Možnosti volby


Josef Poláček



Tento text byl původně napsán pod jedním článkem v Deníku Referendum https://denikreferendum.cz/clanek/34631-lze-slavit-17-listopad-bez-kyce-kdo-jsou-dnesni-mladi-nositele-jeho-idealu, především jakožto odpověď na komentář I. Štampacha k úvodnímu textu. Je sice možná trochu nevhodné opakovat své vlastní myšlenky na jiném místě ještě jednou; nicméně při dané příležitosti jsem v celkem kompaktní a souhrnné formě vyjádřil víceméně všechny zásadní body mé kritiky na systému liberální/buržoazní demokracie, jak je v různých souvislostech vyslovuji už celé roky. Snad tedy nebude zcela na škodu je zde ještě jednou předestřít v koncentrované a přehledné podobě.


„Volíme skutečně mezi možnostmi a volbou reálně ovlivňujeme poměry,“ míní Ivan Štampach. Zkusme si poněkud podrobněji rozebrat tuto klíčovou tézi.

Bylo to ještě za časů hluboké totality, když protestní písničkář Jaroslav Hutka s geniální předvídavostí v jednom ze svých songů vyjádřil hlubokou touhu národa „mít možnost volby a mít volbu možností“.

Jistě, v demokracii občanského/buržoazního typu bezpochyby možnost volby – tedy možnost svobodného hlasování – existuje. A dozajista je možno tímto hlasováním určité procesy a tendence do určité míry ovlivnit.

Ale – je tím bez dalšího skutečně dána možnost člověka svobodně a uvědoměle formovat, určovat svou lepší, svou progresivnější, svou humánnější budoucnost?…

Jinak řečeno: je tato „možnost volby“ skutečně doprovázena odpovídající „volbou možností“? Je zde skutečně přítomna, k volbě předložena dostatečně široká škála možností, projektů, vizí jak v progresivním smyslu přetvořit současný stav společenského, politického a ekonomického uspořádání? Anebo se všechny tyto „možnosti“ které jsou standardním předmětem voleb nakonec ukazují být jenom pseudoalternativami, které nijakým způsobem nepřekračují omezený systémový rámec kapitalistické ekonomiky a s ní spojeného konzumního způsobu existence, s faktickým vytěsněním jakýchkoli vyšších, hodnotnějších životních horizontů?

Je skutečně možno tento omezený rámec lidské existence překročit pouhou „možností volby“ v rámci tohoto systému; anebo je nutno si opravdové alternativy k němu vyvzdorovat, vybojovat, vyprotestovat, jak se o to zrovna v současné době pokouší (alespoň v náznacích) část především mladé, ekologicky (a snad i sociálně) uvědomělé generace?…

Ústředním klamem politického uspořádání občanské/buržoazní demokracie je velice úspěšné generování iluze, že se prý jedná o „otevřený systém“. Že je tu tedy člověku poskytnuta plná svoboda podle svého vlastního uvážení formovat svůj svět, vytvářet svou budoucnost. Ve skutečnosti jsou zde pouze zaměněny pojmy „smíš“ a „můžeš“.

Ano, v tomto politickém uspořádání člověk/volič smí svůj hlas dávat (téměř) čemukoli a komukoli. (A podle toho to pak také velice často vypadá a dopadá.) Ale toto „ty smíš“ ještě zdaleka s sebou nepřináší automaticky reálnou možnost změnit základní nastavení daného systému. A to včetně toho, jak tento panující systém svým faktickým ideovým/ideologickým monopolem formuje, ovládá, manipuluje mysli lidí – takže nakonec rozhodující většina z nich „svobodně“ hlasuje v souladu s potřebami panujícího systému.

Aby někdo totiž dokázal – intelektuálně a ideově – překročit hranice stávajícího systému, k tomu je zapotřebí nemálo vysoká míra schopnosti kritické reflexe a sebereflexe; natolik vysoká, že za standardních okolností ji vykazuje jenom nepatrné procento populace. – Právě tento fakt byl vždy základní oporou všech společenských a politických uspořádání, ať jakéhokoli druhu: většinový člověk právě přítomné státní uspořádání časem přijme jako faktické, neměnné, „přirozené“, aranžuje se s ním; a neplýtvá energií na hledání – progresivnějších – alternativ.

Zkrátka: nedělejme si iluze, že by nám systém občanské/buržoazní demokracie spočívající na základně kapitalistické zbožní produkce reálně poskytoval k volbě více možností, nežli jaké jsou kompatibilní právě s jeho vlastní existenční formou. „Svobodné volby“ zde nemají jinou funkci, nežli být prostředkem autoreprodukce (včetně určité autoregulace) právě přítomného panujícího systému.

Jakékoli skutečné alternativy k tomuto uspořádání – které právě v současné době už z ryze environmentálních důvodů nepřehlédnutelně ukazuje limity svých možností – bude nutno nalézat, formulovat a zřejmě i prosazovat podstatně jinými cestami, nežli pouze vhazováním hlasovacích lístků do volebních uren.

119 komentářů u „Možnosti volby“

  1. V liberálním systému mají lidé dříve nebývalou možnost výběru. Týká se to především zboží, ale také jiných voleb, povolání, zaměstnavatele, životního stylu, partnera, názorů… Ve většině vztahů a situací se můžeme projevovat volněji, více podle svého. V tomtéž duchu, charakteristicky, probíhá zpravidla už výchova dětí.

    Ekonomický, technologický a společenský rozvoj stimuluje nejlépe již tradičně liberalismus. Je tomu tak proto, že jej vzápětí nejsvobodněji zužitkovává (resp. dovolí zužitkovávat). Proto lze říci, že „volíme skutečně mezi možnostmi“ i že „volbou reálně ovlivňujeme poměry.“

    Na druhé straně je ovšem možno stejně důvodně konstatovat, že svoboda lidí rozhodovat cíleně o společnosti, váha jejich „slova“, či „hlasu“ jsou stále zhruba stejně malé, ne-li dokonce menší než dříve. Navíc slábne síla „aristokratů ducha“, jež byla dříve nezanedbatelná. Vliv na podobu a tvářnost světa lze totiž uplatnit (v možná i rostoucí míře) jedině „skočíte-li na políčko peníze“. Vedle této cesty, která vás ovšem spolehlivě zbaví opravdové svobody, se nabízí ještě „móda“, jež vane světem mas dostatečně iracionálně.

    Je mnoho oblastí, na nichž je možno ukázat, jak málo mohou lidé nyní ovlivnit. Podívejme se však jen na podobu našich sídel. Zmínil jsem se onehdy o své zahradě a rázu, jež jí podle mého náleží. Mohu o ni rozhodovat proto, že ji praprarodiče kdysi (v roce 1925) přikoupili a stejné právo mám v případě domku, který pradědeček postavil předtím (roku 1909). Čemu jinému jsem mohl já (či předkové, kteří zde žili) v nevelké vesnici dát hlas?

    Dobře, bydlím v Praze. Dosud nikdy jsem neměl příležitost účastnit se tu jakéhokoli referenda. Všechny nákladné projekty jsou realizovány bez mandátu Pražanů, často přímo v rozporu s jejich většinovou vůlí. Nejsme vinni tím, jak je město zneužíváno pro soukromé účely, devalvováno kulturně i z hlediska obyvatel, že nejsou pořádány významné výstavy, nepřibývají parky či veřejná sportoviště, nýbrž nové a nové, předimenzované objekty, bezduchá betonová džungle, již zvládnou velmi dobře i v zemích liberálních opravdu jen pramálo.

    Lidé, kteří žijí, tak řka, na druhém konci světa, Prahu by nenašli na mapě (a o původu jejich peněz lze mít stěží iluze), mají zde (samozřejmě nejen zde) více vlivu, moci a svobody, než kdy dřív. O tuto podstatnou příčinu a souvislost vlastního reálného bezpráví, jde nakonec v míře, která lidi nahání do aktivit podezřelých a nebezpečných. Co jim ale zbývá, touží-li zažít svůj listopad?

  2. Pan Horák se zmínil o možnosti svobodně nakládat s pozemkem a domem. Ano. Svoboda je do značné míry podmíněna vlastnictvím (nemovitostí, peněz či aspoň schopností a možností je vydělat). Omezení vlastnictví znamená omezení této svobody.
    Svobodné nakládání s tím, co je ve veřejném či společném vlastnictví je zase omezeno počtem osob, které mají o témž objektu právo rozhodovat, popřípadě i jejich postavením v systému. Osoba, která by chtěla o veřejném rozhodovat, by musela umět ovlivnit své spolurozhodující, popřípadě změnit své postavení v systému.

  3. Když jsem výše napsal, že reálný společenský vliv většiny jednotlivých lidí neroste, nýbrž spíše naopak, měl jsem na zřeteli několik v tomto směru působících faktorů.

    Vedle globálního rozměru a příliš velkých majetkových rozdílů tu hraje roli jev, na nějž jsem již vícekrát ukázal: lidé nemají „čas na hlouposti“, z ekonomické soutěže víceméně vyvázaná elita, skutečná, nebo duchovní aristokracie, slábne. Navrch svou roli hraje sám růst početnosti lidstva. Až z toho mrazí. Ještě po 2. světové válce připadaly na každé tři Indy asi čtyři hektary země, samozřejmě včetně hor a pouští. Dnes je její stejný kousíček ideálně k dispozici už 17 obyvatelům subkontinentu.

    To, že „bílí osadníci“ vybili v Americe během krátkého času milionová stáda bizonů je jedna z kapitol velké ostudy člověka, stojícího na prahu modernity. Ta stáda se ovšem kdysi jevila jako nekonečná. Před polovinou 19. století připadal na několik bizonů jediný obyvatel na území dnešních USA, žijící ještě nejspíš někde při pobřeží. Nyní jednoho osamělého bizona toleruje 10 tisíc úspěšnějších lidských nárokovatelů (vší) země.

    Můžeme se podivovat, pokud po připomenutém rozmnožení lidí i jejich „hodokvasech“ ubývá doslova prostoru pro vliv jednoho jediného penězi neoplývajícího jedince?

  4. Růst početnosti lidstva – na tom také něco je. Představme si, že po určitou dobu bylo možné z nevyhovujícího prostředí prostě někam odejít a získat tam novou půdu. (viz např. vystěhovalectví do Ameriky).

  5. „Své věci rozhodnu si sám…“

    Z předcházejících diskusí mě spontánně zaujaly především dva momenty, na první pohled zdající se pouze vedlejší respektive pro svůj přirozený charakter nestojící za hlubší pohled.

    První z těchto dvou momentů je ten, kdy pan Horák zmínil možnostech „volněji, více podle svého“ utvářet už výchovu vlastních dětí.

    O tom samém se zpívalo už v jednom k nejznámějších songů o svobodě skupiny „Spiritual kvintet“: https://www.csmusic.cz/song-52711-az-se-k-nam-pravo-vrati

    Rozhodující pasáž pak zní:

    Chci klidně chodit spát a beze strachu vstávat,
    až se k nám právo vrátí,
    své děti po svém vychovávat,
    až se k nám právo vrátí.

    Už se těším, až se narovnám,
    až se k nám právo vrátí,
    své věci rozhodnu si sám,
    až se k nám právo vrátí.

    Ano, je naprosto nepochybné že v dobách totality, kdy režim se svým absolutním ideologickým nárokem zasahoval lidem nezřídka až do jejich nejsoukromějších, nejintimnějších záležitostí, se jevilo že pravá lidská svoboda nesestává v ničem jiném, nežli v onom prostém „své věci rozhodnu si sám“. Včetně výchovy vlastních dětí.

    Jenže – v reálné lidské praxi jako obvykle mnoho věcí vypadá velice jinak, nežli v abstraktních, idealizovaných představách. Jenom když se podíváme na výchovu dětí ve zcela bezprostředním okruhu, tedy v rodinách – zrovna v současné době Česká televize vysílá nebo bude vysílat dokumentární seriál o násilí na dětech páchaném v jejich rodinách. Tedy především jejich rodiči. Už tady se ukazuje naprosto jasně: ponechat každému na jeho libovůli „rozhodnout si své věci sám“, to naprosto nijak nezaručuje, že výsledkem bude něco pozitivního, svobodně a humánně orientovaný lidský život. Reálným výsledkem může být stejně tak útlak druhého člověka. A to jak v bezprostředním interpersonálním okruhu, tak ale i v širších, subtilnějších, „neviditelnějších“ formách společenských vztahů, společenských hierarchií a závislostí.

    To je tedy jedna věc, jeden moment oné „svobodné výchovy“. Je tu ale ještě jiný moment: totiž že i v liberalistické společnosti dochází k faktické neustálé „indoktrinaci“, k neustálému formování myslí jak vychovávajících, tak vychovávaných vlivem zcela reálných společenských, ekonomických a politických podmínek.

    Dám zcela konkrétní příklad výchovy, ne sice z rodiny, nýbrž ze školy, ale bude to příklad myslím dost ilustrativní. V jednom dřívějším diskusním fóru kterého jsem byl správcem byla přítomna i jedna učitelka na gymnáziu. Velmi inteligentní, sympatická, liberálně demokraticky orientovaná mladá žena. Ta tam jednou zmínila své vlastní zážitky (bylo to někdy tak před deseti – patnácti lety), že když ona se snaží svým studentům vštípit zásady mravného jednání ve veřejném životě, že oni se k tomu postaví víceméně takovým způsobem, že „jistě paní učitelko vy si můžete vykládat co chcete, čemu věříme – ale my dobře víme jaká je realita, že nakonec o všem stejně rozhodují jenom peníze!“

    To je přesně to, co jsem měl na mysli zmínkou o tom, že i když se někdo domnívá že „vychovává děti podle svého“, a tedy k dobrému, že nikdy a žádným způsobem nemůže zamezit tomu, aby jeho děti nebyly zároveň „vychovávány“ (a to leckdy mnohem účinněji) takzvaně ulicí, tedy zcela reálnými osobními zážitky těchto dětí s reálným charakterem okolního světa.

    To všechno tedy ve svém souhrnu znamená: ano, možnost „rozhodnout se podle svého“ je bezpochyby základní podmínkou svobody; ale je stále setrvávajícím omylem jenom tuto jednu podmínku zaměnit se svobodou v obsahovém, substanciálním smyslu.

    Svoboda v tomto druhém smyslu se vždycky musí měřit především na tom, do jaké míry reálné životní podmínky podporují bytostné humánní vlastnosti a potenciály člověka – a do jaké míry je podvazují, vytěsňují je nižšími, přízemnějšími formami lidské existence.

  6. Dobrý den, pane Poláčku.
    Nerad ruším diskusi. Nicméně při čtení tohoto super textu od Josefa Patočky jsem si vzpomněl i na vás. Vůbec nepochybuji o tomu, že zmiňovaný text podrobíte své důkladné analýze i kritice. Očekávám, že ostatní čtenáři a čtenářky Humanistických dialogů se do diskuse nad zmiňovaným textem od Josefa Patočky zapojí.
    https://a2larm.cz/2022/11/jak-zmenit-system-necekejme-na-volby-organizujme-odbory-a-druzstva-komunity-a-hnuti/

  7. Moje svoboda a ten druhý

    Druhý moment který mě zaujal byla formulace použitá paní Hájkovou: „Osoba, která by chtěla o veřejném rozhodovat, by musela umět ovlivnit své spolurozhodující.“

    To je právě to: svoboda se standardně definuje jako m o ž n o s t jedince (veřejně) projevovat a prosazovat své názory a zájmy.

    Opět platí to samé co bylo řečeno v minulém komentáři: není pochyb o tom, že tato možnost je základní podmínkou – osobní, občanské, politické – svobody. Ovšem – stejně tak platí i to, že je to pouhá podmínka, je to pouze abstraktní vymezení svobody; ale vůbec se zde neklade otázka po možnostech jejího reálného naplnění.

    Jak to napsala paní Hájková, místo původní „možnosti“ zde přistupuje nutnost ještě jednoho dalšího faktoru či kroku, totiž m u s e t umět ovlivnit své spolurozhodující.

    V obecném pojetí či povědomí tato schopnost či možno „ovlivnit své spolurozhodující“ nezáleží (v podmínkách svobodného, liberálního státu) v ničem jiném nežli ve schopnostech dotyčného, tedy v přesvědčivosti (osobní, logické, věcné) jeho argumentů.

    Prakticky nikdy se přitom nezkoumá blíže, k d o jsou vlastně ti, které se já snažím – logickými či mravními argumenty – přesvědčit. Implicitně se tu vytváří (kantovská) fikce, že jsou to přece všechno racionální, tedy odpovědné osoby, ve své výsostné rozhodovací autonomii nijak dále nepodmíněné.

    Ponechme teď stranou záležitost čistě osobní podmíněnosti (či omezenosti) toho či onoho jednotlivce, tedy jeho případnou neschopnost či neochotu naslouchat logickým (či mravním) argumentům. Soustřeďme se zde jenom na čistě společenský kontext dané záležitosti. Neplatí tu snad náhodou přesně to samé, co bylo řečeno už v souvislosti s výchovou dětí? Stojí tu před námi opravdu individuálně nepodmíněné bytosti ochotné nechat se přesvědčit rozumnými argumenty – anebo zde ale stojí takové osoby, které už dávno prošly „brainwashingem“, neustálým působením stávajícího společenského, politického a ideového uspořádání? To jest především: nestojí tu před námi lidé kteří jsou už dávno preparovaní, formovaní světem reálného kapitalismu, jeho maximou že „o všem rozhodují jenom peníze“? Není tedy naše snaha tyto lidi přesvědčit rozumnými či mravními argumenty předem odsouzena k tomu narazit na hluché uši?…

    Tohle a právě tohle je zcela zásadní rozdíl mezi pouze ryze liberalistickým, a mezi substanciálním pojetím lidské svobody. Liberalistické pojetí se vyčerpává pouze s oním „já sám“; jenže kdykoli chceme v tomto světě něčeho reálně dosáhnout, vždy jsme okamžitě naprosto závislí na tom, jací jsou, jaký charakter mají, jaké hodnoty vyznávají lidé, které bezpodmínečně potřebujeme k prosazení, k realizaci našich zájmů, našich plánů, našich vizí. Přitom tyto vlastnosti těchto druhých naprosto nejsou jenom nějaké nahodilé, přirozeně dané – nýbrž jsou vždy velice zásadně formovány zcela reálným, aktuálně přítomným společenským, politickým a ekonomickým uspořádáním.

  8. Dobrý den, pane Huďo, to je ale náhoda! Zrovna v minulých dnech jsem na Vás (a na pana Krupičku) myslel; chtěli jste přece rozjet nějaký společný projekt, nějakou politickou stranu či alespoň hnutí – smím se zeptat jestli jste v tomto ohledu něčeho dosáhli?

    – A dokonce jsem si při tomto vzpomenutí na Vás pomyslel, jestli se mi tím podaří Vás „vyvolat“; s paní Hájkovou mi to tak funguje zcela pravidelně. 😉

  9. Problém je, myslím, také v tom, že člověk, který nemůže o něčem rozhodovat, ztrácí dost často o to zájem.

  10. Ano, paní Hájková, i to je velice významný moment. Právě to je ten faktor, který vede k občanské a politické pasivitě, až přímo k rezignaci velké části populace, jmenovitě po provedené politické/občanské revoluci: napřed jsou lidé plni euforie z nově nabyté svobody, ale časem zjistí jak velice málo toho je co mohou sami reálně ovlivnit. Zjistí že zde působí skryté, autonomní, mnohem mocnější mechanismy nežli je proklamovaná „vůle lidu“; a tak se stáhnou opět jenom do svého vlastního soukromí.

  11. Antisystémový optimismus Josefa Patočky

    Teď tedy k oné – velmi rozsáhlé a velmi důkladné – analýze respektive proklamaci Josefa Patočky.

    Pane Huďo – Josef Patočka mi byl jako autor, jako vizionář vždy velmi sympatický; naprosto s ním sdílím jeho přesvědčení o potřebnosti zásadní, strukturální přeměny společnosti (zrovna v těchto dnech jsem měl v tomto směru ostrou kontroverzi s panem Profantem na DR, nevím jestli jste to zaznamenal); a vysoce oceňuji jeho otevřený, nedogmatický přístup k dané záležitosti.

    Opravdu by se chtělo mu zcela bezvýhradně a v plné míře přisvědčit; kdyby ovšem v jeho teoriích a vizích nebylo jedné jediné, ale zato naprosto kapitální vady. Která se – nejen u Patočky, ale u levicových antisystémových radikálů ovšem objevuje s železnou pravidelností znovu a znovu.

    Jádro tohoto problému je možno detekovat v tomto Patočkově tvrzení: „Přeorganizovat podniky, státy i další složky společnosti tak, aby se spíše než na vztazích nadvlády a donucování zakládaly na demokratické samosprávě a namísto růstu sledovaly lidský užitek i společný rozkvět společnosti a přírody.“ Já se ryze ekonomické stránce tohoto momentu budu podrobněji věnovat v následujícím příspěvku o neomarxismu; ale už tady je možno zmínit tu základní vadu v úsudku respektive v argumentaci u Patočky, že totiž na dosavadním systému řízení státu, společnosti a ekonomiky nevidí nic více, nežli jenom a pouze „vztahy nadvlády a donucování“, spojené s diktátem růstu. Které pak – pochopitelně – chce nahradit cílem „lidského užitku i společného rozkvětu společnosti a přírody“.

    Patočka sice na jedné straně naprosto správně vidí – a používá zde důsledně, i když nevysloveně, implicitně ryze marxistickou metody analýzy kapitalismu – že současné kapitalistické ekonomické uspořádání je založeno na slepém, mechanickém generování zisku. Kdy veškeré humánní, sociální i enviromentální ohledy jsou pouze druhotným faktorem, respektive jsou jenom na obtíž.

    Systémová změna je tedy opravdu potřebná a nutná; ale Patočka v tomto ohledu prakticky stále ještě sdílí víru Marxe a Engelse, že je možné celý systém tržní/kapitalistické produkce jen tak vyhodit na smetiště, a místo toho veškerou společenskou produkci organizovat prostě „sdruženími svobodných výrobců“. Tedy samotných dělníků. Tato představa že by celou národní ekonomiku měli řídit dělníci ze závodů byla natolik naivní, že později i Marx s Engelsem připustili, že tento úkol může/musí převzít vláda; jenže ani pak nijak nevysvětlili, jak to to tato vláda mohla dokázat.

    Tržně-kapitalistická ekonomika má totiž k dispozici jeden absolutně účinný názor svého fungování, své autoregulace i svého řízení: totiž právě onen tak zavrhovaný faktor hodnoty zboží a zisku.

    Levicoví radikálové – kteří se (jako i teď znovu J. Patočka) tak často hlásí k ideálům reformního socialismu roku osmašedesátého – znovu a znovu ignorují to, k jakému poznání se dopracovali právě tehdejší reformní ekonomové: totiž že socialistická ekonomika vůbec neměla žádná kritéria pro posouzení, jakou reálnou hodnotu má či nemá produkované zboží. Právě to vedlo k trvalým deformacím v produkci, a k její chronické nevýkonnosti. Bez faktoru hodnoty – který je možno zjistit pouze ve volném konkurenčním prostředí – se vůbec neví, která produkce je společensky efektivní a která ne. A bez faktoru zisku chybí základní motivace pro ekonomickou efektivitu.

    Patočka chce demokratizaci společenské produkce; ale žádná takováto „demokratizace“ nikdy nemůže nahradit tu ekonomickou – autoregulační – funkci, kterou plní ekonomické kategorie zbožní hodnoty a zisku.

    Jednou větou: když se odstraní tyto faktory, budeme mít zase nevýkonnou, stagnující ekonomiku jak jsme ji zažili za socialismu; ale když tyto dva faktory neodstraníme, pak tu zase máme „starý dobrý“ kapitalismus, se vším všudy. Právě toto je naprosto centrální dilema; a Josef Patočka nepředkládá naprosto nic, čím by toto dilema mohlo být vyřešeno.

  12. A to je také způsob, jak se to, co bylo na začátku občanským právem, může být po čase (aspoň některými lidmi) chápáno jako občanská povinnost. Například volby. Dnes se už málo mluví o volebním právu. Naopak, lidé, kteří si přejí zachovat status quo, svým spoluobčanům často předhazují, že jít k volbám je jejich morální povinnost.
    Právem je to, oč máme zájem. Kdežto povinností se stává to, oč zájem nemáme. Ve slově „povinnost“ je tak trochu cítit slovní základ „vina“. Máme povinnosti = jsme spoluviníky.

  13. Další klíčový problém v Patočkových úvahách a vizích se týká konkrétní formy, jakou by tato všeobecná demokratizace společenského dění, společenského systému měla probíhat. Patočka uvádí jednoho autora, který konstatuje „paralýzu“ současného antisystémového hnutí; a řešení vidí v masovém zakládání příslušných organizací a institucí (družstev, iniciativ odporu, spolků atd.). Jenže – on zároveň konstatuje, že je velmi obtížné získat dostatečný počet zájemců pro tyto nové instituce. Poté ale přichází se svérázným vysvětlením (a zároveň řešením): lidé prý do těchto antisystémových institucí nevstupují proto, že jich není dostatek! Jeho „řešení“ je tedy takovéto: založme masově tyto organizace, lidé pak už do nich budou vstupovat!

    Takže: na jedné straně zde nejsou tyto organizace, protože lidé o ně nemají zájem; takže nyní se vše má obrátit tak, že napřed založíme instituce (bez lidí?!…); a ti lidé pak už nějak sami přijdou. Je to tedy uzavřený kruh; a sotva je přitom možno si nevzpomenout, jak se Baron Prášil z bažiny vytahoval za svůj vlastní cop…

    —————————

    Já nechci Patočkovi nijak upírat jeho víru v postupné rozkládání, přerůstání současného systému, jeho limitů. Dříve jsem sám věřil jenom v možnost „rupturní“, tedy revoluční změny, ale dnes se už přece jenom začínám přiklánět i k možnosti této postupné proměny zevnitř. Ovšem – to se děje jenom (či převážně) v důsledku aktuální ekologické krize. Která přece jenom společnost – především mladou generaci – vytrhává z její trvalé stagnace. Tam kde jde o holé přežití, se potřeby kapitálu přece jenom značně relativizují.

    Je tedy možné (přinejmenším to nelze vyloučit), že tato nutnost environmentálně odůvodněné nutnosti reformovat kapitalismus přece jenom vytvoří nějaké účinné společenské hnutí; ale na straně druhé je zde právě ta závada, že toto prozření je vázáno jenom na tento vlastně vnější faktor. Že toto prozření nepřichází jako takové. To znamená: pokud se kapitalismu dostatečně brzy podaří přejít na bezemisní produkci (a to je docela dobře možné), pak tento impuls zase odpadne. A tím současná antisystémová opozice ztratí velkou část půdy pod nohama. A zase nastane vláda konzumerismu, jenom pro změnu „bezemisního“.

  14. „Mravní povinnost jít volit“ – ano, paní Hájková, takhle to skutečně chápou ti kdo jsou ideově srostlí se systémem občanské/buržoazní demokracie, ti jsou přesvědčeni že ta je vrcholným dílem – a garantem – lidské svobody, a že proto je prý mravní povinností každého občana se na tomto „díle svobody“ aktivně podílet.

    Dost podobné věci napsal už sám Masaryk, sice snad přímo nehovořil o „mravní povinnosti volit“, ale psal o tom že demokracie se může jenom tehdy rozvíjet (respektive že pouze tehdy může být opravdovou demokracií), když se na ní aktivně zúčastní v š i c h n i občané! Přitom ale on sám viděl že skutečnost je zcela jiná; proto alespoň otevřeně přiznal, že všechny dosavadní demokracie jsou ještě nedokonalé; dokonce že jsou to všechno doposud pouze „pokusy o demokracii“!!

    Masaryk tedy viděl, v čem je problém; ale nebyl schopen rozpoznat jeho skutečné kořeny. Tedy skutečné příčiny toho, proč se velká část populace nedokáže vnitřně ztotožnit s – anonymním, odcizeným – systémem partajní demokracie, za podmínek panujícího kapitalismu.

    ————————

    Mimochodem: já sám naopak považuji za svou mravní povinnost NEzúčastňovat se voleb; protože svou účastní na nich bych pouze posiloval iluzi, že jejich prostřednictvím je možno dosáhnout nějakých substanciálních společenských změn.

  15. Lesk a bída neomarxismu

    Tento příspěvek jsem původně chtěl umístit v sekci „Forum“, kde jsem už zmínil že jsem se v poslední době pokoušel objevit nějaké internetové diskusní fórum o (moderním) marxismu. Dnes jsem v těchto snahách znovu pokračoval; takové fórum jsem sice neobjevil, ale přece jenom jsem přitom vysledoval určité trendy současných marxistických diskusí a kontroverzí. Jedná se především o iniciativu jednoho směru německých marxistů o takzvané „nové četbě Marxe“.

    Jejich základním východiskem je téze, že to jak my obvykle známe Marxe, že je to ve skutečnosti ta podoba, kterou Marxovým myšlenkám – už po smrti Marxe – vtiskl Engels, při závěrečné redakci Marxových spisů. A přitom Engels prý Marxovy původní myšlenky vykládal neadekvátně, příliš je zjednodušil, až přímo zvulgarizoval. Zkrátka, tito „noví čtenáři Marxe“ se snaží z původních Marxových textů a poznámek rekonstruovat „čistého“ Marxe.

    Kromě jiného – či snad především – odmítají Engelsovu tézi, že Marxovy analýzy pohybu kapitálu jsou nikoli pouze abstraktně teoretického rázu, nýbrž že zároveň odrážejí samotný pohyb historické reality. Tito „novočtenáři“ – souhrnně také nazývaní „neomarxisté“ – tvrdí, že Marxovy „formoteoretické“ (formtheoretisch) Marxovy analýzy jsou nezávislé od bezprostřední historické reality.

    Tady se nejedná jenom o čistě teoretický problém; tento krok neomarxistům umožňuje vyhnout se zásadnímu problému novodobého marxismu, jak je možné že prakticky zmizel Marxův proletariát. A jak je tedy ještě vůbec možno počítat se svržením kapitalismu. Pro tyto neomarxisty tato ztráta (průmyslového) proletariátu není zásadním problémem; neboť podle jejich pohledu se kapitalismus nakonec zruší sám, svou vlastní – negativní – dynamikou.

    ————————-

    Tolik tedy úvodem; ale já jsem o tomto tématu začal psát vlastně z jiného důvodu. Když jsem dnes pročítal argumenty pro i proti (mezi těmito neomarxisty a klasickými marxisty hoří nesmlouvavý boj), uvědomil jsem si, jak naprosto převratný skutečně byl Marxův pohled na – volnotržní – ekonomiku.

    Podle standardní, mainstreamové ekonomie je totiž stav věcí takový, že společenská produkce je prostě a jednoduše vztahem produkce, směny a spotřeby. Tedy naprosto přirozený stav, kde k nějakým disproporcím (krizím) může docházet jenom v důsledku externích rušivých vlivů: lokální či temporální nadprodukce, nekompetentní zásahy vlády, a tak dále. Ale tento způsob ekonomiky je pro tyto mainstreamové ekonomy sám o sobě naprosto přirozený, neměnný, věčný.

    Zatímco to byl právě a jedině Marx, který odhalil, že na určitém stupni vývoje se tento o sobě přirozený vztah mezi výrobou a spotřebou převrací v pravý opak. Jestliže totiž původně platila formule Z – P – Z, tedy zboží – peníze – zboží, pak v kapitalismu se tato formule naprosto převrací, nyní platí P – Z – P‘. Tedy peníze – zboží – více peněz (zisk). To znamená: původně přirozený proces výroby a spotřeby (prostřednictvím peněz jakožto média) se tu naprosto převrací, už se nejedná o to uspokojit přirozené a racionální potřeby konzumentů, nýbrž nyní se jedná o to zhodnotit kapitál – to jest z onoho původně přirozeného procesu produkce a spotřeby vytřískat co nejvyšší zisk. Tím je tedy onen původně přirozený stav naprosto denaturován, vše přirozené a lidské je tu plně podřízeno zájmům kapitálu, jeho ze řetězu utržené potřebě na neustálém vlastním zhodnocování, tedy na neustálé produkci zisku. Ať to stojí co to stojí, ať je přitom třeba spotřebována, zničena celá planeta. Kapitalismus respektive kapitál se zde skutečně dostává do pozice molocha, bez milosti požírajícího své vlastní děti.

    —————————–

    V tomto smyslu tedy Marxovy analýzy kapitálu a kapitalismu i dnes zůstávají naprosto platné, a naprosto převratné; jsou opravdu ryzím „kopernikánským obratem“, který na jsoucí svět vrhá zcela nový, revoluční pohled.

    Potud tedy dobře. Ovšem – i tento modernizovaný neomarxismus stále činí tu samou chybu kterou učinil už Marx – totiž že ve zbožní hodnotě zboží vidí jenom čiré negativum, jenom zdroj (či základ) kapitálu, tedy něco co je zapotřebí odstranit; a ani oni nejsou schopni či ochotni pochopit a přiznat, že tato abstraktní zbožní hodnota má zároveň svou neopomenutelnou, nepostradatelnou pozitivní ekonomickou roli.

    To je přesně to co jsem napsal už v odpovědi panu Huďovi: tito neomarxisté (stejně jako Josef Patočka) chtějí prostě zrušit tržní kapitalistickou ekonomiku (neboť zrušit zbožní hodnotu a kapitál neznamená nic jiného); a neuvědomují si že právě toto je nepostradatelná kostra reálné ekonomiky, a nepřinášejí nic čím by tuto kostru bylo možno nahradit.

    I kdyby třeba nakrásně všechnu společenskou produkci vykonávala družstva – jak by mohla existovat celospolečenská produkce bez přítomnosti faktoru zbožní hodnoty? Když by tedy – stejně jako v socialismu – vůbec nebylo možno určit reálnou hodnotu té či oné produkce, toho či onoho výrobku? Ale tuto zbožní hodnotu je možno určit právě jenom za podmínek volného trhu, neustálého vzájemného porovnávání efektivity jednotlivých výrob, a tedy neustálé vzájemné konkurence. Ale vzájemná konkurence, ta je nemyslitelná bez snahy, bez úsilí dosáhnout maximálního zisku; a tady jsme zase zpět u kapitálu. Který jako takový – jak už bylo ukázáno – vždy bude mít tendenci podřídit svým vlastním potřebám vše lidské.

    Všeho všudy tedy současní marxisté – ať už klasičtí či „neomarxisté“ – sice na jedné straně naprostým právem trvají na průlomovém významu Marxových analýz kapitálu; ale na straně druhé stále ještě setrvávají na jeho základním omylu, že je možno tuto abstraktní složku společenské produkce prostě jakýmsi mávnutím kouzelného proutku (respektive revolucí) bezezbytku odstranit, a místo toho zavést jakousi přirozeně naturální produkci.

    Řešení daného dilematu – pokud vůbec možné – bude vyžadovat mnohem složitější a náročnější model ekonomiky, nežli pouhou víru v samospasitelnost nekapitalistických, družstevních či jinak „alternativních“ forem výroby.

  16. Pane Poláčku, nic takového. Ani já, ani pan Krupička neměl nic takového vůbec plánu. Budovat další novou politickou levicovou stranu. Proč ? Jak jste na to přišel ? Na různá témata jsme si akorát vyměnili mezi sebou názory a postoje. Dost se s panem Krupičkou shodneme, ale v něčem i ne. Byl oboustranný zájem se poznat. Osobní setkání třeba u piva je lepší. Zůstalo to pouze u psaní. Bohužel jsme každý z jiného města. Svoje důvody ukončení mého členství ve straně Levice jsem mu vysvětlil. Chápe je.
    Co se týče politické levice. Jsem konzistentní ve svém postoji. Levicová strana budoucnosti podle mého nemá být úplně strana či hnutí, jako spíš mediální agentura, think tank a trend setter. Proto jsem mimo jiné z Levice odešel. Popravdě řečeno, nejsem ani typ pro politickou stranu.
    S panem Krupičkou patříme mezi levicové radikální kritiky kapitalismu(ekonomického systému),militarismu a imperialismu, ale každý jsme jinde. Pan Krupička patří k těm levičákům, kteří zastávají etatistický přístup: stát má řešit společenské a hospodářské problémy…
    Jenže každá moc korumpuje, proto já dávám přednost sociálnímu anarchismus. Žádného „pastýře“ nad sebou nepotřebuji mít. Věřím v revoluční proces sebeemancipace (samospráva, decentralizovaný stát, autonomní společnost). Emancipace pracujících musí být věci samotných pracujících… Žádné reformy a parlamentarismus, ale sociální revoluci hned bez přechodných obdobích a podobných ptákovin.

    Pane Poláčku, já respektuji vaše teoretické znalosti a osobní zkušenosti z emigrace. Nicméně si myslím, že vám strašně chybí zpětná vazba. Tou potřebnou zpětnou vazbou nemyslím mít názorové oponenty někde na internetové diskusi apod. Myslím tím třeba rodinu, kolegy v práci, přátelé různých profesí, vzdělání a generací. Ta doba, kterou si pamatujete za mladších let, kdy jste byl ještě ekonomicky aktivní je nenávratně pryč.
    Generace dnešních třicátníků tu fetišizaci práce a heroického pracovního výkonu nemusí. Nedivím se jim.
    Nepotřebují mít stovky hadrů, aut a obecně příliš konzumu všude. Jim ke spokojenosti stačí žít zodpovědně na obyvatelné planetě. Mít dostupné bydlení, sociální jistoty, víc času na sebe, rodinu, koníčky a přátelé. Většina mladých lidí by ocenila, kdyby technika vydržela dýl jak tři roky. Tohle vím např. od své dcery(30let, VŠ, vdaná, zatím bezdětná).
    Tím neříkám, že z téhle generace dnešních mladých lidí bude minimálně jednou každý druhý anarchokomunista. Ale Univerzitám za klima a autorům jako Josef Patočka rozhodně díky za naději.

  17. Všeobecné rovné volební právo bylo ve střední Evropě zavedeno, když bylo Masarykovi 58 let. V případě žen až po světové válce, v jeho sedmdesáti. Myslitel musel být pokrokový, aby změnu v takovém věku skutečně, vnitřně přijal. Zvláště když viděl, jak se novinka vlastně neosvědčila, když po dlouhých desetiletích míru (od Masarykových patnácti) se právě teprve nyní, takřka z volebních místností, mašíruje rovnou na frontu. Odmítnout, sotva utichl nedávných bojů hluk, volební právo pro všechny, to by ovšem nebylo realistické, nýbrž zpátečnictvím, nesmyslným přiznáním vítězství právě historicky, „na hlavu“ poraženému režimu. Válka proto v Masarykově podání přerostla ve „světovou revoluci“, jejímž smyslem se stala právě demokracie a národní sebeurčení. (Nedávno zde zmíněné Masarykovo „Tábor je náš program“ je třeba vnímat v tomto kontextu). Další vyzrávání systému (spolu s voliči i politiky) zůstalo ovšem úkolem na dlouhý čas (odhadnutelný tehdy, jak víme, na 50 let).

    O problematické přínosnosti volební demokracie svědčí kromě absence pozitivní reakce v novodobé historii a dnes aktuální reality ještě minimálně jedna dějinná skutečnost. Možná nejdokonalejší volební systém totiž měly některé antické společnosti, ale vývoj jim přál méně …až vůbec. Právě v uvedené době se v četných obcích během let vystřídala ve funkcích většina občanů. Zastupitelské sbory byly totiž relativně početné, mandát trval velmi krátce a nemohl být získán opakovaně. Byly tehdy známé i systémové pojistky typu ostrakismu. Samozřejmě, nesvobodní a ženy na demokracii neparticipovali.

    Přišel postupně čas pro demokracii opět nyní? Nevím. Když jsem tu napsal o váznoucí (ne-li upadající) možnosti měnit uvědoměle vlastní společnost, třeba jsem vystihl nejen dnešní (můj) pocit, ale i zašlý pocit rostoucího počtu občanů antických obcí. Tehdy však šlo nejspíš jen o nástroj správy, zatímco my tu dnes neskromně požadujeme nástroj (zásadní) změny!

    Volební demokracie zatím neprožívá příznivé časy ani nepožívá přiměřené úcty a důvěry. Vrátit se ke kuriálnímu volebnímu systému ovšem nejde. Přímé demokracie se ve běžně obáváme jako nebezpečné a přechodné… Systém, jenž by byl založen na losování, je považován (nepříliš důvodně) za vtip, či jen za poukaz na nesmyslnost voleb. Vůle i schopnost zabývat se dnes veřejnými záležitostmi je zřejmě příliš vzácná. Dát producentům k reálné moci i moc volební (podle výše odváděných daní) nikdo zatím (snad) neplánuje. Aktuálně obměňovat zastupitele, lidi mající na starosti obec, je přitom třeba a záhodno. Nechci-li, aby se stalo pouhopouhým rutinním povoláním, nezbývá než podpořit ve volbách ty, kteří se osvědčili, jsou rozumní a spravedliví. Pocit z tohoto většinou „rozhodování“ se i u mně ještě stále a dále vzdaluje euforii. Myslím, i proto, že je systém rozhodování třeba lépe vyvažovat. Kde by se to osvědčilo, mohli by mít větší pravomoci jasně specifikovaní experti, jinde příp. externí rozhodci apod. Vše na úkor mocných hráčů, stojících mimo politiku. Třeba by určitá reálně působící skepse vůči „pravdě voličů“ a existence opravných mechanismů (i nadějí do nich vkládaných) pomohly k vzbuzení větší chuti jak volit, tak i dovést k závěrům sebereflexi v politických stranách.

  18. Tedy, pane Huďo, tehdy jste měli s panem Krupičkou přece jenom nějaké plány „něco“ společně vytvořit. Třeba ne zrovna politickou stranu, ale nějakou – radikálně levicovou – iniciativu v každém případě. Ale byl jsem už tehdy hodně skeptický, jestli se vám podaří něco dát dohromady. Dva jsou opravdu příliš málo; a především, vámi oběma sdílený odpor proti současnému zřízení ještě sám o sobě nemůže zplodit, zrodit něco pozitivního.

    Co se možnosti změny prostřednictvím nového (méně konzumistického) nastavení mladé generace týče: ale tohle já v zásadě nepopírám, naopak jsem v poslední době sám několikrát zmínil že je tu možno zaznamenat v tomhle ohledu určitý posun. Je přece jenom především u mladé generace vidět určitou změnu, že se – alespoň určitá část z nich – snaží žít odpovědněji k životnímu prostředí, nepropadat tak zcela bezbřehému konzumu. Ale přesto považuji za krajně nepravděpodobné, že by jenom tato změna vědomí mohla mít potenciál zásadně změnit celý systém (kapitalismu).

    Ústředním problémem – musím to opakovat znovu a znovu – je ekonomika. Ekonomika může mít v zásadě jenom dva stavy: buďto funguje, anebo nefunguje. Když nefunguje, pak se nachází ve stavu chaosu a šlendriánu, jak jsme to zažili v socialismu – a tento stav neustálého nedostatku, technologického zaostávání a nekvalitní výroby docela určitě nebudou ochotni přijmout ani ti nejzapálenější ekologisté.

    Takže – ekonomika musí nějakým způsobem fungovat. To jest: efektivně, kvalitně, inovativně, tak aby byla schopná splnit přání a potřeby zákazníků.

    Jenže – aby ekonomika tímto způsobem fungovala, musí tu být pro ty kdo vyrábějí nějaká motivace. Už Adam Smith věděl, že touto motivací nemůže být nic jiného, nežli – vlastní zájem producenta. Jak napsal Smith, pekař mu neupeče chleba z jakýchsi morálních důvodů, nýbrž jenom proto, že za něj dostane zaplaceno. Ekonomika (v celospolečenském měřítku) může tedy fungovat jenom tehdy, když v ní všude existuje, funguje tento jednoduchý vztah: čím víc se budu namáhat, to jest čím více, efektivněji, inovativněji budu produkovat, tím větší za to bude moje odměna. – Právě tohle nemělo existovat v komunismu podle Marxe (tam se mělo pracovat právě jenom z pocitu uvědomělosti, respektive „radosti z práce“); ale neexistovalo to ani v socialismu, protože se pracovalo pro – byrokraticky stanovený – plán, ne pro samotného spotřebitele. Odměna tedy nebyla za skutečný výkon, nýbrž jenom za splnění formálních ukazatelů plánu.

    Takže ekonomika tedy musí nějakým způsobem řádně fungovat. Jenže – právě tady je kámen úrazu. Jakmile v ní působí onen motivační faktor odměny za výkon, už se to nedá zastavit. Samozřejmě, ne všichni si řeknou: čím víc se budu namáhat, čím více se budu honit, tím víc si vydělám; někteří si řeknou, že si vystačí s málem. Jenže – ti budou velice rychle předhoněni, vytlačeni právě těmi, kdo budou pracovat a produkovat podle onoho principu: čím víc vytvořím, čím větší bude můj výkon, tím víc si vydělám. A tohle lákadlo „tím víc si vydělám“ je obrovské. Přináší nejen možnost konzumu, ale zároveň i vysoké společenské uznání, společenský status. A navíc – mnohdy není vůbec volby, kdo podle tohoto hesla nebude jednat (alespoň do určité míry), ten si nevydělá ani na nájem.

    Navíc – všeobecně se jenom velmi málo zohledňuje, jak obrovsky myslí lidí manipuluje všudypřítomná reklama. Jak jim neustále masíruje jejich myšlení: kup si tohle, pořiď si tohle, využij slevové nabídky! Je prakticky nemožné uniknout z dosahu tohoto reklamního vymývání mozků. Aby existovala reálná naděje že se větší část společnosti vymaní, osvobodí od svého konzumerismu, pak by se jako první věc musela kompletně zakázat jakákoli reklama – jenže právě tohle je nemožné jak v kapitalismu (ten by tím ztratil hlavní motor své produkce, své činnosti), tak ale i v liberální demokracii – bylo by to přece porušení „nezadatelného práva na svobodné podnikání“.

    Zkrátka: volná tržní produkce má už v sobě samé zabudován tento motor neustálé expanze. Tohle naprosto správně viděl Marx; proto chtěl zrušit nejen tento „volný trh“ jako takový, ale dokonce i samotné peníze! I tady měl v zásadě pravdu: dokud tu budou peníze, pořád tu bude přítomno ono lákadlo hromadit jich čím dál tím víc. A tedy pořád víc roztáčet kola produkce a konzumu.

    Marx tedy v zásadě zcela důsledně viděl, že kapitalismus je možno zrušit jedině tímto způsobem; jenže dnes už je naprosto jasné, že jeho představy o komunismu, že každý bude pracovat jenom na základě svého mravního uvědomění, byly naprosto naivní.

    Proto ani dnešní radikální levice nepřichází s požadavkem zrušení tržní ekonomiky; jenže ona pak vůbec neřeší ten zmíněný centrální problém. Totiž ten tlak k neustálému zvyšování produkce, který je zabudován v samotném jádru tržní ekonomiky.

    Jednou větou: radikální levice dneška chce odstranit symptomy (konzumerismus, diktát zisku), aniž by byla schopna odstranit příčiny. (Přesněji řečeno, ona na ty příčiny vůbec nehledí.) Marx by k tomu řekl, že tato radikální levice dneška chce jenom změnit vědomí, aniž by opravdu změnila (materiální) bytí. Že tedy chce změnit jenom to, jak si lidé jejich svět představují, ale ne reálné podmínky ve kterých opravdu žijí.

  19. Pane Horáku, nechci aby vznikl dojem že já odmítám – volební, hlasovací – demokracii jako takovou. Já odmítám pouze to naprosté převrácení vztahu, kdy se veškerá pozornost fixuje jenom na to kdo bude zvolen – ale vůbec se nehledí na to, k d o volí, a za jakých konkrétních společenských podmínek (a za jakých panujících společenských hodnot) se volí.

    Stále se tu vychází z kantovské fikce „rozumného člověka“; a naprosto se ignoruje reálná determinace člověka za podmínek kapitalisticko-konzumní společnosti.

    V minulých dnech jsem měl právě o demokracii polemiku s panem Profantem na DR. Přišla řeč i na Platóna. Který demokracii odmítal a zavrhoval, jakožto jedno z nejméně dobrých, nejvíce degenerovaných státních uspořádání. Jenže já jsem pak poukázal na to, že Platón ve skutečnosti vůbec nezavrhoval princip voleb – naopak, v jeho „ideální obci“, jak ji vylíčil ve svých „Zákonech“, měly být bezezbytku všechny funkce v obecní správě (včetně funkce chrámových kněží!) určovány výhradně lidovým hlasováním.

    Naprosto rozhodující pro Platóna ale bylo hodnotové nastavení společnosti. On říká naprosto jasně: takováto „dobrá obec“ může vzniknout jedině za podmínky všeobecného konsensu, že se nebude žít konzumním způsobem života! Že tedy tato obec bude žít skromným způsobem existence, že bude produkovat jenom tolik kolik je nezbytně zapotřebí k životu; a navíc musí v této obci existovat všeobecný konsens o tom, že místo prázdného konzumerismu se budou všichni věnovat své vlastní osobní kultivaci, ve smyslu sokratovské „péče o duši“.

    Samozřejmě, tyto jeho představy byly velmi idealizované, velice vzdálené od reality většinového člověka; ale v té klíčové věci měl naprostou pravdu, že princip svobodných voleb může mít jenom tehdy skutečně pozitivní přínos, když já – jakožto volič – se mohu spolehnout na to, že i všichni ostatní budou sdílet v zásadě pozitivní, humánní, kulturní hodnoty. Protože v případě opačném jsem – se svým hlasem jednotlivce – pouze odsouzen k tomu být vždy přehlasován povrchně (a konzumentsky) smýšlející většinou.

    Je ostatně zajímavé, že si toho protimluvu ještě nikdo nevšiml: v parlamentní demokracii existuje zákaz majorizace. To jest: i po vítězství jedné strany vždy musí být straně podlehnuvší ponechána možnost stát se příště silou vedoucí, většinovou.

    Jenže – jak už bylo podáno výše, za podmínek kapitalismu frakce antikonzumeristů vždy a natrvalo zůstává nevyhnutelně stranou podlehnuvší, stranou potlačenou! Ona sice smí relativně volně hlásat své názory; ale nikdy nemůže doufat že se stane silou dominantní, určující. Na to je tlak konzumerismu (za podmínek kapitalismu) příliš velký. Tato strana je tedy odsouzena k trvale podřízenému postavení; což u ní pak vyvolává pocit frustrace, a tendenci k radikálním, až přímo násilným akcím. Které jsou pak z hlediska mainstreamu odsuzovány jako prý „nelegitimní“. Jenže dokud je celý politický mechanismus nastaven tak že tato strana – přes všechny racionální argumenty – vždy bude stranou potlačenou, pak je to v prvé řadě tento systém sám, který porušil svá vlastní pravidla legitimity.

  20. Co se principu obměňování funkcionářů (v antických demokraciích) týče, tady už Aristoteles viděl základní problém v nebezpečí nekompetence. Když se tedy do příslušného úřadu (magistratury) dostane někdo, kdo o daném předmětu činnosti (a svého rozhodování) nemá vlastně ani ponětí. A to přitom můžeme předpokládat, že tehdejší komplexnost úředních aktů byla řádově na mnohem nižší úrovni nežli dnes.

    Aristoteles si znovu a znovu lámal hlavu nad tím, jaký způsob určování obsazení magistratury by byl optimální; ale žádný takový nenašel. Každý má své výhody, ale i problematické stránky. Nakonec mu – obdobně jako v samotném politickém uspořádání – jako relativně optimální vyšel systém kombinovaný, ovšem z mnoha různých elementů.

    Mimochodem, se systémem „rotace kádrů“ přišli svého času němečtí Zelení, poté co se poprvé dostali do parlamentu. Ve svém tehdejším radikálním idealismu chtěli zamezit jakémukoli nebezpečí vzniku „stranických kádrů“ – a proto se nuceně vyměňovali nejen funkcionáři ve vedení strany, ale i zvolení poslanci za Zelené museli v polovině volebního období složit své mandáty! – Časem se ale ukázalo, že takto dogmatický přístup je naprosto kontraproduktivní, a že i takto radikálně „basisdemokratická“ strana potřebuje své výrazné osobnosti, svou elitu.

  21. Když jsem, pane Poláčku, začal číst Vaši pasáž o zákazu majorizace, čekal jsem, že upozorníte na jiný rozpor, než na který jste vzápětí (jistě správně) poukázal. Totiž, že kapitalismus takový zákaz majorizace nezná, či nedodržuje! Vzpomněl jsem si na jednu knihu, již jsem četl velmi dávno (Příručí B. Malamuda) a jež mne v tom mém ještě hodně „proamerickém období“ docela zasáhla. Americký židovský autor v ní vypráví o marném boji malého živnostníka s novou, větší a modernější konkurencí. Uvědomil jsem si, že pokrok, jenž přivedl USA do jejich mnou oceňované úspěšnosti, stojí na vlastně nefér, nicméně definitivních porážkách poctivců, které sousedství ctilo, nebo aspoň respektovalo, ale zachránit je nemohlo.

  22. „… chtěli jste přece rozjet nějaký společný projekt, nějakou politickou stranu či alespoň hnutí.“

    Není snad demokracie jenom iluze? Nemá být politika (havlovsky?) nepolitická – čili (babišovsky?) populistická? Nedosáhnete dnes svých cílů spíše prostřednictvím nepolitické občanské iniciativy než zakládáním nějaké nové POLITICKÉ strany či hnutí?

    Jaký je vlastně (za předpokladu, že občané jsou ve své většině hlupáci) rozdíl mezi občanskou iniciativou a populismem?

  23. … a marketingem ideologií nebo jen pomluv a hoaxů?
    ____
    Není ale kritika (osobního) „konzumerismu“ vlastně idealistická?;-) Zákonitost hledání cest k maximalizaci zisku by se měla týkat investičního kapitálu. Vede pak v soutěži investorů k jejich koncentraci na (aktuálně či v dohledné perspektivě) maximálně výkonné ekonomické subjekty. Což by se dělo i kdyby naprostá většina jak prodejců své pracovní síly tak i investorů samotných žila velmi skromně, na hranicích své prosté reprodukce a nevytvářela si (díky např. důvěře ve fungující sociální pojištění) ani rezervy pro nouzové situace.

    Ale i v netržní ekonomice se každoročně zvyšoval i překračoval plán výroby (takže zvyšoval konzum zdrojů)… jen s méně vyladěnými zpětnými vazbami na vývoj reálné spotřeby – takže s větší energetickou ztrátou…

  24. Řekl bych, že populismus se chce zavděčit, hladí lid vždy „po srsti“, tzn. odpovídá kladně („slibem nezarmoutíš“) na hluboko zažité stereotypy lidových vrstev v očekáváních a postojích a říká si tím o hlasy ve volbách.

    Občanské iniciativě naproti tomu o mandáty nejde. Vyzývá k aktivitě, podle jejich členů žádoucí, k níž je třeba masovější účast a k níž by se ti, co se připojí, bez podnětu sami neodhodlali.

  25. 🙂 … Pro některé konkrétní občany (a zatím i pro vztahy mezi nimi) jistě je….
    ____
    Ty vazby na reálnou spotřebu jsou, musím přiznat, i v dnes daném systému možná málo vyladěné a tedy k energetické/zdrojové spotrebě nízko-efektivní – vazba je často kompenzována reklamou (ale věcné informace pro svou orientaci spotřebitel i investor potřebuje – jde to rozlišit?)

    Trochu podobné je to vlastně i s politickou reklamou/populismem/aktivismem.

  26. … zas je to mnohem multikauzálnější než jsem napsal. Dopředná vazba na spotřebu je zprostředkována také směrnicemi/dotacemi/podmínkami danění… – což je zpětnovazebně (?) kontrolováno lobystickým (a občanským) aktivismem,… A těmi volbami.

  27. L. Vrábel je podle mého politickým aktivistou, a to zřejmě z nižších pohnutek. Je mu vlastní avanturismus, je náchylný, nebo svolný k extrémismu.

  28. Dnes je tu najednou celá řada podnětů, ani nestíhám odpovídat. 😉

    Tedy popořadě, napřed k – reálné – majorizaci za kapitalismu. Pane Horáku, já se při své kritice kapitalistického/buržoazního společensko-ekonomického uspořádání většinou vyhýbám kritice jeho ryze materiální, příjmové, sociální stránky. Tyto fenomény jsou totiž víceméně obecně známé, levicová kritika se zaměřuje v naprosté většině právě tímto směrem. To jsou totiž negativa kapitalismu které je možno vidět na první pohled. A za druhé – takto zaměřená kritika je celkem málo účinná, že je kapitalismus spojený s majetkovou (či podnikatelskou) nerovností je jeho bytostnou vlastností, je to pojímáno víceméně jako přírodní, nezměnitelná danost.

    Já svou kritiku proto obvykle zaměřuji na to, kde toto společensko-politické uspořádání má (respektive domnívá se mít) svou nejsilnější stránku, to jest na sektor obecné svobody, rovnosti a demokracie. Právě tady je mou snahou dokázat že – reálný – kapitalismus nedokáže naplnit ani ty ideje a principy, které výslovně slibuje. (Ekonomickou a sociální rovnost nesliboval nikdy.)

  29. Ad L. Vrábel: být „občanským aktivistou“ a „populistou“ se nemusí nutně vylučovat. Záleží na tom jak definujeme pojem „občanský aktivista“. My toto označení můžeme chápat buďto v obecném, hodnotově neutrálním, víceméně technickém smyslu – tedy že občanským aktivistou je prostě občan, který vyvíjí určitou politickou aktivitu s účelem nějakým způsobem ovlivnit vládní (či třeba i pouze komunální) politiku. V tomto smyslu tedy i Vrábel „občanským aktivistou“ bezpochyby je.

    My ale onen pojem „občanský aktivista“ můžeme také chápat v užším, hodnotovém smyslu: jakožto uvědomělého, aktivního občana, který se (a to i přes případná rizika pro svou osobu) vydá do boje proti zjevným nepořádkům, především proti aroganci moci. (Která se ovšem může projevovat nejen ve vysloveně diktátorském politickém prostředí.)

    V tomto pojetí by takové osoby jako L. Vrábel sotva bylo možno označit za legitimního příslušníka této skupiny. On sám se sice deklaruje právě v tomto smyslu (tedy jako neohrožený bojovník proti nepořádkům a proti vládnoucí moci), ale s přihlédnutím ke všem okolnostem je sotva možno ho charakterizovat jinak nežli typického politického kverulanta, s exhibicionistickými sklony, užívajícího populistických, to jest na negativní emoce davu zaměřených zjednodušených chytlavých hesel. Takovýto způsob aktivity není založený na užívání racionálních argumentů, nýbrž daleko spíše na metodách reklamy – podprahové působení, které má vyřadit střízlivé, kritické myšlení, a přivést cílovou osobu k určitému jednání (v daném případě utvořit dav napadající slepě buďto vládní instituce, nebo určité vymezené skupiny populace: cizince, cikány, podporovatele Ukrajiny, atd.atd.).

  30. Iluze demokracie, hloupí občané – pane Nusharte, i tuto věc jsem chtěl sám ještě zmínit; nedá se nic dělat, ale i toto (totiž otázka dostatečné či nedostatečné inteligence občanů) patří k věci.

    Celý systém politické demokracie je založený na předpokladu rozumného, racionálně argumentujícího, odpovědně jednajícího občana. (Fakticky zde stále ještě straší Kantův koncept „rozumného člověka“ ze 17. století.) Na straně druhé ale právě u nás několik let po listopadovém převratu vzbudilo velký rozruch konstatování jednoho známého psychiatra (Höschl?…), které pak veřejně citoval M. Zeman, podle něhož je česká populace tvořena desítkami procent (!) „psychicky nemocných, alkoholiků, drogově závislých, sexuálních deviantů“ (ten výčet byl ještě delší) – a přitom tyto podíly dosahovaly ve svém součtu nadpoloviční většinu celé populace! I když zohledníme že jednotlivé charakteristiky ze bezpochyby zčásti překrývají, přesto se jedná o celé desítky procent populace, které bychom asi sotva dobrovolně nechali rozhodovat o našich osudech. A přesto – právě tak tomu v liberální demokracii je, hlas těchto lidí má při rozhodování o veřejných záležitostech naprosto stejnou váhu, jakou by měl dejme tomu hlas platónských filozofů!

    Tady bez jakýchkoli pochybností vzniká zásadní interní rozpor tohoto konceptu demokracie; rozpor, který by musel být vyřešen, nežli by bylo možno tuto demokracii přijmout jako „non plus ultra“, jako definitivní řešení politické organizace společnosti. Přitom se ani tak nejedná o to že stávající demokracie není schopna tento problém, tento protiklad vyřešit – ale fatální je že ona si ho vůbec nepřipouští!

    Tato demokracie stále s železným přesvědčením trvá na své kantovské tézi „rozumného občana“, ačkoli se na každém kroku znovu a znovu ukazuje, jak je tato představa fiktivní, iluzorní, nepravdivá. Spolu s falešností této představy se ale pak celý systém demokracie na této představě založený stává falešným, nepravým, pouze fiktivním.

    Kdysi dávno při mém studiu politologie na mnichovské univerzitě jsme na seminářích měli jednoho profesora, který – vždy poté co přišla řeč na klíčové, systémové vady a protimluvy této formy demokracie – položil řečnickou otázku: „A není tomu snad tak, že se jedná podle hesla „Alles egal, Hauptsache der Laden geht weiter?!…“ Čili převedeno volně do češtiny: „Všechno jedno, hlavně že kára jede dál!“

    Onen uvedený protiklad mezi fikcí „rozumného občana“ a holé (tristní) reality totiž zdaleka není jediným interním protimluvem tohoto modelu demokracie; takových je celá řada, ví se o nich, v učebnicích politologie se zcela běžně konstatuje že tato demokracie vůbec nemůže splnit své základní principy a sliby – o tom všem se tedy ví, ale to všechno je v běžném provozu demokratického státu naprosto ignorováno! Hauptsache der Laden geht weiter.

    Tolik tedy pro tuto chvíli. Celá věc je ještě mnohem složitější, budu se k ní muset vrátit ještě zítra. Pro tuto chvíli tedy konstatujme to, že tento konflikt mezi demokracií (stávajícího typu) a mezi nekompetentním občanem 1. skutečně existuje; a 2. že je tento konflikt skutečně klíčový a fatální. A že 3. demokracie která tento konflikt neřeší a místo toho ho zametá pod koberec nemůže nikdy platit jako v plném smyslu legitimní, pravdivé společenské a politické uspořádání.

  31. Idealistická kritika konzumerismu: ano, pane Nusharte (Jaroslav), takto zaměřená kritika je samozřejmě bezprostředně vzato víceméně pouhým moralizováním. A máte plnou pravdu v tom že – pokud chceme dosáhnout nějaké podstatné změny – se v prvé řadě musí nějakým způsobem sáhnout (a zasáhnout) do mechanismů samotné tvorby zisku. Respektive jinak řečeno: bylo by nutno změnit základní motivační prostředí celého komerčního sektoru.

    Jenže právě v tom je základní kámen úrazu: nikdo neví jak toho dosáhnout. Československý reformní ekonom Ota Šik svého času (už v emigraci) přišel s konceptem „nulového kapitálu“. Musím přiznat že tuto jeho teorii nemám ještě podrobně nastudovanou (jeho knihy už mám doma, ale pořád jsem se k nim jaksi nedostal…); ale centrální myšlenkou je to, že má být na jedné straně zachováno tržní prostředí (a princip konkurence), ale na straně druhé kapitál nemá být motivován (respektive vůbec nemá mít možnost) k neustálé expanzi. Tedy k neustálé maximalizaci zisku. Kapitál má tedy plnit svou produkční funkci, ale má být separován od svých negativních projevů či důsledků.

    Jako myšlenka je to bezpochyby zajímavé; ale předběžně jsem značně skeptický že by to takto jednoduše mohlo fungovat. Právě to je ten klíčový problém: aby byl kapitál ekonomicky činný, pak on m u s í mít neustálou motivaci na svém vlastním růstu. Když mu vezmeme tuto motivaci – přestane být ekonomicky aktivní.

    A to samé zřejmě platí pro koncept M. Tejkla a I. Švihlíkové, kde se má jednat o jakési přerozdělování kapitálových výnosů přes stát, kdy by jednotlivé podniky (kapitály) generovaly zisk, ale ten by – zřejmě – plně odváděly státu, a od něj by zase byly zpětně alimentovány. Opět: v zásadě pozitivní myšlenka (jaksi „vytáhnout kapitálu jedové zuby“ neustálé maximalizace zisku), ale zase je krajně nepravděpodobné, že by to takto mohlo v reálné ekonomice fungovat.

    A proto nepovažuji za zcela marné ani to „idealistické“ moralizování proti konzumerismu; sice to samo dozajista nezmění celý systém, ale přece jenom pro kapitál do jisté míry vytváří nové rámcové prostředí, které bude muset alespoň zčásti respektovat. Kapitál totiž nemůže existovat bez koncového spotřebitele; a když tento v relevantních množstvích vyhlásí nekomerční, nekonzumní způsob života, bude to výrazný signál pro kapitál, že se i on sám musí nějakým způsobem modifikovat.

  32. Obávám se, že konzum lze přesměrovat i k duchovním věcem, tedy konzumovat lze například duchovní literaturu, duchovní zážitky apod. I na tom se dá udělat byznys.

  33. No,

    on totiž, pane Horáku a pane Poláčku, ten Ladislav Vrabel skutečně JE(!) OBČANSKÝ AKTIVISTA, tedy ano – je to ten „odvážný občanský aktivista“ který se v roce 2010 „hrdinně postavil proti kmotrovským praktikám“ – bojoval proti zkorumpované českobudějovické ODS a zasáhl tak do sporu mezi tehdejším českobudějovickým primátorem Jurajem Thomou a tehdejším předsedou jihočeské ODS Martinem Kubou.

  34. V komunálních volbách 2010 kandidoval za Stranu zelených na koaliční kandidátce Otevřená společnost a Zelení.

  35. „..konzumovat literaturu,… “
    Ano, bohužel… A může to být dost lákavé… jako dočasný úhyb před pouhým holým bytím ve vztazích… V takové nějaké „Františkovské“ vydanosti – ale asi s modlitbou o ochranu před přílišným ponorem do konzumace chudoby… 😉

  36. My jsme vlastně, pane Poláčku, také občanští aktivisté.

    (Také jsem protestovával proti zlořádu, který byl jinými bližními považován za dobrořád.)

  37. Zlořád je postaru SYSTÉM.

    Zlořád je pak systém špatný a nespravedlivý (ideově a historicky překonaný), zatímco dobrořád systém dobrý a spravedlivý (progresivní).

  38. Kauza Vrabel: tady se ovšem staví otázka, pane Nusharte, jestli jeho občansko-kritické aktivity v Českých Budějovicích nebyly v prvé řadě motivovány tou okolností, že mu město dalo výpověď z nájmu v městském domě. A že se o to poté s městem soudil.

    Nedá se nic dělat, ale právě toto je pravou motivací mnohých takovýchto „občanských aktivistů“: pocit vlastního ukřivdění, vlastní uraženosti. Oni poté začnou vést svůj privátní džihád proti státu a jeho institucím; ale tento svůj boj dokáží prodávat jako boj v zájmu společenském. Dokáží pak kolem sebe shromáždit skupiny, či přímo zástupy takových, kteří trpí tím samým pocitem ukřivděnosti, upozaděnosti, zneuznání. Někdy třeba i právem; ale to nic nemění na tom, že jejich pravou motivací není upřímná starost o stav věcí veřejných, nýbrž jenom jejich čistě osobní kverulantství.

  39. Pane Nusharte (Jiří), já tu nehodnotím a hodnotit nechci pana Vrábela v jeho osobnostním vývoji. Upozornil bych třeba na Petra Cibulku, jenž se angažoval v brněnském disentu. Jak se vyjadřoval v samizdatu, jenž jsem si půjčil. Oceňoval Jaroslava Šabatu a za heslo měl „Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody“. Kdo by tušil, jakou daň si na něm tehdejší jeho vypětí vyžádá, jaká z něho bude po celá desetiletí polistopadového vývoje karikatura. Nejde o ojedinělý případ.

  40. Konzumerismus: no ano, paní Hájková, člověk může propadnou v zásadě jakýmkoli náhražkovým aktivitám. Zrovna dneska psaly noviny, že česká mládež nyní konzumuje méně drog nežli v minulosti – ale jenom díky tomu že se její mentální závislost přesunula na digitální média, především na (chytré) telefony. Zkrátka, kdo se nechá polapit drogou neustálé konzumace povětšině laciných internetových obsahů, ten nemá čas (či potřebu) pachtit se za drogami klasickými.

    A to samé platí ovšem i pro oblast duchovní: jeden čas jsem se zajímal o ezoteriku, i ta se pro mnohé lidi stala takovýmto laciným, náhražkovým životním médiem. Právě v oblasti ezoteriky je totiž velice snadné se – zdánlivě – dostat k nejvyšším duchovním obsahům či sférám, stačí jenom zaplatit si příslušný kurs.

    Právě proto znovu a znovu zdůrazňuji, že je vždy nutno v prvé řadě důsledně zkoumat vnitřní kvalitu těch či oněch obsahů, těch či oněch aktivit. Jsou pravé, vedou mě skutečně někam výše – anebo jsou jenom náhražkou, jenom lacinou instantní imitací?

    Mě násleující myšlenka napadla dodatečně ohledně otázky, kdo je opravdovým občanským aktivistou, a kdo je pouhým laciným populistou. Existuje tady totiž svým způsobem velice snadné kritérium pro rozlišení:

    – občanský aktivista nutí ty ostatní, aby začali myslet

    – oproti tomu populista naopak vede lidi k tomu, aby přestali myslet.

    A toto kritérium má nakonec univerzální platnost, už jsem zmínil reklamu, ta je principálně založená na tom aby lidé přestali myslet a místo toho začali bezhlavě nakupovat, ale tento vztah platí všude, a to i ve sféře duchovní, a dokonce ve filozofii, tedy v nejvlastnější sféře myšlení, i tady je celá řada fakticky pouze náhražkových směrů a pozic, které člověka od myšlení daleko spíše odvádějí, nežli ho k němu přivádějí.

  41. „Občanský aktivista nutí ty ostatní, aby začali myslet.“

    Blbost se nevyhýbá nikomu – ani chytrým. Čím více je konkrétní člověk přesvědčen, že je od blbosti svobodný, tím více ona nepoznaná blbost pohlcuje jeho poznanou nutnost (viz Marx).

    ——————–

    Společnost Theranos vyvíjela krabici, která by z jediné kapky krve o člověku „zjistila vše od rakoviny až po syfilis“. Velkou část z 900 milionů dolarů (18 miliard korun) jí poskytli chytří lidé (jako například Rupert Murdoch), kteří pro svoji víru ve vědecký pokrok byli ochotni obětovat nemalé peníze.

    Jestliže se blbost nevyhnula Murdochovi, nevyhne se, pane Poláčku, ani nám.

    Chytrý člověk by měl se svojí blbostí počítat jako s jistotou, i když o ní z podstaty problému nemůže vůbec vědět.

    Objektivní rozdíl mezi občanskou iniciativou a populismem (nepolitickou politikou) tedy existovat vůbec nemusí, to pojmenování je zde vlastně pouze popisem subjektivního (kladného nebo záporného) postoje mluvčího či pisatele k dané věci nebo osobě.

  42. Umění konzumovat chudobu, aby pak člověk mohl být opravdově hrdý na svoji pokoru, pyšný na svoji skromnost a také pokorný na svoji pýchu – to všechno vyžaduje nejprve mnohaletý duchovní růst, pevné odhodlání nelhat sám sobě a objevovat v hlubinách kolektivizovaného nevědomí onu sobě vlastní zprivatizovanou lidskou autenticitu.

  43. Nemůžeme přece současně na jedné straně – například v diskusi s (pro model socialistické ekonomiky zapáleným) panem Krupičkou –kritizovat nevýkonnost socialistické ekonomiky a hovořit o přednostech ekonomiky tržní (kapitalistické) a současně přitom kritizovat konzum (který je jednou z těch nezbytných podmínek tržní ekonomiky) a hledat záchranu před konzumem v plánování lidských potřeb.

  44. Demokracie a lid

    Teď bych se tedy vrátil k tématu které bylo otevřeno už včera: totiž k problému kompetence či nekompetence („hlouposti“) řadového občana ohledně jeho schopnosti kvalifikovaně rozhodovat o záležitostech veřejného zájmu.

    Bylo řečeno, že v současné době dominantní politický systém liberální demokracie se nachází v zásadním interním rozporu: na jedné straně ideově respektive ideologicky stojí na představě rozumného, odpovědného občana – a na straně druhé realita neustále ukazuje, jak velice nekompetentní, jak velice náchylný k manipulaci všeho druhu jsou přinejmenším velké části občanské společnosti.

    Položme tedy znovu zásadní otázku: je běžný, řadový občan vůbec dostatečně kvalifikovaný k tomu, aby mohl rozhodovat (a třeba i jenom volbou svých zástupců v parlamentu) o záležitostech celého státu, celé společnosti? – Když navíc tento občan v naprosté většině vůbec nemá k dispozici dostatek relevantních informací, a jeho „znalosti“ státních institucí a jejich chodu se často omezuje jenom na to, co mu v tomto ohledu sdělí bulvární média?…

    Když se na věc pohlédne z této strany, pak je sotva možné příliš se divit názorům, podle kterých by bylo lepší, kdyby stát řídili nezávislí odborníci. Respektive Platónovi filozofové. Kteří – jakožto specialisté – mají mnohem vyšší kompetenci, mnohem vyšší schopnost rozpoznat to, co je pravé a nutné, a nemusí se ohlížet na iracionální nálady nevypočitatelného davu.

    Ano, jsou velmi dobré důvody pro to zastávat takovýto názor; ale tady je v prvé řadě nutno rozlišit dvě zásadně rozdílné sféry:

    – sféru komunální (respektive vůbec sféru „blízkého dosahu občana“) na straně jedné; a

    – vysokou státní politiku na straně druhé.

    Co se komunální politiky týče, tady ovšem není žádných zásadních námitek proti (spolu)účasti občanů na rozhodování o lokálních záležitostech. I intelektuálně nijak vyspělý jedinec dokáže celkem snadno rozpoznat, zda je pro obec lepší mít dejme tomu fungující autobusové spojení obce s městem, zda je lepší mít fungující kanalizaci, zda je dobré mít sportovní hřiště… A to samé platí i v jiných oblastech, například u podnikové samosprávy, instituce jako odbory nebo podniková rada jsou samozřejmě velmi prospěšná zařízení na obranu práv zaměstnanců. A občané/pracující sami se v těchto oblastech, které se bezprostředně dotýkají jejich zájmů, zároveň učí základním principům a mechanismům demokratického rozhodování.

    Ale – už v oblasti podnikové samosprávy se ukazují limity této „demokracie zdola“. Jako – negativní – příklad může sloužit jugoslávský experiment s podnikovou samosprávou, kde dělnické samosprávy měly pravomoc rozhodovat i o výši mezd a jiných zásadních aktivitách jejich podniku. Výsledek? – Tyto dělnické samosprávy si svévolně zvyšovaly mzdy, aniž by to bylo podloženo reálně zvýšenou efektivitou produkce. Což pak samozřejmě vedlo k trvalým disproporcím ve výrobě, a k vysokým inflačním tlakům.

    Zkrátka: dokonce ani v podnicích tomu není tak, že by (dělnická) samospráva respektive demokracie mohla být nějakým univerzálním lékem na všechny problémy. Vždy znovu tu vyvstává ten problém, že zájmy jednotlivce (respektive skupin jednotlivců) se zdaleka nemusejí krýt se zájmy celku. Respektive v daném podniku prostý dělník ani vůbec nemá a mít nemůže takovou kompetenci, aby mohl vědět jaké formy aktivity jsou pro jeho podnik přínosné, a které by ho přivedly k bankrotu.

    Už tedy na této relativně nízké úrovni se ukazuje, že s demokracií je nutno zacházet velmi uměřeně. Jsou oblasti kde je potřebná a přínosná; ale jsou oblasti kde běžný občan vůbec nemůže mít kompetenci ke kvalifikovanému rozhodování.

    ——————————

    Co teď tedy ale? Ponechat demokracii jenom na lokální úrovni; a řízení vysokých státních (a ekonomických) záležitostí přenechat jenom odborníkům? A vyjmout je jednou provždy z dosahu inkompetentních laiků z řad veřejnosti?

    Všechno by svádělo k tomuto závěru; ale ani tady není k dispozici nějaké univerzálně spásné řešení. Vraťme se k hlavnímu argumentu pro rozhodovací hegemonii odborníků: totiž že rozhodovací procesy v řízení státu a společnosti jsou natolik složité, že běžný občan jim vůbec nemůže rozumět.

    Jenže: celý tento komplex společenského dění, společenských procesů je útvarem natolik extrémně složitým, že ve skutečnosti ho nemohou v odpovídající míře pojmout, pochopit ani ti největší odborníci! – Mimochodem, dokonce sám Einstein konstatoval, že je to právě lidská společnost, která je tou nejsložitější entitou v celém vesmíru!

    Tady je nutno si upřesnit: nejde jenom a pouze o to řídit stát, v užším slova smyslu. To samo je ještě v zásadě možno provozovat ryze technokraticky. Tedy odborně. Ale – tady se jedná o to řídit, „ukočírovat“ celou společnost jako takovou, tedy se všemi jejími – mnohdy podprahovými, skrytými – tendencemi, dynamismy, konflikty, názorovými a ideovými střety. To všechno vytváří fakticky stav chaotického systému, který nikdy není možno v dostatečné míře řídit, ovládat čistě lineárně technokratickými akty a opatřeními.

    To pak ovšem znamená: těmto skrytým společenským tenzím a dynamismům je nezbytně nutné dát průchod – a to je možné jenom prostřednictvím standardních mechanismů klasické demokracie.

    Pozitivní smysl (a nezastupitelnost) demokracie i na nikoli pouze lokální, nýbrž „vysoké“ státní úrovni tedy spočívá nikoli v tom, že by snad běžný občan byl dostatečně kompetentní rozhodovat o vysokých státních záležitostech; nýbrž v tom že se zde ventilují, projevují, demonstrují a o svá práva hlásí reálné společenské a dějinné tendence.

    Tomuto účelu plně odpovídá onen fakt, že tato demokracie není individuální (tedy fakticky v ní nikdy nerozhoduje jednotlivý, individuální občan) – nýbrž je zásadně demokracií masovou, kde se tedy (působením zákona velkých čísel) projevují ony relevantní společenské dynamismy.

    V zásadě zde plně platí Hegelova téze o tom, že (v dějinách) člověk sleduje své vlastní osobní zájmy a cíle, ale ve skutečnosti – za jeho zády, aniž on sám by si toho byl vědom – jednají objektivně jsoucí historické procesy, vývojové dynamismy. (Hegel tento stav nazval „lstí rozumu“, neboť se domníval že za všemi těmito procesy stojí nakonec kosmický „absolutní duch“.)

    Demokracie – na rozdíl od autokratických forem vládnutí – má tedy tu přednost, že tyto skryté tendence v pohybu společnosti se mohou projevovat volně, nemusí se tedy ventilovat jako subverzivní aktivita vůči vládnoucí moci, kterou je pak nutno potlačovat násilím.

    Přičemž – demokracie má k dispozici jeden mocný nástroj k utlumení latentní subverzivity těchto spontánních aktivit zdola; nástroj mnohem účinnější nežli všechno co kdy měly k dispozici diktatury se vším svým utlačovatelským aparátem. Tyto tlaky zezdola, z nitra společnosti jsou totiž jen velice zřídka kdy jednolité, spojené stejnou ideou či cílem. Naopak, v naprosté většině případů je společnost názorově rozdělena; tyto tlaky zespoda se tedy navzájem vyruší, a nad nimi může státní aparát víceméně nerušeně provádět své technokratické řízení státu. Nicméně – tyto tlaky či projevy zdola přece jenom ve svém souhrnu tlumí, omezují tento technokratismus; nutí státní aparát aby přece jenom alespoň zčásti ukazoval „lidskou tvář“.

    Ve svém souhrnu je tedy tento model – částečně – demokratického uspořádání v jistém smyslu dokonalý; právě proto že zde neexistuje čistá demokracie, nýbrž relativně zdařilá kombinace prvků demokracie a technokracie. (Což nakonec dost odpovídá i Aristotelovu modelu kombinované demokracie a oligarchie.)

    Na straně druhé je ale nutno vidět, že tento model řízení státu

    – není tím za co se vydává, není ryzí demokracií; a je tedy fakticky permanentním klamem na člověku;

    – a za druhé, právě proto že tento kombinovaný model je nepřiznaný, jaksi „pokoutní“ (zatímco navenek se stále předstírá čistá demokracie), není možno jednotlivé složky tohoto komplexu uvést v plnou vzájemnou součinnost a harmonii, nýbrž daleko spíše existují jenom vedle sebe, případně proti sobě. Především existuje trvalý konflikt mezi odosobněným technokratismem státu na straně jedné, a mezi mnohdy iracionálně se projevující společností na straně druhé. Chybí zde jednotící prvek, který by obojímu propůjčil společný smysl a cíl.

  45. Díky všem za názory.
    K panu Poláčkovi.
    S panem Krupičkou nejsme úplně ve všem ve shodě. V předešlé příspěvku jsem některé podstatné zmínil. Nicméně zakládat nějakou „radikální antikapitalistickou levicovou iniciativu “ mimo jiné vyžaduje čas a prostředky. Ty nemá ani já, ani pan Krupička nazbyt.
    Pro vaši informaci. V Česku pracujeme víc než kde jinde. Oproti zaměstnancům v Německu napracují čeští zaměstnanci celkově o 11 let víc!
    Ano, gramotnost (informační, politická, finanční, jakákoliv) je v téhle zemi tragická. Ve školách se jen učí jen držet hubu a krok a pak to tu pořád vypadá jako ve skanzenu…
    Je to fajn pane Poláčku, že se spolu shodneme, že neexistuje jen binární volba kapitalismus nebo komunismus (pomineme-li, že to komunismus i ten v bývalé Jugoslávii, který zde zmiňujete vůbec nebyl). Nerůst, korporativismus, družstevnictví, radikální demokracie, participativní ekonomiky… jsou alternativy ke kapitalismu. Google economic systems, nebo alternatives to capitalism. Doslova jsou jich desítky.
    Jasně, nejde o to jenom mít podniky řízené dělníky a zaměstnanci v rámci kapitalistické tržní ekonomiky(sociálně demokratický reformismus), ale přicházet s alternativou k současnému ekonomickému systému. Jít na dřeň problému. Jak píše v eseji Josef Patočka: klimatická a ekologická krize je neřešitelná bez zásadní proměny ekonomického systému. Tou může být např. můj oblíbený Parecon a další.
    Měla by to být určitě výzva pro širokou diskusi pro plánování sociálně spravedlivé a ekologicky udržitelné ekonomiky. Ten váš diskusní příspěvek v DR pod článkem Íránská vzpoura je nadějí mezinárodní levice(„Svoboda změnou systémového nastavení“) beru jako dobrý a podnětný příspěvek do ní.

  46. Díky za uznání, pane Huďo, sám jsem měl pocit že se mi ta úvaha na dané téma docela povedla, omezenost tradičního – liberálního, buržoazního – pojetí svobody je v tom, že jednotlivci je tu sice povoleno dělat si všechno co se mu zlíbí, ale s výjimkou možnosti změnit základní okolnosti svého života, tedy změnit základní charakter, hodnoty, zaměření samotné společnosti. Takováto „svoboda“ je tedy od počátku omezená, fiktivní.

    Samozřejmě, pro svou svobodu člověk nemusí vždy hned provádět revoluci 😀 ; ale jde o to, aby se jeho svoboda důsledně chápala právě v tomto celospolečenském kontextu. A ne jenom v jeho omezeném privátním životě.

    ————————-

    Mimochodem, nakonec jsem neodolal a Josefu Patočkovi jsem napsal několik připomínek k jeho úvahám a názorům v daném článku. To jest, vyjádřil jsem mu některé pochybnosti, víceméně tak jak jsem je zmínil i tady, to jest především ohledně toho, že on chce prosazovat ta či ona opatření (v zásadě směrem k demokratizaci především produkční sféry), ale přitom nemá k dispozici žádný přesvědčivý model či koncept jak by tato alternativní ekonomika vůbec mohla reálně fungovat. – Zajímavé je, že v odpovědi použil příměr o „zapřahání vozu před koně“, který jsem já sám dost často používal v polemikách v diskusním fóru Levice – ale přitom on ho použil v přesně opačném smyslu nežli já sám! On ho teď použil v tom smyslu že tyto demokratizační instituty (družstva, sdílená ekonomika atd.atd.) by měly být tím koněm, tím tahounem který by za sebou měl přitáhnout hledání takovéhoto alternativního modelu ekonomiky; já naopak jsem ho používal v tom smyslu, že levicoví (respektive levicově ekologičtí) radikálové chtějí někam dotlačit svůj vůz deliberativní demokracie, aniž by vůbec měli k dispozici koně, kteří by věděli kterým směrem celou tu káru vlastně táhnout.

    Jak je tedy vidět, je možno jeden a ten samý příměr užívat pro zcela protichůdné argumenty. Ale já jsem pak Patočkovi napsal v této souvislosti ještě jednu věc, kterou asi sotva bude moci zpochybnit. On sám totiž ve svém článku zmínil konstatování jednoho z autorů které tam citoval, že současná antisystémová hnutí jsou „v paralýze“. Protože nemají dost aktivistů. (A právě proto pak žádal zintenzivnit zakládání nových družstev a dalších sdružení, že prý jejich existence přiláká další zájemce.) K tomu jsem ale Patočkovi napsal, že není divu že k této paralýze antisystémových hnutí došlo – lidé se na nich nezúčastní především právě proto, že v nich nevidí reálnou, přesvědčivou alternativu k současnému systému. A i když je tento systém kapitalistický, nespravedlivý, neekologický a tak dále, pak lidé přece jenom ve své naprosté většině zůstanou u něj, nežli aby riskovali takovou katastrofu jakou byl svého času experiment se socialismem. Proto zůstávám u mého tvrzení, napřed je nutno vytvořit nějakou přesvědčivou (alespoň v zásadě), to jest funkční alternativu ke kapitalismu – a teprve poté se o ní lidé začnou zajímat.

  47. Co se nedostatku času při zaměstnání týče: pane Huďo, tady mám naprosté pochopení, právě z toho důvodu jsem v Německu prakticky nikdy nepracoval na plný úvazek, abych měl alespoň trochu času pro mé vlastní záležitosti. Ale i tak toho času nakonec bylo velmi málo; a až teď v důchodu v tomto ohledu nemám už žádné problémy.

    Ale co se toho Vašeho srovnání práce českých a německých zaměstnanců týče, že by ten rozdíl byl celých 11 let – to se mi zdá být přece jenom značně přehnané. Ono je vždycky zapotřebí se podívat na to, jak se tyto statistiky dělají.

    Jistě, v Německu je obecně zřejmě mnohem delší dovolená (zákonná 4 týdny, ale například v naší firmě jsme měli 6 týdnů); a k tomu celá řada svátků, především tady v klerikálním Bavorsku hodně svátků církevních. – Z kterých jsem pak profitoval i já, ač neznaboh. 😉

    Ale na straně druhé – Němci jdou mnohem později do důchodu, bylo to v 65 letech a teď se to zvyšuje na 67, zatímco v Česku se teprve začíná zavádět hranice 65 let.

    To co ty statistiky dost možná nezohledňují je to že v Německu se stále ještě více – a tedy déle – studuje, kterážto doba se pak ovšem neobjeví ve statistice odpracovaných let. Kromě toho je také asi v Německu pořád ještě relativně mnohem více soukromníků – a jejich pracovní doba se vůbec neobjeví v těchto statistikách. A přitom právě ti pracují většinou mnohem déle, není výjimkou že mají 12-tihodinový pracovní den.

    Taky by bylo nutno se podívat, jaký je podíl práce načerno. V Německu je hodně lidí kterým jejich normální zaměstnání nestačí, a tak dělají ještě ten či onen vedlejšák. A pokud je to práce načerno, tak ta se samozřejmě ve statistikách neobjeví.

  48. K možnosti volby
    „Být svobodný znamená také přijmout to, co jsem si nevybral. Je to jeden z paradoxních zákonů života – nemůžeme se stát opravdu svobodnými, pokud nepřijmeme, že ne vždy jsme svobodní.
    Kdo chce dospět k pravé svobodě, musí se cvičit v pokojném a dobrovolném přijímání mnoha věcí, které jakoby popíraly jeho svobodu. Přijmout svá osobní ohraničení, svou křehkost, nemohoucnost, tu či onu situaci, do níž nás život staví, apod. Je to pro nás velice těžké, protože situací, nad nimiž nemáme kontrolu, se automaticky děsíme. Ale pravda je taková, že situace, v nichž skutečně rosteme, jsou právě ty, jejichž pány nejsme.“ (z knihy Jacquese Philippa Vnitřní svoboda)

  49. V takovémto pojetí svobody se ovšem navzájem prolínají dost různorodé prvky, paní Hájková. Především je zde přítomno to, co bych nazval nanejvýš „pasivní svobodou“ – tedy nebojovat zbytečně proti věcem, které stejně nemohu změnit. – Ovšem tady je zároveň nutno být velice na pozoru před možným zneužitím tohoto hesla: ty nejprogresivnější činy vynikajících osobností byly naprosto pravidelně aktem, který jejich okolí prohlásilo za „nemožný“.

    Podstatně jinou záležitostí je ale to, když něco – byť se to zdá být překážkou, obtíží – slouží k našemu osobnímu rozvoji. V takovém případě je skutečně možno hovořit o tom, že takovéto překážky rozšiřují naši svobodu. (Například pro sportovce zátěž při tréninku rozšiřuje jeho možnosti, a tedy jeho „svobodu“ při samotném zápase.

    Co je tedy důležité: nepřijímat, nesnášet pasivně všechno co nám nějak – jako překážka – vstoupí do našeho života, nýbrž v prvé řadě je vždy nutno hledět na konkrétní charakter, kvalitu dané události, zda skutečně rozšiřuje horizont našich osobních a životních možností a potenciálů.

  50. Pane Poláčku, dobře jste udělal. Že před vedoucí úlohou KSČ a ideologii marxleninismu, kterou v Československu po roce 1989 nahradila vedoucí úloha maximalizace zisku a ideologie volného trhu s jeho neviditelnou rukou do ekonomicky vyspělejší a civilizovanější země emigroval.

    I těch 65 let pro odchod do důchodu je rozhodně moc. Šílená Fialova pravicová vláda nedávno ještě přišla s návrhem jít důchodu v 68 letech. Těžce manuálně pracující, ale i zdravotní personál nebo lidé v pomáhajících profesích to mají velmi obtížné. Mnoho z nich má problém tu práci vykonávat po šedesátce. Já jenom doufám, že půjde neoliberalismus dávno k čertu (nebo půjdeme k čertu všichni).
    Po čtyřicítce podle vědců příliš práce škodí. Vede ke snížení duševní kapacity
    Zdroj: https://www.lidovky.cz/relax/zdravi/po-ctyricitce-podle-vedcu-prilis-prace-skodi-vede-ke-snizeni-dusevni-kapacity.A170110_092441_ln-zdravi_ele

    Rakušané stávkují. Francouzi stávkují. Britové stávkují. A v ČR? Češi jsou ovce a český zaměstnanec nechá na sobě dříví štípat…
    Teď jsem zrovna ve zpravodajství zaznamenal, že pravicová Fialova vláda chystá nesmyslné, zbytečné zdražení jízdného na železnici, v sousedním Německu (u vás) se vydali přesně opačným směrem. Kam se podělo „dohánění západu“ ?

    Pane Poláčku, drtivá většina lidí v ČR nemá iracionální strach z návratu autoritářského státního socialismu a centrálně plánované ekonomiky jako vy. Proč se strašit slaměnými panáky ? Ale mají oprávněné obavy ze současného skokového zdražování energií a potravin. To je nejprudší propad reálných mezd v historii, který zažíváme. Podle různých průzkumů vyjadřují i obavy z klimatické krize. O alternativách k neoliberálnímu kapitalismu a nekonečnému ekonomickému růstu toho lidé bohužel moc neví. Myslím, že na Západě je situace v tomhle ohledu příznivější.
    Co se týče ekonomické demokracie. Sám dobře víte, že stávající ekonomika korporací, peněžní systém a neoliberální politika není zakládání takových podniků přátelská. Nebude a nebylo to lehké, mnohým se to ale podařilo.
    Pane Poláčku, přestože trvale žijete už desítky let v Německu, tak jste si z české kultury přece něco odnesl, co je i u Vás trvale silně zakořeněno. Naučená bezmoc a cynismus: „svět není a nikdy nebude spravedlivý.“
    Jistě, sám od sebe není a nebude. Jsem rovněž názoru, že to neznamená, že bychom o to měli přestat usilovat.

  51. Panu Poláčkovi
    Ono to není tak, že čím více možností, tím větší svoboda, pokud nás žádná z nabízených možností není sto uspokojit.
    V knížce, kterou jsem citovala výše, se mimo jiné také píše, že svobodný člověk má být v každé vteřině připraven dělat něco, co pro tu chvíli vůbec neměl v plánu, aniž by se proto dusil vztekem. Měl by prý být neustále k dispozici událostem a svým bližním.
    My obyčejně nemůžeme být neustále k dispozici událostem a bližním už z toho důvodu, že musíme chodit do práce. (A musíme být k dispozici tam – i když nás zrovna někdo někde jinde potřebuje víc 🙂 ) Našim časem (a tedy i naší svobodou) v práci disponuje zaměstnavatel.
    Mimochodem, já jsem moc ráda, že už jsem tři roky (od šedesáti let) v důchodu. Za nic bych to nevyměnila.

  52. Je pochopitelné, že člověk musí také odpočívat a spát. Bez toho by nemohl „fungovat“. A že stres škodí (jak se píše i v tom textu, který odkazuje pan Huďa). Člověk musí mít rád taky sám sebe, aby mohl mít rád druhé lidi. (Miluj svého bližního jako sebe samého). Nakonec i Ježíš, když už ho ty davy lidí okolo něho unavovaly, řekl učedníkům: „Pojďme jinam“.
    Někteří lidé však musí hoooodně milovat sami sebe, aby mohli aspoň kapičku milovat bližního.
    Ta Ježíšova věta by mohla ukazovat spíš na to, že člověk nemá dělat rozdíly mezi sebou samým a jiným člověkem. Co přeje sám sobě, měl by přát i druhým.
    Ale abych se vrátila k té práci. Práce je svobodná tehdy, když ji člověk dělá dobrovolně, protože chce. Ne z donucení.

  53. K možnosti dobrovolné volby svobodné práce dnes
    dnes poznamenává v Zeitu T. Assheuer:
    Revolta, napsala Hannah Arendtová, má za cíl osvobození, revoluci za svobodu. Čínský protest je nepochybně vzpourou, zatímco íránské povstání podporuje revoluční svržení, změnu režimu. Otázkou je, zda revoluce – jako nedávno v Súdánu – mají ještě nějakou šanci na úspěch poté, co se represivní aparáty průběžně panopticky přezbrojí. Všechno vidí a slyší, nové sledovací techniky jsou dokonalým prostředkem k nadvládě, které nabízí asistenční systémy neomezené moci. Pokud v budoucnu dojde ke globálním revoltám a sen o svobodě krátce otřese systémem, pak budou mrtví odnášeni do hrobu a náhrobek útlaku pak dolehne na společnost propadající se do sterilní deprese. Hongkong by pak byl všude; moc vítězí a Hegelův „krtek dějin“, – touha po svobodné a sociální demokracii -, byla opět poražena. Už dnes je mu známo, že si nemůže být jistý bezpodmínečnou západní solidaritou. Ve Francii a Itálii černá kočka „postfašismu“ slídí po venkově a částečně díky ruskému přikrmování tloustne a tuční. Viktor Orbán obdivuje despotu Vladimira Putina a čínský komunistický císař Si Ťin-pching má v Západě loajální věrné přívržence. V srdci liberalismu, v USA, působí pravicoví destruktoři liberálního systému, jeden z nich, Donald Trump, se dokonce dostal až do prezidentského úřadu a Putina nazývá „géniem“. Internacionála autoritářů pohrdá svobodou, kvůli které lidé vycházejí do ulic Íránu a Číny. A jakkoli jsou různí tito klerofašisté, oligarchové, straničtí komisaři a hyperkapitalisté, vždy společně zpívají jedno heslo: „Válka do chalup, mír do paláců.“

  54. Paní Hájková, pane Petrasek, moc děkuji za komentáře.

    Dnes je to rok, co zemřel Petr Uhl.
    „Ústup z levicových pozic má však své hlubší příčiny: tkví, po letech bojů za socialistické ideály, ve ztrátě víry v lepší perspektivy lidstva vůbec.“ (1988)
    Citát přesný a stále aktuální.

  55. Panu Huďovi.
    Věřit v budoucnost lidstva neznamená myslet si, že tu budoucnost dovedeme naplánovat rozumem a vytvořit vlastními silami. Že si ji můžeme nějak zajistit a pojistit. Bohužel jsme nějak přestali věřit v dobro (nechci před vámi mluvit přímo o Bohu). Dobro má daleko více síly než zlo. My tomu ale nevěříme. Někdy se zabýváme zlem natolik, že se jím až jaksi vnitřně užíráme. Škodíme si tím. Měli bychom myslet víc pozitivně. Nenechat se otrávit. Mít důvěru k lidem, ne na ně pořád jenom nadávat. Nejkritičtější prý bývají lidé, kteří mají v sobě největší duchovní prázdnotu. A hlavně bychom měli žít v přítomném okamžiku a nečekat až na život v budoucnosti.
    Musím říct, že i já jsem někdy malomyslná, ale většinou to zas přejde.

  56. Nějak se sem v posledních dnech dostávám pouze sporadicky (měl jsem ovšem nějaké „melouchy“ jinde…); nevím ani jak dlouho zde vydržím dnes, zase jednou mě nějak bolí oči z dívání na monitor.

    Tedy popořadě: pane Huďo, ten článek na který jste poslal odkaz je skutečně zajímavý; a pro mě osobně je nepochybně povzbuzením, že jsou dány alespoň určité objektivní předpoklady pro to, že by to s mými intelektuálními schopnostmi nemuselo ještě v dohledné době jít zcela strmě z kopce. 🙂 Já jsem sice pracoval poněkud déle, nějakých 30 hodin v týdnu; ale to za prvé není tak příliš vysoko nad uvedenou hranicí 25 hodin týdenní práce, a za druhé já jsem to měl tak, že jeden ten v týdnu jsem pracoval naplno, od rána až do večerních hodin, s určitou přestávkou (někdy delší někdy kratší). Tento jeden den byl sice „zabiják“, ale po ostatní dny jsme pak měl v průměru asi tak čtyřhodinový pracovní den, to už se celkem vzato dalo nějak vydržet.

    Ono ale také dost záleží na tom jakou práci kdo dělá, já jsem se předem zařekl že nikdy nepůjdu pracovat někam do kanceláře, bylo mi jasné že tam by mě to duševně ubilo. Daleko raději jsem dělal nenáročnou manuální práci (to jest: intelektuálně nenáročnou, fyzicky byla hodně namáhavá, a spojená s velkým – především časovým – stresem).

    Ten samý rozdíl – mezi fyzickou a duševní prací – je pak významný i pro hranici odchodu do důchodu, tady se dost dobře nemůže měřit jedním metrem, vím sám jak člověka může naprosto zdevastovat těžká fyzická námaha, já sám jsem šel do (předčasného) důchodu jako invalida. A takových je (i v Německu) spousta, čím dál tím více lidí odchází do předčasného důchodu, protože jsou buďto fyzicky nebo psychicky na dně.

    Na druhé straně je celá řada oborů (nebo činností) kde je docela dobře možno vydržet i do 67 roku věku, nebo i déle. Protože na straně druhé je fakt, že díky stále lepší lékařské péči (jakož i lepší výživě ve srovnání s dřívějšími, raně industriálními časy) lidé jsou dnes obecně mnohem déle fyzicky i psychicky fit, a to i ve vysokém věku. Já sám bych tedy neměl v zásadě žádné námitky proti posouvání hranic pro odchod do důchodu; pokud by zároveň byla možnost především pro ty, kdo pracují ve vysilujících (ať už fyzicky či psychicky) zaměstnáních dřívějšího odchodu do důchodu, aniž by to pro ně mělo nějaký zásadně negativní finanční dopad.

    Dobře a sociálně mají celou záležitost vyřešenu u Volkswagenu, tam má pracovník u pásu tuším už po patnácti (!) letech bezpodmínečný nárok na přechod na jinou, lehčí práci – s nesníženým platem! Nějak takhle by to v principu mělo fungovat všude.

    ————————

    Co se zkracování pracovní doby týče: já sám osobně bych pro to samozřejmě byl všemi deseti (jak uvedeno já sám jsem hleděl na to abych nikdy – až na výjimky – nemusel pracovat na plný úvazek); ale tady je vždycky nutno hledět na realitu. A to především – na faktor konkurence.

    Kdybychom například my v Evropě paušálně zkrátili pracovní dobu na 6 hodin denně – pak nás vzápětí ekonomicky převálcuje Asie, kde by se nadále pracovalo 8, ale fakticky (například v Japonsku) mnohem více hodin.

    Je sice možné že jsou určité branže (jak se uvádí v onom článku), kde je možné že (duševně svěží) pracovník za 6 hodin vykoná více (či kvalitnější) práce nežli unavený za 8 hodin; ale něco takového může platit například u programátorů, ale docela jistě ne pro dělníka u montážního pásu, ten nikdy za 6 hodin práce nemůže stihnout tolik co za 8. Zkrátka: obecné zkracování pracovní doby může nastat až tehdy, až bude celá planeta „globalizovaná“, to jest až bude možné na celém světě prosadit stejné pracovní podmínky, a tedy i stejnou pracovní dobu. – A myslím že i pak budou stále velké problémy s dodržováním těchto norem. Například u soukromníků toto omezení pracovní doby neplatí; a tak se to bude dělat jako už dnes, s vytvářením pseudosoukromníků, kteří budou fakticky zaměstnanci. Jako jsou třeba mnohdy dnes řidiči-kurýři.

  57. Petr Uhl: „Ústup z levicových pozic má však své hlubší příčiny: tkví, po letech bojů za socialistické ideály, ve ztrátě víry v lepší perspektivy lidstva vůbec.“

    Tady je ovšem nutno vidět, pane Huďo, že příčiny uvedeného stavu leží ještě o stupeň hlouběji. Tato „ztráta víry v lepší perspektivy lidstva“ byla zapříčiněna především tou holou skutečností, že všechny dosavadní modely vytvořit nějaký lepší stav do jednoho ztroskotaly. A ani sám Petr Uhl nepřišel s žádným modelem, který by mohl mít potenciál takovouto pozitivní alternativu vytvořit. Jeho model „společenské samosprávy“ trpí tou chronickou vadou, že je idealistický; ne ve smyslu že je založen na ideálech, ale v tom smyslu že není reálný, není materialistický.

    Mně se to v plné míře ozřejmilo až po mé krátké výměně názorů s Josefem Patočkou v minulých dnech (poté už na mou kritiku jeho konceptu přestal reagovat): na jedné straně je velká přednost všech těchto „antisystémových“ aktivistů, že vůbec chápou že existuje něco takového jako „systém“, a že tento má velmi negativní, dehumanizující účinky na člověka; ale na straně druhé oni sami tento systém nakonec vůbec neberou vážně!

    Neberou ho vážně v jeho materiální, řekl bych až přímo kolosální realitě, v jeho neotřesitelnosti, oni ho daleko spíše berou jako jakousi hračku na hraní, s kterou mohou zacházet podle své vlastní vůle. Tohle takto nikdy nemůže fungovat; důsledkem je pak ovšem trvalá frustrace z nových a nových proher, při pokusech tento systém nějak humanizovat.

    S ideální (respektive idealistickou) nadějí je možno natrvalo žít jenom v nebi (jak správně poukázala paní Hájková), ale ne na zemi. Tady – jak věděl Marx – realita vždy zvítězí nad veškerými iluzemi.

  58. Revolta a revoluce: pane Petrasku, toto rozlišení je sice samo o sobě bezpochyby správné; nicméně jmenovitě v případě Číny dost pochybné. U totalitních režimů totiž neexistuje nějaká „pouze revolta“; nýbrž jakýkoli akt subverze je totalitním režimem okamžitě chápán (a to ostatně zcela oprávněně) jako útok na sebe sama. – Proto ostatně totalitní režimy vždy s velkým podezřením hleděly a hledí i na samy o sobě nevinné demonstrace za životní prostředí. A nakonec, v současných bouřích v Číně, které byly bezprostředně protestem „jenom“ proti příliš drasticky praktikovaným proticovidovým opatřením, padaly už i jednoznačné výzvy na odstoupení vrchního čínského mocipána. Což opět v totalitním systému má zcela jiný význam nežli ve standardní demokracii; v totalitě vrchní držitel moci není jenom konkrétní politickou osobou, nýbrž zároveň reprezentuje celý systém. Proto také čínská moc reagovala na tyto protesty natolik podrážděně.

    Jestli je snad marný boj proti těmto režimům vládnoucím prostředky totalitního dohledu? – Vzpomeňme si jenom na Orwellův román „1984“: tam byl dozor nad chováním a myšlením každého jednotlivce ještě mnohem „totálnější“ nežli v současné Číně; a přesto i tento režim se musel neustále obávat o svou moc. Proč? – Protože si sám byl vědom svého umělého, pouze násilím udržovatelného charakteru. – Ostatně právě i ta o sobě ryze technická proticovidová opatření v Číně svědčí o tom, že totalitní režim vůbec nedokáže jednat jinak nežli násilně: já sám jsem původně schvaloval striktní čínskou izolační politiku (ta také původně byla účinná), ale ta se poté zvrhla v exces, v naprosto cynický útlak jak nad postiženými, tak i nad zdravými.

    Ale zpět k „1984“: v klíčové scéně zatčení onoho páru dvou opozičně smýšlejících osob se Velký Vyšetřovatel posmívá víře Winstona Smithe, že to budou „proles“, tedy pracující lid, který se nakonec probudí a tento režim svrhne. – V každém případě reálné dějiny daly za pravdu Orwellovi (a jeho románovému hrdinovi), všechny totalitní režimy jsou nakonec svrženy právě povstáním (pracujícího) lidu.

    Že v současné době demokracie zakouší na mnoha stranách regres? Nostalgii po vládě pevné ruky?…

    – Za prvé, tomu se nelze vyhnout; vždy a všude se budou vyskytovat takoví, kteří budou sklouzávat k nižším, vývojově primitivnějším formám organizace vzájemného spolužití.

    – A za druhé, tohle musím opakovat znovu a znovu, současná forma liberální (respektive liberalistické) demokracie sama naprosto není nějakou ideální či optimální formou, především nemá nic čím by pro sebe získala emocionální přízeň širokých vrstev lidu, lid – sice nevědomě, ale intuitivně dost přesně – cítí že ve skutečnosti si tu nevládne sám, nýbrž že zde vládnou jakési odcizené, jemu nesrozumitelné mechanismy moci, a proto touží po nějakém státním uspořádání „s lidskou tváří“, což v daném případě neznamená že by státní moc měla být humánní, nýbrž že ona – prostřednictvím svého dominantního, omniprezentního představitele vystupuje vůči lidu ne jako anonymní, odlidštělý, technokratický státní aparát, nýbrž jako konkrétní, živoucí osoba, s přirozenými lidskými vlastnostmi (byť třeba negativními, to v daném případě nehraje roli).

    Právě tato nevědomá touha lidu po „státní moci s lidskou tváří“ je jedním z hlavních důvodů toho, proč i v mnohých demokratických státech stále ještě přežívá (byť i jen pouze formální) monarchie; ale stejně tak je příčinou obliby všech možných populistů (od Babiše přes Zemana až po Orbána a Putina), kteří svým vystupováním dokáží prorazit obvyklou anonymitu technokratické moci v těchto demokraciích, a kteří dokáží u svých příznivců vybudit dojem že se o ně „s otcovskou péčí“ kdykoli postarají.

  59. Ještě k panu Huďovi: za prvé, nevím nic o tom že by česká vláda chystala nějaké zdražení jízdného ve vlacích. K tomu vůbec nemá možnost; provozovatelé vlakových spojení jsou soukromé subjekty, své ceny tedy tvoří sami. Jde jenom o to že vláda chystá omezení – doposud krajně štědrých – slev pro určité skupiny cestujících, například pro studenty nebo pro důchodce. Což je celkem vzato logický počin, současný státní rozpočet je – v důsledku covidu a války na Ukrajině – v hlubokém deficitu, takto štědré subvence si státní rozpočet v dané situaci prostě nemůže natrvalo dovolit.

    ———————

    Co se Vašeho tvrzení týče že současné – politicko-ekonomické – nastavení prý nepřeje zakládání družstev: nevím co by tomuto zakládání družstev mělo bránit, každý kdo chce si je může založit, také jich už existuje celá řada. Jenže – a to je zcela rozhodující moment – nakonec naprostá většina z nich stejně funguje prakticky na kapitalistických principech!

    A ona vůbec nemohou fungovat jinak nežli kapitalisticky, musím to opakovat znovu a znovu, je to právě kapitalistický způsob výroby který je čistě produkčně ten nejefektivnější, a za podmínek volné konkurence jim družstva (pokud by se mělo jednat o opravdu „idealistická“, nekapitalisticky organizovaná družstva) musí zákonitě podlehnout. Nejde o to že stát by jejich zřizování nějak bránil; ale jde o to že aby byla ekonomicky konkurenceschopná, by je stát naopak musel subvencovat (jak to ostatně žádal i program Levice). Jenže stát je v ekonomice volné soutěže subvencovat nemůže a nesmí, jediná výjimka je v zemědělství, zrovna včera jsem četl v německých novinách jak dřívější velká východoněmecká zemědělská družstva dostávají obrovské částky z Bruselu.

    A ekonomická nevýkonnost (idealistických) družstev není jedinou překážkou jejich vzniku, byla o tom řeč i na fóru Levice, je jen velice málo lidí kteří mají chuť aktivně se podílet na správě, na řízení družstva, tato řídící práce je totiž velice (časově) náročná, naprostá většina lidí mnohem raději pracuje za mzdu (a nechá se přitom „vykořisťovat“), nežli aby se sami museli zatěžovat tím, že by ještě ve svém volném čase (!) seděli na schůzích kde by se donekonečna dohadovali o řízení firemní produkce.

  60. „Práce je svobodná tehdy, když ji člověk dělá dobrovolně, protože chce“ – paní Hájková, při této větě mě napadá (musím přiznat, dost zlomyslná) replika, že například i takový kat Mydlář svou katovskou práci dozajista konal dobrovolně a s chutí. 😉

    A Marx by k tomu řekl, že práce je skutečně svobodná ne tehdy, když se v ní dotyčný sám svobodně cítí, nýbrž když v této své pracovní činnosti skutečně, objektivně svobodný je. Když tedy práce není vykořisťovaná, a když není odcizená.

    A když je přínosem nejen pro dotyčného jedince, nýbrž i pro celou společnost.

  61. Lidé ovšem těžko zkousnou, pane Poláčku, že stát zruší slevy na dopravu, zatímco si půjčuje několik miliard na podporu Ukrajiny. Oni lidi mají totiž představu, že se má stát starat především o vlastní občany a až potom o cizí. Taková štědrost, byť možná ušlechtilá, nenachází v českém obyvatelstvu tak širokou podporu, jak si možná vy v Německu myslíte.
    Mám obavy, že toto nedopadne dobře.

  62. K Mydlářovi. Já bych popravováni jako práci nepočítala. To, že někdo nějakou činnost platí, ještě neznamená, že jde o práci.

  63. Jinak možná máte pravdu, že o skutečně svobodné práci v současných podmínkách hovořit nelze.
    V knížce „Vnitřní svoboda“ je taková věta: „Plné vnitřní svobodě se bude těšit jen ten, kdo se postupně zbavuje potřeby opírat se o lidské jistoty, neboť podle obrazu Písma zakouší, že Bůh je skála.“

  64. Paní Hájková, chápu to. Dobře se to neposlouchá. Já si taky přeji pro svoji dceru a vnoučata to nejlepší stejně jako vy. Máte pravdu, že budoucnost se naplánovat nedá. Bohužel to nevypadá s lidskou civilizací do konce 21.století růžově. Pochmurná budoucnost se týká především našich dětí a vnoučat.
    Jsem ateista. Když sledují a poslouchám české biskupy , tak si říkám: DÍKY BOHU ZA PAPEŽE FRANTIŠKA.
    Papež František na mě působí svým chováním a gesty sympaticky. S jeho prohlášeními nemám žádný problém se vnitřně ztotožnit a považuji je za fundované.
    Nevím, jaký máte názor na to vy ? Podle mého mají křesťané bojovat za lepší svět, a ne konzervovat instituce toho současného.
    Doporučuji doplnit touhle knížkou, není dlouhá.
    Populární youtuber a veřejný teolog Damon Garcia ve filmu The God Who Riots používá svůj upřímný styl vyprávění, aby nás spojil s Ježíšem, který převracel stoly v chrámu a vedl hnutí za osvobození destabilizující říši. Duch tohoto Boha je ztělesněn v dnešních protestech, nepokojích a stávkách. Když se připojíme k tomuto boji za osvobození, připojíme se k Bohu, který se bouří vedle nás, v nás a skrze nás.
    České titulky jsou u audioknihy uvedeny.
    https://www.youtube.com/watch?v=-GI_dhshcbM

  65. Co se týče podpory Ukrajině, ano, proruská a antidemokratická lobby skrze své „nosiče vody“ ponouká mnohé nespokojené lidi. Z počátečních rozpaků, že útok opravdu přišel, již případná špetka studu vyvanula. Na jeho místě bují nyní předpoklad, že právě teď je třeba plného nasazení pro věc, nehledě na okolnosti. To je pravda, a nikoli příjemná. Chybou však právě proto je (obecně) nedostatečná podpora napadené zemi. Nejde nakonec jen o bytostnou otázku pro Ukrajinu (zcela srovnatelně s Československem roku 1938), ale stejně tak o naléhavý zájem celé naší části Evropy (dokonce i tam, kde to vláda takhle nepodává). Stále, nebo opět, si dostatečně neuvědomujeme, že situace je nejen tragická, nýbrž také kritická. Zodpovědné by bylo zvyšovat dramaticky výdaje na obranu, ne na 2% HDP, ale na 5 a brzy nejspíš i na 10%. V podmínkách, do nichž jsme byli Ruskem vrženi, je nebezpečné (dle Rusů opovrženíhodné) lpět na prioritě, vyjádřitelné pejorativně slovy „business as usual“.

    Lednová vola prezidenta bude příležitostí se dozvědět, zda si většina lidí uvědomuje, v jaké situaci se nacházíme, nebo zda neví, „která bije“.

  66. Intence konzervovat instituce nemohou nikdy působit sympaticky, můžeme je číst i jako staro-nový výraz snah opírat se o jistoty které „máme pod kontrolou“ a tím právě jejich smysl pro nás vyprazdňujeme – namísto odvahy přijímat a spolu-nést svobodu spolehnutí na Boha. Ale bez té často nesympatické „materie“ jakoby úzkostlivě nesoucí kontinuitu – dokázali bychom si přes ta staletí – tisíciletí udržet schopnost naše jednotlivé „partitury“ snah o porozumění sdílet? Takoví interpreti víry jakým je nyní papež František, měli by z jaké společné „země“ vyrůstat?…

  67. Ještě pár slov ke zdražování jízdného na dráze. Na jednu stranu se nověji velmi zvýšily výdaje na modernizaci železnice, na druhou se nehledí na to, aby ji lidé byť jen v dosavadní míře užívali. Jde o typický jev: Investiční a modernizační akce dostávají „velkoryse“ přednost, neboť se ekonomicky silným podnikatelům i (souladně) rozhodujícím činitelům vyplácejí. U příspěvků na jízdné to tak nefunguje. Často z téhož důvodu se „nahoře“ nevítá zvyšování důchodů, nýbrž se na ně naříká. To zbourat všechny mosty a postavit nové (Karlův, no, ten nákladně rekonstruovat), to by bylo jinačí potěšení!

  68. Panu Huďovi
    Před deseti lety jsem také doufala v revoluci. Dnes už to vidím jinak.
    Já vím, že anarchisté často obdivují Ježíše, který převrací lávky. V zásadě to chápu. Ale mám to jinak. Věřím spíš Ježíšovi, který se vydává za druhé.
    V žádné církvi nejsem. Ale pan Nushart má možná pravdu, že bez organizace by byla církev dávno zanikla. Nebo by dnes měla úplně jinou podobu a mnohé hodnoty by se ztratily.
    Dnes jsem si přečetla kázání kardinála Cantalamessy. Zdá se, že podle něj už neplatí, že mimo církev není spásy. Je dobré, že k tomu došli.
    https://www.vaticannews.va/cs/vatikan/news/2022-12/kardinal-cantalamessa-pri-prvnim-adv-buh-ma-mnoho-zpusobu-spasy.html

  69. Což o to, paní Hájková, takoví lidé kteří hlásají že „stát má napřed pomoci svým občanům“ a pak teprve druhým jsou všude, i v Německu. A nikde není jisté, jak dlouho (počáteční) podpora Ukrajině vydrží; neboť je nepochybné že ta bude velmi drahá.

    V tomto ohledu je naprosto pozitivním momentem, že ani současné demokracie nejsou naštěstí naprosto a plně „demokratické“, to jest že zde existují ještě jiné rozhodovací mechanismy nežli jenom aktuální nálady lidu. A političtí lídři těchto států jsou si přece jenom daleko více vědomi toho, jak nezbytná je tato podpora, a že v jejím zájmu je někdy nutno uskrovnit se i na „domácí frontě“. A oni vědí také daleko lépe, že tyto výdaje v současnosti – tím že přispějí k odražení agrese Ruska – ušetří mnohem vyšší výdaje v budoucnosti, neboť kdyby expanzivní Rusko získalo Ukrajinu, pak by to nevyhnutelně vedlo k tomu co zaznačil pan Horák: státní výdaje na obranu by se musely zvýšit na 5 – 10 procent státního rozpočtu! To by pak mělo mnohem dramatičtější dopady na možnosti sociálních výdajů, nežli jenom toto zdražení jízdného.

  70. Paní Hájkové
    Pamatuji si, jak v jednom rozhovoru před lety, který se točil kolem církevních restitucí spisovatelka Lenka Procházková uvedla, že je věřící křesťanka. Žádnou instituci či církev k tomu nepotřebuji tehdy dodala Procházková. To mi bylo strašně sympatický.
    I když to dnes všechno vypadá zoufale beznadějně, já se revoluční levicové teorie a myšlenky anarchismu nevzdám.

    Panu Poláčkovi
    Přísahám, že už Vás nebudu nikdy zatěžovat, že kapitalismus má alternativy (…)
    Kapitalismus jednou skončí. Otázka není jestli, ale kdy, a jestli se ho dokážeme zbavit dřív, než nás vezme s sebou.

    Rozkoukal jsem začátek, ale bude to zajímavá přednáška.
    Profesor Michael Puett – Neoliberalismus a historie aneb: Jak bychom měli rozumět Číně?
    Dají se nastavit české titulky.
    https://www.youtube.com/watch?v=-UY5xM7cRUk

    Hezký advent všem!

  71. Lenka Procházková není mým vzorem. Nemám její bojovnou povahu. Na to, že nepatřím k žádné církvi, nejsem jako ona hrdá, ani se proti církvi nijak nesnažím veřejně vystupovat. Na druhé straně – někam ukvapeně vstupovat, jen aby člověk někde byl, to taky není nejlepší řešení.

  72. „Lenka Procházková uvedla, že je věřící křesťanka. Žádnou instituci či církev k tomu nepotřebuji tehdy dodala Procházková.“

    Ano, to vypadá sympaticky. A pro leckoho je to jediná možnost. Nicméně je tu ještě otázka „kennedyovského typu“. Co když instituce církve potřebuje věřící křesťany?

  73. Nějaké členy církev (nebo dnes spíš církve) má/mají, pane Horáku. Nikde není řečeno, jak početné by měly být. Tedy vlastně je. V Novém zákoně se spíš předpokládá, že křesťanů nebude mnoho. Mají totiž být „solí země“.

  74. Také by se to dalo obrátit (jak v tom Vašem odkazu mluví Cantalamessa o trpících) : Bůh je blízko každému, kdo se stává solí země…
    (Myslím že tedy stran Církve nemám pravdu. Leda tu omezenou lidskou, která by se nedokázala ubránit snaze Kristu ukazovat, jakými způsoby má být s člověkem,… a který člověk za jakých podmínek může být s Ním..)

  75. Ukazovat Kristu, jakými způsoby má být s člověkem,… a který člověk za jakých podmínek může být s Ním, to by bylo jistě nepatřičné.
    Ale původně bylo myšleno, že křesťané (Ježíšovi stoupenci a žáci), tedy jejich život, zejména ten společný, tedy to, jaké mají mezi sebou (láskyplné) vztahy, mají být vzorem pro (nekřesťanský) svět.
    Tedy že mají být viditelní světu.
    Samozřejmě ne jako ti farizeové, kteří se chtěli předvádět vnějšími skutky, ačkoli v nich nebyla opravdovost.

  76. Samozřejmě, paní Hájková, s těmi členy církve máte pravdu. Já rozhodně nejsem ten, který má v zmíněné záležitosti co „agitovat“. Je však pravda, že ostří protináboženských (v praxi většinou jen protikřesťanských) politik a kampaní směřuje proti (katolické) církvi nikoli náhodou.

    Mimochodem, z psaní pana Štampacha na DR je patrné, že počet lidí, kteří se hlásí k (některé) církvi, pozorně sleduje a má jej (a jeho vývoj) za z legitimizačního hlediska podstatný.

  77. Pane Horáku, představy o tom, co je církev (církve) jsou různé. Někteří při posuzování, zda se jedná o církev, vycházejí výhradně z právní definice. Církev musí být podle nich státem registrovaná. (Něco jako spolek, jenže s duchovním zaměřením). Ale to není jediná podoba církve.
    Existují lidé, kteří se pokládají za křesťany, přičemž říkají, že nepotřebují oficiálně uznanou církev. Nepotřebují ani kostel, liturgii, jiné vnější znaky. Na ukázku třeba tento diskusní příspěvek pod jedním článkem na KD:
    „Ďalšie štádium návratu k viac fungujúcemu zhromaždeniu kresťanov bude zrušenie nedeľných bohoslužieb všetkých členov. Nová Zmluva ich nepozná a dnes už je aj zrejmé prečo: bránia rastu veriacich. Riešením sú maličké stretnutia so zapojením všetkých členov, ktoré sa vojdú do jednotlivých príbytkov. Je možné, že väčšina profesionálnych cirkevných pracovníkov im priať nebude – zmenší sa post, na ktorom pri súčasnom spôsobe stoja. Netreba však proti tomu príliš bojovať, lebo (L5:39) „… nikto, kto pije staré, nechce nové, lebo povie: Staré je dobré!“ Nech si spokojne dokončujú staré, my máme radosť z obnovy a z nového, ktoré je v skutočnosti staršie ako všetko dnes vžité – totižto siaha až do dôb Novej Zmluvy.“
    Já osobně také vím o křesťanech, kteří nejsou registrovaní. Scházejí se buď v prostorách, které patří některému z členů, nebo po domech, kde bydlí, a čtou tam třeba bibli. Něco na způsob někdejších bytových seminářů.

  78. Pane Huďo, vyslechl jsem do této chvíle zatím jen asi prvních 12 minut oné – dlouhé – přednášky (teď nemám čas ji poslouchat dále), proto v tuto chvíli mohu zatím jenom přibližně uhadovat intence přednášejícího; nicméně ty se zdají být dost zřejmé.

    On na jedné straně ovšem zcela správně podrobuje kritice Fukuyamův „konec dějin“ – tedy tézi že po ztroskotání světa (státního) socialismu definitivně neexistuje žádná jiná alternativa, nežli (liberálně demokratický) kapitalismus. Je samozřejmě možné – a nutné – hledat alternativy jiné, progresivnější.

    Na straně druhé se ale přednášející zřejmě snaží sugerovat, že buďto sám kapitalismus, nebo přinejmenším neoliberalismus byly jenom záležitostí „volby“, pro kterou se lidé buďto mohou, anebo ale také nemusí rozhodnout. Takováto tvrzení jsou ale naprosto neodůvodněná, z objektivního chodu vývoje lidských dějin se tu vytváří jen čistě voluntaristická záležitost.

    Připomenu ještě jednou: byl to sám Marx, který naprosto jasně konstatoval, že vývoj produkčních sil lidstva naprosto přirozeně a nutně povede k nástupu kapitalismu! (A že v jeho době kapitalismus nebyl žádný jiný nežli „neoliberální“, není zapotřebí zmiňovat.) Marx se dokonce výslovně postavil proti víře tehdejších socialistů, že prý je možno tržní ekonomiku zastavit, jaksi „zmrazit“ na vývojovém stupni jenom pouhé přirozené, víceméně naturální směny, aniž by se samotná ekonomika nevyvíjela dále ke kapitalismu.

    Vývoj k („neoliberálnímu“) kapitalismu tedy naprosto nebyl a není otázkou volby, našeho přání, nýbrž – zopakuji ještě jednou – tento vývoj byl naprosto nutný, přirozený a nevyhnutelný.

    To jediné co Marx k tomuto – o sobě naprosto správnému – poznatku připojil, to byla jeho víra že na tuto fázi (přirozeného) kapitalismu bude následovat další historická formace, komunistická, kde se bude produkovat už výhradně „pospolitě“, bez přítomnosti (volného) trhu a bez zprostředkování penězi. Tedy víceméně naturální ekonomika bez trhu a bez peněz.

    Veškerá praxe všech socialistických států dávno ukázala, jak naprosto iluzorní, naivní a ekonomicky nesmyslná byla tato Marxova víra v nekomerční, netržní komunistickou ekonomiku.

    Pokud tedy i dnes skutečně chceme ještě hledat nějaké alternativy k současnému kapitalismu (jako že ovšem chceme), pak v žádném případě nesmíme znovu opakovat tento Marxův omyl, tuto jeho iluzi že takovýto fundamentální přerod by byl něčím snadným, něčím přirozeným. Naopak, jakékoli alternativy ke kapitalismu budou velice složitým, a tedy velice umělým projektem; něčím takovým jako zkonstruovat raketu která lidstvo vynese k cizím planetám.

    Ještě jednou tedy, pane Huďo: ať se Vám to líbí nebo ne, kapitalismus JE tou nejpřirozenější formou ekonomiky, je založen na tom zcela fundamentálním faktu že každý zcela přirozeně usiluje o maximalizaci svého vlastního zájmu, svého vlastního prospěchu.

  79. Pane Poláčku, neberte to jako nezdvořilost, ale opravdu už nechci zde vstupovat do diskuse apod. Já nemám volných dvanáct hodin denně, aby se utápěl v nekončících diskusích, které podle mého stejně někam nevedou. Byla to z mé strany hloupost, že jsem Vás jako liberálního demokrata, který se kdysi zajímal o Marxovy teorie zatěžoval.
    Vy máte na kapitalismus jako „nejpřirozenější formu ekonomiky“ konzistentní názor, který ani já, ani Josef Patočka vám vyvracet určitě nebudeme.
    Jenom odbočka. Všiml jsem si, že tady v diskusi zmiňujete Orwella a jeho román Farma zvířat. Nechci se hádat, ale vzpomínám si, že jste mi jednou v diskusi tvrdil, že od Orwella jste nikdy nic nečetl, nepatří mezi Vaše vyhledávané autory. Věřím tomu, že Orwella jste četl. Ale nerozumím tomu, proč jste mi tehdy tvrdil něco jiného ?
    Podle lidí jako vy, je kapitalismus stejně přirozený jako rození dětí. Jasně, někdo pod tím slovem (kapitalismus) rozumí „vykořisťování“, jiní jako vy tím zase rozumí „přirozené chování lidí, když je necháte na pokoji“.
    Bez ohledu na to, jestli je kapitalismus přirozený (nebo ne), je ve své konečné hře. Bohužel, jak klesá, bere s sebou i naši planetu. Mezi jadernými jestřáby a těžařskými korporacemi je to závod ke dnu. Ano. Socialismus nebo zánik ! Jinou volbu neznám.

    Paní Hájková, vůbec jsem neměl v úmyslu Vás nesmyslně přirovnávat spisovatelce a signatářce Charty 77 Lence Procházkové. To jste si špatně vyložila. Jen jsem to použil pro ilustraci. Věřte mi, že nic špatného jsem tím rozhodně nemyslel. Od doby, kdy se Procházková začala spolčovat s konzervativními polofašisty, populistickými nacionalisty a tzv. dezinfo scénou ji nesleduji. Ona se poslední dobou stejně stáhla do ústraní. Něco jsem slyšel, že snad má i vážné psychické problémy.

    A tohle byl opravdu můj poslední příspěvek zde do diskuse.

  80. Maximalizaci vlastního zájmu a prospěchu definuje Poslední generace nově, a to s přihlédnutím k nutnosti podmínek udržitelného růstu. Oproti předposledním generacím, nepohrdá zájmem o znalost a analýzu následků přirozených mentálních dispozic v procesu společenského rozhodování. Poslední generace je připravena usilovat o takovou kultivaci rozhodování, která opět o krůček posune započatý civilizační proces. Tím je setřásání nevhodných tradičních živočišných reflexů z procesu společenského rozhodování, která je prastarou disciplínou nejen z perspektiv levicově orientovaného humanismu. Poslední generace dostala do vínku pocit zodpovědnosti za globální následky lidské liknavosti plus výdobytky vědy a techniky …..bych k nedělnímu rozjímání pln naděje do tmy zimního podvečeru dodal.

  81. Mně se nezdálo, že jste tím něco zlého myslel, pane Huďo. Hned mě napadlo, že pokud s ní máte na něco stejný názor, bude to nejspíš katolická církev. Na to ostatní, proti čemu začala bojovat později, jistě ne.
    Před lety, těsně po církevních restitucích, mě paní Procházková také zaujala. Dokonce jsem od ní přečetla jeden román – Beránek. Ale ten se mi nijak nelíbil.
    Podle facebookového profilu se nezdá, že by se stáhla do ústraní. Zúčastňuje se demonstrací a jiných akcí, vystupuje na nich…

    Je škoda, že už tu nechcete diskutovat.

  82. Chceme my lidé diskutovat s druhými jen tehdy, když máme naději, že změníme jejich názor, přesvědčíme je o tom svém?

  83. Pane Huďo, doposlechl jsem až do konce tu cambridgeskou přednášku – ale víceméně jsem se naprosto trefil s mým hodnocením, které jsem učinil už po prvních 12 minutách jejího poslechu. Celé další půl druhé hodiny – to bylo, otevřeně řečeno, vlastně už jenom žvanění. Pan profesor tu jenom neustále dokola znovu a znovu ujišťoval, že „alternativy jsou možné“ – ale (s výjimkou jakýchsi podivných narážek na „duchy předků“ a odvolávání se na ekonomiku dávných čínských klášterů) tu nebylo řečeno naprosto nic, co by mohlo poskytnout nějaký použitelný základ pro jakkoli reálnou alternativu k současnému (ekonomickému) uspořádání.

    Opakuji znovu: přednášející má v mnohých ohledech pravdu když kritizuje současný svět, současný neoliberalismus, když kritizuje údajný „konec dějin“; a je dokonce v pořádku i to když vybízí k hledání alternativ.

    Jenže – on sám nejen že není schopen formulovat alespoň základní principy či kontury takovéto alternativy (to bych mu zazlíval ještě ze všeho nejméně); ale naprosto nejhorší je, že on vůbec není schopen podat jakýmkoli způsobem vědeckou analýzu současného kapitalismu/neoliberalismu! Jeho jediná myšlenka zde je, že prý se jedná jenom o „rituály“ (!), o jakousi nahodilou a libovolnou konvenci. Pan profesor o sobě uvádí, že prý je „teoretik ekonomie“ (!), ale celé to jeho sáhodlouhé povídání nemá se seriózní teorií naprosto nic společného. On svůj výklad vede daleko spíše ve stylu evangelikálních charizmatiků, kteří se své publikum snaží „utlouct“ neustále dokola opakovanými hesly a průpovídkami.

    Především: naprosto a absolutně zde chybí i naprosto minimální znalost díla Marxe; jeho analýz společenské produkce, podle níž tržní výroba nevyhnutelně ústí v nástup kapitalismu. Historický nástup kapitalismu nebyl tedy v žádném případě jakousi libovolnou volbou nějakého -ismu, nýbrž zcela objektivním dějinným vývojem.

    Vůbec, přednášející naprosto subjektivizuje veškeré dění ve společnosti, na místo objektivních struktur a daností on vidí jenom to, že prý lidé mohou jednat a myslet tak, anebo třeba také zcela jinak. Zase je tu fatálně znát naprostá neznalost (či nepochopení) klíčové Marxovy téze, že „lidé nemohou myslet jinak, nežli jak (reálně, materiálně) žijí“. To znamená: právě proto že lidé uvažují racionálně, bude se jejich myšlení vždy pohybovat v rámci toho, co vytváří objektivní realitu jejich životů. Tedy v rámci daného (anebo nadcházejícího, hlásícího se) společensko-ekonomického uspořádání. Samozřejmě, vždy je možno snít i o alternativách všeho druhu (například že se mě netýká zemská tíže, nebo že mohu provozovat nekomerční ekonomiku a přesto s ní uspět na komerčním, konkurenčním trhu) – o tom všem je možno snít, ale tyto sny se pravidelně rozbijí o holou realitu.

  84. Marx a antisystémoví aktivisté

    U dané příležitosti je zapotřebí zmínit jeden naprosto klíčový moment spojený s činností antisystémových aktivistů. Už jsem tento fenomén pozoroval delší dobu, velmi silně se mi připomněl spolu s výčtem autorů na které se ve svém článku odvolával Josef Patočka, a znovu se mi aktualizoval při této přednášce. Jedná se o to, jakým způsobem se tito antisystémoví aktivisté vztahují k dílu Karla Marxe. – U J. Patočky se mi tento aspekt mimořádně zvýraznil proto, že on podle všeho přece jenom určitou znalost Marxova díla má.

    Jenže – jde o to že recepce Marxe a jeho analýz kapitalismu je u těchto antisystémových aktivistů krajně selektivní. Oni si časem zřejmě upletli, vytvořili jakýsi „marxismus light“, jakousi odlehčenou, populární, nenáročnou podobu Marxova učení, která je velice příhodná pro boj proti nenáviděnému systému, ale jinak tyto aktivisty nijak nenutí k hlubšímu přemýšlení. A především ne ke kritickému pohledu na jejich vlastní akcionismus.

    Oni s povděkem sáhnou po Marxově kritice kapitalismu, tedy „Systému“; ale už naprosto nic nechtějí nic vědět o Marxových analýzách dějinné dynamiky tržní produkce, o tom že tato tržní produkce nevyhnutelně ústí v ekonomicko-společenskou formaci kapitalismu. Jenom a díky tomuto naprostému ignorování této centrální Marxovy téze si pak mohou vytvářet vlastní „alternativní“ modely o jakési nekomerční, komunitní ekonomice za podmínek volného trhu. Takovéto představy už sám Marx ve své době (mnozí tehdejší socialisté takovéto představy měli) označil doslova za „hloupé“ (!); ale tím se dnešní antisystémoví aktivisté nenechají nijak rušit, oni jednou mají své přesvědčení o komunitní ekonomice, a v této jejich víře je nezviklá naprosto nic.

    Jejich recepce Marxe je tedy jakousi podivnou směsicí selektivní znalosti a zároveň naprosté ignorance, takto neorganická směska je postačující právě tak ještě na sepisování aktivistických pamfletů a provolání, ale k hledání seriózních alternativ k současnému kapitalismu je naprosto nepoužitelná.

    Znovu a znovu – a to je na celé věci nejvíce otřásající – je u těchto radikálních aktivistů nutno konstatovat jeden stále se opakující rys: „Není zapotřebí se zdržovat nějakým složitým přemýšlením – my přece víme jednou provždy, co je a co není správné!!“

    „Spánembohem,“ chtělo by se na adresu těchto aktivistů říci. „Můžete si samozřejmě dělat co se vám zlíbí – ale už v tomto samotném počátku leží kořeny vašeho budoucího ztroskotání. Chcete někam doplout – ale vůbec si nechcete dát námahu naučit se pracovat s mapou a sextantem, vaše plavby sotva budou něčím jiným nežli bezcílným blouděním sem a tam.“

    Anebo, jak to nedávno v krásném bonmotu vyjádřil pan Petrasek: s tou samou kreativitou s kterou se dnes vytváří tyto alternativy ke kapitalismu bude po čase nutno hledat důvody pro to „proč to pro tentokrát zase nevyšlo“.

  85. Pane Huďo, je vyloučeno že bych napsal že jsem „nečetl Orwella“. Tady Vás zřejmě zradila paměť. Nečetl jsem z Orwella zdaleka všechno, nicméně jeho základní znalost mám.

  86. Co se Lenky Procházkové týče, u té mám už dlouho pocit že je psychicky narušená. I když odhlédneme od jejích ryze politických postojů, ona působí dojmem, jako by byla vnitřně sžíraná jakousi temnou nenávistí vůči světu. Což ji pak nutí utíkat se do všech možných protestních hnutí, kde může tuto svou nenávist ventilovat (a přitom si namlouvat že se jí tak ulehčí).

    Což je ovšem případ nejen Lenky Procházkové a nejen pravicových radikálů; zrovna v minulých dnech jsme si na toto téma soukromě něco napsali s paní Hájkovou. 😉

  87. Zákony trhu a změna vědomí

    „Maximalizaci vlastního zájmu a prospěchu definuje Poslední generace nově, a to s přihlédnutím k nutnosti podmínek udržitelného růstu. Oproti předposledním generacím, nepohrdá zájmem o znalost a analýzu následků přirozených mentálních dispozic v procesu společenského rozhodování. Poslední generace je připravena usilovat o takovou kultivaci rozhodování, která opět o krůček posune započatý civilizační proces. Tím je setřásání nevhodných tradičních živočišných reflexů z procesu společenského rozhodování“ – bezpochyby zajímavá úvaha, pane Petrasku. Která by – nutno přiznat – hovořila ve prospěch argumentace onoho cambridgeského profesora, kterého jsem tu natolik hrubě znectil. 😉

    Dobře, podívejme se tedy poněkud blíže na vztah Marxovy „materiální základny“ a cílené změny „mentálních dispozic“ v procesu společenského rozhodování.

    V prvé řadě je nutno podotknout: tato cílená změna způsobu uvažování sama o sobě ještě nijak nevyvrací Marxovu tézi o prioritě „materiální základny“ nad „společenskou nadstavbou“. Naopak, daleko spíše ji potvrzuje. Reálné, tedy materiální podmínky života člověka se (tváří v tvář hrozící ekologické hrozbě) zcela evidentně radikálně změnily; a na tyto objektivní změny (s určitým zpožděním) následuje odpovídající změna v myšlení.

    To co je ale skutečným problémem, a velmi obtížnou otázkou k zodpovězení je to, zda toto vědomí nutné změny může mít opravdu potenciál zlomit působnost zákonů kapitálu.

    Což o to, pro Marxe samotného by se ani zde nejednalo o klíčový problém: podle něj totiž kapitalismus sám svou vlastní dynamikou směřuje nezadržitelně k vlastnímu zániku, ke svému vlastnímu zrušení, ke svému vlastnímu překonání komunistickou společenskou formací. (Která by dozajista produkovala společensky odpovědně, tedy ekologicky.)

    Opravdový problém ale vzniká nám, když už víme že tyto Marxovy představy o komunismu byly čirou utopií. To jest: především z čistě věcného hlediska byly naprosto ireálné jeho představy o beztržní ekonomice.

    Ta otázka která se staví pro nás je tedy tato:

    – bez tržní ekonomiky není možná efektivně fungující ekonomika

    – tržní ekonomika je založena na vlastním, tedy (přinejmenším latentně) egoistickém zájmu každého účastníka

    – tržní ekonomika nevyhnutelně směřuje k (soukromovlastnickému) kapitalismu

    – otázka tedy zní, jestli je tento sled příčin nějakým způsobem přerušit pouhou změnou vědomí, tedy změnou (etických) priorit; a chybějící článek řetězu (tj. motivaci vlastním egoistickým prospěchem) nahradit nějakým článkem jiným.

    Jednou větou: zda je reálně možné egoistický zájem soukromého individua nahradit altruistickým zájmem kolektivu.

    Připomínám ještě jednou, že veškerý svět socialismu byl založen právě na tomto principu (tedy na vytěsnění soukromého zájmu zájmem společnosti); a že tento experiment naprosto ztroskotal. Nakonec se ukázalo, že vždy zvítězí heslo „košile bližší než kabát“.

    Proto já sám zůstávám u přesvědčení, že je sice reálným faktem že u „Poslední generace“ dochází k znatelnému posunu vědomí směrem k nekomerčnímu, nekonzumnímu způsobu života; nicméně že ani tak nebude možno společenskou produkci řídit a koordinovat jenom na základě ryze etických principů, nýbrž že bude nutno nalézt velice promyšlený, velice složitý, velice sofistikovaný soubor mechanismů, které ten soukromý, vždy latentně egoistický zájem uvedou alespoň do základního souladu s oním zájmem společenským.

  88. „Vytřásání nevhodných tradičních živočišných reflexů z procesu společenského rozhodování“ je stav nedokonavý. Sled příčin možná posledního kolapsu liberálního kapitalismu vede Poslední generaci k úsilí o pouze parciální změnou (etických) priorit. Vychází z posunu společenské akceptace znalostí v oblasti neurologie/psychologie, tedy využití instrumentů stanovení nevhodných tradičních živočišných reflexů nejen jak dosud v individuální rovině, ale i v procesu společenského rozhodování. Usiluje o připravenost občanské většiny účinně realizovat dnes již běžnou schopnost identifikace a recepce povahových destruktivních rysů i ve společenské rovině (občan volič dnes již běžně hodnotí pojmy bernaut, borderline, deprese, e euforie, afekt…). Poslední generace vyzývá opět posunout civilizační proces, který demokratický režim nabízí a tvářávtvář ignoraci živočišným reflexům apeluje na více, než na pud sebezáchovy. Nechce zbavit kapitalismus podstaty, pouze otupit možnost brutality…bych se domníval.

  89. Jak daleko sahají možnosti „nedokonavého vidu“, pane Petrasku? – Právě tohle je otázka všech otázek; a právě o tom jsem vedl – nakonec neplodný – disput s Josefem Patočkou. Kromě jiného o výklad rčení „zapřahat vůz před koně“, jak jsem už dříve zmínil.

    Vezměme si několik příkladů z historie. I v otrokářské Římské říši (především v pozdějších fázích její existence) se našla celá řada progresivních právníků i dalších aktivistů, kteří bojovali za zlepšení situace otroků; a skutečně se jim podařilo v této oblasti dosáhnout určitých úspěchů. Nicméně – stav otroctví jako takový zmizel až tehdy, až se zhroutila Římská říše jako taková; a když se ukázalo že v novém způsobu hospodaření (bez exkluzivního přístupu k obilnici severní Afriky) je otrokářský systém už ekonomicky neefektivní, místo toho bylo mnohem efektivnější propůjčování půdy svobodným rolníkům za pacht.

    I za feudalismu (především v jeho pozdní fázi) se dozajista našlo mnoho hlasů které odsuzovaly systém nevolnictví; ale toto bylo definitivně odstraněno až tehdy, když se dosavadní způsob agrárně-nevolnické ekonomiky přežil, a byl vytlačen mnohem efektivnější produkcí průmyslového dělnictva.

    Zkrátka: pokoušet se měnit společenské vědomí je vždy věcí záslužnou; ale své hranice nachází v tom, co reálně umožní/snese právě panující ekonomicko-společenské uspořádání. Dokud tento „systém“ sám není svým samovývojem připraven ke změně (tj. pokud už nestojí ve startovních blocích připraven systém jiný, progresivnější), pak i tato záslužná snaha o změnu společenského vědomí nemá naději na reálný úspěch. „Vid nedokonavý“ se tak stane jenom nekonečným blouděním v tom samém kruhu.

    V oné krátké výměně názorů s J. Patočkou jsem užil příměr se Sisyfem: on se také domníval, že postačí „už jenom malý kousek“ výše dovalit ten jeho balvan; ovšem jak známo ten se nakonec vždy znovu svalil zpět k patě hory. V těch řeckých mýtech se mnohdy skrývá hluboká moudrost; a já bych byl dost náchylný věřit tomu, že právě v tomto se odráží lidské vědomí o marnosti vlastního snažení tam, kde objektivní podmínky kladené vnějším světem tomuto vlastnímu snažení vytvářejí nepřekročitelnou překážku.

    Proto tvrdím a zůstávám u toho: všechny snahy o reformu či transformaci současného společensko-ekonomického uspořádání (tedy: „systému“) zůstanou nakonec neúspěšnými, budou se stále odrážet jako hrách od hradeb, dokud nebude k dispozici funkční alternativa k tomuto systému (kapitalismu).

    Přičemž zásadní rozdíl oproti minulosti leží ještě v tom, že v minulosti bylo svým způsobem možno počkat na dějinný samovývoj; tedy že například feudální řád bude vytěsněn ekonomicky progresivnější produkcí průmyslově-kapitalistického typu. Zatímco dnes – to musím opakovat znovu a znovu – se nacházíme v situaci podstatně jiné, už nelze spoléhat se a čekat na nějaký automatický samovývoj, nýbrž příští – progresivnější – společensko-ekonomické uspořádání musíme vytvořit, vymyslet sami, svým vlastním kreativním počinem. Pokud tento rozhodující krok neučiníme, pak se nám ten balvan našich – dobře míněných – snah vždy znovu skutálí zpět dolů.

  90. Antikapitalisté a trh

    Musím v této souvislosti (ještě jednou) projednat naprosto klíčový problém všech snah nahradit společensko-ekonomickou kapitalistickou formaci nějakým alternativním, zásadně humánnějším uspořádáním. Jedná se o to, že tito antisystémoví aktivisté mají stále naprosto neujasněný postoj k trhu.

    Oni dnes už sice na straně jedné víceméně vzdali Marxovu utopii o komunismu, tedy o společnosti bez trhu a bez peněz, kde každý bude s plným nasazením svých sil pracovat ve prospěch společnosti jenom z vlastního přesvědčení, z vlastní chuti k práci. Dnešní odpůrci kapitalismu tedy chtějí zachovat trh, chtějí zachovat peníze; nicméně tento trh chtějí jakýmsi způsobem „zdemokratizovat“, zkolektivizovat, a tím ho učinit ne-li přímo komunistickým, pak tedy alespoň „socialistickým“.

    A přitom vůbec neberou na vědomí, vůbec si nelámou hlavu s tím, že právě Marx sám takovouto hybridní formu označil za naprosto nemožnou; neboť tržní ekonomika a přítomnost peněz vždy nevyhnutelně vede k tvorbě kapitálu, a tedy i celého systému kapitalismu. Jestli pak podřízenost člověka těmto odosobněným, odcizeným mechanismům kapitalismu bude individuální nebo kolektivní, to už nehraje naprosto žádnou roli.

    Systémová schizofrenie těchto antikapitalistických aktivistů tedy spočívá v tom, že oni chtějí trh – ale bez jeho důsledků. Chtějí mít jeho ekonomickou funkci, ale nechtějí mít (to jest: popírají) jeho dynamiku nezadržitelně vedoucí k tvorbě kapitálu. – Svého času jsem na toto téma měl velmi intenzivní (a posléze i dost emocionální) diskusi s dvěma komunisty (Dolejším a Hellerem) na Deníku Referendum. Je pro mě dodnes nepochopitelné, jak oni (kteří oba dokonce marxismus vyučovali!) mohli nevnímat, neuznávat, popírat tento naprosto základní princip celé Marxovy teorie kapitalismu.

    Zkrátka: naši antikapitalističtí aktivisté se snaží o to „nebýt nahá ani oblečená“, tedy nebýt ani komunistou ani kapitalistou; ale toto „ani – ani“ samo o sobě nepřináší nijaké pozitivní řešení, základ na kterém by bylo možno vybudovat reálný, funkční nový společenský řád.

  91. Pane Poláčku, jestli tím „Dolejším“ míníte Dolejše, tak to je přece čirý liberál. Ten proti trhu určitě není. Natož aby měl něco společného s aktivismem!
    Ani Heller nechtěl trh nijak hned odstraňovat, protože ho považoval v rámci (stávajícího) systému za nezbytný. Myslel si, že konkurence bude působit na trhu, zatímco uvnitř samosprávných jednotek (pracovních kolektivů) bude fungovat spolupráce.

  92. V 90. letech se hodně mluvilo o možnostech volby lékaře, která dřív téměř nebyla (a teď bude). Jenže v poslední době se začínají ukazovat problémy.
    Nesmete kapitalismus se svými tržními vztahy nakonec i veřejné zdravotnictví?
    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-system-pece-o-deti-se-hrouti-rodice-placou-u-ordinaci-ze-je-nema-kdo-vzit-220708#utm_content=freshnews&utm_term=d%C4%9Bt%C5%A1t%C3%AD%20l%C3%A9ka%C5%99i&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz

  93. Odkazovaný článek popisuje spíš selhání (racionality)lobbingu – a odtud pak destrukci příslušného segmentu pracovního trhu. Je to ale ilustrace obecnějšího mechanismu sebedestrukce příliš dominantními „hráči“…

  94. Tržní mechanismy (jejich resuscitace) by spíše mohly být nástrojem zlepšení stavu:
    Například zlepšením místních finančních podmínek pronájmu prostor pro novou ordinaci, pro ukrajinské děti usnadněním přístupu ukrajinských lékařů do péče o ně…
    Spíš v našem systému ale nejde skoro vůbec o trh ale o plánování sítě nabídky/spotřeby péče zdravotními pojišťovnami, ideálně ve včasné synergii s plánováním na straně poskytovatelů péče, vzdělávacích institucí a zřizovatelů (místně a regionálně adekvátních kapacit pro péči).

  95. Komenský byl v jistém smyslu také liberál, když se podíváme na jeho heslo:
    „Volně ať všechno plyne, ať ve věcech násilí není.“
    Konzervativec (pokud se to tak dá vůbec pojmenovat) byl možná jen ve svém osobním životě.
    Tržní mechanismy mohou v jistém smyslu znamenat život (pro určité oblasti). Nebezpečné mohou být jen tehdy, když jim nekonkurují žádné jiné síly či principy (působící hlavně v osobních životech).

  96. Pojišťovenský systém mi v principu připadá nadějným vývojovým modelem tetování metod včasného ochočování oživujícího trhu, pro možnost kvalifikovaných průbežných korekcí různých zúčastněných „družstev“ 😉

  97. Trh a iluze nekapitalistické ekonomiky

    Ano, paní Hájková, měl jsem na mysli J. Dolejše (mně se to jeho jméno vždycky pletlo). Ano, Dolejš je „liberál“ – ve smyslu politickém, ale v té tehdejší debatě argumentoval v zásadě (ještě) z komunistických, tedy z marxistických pozic. (A rozhodně ne jeho jsem uváděl do souvislosti s „aktivisty“; jde o to že s nimi sdílí onu představu o možnosti bezproblémové koexistence trhu a družstevnictví.)

    „Konkurence na trhu, uvnitř samosprávných jednotek spolupráce“ – paní Hájková, tento (Hellerův) model působí na první pohled přesvědčivě, nebo v každém případě lákavě; ale to je přesně to co Marx zcela výslovně zamítá jako pouhou iluzi. Obrazně řečeno, na rozbouřeném moři tržní, tedy kapitalistické ekonomiky není možno natrvalo držet loďky interní spolupráce, aniž by dříve či později nebyly potopeny.

    Je to stále ta samá představa, kdy se do dominantně kapitalistické ekonomiky implantuje blahá představa solidární pospolitosti prvobytně pospolné společnosti. V této představě se odráží dávná lidská touha po hřejivé pospolitosti, víra že společnou dobrou vůlí dokážeme překonat nástrahy okolí.

    Zkusme si položit otázku: dokáže snad rodina – tedy tato naprosto základní buňka vzájemné pospolitosti – uniknout dosahu vlivu prostředí buržoazní společnosti? Samozřejmě že do určité míry je možno vytvořit si pro sebe – pokud je k tomu dostatek odhodlání a sil – jakousi oázu rodinné pospolitosti, která se pokud možno vymkne převládajícímu ovzduší všeobecného konzumu a plytkosti; ale právě zde se snad shodneme na tom, že to jsou jenom výjimky, že v průměru se takovýto šťastný únik nekoná. Tím spíše pak platí, jak by se mohly nějakými hradbami proti těmto vlivům ubránit produkční kolektivy, které musejí produkovat co žádá trh, musí se tedy plně přizpůsobit jeho odcizeným mechanismům, musí – stejně tak jako každý kapitalista – v prvé řadě usilovat o dosažení zisku, a musí dokonce i hromadit kapitál (!), protože bez tohoto kapitálu by vůbec nemohly dále investovat.

    Suchou řečí (marxistické) ekonomické teorie vyjádřeno, i tyto kolektivistická produkční místa by musela produkovat podle vzorce P – Z – P‘, a nikoli podle vzorce (alespoň) Z – P – Z. To jest: ani tato družstva by nemohla provozovat alespoň prostou produkci zboží, tedy za Zboží stržit Peníze a za ty opět pořídit Zboží; nýbrž už samotným principem konkurence by byla nucena obrátit tento poměr, tedy z Peněz – prostřednictvím Zboží – vyprodukovat ještě více Peněz (tedy ono P‘). I tato družstva by tedy byla nevyhnutelně polapena přesně do toho nekonečného kolotoče produkce peněz za každou cenu; protože kdyby tak neučinila, pohltila by je nemilosrdná konkurence.

    Marx dokonce napsal, že takovéto představy jsou typickým maloburžoazním myšlením, že odpovídají mentalitě malovýrobce, který se domnívá že tím že je – nezávislým – soukromníkem že je naprosto svobodný; Marx k tomu ale napsal, že ve skutečnosti „vykořisťuje sám sebe“!

    Tento výrok je na první pohled naprosto paradoxní; ale Marx tím chtěl vyjádřit právě toto, tedy že ani zdánlivá nezávislost, autonomie za podmínek kapitalismu nijak nezabrání tomu, aby dotyčný unikl zákonům konkurence, trhu a kapitálu. (Ostatně, já jsem svého času toto „vykořisťování sebe sama“ osobně zakusil, a mohu Vás ujistit že ten stav kdy je člověk sám sobě drábem se nijak zásadně neliší od stavu kdy je pracovník popoháněn a hnán kapitalistou.)

    Právě proto také Marx svého času napsal větu, že „je to přání stejně tak zbožné jako hloupé (!), aby se směnná hodnota dále nevyvíjela v kapitál, nebo práce produkující směnnou hodnotu v práci za mzdu“.

    Marx tuto větu napsal jako kritiku názorů některých tehdejších socialistů, kteří také věřili tomu, že je možno společenskou produkci jaksi „zmrazit“ na vývojovém stupni prosté zbožní produkce, tedy jaksi na úrovni středověké tržnice (právě o tom jsem se tehdy především dohadoval s Dolejšem a Hellerem), kde se směňovalo víceméně jenom (naturální) zboží za jiné, a peníze přitom nehrály jinou roli nežli jenom jako médium směny.

    Marx měl naprosto pravdu v tom, že vývoj produkčních sil není možno zmrazit na vývojovém stadiu středověké naturální směny; a tím méně je pak možno na dnešním vysoce vyvinutém stupni této produkce se ji snažit vracet zpátky do středověku (nebo do zmíněné prvobytně pospolné společnosti).

    Všechny tyto představy tedy spočívají na naprostém nepochopení základních principů celé Marxovy teorie společnosti a její produkce, opakuji znovu že Marx požadoval kompletní zrušení trhu, tržní produkce a peněz (jakožto předstupně kapitálu), v rámci jeho teorie to byl naprosto nutný požadavek, který není možno nijak obejít. Jenže – opakuji znovu – dnes už víme že tyto jeho představy o beztržní ekonomice byly naprosto naivní, utopické.

    Nacházíme se tedy v situaci kdy nemůžeme jít dále ani s Marxem ani bez něj; ale tuto patovou situaci není možno vyřešit prostě tak, že si vezmeme kousek Marxe a kousek trhu, a smícháme to dohromady jako když kočička s pejskem vařili dort. Co pak z toho vzejde je jenom divoká směsice navzájem neslučitelných ingrediencí, naprosto nestravitelná.

  98. Co se zdravotnictví (nedostatku lékařů) týče, tak těch je málo i v Německu, především v nemocnicích a na venkově, právě proto německé nemocnice přetahují české lékaře (a sestry), je to svým způsobem celý řetěz vzájemného upírství, bohaté německé nemocnice přetahují český zdravotnický personál, ale české nemocnice zase lanaří slovenské lékaře a sestry, a Slovensko zase vysávalo zdravotnický personál z Ukrajiny. – Paradoxně v současné válečné situaci jsou to zase čeští lékaři, kteří jezdí ošetřovat raněné na Ukrajinu.

    Ale – jinak skutečně platí to o čem jsem už psal, i ve zdravotnictví platí zákony trhu, už jsem uvedl že v německých nemocnicích se provádělo zbytečně mnoho zákroků, jenom proto aby bylo možno je zúčtovat s nemocenskou pokladnou, teď jsem o tom četl ještě konkrétnější údaje, v Německu se doposud provádělo o 50 (!) procent více operací nežli v sousedních zemích! Právě jenom v důsledku nastavení systému vyúčtování lékařských (operativních) zákroků. Teprve teď má být provedena „revoluční“ změna, která by už nemotivovala (respektive nenutila) k provádění co nejvíce operací (ovšem co nejlevnějších, aby nemocnice neměla náklady).

    To celé je jenom další doklad skutečnosti, že tlakům (kapitalistického) trhu není možno se vyhnout nikde, ani v místech kde by nemělo platit nic jiného nežli čirá humanita, péče o člověka.

  99. Nastavení úhradových podmínek se však neděje jako výsledek působení mechanismů trhu. Leda snad trhu s lobbingem?

  100. „Divoká směsice“ lobované administrativy a pravidlo-tvorby včetně administrativní tvorby „zespolečenštených“ investic (z dotačních programů) & trhů s investičními penězi & fragmentů trhů s produkčními silami a prostředky & trhů s koupěschopnou poptávkou po produkci ke spotřebě… je ale právě ten námi reálně s různou mírou nadšení či sebezáporu konzumovaný kočkopsí „dort“. To co obýváme nevypadá na „modelový kapitalismus „.

    Vstupy do P-Z-P‘ nemusí být jen z „ne doplacené“ hodnoty práce zaměstnanců. Bývají z úvěru či dotace (tedy jinde „nedoplacené“ / zdaněné práce). (Nebo z možnosti zhodnotit přírodní zdroje které jsou „zdarma“).

    I (pospolitě, v zákazu trhu) pracující např. stomatolog nebo truhlář by musel zvažovat různé míry rizika různých variant investic do svého odborného výcviku, pracovních nástrojů a prostor, … (Nebo by ta rizika chybné úvahy musela nést pospolitost za něj… A k platbě nákladů nesení těch investic a jejich rizik zcizovat nadhodnotu své práce nějak pospolu…;-) )

    Motiv (nutnosti tvorby nadhodnoty/daní budoucích alespoň z důvěřované práce nebo inovace budoucí) je třeba nakonec velmi přirozený: producentova/investorova neznalost budoucnosti 🙂

  101. Abych mohl vytrhnout nebo opravit zub, vyrobit těsnící dveře do jeskyně,.. potřebuji naakumulovat energii&čas&vztahy abych nějak nabyl potřebné dovednosti, další abych měl zabezpečený vyhovující prostor kde činnost nabízet a provádět, nástroje a materiál… Mohli ty prostředky naakumulovat pospolitě moji předkové, sousedé v jeskyni nebo polis, mohou tuto „půjčku“ do mne investovat oni nebo jiní různě vzdálení a různě organizovaně sdružení investoři… Pořád tam je ale i riziko investice marné… (Například někdo mé spolubydlící přesvědčí že levnější je ty zuby si povyrážet).
    A cenu toho rizika i dalších neznámých rizik která možná neexistují, přesto působí, vždy někdo musí hodnotit a nést – platit.

  102. Napřed ještě k onomu „nastavení úhradových podmínek“ ve zdravotnictví: samozřejmě, tyto úhradové tabulky nejsou tvořeny tržně, nýbrž určovány administrativně; ale příslušné subjekty ve zdravotnictví (nemocnice) se pak už chovají čistě tržně, to jest primárně s ohledem na svůj vlastní ryze ekonomický prospěch.

    Že se ty úhradové tabulky netvoří čistě tržně, to je ovšem naprosto v pořádku; jinak bychom se vrátili do dob kdy si kvalitní lékařskou péči mohli dovolit jen ti nejbohatší. Problémem ovšem je když se nastaví tak, že pak reálně provozovaná nemocniční praxe jde na úkor pacientů.

  103. Čistá tržní ekonomika (respektive kapitalismus) samozřejmě v současné době dána není. – Víceméně z těch samých důvodů jak bylo zmíněno výše v souvislosti se zdravotnictvím: čistá tržní ekonomika (jak ji zažil ještě Marx) vedla za prvé k drastickým sociálním a třídním rozdílům, a za druhé k periodickým krizím. Neboť tato „volná tržní ekonomika“ je v podstatě chaotický systém, tedy neřízený, který svou interní rovnováhu nemůže obnovovat jiným způsobem, nežli právě prostřednictvím krize.

    V podstatě – a to je málo uvědomovaná skutečnost – naprosto stejné procesy probíhají i ve volné přírodě. To jest: i volná příroda je fakticky nepřetržitým cyklem z „nadprodukce“ a „krize“. Když se například nadměrně rozmnoží hmyz, vede to k tomu že ptáci nakladou více vajec, vyvedou více mladých. Kteří pak mají dost potravy. Jenže – pak je touto „nadprodukcí“ ptactva zase množství hmyzu spotřebováno (či poklesne z jiných důvodů), pak tedy nastane krize z nedostatku potravy, a ptactvo (které přežije) pak vyvede méně mláďat. Ona „moudrost přírody“, která zdánlivě udržuje stálou rovnováhu, ve skutečnosti pracuje jenom s těmito mechanismy krize.

    ——————————-

    Že je tedy současná, moderní ekonomika hybridní, tedy směsicí prvků trhu a státních regulací, je samo o sobě naprosto v pořádku. – Je svým způsobem nepochopitelné s jakým zaujetím se spolu stále navzájem sváří ideologové trhu se zastánci státní regulace; ani jedna z obou stran není ochotna pochopit a přijmout ten zcela základní poznatek, že je to právě tento mix který je (relativně) optimální formou.

    Na straně druhé je ale vždy nutno mít na paměti: i tento celý mix (tedy i včetně státních zásahů a regulací) se děje na bázi tržní ekonomiky. Stále ještě platí, že primární ekonomickou motivací je zisk; a že tento je určován zásadně volnou konkurencí. – Abychom si uvědomili ten zásadní rozdíl, musíme si připomenout doby socialismu, kdy hodnota zboží (a tedy i zisk dosahovaný národními podniky) byla určována ryze administrativně. Důsledkem toho byla naprostá neefektivita produkce – neboť státní plánovači vůbec neměli žádnou znalost toho, jaká je reálná hodnota zboží. – Fakticky jediným sektorem kde panovala reálná hodnota zboží byl černý trh; ten byl ovšem za socialismu zase naprosto deformován nedostatkovou ekonomikou. To jest: cena zboží na černém trhu nebyla určována reálnými produkčními náklady, nýbrž především žádaností toho či onoho – nedostatkového – zboží.

    ———————————-

    Co se pak dotací atd. týče, tedy rozdělení nákladů respektive rizik na celou společnost: právě na tomto bazíruje koncept M. Tejkla a I. Švihlíkové, oni tvrdí že současná ekonomika je už natolik subvencovaná státem, že zde prý už vlastně žádný volný trh vůbec neexistuje; proto chtějí vlastně celou ekonomiku nějakým (pro mě stále ještě záhadným) způsobem „socializovat“, s tím že všechny podniky budou svého zisku dosahovat už jenom přes státní rozpočet, čímž je bude možno vést (respektive nutit) ke společensky žádoucí, tedy sociálně orientované a ekologické produkci.

    Už jsem několikrát napsal, že tento model považuji za z principiálního, ideového hlediska sice správný, ale ve své konkrétní podobě naprosto nereálný; právě proto že naprosto ignoruje fakt že základem reálné ekonomiky je stále ještě trh a volná konkurence, a nikoli stát.

  104. Ještě něco k oněm podnikatelským rizikům: právě to byla jedna z hlavních příčin dezolátního stavu socialistické ekonomiky: že zde nebyla prakticky žádná vazba mezi vynaloženými náklady a mezi rizikem vlastního podnikání, vlastní činnosti. To jest: i když nějaký podnik vyráběl zcela nesmyslnou či neefektivní produkci, i když třeba nějakým chybným rozhodnutím „utopil milióny“ – fakticky to pro něj nemělo žádné důsledky, byl to přece „národní“ podnik, to znamená že nakonec jeho chyby, jeho dluhy vždy zaplatil stát. Za tohoto stavu tedy na vedoucí management vůbec nebyl žádný tlak, aby hospodařil efektivně, aby předcházel chybám v rozhodování. Zatímco v tržní ekonomice je prakticky každý producent (a to i ty největší firmy!) vystaven riziku ztroskotání, bankrotu; což jejich vedení pak nutí k neustálé kontrole efektivity vlastní produkce.

  105. Omlouvám se, že skáči do diskuse aniž bych ji prostudoval a článek celý přečtel. Jen rychlý vstup, který není třeba brát příliš vážně.
    Tento vesmír žádnou volbu, natož svobodnou neposkytuje, vše je v něm předem dáno, dokonce již před jeho vznikem (jinak by nevznikl). Zvolíte-li jednu možnost dostanete se postupně ke stejnému výsledku, jako když zvolíte jinou. Kdo by chtěl svobodně činit, musel by se postavit mimo tento vesmír. Možnosti volbu omezují, zvláště v liber. demokracii, kde jsou předem na voliče nalíčené. Můžete si vybrat (de facto nemůžete) mezi čertem a ďáblem. Říká se tomu vyprovokovaný útok (reakce).
    V praktickém životě necháváme protivníka, aby si vybral sám a necháváme jej, aby se sám porazil. Pokud jsme národohospodáři (kapitalisté-parazité) tak prvotní pudový útok (předem daný) všemožně podporujeme u svých nepřítel (vlastních občanů-hostitelů), ale sami se jej snažíme vyvarovat, neboť je nevýhodný….Vinu za vyprovokovanou reakci (optický útok) pak svádíme na nepřítele. Pokrytci a slepý dav nám k tomu tleskají a přispívají…

  106. Dnes opět článek svědčící o (ne)funkčnosti (trhu) ve zdravotnictví, Lékaři vybírají poplatky od pacientů, protože pojišťovny jim málo platí.
    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-tisicovka-za-registraci-u-gynekologa-nezakonne-zni-z-ministerstva-220915#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=abtest203_personalizovany_layout_varBB&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

    U nás jedna lékařka začala od pacientů vybírat poplatky dokonce za zdražení elektřiny. A to ještě v době před válkou, hned po krachu Bohemia Energy.
    Zdražování chce málokdo platit ze svého. Nakonec ho zaplatí ten, kdo nemůže jinak.

  107. Omlouvám se, abych se někoho nedotkla. Jistě ne všichni to dělají. A možná zatím jenom malá část.

  108. Zatím se nevyznám v systému těchto stránek, jak a kde správně odpovídat.
    „Dá se to aplikovat i na války mezi státy, pane Lischko?“
    Týká se to všech válek – působení či interakcí protikladů. „Válka je nejdůležitější věcí státu, proto by měla být studována.“ (Mistr Sun) Sám bych dodal, že je nejdůležitější věcí života. Válka – dualita- meditace atd. a jednota působení protikladů či projev jednoty v protikladech..

  109. Takže pan Lischka přece jenom nalezl cestu do našeho fóra. 🙂

    Pro stálé účastníky: na pana Lischku jsem narazil v Britských listech, poté co tam zveřejnil svůj text „Kdo je komunistou?“ https://blisty.cz/art/110967-kdo-je-komunistou.html Napřed jsem dost zásadně zkritizoval jeho – marxistické – pojetí vědomí; aby se pak ukázalo že v mnohých ohledech přece jenom sdílíme dosti podobné názory. V každém případě na mě ve své odpovědi vyrukoval hned s celou řadou zajímavých a neortodoxních myšlenek, takže jsem ho raději pozval do našeho fóra, kde můžeme tato témata prodiskutovávat společně.

    Teď k dané záležitosti: pane Lischko, tento náhled že „vesmír nezná žádnou volbu“ jsem sám svého času zastával. Dnes mohu říci že o takovéto perspektivě je možno prohlásit víceméně to samé co jsem napsal k onomu marxistickému pojetí vědomí: v zásadě správné, ale nepokrývá celou komplexitu dané záležitosti.

    O vztahu determinismu a svobody jsme zde už několikrát diskutovali, naposled vlastně zcela nedávno. V tuto chvíli je rozhodující tento aspekt: i když třeba sám vesmír „nezná volbu“ (tj. i pokud by skutečně všechno dění v něm bylo determinované), jedná se o to, že my sami právě onen „vesmír“ nejsme. To znamená: my si tak jako tak otázku (naší) svobody nakonec budeme vždy klást ze své vlastní, lidské perspektivy.

    To jest: i kdyby všechno bylo determinované – my nikdy nebudeme mít možnost tyto kauzální řetězce konkrétně vysledovat. Pro nás vždy nevyhnutelně převážná část těchto procesů zůstane „v mlze“. V mlze, kde my sami budeme znovu a znovu nuceni – a to mnohdy nemálo tápavě – hledat ty (relativně) správné cesty, relativně dobrá rozhodnutí. Relativně dobré volby.

    Zkrátka řečeno: otázka svobody je otázkou relace; vždy musíme naprosto konkrétně určit, v jakém rámci, v jaké souvislosti ji právě projednáváme. Ve vztahu k – objektivně jsoucímu – vesmíru skutečně může (případně) platit, že tento vesmír „nezná volbu“. Ale ve vztahu k nám samým, to jest jak ke své vlastní osobě, tak ve vztahu k ostatním subjektům, tato vesmírná podmíněnost (respektive invariantnost) mizí, ztrácí se v (z našeho hlediska) chaotické spleti nekonečného množství fenoménů a jejich vzájemných vztahů a dynamismů.

    Nebo ještě jinak: možná že zcela objektivně možnost volby není; ale nám to může být jedno. 😉 Protože v reálném okruhu a dosahu našeho vědomí, našeho konání naše subjektivní stránka (téměř) vždy nabývá vrchu nad onou stránkou objektivní.

    Tím naprosto nechci tvrdit, že by se měla zcela ignorovat (materiální) podmíněnost našeho žití; naopak znovu a znovu zdůrazňuji nezbytnost zohlednění (alespoň) Marxem formulovaných determinant naší společenské skutečnosti. Znovu a znovu tvrdím, že skutečnou svobodu je možno získat si jenom pochopením mechanismů naší podmíněnosti; jenom tímto způsobem se – jak jsem to nedávno formuloval – se můžeme jaksi „vyhoupnout“ nad tuto rovinu determinovanosti.

    To vše tedy společně: jsme jak determinovaní tak i svobodní, a to všechno o co se jedná je říši naší svobody neustále rozšiřovat proti působení říše determinace.

  110. Válka, dualita etc.: pane Lischko, sám opakovaně zmiňuji Hérakleita, s jeho centrální tézí že „boj je otcem všech věcí“. I já jsem tedy přesvědčen, že – dialektický – střet protikladů je skutečně naprosto nepostradatelnou podmínkou pro jakýkoli (kvalitativní) rozvoj.

    Na straně druhé je ovšem stejně tak vždy mít na paměti (a je tomu tak právě už i u Hérakleita), že tento boj má za konečný cíl s y n t é z u, spojení, sjednocení oněch protikladů; neboť jenom tímto aktem vzniká ona vyšší kvalita. (Což se ovšem u mistra válečného umění Sun Cu nemohlo tak plně projevit; jeho cílem nebyla syntéza, spojení s nepřítelem, nýbrž jeho naprostá porážka. S takovouto „syntézou s nepřítelem“ přišel až Ježíš.)

    ————————

    Jinak pane Lischko diskuse zde nejsou nijak striktně řízené či organizované, jak už jsem Vám napsal mailem v zásadě běží tematické diskuse pod určitým texem (jako zde), a pak volné diskuse v sekci „Forum“. Ovšem – i tato diskusní vlákna pod konkrétním textem bývají široce rozvětvená, a mnohdy se velice vzdálí od původního tématu. To zde naprosto není problém. (Někdy se pak ovšem stane, že víceméně to samé téma diskutujeme paralelně v různých diskusních vláknech, ale ani tím se nenecháme nijak vyvést z pohody a klidu. 🙂 )

  111. Paní Hájková, ty poměry v českém zdravotnictví (i když obor gynekologie by se zrovna mě netýkal) byl jeden z důvodů proč jsem se po změně režimu nevrátil zpět do Česka: ta představa že bych byl odkázán na český zdravotní systém mi připadala nemálo hororová. – Například co mi můj bratr psal o svém zubaři, po dlouhé námaze se dostal k jednomu, který mu dělal implantáty; ale pak bratr doslova utekl uprostřed zákroku, protože ho zubař „ošetřoval“ opilý, a prováděl naprosto nesmyslné úkony. Sice věřím tomu že čistě profesně jsou čeští lékaři na úrovni těch západních, ale jsou to právě takovéto praktiky, které nutně budí značnou nedůvěru. Sice i v Německu se mnozí lékaři snaží „přivydělat“ si tím že pacientovi sugerují potřebnost těch či oněch zákroků které je nutno si zaplatit soukromě; ale nemá to formu takto přímého nátlaku jako uvádí onen článek.

  112. Zatím zdravotnictví u nás není tržně deregulované, i když to teď (při stárnutí lékařů, odsávání mladých po gradientu ceny práce a podmínek postgraduálního vzdělávání,… aktuálně rychlejším tempu nárůstu plateb za energie než úhrad z pojištění) skoro vypadá (omlouvám se za tu paranoiditu) jako by nám/naší nespokojenosti někdo zkoušel otevírat do této cesty ventil ;-( (srv. vstupní teze pana WL).
    Což myslím bude škoda a těžko se pak už budeme do nějakého systému s vyšším potenciálem včasných autoregulací vracet.

    Naopak ve starající, potenciálně dynamickém systému úhrad ze všeobecného solidárního pojištění (do něhož ale za nevydělávající platí stát) a průběžné tvorby/ladění kapacit sítě zdravotnických zařízení za součinnosti zástupců plátců péče a zřizovatelů by mohl být snad – při asi obrovské nabídce dat na straně ZP k dalším analýzám a prognózám chodu systému – dobrý potenciál včasných zpětnovazebných regulací. Mohl by se vyvinout takový model „dialektické syntézy“ přírodně – tržních sil a reflektovaných konsensů jednotlivých do interakcí zapojených „stran“ v zájmu včasné průběžné optimalizace funkce pro konečné „spotřebitele“.

    ____
    Determinovanost systému & svoboda jeho prvků :
    Pokud bychom věřili v evoluční potenciál evoluce ( 😉 ), byla by teze o neexistenci volby pro jednotlivé aktéry vesmírného víření s touto naší vírou v rozporu. Například bychom těžko mohli vykládat k čemu se vyvinul a zatím udržel fenomén vědomí, pokud by nepředstavoval žádný potenciál pro zlepšení naděje na funkční adaptaci a integrace chování svých nositelů.

  113. Pozor:
    U prvního příspěvku jsem uvedl, že jde “ rychlý vstup, který není třeba brát příliš vážně“. Čili všechno ostatní bych tak bral – třeba jako relativní sdělení nebo chyták (návnadu). Inkriminovaný výrok, aby byl platný, nelze brát z pozice subjektu zcela obsaženého v daném obsahu.
    U druhého příspěvku jsem uvedl, v závěru „projev jednoty v protikladech“, což by mohlo k vysvětlení stačit.
    Nejde ani tak o to, co kdo přesně řekl a napsal, v čemž nemohu ani nechci konkurovat, ale o přímé praktické prozkoumání daného zadání nejlépe u sebe samého.

    Toho Hérakleita bych si dovolil drze po svém poopravit: Otec je bojem ve všech věcech.

  114. Pozor:
    U prvního příspěvku jsem uvedl, že jde “ rychlý vstup, který není třeba brát příliš vážně“. Čili všechno ostatní bych tak bral – třeba jako relativní sdělení nebo chyták (návnadu). Inkriminovaný výrok, aby byl platný, nelze brát z pozice subjektu zcela obsaženého v daném objektu.
    U druhého příspěvku jsem uvedl, v závěru „projev jednoty v protikladech“, což by mohlo k vysvětlení stačit.
    Nejde ani tak o to, co kdo přesně řekl a napsal, v čemž nemohu ani nechci konkurovat, ale o přímé praktické prozkoumání daného zadání nejlépe u sebe samého.

    Toho Hérakleita bych si dovolil drze po svém poopravit: Otec je bojem ve všech věcech.

  115. Pozor:
    U prvního příspěvku jsem uvedl, že jde “ rychlý vstup, který není třeba brát příliš vážně“. Čili všechno ostatní bych tak bral – třeba jako relativní sdělení nebo chyták (návnadu). Inkriminovaný výrok, aby byl platný, nelze brát z pozice subjektu „zcela“ obsaženého v daném objektu.
    U druhého příspěvku jsem uvedl, v závěru „projev jednoty v protikladech“, což by mohlo k vysvětlení stačit.
    Nejde ani tak o to, co kdo přesně řekl a napsal, v čemž nemohu ani nechci konkurovat, ale o přímé praktické prozkoumání daného zadání nejlépe u sebe samého.

    Toho Hérakleita bych si dovolil drze po svém poopravit: Otec je bojem ve všech věcech.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *