Příliš silné toužení?
Ještě než se budeme věnovat zhodnocení toho, jak Komenský po všem svém bloudění světem nakonec nalezl blahé spočinutí v niterném splynutí s Kristem, musíme se napřed vrátit k tomu, co bylo zmíněno už v samotném úvodu, a čím se charakterizoval on sám: totiž jako „muž touhy“. Toto jeho toužení po jiném, lepším světě – to je nejvlastnějším jádrem všeho jeho bloudění a hledání; a je docela dobře možné, že se tato záležitost bude úzce a intenzivně dotýkat i nás samotných.
Ocitujme si několik pasáží ze samotného Komenského „Labyrintu“; neboť nikdo jiný nežli on sám ovšem nemůže natolik názorně a přesvědčivě vylíčit, proč a z jakých důvodů se nemohl smířit s tímto světem, a proč tak usilovně a horoucně hledal svět jiný, lepší. Ve střetu se svým průvodcem Mámilem Poutník-Komenský zoufale zvolá: „Můj ty smutku! Cožpak nenajdu na tomto bídném světě nic dobrého? Vždyť všude je jen plno lopocení a žalu.“
Na to mu ovšem jeho průvodce namítá: „A kdo si myslíš, že za to může, ty nevlídný mrzoute, když si ošklivíš všechno, co se ti má líbit? Jen se podívej na jiné, jak je každý veselý a dobré mysli ve svém stavu a nachází dost sladkosti ve svých záležitostech.“ A když Poutník i nadále oponuje, že jenom poté co se všichni lidé zbláznili mohou nalézat potěšení v tak marných věcech, jeho průvodce mu dále předhazuje: „Za to může ta tvá fantazie. Kdyby ses v lidských věcech tak nepřebíral a do všeho jako vepř rypákem neryl, byl bys pokojné mysli jako jiní lidé a užíval by sis potěšení, radosti a štěstí.“
Ale Poutník se ani tím nedá přesvědčit, a trvá na svém: „Kdybych totiž jako ty dával na vnější věci, považoval bych kdejaké náhodné, nemastné a neslané zasmání za radost, četbu kdejaké hromady papírů za moudrost a kousíček štěstí za vrchol hojnosti. Znovu a znovu jste mi slibovali to samé – umění, blaženost a bezpečí. Ale co mám? Nic. Co umím? Nic. Kde to jsem? Sám nevím.“
Ještě jednou se ho jeho průvodce pokusí přesvědčit: „Můžeš si za to sám, protože bys chtěl něco velikého a neobyčejného, něco, co nemá žádný člověk.“ Ale i teď Poutník trvá na svém: „A proto se trápím tím více, že nejen já sám, ale i celé mé pokolení je bídné a ještě k tomu slepé, a ani o své bídě neví.“
A právě tady se dostáváme ke klíčovému místu Komenského bloudění, jeho neschopnosti smířit se s tímto světem: on chce něco více. On se nikdy nemůže spokojit s tím, s čím se spokojí naprostá většina jeho současníků, čím oni naplňují své životy a v čem se domnívají nacházet své životní štěstí: on míří někam mnohem výše. On směřuje k vyšším pravdám, k vyšším hodnotám, i k vyššímu štěstí nežli je to, s čím vším se v těchto oblastech spokojují všichni ostatní. Právě tady se ukazuje naprostá, nepřekonatelná propast mezi ním a ostatními: pro všechny tyto „normální“ lidi on vždy bude podivínem, který není schopen vystačit si s tím s čím vyžijí oni; v jejich očích si on jenom staví vzdušné zámky, které nemají nic společného s přirozenou realitou tohoto světa.
Ale stejně tak i naopak: z jeho pohledu naopak všichni lidé žijí pouze zcela přízemním způsobem existence, jejich zábavy, jejich pocity „štěstí“ jsou všechno jenom marné, nicotné cetky, kterých si tito lidé mohou užívat a cenit jenom proto, že jsou naprosto slepí ke všemu skutečně hodnotnému. Jsou bídní, neboť nemají nic opravdu dobrého; ale jsou tak zaslepení, že tuto svou duchovní a životní bídu vůbec nedokáží spatřit.
To tedy říká sám Komenský. Ale – co my? Není ten samotný problém, který se před Komenským vyhrotil v celé jeho ostrosti, zároveň i problémem naším? V každém případě u nás, kdo jsme se zde na tomto místě sešli – není tomu snad tak, že i my očekáváme od tohoto světa více, nežli jak je tomu u velké masy těch ostatních? Nemusíme si i my spolu s jeho Poutníkem položit otázku, jestli to nejsme my sami, kdo klade na tento svět příliš velké požadavky? Neplatí i pro nás, že naše očekávání a naše touhy jsou jenom produktem přílišné fantazie; či rovnou naší neschopnosti najít pokoj, klid a smysl vlastního žití tam, kde ho nalézají všichni ostatní? Totiž ve zcela přirozeném, prostém lidském životě?
To jsou otázky, na které je jen s krajními obtížemi možno nalézt jasnou, jednoznačnou a přesvědčivou odpověď. Ale přece… Přece je tady něco, co hovoří v náš prospěch. Když se totiž blíže podíváme na to, čím ti ostatní vyplňují své – údajně tak spokojené – životy, pak uvidíme, že velmi mnoho z toho je jenom zběsilé, až přímo křečovité běhání a uhánění od jedné zábavy ke druhé, od jednoho „eventu“ k dalšímu, ještě extravagantnějšímu, ještě divočejšímu. Velký řecký myslitel bytí a jeho podstaty Parmenidés hovořil o „špatné nekonečnosti“ – tam kde se k tomu co zde je donekonečna přidává a přikládá stále to samé; s iluzí že tímto pouze kvantitativním nárůstem či opakováním je možno dobrat se podstaty, pravé substance samotného Bytí.
Pravá, správná nekonečnost je někde zcela jinde, nežli v tomto nekonečně opakovaném prožitku stále stejných, povrchních a nepravdivých věcí. Pravá nekonečnost začíná tam, kde jsme se dostali pod tento povrch věcí, a začali se dotýkat jejich nadčasových významů, jejich transcendentálních podstat. Ano, z hlediska těch, kteří své životy ubíjejí hromaděním stále stejných věcí, stále stejných prožitků, z jejich hlediska se někdo, kdo hledá něco hlubšího, bude vždy jevit podivínem. Ale totéž platí i naopak: z pohledu toho, kdo hledá vyšší pravdy, ti kdo se utápějí v onom špatném nekonečnu budou vždy jenom pomatenci utrácejícími zbůhdarma svůj jediný život.
Touha po prožitku blaženosti a paradigma doby.
Příkladně: není správného života v nesprávném světě……. není spravedlivého života v nespravedlivém světě, jsou racionalizace zastřešující nespočet existenčních postojů.
Jejich platnost je variabilní a její forma/projev je v souladu s paradigmem doby. Což je fenomén jehož vznik se vymyká společenské kontrole, který dominuje přirozenému prostému životu a který jsme schopni obsáhnout pouze formou recepce.
Lesk a bída lidských tužeb je tak závislá na době poplatném procesu krystalizace nenaplněných společenských tužeb….. bych k otázce bludného údělu hledání i nacházení třpytných prožitků nadčasových významů a jejich transcendentálních podstat poznamenal.
Pane Petrásku, úplně jsem tomu neporozuměl. Můžete mi to více objasnit? Díky.
Pane Skočný, já tomu sdělení p. Petraska rozumím takto, přemítám o nesmrtelnosti brouka a přitom se těším na nový Ipod v sítí G7.
zapomněl jsem, bych dodal, že jo p. Petrasku.
Pane Petrasku, Vaše koncovky nemají chybu a kvůli ním jsem chodil na diskuse DR a také samo sebou kvůli p. Poláčkovi jak Vás všechny tepe? ? ?
Pane Petrasku, mohl bych se zeptat kde teď trávíte volné chvíle tohoto typu? Na DR je teď doslova záplava info, autorů, prostě jak to má být, samej brouk pytlik, hodně slámy a skutek utek. Diskuse zmizela nebo ji nemohu najít. Kde jste se vytratili vy a další jako Pleva, Šimsa, Macháček, Poláček, Horák, Kalous …, ?
K téma bloudění Komenského a nás, kolem nenaplněné příliš silné touhy po snesitelnějším světě, mně napadlo pane Skočný připomenout jednu důležitou záhadnou veličinu – paradigma doby – určitý době poplatný převládající způsob pohledu na svět.
Jde o veličinu jejíž vznik a působení se vymyká naší kontrole, se kterou nejsme schopni nakládat dle libosti, zato ale ona je schopná nakládat s námi.
Chtěl jsem se poohlédnout po nějakém vlivném komponentu špatné nekonečnosti, znemožňujícím „dostat se pod povrch věcí, začít se dotýkat jejich nadčasových významů a jejich transcendentálních podstat“……slovy autora bych dodal.
Ach tak… no není samozřejmě všechno snadné, v jakékoli době. Ale vlastně mám za to, že takový vlivný komponent tu není. Někdo může být uspokojen současným stavem a někdo hledá něco víc. To vlastně vypadá, jako že ten neuspokojivý stav nemá konec, ale vždyť jsou to jen přírodní a společenské procesy. Taková skládačka. Ale něco to drží pohromadě.
Tím chci říct, že tu není jen kauzální stav, který může mnohým připadat omezující. Mně také, kdybych se soustředil pouze na něj. Ale pak je tu též holistický stav. Takže k tomu bych obrátil pozornost.
DR pane Kosmele dostalo podle mého názoru lejaut věhlasných slovutných medií, kde pro spontánní a i nestátotvorné příspěvky zbylo málo místa.
Takže mnozí se necítí…..ale pokud bude DR zemančíkovat ap., tak se budeme muset naučit prodírat křovím…….bych si pomyslel.
Včera jsem Vás tam pod jmenovanou zaznamenal:)
Pane Petrasku, ještě jeden dotaz: jak jde dohromady bible – první den stvoření světa a Erich Kästner?
Vítek Skočný: já tě napřed asi musím seznámit s panem Petraskem: ten už na DR proslul jedinečnou kryptičností svých úvah a výroků. 😉
Nicméně, kdo si dá trochu práce s dešifrováním těchto zpráv ze zdánlivě paralogických myšlenkových světů, ten tu nezřídka může objevit pravé perly. V každém případě je tato konfrontace s nekonvenčním způsobem myšlení vždy novou intelektuální výzvou; a už to stojí za to věnovat těmto myšlenkám potřebný čas i energii.
—————————————–
Svým způsobem je schopnost porozumět nevšedním myšlenkám pana Petraska kvalitním testem inteligence. 😉
ŠPATNÁ NEKONEČNOST PRŮMYSLOVÉ CIVILIZACE
Co se pak samotného tématu týče (dejme tomu právě ve světle oné „špatné nekonečnosti“), pak tady je nutno zásadně rozlišovat dvě různé roviny:
– za prvé, tento konflikt mezi „špatnou nekonečností“ a „pravou nekonečností“ je sám o sobě zřejmě neodstranitelný. Pokud tedy tuto „špatnou nekonečnost“ budeme definovat jako snahu – většiny – lidí naplnit a zaplnit svůj život čistě kvantifikovatelnými požitky, ať už materiálního či imateriálního charakteru, pak – to se nedá nic dělat – toto už opravdu patří k lidské přirozenosti. A nemá smyslu hrát si tu na nějakého pozemskými radovánkami nedotčeného mravokárce; každý z nás si rád znovu a znovu zopakuje zážitky, které jsou mu příjemné. 😉
– ovšem za druhé je rozhodující dodatečný faktor; který se ovšem ještě sám štěpí na další dva:
– a) faktor kvantitativní: tedy jaký podíl z našich životních aktivit zaujímá toto stálé opakování se téhož
– b) jakou k v a l i t u mají tyto opakované aktivity. Když si někdo dejme tomu každou neděli zajde zahrát si partii šachu v jeho šachovém klubu, sotva by bylo možno označit to za nějakou únikovou, podřadnou činnost. Ale když někdo cítí neodolatelnou potřebu každý večer v příslušném restauračním zařízení prolít hrdlem kvanta chmelového moku, a přitom vést sentence tomuto nápoji a tomuto prostředí odpovídající – pak je právem možno hovořit o „špatné nekonečnosti“.
A nakonec se dostáváme ke konkrétní společenské podmíněnosti daného faktoru. Jak řečeno na jedné straně je tu leccos součástí přirozeného života; ale na straně druhé záleží na zcela konkrétním charakteru, intelektuálním, mravním a duchovním nastavení zcela konkrétní společnosti, jaký zde bude – čistě kvantitativně – vysoký podíl této „špatné nekonečnosti“; a za druhé, jaká bude kvalita jak těchto přirozených aktivit, tak ale i jedinečných, dejme tomu transcendentálních prožitků a dotyků.
Nejsem si teď vůbec jistý, jestli jsem to celé nepodal téměř tak krypticky jako sám pan Petrasek; pokusím se tedy vyložit zcela konkrétně, o co se jedná.
Buržoazně-kapitalistická společnost totiž sama ve své podstatě nemá nic, co by ji mohlo vést k nějaké transcendenci; přesně naopak, buržoazně-kapitalistická společnost sama svým základním nastavením a uspořádáním permanentně generuje onu „špatnou nekonečnost“. Neustálá produkce materiálních statků, neustálá honba za těmito statky a lákadly konzumu je jenom jedna stránka toho, čeho druhá stránka je stejně takto špatná nekonečnost periodicky se opakujících voleb, kde se s mechanickou bezduchostí stále dokola srážejí víceméně ty samé beraní hlavy, totiž tábor pravice a tábor levice. A není tu k nalezení prakticky nic, co by mělo schopnost transcendovat se někam výše, k nějakému vyššímu smyslu; a přitom tento „vyšší smysl“ by ani nemusel nutně mít nějakou vysloveně duchovní podobu. Naprosto bychom se spokojili s tím, kdyby zde bylo transcendováno vůbec jakékoli „Něco“, které by přesahovalo otupující a bezduchý koloběh stále stejného produkčního a politického mechanismu.
Šachovou hru pokládám také za špatnou nekonečnost . Soused mi tuhle vyprávěl o svých šachových zážitcích na internetovém fóru globální šachové ligy natolik poutavě, že jsem oprášil zašantročené figurky a domluvil aperošachové čtvrtky 17:00. Jen několik takových čtvrtků stačilo k nepříjemnému poznání, že úsilí o uchvácení dámy a vyhlazení komunity korunované usmrcením vůdce se vymyká mému naturelu. Domnívám, že šachy jsou herní manifestací mravní a duchovní špatné nekonečnosti.
Mé shora kostrbaté sdělení shora mělo upozornit, na vlivný komponent zvaný duch doby/paradigma, který svou neuchopitelností výrazně a plošně znemožňuje „dostat se pod povrch věcí, začít se dotýkat jejich nadčasových významů a jejich transcendentálních podstat“(J.P.)………..bych dodal a nabídl mé šachy (koupené v GUM roku 1989).
Pane Petrasku, tak s touto prodejní nabídkou se musíte obrátit na kolegu Skočného; ten totiž šachy hraje! 😀 Na rozdíl ode mě; já sám je shledávám být „špatnou nekonečností“ nikoli snad z důvodů mravních, nýbrž prostě proto že mě znudilo donekonečna muset akceptovat stále ty samé prohry. 😉
Anebo vlastně ale i nakonec vždy ty samé tahy, byť i v různých kombinacích.
Co se té „špatné nekonečnosti týče“ – ono i tady nakonec záleží na konkrétním kontextu; co může být takovouto špatnou nekonečností v jednom kontextu, nemusí jí být nutně v kontextu jiném.
P.S. Opravdu jste tuto koupi pořídil v „Gosudarstvennom Univerzalnom Magazině“? – To už by pak byl vlastně opravdový antikvární kousek, pamatující ještě Gorbačovovu Perestrojku. V tom případě můžete směle navýšit cenu!
„Duch doby/paradigma, který/které znemožňuje dostat se pod povrch věcí“ – no ano, to je právě ten společenský kontext který jsem i já měl na mysli; asi jsem to také (jak jsem se sám obával) vyjádřil příliš složitě a kostrbatě.
Ten „duch doby“ – to je právě to, co se ovšem mění, respektive měnit může; a my tomu nejsme zase tak zcela naprosto vystaveni, my totiž můžeme vytvořit nové paradigma, s tou nadějí že toto bude působit směrem pozitivním, tedy ve smyslu „dostat se pod povrch věcí, začít se dotýkat jejich skrytých významů a transcendentálních podstat“.
Pane Petrasku, ještě jeden dotaz: jak jde dohromady bible – první den stvoření světa a Erich Kästner?
Velmi dobře pane Kosmele. Evropská levice – a nejen ta – je odkojena židokřesťanským civilizačním projektem, který se velmi různým způsobem opírá o starý a nový zákon ……..bych na váš škádlivý dotaz odpověděl.
Dada pakupil 1988 vo Gosudarstvennom Univerzalnom Magazině.
A „velice úspěšně“ – na výběr byly tři velikosti ..zaplatil jsem u kasy tu prostřední a prodavačka mně vydala s mrknutím oka tu nejdražší…dodnes trpím pocitem hrdosti i viny …..časem se prosadil pocit viny.
Pane Petrasku, GUM jsem také navštívil a už ani nevím zda jsem što to pakupil:)
Tak to já jsem v GUM nikdy nebyl, a tedy tam ani nic nekoupil; ale zato bych měl k dobrému jednu docela půvabnou historku tohoto sovětského prodejního zařízení se týkající. Ovšem už poněkud staršího data – z druhé světové války, a jmenovitě se jedná o zážitek dvou vojáků Svobodovy československé jednotky. Tito dva vojáci-pěšáci zničili nějaké německé tanky; za což se jim dostalo vyznamenání opravdu exkluzivního, totiž řádu Rudé hvězdy. Který jim udělil osobně sám generalissimus Stalin. A k tomuto vrcholnému vojenskému vyznamenání se družily i nějaké finanční prostředky; takže se ti dva hned poté vypravili na nákupy do Univermagu. U vchodu stála vojenská hlídka; která jak je spatřila (to jest, jejich vyznamenání) jim okamžitě vzdala čest. (Oni až později zjistili, že být nositelem řádu Rudé hvězdy znamená víc, než být generál.) A hned jak vešli dovnitř, zachytil je tam jakýsi žoviální muž (jak se dozvěděli také později, zřejmě spolupracovník tajné policie); a když se dozvěděl účel jejich návštěvy, a jejich záměr nakoupit si u běžných nákupních pultů, jenom přezíravě mávl rukou: „Tohle přece není nic pro hrdiny Rudé hvězdy!“ A odvedl je jakýmsi nenápadným vchodem do skytých útrob sovětského Univermagu, kde teprve bylo možno spatřit ty pravé poklady. Takže vzali to co voják na frontě tak nejvíce potřebuje, vodku a cigarety (hru v šachy asi spíše ne), a spokojeně opustili onen proslavený obchodní dům.
Pane Petrasku, vidím že příhoda v GUMu zaujala. Je to zatím to nejhlubší co jsem tady zažil. Ze svých střednědobých pobytu v Rusku, před i po revolucích, mohu plně potvrdit slova p. Poláčka, které má z vyprávění (to s tím tajným nevím), že v Rusku se opravdu lidé chovají jinak ke kastovním lidem, např. důstojníkům armády, zmiňovaným nositelům vyznamenání apod. A přišlo mi to jako ne z povinnosti. Např. na poště je pouštěli ve frontě apod. Zažil jsem to i v Severní Koreji ale tam mi to přišlo ne až tak vrozené☹.
Pane Petrasku, v souvislosti s tou příhodou v GUMu, tak hezký zašifrovanou do ty Vaši řeči, jak říká p. Poláček, bych se Vás chtěl zeptat zda byste pro mě něco neudělal. Měl jsem to štěstí, zažil jsem již hodně kulturních šoků ve svém životě (bazilika Notre Dame de la Paix ale prostě celé nové hlavní město Yamoussoukro postavené ve středu skoro pralesu do přesného čtverce, v každém rohu hlavní instituce /vláda, parlament, sídlo prezidenta/ a to vše ve chvíli kdy to bylo bez „funkčních“ obyvatel, úředníku apod. ani nevím jestli se tam již nastěhovali?, o šoku ze Severní Koreje není třeba vyprávět, stačí se podívat na některé pořady v TV, už Vás nebudu dlouho trápit než dojdu k pointě, už jenom opouštění Kinshasy po přesunu v obrněném transportéru z města na letiště posledním letadlem v době kdy si tam špatně placení příslušníci regulérní armády vyšli vybrat žold formou rabování, nálety kobylek jsem viděl jenom v TV, tady to bylo v reálu.
A teď moje pointa, spíš prosba na pana Petráska, jestli by mi nemohl „zašifrovat“ do nějakého morálno-mravního poselství pro mně jednu příhodu, která na mně udělala v životě největší dojem. Při svých toulkách světem jsem jednou pobýval v jednom sice slavném ale malém městečku na Moravě. Jdu si po náměstí a z amplionu místního rozhlasu se ozývá zpráva o tom, že se přihlásil poctivý nálezce peněžní hotovosti, a kdo ztratil 5,-Kčs (slovy pět korun československých) se může o ně na Místním národním výboru přihlásit. Bože taková událost se nemůže nechat bez odezvy, to je výzva, je ta hlasatelka vožralá, nebo co se děje. Tak jsem se šel přihlásit a těch pět korun jsem nechal těm dvěma hezkým malým holčičkám jako nálezné. Pane Petrasku, prosím zašifrujte mi to.
V souvislosti s tou pětikáčkou, kterou jsem neztratil a dal jako nálezné (vím, že jsem se dopustil zločinu, Dostojevský by mě poslal k Běsům) bych se chtěl trochu zastavit k relativitě hodnot, vím že je to blbý příklad, peníze nejsou hodnota, ale asi se s němá snažíme ji vyjádřit, asi by se spíš mělo říkat o ceně než hodnotě. U zdejšího obecenstva určitě narazím, tady se vyznávají „jiné“ hodnoty, no ale za pokus nic nedám, že jo. Nebudu se tím pitvat, ale vzpomenul jsem si na historku, během které se mi vybavil přiklad takové jedné „relativizace“, není to z oblasti Einsteinovi teorie ale v praxi se to dost často vyskytuje všude po světe a nás to postihne ve velmi krátké době (až budeme splácet ty triliony, které si vlády půjčí od altruistických velkých bank). Když jsem jednou opětovně po 10 letech v Rusku s kolegou čekal na letišti Šerementěvo na odvoz do města, pro zpříjemnění čekání jsme si dali dvě poctivé nefalšované půllitry Plzně (nevěřil jsem že tam bude Plzeň a tak dobrá, ale to dělají ty revoluce). Po zaplacení (samo že předem) jsem tak promítal moji dřívější návštěvu Moskvy a došli jsme s kolegou k závěru že před deseti lety za to mohla být nová Volha. ? ☹?
K těm ztraceným pěti korunám: v Japonsku je prý možné kdekoli zapomenout svou peněženku, vrátit se pro ni za dvě hodiny – a ta tam zcela spolehlivě bude ještě ležet na svém místě, netknutá. (Někdy je to asi přece jenom škoda, že Češi z Japonska nedostali nic jiného než Okamuru.)
Pro srovnání: svého času jsem v mnichovské studentské menze našel peněženku. I s obsahem, to jest s penězi. Šel jsem ji odevzdat do vedlejšího „Studentenwerku“, do ztrát a nálezů. A tam když zjistili že tu peněženku odevzdávám i s jejím peněžním obsahem, dívali se na mě jako na zjevení. Něco takového snad ještě nikdy nezažili.
No vidíš. To já jsem si před časem objednal něco ze zásilkovny. Pak jsem šel ještě do jiného obchodu k pultu a ten balíček jsem si tam odložil a odešel jsem bez něj. Stál tam ještě jeden takový již od pohledu nedůvěryhodný člověk a já jsem si říkal, že si na něj musím dát pozor, ale ten balíček jsem tam nechal. :-)) Když jsem se vrátil po dvou minutách, byl už samozřejmě pryč. Trochu jsem v duchu nadával, hlavně sám na sebe, ale pak jsem si řekl: Tak to jsem zvědavý, co s tím balíčkem budeš dělat. Byl v něm totiž akvarijní filtr. Takže krádež se na rozdíl od trochy pozornosti nevyplácí. 🙂
Pane Kosmel nedělejte ze mne Antošu Čechovů nebo ……. k problematice nálezného bych přidal zážitek známého z turistické návštěvy CH – výspy to evropské demokracie. Ztratil peněženku se všímšudy. Po dvou hodinách hledání šel na místní policejní stanici, kde na něj delší dobu čekala i s nedotčenou horentní sumou 600 CHF. Setřel studený pot s čela a zbledl vyzván k odevzdání nálezného – horentní sumy 60 CHF – fix 10 procent.
Od té doby zavádí stále spletitě otravné diskuze na téma úskalí zažité demokracie a protestanské morálky.
Pane Petrasku, cynický Čech by ovšem mohl prohlásit, že pro ty zazobané Švýcary je částka 600 švýcarských franků natolik mizivá, že ani nestojí za krádež! 😀
——————————–
Ale s tím nálezným, to mi připomíná jednu starou historku s Jaroslavem Haškem, snad ještě za doby rakouské monarchie, který našel na ulici jeden haléř. A s tímto jedním haléřem se pak dostavil na policejní stanici, kde neústupně vyžadoval vyplacení deseti procent nálezného.
„ABY TO VŠECHNO MĚLO SVŮJ POŘÁDEK…“
Ale co se té „zažité demokracie“ a „protestanské morálky“ týče, tak tady bych měl k dispozici ještě jednu příhodu. Ale vzhledem k tomu že tato se odehrála v tradičně velmi klerikálním městě Mnichově, lze s vysokou pravděpodobností možno soudit, že se jednalo spíše o příklad morálky katolické.
Jednalo se opět vlastně o naprostou drobnost: víceméně klasická scéna v supermarketu, u nákupního vozíku se zasekl mechanismus, takže v něm zůstala vězet mince do něj vložená. Zákaznice – starší, důvěryhodně a už na pohled asi spíše konzervativně založená paní, zavolala na pomoc někoho z personálu. Onen mladý muž situaci zvládl, mechanismus uvolnil, a takto osvobozenou minci samozřejmě předal oné zákaznici.
Každý jiný by s tou samou samozřejmostí tuto minci vzal; ale tato paní začala protestovat, že tuto minci do onoho vozíku vůbec nevložila ona. Nýbrž nějaký jiný zákazník. A že jí tento peníz tedy v žádném případě nepatří. A tu minci vrátila zpět prodavači „damit alles seine Ordnung hat“. Čili „aby všechno zachovalo svůj pořádek“.
Samozřejmě, cynik si tu může pomyslet cosi o hlupácích. Kteří ve jménu jakési pofidérní morálky okrádají sami sebe. Ale ta paní v tu chvíli rozhodla, že pro ni je mnohem důležitější něco jiného: aby věci „zachovaly svůj pořádek“. Svůj řád. Svůj řád, kde poctivost je natolik jednoznačnou a jasnou samozřejmostí, že nad jejím zachováním vůbec není zapotřebí uvažovat; a to ani v těch – zdánlivě – nejmenších maličkostech.
A já musím přiznat: v tu chvíli jsem získal pocit, že ještě není všechno zcela ztraceno. Dokud se stále ještě najdou lidé, kterým je vyšší řád věcí důležitější nežli jejich vlastní osobní prospěch, potud stále ještě žije naděje. Potud se svět stále ještě nerozpadl do chaosu jednotlivých osobních egoismů; stále ještě existuje nějaký základ, na kterém je možno postavit snahu, naději na lepší svět.
P.S. Při kontrole svého posledního příspěvku jsem – s určitým vnitřním otřesem – zjistil, že namísto „zažitá demokracie“ (vztahující se na Švýcarskou federaci) jsem původně napsal „zažitá monarchie“.
Tak teď nevím, jestli za tím stojí spíše Alzheimer, anebo ale jistý Freud.
Pane Poláčku, zase demagogie výkladu příhody s vozíkem v Mnichově. To není pro zachování Řádu. Nastudujte si trochu sociologii (možná trochu i jiné obory, antropologie … ) a uvidíte, dovíte se, dlouhodobým čtením se Vám to zjeví (jako Lutherovi, když tak dlouho čuměl do té bible až mu zasvítilo že ji Papež a jeho parta nedodržuje, dal už nešel aby zjistil, že ten blábol je ta bible samotná), o co se v tomto případě jedná. Je to genetický předané info strategie přežití. Na chvílí zastavte to přemílání o Ježiší, počítejte do deseti a pak se zamyslete co by se stalo ve společnosti kdyby tam bili „jenom a jenom“ takové naděje jakou pro Vás představuje ta paní. Kdyby na zemi žili např. jenom opravdoví altruisté. To byste teprve vzýval Boha. Mějte se demagogu a neoblbujte lidí ?
Pane Poláčku, ta naděje z Mnichova už toho geneticky dál nepředá. Přiště se podívejte na jejího vnuka, který za rohem tahal staršímu pánovi peněženku z kapsy. Ten ještě bude předávat strategii přežití:)
Pane Poláčku, nezlobte se na mně, už jednou jsem slíbil že nebudu zlobit, ale když dokážete Vy v jedné větě tolik povrchních hloupostí v jedné koncentrované větě, tak ještě jednou nezlobte se, musím zakročit, bylo by do Nebe volající kdybych to nechal bez odezvy. Citují tu větu: „Dokud se stále ještě najdou lidé, kterým je vyšší řád věcí důležitější nežli jejich vlastní osobní prospěch, potud stále ještě žije naděje.“
Je Vám alespoň trochu jasné, předvídáte alespoň trošičku (když už mě máte tak přečtenej ten můj chorý mozek, jak jste to nedávno popsal v nějakém příspěvku). Jsem pln očekávání, zda se Vám to povede. Věta je krátká tak byste si mohl i hodit minci.
? ? ?
Pane Poláčku, věřte mi nebo ne, to je mi vcelku fuk, ale ta „lukostřelba“ a miliony dalších činnosti pokud se má dovést do dokonalosti stačí pochopit jeden malý úplně jednoduchý trik, princip, nevím jak to nazvat. Protože je tak jednoduchý, primitivní, přizemní atd, tak ho málokdo pochopí a přidává se k tomu hodně žvanění o nadpřirozeném. Čím víc se tam toho nadpřirozeného a neuvěřitelného přidá tím víc tomu, např. takoví voliči Zemana, lidé věří a shání se po těch biblích, knihách etc. etc.
Mám to, pane Poláčku, jak nastudováno, trochu odpozorováno, trochu vyzkoušeno a funguje to. I krátkou aplikaci (já teprve rok) toho principu se mi skoro skokově zlepšil tenis, abych to nepřechválil dnes jsem po koronavirové přestávce ráno prohrál se synem, kterého obvykle porážím lehce (to ale připisují na vrub návštěv tohoto portálu?). Máte úplnou pravdu, aplikaci jsem pak viděl věci, které jsem si předtím vůbec neuvědomoval, atd. opravdu mě to zprvu vyvedlo z míry. Předtím jsem byl jak slavná tenistka Dementěvá, která v gamu dala klidně i 5 dvojchyb. K tomu principu mě přived můj příbuzný, který byl kdysi výborným karatistou a věnoval se i jiným bojovým sportům. Bohužel dnes se už věnuje jenom plavání a tloustnutí:(
Já bych Vám ten princip sdělil, ale vy ho nepochopíte, protože za tím budete hledat Ježíše:)
Pane Petrasku, stále přemílám o tom zašifrovaném poselství z GUMu a v rámci přípravy na disputaci demagogiky s p. Poláčkem bych si dovolil na Vás ještě jednu prosbičku. Od 88 je sice dlouhá doba, ale mnohem kratší než doba židokřesťanského působení. Co myslíte, byla by se časem také prosadila vina nad hrdosti, kdybyste se třeba náhodně narodil dejme tomu nějakým přirozeným lidem v hlubokém pralesu a příhoda se stala během návštěvy sousedního klanu? Ještě dnes takoví lidé žijí a četl jsem studii jak u takového kmene zjišťovali „vědci“ jak vlastně vznikají i jiné číslovky než původní binární užívané lidmi, tedy buď jeden nebo mnoho. Nejhorší bylo dostat se přes 4, pak už to prý byla hračka.
Problémek demagogie by byl pane Kosmele hračkou, pokud bychom se nacházeli ve stavu nezávislého autonomního suverénního občana, který z plezýru odevzdá hru na základě šňůry 5 dvojchyb.
Nám však zbývá pouze snaha idealistů – mnohdy bez plezýru hledat podstatu svobody a usilovat o autonomii vnímání a myšlení.
Což se navíc neobejde bez návaznosti přirozeného způsobu posuzování elementárních etických principů.
Pokud se něco takového v dobách bezbřehého konzumismu daří, navrhuji lákavou odměnou kapesní akvárium………Erbstück po Haškovi.