Eva Hájková
ČERVNOVÝ SOUMRAK
Tajemný okamžik před západem slunce
které svým měkkým žlutým světlem
přes ornamenty záclon
rýsuje stíny na zdi pokoje
Otevřeným oknem
vplouvá do domu
ptačí švitoření
vůně jasmínu a sena
a svěží vlhkost blížícího se deště
Ach léto
léto před slunovratem
Tebe tak chytit
a zavřít do památníku
Jenže to nejde
Leda tak uložit
do paměti duše
Uletíš rychle
jak vlaštovky
od prázdných hnízd
PO SLUNOVRATU
Vrcholné léto je tu
Odkrytí až k nahotě
opájíme se jeho žárem
Horké střechy žízní po dešti
Města s rozpálenou dlažbou
pod chodidly
se pomalu vyprazdňují
Je čas odpočívat
Vytratit se někam
do stínu lesa
Přelom slunovratu je tichý
jak otočení listu
v kalendáři
Slunce stoupalo vzhůru
a teď změnilo kurs
Bude nenápadně ztrácet na síle
než léto dohoří
jak suchá tráva
To nač jsme čekali
to už je za zenitem
jak zralý lidský věk
Ještě se budeme těšit
z mnoha plodů léta
ale jahody
to už nebudou
Nebýt této básničky paní Hájkové, vůbec bych si neuvědomil že léto už vlastně dosáhlo svého přelomu. Jaro bylo (alespoň zde v Mnichově) dlouho studené, takže jsem měl pocit že pravé léto nastalo až teprve někdy před týdnem.
Tím spíš pak člověka zasáhne melancholická nota básniček vypovídající o nezadržitelné pomíjivosti přítomnosti našich životů. Co s tím nadělat? Uložit do paměti duše; jahody koupit zmražené?…
Trochu jsem váhal, jestli následující úvahu mám umístit do obecného Fóra, anebo sem. Ale nakonec jsem se přece jenom rozhodl využít aktuální příležitosti a rozhodl jsem se pro toto umístění.
Jedná se totiž o to, že jsem dnes četl i básničku jiného autora. A to sice v březnovém vydání magazínu Listy. Které jsem mimochodem četl poprvé po hodně dlouhé době. Ale musím říci: nad touto „básničkou“ jsem pouze bezradně kroutil hlavou. Nejen proto že zde jakákoli snaha o rým byla – ve jménu postmodernismu – zřejmě už definitivně pohřbena jako nepotřebná veteš; ale i samo obsahové sdělení jejího textu přesahovalo schopnosti mé interpretace.
„Naštěstí“ zde v tomto ohledu za mě zaskočil někdo jiný, a onen básnický text příslušným způsobem analyzoval. Že prý toto a ono slovo vyjadřuje takovou a takovou symboliku. Může být; nicméně já shledávám být krajně nešťastným, když se musí poezie dešifrovat prostřednictvím nějakých komplikovaných intelektuálních analýz. Totiž, už samotná básnička budila silný dojem, že byla napsána „z hlavy“; tedy podle jakéhosi autorského plánu. Prostě – že se jednalo o dílo intelektuálské. Které pak bylo také odpovídajícím způsobem interpretováno.
Nemám takový přehled o současné básnické tvorbě; ale někdy se zdá, jako by se z ní zcela vytratil niterný prožitek autora, jeho duše. Píše se intelektem, nikoli citem. To je ale vždy na úkor přesvědčivosti daného díla; a u poezie zvlášť.
Proto bych chtěl touto cestou – a na pozadí tohoto kontrastu – vyjádřit potěšení nad tím, že my zde máme díky paní Hájkové v dnešní době bezmála už jenom exkluzivní možnost těšit se poezií, která je stále ještě tvořena s citem, na základě prožitku duše.
Takže: díky a je tak dál, paní Hájková! 🙂
Vybral jste zase hezkou fotku. Taky ráda fotím trávy proti obloze. Člověk se k tomu musí sklonit.
Některým lidem se ty mé básničky nelíbily, právě protože jsou smutné. Obávali se zřejmě, že by z nich mohli dostat špatnou náladu. Jedna z mých starších sester mi řekla: Proč nenapíšeš něco veselého? Ty na to přece máš!
Čímž mě patrně chtěla povzbudit k optimistické tvorbě.
Paní Hájková, znal jsem kdysi jednoho mladého, začínajícího malíře (autodidaktika, nevzali ho na akademii). Ten maloval prakticky výhradně jenom negativisticky zaměřené motivy. Já jsem mu to také opakovaně vytýkal, tento jeho jednostranný negativismus. Nicméně: i tyto jeho „černé“, morbidní výjevy měly velkou intenzitu svého vyjádření. Bylo naprosto zřejmé, že on nemaluje „jen tak“, nýbrž že takto nějakým způsobem zobrazuje své niterné vidění světa. A mně byly i tyto jeho „depresivní“ výjevy stále ještě mnohem cennější, nežli kdyby maloval jenom nějaké lacině útěšné, či dokonce kýčovité idylky.
Autenticita uměleckého projevu je nakonec vždycky to ze všeho nejdůležitější.
Je samozřejmě příjemné, když je člověk optimistický, radostný a veselý. Vyzařuje to z něho a působí i na jiné. Může to mít vliv na jeho (pocit) zdraví , zvyšuje to jeho spokojenost a výkonnost. Takže nezbývá než doporučit (v míře, která ovšem nezavání oblouzením).
Na druhé straně je ovšem známo, že mají-li se lidé příliš dobře, jako mnozí dnes, hlavně však v porovnání s jiným obdobím svých životů, málokdy ze sebe vydají vskutku velké výkony. Dějiny umění (a moderního zvláště) dokládají pravidelně, že plodná léta mívají tvůrci, kteří zažívají někdy novou lásku, ale častěji novou krizi. Spokojení přestávají tvořit.
Přečetl jsem dost knih a viděl nemálo filmů a o ještě větším množství obsahů mám ponětí zásluhou svého bratra. Svou zkušenost mohu shrnout v celkem banální konstatování: Umění má blíže k negativnímu vyznění, ke koncům spíše tragickým nebo otevřeným, zatímco šťastné jsou docela řídké.
Vysloveně pozitivní příběhy jsou v seriózním narativním umění až příliš vzácné, takže ti, kdo je potřebují, jsou vytlačováni mimo jeho hranice. Z několika průzračných příběhů beze stínu, na které si vzpomínám, jmenuji pro případné zájemce Dva lidé A. A. Milnea. Autorův slavným dětem (původně jednomu dítěti) určený Medvídek Pú už končí, pro dospělejšího čtenáře, pocitem velké, i když nutné ztráty dětství. Převaha silně „ztrátových“ příběhů souvisí nejen s jejich běžností a typologickou mnohostí, ale především s faktorem, jímž je jejich závažnost. Už řecké antické tragédie, stejně jako Shakespearovy, jsou určitě obdivovanější a více oslovující než komedie. A stejně je tomu až podnes. Druhou stranou této skutečnosti ovšem je, že někteří autoři až příliš cílí na to, co je snazší, tedy černé, a vzchází z toho pak úpadková díla. V případě výtvarného umění, dokonce architektury, by rezignace na milou krásu skoro všeobecná být neměla.
Byly doby, kdy básničky nechyběly v časopisech, ba dokonce v novinách. Jestliže se Listy (rovněž je už dlouho nedostávám do rukou) o něco takového, stejně jako tyto Dialogy, stále ještě snaží, zasluhuje to uznání. Mnohé se v mediálním světě mění, aniž si to člověk hned uvědomí. Do určité doby to ta tištěná až přeháněla např. s karikaturami. A pak „šlus“. I když, vlastně nevím, papírový, tedy opravdový tisk jsem vzdal vlastně komplet. Rezignace na inteligentní regulaci má následky i v případě lidí, kteří ji upřednostňují a obhajují…
Ale ještě k těm básním. Sice je pro sebe, či svým láskám, psal leckdo, ale vytištěno jich nebylo mnoho a ty si přece jen našly čtenáře. Dnes asi velmi ubylo právě jich, těch, kteří si zarecitují poezii (zvláště lišící se podstatně od tradiční). Básně už prý čtou jen básníci (pro ně asi bývají i psány), i když já říkám, kdoví jestli a kdoví taky jak je čtou.
Vzpomínka. Byl jsem jednou, celkem shodou okolností, na autorském čtení a autogramiádě v Luxoru. Bylo tam hvězdné obsazení: básníci Jiří Kuběna a již stařičká francouzská legenda Yves Bonnefoy (oba už po smrti). Tvořili se svými asi dvaceti obdivovateli rezistentní ostrůvek v prvním patře největšího českého knihkupectví. Všude kolem byl provoz jako v úle a nikoli poezie, ale bestsellery lákaly svými ošklivými barvotiskovými obálkami.
Krásný text A. Borziče o létě vyšel v Tvaru.
https://itvar.cz/citeni-leta?fbclid=IwAR241cKCYppeJ_HHQC_WD1zL-JofoQbC_byr8tbNeIWI65XzswoqWW-QVYc
Nevím, nemohu si pomoci, ale nějak příliš mě ten Borzičův text nestrhl. Chápu samozřejmě co chce vyjádřit; ale takovýchto „splynutí s veškerenstvem“ jsem svého času v esoterické komunitě zažil příliš mnoho, nežli aby se mě při dalších snahách v daném směru nezmocňovala určitá skepse. Toto „splynutí“ bývá totiž přečasto značně povrchní, stačí se příslušnými technikami přenést do stavu mystického vytržení. Naprosto nechci tvrdit že je tomu tak ve všech případech; ale jak řečeno na základě čistě osobní zkušenosti jsem v této oblasti spíše skeptický.
Co mě ale v onom textu zaujalo byl citát o tom, že „súfijští mystici v této souvislosti hovoří o stesku po absolutní kráse“. To je něco, pro co mám plné pochopení, s čím mohu plně souznít. „Stesk po absolutní kráse“ – ano, na tom něco je, člověk, lidská duše touží po této absolutní kráse, ale zároveň ví nebo spíše ve svém nitru tuší, že tento nejvyšší vrchol vší krásy je jí nedostupný. Že jí navždy bude dopřáno zahlédnout jenom krátké záblesky z ní.
A nejen krása; možná že všechno absolutní, dokonalé v nás budí tento stesk. Stesk po něčem, co je nejvlastnějším základem našeho žití, ale čeho nikdy nemůžeme dosáhnout, nanejvýš snad ve svém snění.
Hérakleitos kdysi napsal, že právě ve snu člověk získává vhledy do těch nejvyšších pravd.
K tomu co psal pan Horák že dnes nás básně provázejí životem daleko méně: já mám pocit, že dříve byl život pomalejší. Že tehdy přece jenom zbývalo více času na zastavení se, na tiché ponoření se do textu.
To je jedna věc; a druhá věc je ta (a ta bude možná rozhodující), že především šedesátá léta měla sama svou vlastní atmosféru určitého poetična. V básních proto mohla mysl nalézat rezonanci s tím, čím ona sama žila, co bylo nějakým způsobem realitou její žité přítomnosti. Zatímco dnes? Komerční myšlení, počítačový věk, industriální a postindustriální věk – a poetika?… V takovémto prostředí je poezii možno tvořit vlastně jenom jaksi v opozici proti duchu doby, nikoli v souznění s ním.
Ještě k roli smutku jakožto zdroje umělecké inspirace: ano, je tomu tak, já vždycky znovu říkám že umění vzniká z pnutí, a pnutí vzniká z touhy, a tedy touhy nenaplněné, neboť naplněná touha ztrácí charakter pnutí.
Samozřejmě může existovat i pnutí ryze umělecké, tedy mezi světem a básníkem/tvůrcem, tvůrce tuší ve světě tajemství bytí, ale nedokáže (zprvu) toto tajemství uchopit, vyjádřit, a proto vzniká toto pnutí v jeho duši. Ovšem – osobní smutky, či přímo osobní traumata mohou toto ryze umělecké pnutí mnohonásobně zesílit.
Ještě k úvodnímu obrázku: paní Hájková, já bych vlastně vybral jinou scenérii, ta působila ještě poněkud tajuplněji, ale byla s červánky, respektive s rudou září večerní oblohy, zatímco Vy jste psala o žlutém světle, v tomto ohledu byl výběr mnohem užší, musel jsem chvíli hledat nežli jsem našel něco příhodného.
Červánky mohou být i žluté nebo oranžové, jak píší zde:
https://www.nase-voda.cz/cervanky-meteorologicky-jev-vznikajici-diky-vode/
Na konci toho textu se zmiňují o rozdílu mezi večerními a ranními červánky. (Večerní prý značí hezké počasí druhého dne, zatímco ranní špatné počasí téhož dne).
Je zajímavé, že se o tom zmiňuje i Ježíš v MT 16, 2-3
Mt 16
1 Potom ho přišli pokoušet farizeové a saduceové. Žádali ho, aby jim ukázal nějaké znamení z nebe.
2 Odpověděl jim: „Večer říkáte: ‚Bude hezky, nebe se červená.‘
3 Za svítání ale: ‚Dnes bude ošklivo, nebe se červená mraky.‘ Umíte rozeznat nebeské úkazy, ale znamení těchto časů rozeznat neumíte?
Červánky – to mi zase připomnělo jednu písničku, s názvem „Až jednou červánky“: https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/ulrychovi-hana-a-petr/az-jednou-cervanky-101446
Tato písnička byla součástí LP-desky Petra a Hany Ulrychových „Nikola Šuhaj loupežník“ https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/ulrychovi-hana-a-petr-4651/nikola-suhaj-loupeznik-57699. Tato deska by pro mě svého času jedinečný objev, ve stísněných časech normalizace už jenom čistě hudebně náhle přímo vpád ryzí a čisté moravské hudebnosti, a obsahově velice silný příběh o lásce a vzdoru. Ona písnička „Až jednou červánky“ je součástí finální fáze celého příběhu, dramatické scény zabití Šuhaje jeho vlastními zrádnými druhy. Když Hana Ulrychová svým plným, znělým altem vyzpívala vrcholný okamžik děje „zabili ho na pasece“ – tento moment evokoval v posluchači mimořádně intenzivní pocity vlastní účasti v tomto příběhu odboje a zrady. Po dlouhá léta, a ještě i v emigraci byla tato deska jednou z mých největších duševních opor.