Eva Hájková
VNITŘNÍ KVĚTINA
V mém nitru rozkvétá
divoká květina
Vyrůstá ze srdce
k nebi se upíná
V mém nitru vyvěrá
studánka chladivá
Vodou se napájí
květina žíznivá
Kořínek v srdci má
korunku u nebe
Máš-li chuť přivoň si
vykvetla pro tebe
LIPOVÁ ALEJ
Půjdu lipovou alejí
se srdcem plným nadějí
a v duši žhavé léto
Polední větřík rozvoněl
žlutavé květy plné včel
Vždyť lípy právě kvetou
Poledne v dálce vyzvání
A možná za chvíli
uslyším píseň skřivaní
nad lány obilí
Já jsem ta cesta do polí
po které projde kdokoli
v alejích lipových
Když hroudu bota rozdrolí
někdy to cestu zabolí
než zasype ji sníh
„Divoká květina
k nebi se upíná…“
Nepodařilo se mi najít žádný obrázek přírodní květiny, který by dokázal přesvědčivě vyjádřit tento básnický obrat. Nakonec jsem tedy sáhl po „pouhé“ skice; ta sice neukazuje explicitně k nebi, nicméně alespoň mně se zdá, že je v jejím uměleckém ztvárnění přítomno jakési vnitřní pnutí, hybnost, přesahování sebe sama, své pouze bezprostřední předmětné existence. Takže je to nakonec právě tato „umělá“ skica, která se mně zdá se všeho nejlépe vystihovat vlastní smysl básně.