Jeřabiny

8 komentářů u „Jeřabiny“

1. Tyto tři básničky jsou svým vyzněním poněkud nesourodé, první dvě jsou spíše melancholicky laděné, zatímco ta třetí naopak vyzařuje životní optimismus.

   Je to zajímavá shoda okolností, ale zrovna včera jsem z internetu po delší době poslouchal už dávno vzniklou písničku Zdenky Lorencové „Proč žiješ rád“. Která úzce koresponduje právě s touto třetí básničkou: https://www.youtube.com/watch?v=qk_w49WN-Qg

2. Ony jsou vlastně optimistické všechny tři.
   Možná se leckterá jeřabina, spadlá do sněhu, na teplo ptačího žaludku už těší 🙂
   A duše která se spojí s vláhou kamení a polím… Dává naději že nic v našem světě nemusí být bezduché…

   Díky za krásnou nostalgii z těch vybraných písní Zdeňky Lorencové. Je to zvláštní, že byla i taková doba (a my si toho možná leckdy ani nevšimli; tedy mně na to bylo ještě asi málo let).

3. Mně se písničky Zdenky Lorencové líbily už tehdy, vyznačovaly se jakousi tichou, tajuplnou melancholií (i když některé její písničky byly i veselé). Z toho důvodu mě přitahují i básničky paní Hájkové, i v nich cítím takovouto tichou, neuchopitelnou melancholii.

   Ale – ano, dá se říci že je to svým způsobem „pozitivní melancholie“, dotkne se sice duše, ale neporaní ji.

4. Já jsem tu báseň „Polní cesta“ vložila do diskuse na KD. A jeden křesťan, kterému se báseň sice jinak moc líbila, mi vytknul její konec – to o té duši. Že to není křesťanské. Odpověděla jsem, že to sice vím, ale že každá báseň tak trochu vyplyne z mého nitra, a že při tom nepřemýšlím o tom, zda je v souladu s logikou nebo s křesťanskou naukou.
   A on napsal, že prý je na mých textech vidět, že se vůbec netěším na setkání s Ježíšem. Kdežto on se těší.

5. Nevím proč se mi v souvislostí s tou básní pořád vybavuje věta od Františka Halase (kde ale není nic o duši).
   „Tvá hlína mnuta v prstech voní po zetlelých vlasech dávno zesnulých tkalcovských dědů a báb a je přísadou mé krve.“

6. „Má duše steče po kamení a vsákne do polí“ – tato formulace ovšem skutečně nezní vysloveně klasicky křesťansky 😀 ; na straně druhé jsem zrovna v minulých dnech četl v té knize o (ztraceném) Bohu – nevím teď zda to napsal Halík nebo Grün – možná v křesťanských kruzích dost známou větu, že „každý křesťan je jenom nedostatečně konvertovaný pohan“. A přitom – dotyčný teolog tuto větu citoval s evidentním souhlasem, nebo přinejmenším porozuměním.

   Je nutno si uvědomit: toto takzvané „pohanství“ v sobě obsahuje něco velice prapůvodního, přírodního. A právě tento prapůvodní vztah k naší přírodní stránce, k našim bytostným kořenům se v křesťanství, v jeho vysoké duchovnosti, dost ztratil. Halík nebo Grün – a já mám dokonce pocit že oni tuto větu citovali oba – jsou tedy zřejmě toho názoru, že za tento vztah k naší prapůvodnosti se ani věřící křesťan nijak nemusí stydět, že ho nijak nemusí potlačovat či zapírat.

7. A ano, v tom úryvku z Halase se skutečně také ozývá tato prapůvodnost, naši „pohanští“ předkové měli velice úzkou vazbu ke svým zemřelým, jejich duše byly i nadále součástí jejich života, jejich hospodářství; a když se stěhovali, obrazy či sošky těchto předků brali na tuto cestu s sebou.

8. Já bych to vnímal jako nevyřčenou (možná i nemyšlenou) důvěru, že Bůh vstupuje i všude tam. Aby své Stvoření hojil a spasil. A některé duše Ho následují kamkoli kde cítí…