Radikálové a radikální nenásilí

Eva Hájková


Židé ctili Mojžíšův zákon, který byl vytesán do kamenných desek. Jedno z trvale platných přikázání znělo „Nezabiješ!“ Na druhé straně se každá židovská komunita musela vypořádávat s porušováním zákona některými svými příslušníky. Toho, kdo se dopustil vraždy nebo i jiných přestoupení zákona, museli potrestat smrtí, aby zlo bylo „odstraněno z jejich středu“. Musel být ukamenován. Proč takový způsob popravy? Protože ten, kdo popravoval, dopouštěl se tím rovněž překročení zákona. I na něj by padla vina. Kdyby byl pro popravování vyčleněn jeden člověk, který by plnil roli kata, byl by neúměrně zatížen vinou. Jestliže kamenovala celá komunita, vina se rozložila. Vlastně se nepoznalo, čí kámen trestaného usmrtil. Za viny celé obce pak obětovali kněží krev beranů, kozlů a jiných zvířat, protože věřili, že krev se smývá krví. Šlo o jakési uplatňování kolektivní odpovědnosti. Tak to svým způsobem fungovalo, dokud tomu lidé věřili. Postupně však tyto způsoby propadaly čím dál tím většímu formalismu.

Křesťané, kteří uvěřili, že za jejich hříchy zemřel Ježíš na kříži, vytvářeli nový typ obcí, nový typ společenství, kde se nekamenovalo a lidé si navzájem odpouštěli a žili spolu v lásce a míru. Ti, kteří patřili Ježíšovi, nepodléhali židovskému zákonu. Ctilo se svědomí každého jednotlivce. Skutečný Boží zákon však nebyl zrušen. Předpokládalo se, že ten, kdo miluje bližního, nedělá mu nic zlého.

Kdyby všichni dokázali žít tak, jak to chtěl Ježíš, a jak se to dařilo prvním křesťanům pod jeho vedením, nebyly by na světě války, lidé by si navzájem pomáhali a nikdo by nikomu neubližoval. Bohužel, taková doba stále nepřicházela a dosud nepřišla.

Už před Ježíšem byla známá zásada: Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě. V deuterokanonické biblické knize Tobiáš (4, 15) je ta zásada zmíněna také: „Co sám nenávidíš, nikomu nečiň!“ V Novém zákoně pak: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi!“ (Lk 6,31) Ježíš šel ještě o kus dál. (Čiň dobro i těm, kdo tě nenávidí a škodí ti).

Dalo by se říct, že Ježíš je na jedné straně maximálně mravně náročný: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili!“ (Lk 6,29) A na druhé straně je maximálně odpouštějící: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,11)

Obojí vlastně znamená radikální odpuštění, které umožňuje jakoby smazat náš dluh a začít znovu, jak nejlépe dovedeme. Slovo radikální je odvozeno od základu „radix“ = „kořen“ nebo též „původ“, „základ“. Být radikální znamená jít ke kořenu věci/problému. Radikální změna je změna od základů. Za radikály jsou často považováni lidé, kteří chtějí vše od základu změnit. Někdy se tak označují lidé nekompromisní až bezohlední, kteří se nerozpakují použít k prosazení své vůle násilí. Takoví lidé bývají označováni též za extrémisty. Extrém znamená okraj, krajnost, výstřednost. Ztotožňování významu obou slov však není správné, i když je docela obvyklé. Měli bychom se vrátit k původnímu významu slova radikální, který je odvozen od radix-kořen. Jít ke kořenům znamená jít do hloubky, nezůstávat na povrchu věcí/jevů. Nebýt povrchní, ale všechno zkoumat, hledat pravdu a respektovat ji. Včetně pravdy o sobě samých.

Na to by měla myslet zejména radikální levice, která chce radikálně, čili od základu, změnit společnost. Jací vlastně jsme? Jsme vůbec schopni vytvořit takovou společnost, se kterou bychom byli spokojeni? Kolik toho ze sebe chceme a můžeme společnosti dát a kolik toho naopak očekáváme od druhých? Požadujeme úplnou rovnost, ale jsme si všichni úplně rovni ve svých schopnostech a ve svých potřebách?

Vraťme se však k radikálnímu nenásilí. Pokud by radikálnost znamenala zároveň násilnost, bezohlednost, nedávalo by sousloví „radikální nenásilí“ vůbec smysl. Radikální nenásilí ale znamená úplné vzdání se násilí v jednání. Může to znamenat životní postoj, může to znamenat i metodu politického boje. Samotné slovo „násilí“ může znamenat jak zabíjení a bití, tak i psychický nátlak, takže úplně jednoznačné to není.

S odmítáním násilí souvisí pacifismus. Ten můžeme chápat ve dvou rovinách. Jako odmítání válek spojené s úsilím o všeobecné respektování této zásady, tedy jakýsi politický pacifismus, nebo jako individuální etiku, vnitřní postoj, při kterém člověk sice sám odmítá násilně jednat, ale uznává právo jiných lidí na sebeobranu a rovněž potřebu státu mít policii, armádu a jiné ozbrojené složky. Hranice mezi oběma nemusí být vždy ostrá.

Jsou lidé, kteří tvrdí něco jako toto: „Já si pacifistů velmi vážím, ale sám pacifistou nejsem. Všichni jimi být ani nemohou“. A jsou lidé, kteří pacifisty odsuzují jako mravní povýšence, kteří se nechtějí „ušpinit“ násilím, ale zároveň přijímají výhody ze života ve společnosti, která se bez určité formy státního násilí neobejde. Tento druhý názor nás vrací zpět k tomu pověstnému židovskému kamenování, jehož se museli účastnit všichni členové obce, aby se vina rozložila. Tehdy však ještě neexistovala svoboda svědomí, kterou dnes uznává čím dál víc lidí. Svoboda svědomí související s náboženským přesvědčením bývala argumentem pro odmítnutí vojenské služby v těch státech, které svobodu svědomí uznávaly.

Důvody, proč se člověk stává pacifistou či odmítačem veškerého násilí, mohou být různé. Může jít o lidi s hlubokým etickým cítěním a poznáním nebo může jít o lidi slabé, kteří vědí, že se sami neumějí bránit. Souvisí to možná s jeho předchozím životem, se zdravotním a duševním stavem, s tím, kdo byli jeho rodiče a předkové, jaké bylo jejich postavení ve společnosti. V tomto smyslu si nejsme rovni, protože na tom nejsme všichni stejně.

V každém člověku se skrývá potencialita dopouštět se násilí. Křesťané mluví o tom, že lidská přirozenost je narušená. Je v nás agresivita, která když není ventilována nebo proměňována, působí jako přetopený kotel. Bezmocní lidé mohou tedy logicky mít v sobě ještě více agresivity než jiní. Prostě se v nich hromadí. To je věc, kterou by si měli uvědomit příslušníci radikální levice a neměli by proto dělit lidi na ty zlé nahoře a na ty hodné dole. Není to takhle jednoduché.

Možná je volba radikálního nenásilí způsobem, jak se vypořádat s vlastní agresivitou. Podobně jako je radikální abstinence nutností pro alkoholiky, aby znovu nesklouzli ke své závislosti na alkoholu.

Historie abstinentního hnutí ukazuje dva druhy boje proti alkoholismu. První byla snaha alkohol plošně zakázat zákonem v celém státě či celých státech. Nevyrábět, neprodávat. Vznikala abstinentní hnutí, která tlačila na změnu zákonů. Někdy v tom byla úspěšná. Výsledkem však bylo, že se alkohol pašoval a prodával pokoutně. Pak vzniklo jiné hnutí abstinentů, které se zaměřilo jen na práci s jedinci-alkoholiky a už netlačilo na změnu zákonů. Zatímco v prvním hnutí si alkoholik mohl myslet, že za jeho závislost může svět okolo něj, druhé hnutí ho odkazovalo do nitra, aby nahlédl, jaký je on sám. Slovy apoštola Pavla: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro.“ (Ř 7,18)

Muselo to jít přes pokoru, přiznání si vlastní slabosti, narušenosti a přes poznání nutnosti držet své sklony na uzdě, mimo jiné i úplnou abstinencí. Pak už nešlo o boj se světem, ale o boj se sebou samým (Vím, že ve mně nepřebývá dobro, ale strašlivá destruktivní síla). Křesťané věří, že v takovém boji člověku musí pomáhat Ježíš.

Takže je možné, že nějak podobně tomu může být i u radikálních pacifistů a odmítačů násilí. Totiž že si uvědomují vlastní sklon k agresivitě. Možná by se nad tím měla zamyslet celá radikální levice, že je třeba vypořádat se především se svými destruktivními vášněmi uvnitř sebe samých. Být radikální, ve smyslu jít do hloubky, ke kořenu problému, a držet se známého hesla: „Chceš-li změnit svět, změň nejprve sám sebe.“ Levice by se tak stala jakousi „duchovní levicí“.

25 komentářů u „Radikálové a radikální nenásilí“

  1. Doprostřed všech současných diskusí, analýz a názorových střetů ohledně aktuální krize na Ukrajině nyní svou úvahou vstoupila paní Hájková – s pohledem zcela novým, kdy na základě svého duchovního křesťanského horizontu může na celé záležitosti objevit nečekané aspekty, a dodat jí mnohem hlubší a univerzální rozměr. Podle mého soudu vynikající úvaha (která by si vlastně zasloužila nějaké rozšířenější médium, nežli jenom náš malý web). Ale zanechám odkaz i na Deníku Referendum (protože obsah či vyznění této úvahy velice úzce souvisí s jednou tam právě běžící diskusí, s jedním radikálním pacifistou), takže okruh čtenářů bude snad přece jenom trochu širší.

  2. K jeho jednotlivým myšlenkám se vrátím ještě podrobněji; teď se napřed musím znovu ponořit do ideových bojů ve fóru Levice…

  3. Po opětovném přečtení článku vlastně ani tak dost dobře nevím, čím bych vlastně začal, z celého toho množství myšlenek…

    Začnu snad nejlépe tím, že radikální pacifismus může také být výrazem vnitřní agresivity.

    Tady by snad bylo možno – pro zdůraznění toho o co se jedná – použít i jiné výrazy: například „fundamentalistický pacifismus“, anebo dokonce „militantní pacifismus“.

    Ano, i tento „militantní pacifismus“ – ačkoli je to vlastně pojmový protimluv – skutečně existuje. Já sám jsem vždy pociťoval intuitivní nedůvěru vůči takovýmto příliš hlasitým, příliš radikálním projevům. V paralelní diskusi jsem například zmínil, že německá strana Zelených se do značné míry vyvinula z mírového hnutí; ovšem k tomu je nutno hned připojit, že právě toto „mírové“ hnutí bylo mnohdy skutečně velice radikální, až přímo militantní. (Například protesty proti rozmístění amerických raket s atomovou náloží pravidelně končily bitkami s policií.)

    Je skutečně značně obtížné v dané záležitosti učinit nějaký jednoznačný soud. Na jedné straně má pacifismus samozřejmě své oprávnění, a mnohdy svou zcela nezastupitelnou úlohu ve společnosti, vytváří protiváhu k militantním, válečnickým choutkám, které v každé společnosti jsou přítomné; a leckdy jsou i oficiální státní doktrínou.

    Na straně druhé ale jak řečeno tento militantní pacifismus, ten fakticky popírá svou vlastní podstatu. A jsem přesvědčen, že u mnohých protestujících skutečným motivem jejich jednání byla daleko méně nějaká skutečná niterná, duševní mírovost, jako daleko spíše radikální protest proti společnosti, proti státu, proti autoritám vůbec. Že to tedy bylo přesně to o čem píše paní Hájková: skrytá vnitřní agresivita, která si navenek dávala podobu „boje za mír“.

    Opakuji ještě jednou: je velice obtížné (a ošidné) chtít tady nějak paušálně soudit, a nijak bych tímto nechtěl dehonestovat mírové hnutí jako takové. Ale v mnohých případech se mi to skutečně tehdy jevilo jako daleko spíše vybíjení si vlastních emocí, vlastního vnitřního pnutí, nežli jako výraz pravého pacifistického smýšlení.

  4. Pane Poláčku, já nevím, jestli si přesně rozumíme. Mně se nejedná o žádný fundamentalistický či militantní pacifismus, který má být výrazem skryté agresivity. Možná existují i lidé, kteří chodí na demonstrace proti válkám, aby si tam zařvali jako fanoušci na fotbale. Ale pochybuji, že to jsou pacifisté. Ti, co demonstrují proti válce na Ukrajině přece také nejsou pacifisté. Nevím, zda jimi byli členové Ne základnám. Někteří to o sobě možná tvrdili.
    Chtěla jsem naznačit, že agresivitu má v sobě každý člověk. Jde o to, zda si ji přizná nebo nepřizná.
    Vlastně mi ani nejde o mírová hnutí. Psala jsem přece, že pacifismus může být buď politickou snahou o prosazení změny světa (ovšem k takovým demonstracím se může přidat kdokoli z nejrůznějších důvodů) nebo může být vnitřním etickým postojem (JÁ nebudu používat za žádných okolností násilí).
    Pokud jde o vnitřní agresivitu utlačovaných, pak můžu napsat, že jsem četla spíš o pacifismu historickém než současném, možná se dá říct, že to byl pacifismus náboženský. Myslím, že takoví pacifisté už dnes téměř nejsou, možná jsou, ale je jich málo.
    Utlačovaní lidé dnes také jsou, ale většinou nedemonstrují. Možná, že i v bezdomovcích je nějaká vnitřní agresivita. Ale to jsou jen takové moje dohady. Moc o tom nevím.
    Četla jsem kdysi článek od Pavla Flosse, který se týkal jednoho proudu české reformace. Vysvětloval v něm důvod, proč příslušníci toho náboženského proudu odmítali násilí:
    „Vznik emancipačního ideálu je vysvětlován z totálního odporu ovládaného utiskovaného člověka proti životnímu stylu nositele sociální moci. Protože nositel moci užívá agrese, reaguje na ni odmítnutím jakékoli agrese i protiagrese.“

  5. Aby člověk mohl odmítnout protiagresi, musí si být nejdříve vědom, že v něm něco takového je a musí vědět, co s tím dělat. O to mi asi šlo.

  6. No ano, paní Hájková, zdá se Vaši (primární) intence byly přece jenom jiné než jak jsem je pochopil já; nicméně se domnívám, že i můj výklad Vašeho textu byl legitimní, to jest logicky vyplýval z toho co jste napsala. Nakonec v konkrétních příkladech se asi víceméně shodujeme; Vy také uznáváte že někteří (pseudo)pacifisté si na své demonstrace chodí „jenom zařvat“; zatímco já jsem zase nijak nepopíral, že někteří svůj pacifismu míní a prožívají skutečně upřímně.

    Ale podívejme se teď tedy na to „odmítnutí protiagrese“. A to sice na základě poznání, rozpoznání vlastního sklonu k agresivitě. Ano, takovýto postoj (v onom smyslu „odmítnutí životního stylu nositele sociální moci“) má svou odůvodněnost, svou logiku. Svým způsobem je to gándhíovský postoj: zlu odporovat nenásilím.

    Připomenu jeden výrok Hérakleita (a podle mého soudu jeden z jeho nejsilnějších): „Když někdo chce odplatu násilím, je to to samé, jako kdyby se chtěl umýt špínou.“

    Už Hérakleitos tedy (a přitom on byl vlastně filozofickým teoretikem principu boje protikladů!) naprosto zřetelně poukázal na to, že je nutno někde přetrhnout tuto spirálu násilí (agresivity); že jinak není možno dosáhnout narovnání. (Ten překlad – „narovnání“ – je dost nejistý, uvádějí se různé překlady, ale myslím že tento je vzhledem ke kontextu nejpřípadnější.)

  7. S tím „narovnáním“ je to zajímavé, pane Poláčku. Před chvílí jsem na Fóru citovala úryvek, kde se píše o tom, že křesťanský „hřích“ má podobný význam jako buddhistické slovo „dukkha“, za nímž původně stála představa kola, které nesedí správně na nápravě, a proto drhne. Vlastně je také zapotřebí ho nějak „narovnat“.
    A teď mi v hlavě naskakuje, že jsem se kdysi zabývala původním významem slov „pravda“ a „křivda“, což jsou v určitém smyslu protiklady. Pravda je to co je pravé, čili tak jak to má být (rovné), zatímco křivda je to, co je křivé, to co není v pořádku. Četla jsem to kdysi v knížce historika Dušana Trpíka – totiž, že od krále se očekávalo, že narovná křivdy (=učiní pravdu).

  8. Ve skutečnosti nikdy žádný král, sedící na trůnu, křivdy narovnat nemohl. Proto Hospodin v knize Soudců vysvětluje Samuelovi, že touhou po světském králi vlastně odmítli jeho.
    Křivdy (hříchy) mohl narovnat jenom král Ježíš, když se stal beránkem, tedy tou „houbou, která do sebe nasává hříchy“, aby byly tímto způsobem odstraněny ze světa.
    A každý, kdo se tváří v tvář setkává s trpícím člověkem, vlastně předstupuje před Boží tvář a je vybízen k tomu, aby otevřel své zapouzdřené srdce.

  9. Člověk nemůže být proti násilí, pokud nenásilí prosazuje proti ostatním.

    Kdo si chce být roven s ostatními, nemůže prosazovat rovnost proti vůli ostatních.

    Nenásilí a rovnost může člověk prosadit jen sám v sobě – proti sobě.

  10. Alternativně si můžeme být rovni tak, že budeme všichni prosazovat cokoliv proti vůli kohokoliv.

  11. „představa kola, které nesedí správně na nápravě“ – paní Hájková, a já jsem zase před chvílí v paralelní diskusi psal o „vyosení“. Tedy o vybočení ze – správné – osy. Což pak ovšem také bezprostředně může souviset s obrazem či symbolem kola, které správně nesedí. Na nápravě, neboli na ose.

    Mohou být různé příměry, ale všechny míří tím samým směrem: je tu představa nějakého základního, správného a pravdivého uspořádání, které je ale – z těch či oněch důvodů – ztraceno. A pak se ovšem staví otázka, za prvé kde vlastně základ tohoto správného uspořádání; za druhé jak se k němu vrátit, jak tedy napravit špatný, vyosený stav věcí; a kdo má tuto nápravu provést.

    Král: ten případně může nápravu provést, pokud by byl opravdu spravedlivý a moudrý; ale i tak ji může provést jenom ve sféře pozemské. A navíc: takto moudrých a spravedlivých je jenom velice málo králů.

    Ale vzpomínám si teď na moudrého krále Šalamouna v Komenského „Labyrintu světa“: ten vlastně byl spravedlivý i moudrý, ale nakonec i on byl polapen svody tohoto světa.

    Jakousi vyšší, nepodmíněnou nápravu je tedy zřejmě opravdu nutno hledat v jiných, mimozemských sférách.

  12. „Kdo si chce být roven s ostatními, nemůže prosazovat rovnost proti vůli ostatních.“ Ovšem pane Nusharte, kdo by zásadně odmítal svou rovnost s ostatními, ten se sám vyděluje z lidské pospolitosti. A pokud tuto nerovnost chápe tak, že on je něčím „lepším“ než ti ostatní, a má proto právo jim vládnout, pak je plně oprávněné ho třeba i násilím přivést k pochopení, že tomu tak není.

  13. Nevím, pane Poláčku, jestli je možné někoho přivést k pochopení násilím (prožitým utrpením to možné je).

    Bez ohledu na to, jestli to funguje, by přivádění k pochopení násilím oprávněné být snad mohlo – za předpokladu, že nebudeme chtít někoho přivést k pochopení toho, že se násilí nevyplatí. Tady už ale záleží na reakci přesvědčovaného, takže se nám v některých případech může podařit přivést ho násilím i k pochopení toho, že se násilí nevyplatí.

  14. Máte pravdu, pane Poláčku. V Labyrintu světa je psáno o Šalamounovi, spravedlivém králi, který „hlasem velikým volat začal: Marnost nad marnostmi a všecko marnost! Tak-liž co křivého jest, zpřímiti se nemůž, nelze-liž ani nedostatků sčísti?“ Je to ten biblický král Židů, proslulý moudrostí a zároveň autor knihy Kazatel. Ten, zprvu mimořádně spravedlivý, skutečně nakonec poněkud podlehl svodům světa, svých manželek a jejich bohů. Ale tento Komenského Šalamoun byl navíc „oklamán a sveden“. A jeho tovaryšstvo bylo „rozplášeno, jímáno a smrtmi ohavnými sprovázíno“. Mám dojem, že ten Komenského Šalamoun je tak trochu alegorií na Fridricha Falckého.

  15. To je zajímavá myšlenka, paní Hájková, že by Komenského Šalamoun měl být alegorií „zimního krále“. V tomto ohledu nejsem kompetentní k tomu něco závazného prohlásit, ale leccos ukazuje na to, že by tomu tak opravdu mohlo být. Pokud ano, tak je tento obraz Fridricha Falckého zřejmě velmi idealizovaný; ale Komenský měl asi vůbec sklon si idealizovat určité osoby či osobnosti, vysoké (zřejmě až nepřiměřeně) naděje vkládal i do švédské královny, ale pak byl hluboce zklamán když politickému respektive vojenskému realismu dala přednost před nepřestávajícím bojem za evangelium.

  16. Pane Nusharte, tady je nutno rozlišovat dvě věci:

    – dovést někoho k pochopení, že lidé jsou si navzájem rovni

    – donutit někoho k respektování skutečnosti, že lidé si jsou navzájem rovni.

    Zcela bezprostředně platí: kdo nechce rozumět, musí být donucen. „Wer nicht hören will muss fühlen,“ říkají Němci.

    Co se „pochopení“ týče – tak to je především záležitost dějinného vývoje. U Hegela se jednalo o vývoj „světového ducha“, kdy (lidské) vědomí postupně přichází na to, že vztah mezi pánem a otrokem je jenom časově podmíněný. Zkrátka: postupem času se vědomí otroka – prostřednictvím jeho vlastní práce – vypracuje natolik, že on už ztratí strach ze svého pána, a tomuto pánu se postaví v otevřeném boji a porazí ho. (Jeho pán nevyhnutelně prohraje, protože kromě svého „panského vědomí“ nemá žádnou vlastní substanci pro toto měření sil; zatímco otrok se může opírat právě o svou pracovní činnost, jakožto substanci života.)

    Na tomto základě vypracoval Marx svůj vlastní model rovnosti – kdy nerovnost je taktéž historicky, vývojově podmíněná; společně s „rozvojem výrobních sil“ se vyvíjí jak sebevědomí nevolníka (dělníka), tak i jeho poznání, že svého pána (kapitalistu) vlastně k ničemu nepotřebuje.

    V obou těchto případech je ovšem nutné právě to co Vy zpochybňujete: totiž pána k poznání, že všichni si přece jsou rovni, donutit silou.

    Já bych – a to na základě jejich vlastních modelů – toto konfliktní vyústění jejich úvah přece jenom poněkud zmírnil.

    Totiž: společně s oním vývojem „produkčních sil“ se nevyhnutelně vyvíjí nejen (svobodné, svobodomyslné) myšlení a cítění otroka/dělníka, nýbrž stejně tak i myšlení pána/kapitalisty. Zkrátka, tímto evolučním vývojem postupem času i ten „pán“ přece jenom začne chápat, že jeho panské postavení je anachronismus. Ne že by tím jednou provždy ztratil své choutky být někým či něčím „lepším“, nežli velká masa ostatních; ale přece jenom už v zásadě uzná a respektuje alespoň principiální občanskou rovnost (a spokojí se s reálnou dominancí jiného druhu, především majetkovou).

  17. Myslím si, že vnímání souvislosti mezi tím, co se děje dnes a tím, co se dělo v pradávné minulosti, tak nějak patří k určitému druhu myšlení, o kterém jsem tady jednou psala v článku Komenský a Descartes. Totiž k analogickému myšlení, které hodně využívá intuici. (Věci lze pochopit, protože mezi nimi existují podobnosti. Všechno je podrobeno systému (řádu). Vše spolu souvisí.) Viz
    https://humanisticke-dialogy.eu/texty/komensky-a-descartes/

  18. Což o to, paní Hájková, v krizových situacích lidé vždy začnou svět pojímat především emotivně; což pak vede k tomu „analogickému myšlení“. Pro nějakou střízlivou, nezaujatou logiku v takových chvílích existuje jenom málo pochopení.

    Namísto nějakých logických, věcných analýz situace lidé intuitivně chtějí nalézt smysl v historických paralelách, analogiích. A především v těch s religiózním pozadím. Nejinak tomu bylo i u nás v osmašedesátém, po okupaci země vojsky Varšavského paktu, i ateističtí Čechové se náhle začali utíkat k biblickým obrazům a příměrům.

  19. SMÝVÁNÍ NAŠICH VIN

    Já se ale vrátím k výchozímu textu. V něm je ještě několik myšlenek, témat která stojí za bližší pohled.

    Napřed ten princip „rozložení viny“. Kdy Židé tedy v minulosti kamenovali (společně) viníka, a potom – rituálně – kozla.

    Tedy: vlastně se mi tu jedná především o ten druhý aspekt. Tedy o rituální smytí vlastní viny. Já jsem už dlouho toho názoru, že něco takového by se mělo obnovit i v dnešní, tzv. „moderní“ době. Ukazuje se totiž znovu a znovu, jak je tato údajně „osvícená“ společnost naprosto neschopná vnitřně se vyrovnávat s určitými mezními situacemi kolem života a jeho ukončování.

    Například potraty, anebo eutanazie. Já sám jsem přívržencem legalizace eutanazie, a – v rozumné míře – i potratů. Ale – na straně druhé mám pochopení i pro to, že protistrana tento stav legalizace nedokáže „skousnout“. I když jejich argumenty jsou mnohdy přetažené, až (v případě potratů) vysloveně hysterické, přece jenom mají v jednom ohledu pravdu: jakmile by plně zavládl princip utilitarismu (potratit můžu kdy se mi zlíbí, zabít se mohu kdy se mi zlíbí), pak se tím v konečném efektu nevyhnutelně devalvuje život jako takový. Život – který přirozeně a spontánně chápeme jako tu nejvyšší hodnotu – tím spadá na úroveň víceméně pouhé věci, kterou my můžeme užívat (či zahodit) podle vlastní libosti.

    Na jedné straně nemá smyslu plodit nechtěné děti (pro které by na už tak přelidněné planetě nebylo dost místa ani dost potravy), a ještě méně smyslu má udržovat násilně při životě ty, kteří jsou už na konci své životní pouti, a jejichž další fyzická existence by pro ně byla už jenom utrpením, mnohdy i naprosto nesnesitelným. Ale na straně druhé tu stojí ono uvedené „zvěcnění života“, kdy by se lidský život mohl stále více stávat jen jakousi volně manipulovatelnou komoditou.

    Samozřejmě, zákonodárce se snaží tuto libovůli v zacházení se smrtí redukovat, například povinným poradenstvím. Ale – takováto opatření mají v zásadě pouze limitující charakter, ale neřeší samu podstatu problému.

    Jde o to, že život – v plném a intenzivním smyslu – má pro nás hodnotu nejen ryze individuální, ale i nadosobní, metafyzickou, transcendentální. Jedině z takto vnímaného základu může rezultovat onen pocit absolutní nedotknutelnosti lidského života.

    Pokud tedy máme stav, kdy na jedné straně v určitých případech musíme povolit násilné ukončení života (abychom zabránili horšímu), ale kdy na straně druhé každý takovýto akt devalvuje hodnotu lidského žití, pak jediné možné východisko by bylo možno najít právě v nějakém rituálu „smývání viny“. Pak by totiž každé takovéto násilné ukončení života nebylo už pouze nějakým rutinním, chladným aktem, nýbrž dělo by se vždy u vědomí, že se tu stalo něco, co je samo o sobě absolutně nepřípustné. Jako u Židů, když kamenovali zločince. Oni ho museli potrestat za jeho čin (a tehdy sotva bylo možno ukládat alternativní tresty, jako třeba mnohaleté vězení); ale zároveň si byli vědomi toho, že zabitím člověka na sebe samé ukládají vinu. A tu pak museli smýt, oním rituálním aktem kamenování kozla.

    Každá potratová klinika, a každý spolek přátel eutanazie by pak musely alespoň čas od času provést takovýto rituální akt smíření, dejme tomu nějakou mši za mrtvé – aby se jejich konání nemohlo stát onou chladnou, věcnou rutinou, devalvující lidský život na pouhou věc.

  20. Střízlivá nezaujatá racionální věcná analýza, která nedokáže pochopit smysl výroku „podporuji přijetí ukrajinských uprchlíků“ a místo něho vkládá mluvčímu do úst „… a nadto se domnívám, že jakákoli migrace musí být zakázána“ – takováto „střízlivá nezaujatá racionální věcná analýza“ moc racionální není. (Je spíše emotivní a intuitivní.)

  21. Možná by se nakonec nemuselo jednat o analýzu, nýbrž o rituální kamenování kozla.

  22. Panu Poláčkovi
    Podobně prý musela kdysi každá židovská rodina (i s dětmi) zabíjet velikonočního beránka, kterého potom společně jedli. Byl to takový rituál. Není to jako koupit si jednoduše kus skopového a upéct ho. Snad šlo o připomínku toho, že všechno něco stojí.
    Vlastně veškeré zabíjení dobytka bylo spojeno s rituály, kdy se krev zvířete (v podstatě jeho duše) nechávala vsáknout do země.
    Zpočátku asi lidé ty rituály obětování prožívali opravdově (a viděli souvislost mezi zabíjeným zvířetem a vlastní smrtí). Později už to bylo spíš formální, jak jsem napsala výše v článku. Lidé tak otupěli, že s nimi ta zvířecí krev vůbec nepohnula, vůbec jim nepřipomněla hodnotu života.
    A tak nastal čas k tomu, aby se objevil Ježíš.

  23. S tím velikonočním beránkem je to samozřejmě mnohem složitější. Ten měl souvislost s vykoupením z egyptského otroctví.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.