Eva Hájková
LITANIE KE VŠEM SVATÝM
Všichni svatí
mrtví svatí
tam vysoko nad oblaky
z prozářené mlhy
Na hrobech vám kvete
kvítí podzimu
To co jsme my
vy jste byli
Budem i my
co jste vy?
U Božího trůnu
čekáte prý na nás
až budeme jeden lid
Jeden Boží lid
Až budeme tvořit
jedno svaté lidstvo
co před Božím trůnem
zpívá s anděly
A my zatím pod oblaky
z prozářené mlhy
bojujeme svoje války
honíme se za slávou
stavíme si pyšné domy
nebo jen tak v slzách
táhnem svoji káru
do lidštějších míst
PTÁCI A SNY
Je chmurný listopad.
Můj dům se do tmy noří.
Já nejdu ještě spát.
Má svíce ještě hoří.
Noc sílu nabírá.
Kam ukryjí se ptáci,
když den se zavírá,
když podzim teplo ztrácí?
Kam ukryjí se sny,
když opustí svá sídla,
když šedivé jsou dny,
když umrznou jim křídla,
když vzhůru k nebesům
se mohou už jen dívat?
Otevři jim svůj dům
a nech je odpočívat.
BŘÍZA U HŘBITOVA
Ta bříza u hřbitova
dřív zelená a bílá
už z dálky svítí zlatem
Jak se nám proměnila!
Odkudpak chudá vzala
to skvostné oblečení?
Není to jenom maska
co v nahotu se změní?
Déšť strhá jí to zlato
co vítr neodvane
Ta bříza u hřbitova
chudou se zase stane
K novým básničkám paní Hájkové se mi nepodařilo najít takový ilustrační obrázek, který by přímo odpovídal obrazu jedné z nich; měla by tu být vlastně jedna jediná bříza, a to – asi – vně hřbitovních zdí, ale takovou konstelaci se mi nepodařilo najít. Nicméně ten obrázek který jsem nakonec vybral snad ze všech ostatních nejlépe odpovídá melancholickému vyznění jak této básničky, tak i těch druhých.
K básničce „Ptáci a sny“: dost často si říkám, že naše existence sestává vlastně především ze snů. Neboť všechno co v našich životech děláme, to má konec konců ten účel, aby se tím nějakým způsobem zlepšil, zpříjemnil náš život. Jistě, celou řadu činností vykonáváme jenom jako pouhou rutinu; ale vše co přesahuje tuto rutinu všedních dní, vše co je spojeno s našimi tužbami a životními plány, to všechno patří vlastně do kategorie snů.
Svým způsobem se dá říci, že celá naše budoucnost (a to i ta velmi blízká) je vlastně jenom náš sen. Ale vlastně i přítomnost: ta je neustálou konfrontací mezi sny které jsme měli, a jejich (ne)splněním. Proto je pro nás natolik zatěžující, když se naše sny neplní a nesplní; s každým takovým nesplněným snem se ztrácí něco z našeho vlastního žití, z naší vlastní životní substance.
Ovšem – vždy je také nutno rozlišovat, které z našich snů jsou pozitivní v tom smyslu, že jejich splněním bychom náš život posunuli někam dále; a které z nich objektivně spadají do kategorie „plané“.
„Nemusíme snít o tom, že změníme svět, ale můžeme změnit naši mysl, která se nevzdá naděje.“
https://www.pritomnost.cz/2023/08/28/sny-a-nadeje/
Pokud pominu noční sny, jež si pamatuji chvilku po probuzení, nebo které se mi občas vybaví i někdy později ve dne, pak snivý typ nejsem. Zvlášť co se mého života týče. Ale ani v záležitostech společenských se neoddávám snění, rozumová složka, posuzování, má navrch. Svou roli snad hraje i to, že mi stačí, když zrovna absentují špatné zprávy a když dobré jsou aspoň maličkosti, nemající ovšem valného účinku. Ani tato skromnost mi častější uspokojení nezaručuje… Je to dáno nejen tím, že svět „ve zlém polehává“, ale i letem času, na jehož křídlech jsme již dávno opustili milou a známou krajinu domova, jež nás formovala. Žel to tak asi musí být. Když si představím předky, jak by se mezi námi dnes cítili, myslím, že by na světě většinou pociťovali větší rozmrzelost a odcizení než my.
Stromy, květy, ptáci, mraky jsou častým námětem básní paní Hájkové i předmětem našich zdejších úvah. Možná spolu s tím, co je nám nejdražší, vstupují do našich snů, které si nepamatujeme, nebo neuvědomujeme. Jde o „věci“, jež byly pro lidi, jako pradávný rod, po mnohá tisíciletí hodně přítomné, dobré a důležité a které proto na nás působí tak spolehlivě a velkou silou. Když je vidíme, cítíme, že svět ve své podstatě trvá a my že zde teď žijeme.
To je krásně vyjádřeno, pane Horáku, že jsme dávno „opustili milou a známou krajinu domova, jež nás formovala“. A někdy máme pocit, že svět už není tak docela náš.
I to o stromech, květech, mracích, ptácích: „Když je vidíme, cítíme, že svět ve své podstatě trvá a my že zde teď žijeme.“
Tak nějak mě při tom napadla slova Kazatele:
„Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá.“
Asi před měsícem jsem se na procházce na kopci zadívala na oblohu s mraky a napadlo mě na okamžik, že je stejná, jako když mi bylo devět let a že čas je možná iluze.
Ano, svět ve zlém poléhavá (ten lidský svět), ale kdy vlastně v něm nepolehával? Možná je skutečně pravda, co napsal pan Nushart, že jsme od onoho vysněného budoucího světa pořád stejně daleko jako byl Ježíš před dvěma tisíciletími. A měli bychom hledat Boží království, které už je zde přítomné, ne to, které přijde až někdy v budoucnu, kdoví kdy.
Odpoledne mě z ničeho nic napadla Ježíšova slova: „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.“
A nějak se mi chtělo tomu věřit.
Samozřejmě, paní Hájková, že společenské poměry a životní podmínky byly v minulosti vždy tvrdé, nepěkné a nespravedlivé, objektivně asi vesměs horší než jsou dnes. Zrovna jsem si četl v dědečkově životopisu (jehož kopii jsem někomu posílal), takže mám čerstvě v hlavě, jaká bída byla za kapitalismu běžná, dokonce i v době vrcholící prosperity. Ohledně minimálního zapojení většiny lidí do tržního hospodářství (jehož potenciál dnes skoro všichni vyzdvihují) panovala tenkrát lhostejnost či bezradnost.
Je ovšem něco jiného o nepravostech (propastných sociálních rozdílech a bídě, měšťáctví a prospěchářství, pokrytectví a předsudcích, korupčnictví a poplatnosti, bezohlednosti a destruktivitě, omezenosti a nadutosti) vědět, a něco jiného být jejich letitým svědkem, sice ne zcela mlčenlivým, ale o to více bezmocným. Navíc za rychlého vzrůstání všech sil a prostředků, v globální vesnici, za rozkladu širšího hodnotového rámce.
Pane Horáku, to je skutečně zajímavé: hned jak jsem začal pročítat poslední příspěvky (tedy ještě nežli jsem se dostal k tomu Vašemu poslednímu, kde zmiňujete že jste pročítal životopis svého dědečka), jsem si z nějakých důvodů sám vzpomněl na svou babičku – u které jsme po její smrti objevili taktéž něco takového jako její vlastní životopis! A přitom nikdo neměl ani tušení, že ona něco takového psala. O ní by se dalo právem říci, že to byla „prostá venkovská žena“; a najednou takovéto bezmála literární dílo!
Ovšem – obsah jejích zápisků (spíše se to dá takto nazvat, nežli aby se jednalo o nějaký ucelený životopis) byly těžké nářky nad jejím životem. Který ona ovšem neměla nijak snadný; z velmi podobných příčin které jste zmínil i Vy, tedy v důsledku velké nouze za První republiky. – Ovšem druhou stránkou věci je to, že za tuto rodinnou nouzi nesla do velké míry vinu právě ona sama. Její muž, můj děda, byl totiž velice dobrý kovář, pro něj nebylo problémem dostat práci na nějakém statku. Ovšem babička – to se nedá nic dělat – byla velice přísná osoba (mírně vyjádřeno), které mnoho věcí kolem ní „nevonělo“. A když se jí něco nelíbilo, tak to dávala zcela nepokrytě najevo. Zkrátka: hudrovala a hudrovala tak dlouho, až to ani sám statkář s ní nemohl dále vydržet, a raději dědečka-kováře propustil ze svých služeb. Takže se rodina neustále stěhovala sem a tam.
Nicméně v jednom případě ani ona vinu nenesla: když děda byl jeden čas dlouhodobě natolik nemocný, že nemohl vůbec pracovat. V té době se rodina skutečně ocitla v krajní existenční nouzi.
Dost možná bylo právě toto důvodem, proč babička vstoupila do komunistické strany. Nevím kdy, zda už za První republiky nebo až po válce; vystoupila z ní ale pak po roce osmašedesátém. Jak řečeno byla to velice přísná osoba, a vstup „přátelských“ vojsk do naší země nikdy neodpustila.
Co se vztahu snění a naděje týče (konkrétně v onom článku v Přítomnosti) týče, pak autor sice naléhá že naše životní naděje si bezpodmínečně musíme uchovat; ale nijak nesděluje, na jakém základě. Tím spíš že – byť i jen nepřímo – doznává, že stav okolního světa nám žádný základ pro nějaké nadějeplné postoje neskýtá.
Jistě, člověk vždy (za normálních okolností) žije primárně svůj osobní, soukromý život, a teprve vedle něj respektive sekundárně život veřejný, občanský. Ale přesto… Zcela konkrétně, mně v právě v minulých dnech šla opakovaně hlavou myšlenka, že tento svět v současné době nemá, nepřináší nic, co by mohlo být zdrojem nějakých nadějí.
Tato bezvýchodnost, bezperspektivnost současné situace se stane ještě zřejmější, když si ji postavíme do kontrastu s nadějemi dob minulých. Byl zde za prvé velký projekt komunismu, s jeho nadějí že postačí svrhnout nespravedlivý svět kapitalismu, a že zde rázem nastane svět založený na lidské pospolitosti, solidaritě, všeobecné harmonii.
Ale kromě toho zde stále ještě přetrvávala víra ve vědecký a technický pokrok, který sám přivede lidstvo k novým horizontům. Dnes – tváří v tvář ekologické krizi – vyhasla i tato víra v kontinuální pokrok.
Dnes tedy objektivně vzato „není čeho se chytit“. Samozřejmě že je stále možno se upírat k určitým nadějím, například ekologisté stále mohou doufat že se jim podaří klimatickou krizi odvrátit; ale to samo nezakládá žádný pozitivní program do budoucnosti. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak: nacházíme se v době, která je jakýmsi bezčasím, současný pohyb lidstva nesměřuje odnikud nikam. Za této situace je velmi obtížné si i pro sebe samého nacházet nějaké zdroje životní naděje.
Mimochodem, v tom článku v Přítomnosti mě zaujalo, že prý existuje rozdíl mezi „nočními můrami“ a „nočními běsy“. Musím přiznat, že o takovém rozdílu jsem doposud nic nevěděl.
—————————-
A ještě něco k našemu životnímu snění: mně se v této souvislosti pravidelně v paměti vynoří jedno dvouverší jedné písničky Hany Zagorové:
„Kdo jen se ve snech vznáší
má pak pověst zlou…“
Takže asi platí: určitá míra životního snění, životních nadějí je v pořádku; nicméně se to s tím sněním nesmí přehánět.
Naděje není součástí světa, nýbrž z křesťanského hlediska jde o „vlitou“ ctnost. Vlitou, protože jde o způsobilost udělenou nám Bohem.
Takže naděje by měla provázet víru, spolu s láskou. (Známá trojice víra-naděje-láska).
Jednou jsem tu do diskuse opsala báseň o naději od Charlese Pegueho. O tom, že naděje dělá ze špinavé vody vodu čistou, z unavených duší duše mladé, že Bůh ji vlastně tvoří z ničeho, protože je Bůh. Nevím, zda si na to někdo vzpomíná.
Ostatně, naděje je patrně čistě křesťanská záležitost. Pohanský (antický) svět naději neznal. Ta totiž zůstala, pokud vím, po přibouchnutí víka uvězněna na dně Pandořiny skříňky, když z ní předtím vyletěly nemoci, bída, zlo, hoře, strádání, závist, pohromy, neštěstí, spory, vády a války a rozletěly se do světa.
No ano, křesťanství vneslo do světa moment naděje jaksi v transcendentálním slova smyslu; ale dalo by se říci, že zároveň naději vzalo pryč ze světa vezdejšího. Ve vezdejším světě není v co doufat, v něm je vše „marnost nad marnost“. Veškeré naděje se upínají pouze do říše nebeské. Zatímco v antice – ano, tam se skutečně o „naději“ v takovémto transcendenálně-metafyzickém smyslu nemluvilo, tam člověk zcela bezprostředně užíval – a vychutnával – jak svůj přirozený život, tak ale i svůj kontakt se světem bohů. Nebylo tedy nijak zapotřebí vytyčovat „naději“ jako nějaký mimořádný princip či moment; vše co člověk antiky měl ke svému – osobnímu i duchovnímu – životu zapotřebí, to měl na dosah své ruky.
Inu, člověk antiky si užíval a vychutnával svůj přirozený život. Zřejmě mu nijak nevadily „nemoci, bída, zlo, hoře, strádání, závist, pohromy, neštěstí, spory, vády a války“, zejména když se týkaly někoho jiného než jeho.
Nač by mu potom byla nějaká naděje.
No vida, už jsem zase ironická. Ale nemůžu si pomoct, prostě mi ta adorace antiky nesedí.
Já myslím, že úsloví „Naděje umírá poslední“ by lidé rozuměli i v antice. Respektive neměli potíže s chápáním jeho ekvivalentu „Dum spiro spero“. Dokonce i stoici.
Jestli se něčím vyspělá civilizace Středomoří od pozdější křesťanské lišila, tak to byl názor, že (tak jako tak nevyhnutelnou) smrt i utrpení není rozumné vyhledávat (stejně jako se jim za každou cenu vyhýbat). Křesťané naproti tomu mínili (a jako celek z toho díky statečnosti profitovali), že utrpení a mučednictví jsou zárukou nejlepší podoby života – na věčnosti. Je otázkou nakolik byla tahle představa rozšířena už mezi Ježíšovými učedníky, ale v čase šíření evangelií již jistě ano.
Nikde jsem to nečetl, ale napadá mě, že např. zéloti svou hromadnou sebevraždou na dobývané Masadě nejen že porušili náboženský zákaz, ale že se možná upnuli k nějakou právě tu i onde vznikající, následně ovšem už čistě křesťanskou víru a naději. (Pro tuto dobu je totiž často na místě uvažovat obecně spíše o židokřesťanech, než o židech a křesťanech zvlášť. Jako nakonec skoro vždy v začátcích nějaké secese.)
Já myslím, že věta „utrpení není rozumné vyhledávat (stejně jako se jim za každou cenu vyhýbat)“ je s křesťanstvím v podstatě v souladu. Ježíš učedníkům naznačuje, že budou trpět, protože svět je bude nenávidět, nikoli že mají trpět záměrně. Ale to je jistě otázka křesťanské duchovní vyspělosti, porozumět Ježíšovu učení. Ani ne tak samotné doby.
Ano, sebevražda byla zapovězená. Maryčka Magdonova ležela na hřbitově u zdi, kde „leží bez víry sebevrazi“. Zato v antickém světě byla sebevražda běžná, když mohla zachránit čest v tomto světě
Pro křesťana je důležitější jak o něm smýšlí Bůh než co o něm soudí svět.
Ještě chci dodat, že podle mého názoru se křesťanská naděje přece jen liší od té předchozí, antické. Naděje je totiž příliš obecný pojem. Většinou máme na mysli nějakou konkrétní naději, tedy „naději, že…“ Že ještě zůstanu naživu, že zvítězím, že mě někdo bude milovat, že se mi podaří to a to…
Ani takovéto naděje týkající se vezdejšího života, nejsou křesťanům zapovězeny.
Ovšem mezi lidmi mohou bohužel narůstat všelijaké „naděje, že…“ Například masový vrah může chovat naději, že bude moci dál vraždit. Takové naděje by měly být křesťanům cizí.
Pokud jde o tu (křesťanům neustále vytýkanou) naději směřující mimo tento svět/život, tak tady se mohou objevovat různé formy naděje. Může jít o tu konkrétní „naději, že“, přičemž někteří lidé si mohou třeba představovat sami sebe, jak se říká, jak po smrti sedí někde „na obláčku“, zatímco jiní se vaří v kotli tam dole v pekle, ale může jít i o velmi neurčitou naději, že „smrt nemá poslední slovo“, nebo že budoucnost je otevřená a nějakým způsobem se bude týkat i mne (i když já zatím nevím jak).
Včera o naději papež František:
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2023-11/volte-si-zivotni-styl-zalozeny-na-nadeji-vyzyva-papez-mlade-lid.html
„Naději pod křížem si uchovává žena – Maria, matka naděje, „která uvěřila a měla naději, kde už naděje nebylo“ (srov. Řím 4,18). Křesťanskou naději nelze považovat za laciný optimismus či jakési placebo. Aniž by popírala smrt a bolest, je to jistota, tkvící ve víře, že Bůh nás nikdy neopouští. Byť je ctností prostou a nepatrnou, stává se solí všedního dne a její přítomnost je zcela zásadní.“
Při vzpomínce na to co jsem zde napsal včera, tedy že lidé antiky měli vše co potřebovali (tedy jak požitek tělesný tak prožitek duchovní) na dosah ruky (což ovšem samozřejmě neznamená že by toho vždy mohli dosáhnout) – tak při této myšlence mě napadlo, že lidé dřívějších dob (tedy především v kmenových respektive rodových společenstvích) to vše měli ještě blíže. Pro člověka žijícího uprostřed přírody byl okolní svět bezprostředně obýván a oživen všemi možnými duchy a bohy; a stejně tak osobní život se odehrával v naprosté bezprostřednosti.
Napadlo mě proto: jako by evoluční/civilizační vývoj a pokrok lidstva spočíval právě v tom, že naplnění lidských tužeb a nadějí se přesouvá čím dál tím více do (nedosažitelné) vzdálenosti. I v čistě osobním životě – kde prvotní lovec potřeboval pouze vystřelit z luku a už měl svou potravu, tam člověk moderní doby musí napřed velmi dlouho studovat, aby měl (většinou) zaručený dobrý příjem. A musí vždy dlouho šetřit, aby si mohl pořídit předměty své touhy – automobil, vlastní obydlí, a tak dále. A tím spíše v oblasti duchovní, tam se finální moment naplnění odsouvá stále více do (nekonečné?) budoucnosti.
Ovšem, tak je tomu nejen v křesťanství. Viděl jsem kdysi jakousi dokumentaci o východních náboženstvích; mám pocit že se jednalo o hinduismus. Jakýsi praktikující – snad začínající mnich – seděl pod stromem ginkgo, a meditoval. Kolem šel starší, zkušený bráhman. Onen mladý mnich se ho zeptal, kolik ještě bude muset prožít pozemských životů, aby dosáhl naprostého prozření, naprostého osvobození. Onen bráhman mu ukázal: „Budeš muset prožít ještě tolik životů, kolik má tento strom listů.“ (Podotkněme, že vzrostlý strom ginkgo má spíše desetitisíce, nežli jenom tisíce listů.) A onen začínající mnich po tomto zvěstování – začal tančit radostí! Radostí nad tím, jak nečekaně „blízko“ je už konečný cíl jeho veškerého snažení, duchovního putování.
Takže, jak vidět, všechno je relativní.
Mimochodem, paní Hájková, patřilo by to sice do jiného vlákna, ale právě v tuhle chvíli se na obzoru při pohledu z okna mého mnichovského bytu vytvořila nádherná, neobyčejně silná a mnohobarevná duha. Že by nějaké duchovní „poselství shůry“?… 😉
Pokusil jsem se ji vyfotit mým mobilem, ale podle očekávání výsledek není příliš přesvědčivý.