eroduje. Že o povaze a stavu demokracie svědčí nejen výsledky voleb, ale také jejich charakter a průběh, to se ovšem týká rovněž volebního „spektáklu“ v USA. „Inovativní“ přístup prezidenta Trumpa k porážce byl nesmírně vážným excesem a precedentem. To, že hanebně selhal sám Trump, no, člověk se může i zbláznit. Ještě daleko znepokojivější je, že byl schopen skoro bez problému vrtěti psem celé „své“ strany.

    Přitom volby mohou být, dovolím si tvrdit, i svátkem demokracie, nejen jejím „zohavením“ a noční můrou. U nás jsme to dokázali při premiéře, po dvě generace trvající neexistenci a po jen krátké přípravě. Chce to ovšem určité základní předpoklady. O nich snad příště.

  59. Vlastně jsem hledal něco úplně jiného; ale přitom jsem narazil na jeden další rozhovor s V. Bělohradským, už staršího data, ale s tím samým tématem: „Demokracie je překonaná forma vlády“. https://nazory.aktualne.cz/rozhovory/belohradsky-demokracie-je-prekonana-forma-vlady/r~i:article:738682/ (Opravdu jsem netušil, že už v roce 2005 Bělohradský dospěl k takovému prozření.)

    Co mě z jeho myšlenek především zaujalo:

    „Zatímco americká demokracie stojí na bezvýhradném přijetí kultury masové, ta evropská hledá stále jakýsi vztah ke kultuře vyšší, z níž chce odvodit svou hlubší legitimitu.“ – To je přesně to, o čem tu vedeme řeč (a spor). Americká (a tedy standardní) formalizovaná demokracie nehledá žádný hlubší fundament, nežli jenom vyhovět právě aktuálním náladám a choutkám volebního lidu. Zatímco v Evropě jsou stále ještě přítomny alespoň určité zbytky tradice anticko-křesťanstké; tedy vědomí toho, že společenské uspořádání, pokud má mít skutečně humánní obsah a impuls, musí stát na nějakém hlubším, obsažnějším, „transcendentálnějším“ fundamentu, nežli jsou tyto živelné nálady mnohdy pouze třeštícího volebního davu.

  60. Další skutečně pozoruhodná myšlenka V. Bělohradského:

    „Rysem demokratické společnosti je třeba to, že téměř nic v její žité každodennosti není demokratické – jsou snad demokratické vztahy v zaměstnání, ve škole, v novinách, bankách, mezi dlužníky a věřiteli či mezi kapitálem a prací vůbec? Je možné demokratizovat „strukturu takové společnosti zevnitř, nebo její vnitřní nedemokratičnost už může být prolomena jen zvnějšku, radikální kritikou, či dokonce nějakou revolucí“?“

    A ještě další citát V. Bělohradského na adresu voleb, tentokrát skutečně radikální:

    “ Volby jsou šaškárna, Petra Buzková nám z plakátů slibovala přátelství a George W. Bush svobodu. Nemáme ani jedno, ani druhé. Vítězství ve volbách je jen naplavenina mediální břečky, kdo více investoval, má více naplavíno, co je nám do něj, ať si obsadí místa v administrativních radách a nepředstírá, že mu jde o něco víc. Kdyby si tam vlezli rovnou bez voleb, bylo by to pro nás všechny levnější.“ (!!)

  61. Mezitím se mi v hlavě přece jenom – alespoň zčásti – vynořilo to, co jsem hledal původně: totiž jméno českého filozofa Erazima Koháka.

    Ten totiž ve své knize „Průvodce po demokracii“, ve které horoval pro institut (demokratických) voleb, v jednu chvíli jenom vlastně jako zcela na okraj zmínil, na čem on vlastně zakládá tuto svou neotřesitelnou víru ve všespasitelnost voleb: „Já věřím, že naprostá většina zvolených zástupců lidu svou funkci pojímá poctivě a odpovědně, že se snaží pro svůj lid udělat to nejlepší.“

    No ano – Kohák tady vycházel především ze svých vlatních osobních zkušeností z kanadské provincie, kde se v malých sídelních komunitách, kde každý zná osobně každého (podobně jako v řecké polis), ještě může udržovat tento prapůvodní smysl a duch reprezentativní demokracie.

    Jenže, při pohledu na reálný provoz „velké“ politiky není možno se vyhnout otázce: a co když je to všechno naprosto obráceně?!… Co když zvolení politikové nemají za svou vrcholnou prioritu nezištnou a poctivou „službu lidu“, nýbrž především sledování svých vlastních zájmů – jak svých osobních, tak i své vlastní partaje? A co volební lid sám – tam kde v oněch malých komunitách ještě převažuje ona bezprostředně lidská stránka věci, není tomu tak že ve „velkých“ volbách se do popředí dere psychologie davu, prefabrikované ideologie, volební hysterie namísto rozumné úvahy?!…

    Erazim Kohák byl tím, čemu se říká „dobrý člověk“; jenže on byl ve své dobrotivosti mnohdy až nekonečně naivní. On propadl té samé iluzi, které tak často propadají právě takovíto „dobří lidé“ – totiž že když oni sami to myslí poctivě a dobře, tak že to jediné o co se jedná je usilovat o to, aby se navzájem spojili „všichni lidé dobré vůle“, a tím že bude pro blaho světa učiněno dost. Tito lidé vůbec nemají schopnost uvědomit si za prvé destruktivní potenciál špatnosti v lidské bytosti; a za druhé si nedokáží uvědomit negativní vliv velkých struktur na chování jednotlivého člověka.

    On tento svůj předpoklad, že „zástupci lidu“ budou vždy (nebo přinejmenším v naprosté většině) jednat poctivě a upřímně, pojal jako jakousi samozřejmost, kterou není vůbec nutno dokazovat; ve skutečnosti ale právě by platnost tohoto svého kréda napřed musel nějakým přesvědčivým způsobem doložit. Což by ovšem byla záležitost krajně nejistá a problematická.

  62. DEMOKRACIE a BUDHISMUS

    „… pak se před lidstvo postavila vyhlídka na to, jak – osvobozeni od pout a omezení feudální společnosti…“

    Pane Poláčku, představte si nějakého jiného „Pullmanna“, představte si, jak se procházíte „dějinami všedního dne reálného feudalismu“:

    „Sheila Fitzpatricková třeba tvrdí, že označovat čarodějnické procesy za jakousi hloupostí vedenou a mnohdy i účelovou brutalitu a nelidskost není úplně výstižné.

    K Fitzpatrickové potom přibyli ještě další kronikáři, kteří poukazovali na takzvaně demokratický aspekt pozdního feudalismu. Obyčejní nevolníci totiž v těchto čarodějnických procesech dostali možnost udávat i feudální elity a posílat je na smrt. Takže podle těchto kronikářů měl feudalismus v oněch čarodějnických procesech jistý – řekněme demokratický aspekt v tom smyslu, že dával neelitám možnost útočit na elity, nevolníkům na svoji šlechtu a duchovenstvo…“ (tolik úryvek z nestranných „Pullmannových“ dějin všedního dne reálného feudalismu)

    Na feudalismu ovšem není zajímavý jenom tento jeho nečekaně demokratický aspekt (který Pullmann později oceňuje i u stalinismu), zajímavá je i ta společnost sjednocující idea pravdy a společného směřování k cíli (ve stalinismu též silně přítomná), kterou nyní tolik postrádáme právě v té naší současné roztříštěné liberální společnosti gustotvorných digitálních mělčin… Končím s ironií, pane Poláčku.

    Teď vážně. Vy v dnešní společnosti přece postrádáte to samé (nazvěme to třeba „sjednocující prvek společného směřování k pravdě“), postrádáte tedy v dnešní společnosti úplně to samé, co v té historické společnosti kritizujete: Dnes postrádáte to, co je včerejším nedostatkem.

    Historickým východiskem z tohoto paradoxu byla pro západní společnost idea demokracie (není to východisko univerzální – není použitelné pro všechny kultury bez rozdílu, je to východisko pouze z této situace, ve které se vývojově (vývojově myšlenkově – tzn. tedy „kulturně“ – i vývojově ekonomicky) ocitla tato (západní) společnost.

    Místním západním vývojovým východiskem z té neřešitelně paradoxní potřeby společného směřování k pravdě byla tedy idea demokracie.

    [O potřebu paradoxní jde proto, že v myšlenkově svobodné společnosti nelze mít pravdu společně (nemohou ji při rozdílných názorech mít všichni), ale zároveň nelze společně akceptovanou pravdu ustanovit ani autoritativně (nebyla by pak totiž společně akceptovaná a z historie též víme, že autoritativně ustanovená pravda pravdou velmi často není).]

    Idea demokracie ovšemže nikdy nebyla a ani nemůže být ideou pravdy, ke které bychom měli společně směřovat (toto nedorozumění je právě příčinou Vašich výtek, pane Poláčku – pokud tedy ovšem nejsme budhisté a ta „cesta není cílem“), idea demokracie je totiž jen cestou k tomu cíli pravdivosti, je diskusí, do níž má mít rovný přístup každý (aby se i svými vlastními omyly společně podílel na cestě k pravdě), je rozhovorem v němž jednotlivé volby jsou pouze větou tohoto rozhovoru směřujícího ke společnému nalezení pravdy.

    To, že někdo mluví vulgárně, samozřejmě rozhovor (tu „demokracii“) zohavuje, ale nemůže to být důvodem k zavržení rozhovoru jako prostředku k domluvě – prostředku k dorozumění

    [dorozumění je „cesta“ k nalezení pravdy],

    dorozumění, které nahrazuje boj

    [nahradit boj dorozuměním je „cesta“ a tato cesta je cíl (nemeditujme zbytečně nad „konečnou pravdou“, ale soustřeďme se na dorozumění mezi sebou – tedy na dobrý chápající vztah k bližnímu, který je tou cestou, ale i cílem, a zároveň ať je to i pravda – ten dobrý vztah – ať tedy dobrý vztah k bližnímu je pravdou a ne lží či pokrytectvím)].

    Závěrem je tedy možno říci, že nepochopení demokracie je vlastně nepochopením budhismu, což ale u člověka západní kultury lze běžně předpokládat.

  63. DEMOKRACIE A DISKUSE

    Pane Nusharte, v prvé řadě byste měl jasně odlišovat, kdy hovoříte o „ideji demokracie“ – a kdy hovoříte o skutečné, reálné demokracii.

    Idea demokracie – ano, tady by se skutečně měla konat diskuse, tak jak to žádal Masaryk. Který pak ještě dále precizoval (což už se ale jenom velice málokdy zmiňuje), že tato diskuse má jenom tehdy potenciál být základem pravé demokracie, když si účastníci této diskuse NAVZÁJEM NASLOUCHAJÍ. Když se navzájem berou vážně, když používají rozumné, uvážlivé, racionální argumenty.

    Ale – co z tohoto všeho je skutečně přítomno v REÁLNÉ demokracii? – Pro mě byl v tomto ohledu dost přelomový jeden zážitek, který jsem měl celkem nedlouho po mém příchodu ze světa totality na Západ; kdy jsem už sice při pohledu na reálnou demokracii tušil, že s ní něco zcela zásadního není v pořádku, ale tehdy jsem to ještě nedokázal jasně pojmenovat.

    Byl to pak jeden můj spolustudující na univerzitě, který při pohledu na jednu předvolební debatu několika politiků konstatoval, že „sie reden nur noch aneinander vorbei“, tedy že si ve skutečnosti už navzájem vůbec nenaslouchají, každý z nich jenom odehraje své vlastní show, volebnímu publiku předhodí ideový program své vlastní politické partaje, a už se jinak vůbec nenamáhá s hledáním pravého, pravdivého, to jest komplexního obrazu skutečnosti. Komplexního – to jest takového, který by v sobě integroval i pravdy jeho politických a ideových protivníků.

    Právě tohle je ten zcela zásadní rozdíl, pane Nusharte: pravá pravda (jak už ostatně sám Sokrates v Platónově „Ústavě“ sdělil svému partneru v diskusi) musí být nutně komplexní, to jest musí dokázat se na danou věc „podívat ze všech jejích stran“; zatímco politické pravdy v reálné, konvenční demokracii jsou přesně naopak vylučující, negativistické, každá z nich automaticky popírá všechny pravdy konkurující.

    Ten Masarykův požadavek vzájemného naslouchání si tedy v této standardní demokracii nikdy není naplněn; a on ani naplněn být nemůže, dokud zde jednotlivé subjekty vystupují v rolích vzájemných konkurentů.

    A oni ani v jiných rolích nežli konkurentů, nebo přímo nepřátel vystupovat nemohou – protože samotná materiální společnost je roztržená, rozpolcená do různých, protichůdných, navzájem neslučitelných zájmů.

    Právě proto byl onen Masarykův požadavek sice ve věci samé naprosto správný – nicméně zároveň naprosto naivní, protože Masaryk nikdy nepochopil základní postulát Marxe, totiž že napřed je nutno odstranit mezilidské rozpory a protiklady ve sféře materiální, a teprve potom je možno dosáhnout vzájemné shody ve sféře „společenské nadstavby“, tedy kromě jiného ve sféře politiky.

    ———————————

    A co se Vašeho strašení (středověkým) nárokem na totální pravdu týče: pane Nusharte, kdybyste měl hlubší znalost zákonů a principů dialektiky (což Vám ovšem nevytýkám, jedná se opravdu o značně specifickou záležitost), pak byste možná věděl něco více o tom, že dějinný vývoj probíhá ve formě dialektických protikladů. Přesněji řečeno: ve formě střídání protikladů. Kdy napřed vládne jeden moment, jeden určitý aspekt dané záležitosti – a poté co se vyčerpá jeho potenciál, je negován, svržen, vystřídán momentem opačným, protikladným.

    Takže tedy: křesťansko-komunistický nárok na „jedinou pravdu“ byl v procesu dialektické negace vystřídán principem plurality; což byl sám o sobě krok dějinně zákonitý, nicméně tento „demokratický pluralismus“ je principem stejně tak omezeným, stejně tak jednostranným, jako předchozí totalita. Takže jestli má vývoj jít ještě dál, podle oněch zmíněných zákonů dialektiky nemůže být žádný jiný, nežli cestou dialektické syntézy těchto o sobě protikladných momentů, tedy momentu jedné komplexní pravdy na straně druhé, a momentu mnohosti, plurality na straně druhé. Každý z těchto obou momentů má svou vlastní pravdu, ale jenom omezenou; skutečná pravda může vzniknout až jenom jejich vzájemným spojením.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *