Eva Hájková
HLAS ZVONU
Březnové slunce zahřívá zemi
tři týdny před Velkým pátkem
hodiny na věži odbíjí třetí
A vzápětí
je slyšet odpolední zvonění
Bronzové srdce zvonu mluví
pradávnou řečí k srdci lidskému
k srdci zlomenému
a rozbitému
co touží po míru
a po uzdravení
Vypráví o tom že život dál trvá
a dá-li Bůh tak nikdy neskončí
Vždyť zvony tady zněly dávno před námi
a budou znít i po nás
Možná že duše zná ten jejich hlas
z hlubiny věčnosti
a proto důvěřuje
PRVNÍHO DUBNA
Je chladné a šedivé ráno
Za oknem neslyšně padá sníh
mokře se kupí na zahradní hlínu
Nešťastné narcisy
v něm uvízly hlavami
jako pštros v poušti
Jaro už v rozkvětu
se uchýlilo kamsi do podzemí
k pučícím kořenům
nebo se schovalo do slunce
co zakryly husté sněhové mraky
Když vykročím do polí
všechno kolem se ukrývá a maskuje
Horizont splývá s bílou vertikálou
Daleké hory se skryly v mlze
Ptáci se schoulili do křoví u cesty
Jenom já trčím na vršku kopce
a nemám kam se schovat
Ještě pořád není k dispozici možnost přidávat k textům ilustrace. Ale už jsem dostal poukaz na to kde by se chyba mohla skrývat. Ovšem – je to dost technická záležitost, nejsem si zcela jistý jestli to sám dokážu opravit.
Ad „Hlas zvonu“: to je opět jedna báseň, kdy není zcela jasné, jestli je její vyústění pozitivní či negativní. Ano, je tu to „zlomené srdce“; ale stejně tak je tu přítomna i nadčasovost hlasu zvonů, jejich pradávné, nezničitelné poselství.
Ad „Prvního dubna“: tato báseň má bez jakýchkoli pochyb melancholické vyznění; ale tady bych především – opět jednou – ocenil pointu, napohled nenápadnou, a přece hluboce působící svou evokací pocitu existenciální tísně.
Melancholické vyznění…
Od mládí jsem se považovala za melancholika.
Ano, 1.4.: úžasná báseň s aprílově vtipnou reflexí postavení (sebe si vědomého) člověka. Trochu mi to připomíná kapitolu o vyhnání z ráje 😉
No, mě až po napsání básně také napadla myšlenka na Adama a Evu (Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě…)
Teprve později člověk pochopil, že se před Bohem neskryje 🙂
Nevím přesně proč, ale vzbudilo to ve mně připomínku jedné Byronovy básně:
Tak už se tedy nebudeme
za nocí toulávat,
ač oba dosud milujeme,
ač stejně bude luna plát.
Jako meč pochvu přežívá,
a duše hruď, kde bytuje,
a jako srdce doznívá,
chce láska dojít pokoje
Že noc je k lásce, neupřeme,
že příliš brzy svítá den,
a přec se spolu nebudeme
už toulat v svitu měsíčném.
Ano, paní Zemanová, to vyznění Byronovy básně je skutečně dosti podobné jako u paní Hájkové. Nazval bych to snad jakýmsi „uzavřeným otevřeným koncem“. Není zde žádné jasné, epické uzavření příběhu, zdánlivě všechno (nebo alespoň leccos) může ještě pokračovat; a přesto se ví (spíše než pouze tuší), že je konec; že není kam jít dál.