Zimní rozjímání

40 komentářů u „Zimní rozjímání“

1. V tom čase kdy jsem psal svůj seriál o Marxovi, nahromadilo se do zásoby několik nových příspěvků od paní Hájkové. Její básničky z ledna teď tedy vycházejí kompletně najednou, pod společným názvem „Zimní rozjímání“.

2. Tak já přidám ještě jednu, která mě napadla dnes, během vyklízení domku po nedávno zemřelém příbuzném. Domek se bude bourat.

   VČERA JSEM ZEMŘELA

   Včera jsem zemřela
   a se mnou i můj sen
   že jednou po noci
   přijde zas bílý den
   Že slunce zazáří
   v blátivých kalužích
   že zase uvidím
   motýly na růžích
   Jenom si nemysli
   že jsme tu navěky
   Čeká nás dlouhá pouť
   za obzor daleký
   Jednou to postihne
   skutečně každého
   Nic s sebou do hrobu
   nevezme cenného
   Tak tedy odcházím
   Kniha se zavřela
   Už na mě nečekej
   Včera jsem zemřela

3. Velké díky… Zítra zkontrolujeme krmítko 🙂
   Kéž se občas necháme rozehřát paprsky našich blízkých, co již odešli.. 🙂

4. Už po oněch „oficiálně vydaných“ básničkách paní Hájkové jsem chtěl poukázat na jednu novou úvahu Ivana Štampacha v Deníku Referendum: https://denikreferendum.cz/clanek/33602-angazovany-buddhista-odesel-a-zustava ; a tím spíše ještě i po této nové. V těchto posledních básničkách se totiž znovu a znovu objevuje téma marnosti naší pozemské respektive individuální existence; a Ivan Štampach zde – při úvahách v souvislosti s životní činností onoho prominentního buddhistického mnicha – pak dává tuto odpověď:

   „Každý tváří v tvář času, pomíjivosti a smrtelnosti toužíme po něčem, co nepomine, co je hodnotné provždy. Nemusí jít o naplnění představy, že smrtí spadne opona a pak se zase zvedne a v nových kulisách bude příběh pokračovat donekonečna. Jde spíš o to, že vprostřed časoprostorového vymezení můžeme zažít Přítomnost, která nám dává smysl.“

   „Vprostřed časoprostorového vymezení můžeme zažít Přítomnost, která nám dává smysl“ – toto je sice poněkud abstraktní formulace, ale její jedinečná přednost je v tom, že je ve své univerzální platnosti zcela nadkonfesní, má potenciál oslovit jak buddhistu, tak křesťana, tak ale i přesvědčeného ateismu.

   Ovšem: tato „Přítomnost která nám dává smysl“ nepadá jen tak sama od sebe odněkud shůry, na to jak I. Štampach tak i onen buddhistický mnich poukazují zcela právem, tento „smysl přítomnosti“ musíme my sami vytvářet, respektive – spolu s rovinou nadčasově transcendentální – znovu a znovu spoluvytvářet.

5. Mě nedávno zaujalo zjištění, že meditace nemusí být „nicnedělání“, prázdnota, na kterou je třeba se soustředit:
   „Prakticky každý čtenář tohoto článku někdy zažil stav proudění. Jsou to okamžiky, kdy se věnujete něčemu smysluplnému, naplno se do toho ponoříte, čas a s ním i vaše ego jako by se začaly vytrácet a vy se ocitnete ve stavu hlubokého soustředění.“
   https://www.voxpot.cz/vase-schopnost-soustredeni-se-nezhroutila-byla-ukradena/?fbclid=IwAR2_e3sU5CE1jHTHBdPfJP_Lied4Z3zpQlcFvhaVcsVseQCj9RQV4kbn4t8
   To by znamenalo, že smysluplná práce nás může udržet při duševním zdraví a zároveň proměňovat náš svět.

6. Rozdíly v činnosti, kterou vykonáváme, zřejmě tkví v kmitočtu vln, které vysílá lidský mozek. (alfa, beta, gama, delta, theta). I když o tom v článku není.

7. Ten vylíčený případ s lidmi neustále zabořenými do svých mobilů (kdy virtuální realita je jim bližší nežli realita skutečná) je skutečně drastický, je to opravdu symptom patologie současné doby, lidé jako by ztráceli schopnost žít svůj přirozený život a místo toho se ponořují (či utíkají) do fiktivního světa digitálních prožitků. Sám jsem obdobný případ jednou zažil, se svou (mladší) příbuznou, chtěl jsem ji vzít na výlet, ale ona byla jako přikovaná ke svému mobilu, vůbec se od něj nedokázala odtrhnout. Takže jsem nakonec odjel sám. Ona ovšem měla dlouhodobě nějaké psychické problémy, takže u ní se takovéto útěky od reality daly v daném smyslu pochopit. Ale dnes to opravdu někdy vypadá, jako by celá společnost jako taková byla zralá pro psychiatra.

   Je známo že jsou lidé, kteří se od svého mobilu nedokáží odtrhnout ani pod sprchou (!), to je opravdu už naprosto patologické. Je dnes opravdu obtížné odhadnout, kam to všechno v budoucnu ještě povede, jaké to bude mít důsledky pro jednání a vnitřní život lidí. Ale mohlo by skutečně být, že to nakonec přivodí ještě horší pandemii než je ta současná, covidová.

8. Přitom papež František říká, že v každodenní realitě můžeme najít Boha.
   https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2022-01/frantisek-buh-neni-v-zazracich-ale-v-kazdodenni-realite.html

9. Toto nepochopení Ježíše v jeho domovině má ovšem fakticky předobraz už v Platónově Příměru s jeskyní. Platón tady líčí cestu toho, kdo hledá – skutečnou, vysokou – pravdu, kdy se napřed odloučí od lidí vězících na dně jeskyně, kteří nevidí pravdu věcí, nýbrž jenom jejich odlesky na stěně jeskyně. Ale když tento jeden pak vystoupí z jeskyně a nalezne zářící světlo pravdy a chce ho přinést oněm lidem v jeskyni – oni ho s jeho pravdou nejen že nepochopí, ale budou se k němu chovat s nedůvěrou, až vysloveně s nenávistí.

   Jak je vidět, jedná se o základní vzorce lidského jednání, které se v dějinách opakují vždy znovu a znovu. Velká masa vždy lpí zatvrzele na svých starých „osvědčených“ zdánlivých pravdách, a nic pro ni není horšího nežli když jim někdo tyto jejich pravdy začne zpochybňovat. Oni se neptají: může nám tento člověk sdělit něco nového, co jsme doposud ještě neznali, neviděli? Místo toho oni vidí jediné: on nám ruší naše poklidné bytí, on nám útočí na naše posvátná přesvědčení!

10. Mimochodem, k tomu excesivnímu užívání mobilů mnohými lidmi mám jednu aktualitu: zrovna dnes psaly německé noviny o tom, že jedna matka se se svým dospívajícím synem právě o jeho posedlost jeho mobilním telefonem (trávil s ním už prakticky celý den) pohádala natolik, že nakonec musela zasahovat policie. A matka pak následující noc raději strávila u známých.

    Tohle už je skutečně posedlost plně srovnatelná s drogovou závislostí; a může mít na rodinné vztahy stejně tak destruktivní účinky.

11. Papež to ve svém článku vysvětluje:
    „Ježíš vás žádá, abyste ho přijali v každodenní realitě, kterou žijete; v dnešní církvi, jaká je; v těch, kteří jsou vám každý den blízcí; v konkrétních potřebných, v problémech vaší rodiny, v rodičích, dětech, prarodičích, abyste tam přijali Boha. Je tu a zve nás, abychom se očistili v řece dostupnosti a v mnoha zdravých koupelích pokory. Potřebujeme pokoru, abychom se setkali s Bohem, abychom mu dovolili setkat se s námi.“
    Takže nás vlastně vyzývá, abychom přijímali všechny ty „nechápavé lidi“ nebo lidi nechápající tu „vysokou pravdu“.
    Před časem jsem k tomu četla něco od Anselma Grüna:
    https://www.vira.cz/texty/knihovna/kapitoly/pokora-jako-odvaha-k-pravde?rNo=1

12. I moje zkušenost paní Hájková – často se setkávám s pochopením, jakým způsobem se církev rozhodla převzetím státního majetku čelit plytkosti režimu masového konzumismu. Akceptací investiční činnosti získat možnost pozitivně působit na všechny ty „nechápavé lidi“ nebo lidi nechápající tu „vysokou pravdu“.
    Pokyn „Ježíš vás žádá, abyste ho přijali v každodenní realitě, kterou žijete; v dnešní církvi, jaká je; v těch, kteří jsou vám každý den blízcí………považuji v každodenní realitě za nadlidský a obzvláště pro chápavé.

13. Přijímat lidi takové, jací jsou, nemusí zároveň znamenat akceptovat jejich činnost či dokonce schvalovat ji. Myslím že nic takového papež nechce. Jen naznačuje, že kdo se chce s Ježíšem setkat, nesetká se s ním někde mimo realitu. Jak podotýká, „ti, kdo hledají nové pocity, intimní zážitky, podivné věci; ti, kdo hledají víru tvořenou mocí a vnějšími znameními, ho nenajdou. Ne, nenajdou ho. Najdou ho jen ti, kdo přijmou jeho způsoby a výzvy, bez stížností, bez podezírání, bez kritiky a protažených obličejů.“

    Nějak se mi nelíbí dělit pravdu na vysokou a nízkou. Proto jsem to předtím dala do uvozovek.

14. VYSOKÉ A NÍZKÉ PRAVDY; SOKRATES A JEŽÍŠ

    To co tu má papež František evidentně na mysli není nic jiného nežli ono Frommovo zásadní rozlišování mezi „mít“ a „být“. František se tu obrací proti těm, kteří se domnívají, že jenom tím že se naučili všechny Ježíšovy výroky a skutky nazpaměť, že už jenom tím ho „mají“. A že už po nich nikdo nic více nemůže žádat. Zatímco skutečnou ježíšovskou pravdu je možno získat jedině tím, když se sami ponoříme do jeho vlastního způsobu bytí, když se vydáme po jeho vlastní cestě k pravdě. Zkráceně řečeno: nejde o to Ježíšovy skutky znát; je nutno je sám konat.

    ————————————————-

    Co se onoho rozdílu mezi „vyšší pravdou“ a „nižší pravdou“ týče, tak to je opravdu velice zásadní téma. Já už jsem to chtěl sám zmínit, tady je skutečně určitý rozdíl mezi platonismem a křesťanstvím. Jak jsem zmínil, Platón sám znal ten stav, kdy ten kdo chce lidem přinést novou pravdu, naráží na jejich nepochopení a odpor. – Platón tu měl ovšem především na mysli osud svého učitele Sokrata.

    Jsou tu tedy na straně jedné naprosto jasné paralely mezi Sokratem a Ježíšem; ale na straně druhé je tu i rozdíl. Ovšem – možná tento rozdíl přece jenom není zase tak velký, jak by se napřed zdálo.

    Napřed ale k tomu rozdílu samotnému: je nesporné, že sokratovsko-platónská tradice je především intelektuální, filozofická, směřuje tedy k oněm „vysokým pravdám“. Oproti tomu tradice ježíšovská samozřejmě už ze své podstaty intelektualistická není a být nemůže, Ježíš působil mezi prostými, v naprosté většině nevzdělanými lidmi, a musel se k nim tedy obracet způsobem, kterému mohli porozumět.

    Napřed je tu tedy tento zcela zásadní rozdíl. Ovšem – musíme vzít vážně námitku paní Hájkové, že může být velice pochybné a zavádějící chtít rozlišovat mezi „vysokými pravdami“ a „nízkými pravdami“. Proti takovémuto rozlišování je možno právem namítnout, že pravda jako taková je jenom jedna jediná. A že mohou být pouze rozdílné cesty, jak se k ní blížit.

    Ale vraťme se zpět k samotnému Sokratovi. Musím přiznat: v tuto chvíli ho ještě nemám natolik dobře nastudovaného (pořád jsem se ještě nedostal k tomu abych si přečetl Patočkovo pojednání o něm); nicméně jsem přesvědčen, že by bylo velice krátkozraké chtít ho označit za jakéhosi od skutečného života odtrženého intelektuála.

    Ano, se Sokratem nadchází ten zlom v samotné řecké filozofické tradici, kdy definitivně nastupuje racionalistická, pojmová filozofie. Ovšem – Sokrates sám, ten přišel především s intenzivním nárokem mravním. On chodil na agoru, on hovořil se svými spoluobčany, on jim kladl dotěrné otázky. A právě svými otázkami je nutil zpochybňovat jejich staré, zdánlivě nezpochybnitelné pravdy, a začít uvažovat nově. „Než jsi přišel ty se svými otázkami, mysleli jsme že je všechno jasné a nezpochybnitelné; ale teď vidíme, že jasné a jisté není vůbec nic.“

    Když se na celou záležitost podíváme z tohoto úhlu pohledu, pak uvidíme, že Sokrates a Ježíš skutečně prováděli v podstatě tu samou činnost: radikálně zpochybnili staré, zdánlivě neotřesitelné pravdy, aby tím své posluchače donutili k taktéž radikálnímu mravnímu obratu. Jediný rozdíl tu pak spočívá v tom, že Ježíš ke sdělení této pravdy používal svých známých příměrů, zatímco Sokratova argumentace byla zřejmě přece jenom sofistikovanější.

    Cíl byl ovšem v obou případech ten samý: onen frommovský přechod od pouhého „mít“ ke skutečnému „být“.

15. Pane Petrasku, jsem rád že Vás tu „potkávám“, chtěl jsem Vám tak jako tak na Nástěnce zanechat vzkaz. Tu Vaši knížku od H. Arendtové o osobní odpovědnosti v diktatuře mám už téměř přečtenou; nakonec jsem jí přece jenom dal přednost před onou publikací o Marxovi.

    Musím říci: je to opravdu velmi zajímavá záležitost, jsem Vám povděčen že jste mi ji takto „přihrál“. A musím přiznat, že téze H. Arendtové pro mě představovaly nemalou intelektuální výzvu. V každém případě v nejbližší době (pravděpodobně v horizontu nejbližších několika týdnů, pokud by mi do toho nepřišlo něco neočekávaného) k této její publikaci napíšu odpovídající komentář/text.

    Předem snad mohu prozradit alespoň tolik: naprosto stejně jako v případu Sokrata jsou její úvahy na jedné straně vynikají a vlastně bezchybné; ale na straně druhé se i tady ukazuje, že její způsob myšlení, její filozofický fundament má určité hranice, za které se ona nedokáže, a vlastně vůbec ani nemůže dostat.

16. A k tomu tématu s posedlostí dnešního člověka (především mladé generace) digitální technikou mám ještě jednu aktualitu. Sledoval jsem včera jednu televizní dokumentaci o výzkumu významu hravosti – nejen pro samotného člověka, ale v živočišné říši vůbec. Už jsem se sám v minulosti zabýval myšlenkami na to, že tato hravost má podle všeho mnohem hlubší význam, nežli jenom bezprostřední přípravu na dospělý život; a přesně to samé bylo vyřčeno i v této dokumentaci.

    Napřed tedy fakta: zdá se, že opravdu všichni vyšší živočichové si rádi a často hrají; a to nejen ve svém mládí, ale i v dospělosti. (Jeden výzkumník tu dokonce tvrdil, že určité sklony k hravosti objevil i u plazů, konkrétně u varanů.)

    Byla tu vyslovena téze, že to jak jsme si hráli v dětství má určující vliv na naše schopnosti, ale i na naši inteligenci a náš charakter. Byla zde například uvedena studie s šesti tisíci zločinci v amerických věznicích; a podle ní všichni měli společný ten rys, že se ve svém mládí nemohli věnovat dětským hrám! – Tady je ovšem otázka, jestli zde byla sledována ta správná kauzální linie; obvykle se příčina (násilného) zločinného jednání vidí především v tom, že dotyční pocházeli z rodin kde taktéž vládlo násilí. A že v takovémto prostředí sotva bylo možno si bezstarostně užívat dětských her, se pak rozumí samo sebou.

    Ale proč to celé zmiňuji v souvislosti s onou digitální závislostí: v této dokumentaci bylo řečeno, že současná (americká) generace tráví hraním si mimo domov dvakrát méně času nežli generace jejich rodičů! Už to samo je alarmujícím údajem; ale ještě mnohem drastičtější je údaj další, totiž že tento čas hraní dnes v průměru obnáší jenom 4 – 7 minut!! To je svým způsobem skutečně úděsně nízké číslo. Vzpomínám si ještě, že když jsme s bratrem bývali na prázdninách u babičky, tak jsme venku – tedy většinou hraním si s ostatními vesnickými dětmi – trávili prakticky celé dny! A i v době neprázdninové jsme takovou či onakou zábavou mimo domov trávili většinou několik hodin denně. V tomto srovnání je oněch 4 – 7 minut skutečně nic, to je opravdu už zcela jiný svět.

    Oproti tomu zde byl uveden ještě jeden další údaj: před svým mobilem, počítačem nebo televizorem dnešní děti stráví v průměru 7,5 hodin denně!! To už je skutečná patologie, naprostá denaturalizace lidského/dětského žití. Jaké to všechno má a ještě bude mít vliv na charakter budoucích generací, o tom je možno se dnes jen domýšlet; ale sotva to věští něco dobrého.

17. H.A. by podotkla:
    „Každý veřejný prostor musí být prostorem fyzickým; i v nejostřejším konfliktu by se občané měli odkazovat na skutečný, hmatatelný svět.
    Na svět, který je současně rozděluje a spojuje – ať je to jenom stůl“.
    Za příkladné považovala Town-Hal- mítinky během americké revoluce, nebo rady zastupitelské demokracie.
    Bez společné referenční látky, bez intersubjektivního meziprostoru se stane každá společná rozprava světu cizí, zůstane abstraktní a nepřátelská a jeden druhého bude napadat. V rozštěpené fragmentované společnosti nevzniká žádná spojující komunikativní síla.

18. Jestli dobře rozumím slovům pana Petraska o „nadlidském výkonu pro chápavé“, domnívám se (nevím, zda se to domnívám správně), že pan Petrasek „chce vidět“ [je přesvědčen, že by to tak v praxi mělo být] církev jako „společenství svatých“.

    Papežova slova „přijmout Ježíše v dnešní církvi, jaká je“ neznamenají (ani nikdy v minulosti neznamenala) „přijmout ho ve společenství svatých“. Znamenají samozřejmě „přijmout ho ve společenství hříšníků“ – tedy v té církvi, jaká je.

    Když třeba Päivi Räsänenová na svém Twitteru zveřejnila z tisku převzatý kreslený vtip zobrazující soud s Räsänenovou, kde ona sama sebe (na tom obrázku) označuje za hříšnici, neboť je křesťanka, současná společnost (reprezentovaná v tom kresleném vtipu státní zástupkyní) to nemůže pochopit. Nechápe, že jde o podstatu křesťanství a reaguje zcela paradoxně. Na přihlášení obžalované (tedy křesťanů) k „identitě hříšnice“ státní zástupkyně reaguje hysterickými slovy: „Obžalovaná stále pokračuje v urážkách a hanobení skupin lidí…“

    Prostě to („středověké“) vědomí – ta akceptace vlastní identity jakožto hříšníka, akceptace života mezi ostatními nedokonalými lidmi – tedy akceptace života ve společenství hříšníků (hříšníků, které ovšem sám nemám pro jejich hříchy ve svém srdci odsuzovat, nýbrž mám jim ve svém srdci přát dobro), tohle vědomí vlastní hříšnosti se do „juvenilního světa“ hledajícího viníky apokalypsy liberálně osvícenského snu o podmanění přírody, ovládnutí světa a dosažení „nesmrtelnosti“ v ideálu dokonale spravedlivé společnosti, tohle vědomí se do tohoto světa nehodí. Tohle vědomí je ale právě tou „společnou referenční látkou“, která umožňuje, aby jeden druhého nenapadal.

19. Pane Petrasku, motivy argumentace H. Arendtové lze sice pochopit a uznat; jí se zjevně jedná o to aby společenský komunikativní prostor přestaly ovládat abstraktní (přinejmenším latentně totalitní) ideologie, s kterými ona sama udělala natolik devastující zkušenost. A zřejmě i zde – jako obvykle – navazuje na Kanta, s jeho postulátem konfrontování vlastních názorů s názory cizími, opozičními. S tím že konečným cílem je tvorba názorů univerzálně přijatelných.

    Ovšem – když si například představíme prostředí hospodských stolů IV. cenové skupiny, s jejich hospodskými moudry, hospodskými hádkami a případně i hospodskými rvačkami, pak je možno vyslovit nemalou skepsi vůči předpokladu, že zrovna toto by mělo být řešením názorových a ideových střetů uvnitř společnosti.

    A ty zmíněné americké town-meetings: byla to skutečně místa kde by docházelo k nějaké vstřícné výměně názorů, ke společnému odpovědnému rozvažování o těch nejlepších, nerozumnějších řešeních? Anebo ale – nebyla to náhodou už tehdy rodiště toho fenoménu, který od té doby profiluje celý charakter především amerického způsobu tvorby politických rozhodnutí, totiž že povykující většina prostě překřičí opoziční menšinu?…

    Arendtová (jak řečeno spolu s Kantem) sice míří v zásadě správným směrem; ale nedokáže jít dále k jádru věci. V tomto ohledu se dále dostal Hegel, se svým klíčovým postulátem, že společenský vývoj probíhá výhradně formou syntézy protichůdných momentů. (Tedy laicky řečeno, syntézou protichůdných názorů.)

    Naprosto tedy nepostačí (jak to v současné době například znovu a znovu káže guru „komunikativního jednání“ Habermas), když si skupina osob zasedne ke společnému stolu a začne si hrát na „dialog zbavený násilí“. Ke skutečné syntéze protichůdných, antagonistických názorů je zapotřebí něčeho mnohem více. Bezprostředně je to připravenost dát k dispozici, tedy podrobit zásadní (sebe)kritice a revizi své vlastní hluboké světonázorové přesvědčení – a něco takového způsobuje vždy těžký niterný otřes, existenciální trauma. K něčemu takovému opravdu nedojde jenom proto, že si oněch několik osob zasedne ke společnému stolu – ať je to dřevěný stůl v zaplivané hospodě anebo elegantní designérský stolek v kabinetu univerzitního profesora.

    Kant správně říká: je nutno zohlednit i názor protivníka; ale Hegel říká ještě více: je nutno se postavit „do okruhu síly protivníka“. Je tedy nutno dokázat se – alespoň zkusmo – ztotožnit se s tím, kde má náš odpůrce svou největší pravdu; a to tedy i pravdu proti nám. A právě takovýto krok je extrémně obtížný. (Jak obtížný, o tom svědčí nakonec Hegel sám, který se v praxi jen málokdy chovat podle této své vlastní maximy, a vůči svým kritikům vystupoval velice podrážděně.)

    To je tedy jedna věc: že opravdu nijak nepostačí různé osoby s protichůdnými názory dostat k jednomu společnému stolu. To je sice první krok na cestě k cíli; ale sám o sobě ještě neposkytuje žádnou záruku, že tohoto cíle bude dosaženo.

    A za druhé: ty ideologie jejichž moc nad člověkem chce Arendtová zrušit, ty nejdou ani zdaleka jenom tak „abstraktní“, jak se napohled mohou jevit; nýbrž vycházejí naopak z niterných pnutí samotné společnosti. Právě tohle je jedna z klíčových chyb, které chci Arendtové vytknout v mém komentáři k její přednášce o odpovědnosti jedince za totality. Takže podrobnější rozbor tohoto bodu předložím až v příslušné souvislosti.

    P.S. Pane Petrasku, tuto knihu jsem nakonec stačil dočíst už včera; takže už mi v zásadě nic nebrání pustit se do vypracování onoho kritického komentáře.

20. ČLOVĚK – VŽDY HŘÍŠNÝ TVOR?

    Pane Nusharte, on existuje zcela zásadní rozdíl v přístupu k „hříšnosti“ člověka. Je něco zcela jiného, když si někdo přizná, že není nějakým svatým bez poskvrnky; když si dokáže uvědomit a přiznat své chyby – a začne proti nim bojovat. A je oproti tomu zase něco zcela jiného, když se někdo začne vymlouvat na to, že „nikdo není dokonalý“ – takže ani po něm přece nikdo nemůže a nesmí žádat, aby své negativní vlastnosti odstranil, aby proti nim bojoval.

    Ten první postoj je postojem upřímnosti a odpovědnosti; ten druhý je postojem alibismu. Ten první je cestou bolestného poznání, ten druhý naopak ve skutečnosti – poukazem na abstraktní „hříšnost všech“ – je útěkem před tímto doznáním si zcela konkrétních osobních nedostatků a vad vlastních. V tomto druhém případě onen poukaz na „hříšnost všech“ je jenom snahou odlákat pozornost od hříšnosti své; je jenom mlžením.

21. Tématem té papežovy promluvy

    bylo, pane Poláčku,
    přijetí proroků, respektive Ježíše Nazaretského. Papež se tu zamýšlí nad vlivem prostředí na toto přijetí, zamýšlí se nad vlivem různých lidských očekávání na to, zda k tomu přijetí dojde, nebo dojde naopak k odmítnutí. Z toho důvodu píši o „společenství hříšníků“ jako nejen – zvenčí nahlíženo – o společenství „ne zcela dokonalých lidí“, nýbrž lidí, kteří „identitu hříšníka“ sami přijímají – přijímají ji u svého bližního i sebe samého – a nemají jakousi nutkavou potřebu proti této identitě vystupovat – trestat ji (nemyslím trestat její projevy) a bojovat proti ní – tedy proti té identitě – protože chápou, že jde o „genetetickou výbavu člověka“, postaru o „dědičný hřích“.

    Vy tu genetickou výbavu – ten dědičný hřích – můžete (jako každý člověk) snadno vidět (ale jako každý člověk ne u sebe), když chvíli budete pozorovat nějaké společenství lidí.

    „Společenstvím hříšníků, kteří tuto svoji identitu sami akceptovali“ tedy v žádném případě nemyslím banalitu, že „nikdo není dokonalý“.

22. Právě o tu „nutkavou potřebu“ se ovšem jedná, pane Nusharte. Respektive o to, co kdo pod touto „nutkavostí“ rozumí.

    Když už totiž někdo lidskou (respektive vlastní) hříšnost deklaruje jako jakýsi „přirozený“ stav – pak ovšem může jakoukoli kritiku ohledně svého jednání a svých postojů snadno odrazit tím, že dotyčný tak pouze prezentuje svou vlastní „nutkavou potřebu“ napravovat svět.

    A co třeba takový Ježíš? Uznal on snad někdy nějakou „přirozenou hříšnost“ člověka? (Snad v oné záležitosti s cizoložnicí; ale to je podle všeho do Nového zákona uměle vpašovaná pasáž.) Jinak celé působení Ježíše není vlastně možno charakterizovat jinak (a velmi mnozí současníci mu dozajista právě toto vytýkali) nežli jako „nutkavou touhu napravovat svět“.

    Takže pane Nusharte, neschovávejme naše špatnosti za výmluvy o „přirozené hříšnosti“. Ano, i hříšníka je možno přijmout; ale jenom tehdy a jenom potud, pokud je ochoten si své hříchy – a to zcela otevřeně a zcela konkrétně – doznat, a je ochoten proti nim začít bojovat.

23. Ono je nakonec všechno otázkou míry. Měřit je naší schopností a povinností. Co dobrého vzejde z hodnotové relativizace, agnosticismu a nevůle jednat?

24. Nejde o to, pane Poláčku, „hříšnost“ [tedy „problematickou genetickou výbavu člověka pro život ve společenství“ – to, jak je člověk „chybně“ stvořen pro soužití s ostatními], nejde o to tu hříšnost „deklarovat“, jde podle mě o to ji akceptovat (nikoliv jako něco žádoucího, ale jako fakt, který je vlastními silami vlastně nezměnitelný – zkuste si představit například pana Kolaříka, jak vlastními silami mění styl svého bojového psaní a jistě pochopíte, že vlastními silami to možné není). Jde tedy podle mě o to, akceptovat ji tímto naznačeným způsobem jak u ostatních, tak i u sebe.

    „Člověk“ (myšleno například konkrétně já) totiž vůbec nevidí, že je sám problémem, zato ale vždycky dobře vidí, že problémem je ten druhý. Akceptování této „problematické genetické výbavy ‚člověka‘ (člov. myšlen jako obecný pojem) pro život ve společenství“ tedy těžko může být použito jako štít proti kritice, tato akceptace totiž naopak snímá „filtr neviny“, přes který hledíme sami na sebe a umožňuje pochopit, že ostatní to mají také tak, že i oni se sami na sebe dívají přes „barevné sklíčko neviny“ a nemohou ho jen tak z vlastní vůle odložit, ale pro pohled na druhé to sklíčko odkládají.

    Je to, pane Poláčku, nakonec vlastně totéž, co Vy sám a možná i svatej Petr u brány nového lepšího světa říkáte: „Hříšníka je možno přijmout, pokud je ochoten si své hříchy – a to zcela otevřeně a zcela konkrétně – doznat…“ Když si prostě někdo chce tvořit svůj svět, nemůže tam mít každýho a musí začít diskriminovat. Diskriminovat podle identity hříšníka, nebo podle inteligence hříšníka, nebo podle postoje hříšníka k bratrské pomoci (tam je ovšem už zase potřeba deklarovat).

25. Takže tedy, pane Nusharte, když zaujmeme kritický a nesmiřitelný postoj k aroganci pana Kolaříka, Vy tvrdíte že se tím dopustíme „diskriminace“?… To by byl opravdu dost neobvyklý výklad.

    Ano, jistě, jsou lidé u kterých je jenom nepatrná naděje že by vlastními silami dokázali překonat své špatné vlastnosti (ono je jak známo vůbec velmi nesnadné dokázat se z bahna vytáhnout za svůj vlastní cop); jenže pak jsou to právě a pouze negativní, odmítavé reakce jejich okolí, které jim dávají na vědomí, že jsou to oni, s kým není něco v pořádku. A že i když své – dejme tomu geneticky vrozené – negativní vlastnosti opravdu jen velice stěží dokáží definitivně odstranit, že alespoň mají povinnost snažit se je ve svém jednání vůči jiným lidem ovládnout a neutralizovat tak dalece, jak jen možno.

    Zkusme si jenom představit, k čemu by to vedlo, kdybychom zaujali postoj opačný. Pana Kolaříka bychom prostě nechali řádit, jenom bychom blahovolně konstatovali: „No on za to přece sám vůbec nemůže, tak co bychom mu nedopřáli aby si svou aroganci mohl kdykoli ventilovat podle své libosti!“

    Ostatně: i toto souvisí s tím, co budu systematičtěji projednávat v souvislosti s onou publikací H. Arendtové: ona totiž – v souvislosti se svou kritikou toho, jak mnoho Němců propadlo Hitlerovu svádění, a poté (tj. po prohrané válce) se začali vymlouvat na to že je k tomu přiměly objektivní okolnosti – tak tady Arendtová zcela jasně prohlašuje, že přistoupit na něco takového by znamenalo těmto lidem upírat jejich svobodu! Protože jedině nesvobodný tvor se nechá slepě a pasivně vláčet okolnostmi; zatímco člověk – jakožto bytost principiálně svobodná – vždycky musí mít základní schopnost posouzení, do jaké míry je jeho jednání slučitelné se zájmy, nároky a potřebami těch druhých.

    Jistě, jsou případy kdy dotyčný se svým osobním nastavením sám může jenom málo udělat. Když se někdo narodí dejme tomu jako agresivní pedofil, je pro něj opravdu krajně obtížné tuto svou sexuální orientaci změnit. Ale – v tom případě to asi sotva bude možno považovat za akt „diskriminace“, když takového jedince postavíme mimo zákon, respektive když mu bude nařízena povinná terapie, v případě naprosté nezbytnosti i (doživotní) izolace.

    Ano, takoví lidé jsou „nevinní“ v tom smyslu, že si tento svůj stav sami nepřivodili ani nezvolili, je to jejich nešťastný osud; ale – to se nedá nic dělat – jejich činy, i jejich sklony jsou nerozlučně spjaty s jejich osobou, a pokud tyto své sklony ventilují směrem ven (to jest: ohrožují jimi jiné), pak se nemohou bránit tomu, aby v daném smyslu byli přesto označeni za viníky.

26. „Takže tedy, pane Nusharte, když zaujmeme kritický a nesmiřitelný postoj k aroganci pana K., Vy tvrdíte že se tím dopustíme „diskriminace“?“

    Ne, nedopustíme. Když zaujmeme kritický a třeba i nesmiřitelný postoj k (jeho) aroganci, diskriminace se nedopustíme. Té se dopustíme, když tento postoj zajmeme k panu K.

    Když ale potřebujeme rozlišovat lidi (například pro potřeby tvorby „svého vlastního světa“) podle nějakého kritéria (například podle arogance), bez diskriminace se prostě neobejdeme.

    —————

    „Jsou to právě a pouze negativní, odmítavé reakce jejich okolí, které jim dávají na vědomí, že jsou to oni, s kým není něco v pořádku.“

    To by fungovalo za předpokladu početní převahy jedinců, se kterými by bylo všechno v pořádku. Sám ale jistě dobře víte, že taková početní převaha ve společnosti nepanuje. V praxi je tedy „negativní odmítavá reakce okolí“ typicky podobná reakci pana K. [s Kafkou to nemá nic společného], takže ty „typicky podobné negativní odmítavé reakce okolí“ spolu navzájem interagují, ale na poměr počtu jedinců, se kterými není něco v pořádku, ku počtu jedinců, se kterými je v pořádku všechno, nemá tato „negativní odmítavá reakce okolí“ prakticky žádný vliv. To, co, pane Poláčku, popisujete tedy funguje jako „tlak na konformitu společenství“ (například při jeho kulturní homogenizaci), ale není to cesta k vytvoření nějakého společenství „svatých“, se kterými by bylo všechno v pořádku.

27. „Když zaujmeme kritický a třeba i nesmiřitelný postoj k (jeho) aroganci, diskriminace se nedopustíme. Té se dopustíme, když tento postoj zajmeme k panu K.“

    Pane Nusharte, tento argument je sám o sobě správný, a sám jsem uvažoval že ho zmíním. Já jsem se s ním ovšem setkal v poněkud jiné podobě: totiž z reportáže o práci s dětskými skupinami, myslím že se jednalo o obtížně vychovatelné děti. Které tedy mají sklony k problematickému jednání.

    Tady byla vyslovena (ze strany vychovatelek) jedna zásadní věta: „Proti tomuto jejich (závadnému) jednání je vždy nutno se rozhodně postavit, aby poznaly že je nepřípustné. Ale zároveň je těm dětem vždy nutno dát jasně najevo, že zavrhujeme pouze tento jejich čin, ale ne je samotné.“

    To je zásada, s kterou je nutno bezvýhradně souhlasit. A obsahově se víceméně kryje s tím, co jste tu napsal Vy sám.

    Rozdíl je ale v tomto: že v onom prvním případě se jednalo o děti, zatímco Vy zjevně hovoříte o světě dospělých. U dětí je vždy možno předpokládat, že dobrou výchovou časem změní své jednání; zatímco když se nějakým nepřijatelným, nemravným způsobem chová dospělý člověk, pak už je jenom stěží možno předpokládat, že svůj čin provedl jenom z jakési (nezaviněné) osobní nezralosti či nevědomosti. A to především tehdy, když takové činy bude konat, respektive takové (zavrženíhodné) postoje bude zaujímat soustavně a pravidelně.

28. Rozdíl je podle mě, pane Poláčku, prostě v tom, že používáním „negativním odmítavé reakce okolí“ dosáhneme konformity, ale nikoliv dobra. Dobře to ukazuje třeba Zimbardův stanfordský vězeňský experiment (byli to dospělí lidé).

29. Konformita je tedy ve společenství převažující „dobro“, dosažené evolučně prostřednictvím „negativní odmítavé reakce okolí“ za stavu, kdy většina neví, co dobro je.

30. I touto evoluční podmíněností mravních norem se budu podrobněji zabývat v souvislosti s Arendtovou.

    Předběžně je možno říci: ano, tlak okolí samozřejmě bezprostředně vede ke konformitě. Ovšem: to nijak neznamená, že kdo je nekonformní, že ten je automaticky lepší nežli jeho okolí. Může se totiž také jednat jenom o docela obyčejné kverulantství.

    V této rovině není možno vztah mezi (ne)konformitou a pravdou (pravou morálkou) rozřešit. Tento vztah je nutno rozhodovat vždy znovu a znovu, vzhledem k celému kontextu. Ale – jako základní pravidlo může platit, že když se někdo za své názory neustále setkává s negativními reakcemi ze strany svého okolí (tj.: většinové společnosti), pak musí mít k dispozici opravdu výjimečně dobré důvody, aby tento svůj rozchod s obecně platnými normami mohl dokázat obhájit.

31. A ještě jeden dodatek ke vztahu podmíněnosti a svobody: Arendtová tvrdí, že člověk je právě jenom tehdy skutečně svobodným, když dokáže překonat své (společenské) podmíněnosti.

    To znamená: z morálního hlediska není možno vymlouvat se na ty či ony podmíněnosti. Čím více se kdo vymlouvá na tuto podmíněnost, tím více vzdává a ztrácí svou vlastní svobodu.

32. Aktivitou odpůrců nejen vakcinace, ale vlastně jakýchkoli protiepidemických opatření, je možno doložit, že tlak konformity se za určitých okolností mění v pravý opak, v odpuzování. Všestranná a přehnaná konformita může být zdrojem hromadění pocitu frustrace a odosobnění, jež posléze, při určité příležitosti, vyústí v potřebu prožít afekt z pocitu svobody (jemuž její podružnost, iluzornost až kurióznost není na škodu). Pálení mostů je cenou za šanci účastnit se na „té naší revoluci“, pokusu o výstavbu nové společenské struktury, vzhledem k povaze kauzy zahrnující málokoho z již uspokojených adeptů sociálních benefitů, o to více s šancí na docenění vlastní role.

    Odmítavou reakcí dosáhne okolí málokdy konformity, leckdy naopak, uraženosti a zatvrzelosti. V zájmu dobra však často nelze jinak.

33. Co se odpůrců očkování týče, pak v tomto ohledu jsem nedávno v německých novinách četl několik docela zajímavých zpráv, ohledně toho samého odporu v minulosti, tedy v samotných počátcích očkovacích programů.

    Totiž – ačkoliv sám princip očkování byl objeven v Anglii, a jeho prospěšnost každému soudnému člověku musela být zřejmá, už tehdy se proti němu u částí obyvatelstva vynořil zásadní odpor. A to sice právě v Anglii – totiž v liberalistické Anglii, kde už tehdy mnoho lidí bylo názoru, že očkování jaksi narušuje jejich neomezenou osobní svobodu.

    S tímto – vlastně až vysloveně sebevražedným – hypostazováním vlastního pocitu svobody ostře konstatuje příklad ze Švédska, tuším že ze Stockholmu, kde v dobách kdy tam řádily neštovice tamější vojenská posádka – 4 000 mužů – dostala povinnost očkovat se prostě rozkazem. Výsledek? – Zatímco ve městě padali lidé jako mouchy, z vojenské posádky se nenakazil ani jeden…

    A další, taktéž docela zajímavý příklad z počátků očkování v Bavorsku: tady naopak vsadili na osvětu, a především na vliv katolické církve. Státním úřadům se podařilo na svou stranu získat církev, takže kněží při nedělních kázáních propagovali potřebnost očkování. Výsledkem bylo, že v Bavorsku byl tento očkovací program – ve srovnání s jinými německými zeměmi – velmi úspěšný. Což je vlastně o to překvapivější, že Bavorsko je tradičně konzervativní země, takže za normálních okolností by se tu dal očekávat ještě výraznější odpor proti takovýmto „novotám“.

34. „Není možno vymlouvat se na podmíněnosti. Čím více se kdo vymlouvá na tuto podmíněnost, tím více vzdává a ztrácí svou vlastní svobodu.“

    ————————-

    Praxe to, pane Poláčku, potvrdila do poslední tečky. Když se marx-leninisté vymlouvali na tzv. „dějinnou nutnost“ (podmíněnost dějin), přišli zákonitě o svoji svobodu.

    —————————

    Marxistická „dějinná nutnost“ je ovšem zase jen „Boží vůle“ ve „vědeckém“ (sekulárním) kabátě, takže „boží vůle“ [nikoliv Boží vůle] je dějinná nutnost v kabátě náboženském.

    [Proto je v náboženství ono „nevezmeš jméno Boží nadarmo – nezneužiješ jméno Boha“. V marxismu ovšem ten zákaz zneužití dějinné nutnosti zjevně chybí, takže pak nutně musí reinterpretovat i tu „poznanou nutnost“ – tedy svobodu – jako „nutnost poznanou autoritativně“, nutnost, poznanou nějakou rozumnou vedoucí silou (viz osvícenská víra ve všemocný rozum), poznanou tedy rozumnou vedoucí silou, která ty dezorientované masy musí autoritativně vést, a to často i proti jejich vlastní vůli, což je ovšem zase v rozporu s obvyklým chápáním svobody – tedy té poznané nutnosti.]

35. „Odmítavou reakcí dosáhne okolí málokdy konformity, leckdy naopak, uraženosti a zatvrzelosti. V zájmu dobra však často nelze jinak.“

    Zde bych, pane Horáku, žádný rozpor neviděl (kromě toho zájmu dobra). Mám totiž pocit, že uraženost a zatvrzelost je dnes celkem konformním projevem (dovolil bych si zde parafrázovat „kdo není uražený, je proti nám“). Nejde tedy podle mě o nic jiného, než zase o onu „evolučně dosaženou konformitu“. Jestli je to ovšem „v zájmu dobra“ – tak to je jiná věc.

36. Pane Nusharte, jak nejednoznačný je vztah marxistické doktríny k principu „dějinné nutnosti“, jsem podrobně rozebral v příslušné kapitole mé série článku k Marxovi: https://humanisticke-dialogy.eu/2021/12/

    V krátkosti opakuji: Marx a Engels se výslovně distancovali od toho (hegeliánského) modelu, že by se dějiny tvořily jaksi samostatně, za zády člověka; oproti tomu tvrdili, že člověk své dějiny dělá sám. Jejich „dějinná nutnost“ se vztahovala jenom na určitý okruh dějinných procesů.

    Ostatně dovolím si opět jednou upozornit na můj dřívější text na Deníku Referendum „Aristotelovy přístavy a Karel Marx“, kde dokládám že formujícího (a tedy determinujícího) působení materiálních faktorů na společnost si byl plně vědom už tento antický myslitel.

37. Tak já k těmto zimním básním přidám ještě jednu, poslední zimní. Je to pokus o báseň ve stylu japonského haiku. Ten prý velí 5-7-5 slabik, jak jsem se dočetla. Od nynějška, doufám, budu psát už básně, které víceméně souvisí s blížícím se jarem. To se totiž začíná projevovat víc a víc, byť by bylo ještě chladné počasí a v kalendáři únor.

    Zimní procházka

    mrazivý vítr
    po širém poli vane
    zavál mé stopy

    hluboké ticho
    na holém stromě jenom
    krákorá vrána

    na teplo kamen
    vzpomínka hřeje duši
    po cestě domů

38. Takže naše „dvorní básnířka“ 😉 paní Hájková tímto rozšířila paletu svých výrazových prostředků o styl japonského haiku…

    Snad smím při této příležitosti veřejně prozradit, že paní Hájková právě vydala svou první sbírku básní. Takže ještě i touto cestou gratulace k uměleckému počinu.

    Co se pak toho stylu haiku týče: tady se ovšem nutně klade otázka, do jaké míry je tento specificky japonský výrazový styl možno přenést do jiných jazyků; tím spíše tak vzdálených, jako je čeština. (Například v oblasti rockové muziky je prakticky nemožné úsečné frázování z – nám dozajista mnohem bližší – angličtiny přenést do měkčí, zpěvavější češtiny, respektive do slovanských jazyků vůbec.)

    Haiku – musím přiznat že v této oblasti mám jen velice málo znalostí, ale tady je nutno vzít v úvahu nejen specifičnost japonského jazyka, ale i japonské mentality. Haiku je asi dost příbuzné se zenem – kdy se určitou historkou vyjadřuje něco vlastně zcela jiného, skrytého, tajuplného.

39. Máte pravdu, že je to složitější; nejde jen o počet slabik. https://cs.wikipedia.org/wiki/Haiku
    Tak v tom případě to moje bude pouhá báseň 🙂

40. Ano, ta první básnička uvedená na Wikipedii, to je opravdu možno považovat za typické haiku; a to i v českém překladu:

    U Víta

    Studí na dotek
    Oblýskané sedátko
    ve zpovědnici

    Jak už jsem napsal, velice úzce tento básnický styl koresponduje se zen-buddhismem, napohled (či snad „v prvním plánu“) zde stojí jakoby naprosto banální popis nějakých reálií: studené sedátko ve zpovědnici. Jako takový zcela nicneříkající.

    Ale v tomto specifickém haiku-poetickém podání se za tímto zdánlivě ryze faktografickým popisem rozevírá obrovský prostor něčeho nevyřčeného; vězí za tím jakési tajemství okamžiku, které se ale nedá žádným způsobem pevně uchopit, jasně vyslovit, je možno ho právě jenom nepřímo naznačit. Je to hra s určitými – fragmentovanými – obrazy, které ale mají potenciál vybuzovat hluboké emoce.

    Zatímco ta druhá ukázka ve Wikipedii – tak naopak dokládá mou tézi, jak krajně obtížné (až přímo nemožné) je převádět originální japonské haiku do české řeči. Krátce řečeno: i když ovšem nejsem schopen se vnořit do samotného japonského originálu, přesto jsem přesvědčen, že ani jeden jediný z předložených českých překladů nedokáže vyjádřit skutečnou původní atmosféru originálu.

    Řekl bych to opět takto: z žádného z těchto českých překladů není (na rozdíl od té první básničky) cítit zen. Zatímco v původním japonském originálu – troufám si tvrdit – toto tajemství zenu bylo obsaženo.

    —————————

    Ovšem na straně druhé, paní Hájková, já jsem už dříve napsal, že právě Vaše básničky mi (někdy) haiku připomínají. A to sice právě tím základním znakem, že napohled líčíte zcela jednoduché výjevy, ale za nimi je možno tušit nějaké hlubší sdělení. Je to sice nějakým jiným způsobem nežli u klasického haiku, s jeho sevřeným výrazem, ale toto jádro je dost podobné.