Jeřabiny


Eva Hájková



POLNÍ CESTA


Zase jdu polní cestou

za novým hřbitovem

a odpolední slunce

zahřívá chladnou zem

Listí zlátne a rudne

pole je zorané

kolem je měkké ticho

vítr už nevane

V podzimním stesku země

nechybí naděje

Pokorná tichá hlína

přijímá šlépěje

Ten kraj mi býval cizí

a teď mi srdce svírá

až jihne jak ta hlína

a už se nezavírá

A pláču že jsem neplakala

když byl čas na slzy

že srdce bylo jako skála

v bláhové iluzi

Ty moje cesto křivolaká

až smrt mě přebolí

má duše steče po kamení

a vsákne do polí



JEŘABINY

Když vlákna pavoučí

přistanou na tváři

podzimní jeřáby

krajinu rozzáří

Drobounké kuličky

šarlatem svítí

Falešné korálky

na režné niti

Víno z vás nebude

vy hrozny nevinné

Mnoho vás uvízne

v sněhové peřině

Skončíte ve sněhu

a v ptačím žaludku

až krása opadá

v podzimním zármutku

LISTOPADOVÉ SVÍTÁNÍ


Je listopad

Za oknem se pomalu rodí

deštivé ráno

Nebe je jednolitě šedé

Ptáci nezpívají

A já už nejsem mladá

Ale přesto

vstávám radostně z lůžka

a přistupuji k oknu

za nímž se probouzí svět

Proč?

Protože JSEM

Je mi dán nový den

a smím ho naplnit

8 komentářů u „Jeřabiny“

  1. Tyto tři básničky jsou svým vyzněním poněkud nesourodé, první dvě jsou spíše melancholicky laděné, zatímco ta třetí naopak vyzařuje životní optimismus.

    Je to zajímavá shoda okolností, ale zrovna včera jsem z internetu po delší době poslouchal už dávno vzniklou písničku Zdenky Lorencové „Proč žiješ rád“. Která úzce koresponduje právě s touto třetí básničkou: https://www.youtube.com/watch?v=qk_w49WN-Qg

  2. Ony jsou vlastně optimistické všechny tři.
    Možná se leckterá jeřabina, spadlá do sněhu, na teplo ptačího žaludku už těší 🙂
    A duše která se spojí s vláhou kamení a polím… Dává naději že nic v našem světě nemusí být bezduché…

    Díky za krásnou nostalgii z těch vybraných písní Zdeňky Lorencové. Je to zvláštní, že byla i taková doba (a my si toho možná leckdy ani nevšimli; tedy mně na to bylo ještě asi málo let).

  3. Mně se písničky Zdenky Lorencové líbily už tehdy, vyznačovaly se jakousi tichou, tajuplnou melancholií (i když některé její písničky byly i veselé). Z toho důvodu mě přitahují i básničky paní Hájkové, i v nich cítím takovouto tichou, neuchopitelnou melancholii.

    Ale – ano, dá se říci že je to svým způsobem „pozitivní melancholie“, dotkne se sice duše, ale neporaní ji.

  4. Já jsem tu báseň „Polní cesta“ vložila do diskuse na KD. A jeden křesťan, kterému se báseň sice jinak moc líbila, mi vytknul její konec – to o té duši. Že to není křesťanské. Odpověděla jsem, že to sice vím, ale že každá báseň tak trochu vyplyne z mého nitra, a že při tom nepřemýšlím o tom, zda je v souladu s logikou nebo s křesťanskou naukou.
    A on napsal, že prý je na mých textech vidět, že se vůbec netěším na setkání s Ježíšem. Kdežto on se těší.

  5. Nevím proč se mi v souvislostí s tou básní pořád vybavuje věta od Františka Halase (kde ale není nic o duši).
    „Tvá hlína mnuta v prstech voní po zetlelých vlasech dávno zesnulých tkalcovských dědů a báb a je přísadou mé krve.“

  6. „Má duše steče po kamení a vsákne do polí“ – tato formulace ovšem skutečně nezní vysloveně klasicky křesťansky 😀 ; na straně druhé jsem zrovna v minulých dnech četl v té knize o (ztraceném) Bohu – nevím teď zda to napsal Halík nebo Grün – možná v křesťanských kruzích dost známou větu, že „každý křesťan je jenom nedostatečně konvertovaný pohan“. A přitom – dotyčný teolog tuto větu citoval s evidentním souhlasem, nebo přinejmenším porozuměním.

    Je nutno si uvědomit: toto takzvané „pohanství“ v sobě obsahuje něco velice prapůvodního, přírodního. A právě tento prapůvodní vztah k naší přírodní stránce, k našim bytostným kořenům se v křesťanství, v jeho vysoké duchovnosti, dost ztratil. Halík nebo Grün – a já mám dokonce pocit že oni tuto větu citovali oba – jsou tedy zřejmě toho názoru, že za tento vztah k naší prapůvodnosti se ani věřící křesťan nijak nemusí stydět, že ho nijak nemusí potlačovat či zapírat.

  7. A ano, v tom úryvku z Halase se skutečně také ozývá tato prapůvodnost, naši „pohanští“ předkové měli velice úzkou vazbu ke svým zemřelým, jejich duše byly i nadále součástí jejich života, jejich hospodářství; a když se stěhovali, obrazy či sošky těchto předků brali na tuto cestu s sebou.

  8. Já bych to vnímal jako nevyřčenou (možná i nemyšlenou) důvěru, že Bůh vstupuje i všude tam. Aby své Stvoření hojil a spasil. A některé duše Ho následují kamkoli kde cítí…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *