Možnosti volby


Josef Poláček



Tento text byl původně napsán pod jedním článkem v Deníku Referendum https://denikreferendum.cz/clanek/34631-lze-slavit-17-listopad-bez-kyce-kdo-jsou-dnesni-mladi-nositele-jeho-idealu, především jakožto odpověď na komentář I. Štampacha k úvodnímu textu. Je sice možná trochu nevhodné opakovat své vlastní myšlenky na jiném místě ještě jednou; nicméně při dané příležitosti jsem v celkem kompaktní a souhrnné formě vyjádřil víceméně všechny zásadní body mé kritiky na systému liberální/buržoazní demokracie, jak je v různých souvislostech vyslovuji už celé roky. Snad tedy nebude zcela na škodu je zde ještě jednou předestřít v koncentrované a přehledné podobě.


„Volíme skutečně mezi možnostmi a volbou reálně ovlivňujeme poměry,“ míní Ivan Štampach. Zkusme si poněkud podrobněji rozebrat tuto klíčovou tézi.

Bylo to ještě za časů hluboké totality, když protestní písničkář Jaroslav Hutka s geniální předvídavostí v jednom ze svých songů vyjádřil hlubokou touhu národa „mít možnost volby a mít volbu možností“.

Jistě, v demokracii občanského/buržoazního typu bezpochyby možnost volby – tedy možnost svobodného hlasování – existuje. A dozajista je možno tímto hlasováním určité procesy a tendence do určité míry ovlivnit.

Ale – je tím bez dalšího skutečně dána možnost člověka svobodně a uvědoměle formovat, určovat svou lepší, svou progresivnější, svou humánnější budoucnost?…

Jinak řečeno: je tato „možnost volby“ skutečně doprovázena odpovídající „volbou možností“? Je zde skutečně přítomna, k volbě předložena dostatečně široká škála možností, projektů, vizí jak v progresivním smyslu přetvořit současný stav společenského, politického a ekonomického uspořádání? Anebo se všechny tyto „možnosti“ které jsou standardním předmětem voleb nakonec ukazují být jenom pseudoalternativami, které nijakým způsobem nepřekračují omezený systémový rámec kapitalistické ekonomiky a s ní spojeného konzumního způsobu existence, s faktickým vytěsněním jakýchkoli vyšších, hodnotnějších životních horizontů?

Je skutečně možno tento omezený rámec lidské existence překročit pouhou „možností volby“ v rámci tohoto systému; anebo je nutno si opravdové alternativy k němu vyvzdorovat, vybojovat, vyprotestovat, jak se o to zrovna v současné době pokouší (alespoň v náznacích) část především mladé, ekologicky (a snad i sociálně) uvědomělé generace?…

Ústředním klamem politického uspořádání občanské/buržoazní demokracie je velice úspěšné generování iluze, že se prý jedná o „otevřený systém“. Že je tu tedy člověku poskytnuta plná svoboda podle svého vlastního uvážení formovat svůj svět, vytvářet svou budoucnost. Ve skutečnosti jsou zde pouze zaměněny pojmy „smíš“ a „můžeš“.

Ano, v tomto politickém uspořádání člověk/volič smí svůj hlas dávat (téměř) čemukoli a komukoli. (A podle toho to pak také velice často vypadá a dopadá.) Ale toto „ty smíš“ ještě zdaleka s sebou nepřináší automaticky reálnou možnost změnit základní nastavení daného systému. A to včetně toho, jak tento panující systém svým faktickým ideovým/ideologickým monopolem formuje, ovládá, manipuluje mysli lidí – takže nakonec rozhodující většina z nich „svobodně“ hlasuje v souladu s potřebami panujícího systému.

Aby někdo totiž dokázal – intelektuálně a ideově – překročit hranice stávajícího systému, k tomu je zapotřebí nemálo vysoká míra schopnosti kritické reflexe a sebereflexe; natolik vysoká, že za standardních okolností ji vykazuje jenom nepatrné procento populace. – Právě tento fakt byl vždy základní oporou všech společenských a politických uspořádání, ať jakéhokoli druhu: většinový člověk právě přítomné státní uspořádání časem přijme jako faktické, neměnné, „přirozené“, aranžuje se s ním; a neplýtvá energií na hledání – progresivnějších – alternativ.

Zkrátka: nedělejme si iluze, že by nám systém občanské/buržoazní demokracie spočívající na základně kapitalistické zbožní produkce reálně poskytoval k volbě více možností, nežli jaké jsou kompatibilní právě s jeho vlastní existenční formou. „Svobodné volby“ zde nemají jinou funkci, nežli být prostředkem autoreprodukce (včetně určité autoregulace) právě přítomného panujícího systému.

Jakékoli skutečné alternativy k tomuto uspořádání – které právě v současné době už z ryze environmentálních důvodů nepřehlédnutelně ukazuje limity svých možností – bude nutno nalézat, formulovat a zřejmě i prosazovat podstatně jinými cestami, nežli pouze vhazováním hlasovacích lístků do volebních uren.

129 komentářů u „Možnosti volby“

  1. Omlouvám se, abych se někoho nedotkla. Jistě ne všichni to dělají. A možná zatím jenom malá část.

  2. Zatím se nevyznám v systému těchto stránek, jak a kde správně odpovídat.
    „Dá se to aplikovat i na války mezi státy, pane Lischko?“
    Týká se to všech válek – působení či interakcí protikladů. „Válka je nejdůležitější věcí státu, proto by měla být studována.“ (Mistr Sun) Sám bych dodal, že je nejdůležitější věcí života. Válka – dualita- meditace atd. a jednota působení protikladů či projev jednoty v protikladech..

  3. Takže pan Lischka přece jenom nalezl cestu do našeho fóra. 🙂

    Pro stálé účastníky: na pana Lischku jsem narazil v Britských listech, poté co tam zveřejnil svůj text „Kdo je komunistou?“ https://blisty.cz/art/110967-kdo-je-komunistou.html Napřed jsem dost zásadně zkritizoval jeho – marxistické – pojetí vědomí; aby se pak ukázalo že v mnohých ohledech přece jenom sdílíme dosti podobné názory. V každém případě na mě ve své odpovědi vyrukoval hned s celou řadou zajímavých a neortodoxních myšlenek, takže jsem ho raději pozval do našeho fóra, kde můžeme tato témata prodiskutovávat společně.

    Teď k dané záležitosti: pane Lischko, tento náhled že „vesmír nezná žádnou volbu“ jsem sám svého času zastával. Dnes mohu říci že o takovéto perspektivě je možno prohlásit víceméně to samé co jsem napsal k onomu marxistickému pojetí vědomí: v zásadě správné, ale nepokrývá celou komplexitu dané záležitosti.

    O vztahu determinismu a svobody jsme zde už několikrát diskutovali, naposled vlastně zcela nedávno. V tuto chvíli je rozhodující tento aspekt: i když třeba sám vesmír „nezná volbu“ (tj. i pokud by skutečně všechno dění v něm bylo determinované), jedná se o to, že my sami právě onen „vesmír“ nejsme. To znamená: my si tak jako tak otázku (naší) svobody nakonec budeme vždy klást ze své vlastní, lidské perspektivy.

    To jest: i kdyby všechno bylo determinované – my nikdy nebudeme mít možnost tyto kauzální řetězce konkrétně vysledovat. Pro nás vždy nevyhnutelně převážná část těchto procesů zůstane „v mlze“. V mlze, kde my sami budeme znovu a znovu nuceni – a to mnohdy nemálo tápavě – hledat ty (relativně) správné cesty, relativně dobrá rozhodnutí. Relativně dobré volby.

    Zkrátka řečeno: otázka svobody je otázkou relace; vždy musíme naprosto konkrétně určit, v jakém rámci, v jaké souvislosti ji právě projednáváme. Ve vztahu k – objektivně jsoucímu – vesmíru skutečně může (případně) platit, že tento vesmír „nezná volbu“. Ale ve vztahu k nám samým, to jest jak ke své vlastní osobě, tak ve vztahu k ostatním subjektům, tato vesmírná podmíněnost (respektive invariantnost) mizí, ztrácí se v (z našeho hlediska) chaotické spleti nekonečného množství fenoménů a jejich vzájemných vztahů a dynamismů.

    Nebo ještě jinak: možná že zcela objektivně možnost volby není; ale nám to může být jedno. 😉 Protože v reálném okruhu a dosahu našeho vědomí, našeho konání naše subjektivní stránka (téměř) vždy nabývá vrchu nad onou stránkou objektivní.

    Tím naprosto nechci tvrdit, že by se měla zcela ignorovat (materiální) podmíněnost našeho žití; naopak znovu a znovu zdůrazňuji nezbytnost zohlednění (alespoň) Marxem formulovaných determinant naší společenské skutečnosti. Znovu a znovu tvrdím, že skutečnou svobodu je možno získat si jenom pochopením mechanismů naší podmíněnosti; jenom tímto způsobem se – jak jsem to nedávno formuloval – se můžeme jaksi „vyhoupnout“ nad tuto rovinu determinovanosti.

    To vše tedy společně: jsme jak determinovaní tak i svobodní, a to všechno o co se jedná je říši naší svobody neustále rozšiřovat proti působení říše determinace.

  4. Válka, dualita etc.: pane Lischko, sám opakovaně zmiňuji Hérakleita, s jeho centrální tézí že „boj je otcem všech věcí“. I já jsem tedy přesvědčen, že – dialektický – střet protikladů je skutečně naprosto nepostradatelnou podmínkou pro jakýkoli (kvalitativní) rozvoj.

    Na straně druhé je ovšem stejně tak vždy mít na paměti (a je tomu tak právě už i u Hérakleita), že tento boj má za konečný cíl s y n t é z u, spojení, sjednocení oněch protikladů; neboť jenom tímto aktem vzniká ona vyšší kvalita. (Což se ovšem u mistra válečného umění Sun Cu nemohlo tak plně projevit; jeho cílem nebyla syntéza, spojení s nepřítelem, nýbrž jeho naprostá porážka. S takovouto „syntézou s nepřítelem“ přišel až Ježíš.)

    ————————

    Jinak pane Lischko diskuse zde nejsou nijak striktně řízené či organizované, jak už jsem Vám napsal mailem v zásadě běží tematické diskuse pod určitým texem (jako zde), a pak volné diskuse v sekci „Forum“. Ovšem – i tato diskusní vlákna pod konkrétním textem bývají široce rozvětvená, a mnohdy se velice vzdálí od původního tématu. To zde naprosto není problém. (Někdy se pak ovšem stane, že víceméně to samé téma diskutujeme paralelně v různých diskusních vláknech, ale ani tím se nenecháme nijak vyvést z pohody a klidu. 🙂 )

  5. Paní Hájková, ty poměry v českém zdravotnictví (i když obor gynekologie by se zrovna mě netýkal) byl jeden z důvodů proč jsem se po změně režimu nevrátil zpět do Česka: ta představa že bych byl odkázán na český zdravotní systém mi připadala nemálo hororová. – Například co mi můj bratr psal o svém zubaři, po dlouhé námaze se dostal k jednomu, který mu dělal implantáty; ale pak bratr doslova utekl uprostřed zákroku, protože ho zubař „ošetřoval“ opilý, a prováděl naprosto nesmyslné úkony. Sice věřím tomu že čistě profesně jsou čeští lékaři na úrovni těch západních, ale jsou to právě takovéto praktiky, které nutně budí značnou nedůvěru. Sice i v Německu se mnozí lékaři snaží „přivydělat“ si tím že pacientovi sugerují potřebnost těch či oněch zákroků které je nutno si zaplatit soukromě; ale nemá to formu takto přímého nátlaku jako uvádí onen článek.

  6. Zatím zdravotnictví u nás není tržně deregulované, i když to teď (při stárnutí lékařů, odsávání mladých po gradientu ceny práce a podmínek postgraduálního vzdělávání,… aktuálně rychlejším tempu nárůstu plateb za energie než úhrad z pojištění) skoro vypadá (omlouvám se za tu paranoiditu) jako by nám/naší nespokojenosti někdo zkoušel otevírat do této cesty ventil ;-( (srv. vstupní teze pana WL).
    Což myslím bude škoda a těžko se pak už budeme do nějakého systému s vyšším potenciálem včasných autoregulací vracet.

    Naopak ve starající, potenciálně dynamickém systému úhrad ze všeobecného solidárního pojištění (do něhož ale za nevydělávající platí stát) a průběžné tvorby/ladění kapacit sítě zdravotnických zařízení za součinnosti zástupců plátců péče a zřizovatelů by mohl být snad – při asi obrovské nabídce dat na straně ZP k dalším analýzám a prognózám chodu systému – dobrý potenciál včasných zpětnovazebných regulací. Mohl by se vyvinout takový model „dialektické syntézy“ přírodně – tržních sil a reflektovaných konsensů jednotlivých do interakcí zapojených „stran“ v zájmu včasné průběžné optimalizace funkce pro konečné „spotřebitele“.

    ____
    Determinovanost systému & svoboda jeho prvků :
    Pokud bychom věřili v evoluční potenciál evoluce ( 😉 ), byla by teze o neexistenci volby pro jednotlivé aktéry vesmírného víření s touto naší vírou v rozporu. Například bychom těžko mohli vykládat k čemu se vyvinul a zatím udržel fenomén vědomí, pokud by nepředstavoval žádný potenciál pro zlepšení naděje na funkční adaptaci a integrace chování svých nositelů.

  7. Pozor:
    U prvního příspěvku jsem uvedl, že jde “ rychlý vstup, který není třeba brát příliš vážně“. Čili všechno ostatní bych tak bral – třeba jako relativní sdělení nebo chyták (návnadu). Inkriminovaný výrok, aby byl platný, nelze brát z pozice subjektu „zcela“ obsaženého v daném objektu.
    U druhého příspěvku jsem uvedl, v závěru „projev jednoty v protikladech“, což by mohlo k vysvětlení stačit.
    Nejde ani tak o to, co kdo přesně řekl a napsal, v čemž nemohu ani nechci konkurovat, ale o přímé praktické prozkoumání daného zadání nejlépe u sebe samého.

    Toho Hérakleita bych si dovolil drze po svém poopravit: Otec je bojem ve všech věcech.

  8. Pan Poláček: „jedná se o to, že my sami právě onen „vesmír“ nejsme.“
    Naše tělo je součástí, ale náš duch je vůči těm zákonitostem transcendentní. A proto jim nemusíme ve všem podléhat.

  9. „Transcendentní duch“ – ano, o něčem takovém jsem tuším nedávno sám psal. Ale – tato schopnost transcendence stále zůstává pouze relativní. Vzpomeňme si opět jednou na „Laplaceova démona“ – tedy na hypotetickou bytost, která má absolutní vědění o všech entitách, o všech částicích, o všech procesech v celém vesmíru. Pro tohoto démona by tedy i lidská schopnost transcendence byla determinovaná – a to jak ohledně jejího (evolučního) vzniku, tak i ohledně jejích výsledků. Pokud vyloučíme reálnou existenci náhody (a tuto pojmeme právě jenom jako naši vlastní neschopnost zohlednit všechny působící faktory), pak i procesy probíhající ve vědomí je možno (pro onoho Laplaceova démona) bezezbytku predikovat předem.

    Proto je nutno si být vědom toho, že my sice tuto schopnost transcendence máme – ale jak řečeno ta není absolutní, nýbrž pouze relativní, tedy ve vztahu k reálnému okruhu našeho vědomí, našeho poznání, našeho vnímání skutečnosti.

  10. Totéž je pak odpověď i panu Nushartovi: vznik vědomí má smysl pro člověka v rámci evoluce, neboť vysoce rozšiřuje možnosti jeho – individuálních, subjektivních – voleb; ale to ještě nijak nemusí vyvracet onu výchozí tézi, že objektivně vzato je determinované (tedy invariantní) všechno, tedy včetně evolučního vzniku vědomí, i včetně našeho pocitu svobody vlastní volby.

    Ostatně už v současné době se někteří výzkumníci snaží experimentálně dokázat, že naše rozhodnutí jsou naším mozkem (tedy naším nevědomím) jsou učiněna ještě předtím, nežli my sami jsme si je dokázali uvědomit vědomě, a tedy nežli jsme je vůbec mohli definovat (a deklarovat) jako „naši vlastní“ volbu.

  11. „Ústředním klamem politického uspořádání občanské/buržoazní demokracie je velice úspěšné generování iluze, že se prý jedná o „otevřený systém“.“

    Každý občan (ovce) je denně vystaven nesčetným atakům liberální či buržoazní demokracie (vlků v kůži beránčí). Měl by se tedy snažit pochopit a ovládat primitivní šablonu hospodářského chovu, která je na něj uplatňována. Měl by, pokud se ovšem chce z uzavřeného systému či hospodářského velkochovu lidského stáda vyprostit.
    Stačí mu k tomu vlastně jenom uvedené konstatování a praktické uplatňování výstupů z něj pocházejících. Většina občanských reakcí je však pouze žehráním na potlačování ze strany tohoto systému vládnoucí třídy, který jim neumožňuje „svobodné“ rozvíjení a uplatňování svých pudových zájmů.
    Svojí povahou jsou tedy zájmy buržoazie (parazitů) a jí ovládané společnosti (hostitelů) stejné – soutěživé, konzumní a přízemní. (Přičemž víceméně, parazit je hostitelem, hostitel parazitem).
    Aktivní vládnoucí třída vlastně životními zkušenostmi učí třídu ovládanou, a dokonce se i sama učí od třídy ovládané, která je svojí povahou pasivní a jakoukliv svoji výchovu, zejména sebevýchovu, obvykle odmítá. Neřekl nakonec Ježíš, abychom nechali mrtvé, aby pohřbívali své mrtvé?

  12. Naprosto souhlasím: „Zkrátka: nedělejme si iluze, že by nám systém občanské/buržoazní demokracie spočívající na základně…atd.“

    Neuvedl zde již někdo ono známé rčení, že kdyby volby mohly něco změnit, tak by je dávno zakázali? Tzv. demokratické volby jsou evidentním podvodem. I přesto je asi lepší se jich zúčastňovat, a tak aspoň nějak „vysílat signály“.
    Člověk nemá, koho volit. Hierarchie společenského uspořádání je přirozeně dána. Tak tomu bylo v obdobích předcházejících dnešnímu dekadetnímu věku obchodníků (zlodějů). Vychází to z exentrické síly projevu, kdy se periferie odtrhává či posouvá od přímého spojení s centrem.
    Volby jsou vynálezem obchodníků k ovládání zákazníků, na které je sváděna vina za výběr z předem nalíčených možností výběru – možností pro voliče všech špatných.

  13. „Neřekl nakonec Ježíš, abychom nechali mrtvé, aby pohřbívali své mrtvé?“ – Trefná poznámka, pane Lischko. 😉

    Co k tomu říci? – Ano, současná občanská společnost skutečně mnohdy působí dojmem „mrtvých“; je pasivní, nehybná, přes všechnu zdánlivou „pluralitu“ je velice konvenční a mainstreamová, jen velice zřídka je možno zaznamenat nějaký skutečně novátorský impuls. A pokud ano, pak většinou pouze jako víceméně vynucenou reakci na akutní překážky v další pohodlné a netečné konzumní existenci (jako je především aktuální akutní klimatická krize).

    V daném ohledu tedy souhlas; a stejně tak ono známé heslo o „volbách které by už dávno byly zakázány kdyby něco mohly změnit“ nezřídka sám cituji.

    Potud tedy dobře; nicméně bych přece jenom varoval před poněkud příliš zjednodušujícím obrazem rozdělení na „parazity“ a „hostitele“. Problém je v tom, že současné společensko-ekonomické uspořádání je výsledkem zcela určitého (a zákonitého) dějinného vývoje; a jak naprosto uznával i sám Marx, kapitalismus byl svého času velmi progresivním uspořádáním. Jenže – na rozdíl od Marxe – my dnes stojíme v situaci, kdy už nemůžeme doufat v nějaký dějinně lineární přechod ke komunismu. Právě z toho vyplývá velká část současné společenské a ideové stagnace – nejsou k mání žádné použitelné alternativy.

    Co je ale daleko horší – že se jen velice málokdo snaží tyto alternativy seriózně a odpovědně hledat.

  14. Napsal jsem „Přičemž víceméně, parazit je hostitelem, hostitel parazitem.“ čili nebylo třeba komentovat. Tzv. „čisté“ odlišení je samosebou čistě hypotetické. Dokonce tvrdím, že hostitelé mohou i parazity vykořisťovat. Příklady z historie, politiky, biologie či přírody jistě jsou známé.

    Jažíšova rada, nechte mrtvé, aby pohřbívali mrtvé, platí pro již odbavené cestující, kteří směřují do jiné destinace.

    Marxistickou tezi pokroku a pozitivní role kapitalizmu samozřejmě znám. Dle mne (a jiné názory akceptuji), je to však pokrok velice zhoubný vedoucí k naprostému marazmu i vyhlazení západní civilizace z povrchu zemského. Je to jakási pojistka samozničení vesmíru či stvořitele, o které jsem již někde uváděl, že je vylíčena i v prvních kapitolách Genesis – plagiátu starších písem.
    Vědecko-technický pokrok je v přímé úměře k úpadku lidské bytosti. Nahrazuje její přirozené funkce, vlastnosti, síly a schopnosti, z lidského těla či nitra vynáší navenek geniální vynálezy přírody (či boha), a činí z člověka povšechného mrzáka (mostrum) zcela podřízenoho gravitaci…
    Poprat se s tím tvrzením musí každý sám, ačkoliv svojí zřejmostí bije do očí a lze jej prakticky ihned dokázat. Námitky předem znám.
    V momentálním nemocném stavu se samozřejmě výdobytkú vědy a techniky, pěstního klínu, kola či termonukleárních zbraní, vzdát nemůžeme. Návrat do feudálního zřízení na vyšší technické základně je asi zcela nemožný. Ale v dlouhodobém horizontu, třeba v příštím světodějném cyklu, např. po apokalypse, to třeba bude možné…
    Lidé po komunizmu či socializmu nijak netouží. Rádi by sobectví a vlastnictví a proto se zlobí na chytřejší a úspěšnější v této věci. Kvůli několika výjimkám nemá význam páchat revoluci, vraždit jinověrce a přesvědčovat zaostalou masu o výhodnosti koordinace nad konkurencí. Masa, zvláště ta dnesní maloměšťácká střední třída, touží po tom samém, co její předáci, potměšilí honáci.

  15. Jistě by někteří lidé uvítali nějakou novou formu feudalismu. Možná by takový feudalismus mohl být založen právě na onom „silném národním náboženství“, které obdivoval Nietzsche (viz diskuse ve skupině Fórum“).
    „Silné národní náboženství“ ale nemusí znamenat sílu jednotlivce – jak poznamenal pan Nushart. Já myslím, že může, ale rozhodně ne všech jednotlivců. Jenom některých.
    Pan Lischka píše, že lidé se „zlobí na chytřejší a úspěšnější“. Z toho by jeden usoudil, že jim jde o rovnost. Ale nemusí to tak být. Mohou se na ně zlobit proto, protože sami mezi ty chytřejší a úspěšnější nepatří.
    (Podobný jev popisuje bajka o lišce, která nemohla dosáhnout na hrozny, a proto řekla, že jsou kyselé.)

  16. Možná bychom se měli ptát: Je možné změnit masy v jedince? Tedy v mnoho jedinců?

  17. Ano, paní Hájková, také mi při čtení posledního příspěvku pana Lischky projelo hlavou, že jeho radikální (respektive radikálně negativistické) názory na současný svět mají velkou podobnost s názory Nietzscheho.

    Co k tomu říci? Tento – nietzscheovský – radikální negativismus má samozřejmě (ve jsoucím světě) nemalé oprávnění a odůvodnění; nicméně vždy nutně trpí jednou zásadní vadou, totiž jednostranností, respektive zúžeností svého pohledu. Ono je sice vždy nějakým způsobem přínosné vrhnout na náš svět takto zúžený pohled, který ostrým světlem odhalí aspekty které jinak zůstávají skryté, nevnímané; nicméně tímto způsobem nikdy není možné svět postihnout v jeho úplnosti, v jeho komplexitě. A kdo svět nedokáže postihnout v jeho komplexitě – ten pak nemá možnost tento svět cíleně a úspěšně změnit, zlepšit.

    Anebo jak jsem zrovna nedávno citoval M. Horníčka respektive jeho někdejšího šéfredaktora: kritizovat je vždy mnohem snadnější, nežli chválit. Když totiž chválíme (to jest: nikoli paušálně, povrchně, nýbrž konkrétně, diferencovaně), pak si vždy musíme dát námahu s pochopením, o co se vlastně vůbec jedná, jaký je obsah, cíl, idea – divadelního dramatu, anebo dramatu lidského žití. Zatímco paušálně zkritizovat všechno – to nevyžaduje nijakou velkou námahu, ani nijak obzvláštní ostrovtip.

  18. To by jeden neřekl, co dokážete sesumírovat v reakci na vyjádření, které jste v podstatě nepochopili. Uvedl jsem, že „poprat se s tím tvrzením musí každý sám“. Tím myslím praktické prozkoumání problému (tj. bytostné kondice), nejlépe u sebe samého, a nikoliv jeho sentimentální odmítání, kamenování „proroků“ či anglický lov na lišku.
    Kritériem, které uvádím, je špatný stav kondice lidské bytosti, a nikoliv vědeckotechnický pokrok, který jej působí (projekce), a kterého se nelze v součastném stavu civilizovaného člověk vzdát. Jestli jste opačného či názoru, je to váš problém.
    (Všimli jste si například, že kočka domácí vykazuje mnohé vyšší senzitivní, morální a inteligenční schopnosti, než její pečovatelé?) Další diskuse je zde zbytečná, obvyklé reakce znám, není je nutné reprodukovat.
    Ale jinak je velice chvályhodné, že se zabýváte takovými a jinými tématy. Někteří nedělají ani to…Rád jsem vám posloužil za hlupáka, a tím vám jako lovená kořist či objekt zteče poskytl nalíčenou radost a inteligenci.

  19. TECHNICKÁ POZNÁMKA (viz BL), abychom zabránili dalšímu zbytečnému tenisovému klání:

    „Působením vnější síly na kapalinu vzroste tlak ve všech místech stejně. Teoreticky jsem Pascalův zákon a jeho vědecké výklady nestudoval. Z praktických experimentů, jsem dospěl k poznání, že pokud vnější tlak na systém narazí na jeho hranice, dochází ke zpětné reakci, takže tlak v uzavřeném systému stoupá, postihuje i onen vnější tlak, a projevuje se i mimo daný systém.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *