Odpovědnost člověka za podmínek diktatury podle Hannah Arendtové

Josef Poláček



Následující úvahy a komentáře se vztahují na text přednášek Hannah Arendtové, které měla v létech 1964-65 v Německu; a které později jako samostatnou publikaci (doplněnou o vlastní komentář) vydala Marie Luise Knottová, pod názvem „Co znamená osobní odpovědnost v diktatuře?“. Popudem pro vypořádání se s daným tématem byly pro Arendtovou samozřejmě v prvé řadě totalitní diktatury 20. století: jak německý nacismus, tak i stalinský teror. Ovšem – otázky osobní odpovědnosti jednotlivce za chování jeho vlastního státu či národa se i v následujících dobách bohužel musejí klást znovu a znovu; v současné chvíli v souvislosti s ruskou agresí vůči Ukrajině. A ostatně – a to je nutno u H. Arendtové nutno obzvláště vyzdvihnout – ona svůj pohled nezúžila pouze na ony dvě „prominentní“ totalitní diktatury, nýbrž naprosto viděla, že i moderní „demokratický“ stát stejně tak může projevovat tendence k totalitnímu chování, snahy podmanit si, zglajchšaltovat své občany v poslušná kolečka v soustrojí, bez vlastní vůle, bez vlastní osobnosti. Z tohoto hlediska – budiž to řečeno ještě jednou – jsou úvahy Hannah Arendtové na téma osobní odpovědnosti jak nadčasové, tak zároveň bezprostředně aktuální.

Předem je nutno ještě upozornit na jednu věc: Arendtová se daným tématem začala intenzivně zabývat rok poté co vydala svou zprávu o Eichmannově procesu v Jeruzalémě, po kterém byla vystavena mnoha útokům, především v souvislosti s jejím pojmem „banalita zla“. Za této situace tedy viděla nutnost svou pozici zcela precizně vysvětlit a odůvodnit. Jednotlivé argumenty rozpracovávala znovu a znovu ze všech možných aspektů, i na základě neustálého dialogu s vedoucími intelektuálními osobnostmi své doby. Výsledkem této její činnosti bylo, že dané téma nakonec zpracovala s jedinečnou důkladností, která její argumentační pozice skutečně činí prakticky „neprůstřelnými“; ovšem v důsledku této mnohočetnosti jejích pohledů bude zde nemožné je zde všechny zreprodukovat, a bude nutno se zde omezit jenom na několik zcela nejzákladnějších aspektů jejích úvah.


Kolektivní vina, nebo individuální odpovědnost?

Odpověď na otázku, jaký postoj zaujala Arendtová v této klíčové záležitosti, není tak jednoduchá, jak by se napohled zdálo. Je nicméně nepochybné, že jako zcela základní princip Arendtová zásadně odmítá princip kolektivní viny. Činí tak ovšem nejen z důvodů mravních, z důvodů spravedlivosti; nýbrž – a to možná ještě více – z důvodů praktických, ne-li přímo utilitaristických. Podle Arendtové totiž „tam kde jsou vinni všichni, tam není vinen nikdo“! Jinak řečeno, pokud by se přistoupilo na paušální přisouzení vinu všem Němcům za to že strpěli či podporovali nacistický, totalitní režim, pak by prakticky nebylo možné obvinit nikoho, individuální vina by se zcela rozplynula v této anonymní „vině všech“!

Pro Arendtovou je vina (jmenovitě vina trestněprávní) tedy záležitostí výhradně individuální, nikdy ne kolektivní. Toto své přesvědčení dokládá i filozofickými argumenty; především tím, že pokud bychom s člověka snímali tuto jeho schopnost individuální viny (například vzhledem k panujícím okolnostem), že bychom mu tím upírali základní schopnost jeho vlastní svobody! Pro Arendtovou se člověk naopak právě tehdy stává skutečně svobodným, když ze sebe dokázal setřít všechny tyto vnější aspekty, vnější vlivy, a když přejal plnou osobní odpovědnost za veškeré své činy (jakož stejně tak i za svou nečinnost, tam kde byl povinen konat).

Zdálo by se tedy, že pozice Arendtové ohledně kolektivní a osobní odpovědnosti je naprosto jasná a nesporná; ovšem jak řečeno ve skutečnosti to není tak zcela jednoznačné. Za prvé: ona s takovou důsledností, s takovým zaujetím odmítá Němcům za časů nacistické diktatury uznat jakékoli polehčující okolnosti, že nakonec skutečně nevinných jich zůstala jenom zcela nepatrná hrstka! Takže i když Arendtová odmítá kolektivní vinu v teorii, přece jenom by bylo možno mít určité podezření, že ji fakticky uplatňuje v praxi.

A za druhé: sama Arendtová hovoří (v jiné souvislosti) o tom, že každém národě existuje určité „dějinné kontinuum“; že tedy každý příslušník daného národa je tak či onak účasten všech činů, i všech zločinů svého národa, bez ohledu zda byl či nebyl jejich přímým účastníkem či pachatelem. Jistě; Arendtová zde činí tu zásadní výhradu, že takovýto způsob odpovědnosti se týká odpovědnosti pouze politické, nikoli trestněprávní. Ovšem – v takto obecně pojatých úvahách o odpovědnosti se jedná především o odpovědnost mravní; a v tomto ohledu nemá příliš velkého smyslu rozlišovat mezi činy toho či onoho druhu. Pokud Arendtová tedy uznává odpovědnost v uvedeném smyslu „politickém“, pak je sotva možno neučinit závěr, že zde přece jenom konstituuje určitou kolektivní odpovědnost (a tedy i vinu) mravní.


Osobní vina a tlak poměrů

Tento bod velmi úzce souvisí s tématem předcházejícím; nicméně pro jeho klíčový význam je nutno ho projednat ještě ve zvláštní kapitole. Právě toto je ta červená nit, která prolíná veškeré úvahy H. Arendtové o odpovědnosti a vině: jaký je vztah působení, tlaku poměrů, a osobní odpovědnosti jednotlivce.

Tady je možno konstatovat s naprostou jednoznačností: Arendtová zásadně odmítá uznat, že by poměry mohly mít nějaký principiální dopad na primární odpovědnost jednotlivce za jeho činy. Jak už bylo řečeno výše, podle Arendtové je člověk jenom tehdy skutečně svobodnou bytostí, když se vymanil z působnosti těchto poměrů. A kdyby se mu tento tlak poměrů uznal jako faktor exkulpující ho z jeho činů, pak by se mu tím fakticky upírala jeho svoboda.

Totiž: Arendtová ovšem vidí a uznává, že tento tlak poměrů tady je a působí. Ale ona výslovně říká, že tento vliv poměrů je dotyčnému možno uznat nanejvýš pouze jako polehčující okolnost (například jako u zločinu spáchaného z nouze, z chudoby) – ale nikdy tento vliv poměrů nemůže být uznán jako faktor, který by člověka mohl principiálně zbavit jeho viny.

Arendtová se ve své eseji dopodrobna zabývá všemi výmluvami, kterých Němci po prohrané válce užívali k relativizování, či dokonce popírání svých vin: „byl jsem jen malé kolečko v soukolí“; „plnil jsem jenom rozkazy“; „kdybych to neudělal já, udělal by to někdo jiný“; „zabránili jsme ještě horšímu“. Arendtová jeden po druhém rozebírá tyto pseudoargumenty, a znovu a znovu je demaskuje jako to čím skutečně byly: jako pouhé výmluvy, jako snaha smýt ze sebe pocit viny.

Přitom Arendtová naprosto vidí, že právě totalitní režimy se vyznačovaly mimořádnou schopností manipulovat veřejným míněním; a nezákonný, zločinný stav lidem vsugerovat jako stav „normální“, zákonný. Pro Arendtovou je tu zřejmě klíčovým momentem samotný prvopočátek; ten samý prapůvodní moment, kdy se daný politický režim začne projevovat jako deformovaný, porušující základní normy mravnosti. (Fakticky je zde znát biblické přikázání: „Braňte počátkům!“)

Arendtová tady za základní selhání lidí zjevně pokládá to, že lidé přestali samostatně myslet. Tedy právě ten moment, kdy byli ochotni pasivně, bez odporu přijmout hesla propagandy, ačkoliv by museli být schopni rozpoznat, že tato propaganda je v rozporu s pravdou, s normami spravedlnosti a humanity.

Arendtová výslovně klade otázku, kdo byli ti málokteří, kdo se dokázali totalitě vzepřít; přinejmenším tím že odmítli se na jejích zločinech podílet, a stáhli se z veřejného prostoru (Arendtová tedy nevyžaduje od člověka aby šel přímo „čelem proti zdi“, aby byl aktivním bojovníkem proti totalitě, když by to pro něj bylo spojeno s akutním nebezpečím).

Arendtová tady spatřuje dva základní momenty či faktory. Především: podle jejího vyjádření ti kteří se odmítli zúčastnit systému totalitního výkonu moci, to byli „ti jediní kteří se odvážili sami myslet“ (selbst zu urteilen). Oproti pasivnímu přizpůsobení se většiny tedy oni postavili svou vlastní osobní svébytnost, svou vlastní nepodmíněnou soudnost. Kterou si ani pod tlakem svého okolí nenechali vzít.

A druhým faktorem který Arendtová vidí jako rozhodují pro odpor této minority proti totalitě a jejím zločinům bylo to, že oni „odmítli žít život s vrahem v sobě“. Protože kdyby se – třeba i jen pasivně – podíleli na těchto zločinech, pak by i oni sami byli vrahy; a pak by museli žít natrvalo onen „život s vrahem v sobě“. (Arendtová zde ovšem plně čerpá z mravní maximy Sokrata, který – v Platónově podání – přesně tímto způsobem odůvodnil primární přítomnost svědomí v duši člověka.)


Problematické momenty v argumentaci H. Arendtové

Jak už bylo řečeno úvodem, argumenty H. Arendtové ve prospěch osobní odpovědnosti jednotlivce jsou natolik důkladně odůvodněné, že jsou prakticky „neprůstřelné“. Pokud na danou záležitost hledíme výhradně z hlediska absolutní svobody, absolutní nepodmíněnosti lidského ducha, zakládající jeho metafyzickou svobodu, pak není možno dobrat se k jiným závěrům nežli k jakým dospěla Arendtová: člověk je v plném rozsahu odpovědný za své vlastní chování, a tuto principiální odpovědnost (a vinu) ze sebe nemůže shodit žádnými poukazy na „tlak okolností“ či na „plnění příkazů“.

Znamená to tedy, že tímto konstatováním bychom naši zprávu o pojetí odpovědnosti u Hannah Arendtové mohli definitivně ukončit? S tím že má ve všem naprostou, nijak nezpochybnitelnou pravdu? – Při bližším pohledu se přece jenom ukáže, že i zde zůstává několik problematických míst.

Vraťme se k oné centrální tézi Arendtové, že „tam kde jsou vinni všichni (respektive poměry), tam není vinen nikdo“. To pak ale může stejně tak znamenat i naopak: tam kde jsou vinni pouze jednotlivci, tam není na vině nikdo a nic jiného!

Připomeňme si zcela konkrétní historické okolnosti nástupu fašismu respektive nacismu v Německu: až do vypuknutí velké hospodářské krize celá Hitlerova NSDAP byla jenom naprosto okrajovým úkazem v německé politice, v žádných volbách nezískala ani tři procenta hlasů! A byla to až právě tato hluboká hospodářská krize – krize globálního kapitalismu! – která především Němce uvrhla do drastických životních poměrů, která zcela rozvrátila jejich existence; takže oni nakonec svou spásu začali hledat u Hitlera, který za prvé tuto krizi kapitalismu přesně předpověděl, a za druhé (byť i s velkým štěstím) z ní pro Německo nalezl východisko. Kdybychom tedy s H. Arendtovou setrvávali na absolutní tézi, že vinni jsou vždy jenom jednotlivci – pak by na tomto vývoji Německa k nacismu nemohl nést žádnou vinu sám kapitalismus! Ten kapitalismus, který ještě i dnes znovu a znovu celé segmenty společnosti uvrhuje do chudoby; a v části z nich i dnes vybuzuje touhy po radikálních řešeních.

Jednou větou řečeno: ano, z hlediska mravního jednotlivec vždy nese plnou odpovědnost za své činy; ale z hlediska celospolečenského tomu není tak, že by veškerou vinu za stav společnosti bylo možno svalit pouze a jenom na tohoto jednotlivce. Jsou i faktory, jsou i deformace, za které nese vinu společnost jako celek, samotný základní charakter jejího uspořádání.

A druhý aspekt kritiky na pozicích H. Arendtové: ona svůj konstrukt osobní odpovědnosti staví prakticky na ryze metafyzických principech: za prvé nepodmíněné schopnosti lidské mysli správně usuzovat, a za druhé na mravním odporu „žít život s vrahem“. Opět: z absolutních pozic je tento způsob argumentace naprosto správný; jenže realita lidského života nesestává pouze z myšlení. Člověk, lidská mysl se neustále pohybuje fakticky v „chaosu“: v neustálé změti nejrůznějších faktorů, vlivů, informací, kde bývá – pro běžného člověka – mnohdy krajně obtížné dokázat si zodpovědět, co je vlastně v dané chvíli to správné a pravdivé. A onen argument „nežít život s vrahem“ – ten sice pochází od nepochybné autority Sokrata, nicméně nedá se nic dělat, už u něj tato formulace působí spíše jenom jako východisko z argumentační nouze. Je to příliš přímočarý, příliš explicitní výrok, nežli aby mohl postihnout všechny životní situace, v jejich zmíněné komplikovanosti a „chaotičnosti“.

Jinak řečeno: nezdá se, že by Arendtová dokázala v konečném smyslu zodpovědět základní otázky po primárním zdroji lidské mravnosti, lidského svědomí, a tedy i lidské odpovědnosti. Její puristické konstrukce absolutní mravní odpovědnosti jedince se zdají být nakonec příliš jednoduchým, příliš snadným řešením problému, který ve své podstatě bude zřejmě ještě mnohem komplexnější, a mnohem rozporuplnější.

55 komentářů u „Odpovědnost člověka za podmínek diktatury podle Hannah Arendtové“

  1. „Doba byla vinna“

    Co se té záležitosti vztahu odpovědnosti/viny jednotlivce a tlaku poměrů týče, pak v této souvislosti si vždy vzpomenu na jednu scénu ze svého času legendárního televizního seriálu „Píseň pro Rudolfa III.“ Tento díl byl točen v roce 1968, tedy v době politického tání, kdy už bylo možno vyslovovat kritické myšlenky na adresu režimu.

    Jednalo se tu o to, že jeden příbuzný ústřední rodiny (otec, tchán, děd), který u ní byl právě na návštěvě, kdysi v padesátých létech jako příslušný činovník zhatil jednomu člověku jeho životní kariéru, tím že ho v kádrových spisech uvedl do blízkosti velkokapitalisty a „třídního nepřítele“ Bati. Onen muž totiž nesl také toto jméno, ačkoli s oním prvorepublikovým průmyslníkem nebyl nijak příbuzný. Nicméně, v oněch zběsilých létech padesátých i takováto naprostá náhoda stačila k tomu, aby se dotyčný stal podezřelým, že přinejmenším latentně chystá něco nekalého.

    V onom roce osmašedesátém ovšem tyto případy šikany a neoprávněných odsudků a rozsudků vycházely houfně najevo; a tak se provalil i tento čin onoho rodinného příbuzného (představoval ho Miroslav Homola). Poté ho otec rodiny (Darek Vostřel) konfrontoval s nemravností jeho činu; ale on se bránil slovy: „Za to já ale přece nemůžu! Tím vším byla vinna doba!!

    (Bohužel, zrovna tento díl – Hrabě Monte Christo – jako jediný není možno shlédnout z archivu ČT.)

    V každém případě: onen muž za tuto svou výmluvu stržil doslova hromy a blesky od Darka Vostřela, v jeho dvojroli jak řezníka a otce rodiny, tak ale i Edmonda Dantese jakožto mstitele starých – justičních – bezpráví. I v této scéně je tedy naprosto a se vší vehemencí odmítnuta snaha provinilých jedinců svou vlastní vinu svalovat na „dobu“, na tlak poměrů. Vinen je nakonec jenom každý sám za sebe.

  2. Pane Poláčku, zajímavá je zejména ta úvaha, zda za některé špatnosti nese vinu samotný kapitalismus, ačkoli konkrétní jedinci se ničeho nedopouštějí. Kdysi jsem napsala do KD článek o strukturálním hříchu. Prakticky se jedná o totéž.
    https://www.krestandnes.cz/o-strukturalnim-hrichu/

  3. Otázka kolektivní viny je stará snad jako lidstvo samo. Myslíme si někdy, že je dnes čas hledět na ni, jako na leccos jiného, zásadně nově. Vždyť již nepraktikujeme krevní mstu a na válčení se nepodílí podstatná část mužů, nýbrž jen malá menšina.

    Když si však člověk připomene staré biblické smlouvání Abraháma s Bohem o počet spravedlivých nutných k záchraně hříšných měst i na Boží rozhodnutí, když jich bylo zoufale málo, uvědomí si, že čas pro úplné odmítnutí kolektivní viny není, žel, z tohoto světa.

  4. Myslím si, že snahy některých lidí – například nelétat letadlem, nejíst maso, snižovat svou spotřebu zboží, vyloučit nákupy zbytečností – jsou snahou o umenšení oné kolektivní viny.

  5. Byla tedy vnímána i možnost/potřeba kolektivního odpuštění…

    Co je vlastně principem odpuštění – není to „vymazání“ viny, může snad zahrnout i přijetí faktu multikauzality (tedy i „poměrů doby“) – ne jako výmluvy ale jako přijetí osobní slabosti…A je to hlavně dar nového začátku: možnosti nebýt determinován tou vinou do budoucna (a to i díky novému náhledu na determinační váhu „poměrů“ v porovnání s váhou nabídky uzdravení..).

    Reálně jsme ale nutně součástí „společenských strojů“, které ohrožují jiné lidské bytosti (i nás samotné, byť je máme proto aby nás činily evolučně zdatnější) … a tyto „organismy“, pokud vůbec někdy cítí vinu : ocenění nabídku uzdravení odpuštěním, tak jedině naším osobním prostřednictvím…a Bohužel obvykle s velikým zpožděním.

  6. Řekla bych, že principem odpuštění je očista mysli toho, kdo odpouští. Odpouští kvůli sobě, protože nechce být v budoucnosti zatěžován vším tím psychickým závažím, která s sebou neuzavřený vztah k viníkům nese.
    Může to tedy podle mne být čistě individuální akt, který se nedá očekávat nebo vymáhat od širší společnosti.

  7. Ano, paní Zemanová. Odpuštění může být i jednostranné – tedy když já odpustím, aniž druhý odpustí mně (a je to poměrně důležitá součást křesťanství). Takové jednostranné odpuštění lze vskutku čekat jen od mála jedinců. Ano, jde o zbavení se zátěže. Nedávno jsem četla Komenského „Jedno nezbytné“. Autor používá pro vyjádření lidského utrpení tří přirovnání z antické mytologie. (Krétský labyrint, Sisyfův balvan a Tantalova muka).
    Labyrintem je naše hledání pravdy – bloudění ve světě, z něhož nám pomáhá Bůh (pomocí svých „nitek“, jimiž nás vede, pokud se dáme vést). Sisyfovým balvanem jsou hříchy – ty, spáchané námi na druhých i ty spáchané druhými na nás (vlastně zranění způsobená naší duši, pokud to správně chápu). Obojí uzdravuje odpuštění. To nás zbavuje té obrovské zátěže, již si před sebou valíme jako Sisyfův balvan. A Tantalova muka, to jsou naše nesplněné touhy, sny, bažení (často i po marnostech), které jsme nebyli sto uskutečnit, ani jsme se jich nedokázali zbavit, pustit je od sebe pryč. Ta sžíravá touha může být pro nás jakýmsi peklem. Všech tří bychom se měli do konce života zbavit, abychom dosáhli pokoje.

  8. „Strukturální hřích“ – ano, paní Hájková, skutečně se jedná v zásadě o tu samou záležitost. Naprosto přesně jste v tom svém článku napsala, že na jedné straně existuje výhradní vina individuální – ale že na straně druhé existuje i vina strukturálního uspořádání společnosti (konkrétně kapitalismu), a že toto strukturální uspořádání má svou vlastní, relativně autonomní existenci.

    Je tedy možno říci, že i když je třeba jednotlivec sám bez viny (bez hříchu), pak stejně nezávisle na jeho vůli je strháván tímto „strukturálním hříchem“.

    Určitou konkrétní variantou tohoto „strukturálního hříchu“ by mohl být například problém ekologie: i ti lidé kteří se snaží žít tak ekologicky jak jen možno, se sotva mohou vyhnout tomu, aby alespoň nějakým způsobem spotřebovávali energii; a tím chtě nechtě přispívali k zatížení životního prostředí.

  9. Co se pak aktu odpouštění týče – zdá se, že i on sám je velmi komplexní záležitostí. Ano, může se jednat i o to co píše paní Zemanová, že je to „zbavení se psychické zátěže“ z „neuzavřeného vztahu k viníkům“.

    Ovšem na straně druhé – v plném smyslu odpustit je možné jenom vůči někomu, kdo je schopen alespoň základní sebereflexe. Od koho je tedy možno očekávat, že se daného činu už nebude dopouštět. Protože aby se odpustilo někomu, kdo se provinil a na svém činu bude zatvrzele setrvávat – to by se zcela ztrácelo smysl. V takovém případě je nanejvýš možno zapomenout, danou osobu (anebo přinejmenším její čin) vypustit, vytěsnit z mysli, aby nás samotné už dále nezatěžoval; ale odpuštění jako takové vyžaduje alespoň základní vstřícnost i z druhé strany.

  10. Anebo jak píše pan Nushart, odpuštění není „vymazání viny“; ale je především otevřenou možností nového začátku.

    A také – ano – je to náhled do „multikauzality“ našich vin; ne vždy pácháme naše hříchy a hříšky z naší vlastní viny či naší zkaženosti, nýbrž přece jenom určitou roli (a někdy rozhodující) mohou hrát právě i panující poměry.

    Vraťme se k německému fašismu: mě zaujalo, když jsem jednou četl článek v německých novinách o tom, jak velice snadno a rychle se po prohrané válce a zhroucení nacistického režimu z ještě nedávných opor totalitní diktatury stali věrní služebníci demokratického státu. Přičemž autor článku tu neměl ani tak na mysli známé „převlékání kabátů“; nýbrž spíše to že tito pracovníci aparátu vlastně nikdy nebyli přesvědčenými nacisty, zločinci ze své samotné podstaty, nýbrž že se prostě dostali do poměrů, které z nich tyto služebníky nacismu udělalo. A jakmile tyto – výjimečné – poměry zmizely, pak oni se okamžitě vrátili zpět do svého „přirozeného“ stavu korektních a zákona dbalých pracovníků demokratického státního aparátu.

    To ostatně potvrzuje tézi, kterou už dávno zastávám: že jenom menšina lidí je nějak mravně jednoznačně fixovaná, ať tím či oním směrem. Naprostá většina populace jsou víceméně „univerzálové“, kteří se budou chovat (to jest, probudí se v nich jejich lepší či horší vlastnosti) podle toho, do jakých budou postaveni životních podmínek.

    Proto tvrdím, že z celospolečenského hlediska jsou nakonec rozhodující právě tyto rámcové podmínky života lidí, jestli budou – jak by to nazval pan Petrasek – „biofilní“, anebo ale „nekrofilní“.

  11. Odpuštění ve funkci vysvobození sama sebe – ano, v psychoterapeutickém úzdravném smyslu . Ale ze slov modlitby: „… odpust nám naše viny, JAKO i my odpouštíme…“ možná je cítit že prosíme (a jsme tedy i sami dlužni) o něco víc: něco co míří k opravdovému Setkání, překračujícímu viny.

    Když čtu papežovu Prosbu za odpuštění války – „…Osviť naše svědomí, ať se nestane naše vůle, nenechávej nás napospas našim činům!“ – musím ustoupit i ze své úzké původní „teze“ (že by lidská společenství neměla „čím“ cítit viny kolektivně) :

    https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2022-03/papez-odpust-nam-valku-pane.html

  12. Ano, je to krásná modlitba.
    Nedávno jedna odborářka pod jedním textem na Facebooku projevila přání, zda by papež nemohl zařídit, aby váleční štváči propadli peklu i se všemi, kdo by jim byť jen vody podali. Já jsem odpověděla, že papež se přece mimořádně angažoval pro mír, proti zbrojení a za sociálnější ekonomiku.
    K diskusi se připojil pan Štampach, který napsal:
    „Papež je členem společenství s cílem pomáhat každému, aby nepropadl peklu. A pro fyzickou a duchovní pomoc každému, aby dospěl k pravdě.“
    Protože znám články pana Štampacha, mimořádně kritické k římskokatolické církvi, i jeho výroky o tom, že papež je sice dobrý křesťan, ale slouží organizaci, která je autoritářská (je to podle něj gigantická nábožensko politická organizace atd.), zeptala jsem se, zda to společenství s cílem pomáhat každému, aby nepropadl peklu, je totožné s onou jím tolik kritizovanou organizací. Neodpověděl.
    Usoudila jsem tedy, že pan Štampach má tu organizaci, kterou tolik kritizuje, která ho exkomunikovala a jíž někdy nemůže přijít na jméno, možná nakonec pořád rád.

  13. Papež v té modlitbě prosí i za Kaina. Nikdo si nemůže být jist, že i tato slova nepotřebuje. To může být odpověď na otázku stran „válečných štváčů“.

  14. Tuto včerejší homilii jsem ještě nečetla. Papež je úžasný člověk.
    Možná že to společenství, o kterém se pan Štampach zmínil, se s tou organizací skutečně nekryje, že nemusí být tak administrativně ohraničené, aby bylo třeba pouštět lidi přes ty hranice dovnitř či ven.

    Pokud jde o tu odborářku, tak o té se dá říct zhruba to, co jsem napsala o radikálních levičácích v tom svém článku. Měli by si uvědomit tu svou vnitřní nenávist (která může být i zděděná). A nebrat ji jako přednost, nýbrž spíše jako hendikep. Potom by se dívali na svět jinak.

  15. Sebezpytování a pokání jsou (do určité míry) potřebné a sympatické a modlitba je toho výrazem. Papežova úloha je zde hodně daná a František I. se jí opět zhostil s naléhavostí a přesvědčivostí. Křesťanský přístup je ušlechtilý, vznešený a korektivní. V důsledcích může sice příležitostně relativizovat míru vážných provinění, jde však o léčivé antidotum, jež moderuje negativní emoce a posiluje schopnost odolat (sic!) hlásání cizí kolektivní viny.

    Křesťanství se zmíněné dnešní své role nedobralo snadno. Jistěže, jádro sdělení je původní, dlouho však bylo zakryto v archaickém a universalistickém světě poměrně platnými hrozbami. Jejich užití ovšem nemohlo zůstat neznesvěceno a nezdiskreditováno. Na druhou stranu je dnešní narativ křesťanství možná již příliš zúženým způsobem, jak působit na svět a člověka v něm. Nikomu nevadí, pardon, spíš nechce a nemělo by vadit, ale málokdo v ně vkládá nějaké naděje, aspoň zde na zemi.

  16. „Ať se nestane naše vůle…“ – to je skutečně velmi silná věta, s univerzální platností. Mám pocit, že jsem v tuto chvíli poprvé pronikl do smyslu věty modlitby „Staniž se vůle Tvá“.

    Někdy to opravdu vypadá tak, že ať člověk udělá/chce cokoli, nakonec je to vždycky špatně.

    Což ovšem – opět jednou – plně koresponduje s Anaximandrovým „apeiron“; respektive přesněji řečeno s jeho opakem, tedy se světem jsoucích věcí z něj vystoupivších, které „si navzájem činí bezpráví“, ať už to zamýšlejí či nikoliv. Je to jejich osud, kterému se nemohou vyhnout jinak, nežli vlastním zánikem, tedy opětovným návratem do nekonečného apeiron.

    Což je v křesťanském pojetí (dokonale dobrý) Bůh, respektive v jeho pozemské přítomnosti Kristus.

  17. „Papež je členem společenství s cílem pomáhat každému, aby nepropadl peklu“ – paní Hájková, tady je ovšem přece jenom možné, že I. Štampach to myslel obecněji. Tedy že ono „společenství“ neznamená katolickou církev, nýbrž dejme tomu „společenství lidí dobré vůle“. Ke kterému by vedle papeže Františka mohl náležet třeba i Buddha-Probuzený, a další takovéto osobnosti.

    Je opravdu škoda, že I. Štampach na to neodpověděl; ale možná že je toho názoru, že tohle je věc, kterou pro sebe musí každý objevit sám.

  18. K té radikální odborářce: neznám konkrétně její názory, ale připomnělo mi to dost jeden článek který jsem dnes četl na Britských listech: https://blisty.cz/art/107679-putin-obnazil-levici-a-to-co-vidime-se-nechutne-podoba-krajni-pravici.html

    Musím přiznat že to co zde píše F. Golgo mě hluboce oslovilo; líčí tu přesně tu fundamentalistickou levici, s kterou jsem se musel ve svém životě znovu a znovu potýkat i já sám. Je to přesně tato levice která je uzavřená jenom do své vlastní – levicové či levičácké – bubliny, a není schopna svět vnímat jinak nežli prizmatem tohoto svého levičáctví. A tak se nakonec propracuje i k tomu, že obhajuje (či dokonce vynáší!) Putina; jenom proto že ten je odpůrcem Západu, a tento Západ je přece kapitalistický, a tedy je nutno ho zavrhnout a zatratit se vším všudy. Nepřítel našeho nepřítele je naším přítelem; i kdyby to byl sám ďábel!

  19. Pane Horáku, to co jste napsal ve svém posledním příspěvku na adresu křesťanství, to je víceméně to samé co i mně projelo – při sledování posledních diskusí zde – hlavou; ale co jsem pak nechal být, protože jsem se necítil být disponován celou záležitost podat natolik diferencovaným, a tedy relativně neutrálním způsobem. Ale když už jste se tohoto tématu ujal – budiž, podívejme se na něj blíže.

    Ano, křesťanský princip univerzálního odpuštění je velkolepý; nicméně na straně druhé právě v této své bezpodmínečné univerzalitě přinejmenším v určitých souvislostech nemálo pochybný. (Skutečně by Bůh byl ochoten vše odpustit i třeba takovému Hitlerovi?…)

    Křesťanství a středověk: ano, tady se křesťanství v daném ohledu pohybovalo vlastně v trvalé schizofrenii, na straně jedné učení hlásalo odpuštění, na straně druhé se praktikovala nemilosrdná, někdy až vysloveně krutá přísnost.

    Zdá se skutečně, že takto univerzálně a bezpodmínečně pojaté odpuštění může mít své místo pouze na nebi; zatímco ve světě vezdejším může působit pouze jako mravní korektiv, ale nikoli jako reálný návod na regulaci mezilidských a společenských vztahů.

    Zdá se tedy, že pro tento svět vezdejší by skutečně bylo zapotřebí vynalézt nějakou novou variantu tohoto odpouštění; respektive vůbec nějakou novou formuli.

  20. No, pane Poláčku. Mně ten jeho článek připadá také trochu nenávistný a povýšený. Myslím ten jeho tón. Obsahu příliš nerozumím, tedy nechápu, co tím „chtěl básník vlastně říci“. Pamatuji se, že kdysi psával na Referendum, ale už tenkrát jsem ho moc nechápala. Teď jsem ani nepochopila, zda se on sám také považuje za příslušníka levice? A které vlastně? Té umírněné, když tak kritizuje radikály?
    Nedávno napsal Adam Borzič, že Putina obdivovala jen hrstka konzervativních socialistů, že tedy na levici žádné silné pozice neměl a nemá.

  21. I. Štampach nakonec odpověděl (až dnes), vyjasnili jsme se, že máme na papeže shodný názor, ale nevysvětlil úplně to, nač jsem se ho ptala.

  22. Panu Horákovi
    Papež si říká jen František, ne František I. Proč asi? Možná nečeká následovníka, možná chce naznačit, že se v pojetí svého úřadu trochu liší od svých předchůdců. Sám se označil za římského biskupa, což je titul z doby, kdy římští biskupové ještě neužívali titul papeže a nenadřazovali se biskupům z jiných měst či oblastí.

  23. Co se týče toho odpuštění, na to jsou různé názory i mezi křesťany. Slyšela jsem od některých, že prý musí být peklo, tedy posmrtná odplata, jinak by se ten, komu bylo ublíženo, musel osobně pomstít. Zatímco takto prý to může přenechat Bohu.
    Od jiných jsem slyšela, že člověk má právo odpustit jen tomu, kdo se provinil na něm samotném. Že tedy nemá právo odpouštět lidem, kteří spáchali zločiny na druhých lidech. Na tom by něco mohlo být. Jenže ten člověk na druhou stranu neuvažoval, že ani neexistuje žádná povinnost nenávidět zločince. Není povinnost nenávidět, podobně jako nemůže existovat povinnost milovat. Láska i nenávist jsou emoce, city, které nefungují na příkaz.

  24. Paní Hájková, pro tentokrát jsem musel nějakou chvíli bádat nad tím, koho máte na mysli s tím že jeho článek Vám připadá „poněkud nenávistný a povýšený“. Než mi došlo že se zřejmě jedná o F. Golga. – Což o to, ve svém hodnocení můžete mít do jisté míry pravdu, těch několik jeho textů které jsem od něj na BL četl na mě působilo dojmem, že on mívá sice ve věci samé pravdu, ale že tyto své pravdy žene až příliš na ostří nože. A také jsem si sám nebyl tak docela jistý, jestli vlastně opravdu je v táboře levice, anebo ne.

    Ale smysl tohoto jeho článku je myslím dost jasný (i když je fakt že v jeho podání se celá věc nakonec nějak „rozvařila“, takže se ten smysl mohl poněkud ztrácet): jde o to co jsem napsal už minule, on kritizuje určitou (fundamentalistickou) část levice za to, že postupuje dogmaticky podle hesla „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. Zrovna dneska jsem to samé napsal panu Nushartovi na Deníku Referendum, v souvislosti s Petrem Uhlem. Tito (pseudo)levičáci dávají přednost své ideologii před těmi nejpřirozenějšími náhledy ohledně otázek pravdy a spravedlnosti. Takže to nakonec může dospět i tak daleko – jak Golgo uvádí – že brazilský levicový prezidentský kandidát Lula nakonec nemá žádné zábrany obhajovat Putinovu agresi proti Ukrajině.

  25. Co se odpuštění týče, že člověk „má právo odpustit jenom tomu kdo se provinil na něm samotném“ – to asi dost vyplývá ze samé podstaty věci, sotva mohu já jakýmkoli způsobem odpouštět někomu, kdo se provinil na někom jiném. 😉

    Něco trochu jiného je kolektivní vina, a kolektivní odpuštění. Zrovna dnes jsem četl o tom, že pražská organizace „Svobodných Rusů“ vydala prohlášení, ve kterém se znovu distancuje od agrese Putina proti Ukrajině, a všechny Ukrajince prosí o odpuštění. V takovémto případě je ovšem dost problematické kdo má být vlastně tím subjektem odpouštění (všichni Ukrajinci? nebo stačí většina?); nicméně je jisté, že odpouštět tu mohou opět jenom samí Ukrajinci, a nikdo jiný.

  26. Já myslím, pane Poláčku, že levici v Latinské Americe nemůžete posuzovat podle evropských měřítek. V latinskoamerických zemích se za levici vydávají většinou jenom ti, které my tady nazýváme populisty. Liberální levice tam asi nebude moc rozšířená. Můžete na ně sice nadávat (spolu s Golgem), ale taková je prostě tamní realita.

  27. Pokud jde o tu kolektivní vinu, pane Poláčku, tak tam je opravdu problém ohraničení toho „kolektivu“. Je jím národ? A co znamená národ? Jsou to obyvatelé uvnitř hranic jednoho státu? Nebo ti, kteří se k národu dobrovolně hlásí, kteří se cítí být jeho součástí?
    Bydlím na Hlučínsku (i když tady nemám původ). Hlučíňané patřili od slezských válek, které vedla Marie Terezie s Fridrichem Velikým k německému území, národní obrození je nezasáhlo, a tak se cítili jako Němci, i když mluvili moravským dialektem. Po r. 1918 byli vráceni k českým zemím a po roce 1938 byli zase „vráceni“ k Německu. Museli bojovat ve válce na německé straně. Kdyby odmítli, byli by zastřeleni. Po roce 1945 byli opět vráceni k ČSR. Měli snad cítit po válce spolu s Němci kolektivní vinu? Nebo se měli spolu s Čechy radovat z vítězství? Tedy ne, že by jim to u Čechů jen tak prošlo. Taky to po válce neměli jednoduché. Ale vlastně ani před válkou to neměli jednoduché. Proto byli vždy takoví svérázní. A ještě to úplně nevymizelo, i když skoro už ano. Však jsem o tom kdysi napsala článek na Referendum. https://denikreferendum.cz/clanek/30623-hlucinsko-vcera-a-dnes

  28. No ano, paní Hájková, s tou národní příslušností je to někdy opravdu problém. Jako zrovna teď na Ukrajině. Zrovna včera jsem sledoval interview jedné redaktorky ČT s jejím kolegou Michalem Kubalem, který se právě vrátil z Kyjeva, a líčil své zážitky z bojové zóny. A řekl přitom jednu věc: že se sice nyní říká, že pro sjednocení ukrajinského národa fakticky nikdo neudělal víc, nežli Putin svým aktem agrese proti Ukrajině. Že to teď všechny národnostní složky žijící na území Ukrajiny stmelilo v jeden (bránící se) celek. Ovšem M. Kubal řekl, že to je jenom momentální situace, dokud trvá válka. Poté připomněl heslo, že „vyhrát mír je někdy těžší než vyhrát válku“; a řekl že jestli on osobně Zelenskému něco nezávidí, pak právě to že on bude muset „vyhrát mír“. Protože především ruskojazyční obyvatelé Ukrajiny – ti teď budou mít mezi rodilými, ukrajinskojazyčnými Ukrajinci velice těžký život.

    Snad by tato očekávatelná napětí mohl trochu zmírnit fakt, že v zemi velmi populární starosta Kyjeva, boxerský šampión Kličko má ruskou matku, a sám hovoří stejně tak rusky jako ukrajinsky. Ale i tak – usmíření těchto národnostních animozit bude pro Zelenského skutečně bezpochyby velký úkol, a je jenom nutno mu přát aby přitom měl šťastnou ruku.

    Co se těch hlučínských Němců za války týče: ano, já jsem svého času viděl jednu televizní dokumentaci s jedním z nich, který musel také jít do války, i když – samozřejmě – k tomu neměl sebemenší chuť, ale oni byli prostě odvedeni, neměli žádnou možnost se proti tomu bránit.

    Ale s tou kolektivní vinou to bylo problematické i u samotných Němců (tedy z Německa): samozřejmě že většina z nich Hitlera podporovala, a tedy nesla alespoň určitou vinu za jeho činy a zločiny. Jenže – co třeba ti co byli v koncentračních táborech? (A že v nich samozřejmě nebyli ani zdaleka jenom Židé.) Pro ně byla porážka Německa osvobozením, a těm samozřejmě není možno dávat žádnou vinu za nacistický režim.

    Přitom ovšem – ve své eseji Hannah Arendtová uvádí, že je pro ni osobně vždy nesnesitelné, když právě ti Němci, kteří byli odpůrci Hitlerova režimu, se cítí být vinnými (!) za to čeho se dopustili Němci jako národ; zatímco ti kteří skutečně vinni byli, ti se naopak nijak vinnými necítí! Je to nakonec jako vždycky: ti poctiví mají výčitky svědomí i za to, co nespáchali, zatímco ti mravně pokleslí žádné výčitky svědomí nemají.

    A pro Arendtovou byl tento stav o to nesnesitelnější, že princip kolektivní viny odmítala zcela zásadně.

  29. Co se té Jižní Ameriky týče, v daném případě je asi dost irelevantní, jestli se jedná o levici liberální či populistickou. Antiamerikanismem trpí stejně ta jako ona; a jestli to pak vede k tomu že nějaký čelný představitel tamější levice dokonce obhajuje Putinovu agresi proti Ukrajině, pak je to projev naprostého cynismu za jakýchkoli okolností.

  30. Pane Poláčku, takže trpět antiamerikanismem je podle vás nepřípustné, zatímco trpět antirusismem je zcela legitimní?
    Mimochodem, kolektivní vina je nepřípustná (až na to, že si ji může jedinec připouštět sám ze svého vlastního svědomí, jak jste naznačil).
    Ale kolektivní zájmy jsou přípustné, ne? Vždyť na čem jiném je založena politika? Nebo ji chcete úplně zrušit? Myslím tu politiku.
    Ono je tady nebezpečí, že nějaká skupina může své skupinové (čili kolektivní) zájmy vydávat za zájmy všelidské. Podobně, jako to bylo s tím proletariátem, který byl (jak píšu ve vedlejší diskusi) prohlášen za subjekt, jehož nejvyšším zájmem je osvobodit sebe sama (a tím i celé lidstvo) od nadvlády kapitálu.

  31. Mimochodem, v té opovrhované Latinské Americe jsou lidé schopni (přes všechnu svou bídu) mezi sebou poměrně dobře spolupracovat, a jsou vcelku skromní, tak se bez pomoci státu docela obejdou. Existuje tam ona svépomoc (jako družstva apod.), o níž jste se vyjádřil, že funguje jen v zaostalých zemích.
    U nás to bude horší, až se krize prohloubí.

  32. „Fundamentalistická levice se nakonec propracuje k obhajobě Putina proto, že ten je odpůrcem Západu, který je kapitalistický, a proto je nutno Západ zavrhnout…“

    Já bych se fundamentalistické levice zastal. Není v tom sama. Východní kritika západního progresivismu zmátla i jednodušší konzervativce, když v nich vyvolávala dojem, že Rusko je před hloupými výstřelky progresivismu zachrání. (V. Klaus?)

    „V rámci zachování geopolitické rovnováhy“ ovšem Putinovo Rusko podkuřovalo i progresivistům (viz „mírové návrhy“ v jedné asi tak měsíc staré diskusi na DR).

    Hlupákem prostě může být konzervativec, progresivista, i věhlasný bojovník za lidská práva (viz jeho články na DR po ruské anexi Krymu), hlupákem tedy v podstatě může být úplně každý, včetně medvědovitých šelem, neboť jak praví moudrá ruská pohádka, „kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem“. (Teď asi Mrazíka v televizi dost dlouho neuvidíme.)

  33. Mohu být tedy hlupákem i já nebo Vy, pane Poláčku?

    (Zde by snad bylo na místě připomenout, že třeba primitivnímu antisemitismu nebo přesvědčení o „vyšším spasitelském poslání“ (ruského) národa podléhali i velcí géniové. (Například u Dostojevského by to asi nečekal ani Masaryk.)

  34. Občas sleduji diskuse na Referendu. Bohužel, ten nový web není tak přehledný, jako byl ten starý. Abych tedy poznala, kde se diskutuje, většinou jako první najdu na Referendu jméno pana Poláčka (protože on diskutuje velmi často).
    Vyhledavač nabídne nějaké články (ale nerozumím, proč právě tyto). Nejčastěji se tedy dostávám k příspěvkům pana Poláčka přes článek O. Vaculíka „Stoletý Švejk nemůže zemřít“. Už jsem si tak nějak na to zvykla.
    Mimochodem, dnes mě napadlo podívat se, co napsal pan Ondřej Vaculík nového. A představte si, on od září vůbec nic nenapsal, ačkoli kdysi psal hodně. Proč asi? Že by byl nějak unaven? Nebo znechucen?

  35. Paní Hájková, paušální antirusismus je samozřejmě stejně tak neobhajitelný, jako paušální antiamerikanismus.

    Ovšem: ani tady není věc tak zcela jednoduchá. I tady nakonec všechno záleží na zcela konkrétním kontextu.

    Například když jsme zde probírali tradiční ruské vlastnosti, respektive tradiční ruské národní mýty (například ten mýtus ruského spasitelství, jak ho zmínil pan Nushart, nebo – což je horší varianta téhož – mýtus o tom že ruský národ je naprosto oprávněn bojovat proti dekadenci liberálního Západu). Teď je ovšem možno položit otázku: dopouštěli jsme se při této kritice těchto vlastností ruského národa nepřípustné paušalizace (antirusismu), anebo ne?

    Jak jsem napsal, všechno záleží na kontextu. Pokud o Rusech hovoříme v tomto smyslu, pak tím samozřejmě míníme (byť i jenom implicitně), že se to týká VĚTŠINY Rusů. Že je to součástí jejich společné ruské tradice, společné ruské kultury, společné ruské mentality. Ale – nijak tím netvrdíme že by takto byl nutně zatížen KAŽDÝ jednotlivý Rus.

    To za prvé. A za druhé: je také nutno rozlišovat, jestli se jedná o (kolektivním) národním charakteru, anebo o kolektivní vině. To jsou také dvě zcela rozdílné věci.

    Ale vždy – opakuji ještě jednou – je nutno přihlížet ke konkrétnímu kontextu. Vezměme si třeba ten ruský národní mýtus spasitelství. To samo ještě nemusí být vyloženě negativní vlastnost. Sice – z hlediska liberálního Západu – budeme na toto přesvědčení mnoha Rusů hledět asi s určitým nadhledem, ne-li přímo s úsměškem; ale na straně druhé je jim to takto možno „dopřát“, jakožto součást jejich kulturní tradice; a navíc, za určitých okolností to může být dokonce pozitivní vlastnost. (Například není pochyb o tom, že Západ skutečně obsahuje určité dekadentní rysy.)

    Ovšem: jakmile tento mýtus o ruském spasitelství přeroste v pocit jakési vlastní nadřazenosti nad veškerým okolním světem, či dokonce v přesvědčení je Rusové jsou oprávněni tento svůj „lepší charakter“ exportovat do světa násilím – pak už samozřejmě končí jakákoli tolerance.

    ————————

    Co se toho (jihoamerického) družstevnictví týče, je to sice poněkud jiné téma, ale i tady platí, že záleží na kontextu. Proti tomu, když se lidé (nemajetní) dají dohromady, aby si navzájem pomáhali, proti tomu samozřejmě není možno nic namítat, to je pozitivní akt vzájemné solidarity. Ale já proto vždy znovu kritizuji levicovou víru v družstevnictví, protože za ní vždy stojí víra, že postačí prostě založit určitý počet družstev, a že už jenom tím že bude zlomena moc kapitálu nad člověkem. To je nesmírně naivní představa, a ve skutečnosti touto svou omylností nakonec daleko více podvazuje jakýkoli boj proti kapitalismu, nežli aby mu byla k prospěchu.

  36. Ondřej Vaculík: ano, také už jsem si všiml že on nějak přestal psát. Možná že už ztratil chuť, došla mu témata?… Ovšem je také nutno mít na paměti, že on předtím dost článků psal v souvislosti se svou funkcí starosty. Jenže pak ho myslím už nezvolili, takže tím mu přirozeně odpadla s tím spojená témata.

    ————————-

    Deník Referendum: ano, ten byl naprosto chaoticky uspořádaný; ale v poslední době se to přece jenom alespoň do určité míry zlepšilo v tom ohledu, že aktuální články jsou na začátku, potom přijdou ty ještě poměrně nedávné, a až potom přijdou ty úplně staré. Zatímco předtím to bylo naprosto promíchané, někde úplně nahoře byla třeba i témata už rok stará, která už dávno (s výjimkou redakce respektive šéfredaktora) nikoho nezajímala.

    Ale i teď je velmi často výběr článků (které jsou udržovány v seznamu aktuálních) přečasto jenom výrazem něčích osobních náhledů. Celkem vzato je DR stále ještě provozován velmi neprofesionálně.

  37. Pane Nusharte, fundamentalistický pravičák Klaus pro mě není nijak větší autoritou, nežli fundamentalističtí levičáci. 😉 A že se obě strany nakonec sešly na společných pozicích? – No to je přece přesně to, o čem psal ve svém článku F. Golgo! Tedy to, že tato krajní, fundamentalistická levice se nakonec ocitne na pozicích, které klasicky zaujímá (krajní) pravice.

    ———————

    A kdo je či není „hlupákem“? – Tady lze asi plně přisvědčit známému úsloví, že „pouze hlupák nemění své názory“. Ve svých dřívějších letech jsem zastával mnohé názory (například i zmíněný antiamerikanismus), o kterých dnes už vůbec nemohu pochopit, jak jsem je takto mohl zastávat. Nicméně – časem jsem nahlédl jejich omezenost, respektive přímo nepravdivost; opustil jsem je tedy, a osvojil si názory nové, a chci doufat že zralejší, vyspělejší, odůvodněnější.

    „Hlupáctví“ pramení především právě ze zaryté nevůle korigovat svůj vlastní názor, i když vše hovoří pro to že je mylný, nebo přinejmenším pochybný.

  38. Ano, jistě je rozdíl mezi kritikou velmocenské politiky a kritikou vlastností národa. A zase ještě záleží na tom, s jakým cílem a jakým způsobem kritizujeme, zda odsuzujeme, popřípadě zesměšňujeme rasu, kulturu či jiné podobné věci.
    Mimochodem, u těch Američanů se v jisté míře to spasitelství ve vztahu k druhým zemím také vyskytuje. Ale co se dá dělat, momentálně je nejvíc viditelné na Rusech, a docela hrozným způsobem se projevuje – to nelze nijak popřít.
    Taky jsem změnila názor, pane Poláčku. Zatímco před lety bych ještě bývala ochotná zúčastnit se nějaké protiamerické demonstrace, dnes by mě něco takového už ani nenapadlo.

  39. Některých demonstrací jsem ochoten se zúčastnit. Není jich však mnoho. Na protiamerické, abych tak řekl, jsem byl jednou. Nesouhlasil jsem tehdy s výstavbou radaru v Brdech. Hlavní důvod nebyl politický, nechtěl jsem vojenské zařízení 70 km od Prahy. Byl jsem pro maximální otevření a zpřístupnění Brd a těšil se na ně. (Dosud jsem je však neprochodil!)

  40. Já jsem byl na nějaké demonstraci aktivně (a dobrovolně) přítomen vlastně jenom jednou: bylo to během mého studia na mnichovské univerzitě, a jednalo se o to že vláda tehdy chtěla zkracovat stipendia, nebo něco takového. A i když se tedy jednalo o pochopitelnou záležitost, ve vlastním zájmu, došlo mi tehdy, že demonstrace definitivně nejsou nic pro mě. Demonstrace je vždycky masová, stádní záležitost, a něco takového se automaticky příčí mému životnímu nastavení. A za druhé: řečníci na těchto demonstracích jsou vlastně vždy nevyhnutelně demagogové. Z celého složitého komplexu vztahů musejí vždy vytrhnout jenom jeden jediný aspekt, ten vysunout do popředí, a všechny ostatní v jeho jménu a v jeho prospěch popřít.

    Teoreticky vzato bych si mohl dokázat představit, že bych šel na nějakou demonstraci; ale prakticky jenom za zcela výjimečných okolností. Buďto v případě krajní nouze (dejme tomu že by hrozilo že se k moci dostane zase nový Hitler); anebo v případě, že by se přece jenom našel dostatečně velký houfec, s kterým bych mohl bezvýhradně sdílet jeho názory. – Ovšem to už je mnohem pravděpodobnější nový Hitler, nežli onen druhý případ.

  41. Co se toho antiamerikanismu týče: tomu se asi přinejmenším zpočátku nevyhne nikdo, kdo kdy zastával (radikálně) levicové pozice. Nedá se nic dělat, ale člověk ve světě vždy vnímá především vnější představitele, symboly. A kdo bojuje proti kapitalismu, pro něj jsou Spojené státy nevyhnutelně vrcholným představitelem a symbolem právě tohoto kapitalismu.

    Navíc – a to je druhý aspekt – zpočátku má prakticky každý člověk sklon k zjednodušenému vnímání světa. Tedy v oblasti politické k bipolárnímu vnímání. Tady je jasné dobro, a tam je jasné zlo. A kde je zlo (kapitalismu), tam musí být přece špatné všechno od A až do Z. A tak i já jsem byl svého času naprosto pevně přesvědčen, že cokoli jenom Spojené státy podniknou, že to nemůže být ničím jiným nežli projevem amerického imperialismu, neokolonialismu, nebo z jiných zavrženíhodných pohnutek. – Je to svým způsobem skutečně až bezmála schizofrenní situace: jestliže jsem se v poslední době především s příslušníky Levice dostal do ostrých sporů právě na téma antiamerikanismu, pak jsem tu bojoval přesně proti těm pozicím, které jsem svého času sám zastával.

    Jenže – právě proto jsem zmínil tu cestu osobního vývoje. Postupem času člověk přece musí (pokud nechce zůstat ideologicky zaslepeným) pochopit a rozpoznat, že realita je přece jenom o hodně jiná. Že například Spojeným státům je v jejich zahraničněpolitickém konání možno vytýkat leccos; ale že přesto není možné je paušálně démonizovat za každý jejich počin.

    Ano, oni mají (alespoň někteří z nich, respektive některé směry americké politiky) také svůj mýtus vlastní (mravní) nadřazenosti; a zároveň mýtus svého oprávnění tento „americký způsob života“ exportovat i všude do světa. Jenže, nedá se nic dělat: v tomto stále ještě velmi neřádném světě je i tato hegemonistická americká demokracie většinou stále ještě tou lepší, nebo přinejmenším snesitelnější alternativou, nežli cokoliv jiného co se reálně nabízí. Ano, Američané si mnohdy počínají hegemonisticky (především v minulosti); ale přece jenom, hlavním účelem jejich aktivit není podřídit si (přinejmenším ne přímo) cizí země, nýbrž vybudovat v nich politický systém demokracie. A i když je to demokracie buržoazní, „kapitalistická“, přesto jak řečeno bývá většinou stále ještě lepší nežli cokoli jiného.

    Shodou okolností jsem se zrovna dnes na DR v komentáři k novému článku J. Pehe pokusil od sebe oddělit právě tyto dvě stránky západní společnosti vůbec: její stránky pozitivní od jejích stránek negativních: https://denikreferendum.cz/clanek/33875-ceska-republika-je-na-zahranicnepolitickem-rozcesti-muze-se-vydat-novym-smerem

    Jenže právě takovéto složité diferencování si naprostá většina příslušníků radikální (leckdy i té umírněnější) levice chce ušetřit; oni chtějí mít svého jasného opovědného nepřítele, na kterém by mohli vybíjet všechnu svou frustraci ze světa kapitalismu. (Někdy i svou vlastní frustraci čistě osobní.)

  42. Musím k danému tématu připojit ještě jednu konkrétní kauzu. Bylo to – nejsem si už zcela jistý zda v minulém či předminulém roce, ale v každém případě se v Německu konal soudní proces s jedním bývalým dozorcem v nějakém koncentračním, přesněji řečeno vyhlazovacím táboře. Myslím, že to bylo dokonce přímo v Osvětimi.

    Zdálo by se tedy, že o jeho vině nemůže být pochyb. Přinejmenším o vině morální; s vinou ve striktním juristickém smyslu je to trochu jiné, v Německu celá desetiletí nebyly takové osoby stíhány, protože bylo jen zcela výjimečně možné dokázat jim individuální vinu (vraždu). A až teprve v poslední době se změnila jurisdikce nejvyššího soudu, podle které je za vraždu možno pokládat i pouhou účast na oné vraždící mašinérii. – Nutno připojit, že dotyčný sám se na vraždění vězňů osobně nepodílel, byl právě jenom součástí aparátu.

    Ale zůstaňme tedy u toho, že v každém případě morální vina se zdá být nade vší pochybnost jasná. – Jak by mohla být zpochybňována u esesáka, který se (byť i jen nepřímo) zúčastnil onoho vražedného běsnění?…

    Jenže: onen (dnes už starý) muž tvrdil (a přinejmenším to nebylo nijak vyvráceno), že on se snažil z této situace uniknout. Opakovaně žádal o přeložení – na frontu! To znamená: on byl raději ochoten riskovat svou smrt na frontě, nežli aby se nadále musel zúčastnit toho masového vraždění v Osvětimi!

    Tento jeho argument ovšem nebyl soudem uznán; a on byl odsouzen na několik let do vězení.

    Teď se ale nutně vynořují otázky: jak může být za vinného pokládán někdo, kdo udělal všechno co mu bylo reálně možné, aby z dané situace unikl?!… Anebo jinak řečeno: co jiného by od něj právem bylo možno ještě očekávat, aby se nestal vinným podle (současné) německé intepretace trestního zákona?

    Měl snad uspořádat, zorganizovat nějaké povstání v táboře? – Naprosto ireálná představa. Měl se snad pokusit o útěk? – Tím by akutně riskoval svůj život, byl by zastřelen jako zběh.

    Musím zcela jasně říci: kdybych se dostal do obdobné situace, opravdu nevím co jiného bych sám mohl dělat!

    Navíc zde přistupuje i ta nespravedlivost, že po celá desetiletí byli skuteční zločinci německou justicí neobtěžováni; a teď najednou jsou do vězení odsuzováni ti, jejichž vina je fakticky nejmenší.

    Jistě; já jsem osobně onomu procesu nebyl přítomen, nevím tedy co všechno se zde konkrétně projednávalo, jaké byly všechny aspekty dané záležitosti. Ale pokud tam nevyšly najevo nějaké další závažné okolnosti nežli ty o kterých zpravovala veřejná média, pak tento rozsudek nutně zanechává nemalé pochybnosti o jeho spravedlivosti.

    Na straně jedné bez jakýchkoli pochyb ono strašlivé vraždění v německých táborech smrti žádá – a to i dnes – svou odplatu, své potrestání; ale na straně druhé zde stále ve vzduchu visí ona otázka: A co ještě dalšího mohl onen muž ještě vůbec udělat, aby se sám z oné mašinérie smrti osvobodil?…

  43. Když jak viníků, tak obětí žilo ještě hodně, zjednání spravedlnosti (z různých důvodů) vázlo. Bylo zapotřebí nejen hodně času, ale také, zdá se, nízkého počtu žijících v obou kategoriích, aby se jejich (kvantitativně marginální) skupiny dostaly do hledáčku médií, právníků i veřejnosti. Důsledkem byly na jedné straně relativně čím dál přísnější tresty a na straně druhé vyšší odškodnění. Spravedlnost exemplární zvítězila nad spravedlností pro všechny. Dost příznačný jev.

  44. V souvislosti s německým vyrovnáváním se se zločiny nacistického režimu jsem se zrovna v posledních dnech dozvěděl nová, nemálo zajímavá fakta.

    Zatímco západní Německo převzalo – po většinou jenom zcela formálním aktu „denacifikace“ – do státních služeb naprostou většinu soudců kteří soudili už pod Hitlerem, pak v Německu východním bylo odstraněno 90 procent těchto soudců z nacistického režimu! I za tu cenu, že na jejich místa musely hromadně nastoupit „rychlokvašky“, noví soudci s jenom velice krátkým vzděláním.

    Zdálo by se tedy napohled, že komunistické východní Německo se alespoň v tomto bodě osvědčilo mnohem lépe, mnohem důsledněji ve svém antifašismu nežli Německo západní, „demokratické“; jenže faktický stav byl ten, že ve východním Německu bylo za nacistické zločiny odsouzeno procentuálně sotva více pachatelů, nežli v Německu západním!

    Buďto tedy bylo opravdu natolik obtížné prokazovat pachatelům jejich vinu; anebo ale svou velkou roli hrál ten fakt, že východoněmecký – navenek tak rozhodně antifašistický – režim měl snad ještě méně skrupulí nežli ten západoněmecký, přejímat bývalé nacisty do svých služeb.

    A velkou otázkou také je, jestli oněch 90 procent bývalých soudců ve východním Německu nebylo propuštěno ne proto, že působili za nacistického režimu – ale spíš proto, že (nakonec obdobně jako u nás) nebyli novému režimu pohodlní z důvodů ideologických.

  45. Tedy, paní Hájková, ten Iljin a jeho fantasmagorie, to je skutečně silná káva!

    Ovšem – co jsem se o něm právě teď dozvěděl v německé Wikipedii, pak on nebyl jenom nějaký blouznivec; v každém případě to byl zřejmě velmi kompetentní filozof, jeho interpretace Hegelovy dialektiky prý byly na velice vysoké úrovni. A co se jeho představ o uspořádání ruské (postkomunistické) společnosti týče, tak toto uspořádání mělo být sice autoritativní, ale nikoli totalitní; a stát se ke svým občanům měl chovat především „vychovatelsky“. – Kromě jiného vyprávěním pohádek a mýtů. 😉

    Co k tomu říci? – Nemohu dost dobře soudit, sám jsem z Iljina nic nečetl. Ale celé to na mě působí tím dojmem, že on to vlastně vůbec ani nemyslel nijak zle; ale jasně se tu ukazuje, jak o sobě dobrá myšlenka může vyústit ve zcela deformovanou praxi. S tou samotnou myšlenkou „národní jednoty“ bych se mohl do určité míry ztotožnit; svého času jsem na ni sám věřil. Je to ostatně myšlenka nejen fašistická, ale stejně tak i komunistická. Ale právě tady se ukazuje, k jakým koncům to vede, když tato idea „národní jednoty“ není vyvážena principem plurality, individuální svobody. Pak tato „národní jednota“ vede nevyhnutelně k autoritativnímu způsobu vládnutí; a od něj je pak už jenom krůček k holé diktatuře.

    Co se té mé poznámky týče, že onen Iljin to snad „vlastně vůbec ani nemyslel nijak zle“ – to mi teď připomnělo koncert na podporu Ukrajiny, který se konal na Václavském náměstí, snad hned za týden po ruské invazi. Vystupovala zde také známá skupina „Pražský výběr“, s M. Kocábem jako frontmanem. Ten zde jako první zazpíval už jednu jejich starší píseň; která ale v dané situaci zjevně mířila na Putina.

    Tato píseň začíná větou, vlastně mluveným sdělením „Znal jsem jednoho takovýho chlápka, co moudrosti moc nepobral“; a v dalším textu se pak objevuje věta:

    „A nemyslel to snad ani zle – starosta
    Však bohužel, na co šáh
    Tam sto let tráva nerostla“

    A pak ještě dále:

    „Kdyby se tolik nesnažil, akorát
    A čím víc se snažil pomáhat
    Tím víc ten chudák škodil“

    Ostatně, celý text písně je možno shlédnout zde; opravdu to není nijak marné čtení, právě v dané situaci: https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/prazsky-vyber/snazivec-56494

    Ještě jednou tedy, o co se tu jedná: ano, na tomhle světě je vlastně spousta takových, kteří „to vůbec nemyslí zle“; jenomže jakmile se jim nechá volná ruka, bez jakékoli kontroly, bez jakékoli protiváhy – pak nevyhnutelně dojde k tomu, že „na co sáhne tam sto let tráva neroste“. A čím víc „dobra“ se snaží zavést, tím hůře. Ano, Iljin to nemyslel zle; on chtěl jenom obnovit „pospolitou duši ruského národa“. Putin to vlastně také nemyslí zle – z pohledu vládce ruské říše. A on je bezpochyby doposud železně přesvědčen, že svým útokem proti Ukrajině jedná naprosto oprávněně, v nejlepším zájmu ruského (a i „pravého ukrajinského“) lidu. A vůbec není schopen si připustit, jak naprosto je se svými představami vedle.

    Snad by se mohla (jmenovitě v Rusku) zavést nová modlitba: „Bože, chraň nás před těmi, co to s námi myslí dobře!“

  46. No, tak komunismus se od fašismu poněkud liší, pane Poláčku. Komunismus nepředpokládá žádnou pospolitou duši, ale společný (communis) majetek (především hmotný), k němuž budou mít všichni přístup, budou ho společně spravovat. O žádné hierarchii nemůže být řeč. Není ani řečeno, že ta komuna bude národem. Spíš obcí.

  47. Já bych řekla, paní Hájková, že pokud si někdo vytvořil představu o komunismu, byla to jeho fantazie, protože oficiální ideologie se tomu vyhýbala. Na rozdíl od podrobně rozpracované cesty, jak ke komunismu dospět.
    Proto byly tak oblíbené vtipy, které si braly na mušku některé detaily onoho bájného, těžce vytouženého života v komunismu.

  48. Pospolitá národní duše či národ jako jedno organické tělo jsou také vybájené, paní Zemanová. Nebo možná jde o jakousi reminiscenci na dávné časy?

  49. Ale jistě, paní Hájková, že komunismus se „poněkud“ liší od fašismu. Ale to nic nemění na tom, že jsou tu přítomny i určité společné rysy. V každém případě oba tyto ideové směry vznikly jako negace standardní liberální, individualistické demokracie; a pak je jen samozřejmé, že jakožto negace musí vyznávat princip opačný, tedy princip pospolitosti, kolektivismu. Společné vlastnictví výrobních prostředků nebyl pro Marxe konečný cíl, nýbrž pouze prostředek. Institut společného vlastnictví měl představovat návrat k tomu, co Marx považoval za výchozí, a tedy za přirozený stav: stav vzájemné komunitní pospolitosti. Jestli tuto komunitní pospolitost nazveme či nenazveme „pospolitou duší“, to je už jenom otázka zvolené terminologie. V každém případě zde měl panovat duch oné vzájemné pospolitosti a soudržnosti.

    Ano, jedním z klíčových rozdílů mezi fašismem a komunismem je v tom, že v komunismu neměla existovat žádná hierarchie, žádný „vůdce“. V komunismu měli vládnout všichni (pracující). Zatímco fašismus – ano, ten má ve své samotné podstatě zabudován rekurs na bájné kmenové vůdce (respektive v případě Itálie na římského císaře-imperátora), který svůj lid vede do (ovšemže vítězných) válek. Což je ostatně právě ten princip, který nyní funguje v putinovském Rusku.

    Bude proto nemálo zajímavé sledovat, co se stane, jestliže Rusko válku s Ukrajinou prohraje. Prohrané války v tomto modelu nejsou zabudované, a nejsou vlastně ani přípustné. Prohravší kmenový vůdce ztrácí svou legitimitu; a podle všeho v daném případě i Putin – přes všechnu svou autokratickou moc – bude mit zřejmě značné potíže svou pozici uhájit.

  50. Myslím si, pane Poláčku, že komunismus nelze chápat jako negaci liberální demokracie. Záleží na tom, co zde znamená slovo „standardní“ a co „individualistický“.
    Rozhodně se nedá říct, že by na Marxově komunismu mělo být něco nedemokratického anebo konzervativního. Pokud bychom slovem „liberální“ mysleli volný, svobodný, pak je to přesně to, o co Marxovi šlo. Marx určitě nechtěl společnost, kde by byl někdo nesvobodný, ba dokonce kde by musel být jakousi „buňkou“ něčeho vyššího. Naopak, každý člověk měl být svobodným individuem.
    Totiž, vzhledem k tomu, že se Marx domníval, že člověk je ve své podstatě dobrý, pak by svobodný a volný člověk podle jeho představ naprosto nemohl dělat nic špatného, ale teprve by byl tím pravým člověkem.

  51. O tomhle tématu jsme už jednou (přinejmenším) mluvili, paní Hájková. Jistě, Marx si přál „svobodné individuum“; ovšem ty prostředky které k tomuto cíli měly vést byly čistě kolektivistické.

    Je například velmi symptomatické, jak tvrdé a nesmiřitelné boje Marx vedl proti všem vyznavačům anarchismu – Maxovi Stirnerovi a Bakuninovi především. Právě ti byli radikálními vyznavači naprosto nepodmíněné individuální svobody – a Marx jim vytýkal a předhazoval právě to, že svým individualistickým pojetím člověka ho vytrhávají z celospolečenského kontextu jeho existence. Přičemž – těmto zastáncům anarchismu je nutno přiznat, že oni ve svých výhradách proti Marxovu projektu komunismu s až prorockou jasnozřivostí předpověděli, kam tento Marxův komunismus povede: k nakonec mnohem většímu znevolnění člověka, nežli k jakému dochází v samotném kapitalismu.

    Liberalismus a (marxistický) komunismus se od sebe zcela zásadně liší tím, že liberalismus vychází z ničím nepodmíněné svobody individua. Něco takového by ale Marx sám nikdy neprohlásil, nikdy neuznal. Člověk je u něj vždy podmíněn, právě společenskou stránkou své existence.

    Nebo ještě jednodušeji: podle liberálů je člověk plně svobodný jenom ve své individualitě; zatímco podle Marxe může být člověk svobodný jenom a pouze prostřednictvím své společenskosti, ve spojení s životem celé společnosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.