Včera jsem zemřela

55 komentářů u „Včera jsem zemřela“

1. Ani jsem sám příliš nedoufal, že se mi k novým básničkám paní Hájkové podaří nalézt nějakou příhodnou ilustraci. Jmenovitě k tématu smrti. A přece – jakmile mi padl pohled na tento výjev, hned jsem věděl, že to je to pravé. Jenom škoda že je obrázek poněkud zmenšený, ve větší velikosti by se vyjímal lépe. Ale bohužel nemám možnost s tím něco udělat.

   K samotným básničkám se ještě vrátím podrobněji, to je téma které vyžaduje hluboké ponoření se do jeho sdělení.

2. Ano. Zdá se mi že jenom Jedno… Jediné, Nerozdělené, lidmi člověčišť v neodolatelných puzeních k zachování evoluční zdatnosti rozdělované, dehumanizované, zaháněné, v přeplněném vagónu a dál chvílemi možná vystrašeně bijící, opouštěné, z posedlosti nebo herezí obviňované a ohni nebo kříži jich zbavované… Před Svým Bohem v nekonečné důvěře se za nás modlící, k této svobodě zvoucí lidské Srdce.

3. Ta fotka je nádherná, pane Poláčku.

4. Ano, jak už jsem napsal ta fotografie mi hned přímo na první pohled doslova skočila do očí. Byl pod ní i nějaký doprovodný text respektive název, ale zapomněl jsem o čem byl, ve vztahu k našemu tématu se mi nezdál být podstatný.

   K samotné básničce „Včera jsem zemřela“ – to jsou verše respektive úvahy které se ovšem zarývají hluboko do duše, která vždy znovu zůstává nějakým způsobem bezradně stát před faktem pomíjivosti, konečnosti našeho vezdejšího žití.

   Ano, chtělo by se – třeba alespoň o jeden jediný den – přežít svou vlastní smrt; pohlédnout na svět jaký je potom, jak on se vypořádává s neodvolatelným faktem našeho vlastního nežití. Zanechat těm zde zůstavším ještě jednu poslední zprávu, jeden poslední vzkaz.

   Snad to bude poněkud v kontrastu s vážným a hlubokým vyzněním této básničky, ale musel jsem si teď vzpomenout na jednu příhodu tuším že z jedné italské vesnice. Jeden místní stařík – který tedy už před sebou neviděl reálnou perspektivu dlouhého života – chtěl mít jistotu, že při jeho pohřbu bude všechno probíhat se všemi náležitostmi, že jeho pohřeb bude důstojným a jímavým rozloučením s jeho pozemským životem. A proto prý ještě za svého života uspořádal svůj vlastní pohřeb, plně odpovídající jeho představám a přáním – a sám pak kráčel v čele pohřebního průvodu!

   Tato historka se může jevit groteskní či poněkud morbidní, podle toho. Ale pro mě je především projevem dobré a zdravé mysli venkovského člověka, který nečiní nějakou metafyzickou ani osobní tragédii ze své smrti, neboť ji pojímá jako naprosto samozřejmou a přirozenou součást věčného koloběhu života. Pokud zde zůstane naživu dost takových, kteří si vzpomínku na zemřelého uchovají ve své paměti, pak není nutno se smrti obávat jako věčné nicoty, neodvolatelného zapomnění.

5. Když mi zemřel tatínek (to mi bylo dvacet let a došlo k tomu u nás doma), dlouho jsem nemohla poslouchat žertování o smrti.
   Je pravda, že člověk jakoby žije dál ve vzpomínkách blízkých osob. Dá se říct, že tak žije jakýsi druhý život, i když o tom neví. Já na tatínka vzpomínám pořád a jenom v dobrém. Zrovna dnes jsem psala Václavovi P. e-mail s dotazem, jestli nezná vánoční píseň, kterou jsem se kdysi naučila právě od svého tatínka, který si ji pamatoval ještě z dětství. Nikde jsem ji už potom neslyšela zpívat ani nečetla její text:

   Tichounce noc se skláněla
   a nesla sen.
   K Betlému šla, v stáj hleděla,
   div zřela jen.
   V jesličkách, v slámě Boží syn,
   náš Spasitel,
   Vesmíru Král a Hospodin
   své lože měl.

   Zpívá se to na melodii „Chtíc, aby spal, tak zpívala…“ Možná je to jen další sloka, kterou ale nikdo nezná. Nebo ji někdo znáte?

6. Neznal jsem. Díky (tatínkovi 😉 ).

   V kontextu řečeného (i toho italského příběhu) jsem si vzpomněl na Vaši citaci, nějak takto? : Lidé zapomenou co jste řekli, udělali.. ale vždy si budou pamatovat jak se s Vámi cítili.

7. Je vidět, že lidé si zapamatují i leccos z toho, co jste řekli, udělali, (zpívali…)
   Možná že to, co si zapamatují, a co ne, závisí na tom, jak se s vámi cítili.

8. https://ralf.signaly.cz/1912/nezname-texty-znamych-koled 🙂

9. To jste dobrý, pane Poláčku, že jste objevil autora. To možná ani tatínek nevěděl, kdo tu píseň vlastně napsal. Hádám, že se to naučil ve škole – ještě za Rakouska-Uherska.

10. Nebylo to tak složité, paní Hájková. Naprosto postačilo zadat první řádku písně do googlu – a hned vzápětí se objevil příslušný zdroj.

11. Já jsem to udělala taky. Ale uvedené stránky se mi nezobrazily na předním místě a dál jsem, přiznám se, nehledala.

12. Všimla jsem si na Referendu, že jste asi naštval paní Zemanovou. Možná sem už nepřijde, což je škoda. Pamatuji si, jak se jednou zmínila, že na křesťanství je hezké to, jak se Bůh stal malým dítětem. Což v jiných náboženstvích není.
    Vlastně o tom je advent. Vesmíru král a Hospodin se vtělil do malého bezmocného dítěte ležícího v jesličkách ve chlévě.
    Richard Rohr napsal takovou knížku pro čas adventu, ve které vyzývá křesťany, aby se přestali dojímat nad Ježíškem a raději dělali to, co chtěl dělat dospělý Ježíš. Aby přinášeli světlo do temnoty světa. Asi má pocit, že to nedělají. Inu, on se obrací povětšinou k dobře situovaným americkým křesťanům. Nevím, co by řekl třeba africkým křesťanům, kteří jsou v některých afrických státech často napadáni a zabíjení muslimskými teroristy.
    Možná bychom se měli zamyslet nad tím, že my všichni (i nevěřící) jsme vlastně potomci křesťanů a není možné, aby v nás něco z toho nezůstalo. Tak jako o tom svědčí ta píseň Tichounce noc se skláněla. V tatínkovi zůstala celý život, i když se stal později ateistou a dokonce komunistou. A ještě ji stihl předat i mně.
    Tak si to připusťme. Ten buddhismus je v Evropě skutečně cizí prvek, jak se zmínil pan Poláček.

13. To kulturní dědictví, kterého se člověk nemůže zbavit – to mi nějak připomnělo hudebníka F. R. Čecha, který sice provozoval moderní beatovou respektive rockovou muziku, ale kdysi se vyjádřil, že „my všichni v sobě nakonec máme Kmocha“. Čili autora dechovek. Takže podle jeho názoru ani český rocker v sobě nemůže popřít či potlačit ono dávné dědictví české dechové muziky.

    Jistě, my křesťanskou tradici do sebe „nasáváme“ už od dětství, ta je fakticky už v pohádkách, tam je čert a Pánbůh a andělé, to všechno pak samozřejmě přejde do krve. A křesťanský kostelíček který je v každé české vesnici je něco principiálně jiného, nežli buddhistická stupa. Ten kostelíček je místo kde se schází obec, vesnická pospolitost, aby se tam ze svých činů zpovídala před farářem a Bohem; oproti tomu buddhistická stupa je něco bytostně jiného, tam se nesetkává – alespoň pokud mně je známo – komunita, pospolitost, nýbrž tam přicházejí jednotlivci vzývat Buddhu.

    Možná že právě tohle je ten největší rozdíl mezi buddhismem a křesťanstvím, nebo alespoň jeden z největších, buddhismus je se svými niternými meditacemi výlučně individuální záležitostí, zatímco křesťanství, to byla vždycky obec věřících.

    Je to zajímavé, tento rozdíl jsem si uvědomil až právě teď, v této souvislosti.

14. Co se paní Zemanové týče, i mně je to líto, nemám vůbec nijak rád ostré konflikty mezi lidmi, ale nedá se nic dělat, nemohu si nechat zakázat veřejně říkat a obhajovat to o čem jsem plně přesvědčen že je to pravda. A systém či princip liberální demokracie je natolik jednostranný, životní horizont člověka zužující, že jednou už bylo definitivně na čase tuto skutečnost vyslovit veřejně, se vší razancí.

    Vy sama jste svého času napsala (ještě na DR), že lidé si většinou vůbec nedokáží uvědomit jak je kapitalismus devastuje a ničí; a že kdyby si to uvědomili, tak že by proti němu hned povstali.

    Přesně to samé ale platí o politickém systému liberální demokracie: ona člověka hrozným způsobem zkracuje, redukuje pouze na ryze privátní individuum; ale naprostá většina lidí není schopna tuto vlastnost liberální demokracie prohlédnout, a naopak plně věří tomu že ona jim prý přináší „plnou svobodu“. Takže nakonec do krve bojují za něco, co je samé ve skutečnosti ochuzuje a zplošťuje.

15. Obávám se, pane Poláčku, že vaše představa venkovského kostelíčka, kde se spolu schází vesnická pospolitost, je příliš idylická.

16. Jednou tu p. Zemanová myslím napsala něco v tom smyslu že ona vidí ideu liberální demokracie jako úkol pečovat o společný prostor – jehož způsoby naplňování pak závisí, osobně nebo i pospolitě, na cílech, touhách, obavách… nás „privátních individuí“;-)

    Asi bychom se shodli že pospolitost by bylo příjemné tvořit zdola – námi svobodně poznávajícími individuy 😉 Ve funkční propojení – dialog těch našich osobních zkušeností lze přesto doufat: pokud sdílíme společný prostor (a způsoby-osudy jeho zažívání), může vznikat společná kultura.

17. Ale asi k tomu musí být dobrá vůle – něco sdílet a společně vytvářet.
    Odkud se bere? Je produktem evoluce? Je výsledkem genetického kódu? Je dána osudem?
    Nebo pochází z onoho Světla (buddhistického Ničeho)?
    Mimochodem, ta známá věta „Pokoj lidem dobré vůle“, která se často užívá v předvánočním čase, pochází z Lukášova evangelia, přesněji z překladu Bible kralické. Ale má tam trochu jinou podobu (a vlastně i trochu jiný význam): „Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.“

18. Ano, samotný pokoj by asi byl v riziku že zleniví v „klídek“ 😉

    Možná by ta svoboda volby, aby se ne vyprázdnila do „palce“ pro naše „gladiátory“, potřebovala nějaké materiální vyjádření – „win tax“? 😉

19. Ovšem je to právě tato idyla vesnického kostelíčka, paní Hájková, která vešla do české národní tradice – bez ohledu na to že realita oné vesnické pospolitosti (se všemi jejími sousedskými konflikty a spory) mohla být někdy o dost jiná.

20. „Pospolitost tvořit zdola“ (ve svobodné liberální společnosti): ano je to ovšem zcela přirozená představa, že naprosto postačí člověku poskytnout jeho osobní svobodu, a že všechny kvality, všechny potenciály jeho osobnosti se začnou rozvíjet a rozkvétat víceméně samy od sebe. Musím přiznat, že kdysi jsem této iluzi také podlehl.

    V oné polemice na DR o podstatě liberální demokracie a její svobody jsem zmínil, že když jsem svého času odcházel na Západ, nedělal jsem si iluze o kapitalismu, ale dělal jsem si iluze o demokracii. Právě v tom uvedeném smyslu, že jsem se domníval že když lidé (na Západě) jsou svobodní, tak přece se vší samozřejmostí to musí být aktivní, hledající, přemýšlející, kreativní bytosti. O to větší bylo pak mé zklamání, když jsem zjistil že tato zdánlivá „naprostá svoboda“ vede nakonec jenom k šedivé, nevýrazné a neinspirující průměrnosti.

    Ta kreativita, to hledání, to přemýšlení o smyslu naší existence, to všechno totiž nepřijde samo od sebe. Pokud nechceme zůstat stát u jejich pouze formální podoby, nýbrž očekáváme a požadujeme od nich opravdové kvality, pak se jedná o činnosti velmi náročné a namáhavé – a právě to je důvod, proč se do nich pak v reálném životě s výjimkou hrstky jednotlivců prakticky nikdo nepouští. Toto „budování zezdola“ nikdy nedospěje do skutečných výšin, pokud ho zároveň nebude táhnout něco „seshora“. Banální analogie: strom nevyroste jenom díky tomu že má své kořeny v půdě která mu dodává živiny – musí zde být přítomno také slunce, které ho svou životodárnou silou „táhne vzhůru“. Takovéto „slunce“ by pak ale musely být nějaké univerzálně platné principy a hodnoty – které ale liberálové zásadně odmítají, protože by prý „omezovaly jejich svobodu“.

21. No ano, česká národní tradice. To jsou ty obrázky z Babičky a z F.L. Věka, na které máme podle Václava Bělohradského konečně a jednou provždy zapomenout, protože taková realita přece nikdy neexistovala.

22. Někteří liberálové sní o nadlidském. O době kdy se jednou bude člověk cítit svobodným pouze tehdy když nebude týti z nesvbody druhého. Jde o starobylý sen britských humanistů, který se nadále obráží nejen na romantickém humanismu západu, ale i kultivaci jeho právního uspořádání…….bych s pohledem na východ od Rozvadova dodal.

23. Možná je rozdíl mezi snem vědomým a snem nevědomým.

24. Jestli ovšem ten sen anglických liberálních humanistů (či humanistických liberálů?) nebude právě tou Bělohradského ne-realitou, na kterou máme konečně zapomenout.

    Jistě, i tento sen vykonává funkci určité korektivní ideje, a v tomto smyslu může mít i určitou realitu (stejně jako ty idylické obrázky českých kostelíčků, tím že proniknou do vědomí lidí, mají určitou realitu; jak už jsem naznačil mysl českého člověka je přece jenom asi poněkud jiná nežli mysl Asiata odkojeného tradicí buddhistickou).

    Zrovna tohle je ale jedna z nejtěžších otázek vůbec: jakou reálnou roli či moc obecně mají v dějinách ideje. Jde o to, že univerzitní vědátoři lidské dějiny zkoumají pravidelně z perspektivy právě takovýchto idejí. Je to celkem pochopitelné, každé klíčové společenské dění, každá revoluce se děje pod praporem nějaké ideje. Takže tito akademičtí výzkumníci zkoumají dějiny ve světle těchto idejí, a dospějí pak k závěru, že dějinami hýbají právě tyto ideje.

    Pak do této akademické selanky ale praští takový neotesanec jako Marx, a prohlásí že to všechno je nesmysl, že světem nehýbou ideje, nýbrž reálné – materiální – procesy. A že všechny tyto ideje jsou ve skutečnosti pouze (více či méně nevědomým) zrcadlením těchto materiálních procesů.

    Takovou troufalost si tito koryfejové vědy ovšem nedají líbit; kam by se pak poděly všechny ty jejich učené traktáty o vznešených, světem hýbajících idejích?!… A tak raději exkomunikují Marxe z říše seriózní vědy, a nadále si pěstují své „ideje“.

    Ještě jednou: nechci zcela paušálně zavrhovat či popírat relevanci idejí. Jak jsem napsal, když se tyto ideje usadí v lidských hlavách, dozajista mají na lidské jednání nějaký účinek.

    Ale jde o to, že je vždy nutno hledět i na tu materiální stránku společenských procesů; a je nutno dokázat vytvořit správnou hierarchii. A v tomto přímém srovnání – to se nedá nic dělat – materiální faktory pravidelně převáží nad ideálními.

    Co se tedy těch „snů anglických humanistů“ týče, pak Karel Marx by k tomu nejspíše řekl dvojí:

    – Za prvé, jednalo se pouze o planý humanismus příslušníků anglické vládnoucí třídy (nebo přinejmenším vrstvy s vládnoucí třídou kooperující), která svým hlásáním vznešených idejí pouze zastírala třídní protiklad. To jest, toto humanistické snění nikdy nepřejde ke skutečně revolučnímu počinu, který jediný by mohl odstranit veškeré vykořisťování. Takováto revoluce je pro tyto humanisty příliš ordinérním počinem.

    – A za druhé, ten fakt že tyto humanistické ideje vůbec v tehdejších hlavách vyvstaly, je především důsledek nástupu kapitalismu; tedy takového produkčně-společenského řádu, pro který už není efektivní osobně závislý nevolník, nýbrž který vyžaduje osobně svobodného, mobilního dělníka, který se může volně přesouvat sem a tam, podle aktuálních potřeb kapitálu. Napřed tedy – podle této teorie – došlo k osvobození ve sféře materiální, teprve poté ve sféře idejí.

    Tak nějak takhle by tyto sny anglických humanistů okomentoval Karel Marx. Nechci tvrdit, že je to vysvětlení jedině možné, respektive vysvětlení vyčerpávající celý komplex dané problematiky. Jak jsem napsal – tato otázka vztahu idejí k realitě je jednou z nejobtížnějších vůbec. Nicméně – opakuji znovu – na tu materiální podmíněnost idejí musíme vždy hledět, pokud se nechceme ztratit a utopit v ryzím – a snovém – idealismu.

25. Co se Bělohradského a jeho – negativního – vztahu k „idejím“ týče, pak u něj se především jedná o snahu definitivně zdiskreditovat všechny ideje, které nějakým způsobem přesahují omezený životní okruh profánního života tuctového občana. Především takto chce zdiskreditovat ideu komunismu, a také ideu křesťanství.

    Tento jeho skepticismus vůči idejím se tváří velmi progresivně, velmi antiautoritářsky – ale ve skutečnosti se za ním skrývá vyslovená posedlost, neschopnost či neochota uznat reálnou platnost něčeho, co by překračovalo životní horizont absolutně autonomního individua. Jinak řečeno: Bělohradský se tu staví na pozici fundamentalistického liberalismu, kde jedinou reálnou entitou je lidské individuum, a kde není přípustné nic, co by toto autonomní individuum mohlo nějakým způsobem – společensky či mravně – zavazovat.

26. Marxův a Bělohradského skepticismus vůči ideím se tedy liší jen v tom že Bělohradský jde ještě dál a je skeptický i vůči možnosti vypozorovat ideu „ex post“ – analýzou trajektorie spontánního pohybu hmoty? (společenských „těles“ v závislosti na úrovni inovací produkčních prostředků)

27. Pozici fundamentalistického liberalismu lze také pojmout jako etapu přirozené geneze vizí různých etap reformací křesťanství. Současná etapa nabízí nejen nosnou vizi vnitřní svobody zbožného vůči represivní společnosti i bezbožnému „liberálovi“.
    Tudíž slunce, které svou životodárnou silou „táhne vzhůru“ a nabízí široké, ba univerzálně platné principy a hodnoty. A to jak pro zbožné Ježíšovo Nejvyšší dobro, tak bezbožné Budhy Nic, Freuda Ono,…aj. těch biofilně koncipovaných, kteří jsou smířeni s omezeností lidského plémě a přesto usilují o otupení pocitu stísněnosti a nevole.
    Uprostřed společnosti neschopné se vymanit z profání lidské mravnosti……bych dodal.

28. Spíše bych řekl, pane Nusharte, že Bělohradský nejde vůbec ani tak daleko jako Marx. Pro Bělohradského jsou – dovolím si to srovnání – veškeré ideje totéž co pro Buddhu: totiž pouhé iluze, klam lidské mysli. Takovými filozoficky náročnými úvahami jako je „trajektorie spontánního pohybu hmoty“ se filozof Bělohradský vůbec nezabývá.

    Bělohradský dělá přesně to, co Marx nazýval „stavěním světa na hlavu“. Kdy tedy svět nevykládá z jeho reality, nýbrž pouze z jeho vědomí. Bělohradský vykládá svět z lidského vědomí; ale zároveň deklaruje jako nepřípustné, aby toto vědomí věřilo nějakým (nadindividuálním) idejím. Ve své „Pléthokracii“ se odvolává tuším na Lockeho, s jeho tézí že jedinou (respektive nejvyšší) společenskou realitou je spontánní činnost jednotlivců. Bělohradský tedy sází na spontaneitu – ale nikoli hmoty v kontinuu jejího vývoje, a dokonce ani ne vědomí v kontinuu jeho vývoje (tedy vývoje idejí jako u Hegela), nýbrž na bezprostřední spontaneitu – domněle – zcela nezávisle a autonomně jednajících individuí.

29. Pane Petrasku, hovoříte o liberalismu a „vnitřní svobodě“. Jenže právě o tom jsem v minulých dnech vedl principiální polemiku s panem Profantem a paní Zemanovou na DR: do jaké míry liberalistická svoboda je skutečně vnitřní, to jest dotýkající se vlastní substance lidské osobnosti. Mou zásadní tézí i nadále je, že svoboda liberalismu je ve skutečnosti pouze vnějšková; je to tedy pouze svoboda před přímými zásahy zvenčí.

    Jistě, z této – vnějškové – svobody profituje i věřící křesťan, tím že může (bez obav z represí ze strany státu, jak tomu bylo za minulého režimu) vykonávat svůj kult, prožívat svou víru. Jenže – to všechno se děje v prostředí, kde všechny konkrétní obsahy – religiózní, kulturní, obecně světonázorové, filozofické atd. – byly tímto liberálním státem deklarovány jako nicotné, bezvýznamné, jako ryze soukromá záležitost jedince.

    Jenže – jaký smysl může mít niterný vztah k Bohu ve světě, který tohoto Boha deklaroval za bezvýznamného? Tato „náboženská svoboda“ je ve skutečnosti ještě mnohem těžší úder proti náboženství, nežli agresivní ateismus komunistického státu. Tento komunistický stát – právě tím že Boha tak usilovně potíral – mu tím nechtěně sám dodával nejvyšší relevanci. Zatímco stát liberální svou naprostou ideovou lhostejností Boha degraduje na zcela bezvýznamnou entitu.

    Lhostejnost má mnohem ničivější, mnohem destruktivnější účinek, nežli přímý zákaz či násilí.

30. Ano liberalismus nenabízí řešení, pouze pokus o humanizaci represivních instrumentů státní moci. Liberalismus otevřel záludný prostor ve kterém se pokouší zorientovat a prosadit zastánci jak bystré zločinné, tak i méně bystré vstřícné síly.
    Přestovšechno mám dojem, že liberalismus navíc nabízí i instrumenty, které mohou mírnit stupeň zneužívání svobody pouze k bezohlednosti. Mou touhu po realizaci skutečné svobody přenechávám dalekému budoucnu. Pro dnešek zbývá pocit, že neseme zodpovědnost pouze vlastní osobní svobodu, plus za malou část skutečné svobody…..bych dodal.

31. „liberalismus nenabízí řešení…“
    A co ho vlastně nabízí?
    On asi ani sám život nemá žádné „řešení“. Kromě „konečného řešení“.

32. „Možná je rozdíl mezi snem vědomým a snem nevědomým.“ („kdy se bude člověk cítit svobodným pouze tehdy..“)
    Které z těch druhů snění vlastně může být svobodnější? 😉 (pokud některé)

33. „Liberalismus nenabízí řešení, pouze pokus o humanizaci represivních instrumentů státní moci“ – no ano to je právě to omezení liberalismu, on – skutečné – řešení nejenže nenabízí, ale co mnohem hůře, on ho ani vůbec nehledá. On se pouze „pokouší“ o určitou humanizaci „represivní státní moci“, aniž by se vůbec ptal po příčinách toho stavu, že tato státní moc se vůči občanu, vůči člověku chová (latentně) represivně.

    „Mou touhu po realizaci skutečné svobody přenechávám dalekému budoucnu“ – ano, opět to samé, liberalismus vše podstatné odsouvá až někam do daleké budoucnosti; a v oné budoucnosti to ale odloží znovu, do budoucnosti ještě vzdálenější, a tak znovu a znovu až donekonečna.

    „Pro dnešek zbývá pocit, že neseme zodpovědnost pouze vlastní osobní svobodu“ – pane Petrasku, kdyby každý člověk skutečně nesl zodpovědnost a l e s p o ň za svou vlastní svobodu, pak by prakticky už nebylo co řešit.

    Jenže – i když svou pozornost zaměříme jenom a pouze na tuto vlastní, osobní svobodu, okamžitě se tím nevyhnutelně ocitáme v celém komplexu zcela zásadních otázek filozofických, ale stejně tak i v celém komplexu vztahů společenských.

    Ano, osobní svoboda (v autentickém, úplném, obsažném smyslu) je napřed záležitostí čistě individuální. Jak už jsem uvedl v rámci mé nedávné polemiky na DR, velcí antičtí autoři jako Platón a Aristoteles jen velmi málo psali o svobodě (na rozdíl od dneška, kde se pojmem „svoboda“ neustále žongluje s až inflační mnohočetností). Občanská svoboda pro ně byla v oné době už samozřejmostí; ale jim se jednalo v prvé řadě o to, aby tento občan-člověk této své občanské svobody užíval v souladu se svým pravým lidským, to jest intelektuálním, duchovním a mravním určením. Nejednalo se tedy v žádném případě o „svobodu“ ve formálním, bezobsažném pojetí novodobého liberálního státu, nýbrž o svobodu spočívající v naplnění, v realizaci všech životních potenciálů lidské bytosti.

    Oni se tedy zabývali především tím, jak toto lidské individuum může překonat svůj přirozený sklon k podlehnutí svodům nižších složek jejich osobnosti. To jest: člověk ve své bezprostřední existenci, tak jak je vystaven svým nižším pohnutkám a touhám, není svobodnou bytostí; k dosažení pravé svobody se napřed musí dokázat osvobodit od těchto svých niterných závislostí.

    Ovšem, mohlo by se právem říci: tato cesta k pravé niterné svobodě je stále ještě ryze osobní, individuální záležitostí. Jenže – a právě o to se jedná – tato cesta je natolik náročná a obtížná, že se naprostá většina příslušníků běžné populace pouze tehdy na ní vydá, když tento cíl, tento úkol před nimi bude stát jako celospolečensky přijímaná norma, jako obecně závazné jednání.

    Můžeme se také ještě jednou podívat na Platónovu „Hostinu“: zde Sokrates líčí (i když se bezprostředně jedná pouze o pojem „lásky“) právě takovýto vzestup člověka, jeho duše od nejnižších, nejpřízemnějších forem vztahování se ke světu, až ke stupni nejvyššímu, k pravé Lásce, která je zároveň Krásou a Dobrem.

    V této souvislosti se pak vynořuje jeden moment, který je napohled vedlejší, a který vlastně vůbec nelze dost dobře vyčíst jenom z „Hostiny“ samotné, nýbrž k jeho odhalení je zapotřebí zohlednit ještě další Platónovy dialogy, mladší i pozdější. Vynořuje se tu totiž právě ta otázka, zda je člověk schopen k těmto nejvyšším metám (tedy jinak řečeno, ke své nejvyšší, nejobsažnější svobodě) schopen vystoupat jenom sám o sobě, anebo zda má k tomu zapotřebí pomoci někoho druhého.

    V tomto vývoji Platónových sokratovských dialogů se napřed zdá, že se skutečně jedná o záležitost čistě osobní, individuální. Kde by nějaké spoléhání se na druhé by snad bylo spíše přítěží. Ovšem – ve světle pozdějších dialogů se ukazuje, že sám Sokrates poukazuje na to, že k této cestě vzhůru je přinejmenším velice přínosné (ne-li přímo nezbytné), aby tento zdánlivě osamělý jedinec měl přítele, který smýšlí stejným způsobem, a který ho v jeho úsilí k dosažení konečného cíle znovu a znovu podpoří a povzbudí.

    I tento zdánlivě osamělý jedinec tedy k úspěšnému završení své cesty k pravé svobodě potřebuje někoho druhého; ani on si nevystačí se svým vlastním „já“, nýbrž má zapotřebí i nějakého „ty“.

    Pokud pak klademe tu samou otázku – tedy za jakých okolností se reálně dobrat pravé svobody – pak se nám nevyhnutelně ukazuje, že tímto „přítelem“ který každého jedince bude podporovat a povzbuzovat na této cestě vzhůru, nemůže být nikdo jiný nežli – samotná celá společnost! Neboť jenom tehdy když tato společnost jako celek přijme a zvnitřní toto vědomí, tuto touhu po pravé svobodě, jenom tehdy může být průměrný jedinec znovu a znovu motivován k tomu, aby se vůbec vydal na tuto velmi náročnou cestu hledání pravé svobody, a aby na této cestě dokázal vydržet.

    To co se tedy původně zdálo být čistě osobní, individuální záležitostí, se nyní ukazuje být vztahem nutně společenským, neboť bez tohoto společenského kontextu, bez této společenské podpory ona cesta k pravé svobodě zůstane záležitostí pouze hrstky jednotlivců.

34. Musím ještě jednou zdůraznit, že tímto nijak nechci paušálně zavrhovat výdobytky liberalismu. Které bezpochyby reálně existují. Je nutno si uvědomit, že vývoj lidstva obecně probíhá ve dvou paralelních liniích: v linii kontinuálního růstu kultivace obecných poměrů (Marx by řekl, že základem tohoto kontinuálního vývoje je neustálý „rozvoj výrobních sil“, a s ním korespondující „vývoj výrobních vztahů“) – a v linii dejme tomu skokové, která se váže na konkrétní způsob života společnosti v daném dějinném úseku. Tedy na určitou dějinně-společenskou formaci.

    Onen boj za obecnou liberalizaci poměrů (tedy především ochranu jedince před represemi) bylo možno vést v zásadě kdykoli, třeba i v dobách antiky. (Nejstarší dochovaný – sumerský – právní spis Kodex Ur-Nammu pochází z roku 2 100 př. n. l, a už v něm je stanovena rovnost všech občanů.) Ale na straně druhé je vždy nutno mít na paměti, že tato pouze občansko-právní (čili: liberalistická) svoboda konec konců nikdy nepřekračuje jenom onu pouhou ochranu individua před represemi, před násilím, a nijak se netýká lidské svobody v autentickém, obsažném slova smyslu.

35. Může být nějaké konkrétní lidské společenstvo/polis sebe- i druhých si kriticky vědomou „osobou“?

    Pokud snad ano, za jakých nutných podmínek? A pokud (asi povětšinou, ne-li vůbec nikdy) ne, jak by člověku mohlo ono být tím přítelem/spolu-poutníkem v pátrání a selhávání na cestě za dostupnými obsahy (osobní) svobody/zodpovědnosti? Není pak logickým (taktéž bohužel skoro neudržitelným) cílem „alespoň“ vzájemná ochrana individuí před (minimálně latentními) represemi, strukturálním násilím těch (pro náš společný život nezbytných) „Ne-osob“?

36. Celá společnost nemůže být pro člověka totéž, co přítel. Přítel je někdo, koho lze oslovovat Ty ( a může to být i více lidí). Ale celá společnost je v tomto smyslu neosobní. Asi jako zákon (který je samozřejmě také potřebný).

37. Já napřed musím ještě něco dodat k „projektu liberalismu“. Jak už jsem uvedl, tato snaha o zlepšování, kultivování společenských, politických a mezilidských vztahů je samozřejmě za všech okolností legitimní a ušlechtilá. Jenže – zásadní logickou vadou liberalismu je víra, že vývoj lidské společnosti k vyšším formám civilizace probíhá výhradně kontinuálně. Že tedy postačí se (stále více) snažit, stále více humanizovat tento svět, a výsledek se dozajista zákonitě dostaví.

    Dám příklad, možná trochu nejapný: je to něco takového jako víra, že když k nějaké zdi přistavím žebřík, a budu k němu přidávat další a další příčle, že tak jednou vystoupám až na Měsíc. Samozřejmě – každý ví že je to fyzikální nesmysl, v určitou chvíli zákon zemské tíže způsobí, že se náš žebřík zhroutí svou vlastní vahou, a naše sny spolu s ním.

    Ve vývoji společnosti platí víceméně ten samý zákon; jenomže není možno ho určit, změřit fyzikálně, proto ho většina lidí nevidí. K tomuto omylu nás vede naše přirozená životní zkušenost: jsme samozřejmě primárně nastavení na předpoklad, že čím více se snažíme, čím více usilujeme o dosažení nějakého cíle, tím vyšší je pravděpodobnost že se nám to skutečně podaří. Toto je lineární příčinná souvislost, která je jak řečeno přirozenou součástí našeho života, naší základní životní zkušenosti.

    Ve složitých, komplexních procesech a entitách (jakou je i lidská společnost) ovšem vedle toho existuje ještě i kauzalita nelineární, systémová; ale ta je právě pro svou složitost pro běžný zrak neviditelná, jen málokdo si ji dokáže uvědomit.

    Jako příklad může sloužit třeba vztah starého Říma k otrokům: především v pozdějších létech trvání Římské říše (snad především pod vlivem křesťanství) celá řada tehdejších humanisticky respektive liberálně zaměřených právníků a jiných – dnes bychom řekli: „občanskoprávních aktivistů“ – usilovala o přijetí zákonů na ochranu otroků; a v tomto svém úsilí skutečně dosáhli nemalých úspěchů. Nebylo už nijak možné svévolně zabít či týrat otroka, jako v dřívějších časech. Potud tedy dobře; nicméně za daných okolností nicméně reálně nebylo možné zrušit stav otroctví jako takový. Aby k tomu došlo, muselo se napřed otroctví přestat vyplácet čistě ekonomicky; respektive musela se zhroutit státní moc která toto ekonomicky výhodné vykořisťování umožňovala. Co následovalo poté, to byla po jistou dobu éra skutečné osobní svobody; svobodný rolník uzavíral s pronajímatelem půdy standardní komerční smlouvu, založenou na vzájemné rovnosti. To však opět nebylo výsledkem nějaké snahy pokrokových humanistů; nýbrž důsledkem čistě reálné situace, kdy po zhroucení římského státu (a zřejmě vysokého stupně vylidnění krajiny jak v důsledku válečných konfliktů, tak ale především v důsledku několika vln moru) každý rolník-nájemce, vůči němuž by jeho (smluvní) pán neplnil své povinnosti, se prostě mohl sebrat a odejít kamkoli jinam. A teprve poté až se krajina v Evropě zase plně osídlila, a šlechta si vybudovala síť svých mocenských center, mohli její členové zase začít utahovat šrouby, až ke zřízení stavu nevolnictví.

    Vidíme tedy znovu a znovu, že reálné dějiny (a tedy reálný stav lidské svobody) nezávisí primárně na subjektivní vůli, ani na – bezpochyby poctivém – úsilí humanistů a liberálů, nýbrž na reálných ekonomických, materiálních podmínkách, které vytvářejí primární rámec pro způsob života dané společnosti. Je tedy jasně vidět, jak velký kus pravdy měl Marx, se svým důrazem na prioritu „materiální základny“ před „společenskou nadstavbou“.

38. Může být společenské těleso (vědomým) subjektem? – To je bezpochyby zajímavá filozofická otázka; nicméně se mi zdá, že v konkrétní souvislosti zde došlo k určitému neporozumění.

    Nejde o to aby společnost jako taková byla někomu „přítelem“; jde ale o to aby daná společnost měla takový charakter, takové vnitřní nastavení, aby v něm onen vztah přátelství mezi o s o b a m i (za účelem vzájemné podpory v oné uvedené cestě vzhůru, k vyšším metám) byl podpořen, aby se jevil víceméně samozřejmým aspektem života.

    Je samozřejmě velice těžké konkrétně nalézt a vyjádřit, jak by takováto společnost mohla vypadat, jak by vůbec mohla vzniknout. – My ovšem tuto skepsi chováme na základě naší bezprostřední životní zkušenosti – která je ovšem formována životem ve společnosti občansko-buržoazního typu, tedy ve společnosti s primárně soukromovlastnickou mentalitou, ve společnosti založené na výsostné autonomii atomizovaných individuí. Je nutno si uvědomit: když si třeba znovu připomeneme ony jihoamerické redukce, pak její obyvatelé by tento stav či vztah vzájemného přátelství naopak považovali za něco samozřejmého; a vůbec by nedovedli pochopit, že člověk „moderní“ civilizace se utáhl do izolace svého soukromí, a v této osamocenosti se ještě cítí být „svobodným“.

    Přičemž v dané souvislosti je ještě nutno rozlišovat dva různé aspekty:

    – Za prvé jedná se o vytvoření takových společenských podmínek, které by vůbec podporovaly užší (tedy potenciálně přátelské) vztahy mezi lidmi.

    – Ale za druhé jde o to vytvořit takový typ společnosti, kde ona „cesta vzhůru“, k oněm sokratovským nejvyšším metám duchovního vzestupu lidské duše, je něčím samozřejmým, obecně akceptovaným.

    Jenom pokud by byly splněny obě podmínky, teprve pak by vzájemné přátelství (které jako takové samozřejmě může vznikat prakticky za všech okolností, tedy ve společenstvích jakéhokoli typu) mělo onen charakter, že nebude pouze – sice srdečným, ale jen víceméně nahodilým – vztahem vzájemné osobní sympatie, nýbrž k tomu navíc vzájemnou podporou k oněm sokratovským metám a cílům vyššího řádu.

39. Možná vás bude zajímat, pane Poláčku, co píše M. Hauser o Otakaru Fundovi. Jak ho přirovnává ke sv. Augustinovi a naši současnou (prý kvůli pluralitě umírající) civilizaci k tehdejší rozpadající se antické.
    Nevím ale, jestli to přečtete, protože je to na Facebooku.
    https://www.facebook.com/photo?fbid=1210256419887853&set=pcb.1210269389886556

40. Zaujaly mě například věty:
    „Antickou filosofii tvoří krásné tiché zahrady, v nichž se pěstuje požitek z myšlení a etického jednání, jenže v těchto zahradách on jako živý člověk své doby neslyší odpovědi na otázky, které se netýkají jenom intelektu, nýbrž vycházejí z lidského srdce.“
    „Můžeme se procházet jejich zahradami a utrhnout si tu jeden, tu druhý plod, ale chybí pádný důvod, proč zůstat pouze v jedné a nechodit také do ostatních. Odpovědi všech filosofických škol jsou pravdivé i nepravdivé zároveň.“

41. Omlouvám se, určitě se dalo z kontextu pochopit to co jste pak dovysvětlil. Musím se přiznat že jsem si Vaši formulaci (o potřebě přítele na cestě) „automaticky“ v duchu přeložil do křesťansko-náboženského kontextu.
    ____
    Z odkazovaného článku se mi podařilo otevřít jen některé stránky. Otázka jestli civilizace odumírají „kvůli“ přílišné, už nepřehledné pluralitě (sdílených příběhů) nebo naopak je „rašení“ té plurality něčím jako posledním pokusem založit nový život – jako když starý strom nezvykle bohatě rozkvete…

42. Ten starý strom, který rozkvete – to je moc hezký obraz.
    Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou u Tresmontanta četla o rozdílu mezi antickým a hebrejským myšlením. Potom jsem to srovnání použila v jenom svém článku.
    „Antické (helénské) plynutí času přirovnává (autor) ke světlu, které slábne s rostoucí vzdáleností od zdroje, nebo k řece, jejíž voda nenávratně plyne a mizí v dáli.
    Zatímco v antickém pojetí je plynutí času ztrátou, v pojetí hebrejském je spíše zráním. Čas se chová jako semínko vsazené do země, z něhož vyroste košatý strom, a na něm uzrají plody. Čas má svůj cíl, své naplnění.“
    My se teď většinou přikláníme spíš k tomu prvnímu pojetí, které s sebou nese smutek ze ztráty (toho, co už se nevrátí). Asi protože nám chybí pevná víra v nějaký budoucí smysl – v to uzrání plodů.

43. Ano, čas hrozně letí, za chvíli už budou Vánoce. Kdyby se však zastavil, třeba jako (teoreticky) Brownův pohyb miniaturních částic při nedosažitelně nízké teplotě, nejen že by už nikdy žádné svátky „nepřišly“, ale ani prosté naše nové nadechnutí. Tedy smrt. Což ale čas aspoň zpomalovat, namísto zrychlování? Tangenciálně zpomalovat osobní vnímání zbývajícího času.

    Je docela pozoruhodné, že věda věnuje jen málo pozornosti dvěma oblastem, v nichž by byl pokrok velmi vítán. Zaprvé zkrácení času potřebného pro obnovu sil spánkem. Proč by nás nemohla trochu „pokonit“, aniž bychom se museli dlouze pást? No, a za druhé právě dosažení lepšího individuálního ovládání subjektivní rychlosti prožívání bdělého času. Asi by pak ubylo problémů s drogami.

    Leccos se člověk asi musí naučit sám. Zatím jsem to nedotáhl daleko, jen se mi občas daří usnout tak, že mi čas při probuzení neskočí rychle dopředu, nýbrž naopak zpomalí. Podivím se, že uplynuly sotva dvě tři minuty, a já mám dojem odpovídající několikanásobně delší době. V předvánočním úklidu jsem však tímhle způsobem zatím nepokročil ani zbla.

44. Bohužel, paní Hájková, skutečně z toho textu M. Hausera mohu číst jenom první dva odstavce. Takže mohu něco říci jenom k tomu co jste zde citovala:

    – Ano, řecké myšlení bylo převážně filozoficko-intelektuální; a i když se zabývalo jak duší tak i srdcem, bylo to spíše v intelektuálním či jiném smyslu. – Například pro Platóna byla „střední část duše“ (tedy ta kde sídlí srdce) především zdrojem „rozohnění se“, osobní energie; která ovšem může být nasměrována jak k vyšší, tak nižší složce (pudům) duše.

    Co se týče onoho „množství krásných zahrad“ v antice, které jsou prý filozoficky stejně pravdivé či nepravdivé: tady Hauser zcela evidentně ignoruje model Hegelův, podle kterého nejen různé směry v antické filozofii, ale vůbec vývoj světové filozofie probíhá určitým směrem, přes dílčí poznatky až k jejich konečné syntéze. (Naprosto je zde možno použít onen zmíněný příměr se stromem: je to jako strom s mnoha větvemi, které se ale nakonec sbíhají u ústředního kmene.) Nelze tedy jen tak bez dalšího všechny tyto dílčí filozofické směry hodit do jednoho pytle; tím se pak zcela ztrácí jejich konkrétní obsah. A především jejich místo v onom vývoji světového ducha.

    A to „volné přecházení“ z jedné zahrady do druhé, tak se to jeví pouze až dnes nám, s časovým odstupem; tehdejší myslitelé se velmi intenzivně svářeli o to, který z jejich myšlenkových směrů je ten pravý.

    —————–

    To celé souvisí s principem plurality (která sama souvisí s liberalismem, naším vlastním tématem). Liberalismus je – se svým „demokratickým pluralismem“ – totiž právě toto: sice připustí všechny možné, navzájem konkurující myšlenky; ale pak je nahází všechny na jednu nediferencovanou hromadu, čímž je všechny fakticky devalvuje v jejich hodnotě. A nemohu si pomoci, ale nějak to na mě působí dojmem že Hauser nakonec chová velmi podobný úmysl: antické myšlení devalvovat tím, že ho roztrhá na jednotlivé směry, které jsou – prý – nakonec jeden jako druhý.

    Takže co by se člověk těmi starými antickými mysliteli nějak zbytečně zabýval, když to nakonec vyjde všechno nastejno, že ano.

45. Toto přehlížení či dokonce přezírání velkých antických myslitelů je vůbec nemocí současné doby; například při mé polemice s panem Profantem v minulých dnech jsem ho v jednu chvíli přímo nasměroval na německou Wikipedii, co k tématu „zoon politikon“ napsali Platón a Aristoteles; ale bylo naprosto jasně znát že pan Profant (profesní filozof!) zjevně vůbec neví, co by si s myšlenkami těchto starých myslitelů počal. (A že tam byla celá řada velmi zajímavých momentů, klíčových myšlenek které by mohly být popudem pro velmi přínosnou diskusi.) Místo toho aby pan Profant na tyto myšlenky navázal, místo toho opět sklouzl jenom do prázdné polemiky.

    Mně se svého času přímo vpálilo do paměti, co řekl jeden profesor na mnichovské filozofické fakultě (kterého jsem si velmi cenil pro jeho jedinečné znalosti dialektiky) na adresu J. Habermase, této ikony levicových (mainstreamových) intelektuálů. Napřed – se zřejmým despektem v hlase – Habermase označil jako „sociologa“ (tedy zřejmě ho vůbec neuznával jako skutečného filozofa); a poté pronesl onu klíčovou větu: „Víte, když se zmeškají počátky, tak se to nakonec vymstí vždycky!“ Přičemž těmito „počátky“ zřejmě neměl na mysli nic jiného, nežli právě myšlenky starých antických myslitelů.

    Tehdy jsem hloubku a dosah této jeho sentence ještě nedokázal zcela docenit; ale postupem let chápu čím dál tím více, jak velkou (a vlastně fatální) tehdy vyslovil pravdu. Dnešní svět je utopený v naprosto povrchním, především politickém či politologickém chápání a vnímání společenské reality; ve veřejném diskursu ale prakticky naprosto absentuje schopnost ponořit se do hlubších rovin skutečnosti, schopnost propracovávat se k samotné podstatě fenoménů.

46. Já vám to, pane Poláčku přepošlu, abyste si ten text mohl přečíst, když vám to nejde otevřít na Facebooku.

47. Paní Hájková, v prvé řadě velký dík za zprostředkování tohoto textu od M. Hausera; je to s odstupem zdaleka to nejlepší (a nejpovzbudivější), co jsem vůbec v poslední době četl. Jeho názory ve velké většině plně korespondují s mými; především zde musím zmínit jeho obrat „perverze plurality“. To je víceméně přesně to samé, co jsem na adresu „demokratického pluralismu“ kriticky napsal zde. – Začíná se mě zmocňovat úmysl pokusit se přece jenom ještě jednou obnovit si účet na Facebooku.

    Tento text je – i v souvislosti s našimi vlastními diskusemi zde – natolik závažný, že se jeví být nevyhnutelným ho zpřístupnit i všem ostatním účastníkům. Pokusím se tak učinit v mém „One drive“ či jak se to jmenuje od Microsoftu, měla by tam být jedna funkce kde je možno nějaký text vyvěsit k veřejnému nahlédnutí. Pokud by to nevyšlo, pokusil bych se alespoň některé jeho stránky překopírovat sem. – Jsou to JPG-obrazy, takže by to snad mělo jít.

    ———————————

    Teď tedy jenom krátce k některým myšlenkám M. Hausera které zde už byly probírány: není mi teď zcela jasné, zda měl onou zmínkou o „zahradách antického myšlení“ na mysli celou (klasickou) řeckou filozofii – anebo možná jenom závěrečnou fázi antické doby, tedy především se stoicismem.

    Velice významný je ten moment, že Hauser výslovně popírá možnost syntézy mezi protichůdnými směry, mezi antinomiemi – a to jak v tehdejší době „interregna“, tak stejně tak i v době současné, v době onoho „pervertovaného pluralismu“, který glorifikuje a absolutizuje pouhou (kvantitativní) mnohost, aniž by vůbec byl schopen vyvinout jakýkoli potenciál jednotlivé názorové směry podrobit přezkoušení kritickým rozumem (respektive je syntetizovat v jeden smysluplný celek).

    V tuto chvíli se ale zdržím dalších komentářů; jak řečeno napřed je potřebné aby i ostatní účastníci se napřed seznámili s Hauserovým textem.

48. Zkopíroval jsem onen Hauserův text do mého Google-Drive: https://drive.google.com/drive/folders/1UB84dFgah88OAUdxZxEEMpg27uLa-cRH?usp=sharing

    Tyto texty by tam teď měly být obecně přístupné pro každého. Pokud by tomu tak nebylo, dejte mi prosím vědět, zkusil bych to jinou cestou.

    P.S. Po určitých peripetiích se zdá, že by to mělo fungovat. Jednotlivé stránky je nutno otvírat separátně, jsou v opačném pořadí, ale to je zřejmě na první pohled evidentní.

49. Po několika dnech, kdy jsem se musel věnovat jiným, málo filozofickým záležitostem, se nyní mohu vrátit zpět k Hauserovu textu. Ovšem – po jeho opětovném přečtení jsem zjistil, že vlastně nemám nic, co bych k němu ještě mohl svého připojit. M. Hauser zde vše vyjádřil vše podstatné natolik dokonale, že jakýkoli komentář by byl vlastně už jenom nadbytečným opakováním už řečeného.

    Proto už pouze ještě jednou s nemalým uspokojením a zadostiučiněním mohu konstatovat, že Hauser zde píše přesně to co já už celá léta tvrdím o současném moderním pluralismu: že přes svou zdánlivou otevřenost vůči všem pravdám je ve skutečnosti daleko spíše tou nejpevnější hrází před hledáním (skutečné) pravdy. Tento pluralismus je pouze povrchní mnohostí, s naprostým devalvováním konkrétních obsahů. Na místo dřívějších dogmat té či oné „Velké pravdy“ (jak je znovu a znovu kritizuje Bělohradský) nastoupilo dogma Velké mnohosti. V tomto nepřeberném množství všech jednotlivých názorů nejen že vůbec nedochází k jejich důslednému přezkumu kritickým rozumem; ale navíc se pak v důsledku tohoto bezbřehého pluralismu současný svět zcela utopil v trvalých antinomiích. Které tento svět nedokáže, a zřejmě ani vůbec nechce spojit v jeden celek, kvalitu vyššího řádu, prostřednictvím dialektické syntézy.

    Takže dokonce – jak Hauser konstatuje – není dokonce ani možno sjednotit se na (ekologické) záchraně světa, neboť vyznavači ideologie plurality by hned vzápětí spustili pokřik o „nové totalitě“. Oni skutečně raději nechají zahynout celý svět, jenom aby nemuseli ani to nejmenší vzdát z tohoto svého ideologického přesvědčení.

    Co k tomu zbývá dodat? – Hauser hovoří o „interregnu“; je tedy zřejmě osobně přesvědčen (nebo přinejmenším doufá), že tento stav pluralistického nihilismu je pouze přechodnou fází intelektuální a duchovní dezorientace, na kterou bude následovat éra nějaké nové ideje. Nové ideje, která ale – jak alespoň interpretuji Hauserovy názory – nebude jenom prostě hegemonií nějakého nového dogmatu, nýbrž která bude založena na syntetické, komplexní pravdě, která bude mít potenciál v sobě v jednu organickou jednotu propojit ony protiklady a antinomie, ve kterých se utápí náš současný přítomný svět.

50. Ano, doposud tradiční sen o svobodě pouze krátce zatřese systémem, mrtví jsou odnášeni do hrobu a náhrobek útlaku dolehne nad společnost propadající se do sterilní deprese, moc vítězí a Hegelův „krtek dějin“, touha po svobodné a sociální demokracii je opětně poražena.
    Otázkou je, kdy a za jakých okolností zanikne hegemonie dogma pohrdající svobodou založené na syntetické komplexní pravdě, s potenciálem organické jednoty propojující protiklady a antinomie. Nerozborná internacionála autoritářů tradičního pojetí svobody je stále pevněji zaštítěná asistenčními represivními aparáty se stále dokonalejšími technickými prostředky. A jakkoli jsou, klerofašisté, oligarchové, straničtí komisaři a hyperkapitalisté různí, vždy a společně zpívají jedno heslo: „Válka do chalup, mír do paláců.“
    Dürrenmattem řečeno nám zatím zbývá Rutschbahn im Nichts endend…….. bych dodal.

51. „Tradiční sen o svobodě“, a „touha po svobodné a sociální demokracii“ – tady byste napřed musel doložit, že tyto dva pojmy jsou navzájem kompatibilní, pane Petrasku.

    Já místo odpovědi pouze odkážu na příslušnou pasáž v textu M. Hausera, ve kterém se vyznává ze své inspirace dvěma klíčovými momenty českých dějin: husitstvím a reformním Pražským jarem.

    Pražské jaro – to byl právě takový pokus o „syntetickou“ pravdu, a především o syntetickou existenci, to jest o propojení principů respektive ideálů socialismu na straně jedné, a liberální demokracie na straně druhé. Šlo tedy v zásadě o to vyhnout se oběma antinomiím, jak totalitnímu pojetí socialismu na straně druhé, tak individualisticky-buržoaznímu („tradičnímu“?…) pojetí svobody na straně druhé.

    Já sám – to už by snad nemělo být překvapením – se stejně jako Hauser plně hlásím k tomuto odkazu Pražského jara; a i já jsem přesvědčen že právě to co tehdejší reformisté víceméně živelně a nevědomě vypustili do světa, že právě to je počátek cesty lidstva – nikoli do nicoty, nýbrž do budoucnosti, do vlastního naplnění. Nicméně je nutno předem jasně deklarovat, že toto (socialisticky-liberální) pojetí svobody skutečně není „tradiční“, nýbrž velmi novátorské a netradiční.

52. Paní Hájková, obnovil jsem si právě konto u Facebooku (které mi svého času bylo zablokováno). Přesněji řečeno, provedl jsem novou registraci. Pro tentokrát to šlo mnohem jednodušeji. M. Hauserovi jsem pod jeho textem na který jste zde nechala odkaz položil jednu otázku, jsem docela zvědavý jestli (a jak) na ni odpoví.

53. Tak to jsem zvědavá, pane Poláčku, jestli vám Hauser něco odpoví. Myslím, že na Facebooku moc nediskutuje. Spíš tam chce jenom šířit nějaké zajímavé informace.

54. Chtěla jsem si vás přidat do přátel, pane Poláčku, ale nějak se to nepodařilo.

55. Přidat do přátel? – Nevím, musím se ještě podívat na nastavení, včera jsem to udělal jenom narychlo, základní nastavení, a pak už jsem tam s ničím dále nehýbal. V současné době je přihlášení na FB už podstatně jiné nežli dříve, mnohem jednodušší, při registraci je dán pouze dvojí výběr: buďto akceptovat všechny jejich cookies, anebo je zamítnout. A protože já jsem v tomto ohledu velmi nedůvěřivý (a především nesnáším jakoukoli reklamu), tak jsem je zamítl. Možná že právě proto pak nefunguje to přidání do přátel. Ale jak říkám, ještě se na to podívám, až budu mít trochu času.