Kdo volí radikální levici?

Josef Poláček


Poté co jsme si rozebrali obecně faktory vedoucí k takovým či onakým volebním preferencím (především s tím zjištěním, že zdaleka ne každý pracující, a ani ne každý nezaměstnaný má nutně objektivní důvody dávat svůj hlas levici) snad nebude na škodu věnovat se i té otázce, kdo vlastně tedy vůbec je přívržencem respektive potenciálním voličem radikální, tedy antisystémové levice.

Jako základní faktory či motivy by snad bylo možno vytyčit především tyto:

1. Nadprůměrně vyvinutý smysl pro spravedlnost; především pro spravedlnost sociální. (I když možná přesnější formulace by byla: nadprůměrně vyvinutý odpor vůči jakékoli nespravedlnosti.)

Jak už vyplývá ze samotné definice („nadprůměrně vyvinutý“), takto cítících osob je v populaci jenom menšina. Ovšem – byli to mnohdy právě jednotlivci s takto nadprůměrně vyvinutým smyslem pro spravedlnost, kteří do dějin lidstva vstoupili jako klíčoví aktéři přelomových změn. Platónovo centrální politické dílo „Ústava“ počíná Sokratovým tázáním se po pravé spravedlnosti („dobré dílo“ při výstavbě společnosti respektive státu); sociální část učení Buddhy-Šákjamúního je založena na bezpodmínečném soucitu se všemi trpícími; a Ježíš Nazaretský striktně pranýřoval asociální chování svých současníků na každém kroku.

Ovšem pozor: až příliš vyhraněný odpor vůči nespravedlnosti může vést i k extrémním postojům; matka proslulého německého teroristy Andrease Baadera o něm řekla, že on „už ve škole nesnášel nespravedlnost“. I boj proti nespravedlnostem tohoto světa je nutno vést s určitou dávkou rozmyslnosti a uměřenosti.

2. Nadprůměrně vyvinutý smysl pro pospolitost. Smysl pro pospolitost je obecně znakem přívrženců levice – v zásadním rozdílu k mentalitě vyznavačů pravice, kteří preferují vyhraněný individualismus (který je ovšem vždy přinejmenším latentně zatížen sklonem k egoistickému způsobu jednání). U vyznavačů levice radikální je ovšem tento smysl pro pospolitost zřejmě přítomen ještě mnohem silněji nežli u levice obecně, preferují se pospolité, komunitní formy jak produkce, tak i života vůbec.

3. Nadprůměrně vyvinutý smysl pro rovnost. I tady platí: tento znak je charakteristický pro levici obecně; ale u přívrženců levice radikální je odpor vůči jakékoli nerovnosti přítomen zcela intenzivně.

Bezpodmínečná rovnost mezi lidmi, to je samozřejmě vysoká a ušlechtilá hodnota; ovšem u levice, a to právě u té radikální, velice často přechází v hlásání naprostého, mechanického rovnostářství. A to už pak může být (a také pravidelně bývá) závažný problém. Především v oblasti ekonomické. Protože moderní ekonomika, to už opravdu není práce na poli, kde každý pracuje stejně jako druhý, a tak právem dostává stejně jako druhý. Moderní ekonomika je dynamická, inovační, ta vyžaduje individuální aktivity; a tedy i individuální odměnu za (nadprůměrný) výkon. Jakékoli přehnané rovnostářství je železnou koulí na národní ekonomice, o tom jasně hovoří celé dějiny „reálného socialismu“.

Navíc: u mnohých vyznavačů radikální levice je jejich cit pro rovnost a spravedlnost velmi selektivní: oni chtějí a žádají (především příjmovou a majetkovou) spravedlnost a rovnost, ale především pro sebe samé. Tento velmi selektivní přístup k principům rovnosti a sociální spravedlnosti se velmi zřetelně projevuje například u příslušníků „konzervativního socialismu“, kteří sice hlasitě žádají sociální rovnost – ale jenom pro příslušníky vlastního národa, zatímco jakmile by oni sami měli něco ze svého poskytnout příslušníkům jiných národů, kteří jsou v nouzi ještě mnohem větší, pak je náhle oheň na střeše.

Ostatně, u leckterých z těchto vyznavačů bezpodmínečné sociální rovnosti by mohlo být docela zajímavé zvědět, jak by se zachovali, kdyby se sami náhle dobrali velkého bohatství; třeba dědictvím, nebo výhrou v loterii. Jestli by i teď se stejně nezlomným přesvědčením trvali na heslu „bohatým brát a chudým dávat“ – anebo jestli by pak náhle nespustili pokřik „tohle jsou přece moje peníze – neopovažujte se mi na ně sahat!!“

  1. Intenzivní vnitřní odpor vůči světu kapitalismu, ale i vůči establišmentu vůbec.

Tento odpor vůči systému kapitalismu je ústředním společným znakem radikální levice vůbec; ale i tady se skrývá jeden nemálo problematický moment. Totiž ten, že je tu přítomná tendence všechno zlo tohoto světa vykládat jenom jako vinu zlého kapitalismu. To pak vede k tomu, že se vůbec neřeší sám člověk, jeho vlastní viny. Místo toho se pěstuje iluze, že každý (pracující) člověk je přece v jádru dobrý člověk; a že jakmile se podaří osvobodit ho od jha kapitalismu, že plně propukne jeho doposud potlačené ryzí lidství. Po provedených revolucích pak revolucionáři s úžasem zjišťují, že tento člověk se chová stejně tak egoisticky, jako se choval za kapitalismu. Ale protože žili ve své iluzi o „dobrém pracujícím člověku“, nevědí vůbec co si s tímto reálným člověkem počnout, a tak ho začnou „umravňovat“ prostřednictvím sankcí.

A vůbec: leckteří z těchto „bojovníků proti kapitalismu“ (a to často právě ti nejohnivější) jsou ve skutečnosti jenom docela obyčejní kverulanti. Kteří nesnesou žádnou autoritu, žádný – závazný – pořádek. Oni jsou teď proti kapitalismu, protože v současnou chvíli je to právě kapitalismus, který je oním určujícím, závazným uspořádáním, které určuje – a vynucuje – pravidla chování. Ale kdyby zavládl socialismus (a stanovil a vynucoval své vlastní normy chování), pak oni budou zase stejně tak proti socialismu.


Uvedli jsme si tu teď tedy několik základních znaků, charakterizujících přívržence radikální levice. V zásadě se ovšem jedná o hodnoty, o principy pozitivní, mravně ušlechtilé. Ale prakticky vždy platí, že daná pozitivní hodnota může být převrácena ve svůj naprostý opak. Vždy znovu a znovu je nutno důsledně rozlišovat mezi tím, co je součástí pravé, autentické levicovosti – a co je pouze výrazem prázdného radikalismu, čiré negativity, která může mít velmi specifické osobní motivy. A jsou i takoví vyznavači či hlasatelé radikální levice, s kterými je možno navazovat nanejvýš čistě strategickou či taktickou spolupráci, ale vůči jejich skrytému či latentnímu egoismu je nutno se se vší rozhodností vymezit.

264 komentářů u „Kdo volí radikální levici?“

  1. Ale ještě je nutno něco doplnit k tomu, jak jsme zde hovořili o tom, že ani příslušník pravice nemusí být nutně egoistický, asociální; že i ten může být za určitých okolností ochoten poskytnout něco ze svého ve prospěch potřebných.

    Jako příklad takového jednání je možno uvést USA; nám byly Spojené státy vždy prezentovány jako ústřední příklad kapitalismu, vykořisťování a individualismu; ale na straně druhé právě tam existuje vysoce vyvinutý smysl vzájemné (sousedské) pomoci, a stejně tak ale i sponzoring ze strany bohatých.

    Což by tedy ukazovalo tím směrem, který jsme zde nastínili i my: že nemá smysl lámat věci přes koleno, ale že je nutno ty majetnější získat pro prosociální jednání jaksi „po dobrém“, tak aby oni mohli mít pocit že tak činí dobrovolně, z vlastní vůle.

    K tomu je ovšem nutno připojit ještě druhý pohled. Kdyby celá věc byla opravdu takto jednoduchá, pak by skutečně právě Spojené státy musely platit jako zářný příklad socialismu! Alespoň tohoto „reformovaného socialismu“, který by byl založen na součinnosti jak levicového, tak i pravicového tábora.

    Tady je na straně druhé zase nutno naprosto jasně říci: takové poměry, kdy celý produkční systém je založen na tom, že z jedněch se stanou miliardáři, kteří jenom čas od času – pokud mají zrovna dobrou náladu – něco málo ze svého bohatství přepustí „těm chudákům tam dole“, tak takovýto systém by nadále zůstal velice nespravedlivý a asociální.

    Pokud tedy – jak se ukazuje – reálně není možné zřídit společenský systém naprosté (majetkové) rovnosti, pak na straně druhé je nutno vytvořit takové společenské prostředí, kdy by (nadměrné) bohatství platilo vlastně za exces, za deformaci.

    Ano, dynamická (tržní) ekonomika potřebuje i velké hráče, a to je tedy nutně spojené s tím, že ti mají ve své moci a ke své dispozici mnohem větší majetky, nežli ti „malí hráči“. Ale na straně druhé je nutno nějakým způsobem zamezit tomu, aby tyto rozdíly v majetku vedly k privilegovanému postavení i ve smyslu společenském, k pocitu nadřazenosti jedněch nad druhými.

    Zkrátka: zase stojíme před nutností komplexní společenské proměny, která by nutně zahrnovala i zásadní změnu společenských hodnot a cílů.

  2. Pane Poláčku, těm technickým důvodům pozdržení příspěvku rozumím.
    Mám zkušenost, že některá diskusní fóra to takhle mají zabezpečeno.

    Ano, máte pravdu. Chodit s nachlazením do práce je strašně vysilující.
    Je to taky jeden z důvodů, proč se těším do důchodů. Pár let budu muset ještě vydržet.

    Pane Poláčku, ten přednášející na základě dobových dokumentů a faktů přece říká, že severočeští anarchisté na rozdíl od horníků německé národnosti(inklinovali spíše k německému sociálně demokratickému hnutí) vděčí za lepší mzdy právě přímé akci jako stávky a demonstrace.

  3. Nemáte zač, paní Hájková.
    Je zvláštní, že na Fórum Levice nebyl zájem diskutovat o participativní ekonomii.

  4. Zmíněné chození v nemoci do práce může, myslím, dobře posloužit jako příklad, že levice v nedávné minulosti přece jen nějakou tu pozitivní roli sehrála. Ne tak dávno se ČSSD (přes strašení tehdejší opozice a nechuť ANO) podařilo prosadit ukončení neproplácení nemocenské dávky během prvních třech dnů. Jako by bylo normální chodit do práce nemocný a riskovat újmu. Kolika matkám s dětmi se asi stalo, že nechtěly přijít o tři tisíce z platu, a vzhledem ke hmotné odpovědnosti přišly o několikanásobek. Přecházení nemoci vedlo často k rozšíření nákazy v kolektivu i mezi zákazníky. Občas to určitě někdo zcela bez viny těžce „odskákal“.

    Jak to měli a mají výše a vysoce postavení pracovníci, ti, kteří se báli flákačství a simulantství podřízených? (Asi věděli, jaké podmínky na pracovištích vytvářejí.) „Hele, jsem dneska nachcípanej, tak nepřijdu. Budu na telefonu, kdyby něco. Možná se stavím odpo.“ Kdo věří, že se zásadně doma intenzivně kurýrovali, no… ať tam běží!

    Nebo si vzpomeňme na „kruciální význam“ třicetikorunového poplatku za návštěvu v ordinaci. Jeho existence měla odvést lidi od zbytečného obtěžování lékařů. Už to vysvětlení! Pro určité procento (skoro neodraditelných) hypochondrů byla riskována oslabení vůle docházet na prevenci a ztráta důvěry mnohých lidí v lékařský stav. Nedůstojnost situace, kdy starší nemocný člověk, mající obavy z výsledků vyšetření, dával podstatně lépe situovanému lékaři do misky mince právě tak na zmrzlinu, byla mimořádně trapná. Někteří lékaři se možná i hanbili, ale odpor byl slaboučký, nahlas skoro jen od politických podnikatelů. Lidé z branže ovšem čelili doslova výhrůžkám moci. Přesto je třeba říci, že selhali neoddiskutovatelně a neuvěřitelně.

    Všiml jste si někdo, že by si pravicové strany stran své minulé politiky sypaly zrovna popel na hlavu? Současné příměří, kdy Spolu dokonce nevěří podnikatelům opodstatněnost jejich marží, nebude určitě trvat „do alelujá“.

  5. Pane Huďo, znamená to, že ti druzí příslušníci Levice nejsou anarchisty? Pro anarchistické hnutí bylo přece příznačné, že mu nešlo o politický boj, tedy nešlo mu o to získat politickou moc, proto se anarchisté ani nepokoušeli kandidovat ve volbách (na rozdíl od Levice). Anarchisté zřejmě preferovali boj ekonomický, popřípadě ekonomickou spolupráci. A kulturní osvětu. Je to tak?

  6. Ještě dodatek. Jednou jsem našla pro to spolkové a družstevní hnutí takový termín: Socialismus zdola.

  7. Panu Nushartovi
    Zdá se mi, že to „vtělené pojetí duchovnosti“ se podobá tomu, co tu kdysi napsal pan Kalous (a co prý pochází od K. Vonneguta): „Smyslem lidského života je pomáhat druhému člověku přežít.“

  8. Naprosto přesně, paní Hájková jste to formulovala.: „druzí příslušníci Levice nejsou anarchisty.“
    Pro změnu musím zase hodně poděkovat já Vám, že jste do diskuse vstoupila.
    Máte nezpochybnitelnou pravdu. Udeřila jste hřebíček na hlavičku.
    Je to problém nás členů strany Levice, kteří mají velké sympatie k anarchismu. Pro nás není politická moc a politický boj tak důležitý jako pro ostatní členy a členky mladé strany Levice. Ano, preferujeme ekonomický boj , popřípadě ekonomickou spolupráci. A kulturní osvětu. „Socialismus zdola“ je správný termín.
    Myslím, že pan Poláček zase hledal v Levici platformu, která jako on má blízko k humanistickému marxismu. Takovou platformu nebo alespoň některé jedince uvnitř Levice se mu nepodařilo ale najít.

    Ještě bych si dovolil dát odkaz na celkem dobrý dokument ČT: proč jsou myšlenky anarchistů pro mnoho mladých lidí stále přitažlivé ?
    Musím se přiznat, že zrovna já už mladý nejsem.
    https://www.ceskatelevize.cz/porady/12640545044-neposlusni/

  9. ANARCHISTICKÉ POJETÍ SVOBODY

    Z popisky k onomu pořadu ČT o anarchismu stojí za citování tento úryvek:

    „Stále platí to, co hlásal před sto dvaceti lety známý anarchista Karel Vohryzek: „Kamarádi! Anarchism z velké části je nepochopen posud! Nepochopen od přátel i nepřátel. Co je vlastně anarchism? Nauka, dle níž všechny záležitosti mají být zůstaveny svobodnému rozhodování individuí a dobrovolných sdružení.““

    Svým způsobem se takovéto pojetí anarchistické svobody nijak zásadně neliší od toho, co hlásá liberál Bělohradský: všechno dění ve společnosti má probíhat na základě svobodné, spontánní iniciativy zdola!

    Ano, takto pojatá „svoboda“ napohled vždy působí velice svobodomyslně, a je jen velmi obtížné proti ní argumentovat. A je nutno mít k dispozici mnohem širší záběr jak společenské, tak i samotné lidské skutečnosti, aby bylo možno odhalit principiální omezenost takovéhoto spojení svobody.

    Já jsem se už podivil nad tím, že v oné přednášce se onen severočeský anarchismus prezentoval jako kolektivistický. Protože anarchismus je ve své podstatě stále a pořád jenom ryze individualistický. Jistě, je tu i ta myšlenka „dobrovolných sdružení“ – ale i to nakonec není (naprosto stejně jako u Bělohradského) ničím jiným nežli volným svazkem nezávislých, nijak nevázaných individuí.

    A je to právě tato „nevázanost“, která zde tvoří ten zcela zásadní rozdíl proti lidské pospolitosti v socialistickém (neřkuli komunistickém) slova smyslu. Anarchista (stejně jako liberál) zásadně a úporně zavrhuje jakoukoli představu, že by měl být osobně na něco či na někoho vázán. To ovšem znamená také jedno: on odmítá, že by měl být někomu či něčemu odpovědný! Tato jeho napohled tak absolutní svoboda má ve skutečnosti především negativní charakter: je holou negací všeho, co by mohlo nějakým způsobem ohrozit tuto absolutní nepodmíněnost, nevázanost hypostazovaného individua.

    Socialistické a anarchistické pojetí svobody by bylo možno přirovnat k postoji vůči partnerskému svazku: socialista zamýšlí uzavřít pevný manželský sňatek, s odpovědnou výchovou dětí; zatímco anarchista chce žít výhradně „na hromádce“, s nijak neomezenou možností z tohoto svazku kdykoli vystoupit, když se mu v něm přestane líbit. Zatímco ono „socialistické“ manželství ve skutečnosti vychází z křesťanského „sdílet spolu dobré i zlé“.

    Jaroslav Hutka, poté co se dostal do emigrace v Holandsku, byl krutě zklamán pojetím svobody v západní společnosti; a napsal potom fejeton, ve kterém od sebe zcela zásadně odlišil dva zdánlivě podobné pojmy: „volnost“ na straně jedné, a pravou lidskou svobodu na straně druhé.

    Pro někoho, kdo vzešel z prostředí českého respektive pražského disentu, měla pravá lidská svoboda nevyhnutelně mnohem širší, nežli pouze ryze individuální horizont: totiž horizont kulturní, horizont univerzálního naplnění lidského žití. Ale v Holandsku musel zjistit, že ta západní „svoboda“ je prázdná, zcela zbavená tohoto kulturně-mravně-existenciálního horizontu, a že je fakticky ryze komerční.

    Tato západní individualistická svoboda je tedy pouhou „volností“ – ale v žádném případě ne pravou lidskou svobodou, svobodou lidské bytosti v onom univerzálním kulturním smyslu.

    Anarchisticky pojímaná svoboda se jenom potud může zdát být něčím lepším, dokud se může vymezovat proti tlakům kapitalismu, proti mechanismům odcizeného světa. Anarchismus vlastně musí být vděčen kapitalismu, že tady je; protože bez něj by ztratil svůj nimbus „totální svobody“, a ukázal by svou pravou podstatu: totiž být „manželstvím na hromádce“, volným svazkem o sobě nezávislých individuí, bez jakýchkoli hlubších vazeb.

  10. Pane Huďo, základním problémem Levice je, že ona nemá chuť (respektive schopnost) diskutovat prakticky o ničem (nejen o participativní ekonomii). Právě proto jsem ve svém závěrečném prohlášení tam napsal, že to co mě na Levici zklamalo nakonec ze všeho nejvíce, to byla všeobecná neochota přemýšlet o věcech jenom trochu více do hloubky. Oni si opravdu (přinejmenším většinově) myslí, že přemýšlení o ideovém zaměření je možno nahradit pouhým partajničením. U některých mám pocit že pro ně je strana Levice svým způsobem jenom jakási hračka, která jim umožňuje nějakým způsobem vyžít jejich levicová přesvědčení. Ale aby se snažili tomuto jejich levicovému přesvědčení dodat, vytvořit nějaké hlubší a širší teoretické či ideové zázemí – s něčím tak „zbytečným“ oni nehodlají ztrácet svůj čas.

    Zcela otevřeně řečeno: podle mého přesvědčení Levice potřebuje prožít ještě několik naprosto drtivých volebních porážek (jako byla ta poslední), aby alespoň někteří její členové snad konečně začali uvažovat nad tím, co je toho příčinou. A jestli na vině snad není právě jejich ideová chudost a jednodimenzionalita.

  11. „Socialismus zdola“ – ano, paní Hájková, tohle je vůbec obecně velmi oblíbená ikona (radikálně) levicového hnutí: všechna iniciativa, vůbec všechno dobré prý musí vycházet „zdola“. – Připomenu opět liberála Bělohradského: on tvrdí naprosto to samé.

    Pořád tu vše ostatní do pozadí zatlačuje jakási utkvělá myšlenka, že „co je zdola to je dobré“. A nejsou na tom připuštěny žádné pochybnosti.

    Zkusme si jednou položit dětskou otázku: a proč by to, co přichází zdola, mělo být vlastně dobré? A proč by nemohlo být dobrým nic, co přichází „shora“?…

    Vzpomeňme si jenom: kolik zla, kolik lidských špatností přichází právě „zdola“, z nekrocených a nekultivovaných vášní a choutek ať jedince, nebo celého davu?!… Jedinec, který není spoután, limitován mravním kánonem společnosti (tedy něčím co k němu přichází „shora“), zůstává pouhým divochem vyžívajícím bez zábran veškeré své osobní choutky; a stejně tak nespoutaný dav znovu a znovu propadá destruktivnímu charismatu populistů a demagogů, a je ve svém emocionálním vytržení schopen dopouštět se i těch nejhorších barbarství.

    Znovu mohu pouze opakovat: jenom díky tomu že v současné době je „nahoře“ kapitalismus a jeho odcizené struktury, je možno propadnout víře že už jenom tím že něco vzniká „zdola“, spontánně, že to je něčím principiálně lepším. Ale jakmile se toto „dole“ ocitne samo se sebou, vzápětí se ukáže jeho obsahová chudost, jeho neschopnost vytvářet pozitivní struktury vyspělého společenského života.

  12. Já bych to neviděla tak, že jedinec musí být spoután, aby se choval mravně, pane Poláčku. Možná je to spíš naopak. Ten, kdo je spoután, se po odpoutání chová jako „utržený ze řetězu“, jak se říká. K člověku to, co je správné a dobré, může přicházet i zevnitř.
    Ve Werfelově knize Jeremjáš (kterou jsem tu už jednou citovala – a včera jsem ji konečně dočetla) je hlavní postavou Clayton Jeeves, který se – jakoby v nějakém snu – promění v proroka Jeremjáše a vrátí se v čase o tisíce let dozadu. Pozná tak Jeremjáše jaksi „zevnitř“. Prožije celý Jeremjášův život. Na konci pak o něm říká:
    „Tento prorok byl zvláštní, citlivý člověk, který stál v krutém protikladu k svému světu a době. Byl to plachý muž, kterého nezlomily ani zřejmé a diktátorské omyly této země. Neboť nebyl poslušen žádného jiného hlasu nežli hlasu Božího, jenž mluvil v něm a k němu…. “ Ví (Clayton Jeeves), že těmito slovy nevypověděl téměř nic o své skutečné zkušenosti. To bude teprve jedním z jeho úkolů, ukázat, že velikost existuje jenom ve vztahu proti světu a nikdy ne se světem, že ti věčně poražení jsou věčnými vítězi a že hlas je skutečnější než hluk“.
    Tohleto mě zaujalo, pane Poláčku. Proroci nezískávali návod k tomu, co je správné, a co mají dělat, od společnosti, z jejích mravních představ. Oni slyšeli Boží hlas a ten jediný poslouchali. Často se stavěli proti své společnosti, která ten Boží hlas neslyšela a řídila se jakousi zvykovou morálkou.
    Někdo může říct: No ano, to byli ale proroci. To byly výjimky mezi davem „normálních“ lidí. Ale ten Boží hlas, čili hlas Ducha svatého, může za určitých okolností slyšet v podstatě každý, pokud je schopen se ztišit a ponořit se na chvíli do sebe. A k tomu, aby se ztišil a ponořil do sebe (a začal naslouchat Božímu hlasu – čili tomu, co je správné) se člověk zřejmě musí stát jedincem, který nepodléhá davovému myšlení a konání.

  13. Ano, paní Hájková, tohle je jeden aspekt celé záležitosti kterého jsem si byl vědom, ale záměrně jsem ho vynechal, abych celou věc nedělal ještě složitější. V danou chvíli se mi jednalo jenom o to ukázat že to anarchistické pojetí svobody (respektive „svobody zdola“) nemá žádný skutečný fundament, plave na vodě.

    Ano, samozřejmě je možné, že člověk se pravého dobra dobere zevnitř, ze svého nitra. (A v určitém smyslu to vůbec není možné nijak jinak, než že se k němu propracuje svou vlastní osobní cestou, svým vlastním niterným hledáním.)

    Ale – zkusme si jenom položit otázku: bylo by vůbec nějakým způsobem myslitelné, aby některý z těchto starozákonních proroků byl „anarchista“?!… Takovéto přirovnání se samozřejmě okamžitě ukazuje jako naprosto nepřiměřené. Tito proroci měli svou vlastní disciplínu, svou vlastní odpovědnost pevně zakotvené, zakódované ve svém vlastním nitru; zatímco jak jsem napsal, anarchistické pojetí svobody je naprostou negací jakékoli vázanosti, odpovědnosti jdoucí jenom za své vlastní já.

    Tito proroci nebyli „svobodní“ v onom anarchistickém smyslu, že by byli nespoutaní, nepodmínění; naopak, oni byli naprosto spoutaní ve svém konání, svým vnitřním pocitem své nepodmíněné odpovědnosti vůči dobru, vůči vyšší pravdě, vyšším hodnotám.

    „Zde stojím a nemohu jinak,“ vyhlásil Luther. Toto „nemohu jinak“ je jako takové samozřejmě nesvobodné; neboť danému aktérovi neumožňuje žádné jiné konání, nežli veřejně vyjevit své přesvědčení o pravdě. Svůj nález pravdy. Ale právě proto je tato zdánlivá „nesvoboda“ ve skutečnosti vyšší formou svobody, neboť za ní stojí pravdivý, lidsky – i duchovně – hodnotný obsah.

  14. Ovšem – je nutno vidět i to, že tyto názory a postoje proroků nevznikaly ve vzduchoprázdnu, nebyly jenom jejich individuální záležitostí; nýbrž byly odpovědí na zcela reálné společenské poměry, na zcela konkrétní společenské a mravní normy (a na jejich porušování). V tomto smyslu tedy i tyto osobní postoje proroků přicházely „shora“, tedy z onoho celospolečenského kontextu.

  15. Ale, pane Poláčku, Bůh někdy prorokům radil bizarní věci, které s celospolečenskou morálkou neměly nic společného. Například, aby chodili nazí. Nebo třeba tohle: „Hospodin Ozeášovi řekl: „Jdi, vezmi si nevěstku a ze smilstva měj děti. Země jen smilní a smilní, odvrací se od Hospodina…“
    Jeremjášovi konkrétně Hospodin řekl, že Nebúkadnesar, který Izraelity ohrožoval, je jeho (Boží) služebník. Což byla pro izraelskou společnost smrtelná urážka (a oni samozřejmě Jeremjášovi naprosto nevěřili, že něco takového Hospodin řekl). Boží služebníci byli přece oni, Izraelité, vyvolení národ.

  16. Tak jsem přemýšlela, proč ti anarchisté (viz video na Youtube) byli tolik proti náboženství. Proč oni měli to heslo „ani pána ani Boha“?
    No právě proto, že Bůh byl už jejich předkům vždycky představován skrze toho pána. Bůh (v pojetí tehdejší církve) chtěl to, co chtěl pán. Například schvaloval nevolnictví, robotu a podobné věci. Církev stála na straně pánů.
    Kdyby byla bývala církev jiná a oni měli možnost poznat úplně jiného Boha, tak by proti němu možná nebyli.

  17. Ještě k té besedě o anarchismu v sev. Čechách. Tam mě zaujalo, že anarchisté se kvůli spolupráci často raději než se soc. dem spojovali s Národní jednotou severočeskou. Pokud vím, národní jednoty byly spolky ideově spřízněné s národně demokratickou stranou. A to určitě nebyla žádná levice. Spíš pravice – nacionální konzervativci.
    Přitom dnes se anarchisté považují za radikální levici.
    No – jednou v jedné diskusi kdosi napsal: Nezáleží na tom, k čemu se hlásíte (a co hlásáte), ale co ve skutečnosti děláte. Možná to tak nějak bude.
    A taky platí – když se jednotlivec hlásí k nějakému hnutí, k nějakým idejím, tak to o něm ještě zdaleka nevypovídá vše. Záleží hlavně na tom, co dělá. Není řečeno, že v určitém hnutí musí být všichni lidé stejní.

  18. A ještě doplnění k větě „Nezáleží na tom, k čemu se hlásíte (a co hlásáte), ale co ve skutečnosti děláte.“
    Totiž – není to tak úplně pravda. Tím, co člověk hlásá (a k čemu se hlásí), může ve skutečnosti vylekat či popudit druhé lidi. Ti si pak totiž myslí, že ten člověk chce dělat to, co ve skutečnosti vůbec dělat nechce.
    Zkrátka – vztahy mezi lidmi nejsou nijak jednoduché. Ale to jistě všichni znáte. Někdy si člověk myslí, že ten druhý si něco myslí (nebo že chce něco konkrétního udělat) a ono to tak vůbec není.

  19. Pane Poláčku, já Vám rozumím, co se týče strany Levice.
    Vy jste to myslím jednou na Fóru Levice v diskusi správně zmínil. Máme na to oba stejný názor. Vznik tří nových volebních stran jako Levice, Budoucnost, Idealisti byl značně PŘEDČASNÝ ! Mělo se zatím zůstat na nevolební platformě Skutečná levice. Dám tomu čas, jak na české politické levici dál(restart Strany práce). Bylo to takové předčasně narozené dítě.
    Současné anarchistické hnutí má proti upadající tradiční volební levici velkou devizu. Žádnou důvěru svých potencionálních voličů nikdy neztratilo. Ani nemohlo.
    Nemusí nic reformovat a od základu měnit. V tom je síla anarchistů. Nemají za sebou žádné zprofanované politiky a kontroverzní minulost. Oni svůj politický směr a hodnoty nezaprodali za ministerská koryta, místa v dozorčích radách a jiná nadstandardně placená místa státního kapitalismu a globálního řádu.

  20. Pane Poláčku, zmínil jste se o Hutkově zklamání ze Západu. Napadla mě, zda to nemá souvislost s myšlenkou, na kterou jsem dnes narazila v jedné knížce. Totiž že svoboda tisku banalizuje sdílené informace. Viz následující citát:
    „Cenzura představuje z kulturního a literárního hlediska pozoruhodný fenomén. Upoutává naši pozornost tím, jak nápadně selhává ve své ambici mocensky ovládnout a mortifikovat moc sdíleného slova. Prakticky ve všech svých podobách totiž vede k pravému opaku. Svoboda tisku, jak už jsme si všimli, slovo banalizuje a vede k jeho úpadku. V každém okamžiku, kdy moc sahá po nástroji cenzury, je ovšem potence slova obnovena a potvrzena. Už samotný fakt, že je zapotřebí slova regulovat a umlčovat, svědčí v jejich prospěch.“
    Tedy myšlenka, že svoboda tisku vede k úpadku slova, je skutečně zajímavá (a velmi paradoxní). Autor se zmiňuje, že pro některé autory, např. pro Václava Havla, byla cenzura jeho vězeňské korespondence skutečným darem. Bez cenzury by nenapsal, co napsal.

  21. K úpadku váhy slova vede více faktorů, např. informační nadbytek, inflace v důsledku snadnosti a dostupnosti šíření sdělení, krajní laicizace. Dále tu ovšem působí komerční imperativ, jemuž je svoboda tisku podřízena. Samozřejmě, cenzurní omezení, lépe snad a obecněji regulativ, dokáže stimulovat tvůrčí úsilí, stejně jako zajistit potřebnou kázeň. Děje se tak jak při utužování, tak i při povolování dohledu. Na straně čtenářů (či posluchačů) platí, že „odpíraného chleba největší krajíc“ i že „s jídlem roste chuť“. To ovšem, jak dá rozum, jen do určité míry.

    V podmínkách skutečně tuhých a beznadějných může sice slovo příležitostně nabýt vskutku mimořádného a osvobodivého významu, celkově je však o ně už přílišná nouze. Fenomén, o němž je řeč výše, lze u nás celkem modelově doložit na velkém významu textů, diskusí a promluv kolem reformního roku 1968. Týká se to jak období, kdy svobody přibývalo, tak i období, kdy již byla ztrácena. Také později přikládali lidé některým vyjádřením mimořádnou váhu, sdělení však již byla příliš fragmentována a lidé situací příliš zbaveni naděje i vůli k větší resistenci.

    Jan Procházka ve své Politice pro každého napsal, že „mezi demokratizací a demokracií je asi takový rozdíl jako mezi vodou a vodkou“. Nejsem si úplně jist, zda výrok lichotí spíše první, nebo spíše druhé společenské eventualitě. (Proto se mi líbí.) Myslím, že nepopírá autorovu celkem časnou poučenost a představivost.

    Paní Hájková, Vámi zmíněný Václav Havel patřil mezi tvůrce, kteří pro své psaní potřebují mít určité vymezení, pravidla. Jeho Dopisům Olze určitě prospěla situačně daná symbióza zcela „přízemního“ praktického psaní a projevů potřeby věnovat myšlenky sférám mnohem výsostnějším.

    Téma jste tu, paní Hájková, otevřela zajímavé, jen co je pravda. Ale abych nepsal, jako Havel, Slovo o slově, zakončím tím, že mechanická bezbřehá svoboda zabíjí často také ve výtvarném umění, styl, obecnou srozumitelnost, úsilí o pravdu či objektivitu i krásu. A na druhé straně zájem.

  22. Rozuměla jsem tomu tak, že v době cenzury se psalo tak, aby bylo možno číst mezi řádky, což zvyšovalo uměleckou hodnotu.
    Ale patrně to mohl ocenit jenom ten, kdo byl naladěn na stejné vlně.
    Většině lidí to asi zůstalo nesrozumitelné.

  23. DRULÁKŮV KONZERVATIVNÍ SOCIALISMUS

    Tedy, zcela upřímně, paní Hájková, když jsem začal číst ten článek v Argumentu, pak můj zcela první dojem byl, že Drulák se definitivně zbláznil. 😀 Takové výroky jako „liberální hegemonie nabývá v posledních letech stále ničivější a represivnější charakter“ nebo „čelíme centristickému extrémismu“ (!!!) už svou samotnou dikcí vedou nutně k závěru, že zde svá hysterická hesla vykřikuje nějaký fanatický vyznavač konspiračních teorií.

    Ovšem – v dalším textu Drulákova argumentace přece jenom nabyla racionálnějšího charakteru; a musím přiznat, v mnohých ohledech jsem byl nemálo (a to sice pozitivně) překvapen. Musel jsem totiž – k nemalému překvapení – zjistit, že Drulákovy názory na současnou společnost se v mnohých směrech nijak zásadně neliší od mých vlastních!

    Jmenovitě v části o vztahu volného trhu a kapitalismu (byť se i nejedná o jeho vlastní myšlenky, nýbrž jenom komentář k oné knize) – ano, je nutno uznat že Drulák tu zaujímá víceméně správnou vyváženou pozici, uvědomuje si a respektuje nepostradatelnost trhu, ale zároveň kritizuje excesy kapitalismu. Jeho (respektive Duhanův) koncept „ukotvení trhu v národním celku pod demokratickou kontrolou“ sám o sobě nemusí být marný. (Ponechme teď stranou to, že zde není řečeno nic konkrétního o tom, jak by tato „demokratická kontrola kapitalismu“ měla vlastně vypadat; v každém případě podle Marxe se jedná o naprostý nesmysl, kapitál není možno kontrolovat demokraticky, naopak kapitál nakonec vždy ovládne demokracii.)

    A stejně tak samotný Drulákův konzervatismus vůbec – ne vždy je zcela „mimo“, já sám jsem v minulosti už několikrát zmínil, že v určitých ohledech jsem také konzervativní, jmenovitě povrchní libertariánství západní individualistické společnosti mi také nijak nekonvenuje. Pokud tedy Drulák volá po „hodnotách“, ale i po obnovení větší míry pospolitosti, pak v takto abstraktní rovině s ním mohu v zásadě souhlasit.

    A především: jeho volání po (přinejmenším taktické) dohodě mezi (konzervativní) levicí a (hodnotovou) pravicí – to je velmi zajímavé, a naprosto přesně to zapadá do těch diskusí které jsme zde sami v poslední době vedli. (A podobně i na DR.) I tady platí: v obecném principu je možno takovouto výzvu jenom pozdravit.

    Takže tedy? Všechno v naprostém pořádku? Musíme teď – pod dojmem správnosti těchto Drulákových vývodů – odvolat všechnu naši dosavadní kritiku na něm, a máme se stát jeho přívrženci? – Tak jednoduché to celé bohužel asi nebude.

    Základním kamenem úrazu jsou tady stále Drulákovy výchozí ideové pozice; respektive jejich pravé pozadí, které se Drulák ovšem velmi pečlivě snaží skrývat. Ale jsou momenty, kde přece jenom neklamně odhalí, jaké je jeho pravé smýšlení, jeho skutečné pozice. To je konkrétně onen moment, kdy – se zjevnými sympatiemi – zmiňuje francouzského polofašistu Érica Zemmoura! O samotné Le Penové ani nemluvě.

    Právě tady jsme totiž u samotného jádra věci. Drulák se neustále odvolává na „národ“; ale ve skutečnosti tím má na mysli pouze nacionalistické, šovinistické, reakcionářsky orientované části populace. Jinak řečeno: to co je „pravý národ“ – tak o tom rozhoduje výhradně Drulák sám! Jedině takový národ je v jeho očích „demokratický“, který vyznává tyto konzervativní a nacionalistické pozice. Drulák se snaží prezentovat jako jakýsi ochránce (ne-li přímo spasitel) vlastního lidu; ale jeho lidovost je ve skutečnosti založena na nenávisti. Na nenávisti vůči všemu cizímu, a na nenávisti vůči všemu svobodnému, co se vymyká jeho vlastním (ultra)konzervativním představám.

    Musím přiznat, že mě vlastně překvapuje, proč se vymezuje proti komunismu. On na mě svou dikcí totiž působí ze všeho nejspíše jako ryzí stalinista – jako vyznavač národoveckého socialismu, který ale celou společnost chce mít pod palcem; který sám rozhoduje o tom, co je pro společnost a člověka dobré a správné. A co se mu z těchto jeho vlastních představ vymyká, to okamžitě prohlásí za deformaci, za deviaci, a zahrne to svým hněvem a nenávistí. Kdyby se mělo stát, že by se takoví lidé jako Drulák dostali k moci – pak by se ten jejich „lidový socialismus“ sotva něčím odlišoval od klasické totality.

    Celý tento Drulákův elaborát nakonec v prvé řadě ukazuje, k jakým důsledkům to vede, když se brilantní intelektuál nechá ovládnout svými vnitřními běsy. Ano, na Drulákových analýzách dekadence současné západní, libertinistické (a kapitalistické) společnosti je velice mnoho správného, a i vysloveně duchaplného; ale to všechno je nakonec deformováno jakousi vnitřní, spalující nenávistí, která tohoto jinak excelentního intelektuála znovu a znovu zaslepuje. Čímž se opět vracíme k počátku mé úvahy: totiž že Drulák by měl v prvé řadě zvládnout těžká pnutí v jeho vlastním nitru, v jeho psychickém aparátu; a teprve poté mohl mít schopnost léčit tento svět. Ačkoliv laik, troufal bych si přesto stanovit diagnózu, že Drulák v prvé řadě trpí těžkou xenofobií – totiž v původním obecném významu. Jsou lidé (pacienti), kteří musí mít všechno pod vlastní kontrolou. Vše co se nějak vymyká dosahu jejich vlastní moci, jejich vlastní kontroly, je znervózňuje, děsí, přivádí do stavu extrémního vypětí. Právě proto nesnesou nic cizího; nic co je jim nějakým způsobem neznámé, co nemají důvěrně zažité.

    Právě tady by podle mého názoru bylo třeba hledat pravé kořeny Drulákova národnictví: to co on sám navenek prezentuje jako „péči o vlastní národ“, to je ve skutečnosti manifestací této jeho niterné hrůzy z cizího, z neznámého, ze všeho s čím on sám není od narození srostlý jako se svou vlastní identitou. Ano, Drulák je v prvé řadě identitář; a právě proto své politické spojence hledá bez rozdílu na levici stejně tak jako na pravici, jenom aby on sám si mohl uchovat tento pocit vlastní národní, bezpečné identity, nenarušované žádnými „cizáckými“ elementy.

    Jakkoli jsou tedy Drulákovy analýzy namnoze velice precizní a jeho argumenty přesvědčivé, přesto jejich pravému smyslu a cíli nemůžeme nakonec porozumět jinak, nežli cestou čistě psychologické diagnózy.

  24. Pane Huďo, já sice nemám (téměř) žádnou vlastní zkušenost s anarchismem; ale právě dnes jsem na DR napsal dost obsáhlý komentář který se tohoto tématu také dotýká: https://denikreferendum.cz/clanek/33909-propusteni-ucitelky-za-sireni-ruskych-dezinformaci-je-nezbytne-a-spravedlive . (Čas 10:32, název „Jaká je podstata levice?“)

    Jedná se bezprostředně o mé hodnocení teorií Petra Uhla; který měl ovšem k anarchistům hodně blízko. Na jedné straně tam oceňuji, že Uhlovo pojetí levicového hnutí jde dále za pouze sociální stránku (jak ji zdůraznil P. Krupička); ale zároveň kritizuji to, že jeho koncept „společenské samosprávy“ je příliš zjednodušený, začíná a končí s pouhým individualistickým „já sám“. Vůbec neřeší podstatu problému, totiž samotný systém kapitalismu. Stále zde nade vším stojí věčná iluze, že jenom pouhým principem samosprávy je možno překonat toto systémové panství kapitálu nad člověkem.

    Budiž: je nutno přiznat, že to co jsem označil za „systémové panství kapitálu nad člověkem“, je velice obtížné si uvědomit, zpřítomnit. Právě protože se jedná o systémovou záležitost, je to napohled „neviditelné“, je možno si to jenom nepřímo odvodit, a vyžaduje to dost složité a náročné studium celé problematiky. Právě to je ten klíčový problém.

    Jinak co se toho anarchistického „bez pána a bez Boha“ týče: ano, na jedné straně je nutno vidět že jmenovitě v českých zemích, konkrétně v dobách národního obrození, církev představovala do značné míry reakcionářský element, cementující habsburskou monarchii, a spolu s ní nadvládu německého elementu nad českým. Na straně druhé se tu ale ukazuje čirý negativismus anarchistického pojetí svobody: je to úporný boj proti autoritě jakéhokoli druhu. Zcela bez rozlišování toho, zda se jedná o autoritu skutečně lidskou svobodu utlačující, anebo zda v daném případě se nemůže jednat o autoritu pozitivní, reprezentující vyšší hodnoty.

  25. SLOVO A CENZURA – to je ovšem krajně citlivé téma, které otvírá obrovský prostor pro úvahy a analýzy všeho druhu. Já napřed uvedu jednu historku, která se mi v této souvislosti vždy vybaví.

    Bylo to myslím někdy v první polovině osmdesátých let – tedy ovšem v dobách tuhé cenzury ve východní Evropě, a v dobách boje disentu proti ní. Někdy v té době slavný americký spisovatel Philip Roth napsal knihu, ve které podrobil sžíravé kritice tehdejšího amerického prezidenta (konzervativce Ronalda Reagana). V souvislosti s touto knihou pak napsal do novin článek, ve kterém napsal, že svým východoevropským spisovatelským kolegům „závidí“ (!!) to že jsou vystaveni represím cenzury. Tento až provokativní názor pak odůvodnil takto:

    „Já sice mohu v Americe bez jakýchkoli potíží vydat knihu ostře kritizující amerického prezidenta; a dá se očekávat že si mnoho lidí tuto knihu přečte. Ale přesto – tato má kniha nezmění na stávajících poměrech naprosto nic, zůstane bez jakéhokoli reálného účinku. Zatímco disidentští spisovatelé ve východní Evropě – ti jsou sice stále utlačováni, stále omezováni cenzurou; ale právě to je znamením a dokladem toho, jak významuplné, jak potentní jsou jejich myšlenky, jejich slova! Právě proto je státní aparát natolik pronásleduje, protože jejich slova, kdyby se dostala k širší veřejnosti, by měla potenciál vyvrátit ze základů celý tamější politický řád!“

    Je tomu tedy skutečně tak, že samotná přítomnost cenzury paradoxně pomáhá slovu tím, že mu svými zákazy sama dodává významovost. To je jeden moment; ale další je ten, že spisovatel je tímto vědomím cenzury mnohem více nucen promýšlet každou svou myšlenku, každé své slovo. Na straně jedné z holé nutnosti nějakým způsobem obejít cenzuru (pokud dílo má vyjít oficiálně); ale na straně druhé je to právě toto vědomí maximalizované společenské významovosti, která autora nutí tuto významovost uchopit, propracovat ji, pečovat o ni. Zatímco když cenzura mizí, ztrácí se pak tato uměle navýšená významovost; a v podmínkách naprosté svobody pak může velice snadno docházet (a také pravidelně dochází) k banalizaci, k inflaci slov. Psát – to jest: do veřejného prostoru vrhat slova – může každý jak se mu jenom zlíbí; už jenom tento samotný fakt vede k inflačnímu zmnožení slov přítomných v tomto veřejném prostoru, a každá inflace automaticky znamená znehodnocení. A za druhé: spolu s (totalitní) diktaturou se ztrácejí i ta témata, která byla předtím klíčová; a mnozí spisovatelé najednou nemají o čem psát.

    Například Ludvík Vaculík: ne všechna jeho dřívější (to jest: za dob socialismu psaná) díla jsem pociťoval jako stejně hodnotná; ale přece jenom vždy měla jasnou snahu o nějaké hlubší sdělení. Zatímco jeho – už ve „svobodných“ poměrech vydaná – kniha „Jak se dělá kluk“ je podle mého soudu naprostý literární škvár, kdy autor poté co ztratil všechna tato dřívější společenská témata, se úporně a křečovitě snaží je nahradit šťouráním se v ryze intimních záležitostech, které měly zůstat jenom věcí obou zúčastněných. A obdobných případů by bylo možno nalézt celou řadu, a to nejen na poli literatury.

    ————————

    Takže tedy – ano, cenzura na jedné straně paradoxně zhodnocuje význam slov, a mnohdy i jejich kvalitu. Ale – na straně druhé tento tlak poměrů uměle dodává (zdánlivé) významovosti a hodnotě i dílům (slovům), která ve skutečnosti tuto vlastní hodnotu vůbec nemají. V. Havel se jednou vyjádřil (ještě v době disentu), že „i kdybych jenom napsal že vítr hýbe větvemi stromů, tak lidé v tom stejně budou hledat nějaký skrytý politický význam“.

    A navíc: tento tlak cenzury a nesvobodných poměrů vůbec celý tvůrčí horizont velmi stlačoval právě jenom na otázku (zcela fundamentální) svobody. A neumožňoval vůbec vnímat subtilnější vztahy; a především subtilnější formy závislosti a nesvobody, nežli ty které se projevují přímým státním útlakem. Právě proto tolik emigrantů zůstalo v zemích Západu kam odešli víceméně cizinci; oni nedokázali myslet v jiných kategoriích nežli „naprostý útlak – naprostá svoboda“, a nechápali proč především místní intelektuálové tuto liberalistickou západní svobodu nicméně pociťují jako faktickou nesvobodu, a bojují proti ní. Nebo ji přinejmenším zpochybňují.

    Jako optimální a žádoucí je tedy nutno označit stav, kdy sice na jedné straně existuje svoboda slova, svoboda vyjadřování – ale kde na straně druhé vládnou takové společenské poměry, které účinně zabraňují oné inflaci, banalizaci slov, ke které dochází za podmínek liberalisticky pojímané bezbřehé svobody.

    Nebo jinak řečeno: je zapotřebí aby ve společnosti byla přítomna nějaká vyšší idea, která svou silou dodává významu lidskému konání i lidskému slovu; ale na straně druhé tato idea nesmí být natolik rigidní, aby vedla k omezování svobody slova, svobody lidského ducha.

  26. Pane Poláčku, přečetl jsem si tu diskusi na DR. Je rozhodně zajímavá a podnětná.

    Jako vždy hodně souhlasím s panem Krupičkou. Ale i u Vás najdu řadu tvrzení, kterým rozumím a souhlasím.

    Ani já pane Poláčku, nejsem odborník na anarchismus, abych o něm mohl kvalifikovaně diskutovat. Anarchismem(historie, současnost) se u nás zabýval a zabývá politolog Ondřej Slačálek. Ten by byl tím kompetentní pro takovou diskusi.

    Vážím si občanské statečnosti , kterou projevil Petr Uhl jako lidskoprávní aktivista před rokem 89 a sdílím jeho ideály samosprávného socialismu. Nicméně to ještě neznamená, že jsem vůči Petru Uhlovi nekritický. Slovy pana Krupičky: „zakladatel novodobé české liberální levice“

    Tohle by mohlo zajímat paní Hájkovou: Radikální levice a křesťanství by mohly být spojenci. Co jim v tom brání?
    https://a2larm.cz/2016/12/nenavist-k-nabozenstvi-pomaha-klerofasistum/

    Vy máte pane Poláčku jako důchodce víc volného času než já. Zkuste např. knihu od americké autorky Cindy Milstein – Anarchismus a jeho ideály, kterou v roce 2020 vydalo nakladatelství Neklid.

  27. Pane Poláčku, vzpomínám si, že na tomhle tvrzení byla mezi námi naprostá shoda.

    „Proto demokracie v buržoazním státě není to, co slouží lidu, ale vládnoucí třídě, buržoazii, která prostřednictvím toho, že vlastní média a firmy, ve kterých lidé pracují, tak ovlivňuje veřejné mínění natolik, že lidé chodí volit za mediální diskurz, který přijímají. Proto si myslím, že žádná společenská změna nemůže proběhnout skrz politiku. Musí to proběhnout skrz ekonomiku.“
    https://www.studenta.cz/work/kariera/konference-smysl-prace-marx-mel-navod-jak-byt-stastny-v-prac/r~49132f96f4b711e9b259ac1f6b220ee8/

  28. Pane Huďo, díky za odkaz. Jsem přesvědčena, že křesťanství musí být obnoveno – takovým způsobem, aby nebylo dnešnímu člověku, který už prakticky vyrostl bez jeho vlivu, něčím cizím a nepochopitelným.

  29. Ve velikonočním Křesťanském magazínu se teolog Tomáš Petráček zmínil o tom, že jazyk křesťanství, kterému dřív lidé normálně rozuměli, je dnes zastaralý.
    Ale ta autoritativnost není podle mého názoru ani tak záležitostí formy učení. Ta je v lidech.

  30. Lidé, kteří hledají v určité formě náboženství nebo duchovna (jak se dnes s oblibou říká) spojence – například v boji proti kapitálu nebo proti nějaké (nepřátelské) ideologii, ho možná mohou najít. Ale zase to bude jenom jiná ideologie. Podle mého názoru nemá smysl mluvit o přínosu náboženství, pokud nás nezajímá kdo nebo co je Bůh, respektive, zda existuje nějaký (nezávisle na naší vůli působící) fenomén, který náboženství nazývá Bohem. I když třeba úplně neodpovídá představě, kterou jsme si o něm vytvořili.
    Ten teolog Tomáš Petráček se zmínil také o tom, že někteří lidé (a je jich prý dost) patrně nemají pro spiritualitu a religiozitu vůbec žádný smysl. Přestože žijí jinak vcelku dobrým životem.

  31. Ano, pane Huďo, v tom rozhovoru na téma „Jak být šťastný v práci“ je skutečně řečeno velmi mnoho správného.

    Ale – za prvé já za důležitější nežli ten výrok který jste tu citoval Vy považuji poněkud jiný (v tom samém odstavci): „Ve společnosti, kde jsou lidé natolik odcizení od své rodové podstaty, od sebe a i od druhých, jsou celé volby vlastně jenom prodlouženou rukou trhu.“

    Je to jak řečeno v tom samém odstavci, tím samým autorem, v principu se tedy jedná o tu samou myšlenku; ale přece jenom je tu dost zásadní rozdíl. V tom úryvku který jste citoval Vy se totiž vše staví v tom klasickém radikálně levicovém modelu, že všemu vládne buržoazie, která – díky svému mediálnímu monopolu – dokáže natolik manipulovat myšlením pracujících vrstev, že ty nakonec ve volbách hlasují proti svému vlastnímu objektivnímu, třídnímu zájmu. To sice může být do určité míry pravda; ale to není pravé jádro věci. Ve skutečnosti nejde o to že by pracující člověk či třída byla natolik ovládána, opanována buržoazií; nýbrž je to sám ekonomický systém (tržní kapitalismus), který si podřizuje mysl člověka. To jest: lidé se nakonec vlastně zcela „dobrovolně“ podřizují diktátu kapitálu; protože je to tak pro ně bezprostředně ekonomicky výhodnější.

    Ten dotazovaný (Radek Holodňák) to nakonec řekl přímo na rovinu: protože tito lidé před sebou vidí vizi, že tu či onde (to jest pod tou či onou partají) dostanou o sedm stovek více. Křesťanskou symbolikou řečeno: lidé sami vždy znovu prodají svůj nárok na prvorozenectví (to jest: na toho pravého „rodového člověka“) za mísu čočovice; za bezprostřední zisk či prospěch.

    —————–

    Potud tedy všechno dobře, s jeho názory na kapitalismus i jeho „demokracii“ je možno naprosto souhlasit. Ovšem zásadní problém (jako zcela pravidelně) je, že on nenabízí žádné reálné řešení. On sice naprosto správně (marxisticky) vidí, že změna musí proběhnout především v ekonomice; ale neříká jak. Těch několik málo příkladů které uvádí, to není možno považovat za systémové řešení. Nějaké výjimky z pravidla se najdou vždycky, i za podmínek kapitalismu se vždycky najde pár jedinců (respektive skupinek), kteří raději provozují nekomerční ekonomiku, která jim může zprostředkovat pocitu smyslu z jejich konání, nežli aby dosahovali vysoký komerční zisk. Ale rozhodující nakonec bude vždycky ta velká masa, která vždy bude přinejmenším v pokušení upřednostnit oněch „sedm stovek“. Která své pravé lidství vždy sama prodá za mísu čočovice.

  32. Ten článek o vztahu anarchismu ke křesťanství (respektive k náboženství vůbec) je také velmi zajímavý (mám pocit že jsem už svého času četl něco velmi podobného ?…); ale i tady se ukazuje, jak málo je možno se spoléhat na dobrý úsudek lidí. A i samotní anarchisté, ti sice na straně jedné odmítají všechny autority a všechny ideologie které přicházejí „shora“; ale přitom i oni propadají svým vlastním předpojatostem, svým vlastním ideologiím. Ani tady tedy není možno nalézt skutečnou naději, skutečnou perspektivu.

    „Anarchismus a jeho ideály“ – ano, to by mohlo být zajímavé srovnání, jak se anarchistické ideály vztahují k anarchistické praxi, je otázka zda zde nedochází ke stejnému rozporu jako mezi komunistickými ideály a komunistickou praxí. Co se té knihy týče: díky za tip, pane Huďo, ale asi si ji nepřečtu, za prvé je pro mě vždycky obtížné nechat si sem do Německa dovézt nějakou českou knihu, prakticky jenom když sem někdy zajede můj bratr. (Mimochodem, paní Hájková: zrovna dnes tu byl, a přivezl mi tu Vaši knížku básniček.) 🙂 Má v každém případě hezkou obálku (ilustraci), ale zatím jsem se k ní blíže nedostal.

    Což souvisí s druhým důvodem, proč si tu knihu o anarchismu asi nepřečtu: ano, pane Huďo, mělo by to opravdu být tak že jako důchodce bych měl mít už dost času na čtení; ale skutečností se zdá být bezmála spíše opak. Zkrátka, nestíhám. Mám tu v knihovně už celou řadu knih, které bych si nutně potřeboval prostudovat; ale pořád se k tomu nemohu dostat. (Kromě jiného knihy reformního ekonoma Oty Šika o jeho teorii „nulového kapitálu“; což je jeden z mála jakž takž použitelných modelů, jak transformovat kapitalistickou ekonomiku. A jak už řečeno, právě to je skutečně základ.)

  33. „Křesťanskou symbolikou řečeno: lidé sami vždy znovu prodají svůj nárok na prvorozenectví (to jest: na toho pravého „rodového člověka“) za mísu čočovice; za bezprostřední zisk či prospěch.“
    Takže většina lidí je podle pana Poláčka jako Ezau? Komu vlastně Ezau to prvorozenství prodal? Jákobovi, jehož jméno v překladu zní „lstivý, úskočný“. Teprve později dostal Jákob jméno Izrael, protože „zápasil s Bohem i lidmi a obstál“. (Gn 32,29)
    Takže na obchod musí být vždycky dva – jeden, který prodá a druhý, který koupí, pane Poláčku. Mám pocit, že jsem kdysi podobnou myšlenku četla v jakési povídce B. Němcové („kdyby nebylo kupovačů, nebylo by prodavačů“).
    Na lstivého Jákoba si možná vzpomněl Ježíš, když „spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „Hle, pravý Izraelec, v němž není lsti.“ (J 1,47)
    A dále: „Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkovníkem.“
    Sedět pod (svým vlastním) fíkovníkem bylo největší touhou všech mírumilovných Izraelců. Proroci jim slibovali, že k tomu dojde až na konci času, až budou meče překovány na radlice.

  34. Což o to, paní Hájková, za podmínek kapitalismu se těch ochotných „kupujících“ najde vždy dost a dost. Ty není zapotřebí hledat. Problém jsou tady především ti „prodávající“, kdo jsou ochotni prodávat sami sebe.

    Ovšem ta zmíněná „proměna Jákoba v Izraele“ může mít něco do sebe. „Ten kdo zápasil s Bohem i lidmi a obstál“ – bylo by něco takového možné i v celospolečenském měřítku? A na jakém základě?

  35. Ale ještě zpět k těm prorokům, jak se dopouštěli těch podivných jednání (například běhali nazí). Tedy za prvé: něco takového jim asi skutečně sotva nakazoval či našeptával sám Bůh; ale oni sami zřejmě věřili tomu, že tomu tak je.

    To mi ovšem zase jednou dost blízce připomíná Sokrata; a to hned v dvojím smyslu. Za prvé: Sokrates měl také svůj (nebo své?…) „daimonion“, což on vykládal jako jakýsi vnitřní hlas či vnitřní vnuknutí, které ho „chránilo před tím aby se dopouštěl chybného jednání“. Dodnes se vedou spory o charakter tohoto „daimonion“; jestli tu Sokrates skutečně slyšel nějaký hlas, nebo to (spíše) byla jenom čirá intuice.

    V každém případě východiskem byl „daimon“ – což byl v představách Řeků jakýsi osobní duch, zprostředkovatel mezi sférou lidskou a sférou božskou. Tento daimon mohl být zlý, ale i dobrý; zřejmě v úzké souvislosti s tím, jaký byl charakter člověka ke kterému se daný daimon vztahoval, kterého jeho životem doprovázel. Tohoto daimona měl každý člověk; ale ono „daimonion“ měl jenom sám Sokrates. Není ovšem ani jisté jestli to měla být také nějaké bytost mezi člověkem a bohem; anebo (spíše) Sokrates ho považoval přímo za hlas bohů. (Dokonce ani pozdější křesťanští autoři se nemohli shodnout, jak toto Sokratovo daimonion ohodnotit: podle Tertulliana se jednalo o zlého ducha, zatímco podle jiné křesťanské autority z té doby to byl Sokratův anděl strážný.) V každém případě toto daimonion nakonec Sokratovi značně přitížilo při hrdelním procesu proti němu; protože pak obžaloba tvrdila, že Sokrates tak narušuje zavedený a platný pořádek aténských bohů, a dopouští se tedy hereze.

    A druhá věc proč mi ti starozákonní proroci těmi svými extravagantními způsoby jednání připomněli Sokrata: i on velice rád provokoval své spoluobčany nezvyklými výstupy. Co se oblékání týče, snad neběhal přímo po ulicích nahý; ale byl známý tím že nijak nedbal na svůj zevnějšek, chodil neupravený a nemytý. (V Platónově dialogu „Hostina“ je pak uvedeno jako zvláštní zmínka, že pro případ této slavnostní hostiny se Sokrates výjimečně „hodil do gala“, to jest řádně se oblékl a upravil.)

    Tady se ovšem sama vnucuje otázka, jestli Sokrates a ti starozákonní proroci nakonec nebyli ve svém jednání poháněni tou samou, nebo alespoň velmi podobnou motivací: provokativními akty vyburcovat své spoluobčany z jejich duševní a mravní letargie, z jejich lhostejnosti, z jejich maloměšťácky pohodlného a konvenčního způsobu života.

  36. Nevím, pane Poláčku, jaký přesně je rozdíl mezi tím „daimonion“ a „daimonem“. Většinou se píše, že u Sokrata působil vnitřní hlas – daimonion. Ale třeba v knížce Velká transformace od Karen Armstrongové se píše, že to byl daimon. Což se tam vzápětí vysvětluje: Sokratův daimon je božská přítomnost, která k němu promlouvala a říkala mu, co nemá dělat (nikoli co dělat má). Jinak též daimon je podle oné knížky „nižší božská bytost, prostředník mezi bohy a lidskými bytostmi“.
    Dále se tam píše, že Sokrates zažíval ekstasis, která odhalovala hluboké tajemství života. (Ekstasis je vystoupení ze sebe, pohled na sebe jakoby zvenčí).
    Sokrates tím, že o všem pochyboval a kladl si neustálé otázky o svých domněnkách a falešných názorech, si vlastně ničím nemohl být jist. Ani tím, co je správné (proto to jeho „vím, že nic nevím“). Ale tím, že „nic nevěděl“ mohl dojít k náznakům dokonalé intuice, která prý „způsobí, že se člověk bude chovat v každém okamžiku správně“.
    Mohli bychom spekulovat o vedení Duchem svatým. Myslím, že církev měla jednu dobu tendenci Sokrata nějak pokřesťanštit.
    Jinak z té definice, že daimon je prostředník mezi bohy a lidmi, bychom snad mohli usuzovat také na anděla. Ti jsou také dobří i zlí.
    Pokud jde o to, proč Hospodin prorokům přikazoval dělat věci, pokládané za neslušné…
    O příkazu chodit nahý jsem našla následující citáty.
    Izajáš má chodit nahý a bosý:
    „V onen čas promluvil Hospodin skrze Izajáše, syna Amósova: „Jdi a odpásej si z beder žíněnou suknici a zuj si opánky z nohou.“ On tak učinil a chodil nahý a bosý.
    I řekl Hospodin: „Jako chodí můj služebník Izajáš nahý a bosý po tři roky na znamení a předzvěst pro Egypt a pro Kúš, tak požene asyrský král zajatce egyptské a vysídlence kúšské, mladíky i starce, nahé a bosé, s odhaleným zadkem, Egyptu k hanbě.“ (Izajáš 20,2-4)
    Micheáš má chodit nahý a bosý „pro nevěrnost Jákobovu“:
    „Naříkat nad tím musím a kvílet, chodit bosý a nahý; dám se do nářku jak šakalové, do truchlení jako pštrosi, protože jsou nevyléčitelné jeho rány. Došlo i na Judu; zasažena je brána mého lidu, sám Jeruzalém.“ (Mi 1, 8-9)
    Je vidět, že Hospodin chtěl na prorocích demonstrovat, co si myslí o lidu izraelském. Někdy i velmi svérázným (ale možná působivým) způsobem.
    Kdesi jsem našla vysvětlení, že proroci byli těmi, kdo měli nejen prorokovat, ale též provokovat, kárat, kritizovat a tepat neřády. Zatímco mystici měli spíš spojovat, propojovat, přivádět všechno k sobě. Ale možná mohli někteří proroci dělat to i to.
    Například Jeremjášovi Bůh řekl: „Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad pronárody a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.“ (Jr 1,10)
    V době Starého zákona působili spíš proroci. Mystici se asi objevili až v pozdější době.

  37. Co se týče toho Jákoba, který zápasil s Bohem (v podobě anděla) i s lidmi a obstál, i když mu zůstala zchromlá noha….
    Tedy vaše otázka zní, zda by něco takového bylo možné v celospolečenském měřítku. Myslím si, že takto zápasit může jenom jednotlivec. Ale vzhledem k tomu, že se Jákob stal otcem a zakladatelem dvanácti izraelských kmenů, vypadá to, jako by svým zápasem vybojoval něco pro celý národ Izrael.
    V biblickém komentáři jsem vyčetla:
    Ačkoli Jákob z fyzického hlediska zápas prohrál, z duchovního vybojoval velké vítězství. Naučil se zvítězit skrze porážku a být silný skrze slabost. Zproštěn sebe sama a spoléhání na vlastní chytrost, vyznal, že byl Jákobem, podvodníkem. Bůh poté změnil jeho jméno na Izrael. („Ten, kdo bojuje s Bohem“ nebo též „Boží kníže“).
    Ostatně i v tom biblickém textu, přesněji řečeno, stojí, že Jákob zápasil s Bohem JAKO KNÍŽE a obstál.

  38. Já tu polemiku o radikální levici a obecně o levici, která začala mezi mnou a panem Poláčkem už na Fóru Levice s dovolením za sebe ukončím.
    Ostatním diskutujícím, zejména paní Hájkové za projevený zájem o radikální levici a alternativě(participativní demokracii) k současnému kapitalismu, centralizovanému státnímu socialismu a tržnímu socialismu chci hodně poděkovat.

    Pane Poláčku, na tomhle se spolu shodneme:
    „Žádná společenská změna nemůže proběhnout skrz politiku. Musí to proběhnout skrz ekonomiku.“

    Neshodneme se na „bezvládí“ :
    Soustava, která neuznává vlády, především vlády státní, ale pak ani náboženské, hospodářské, zkrátka žádné vlády, autority.
    Participativní ekonomii (skutečná vláda lidu) navržená aktivistou a politickým teoretikem Michaelem Albertem a radikálním ekonomem Robinem Hahnelem.

    Proč se na „bezvládí“ a „participativní ekonomii“ neshodneme ? Ne, nejde o ideologickou zaujatost, světonázor atd. Odpověď je podle mého prostá.
    Jak říkal dobrý voják Švejk:
    „Disciplína, vy klucí pitomí, musí bejt! Jinak byste lezli po stromech jako vopice.“

  39. Disciplína (vnější) by možná nemusela být (příliš zřetelně) tam, kde by fungovalo sdílení zvnitřnělé.
    Obával bych se že „Bezvládí“ bude možná vždy reálně v těch uvozovkách. Do nich je vsadí ti mocnější – poskytující autonoomním jedincům a kolektivům podmínečnou participaci na bezpečnosti, na nedostatkových vitálních zdrojích – takový neofeudalismus(?)
    ________

    Ježíš se může jevit jako „proto anarchista;-)“ svým zásadním trváním na osvobození člověka od (koneckonců tušíme že marných) snah po zajištění pomocí dodržování různých formálních předpisů, koncentrace „zákonické“ moci nad lidmi či majetku. Ale to osvobození má jasný cíl: požadavek Víry – odvahy k nezajištěné osobní pravdivosti~vydanosti ve vztazích – k Bohu, sobě i „bližnímu“.
    Za osvobození člověka – ne však k „atomizaci“ národa ale k jeho živé (léčivé) soudržnosti – přijímá nejzazší odpovědnost.

  40. Pane Huďo, když se podíváme třeba na izraelské kibucy, tak i to měly být takovéto „bezvládné“ skupiny, kde o všem rozhoduje sdružený kolektiv. Ve skutečnosti tam ale vládla tuhá disciplína, o které se jednou kdosi vyjádřil někdo v jakémsi českém exilovém periodiku, že „ve srovnání s nimi byla i naše socialistická JZD výkřikem demokracie“.

    A stejně tak náboženské sekty, které jsou pravidelně taktéž útěkem před tímto světem a jeho údajnou zkažeností, tak tyto „kolektivistické“ sekty v naprosté většině také degenerují v systém totalitního dohledu nad jedincem, s absolutní nadvládou příslušného „guru“.

    Všechny tyto představy o tom, jak se prostě spojí skupiny stejně smýšlejících lidí a vytvoří si jakési oázy naprosté mezilidské vřelosti a pohodovosti, ono to velice úzce souvisí s onou představou „dobrého člověka“, o které jsme začali hovor na fóru Levice, já jsem o tom pak chtěl napsat něco zásadního, ale pak už k tomu nedošlo.

    Že se Hašek takto ironicky vyjádřil o disciplíně – to není žádný div, za prvé Hašek sám velmi inklinoval k anarchismu, a za druhé on zde ironizoval poměry v c. a k. armádě.

    Ovšem – zrovna sám Hašek nám může dát velice názorný příklad toho, jak to končí, když se zruší veškerá disciplína, veškerý řád, veškerá subordinace. Jak známo Hašek se stal po bolševické revoluci vojenským velitelem města Bugulumy; a i z jeho vlastních povídek z té doby je možno zřetelně vyčíst, že za vlády bolševiků (tedy za časů „totálního soudružství“) nastal naprostý chaos. Každý měl tendenci dělat si co se jemu samotnému zachtělo, co pro něj samotného bylo výhodné. Takže tento chaos bylo nakonec možno zvládat právě jenom čistě vojenským režimem, rozkazem.

    Vlastně už u Haška samotného tedy nacházíme předznamenání toho, proč musel ztroskotat komunismus, proč se musel proměnit v totalitní diktaturu: čím více se lidem poskytne naprosté, živelné svobody, tím tužší režim je pak nutno zavést, aby bylo možno tuto živelnost zase spoutat, zvládnout.

    Komunisté předpokládali, že toto „bezvládí“ bude možno nahradit či kompenzovat „komunistickou uvědomělostí“, kdy každý jedinec bude vždy poctivě a s plným nasazením pracovat ve prospěch celku. Je to svým způsobem přesně to, co pan Nushart vyjádřil v religiózní rovině: jedinec má být natolik naplněn, veden a usměrňován svou naprostou identifikací se s nějakým „vyšším principem“, že u něj vymizí veškeré egoistické, nebo jinak závadové jednání.

    Jenže bohužel – ono se stále ukazuje, že „košile bližší než kabát“; osobní potřeby a touhy jednotlivého člověka se vždy nevyhnutelně dostávají do konfliktu se zájmy celku. Dokonce ani ve včelím úle (který platí za prototyp dokonalého kolektivismu) naprosto nepanuje tak naprostá harmonie všech, jak se obecně soudí. I zde dochází k projevům egoismu, kdy některá z vlastních služebnic královny si najednou usmyslí, že královnou by přece mohla být ona sama, a pokusí se o „palácový převrat“. Zkrátka, individualismus – a z něj nevyhnutelně rezultující egoismus – nikdy není možno zcela vymazat. A už vůbec ne v moderní, dynamické společnosti, respektive produkci, která je založena právě na kreativitě jedince.

    Tím nechci nijak vyloučit (a naopak, stále se snažím najít k tomu cestu), že by přece jenom bylo nějak možno zájmy jednotlivce provázat (alespoň v zásadní míře) se zájmy celku. Ale – k něčemu takovému bude zapotřebí velice složitý, velice citlivě vyvážený systém „vah a protivah“, kde bude stále hrozit nebezpečí že ten latentní egoismus znovu propukne. Zatímco to anarchistické „bezvládí“ staví celou věc na hlavu, na místo tohoto vysoce složitě strukturovaného a promyšleného mechanismu lidských a mezilidských vztahů a zájmů ono jenom vytvoří jakési kolektivy lidí s (formálně) společným vlastnictvím, a pak si už neláme hlavu co bude dál.

    Nemohu si pomoci, ale tak nějak mi to připomíná slavnou scénu s „Pekařova císaře“, kdy císař se zajde podívat, co za jeho peníze provádějí a vymýšlejí jeho alchymisté. A jeden z nich (Josef Kemr) vždy znovu a znovu obrovským perlíkem praští do kovadliny, vzápětí na to místo úderu pohlédne lupou, aby pak zklamaně zavrtěl hlavou a provedl další úder. A na otázku císaře, co tam provádí, odpovídá s tajuplným výrazem ve tváři: „Rozbíjím atom!“

    Přesně takhle to vypadá, když se skutečná věda, nesmírně složité bádání o tajemstvích bytí, nahradí pouze vnějškovými efekty. Když se tedy – v našem případě – nutnost cíleného zásahu do nesmírně složitých struktur a vztahů společenských vztahů nahradí pouhou změnou vlastnického titulu.

  41. Ostatně, pane Nusharte, Vaše zmínka působení Ježíše otevírá nijak nezajímavou otázku: byl Ježíš skutečně proti disciplíně?…

    Na jedné straně tu ovšem stojí ono klasické osvobození člověka od moci tuhého Zákona; ale na straně druhé – já tu ani nechci do hloubky analyzovat ono „přijetí nejzazší odpovědnosti“, zůstaňme pro tuto chvíli v čistě pragmatické rovině: jak by asi bylo, kdyby Ježíš nepůsobil jako vandrovní kazatel, ale kdyby on někde vytvořil svou vlastní křesťanskou obec? Kde by tedy bylo nutno řešit naprosto reálné, praktické otázky ohledně organizace produkce, ohledně mezilidských vztahů (a nevyhnutelně vznikajících mezilidských konfliktů), ohledně vedení záležitostí obce… Bylo by vůbec myslitelné, že by zde Ježíš instaloval nějakou „totální svobodu“?… Bez alespoň základní disciplíny?

    Připomeňme si vlastní slova Ježíše: „Co je císařovo, dej císaři!“ To znamená, že ve světských záležitostech Ježíš v žádném případě nepopíral subordinaci. A stejně tak nikde není zaznamenáno, že by hodlal zrušit poměr pán – sluha, či dokonce pán – otrok!

    Ukazuje se naprosto jasně, že Ježíšovo učení má svou platnost jenom pro oblast ryze duchovní; ale že je sotva nějakým způsobem aplikovatelné na oblast praktického života („materiální základnu“).

  42. DOBRÝ ČLOVĚK?…

    Já sem přece jenom připojím ještě něco o tom „dobrém člověku“. Pane Huďo – bývaly doby, kdy i já jsem pevně věřil v tohoto „dobrého člověka“. (Proto jsem také svého času uvěřil i v reálnou možnost komunismu.) I já jsem věřil v to, že člověk je přece ve svém jádru dobrý; a že tedy naprosto postačí zbavit, osvobodit ho od vykořisťovatelského kapitalismu – a že hned potom tento osvobozený člověk s plným zaujetím ve vzájemné pohodě začne usilovně pracovat ve prospěch celku.

    Ano, věřil jsem tedy sám na takovéto věci; to bylo ovšem ještě v dobách, kdy jsem ještě neměl žádnou vědomost o tom, co je to reálný člověk. O tom, jak je tento člověk vždy přinejmenším velice obojetná, vnitřně rozpolcená bytost – sice snad s určitou základní touhou po dobru, ale na straně druhé vždy s nepotlačitelnou snahou své vlastní zájmy nadřadit nad zájmy těch druhých. (Nehledě k tomu že určité procento lidí je vysloveně zlých, mravně i osobnostně deformovaných.) Svým způsobem tuto vnitřní rozpolcenost naprosto přesně zachycuje křesťanství: člověk je na straně jedné „božím tvorem“, ale na straně druhé plně v moci (permanentního) hříchu. A nikdy není možno se spolehnout na to, že v reálném životě u člověka natrvalo zavládne jenom ta jeho lepší stránka.

    Pane Huďo, ta představa o harmonických, soudružských samosprávných kolektivech, ta má vlastně svůj základ – v komunitě táboráku! Když si skupina stejně smýšlejících, stejně vnitřně naladěných trampů udělá svůj táborák, a tam pak mohou prožívat pocit naprosté pohody, vzájemné družnosti.

    Jenže: tato naprostá kolektivní pohoda, ta může reálně existovat právě jenom u toho táboráku. Kde se nejedná o nic víc, nežli jenom o to zahrát a zazpívat si trampské písničky, ohřát se u ohně a upéct si buřty. Tam opravdu mohou všichni strávit krásný večer v naprosté vzájemné pohodě.

    Ale – už jenom tehdy kdy ta tábornická komunita měla být trvalým zřízením, postupem času by i tu nevyhnutelně vznikly konflikty, třenice; například o to kdo má dělat šerifa. A kdo má (pouze) umývat nádobí. A o co větší konflikty by pak vznikaly, kdyby se ukázalo že není dost peněz na špekáčky pro všechny; a kdyby se tedy jednalo o to, jakým způsobem rozdělovat nedostatkové zdroje, a jakým způsobem si co nejlépe opatřovat nové. A kdyby tady o všem měli rozhodovat bez rozdílu všichni, pak už Aristoteles konstatoval, že nakonec by se nejspíše rozhádali každý s každým.

    Zkrátka, pane Huďo, nesázejme příliš na toho „dobrého člověka“; tato sázka by byla předem prohraná. My budeme moc a moc rádi, když se nám podaří onoho reálného, to jest vždy obojetného člověka umístit, upnout do takového souboru (produkčních) vztahů, aby v něm jeho lepší stránka alespoň v základních rysech nabyla vrchu nad tou horší, egoistickou.

  43. Zdravím, příjemně mě překvapilo, že někdo mé příspěvky na DR čte. A také trochu vyděsilo, kdybych to věděl, možná bych si s nimi dal větší práci. Pan Poláček mě tu sice jinde nazval levicovým dogmatikem a kádrovákem, ale beru to jako vyznamenání 🙂

    Cílem mých příspěvků je provokovat, uznávám, snad někdy až křečovitě, ovšem lidí, kteří jsou konformní či se chválí, je myslím v dnešní společnosti až příliš.

    Ať se daří.

  44. Pan Poláček chce člověka „upnout do souboru (produkčních) vztahů“.
    A Ježíš ho chtěl osvobodit.

  45. Musím přiznat, že jsem napřed pár vteřin trochu překvapeně hleděl, jaké nové jméno se nám tu náhle objevilo; až potom jsem zjistil, že je to „náš“ pan Krupička! Tady by téměř bylo možno slavit „návrat ztraceného syna“… 😉

    Nejsem si teď zcela jistý pane Krupičko co konkrétně máte na mysli tím že „někdo Vaše příspěvky na DR čte“; ale v každém případě pan Huďa je nejenom čte zřejmě pravidelně, ale názorově s nimi víceméně naprosto souzní.

    Takže tu teď můžete spolu vytvořit „levicově dogmatickou“ frakci. 😉

    Tím „kádrovákem“ jsem Vás, pane Krupičko, nazval v jedné zcela specifické situaci, pokud si dobře vzpomínám bylo to poté co jste se navážel do pana Profanta kvůli jeho majetku. Tady jste už skutečně překročil „červenou linii“. Já se s panem Profantem neshodnu na lecčem (a vedl jsem s ním mnohé boje o charakter standardní, to ovšem znamená: buržoazní demokracie); ale atakovat někoho (tím spíše když tento jasně stojí na levicových pozicích) jenom pro jeho majetek, to už je skutečně podpásovka.

    Ovšem na straně druhé Váš cíl „provokovat konformisty“ sám o sobě může mít dobré důvody, vlastně je to přesně to samé o čem jsme tu v minulých dnech mluvili v souvislosti se Sokratem a se starozákonními proroky.

    Já sám musím přiznat, pane Krupičko, že vždy když sleduji Vaše verbální výpady proti těmto „konformním“, prožívám dost rozporuplné pocity. Na jedné straně Vám naprosto rozumím; tento pasivní, pohodlný konformismus je něco co jsem sám nikdy nesnášel, ať to bylo za totality anebo v „demokracii“. Na straně druhé Vy vždycky pálíte až příliš z hrubých kusů, zkrátka mnohdy přestřelujete, což pak protistranu sice skutečně spolehlivě vyprovokuje, ale nijak ji to nepřinutí k přemýšlení. Právě naopak: když takto popíchnete protistranu, pak ona se automaticky naštve; a v tomto rozpoložení je sotva kdo ochoten přemýšlet.

    Sokrates – jak řečeno ten také neustále provokoval své usedlé, konformistické spoluobčany; ale vedle toho jim také neustále kladl cílené otázky, kterými je nutil aby oni sami kriticky přezkoumali své názory, své postoje, a aby začali o věcech přemýšlet novým způsobem.

  46. „Upnutí“ a „osvobození“ naprosto nemusí být protiklad, paní Hájková. Vždyť i Ježíš neustále „upínal“: do svého vlastního síťoví striktních mravních nakázání, která sice nebyla tak formalizovaně kodifikovaná jako tomu bylo ve Starém zákoně, ale ve své důslednosti nebyla o nic méně neúhybná. Ježíš ovšem ve své době ještě nemohl být tak daleko aby mohl mít vědění o tom, jak hluboce člověka formuje jeho „materiální základna“; a proto vůbec neměl jinou možnost nežli pokoušet se člověka změnit jenom čistě ideovým působením.

    Kdyby Ježíš žil dnes, se vším věděním o reálném člověku které máme k dispozici v naší době, pak dost pravděpodobně i on by volil dost jiné strategie, jiné metody působení.

  47. Mně se nelíbí označení, že Ježíš někoho „upínal“. On přece nikoho nenutil, aby ho následoval. Navíc Ježíš nepřináší žádný nový „zákon“, jemuž by bylo možno se naučit a řídit se podle něj.
    Ježíš vítá, jestliže se lidé chovají – řekněme autenticky – i když výsledek není v souladu se zákonem (který on nepřišel zrušit). Pokud byl tak velmi proti farizeům a zákoníkům, bylo to tím, že oni nebyli autentičtí, i když se snažili dodržovat zákon do posledního písmenka.
    Právě k té autentičnosti chtěl Ježíš člověka osvobodit.
    Vezměme si ženu, která byla přistižena při cizoložství a měla být ukamenována. Ježíš se jí zastal. Ne proto, že by nezáleželo na manželské věrnosti nebo že by dokonce souhlasil s možností rozvodu. Nic takového Ježíš neřekl. Dokonce ji napomenul, aby příště už nehřešila. Ale choval se k ní mírně, protože ta žena byla autentická. (Ona se prostě asi zamilovala do někoho jiného).
    Nebo jak se zastal boháče – celníka Zachea. Nevyhrožoval mu, že přijde do pekla za hromadění peněz a šizení lidí. Přitom mu samozřejmě neřekl, že je to dovoleno. A celník, když viděl, že je přijímán takový, jaký je, sám dospěl k tomu, že nahradí škodu těm, které podvedl a rozdělí se o majetek s chudými.

  48. Pane Poláčku, výhrada pana Krupičky, kterou jsme tehdy Vy i já, kritizovali, mířila, nepletu-li se, na granty, které obdrželi pan Profant či příslušníci jeho rodiny. Zajímavější je ovšem otázka, s kterou tu Vaším přičiněním teď, asi poprvé máme co do činění, totiž zda je na místě kritizovat samotnou skutečnost, že je někdo bohatý.

    Ze společenských ohledů, které fungovaly a osvědčovaly se po řadu staletí, je snad každému z nás zatěžko říci třeba: „Petro, kamarádko, ty sis vzala pracháče, „podnikatelský baroko“, to znamená konec našich pokeců!“. Ono to tak sice nejspíš dopadne, Petra se asi sama stáhne, aby nezavdávala důvody k pomluvám a žárlivosti, a ostatně, dost možná by bylo méně a méně o čem povídat. Máme se na však Petru zlobit pro to, co „udělala“, nebo se máme hněvat na toho …? Je samozřejmě přiměřenější a přirozenější poblahopřát, nabídnout ať kdykoli zavolá a sám si říct C´est la vie!

    Podobně je tomu, když se dozvíme, že Petr Kellner zahynul při poněkud atypické dopravní nehodě. Bylo by ubohostí trousit hned škodolibosti, ba něco podobného už pouze cítit. Pokud to jen trošku jde, stále platí „o mrtvých jen dobře“, takže si bez nesouhlasného mrknutí okem přečteme, že zemřelý byl rodinný typ (ano, vždyť víme, jakého koně pořídil talentované dceři), že neměl rád publicitu a focení se (asi nesledoval, sympaťák, reklamu, co je pro plebs), měl rád přírodu (vždy jej smrt zastihla v ledovci pokrytých horách, to mu jistě nebylo lhostejné globální oteplování), miloval volnost (motorky jsou hezký klukovský koníček).

    Často slýcháme, že závidět je špatné. Že to škodí zdraví. Že se máme orientovat pozitivně (nejlépe, abychom také bohatli). Já bych řekl, že pro naše mínění o boháčích, i konkrétních, jsou, nebo by měly být, do značné míry určující okolnosti.

    -Vytvořil dotyčný člověk vlastním přičiněním pozitivní hodnoty (tedy ne pouze materiální zisk, svůj či druhých, o převládající škodě nemluvě)?

    -Byl jeho hlavní záměr volen bez přílišného, determinujícího ohledu na lukrativnost?

    -Byl toho mínění, že většina opravdu cenných věcí nevzniká pro zisk a nebývá jeho zdrojem?

    -Uvědomoval si a dával najevo, že mnoho podobně jako on sám (v nějakém podstatném smyslu) nadaných a pracovitých lidí je neskonale chudších, nebo i docela chudých, že on sám nejspíš nezbohatl ze svých nejlepších činů, že se dopustil i poklesků a že mnohá část bohatství obecně vzniká nefér, ba zločinně?

    -Byl jeho majetek spíše zděděný, spíše udržovaný než „náležitě“ rozmnožený? Vyhýbal se spekulativním podnikům?

    -Tvoří jeho akvizice v podstatné míře nemovitý a movitý majetek, který byl již dříve vytvořen, a který nyní rozumně a ohleduplně sám užívá a využívá?

    -Pokud zaměstnává lidi, dopřává jim nadstandardní podmínky, ponechává jim nikoli běžnou pracovní volnost a přirozeně se s nimi setkává? Dbá na to, aby firma byla férová také k partnerům a zákazníkům? Snaží se věnovat na reklamu pokud možno jen minimum prostředků?

    -Nepovažuje daně za vysoké a nevyhýbá se jejich placení? Nelobuje za nižší, ani se nesnaží o jejich „optimalizaci“?

    -Věnuje určitou nezanedbatelnou část zisku na převážně zcela konkrétní aktivity, nejlépe dobře odůvodněné projekty v oblasti zdravotní péče, ochrany přírody nebo kultury?

    -Dovede aspoň v některých ohledech žít opravdu skromně? Použije leckdy veřejných dopravních prostředků? Je jeho spotřeba, zvláště energií, relativně mírná?

    -Pracuje na své kultivaci a vzdělanosti? Neusnadňuje si chápání složitostí světa jednoduchým přejímání prefabrikovaného pravicového světonázoru?

    Jestli kdo nějakého boháče, v jehož případě jsou všechny odpovědi „ano“, znáte, majetek mu rozhodně nezazlívejte! Pánové nechť před ním smeknou spolu se mnou klobouk! Že už dávno (a stále) se žádné klobouky nenosí? Asi celkem není proč.

  49. Dobrý den, pane Krupičko.
    Já si Vaše příspěvky v diskusi pod článkem na DR vždy rád přečtu. Nestalo se mi, že bych s některým příspěvkem nesouhlasil. Jsou blízké mému přesvědčení a myšlení.
    Hlavně mám dojem, že máme podobnou sociální a životní zkušenost 30 let českého kapitalismu. Je nás takových víc.
    Možná o tom nevíte, ale diskutujete na DR i za nás…

  50. Jistě, pane Poláčku.
    V hierarchickém, autoritářském systému, kde je na prvním místě zisk a kariérismus, nemůže existovat soudružnost a přátelské prostředí jako např. mezi rovnocennými přáteli či trampy u táborové ohně.
    V tom zmiňovaném citátu slavného románu Jaroslava Haška je obsaženo vše podstatný:-)
    Nevím, jestli jste četl knihu Hold Katalánsku od George Orwella ? Ve válečný reportáži mimo jiné Orwell popisuje jednotky milice POUM. Jak milice fungovala na frontě a čím byl POUM zcela odlišný od běžných vojenských jednotek a proč. Milicionáři POUM bez „disciplíny“ jako vopice po stromech nelezli…

  51. Paní Hájková, člověka lze „upnout“ mnohočetným způsobem. V každém případě když se podíváme na reálnou praxi křesťanské církve, tak ta upíná člověka do celého katalogu (mravních) povinností. Jistě, u Ježíše samotného se – ještě – nejednalo o katalog; nicméně na každém kroku znovu a znovu lidem hrozil „hněvem otce nebeského“, pokud se nebudou chovat v souladu s jeho (Ježíšovými) mravními nároky. Projevy mírnosti a shovívavosti (jako v případě cizoložnice) jsou u Ježíše spíše jen velice vzácným a výjimečným úkazem.

    Já sám jsem toto „upnutí“ ovšem nemyslel nijak negativně. V daném případě se jednalo jenom o to uvědomit si, že ani Ježíš nepojímal člověka jako jenom jakousi jednotlivou, izolovanou entitu; nýbrž že ho – obdobně jako Marx nebo Aristoteles – zásadně pojímal jako včleněného, vřazeného, tedy „upnutého“ do určitého komplexu vztahů: mezilidských, sociálních, mravních, duchovních… Kdyby nebylo této „upnutosti“, pak by Ježíš prakticky vůbec neměl možnost na lidi (jejich nitro, jejich svědomí) nějak apelovat, protože by každý byl jenom sám pro sebe, bez jakýchkoli (substanciálních) vztahů k ostatním lidem, ke světu vůbec.

  52. Já jenom říkám, že mně se to slovo nelíbí. Nevystihuje to, co Ježíš pro svůj lid udělal. Upnutí byli Židé přece už dávno před Ježíšem. Minimálně od seslání zákona po Mojžíšovi. Upnutí začínalo osmý den po narození obřízkou, pokračovalo přijetím povinnosti dodržovat celý židovský zákon od 13 let atd. Až do smrti.
    Já se odvolám na slova pana Nusharta:
    „Disciplína (vnější) by možná nemusela být (příliš zřetelně) tam, kde by fungovalo sdílení zvnitřnělé.“
    Zvnitřnění nějakých pravidel znamená posun od „musím“ ke „chci“. A to samo o sobě je pro člověka osvobozením.

  53. Pane Horáku, tady jste vytvořil úplné „Desatero pro boháče“! 😀

    Ale budiž, téma je zde, pusťme se do něj.

    Za prvé: zámožné osoby je krajně problematické – z marxistického hlediska – paušálně kritizovat, protože jak známo Marxův souputník Engels byl sám značně zámožný. Ovšem – on za to „nemohl“, narodil se prostě jako syn fabrikanta, a po smrti otce řadu let tuto fabriku sám řídil. (Po čase ovšem prodal svůj podíl, a věnoval se už jenom věci revoluce.) Nicméně – z čistě marxistického hlediska on byl po celou tu dobu nevyhnutelně sám – vykořisťovatelem! A to zcela bez ohledu na to, jestli svým dělníkům (pravděpodobně ano) platil nadstandardní mzdy. Podle marxistické doktríny totiž každý kapitalista, každý továrník, který dosahuje zisku, nevyhnutelně „vykořisťuje“ své dělníky! Podle této teorie totiž není možno generovat zisk jinak, nežli vykořisťováním pracovní síly dělníka. (Mimochodem, zrovna v minulých dnech mi projelo hlavou, jak strašně zúžené je vlastně marxistické pojetí práce; časem o tom snad napíšu něco bližšího.)

    Engels se tedy přidal na stranu revoluce; on byl tedy „dobrý boháč“. Ale to nebyl jediný případ toho druhu; například je celkem málo známou skutečností, že člen jednoho známého českého šlechtického rodu (nevzpomenu si teď bohužel o který se jedná) měl přízvisko „Rudý kníže“: byl výrazně levicově orientovaný, tuším že v Brně postavil něco jako „sociální dům“.

    Zkrátka: ať si Ježíš říká co chce, i leckterý boháč dokáže „projít uchem jehly“, a být sociálně cítící osobou! 😉

    Zpět k onomu mravnímu katalogu progresivního boháče, jak ho zformuloval pan Horák. Pane Horáku, já jsem si zkusil představit, jaké by to asi bylo, kdybych sám náhle (velmi) zbohatl – a nějak mi z toho vychází, že jako první věc bych začal prožívat pocit studu. Studu za to, že já sám mám milióny – zatímco ve světě kolem mě je spousta lidí kteří jsou na tom finančně opravdu špatně. Jistě – něco z těchto mých miliónů bych rozdal, věnoval na charitu; ale abych rozdal všechno (jako měl učinit onen mladík podle Ježíše), tak tak daleko bych zase docela jistě nešel. Zůstal bych tedy v každém případě bohatším nežli všichni tito nemajetní; a vždy bych se musel vypořádávat s otázkou, jestli je to tak spravedlivé.

    Ovšem – jak sám uvádíte, něco poněkud jiného by bylo, kdybych se svého majetku dopracoval svým vlastním úsilím, svými vlastními schopnostmi. Kdybych například uměl zpívat, byl bych slavným zpěvákem – kde pak leží hranice mezi tím, co by mi náleželo právem, za mé výkony, za mé schopnosti, a mezi tím, co by bylo „navíc“; co bych například vydělal jenom proto, že jsem se trefil do plytkého vkusu nenáročných mas?…

    Je to tedy otázka nad otázku, a velmi obtížné odpovědi. Marx, ten to měl jednoduché: v komunismu bude prostě platit „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“, a hotovo. Nebudou tu ani bohatí ani chudí.

    Ale jak v našem reálném, tedy nekomunistickém světě?

    Ten Váš „mravní kodex boháče“ by se vlastně celkově dal shrnout do jedné jediné věty: „Když dva dělají totéž, ještě to nemusí být totéž.“ V daném případě: když dvě osoby vlastní stejně velký majetek, může to vést ke zcela rozdílným hodnocením jejich charakteru – podle toho co dotyční s tímto (nadměrným) majetkem počnou. (A také: podle toho jakým způsobem ho nabyli.)

    Ještě jednou zpět k Engelsovi: on svůj majetek vynaložil na věc revoluce; což je vlastně – z hlediska peněz – totální hereze, naprosté převrácení toho smyslu, jaký peníze (a majetek) vlastně vůbec mají. Je to něco takového, jako by někdo s křesťanským křížem v ruce začal hlásat bezvěrectví.

    ————————-

    Ještě složitější se ale celá věc stává, když se podíváme na situaci nějakého bohatého podnikatele. Ten totiž fakticky vůbec nemůže „zabránit“ tomu, aby se stal bohatým! On se totiž vůbec nemůže spokojit s tím aby jeho podnik čistě jenom vydělal na svůj provoz (tedy aby nevytvářel žádný zisk). On musí vytvářet rezervy, pro případ horších časů, anebo i pro nové investice, potřebné modernizace a tak dále. A i tady se nikdy nedá předem s jistotou říci, jaká výše tohoto uloženého zisku je věcně oprávněná, a odkdy je to už jenom hromadění nadměrného majetku. Zase: každý sám si může představit, co by dělal, kdyby se dostal do pozice podnikatele. Rozdat veškerý generovaný zisk zaměstnancům? – Pak by zde právě nevznikaly žádné zmíněné rezervy. Anebo vyhlásit program striktní vlastní skromnosti, s tím že nebude sám dostávat více peněz nežli jeho vlastní zaměstnanci?

    Ovšem, i tady by se hned otevírala otázka: jako kteří zaměstnanci? Jako ti v produkci? Anebo jako jeho uklízečky? Anebo jako manažeři? Ale jak určit, který manažerský plat je oprávněný, a který je už nadměrný?… A ostatně, podle Marxe by spravedlivě tento podnikatel nesměl dostávat vůbec nic; neboť je to pouhý parazit, vykořisťovatel tyjící jenom z práce jeho dělníků.

    Takže jsem nakonec velice rád, že nejsem ani boháčem, ani kapitalistou; alespoň si nemusím stále dokola lámat hlavu s takovýmito problémy… 😉

  54. Pane Huďo, tu knihu od Orwella jsem (bohužel) nečetl; ovšem ty milice POUM dost dobře není možné v daném tématu použít jako definitivní argument. Jejich bojová morálka (a disciplína) totiž byla udržována na vysokém stupni jejich ideovým zápalem. O tom už jsme psali, že po určitý čas je možno vnějškovou, respektive institucionální disciplínu nahradit tímto vnitřním zápalem (například vírou). Ovšem – tento zápal po čase pravidelně vychladne, a pak nevyhnutelně nastupuje buďto vůdcovský či jiný diktát, anebo anarchie. (Ostatně, po válce se zbytky POUM názorově zcela rozštěpily, a to mnohonásobně; což ukazuje právě na stav nemalé anarchie.)

    Jak opravdu vypadá armáda bez disciplíny, to bylo ze všeho nejspíše možno pozorovat na ruských vojácích v první světové válce, poté co jejich morálku naprosto rozvrátila bolševická revoluce. Tady se teď nejedná o to jestli protiválečná propaganda bolševiků byla oprávněná či nikoli; ale holým faktem je, že ruská armáda bez i té zcela základní disciplíny se prakticky naprosto rozpadla, a poté byla doslova převálcována armádou německou, s její železnou prušáckou disciplínou. V důsledku toho (bolševické) Rusko muselo Německu odstoupit obrovské části svého území; a jedině díky následné prohře Německa ve válce je pak zase mohlo získat zpátky.

    Takže nedá se nic dělat, pane Huďo, ale bez alespoň základní disciplíny opravdu není možné vůbec nic. Alespoň ne natrvalo.

  55. Posun od „musím“ ke „chci“ – jistě, paní Hájková, to je v pořádku; ale pan Nushart psal také o „vydanosti ve vztazích“. A to je v zásadě to samé, co já jsem měl na mysli tím „upnutím“.

    A za druhé: stále zůstává trvalým problémem, že to samotné „zvnitřnělé sdílení“ je příliš neurčité, příliš neuchopitelné, nežli aby mohlo mít potenciál stát se natrvalo dostatečně nosným základem pro reálné mezilidské a společenské vztahy. Právě proto také reálné křesťanství postupem času opět fakticky obnovilo závazný katalog, kánon těch či oněch povinností. Jistě, my to můžeme pociťovat jako ztrátu, či dokonce jako odpadnutí od původních Ježíšových intencí; jenže ono to nebylo náhodou, naprostá většina lidí se nedokáže v dostatečné míře sama vést jenom onou vlastní autenticitou, oni potřebují i jakési „mravní lešení“ pro své životy.

    Tahle věc mi dost hodně připomíná Aristotela, s jeho „Politikou“. On tu totiž – což se obecně jen hodně málo zohledňuje – učinil zásadní rozlišení dvou různých typů státu. Jeden typ státu je „ideální“, kde by se lidé chovali zcela podle zásad mravnosti. Ovšem – Aristoteles sám píše, že takovýto ideální stát je něčím velmi vzácným, velmi nepravděpodobným; a že pro naprostou většinu lidí bude daleko účelnější pragmatický státní model, který vychází z toho, že lidé jsou ve své podstatě egoisté a sledují vždy své vlastní zájmy. A že jde nakonec jenom o to tyto různé zájmy pokud možno zharmonizovat.

    Ostatně: byl to právě tento „ideální stát“, který byl u Aristotela doprovázen systémem vysloveně totalitního dozoru nad lidmi a jejich konáním!

  56. Dobrý den, pane Huďo, děkuji. Myslím, že jste ke mně možná až příliš shovívavý. Určitě jsem v diskuzi na DR naplácal spoustu blbostí, třeba na téma, že Rusko nikdy nezaútočí na Kyjev…

  57. Pane Poláčku, rozumím. Orwella nemusíte:-)
    Hold Katalánsku je strašné smutná kniha a jedna z nejlepších. Přesto si myslím , že tahle diskuse nemá Orwella a anarchismus opomíjet.
    Díky téhle knize jsem pochopil, že neexistuje jedna levice a nenávidějící autoritářskou a paternalistickou levici.
    Orwell přesvědčivě argumentuje pro socialismus proti fašismu. Jeho kritika kapitalismu (a salonních socialistů) stojí za přečtení. Byla to polovina jeho života mezi kritikou kolonialismu a komunismu. Přiznávám se, že tato kniha mě dostala na anarchistické scestí (miluji mix svobody a solidarity).
    Ta kniha volně inspirovala tenhle skvělý film.
    https://www.csfd.cz/film/36168-zeme-a-svoboda/prehled/

  58. Nemáte zač, pane Krupičko. Nemám zatím důvod s Vámi nesouhlasit. Mluvíte mi z duše. To je celý.
    Nejste jediný, kdo se mýlil. Já tomu útoku Ruska na Ukrajinu rovněž nevěřil. Proč si to nepřiznat.
    Podle mého žádné hlouposti v diskusi na DR neplácáte. Nenechte se otrávit názorovými odpůrci v diskusi.

    Já měl původně v plánu, že tu nedokončenou polemiku s panem Poláčkem maximálně 3 příspěvky vyřídím.
    A teď se na to podívejte, jak se z toho nemůžu zoufale dostat ven.

  59. Pane Huďo, nedá mi to, abych nereagoval na toho Orwella. Bylo (a možná stále je) jen málo levicových autorů opravdu nesmlouvavě kritických k SSSR. Po tom, co spisovatel zažil v Barceloně, působení sovětských poradců a sektářství komunistů, není se ovšem co divit. Došlo tam k vzepětí jistého haurství, sám Orwell, zasažen střelou do krku při nějaké zbytečné patrole, jen taktak že nezahynul. Na situaci lze ovšem nahlížet i z druhé strany, jako na spojenectví buržoasii krátkodobě vnucené. O tom, jak asi bylo Gaudímu či (stavebníku) Güellovi si lze také přečíst, i když ne od Orwella, a navštívit je možno dosud poloprázdné barcelonské kostely.

    Rád mám rovněž knihu Trosečníkem v Paříži a Londýně. Doporučuji k přečtení stejně tak levičákům, jako pravičákům. Orwell se za účelem napsání knihy pracoval v hotelových kuchyních a stal se i bezdomovcem.
    Předčil i pozdějšího G. Wallraffa, kterého, jak pamatuji, oceňovali naši komunisté (aniž by je znepokojoval český rasismus vůči pracovníkům z Vietnamu a odjinud).

    Na závěr snad zmíním ještě, že za stále obzvlášť platnou a působivou kritiku považuji Orwellovy esejistické texty proti soukromému školství. Nějakého nového Orwella, třeba českého, bychom zase potřebovali…

  60. Pane Horáku, díky za doplněni.
    ———————————————–

    Teď jsem si vzpomněl, pane Krupičko.
    Vy jste měl s panem Poláčkem nedávno zajímavou diskusi na DR i shodu na Petra Uhla a jeho prohraný program: Společenská samospráva. Úplně s vámi nesouhlasím.
    Faktem je, že jsem taky tu politiku mezi roky 1990-92 až moc nesledoval. Byl jsem pár měsíců po skončení VZS. Hodně jsem si užíval civilu , co jsem za dva roky na vojně zameškal. Ale pamatuji si, že na jaře v roce 1991 u nás v Jihlavě byla beseda s Ivanem Svitákem, kterou pořádala Levá alternativa. V LA byl aktivní i Petr Uhl.
    Byl jsem překvapený z toho, že sál byl plný lidí a zájem o filosofa Ivana Svitáka.
    Nicméně i přes nasazení Tesařů, Uhlů a Svitáků nakonec vedlo k restauraci toho nejhoršího z kapitalismu. Podle mého autentický socialismus se mohl prosadit pouze v případě, že by stávající režim byl svržen nejen sociální, ale i politickou revolucí. Což se nestalo…

    Nedávno na Alarmu vyšel dobrý rozhovor o československé radikální levici. Historik Jan Mervart tam zmiňuje i LA.
    https://a2larm.cz/2022/02/ozivit-zapomenute-hlasy-s-janem-mervartem-o-ceskoslovenske-radikalni-levici/

  61. Pane Huďo, ne že bych měl něco proti Orewellovi, naopak. Ale co se anarchismu týče, podle všeho jeho podstatu (a jeho limity) velice trefně vyjadřuje jeden z komentářů k onomu filmu (který jsem bohužel neviděl): „Zjednodušene možno povedať, že za porážkou republikánov stál nasledovný bonmot: „Tam, kde sa stretnú traja anarchisti vznikne päť názorových prúdov“.“ Tam, kde si každý žárlivě hlídá jenom svou vlastní svobodu, nemůže nakonec vzniknout nic jiného nežli neřízený chaos.

    Říkáte, že milujete „mix svobody a solidarity“. Což o to, v takto obecné rovině by bylo možno s tím souhlasit. Ale – něco takového by o sobě mohl stejně tak říci například každý člen levého křídla Pirátů. Zkrátka, ono nepostačí obojí jenom tak nějak smíchat dohromady, hodit obojí na jednu hromadu; přijde vždy na zcela konkrétní způsob, jak se to dělá. A jaký cíl se tím sleduje.

    Já vlastně – to od té doby co jsem svého času odešel na Západ – vůbec nesnáším to slovo „svoboda“. Protože od té doby vím, jak velice zmanipulované je to slovo, jak velice vyprázdněný je většinou jeho obsah. Je to stejně tak falešný, stejně tak lživý pojem, jako byl svého času (tj. za časů totality) pojem „socialismus“. Za to samozřejmě nemohou tyto pojmy samotné; ale jejich neustálým zneužíváním pro tu či onu ideologii jsou touto lživostí už natolik kontaminované, že už je sotva možné je od toho očistit. Já dnes proto už jenom velice zřídka používám jak slovo svoboda, tak slovo socialismus. A pokud je už použiju, pak vždycky hned vysvětlím, co tím přesně mám na mysli (a co ne).

  62. Ostatně směřování anarchismu je velice trefně vystiženo i v tom článku v Alarmu: „Specifická je nicméně labutí píseň anarchistického hnutí: jakési vnitřní vyšumění nebo normalizace, která ve dvacátých letech ústí do vnitřního vyčerpání, jež se projevuje buď příklonem k bolševismu, nebo národnímu socialismu.“

    Anarchismus jako takový totiž nemá svůj vlastní ideový základ, který by mu mohl propůjčit trvalou existenci; on žije daleko spíše jenom ze stálého „proti“: proti státu, proti establišmentu, proti autoritám, proti kapitalismu… To že se zde objevuje i určitý prvek solidarity, je příliš málo, nežli aby z tohoto permanentního „proti“ mohlo vytvořit nějakou pevnou, nosnou substanci.

    Co se pak Levé alternativy týče: to byl příliš heterogenní spolek nežli aby mohl mít šanci udržet se natrvalo; ale v zásadě platí přesně to samé co jsem napsal na adresu anarchistů (kteří v ní ostatně byli výraznou skupinou): silný antikapitalistický impuls, ale zase prakticky žádný vlastní, skutečně pozitivní program. Takže se LA nakonec rozpadla na prvočinitele; byly tu trvalé spory názorové, taktické, osobní, a pokud si dobře vzpomínám i spory čistě o peníze.

  63. Taky jsem si v diskusi pod filmem všimla toho „Tam, kde sa stretnú traja anarchisti vznikne päť názorových prúdov.“
    Zvláštní. Trochu to připomíná podobný bonmot o Židech – že tedy při každém setkání několika Židů se střetne více názorů, než je těch osob. Chtěla jsem najít přesně, jak to zní, ale bohužel se mi to nepodařilo.
    Při hledání jsem kupodivu našla něco úplně jiného – Masarykův citát, který se mi moc líbí: „Demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry.“

  64. Pane Poláčku, nejsem blázen, abych si myslel, že u Vás můžu probudit sympatie k anarchismus a radikální levici.
    Téma: „Kdo volí radikální levici“ jste přece zvolil Vy sám.
    Na celé diskusi/humanistické dialogy/ o radikální levici mi chyběla názorová pluralita. O anarchismu nepadla jediná zmínka.
    Přijal jsem Vaše pozvání a zapojil se do diskuse i s tím, že dokončíme spolu polemiku, která začala na Fórum Levice. Pod vláknem: Kudy vede cesta autentické levice ?
    Slibuji, že Vás anarchismem a radikální levicí dál nebudu trápit a unavovat.
    O jedno Vás prosím, nefér nevytrhávejte věci z kontextu !
    „buď příklonem k bolševismu, nebo národnímu socialismu“

    Rozumím tomu správně, že revoluční změnu může podle Vás přinést pouze centralizované, hierarchické hnutí. Jenže to má háček.
    Jak říká v rozhovoru antropolog James C. Scott: „Zjistil jsem, že centralizovaná revoluční hnutí téměř vždy vyústila ve stát, který utlačuje více než ti, jež chtěl nahradit. Jinými slovy, když se revoluce stane státem, stane se opět mým nepřítelem. Proto velmi záleží na tom, jaké metody se používají k dosažení moci.“
    https://www.advojka.cz/archiv/2021/20/jsem-nepritel-hierarchickych-hnuti

    Poslední poznámka. K tomu Vašemu nadšení nad vzestupem zelených stran.
    Na Fórum Levice jste radil, že inspirací české levice/Levice mají být němečtí Zelení.
    Obdivovat růst zelených znamená přihlásit se k životnímu stylu fiskálních konzervativců, kteří rádi recyklují a namlouvají svým dětem, že mají rádi Gretu Thunberg.
    Nebuďte jak bývalý americký prezident Trump, pro kterého jsou anarchisté i anarchistky jedním z nepřátel číslo jedna.

    Mějte se fajn.

  65. To je škoda, pane Huďo, že chcete opustit Dialogy. Byl jste tady zpestřením.
    Ale já si také myslím, že v anarchismu je příliš mnoho negativních postojů. Toto kdysi řekl K. Čapek – ne sice o anarchistech, ale o komunistech: „Odkud berou komunisté své přesvědčení, že to, co je, je špatné?“
    Před rokem nebo dvěma jsem četla knihu Richarda Rohra Univerzální Kristus. Autor se v knize zmiňuje o tom, že negativita ještě nikdy nic dobrého nevytvořila. On se domnívá, že je možné vyhnout se binárnímu, tedy vlastně karteziánskému způsobu myšlení (věci jsou buď naprosto správné nebo naprosto špatné, jsi buď se mnou nebo proti mně, jsi buď dobrý nebo zlý, jsi buď republikán nebo demokrat atd.) Věci lze vnímat jinak. Dokáže to podle něj kontemplativní mysl, jakou měli buď první křesťané nebo později křesťanští mystikové. Takovou schopnost je ovšem zapotřebí trénovat. Podle Rohra má člověk velmi silný sklon k negativnímu myšlení. Dochází k tomu jakoby automaticky. Necháš mysl volně běžet a už sklouzneš k negativitě. Jediná cesta, jak tomu čelit, je podle Rohra vědomě se každý den, ba několikrát za den snažit upnout pozornost k pravdě, dobru a kráse! (Křesťané se třeba modlí, ale není to nutné). Rohr dále píše: „Můžeme tomu říkat kontrola mysli. Někteří lidé to nazývají prostě kontemplací.“

  66. Ani já nejsem přítelem hierarchie. U nás doma žádná hierarchie není. . Ale stát mi nijak nepřekáží. Nijak mě neutlačuje, ač to jistě není úplně ideální stát.

  67. Aby revoluční hnutí vyústilo ve větší útlak než je útlak, který chce zlikvidovat, centralizované být podle mě nemusí. (Není to podmínka nezbytná.)

    K vybudování složité „stavby“ (promyšlené revoluční přeměny společnosti) potřebujete „vedoucího inženýra“ (projektanta), k jejímu rozboření ale už projektanta nepotřebujete. Stačí dostačně silná sebereprodukující se agresivní myšlenka. Touto (samostatnou) myšlenkou (myšlenkou bez konkrétního nositele, která „postihuje všechny“) – „myšlenkou řízená“ živelná destrukce společenské stavby („systému“) – i tato živelná destrukce je také (stejně jako to centralizované revoluční hnutí) schopna vyústit v daleko větší útlak (v anonymní diktaturu tuctových jednotlivců) než byl ten útlak, který takovéto živelné destrukci systému (představte si ji třeba jako destrukci „i té vaší bytové jednotky v Mariupolu“) předcházel.

    —————-

    Poznámka: „Nepřítel stát“ může samozřejmě vzniknout jak promyšleně („projektem“ diktátora), tak samovolně – přirozeným vývojem. Z širšího hlediska je pak ten „projekt diktátora“ přirozeným vývojem.

  68. Ano, paní Hájková, na tu židovskou „názorovou pluralitu“ jsem také pomyslel. U Židů to má ale asi jiné příčiny nežli u anarchistů, Židé jsou jak známo rozeseti po celém světě, a tak jsou nevyhnutelně kulturně a názorově formováni těmi zeměmi ve kterých žijí. A když se pak sejdou na jednom místě (například v Izraeli), pak dojde ovšem k názorovým střetům.

    A za druhé – u Židů má tato názorová pluralitu své historické příčiny, oni nikdy neměli svého papeže, nikdy tam tedy nevládl jeden jediný univerzálně závazný názor, každý (rabín) tedy mohl vykládat Zákon víceméně podle vlastního uvážení, pokud to dokázal dostatečně solidně odůvodnit.

    ————————

    Co se Masarykových názorů na demokracii týče, tak ty jsou samozřejmě v mnohém ohledu velmi správné a pozitivní; ale na straně druhé je nutno vidět že Masaryk si vždy pěstoval značně idealistický obraz o demokracii. On vlastně vždycky znovu hovořil o tom jaká by (pravá) demokracie měla být; ale málo se staral o to jaký je reálný člověk, reálný svět (a reálný kapitalismus). Kteří všichni budou s touto jeho ideální demokracií v takovém či onakém protikladu. O této Masarykově demokracii nakonec platí to samé co o komunismu: ono by to mohlo překrásně fungovat, kdyby lidé byli andělé. Kdyby se všichni chovali řádně, uvědoměle, odpovědně vůči celku. Jenže – lidé jaksi andělé nejsou, v naprosté většině hledí především na své vlastní zájmy. A proto nemůže fungovat ani komunismus, ani (masarykovská) demokracie; ale ani totální samospráva nebo anarchismus. To všechno jsou velmi zjednodušené představy, které vždy znovu a znovu narážejí na realitu tohoto světa, na realitu lidského charakteru.

  69. Pane Huďo, naprosto nic nemám proti pluralismu, proti odchylným názorům (jinak bych tohle fórum musel vlastně už dávno zavřít); ale na straně druhé po mně sotva můžete chtít, abych mlčel k názorům, které považuji za nedostatečně odůvodněné, za příliš zjednodušené. Zkrátka: jestliže Vy voláte po pluralismu, pak ho musíte dopřát i těm ostatním.

    Za druhé opravdu nevím, proč mi – jenom z toho důvodu že kritizuji Váš anarchismus – podsouváte jakési snahy zavést (tuhý) centralismus. To je přesně ten projev binárního myšlení, o kterém psala paní Hájková. Když to není černé, tak to musí být bílé. Kdo není s námi, je proti nám!

    Pokud chcete opravdu znát můj názor, pak já s přibývajícími léty čím dál tím více oceňuji moudrost velkého Aristotela, který dospěl k závěru, že optimální formou uspořádání státu je KOMBINACE různých prvků; jmenovitě kombinace prvků oligarchie a demokracie. Což bychom v našem kontextu mohli pojmout jako kombinaci prvků centralismu a anarchismu. (Zásadní vadou demokracie podle Aristotela je právě to, že má vždy sklon k anarchii – tedy k víceméně neřízené vládě ulice.)

    Pane Huďo, na Vašem příklonu k anarchismu je právě to zásadní vadou, že je to stejně tak zjednodušený, a nakonec stejně tak iluzorní obraz jako onen zmíněný masarykovský demokratismus, anebo Marxův komunismus. Je to vždycky to samé: někdo si z nesmírně složitého komplexu mezilidských, společenských vztahů vyškubne jeden jediný moment; a pak začne hlásat že tenhle jeden jediný moment je ze všech nejdůležitější, že všechny ostatní aspekty společenské skutečnosti je možno ignorovat. Hegel – který sám vypracoval velice složitý model jak by měl fungovat „rozumný stát“ – v daném smyslu hovořil o „mladické netrpělivosti“. To je právě ten zmíněný přístup nebo postoj, kdy někdo nechce ztrácet čas s nějakými „zbytečnými“ složitými úvahami o tom co je reálná společnost a reálný svět, a místo toho chce všechny problémy člověka a světa jednou provždy vyřešit jedním jediným úderem, jedním jediným „spásným“ heslem.

  70. Abych se ještě jednou vrátil k tomu, co jsem tu napsal včera ohledně mé nedůvěry k užívání/zneužívání slova „svoboda“: je totiž sotva nějaký jiný okruh lidského bytí, kde by se současný člověk sám natolik obelhával, jako právě ohledně své vlastní svobody.

  71. „Kontemplativní mysl“: paní Hájková, to je opravdu náhoda, ale zrovna v příštím týdnu bude Česká televize vysílat dokumentární pořad „Rozdělený mozek“, o jednom (kontroverzním) vědci (tuším kanadském), který tvrdí že současný člověk je příliš dominován svou levou mozkovou hemisférou. Tedy tou, která je založena na lineárním, racionálním myšlení. To sice tomuto člověku umožňuje dělat jeho fascinující technické vynálezy; ale zároveň to blokuje jeho schopnost celistvého, citového vnímání jeho světa, jeho života. A i on říká, že tento stav je možno (a nutno) překonat cíleným tréninkem.

    To sice na jedné straně může být pravda; ale na straně druhé do toho všeho zase jednou vpadá Marx. Který nám sděluje, že lidé (ve své naprosté většině) budou vždy myslet tak, jaká je realita jejich života. To znamená: jestliže realita tohoto světa bude nadále (jednostranně) technická, účelová, utilitaristická – pak všechny apely aby si lidé natrénovali jiný způsob myšlení půjdou do prázdna. Nakonec – lidé by tím byli jenom sami proti sobě, kdyby si natrénovávali způsob myšlení, způsob vnímání, který by byl v rozporu s jejich materiálními potřebami, s jejich možnostmi kariéry, nabývání majetku… Zase tedy i tady platí: napřed se musí změnit samotná žitá realita, a teprve poté je možno očekávat, že se odpovídajícím způsobem změní i myšlení lidí. I v lidské společnosti nakonec platí to samé co v evoluci: živý tvor se přizpůsobuje vnějším podmínkám, nikoli naopak.

  72. Pane Poláčku, možná jste teď narazil na vnitřní rozpor v kořenech liberalismu (tím spíše „liberalismu“). Doporučuji přečíst toho Patricka J. Deneena. (Kdo u toho čtení nechce moc přemýšlet, může třeba Douglase Murrayho.)

  73. CENTRALISMUS A ANARCHISMUS

    Ale podívejme se přece jenom ještě blíže na vztah, na poměr centralismu a anarchismu. Pane Huďo, já musím přiznat že dříve jsem opravdu měl dost silný sklon k preferování „centralismu“. Spontánně je mi vždy daleko bližší pořádek, řád, uspořádanost, nežli živelnost, bezvládí, anarchie. Naprosto žádné výhrady bych neměl proti dejme tomu socialistickému státu, pokud by se jednalo o pravý, nefalšovaný socialismus. Dejme tomu, kdyby se jednalo o takový socialistický stát, o jaký usilovali reformátoři v období „Pražského jara“.

    Takže tedy: skutečně jsem upřednostňoval řád před anarchií. Ale – postupem času jsem přece jenom dospěl k poznání, že opravdu není možné společnost řídit jenom „shora“. A to třeba ani s těmi nejlepšími úmysly. Život sám skutečně potřebuje určitou míru volnosti, spontaneity, vlastního hledání a experimentování – a to i za tu cenu že se tím do určité míry naruší zavedený řád.

    Ovšem: na straně druhé tato individuální volnost a živelnost musí mít své hranice, nesmí se zvrhnout ve skutečnou anarchii, toto narušování řádu musí vést k jeho permanentní obnově, nikoli k jeho destrukci.

  74. Což o to, pane Nusharte, vnitřní rozpory teorie (respektive ideologie) liberalismu podrobuji zásadní kritice znovu a znovu. Jenom si teď nejsem zcela jistý, co máte zrovna konkrétně na mysli.

  75. „…lidé by tím byli jenom sami proti sobě, kdyby si natrénovávali způsob myšlení, způsob vnímání, který by byl v rozporu s jejich materiálními potřebami, s jejich možnostmi kariéry, nabývání majetku… “
    Pane Poláčku, možná to „trénování“ nakonec není to hlavní, co způsobuje jiný způsob myšlení. Možná to je tak, že někteří lidé si ho ani tak dobrovolně nevybrali, ale byl jim prostě dán. Což je na jedné straně samozřejmě hendikep (s ohledem na možnosti kariéry, nabývání majetku atd.)
    Soudím tak podle příkladů, které Rohr uvedl (první křesťané, křesťanští mystikové…) Ti si to přece sami nevybrali. Můžete si myslet, že o tom rozhodla náhoda, osud, že je to nemoc, nebo třeba že svět se tak zbavuje „nepotřebných“ lidí, nebo si můžete myslet, pokud byste byl věřící, že si je vybral Bůh. A že to má nějaký smysl i pro samotný svět.

  76. No ano, paní Hájková, to všechno ale právě potvrzuje tézi Marxe. Tehdejší život byl ještě zcela jiný, převážně rurální, lidé byli tedy daleko více spojeni s přírodou, s venkovským způsobem života, což v nich daleko více podporovalo onen kontemplativní, holistický, mystický způsob vnímání světa. Zatímco životní (materiální) realita člověka je zcela jiná, je technická, racionální, což v něm pak podporuje ten racionalistický způsob myšlení a vnímání.

  77. Biologická evoluce je řízena centralisticky, nebo jde o určitou míru volnosti, spontaneity, vlastního hledání a experimentování?

  78. Dobrý den, paní Hájková.
    Bylo mi ctí s Vámi diskutovat. Není pravda, že anarchismus je jenom negativistický.(…) Spíš pro někoho nepříjemně pravdivý, který mu rozbíjí vidění světa a stereotypy v myšlení.

    Anarchismus je levicově orientovaný humanismu !
    Ale pro Dialog není vítané téma, aby se o něm bez předsudků a zaujatosti mluvilo a diskutovalo. Je mi líto, že jsem tu „idylu“ diskuse tím anarchismem některým nechtěně narušil. Bohužel tím trpí názorová pluralita. Nevím, možná se na Dialogu na pluralitu názorů nehraje.
    Jsem rád, že alespoň pro Vás to bylo příjemné oživení diskuse.

    Nicméně nechce se mi věřit , že tahle malá komunita diskutérů Dialogu(proti mě jinak sečtělí a vzdělaní lidé) postrádá relevantní vědomosti(historie a současnost) anarchismu a radikální levice u nás i ve světě.

    Škoda, že pan Nushart si neposlechl ten rozhovor Arnošta Nováka s Bohuslavem Kuříkem. Odkaz na rozhovor jsem v předešlých příspěvcích vložil. Ušetřil by si zbytečný komentář/1 května 2022 (07:16)/
    Nebo se bál zjištění , že i on by mohl být anarchista ?

    Faktem je, že každý máme mimo jiné nějako víru, přesvědčení a hodnotové ukotvení. Hledáme odpovědi na otázky, které nás zajímají u různých autorů a hnutí.

    Ten vtip o anarchistech slyším poprvé. Znám ale tenhle: když se sejdou tři levičáci, vytvoří přinejmenším čtyři politické strany.

    Dnes je svátek práce. Televize jej samozřejmě nepřipomínají jediným pořadem.
    Tuto zdánlivě naivní agitku jsem dnes viděl poprvé.
    Až na ten stalinský nátěr jde o přesný popis života dělníků v kapitalismu.
    https://www.youtube.com/watch?v=jZhmi6LS-Nk
    Jinak vidíte ten pokrok – tenkrát se ředitel ještě radil o propouštění dělníků se závodní radou. To už my ani neznáme- 🙂

  79. Ta evoluce: Je to „mašina řízená náhodou“, nebo je to „mašina, kterou řídí pan Náhoda“? Je v tom nějaký rozdíl, jestli ji řídí náhoda, nebo pan Náhoda?

  80. Pane Huďo, já už sem zavítám jen zřídkakdy (snad si mne nepletete s mým bratrem Jaroslavem), takže ten odkaz na rozhovor Arnošta Nováka s Bohuslavem Kuříkem jsem přehlédl. Rád si to poslechnu.

    Různorodost názorů vítám, i když po mnohaletých diskusích s panem Poláčkem (nejprve na DR, pak zde) jsem skeptický k „obecně lidské schopnosti diskutovat“ (včetně té schopnosti mé vlastní). Zdá se mi, že lidé si prostě nejsou schopni dobře rozumět – že už jsou tímto způsobem tak nějak stvořeni a že se s tím dá dělat jen velmi málo. Snad jediným způsobem mezilidského porozumění není ani tak „racionální jazyk“, ale spíše konkrétní vztah konkrétních lidí.

  81. Pane Nusharte, díky za vysvětlení.
    Nechci Vám ten rozhovor vnucovat. Jestli si najdete chvíli čas, zkuste ten rozhovor poslechnout. Za ztrátu času to nepovažuji.
    Vaši zkušenost mnohaletých diskusí sdílím. Máte pravdu.

    Teď už od mě jenom reál politika.
    Česká stranická levice prochází krizí.
    Za to radikálně levicové hnutí ve Francii je na vzestupu.
    https://linsoumission.fr/2022/04/29/melenchon-premier-ministre/?v

  82. Pane Huďo, já vám věřím, že to myslíte dobře, že ta vaše představa anarchistické společnosti není pouhou negací.
    Píšete, že je zapotřebí rozbíjet vidění světa a stereotypy v myšlení. Přesně tohle říkal před lety jeden mladý kolega v ProAltu, který se sice za anarchistu nepovažoval, ale měl k nim blízko. (My tady nejsme od toho, abychom stavěli. Stavět budou až po nás jiní. My máme jenom bořit – předsudky atd.)
    V jednom z těch rozhovorů, na které jste odkazoval, padla taková domněnka, že „anarchistu s bombou“ vymysleli bolševici. Myslím, že dotyčný neměl tak docela pravdu. Jestli jste někdy viděl film pro pamětníky s V. Burianem „Lelíček ve službách Sherlocka Holmese“, tak tam přece běželo o to, že král se neustále bál anarchistů, aby na něj nespáchali atentát, a proto si sehnal dvojníka. Film (z r. 1932) rozhodně nebyl bolševický, což znamená, že představu „anarchista=terorista“ bolševici nevymysleli. Ta tu byla už dříve. Ono se někdy na bolševiky svádí úplně všechno.
    Jestliže ale chcete rozbíjet stereotypy a klamné představy, musíte strpět, že se druzí budou pokoušet rozbít zase ty vaše (třeba i ty o anarchismu). Na vás je, zda setrváte v diskusi i za takových podmínek, nebo se jí vyhnete, abyste měl pokoj.
    Za sebe můžu říct, že mně to rozbíjení moc nesedí, že bych mnohem raději stavěla než bořila. Ale možná na to stavění ještě není ta správná doba. A pokud jde o rozbíjení mých vlastních představ, tak ty jsou už dávno rozbité. Před rokem jsem tu o tom napsala báseň s názvem Rozbitý džbán.
    To, že tady v Dialozích máme všichni stejné názory, je pouhé zdání. Není tomu tak.

  83. Paní Hájková, nikde nemluvím o tom, že jsem přišel na Dialogy rozbíjet stereotypy myšlení. Nevím, jak jste na to přišla ? Pouze jsem konstatoval fakt: „Není pravda, že anarchismus je jenom negativistický.(…) Spíš pro někoho nepříjemně pravdivý, který mu rozbíjí vidění světa a stereotypy v myšlení.“
    Ne, nepřišel jsem na Dialogy dělat dlouhé komentáře a kulturní osvětu. Nebo někoho z vás přesvědčovat, aby se stal anarchistou. Jenom mi vadilo, že anarchismus pan Poláček v diskusi podivně opomíjí. Proč ? Protože o něm nic neví. O čem chcete dál diskutovat ?
    Opravdu končím. Věřte mi, že jsem neměl v programu se tady dlouho zdržovat.
    Nezlobte se. Před Dialogy dám teď přednost četbě knihy Jamese Scotta- Dvakrát sláva anarchismu. Moc se na to těším.

  84. Nic takového jsem tím nemyslela. Já přece vím, že jste sem nepřišel rozbíjet stereotypy, ale že je rozbíjí (někde jinde) ta vaše anarchistická pravda.
    Nechci vás zdržovat od čtení.

  85. „To, že tady v Dialozích máme všichni stejné názory“, pravda určitě není.

    Skoro by stálo za to, abychom všichni stručně odpověděli na dotazník, složený z určitého počtu otázek, jež by každý vznesl.

  86. Pane Huďo, i já mohu potvrdit, že jsme zde naprosto jednotní v tom, že jsme každý jiný a že spolu nesouhlasíme. Například téměř nikdy nesouhlasím s panem Poláčkem, často nesouhlasím s panem Horákem, někdy nesouhlasím s paní Hájkovou, a když porozumím svému bratru, nesouhlasím třeba i s ním.

    Přemýšlím, odkud se tedy vzal Váš dojem, že jsme zde jednotní, a napadá mě, že toto nejednotné diskusní fórum se od těch ostatních
    nejednotných diskusních fór odlišuje velmi výrazným nedostkem urážek, nadávek a osobních útoků. Tím by snad mohlo budit dojem jednoty, ale i tak by šlo o dojem dosti klamný, neboť se zde očividně jedná o pouhou „jednotu v různosti“. 🙂

  87. Možná, že jednota ve stejnosti ani není možná. Stejní lidé by totiž soupeřili, kdo bude stejnější. 🙂

  88. Paní Hájková, tato „jednota ve stejnosti“ mi připomíná jednu povídku od Stanislava Lema (myslím že už jsem o tom jednou psal): někdy v daleké budoucnosti někoho napadlo naklonovat nějakého vynikajícího vědce; takže vzniklo – nevím už přesně – snad devatenáct či dvacet tři kopií jednoho a téhož člověka. Kteřížto jedinci byli tedy naprosto identičtí geneticky; jenom prošli každý poněkud jiným vzdělávacím procesem, takže každý z nich zastával jiný vědecký názor. A – potom se začali vraždit navzájem mezi sebou. A to ne snad v důsledku různosti názorů – ale právě v důsledku jejich genetické, osobní identity. Protože každý ve všech ostatních spatřoval popření své vlastní, naprosto individuální identity.

    Samozřejmě, tato Lemova povídka byla naprosto fiktivní; ale i tak ukazuje, že dosažení naprosté jednoty, naprosté identity může naopak vést k naprosté vzájemné averzi.

    Což ostatně dokládají dva naprosto reálné příběhy z praxe. O jednom z nich ve svém románu „Kde je zakopaný pes“ psal spisovatel Pavel Kohout.

    Jak známo, minulý „komunistický“ režim železně trval na fikci „naprosté názorové jednoty“. Jakékoli odchylky se netrpěly. Za socialismu přece musí být všechno společné, jednotné, bezrozporné. Jenže – Pavel Kohout měl byt přímo naproti komplexu Pražského hradu – a nějakou akustickou anomálií mohl často slyšet, jak spolu rozmlouvají komunističtí pohlaváři při jejich mejdanech (pardon: recepcích). A že prý se tam leckdy odehrávaly i velmi divoké hádky, zcela osobního charakteru.

    A něco velmi podobného napsal ve svých pamětech i Hitlerův architekt a později ministr zbrojního průmyslu Albert Speer: i nacisté byli „Volksgemeinschaft“, lidová pospolitost, i tady se tedy pěstovala předepsaná fikce naprosté vzájemné jednoty, a nějaké odchylné názory se také netrpěly. Jenže Speer líčil, že ve skutečnosti bylo nacistické nejvyšší vedení rozpolceno na jednotlivce či zájmové skupiny, kteří/které spolu vedly nemilosrdný boj o moc. Jak potom Speer pregnantně konstatoval „ano, byla to pospolitost – ale pospolitost jednotlivců!“

    Zkrátka, ta „naprostá názorová jednota“ je prakticky vždycky fikce, v naprosté většině udržovaná jenom mocenským či ideologickým tlakem. (Jako jedna z mála pozitivních výjimek mě napadají – zase jednou – ony jezuitské redukce; ale tady je zase nutno připojit, že se jednalo o velmi specifický případ, za prvé se jednalo o čistě agrární produkci, kde není nutno uvažovat – a tedy vést spory – o tom co a jak se má dělat; a za druhé vnitřní tlak byl fakticky nahrazen tlakem zvnějšku, totiž nebezpečím lupičských band, takže být členem redukce bylo exkluzivním privilegiem, které nikdo nechtěl ztratit.)

    ————————–

    Co se toho týče že (a proč) lidé tak železně lpí na svých vlastních názorech, o tom se už dlouhou dobu chystám něco napsat, snad se k tomu časem dostanu. Je tu totiž jeden aspekt, který pro „svobodnou“ lidskou mysl nebude asi příliš lichotivý; ale podle mého názoru je klíčový. (Mohu předeslat: je to ze samého počátku biologické evoluce.)

  89. Tím se dostáváme k otázce pana Nusharta o evoluci: pane Nusharte, všechno hovoří pro to, že i v evoluci se navzájem kombinují oba zmíněné elementy: tedy jak náhoda, tak i nutnost.

    Dnes se stalo vyslovenou módou tvrdit, že evoluce prý „nikam nesměřuje“, že všechno je jenom věcí čiré náhody. Samozřejmě: při povrchním pohledu na svět živé přírody se nám ukáže zdánlivě naprosto nekonečné (a neuspořádané) množství všech možných morfologických forem. Jenže – ono to všechno ve skutečnosti zase tak nekonečně různorodé není, všechna tato zdánlivě nekonečná mnohost se pohybuje v určitém rámci. Je nutno splnit určité podmínky.

    Vezměme si třeba mravence a slona: sotva si je možno představit dva od sebe navzájem vzdálenější, různější tvory. Ale když odhlédneme od rozdílu velikosti a vnějškovém rozdílu podob, a když blíže pohlédneme na jejich vnitřní uspořádání a především vnitřní funkcionalitu, pak se nám ukáže, že

    – oba mají symetrickou (pravolevou) strukturu těla (to je účelné především pro efektivitu pohybu)

    – oba mají párově uspořádané končetiny (rozdíl v počtu není významný)

    – oba mají podobně strukturované trávicí a vylučovací ústrojí

    – oba mají tělo členěné na hlavu a trup

    – oba mají hlavu umístěnou vpředu

    – na této hlavě jsou umístěny všechny klíčové smyslové orgány (to je krajně důležité pro to, aby signály o stavu okolí, především o hrozícím nebezpečí, co nejrychleji dospěly do mozku)

    – oba mají vpředu úchopné orgány (u slona chobot, u mravence kusadla)

    A navíc by se při podrobnější analýze dozajista zjistilo, že jejich mozky pracují velmi podobným – logickým – způsobem při vyhodnocování signálů o okolním světě, a o nutnosti jak na ně reagovat.

    Je tedy možno velmi snadno vidět, že ona zdánlivě nekonečná, zdánlivě zcela chaotická evoluční různost se skutečně vztahuje především na oblast morfologie; ale že ve skutečnosti co se vnitřního uspořádání a funkčnosti orgánů týče, že zde existuje celá řada prvků s velmi limitovanými možnostmi variability.

    A to zde ještě vůbec nebyla řeč o determinantách matematicko-fyzikálně-metafyzického rázu, určující základní danosti vší hmoty vůbec (a tedy i evoluce samotné).

  90. ANARCHISMUS A HUMANISMUS

    Napřed zcela obecně: pane Huďo, ono to tak nějak vypadá, že jste očekával, že jakmile zde vyhlásíte program „humanistického anarchismu“, že všichni přítomní vzápětí radostně vykřiknou: „Ano, to je to pravé, to je přesně to na co jsme celá léta čekali, od tohoto okamžiku jsme všichni vyznavači anarchismu!“ – a pak jste zklamaný a nevraživý z toho, že se tak neděje, a že ostatní ten Váš anarchismus podrobují zásadní kritice.

    Tedy ano, v jistém ohledu bych pro Vás přece jenom mohl mít určité pochopení; dost podobné zklamání jsem sám kdysi prožíval, když jsem musel sledovat jak je tento svět lhostejný, netečný, a dokonce kritický vůči konceptu demokratického socialismu, který jsem já sám považoval za jedině možný, jedině přijatelný, jedině humánní model uspořádání lidské společnosti. A svým způsobem na tomto modelu trvám i nadále; jenomže dnes už přece jenom něco víc vím o tom, proč je tento model kritizovaný, a i to, že tato kritika má mnohdy nemalé oprávnění.

    Zkrátka, nedá se nic dělat, ale i Vy budete muset snést a strávit to, že ostatní se vůči Vašim idejím budou stavět skepticky a kriticky; a že bude výhradně na Vás, abyste dokázal že přece jenom máte pravdu.

    Vytýkáte nám, že anarchismus kritizujeme, ale nic o něm nevíme. Jistě; asi nikdo z nás se nezabýval hlubším studiem anarchistické literatury. Ale – nějaké určité povědomí o teoriích a idejích anarchismu snad přece jenom máme (kromě jiného z těch článků na které jste nám tu nechal odkaz Vy). A zatím se neukázalo nic, co by naši skepsi nějakým zásadním způsobem zlomilo.

    Jistě, současný anarchismus ani zdaleka nejsou (jenom) bomby; a uznáme Vám i to, že anarchisté touží po zřízení svobodné, solidární, humanistické společnosti. Jenže – takto obecný cíl sleduje vlastně celá řada ideových či ideologických směrů. A zatím žádný z nich nedokázal přesvědčit, že zrovna ten či onen by měl „tu jedinou“ a definitivní pravdu. Každý z těchto směrů má svou určitou část pravdy; ale tato dílčí pravda pravidelně selhává v konfrontaci se složitostí reálného světa. Ono opravdu nepostačí mít pouze dobré úmysly; je nutno mít také schopnost cíleně změnit reálné procesy tohoto světa.

    Anarchismus a humanismus – pane Huďo, snad byste si měl přečíst to co tu kdysi napsala paní Hájková o jezuitských redukcích (postačí když do hledáčku vpravo nahoře zadáte slovo „redukce“, a ty příslušné články pak hned vyskočí). Ve své struktuře je to víceméně to samé, co by muselo odpovídat anarchistickým ideálům: žádný stát, jenom společná organizace práce, vzájemná solidarita, naprostá rovnost, radost z produktivní práce. Svým způsobem opravdu anarchistický ráj na zemi. Ovšem – v diskusích pod těmi články především já tvrdím, že a proč tyto redukce byly jenom zcela specifickým fenoménem, ve zcela specifických podmínkách; ale že je není možno mechanicky přenést do současné doby, do éry masové společnosti a moderní dynamické průmyslově-tržní produkce.

    Ještě jednou, co se anarchismu týče: zatím jste nás nepřesvědčil, že by – a to i ten současný – anarchismus byl nejen destrukcí, nejen rozbíjením (státních a vůbec hierarchických struktur), ale zároveň také konstrukcí, výstavbou, schopností vytvořit a uspořádat nový svět.

  91. Ještě k té Francii: to že se tam vynořil fenomén Mélenchon, ještě opravdu není dostatečným důkazem toho, že radikální levice by byla „na vzestupu“. V celoevropském měřítku se jedná o naprosto výjimečný úkaz; a je daleko pravděpodobnější, že tato vlna časem zase odpadne, nežli aby byla příkladem pro ostatní Evropu.

  92. „Karteziánské úsilí o jistotu a jednoznačnost výrazně ovlivnilo moderní ideologie. Podle novověkých západních systémů vědění se i islamismus orientuje na ideál jednoho principu a nevyvratitelné jistoty. Vlivem západního osvícenství tak do islámu proniká prvek, který mu původně byl cizí…“

  93. (Ta citace by mohla odpovídat touze západního člověka po vině – viz ta divadelní hra Olivera Frljiće.)

  94. (…nebo dozrávání k vědomí nutnosti, dříve či později, spolu-nést vinu?)

    … Jinak ale: hodně těžký text. Jestli mu časem nějak porozumím, nevím jestli budu ještě schopen rozumět sobě – a zda tedy budu moci se sebou souhlasit či nesouhlasit 🙂

    Možná že dnes je nám tím božstvem, po smrti kterého hrozí že budeme volat v osamělém zoufalství, náš názor.

  95. (…nebo dozrávání k vědomí nutnosti, dříve či později, spolu-nést vinu?)
    „Osmého dne“ člověk pozná, že týž jeden člověk spočívá v podstatě miliard lidí a z tohoto počátku pak povstane skutečnost slavného hesla „všichni lidé budou bratři“.
    Nevím, jestli je to progresivismus. Spíš židovská mystika z knížky Symbolika biblického jazyka.
    Osmý den je prý v hebrejské symbolice symbolem „budoucího věku“ nebo též „budoucího světa“ (což je jedno a totéž) a také znamená začátek rozhovoru mezi Bohem a člověkem. Ten začíná vždycky znovu po nějaké ztrátě – například po vyhnání z ráje, po zpustošení chrámu…
    Po zpustošení chrámu se člověk ptá Boha: Proč? Proč jsi to udělal? A co bude teď? Zatímco předtím mu Bůh nechyběl, protože měl místo něj chrám,na který byl hrdý, neboť se domníval, že ho sám postavil. Teprve s jeho zánikem začíná člověk volat k Bohu, začíná s ním mluvit.

  96. Pane Nusharte (Jiří), ten článek na „České pozici“ je opravdu zajímavý, na této bázi by skutečně bylo možno zavést plodný dialog o současném světě.

    Nicméně: autorčino adorování „dvojznačného světa“ by vyžadovalo další konkretizace; ono by se totiž mohlo případně stát i to, že tento „dvojznačný svět“ by se nakonec nijak příliš nelišil od (kritizovaného) relativismu.

    A její téze o tom, že islámský fundamentalismus je důsledkem karteziánství, je skutečně velice „odvážná“: na to aby lidé vždy znovu a znovu nabyli přesvědčení o (své vlastní) naprosté a nezpochybnitelné, jedné jediné pravdě, tak pro to nemuseli čekat až na příchod R. Descartese. Ostatně, tyto základní znaky které autorka uvádí – jedna jediná nezpochybnitelná pravda – tak těmi se vykazuje stejně tak i křesťanství, nebo přinejmenším křesťanský fundamentalismus.

    A ostatně, jestliže osvícenský rozum na jedné straně sice skutečně směřuje k dosažení naprosto jasně a pevně zdůvodnitelných pravd, pak na straně druhé je to právě on, který hlásá, že zpochybnit je možno (a nutno) každou (dílčí) pravdu. Kartezianismus sice glorifikuje a cementuje metodu, ale nikoli výsledek.

    ——————————-

    Ale vraťme se k samotnému termínu „nihilismus“. Podle autorky pod tento pojem (respektive pod tento postoj) zřejmě spadá všechno, co opouští reálný, jsoucí, mnohotvarný a mnohodimenzionální svět, v celé jeho komplexitě, a na místo této plnosti světa staví jeden jediný nezpochybnitelný princip, jednu jedinou pravdu, jedno jediné heslo.

    V daném smyslu je tato její téze pochopitelná a oprávněná; jenom zvolený termín je poněkud matoucí, například ti první ruští nihilisté vlastně nebyli vůbec nihilisté, protože se naopak snažili vycházet z (nezkažené) lidové tradice.

    Hegel v obdobném smyslu používal jiný, v každém případě preciznější termín: totiž termín „abstrakce“. Tento nihilismus v uvedeném smyslu totiž znamená právě to, že se odhlédá, abstrahuje od vší plnosti jsoucího světa, že se z této plnosti vytrhne jeden jediný moment, jeden jediný aspekt, a ten se prohlásí být „jednou jedinou pravdou“.

    Bylo by opravdu zajímavá zvědět, zda autorka článku má se svým „dvojznačným světem“ na mysli v zásadě to samé, co Hegel se svým principem dialektiky, dialektického myšlení. Protože pro Hegela byla dialektika právě naprostým opakem této abstrakce; dialektika je to, co spojuje různé části, různé aspekty vší reality v jeden jediný, komplexně provázaný celek.

    Ale právě tohle je to, kde si u autorky článku nejsem tak docela jistý jejími intencemi. Ona zjevně chce také mít konkrétní, tedy nikoli abstraktní svět; ale pokud by zůstala stát jenom u toho postulátu „dvojznačného světa“, pak by to zase byla jenom abstrakce. Tento postulát sám není ani dostatečně konkrétní, ale ani dostatečně dialektický, aby v sobě měl potenciál této komplexity, této plnosti bytí skutečně dosáhnout.

  97. Ostatně, tato výtka abstrakce naprosto platí i pro ideový směr anarchismu, kterým jsme se tu zabývali. Ten sice také chce dosáhnout plnosti lidského žití; ale ta cesta která má vést k dosažení tohoto cíle je pouze abstraktní princip naprosté nezávislosti, jenom trochu kompenzované (a kašírované) vzájemnou solidaritou a – skupinovou – kolektivitou.

    My už jsme hovořili o tom, že tento anarchismus je ve skutečnosti ryze negativistický; stejně jako nihilismus chce především všechno rozbořit, s jakousi vágní vyhlídkou na to, že po tomto totálním rozbití starého světa pak už nějak sám sebou vznikne svět nový, nezkažený, po všech stránkách svobodný a humánní.

    Shodou okolností právě v dnešních německých novinách vyšla zpráva o demonstraci, kterou v Mnichově na 1. Máje uspořádala radikální skupina „Antikapitalistické levice“, které se zúčastnila asi tisícovka demonstrantů, a jejímž výsledkem bylo několik zraněných policistů. Tato demonstrace se konala pod heslem: „Skončit strach z budoucnosti – svrhnout kapitalismus! Proti válce, hladu, změně klimatu, kapitalismu, zbrojení, fašismu a patriarchátu“ (!).

    Tady máme tyto postoje radikální levice opravdu jako na dlani: proti, proti, proti! Stále dokola jenom samé „proti“, ale není tu k nalezení nic, co by mohlo představovat nějaký jakýmkoli způsobem pozitivní, tvůrčí program.

    Jiří Suchý a Jiří Šlitr svého času zpívali písničku, která naprosto dokonale vystihuje – a ironizuje – tento postoj „stoprocentně rozhněvaných mužů“, kteří jsou neustále proti tomu a proti onomu, a nakonec proti všemu; takže se tam nakonec objeví i vysloveně groteskní verš:

    „Proti pánům proti pannám…“

    A na závěr hlavního textu pak stojí:

    „Proti těm co přes protesty
    mluví ale stále z cesty“

    Celý text je možno shlédnout zde: https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/suchy-jiri/proti-vsem-417439

  98. „Názor jako božstvo“ – ano, pane Nusharte (Jaroslav), nějak tak tomu skutečně je.

    Zkráceně by bylo možno říci, že názor je to, čím si člověk supluje pravdu. V daném smyslu by bylo také možno použít příměr, že názor je falešné, pohanské božstvo – na místo Boha pravého.

    Ale to celé je ovšem ještě mnohem složitější; obsahově to úzce souvisí s tím článkem o názoru, který jsem – zatím nezávazně! 😉 – přislíbil.

  99. Ano – falešné božstvo 😉
    Přitom ale člověk si hypotézy o světě i „chrámy“ neustále stavět (i nechat bořit) musí – jinak nemá podle čeho se v něm snažit orientovat a pokusy o orientovanost (kulturně i jinak) sdílet. Nemáme k dispozici obrovské datové soubory ke „strojovému učení“, jaké dokáží zpracovávat algoritmy umělé inteligence.

  100. Ano, je tomu tak. Podrobněji to rozeberu v mém chystaném textu na dané téma. – Právě teď jsem se definitivně rozhodl ho napsat. 😉

  101. ČTYŘI PRAVDY O WERICHOVI

    Napřed tu ale napíšu ještě něco jiného; ostatně, s daným tématem to velmi souvisí. V poslední době jsem shlédl několik různých dokumentací respektive přečetl několik článků o Janu Werichovi; především se jednalo o jeho velice kontroverzní počin, kdy i on – ačkoliv vždy platil za zásadního oponenta totalitní vlády a totalitní ideologie – se zúčastnil onoho pověstného shromáždění herců v Národním divadle, aby tam podepisovali tzv. „Antichartu“.

    Co je na této záležitosti až přímo fascinující: ve všech těchto čtyř různých zdrojích byly příčiny této Werichovy účasti na onom shromáždění vykládány zcela různě! Už si ani přesně nevzpomenu na všechny výklady; ale v zásadě se jednalo o tyto:

    – Podle herečky J. Adamové, která tam přímo s Werichem byla, jim při příchodu prostě předložena k podpisu prezenční listina. Když ale Werich zjistil o co se jedná, o přestávce doběla rozpálen odešel; a poté „telefonoval na všechna možná ministerstva“, aby svůj podpis nechal odvolat. Další variantou této verze je tvrzeni, že prý to byl Voskovec, který ho po telefonu přemluvil, aby svůj odpor utlumil, a tím aby si zachoval šance na možnost dalšího hraní.

    – Podle jiné verze naopak Werich naprosto přesně předem věděl, o co se jedná a co ho tam očekává; a snížil se ke své účasti a/ buďto ze svých osobních (kariérních) zájmů, anebo b/ na naléhání své dcery.

    – Podle poslední verze (rozsáhlá, podrobná televizní dokumentace o životě J. Wericha, podložená svědectvím ošetřujícího lékaře) Werich byl v oné době prostě a jednoduše už natolik nedoslýchavý, že vůbec neslyšel, jaké neskutečné bláboly tam Švorcová přednáší! A teprve když se to o přestávce dozvěděl, pak se dopálil a z divadla odešel. (Což by potvrzovalo verzi J. Adamové.)

    V každém případě tu máme – a to ohledně naprosto zásadního momentu v životopisu Jana Wericha – (přinejmenším) čtyři různé verze, které se v zásadní výpovědi (podepsal se Werich vědomě či na něm byl jeho podpis vylákán) zcela zásadně rozcházejí! A přitom – všechny zdroje se odvolávají na svědectví osob z nejbližšího Werichova okolí!

    V této souvislosti se nevyhnutelně klade otázka, jak vysoká je vlastně vůbec míra omylnosti, kterou je kontaminováno naše vnímání okolního světa. Vždyť – s výjimkou toho, co vidíme a zakoušíme sami osobně, všechno ostatní máme „z druhé ruky“, z těch či oněch svědectví! Ať už z dění současného, či z dění minulého, historického.

    Jak je tedy ještě vůbec možno uchovávat si nějakou – alespoň relativní – jistotu o správnosti našeho obrazu světa, když i v relativně jednoduché a zdánlivě naprosto jednoznačné záležitosti (věděl – nevěděl) i na základě svědectví očitých svědků vzniká celá řada navzájem si odporujících verzí dané události!

    Já sám jsem před časem na stránkách Deníku Referendum polemizoval proti J. Karenovi, který se zasazoval o vyučování dějepisu nikoli jako souboru jasných, nezvratných faktů, nýbrž jako volnou hru všemožných, navzájem rovnocenných výkladů. Tvrdil jsem (ještě) tehdy, že je přece celá řada historických faktů (včetně jejich významů), které jsou natolik jednoznačné, že je není možno žádným způsobem zpochybnit, respektie různě interpretovat.

    Poté co jsem teď ale musel sledovat, jak naprosto není možno spolehlivě rekonstruovat ani událost která je ještě historicky nedávná, a o které zpravovali ještě její očití svědkové, pak mi nezbývá, nežli toto mé tehdejší přesvědčení přece jenom do nemalé míry relativizovat. Zdá se, že lidská paměť je natolik chronicky nespolehlivý aparát k uchovávání a reprodukci reálných dějů, že není možno se na její svědectví spolehnout nikdy, pokud daná záležitost není podložena ještě jinými, objektivně přezkoumatelnými fakty. – Což je ostatně věc, kterou ze své vlastní praxe potvrdí snad každý kriminalista.

    A to tu ještě nebyla vůbec řeč o záměrném, úmyslném falšování dějin a jejich výkladů.

    Mimochodem, ještě k oné události v Národním divadle: v jedné televizní dokumentaci se dvě herečky, které tam obě byly osobně přítomné, nemohly dohodnout (a skoro se až o to přímo pohádaly), jestli se tam k podpisu předkládaly pouze prezenční listiny, anebo ale výslovný souhlas s „Antichartou“!!

    Přičemž ovšem možné by bylo – a vzhledem k vehementnosti s jakou obě zastávaly své pozice bych to dokonce považoval za docela pravděpodobné – možné i to, že měly pravdu obě! Je totiž naprosto myslitelné, že tato akce byla organizována dost chaoticky (byla také sbubnována hodně spěšně); takže je možné že opravdu někde u vstupního vchodu byla pouze prezenční listina, zatímco potom v jednotlivých patrech a mezipatrech se pak podepisovala samotná „Anticharta“.

  102. Konkrétně k té „antichartě“.

    Jsou lidé, kteří ochotně zavrhnou každého, o němž se dozví, že podepsal něco, co neměl. Na postupné, výběrové a nediferencující zveřejňování seznamů agentů a kandidátů spolupráce StB takoví hleděli se zadostiučiněním, někteří, jak se říká, jako na slovo boží. Signatářům provolání známého jako „anticharta“ hrozilo dostat se do dost podobné role, s tím rozdílem, že jejich jména byla veřejnosti dobře známá… V pozici „čistých“ se ovšem nejčastěji ocitali lidé, kteří Chartu 77 odsuzovali neméně.

    Snaha po exkulpaci, své i umělecké obce jako takové, byla v už nastalé a ještě více hrozící atmosféře pochopitelná. Je známo, že svá selhání nevidíme správně, natož abychom je přesně veřejně pojmenovávali. Není tedy divu, že několik shromáždění členů tvůrčích svazů, na kterém bylo přijato hanebné odsouzení odsouzených, je dosud zahaleno závojem nejasností i mýtů.

    V případě Jana Wericha lze mít za prokázané, že se skutečně pokusil o odvolání svého podpisu. Uvádí se (také je to tak na Wikipedii), že umělce od takového záměru odradil Miloš Kopecký. Je smutnou skutečností, že právem oblíbené a oceňované osobnosti, se nevyhnuly osudu samy se kompromitovat.

    Známý je Werichův výrok končící slovy „…nepodepiš, a když podepíšeš, tak se nediv!“ Není tedy podstatné, zda legendární podepisování prezenční listiny (či u prezenční listiny) někdo neprokoukl, nebo zazmatkoval. Ti lidé tam samozřejmě neměli jít. Stejně jako k volbám. (Jenže oni -většinou- šli, resp. chodili). V podnicích i domovech jsme, my neznámí, dělali nejčastěji, co po nás chtěli, zrovna tak. (Mimochodem, velmi dlouho mě mrzelo, že jsem – jen jednou – kandidáty NF také volil. Pohádal jsem se o to sice doma, ale pak – v teplákách – do volební místnosti zaběhl. Bylo to spolu s mým chováním tam jistě provokativnější než moje pozdější neúčasti.)

    Měl Jan Werich co ztratit? Jak se to vezme. Já si dobře tehdejší události pamatuji, také jak jsem se mladicky domníval, že staří již nemají čeho se bát. Za podpis CH77 jsem oceňoval Seiferta a Baucha a divil se, proč jejich vrstevníci nechtějí na sklonku svých životů se vyznamenat. Jenže staří lidé nejsou přece v průměru (ani) tak odvážní jako mladí. Svého klidu a bydla si váží. On ten Kopecký (stejně jako později superkritický Rejžek) měli své „13. komnaty“… A Werich jistě také. Pamatuji se na rozhovor J. Janouška s Werichem v televizi. (Ten mladý tazatel vydával později další rozhovory knižně). Bylo to tenkrát trapné. Werich byl již zjevně nemocný, zestárlý. Mluvil špatně, s rakovinou se léčil víc jak dekádu. (Pomocí léků, co mu z Ameriky posílal Voskovec, říkali tehdy lidé, co chtěli vypadat zasvěceně.) V odpověď na lichotku vyjádřil pochybnost, že by se ještě mohl vrátit k hraní, ale zdálo se, že se té naděje ještě zcela nevzdal. Každopádně byl režimem zneužit. A za tyhle věci mám na ten režim dodnes vztek.

    P.S. Seifert se zneužít nenechal. Proto oznámení o tom, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, vypadalo tak, jak vypadalo. Docela rád bych si na některé pamětihodné okamžiky zelenkovské televize rád podíval, ale tu radost mi ČT asi neudělá. Stydí se za ně skoro jako za „televizní stávku“. Takové věci jdou proti zásadám marketingu.

  103. Ano, ten (poslední) televizní rozhovor s Janem Werichem jsem také viděl. On byl ale vysílán až o léta později, až po listopadovém převratu. A v televizi byl prezentován tím způsobem, že za minulého režimu bylo prý „zakázáno“ ho vysílat! Kdo ale tento snímek shlédl, ten nemůže dospět k jinému závěru, že to od tehdejšího vedení televize byl naopak daleko spíše projev respektu. Anebo přinejmenším projev čistě profesionální racionality. Werich byl v té době skutečně už těžce nemocný, těžce nedoslýchavý, a tento pokus – ať jakkoli dobře míněný – prezentovat ho ještě jednou televizní veřejnosti byl už pouze trapný, a vlastně nikdy vůbec neměl být podniknut. (Dosti podobné pocity trapnosti jsem ostatně prožíval při také posledním televizním rozhovoru respektive reportáži s Janem Zrzavým. Taktéž už v tu chvíli velmi starým mužem, který už neměl prakticky nic ze své dřívější tvůrčí jiskry.)

    Co se té otázky týče jestli Werich „měl co ztratit“ – no ano, on měl, a mnoho, on předtím dlouho nesměl tvořit, z jeho věcí nic nebylo vysíláno, a finančně byl na tom dost špatně, navíc jeho dcera byla těžce nemocná. A po jeho podpisu (ať už vědomém či spíše vyšvindlovaném) on najednou skutečně zase směl, uvolnila se stavidla, což mu ovšem pomohlo i v jeho finanční situaci.

    Co se toho týče že ho nakonec od dalšího boje za odvolání jeho podpisu odradil Miloš Kopecký – ano, to je jedna z těch verzí se kterými jsem se také setkal; ovšem jiná verze je že to byl Voskovec, a další že to byl Jiří Suchý (který sám ovšem odmítl připojit svůj podpis). Což všechno podporuje mou centrální tézi, jak krajně problematické je spoléhat se i na svědectví přímých účastníků, když nakonec stejně každý říká něco jiného.

    ——————————

    Co se té otázky „souzení a odsouzení“ týče: i tady plně platí Ježíšovo: „Jen kdo jsi sám bez viny, hoď kamenem!“ To jest: jedině jasní a opovědní odpůrci režimu by tady měli právo soudit; ale pokud vím, pak právě z jejich strany sotva přicházely nějaké příkré odsudky. Oni odsuzovali – ale samotný režim, který tuto trapnou maškarádu zinscenoval, a který k ní přinutil kulturní elitu národa.

    Ostatně co se míry „viny“ týče, tady je nutno rozlišovat mezi oním – prvním – shromážděním v ND, a mezi poněkud pozdější akcí uspořádanou se zpěváky. Protože u těch prvních opravdu není prokazatelné, do jaké míry předem věděli co je tam čeká, a za druhé zde byla ta záležitost s „prezenčními listinami“. Jeden z herců později vysvětloval svou účast – a znělo to skutečně dost přesvědčivě- tak, že „my jsme si mysleli že to prostě bude jedna další z komunistických akcí, jakých se tenkrát pořádaly tucty“. To jest, naprostá většina z nich zřejmě tušila že to bude nějaká další otravná ideologická akce, ale sotva kdo si mohl představit, že režim z toho udělá natolik monstrózní cirkus.

    Něco jiného ale byla ta následná akce se zpěváky populární hudby – ti už nemohli nevědět, co je očekává. Ovšem – i ti se tomu sotva mohli vyhnout, režim je měl naprosto v hrsti, ještě mnohem spíše nežli třeba zmíněného Seiferta, ten mohl alespoň mít jistotu že jeho básně jsou už mezi lidmi, a že jsou čteny, respektive ty novější mohl vydávat alespoň v samizdatu, zatímco výkonný umělec, jakmile je mu zakázáno vystupovat, je s ním konec, je fakticky pohřben zaživa. Oni byli opravdu otroky režimu; a otroka je sotva možno vinit z toho, že vykoná to, co mu přikáže jeho pán.

    Ten jediný kdo tu podle mého názoru skutečně selhal, to byl Karel Gott. Ten měl natolik výjimečnou pozici, že by si mohl dovolit nepodepsat; a režim i tak by se sotva odvážil ho naprosto „popravit“. Kromě jiného by to vyvolalo obrovský skandál v zahraničí, především v (západním) Německu, kde měl velkou popularitu. Anebo, i když už se tam dostavil a podepsal, pak se v každém případě nemusel propůjčit k tomu, aby veřejně před celým národem pronášel řeč, o které nemohl vědět jak naprosto je prolhaná.

  104. K tomu, co napsal pan Poláček 1 května 2022 (12:43)
    Co znamená kontemplace.
    https://www.modlitba.cz/o-modlitbe/jak-se-modlit/jak/zpusoby-formy-modlitby/ostatni/kontemplace
    Já myslím, pane Poláčku, že kontemplace nemusí souviset s přírodou či s venkovským způsobem života. Vždyť tady doporučují dokonce kontemplaci v kryptě.
    https://www.modlitba.cz/o-modlitbe/jak-se-modlit/jak/zpusoby-formy-modlitby/ostatni/kontemplace
    Jde o nazírání Boha. To lze jistě i v přírodě, ale nejen v přírodě, protože Bůh je všude.

  105. Paní Hájková, tady se ovšem klade otázka, do jaké míry je možno úspěšně kontemplovat třeba v blízkosti pracujícího bucharu. 😉 Nebo zapnuté pneumatické sbíječky.

    Ale nejedná se tu jenom o bezprostřední hluk, který by – v uvedených extrémních případech – veškerou kontemplaci asi velmi úspěšně znemožnil. Ale jde o to, že moderní, technický, dynamický způsob existence je sám o sobě v rozporu s principem kontemplace. Na rozdíl od poklidného, stále ještě v zásadě cyklického, stále ve stejných formách se opakujícího života vesnického, rurálního.

    Já jsem ovšem nenapsal, že kontemplace jako taková by musela bezprostředně souviset s přírodou; kontemplace jako taková je samozřejmě niterně-spirituální záležitostí. Podle buddhismu je možno vzít jakýkoli libovolný předmět z našeho světa, a začít nad ním meditovat. Čili kontemplovat. Ale – aby něco takového bylo vůbec možné, pak je nutno vysloveně utéci z tohoto současného dynamického, technického světa, a uchýlit se do ticha klášterů či krypt.

    Ostatně, paní Hájková, umístila jste ve svém posledním vstupu dva úplně stejné odkazy. Ten druhý měl asi být nějaký jiný?…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.