Josef Poláček
Současné válečné dění na Ukrajině je nekonečně širokým polem činnosti pro komentátory a analytiky všeho druhu; seriózní a informované, amatérské i zcela spekulativní. Rozebírají se doširoka jak čiré poměry vojenských sil, tak ale i historie vzájemných vztahů Ukrajinců a Rusů, a především důvody – politické, systémové, dějinné, kulturní – které vedly k vypuknutí takto naprosto iracionálního válečného počinu, o němž by se ještě nedávno zdálo, že přinejmenším v tomto rozsahu a v této intenzitě bude už naprosto nemyslitelný ve 21. století, přinejmenším v evropském prostoru.
V této záplavě zpráv a rozborů o obrazu současného Ruska mi padla do oka jedna scéna, napohled pouze druhotně související s aktuálním válečným konfliktem: v důsledku mezinárodních sankcí v Rusku zřejmě nyní propukl akutní nedostatek cukru. Ať už z důvodu reálné nemožnosti jeho zásobováním, nebo v důsledku spotřebitelské paniky, v každém případě jsou zřejmě naprosto reálné videozáběry, které ukazují jak se v ruských obchodech lidé doslova perou o několik balení cukru, když se někde přece jenom objeví. To by samo o sobě nebylo snad ještě nic tak překvapivého; ve chvílích nouze z lidí mnohdy velice rychle padá jejich naučená civilizační a kulturní slupka. Ale o co se teď tady jedná: v každé civilizované zemi by se za obdobné situace nedostatkové zboží ve svém odběru pro zákazníky omezilo, aby se za prvé zabránilo nadměrným či spekulativním nákupům, a za druhé aby se předešlo takto nedůstojným scénám. Zatímco na tomto videu bylo vidět, jak prodavačka v ruském obchodě vozík s cukrem jenom vytlačila ze skladu do nákupních prostor – a tam ho prostě nechala stát, aniž by se o celou věc nějak dále starala; ať se lidé poperou! Ona jim ten cukr doslova předhodila jako zvířatům krmení.
Tento jediný výjev o charakteru současné ruské společnosti prozradil vlastně více, nežli sáhodlouhé rozbory a komentáře. Opakuji znovu: takto neomalené, takto nekulturní scény by v jakémkoli obchodě Západu byly prakticky nemyslitelné. Ale Rusko – tam evidentně stále ještě nepronikly, nevyrostly alespoň základní standardy kultivovaného jednání. A právě toto je pak to společenské podhoubí toho, že jeden jediný vládce může spustit válku podle svého vlastního zalíbení, aniž by narazil na jakýkoli reálný odpor u obyvatelstva své země. A co ještě hůře: podle všeho naprostá většina ruské populace tuto zcela zjevnou válečnou agresi plně podporuje.
Jistě; i státy či politici Západu se mohou zaplést do válečných konfliktů. Ale – v každém případě od konce druhé světové války žádný západní stát nepodnikl tak zjevnou agresi, která by měla za cíl přímou anexi cizího území, jak to učinilo nyní Rusko. Každý západní státník musí nutně počítat s faktorem kritické veřejnosti; tedy s tím že jeho válečný akt bude veřejností jeho země velmi intenzivně diskutován, bude prozkoumáván ze všech jeho aspektů; a že přinejmenším částí této veřejnosti (a veřejných médií) bude podroben zásadní kritice. I když leckteré počiny především Spojených států je právem možno považovat za nelegální intervenci (za nejpříkřejší z těchto případů bych považoval zásah ozbrojených sil USA za prezidenta Reagana proti levicové vládě v Grenadě), přes to všechno jsou v zemích demokratického Západu pro takovéto akty ozbrojeného násilí v mezinárodních vztazích překážky mnohem silnější, a odpor proti nim mnohem intenzivnější.
Zatímco Rusko – není to zdaleka až poznatek těchto dnů, že v Rusku něco takového jako „kritická veřejnost“ téměř vůbec neexistuje. A to dokonce ani v dobách, kdy to ještě bylo v zásadě možné. Ještě nedávno existovala v Rusku alespoň určitá kritická média – ale ta byla záležitostí jenom úzkého okruhu liberální inteligence, zatímco velká masa Rusů se o ně prostě nezajímala. Ano, oni byli manipulováni státní propagandou, státně řízenými médii; ale druhá stránka věci je, že oni se velice ochotně nechali manipulovat. Ta naprostá lhostejnost ve tváři ruské prodavačky předhazující nedostatkové zboží v plen mase zákazníků plně koresponduje s občanskou pasivitou, nezájmem, lhostejností průměrného občana Ruska. Tento průměrný Rus se – stejně jako ti zákazníci peroucí se o cukr – stará v prvé řadě jenom o sebe, o svůj vlastní zájem; a jinak se velice rád nechá oblouznit ruskou propagandou, jak prý jsou Rusové výjimečný, Bohem vyvolený národ, který je povolán k tomu zvítězit nad dekadentním Západem.
Pokud by současné Rusko mělo definitivně přestat být trvalým nebezpečím pro jeho sousedy i pro celý svět, pak k tomu zdaleka nestačí pouze se zbavit Putina. Tento „putinismus“ jako forma vládnutí vychází ze samotného středu současné ruské společnosti, z její občanské nevyzrálosti, z její neschopnosti přijmout určité standardy chování. Z neschopnosti pochopit, že určité věci se prostě nedělají, dělat nesmějí. Tyto velké akty agrese mají svůj kořen nakonec právě v tomto „malém“ okruhu zcela běžných, každodenních mezilidských vztahů.
Takovéto vyzrání občanské společnosti je ale vždy během na dlouhou trať; a v obrovském, kontinentálním, od okolního světa čím dál tím více izolovaném Rusku bude trvat ještě mnohem déle. Za jiné příležitosti jsem vyjádřil názor – a mohu ho zde jenom zopakovat – že to co by současné Rusko i pro své vlastní dobro potřebovalo ze všeho nejvíce, to by byla naprostá vojenská porážka, a nucená správa ze strany mocností demokratického Západu – naprosto stejně jako se stalo s Německem po druhé světové válce. Kterážto nucená správa by do Ruska zavedla alespoň základní principy skutečné demokracie; a především, která by Rusům – stejně jako svého času Němcům – jasně ukázala jak se bez vlastního odporu nechali obelhávat svým vedením, a že právě proto na jeho činech, na jeho zločinech nesou i vlastní vinu. Dokud současná ruská společnost neprojde touto očistnou katarzí, dotud bude Rusko vždy přinejmenším potenciálním zdrojem konfliktů a agresí v tomto světě.
Podobné teorie měli nacisté, pane Poláčku. Podle nich byli Rusové na nižší úrovni než kupříkladu Ukrajinci, a Srbové byli zase níže než Chorvaté. A všichni dohromady, pochopitelně, stáli mnohem níž než Němci. Akorát že nacisté nepočítali s tím, že by se to dalo změnit nějakou očistnou katarzí. Oni věřili, že je to rasou.
No ano, paní Hájková, to je ten rozdíl: Němci (nacisté) tvrdili, že Rusové (Slované, Židé) jsou „podřadné rasy“. Čili že jsou zaostalí (či jinak deformovaní) už ze své samotné podstaty, a že se s tím nedá nic dělat. A že tedy oni – Němci – prý jsou jako „nadřazená rasa“ oprávněni těmto národům vládnout (respektive je přímo vyhladit).
Zatímco o čem tady píšu já, to je čistě otázka (národní) vyspělosti. Národní i osobní vyzrálosti. A to je něco, co je – samozřejmě – možno změnit. To je něco k čemu je možno se vypracovat, vychovat, kultivovat. Ale – napřed ten dotyčný musí vůbec získat schopnost vlastní sebereflexe, musí pochopit v čem jeho vlastní způsoby jednání zaostávají za obecně platnými standardy.
Což je ovšem – jak jsem napsal – právě v Rusku dost obtížné, s jeho jak geograficky, tak historicky a kulturně podmíněnou izolovaností od okolního světa. Jmenovitě v souvislosti s válkou na Ukrajině bylo už mnohokrát konstatováno, že spousta (vnitrozemských) Rusů vůbec nemá žádný jiný zdroj informací, nežli státní ruskou televizi. Ti mladší snad měli přece jenom alespoň nějaký kontakt přes internet; ale ti starší většinou ani to ne.
Včera v pořadu „Jak to vidí“ mluvil zpravodaj z Ruska Miroslav Karas.
https://dvojka.rozhlas.cz/zpravodaj-z-ruska-miroslav-karas-ve-valce-je-bezne-lhat-propaganda-ruska-je-ale-8707422#player=on
Bohužel, Putin má pořád dost velkou podporu, protože lidé mu věří. Ruská společnost je ovládaná strachem a propagandou. Věří prý, že Rusko osvobozuje Ukrajinu a že jednou osvobodí svět od fašismu. Ale není to jen záležitost prostých lidí. On tvrdil, že i bohatí Rusové, kteří mohou jezdit na západ nakupovat (a tedy musejí mít o něm informace) jinak západ běžně nenávidí.
Zpravodaj projevil naději, že se snad tamní společnost jednoho dne probudí (až lidé uvidí, kolik rakví se vrací do Ruska).
Pokud je to s Ruskem opravdu takhle, je to docela smutné.
Pane Poláčku,
já jsem ve vedlejší diskusi uvedla takový citát z Komenského Unum necessarium, který (biblickými pojmy) vyjadřuje, že v jednom člověku se obráží celý svět se všemi svými rozpory a boji.
V jiné diskusi (ne na tomto webu) jsem zase napsala, že nevěřím v nějaké kolektivní obrácení (například celého národa), ani v to, že národ (nebo nějaký jiný celek) si může kolektivně vzít poučení z minulosti a zabránit tak jejímu opakování v budoucnosti. Ale že takového obrácení i vzetí si poučení z minulosti je možné u jednotlivce. Jednotlivec se skutečně může učit z reality a na základě toho měnit svůj život. Ale celý národ? Jedině snad národ složený z mnoha jednotlivců, kteří jsou schopni sebereflexe.
„Rusové nenávidí Západ“ (i ti co ho znají a jezdí do něj nakupovat) – paní Hájková, analýz tohoto rysu ruské povahy je v současné době mnoho, já jsem v minulých dnech četl názor, že tento fenomén je možno pozorovat například už i u Dostojevského, že postoj i vzdělaných Rusů vůči Západu byl vždy takto rozpolcený, na jedné straně ho obdivovali a nechávali v něm studovat své děti, ale na straně druhé pohrdali jeho povrchností, a vždy byli hluboce přesvědčeni že oproti tomuto povrchnímu Západu Rusko, ruská duše představuje nějakou neskonale vyšší hodnotu. (Z čehož pak prý pramení i Putinovo hluboké přesvědčení – které s ním sdílejí i současní Rusové – o tom že Rusko vykonává „svatou misi“ tím že bojuje proti dekadentnímu Západu. A že tedy i ta aktuální válka je zcela oprávněná.)
Takhle: nebude asi žádným velkým překvapením když sdělím, že já tuto kritiku povrchnosti západní -libertinistické – společnosti do značné míry sdílím. Západ a Východ, to jsou opravdu dva zcela rozdílné světy, nejenom politicky, ale i ohledně základního způsobu vnímání světa. – Mimochodem, v tomto ohledu je příznačný například rozdíl mezi západním a východním (ortodoxním) křesťanstvím: z hlediska východního křesťanství je to západní (a dokonce i to katolické) příliš intelektuálně zatížené, příliš akademické, příliš teoretické; zatímco východní křesťanství klade mnohem větší důraz na niternost prožitku, zatímco nějaké teologicko-teoretické úvahy mají až pouze sekundární význam.
Já tedy tuto kritiku povrchnosti, plytkosti současného Západu do značné míry sdílím. Někdy je to možno slyšet přímo akusticky: já chovám naprosto přezíravý postoj vůči současné západní popové hudbě (to jest: velkou část z ní vyloženě nesnáším); ale zrovna v minulých dnech jsem zaslechl ukázku nějakého – tradičního – ukrajinského pěveckého tělesa, tady je okamžitě znát že je to něco naprosto jiného, je v tom nesrovnatelně hlubší osobní prožitek, jako by z toho hovořila či zpívala sama země, těch nekonečných rusko-ukrajinských plání.
Ono je to možná dáno právě už tou politikou, člověk východu nikdy neměl tu volnost vždy liberálnějšího Západu, ale právě proto tento východní člověk musel jít ve svém hledání smyslu své existence mnohem více do hloubky, do hlubin jak vlastního nitra, tak ale i do hlubin samotného bytí.
V tomto smyslu bych tedy tomu přezíravému postoji (mnohých) Rusů vůči povrchnosti Západu mohl docela dobře rozumět; ovšem druhá stránka věci je ta, že jmenovitě Rusům naprosto chybí ta pozitivní stránka tohoto západního liberalismu, totiž volnost myšlenky, která jde samozřejmě ruku v ruce s osobní volností člověka, a ta je zase základem pro obecnou kultivaci mezilidských vztahů. Rusové tedy mohou mít pravdu se svou kritikou plytkosti Západu; jenže jakmile tuto svou kritiku přetaví v pocit vlastní nadřazenosti, či dokonce v pocit vlastního mesiášství, pak je samozřejmě zle, takovýto postoj se pak už v principu nijak neliší od Hitlerova hlásání nadřazenosti německého národa, a jeho poslání „zcivilizovat barbarský Východ“.
Toto vše vzato dohromady znamená, že tu – opět jednou – máme klasický dialektický protiklad, kdy dva momenty, dva principy stojí ve vzájemné opozici, navzájem se popírají a potírají; a přitom každému z nich chybí přesně to, co má jeho oponent.
Je možné „kolektivní obrácení“? – Paní Hájková, tak k takovému kolektivnímu obrácení v každém případě došlo v poválečném (postnacistickém) Německu. Kdy národ který ve své rozhodující části plně propadl nacistické ideologii, se po válce dokázal proměnit v nade vší pochybnost demokraticky smýšlející občanskou společnost.
A skoro bych dokonce řekl, že tato metamorfóza byla daleko spíše právě kolektivní, nežli individuální. Protože jestliže dnes můžeme německý národ bezpochyby považovat za – ve své velké většině – demokraticky a liberálně smýšlející, pak zůstává otázkou, v kolika případech tato vnitřní proměna, tato metanoia proběhla skutečně v konkrétních jedincích. Je známo (zrovna nedávno jsme o tom s panem Nushartem diskutovali na DR), že v mnohých Němcích po válce ještě přetrvávalo ne-li přímo fašistické, pak přinejmenším autoritářské smýšlení. A že až teprve studentské hnutí v šedesátých létech s tímto autoritářstvím dokázalo otřást.
Ale já se vrátím zpět k té čiré metamorfóze od fašismu k demokracii: moje dřívější (německá) léčitelka jednou zmínila, jak do nich ve škole znovu a znovu (ona je ovšem už poválečný ročník) přímo hustili vědomí německé viny. Tedy za válečné, respektive nacistické zločiny. I když tyto poválečné děti za to samozřejmě osobně nenesly žádnou vinu.
A právě proto říkám, že tento vnitřní přerod německého národa byl záležitostí spíše kolektivní, nežli individuální. Byl záležitostí spíše mezigenerační, nežli aby touto katarzí prošli sami ti, kdo se tak či onak osobně podíleli na udržování hitlerovského režimu. Ti si později daleko spíše nacházeli spoustu výmluv, proč tomu tak „muselo“ být, proč prý nemohli jinak.
Zatímco ty novější generace, ty vlastně tímto syndromem národního selhání trpí mnohem více, nežli sami ti kdo byli jeho původci.
———————————
Co se pak současného Ruska a současných Rusů týče, tady mohu pouze opakovat, že oni by naléhavě potřebovali přesně tu samou národní katarzi, kterou prošli, kterou museli projít Němci. Jenže: aby se něco takového podařilo, to by muselo být současné Rusko poraženo stejně tak jako hitlerovské Německo; aby vítězné mocnosti mohly zavést okupační správu, a tím získali kontrolu nad médii, a aby i Rusům ukázali, k jakým katastrofám, k jakému ničení došlo na Ukrajině, a to i vinou těchto „obyčejných Rusů“. Ale pokud k takovémuto národnímu otřesu nedojde (a reálně na to jsou jenom minimální vyhlídky), pak je nutno se obávat toho, že ruský národ bude i nadále přetrvávat ve své sebestřednosti; a ve svém hlubokém přesvědčení o oprávněnosti svého „svatého boje“ proti dekadentnímu Západu.
Pane Poláčku, když si tedy myslíte, že západu jakoby chybí východní niternost a východu se zase nedostává západní svobodomyslnosti (nebo tak nějak), pak by Česká republika na tom musela být daleko nejlépe, protože leží mezi oběma. U nás si přece východ se západem podávají ruce. Kulturně sice patříme k západu, ale duší jsme (alespoň mnozí z nás) Slované.
Ještě k té německé mládeži 60.let
Víte, kdy se mladou generaci daří nejlépe odpoutat od rodičů, aby k nim zaujali kritický postoj?
V hospodářské konjunktuře a nastupující kultuře liberalismu. Což se naplnilo v tehdejším Německu. Ale sotva se to naplní v Rusku.
Ano, paní Hájková, středoevropské slovanské národy mají skutečně v zásadě potenciál být takovýmto mostem mezi východním a západním myšlením, mezi východní a západní kulturou. A leckdy se to skutečně vyhlašovalo za jakýsi národní program, být takovýmto mostem.
A ve svých nejlepších dílech skutečně čeští umělci dokázali spojit tvůrčím způsobem elementy z obou těchto rozdílných sfér. A není nutno v tomto ohledu jít až do vysokého umění; například před časem jsme hovořili o Semaforu 6O. a počátku 70. let, o jeho písňové tvorbě: ta v mých očích byla přesně takovouto zdařilou syntézou západních i východních elementů, na jedné straně zde byla svěžest a rytmičnost moderní západní hudby, ale na straně druhé ještě přetrvávající slovanská citovost.
Ovšem – další vývoj u nás šel daleko spíše směrem otrockého přejímání západních vzorů, plytké diskomuziky, a jestli ještě něco zbylo z oné slovanské citovosti, pak jenom v podobě kýčovitého sentimentu.
Být tímto mostem, tímto svorníkem dvou různých světů, to je totiž velice náročná záležitost; jako ostatně každý akt (skutečné) dialektiky. Většinou to ale bývá tak, že spíše nežli o pravou syntézu protichůdných elementů se jedná jenom o laciný eklekticismus, kdy ve skutečnosti není dáno ani jedno ani druhé: ani tvůrčí a experimentátorské sebevědomí Západu, ani citová hloubka Východu.
Krátce řečeno: ano, Češi by v zásadě měli všechny předpoklady být takovýmto mostem mezi kulturou Západu a kulturou Východu; ale tento most je napřed nutno dokázat vystavět. A to opravdu není nijak snadná záležitost.
Kdy se nejlépe daří kritice? – No ano, paní Hájková, není pochyb o tom že studentské hnutí šedesátých let na Západě bylo velmi podstatně spojeno s kritikou konzumní společnosti. Ovšem – to naprosto neznamená že by tehdejší studenti sami byli nějací boháči. Studentský život byl vždy spíše nuzný život; a ještě i za mých časů studia na mnichovské univerzitě si velká část studentů musela na živobytí přivydělávat nějakými „džoby“.
Je nutno si připomenout, že šedesátá léta, to byl skutečně naprosto výjimečný čas, který zasáhl víceméně celou planetu, bez rozdílu mezi bohatými a chudými zeměmi. Já jsem se před časem dostal k jednomu sborníku vybraných textů z oné doby; a bylo tam opravdu všechno, od revolučních proklamací německých a francouzských studentů, přes některé texty z československého „Pražského jara“ až po projevy představitelů osvoboditelských hnutí kolonizovaných národů Afriky. A tato vlna kritického myšlení byla tehdy tak silná a tak univerzální, že dokonce i v samotném Sovětském svazu tehdy začaly vycházet úvahy a analýzy kritizující tamější systém, především v ekonomické oblasti. Je skutečně těžko říci z čeho se ta tehdejší obzvláštní atmosféra zrodila, asi se tu sešla hned celá řada příčin, na jedné straně to bylo emancipační hnutí především západní mládeže od autoritativních, konzervativních postojů jejich rodičů; ale byla to také prostě vlna modernismu, která změnila tehdejší svět, spolu s moderní, elektrizující rockovou muzikou, k tomu už zmíněná osvobozující hnutí, ale stejně tak i boje západní dělnické třídy za její práva. To všechno vytvořilo onen jedinečný mix, kdy se zdálo že nastal přelomový čas celého lidstva, že je možno – jak by to formulovali Marx a Engels – „odstřihnout staré copy“, a zavést definitivně nějaký lepší, humánnější, svobodnější, autentičtější svět.
Nedá se říci, že by se všechno z té doby nepodařilo; určité pokroky v emancipaci tehdy přece jenom byly vybojovány. Na straně druhé ovšem – po opadnutí oné vlny euforie – se mnohé zase vrátilo do starých kolejí, jenom v novém, poněkud modernizovaném hávu.
———————
Co se dnešní ruské mladé generace týče, tady si netroufám soudit, jaký je její stav, její charakter. Podle všeho se zdá, že v každém případě její část je proputinovská; oni zřejmě svou klasickou touhu po revoltě spojili s jeho omniprezentním vůdcovstvím, s kterým se dokáží identifikovat. Další část ruské mládeže je zřejmě apolitická, hledí jenom na to jak si užít, jak se vybouřit. A pak určitě existuje ještě i část moderně, demokraticky smýšlející mládeže; to jsou například ti kteří našli odvahu protestovat proti Putinově válce proti Ukrajině. Ale to asi bude jenom menšina, pocházející především z velkoměstského prostředí.
Ještě něco k tomu tradičnímu pohrdání Rusů Západem, západními hodnotami a konkrétně pak západním (demokratickým) politickým uspořádáním: v současných diskusích se ke slovu s jednou svou vzpomínkou přihlásil také bývalý německý prezident Christian Wulff. Vzpomínal na to, jak měl svého času nějaká jednání s Putinem; a jak se už tehdy u Putina projevilo naprosté pohrdání hodnotami Západu, hodnotami demokracie. (Poté se ještě – zřejmě ironicky – vyjádřil před nějakým dalším členem oněch jednání, že prý ho Wulff „vyučoval demokracii“.)
Já sám jsem na Deníku Referendum napsal, že Putin se proto tak fatálně zmýlil v celé své akci kolem Ukrajiny, že on „vůbec nedokáže myslet v kategoriích svobody, nýbrž pouze v kategoriích impéria“. Právě proto se tak totálně zmýlil jak ohledně nezlomného odhodlání Ukrajinců bojovat za svou svobodu, tak ale i ohledně důsledné a neústupné reakce Západu na jeho agresi. Putin je skutečně nástupcem ruských panovníků, kteří vždy dokázali myslet jenom a jedině v tom ohledu, zda se jim podaří či nepodaří rozšířit hranice jejich impéria. Tam kde západoevropští panovníci už dávno museli přijmout skutečnost, že jejich samovláda se historicky přežila, a že i samotná občanská společnost má svá nepodmíněná práva, Putin stále ještě setrvává u maximy středověkých vládců: „Stát jsem já!“ A samotný lid, národ, to je pro něj jenom materiál pro uskutečňování jeho velkopanských choutek.
Ostatně, o vlastním charakteru Putina velmi názorně vypovídá jedna napohled vedlejší okolnost. – A mimochodem, ukazuje se tu jedna velice nápadná paralela k samotnému Hitlerovi.
Totiž: jak Hitler, tak Putin se navenek prezentovali jako skromní „služebníci národa“. Hitler jak známo s oblibou vystupoval ve vojenské uniformě, dával si takto „imidž“ prostého vojáka. Který ze své pozice „vůdce národa“ prý nečerpá žádné mimořádné požitky. Jenže – ve skutečnosti Hitler z tohoto svého postu kořistil velice důkladně, o to se staral jeho pobočník Bormann, který spravoval jeho finance, kromě jiného se tehdy zavedlo (jinak u vedoucích státníků naprosto nemyslitelné) opatření, že za každou poštovní známku (!) na které byl vyobrazen Hitler, on obdržel od státní pošty určité procento za „přepuštění osobních práv k vlastnímu obrazu“. Takže Hitler tu měl status jako nějaká manekýnka, když prodává své fotografie módním agenturám. A při obrovském množství poštovních známek je samozřejmé, že už jenom touto cestou se Hitler velice rychle stal milionářem.
A Putin? – Ten vždy tvrdošíjně odmítal zodpovědět jakékoli otázky ohledně svého bohatství; že prý má jenom svůj prezidentský plat, a nic jiného. Jenže – v souvislosti se současnou honbou na luxusní jachty ruských oligarchů se ukázalo, že ta zcela nejluxusnější, která je právě opravována či repasována v nějakém západním přístavu, že je přitom pečlivě hlídána – příslušníky Putinovy osobní ochranky! Tady asi nebude zapotřebí se nějak dlouze dohadovat o tom, kdo asi bude jejím skutečným majitelem.
Zmínil jsem Putinovy velkopanské choutky; a ty se skutečně projevují nejenom v oblasti zahraničních akcí ruské říše, nýbrž i v rovině jeho čistě osobního počínání.
Ještě malý dodatek k tomu, jak se od sebe zásadně liší ruský, a dejme tomu západoevropský, nebo vůbec neruský způsob vnímání světa. Leccos je totiž pravděpodobně možné vyčíst už z toho, jaké má daný národ své legendy, své mýty, své pohádky.
Naše národní povědomí kolísá zřejmě někde mezi blanickými rytíři a svatým Václavem na straně jedné, a obyčejným českým Honzou na straně druhé. Jenže: ti blaničtí rytíři se svatým Václavem v čele se objevují jenom velice sporadicky (pokud vůbec); klasickým postojem českého člověka k okolnímu světu je tedy daleko spíše onen český Honza, který ty kdo ho nějakým způsobem ohrožují dokáže vždy nějakým způsobem přechytračit, aniž by musel postupovat přímý boj.
Zatímco ruské legendy, ruské mýty – to je v prvé řadě ruský bohatýr, Ilja Muromec, který prakticky nedělá vůbec nic jiného, nežli neustále vede boj na život a na smrt, čirou, hrubou silou proti obrům, proti nepřátelským bohatýrům kteří na něj útočí. Zatímco český Honza třeba i své patálie s pekelnými mocnostmi řeší jaksi „po sousedsku“ (i samotné peklo tu vystupuje v podobě víceméně domáckého čerta), pak v ruských bohatýrských legendách prakticky vůbec nevystupuje, nehraje roli nějaký „malý ruský člověk“; nýbrž vše podstatné se odehrává výhradně v těchto monumentálních bitvách a bojích nadreálně obřích a mocných bohatýrů.
Ano, asi je možno mít určité pochopení pro těžké trauma, které ruský národ utrpěl především v důsledku mongolské invaze a následného rozpadu vlastní říše, kdy se veškeré naděje na národní obrodu mohly asi opravdu vkládat jenom do postavy supermanského bohatýra; ale je pak nutno se ptát, jaké stopy v národní mentalitě zanechá tento profilující rys národní tradice, že všeho podstatného v životě národa je možno dosáhnout jenom a pouze hrubou silou.
Ony ty pohádky o Honzovi jsou různé. V některých je Honza skutečně hloupý. Někdy se mu říká také Janek. Ale v některých pohádkách skutečně zabije draka. Podobně je tomu v Drdově pohádce Český Honza (i když to není pohádka lidová). A v hudební pohádce „Princové jsou na draka“ (https://www.csfd.cz/film/121859-princove-jsou-na-draka/prehled/)
tam zase jakmile drakův vyslanec zaslechne, že království má k dispozici Honzu, sbalí svá fidlátka a okamžitě mizí ze scény. Protože, jak říká písnička z filmu:
„Když drak si z huby oheň pouští
a Honza na něj číhá v houští
pak statistika předpovídá
že nestvůra už neposnídá“.
A tady je citát z díla jiného „českého Honzy“ – pacifisty a křesťana Jana Amose Komenského:
„Kdyby se křesťané nestyděli být křesťany (a dělali to, co dělal a učil Kristus), dalo by se uvést mnoho věcí, které by, Angličané a Nizozemci, velmi snadno uklidnily vaše spory. Jako ono: Neodporujte zlému. Ale udeří-li tě někdo v tvář pravou, nastav mu i levou. A chce-li se někdo s tebou soudit a brát ti suknici, nech mu i plášť. (Mat 5,39-40) Tomu je podobné ono apoštolské: Sledujme to, co slouží k míru a vzájemnému povznesení (Řím 14,18). Jestliže pokrm pohoršuje bratra mého, nebudu jísti masa navěky, abych nepohoršil bratra svého (1 Kor 8,13).
Hle, takové jsou příkazy Krista a jeho Ducha. Jeden ze zákonů božského práva je ustupovat ze svého práva kvůli míru. Kdybychom se jím, my křesťané, řídili všude, všude by byl hluboký mír. Ale poněvadž máme za rozumnější výrok znalců lidského práva: Kdo jde za svým právem, nečiní bezpráví, stává se, že pod rouškou práva otročíme svým vášním, že všechno zaplňujeme bezprávím a že místo klidu máme všude bouře.“
(J. A. Komenský: Angelus pacis, 1667)
Paní Hájková, kdyby se svého času například Anglie řídila touto křesťanskou maximou „neodporování násilí“, pak by Hitler mohl obsadit celou Anglii bez jediného výstřelu, a potom by mohl všechny své síly soustředit na Sovětský svaz, který by pak – bez vojenské pomoci Spojenců – nejspíše podlehl. A všude by zavládl naprostý mír; ovšem mír hřbitovů.
Paní Hájková, už jsme o tom několikrát mluvili: ani sám Ježíš tento svůj princip naprosté mírumilovnosti nedodržoval za všech okolností; jeho útok na penězoměnce před Chrámem o tom vypovídá naprosto jasně.
Ano, princip neodpovídání násilím na (utrpěné) násilí je bezpochyby vznešená a ušlechtilá morální meta; ale v reálném životě je vždy nutno zapojit i aristotelské rozumné posouzení každé situace, vzhledem ke všem jejím aspektům. Princip nenásilí má své hranice tam, kdy jeho výsledkem by bylo vlastní zotročení.
Tak už to prý došlo do Německa, pane Poláčku. Ale – jak jste sám říkal – německé obchody v takových případech ihned zavádějí přídělový systém, aby nedošlo k nějaké anarchii.
https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/clanek/prazdne-regaly-v-nemecku-lide-vykupuji-mouku-olej-testoviny-ci-ryzi-40391873#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=GQLh1HEvp3o-202203281109&dop_id=40391873&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=abtest189_panel_sluzeb_varAA&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Já myslím, že i Komenský na to časem přišel – totiž na to, že není a nemůže být křesťanských států. Právě proto, že státy se nemohou chovat jako Ježíš.
Kdyby se ale všichni lidé řídili tím Ježíšovým pravidlem, tak by vskutku žádné války (ani jiné spory) nebyly. Vlastně by nebylo zapotřebí států.
Ale řídit se jím, když se druzí neřídí, je problém.
K tomu svéráznému postoji Rusů k okolnímu světu mám ještě dvě aktuality. V dnešním Právu jeden český psycholog vypráví, jak když byl před časem v Rusku, tak že tam zaslechl doslovné vyjádření ze strany místních Rusů vzpomínajících na „blahé“ časy Sovětského svazu: „Ano, tehdy nebyl internet – ale svět se nás bál!“
Tento výrok naprosto potvrzuje vyjádření jedné Rusky (kritizující ruskou anexi Krymu): „My Rusové máme pocit že nás svět respektuje, jenom když se nás všichni bojí!“
A právě tohle je zřejmě ten úplně největší problém. Rusové nejenže mají onu zmíněnou tradici ryze silového řešení všech problémů; ale oni zároveň trpí trvalým komplexem méněcennosti vůči Západu, a tento komplex si znovu a znovu zkoušejí léčit akty hrubého násilí, nebo přinejmenším hrozbou násilí. Jenom když se okolní svět Ruska bojí, mají Rusové pocit, že jsou respektováni, že jsou „někdo“.
Pokud vůbec existuje naděje že Rusové jednou dokáží tuto svou národní mentalitu překonat, i pak je nutno se obávat, že to bude trvat ještě celé generace; dost možná ještě i celá staletí. Rusko napřed musí projít komplexní, hlubokou vnitřní modernizací, musejí si vypracovat schopnost svou reputaci ve světě získávat i jinými cestami nežli siláckým vystupováním; a teprve potom je možno doufat v tento přerod jejich vnitřního nastavení.
Ovšem – toto Putinovo dobrodružství Rusko naopak uvrhne o celá další desetiletí v jeho vývoji zpět, bude ho ještě mnohem více izolovat od civilizovaného světa; takže je nutno se obávat, že tato ruská imperiální mentalita se naopak ještě více posílí.
A ta druhá zpráva se objevila v dnešním vydání Britských listů: asistentka ruského ministra financí dokonce bez jakýchkoli zábran zcela veřejně vyhlásila, že Rusové jsou „vyšší rasa“! https://blisty.cz/art/107609-asistentka-ministra-rusove-jsou-vyssi-rasa.html
Co k tomu ještě dodat…
Nevím, nakolik se dá „vyčištění chrámu“ Ježíšem pokládat za akt násilí nebo zda dal prostě jen průchod svému (spravedlivému) hněvu. Myslím, že fyzicky při tom ale nikomu neublížil. Násilí to nebylo.
Je fakt, že Ježíš nebýval nikdy zdvořilý. Říkal zkrátka to, co si myslel. Na zákoníky a farizeje měl zvlášť spadeno a nedal jim nejmenší šanci, aby se napravili. Aby třeba litovali toho, co udělali jejich předkové. Viz tato slova:
29Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých
30a říkáte: ‚Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.‘
31Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky.
32Dovršte tedy činy svých otců!
33Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu?
Apoštol Pavel, někdejší farizej, se tedy s Ježíšem mohl setkat vlastně až po Ježíšově ukřižování a vzkříšení.
Vždy se snáze lituje toho co udělali předkové, nebo nějaké „kolektivní viny“ společenství které je sice „mé“, ale nejsem to osobně já. Může to ale být lítost zástupná (podobná externalizaci zla do osob mimo mne), která mne (dočasně) může odvádět od vystavení pravdivosti sebe osobně. Možná toto nebezpečí má Ježíš na mysli v tom citovaném textu, nikoli nepřipravenost setkat se skutečně – a pak odpustit.
Jistě to nebylo to jediné, co Ježíš farizeům vytýkal. Ale právě tohle vypadá na první pohled tak nespravedlivě!
Ono to vlastně bylo tak, že Ježíš dobře věděl, jací jsou doopravdy. Že to jejich ‚Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků‘ není pravdivé.
V následujícím období se pak ukázalo, že i tito farizeové budou mít podíl na smrti proroka – a to samotného Ježíše.
Bůh vždycky ví, jací jsme doopravdy.
Jednou kdosi na KD položil čtenáři takovou otázku: Zneklidňuje tě, že o tobě Bůh všechno ví? Nebo tě to naopak uklidňuje? Je prý to docela zásadní otázka.
Ano, myslím že to je to v posledku to jediné co Ježíš žádal jako nezbytné: upřímnost. Ve vztahu k Bohu, druhým lidem, k sobě.
Poctivému dysgnostikovi by to mohlo připadat jako přehnaná personifikace svědomí. Ale možná se podstata toho dá vyjádřit i „fyzikálně – ekumenicky“: Informace předávaná bytím, tak jak je pravdivá – skutečná, nemá se kam ztrácet. Může být ve vztazích s ostatní skutečností proměňována. Nepravdivý model tento potenciál životnosti nemá. Řekl bych že to může být zneklidňující i uklidňující zároveň.
Mám sice k sobě příliš upřímnosti a sebekritičnosti, než abych svůj převládající stav mysli považoval za víru, již mohou křesťané a snad i sám Bůh za víru považovat, dobrou vůli však mívám, takže na otázku, zda mě zneklidňuje, nebo naopak uklidňuje, ví-li o mně Bůh všechno, odtuším: Bylo by to dobré, aspoň ze dvou důvodů.
Žádný člověk nezná o druhém všechno. Neví ani podstatné věci, neboť by ho buď nezajímaly, nebo mátly či zraňovaly. Naproti tomu Boha nemůže nudit ani zaskočit vůbec nic. Jak napsal Karel Čapek ve své povídce, nemůže pak ani soudit, jako to dělají lidé. Je úleva svěřit se Bohu a vlastně ani to dělat nemuset…
Druhý důvod, proč je mi představa, že Bůh o mně všechno ví, opravdu milá, vyplývá z toho, co je napsáno na Pražské bráně v Berouně. Každý náš záznam, zápis, podpis je jen do času, budoucí by jich měli nad hlavu a zajímaly by je vesměs nepatrně, ne-li vůbec. Nedávno zde byla vznesená navýsost lidská otázka: Co po člověku zbude? Upřímně řečeno, ráj by to nebyl, ale útěcha velká pro mě ano, kdyby si člověka Bůh aspoň pamatoval. Navždy, komplet a nevybledajícího.
To jste napsal hezky, pane Horáku – aby si nás Bůh navždy pamatoval….
Mě napadlo, že výše zmíněná otázka možná souvisí i s tím, zda člověk věří v Boha spíš přísného a tvrdého nebo spíš v hodného a laskavého. Věří-li v hodného Boha, který mu odpouští to, jaký je, pak by měl zároveň také věřit, že tentýž Bůh odpouští i jiným lidem.
V opačném případě by věřil v nějakého svého soukromého boha, který je tu jen pro něho, ale pro druhé ne.
Je zajímavé, jak někdy člověka vedou asociace k různým souvislostem, někdy až paradoxním.
Vzpomněla jsem si na jednu židovskou anekdotu: Pane Bože, když už jsi se smiloval nad tolika cizími lidmi, smiluj se konečně i nade mnou!
Ano, moc hezky, taky děkuji. (Abychom si sebe nemuseli pamatovat my sami ;-))
Paní Hájková, ta anekdota mi připomněla jinou:
Kohn volá k nebesům: „Za co mě, Pane, pořád tak ukrutně trestáš?“
A z nebe se ozve velebný hlas:
„Ale ani ti nevím, Kohn. Nějak mě sereš.“
Paní Zemanová, při pohledu na onu anekdotu od paní Hájkové mě napadla nějaká dost podobná asociace; tedy myšlenka na to, že od Boha k člověku zdaleka neproudí pouze milost. – Nicméně, tu „Vaši“ anekdotu jsem neznal; a tak ji mohu pouze kvitovat. 😉