Květná neděle

---

Eva Hájková

---

---

KVĚTNÁ NEDĚLE

---

Ráno na květnou neděli

přehouplo se slunce přes okraj země

a zamířilo šikmo vzhůru, jak je jeho zvykem,

po vzoru latinské abecedy zleva doprava.

Za málo hodin

už roste jeho zář

i jeho žár.

Je dnešní neděle jiná než ty ostatní?

Každá je přece jiná!

Každá je neopakovatelná,

umíš-li se dívat

křišťálem v duši.

Na chvíli vyběhnu do zahrady

prozářené sluncem,

utrhnu pažitku nebo petrželku

a vrátím se do kuchyně.

Je totiž třeba chystat nedělní oběd.

Odpoledne bude jistě procházka do přírody.

Nic neobvyklého,

ale vždycky přinese kousek krásy do duše.

A jestli je na dnešním dni něco zvláštního,

pak je to očekávání.

Očekávání čeho?

Snad že se někde mihne stín

postavy na oslátku,

stín spravedlivého a zachráněného.

Kde je kamení,

aby křičelo?

---

---

ÚTERNÍ ODPOLEDNE

---

Nádherný teplý den

na konci března

Slunečné odpoledne

plné jasu a ptačího zpěvu

Jak pokojně jsem se cítila

při stříhání živého plotu

Jedna větvička za druhou

poškozené rzí

odpadávaly na zem

Sbírala jsem je do koše

Jen tak nalehko v tričku

jsem přešla silnici

abych vyhodila dvě sklenice

do popelnice na sklo

Pár lidí šlo kolem

a bavili se docela vesele

Díky Bohu

Slunce se pomalu

sklánělo k obzoru

až zapadlo

---

---

ÚNAVA

---

Přemáhá mě únava

a toužím po samotě

Po lesním tichu

naplněném hlasy ptáků,

praskáním větviček,

šustěním loňského listí,

z něhož vykvétají sasanky,

Po tichém větru, co si pohrává

větvemi s chomáči ptačích hnízd

vysoko v korunách stromů

Po mírných paprscích slunce

prosvítajících sem tam korunami

Po stínu tišícím unavené oči,

který si lehá do kapradin

a nevadí mu ani drápky ostružin

Po místě,

kde není včera

ani zítra

Jen věčná přítomnost,

co neklade otázky

A já nemusím odpovídat

---

---

STUDNA V POUŠTI

---

V hluboké studnici,

tam v studni hluboké

je voda čistá jako křišťál

a chladná jako led.

Osvěží tělo i mysl

i duši žíznivou –

– vyprahlý písek pouště,

který se chaoticky přesýpá

sem tam.

Vyvěrá zřídlo z prahlubin země.

Duch vane nad dunami.

A duše pláče, že se rozpadá.

Neboj se sama v této pustině

Někdy je lepší otevřená poušť

než uzavřené město.

Nenech se klamat fatou morgánou.

Vyhni se vírům písků tekutých.

do útrob země nenechej se vtáhnout.

Bůh daruje ti život,

tvé rozmetané kosti shromáždí.

Buď jak ta studnice!

On bude voda živá,

písčitou půdu svlažující.

Když budeš věřit,

a silně věřit,

vyroste před tebou košatý strom.

V zeleni větví

budou hnízdit ptáci.

A svými hlasy přivolají déšť

ze zbloudilého mraku.

Život se rozvine

jak pouštní růže.

Uprostřed pustiny vyraší zeleň.

Povstane oáza

okolo stromu života,

nad studnou bezednou

zazáří hvězdy.