Prostor ticha


Eva Hájková


Když jsem byla mladou maminkou, toužila jsem po tichu. Cítila jsem přímo naléhavou potřebu ticha, protože od třiadvaceti můj život dlouhá léta doprovázel dětský křik. První dvě děti se nám narodily ani ne rok za sebou. Dcerka ještě ani pořádně nechodila a už měla mladšího bratra. Spadla jsem do toho po hlavě, protože před jejich narozením jsem se nemusela prakticky o nic starat. A najednou jsem je měla ve dne v noci okolo sebe.

Nebyla jsem právě nejlepší matka. Byla jsem nervózní a bezradná matka. Nesnesla jsem, že si manžel, když přišel z práce, pustil k jídlu rádio. Rušilo mě to. Já jsem alespoň u jídla potřebovala ticho. Zpočátku se děti budily několikrát za noc. Krmení, přebalování, koupání, praní plen a dětského prádla, nákupy s kočárkem, uklízení, míchání Sunaru, vaření zeleninových polévek a kašiček…. Párkrát se stalo, že jsem vůbec nestihla pro sebe a pro manžela uvařit oběd. Prostě na to nezbyl čas. Naštěstí byl můj muž velmi chápavý. Stěžovala jsem si kdekomu, že se v noci nevyspím. Známí mi radili, ať dám děti na pár dní k babičce. Jenže to bohužel nebylo možné.

Po skončení mateřské dovolené (což je poněkud nevhodné slovo pro toto období) jsem si aspoň část dne vychutnávala ticho v archivu, kam jsem nastoupila do práce. Doma však ticho nebývalo nikdy. Po několika letech nám přibyla ještě jedna dcerka. Škoda, že jsem tenkrát ještě neměla srdce otevřené pro Boha. Určitě bych všechno prožívala pokojněji. Ale zatím asi nenastal ten pravý čas.

Ach, to ponocování nad postýlkou! Všechny ty rýmy, angíny, kašel, horečky, příušnice, plané neštovice, rozbitá kolena, pořezané prstíky a jiné nehody! Kolik jen to stojí úsilí a sebezapření, než se vypiplá jeden takový človíček. A potom se něco stane a lidský život může být během jediného okamžiku zmařen. Jak křehcí jsme my lidé!

Děti jsou starost, ale také radost. Často si člověk až zpětně uvědomí, jak krásná to byla léta a jak rychle uběhla. Postupně přibývalo i toho ticha, protože starší odešli na studia, po kterých se osamostatnili. Ale já jsem si ticho ještě dlouho nějak neuměla užívat. Zatoužila jsem po lepším pracovním zařazení, snažila jsem se dohnat nedokončené vzdělání…

Před sedmi lety jsme během krátkého období (pro mě a moje blízké tísnivého až bolestného) několikrát navštívili pražskou nemocnici v Motole. V rozlehlém komplexu, jehož chodby se podobaly labyrintu (aspoň nám venkovanům se to tehdy tak jevilo), ukazovaly šipky ke dveřím zvláštní místnosti označené jako „prostor ticha“. Co to asi je? Musela jsem se tam podívat. V téměř prázdné zšeřelé místnosti bez oken nebyl nikdo přítomen a skutečně tam vládlo ticho. Asi proto, aby k člověku mohl mluvit Bůh tichým a jemným hlasem. Nebo aby člověk mohl mluvit k Bohu. Prostor ticha byl vlastně jakousi náhradou nemocniční kaple. Tehdy jsem už o Bohu přemýšlela. A postupně jsem začala poznávat pokoj, jaký nikde jinde než u něj nelze získat.

Dnes už jsem v penzi a prostor ticha mám doma. Prakticky každý den, pokud právě nehlídám vnoučata. Jsem ráda, že mám vnoučata, a uvědomuji si, že bych je neměla, kdybych před lety nezažila to nelehké období s vlastními dětmi. Mám ráda i samotu, která otevírá prostor ticha v našem nitru. Těší mě, že mohu zažívat to vnitřní ticho, ticho modlitby a odpočinutí, jaké poskytuje Ježíš.

6 komentářů u „Prostor ticha“

  1. Napřed k tomu ilustračnímu obrázku: vlastně jsem si vůbec nedělal naděje, že po zadání hesla „prostor ticha“ by mi google mohl dodat nějaké použitelné výsledky. Výsledek byl ale velmi překvapující: naopak se objevila celá galerie takovýchto „prostorů ticha“ v nejrůznějších provedeních. Zdá se, že současné lidstvo přece jenom nějak začíná chápat potřebu ticha; že alespoň určitá část lidské populace pociťuje touhu po jeho prožití. Ticho – toto zdánlivé „nic“ – je naopak pojímáno a chápáno jako vstupní brána nikoli do nicoty, nýbrž do naplněnosti.

    Mimochodem: ten „prostor ticha“ který jsem nakonec zvolil, ten je umístěn v prostorách berlínského letiště. Tedy tam, kde jsou vlastně permanentně produkována celá kvanta akustického smogu.

  2. A co se tématu samotného týče: tady se mohu plně připojit k autorce článku, i já jsem nikdy nesnášel hluk. Jsem na něj přímo alergický.

    V zásadě je to dáno čistě věcně: mým centrálním životním zájmem je filozofické uvažování – a něco takového nemůže probíhat v hlučném prostředí, plném rušivých zvuků. Nemohl bych žít někde v Itálii, kde je stále ještě zřejmě společenskou normou vzájemná družnost – ovšem družnost velmi hlasitá. Jeden čas vždy v létě do jednoho bytu ve vedlejším domě (příčně stojícím k domu našemu, se společným dvorem) přijížděla jedna početná italská rodina. Která vlastně celé dny trávila na balkóně, a neustále se bavila družným, a velice hlasitým hovorem. Pro ně to byl dozajista projev přirozené lidské družnosti; ale pro mě to znamenalo nutnost i v nejparnějším létě neustále mít zavřená okna, abych mohl mít alespoň trochu klidu.

    Je to věc, kterou je opravdu jen těžko možné nějak rozhodnout; samozřejmě že družný hovor mezi lidmi je věc zcela přirozená, potřebná a pozitivní. Ale problém je, když tato hlasitost začne jiné omezovat v jejich potřebě ticha. A pro mou osobu jsem rád, že žiji v Německu, kde se časem toto právo na klid prosadilo a obecně respektuje. Takže i když třeba někdo v domě chystá oslavu narozenin, tak předem vyvěsí na domovní nástěnku s oznámením; a s omluvou že by to ten večer u nich výjimečně mohlo být o něco hlasitější.

  3. Paní Hájková, musím připsat ještě něco aktuálního k danému tématu. Tedy k prožitku ticha. Viděl jsem teď totiž jednu zajímavou televizní dokumentaci, kde o něm byla (také) řeč. Je to vlastně celý seriál, pod společným názvem „Duchovní cesty“. A tento díl – ten nebyl vlastně přímo o tichu, nýbrž na téma „osamělost“. Ovšem – osamělost dobrovolná, vyvolená.

    Napřed zde byli ukázáni dva buddhističtí mniši, kteří se rozhodli následující tři roky svého života strávit v naprosté odloučenosti, v jedné (k bydlení upravené) jeskyni. Budou izolováni i oba od sebe navzájem, jeden bude pobývat v horní, druhý v dolní části příbytku. A komunikovat spolu budou jenom písemně. Takže ty tři roky vlastně stráví v naprostém tichu.

    Co mě ale poněkud zarazilo, to bylo to, když jeden mnich líčil průběh svého dne: ráno čte tři hodiny buddhistické texty, a pak se věnuje modlitbám a meditacím na nějaké téma, například na téma lásky, soucitu a milosrdenství.

    Nemohu si pomoci, ale přece jenom mám určité pochybnosti o tom, jaký smysl to může (pro osobní růst) mít, když se po celé tři roky stále dokola čtou ty samé texty.

    Taktéž se mě určité pochybnosti zmocnily při další ukázce – tady se jednalo o starého koptského mnicha, žijícího také v naprosté odloučenosti v jakémsi skalním příbytku. Ve kterém pobývá už nějakých šedesát let. Zase: jaký to má mít lidský smysl, tato naprostá odloučenost od světa?… On sám řekl, že „někdy se cítím dobře, někdy je to méně dobré“. Zdá se tedy, že jako nějaký univerzální recept na štěstí tuto životní formu je asi sotva možno předpokládat.

    V další části – a právě především proto tu to celé teď zmiňuji – byla ukázána jedna americká žena, docela sympatická, která má ale jednu osobní zvláštnost: v každém roce se po dobu pěti měsíců uchýlí na jeden ostrov, kde celou tuto dobu stráví v naprosté samotě. Budiž – pro ni je to zároveň prostředek obživy, hlídá tam rekreační zařízení, která jsou po tuto dobu nevyužívána, opuštěna. Ovšem – ona má zjevně sama intenzivní potřebu samoty, dříve například dlouhé doby trávila na moři. Prý přitom zažila tzv. „oceánskou zkušenost“, pocit naprosté vnitřní souvislosti se vším.

    Ale ohledně svých pobytů na onom ostrově, v naprostém osamění (a tedy i naprostém tichu) pronesla jednu zajímavou úvahu: „Ticho je jako dobrý přítel – neruší vás, ale je přítomen.“

    Pak zde byl ukázán ještě jeden francouzský hloubkový potápěč, který se potápí do extrémních hloubek; a ten své pocity ve vodních hlubinách charakterizoval jako „stav milosti“ – pocit nekonečného spojení s vodou. Zdá se tedy, že tento pocit „stavu milosti“ je možno prožívat i na základě víceméně čistě tělesných zážitků.

    —————————–

    Na jednom místě této dokumentace – už si nevzpomenu na kterém – byla také vyřčena jedna nemálo zajímavá věta: „Možná je posvátno jenom žít v harmonii. Možná je to jen takto prosté.“

  4. Je zajímavé, že v Bibli je někdy šeol (říše mrtvých) nazýván říší ticha. Nebo říší mlčení. („Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha.“ – Žalm 115,17)
    Nedávno jsem na internetu vyslechla jakousi přednášku profesora Koukolíka, který se zmínil o tom, že člověk je naprosto nejvíce šťasten v prenatální době – tedy od čtvrtého měsíce do konce těhotenství.
    Napadlo mě, že právě v této době možná zažívá takový blažený stav jednoty či harmonie. Samozřejmě, matka přitom nesmí být ve stresu.

  5. Někdo prožívá „oceánskou zkušenost“ jednoty (jak se jim to může vůbec dařit v tomto rozbitém světě?), někdo zase environmentální žal. O tom byla, mimochodem, také zmínka v oné debatě, na niž jsem odkazovala ve vedlejší diskusi. Pan Petráček se nechal slyšet, že to není křesťanský způsob lítosti. Křesťané ovšem také litují hříchů, kterých se dopustili, mají přiznávat viny, prožívat lítost, pokání je ale především změna myšlení, které vede ke změně jednání. Nikoli k nekonečné lítosti.

  6. Co s té Američanky a jejího prožitku s „oceánskou zkušeností“ týče, pak její pobyty na moři byly zřejmě právě formou útěku před tímto „rozbitým světem“. I když – soudím -do značné míry také pokusem uniknout sobě samé, respektive zmatkům (či strachům) ve svém nitru.

    —————————

    Pokání jako změna myšlení – ano, právě o to by se vždy mělo nakonec jednat. Takovéto pokání je vlastně jenom jinou formou svědomí; které má právě také ten účel, aby dotyčný jedinec neopakoval své nesprávné či dokonce nemorální jednání.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.