Jak je stálejším účastníkům těchto webových stránek asi známo, jejich vznik probíhal za poněkud chaotických podmínek, vynucených změnou formátu na Deníku Referendum, a s tím se vynořující potřebou vytvořit novou, smysluplnější platformu pro vzájemné diskuse a výměny myšlenek.
Pro tu prvou chvíli bylo tedy v prvé řadě zapotřebí věnovat se čistě technickým záležitostem, vytvořit příslušné stránky, rubriky, přehledy. A napsat první tématické texty, aby se tento nový projekt rozběhl, aby bylo vůbec o čem diskutovat. A až teď vybývá trochu více času na to ohlédnout se zpátky, a ujasnit si základní účel proč byla celá tato platforma vlastně vůbec vytvořena, co je jejím cílem.
Účelem tohoto projektu zdaleka nebyla a není jenom samotná možnost pokračovat – na přehledněji strukturovaném schématu – ve starých diskusích. My už jsme se toho v některých komentářích v souvislosti s tímto „exodem“ už poněkud dotkli: Deník Referendum jako takový v poslední době ztratil mnoho ze svého původního impulsu, zmizely dřívější angažované diskuse o principiálních otázkách levice a jejích úkolů a cílů v současném světě. Namísto toho se tam většinou pěstuje už jenom jakási „údržba“, v rámci věčného a nikdy nekončícího boje levice proti pravici.
Základním cílem a smyslem tohoto nového webu je právě překročení těchto hranic. Cílem a účelem je v prvé řadě znovu položit zcela zásadní otázky týkající se levice, jejích možností a úkolů, a vůbec jejího smyslu v současném světě. Za tím účelem bude zapotřebí znovu od samého počátku promyslet – a kriticky zhodnotit – celou řadu tradičních principů a hesel levice, jako je například:
– co je kapitalismus?
– co je (a co není!) vykořisťování?
– jsou možné alternativy ke kapitalismu?
– může levice porazit pravici?
– je možný sociálně spravedlivý (homogenní) svět?
– co dnes ještě zbývá z myšlenkového dědictví Karla Marxe?
a ještě mnoho dalších podobných témat.
V této souvislosti je ale nutno vyjasnit si ještě jednu zásadní věc. V levicovém prostředí se sama levicovost pojímá jako něco o sobě samozřejmého; něco co není zapotřebí nijak dále odůvodňovat. – Jistě, boj za sociální spravedlnost respektive proti sociální (i jakékoli jiné) diskriminaci a nerovnosti byl vždycky tradiční doménou levice, a tento boj sám jako takový skutečně nepotřebuje žádného hlubšího odůvodnění, jeho legitimita vyplývá už z principů obecného humanismu.
Nicméně je zcela zásadní chybou levice, pokud se domnívá, že jenom s tímto pouhým bojem proti sociální i jiné diskriminaci si může vystačit natrvalo. (A radikálně-fundamentalistická část levice dokonce zřejmě žije v přesvědčení, že naprosto postačí neustále útočit na kapitalismus ve všech jeho projevech, a že už tím bylo pro blaho lidstva učiněno dost.)
Připomeňme si ale: v původních velkých emancipačních hnutích levice bylo obsaženo mnohem více, nežli jenom tato otázka čistě sociální. I když jmenovitě v době nastupujícího kapitalismu, v době 19. století byla tato sociální otázka mnohem aktuálnější a palčivější nežli dnes, tak přesto naděje s těmito hnutími spojené šly mnohem dále nežli kam sahá horizont pouhé otázky sociální. Tehdy se s tímto širokým emancipačním hnutím ještě nerozlučně pojily naděje na vznik zcela nového, lepšího, humánnějšího světa, který vedle sociální spravedlnosti a majetkové rovnosti přinese také zcela nový smysl lidské existence, lidského konání na tomto světě. Člověk už neměl být pouhým producentem (i když třeba osvobozeným od bezprostřední závislosti či útlaku), nýbrž měl se stát svébytným tvůrcem svého světa, naplněného a osmysleného společným dílem a společně sdíleným ideálem.
A právě to je důvod, proč jsou na tomto webu – který se také hlásí k oněm humanisticky-levicovým hodnotám – nejen přítomny, ale i zcela vědomě pěstovány diskuse a úvahy i na jiná témata nežli jsou ta sociální: témata kulturní, témata obecně filozofická, i témata čistě duchovní. Neboť všechno toto se nakonec týká a dotýká právě té otázky smyslu a účelu lidské přítomnosti na tomto světě.
Je zapotřebí, aby si levice jasně přiznala: původní Marxův projekt sociální emancipace, který s sebou měl jaksi automaticky přinést i všeobecný smysl lidského žití, lidských aktivit – tento projekt se nenaplnil, nesplnil očekávání do něj vložená. A nemělo by sebemenší smysl – respektive bylo by hlubokým sebeklamem – donekonečna doufat, že jednou přece jenom přijde „ta správná“ revoluce, a že s ní se dostaví i ten vytoužený vyšší smysl lidského bytí.
Bylo už řečeno, že je nutno od samotného základu znovu promyslet a kriticky přehodnotit všechny základní premisy, téze a cíle levice; a toto se v míře vrchovaté týká právě i otázky konečného smyslu celého tohoto dějinného levicového projektu. Pokud by levice nebyla schopna přesvědčivě zodpovědět otázku po smyslu, pak by byla natrvalo odsouzena k tomu zůstat jenom hnutím čistě politickým. Politickým – a to znamená partikulárním, omezeným jenom na svůj vlastní program, na svá vlastní hesla. Překonat toto omezení je jedním z hlavních cílů tohoto nového webu a jeho diskusní platformy.
Pane Skočný, už vlastně z osobních osočení apod víte, že bych Vám nechtěl nadbíhat. Ale želBohu jsem po přečtení některých mystických žvástů od „vědců“ dospěl k závěru, Hájková by řekla Bůh tě obejmul, tak to funguje.
Je to někdy až tak jednoduché, jak to p. Poláček říkal ohledně japonské lukostřeolby. Tam je ale víc objektů ve hře lukostřelec, kůň apod.
Pane Skočný, věřte mi, nevím jestli je to transcendence, ale „když si zadáte úkol“ ve stavu zcela uklidněné myslí, nemusí to být žádné „mystikum“ dosáhnete to.
Mysl vždycky vykresluje prázdnotu v nejhorších barvách. Mysl kecá. Mějte se!
Pane Skočný, 100 % souhlas.
Pane Skočný, zkoušel jste někdy, myslím že se to jmenuje „Schultzuv autogenní trénink“ nebo nějak tak se to jmenuje, nebo něco podobného, pokud to budete praktikovat delší dobu, nebo si utvoříte svůj vlastní „systém“ pochopíte. Já jsem to pochopil při sledování pořadu v TV s Hermanovou, když jednou budete cvičit stane se to drogou a nebudete bez toho moci být.
Pane Kalousi, určitě Vám nevěřím, jak doporučujte, pokud je pro Vás Harari nošení dřeva do lesa, je to pro mě jenom potvrzení že jste dřevo.
Pane Kosmeli, proč panu Kalousovi pořád nadáváte? Nejste schopen se toho zdržet?
Paní Hájková, to kdybych věděl, tak tu už nechodím:)
Co kdybyste věděl, tak už byste sem nechodil?
Proč nadávám K, jak jste se ptala, tak jsem odpověděl. Umíte číst jenom biblí?
Takže nevíte o tom, že používáte slova, která se obecně považují za nadávky, i když mírné?
Dobře, já se jenom ptám. Stačí říct, že vám vyjadřování bez používání podobných slov nejde a hotovo. Když to nevadí panu Kalousovi, tak co by to mělo vadit mně, že?
Pane Kalousi, ještě si dovolím jedno dřívko do lesa. Opatřil jsem si 68-stránkovou knížečku Burntout Society od Byung-Chul Han (vyšlo i český Vyhořelá společnost – v nakladatelství Kosmas). Narazil jsem na ní na základě dnešního článku Žižeka v A2larm. Začínám číst a hodně se líbí. Doporučuji, ale Vy už asi u postele na hromádce máte:)
Moc děkuji paní Hájková, já o tom vůbec nevěděl.
Pane Kalousi, nějak mi nedá spát info ve Vašem příspěvku: jak jde dohromady agnosticismus s unitarismem?
Paní Hájková, ten dnešní článek od Žižeka v A2larm byste si měla rozhodně přečíst. Citují jednu větu:“Představme si jen, jak je asi namáhavé, když musíme být neustále „milí“.“
Pane Poláčku, chtěl bych se zeptat na Váš názor na Žižeka. Letos vyšla kniha PANDEMIC!: COVID-19 Shakes the World od Slavoje Žižeka (něco jsem již od něho v minulosti četl bylo to na mně trochu přefilosované) a rozhodují se zda si to koupit.
Tak k tomu Žižekově článku možná něco napíšu. Zítra nebo pozítří, to už budu mít víc času.
Drulák a konzervativní socialisté opět na scéně: „Útěk před spravedlností. Polemický esej Petra Druláka“ včera na novinkách v Salonu. Přestože se mi, pane Poláčku, ten pan moc nelíbí v jednom ale asi má pravdu: kdo jiný než stát může (pokud by chtěl) mít nástroje na chycení kapitalistů trochu pod krky?
Pane Horáku, díky za to Vaše hodnocení publikací S. Komárka, to mi ušetřilo námahu s tím abych si nějakou z jeho knih přece jenom prostudoval.
Ano, to je přesně ten pocit který jsem měl z těch jeho textů které jsem četl: sice pronikavý bystrý duch, ale ve skutečnosti nejde opravdu do hloubky.
Jestli je jeho myšlení pravicové: netroufám si posuzovat, já jsem to vždy vnímal jako určitý skepticko-negativistický schematismus respektive pózu, ale v každém případě s tím sociálním darwinismem, to by mu asi opravdu dost odpovídalo. U něj jsem měl vždycky pocit, jako by nějak zásadně nechtěl uznat platnost cokoliv vyššího, ušlechtilejšího v člověku. Že nakonec opravdu všechno převádí jenom na animální pudy.
Ne že by to čistě objektivně vzato nebyla mnohdy pravda; ale měl jsem u něj vždycky pocit že on této skutečnosti nejen používá, ale i vyloženě zneužívá pro tento svůj apriorní negativismus.
Jsou prostě lidé v nichž je jejich životní negativismus zarostlý až dovnitř; a to není zdaleka problém jenom S. Komárka.
A proč by vlastně některé ty pudy nemohly být ušlechtilé? Nebo aspoň obdivuhodné. Co třeba mateřský pud?
Josefu Poláčkovi: Děláte chybu, Komárek zdaleka není tak „placatý“, jak ho tady podává Ivo Horák, notabene na základě dochovaných kusých dojmů z dávného čtení, jehož většina už mu zřejmě vyvanula z paměti… Nemluvě o tom, že od té doby toho napsal mnohem víc a i na jiná než čistě přírodovědná témata.
Pane Kalousi, souhlasím. Moje znalost (možná až příliš rozsáhlého) díla Stanislava Komárka je zajisté nedostatečná k tomu, abych jeho autora považoval za nepodnětného. To nebylo záměrem mé reflexe.
„Ušlechtilé pudy“ – paní Hájková, to je zajímavý poukaz, já k tomu mám jednu myslím docela zajímavou historku; ale k tomu zase někdy jindy, pro dnešek je už i na mě toho filozofování trochu moc. 😉
Tak tedy ta slíbená historka k „ušlechtilým pudům“; já už jsem to sice svého času jednou vyprávěl, ale neuškodí si to připomenout ještě jednou. Podle mého názoru se jedná o skutečně přelomový moment.
V jednom televizním filmu s přírodní tématikou (bohužel jsem zahlédl jenom samotný konec) byla k vidění tulení samice respektive matka hrající si se svým mládětem. A komentář k tomuto výjevu zněl: „S příchodem savců do světa vstoupil zcela nový moment – totiž něžnost.“
Člověk to opravdu asi musí zaslechnout – a spatřit – takto, aby si v plné míře uvědomil epochální význam toho, co nám jinak připadá jako samozřejmost: že nejen s člověkem, ale už se samotnými savci na světovou scénu, do proudu evoluce vstoupilo skutečně něco naprosto nového, do té doby neslýchaného, nepoznaného: citově bohatý, vstřícný, přijímající vztah k tomu druhému.
Psychiatr Honzák v jednom televizním rozhovoru jeho moderátorce plasticky vyložil, že kdyby mu otevřela hlavu a odstranila všechny svrchní vrstvy mozku vzniklé až následnou evolucí, tak že by tam zcela dole objevila zcela prapůvodní mozek dinosaura. Který znal jenom pouhé dvě základní emoce: „strach a vztek“.
Pokud se tedy paní Hájková ptá na „ušlechtilé instinkty“ – ano, i ty tady jsou. Ne všechno co je instinktivní nás nutně strhává zpět. A jmenovitě ta „něžnost“ – když se na tento fenomén podíváme blíže, zjistíme jak krajně obtížné by bylo něco takového vůbec dokázat definovat. Protože snad právě tím evoluce definitivně vykročila z pouze lineárně-mechanického působení živočišných instinktů, a vydala se do říše zcela nové.