Kdo volí radikální levici?

Josef Poláček


Poté co jsme si rozebrali obecně faktory vedoucí k takovým či onakým volebním preferencím (především s tím zjištěním, že zdaleka ne každý pracující, a ani ne každý nezaměstnaný má nutně objektivní důvody dávat svůj hlas levici) snad nebude na škodu věnovat se i té otázce, kdo vlastně tedy vůbec je přívržencem respektive potenciálním voličem radikální, tedy antisystémové levice.

Jako základní faktory či motivy by snad bylo možno vytyčit především tyto:

1. Nadprůměrně vyvinutý smysl pro spravedlnost; především pro spravedlnost sociální. (I když možná přesnější formulace by byla: nadprůměrně vyvinutý odpor vůči jakékoli nespravedlnosti.)

Jak už vyplývá ze samotné definice („nadprůměrně vyvinutý“), takto cítících osob je v populaci jenom menšina. Ovšem – byli to mnohdy právě jednotlivci s takto nadprůměrně vyvinutým smyslem pro spravedlnost, kteří do dějin lidstva vstoupili jako klíčoví aktéři přelomových změn. Platónovo centrální politické dílo „Ústava“ počíná Sokratovým tázáním se po pravé spravedlnosti („dobré dílo“ při výstavbě společnosti respektive státu); sociální část učení Buddhy-Šákjamúního je založena na bezpodmínečném soucitu se všemi trpícími; a Ježíš Nazaretský striktně pranýřoval asociální chování svých současníků na každém kroku.

Ovšem pozor: až příliš vyhraněný odpor vůči nespravedlnosti může vést i k extrémním postojům; matka proslulého německého teroristy Andrease Baadera o něm řekla, že on „už ve škole nesnášel nespravedlnost“. I boj proti nespravedlnostem tohoto světa je nutno vést s určitou dávkou rozmyslnosti a uměřenosti.

2. Nadprůměrně vyvinutý smysl pro pospolitost. Smysl pro pospolitost je obecně znakem přívrženců levice – v zásadním rozdílu k mentalitě vyznavačů pravice, kteří preferují vyhraněný individualismus (který je ovšem vždy přinejmenším latentně zatížen sklonem k egoistickému způsobu jednání). U vyznavačů levice radikální je ovšem tento smysl pro pospolitost zřejmě přítomen ještě mnohem silněji nežli u levice obecně, preferují se pospolité, komunitní formy jak produkce, tak i života vůbec.

3. Nadprůměrně vyvinutý smysl pro rovnost. I tady platí: tento znak je charakteristický pro levici obecně; ale u přívrženců levice radikální je odpor vůči jakékoli nerovnosti přítomen zcela intenzivně.

Bezpodmínečná rovnost mezi lidmi, to je samozřejmě vysoká a ušlechtilá hodnota; ovšem u levice, a to právě u té radikální, velice často přechází v hlásání naprostého, mechanického rovnostářství. A to už pak může být (a také pravidelně bývá) závažný problém. Především v oblasti ekonomické. Protože moderní ekonomika, to už opravdu není práce na poli, kde každý pracuje stejně jako druhý, a tak právem dostává stejně jako druhý. Moderní ekonomika je dynamická, inovační, ta vyžaduje individuální aktivity; a tedy i individuální odměnu za (nadprůměrný) výkon. Jakékoli přehnané rovnostářství je železnou koulí na národní ekonomice, o tom jasně hovoří celé dějiny „reálného socialismu“.

Navíc: u mnohých vyznavačů radikální levice je jejich cit pro rovnost a spravedlnost velmi selektivní: oni chtějí a žádají (především příjmovou a majetkovou) spravedlnost a rovnost, ale především pro sebe samé. Tento velmi selektivní přístup k principům rovnosti a sociální spravedlnosti se velmi zřetelně projevuje například u příslušníků „konzervativního socialismu“, kteří sice hlasitě žádají sociální rovnost – ale jenom pro příslušníky vlastního národa, zatímco jakmile by oni sami měli něco ze svého poskytnout příslušníkům jiných národů, kteří jsou v nouzi ještě mnohem větší, pak je náhle oheň na střeše.

Ostatně, u leckterých z těchto vyznavačů bezpodmínečné sociální rovnosti by mohlo být docela zajímavé zvědět, jak by se zachovali, kdyby se sami náhle dobrali velkého bohatství; třeba dědictvím, nebo výhrou v loterii. Jestli by i teď se stejně nezlomným přesvědčením trvali na heslu „bohatým brát a chudým dávat“ – anebo jestli by pak náhle nespustili pokřik „tohle jsou přece moje peníze – neopovažujte se mi na ně sahat!!“

  1. Intenzivní vnitřní odpor vůči světu kapitalismu, ale i vůči establišmentu vůbec.

Tento odpor vůči systému kapitalismu je ústředním společným znakem radikální levice vůbec; ale i tady se skrývá jeden nemálo problematický moment. Totiž ten, že je tu přítomná tendence všechno zlo tohoto světa vykládat jenom jako vinu zlého kapitalismu. To pak vede k tomu, že se vůbec neřeší sám člověk, jeho vlastní viny. Místo toho se pěstuje iluze, že každý (pracující) člověk je přece v jádru dobrý člověk; a že jakmile se podaří osvobodit ho od jha kapitalismu, že plně propukne jeho doposud potlačené ryzí lidství. Po provedených revolucích pak revolucionáři s úžasem zjišťují, že tento člověk se chová stejně tak egoisticky, jako se choval za kapitalismu. Ale protože žili ve své iluzi o „dobrém pracujícím člověku“, nevědí vůbec co si s tímto reálným člověkem počnout, a tak ho začnou „umravňovat“ prostřednictvím sankcí.

A vůbec: leckteří z těchto „bojovníků proti kapitalismu“ (a to často právě ti nejohnivější) jsou ve skutečnosti jenom docela obyčejní kverulanti. Kteří nesnesou žádnou autoritu, žádný – závazný – pořádek. Oni jsou teď proti kapitalismu, protože v současnou chvíli je to právě kapitalismus, který je oním určujícím, závazným uspořádáním, které určuje – a vynucuje – pravidla chování. Ale kdyby zavládl socialismus (a stanovil a vynucoval své vlastní normy chování), pak oni budou zase stejně tak proti socialismu.


Uvedli jsme si tu teď tedy několik základních znaků, charakterizujících přívržence radikální levice. V zásadě se ovšem jedná o hodnoty, o principy pozitivní, mravně ušlechtilé. Ale prakticky vždy platí, že daná pozitivní hodnota může být převrácena ve svůj naprostý opak. Vždy znovu a znovu je nutno důsledně rozlišovat mezi tím, co je součástí pravé, autentické levicovosti – a co je pouze výrazem prázdného radikalismu, čiré negativity, která může mít velmi specifické osobní motivy. A jsou i takoví vyznavači či hlasatelé radikální levice, s kterými je možno navazovat nanejvýš čistě strategickou či taktickou spolupráci, ale vůči jejich skrytému či latentnímu egoismu je nutno se se vší rozhodností vymezit.

264 komentářů u „Kdo volí radikální levici?“

  1. Pane Huďo, i já mohu potvrdit, že jsme zde naprosto jednotní v tom, že jsme každý jiný a že spolu nesouhlasíme. Například téměř nikdy nesouhlasím s panem Poláčkem, často nesouhlasím s panem Horákem, někdy nesouhlasím s paní Hájkovou, a když porozumím svému bratru, nesouhlasím třeba i s ním.

    Přemýšlím, odkud se tedy vzal Váš dojem, že jsme zde jednotní, a napadá mě, že toto nejednotné diskusní fórum se od těch ostatních
    nejednotných diskusních fór odlišuje velmi výrazným nedostkem urážek, nadávek a osobních útoků. Tím by snad mohlo budit dojem jednoty, ale i tak by šlo o dojem dosti klamný, neboť se zde očividně jedná o pouhou „jednotu v různosti“. 🙂

  2. Možná, že jednota ve stejnosti ani není možná. Stejní lidé by totiž soupeřili, kdo bude stejnější. 🙂

  3. Paní Hájková, tato „jednota ve stejnosti“ mi připomíná jednu povídku od Stanislava Lema (myslím že už jsem o tom jednou psal): někdy v daleké budoucnosti někoho napadlo naklonovat nějakého vynikajícího vědce; takže vzniklo – nevím už přesně – snad devatenáct či dvacet tři kopií jednoho a téhož člověka. Kteřížto jedinci byli tedy naprosto identičtí geneticky; jenom prošli každý poněkud jiným vzdělávacím procesem, takže každý z nich zastával jiný vědecký názor. A – potom se začali vraždit navzájem mezi sebou. A to ne snad v důsledku různosti názorů – ale právě v důsledku jejich genetické, osobní identity. Protože každý ve všech ostatních spatřoval popření své vlastní, naprosto individuální identity.

    Samozřejmě, tato Lemova povídka byla naprosto fiktivní; ale i tak ukazuje, že dosažení naprosté jednoty, naprosté identity může naopak vést k naprosté vzájemné averzi.

    Což ostatně dokládají dva naprosto reálné příběhy z praxe. O jednom z nich ve svém románu „Kde je zakopaný pes“ psal spisovatel Pavel Kohout.

    Jak známo, minulý „komunistický“ režim železně trval na fikci „naprosté názorové jednoty“. Jakékoli odchylky se netrpěly. Za socialismu přece musí být všechno společné, jednotné, bezrozporné. Jenže – Pavel Kohout měl byt přímo naproti komplexu Pražského hradu – a nějakou akustickou anomálií mohl často slyšet, jak spolu rozmlouvají komunističtí pohlaváři při jejich mejdanech (pardon: recepcích). A že prý se tam leckdy odehrávaly i velmi divoké hádky, zcela osobního charakteru.

    A něco velmi podobného napsal ve svých pamětech i Hitlerův architekt a později ministr zbrojního průmyslu Albert Speer: i nacisté byli „Volksgemeinschaft“, lidová pospolitost, i tady se tedy pěstovala předepsaná fikce naprosté vzájemné jednoty, a nějaké odchylné názory se také netrpěly. Jenže Speer líčil, že ve skutečnosti bylo nacistické nejvyšší vedení rozpolceno na jednotlivce či zájmové skupiny, kteří/které spolu vedly nemilosrdný boj o moc. Jak potom Speer pregnantně konstatoval „ano, byla to pospolitost – ale pospolitost jednotlivců!“

    Zkrátka, ta „naprostá názorová jednota“ je prakticky vždycky fikce, v naprosté většině udržovaná jenom mocenským či ideologickým tlakem. (Jako jedna z mála pozitivních výjimek mě napadají – zase jednou – ony jezuitské redukce; ale tady je zase nutno připojit, že se jednalo o velmi specifický případ, za prvé se jednalo o čistě agrární produkci, kde není nutno uvažovat – a tedy vést spory – o tom co a jak se má dělat; a za druhé vnitřní tlak byl fakticky nahrazen tlakem zvnějšku, totiž nebezpečím lupičských band, takže být členem redukce bylo exkluzivním privilegiem, které nikdo nechtěl ztratit.)

    ————————–

    Co se toho týče že (a proč) lidé tak železně lpí na svých vlastních názorech, o tom se už dlouhou dobu chystám něco napsat, snad se k tomu časem dostanu. Je tu totiž jeden aspekt, který pro „svobodnou“ lidskou mysl nebude asi příliš lichotivý; ale podle mého názoru je klíčový. (Mohu předeslat: je to ze samého počátku biologické evoluce.)

  4. Tím se dostáváme k otázce pana Nusharta o evoluci: pane Nusharte, všechno hovoří pro to, že i v evoluci se navzájem kombinují oba zmíněné elementy: tedy jak náhoda, tak i nutnost.

    Dnes se stalo vyslovenou módou tvrdit, že evoluce prý „nikam nesměřuje“, že všechno je jenom věcí čiré náhody. Samozřejmě: při povrchním pohledu na svět živé přírody se nám ukáže zdánlivě naprosto nekonečné (a neuspořádané) množství všech možných morfologických forem. Jenže – ono to všechno ve skutečnosti zase tak nekonečně různorodé není, všechna tato zdánlivě nekonečná mnohost se pohybuje v určitém rámci. Je nutno splnit určité podmínky.

    Vezměme si třeba mravence a slona: sotva si je možno představit dva od sebe navzájem vzdálenější, různější tvory. Ale když odhlédneme od rozdílu velikosti a vnějškovém rozdílu podob, a když blíže pohlédneme na jejich vnitřní uspořádání a především vnitřní funkcionalitu, pak se nám ukáže, že

    – oba mají symetrickou (pravolevou) strukturu těla (to je účelné především pro efektivitu pohybu)

    – oba mají párově uspořádané končetiny (rozdíl v počtu není významný)

    – oba mají podobně strukturované trávicí a vylučovací ústrojí

    – oba mají tělo členěné na hlavu a trup

    – oba mají hlavu umístěnou vpředu

    – na této hlavě jsou umístěny všechny klíčové smyslové orgány (to je krajně důležité pro to, aby signály o stavu okolí, především o hrozícím nebezpečí, co nejrychleji dospěly do mozku)

    – oba mají vpředu úchopné orgány (u slona chobot, u mravence kusadla)

    A navíc by se při podrobnější analýze dozajista zjistilo, že jejich mozky pracují velmi podobným – logickým – způsobem při vyhodnocování signálů o okolním světě, a o nutnosti jak na ně reagovat.

    Je tedy možno velmi snadno vidět, že ona zdánlivě nekonečná, zdánlivě zcela chaotická evoluční různost se skutečně vztahuje především na oblast morfologie; ale že ve skutečnosti co se vnitřního uspořádání a funkčnosti orgánů týče, že zde existuje celá řada prvků s velmi limitovanými možnostmi variability.

    A to zde ještě vůbec nebyla řeč o determinantách matematicko-fyzikálně-metafyzického rázu, určující základní danosti vší hmoty vůbec (a tedy i evoluce samotné).

  5. ANARCHISMUS A HUMANISMUS

    Napřed zcela obecně: pane Huďo, ono to tak nějak vypadá, že jste očekával, že jakmile zde vyhlásíte program „humanistického anarchismu“, že všichni přítomní vzápětí radostně vykřiknou: „Ano, to je to pravé, to je přesně to na co jsme celá léta čekali, od tohoto okamžiku jsme všichni vyznavači anarchismu!“ – a pak jste zklamaný a nevraživý z toho, že se tak neděje, a že ostatní ten Váš anarchismus podrobují zásadní kritice.

    Tedy ano, v jistém ohledu bych pro Vás přece jenom mohl mít určité pochopení; dost podobné zklamání jsem sám kdysi prožíval, když jsem musel sledovat jak je tento svět lhostejný, netečný, a dokonce kritický vůči konceptu demokratického socialismu, který jsem já sám považoval za jedině možný, jedině přijatelný, jedině humánní model uspořádání lidské společnosti. A svým způsobem na tomto modelu trvám i nadále; jenomže dnes už přece jenom něco víc vím o tom, proč je tento model kritizovaný, a i to, že tato kritika má mnohdy nemalé oprávnění.

    Zkrátka, nedá se nic dělat, ale i Vy budete muset snést a strávit to, že ostatní se vůči Vašim idejím budou stavět skepticky a kriticky; a že bude výhradně na Vás, abyste dokázal že přece jenom máte pravdu.

    Vytýkáte nám, že anarchismus kritizujeme, ale nic o něm nevíme. Jistě; asi nikdo z nás se nezabýval hlubším studiem anarchistické literatury. Ale – nějaké určité povědomí o teoriích a idejích anarchismu snad přece jenom máme (kromě jiného z těch článků na které jste nám tu nechal odkaz Vy). A zatím se neukázalo nic, co by naši skepsi nějakým zásadním způsobem zlomilo.

    Jistě, současný anarchismus ani zdaleka nejsou (jenom) bomby; a uznáme Vám i to, že anarchisté touží po zřízení svobodné, solidární, humanistické společnosti. Jenže – takto obecný cíl sleduje vlastně celá řada ideových či ideologických směrů. A zatím žádný z nich nedokázal přesvědčit, že zrovna ten či onen by měl „tu jedinou“ a definitivní pravdu. Každý z těchto směrů má svou určitou část pravdy; ale tato dílčí pravda pravidelně selhává v konfrontaci se složitostí reálného světa. Ono opravdu nepostačí mít pouze dobré úmysly; je nutno mít také schopnost cíleně změnit reálné procesy tohoto světa.

    Anarchismus a humanismus – pane Huďo, snad byste si měl přečíst to co tu kdysi napsala paní Hájková o jezuitských redukcích (postačí když do hledáčku vpravo nahoře zadáte slovo „redukce“, a ty příslušné články pak hned vyskočí). Ve své struktuře je to víceméně to samé, co by muselo odpovídat anarchistickým ideálům: žádný stát, jenom společná organizace práce, vzájemná solidarita, naprostá rovnost, radost z produktivní práce. Svým způsobem opravdu anarchistický ráj na zemi. Ovšem – v diskusích pod těmi články především já tvrdím, že a proč tyto redukce byly jenom zcela specifickým fenoménem, ve zcela specifických podmínkách; ale že je není možno mechanicky přenést do současné doby, do éry masové společnosti a moderní dynamické průmyslově-tržní produkce.

    Ještě jednou, co se anarchismu týče: zatím jste nás nepřesvědčil, že by – a to i ten současný – anarchismus byl nejen destrukcí, nejen rozbíjením (státních a vůbec hierarchických struktur), ale zároveň také konstrukcí, výstavbou, schopností vytvořit a uspořádat nový svět.

  6. Ještě k té Francii: to že se tam vynořil fenomén Mélenchon, ještě opravdu není dostatečným důkazem toho, že radikální levice by byla „na vzestupu“. V celoevropském měřítku se jedná o naprosto výjimečný úkaz; a je daleko pravděpodobnější, že tato vlna časem zase odpadne, nežli aby byla příkladem pro ostatní Evropu.

  7. „Karteziánské úsilí o jistotu a jednoznačnost výrazně ovlivnilo moderní ideologie. Podle novověkých západních systémů vědění se i islamismus orientuje na ideál jednoho principu a nevyvratitelné jistoty. Vlivem západního osvícenství tak do islámu proniká prvek, který mu původně byl cizí…“

  8. (Ta citace by mohla odpovídat touze západního člověka po vině – viz ta divadelní hra Olivera Frljiće.)

  9. (…nebo dozrávání k vědomí nutnosti, dříve či později, spolu-nést vinu?)

    … Jinak ale: hodně těžký text. Jestli mu časem nějak porozumím, nevím jestli budu ještě schopen rozumět sobě – a zda tedy budu moci se sebou souhlasit či nesouhlasit 🙂

    Možná že dnes je nám tím božstvem, po smrti kterého hrozí že budeme volat v osamělém zoufalství, náš názor.

  10. (…nebo dozrávání k vědomí nutnosti, dříve či později, spolu-nést vinu?)
    „Osmého dne“ člověk pozná, že týž jeden člověk spočívá v podstatě miliard lidí a z tohoto počátku pak povstane skutečnost slavného hesla „všichni lidé budou bratři“.
    Nevím, jestli je to progresivismus. Spíš židovská mystika z knížky Symbolika biblického jazyka.
    Osmý den je prý v hebrejské symbolice symbolem „budoucího věku“ nebo též „budoucího světa“ (což je jedno a totéž) a také znamená začátek rozhovoru mezi Bohem a člověkem. Ten začíná vždycky znovu po nějaké ztrátě – například po vyhnání z ráje, po zpustošení chrámu…
    Po zpustošení chrámu se člověk ptá Boha: Proč? Proč jsi to udělal? A co bude teď? Zatímco předtím mu Bůh nechyběl, protože měl místo něj chrám,na který byl hrdý, neboť se domníval, že ho sám postavil. Teprve s jeho zánikem začíná člověk volat k Bohu, začíná s ním mluvit.

  11. Pane Nusharte (Jiří), ten článek na „České pozici“ je opravdu zajímavý, na této bázi by skutečně bylo možno zavést plodný dialog o současném světě.

    Nicméně: autorčino adorování „dvojznačného světa“ by vyžadovalo další konkretizace; ono by se totiž mohlo případně stát i to, že tento „dvojznačný svět“ by se nakonec nijak příliš nelišil od (kritizovaného) relativismu.

    A její téze o tom, že islámský fundamentalismus je důsledkem karteziánství, je skutečně velice „odvážná“: na to aby lidé vždy znovu a znovu nabyli přesvědčení o (své vlastní) naprosté a nezpochybnitelné, jedné jediné pravdě, tak pro to nemuseli čekat až na příchod R. Descartese. Ostatně, tyto základní znaky které autorka uvádí – jedna jediná nezpochybnitelná pravda – tak těmi se vykazuje stejně tak i křesťanství, nebo přinejmenším křesťanský fundamentalismus.

    A ostatně, jestliže osvícenský rozum na jedné straně sice skutečně směřuje k dosažení naprosto jasně a pevně zdůvodnitelných pravd, pak na straně druhé je to právě on, který hlásá, že zpochybnit je možno (a nutno) každou (dílčí) pravdu. Kartezianismus sice glorifikuje a cementuje metodu, ale nikoli výsledek.

    ——————————-

    Ale vraťme se k samotnému termínu „nihilismus“. Podle autorky pod tento pojem (respektive pod tento postoj) zřejmě spadá všechno, co opouští reálný, jsoucí, mnohotvarný a mnohodimenzionální svět, v celé jeho komplexitě, a na místo této plnosti světa staví jeden jediný nezpochybnitelný princip, jednu jedinou pravdu, jedno jediné heslo.

    V daném smyslu je tato její téze pochopitelná a oprávněná; jenom zvolený termín je poněkud matoucí, například ti první ruští nihilisté vlastně nebyli vůbec nihilisté, protože se naopak snažili vycházet z (nezkažené) lidové tradice.

    Hegel v obdobném smyslu používal jiný, v každém případě preciznější termín: totiž termín „abstrakce“. Tento nihilismus v uvedeném smyslu totiž znamená právě to, že se odhlédá, abstrahuje od vší plnosti jsoucího světa, že se z této plnosti vytrhne jeden jediný moment, jeden jediný aspekt, a ten se prohlásí být „jednou jedinou pravdou“.

    Bylo by opravdu zajímavá zvědět, zda autorka článku má se svým „dvojznačným světem“ na mysli v zásadě to samé, co Hegel se svým principem dialektiky, dialektického myšlení. Protože pro Hegela byla dialektika právě naprostým opakem této abstrakce; dialektika je to, co spojuje různé části, různé aspekty vší reality v jeden jediný, komplexně provázaný celek.

    Ale právě tohle je to, kde si u autorky článku nejsem tak docela jistý jejími intencemi. Ona zjevně chce také mít konkrétní, tedy nikoli abstraktní svět; ale pokud by zůstala stát jenom u toho postulátu „dvojznačného světa“, pak by to zase byla jenom abstrakce. Tento postulát sám není ani dostatečně konkrétní, ale ani dostatečně dialektický, aby v sobě měl potenciál této komplexity, této plnosti bytí skutečně dosáhnout.

  12. Ostatně, tato výtka abstrakce naprosto platí i pro ideový směr anarchismu, kterým jsme se tu zabývali. Ten sice také chce dosáhnout plnosti lidského žití; ale ta cesta která má vést k dosažení tohoto cíle je pouze abstraktní princip naprosté nezávislosti, jenom trochu kompenzované (a kašírované) vzájemnou solidaritou a – skupinovou – kolektivitou.

    My už jsme hovořili o tom, že tento anarchismus je ve skutečnosti ryze negativistický; stejně jako nihilismus chce především všechno rozbořit, s jakousi vágní vyhlídkou na to, že po tomto totálním rozbití starého světa pak už nějak sám sebou vznikne svět nový, nezkažený, po všech stránkách svobodný a humánní.

    Shodou okolností právě v dnešních německých novinách vyšla zpráva o demonstraci, kterou v Mnichově na 1. Máje uspořádala radikální skupina „Antikapitalistické levice“, které se zúčastnila asi tisícovka demonstrantů, a jejímž výsledkem bylo několik zraněných policistů. Tato demonstrace se konala pod heslem: „Skončit strach z budoucnosti – svrhnout kapitalismus! Proti válce, hladu, změně klimatu, kapitalismu, zbrojení, fašismu a patriarchátu“ (!).

    Tady máme tyto postoje radikální levice opravdu jako na dlani: proti, proti, proti! Stále dokola jenom samé „proti“, ale není tu k nalezení nic, co by mohlo představovat nějaký jakýmkoli způsobem pozitivní, tvůrčí program.

    Jiří Suchý a Jiří Šlitr svého času zpívali písničku, která naprosto dokonale vystihuje – a ironizuje – tento postoj „stoprocentně rozhněvaných mužů“, kteří jsou neustále proti tomu a proti onomu, a nakonec proti všemu; takže se tam nakonec objeví i vysloveně groteskní verš:

    „Proti pánům proti pannám…“

    A na závěr hlavního textu pak stojí:

    „Proti těm co přes protesty
    mluví ale stále z cesty“

    Celý text je možno shlédnout zde: https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/suchy-jiri/proti-vsem-417439

  13. „Názor jako božstvo“ – ano, pane Nusharte (Jaroslav), nějak tak tomu skutečně je.

    Zkráceně by bylo možno říci, že názor je to, čím si člověk supluje pravdu. V daném smyslu by bylo také možno použít příměr, že názor je falešné, pohanské božstvo – na místo Boha pravého.

    Ale to celé je ovšem ještě mnohem složitější; obsahově to úzce souvisí s tím článkem o názoru, který jsem – zatím nezávazně! 😉 – přislíbil.

  14. Ano – falešné božstvo 😉
    Přitom ale člověk si hypotézy o světě i „chrámy“ neustále stavět (i nechat bořit) musí – jinak nemá podle čeho se v něm snažit orientovat a pokusy o orientovanost (kulturně i jinak) sdílet. Nemáme k dispozici obrovské datové soubory ke „strojovému učení“, jaké dokáží zpracovávat algoritmy umělé inteligence.

  15. Ano, je tomu tak. Podrobněji to rozeberu v mém chystaném textu na dané téma. – Právě teď jsem se definitivně rozhodl ho napsat. 😉

  16. ČTYŘI PRAVDY O WERICHOVI

    Napřed tu ale napíšu ještě něco jiného; ostatně, s daným tématem to velmi souvisí. V poslední době jsem shlédl několik různých dokumentací respektive přečetl několik článků o Janu Werichovi; především se jednalo o jeho velice kontroverzní počin, kdy i on – ačkoliv vždy platil za zásadního oponenta totalitní vlády a totalitní ideologie – se zúčastnil onoho pověstného shromáždění herců v Národním divadle, aby tam podepisovali tzv. „Antichartu“.

    Co je na této záležitosti až přímo fascinující: ve všech těchto čtyř různých zdrojích byly příčiny této Werichovy účasti na onom shromáždění vykládány zcela různě! Už si ani přesně nevzpomenu na všechny výklady; ale v zásadě se jednalo o tyto:

    – Podle herečky J. Adamové, která tam přímo s Werichem byla, jim při příchodu prostě předložena k podpisu prezenční listina. Když ale Werich zjistil o co se jedná, o přestávce doběla rozpálen odešel; a poté „telefonoval na všechna možná ministerstva“, aby svůj podpis nechal odvolat. Další variantou této verze je tvrzeni, že prý to byl Voskovec, který ho po telefonu přemluvil, aby svůj odpor utlumil, a tím aby si zachoval šance na možnost dalšího hraní.

    – Podle jiné verze naopak Werich naprosto přesně předem věděl, o co se jedná a co ho tam očekává; a snížil se ke své účasti a/ buďto ze svých osobních (kariérních) zájmů, anebo b/ na naléhání své dcery.

    – Podle poslední verze (rozsáhlá, podrobná televizní dokumentace o životě J. Wericha, podložená svědectvím ošetřujícího lékaře) Werich byl v oné době prostě a jednoduše už natolik nedoslýchavý, že vůbec neslyšel, jaké neskutečné bláboly tam Švorcová přednáší! A teprve když se to o přestávce dozvěděl, pak se dopálil a z divadla odešel. (Což by potvrzovalo verzi J. Adamové.)

    V každém případě tu máme – a to ohledně naprosto zásadního momentu v životopisu Jana Wericha – (přinejmenším) čtyři různé verze, které se v zásadní výpovědi (podepsal se Werich vědomě či na něm byl jeho podpis vylákán) zcela zásadně rozcházejí! A přitom – všechny zdroje se odvolávají na svědectví osob z nejbližšího Werichova okolí!

    V této souvislosti se nevyhnutelně klade otázka, jak vysoká je vlastně vůbec míra omylnosti, kterou je kontaminováno naše vnímání okolního světa. Vždyť – s výjimkou toho, co vidíme a zakoušíme sami osobně, všechno ostatní máme „z druhé ruky“, z těch či oněch svědectví! Ať už z dění současného, či z dění minulého, historického.

    Jak je tedy ještě vůbec možno uchovávat si nějakou – alespoň relativní – jistotu o správnosti našeho obrazu světa, když i v relativně jednoduché a zdánlivě naprosto jednoznačné záležitosti (věděl – nevěděl) i na základě svědectví očitých svědků vzniká celá řada navzájem si odporujících verzí dané události!

    Já sám jsem před časem na stránkách Deníku Referendum polemizoval proti J. Karenovi, který se zasazoval o vyučování dějepisu nikoli jako souboru jasných, nezvratných faktů, nýbrž jako volnou hru všemožných, navzájem rovnocenných výkladů. Tvrdil jsem (ještě) tehdy, že je přece celá řada historických faktů (včetně jejich významů), které jsou natolik jednoznačné, že je není možno žádným způsobem zpochybnit, respektie různě interpretovat.

    Poté co jsem teď ale musel sledovat, jak naprosto není možno spolehlivě rekonstruovat ani událost která je ještě historicky nedávná, a o které zpravovali ještě její očití svědkové, pak mi nezbývá, nežli toto mé tehdejší přesvědčení přece jenom do nemalé míry relativizovat. Zdá se, že lidská paměť je natolik chronicky nespolehlivý aparát k uchovávání a reprodukci reálných dějů, že není možno se na její svědectví spolehnout nikdy, pokud daná záležitost není podložena ještě jinými, objektivně přezkoumatelnými fakty. – Což je ostatně věc, kterou ze své vlastní praxe potvrdí snad každý kriminalista.

    A to tu ještě nebyla vůbec řeč o záměrném, úmyslném falšování dějin a jejich výkladů.

    Mimochodem, ještě k oné události v Národním divadle: v jedné televizní dokumentaci se dvě herečky, které tam obě byly osobně přítomné, nemohly dohodnout (a skoro se až o to přímo pohádaly), jestli se tam k podpisu předkládaly pouze prezenční listiny, anebo ale výslovný souhlas s „Antichartou“!!

    Přičemž ovšem možné by bylo – a vzhledem k vehementnosti s jakou obě zastávaly své pozice bych to dokonce považoval za docela pravděpodobné – možné i to, že měly pravdu obě! Je totiž naprosto myslitelné, že tato akce byla organizována dost chaoticky (byla také sbubnována hodně spěšně); takže je možné že opravdu někde u vstupního vchodu byla pouze prezenční listina, zatímco potom v jednotlivých patrech a mezipatrech se pak podepisovala samotná „Anticharta“.

  17. Konkrétně k té „antichartě“.

    Jsou lidé, kteří ochotně zavrhnou každého, o němž se dozví, že podepsal něco, co neměl. Na postupné, výběrové a nediferencující zveřejňování seznamů agentů a kandidátů spolupráce StB takoví hleděli se zadostiučiněním, někteří, jak se říká, jako na slovo boží. Signatářům provolání známého jako „anticharta“ hrozilo dostat se do dost podobné role, s tím rozdílem, že jejich jména byla veřejnosti dobře známá… V pozici „čistých“ se ovšem nejčastěji ocitali lidé, kteří Chartu 77 odsuzovali neméně.

    Snaha po exkulpaci, své i umělecké obce jako takové, byla v už nastalé a ještě více hrozící atmosféře pochopitelná. Je známo, že svá selhání nevidíme správně, natož abychom je přesně veřejně pojmenovávali. Není tedy divu, že několik shromáždění členů tvůrčích svazů, na kterém bylo přijato hanebné odsouzení odsouzených, je dosud zahaleno závojem nejasností i mýtů.

    V případě Jana Wericha lze mít za prokázané, že se skutečně pokusil o odvolání svého podpisu. Uvádí se (také je to tak na Wikipedii), že umělce od takového záměru odradil Miloš Kopecký. Je smutnou skutečností, že právem oblíbené a oceňované osobnosti, se nevyhnuly osudu samy se kompromitovat.

    Známý je Werichův výrok končící slovy „…nepodepiš, a když podepíšeš, tak se nediv!“ Není tedy podstatné, zda legendární podepisování prezenční listiny (či u prezenční listiny) někdo neprokoukl, nebo zazmatkoval. Ti lidé tam samozřejmě neměli jít. Stejně jako k volbám. (Jenže oni -většinou- šli, resp. chodili). V podnicích i domovech jsme, my neznámí, dělali nejčastěji, co po nás chtěli, zrovna tak. (Mimochodem, velmi dlouho mě mrzelo, že jsem – jen jednou – kandidáty NF také volil. Pohádal jsem se o to sice doma, ale pak – v teplákách – do volební místnosti zaběhl. Bylo to spolu s mým chováním tam jistě provokativnější než moje pozdější neúčasti.)

    Měl Jan Werich co ztratit? Jak se to vezme. Já si dobře tehdejší události pamatuji, také jak jsem se mladicky domníval, že staří již nemají čeho se bát. Za podpis CH77 jsem oceňoval Seiferta a Baucha a divil se, proč jejich vrstevníci nechtějí na sklonku svých životů se vyznamenat. Jenže staří lidé nejsou přece v průměru (ani) tak odvážní jako mladí. Svého klidu a bydla si váží. On ten Kopecký (stejně jako později superkritický Rejžek) měli své „13. komnaty“… A Werich jistě také. Pamatuji se na rozhovor J. Janouška s Werichem v televizi. (Ten mladý tazatel vydával později další rozhovory knižně). Bylo to tenkrát trapné. Werich byl již zjevně nemocný, zestárlý. Mluvil špatně, s rakovinou se léčil víc jak dekádu. (Pomocí léků, co mu z Ameriky posílal Voskovec, říkali tehdy lidé, co chtěli vypadat zasvěceně.) V odpověď na lichotku vyjádřil pochybnost, že by se ještě mohl vrátit k hraní, ale zdálo se, že se té naděje ještě zcela nevzdal. Každopádně byl režimem zneužit. A za tyhle věci mám na ten režim dodnes vztek.

    P.S. Seifert se zneužít nenechal. Proto oznámení o tom, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, vypadalo tak, jak vypadalo. Docela rád bych si na některé pamětihodné okamžiky zelenkovské televize rád podíval, ale tu radost mi ČT asi neudělá. Stydí se za ně skoro jako za „televizní stávku“. Takové věci jdou proti zásadám marketingu.

  18. Ano, ten (poslední) televizní rozhovor s Janem Werichem jsem také viděl. On byl ale vysílán až o léta později, až po listopadovém převratu. A v televizi byl prezentován tím způsobem, že za minulého režimu bylo prý „zakázáno“ ho vysílat! Kdo ale tento snímek shlédl, ten nemůže dospět k jinému závěru, že to od tehdejšího vedení televize byl naopak daleko spíše projev respektu. Anebo přinejmenším projev čistě profesionální racionality. Werich byl v té době skutečně už těžce nemocný, těžce nedoslýchavý, a tento pokus – ať jakkoli dobře míněný – prezentovat ho ještě jednou televizní veřejnosti byl už pouze trapný, a vlastně nikdy vůbec neměl být podniknut. (Dosti podobné pocity trapnosti jsem ostatně prožíval při také posledním televizním rozhovoru respektive reportáži s Janem Zrzavým. Taktéž už v tu chvíli velmi starým mužem, který už neměl prakticky nic ze své dřívější tvůrčí jiskry.)

    Co se té otázky týče jestli Werich „měl co ztratit“ – no ano, on měl, a mnoho, on předtím dlouho nesměl tvořit, z jeho věcí nic nebylo vysíláno, a finančně byl na tom dost špatně, navíc jeho dcera byla těžce nemocná. A po jeho podpisu (ať už vědomém či spíše vyšvindlovaném) on najednou skutečně zase směl, uvolnila se stavidla, což mu ovšem pomohlo i v jeho finanční situaci.

    Co se toho týče že ho nakonec od dalšího boje za odvolání jeho podpisu odradil Miloš Kopecký – ano, to je jedna z těch verzí se kterými jsem se také setkal; ovšem jiná verze je že to byl Voskovec, a další že to byl Jiří Suchý (který sám ovšem odmítl připojit svůj podpis). Což všechno podporuje mou centrální tézi, jak krajně problematické je spoléhat se i na svědectví přímých účastníků, když nakonec stejně každý říká něco jiného.

    ——————————

    Co se té otázky „souzení a odsouzení“ týče: i tady plně platí Ježíšovo: „Jen kdo jsi sám bez viny, hoď kamenem!“ To jest: jedině jasní a opovědní odpůrci režimu by tady měli právo soudit; ale pokud vím, pak právě z jejich strany sotva přicházely nějaké příkré odsudky. Oni odsuzovali – ale samotný režim, který tuto trapnou maškarádu zinscenoval, a který k ní přinutil kulturní elitu národa.

    Ostatně co se míry „viny“ týče, tady je nutno rozlišovat mezi oním – prvním – shromážděním v ND, a mezi poněkud pozdější akcí uspořádanou se zpěváky. Protože u těch prvních opravdu není prokazatelné, do jaké míry předem věděli co je tam čeká, a za druhé zde byla ta záležitost s „prezenčními listinami“. Jeden z herců později vysvětloval svou účast – a znělo to skutečně dost přesvědčivě- tak, že „my jsme si mysleli že to prostě bude jedna další z komunistických akcí, jakých se tenkrát pořádaly tucty“. To jest, naprostá většina z nich zřejmě tušila že to bude nějaká další otravná ideologická akce, ale sotva kdo si mohl představit, že režim z toho udělá natolik monstrózní cirkus.

    Něco jiného ale byla ta následná akce se zpěváky populární hudby – ti už nemohli nevědět, co je očekává. Ovšem – i ti se tomu sotva mohli vyhnout, režim je měl naprosto v hrsti, ještě mnohem spíše nežli třeba zmíněného Seiferta, ten mohl alespoň mít jistotu že jeho básně jsou už mezi lidmi, a že jsou čteny, respektive ty novější mohl vydávat alespoň v samizdatu, zatímco výkonný umělec, jakmile je mu zakázáno vystupovat, je s ním konec, je fakticky pohřben zaživa. Oni byli opravdu otroky režimu; a otroka je sotva možno vinit z toho, že vykoná to, co mu přikáže jeho pán.

    Ten jediný kdo tu podle mého názoru skutečně selhal, to byl Karel Gott. Ten měl natolik výjimečnou pozici, že by si mohl dovolit nepodepsat; a režim i tak by se sotva odvážil ho naprosto „popravit“. Kromě jiného by to vyvolalo obrovský skandál v zahraničí, především v (západním) Německu, kde měl velkou popularitu. Anebo, i když už se tam dostavil a podepsal, pak se v každém případě nemusel propůjčit k tomu, aby veřejně před celým národem pronášel řeč, o které nemohl vědět jak naprosto je prolhaná.

  19. K tomu, co napsal pan Poláček 1 května 2022 (12:43)
    Co znamená kontemplace.
    https://www.modlitba.cz/o-modlitbe/jak-se-modlit/jak/zpusoby-formy-modlitby/ostatni/kontemplace
    Já myslím, pane Poláčku, že kontemplace nemusí souviset s přírodou či s venkovským způsobem života. Vždyť tady doporučují dokonce kontemplaci v kryptě.
    https://www.modlitba.cz/o-modlitbe/jak-se-modlit/jak/zpusoby-formy-modlitby/ostatni/kontemplace
    Jde o nazírání Boha. To lze jistě i v přírodě, ale nejen v přírodě, protože Bůh je všude.

  20. Paní Hájková, tady se ovšem klade otázka, do jaké míry je možno úspěšně kontemplovat třeba v blízkosti pracujícího bucharu. 😉 Nebo zapnuté pneumatické sbíječky.

    Ale nejedná se tu jenom o bezprostřední hluk, který by – v uvedených extrémních případech – veškerou kontemplaci asi velmi úspěšně znemožnil. Ale jde o to, že moderní, technický, dynamický způsob existence je sám o sobě v rozporu s principem kontemplace. Na rozdíl od poklidného, stále ještě v zásadě cyklického, stále ve stejných formách se opakujícího života vesnického, rurálního.

    Já jsem ovšem nenapsal, že kontemplace jako taková by musela bezprostředně souviset s přírodou; kontemplace jako taková je samozřejmě niterně-spirituální záležitostí. Podle buddhismu je možno vzít jakýkoli libovolný předmět z našeho světa, a začít nad ním meditovat. Čili kontemplovat. Ale – aby něco takového bylo vůbec možné, pak je nutno vysloveně utéci z tohoto současného dynamického, technického světa, a uchýlit se do ticha klášterů či krypt.

    Ostatně, paní Hájková, umístila jste ve svém posledním vstupu dva úplně stejné odkazy. Ten druhý měl asi být nějaký jiný?…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.