Mariánské léto

17 komentářů u „Mariánské léto“

1. Ludvík Vaculík vždy jednou v roce v příslušný čas svůj fejeton obdařil stále stejným názvem: „Jaro je tady“. Napadlo mě – při pohledu na nejnovější básničky paní Hájkové – že my bychom zde mohli zavést nějakou podobnou periodicitu, s názvem „Podzim je tady“. Každý rok znovu se zde nějakým způsobem vynoří připomínka tohoto ročního období; tohoto podivného, přelomového času mezi letním žhnutím, a mezi zimním umrznutím. Podzim – ten se vyhýbá oběma těmto extrémům, ale zároveň (pokud se zrovna neutápí v podzimních deštích) v sobě spojuje obojí, jeho slunce má ještě hřejivou sílu, aniž by spalovalo, ale zároveň je už v něm znát tichá melancholie zimních časů.

   Mám rád toto období hřejivé podzimní melancholie, člověk nemusí ani být vyznavačem mariánského zjevení 😉 , aby měl smysl pro jeho mystickou atmosféru. Toto prolínání obou protikladů – letního a zimního – jako by představovalo samo o sobě nějakou zcela novou kvalitu, jako by otvíralo smysly pro vnímání nějakých jiných, skrytých dimenzí bytí.

   Po „věčném létě“ skutečně netoužím, časem by se mi stalo příliš jednotvárným. Je to právě toto ohlašující se odcházení, které bystří smysly pro něco nového, pro něco skrytého, v letním žáru neviditelného.

2. Něco odchází a my zůstáváme. A jednou to bude obráceně.

3. To je krásně poeticky vyřčeno, paní Hájková! 😀

   Takto nahlíženo je možno celou záležitost (našeho „odcházení“) pojmout docela smířlivě: všechno se děje v řádu věcí, a je to tak tedy také v pořádku. Je čas přicházení, je čas trvání, a je čas odcházení. To všechno o co se jedná jestli z nás samých něco přetrvá, i po našem odchodu; tedy jestli po nás na tomto světě zůstane nějaká pozitivní stopa.

4. Jen jestli to, že po nás něco zůstane, není pustá iluze. Něco jsme vybudovali? No a co? Vždyť náš svět (Země) jednou zanikne, i Slunce zanikne. Vzpomínka na nás může ještě chvíli žít v paměti našich blízkých, u významnějších osob dokonce v dějinách. Ale všeho dočasu. I pomníky se časem bourají.
   Všechno zanikne. Zůstane jen láska, která (podle apoštola Pavla) nezanikne nikdy. Neboť Láska je tvořivá energie, podstata všeho jsoucího. A kdo miluje, podílí se na ní.

5. Nějaké stopy po nás zůstanou vždycky. Vždyť veškerý přítomný svět spočívá jenom na tom, co vybudoval svět minulý. Vezměme si jenom pouhou techniku: kdyby náhle zmizelo to vědění ke kterému se propracovaly minulé generace, pak by se lidstvo rázem ocitlo zpět na samotném počátku. Nebylo by tu naprosto nic.

   A to samé platí i o světě sociálním, respektive duševním. Každá nová generace nevyhnutelně navazuje na to, co vytvořily generace předchozí. Ve fyzice platí nejen zákon zachování hmoty a energie, ale i zákon zachování informace. A i náš veškerý duševní a sociální život – abstraktně řečeno – nesestává z ničeho jiného nežli ze sumy těch či oněch „informací“.

   A zkáza Země a Slunce? – Ale jistě, tento materiální fundament současného lidstva jednou zanikne. Proto je pro lidstvo nezbytné expandovat někam dále do vesmíru. Ale i ty pozemské bytosti, které jednou – na tak vysoké technické, a doufejme že i kulturní úrovni, že si to dnes vůbec nedokážeme představit – vydají na tuto cestu, tak budou stále ještě nějakým způsobem v sobě nést i to, co my jsme, co my tvoříme, co my žijeme dnes.

   Láska?… Já jsem vždy krajně skeptický, když se celá šíře lidského žití, ale i vůbec objektivního bytí redukuje na jeden jediný aspekt, na jeden jediný moment. Ať se vzývají jakkoli vysoké principy, tato jednodimenzionalita v chápání naší extrémně složité skutečnosti vždycky bude nějakým způsobem zužující. Ostatně, z čistě fyzikálního hlediska je náš vesmír založen na principu atrakce (přitahování, který by bylo možno ztotožnit s „láskou“), stejně tak jako na principu vzájemného odpuzování, negace. Bez této základní duality by vůbec nic nemohlo reálně existovat.

   Z kosmického hlediska vlastně „nejláskyplnější“ kosmické objekty jsou černé díry, které vše jsoucí svou neodolatelnou přitažlivostí vtáhnou do sebe.

6. Platón (respektive Platónův Sokrates) také usiloval o to celý jsoucí svět nahlížet z perspektivy jednoho jediného principu; i když ten byl vlastně podvojný, jednalo se o „krásu“, která zároveň znamenala „dobro“. Přičemž základem oné „krásy“ byla – domnělá – dokonalá harmonie vesmíru, pohybu nebeských těles. Jak dnes už ale víme, tato zdánlivá kosmická harmonie byla pouze ryze optická. Ale i bez ohledu na to: celá velikost, ale zároveň i celá omezenost Platónova pojetí světa (i jeho společensko-politických teorií) vyplývají právě z této snahy všechno podřadit pod tento jediný (nejvyšší) princip. Platón na tomto základě mohl rozvinout velkolepé myšlenky; ale na straně druhé se víceméně naprosto míjel s realitou přirozeného lidského žití.

7. Myšlenka expandování člověka do vesmíru po zániku Země a Slunce je velmi troufalá a těžko uvěřitelná v době, kdy lidstvo balancuje na pokraji jaderné katastrofy.

8. Láska (coby „jednodimenzionální“ pojem) : asi záleží jak si i tuto slovní značku zadefinujeme. (Člověk) Ježíš asi měl na mysli důvěru/otevřenost ve vztahu Toho kdo tvoří k Tvořenému (nebo ale jen k Rozenému?…).

9. Zrovna dnes jsem našla na internetu „definici“ lásky od Martina Bubera:
   „Láska je odpovědnost nějakého Já za nějaké Ty.“
   To by patrně odpovídalo spíš lásce člověka k člověku. Takovému, kterého známe (potkáváme a oslovujeme).
   Ježíš mluvil také o lásce k Bohu („Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ – Mt 22, 37)
   A apoštol Jan říká o lásce: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ (1 Jan 4, 10) To spíš vypadá jako když bez Boha vůbec nejsme schopni milovat.
   Ty biblické citáty ovšem pro pana Poláčka nepřicházejí v úvahu. Vždyť on opakovaně deklaroval, že v Boha nevěří.
   A možná nevěří ani na tu lásku člověka k člověku.

10. Paní Hájková, já už jsem v minulosti napsal, že na křesťanském pojetí lásky mi vadí především její až přímo „inflační“ užívání. Pravá láska je velice intimní záležitost; a já pociťuji intuitivní nedůvěru ke všem situacím, kde je s tímto slovem až příliš okatě žonglováno.

    Samozřejmě: v (postježíšovské) křesťanské tradici je „boží láska“ centrálním pojmem, je tedy nutno o ní nějakým způsobem hovořit; ale i tady bych – abych ji mohl považovat za skutečně autentickou – upřednostňoval maximální střídmost v jejím užívání.

    Ostatně, už jsem to také v minulosti několikrát zmínil: Ježíš sám (to jest: v synoptických evangeliích) se o lásce zmiňoval jen velice sporadicky; až teprve v Janově evangeliu se náhle přímo otevřela stavidla s vyloženými přívaly „lásky“. Přičemž – autor Janova evangelia sám s největší pravděpodobností Ježíše nikdy neviděl (ale je prakticky jisté, že se nejednalo o apoštola Jana); ale v každém případě to byl helénisticky vzdělaný autor, dá se proto soudit že jeho pojetí „lásky“ vzniklo pod vlivem novoplatonismu, a dokonce by se asi nemalým právem dalo soudit, že je víceméně přímým importem z Platónovy „Hostiny“. Která pojednává právě o lásce, jakožto tom impulsu, který člověka pozvedává (v konečném výsledku) k nejvyšším, božským sférám. Vidíme tedy (opět jednou) úzké paralely mezi křesťanstvím a mezi helénismem, respektive konkrétně Platónem; jenom s tím rozdílem že co je u Platóna podáváno primárně cestou rozumu, to je v křesťanství šířeno cestou víry.

    ——————–

    Mimochodem: právě včera jsem sledoval jednu televizní dokumentaci o vzestupu (a pádu) řecké říše, jak známo řecký svět nakonec ovládl Řím, ale napřed tomu bylo tak že Římané, ačkoli vítězi na bitevním poli, vůči Řekům trpěli trvalým pocitem kulturní, intelektuální méněcennosti, neboť sami nebyli schopni stvořit srovnatelně vysoké výtvory ducha. Oni tedy Řeky obdivovali, oni je napodobovali, své syny nechávali studovat u řeckých filozofů, stejně jako dnes se (téměř) každý snaží alespoň nějaký rok studia absolvovat ve Spojených státech.

    Jenže – poté co se Řím stal křesťanským, došlo náhle ke zlomu. Křesťanský Řím začal bojovat proti řeckému „pohanství“ – a tak byla zrušena a zakázána (či dokonce rozbořena!) řecká divadla, byly zrušeny a zakázány řecké filozofické akademie. V této destrukci, v tomto ničení bylo přítomno jen velmi málo „křesťanské lásky“, ve jménu světonázorové nesnášenlivosti byl do země zadupán řecký duch. A bylo jen čirou náhodou, že se po mnoha staletích a dlouhými oklikami přece jenom dokázal do Evropy znovu vrátit.

11. Stává se mi dost často, že když zde probíráme nějaké téma, že náhle v deníku Právo (jmenovitě v její kulturní příloze „Salon“) vyjde článek k tomu samému tématu. Tak se stalo i pro tentokrát; my jsme se zde zabývali kontinuitou minulosti, současnosti a budoucnosti, tedy svým způsobem „přežíváním“ zemřelých v těch žijících. A v dnešním Právu vyšel obsáhlý text Ondřeje Slačálka, který se zabýval dosti podobnými záležitostmi.

    Ondřej Slačálek je vůbec můj oblíbený autor, sdílím s ním naprostou většinu jeho myšlenek. I když bezprostředně se zde jednalo o něčem jiném, název článku je „Vyrvat mýtus z rukou fašistů“, Slačálek zde komentuje knihu jedné polské autorky, která rozebírá národovecké mýty slovanských národů, v prvé řadě samozřejmě Poláků. Centrální myšlenkou zde je, že mýtus sám není třeba zatracovat; naopak mýtus nám umožňuje přístup k hlubším pravdám, které (ještě?) nedokázal pochopit rozum. (Mimochodem Slačálek naznačuje, že nástup racionalistického, osvícenského rozumu byl sám nejspíš také svého druhu mýtem.)

    Takže mýtus sám naprosto může hrát pozitivní úlohu, a to dokonce i mýtus národní. (Právě proto je ale nutno tento národní mýtus, tedy toto národně-citové kontinuum, vyrvat z rukou reakcionářských, fašizujících hnutí.) Přičemž ona polská autorka (Marie Janionová) toto národní kontinuum předestřela jako schopnost, připravenost „mluvení živých s mrtvými“. Dokonce zde padla věta, že jenom „se svobodou našich mrtvých můžeme pochopit i svobodu svou vlastní“.

    Slačálek sám se v zásadě ztotožňuje s tímto jejím pojetím, tedy s touto národně-kulturní kontinuitou „hovoru živých s mrtvými“; on ovšem staví otázku, do jaké míry je v dnešní – multikulturní – Evropě legitimní hovořit jenom a pouze s vlastními mrtvými, tedy s mrtvými svého vlastního národa. Ale bez ohledu na to je skutečně možno říci, že je to – na rozdíl od racionalistického rozumu – právě tento (národní) mýtus, který dokáže uchovat to, co vytvořila minulost, co vytvořila moudrost našich předků.

    A tedy – je možno dodat – kdo může uchovat i to, co se snad dobrého a moudrého podařilo vytvořit nám.

12. Vyrvat (národní) mýtus z rukou reakcionářů a fašizujících hnutí?
    To by mě docela zajímalo, co má Slačálek za představu. Nedávno zesnulý Erazim Kohák, proživší prakticky celý svůj život v USA, přesto cítící jako Čech, měl taky určitou představu českého národa a nedal si ji vzít, ačkoliv národ byl donedávna na levici téměř sprosté slovo. Nedá se v žádném případě říct, že by ta jeho představa byla nějaká fašistická představa národa „krve a půdy“. On naopak mluvil o duchovním národu, což prostě znamená komunitu lidí hlásící se k duchovnímu odkazu českého národa, bez ohledu na to, zda mají patřičné národní „geny“ nebo zda se zde narodili či nikoliv. Duchovní národ se podle něj skládá z lidí dobrovolně a z vlastního rozhodnutí se hlásících k nějakému dějinnému odkazu. Není to povinné (neplatí žádné „a kdo se odrodí, čepelem v tu zrádnou hruď“).
    Cítit sepětí s nějakým národem může člověku pomoci bránit se pocitům vykořenění, ztrátě identity, což je důležité. Zvlášť pro ty, co nepatří ani k žádné církvi a nejsou prostě „nic“. Věděli to i komunisté, byť se komunismus odjakživa hlásil k proletářskému internacionalismu. Samozřejmě, s jejich pojetím národa nemusíme souhlasit.
    Mé první dvě děti dostaly při vítání občánků kovovou pamětní medaili s nápisem „Patříš k národu, který buduje komunismus“. Ať už se na to díváme jakkoliv, národ by měl mít nějakou ideu, k níž se hlásí (byť to už nebude komunismus) a k níž se mohou hlásit i jiné národy. Aby totiž nesklouzl k tomu, že by uctíval pouze sám sebe.
    Masaryk, tuším, měl za to, že český národ (on ho také pojímal duchovně) kráčí za ideou humanismu.

13. Dnes znovu někteří zažívají a možná i my budeme zažívat plnou silou, že národ (ale také impéria) jsou reálně působící prostředí – v dobrém i hodně zlém.

    „… a k níž se MOHOU (t.j.po svém, a nemusí) hlásit i jiné národy“ (a jednotliví lidé) :
    to může být myslím dobrá nabídka úniku z tendence systémů které idea národa tvoří čerpat svou „informační uspořádanost“ na úkor nepřátel a zrádců z okolí i zevnitř.
    Ale: Pan Poláček připomněl (na okraj dialogu o Hostině) neláskyplný střet řeckých a židovských „lobystů“ o ducha tehdy dominantního impéria…
    Historie křesťanství mi připadá (aspoň v dojmech z četby Dějin křesťanství od Paula Johnsona) od počátku utvářena utrpení přinášejícími střety mezi (židovskou) inspirací k reformaci-autentizaci žití před/s Bohem a (více či málo vědomými) intencemi obnovit nadnárodní – univerzálně sdílené prostředí „životního pocitu“ podporující soudržnost impéria (které již mělo značné problémy z antagonismů „zákona“ o zachování informace mezigeneračně sdílené společností a zákona o spontánním narůstání entropie.
    Uznávám pane Poláčku pravdivost za Vašimi rozpaky – obavou z „inflačního znehodnocení“ pojmu (křesťanská) láska. Možná by umělý rozpor řešilo přijetí výzvy citované z Matoušova evangelia v jejím celistvém kontextu (také:… byl jsem na cestě, ujali jste se mne…) – a aplikovat i na „ono slovo“ úctu a bázeň které doporučuje druhé přikázání 🙂

    Takže odtud zpět k idei národní – ideálně by mohla být nevysloveně sdílená.
    A reálně asi i je : těžko si představit, že utrpení která musí být nyní zažívána by se nějak (po svém, z velké části vědomím nezpracovaně) nepropsala do životních pocitů a strategií lidí dalších generací.

14. Pan Nushart zmiňuje nějaké střety řeckých a židovských lobistů, tedy zřejmě řeckého a židovského ducha (?). A mě zrovna včera napadlo napsat sem něco o myšlenkách jednoho židovského filosofa, jehož knížku jsem právě četla.
    Aby tu nebyli jen Sokrates, Platón a Aristoteles.
    Takže nejpozději zítra to panu Poláčkovi odešlu.

15. Dobře, paní Hájková, budu se těšit. 🙂

    Ale zdá se, že napřed musím ještě poněkud blíže osvětlit, o co se v onom článku (Slačálkovi) jednalo. V každém případě je nepopiratelným faktem, že národovectví, národní identita (spolu s pocitem národní výlučnosti, či dokonce národní nadřazenosti) je dnes v rukou reakcionářských, až přímo fašizujících hnutí.

    Vlastně to není Slačálek sám, nýbrž ta polská autorka (M. Janionová), která chce tuto národní identitu (v pozitivním smyslu) rehabilitovat. A tedy ji vyrvat z rukou oněch fašizujících hnutí. (Právě ona mluví o onom hovoru či dialogu „živých s mrtvými“.) Slačálek s takovýmto postojem zřejmě v zásadě souhlasí; ovšem přece jenom vznáší určitou námitku, jestli takovýto „hovor s mrtvými“ pouze v rámci vlastního (v daném případě polského) národa není až příliš omezující. Za prvé by do něho právem patřili například i polští Židé (což Janionová ovšem také uznává; nicméně je zřejmě nepojímá jako autentickou součást polské národní identity). A za druhé Slačálek klade otázku, jestli by se onen „hovor s mrtvými“ neměl konat v rámci celé Evropy. Protože tato pouze národně chápaná identita je dnes sama o sobě zužující, podle Slačálka je dnes zřejmě daleko progresivnějším počinem pojímat se jako součást celoevropské kultury, a tedy i celoevropské identity.

16. Jinak bych ale s Vámi paní Hájková v zásadě plně souhlasil, já jsem nikdy nebyl přívržencem kosmopolitismu, pro mě takovýto postoj vždy znamenal stav vykořenění, a jakési duchovní či emocionální povrchnosti.

    Vlastně jsme zde opět jednou u růže Malého Prince: ano, objektivně vzato jsou všechny růže stejně krásné a všechny voní stejně; ale přesto je to ta jedna zcela určitá, která se stává jedinečnou a nezaměnitelnou a nenahraditelnou právě tím, že je „naše“, že jsme to my kdo se o ni staráme, kdo o ni pečujeme, a bez čí péče by ona zahynula.

    Abstraktně filozoficky vyjádřeno jedná se o dialektiku obecného a jednotlivého. I tak velký univerzalista jako byl Hegel („člověk je univerzální bytost“) vždy se vším důrazem trval na tom, že obecné (obecná norma, pojem, určení) existuje jenom prostřednictvím jednotlivého, a že bez tohoto živoucího jednotlivého ono obecné zůstává pouhou abstrakcí.

    – Ovšem je nutno také podotknout, že on nakonec dospěl k závěru, že jednotlivé národní státy spolu i v budoucnosti nevyhnutelně musí vést války (!), aby si v jejich víru a zápalu znovu a znovu obnovovaly svou dynamiku, svou životní energii. – Kterýžto závěr je ovšem důsledkem jeho modelu dějinného vývoje, který se podle něj dovršil v novodobé „rozumné“ konstituční monarchii, a proto už v sobě sám nemá žádnou možnost dynamiky nějakého dalšího vývoje.

17. „zpět k idei národní – ideálně by mohla být nevysloveně sdílená“ – ano, pane Nusharte, i já jsem toho přesvědčení že to co je skutečně pravé, to se udržuje především „nevyslovenou sdělností“, je to jakési „tiché něco“, které se dá jen velice obtížně uchopit, sevřít do korzetu slov. Vůbec, čím více se blížíme k pravým podstatám věcí, tím méně je možné tuto pravou podstatu uchopit pomocí pojmů lidské řeči.

    Už jenom proto ostatně nevěřím národovcům, že oni svou věc míní upřímně, to zaklínání se vlastním národem je vždy příliš hlasité, příliš křiklounské, nežli aby mohlo být opravdové. Už vlastně české národní obrození – jakkoli samo o sobě samozřejmě mělo své oprávnění – zřejmě dost trpělo touto ostentativní hlasitostí, bylo v tom asi i mnoho pózérství.

    „Byl jsem na cestě“ – ano, s takovýmto vyznáním se ovšem mohu v zásadě naprosto ztotožnit. 🙂