Hlas zvonu. Prvního dubna.

Eva Hájková



HLAS ZVONU


Březnové slunce zahřívá zemi

tři týdny před Velkým pátkem

hodiny na věži odbíjí třetí

A vzápětí

je slyšet odpolední zvonění

Bronzové srdce zvonu mluví

pradávnou řečí k srdci lidskému

k srdci zlomenému

a rozbitému

co touží po míru

a po uzdravení

Vypráví o tom že život dál trvá

a dá-li Bůh tak nikdy neskončí

Vždyť zvony tady zněly dávno před námi

a budou znít i po nás

Možná že duše zná ten jejich hlas

z hlubiny věčnosti

a proto důvěřuje



PRVNÍHO DUBNA


Je chladné a šedivé ráno

Za oknem neslyšně padá sníh

mokře se kupí na zahradní hlínu

Nešťastné narcisy

v něm uvízly hlavami

jako pštros v poušti

Jaro už v rozkvětu

se uchýlilo kamsi do podzemí

k pučícím kořenům

nebo se schovalo do slunce

co zakryly husté sněhové mraky

Když vykročím do polí

všechno kolem se ukrývá a maskuje

Horizont splývá s bílou vertikálou

Daleké hory se skryly v mlze

Ptáci se schoulili do křoví u cesty

Jenom já trčím na vršku kopce

a nemám kam se schovat

7 komentářů u „Hlas zvonu. Prvního dubna.“

  1. Ještě pořád není k dispozici možnost přidávat k textům ilustrace. Ale už jsem dostal poukaz na to kde by se chyba mohla skrývat. Ovšem – je to dost technická záležitost, nejsem si zcela jistý jestli to sám dokážu opravit.

  2. Ad „Hlas zvonu“: to je opět jedna báseň, kdy není zcela jasné, jestli je její vyústění pozitivní či negativní. Ano, je tu to „zlomené srdce“; ale stejně tak je tu přítomna i nadčasovost hlasu zvonů, jejich pradávné, nezničitelné poselství.

    Ad „Prvního dubna“: tato báseň má bez jakýchkoli pochyb melancholické vyznění; ale tady bych především – opět jednou – ocenil pointu, napohled nenápadnou, a přece hluboce působící svou evokací pocitu existenciální tísně.

  3. Melancholické vyznění…
    Od mládí jsem se považovala za melancholika.

  4. Ano, 1.4.: úžasná báseň s aprílově vtipnou reflexí postavení (sebe si vědomého) člověka. Trochu mi to připomíná kapitolu o vyhnání z ráje 😉

  5. No, mě až po napsání básně také napadla myšlenka na Adama a Evu (Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě…)
    Teprve později člověk pochopil, že se před Bohem neskryje 🙂

  6. Nevím přesně proč, ale vzbudilo to ve mně připomínku jedné Byronovy básně:

    Tak už se tedy nebudeme
    za nocí toulávat,
    ač oba dosud milujeme,
    ač stejně bude luna plát.

    Jako meč pochvu přežívá,
    a duše hruď, kde bytuje,
    a jako srdce doznívá,
    chce láska dojít pokoje

    Že noc je k lásce, neupřeme,
    že příliš brzy svítá den,
    a přec se spolu nebudeme
    už toulat v svitu měsíčném.

  7. Ano, paní Zemanová, to vyznění Byronovy básně je skutečně dosti podobné jako u paní Hájkové. Nazval bych to snad jakýmsi „uzavřeným otevřeným koncem“. Není zde žádné jasné, epické uzavření příběhu, zdánlivě všechno (nebo alespoň leccos) může ještě pokračovat; a přesto se ví (spíše než pouze tuší), že je konec; že není kam jít dál.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *