Kosmická kráska. Poslední jaro.

6 komentářů u „Kosmická kráska. Poslední jaro.“

1. Měl jsem v úmyslu tyto nové básničky jako obvykle doprovodit nějakým odpovídajícím obrázkem. Našel jsem nějaké opravdu hezké obrázky měsíce/luny v mracích; ale najednou není možné ty obrázky přidat jako ilustraci. Nevím jestli je to nějaká momentální závada, nebo jestli je – z důvodu ochrany autorských práv – teď technicky zablokována možnost soukromě zobrazovat obrázky z internetu.

   Ovšem bylo by také možné, že to nějak souvisí s tím, že náš web je teď provozován u jiného poskytovatele. Zkusím se na to ještě podívat.

2. Ale jinak je pěkné, že v těchto těžkých časech nám paní Hájková naši pozornost zaměřila zase trochu jiným směrem, k perspektivám nadosobním a nadčasovým…

3. To je škoda, pane Poláčku. Výtvarný doprovod ke zdejším textům mě vždycky potěšil.

4. To mě těší, paní Zemanová. 🙂 Jak říkám pokusím se ještě na tu věc ještě jednou podívat; ale jak to vypadá jádro problému bude už v samotném systému Windows (možná v jeho aktuální verzi), protože ty obrázky které jsem si teď stáhl jsou označené nějakým jiným symbolem, než jak tomu bylo doposud. Přičemž – v mém vlastním počítači je mohu otevřít, ale jakmile je zkusím dostat do našeho provozního programu WordPress, pak se místo obrázku objeví jenom prázdná plocha. Takže mám opravdu podezření, že je to blokováno úmyslně.

5. Paní Hájková, jak jsme si psali o tom, co přetrvá (náš fyzický život), pak jsem k tomu čirou náhodou zrovna teď objevil něco docela zajímavého: http://www.listy.cz/archiv.php/burianatichak/burianatichak/archiv.php?cislo=201&clanek=012032

   Rozhodující pasáž je tato: „Nevylučuje, že i po miliardách let budeme mít dědice, kteří dokáží uniknout zkáze. Jen si nesmíme představovat, že budou mít naše těla – budou nám možná vzdáleni stejně, jako my jsme vzdálení bakteriím. Ale kdyby po nás ve vesmíru nezbylo nic, pořád z něho můžeme odejít tak, aby – slovy Nerudovými – stál nad námi s obnaženou hlavou. Věřím, že lidský rod své možnosti dosud nevyčerpal.“

   To je něco dost podobného, co jsem psal já Vám: ve vesmíru se nic neztrácí, jenom mění své formy. Naše individuální existence pomine, ale lidský rod tu zůstane. A i když ten jednou dost možná zcela radikálně změní svou formu (to jest: bude nucen osvobodit se od svého současného, pozemského těla), pak z něj stále ještě (možná) přežije a přetrvá to nejpodstatnější: totiž jeho duchovní substance. Tuto „duchovní substanci“ je možno pojmout neutrálně-fyzikálně jako sumu určitých „informací“; anebo ale také poněkud poetičtěji jako „duši“.

6. Podíval jsem se znovu na ten problém se stahováním obrázků – teď mi to spíš ukazuje že problém by měl souviset s přechodem našeho webu k novému poskytovateli. Zkusím se obrátit na jeho technický servis.