Eva Hájková
Seděla jsem v autobuse a přemýšlela nad nějakými (snad filosofickými?) problémy, které mi nedají pokoj. Přemýšlela jsem, jak odpovědět na určité otázky položené diskutujícími v jedné internetové diskusi. Přemýšlela jsem, až jsem zapomněla sledovat cestu. Najednou jsem se „probudila“ a uvědomila si, že jsem měla už dávno vystoupit.
Byli jsme s mým manželem domluveni, že se sejdeme v OBI, protože měl v plánu, že toho dne skončí dříve v práci. Já jsem měla vystoupit z autobusu, který jezdí od nás do Opavy, hned na kraji města, na zastávce Zempro. Obvykle tam nevystupuji, protože to je příliš daleko od centra. Jezdívám proto ještě o dvě zastávky dál. V tom byl ten háček. Podlehla jsem rutině. Navíc jsem nechala volně plynout své myšlenky, místo abych sledovala, kde jsem.
Při tom svém přemýšlení jsem zapomněla vystoupit u Zempra. Dokonce jsem přejela ne jednu, ale hned dvě zastávky.
Když jsem si uvědomila situaci, tak jsem ihned volala Jardovi, jenže ten už v práci nebyl. Začala jsem se ve voze cítit jako na trní. Ke všemu bylo před třetí hodinou odpoledne, takže dopravní špička. Autobus se zdržoval na křižovatkách. Čekala jsem nalepená na dveřích a netrpělivě přešlapovala. Konečně autobus zastavil, já jsem vyletěla ven a namířila si to opačným směrem. Zpět do OBI to bylo daleko. Pěšky bych šla dlouho, rychlou chůzí bych se unavila, tak jsem doufala, že pojede trolejbus „Dvojka“, který má ale zastávku o kus dál.
Jel. Zase stál na křižovatce a já netrpělivě u dveří. Představovala jsem si, jak můj manžel, který nemá v pořádku oči, bloudí v OBI mezi regály a marně mě hledá. A nemá u sebe ani mobil, aby mi zavolal. Nadávala jsem si, jak jsem nepozorná. Na předposlední zastávce mě najednou napadlo ohlédnout se dozadu. A tam na zadním sedadle seděl Jarda. Taky se cestou z práce trochu zdržel, takže byl teprve na cestě do OBI. Jak já jsem se zaradovala! Šla jsem hned k němu a oslovila ho.
Byl překvapen, že jedu s ním, když mám přece čekat v OBI. Tak jsem mu vylíčila, jak se mi podařilo přejet dvě zastávky. Jarda řekl, že je mi to podobné, že jsem asi zase byla „duchem nepřítomná“. Jemu se tohle nestává. Řekla jsem, že to bylo jistě způsobeno Božím řízením, že se i on trochu zdržel, a proto jsme se setkali v tom trolejbuse. Můj nevěřící muž se tomu zasmál, protože si myslel, že jsme měli jednoduše „kliku“, a proto jsme se neminuli.
Vím, že mu jeho přesvědčení nevymluvím. Ale ta myšlenka, že Bůh zařídil, aby se mnou můj manžel jel ve stejném trolejbuse, mě naplnila důvěrou a nadějí.
Nemohu si pomoci, ale při čtení tohoto článku o moci Boží musím myslet na kázání papeže Františka před několika dny, kdy se u příležitosti nadcházejících Velikonoc modlil za mír na Ukrajině; a přitom prohlásil, že je v moci Boha nastolit tam mír, i když se zdá že tento konflikt je trvalý.
Tady pak ovšem není dost dobře možno vyhnout se „dětské“ otázce: a když je tedy v moci Boha zařídit mír na Ukrajině – proč tak potom neučiní? Proč svou mocí nezastaví, nezarazí toto zběsilé vraždění?…
Odpověď by logicky byla možná pouze dvojí: buďto Bůh toto zabíjení zastavit chce – ale nemůže. Anebo může – ale z jakýchsi podivných důvodů nechce.
Ale alespoň tedy jak chce, tak i může zařídit setkání dvou lidí v trolejbusu… 😉
To máte tak, pane Poláčku. Kdyby měl Bůh zastavit vraždění na Ukrajině, zřejmě by to musel nějak udělat proti vůli lidí, kteří vraždit chtějí. Aspoň tedy někteří chtějí. A to je zřejmě problém.
Zatímco setkání v trolejbuse nebylo proti ničí vůli. My jsme totiž měli vůli se setkat, i když původně jinde.
Na druhé straně jsem si vědoma, že jsme na to neměli žádný nárok. Bůh nám chtěl možná udělat radost.
Také občas se svou milovanou sledujeme historii těch našich zázračných “ lží“ ve světě ke kterému jsme nebyli správně uzpůsobeni.
V každém případě se zdá, pane Petrasku, že Váš počítač je už zase provozuschopný, což je bezpochyby potěšitelné zjištění. 🙂 Nicméně mě stále překvapuje, že se sem můžete (po změně poskytovale našeho webu) přihlásit ze Švýcarska; mně samotnému to z Německa není možné, alespoň čas od času musím prostřednictvím VPN předstírat, že se připojuji přes český server. – Nebo také používáte VPN?
———————————
„ve světě ke kterému jsme nebyli správně uzpůsobeni“ – pane Petrasku, zrovna v minulých dnech jsme si právě na toto téma psali s jedním mým německým známým (a zároveň nejlepším přítelem). I on je – stejně jako já – svým způsobem outsiderem v tomto světě; prostě už jenom tím že o věcech přemýšlíme a je hodnotíme svým vlastním, nekonvenčním způsobem. On mi pak psal že má jednoho známého, který má vlastně vůbec osobní potíže s tímto světem nějak vyjít, ale na straně druhé (respektive právě proto) je možno s ním vést velmi zajímavé a přínosné hovory na téma umění; a mám pocit že i na religiózní témata, že on (ten jeho známý, dřívější spolužák) občas nějaké své myšlenky či texty přednáší v nějaké církevní skupině.
Tak mě teď v této souvislosti napadá, jaký je vlastně kauzální řetězec v daném ohledu: musí člověk být nějakým způsobem v tomto světě outsiderem, aby začal o věcech přemýšlet poněkud více do hloubky; anebo je tomu naopak tak, že právě tím že člověk začne přemýšlet trochu jinak nežli jak je tomu zvykem, že tím se automaticky dostane na okraj společnosti?…
To správné uzpůsobení je Sooeinesache – Okraj či střed zaujímáme následkem mnohdy nám neznámých dispozic. Naše přemýšlení/světonázor je proto daný jednak pohledem ze společenského středu (omezený výřez jasných kontur), či okraje (sice zkreslená, ale celá plocha) společnosti. Přemýšlení nám pouze umožňuje formulovat zjištěné.
Protože člověk není schopen nezkresleného/ultimativního pohledu nabízí pozice na okraji společnosti větší možnost otevřené hravosti…..bych se pokusil ustát test
Sooeinesache je naše schopnost poznat/vědět kde jsme doma…….neb málo kdy potkáme v té naší přírodě něco ve formě krystalicky čisté.
Co se VPN dotejčí – nic nepředstírám, popř za mne můj drahý AVAST.
„Okraj či střed zaujímáme následkem mnohdy nám neznámých dispozic“ – pane Petrasku, já bych v tomto ohledu přece jenom určitou dispozici či působící faktor viděl. Nebýt ve středu, nýbrž na okraji – to je vlastně vždycky určitým aktem negace. Není pochyb nejen o tom, že tento střed je většinový; ale jde i (a snad především) o to, že tento střed všechny členy populace velmi usilovně (a většinou právě velmi úspěšně) láká k sobě. Už čistě z hlediska hospodaření s životními energiemi to vyžaduje mnohem menší výdaje energie, když daný jedinec splyne s davem, s tímto indiferentním středem; když – jak vlastně už kdysi dávno zpíval Waldemar Matuška – když říká co se má a dělá to co se od něj očekává.
Opustit tento – pohodlný a bezpečný – střed, to je tedy vždy určitým aktem negace, vzdoru. Přičemž ovšem motivy této negace mohou být velice různorodé. U mnohých se nejedná o nic dalšího, nežli o čiré kverulantství. To jsou jedinci, kteří nejsou schopni vyžít prakticky s nikým; a ze své negativity si vytváří svůj náhražkový životní modus, program a náplň.
Může se ovšem jednat také o akt záměrný, motivovaný politicky, ať zprava či zleva. Ovšem – fakt je že i takto politicky zdůvodňovaný akt vydělení se ze středové společnosti bývá přečasto výsledkem „nevědomých dispozic“.
Přičemž: politicky vyhraněné pozice a životní postoj kverulantství se navzájem naprosto nemusí vylučovat.
Dalším motivem pro ocitnutí se na periférii společenského a názorového spektra může být ovšem i čirá nechuť být součástí většinového stáda. Tato motivace se může zdát být příbuzná či totožná s kverulantstvím; nicméně jedná se o něco zásadně jiného. Kverulantství je neschopnost vyžít s uspořádaným lidským světem; zatímco onen zde zmíněný postoj je pouze vzpouzení se splynout s průměrností, s bezmyšlenkovitostí stáda.
Ovšem – i tento postoj antistádnosti ještě sám nic nevypovídá o charakteru tohoto aktu vydělení se ze středové společnosti. Poslední – a rozhodující – motivací a popudem k tomuto driftování k okraji společnosti není nic jiného, nežli docela „obyčejný“ sklon k samostatnému myšlení. Kdo se rozhodne k tomuto kroku, k tomuto životnímu postoji samostatného myšlení, ten se automaticky dostává mimo onen většinový střed. Přitom – ono by to v podstatě principiálně nemuselo být nutné. A například celé osvícenství bylo vlastně postavené na předpokladu, že „myslet je normální“. Že tedy i onen většinový příslušník moderní, racionálně myslící a uvažující společnosti bude samostatně a svébytně myslet.
Důvod, proč nicméně pravidelně dochází k oné názorové diskrepanci mezi středovým člověkem a mezi tímto samostatně uvažujícím byl zmíněn výše: protože samostatné myšlení vyžaduje mnohem více energie. Mnohem více úsilí, mnohem více námahy; a přečasto i mnohem více rizika. A proto naprostá většina členů standardní společnosti volí tuto jednodušší, pohodlnější, méně úsilí stojící cestu. A proto se každý, kdo se těmto zvýšeným výdajům a rizikům nevyhýbá, se nutně ocitá na okraji, periférii společnosti.
A svým způsobem vlastně může být rád, že (respektive dokud) si ho tento netečný střed nevšímá; protože když si ho všímat začne, pak v naprosté většině jenom z toho důvodu, že je (tento střed) podrážděn nepohodlnými a „provokativními“ myšlenkami a postoji onoho společenského outsidera.