O co jde?

Jak je stálejším účastníkům těchto webových stránek asi známo, jejich vznik probíhal za poněkud chaotických podmínek, vynucených změnou formátu na Deníku Referendum, a s tím se vynořující potřebou vytvořit novou, smysluplnější platformu pro vzájemné diskuse a výměny myšlenek.

Pro tu prvou chvíli bylo tedy v prvé řadě zapotřebí věnovat se čistě technickým záležitostem, vytvořit příslušné stránky, rubriky, přehledy. A napsat první tématické texty, aby se tento nový projekt rozběhl, aby bylo vůbec o čem diskutovat. A až teď vybývá trochu více času na to ohlédnout se zpátky, a ujasnit si základní účel proč byla celá tato platforma vlastně vůbec vytvořena, co je jejím cílem.

Účelem tohoto projektu zdaleka nebyla a není jenom samotná možnost pokračovat – na přehledněji strukturovaném schématu – ve starých diskusích. My už jsme se toho v některých komentářích v souvislosti s tímto „exodem“ už poněkud dotkli: Deník Referendum jako takový v poslední době ztratil mnoho ze svého původního impulsu, zmizely dřívější angažované diskuse o principiálních otázkách levice a jejích úkolů a cílů v současném světě. Namísto toho se tam většinou pěstuje už jenom jakási „údržba“, v rámci věčného a nikdy nekončícího boje levice proti pravici.

Základním cílem a smyslem tohoto nového webu je právě překročení těchto hranic. Cílem a účelem je v prvé řadě znovu položit zcela zásadní otázky týkající se levice, jejích možností a úkolů, a vůbec jejího smyslu v současném světě. Za tím účelem bude zapotřebí znovu od samého počátku promyslet – a kriticky zhodnotit – celou řadu tradičních principů a hesel levice, jako je například:

– co je kapitalismus?
– co je (a co není!) vykořisťování?
– jsou možné alternativy ke kapitalismu?
– může levice porazit pravici?
– je možný sociálně spravedlivý (homogenní) svět?
– co dnes ještě zbývá z myšlenkového dědictví Karla Marxe?
a ještě mnoho dalších podobných témat.

V této souvislosti je ale nutno vyjasnit si ještě jednu zásadní věc. V levicovém prostředí se sama levicovost pojímá jako něco o sobě samozřejmého; něco co není zapotřebí nijak dále odůvodňovat. – Jistě, boj za sociální spravedlnost respektive proti sociální (i jakékoli jiné) diskriminaci a nerovnosti byl vždycky tradiční doménou levice, a tento boj sám jako takový skutečně nepotřebuje žádného hlubšího odůvodnění, jeho legitimita vyplývá už z principů obecného humanismu.

Nicméně je zcela zásadní chybou levice, pokud se domnívá, že jenom s tímto pouhým bojem proti sociální i jiné diskriminaci si může vystačit natrvalo. (A radikálně-fundamentalistická část levice dokonce zřejmě žije v přesvědčení, že naprosto postačí neustále útočit na kapitalismus ve všech jeho projevech, a že už tím bylo pro blaho lidstva učiněno dost.)

Připomeňme si ale: v původních velkých emancipačních hnutích levice bylo obsaženo mnohem více, nežli jenom tato otázka čistě sociální. I když jmenovitě v době nastupujícího kapitalismu, v době 19. století byla tato sociální otázka mnohem aktuálnější a palčivější nežli dnes, tak přesto naděje s těmito hnutími spojené šly mnohem dále nežli kam sahá horizont pouhé otázky sociální. Tehdy se s tímto širokým emancipačním hnutím ještě nerozlučně pojily naděje na vznik zcela nového, lepšího, humánnějšího světa, který vedle sociální spravedlnosti a majetkové rovnosti přinese také zcela nový smysl lidské existence, lidského konání na tomto světě. Člověk už neměl být pouhým producentem (i když třeba osvobozeným od bezprostřední závislosti či útlaku), nýbrž měl se stát svébytným tvůrcem svého světa, naplněného a osmysleného společným dílem a společně sdíleným ideálem.

A právě to je důvod, proč jsou na tomto webu – který se také hlásí k oněm humanisticky-levicovým hodnotám – nejen přítomny, ale i zcela vědomě pěstovány diskuse a úvahy i na jiná témata nežli jsou ta sociální: témata kulturní, témata obecně filozofická, i témata čistě duchovní. Neboť všechno toto se nakonec týká a dotýká právě té otázky smyslu a účelu lidské přítomnosti na tomto světě.

Je zapotřebí, aby si levice jasně přiznala: původní Marxův projekt sociální emancipace, který s sebou měl jaksi automaticky přinést i všeobecný smysl lidského žití, lidských aktivit – tento projekt se nenaplnil, nesplnil očekávání do něj vložená. A nemělo by sebemenší smysl – respektive bylo by hlubokým sebeklamem – donekonečna doufat, že jednou přece jenom přijde „ta správná“ revoluce, a že s ní se dostaví i ten vytoužený vyšší smysl lidského bytí.

Bylo už řečeno, že je nutno od samotného základu znovu promyslet a kriticky přehodnotit všechny základní premisy, téze a cíle levice; a toto se v míře vrchovaté týká právě i otázky konečného smyslu celého tohoto dějinného levicového projektu. Pokud by levice nebyla schopna přesvědčivě zodpovědět otázku po smyslu, pak by byla natrvalo odsouzena k tomu zůstat jenom hnutím čistě politickým. Politickým – a to znamená partikulárním, omezeným jenom na svůj vlastní program, na svá vlastní hesla. Překonat toto omezení je jedním z hlavních cílů tohoto nového webu a jeho diskusní platformy.



354 komentářů u „O co jde?“

  1. Pane Poláčku cituji: „Bylo už řečeno, že je nutno od samotného základu znovu promyslet a kriticky přehodnotit všechny základní premisy, téze a cíle levice; a toto se v míře vrchovaté týká právě i otázky konečného smyslu celého tohoto dějinného levicového projektu.“
    Pane Poláčku, kde berete tu „nezdravou“ víru, že levice spasí svět. Ani Kristovi se to nepodařilo a sám tvrdíte, že byl méně proradní. Já, jako laik, jsem si 99 % jist že to tak nebude. Mám zkušenosti, ale hlavně všechny předpovědí punditů mají statisticky horší výsledky než laické, dokonce horší než házení minci. Váš „všeobecný smysl lidského žití“ = můj přenos info DNA.
    Proč zachraňovat lidstvo, které chce samo spáchat sebevraždu, a docela úspěšně se mu to daří. Navíc moji (ne)Filosofičtí vědci stejně předpovídají konec tohoto druhu a možná někde jinde v cloudu se vyvine z „opice“ něco lepšího.
    Člověk, tvořící „lid“, už nebude třeba pro takové ušlechtilé funkce, jako nechat se zabít za vlast, krále, císaře, Boha, Trumpa atd., tj. k vzájemné genocidě. I ta dnešní funkce „spotřebitele“ aby byl růst se do budoucna pevně „věřím“ pro kapitál vyřeší v přijatelné formě při zachování podstaty☹. Dnešní „supermoderní“, „superdrazí“ (dejte si do nějakého vyhledávače, kolik stalo prkno na záchodě B1) zabijáci nepotřebují lidské bojovníky, jenom daňové poplatníky.
    Pokud se někdy něco změní k lepšímu, tak to určitě nebude zásluhou toho co se dnes označuje Levice!

  2. Ale pane Kosmele, vždyť všechno tohle je právě to, co jsem sám vyjmenoval mezi těmi body, těmi články klasické víry levice, které je nutno znovu přezkoumat, a to sice zcela od základu.

    Sám jsem napsal, že levice pokládá za jakousi samozřejmost, která nevyžaduje žádného dalšího odůvodnění, že její levicovost sama o sobě může změnit, převrátit, „spasit“ tento svět.

    Takže v tomto ohledu není mezi námi zásadního rozporu. Jestli se chce levice opět stát reálným faktorem společenského a historického vývoje, pak musí v prvé řadě projít procesem hluboké sebereflexe. A – v tomto procesu vlastní sebereflexe by musela být schopna a ochotna vydat na porážku nejednu z „posvátných krav“ své tradiční ideologie. Jestli k něčemu takovému současná levice bude schopná, to je ovšem zcela jiná otázka.

  3. Pane Poláčku, neodpověděl jste mi na otázku, proč jím to svěřovat?

  4. Pane Poláčku, nedávno jsem slyšela mluvit jednoho kazatele o vytržení církve a ten řekl, že v dnešní době jsou těmi, kdo nejvíc touží po Božím království, nikoliv církevní křesťané, ale lidé mimo církve. Doslova řekl ti, kteří jsou „mezi světy“. Oni vlastně ani neví, že to, po čem touží, je Boží království. Kdyby toho tak levice uměla využít a oslovit je. Jenomže ona to neumí. A vůbec, proč vlastně by to měla dělat levice? Vždyť by to mohl udělat někdo úplně jiný. Jenže neudělá to nikdo.

  5. Paní Hájková, jste si jistá, že to bylo „mezi světy“ a ne „mezi ploty“? To by dávalo smysl a logiku.

  6. Už přesně nevím. Ale na tom nezáleží. Hlavní je mít stejnou představu, co to vlastně znamená.

  7. Paní Hájková, pro doplnění info z wiki: „mezi ploty“ = Bohnice.

  8. To tam také ten kazatel říkal, že křesťané jsou blázni (pro Krista). To je známo už od apoštola Pavla. Ale existuje také jiný druh bláznovství, při kterém se ti, co mu podléhají, domnívají, že jsou chytří.
    Apoštol Pavel rozlišoval moudrost Boží, která je v očích světa bláznovstvím, a moudrost světa, která je bláznovstvím zase pro Boha.
    Toto jsem možná mohla napsat spíš pod článek o Komenského Labyrintu.
    Pane Kosmele, ať tak nebo tak, nemůžete mě urazit, neboť Bůh mě přijímá.

  9. Paní Hájková, nechci radit, i když splňují všechny kvalifikační kritéria pro funkci rádce: v Sovětském svazu jsem byl, Lenina viděl a je mi víc než 50, ale nebylo by to přece jenom lepší uveřejnit pod tu Trnovou korunu?

  10. Nikoliv. Už to zůstane tam, kde to je. Ledaže by pan Poláček jako správce mazal příspěvky. Přeberte si to jak chcete.

  11. Totiž, pane Kosmele: co svěřit komu? Máte tím na mysli levici?

  12. Co se toho „bláznovství“ týče, tak o tom opravdu hovoří i sám Komenský. Ovšem v negativním smyslu: totiž v tom, že lidé se museli zbláznit, když dochází nalézat potěšení v marnostech tohoto světa. Blíž se tomuto tématu budu věnovat ve třetím díle mých úvah k jeho „Labyrintu“.

  13. Ano, ano, pane Poláčku, přesně tu proradní děvku mám na myslí:)

  14. LIDÉ „MEZI SVĚTY“

    Ano, paní Hájková: vlastně všechno stojí a padá s předpokladem, že je zde ve skutečnosti mnohem více lidí nežli jak se napohled zdá, kteří mají touhu. Touhu po něčem vyšším, než kolik může poskytnout současný materiální svět. (Tím jsme ostatně zase zpátky z toho Komenského zjištění, že lidé „buďto se zbláznili nebo lžou“, když tvrdí že si s tím materiálním světem vystačí.)

    A ano: jsem přesvědčen že právě tyto – hledající a toužící – lidi by měla oslovovat levice. Máte pravdu i v tom, že je to úkolem zdaleka nejen levice; ale je to úkolem t a k é levice; protože když levice tyto lidi nenajde a nedokáže je oslovit, pak zakrní jenom v sobě samé, ve svém věčném boji za (sociální) emancipaci.

    Právě tohle všechno jsem měl na mysli svými úvahami na téma „O co jde“.

    Opakuji ještě jednou: u těch velkých emancipačních hnutí 19. (a zčásti ještě i první poloviny 20.) století se opravdu ještě mohlo zdát, že ona s sebou samými přinesou nějaký vyšší smysl a cíl.

    Toto se ale mohlo zdát jenom ze dvou důvodů:

    Za prvé, materiální bída velké části obyvatelstva byla tehdy natolik palčivá, že se mohlo zdát že už jenom jejím samotným odstraněním nastane stav trvalého štěstí. (Každý kdo se nachází v nějaké mimořádně tíživé situaci má pocit že jakmile se podaří tuto krizi překonat že už nic dalšího nebude ke svému štěstí potřebovat; brzy se ale ukáže že k trvalému štěstí naprosto nepostačí jenom to že tu zrovna aktuálně není nepřítomno neštěstí.)

    A za druhé: je nutno znovu a znovu připomínat, že Marxův koncept komunistické společnosti (která měla být osmyslena svobodnou kreativní činností každého jednotlivce) vycházel fakticky z Hegelova konceptu „absolutního Ducha“. Který sám má zčásti řecko-platónské, zčásti ale křesťanské kořeny. – Ostatně, zřejmě právě proto Marx znovu a znovu tak divoce útočil na Hegelovo „duchaření“, aby tím zakryl právě tuto ideovou spřízněnost jeho vlastního – materialistického – konceptu s Hegelovým konceptem idealistickým.

    Čili: právě proto mohl marxismus dlouhou dobu budit dojem že s sebou přináší vyšší, trvalý smysl lidské přítomnosti na tomto světě, protože měl tyto idealistické kořeny. Ale právě proto že on tuto souvislost s idealismem popíral, nemohl jeho potenciál plně využít; a tak se nakonec utopil v bezduchém materialismu produkce pro produkci.

    Cesta vpřed tedy vede jenom a pouze přes návrat k – tak či onak pojímanému – idealismu; respektive přes spojení, konstruktivní syntézu materialismu s idealismem.

  15. Paní Hájková, dobře děláte že se nenecháte panem Kosmelem vyvést z míry; ve skutečnosti totiž i on sám je jedním z těch „lidí mezi světy“.

    I on sám ve skutečnosti hluboce a palčivě touží po nalezení nějakého vyššího smyslu své existence ve svém životě a v tomto světě; ale protože tento smysl sám nedokáže najít, pak se snaží bolest z této ztráty sám před sebou zmírnit a skrýt neustálými cynickými útoky proti všemu, co takovýto smysl slibuje přinést.

  16. K tomu Slačálkově článku: no ano, to je zase přetisk toho, co vyšlo v „Salonu“ Práva. Protentokrát z mého hlediska ale tento Slačálkův článek nepřináší nic mimořádně inspirativního.

    Pravdu má samozřejmě v tom, že jestliže Drulák argumentuje „rozumem“, že je nutno zcela konkrétně určit, o jaký druh a způsob rozumu, rozumného uvažování se má vlastně jednat. Protože i rozum je možno zneužít (například pro podporu xenofobie).

  17. Pane Poláčku, mně v tom článku ale zaujal spíš než blbej Drulák, odkaz na knihu od Latour, Bruno: Down to earth : politics in the new climatic régime (původně Où atterir? Comment s’orienter en politique). Po přečtení (zatím pár stránek) mi to s tím fašizujícím konzervativním socialismem začíná být jasné. Tak doslova to Latour neříká (ale já to tak čtu): „Majitele světa, novodobá aristokracie, finanční kapitál … ať si dosadí kdo chce, co chce, už neví, co roupáma dělat (poté co se zabarikádovala v soukromích územích a přes kamery bude sledovat loupení lůzy v ulicích). Správu svých věcí předala obslužné elitě, nižší politické a hospodářské šlechtě, která už také rezignovala a rovněž se stěhuje sice jenom do gated rezidenčních čtvrtí a opět předává moc a vládu lidu, tj. novodobým Hitlerům typu Trump, Johnson, Orbán, Kaczynski, …Tak nějak to jsem to už někde viděl, asi v kině😊
    Xxx

  18. A noví vládci lidu tu a tam splní nějaké přání lidu: postaví zase pár automobilek v Detroitu, rozšíří těžbu uhlí na Frenštácku (to až ti noví vládci lidu v Čechách), rozšíři železárny a hutě atd. atd., postavíme novou čínskou zeď. To bude hej! Americký sen (způsob života) je nezpochybnitelný ani u nás pánové Bushové a Trumpové😊

  19. Když dojde Ježíš, on už nám nějaký nový velký Filosof smysl života také najde.

  20. Možná je spása právě to, co vám chybí, pane Kosmele. Nebo chcete říct, že vám nechybí vůbec nic?

  21. Ne paní Hájková, musím Vás zklamat, subjektivně mi vůbec nic nechybí, objektivně mi něco přebývá; hodně nepodložených keců, pohádek, tmářství, hraběcích rad, kravin apod. apod. apod.

  22. Takže na diskusní fóra chodíte, abyste se toho přebytku zbavil. Nikoliv proto, abyste tam něco hledal.

  23. Paní Hájková, aby nedošlo k omylu, mně nevadí dobré pohádky, takové ty sadistické o červené Karkulce apod. Ale když slyším, nebo čtu, ty hrozné filosofické, náboženské, ideologické báchorky, vydávající se za vyšší pravdy, tak bych asi mohl i zabíjet😊 😊 😊.

  24. Paní Hájková, na diskusní fóra moc nechodím a když tak jenom pro fór. Občas jsem na DR sledoval, jak Vás tam všechny dusí p. Poláček, jen nevím jestli z toho ma také takovou psinu. Bohužel, teď to tam stoji za … . Tady to zatím vázne, takže se asi brzy budu věnovat Bohulíbější činnosti.

  25. Plně s Vámi souhlasím pane Kosmele……. jeden klasik poznamenával: „člověk musí věřit a jestliže víru nemá, tak nesmí namísto víry dosadit žádnou fórovou atrakci, ale hledat, hledat, osaměle hledat, sám se sebou a svým svědomím.
    K důstojnému lidskému údělu patří bezpodmínečná nutnost pokorné víry v jiný svět, než je ten ve kterém se nacházíme“.

  26. Tak tady bych si troufal odhadovat, že autorem posledního příspěvku je náš dobrý známý pan Petrasek. 😉

    Takže tímto sem pana Petraska vítám; jsem rád že i on k nám nakonec dorazil.

    Nicméně pane Petrasku jedna prosba: sice skutečně v masce pro psaní komentářů stojí: „Zadejte název“; nicméně správně tam má stát „Zadejte jméno“. (Ten program který utváří tyto stránky je v angličtině; a jeho překlady do jazyka českého jsou mnohdy značně svérázné. A já s tím bohužel nemohu nic dělat.)

  27. Všechny dobré zásady už byly napsány. Teď už je zbývá jenom uskutečnit.
    (Blaise Pascal)

  28. Lidé často vědí, co dělají špatně, a přece s tím nejsou schopni přestat. Není to otázka poznání.

  29. Pane Kalousi, Boží Pravda, jak by řekla misionářka Hájková, ten Pascal určitě nebyl žádný plácal a já furt nemohu mít tu hubu zavřenou😊

  30. Paní Hájková, jak Vás, tak pozoruji, tady i na DR, vy na ty fóra také nechodíte nic moc HLEDAT, jak vyčítáte mně , ale spíš hlásat slovo Boží, misionařit, zamořovat a vyprávět báchorky, konkvistařit. ☹ ☹ ☹

  31. „Na diskusní fóra moc nechodím“ – pane Kosmele, troufal bych si s dost velkou jistotou odhadovat, že skutečností je pravý opak. Že na různá fóra chodíte velmi často, a to sice s jediným záměrem a účelem: ventilovat si ataky na všechno a všechny ostatní nesnesitelný přetlak ve Vašem nitru.

    Vaše příspěvky ve fórech mají svým způsobem stejný charakter, jako je to, čemu se v psychologii říká „nutkavé jednání“. Stejně jako například někdo neustále pociťuje nutkání si znovu a znovu donekonečna umývat ruce, aby se – alespoň pro krátkou chvíli – zbavil trýznivého pocitu špíny, tak stejně i Vy pociťujete neustálé nutkání rozlévat špínu všude kolem sebe, abyste ji alespoň trochu dostal ze svého vlastního nitra.

    Ovšem bohužel: tyto akty nutkavého jednání nikdy nevedou k trvalému ulehčení, to platí jak v jednom tak i v druhém případě. Dokud dotyčný jedinec nenajde odvahu přiznat si, že závada je v něm samém, a neodhodlá se s tím něco udělat – pak se bude čím dál tím více utápět v nekonečné spirále nutkavých aktů a následném zjištění jejich bezvýchodnosti.

  32. Pan Kalous: ano, přinejmenším od dob Aristotelovy „Etiky“ je už známa víceméně kompletní škála deformací lidského charakteru – a tedy i toho, jakým způsobem by bylo tyto deformace možno odstranit. Zásadní problém je v tom, že každý tyto deformace vidí vždycky jenom u těch druhých. Takže se vůbec ani nezačne namáhat je odstraňovat tam, kde by to mělo ten největší efekt: totiž u sebe samého.

    Aristoteles sám – v určitém smyslu poněkud rezignovaně – dospěl k závěru, že jedině a pouze zcela důsledná a striktní výchova od nejranějšího mládí může v daném smyslu něčeho pozitivního dosáhnout.

    A stejně tak už Platón konstatoval, že jedině výchova rozhoduje o tom, zda se z dotyčného lidského jedince stane „ochočené zvíře“, anebo ale „divoké zvíře“.

  33. Pane Kalousi, něco jsem si o něm vyguglil a potvrzuje to moje dosavadní zkušenosti a p. Pascal přidal do této mé mozaiky další kamínek. Již jsem se zmiňoval o slovenském faráři Kuffovi, který, dříve zootechnik nebo něco podobného, po pádu z 30 m, dnes buldozérem čistí Slovensko od liberálního hnoje. Paní Hájková a Pane Poláčku my osvětlili obrácení svatého Pavla, epileptické záchvaty, a Pascal takové geniální dítě, jehož výtvorům (vzhledem k nízkému věku P v té době) ani Descartes nevěřil pokládal je za práci jeho otce. A stačí maličkost a dostal se do tábora pí Hájkové: “Roku 1654 se při jedné vyjížďce málem zabil, když se na mostě v Neuilly-sur-Seine splašili koně a jeho kočár zůstal viset na zábradlí; Pascal se zachránil, ale upadl na dva týdny do bezvědomí. Když koncem listopadu 1654 přišel k sobě, měl mystické vidění, z něhož si zapsal: „Oheň. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, ne Bůh filosofů a učenců…“ a věnoval se pak už jen filosofii a náboženství.“
    Paní Hájková, jsou všichni svatí „padli na hlavu“ a z jaké výšky? ☹ ☹

  34. Pane Poláčku, s tou teorii o nevychované zvěří úplně souhlasím. Zrovna nedáno jsem si po druhé přečetl Stendhalův román Červený a černý a byl jsem unešený jak to tam bylo idylické čisté a božské po takové „výchově“ v katolickém semináři. To by se určitě mělo zavést u nás znovu. Halík s Dukou již na tom pracuji. To tady budeme mít „vychované“ zvěři. Už se těším.

  35. Ano, ano pane Poláčku, je to samá špína a hnůj. Musí to ven. Kde je ale Héraklés, pro Boha?

  36. To, co řekl Pascal, znamenalo, že nevěří v Boha filozofů (racionální konstrukci) ale v Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova – v Boha, který otevírá a proměňuje lidská srdce.
    Je to Bůh, pod jehož vlivem je Abram ochoten opustit dosavadní jistoty, vydat se na nové cesty a stát se Abrahamem, praotcem božího lidu.
    Proměna srdce je účinnější než výchova.
    Hříchy a všechno špatné, co bylo spácháno námi i na nás, je zapotřebí předat Ježíšovi. On je schopen nás uzdravit.

  37. Paní Hájková, vy jste mě dorazila ještě víc než pane Skočný. Nezmůžu se než na NO COMMENT. 😊 😊😊

  38. No vidíte. A já to uzdravování zažívám.
    A taky věřím spíš v Krista ukřižovaného než v toho kosmického, o kterém mluvil ten farář.

  39. Diskutující, kolegové, přiznám se k něčemu. Ke kritickému mínění. Koukám, že Vám celkem nevadí lehkovážně až zaneřáďovat prostor, jenž je, dobově charakteristicky, nafukovací, a zdarma k dispozici. Já bych nedovedl takový zřídit, nebo bych se k tomu neodhodlal, proto si vážím, že tu takový, nikoli bez přičinění konkrétního člověka, máme. Možná můžeme jednou pocítit potřebu, aby nás tu někdo četl s plnou vážností… Byl bych už proto pro jeho kultivované a uvážlivé využívání. Mimochodem, mnozí ještě pamatujeme, jak se musel na stroji „datlovat“ dopis, příp. „předatlovávat“, či „rozumně“ krátit, opatřený známkou vhodit do schránky, aby ho v tom lepším případě nějaký redaktor „ořezal“, nejspíš ještě účelově, na třetinu a výsledek abychom pak zhruba týden, nebo dva vyhlíželi v zakupovaném tisku.)

    Abych nemusel pochybovat o vhodném místě, kam toto umisťuji, poznamenám něco k tématu „O co jde“. Každému o něco jiného, samozřejmě, někomu, třeba jen momentálně, třeba pouze o rozptýlení. Proto bych vyzval diskutující, nikoli na souboj, ale k příležitostnému zamyšlení, k odpovědi na následující tři otázky: 1. Co mi vadí na směřování soudobé civilizace? 2. Čeho bych se rád (ve společenském ohledu) dožil(-a)? 3. Jak nejlépe společenských změn dosahovat?

  40. Slíbil jsem panu Horákovi, že přestanu zlobit a přijímám jeho vyzvu k diskutujícím k odpovědi na následující tři otázky: 1. Co mi vadí na směřování soudobé civilizace? 1. Čeho bych se rád (ve společenském ohledu) dožil(-a)? 2. Jak nejlépe společenských změn dosahovat?
    Pane Horáku, bylo by možné trochu upřesnit základní pojmy k Vašemu prvnímu dotazu? Potřeboval bych nejdřív trochu v prostoru a čase ohraničit to co považujete za „soudobou civilizaci“. Nevím si vůbec představit co tím pojmem myslíte, míníte, a proto mi bude hodně dělat problém „zamyslet“ se nad tím, kam to ono směřuje. Nebudu se tajit tím, že mám docela přesnou intuici o vizi budoucnosti, vy ale žádáte zamyšlení se před odpovědi, nevím jestli je to totéž a proto raději nejdřív upřesnění částí prvního dotazu.

  41. Já bych si přála, aby svět zpomalil své šílené tempo, aby v něm ubylo násilí, aby přestala devastace životního prostředí, aby všichni lidé měli práci a naplnili své základní životní potřeby, aby bohaté státy pomáhaly chudým státům od hladu, nemocí a podobných problémů, na které tyto nestačí. Atd. Atd. Aby zkrátka svět byl lidštější.
    Jak toho dosáhnout?
    Asi by měl každý začít se změnami u sebe a u svého nejbližšího okolí a kdo může, měl by udělat víc. Třeba jít do politiky.

  42. Pane Kosmeli, děkuji Vám za pozitivní reakci. Soudobou civilizací mám na mysli víceméně globální společnost, s níž děláme zkušenost v tomto století, ale jejíž kořeny můžeme sledovat nazpátek v čase. Důležitým katalyzátorem změn byl zajisté pád chřadnoucí alternativy ke kapitalistickému zřízení, předehrou možná nástup konzervativního, pravicového diskursu k moci na Západě. Zde není na místě činit zodpovědnými pouze M. Thatcherovou a R. Reagana, aktuálně bychom mohli pomyslet i na pandemii, totiž AIDS. Charakteristická je ovšem dále, kriticky, rostoucí populace, exploatace zdrojů, růst hospodářství a přenos zodpovědnosti na technický pokrok. Převládá apologetika západního systému, jež jde ruku v ruce s jeho klesající výlučností i vzorovostí. Bipolární svět skončil a skončila také schopnost silných států, o mezinárodním společenství ani nemluvě, kontrolovat svět.

    Ale abych neprozradil příliš tím, že bych hned jako první (sám sobě) odpověděl.

  43. Pane Horáku, když už jste to pojal tak široce alespoň ne až tak daleko bohudík. Tak teda až od Železné Lady. Považoval bych za rozumné, než začneme směrovat, zkusit si říct odkud jsme vyšli a kam až jsme se k dnešku dostali. Začal bych svým názorem na to že veškerá deregulace, globalizace, pokrok, růst, plundrování zdrojů nás nedovedlo k blahobytu, zabezpečení, zkratka k ničemu, co se od toho očekávalo a ani rozpad ostrého bipolárního dělení situaci nezlepšil a začalo se tušit, že je něco špatně. Jedním z prvních signálu (podobný výstřelu z Aurory) že se to láme si myslím bylo prohlášení Bushe v Riu v 1992: “Our way of life is not negotiable!”. Pak už to docela nabírá obrátky: Trumpovo vítězství, migrace atd. Elity si začínají uvědomovat, že globus je malý pro globalizaci pro všechny a že v takto devastovaném prostředí je to nebezpečné i pro ně bez ohledu na to, zda se zabarikádují do chráněných území nebo ne, postaví na hranicích zdí nebo ne. Tento podvod, tj. že z globalizace a devastace zeměkoule nahrabali jenom oni /1 %/ a ostatní /99 %/ přišli o všechno, včetně identity je třeba před veřejnosti co nejdéle utajit a k tomu se tvoří popírači globálního oteplování, ničení životního prostředí apod. Elity by to rády změnily (také nechtějí žit v zamořeném světě) ale nechtějí to zaplatit ze svého, z toho, co nahrabali z neuvěřitelně se rozevírajících nůžek za posledních 50 let. Takže si myslím, Pane Horáku, že zrovna jsme v době kdy se to všechno provalí a bude mela.

  44. Západní civilizace, když už jsem si to tak na základě doporučení pana Horáka dovolil pojmenovat, zatím ještě úplně neskončila (jako např. levice), nezkolabovala ale po dříve zmíněném výstřelu z Aurory se začíná značně drolit. A to nejenom od Trumpa. Odchod USA ze světové scény pokračoval i za vlád demokratů (Clintona a Obamy). Prostě si musíme jasně říct, že západní civilizace přišla o hegemona, jimž minimálně od 2SV byly USA. Nechali si jenom dva vazaly Izrael a SA a na zbytek s prominutím serou z vysoka. Hlavní hegemon oznámil, že nechce již být hegemonem. My si sledujeme své zájmy, my na vás kašleme a sry jako ale u nás bez vás nám bude líp. Nenecháme si sahat na americký sen.
    A co zbytek a co hlavně Europa. Brexit a trapné ticho. Totální nepřipravenost. Místo spojence nepřítel? A my si tu tak krásně hráli na falešnou neutralitu ve vztahu střednímu východu, Iránu, Africe k Číně a k čemu ještě? Tento rozpad západní civilizace zastihl EU ve stavu spíš desintegrace než integrace, v podstatě tam kde ji Klausové a jiní popírači vývoje chtěli mít. Bez vojenských, zahraničně politických prostředků s pár druhořadými politiky v Bruselu. Ti hlavní sedí doma. To je nadělení, a pak bojuj s bývalými spojenci když se neumíš postavit ani koronaviru.
    Nemohu se nezmínit o v České kotlině v této době hodně diskutované tajnosti levice, takovém malém pamflet od Jean-Claude Michéa. Zmiňují to, protože si několik snílků myslí, že nás z těchto sraček dostane Levice. Nevím, jestli se s někým shodnu, ale diskutujeme o něčem, co vůbec není tajné, možná trochu tajemné ale co spíš vůbec neexistuje. Levice skončila dřív než dějiny světa a poslední člověk. Světu, teda hlavně tomu našemu, ty naší západní civilizaci vládne jednoznačně kapitál. O tom se asi nebudeme přít, že jo pane Horáku. O tom se např. velmi dobře přesvědčil soudruh Mitterrand když si v devadesátých letech zkusil experimentovat spolu s komunisty a když mu kapitál ukázal kdo tady vládne tak stáhl ocas a zalezl hezky do boudy. A jakoby to nestačilo, tak se o to pokusilo pár dalších nadšenců, Řecko apod a myslím že ještě s horším výsledkem. Nebo snad máme v Čechách levici, když o ni už tolik diskutujeme, KSČM je nezlobte se na mně totálně ultrapravicová nacionální strana a socani nechtějí zůstat pozadu a už se tam blíží. Pan Macháček to na DR vystihl jednou větou „nacionalistický socialismus pro 21. století“, nebo tak nějak to formuloval a libí se mi to. Samozřejmě, tato nacionalistická křeč se nevyhýbá ani jiným, a i mimo nás.

  45. Tady ta časomíra trochu mate, ale po páté už bývám v provozuschopném stavu. O večerech se to říct nedá.

  46. Ještě trochu k tomu, jak jsme se „tam“, „zde“ octli. Pro zjednodušení jsme nevolili, na základě doporučení p. Horáka, příliš vzdálenou minulost. Já osobně bych preferoval začít u lovců mamutů, dle mého problémy začaly až poté (zemědělství, pšenice, nepřirozeně velké společenství atd atd). Ale slíbil jsem, že nebudu zlobit tak se podvolím odsouhlasenému omezení.
    Dostojevského a jiná dogmata typu, „Kdyby nebylo Boha“ jsou odmítnutá (vědecký to bylo vyvráceno také, hezký popsané je to v knize „proč se Dostojevský mýlil). Vše je dovoleno: nastává bezprecedentní deregulace, liberalizace, otevření hranic, odstranění obchodních barier, volný pohyb kapitálu, zboží, služeb, lidí. „Výsledek“ se dostavil. Výsledek jakékoliv činnosti a lidského konání bývá jiný, než se očekává. Použijí příměr egyptologa Bárty o tom, na co kolabují civilizace. já to pochopil v kostce jako kdo s čím zachází tím schází, on to samozřejmě pojímá vědečtěji, komplexněji atd atd jak se na renomovaného odborníka patří a sluší. I pozorní burziáni, milující lehké děvy těžké víno, vždy bystří u „velmi dobrých“ zpráv. Špatné je nezajímají to bude hej. Ale jako náhlé se začne na titulních stranách ikon typu Times objevovat něco hodně pozitivního, rychle zbystří a uzavírají dlouhé pozice a začínají shortovat. Zajímavé že k těm kolapsům, nebo i menším výkyvům dochází v době, kdy je to jakoby na vrcholu, kdy je jakoby nejlíp, kdy nám všichni říkají, vždyť nikdy jste se tak dobře neměli a stěžujete si. Bude líp. A tak nějak si myslím, že to se dnes se západní civilizaci děje. Chvílí ještě zůstanu u Bárty, skoro bych s ním souhlasil že dnes lidstvo disponuje znalostmi, zkušenostmi, možnostmi, technologiemi atd jenž by mohly, umožnily predikci (v tomto bodě teda můj souhlas je menší) a provést korekci dráhy TGV. Zdá se to nerealistické zastavit rychle rozjetý vlak, natož ho obrátit, ale přitom prakticky je to zcela jednoduchý úkon. Lokomotiva přestane na chvílí táhnout a začne tlačit.
    Ještě bych se tady přece jen zastavil u toho, tolik diskutovaného Michéa, po přečtení toho pamfletu jsem nabyl dojmu že k jeho obrácení se v tomto případe nebylo osvícení ale zatemnění: odstěhuje se na vesnici a zjišťuje že „oni“ mu a těm vesničanům nezajišťují vysokorychlostní internet, dopravní obslužnost, TGV, lékařskou dostupnost na úrovní špičkových odborníků, chirurgů apod. No hrůza ta (ne)kulturní liberalizace. Viník, a i řešení nasnadě.
    Party is over. Po velkém mejdanu je probrání se z kocoviny delší a bolestivé. Party is over. Kolapsy nebo korekce civilizaci jsou způsobené tím co je vyneslo nahoru. Léčba ale nebude opakem toho co způsobilo nemoc, na tom se někteří shoduji. Nebo budeme přeregulovávat, deliberalizovat, rozbíjet počítače, ničit pokrok, obnovovat hranice, stavět čínské zdí. To, co jsme natropili globálně, budeme řešit lokálně na vlastním písečku. Je to tak jednoduché? „Zdá“ že pro voliče Trumpa, Johnsona, Zemana, Orbána ano. Ale po snu přichází probuzení a někdy s rukou ponořenou v nočníku.
    Jak tedy z toho ven. Bude třeba změna. Celá historie lidstva, i poté co teda ty dějiny již skončily, to potvrzuje. Volby, jak jsem se poradil, teda ne s p. Hejtmanem jako Švejk ale p. Poláčkem, to nevyřeší. Poté co jsme oprášili výrok jeho soukmenovce, že kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zrušili. „Zdálo“ se že je i shoda na tom, kdo jsou „oni“, takže otázku považuji za obecně přijatou a tudy tedy cesta nepovede.
    Jaký bude další vývoj? Dojde to elitám, nahrabaly dost, o Reaganovi se také říkalo že bude dobrým prezidentem protože už je bohatý a nemusí již krást no vida a podařilo se mu s Gorbačevem porazit druhý protipól.
    Předpovědí odborníku (punditů) jsou vesměs nesmysly se skoro nulovou pravděpodobnosti co se tyká předpovědi budoucnost, Delfy jsou zavřené a laici jsou na tom trochu líp ale také nic moc. Takže z této strany asi moc velká pšenka, co se tyká hodnověrné předpovědí, Pane Horáku, nepokvete, mnoho bych v této oblasti nečekal.
    V závěru bych se Vás, pane Horáku, promiňte mi to, slíbil jsem, že už nebudu zlobit, omlouvám se za moji naivitu, ještě zeptat na Vaší motivací k těm dotazům, a to zrovna na těchto stránkách, tady a v této době. Vede Vás k tomu důvěra, že tady najdete hluboké myšlenky a opravdové „pravdy“ o budoucím směřování, o tom, jak to doopravdy bude? Jste také tak naivní jako já, nebo si tropíte žerty, nebo je Vám líto p. Poláčka že to tady vázne, nebo se Vám nelíbilo má žumpová ventilace. Já ty „svoje“ dotazy také myslím „upřímně“😊

  47. Pane Kosmeli, používám(e) při skloňování Vašeho jména vůbec správného vzoru? Ale to jen tak en passant. Přejdu k vyžádaným odpovědím. Nevím, příliš rozjívená chasa (i klasa) mě zneklidňuje, zdá se mi, že je škoda plýtvat energií (platí generálně!), jakkoli chápu, že zlehčit občas mudrování je naprosto legitimní. Nechtěl jsem zůstat u argumentu „zachovejte pokoj“ bez toho, abych nabídl synchronizační impuls. Ano, věřím, že v zásadě i od (zdejší) diskuse můžeme vstávat posíleni co do znalostí, pochopení, souznící a s kapkou naděje. Stejné můžeme připravovat i jiným, třeba neznámým. Na mých (špatně očíslovaných) otázkách až tak nesejde. Dvě z nich se týkají budoucnosti, neboť si myslím, že je důležité sdělit, po čem vlastně toužíme.

    Celkem souhlasím s tou myšlenkou o lovcích mamutů. Ruddimanovu knihu Pluhy, nemoci a ropa jsme četli možná oba.

    Ještě k té levici: Nenechme se plést, co není, může být. Nejinak než třeba povodeň, ačkoli, ba protože, je takové sucho. Ostatně nepřehlédněme skromný triumf, k němuž se levice nehlásí, opatření proti šíření koronaviru. Veřejný zájem zvítězil, a to na celé čáře. Díky opatrnictví, jež je na vzestupu. Dalo by se jím vysvětlit např. i uvedené stahování se USA… Zvláště silné je ovšem v zemích dost ateistických. Podstatné ovšem je, že i nám by se mohly ohledy na veřejný zájem zase začít snadno zajídat. Přesto bychom však asi neměli přispět k tomu, aby se návrat k starému normálu jevil ve všech ohledech jako ideál, či dokonce jako jen začátek svobody podnikat, co se komu zadaří.

  48. Zdá se, že – po poněkud váhavém začátku – se zdejší diskuse přece jenom rozjely plným tempem. (Skoro bych mohl začít mít pocit, že má vlastní přítomnost tu vlastně už vůbec není nijak potřebná. 😉 )

    Ale budiž; v každém případě výzva pana Horáka vyžaduje seriózní odpověď.

    Tedy k prvnímu bodu: co by vlastně mělo být tak špatným na soudobé civilizaci.

    Já jsem svého času – nedlouho poté co jsem se připojil ke komunitě kolem Deníku Referendum – tam položil otázku, co její členové vlastně pokládají za špatného na kapitalismu. Zajímavé bylo: v tomto vyhraněně levicovém prostředí se našli snad jenom tři, kteří se pokusili na tuto otázku dát svou odpověď. Paní Hájková, pan Karen, a pak ještě jeden (možná pan Horák?), nanejvýš dva. Z tohoto chabého výtěžku by se vlastně mohl učinit jediný závěr: že většina příslušníků levice sice tak nějak pořád nadává na kapitalismus – ale že vlastně vůbec pořádně nevědí proč.

    Pokud si ještě dobře vzpomenu na svou tehdejší odpověď, tak jsem napsal něco v tom smyslu, že na současném kapitalismu mi ani tak nevadí to, co na něm neustále – jako jeho hlavní hřích – kritizuje tradiční levice: totiž v něm panující sociální rozdíly. Za prvé: sociální stratifikace patří k samotné podstatě kapitalismu; on tady alespoň přinejmenším nic neskrývá respektive nepředstírá. (A za druhé – nedá se nic dělat, ale i když si to ortodoxní levice nechce přiznat, z ryze sociálního hlediska je současný kapitalismus pořád mnohem méně nesnesitelný nežli kdykoli předtím.) Ale že v kapitalismu mi daleko více vadí – a to až k nesnesení – ta obrovská míra manipulace nad člověkem. Tedy to, že naprostá většina populace se (a to bez jakéhokoli zřetelného odporu) nechala polapit do pasti bezduchého konzumu – jak čistě materiálního, tak ale i stejně bezduchých radovánek všeho druhu. A – stejně bezduchým se pak stal celý společenský život; naprosto přesně podle Marxovy základní téze o tom, že „materiální základna“ konec konců pohltí, formuje i „společenskou nadstavbu“.

    To celé ostatně velice úzce souvisí s tou „špatnou nekonečností“, o které byla řeč v paralelních diskusích o Komenském. Nejen kapitalismus v užším slova smyslu, ale právě tato novodobá průmyslová společnost jako taková neustále produkuje tuto „špatnou nekonečnost“, neustálé mechanické, bezduché opakování stále téhož. Konstitutivním znakem člověka je podle Marxe jeho volná kreativní činnost; ale v průmyslové civilizaci se tato kreativita, tato fantazie může uplatnit víceméně jenom na tom nejnižším, nejprimitivnějším stupni, totiž jako kreativita ryze materiální produkce. Zatímco všechny vyšší, toho jména opravdu hodné formy kreativity jsou zatlačeny do pozadí, jako nějaké „zbytkové statky“.

    ——————————————–

    K otázce druhé: čeho bych se rád – ve společenském ohledu – dožil? Tato otázka je prakticky zodpovězena už s onou první. Nepočítám už s tím, že bych se sám ještě dožil zásadní proměny stávajícího dominantního společenského typu, tedy kapitalismu i s jeho partajní demokracií. Ale – naprosto by postačilo, kdyby se něco probudilo. Kdyby se podařilo zrodit nějaké myšlenkové hnutí (a pnutí) za změnu, v měřítku větším nežli několik málo jednotlivců. Kde by bylo přece jenom možno získat alespoň určitou naději do budoucna; dostat se ze současné ubíjející stagnace.

    —————————————–

    K otázce třetí (jak nejlépe dosáhnout žádoucích změn): ta je zase vlastně zodpovězena už s otázkou druhou. Ano, v tuto chvíli není reálný výhled na zásadní změny; ale na straně druhé zase není důvodu propadat naprosté rezignaci. Změny někdy nastávají naprosto nečekaně. Svého času si například Lenin v emigraci ve Švýcarsku poznamenal, že oni sami už nemají vyhlídku na to, aby se dožili nějaké změny v Rusku; že to je záležitostí až příštích generací. No – a o dva týdny později v Rusku propukla revoluce. A obdobně s Francouzskou revolucí: kdy by si taktéž ještě dva týdny předtím dokázal představit, že dojde k tak obrovskému revolučnímu výbuchu?… Leží to už v podstatě revolucí, že propukají náhle a nečekaně. A až ex post pak historikové zjistí, že už dlouho předtím vskrytu, v jakémsi podhoubí narůstalo napětí, krizové momenty, které pak v jistém okamžiku překročily kritickou mez, a kotel vybuchl.

    Jistě, opakuji ještě jednou: je krajně málo pravděpodobné, že by k takovémuto výbuchu mělo dojít v současné době. Ale na straně druhé se jeví stejně tak naprosto jistým: ty krizové momenty tu jsou. A přinejmenším některé z nich současný společenský typus nemůže odstranit, protože k tomu vůbec nemá prostředky. V tuto chvíli se tedy jedná o to, dokázat tyto krizové momenty pojmenovat, uchopit, zkoncentrovat do jednoho společného proudu. A za druhé: hledat reálnou alternativu k současné dominantní společensko-ekonomické formaci pozdního kapitalismu. To je to jediné, co je v tuto chvíli možno smysluplně dělat; ale zároveň je to přesně to, co je bezpodmínečně nutno udělat.

  49. P.S. Pane Horáku, to chybné očíslování Vašich otázek jsem si dovolil ve Vašem textu korigovat. – Já jsem zrovna včera do systému nahrál jeden plug-in, který by i ostatním uživatelům (nejen administrátorovi) umožňoval dodatečně korigovat jejich texty. Ale nezdá se v tuto chvíli, že by to fungovalo. Tedy – já to vlastně vůbec nevím, jestli to funguje; dejte mi proto prosím vy ostatní vědět, jestli když napíšete nějaký text, jestli se vám tam pak u něj objeví možnost její úpravy. – Nahoře, vedle data. (Funguje to ovšem jenom určitou omezenou dobu, snad 10 minut. Nevím jestli bych to pak mohl ještě nějak upravit, aby to bylo možné delší dobu.)

  50. Pane Poláčku, děkuji za odpovědi. Jsou svým obsahem mému mínění
    mimořádně blízké. Takže budu moci, snad večer, přikročit rovnou již k detailnějšímu jeho ozřejmení a ilustraci na několika konkrétních příkladech.

  51. DISKUSNÍ STYL

    K poznámce – či spíše výtce – pana Horáka: ano, toto diskusní médium je samozřejmě myšleno jako seriózní platforma pro výměnu a vzájemnou konfrontaci myšlenek a názorů k důležitým tématům a problémům současné společnosti. A bylo by samozřejmě přáním většiny z nás, aby tyto diskuse i svou formou odpovídaly tomuto účelu.

    Na straně druhé – ono vždycky číhá nebezpečí uzavření se v umělé bublině malé skupinky účastníků sdílejících víceméně stejné názory (ne-li už obsahové, tak alespoň stylové). To znamená: ono je svým způsobem vždy dobré a pozitivní mít v takovéto názorové komunitě nějaký rušivý element. Nějakého radikálního skeptika, který zpochybní všechno a všechny. Protože jedině takovýto radikální skepticismus nutí k tomu promýšlet své vlastní pozice skutečně až do posledního zákoutí; argumentačně podložit i ty téze a náhledy, které zdánlivě – z vlastního pohledu – nijakého odůvodnění nepotřebují, protože se prý rozumějí samy sebou.

    Ostatně, nedělejme si žádné iluze: například i v tom houfci který doprovázel Ježíše Nazaretského na jeho misijním putování byl dozajista ne jenom jeden, ale daleko spíše celá řada takovýmto způsobem negativisticky založených jedinců. Na toto bloudění s Ježíšem se sotva vydávali příslušníci usedlé střední vrstvy; zde byli v prvé řadě vyděděnci, kteří do této usedlé společnosti nepatřili, kdo do ní nedokázali zapadnout, kdo ji odmítali a zavrhovali. Stejně jako ji negoval sám Ježíš; kteří ale na rozdíl od něj svůj odpor k této maloměšťácké, ustrnulé, zbahnělé společnosti nedokázali přetavit v akt pozitivní transcendence, nýbrž se pouze donekonečna utápěli ve svém čirém negativismu. A kdo je negativistický svým životním obsahem a postojem, ten bývá pravidelně stejně tak negativistický i formou svého projevu. A dozajista i sám Ježíš musel znovu a znovu vést boje s těmito destruktivními elementy, musel znovu a znovu krotit jejich divokost, jejich neschopnost – či neochotu – disciplinovat svůj pocit zmaru pro pozitivní účast na probojování vyšší ideje. Tato Ježíšova komunita, to v žádném případě nebyl onen zástup oddaných obdivovatelů, s pocitem nábožného vytržení sledující a obdivující svého Mistra, jak ho podávají evangelia a hollywoodské eposy; byl to asi daleko spíše dosti divoký houfec, směsice lumpenproletariátu, náboženských blouznivců, psychicky nevyrovnaných jedinců, společensky vykořeněných osob hledajících spásu a útěchu ve společném stádečku, majícím svého pastevce. A mezi tím vším jenom několik málo takových, kteří měli opravdu poněkud hlubší pochopení pro novou ideu, s kterou přichází jejich Mistr.

    Takže se zase jednou ukazuje, jak velkou pravdu měl starý myslitel Hérakleitos s tím, že všechno dobré a velké vzniká z boje; z neustálého zápasu s odporem, se vzpouzením se sil, které samy nemají schopnost včlenit se do jednoty a harmonie vyššího řádu. Bylo tomu tak vždycky; a sotva se na tom příliš změní v časech budoucích.

  52. Pan Horák: tak dobře, budeme se těšit na Vaše názory ohledně daných témat. – Už jsem si skoro začínal myslet, že jste ty otázky pouze položil, ale že odpovědi přenecháte jenom ostatním.

  53. Pane Poláčku, stále mi dlužíte nějakou tu Velkou filosofickou pravdu od Ezopa a vy tady pořád taháte toho Ježíše. Co je na něm tak smysluplného, kromě toho že za sebou táhl stádo ovcí?

  54. JAKÁ JE „VELKÁ PRAVDA“?

    Pane Kosmele, to opravdu veliké na Ježíšovi je právě to, že se to nikdy nedá slovy vyjádřit. 😉

    Jakmile se budete chtít to uchopit ve smyslu nějaké jasné, jednoznačné „definice“ – pak se okamžitě a provždy minete s tím, co za tím stojí.

    Já v těchto případech vždy znovu a znovu cituji Starého mistra Lao-c‘: „Jakmile jsi to nazval, ztratil jsi to!“

    To opravdu Velké – to se nedá nijak nazvat. A tohle ostatně věděl už Platón – tedy filozof, který se všechny věci, všechny velké pravdy snažil uchopit pomocí filozofických pojmů; i tento Platón věděl, že ty úplně nejvyšší pravdy jsou nakonec lidskou myslí, pojmy lidské řeči a lidského myšlení neuchopitelné.

    Paní Hájková by Vám řekla, že tu Velkou Ježíšovu pravdu můžete pochopit jenom srdcem; pokud by se Vám to zdálo až příliš emocionální, pak to zkusím vyjádřit poněkud střízlivěji: jsou věci, kterým je pouze možno se blížit. Tím, že je sledujeme, že se jich dotýkáme ze všech jejich stran. Toto „dotýkání se“ je něco bytostně jiného, nežli svírat to do korzetů slov. Ne že by ta slova, ty – precizní – pojmy neměly svůj poznávací smysl, svou hodnotu. Ale tomu nejvlastnějšímu jádru se nikdy nepřiblížíte jenom slovy, jenom logickými pojmy. Buďto budete ochoten to té věci vstoupit sám, osobně; pak můžete mít určitou šanci z ní něco pochopit. Ale pokud ji budete chtít sevřít do nějaké verbální, pojmové „definice“ – jak řekl Starý mistr, v tom okamžiku ji ztratíte.

  55. Pane Poláčku, já spíš, než toho Vašeho mistra uznávám Díogenése, který toho vašeho chodil škádlit. Já to beru tak, že 70 % obyvatel této planety vždy potáhnou za nějakým tím beranem. Spíš mě zaráží že se na to nechcete podívat objektivně, vědecky, nebo tak nějak. Myslím tím mechanismy jak takové „víry“ v báchorky vznikají, proč se nedají vyvrátit fakty a argumenty apd. Vy se opravdu točíte, stejně jako Ti „Vaši“ velikáni, Komenského nevyjímaje, v bludném kruhu a furt a furt melete to svoje transcendečno, tu svou zafyziku, a další nesmysly. Chtěl jsem Vás odkázat na jednu publikaci, měl jsem ji v el. Podobě ale jak stále měním kompy, tak mi někde vypadla. Vy jste ale sečtělý a určitě jste to zaregistroval. V USA vznikla taková nějaká skupina, předpovídající ohromné záplavy, a vůdkyně tohoto klanu, předpověděla, teda bylo ji „někým“ shora sděleno že „vyvolení“ budou evakuovaní na jinou planetu. Když se to dostalo na veřejnost, podařilo se jedné vědecké institucí infiltrovat tyto blázny a zdokumentovat vznik, vývoj této víry. Ale hlavně pak v té práci bylo zdůvodněno proč se ty víry nedají vyvrátit. Tato bláznivá skupina si to samozřejmě ztížila oproti židům a křesťanům o to že tu svou „prophecy“ stanovili na přesné datum, ne až na soudní den, tedy neurčito jako ty dvě zmiňované. Zajímavé bylo i to že těch „přesných datumů“ uskutečnění odletu na jinou planetu bylo mnoho a pokaždé když to nevyšlo, docházelo paradoxně k prohlubování víry v tu samou báchorku, ale samozřejmě zdůvodněné nově shora sdělenou a vysvětlenou situaci proč došlo k odkladu. Dokonce ti, kteří byli z počátku trochu vlažnější a skeptičtější se se zvyšujícím počtem nezdaru stávali přesvědčivějšími věřícími. Tak nějak to bylo s Ježíšem, ale ty blázny v té době neměl kdo z nějaké „vědecké“ instituce infiltrovat.

  56. Evě Hájkové:
    „Jak toho dosáhnout? Asi by měl každý začít se změnami u sebe a u svého nejbližšího okolí a kdo může, měl by udělat víc.“

    Nepřekvapivě s Vámi nesouhlasím. Sám ještě nikdo nic nedokázal.

    Jak praví text známé balady Alfreda Hayese o Joe Hillovi zhudebněné Earlem Robinsonem (kterou od r. 1936, kdy byla napsána, zpíval kdekdo ze známých folkařů, třeba Paul Robeson nebo Joan Baëz):
    „What they can never kill
    Went on to organize“

  57. Josefu Poláčkovi:
    „Svého času si například Lenin v emigraci ve Švýcarsku poznamenal, že oni sami už nemají vyhlídku na to, aby se dožili nějaké změny v Rusku; že to je záležitostí až příštích generací. No – a o dva týdny později v Rusku propukla revoluce.“

    Nebo jako to napsal Marek Beneš v Britských listech: V únoru 1917 nosili Kerenského na ramenou, v červnu ho už všichni nenáviděli a v říjnu přišla ta další, Leninova revoluce.

  58. Doba vždy staví před lidstvo jen ty úkoly, na jejichž řešení už je připraveno. A osobnosti schopné postavit se do čela toho řešení se najdou také vždy.

  59. Chyba. Mělo být „… do čela toho řešení…“

    Omlouvám se.

  60. V pořádku, pane Kalousi, už jsem to opravil. – Zdá se že to že by si každý mohl dodatečně korigovat svůj komentář nefunguje. Pokusím se na to ještě jednou podívat, jestli se mi podaří najít nějaké řešení.

  61. „Sám ještě nikdo nic nedokázal“ – pane Kalousi, tady je asi nutno rozlišovat mezi dvojím významem obratu „já sám“. Jestli tím máme na mysli „já samojediný“, anebo ale „já ze sebe samého“. Paní Hájková by asi taky netvrdila, že člověk může velkých změn (a to i v sobě samém) dosáhnout v naprosté izolaci od všech ostatních; ale ona chce poukázat na to, že dokud každý jedinec v sobě samém nesebere ochotu a odhodlání se změnit, pak všechny změny ve vnějším světě budou nakonec k ničemu. Změnily by se jenom kulisy, ale se starým obsahem.

  62. Doba, její úkoly a úloha osobnosti: no ano, pane Kalousi, v zásadě máte dozajista pravdu. Tedy že když se vytvoří určitá dějinná situace respektive dynamika, že se vždycky najdou takoví, kdo se postaví do čela této dynamiky.

    Na straně druhé: zkusme si představit, že by se nikdy nenarodil Karel Marx. Anebo že by poslechl svého otce, a věnoval se čistě jenom profesi advokáta.

    Na jedné straně sama dějinná situace (a její úkoly) by byla samozřejmě ta samá: na jedné straně drastická sociální bída, a za straně druhé postupně se uvědomující a organizující proletariát. A našlo se samozřejmě dost osobností, které se do čela tohoto proletariátu byly ochotné a schopné postavit. Ovšem – leccos hovoří pro to, že kdyby se do tohoto procesu nezamíchal samotný Marx, tak že by další průběh dějin byl podstatně jiný. Dělnické hnutí by oscilovalo mezi anarchismem a reformismem, ale sotva by vznikl promyšlený program komplexní sociální revoluce. V důsledku toho by pak jistý Vladimír Uljanov neměl po ruce žádný teoretický aparát, s jehož pomocí by mohl organizovat bolševickou revoluci v Rusku. Sice by se nejspíš také pokusil o radikalizaci (a radikální socializaci) buržoazní ruské revoluce – ale jak řečeno neměl by k tomu vůbec k dispozici příslušný teoretický aparát. A neměl by k dispozici bolševickou partaj, která se mohla vytvořit právě jenom s tímto teoretickým aparátem (a programem) v zádech.

    Takže všechno hovoří pro to, že sice dějinné situace si samy „přivolávají“ své osobnosti; ale na straně druhé jsou to stejně tak (velké) osobnosti, které samy vytvářejí příslušné dějinné situace.

  63. Zkusím ještě také zodpovědět otázky p. Horáka. 1a: Nejvíce mi asi vadí/bojím se/ neschopnost (nechuť, nezájem?) pozorně-pravdivě naslouchat. Kde nefunguje tato modalita zpětných vazeb, musí přicházet zákonitě jiné, citelněji materiální. Je ale jasné že na současném stupni složitosti/chaotičnosti lidských společenstev jsou podmínky pro naslouchání objektivně stále nesnadnější. V těch předzemědělských to lidem mohlo jít lépe a byla k tomu i silná motivace, ale vracet se není kam (snad). 1b: Myslím že jsem v životě udělal takovou zvláštní varovnou zkušenost s přáními. Co kdyby to platilo i o přáních sdílených lidskými společenstvy;-) Takže jen: rád bych se, spolu s Vámi, dožil i příjemných, pokud je to ještě možné, překvapení. 2. Jak se dožít překvapení společně: Jde ještě neprchat vpřed ke stavbě virtuální Babylónské věže? Kde pozorné naslouchání a sebeporozumění nám zprostředkuje sw naprogramovaný ke strojovému učení … ale budeme mu rozumět?(Snídaně na konci vesmíru:-)) Nebo jde ještě pokusit se o důvěryhodně solidární sdílení každodenního boje o základní bezpečí a (férově tržní)přijetí práce/tvořivosti/her druhých? Museli bychom se ale pro reálné žití takového sdílení „vrátit“až k těm „tlupám“? Určitě prosím ne k uzavřeným!! Nebo by stačily vysoké zdravotní a sociální daně, široká mezistátní dohoda na jejich minimální % výši a vysoká její vymahatelnost?(lepší než u dohod odzbrojovacích, klimatických…:-( ) Nebo bude nakonec stačit zdanění práce robotů?;-) (což by ale bylo vykořisťování jejich programátorů:-)).

  64. MECHANISMUS VÍRY

    Pane Kosmele, opravdu tomu není tak, že by mě mechanismus vzniku víry nijak nezajímal. – Naopak, o tento (skutečně tajuplný) mechanismus se zajímám neustále, znovu a znovu. Ale jedná se o to: tímto mechanismem (i kdybychom ho skutečně dopodrobna poznali) můžeme sice vysvětlit mnohé – ale právě to podstatné nám unikne. To je přesně to o čem jsem Vám už psal: my nikdy nemůžeme nějaký fenomén adekvátně uchopit, pochopit, vysvětlit prostředky patřící do n i ž š í úrovně komplexity.

    Já už jsem dříve několikrát uváděl příklad se slavným americkým houslistou Isaacem Sternem, který svého času přijel do komunistické Číny. A jakási ideologicky uvědomělá čínská soudružka ho začala přesvědčovat, že Beethovenovu hudbu je nutno charakterizovat tak, že on byl „hudebníkem z doby končícího feudalismu a počínajícího kapitalismu“. Isaac Stern byl až extrémně milý a zdvořilý člověk, malou poznámkou tuto ideologickou šílenost zahrál do autu. Ale ta uvědomělá čínská soudružka se pak chvíli přece jenom zdála být trochu zaražená; jako by přece jenom na chvilku začala přemýšlet o tom, do jaké míry je možno tajemství hudby vysvětlit ekonomicko-sociálním rámcem doby jejího vzniku.

    Takhle: jak řečeno ne že by ten „mechanismus vzniku“ toho či onoho náboženství neměl vůbec žádnou poznávací hodnotu. Například intenzitu Ježíšova záporného postoje k usedlé a pasivní většině jeho soukmenovců je možno do nemalé míry vysvětlit reálnými okolnostmi jeho osobního života, kdy on – v důsledku svého nejistého původu – byl v této společnosti vždy páriou. Jak ho odmítla přijmout židovská společnost, tak stejně tak odmítl on ji, její zavedený způsob existence. A podobně třeba u Siddharty Gautámy-Buddhy by bylo asi plným právem možno tušit stav těžkých a trvalých psychických depresí za jeho apodiktickým tvrzením, že „život není ničím jiným nežli zdrojem utrpení“.

    To všechno je tedy dozajista zajímavé vědět, z hlediska čistého poznání; ale ani jedním, ani druhým se ještě zdaleka nedokážeme vnořit do samotného duchovního obsahu, které světu přinesli Buddha a Ježíš. Hudbu opravdu není možno převádět na ekonomiku; ani spirituální obsahy na psychologii.

  65. Ostatně, pane Kosmele (a vlastně totéž platí i pro pana Kalouse, ten je stejně takový racionalistický skeptik): zrovna dneska jsem u Exupéryho narazil na jednu pasáž v jeho úvahách, která je přesně o tom. Tedy o tom, co všechno se naprosto a nenávratně ztrácí, když se racionalistická mysl začne pokoušet věci neviditelné, věci duchovní uchopovat prostřednictvím svého skepticky racionalistického pojmového aparátu. Exupéry to nenazývá skepsí respektive sarkasmem, nýbrž ironií; ale jedná se o totéž. – Jestli se mi podaří dvě stránky jeho textů graficky propojit v jeden souvislý celek, přetisknu sem příslušnou pasáž z jeho knihy ještě dnes.

  66. JAK DOSÁHNOUT VELKÉ PRAVDY?

    A ještě něco bych ale připojil, odpověděl na skeptickou otázku pana Kosmela, jakým způsobem je možno se dobírat „Velkých pravd“.

    Já už jsem napsal, že to v každém případě není možné tak, že se takovouto „Velkou pravdu“ budeme snažit nějak definovat, uchopit do jasných a precizních pojmů. Živou skutečnost nikdy není možno uzavřít do přihrádek, aniž bychom ji tím neumrtvili.

    Ale tu cestu k „velkým pravdám“ je možno si představit trochu podobně jako ten způsob, jakým svůj cíl hledá japonský mistr umění lukostřelby.

    Toto tradiční japonské umění lukostřelby je totiž něco zcela jiného, nežli obyčejná běžná lukostřelba. V nejkratším smyslu je možno říci: nemíří se tady, cíl se nehledá samotným okem; nýbrž vnitřním nazíráním. Splynutím. Tato tradiční japonská lukostřelba je nesrovnatelně více, nežli pouhým vypuštěním šípu. Je to komplexní, propracovaný obřad, kdy se střelec napřed plně ponoří do sebe samého, do svého vlastního nitra. Toto nitro plně uklidní, najde svou vnitřní harmonii. A teprve poté, co plně splynul sám se sebou, začne stejně tak hledat naprosté splynutí se svým cílem, a s celým prostředím stojícím mezi jimi oběma. A teprve když dosáhl dokonalého splynutí a dokonalého poznání – teprve posledním, svým způsobem vlastně až nepodstatným aktem se stane samotné vystřelení šípu na cíl.

    A stejně tak například Ježíš: na něm není ani zdaleka natolik výjimečným to, co říkal, obsahy jeho mravních výzev a kázání. Už jsem několikrát zmínil, že naprostou většinu jeho mravních postulátů a přikázání vyslovili už jiní velcí duchové před ním. Ale to co je na něm naprosto jedinečné je z p ů s o b, kterým on oslovuje člověka. Kterým on zasahuje svůj cíl. Ty jeho obrazy, ty příměry kterými svým posluchačům ukazuje nezbytnost toho či onoho jednání – ty jsou samy o sobě naprosto prosté, takže jim může porozumět i každý venkovan bez jakéhokoli vzdělání. Ale – pokud se do těchto jeho obrazů a příměrů ponoříme jenom trochu hlouběji, zjistíme že je zde něco mnohem více. Něco, co dalece překračuje jenom tyto o sobě profánní výjevy a příběhy. Je tu něco, co se žádným způsobem nedá vyjádřit slovy; ale co tu prostě je. Je to tu přítomno; a přítomno je to proto, že Ježíš Nazaretský dokázal mnohem více „splynout“ se světem a s jeho skrytými pravdami, nežli ostatní. A právě proto dokázal svými šípy tak přesně a hluboce trefovat svůj cíl.

  67. UMĚNÍ NASLOUCHAT

    Pan Nushart se tedy ze všeho nejvíce obává zániku, odumření schopnosti vzájemného naslouchání. Naslouchání pozorného, naslouchání pravdivého. A mizení této schopnosti naslouchání uvádí do kauzální souvislosti s komplexností, respektive přímo chaotičností současného světa. Na rozdíl od dřívějších, přirozených společenství, kdy kontakty mezi jednotlivými lidmi byly ovšem mnohem bezprostřednější, osobnější.

    Napřed jedna vzpomínka: když jsem svého času začínal své studium na německé univerzitě, jeden – levicově orientovaný – student komentoval obvyklý „kulatý stůl“ s politiky po jakýchsi proběhnuvších volbách, že „die Politiker reden eigentlich gar nicht mehr miteinander; sondern sie reden nur noch aneinander vorbei!“ Čili že politici ve skutečnosti už vůbec nemluví spolu navzájem, nenaslouchají si navzájem; nýbrž jejich řeči se zcela míjejí, každý z nich reprodukuje pouze mechanicky a lineárně svůj partajní program; ale tyto jednotlivé linie se neprotínají, nesetkávají. Tito politici jsou sice bezprostředně ve společném prostoru; ale přitom jsou si nekonečné vzdáleni, nic je nespojuje, a ten druhý i s jeho názory je vlastně vůbec nezajímá.

    Ale to co platí ve sféře politické, to samé platí i ve světě samotné materiální produkce, ekonomické činnosti společnosti: obchodník či výrobce se sice ovšem nějakým způsobem domluví se svým komerčním partnerem na konkrétních modalitách jejich vzájemného obchodu; ale oni spolu nehovoří jako člověk s člověkem, nýbrž jako reprezentant jednoho komerčního zájmu s reprezentantem jiného komerčního zájmu. Ekonomický či finanční profit, to je to jediné co je navzájem spojuje; ale jinak jsou si navzájem zcela lhostejní, a není nejen sebemenší důvod, ale vůbec ani žádná reálná základna pro to, aby si nějak navzájem naslouchali – navíc pravdivě! – mimo tento ryze komerční zájem.

    A samotní lidé? V jejich vlastních osobních životech?… – Samozřejmě, určitá míra přirozených mezilidských styků, kontaktů, hovorů (a tedy i vzájemného naslouchání) je tu dána vždycky. Ale nám se tu jedná právě o to, jestli je zde přítomno i ještě něco více, nad tuto zcela základní, nezrušitelnou míru přirozených interpersonálních kontaktů. Toto „něco více“ můžeme spolu s panem Petraskem objektivně-neutrálně nazvat „společenským paradigmatem“; můžeme ho ovšem také nazvat „přítomností ideje“. Jedná se o to, zda je v životě společnosti přítomné něco, co přesahuje jak onen čistě profánní komerční zájem, tak i úzké zájmy politické a ideologické, tak ale i dosah sice přirozených, nicméně taktéž víceméně profánních interpersonálních kontaktů. Je to právě přítomnost či nepřítomnost tohoto „něčeho navíc“, která bude rozhodovat o tom, zda lidé budou ochotni si navzájem naslouchat pozorně, a – snad – dokonce i v pravdě.

    ——————————–

    A dokud zde takovéto pozitivní společenské paradigma, takovouto vyšší ideu přítomny nemáme – pak nezbývá nic jiného, nežli to, čeho není možno dosáhnout v měřítku celospolečenském, pokusit se vytvořit alespoň v měřítku malém. Tedy tak, že se – zde a na tomto místě – budeme alespoň v rámci svých možností opravdu snažit naslouchat jeden druhému. A ne jako ti (němečtí) politikové: aneinander vorbei, každý zcela mimo toho druhého.

  68. Pane Poláčku, vůbec jste mě nezklamal, samozřejmě Vás ještě neřadím k „slaboduchým“ návštěvníkům tohoto portálu. Nejsem si jist, zda to mohu prohlásit o všech. Ale zase a stále jako vždy si moje argumenty a fakty svoji demagogickou metodikou překroutíte k obrazu svému a tomu bláznivému Ježíši. Od Exupéryho jsem četl jenom Malého prince asi 10 x, dejte tip na další titul.
    Asi to najednou nestihnu ale dám si tu práci na malém seriálu pro Vás Pane Poláčku, abych to Vaše překrucování a demagogii alespoň pro sebe zdokumentoval a prezentoval. Já jsem psal o voze a Vysvětlujete kozu. Já jsem nepsal o obsahu víry ani křesťanské, židovské, budhistické a k četu jaké ještě. Já jsem chtěl naznačit ten mechanismus, který se dá pochopit a vědecký vysvětlit i bez výších sfér. Už to přesně nevím ale jedno si pamatuji jistě, jedním ze závěrů (v té knize co jsem ztratil) jak vzniká, jak se udržuje a utužuje „víra“ jsou např. oběti. Čím víc jich přinesete, čím je ta oběť pro jednotlivce bolestivá, ztrátová , tím víc věří, tak nějak to tam bylo podrobně popsáno. Samozřejmě mnoho jiného, a nebyl tam rozebírán jenom ten jeden případ myslím s tím odletem na jinou planetu před záplavami ale samozřejmě víry v bláboly obecně, včetně judaismu, křesťanství. Já tu knihu najdu i kdybych ji měl z pod země vyhrabat a pak se těšte, pane Poláčku
    Japonská lukostřelba, nesouhlasím pane Poláčku, budete se divit ale i umývání nádobí se dá dovést do takové dokonalé performance, že to nebude daleko od umění.
    Tu pasáž o vnitřním klidu, harmonii atd. Souhlasím, mám toho z této oblasti „načteno“ spoustu. Jak z Japonska, Indie, Číny … Je to všechno OK, pokud se z toho vyhodí jakýkoli Bůh, to už je pak balast. Vůbec nic to nemá racionálně společného s „Vaši interpretaci víry v něco“. Je to jenom tvrdé, hlavně pravidelné cvičení, „zdokonalování“ a zdravá víra v sebe sama. Mějte se demagogu:)

  69. Pane Poláčku, teď mně jeden takový příměr s Ježíšem napadá, když ty ovce co ho následovaly, opustili řemesla, rodiny, samozřejmě to byla taková oběť, že už nešlo couvnout ale jenom slepě věřit:) Ha ha!

  70. Ještě dodatek k úvahám pana Nusharta, zda je možno žádoucího obratu v současném modu fungování průmyslové civilizace dosáhnout ryze ekonomickými (respektive ekonomicko-politickými) opatřeními, jako je dejme tomu globálně prosazené zdanění nadměrných příjmů respektive majetků, anebo třeba „zdaněním robotů“.

    Obecně: tohle patří k těm tématům, o kterých jsem avizoval že se jim chci v budoucnu věnovat podrobněji. Tedy v souvislosti s celou teorií (marxistické) levice. Takže tady jenom zcela předběžně: ano, je tomu skutečně tak, že účinné zdanění nadměrných majetků a příjmů je možno dosáhnout jenom za podmínek dovršené globalizace, tedy mocenským aktem celoplanetární vlády. Ovšem – musím přiznat že jsem v dané záležitosti přece jenom nemálo skeptický. Bylo by to – za podmínek přetrvávajícího kapitalismu – totiž v každém případě nejen nesystémové, nýbrž vysloveně antisystémové opatření. Tam kde je celá ekonomická sféra založena na maximalizaci – a akumulaci – zisku, tam je sotva možné najednou začít prosazovat pravý opak. Do jisté míry to ovšem možné je; ale obávám se, že ta hranice možného leží příliš vysoko, nežli aby takové opatření mohlo mít nějaký opravdu relevantní účinek. (Ostatně připomeňme si, že po zavedení socialismu byly tyto „buržoazní“ majetky zkonfiskovány všechny, kompletně a jedním rázem; namísto očekávaného bohatství pro všechny ale postupem času přišla – ve srovnání s vyspělými zeměmi kapitalismu – mnohem větší celková chudoba.)

    A to „zdanění robotů“ – i tady se obávám, že sotva bude možno je zdanit nějak principiálně více, nežli už existující průmyslové roboty.

    To všechno dohromady: je zapotřebí nalézt nějaké jiné, opravdu systémové řešení. Vše ostatní by bylo nakonec jenom sypání písku do soukolí.

  71. SPIRITUALITA BEZ BOHA?

    No ano, pane Kosmele, v zásadě bych to viděl velmi podobně: i pro mě by byl mnohem přijatelnější východní způsob spirituality, tedy bez tvrzení reálné existence nějakého personálního boha/Boha.

    Ovšem: jestli jak říkáte máte všechny ty východní meditační techniky načtené a vyzkoušené – pak je k tomu možno říci, že pokud nepochopíte ten vlastní spirituální obsah za nimi skrytý, pak Vám všechny tyto naučené techniky nakonec budou k ničemu. Mohou mít sice ten či onen ryze terapeutický účinek, jak pro tělo tak pro duši; ale ten vlastní duchovní obsah je někde zcela jinde.

    A za druhé Vám znovu naléhavě doporučuji, abyste se naučil důsledně odlišovat Ježíše od Krista. To jsou opravdu dvě figury, které se jen zčásti navzájem překrývají. A i když můžeme mít oprávněné pochybnosti ohledně Krista (kterého křesťanská teologie obdařila dodatečnými atributy, jako je božský původ, akt zmrtvýchvstání apod.), pak je vždy nutno uchovat si hluboký respekt k tomu, jak jedinečný byl počin samotného Ježíše Nazaretského, když vytáhl do boje proti téměř celému tehdejšímu jej obklopujícímu světu, aby ho pozvedl na vyšší úroveň mravního i duchovního uvědomění.

  72. Pane Poláčku, můžete tento nejnovější blábol prokázat. Už jste ty techniky zkoušel bez Ježíše, Budhy a pod. Nebo zase jenom blábolíte jako vždy o vyšších sférách apod. Ve světě je to již dávno prokázáno a hlavně vyzkoušeno, bez těch ideologických balastů, věřte nebo ne.

  73. Bože, pane Poláčku, tak on navíc ještě trpěl rozdvojením osobnosti. No tak, to už je úplně jasné, jako s Pavlem, tam zase byla epilepsie.

  74. „… alespoň určitou naději do budoucna; dostat se ze současné ubíjející stagnace.“

    Takže … vlastně jen z nudy (nikoliv z nesnesitelných materiálních podmínek), prostě život nemá ten správný šmrnc a OSTATNÍ (tedy „naprostá většina populace“, do které já ale nepatřím) jsou zmanipulovaní, vůbec se té manipulaci nebrání a klidně si dál žijí své bezduché životy (zatímco můj ušlechtilý přístup k životu nad tou bezduchostí „naprosté většiny populace“ vysoce vyčnívá), tak z těchto důvodů by měla přijít revoluce?
    („No – a o dva týdny později v Rusku propukla revoluce. A obdobně s Francouzskou revolucí…“)

    Skutečně z těchto důvodů by měla přijít revoluce se vším svým utrpením, krutostí a … manipulací? Pak by zvítězil humanismus?

  75. LEVICE A SMYSL ŽIVOTA

    Pan Poláček v tom úvodním článku poznamenává, že „pokud by levice nebyla schopna přesvědčivě zodpovědět otázku po [svém?] smyslu, pak by byla natrvalo odsouzena k tomu zůstat jenom hnutím čistě politickým“.

    Čím jiným by se však levice měla vlastně stát, než jenom hnutím čistě politickým?

    Jde o dosti znepokojující otázku: Účelem politických hnutí (a stran) totiž obvykle bývá prosazování nějakých (skupinových) zájmů. Zde se však nemluví o „zájmu“, ale o „otázce po smyslu“, což je (důsledně vzato) už sféra individuálně osobnostní, filozofická či náboženská, ale nikoliv sféra politického provozu konkrétního státu či politického provozu globální společnosti. Ta otázka je navíc znepokojující i proto, že je v tom textu doprovázena ještě i otázkou jinou: „Může levice porazit pravici?“

    Člověk zvyklý na demokracii by samozřejmě odpověděl, že levice může porazit pravici úplně stejně, jako pravice může porazit levici, a že obojí se v demokracii běžně stává. Obávám se však, že ta otázka takto myšlena nebyla… Ano, obávám se, že ta otázka se ptala po vítězství definitivním – tedy po tzv. konečném vítězství levice nad pravicí. A to už se stává pouze v režimech totalitních („definitivní“ vítězství určité politické síly je tam samozřejmě omezeno dobou trvání takového režimu). Spolu s „otázkou po smyslu“ by se tak z legitimní levicové politiky mohlo stát jakési nelegitimní náboženství nikoliv již sekulárního státu. Budou-li totiž smysl našeho života hledat tímto úkolem pověření „odborníci“ a nějaká skupina (která sama odmítá být pouze tou „obyčejnou“ politickou silou v rámci demokracie, ale chtěla by všem zajistit „smysl života“) dosáhne „definitivního“ politického vítězství – tedy „nepolitická“ síla dosáhne „politického“ vítězství, ale ne „politického“, protože „definitivního“, tak v takovém případě nás (opět) nic dobrého asi nečeká.

  76. Pane Poláčku, děkuji Vám za odpovědi na mé spíše jen provokativně nahozené otázky. Chtěl bych ale upřesnit: já nevidím problém v akumulaci zisku/bohatství. Když chcete investovat (čím dlouhodobější investice, tím větší rizika ztrát), musíte buď mít klasicky naakumulován majetek který do rizika(vytvářejícího pak možná ty pracovní příležitosti) vložíte. Nebo (obvykleji) mají naakumulováno jiní a oni investují prostřednictvím Vašeho rizika. (Nebo jen „tisknou investiční peníze“…ale tomu už vůbec nerozumím.) Také rozhodně nemyslím na nějakou globální Vládu(musela by následovat osudu Říma, Babylónu..). Mně šlo o tu otázku zda podobně jako různé mezinárodní obchodní dohody nešlo by cílit na zařazení mezivládních dohod o srovnatelných parametrech zdanění využité pracovní síly. S prostředky konkrétně směrovanými do povinných fondů sociálního a zdravotního pojištění. Mohlo by to zmírnit všeobecnou „křeč“ závodu o sebezajištění, ovšem jen kdyby to důvěryhodně fungovalo. Zmizela by část důvodů vývozu investic za levnou pracovní silou… Čirá utopie:-) A ještě by vůbec nebylo vyhráno bez efektivní kontroly využití těch fondů (srv.: zdravotnictví nemá problém využít jakoukoli sumu peněz tam vložených:-)).
    No a to „zdanění robotů“;-) … Obecně dnes investice do strojů a zařízení snižují základ daně, investice do pracovních sil naopak. Pokud by někde(lokálně) byl problém s nezaměstnaností, pomohlo by možná zdanění z mezd přesunout na jiné odvody. To by však dál tlumilo investice do zařízení, takže i tvorbu pracovních míst… Takže to byl opravdu nesmysl – omlouvám se:-)
    Děkuji za připomenutí Exupéryho:-)

  77. Jak to tady teď rozlistovat pánové Nushartové, tak začnu třeba pane Jiří N. Docela s Vámi souhlasím, filosofie a hledání smyslu života a politika asi určitě je každé o trochu něčem jiném, alespoň to tak chápu. Jen si trochu nevím poradit s tou demokracii. Je to posvátná kráva? Je to opravdu vláda „lidu“? Je to opravdu to nejživotaschopnější? Není to jenom opět a opět nějaká fikce, nějaká „konečná“ „pravda“, kterou si jako vždy nalháváme. Jsou opravdu volby volbami a ne multimediální divadlo velkého rozsahu na jehož režii a produkci je třeba peněz, odborníků, … a výsledek vždy špatný. Politici neplní co slíbili před volbami, a pokud plní , jako Trump, tak je to ještě horší! Samozřejmě nejsem naivní abych čekal jednoduchou všeobjímající odpověď, ale mám hodně sám sobě nezodpovězených otázek.

  78. Ahoj Jirko:-) Omlouvám se, byl bych to sem nelepil hned za Tvůj text, abych netrhal diskusi.
    K tomu co píšeš – ano, může to znít jako vyslovení nároku na definitivní dominanci. Ale zkus ten „nárok“ číst přes ten výřez z Exupéryho.
    A co myslíš pojmem levice?
    Myslím že politická a nepolitická aplikace nějaké síly/zájmů/investic;-) se ve společnosti prolínají vždy(vzdělávací spolky, amatérské divadlo, Sokol, Orel…)
    Ale už dám pokoj, radši si zavoláme, ne?

  79. Pane Jaroslave N, Bertold Brecht, teď nevím v kterém díle hezký vysvětlil jak to funguje, myslím že to bylo zrovna v oblastí pojištění. Určitě zvojtim pointu, ale je to něco na způsob jakým chytrým způsobem Vás vlastně kapitál(ismus) odírá už samotným principem pojištění. Stálo by to za to to někde vyhrabat, možná by mohl pomocí p. Poláček, tem je v německých otázkách zběhlý.
    Kapitálu je jedno kdo vyhraje volby, přeháním, ale v principu jím je to jedno jestli zvítězí katolíci, budou dělat zisky na prodeji obrázků panenky Márie apod. Dneska velký kapitál to je vysoká (spíš složitá, účelově složitá) matematika odvozených derivátů z derivátů, zajištěných nepojištěnými podkladními aktivy atd. Riziko se přenáší na koncové držitele v případě krize opravdu bezcenných papírku, nebo dnes spíše elektronických záznamů. Velké prachy jedou přes futures už ani ne ani na skutečné komodity, ale různé indexy, odvozené cenné papíry atd atd. V tom se nevyzná ani tvůrce. Ještě v době když jsem se připravoval na zkoušky burzovního makléře mi jeden zkušený a upřímný profík říkal, vystřihej se obchodování s opcemi, tj. jejich kupováním, kdybys měl štěstí a narodil se Rothschildům pak bys je mohl prodávat, tj. tvořit, na to ale takový kapitál ty neseženeš. Tak nějak to funguje.

  80. Pan Jaroslav Nushart má pravdu. Člověk může mít vztah i k politické síle. I když takovou věc můžeme, pochopitelně, nahlížet velmi kriticky.
    Tak nějak na tom byl můj tatínek. Vytvořil si vztah ke komunistické straně a nechtěl si připustit, že ta strana je ale ve skutečnosti něco jiného než jak on ji vidí.
    Něco z toho, bohužel, přenesl i na mě. I když nechtěl.
    Myslím, že to málokdo může pochopit.

  81. Paní Hájková, to Vám závidím, to muselo být hezké mládí. Můj tatínek, když se dověděl že jsem u komunistů, tak bez ohledu že už jsem byl dospělý mi málem zpřerážel kosti.

  82. Já jsem měla hezké dětství. Jenomže tak nějak nešťastně propletené s politickými událostmi, které prožívali mí rodiče. Těžko to lze od sebe oddělit.
    A kdy jste vstoupil do strany vy, pane Kosmele?

  83. Mladej a blbej, co k tomu víc dodat. Není to na chlubení, paní Hájková.

  84. ODPOVĚDI NA OTÁZKY PANA HORÁKA

    1. Co mi vadí na směřování soudobé civilizace? 2. Čeho bych se rád (ve společenském ohledu) dožil(-a)? 3. Jak nejlépe společenských změn dosahovat?

    1. Překvapivě stejně jako panu Poláčkovi – i mně vadí manipulace.

    Nevadí mi ovšem to, že jsou lidé manipulováni vlastní kulturou (jsou tedy vlastně „manipulováni“ kulturní evolucí). Řekl bych to takhle: podobně jako existují manipulace genetické (jakožto cílený zásah do dědičné informace organismu), existují i manipulace, které jsou cíleným zásahem do „dědičné informace“ populací (kultur, společností..). Deklarovaným cílem těchto zásahů je osvobození jednotlivce, tedy de facto jeho vytržení z evolučně vzniklých vazeb přírody, kultury a společnosti.

    2. Nemyslím si, že bych byl natolik moudrý, abych věděl, čeho se skutečně chci („ve společenském ohledu“) dožít. Přeji každému člověku dobro, nevím však, co konkrétního to pro různé lidi znamená, ani nevím, jestli to, co si přejí oni sami, je pro ně samotné skutečně dobrem. Stejně jsem na tom ale i já sám. Takže si nemyslím, že třeba „levicovost“ nebo „křesťanskost“ by byla nějakou „kvalifikací“, která by člověku umožňovala VĚDĚT, co je pro něj samotného – nebo pro ty „hloupé“ ostatní – vlastně dobré. Jediným „etalonem“ dobra tak může být jen zcela konkrétní vztah k někomu druhému (nikoliv ale obecný recept na tento vztah).

    3. V podstatě té otázce nerozumím. Proč bychom měli dosahovat společenských změn, když ty změny probíhají i samy od sebe a jediným „etalonem“ dobra je konkrétní vztah k někomu druhému? Prostě nevím, jak objektivně měřit „průměrnou míru dobra“ v jednotlivých dobách, abych mohl říci, že z této doby je nutno pokročit do doby jiné, která by měla vypadat tak a tak… I utrpení má (snad jen zprvu) skrytý význam, i doba blahobytu a prosperity odkrývá lidské nitro.

  85. Úplně z vlastní iniciativy jsem se ke komunistům nepřidal. Tak trochu komančové na mně spáchali podraz, tím že zahráli jakoby na můj dělnický původ. Na druhé straně bych strašně lhal, kdybych tvrdil, že mě to poškodilo nějak osobně. Samozřejmě s tím byly spojené určité nevýhody, stranické schůze, „uvědomělá“ aktivita apod. Naštěstí jsem se nemusel nějak agresivně chovat a spíš mi členství kariérně pomohlo než ne, co bych lhal.

  86. Já jsem se stala kandidátkou ve dvaceti. A po dvou letech členkou. Měla jsem z toho většinou jen nevýhody, protože mě pořád strkali do nějakých funkcí, na což já jsem nebyla, i když většinou nějakých formálních. I dělat okresní poslankyni (zastupitelku) bylo více méně formální. Šlo převážně o schůzování. Nevzpomínám si, že by mi to bylo v něčem pomohlo. Kariéru jsem žádnou nedělala. Jen jednou jsem využila určitou výhodu z toho plynoucí. Ale vlastně ani ne ze svého členství ve straně. Spíš z toho, že můj tatínek, který byl v té době už mrtvý, býval zasloužilým členem strany.
    Využila jsem toho, když můj muž na šachtě onemocněl s očima a nechtěli mu to uznat jako nemoc z povolání. A taky neuznali. To by tak nevadilo, ale vadilo, že po nás šachta chtěla zaplatit plnou výši ceny družstevního bytu, který nám před tím přidělila a zaplatila. Nebylo to jen tak. Můj manžel předtím podepsal smlouvu na 15 let. Tu nemohl dodržet, protože po dvou letech hornické práce onemocněl zánětem sítnice a musel být dán do invalidního důchodu. Šachta trvala na vrácení třiceti tisíc za byt. My jsme je neměli. V osmdesátých letech to bylo hodně peněz. Já jsem byla na mateřské se dvěma malými dětmi. Napsala jsem stížnost na KV KSČ, v níž jsem se na tatínka odvolala. A dluh nám byl odpuštěn.
    To byla asi jediná výhoda, jíž jsem díky straně dosáhla.
    Dlouho jsem se nemohla odhodlat vystoupit. Až v devadesátém čtvrtém jsem odevzdala členskou knížku s výmluvou, že mi členství vadí v práci. Nevadilo. Zaměstnavatel byl sám bývalým členem. Ale chtěla jsem se zbavit minulosti.

  87. P. Kosmel – víra v diferenci hodnoty (derivátů aj.:-))
    Mám teď z těch snad někdy přehnaných mediálních tlaků na „promoření“/rychlý rozjezd kol ekonomiky pocit, že stávající „převažující výrobní způsob“(výroby čeho?) připomíná malé dítě jedoucí na kole: nesmí zpomalit, jinak by spadlo:-)
    My (tedy já osobně ne) tu kritizujeme kapitalismus, kapitalisty(investory) že si ponechávají nadhodnotu…ale možná už jsme v dost nové společensko-ekonomické formaci, jen pro ni ještě nemáme výstižný název, protože komunismus to (doufám) není;-)

  88. PANU KOSMELOVI

    Jako hrdý maloměšťák (viz DR) mám celkem velmi dobrou zkušenost s kultivací demokracie na malém městě. A naopak si nedovedu představit funkční demokracii v případě té globální společnosti. V současném stadiu globalizace (doba předkoronavirová) je mnohem snazší docílit všeobecné kulturní shody na oblíbenosti funkčního prádla (tedy krom Severního Sentinelu) než shody na oblíbenosti funkční demokracie: Pokud jde tedy jen o mé vlastní osobní preference, jsem s demokracií vcelku spokojen (myslím ještě nějakých pár desítek či stovek let – když bude pochopitelně ten „klid na práci“ – a bude hotovo:-) A pokud sousedům odnaproti ta demokracie úplně nevyhovuje, ať si svobodně zvolí nějaký jiný systém, ve kterém se jim bude žít lépe, ale já už zůstanu u té své staré dobré demokracie:-)

    Tím jsem chtěl ironicky sdělit toto: Funkčnost demokracie podle mě závisí na velikosti a kulturní koherenci celku, funkční demokracii nelze implantovat, ale lze k ní dospět kulturní evolucí a lze ji pak dál kultivovat.

  89. Díky za odpověď oběma J. N. Jsem spíš technického zaměření ale myslím si že Vás na tom malomestečku „klid na práci“ ti co vládnou nedají, ne že by možná úplně nechtěli. Myslím si že nám vládne setrvačnost systému. Nemyslím že všichni kapitalisté jsou zločinci, nemyslím si že původní nástroje kapitálu byly zločinné, bez peněz realizovat projekt půjčením si od spekulanta, apod. apod. Sörösové, Gatesové, Buffetové a další si uvědomují že ve světě je něco shnilého ale jak to korigovat, napravit neví, ten systém to neumožní. Dle mého se ten systém buď musí zhroutit, nebo …, a 100 % vím že to bude úplně jinak, i když se toho nedožiji. Stejně přeji „maloměšťákům“ hodně úspěchů. Tady už chodit nebudu. Dnes jsem měl s sebou debatu a tento způsob leta se my nelíbí. Občas kouknu přes okno jak se panu Poláčkovi daří v rozvíjení debat, ale aktivně končím. Přeji moc štěstí:)

  90. Jiřímu Nushartovi:
    „1. Překvapivě stejně jako panu Poláčkovi – i mně vadí manipulace.
    Nevadí mi ovšem to, že jsou lidé manipulováni vlastní kulturou (jsou tedy vlastně „manipulováni“ kulturní evolucí). Řekl bych to takhle: podobně jako existují manipulace genetické (jakožto cílený zásah do dědičné informace organismu), existují i manipulace, které jsou cíleným zásahem do „dědičné informace“ populací (kultur, společností..). Deklarovaným cílem těchto zásahů je osvobození jednotlivce, tedy de facto jeho vytržení z evolučně vzniklých vazeb přírody, kultury a společnosti.“

    To je ovšem hluboký omyl. Všichni jsme zmanipulovaní a indoktrinovaní a ta manipulace a indoktrinace má naopak za cíl a účel se společností nás konformovat, od rodiny přes školu a zaměstnání až po média a ideologii. Většina lidí se takhle nechává manipulovat nadšeně nebo aspoň bez protestů a výsledku říká „zdravý selský rozum“. A pokud se z toho někdo chce aspoň částečně vyvázat, jednak si to musí uvědomit a hlavně se tomu musí bránit.

    Máte pocit, že se Vás někdo snaží odněkud vytrhnout? Já bych naopak řekl, že jakmile vystrčíte hlavu z davu, okamžitě Vás po ní někdo praští, takže si to příště radši rozmyslíte…

  91. Člověk si to může uvědomovat a přece nemusí být schopen se bránit.
    Lze se z toho vyvázat?
    Možná tak, že člověk bude poslouchat ten jemný tichý hlas po vichřici a zemětřesení, jak tu o tom byla řeč s panem Nushartem.
    Ale ten hlas nezaručí, že se mu nic nestane.
    Nebo prostě umře tomuto světu a začne „žít svůj posmrtný život“, jak o sobě napsal ten křesťan v diskusi na Facebooku.
    Jednota bratrská měla kdysi heslo: Kdo umírá dříve než umírá, ten neumírá, když umírá.

  92. JÁ S VÁMI SOUHLASÍM, PANE KALOUSI.

    Píšete, že „všichni jsme zmanipulovaní a cílem té manipulace je konformita“. Já jsem napsal, že „manipulace vlastní kulturou mi nevadí“.

  93. Odpovídat na vlastní otázky bývá nejtěžší. Také na otázky velmi obecné, které se týkají komplexních procesů, jež navíc stále běží, což nám znemožňuje získat od nich náležitý odstup. Záhodno je nenechat se přitom názorově determinovat vlastní situací.

    Myslím si, že kritičnost vůči aktuálně panujícímu pořádku a nebezpečí jeho hegemonie, je obecně zdravá, ba principiálně potřebná. Nemíním ovšem často (i účelově) zatracovanou „nespokojenost“, nýbrž nezávislý a nepoplatný úsudek a, ještě lépe, schopnost neplout s proudem. Člověk by měl zpozornět, je-li mnohé příliš jinak, či je-li něčeho příliš mnoho.

    Co mi tedy vadí na směřování soudobé civilizace?

    Společnost je dalekosáhle podrobována lhostejnému mechanismu, místo aby se z jeho působení vymaňovala. Princip vlastní trhu expanduje do sfér, jež měly zůstat k rozhodování lidem. Zajímavě to jde ruku v ruce s asi nebezpečnou politickou demokratizací i míněním intelektuálů, jež bylo nám postavit navzájem proti sobě. Za nejvyšší cíl, účel a vlastně i ctnost považují nová elita a dominantní diskurs bez uzardění ekonomický růst a finanční prospěch. Úspěch se téměř rovná zisk. To ovšem znamená krutou redukci člověka: Zaprvé na podřízeného zaměstnance, nebo soukromého podnikatele, bez něhož by první bídně zhynul (pročež zřejmě má druhý právo přivlastnit si, kolik mu jen konkurence dovolí). Zadruhé je člověk redukován na spotřebitele, jemuž kupní síla má být hlavním zdrojem sebedůvěry a sebehodnocení. Samozřejmě, součástí spotřeby jsou také, a stále více, záliby. Nicméně typizovaný člověk dneška má žít pokud možno zcela závisle, obklopen produkty vyspělé ekonomiky, k nimž on vlastnoručně nepřidá vůbec nic. Na co může být hrdý než na peníze, které vydělal? Je-li jich málo, pak pomalu na nic. Vše je komercializováno, idealistické motivace slábnou. Absentuje představa čehokoli vyššího, jež člověka odedávna nemálo korigovala.

    Lidská společnost se proměňuje příliš rychle. Jsme přitom vybaveni určitým vnitřním aparátem, který bychom měli respektovat. Lidé se dožívají stále vyššího věku a společnost se mění pořád rychleji a přitom nevratněji. Podstatná část populace žije proto mentálně po dlouhou dobu v něčem jako emigraci. Její svět, starý domov, zanikl. Nedává smysl, abychom si připravovali budoucnost, o jakou vlastně nestojíme. Jenže stojíme o peníze a legitimujeme tomu podřízené počínání. Totéž tolerujeme i v případě zisků velkých (vlastně nadměrných) a snadno nabytých, třebaže se nás podobná příležitost týkat jistě nebude.

    Když přiznám, že mi vadí přeekonomizovanost a přetechnizovanost tohoto světa, usilujícího nabrat vyšší, únikovou rychlost, budu možná ne právě slavně kategorizován. Nestydím se však přihlásit k mínění, jež čím více je opodstatněné, tím méně je slýcháme ve veřejném prostoru.

    Dopady našeho „já nic, já muzikant“, či spíše „my nic, my kapela“ jsou a budou neodčinitelné. Svět, jak jej známe a jak jsme byli povinni, i mocni, jej předat budoucím generacím, ztrácíme. Probíhá nereflektovaný atak na naše životní prostředí, na přírodu, jež je jednou z hlavních útěch člověka tváří v tvář jeho smrtelnosti. Druhou je jeho svět, do něhož přišel a v němž vyrostl, vlastní dějiště jeho života, město či obec, kultura a tradice, doplňované a obohacované, avšak nikoli brutálně zcizované a znevážené. Třetí pak dílo jeho vlastních rukou a mysli. A čtvrtou pocit transcendence, víra. Na existenci toho všeho, nakonec nutně na krásu, smysl i na podstatu člověka, je činěn postupný, ale generální útok.

  94. REDUKOVANÝ ČLOVĚK

    Začnu od posledního příspěvku, tedy od toho, který sem vložil pan Horák. Jako první věc bych chtěl panu Horákovi vyjádřit uznání za jeho velmi důslednou a promyšlenou analýzu daného tématu; takto do hloubky věci jdoucí úvaha by vlastně zasluhovala být zpracována jako samostatný text. (Možná by se na jejím základě dal vytvořit nějaký obsáhlejší článek?…)

    K věci: pan Horák skutečně naprosto přesně vystihl vlastní jádro věci. Zopakuji znovu jeho klíčové věty z úvodu jeho rozboru: „Společnost je dalekosáhle podrobována lhostejnému mechanismu, místo aby se z jeho působení vymaňovala. Princip vlastní trhu expanduje do sfér, jež měly zůstat k rozhodování lidem.“

    Ano, právě tohle je to o co se jedná. Nejedná se ani tak o samotnou otázku zda člověk je či není „manipulován“: ve svých životech jsme tak jako tak neustále něčím ovlivňováni, formováni, vedeni určitým směrem, ať si to chceme přiznat či ne; v obecném respektive extenzivním smyslu by všechno toto působení a ovlivňování také bylo možno nazvat „manipulováním“. Především pokud by se zaujalo stanovisko extrémní nedotknutelnosti vlastního „já“, tak jak to pociťují především anarchisté, kteří za „manipulaci“ prohlašují všechno co by jim mohlo ukládat nějaké závazné normy či povinnosti zvnějšku.

    Pan Horák se tedy nezdržuje u toho pouhého faktu, ž e jsme něčím ovlivňováni respektive manipulováni; nýbrž on důsledně staví otázku po k v a l i t ě, po charakteru tohoto ovlivňování respektive této manipulace.

    Z analýzy tohoto ovlivňování panem Horákem je možno jako centrální vyjmout tyto tři body:

    mechanický charakter působení
    – jeho expanze (respektive invaze) do sfér, které by měly zůstat vyhrazeny člověku
    – z tohoto procesu vyplývající redukce člověka, z obecně humánního horizontu na tyto pouze mechanické složky.

    K tomu je zapotřebí připomenout, že v zásadě přesně toto jsou ty základní důvody a argumenty, proč kapitalismus za ve své podstatě nehumánní systém považoval i sám Karel Marx.

    V táboře levice dodnes většinově přetrvává domnění, že celé Marxovo působení se týkalo v prvé řadě (respektive výlučně) otázky čistě sociální; jmenovitě fenoménu „vykořisťování“. Chápat ale Marxe jenom tímto způsobem, jenom touto optikou, je ale samo aktem hrubého redukcionismu. Takovýto Marx je jenom poloviční Marx.

    Marxovy intence nikdy není možno skutečně pochopit, pokud budeme přehlížet i tohoto „druhého Marxe“ – totiž Marxe konstatujícího moment a fakt „odcizení“ člověka zasazeného a polapeného do odosobněných mechanismů tržně-kapitalistické produkce. Člověk v kapitalismu podle Marxe ztrácí svou lidskost nejen samotnou materiálně-sociální bídou, pauperizací; nýbrž i redukcí celého horizontu jeho potenciální lidskosti na tyto bezduché mechanismy. Nechci tu dopodrobna rozebírat tento Marxův princip či postulát „odcizení“; tomu se snad někdy budu věnovat jako samostatnému tématu. Ale jisté je, že stejně jako pan Horák už i Marx zcela jasně viděl tuto ingerenci, tuto invazi oněch odcizených mechanismů kapitalistického trhu do bytostných sfér člověka, kde by měl být určujícím faktorem právě sám člověk, a nikoli tyto mechanismy.

    Člověk – budiž to zdůrazněno ještě jednou – který projde, který je prohnán těmi mechanismy, už není plnohodnotnou lidskou bytostí, v celé šíři jejích humánních a kulturních potenciálů; nýbrž se stává bytostí redukovanou, doslova a do písmene omezencem, jehož životní horizont je redukován jenom na ty životní cíle a motivace, které mu nutí a které mu sugeruje panující moloch kapitalismu.

    Klíčovým momentem tedy není samotný stav, že člověk je formován svým prostředím; nýbrž ten stav, kdy toto formování na člověka jakožto univerzální bytost vykonává redukcionistický účinek a tlak, kdy ho proměňuje na omezené, fakticky pouze roboticky motivované a roboticky jednající individuum.

  95. K dalším komentářům: pan Jaroslav Nushart – ono je víceméně to samé, jestli by se to globální zdanění prosadilo prostřednictvím mezistátních smluv, anebo opatřením jedné centrální celoplanetární vlády. V každém případě by tomu musela předcházet dokonaná, celoplanetární globalizace, tedy dalekosáhlá homogenizace produkčních, sociálních, ale i kulturních a politických faktorů. Jedině za podmínek takovéto dalekosáhlé homogenizace by vlády jednotlivých států byly schopny respektive ochotny dohodnout se na takovémto univerzálním, celou planetu obepínajícím závazném programu.

    A opakuji znovu: zásadní problém není ani tak v tom, jestli by to šlo prosadit – ale v tom, že by to byl principiálně antisystémový element.

    My se bez dalšího můžeme podívat na analogii uvnitř hranic národních států: tady centrální vláda samozřejmě může produkčnímu sektoru vnutit takovou či onakou výši daní; a může třeba i zavést vysoké zdanění (nadměrných) majetků. Jenže – to všechno je za podmínek kapitalismu možné jenom po určitou hranici, ale ne dále. Samozřejmě, ta národní vláda má – oproti té globální – navíc ještě jeden problém, že při nadměrném zatížení domácího kapitálu by jí tento začal utíkat za hranice. Ale – ani tohle není tak zcela neomezeně možné, alespoň ne hned. Ale produkční sféra na nadměrné zatížení vzápětí zareaguje tak, že přestane produkovat. Prostě se jí to už nevyplatí. Ukázalo se nade vše jasně svého času ve Francii, když socialisté získali jak většinu v parlamentu, tak i prezidentský úřad. Oni pak provedli svá socializační opatření, to jest fiskálně zatížili produkčně-kapitálovou sféru. Výsledek? – Drastický propad ekonomiky, a následkem toho masová nezaměstnanost. Takže nakonec sama „dělnická třída“ svými demonstracemi donutila vládu vzít zpět tato socializační opatření, a vrátit produkční sféře její volnost.

    Nedá se nic dělat: kapitalismus je velice výkonným produkčním systémem i se svými excesy. A pokud chceme tyto excesy opravdu účinně odstranit či alespoň omezit, musíme zcela zásadním způsobem změnit nastavení celého systému.

  96. Pan Jiří Nushart: a co by se pak stalo, kdyby se buďto nějaký národ, anebo celá planetární populace zcela demokraticky rozhodla, že pro příště smějí být závazné mravní hodnoty lidu nařizovány rozhodnutím vlády? Bylo by to pak opatření demokratické, anebo nedemokratické?…

    A mimochodem: já jsem v žádném případě netvrdil, že „levice porazí pravici“. Já jsem naopak – a to zcela záměrně – toto téma položil jako otázku.

    Ostatně jedná se tu o jedno z klíčových témat, které chci časem rozebrat samostatným článkem.

    ——————————————–

    A co se toho „smyslu života“ týče, tak tady jsem naprosto jasně napsal, že se nejedná výhradně o úkol levice; nýbrž t a k é levice. Pokud by levice vzdala své ambice přispět svým dílem k hledání smyslu přítomnosti člověka na tomto světě, pak by jejím předmětem a zájem přestal být samotný člověk; a sama by se tak redukovala jenom na čistě sociální hnutí. Které by se neobracelo na nikoho jiného, nežli na bezdomovce a „socky“. Takováto „levice“ by nakonec nebyla ničím jiným, nežli jenom politickou odnoží Armády spásy.

  97. Pan Kalous: ano, jak jsem mezitím sám napsal, my jsme skutečně neustále ovlivňováni, formováni nás obklopujícím prostředím. Ale klíčová otázka je, co z toho máme opravdu považovat za „manipulaci“ ve vlastním slova smyslu.

    Pan Nushart (Jiří) napsal, že „manipulace vlastní kulturou mi nevadí“. Jenže – c o je to ve skutečnosti, ta „vlastní kultura“?… Například česká národní kultura je – v míře mnohem větší než si to za normálních okolností dokážeme respektive jsme ochotni připustit – kulturou německou. Co z toho je tedy doopravdy „naše kultura“ a co je „cizí kultura“? Co z toho nám má „nevadit“ – a co nám má vadit?…

  98. A další otázka je: jestli už jednou jsme manipulováni, jak se z toho dostat. Kde vzít pevnou půdu pod nohama, pro vytvoření si vlastní oázy, či bašty odporu?

    Paní Hájková řešení vidí ve schopnosti poslouchat „jemný tichý hlas“ po vichřici a zemětřesení. Tady ale musíme důsledně rozlišovat, jestli mluvíme o schopnosti individuální, anebo celospolečenské.

    Každý člověk jako jednotlivec má samozřejmě v sobě samém prakticky nezrušitelně zachován nějaký absolutní základ pravého bytí, pravého a pravdivého žití. A principiálně tedy má vždy potenciální možnost zaslechnout volání tohoto pravdivého žití.

    Ale pokud si tuto otázku klademe v měřítku celospolečenském, pak je situace podstatně jiná. Potom musíme napřed dokázat vytvořit nějakou reálnou základnu, která by ten – až příliš tichý hlas – zesílila tak, aby ho dokázala zaslechnout i velká masa, naprostá většina společnosti.

  99. Josefu Poláčkovi: 😀

    U Nushartů zřejmě pořád ještě nosí čamary, na stěně mají heslo Tužme se! a po večerech si čtou Rukopisy.

    BTW, zakladatelé typické součásti české kulturní tradice, totiž Sokola, se jmenovali typicky česky: Tirsch (křestními jmény Fridrich Emmanuel) a Fügner (křestními jmény Heinrich Anton)… 😀

    Dovolil bych si mírně pozměnit výrok jiného velkého vlastence, Františka Palackého: Jsem Evropan rodu českomoravského…

  100. Než budu mít čas na obsáhlejší odpověď, odpovím jen tolik, pane Kalousi: Manipulována vlastní kulturou je i bakterie na Petriho misce.

  101. Vlastní kultura je ta, kterou člověk za svou vlastní přijímá dobrovolně a tedy ji jako cizí nevnímá.

  102. K té otázce co je to vlastní kultura se mi vybavují scény z filmu „Smradi“, nebo kniha „Rok kohouta“. Tereza Boučková pak byla z určitých kruhů velmi tvrdě kritizována – v podstatě za svůj vlastní život, protože ten její životní příběh s adoptovanými romskými chlapci se vůbec nehodil do současných teorií, podle kterých by život měl probíhat zásadně jinak, než ve skutečnosti probíhal…

  103. Já ty filmy neznám. Jsem velmi nekulturní. 🙂 Tak trochu odříznutá od světa.

  104. Myslím tedy, že s tím dobrovolným přijetím vlastní kultury je to třeba právě v případě těch adoptovaných romských dětí dost problematické.

  105. Jde o otázku, zda je kultura vrozená či daná nějak geneticky a není tedy předávána čistě jen vychovateli?

  106. Film „Smradi“ je nejspíš na YouTube, myslím, že stojí za shlédnutí.

    Kniha „Rok kohouta“ není „ten film“, je z pozdější doby.

  107. No ano, paní Hájková, jde v podstatě o tu otázku, zda je kultura vrozená nebo předávaná vychovateli. Proto se – hlavně ta zmíněná kniha někomu dost nelíbila – nedává totiž odpovědi v souladu se současnými očekáváními, takže chyba musela být (logicky:-) hledána v selhání adoptivních rodičů – tedy Terezy Boučkové a jejího manžela.

  108. Já někdy přemýšlím o tom, zda kultura není totéž, co (v jistém smyslu) duše. Totiž četla jsem, že Hebrejci u člověka rozlišovali dvě duše – duši, která je součástí světa (nefeš) a duši niternou, obrácenou k Bohu.
    Tedy přemýšlím, zda kultura nesouvisí s tou první.

  109. Také jsem tu knihu nečetl ale obecně se domnívám, že velkou roli může v období opadávání vitální připoutanosti dítěte hrát i ta už nezhojitelná jizva nepochopení/rezignace/agrese, že mohlo/muselo? být opuštěno.

  110. První konflikt mezi budoucími křesťany vlastně vznikl také na této linii: zda musí být Ježíš následován v rámci židovské kultury, z jejíž hloubek vystoupil a za jejíž uzdravení přijal zodpovědnost / nebo Jím žité Slovo může promlouvat ke každému člověku, který se tím Slovem nechá pokřtít. V reálném křesťanství převládlo zcela pojetí globalizující, ale…(?)

  111. Evě Hájkové:
    „Vlastní kultura je ta, kterou člověk za svou vlastní přijímá dobrovolně a tedy ji jako cizí nevnímá.“

    No ale vždyť to povídám pořád, že důkazem toho je dnešní generace Lužických Srbů, kteří už se svou národní kulturou zacházejí jako se zajímavým folklórním hobby… (Mohu dosvědčit z vlastní zkušenosti z častého kontaktu s jejich komunitou v nultých letech). Pro ně už je vlastní kultura německá. Ještě tak dvě generace a Lužičtí Srbové budou následovat do historie ostatní polabské Slovany a staré Prusy.

  112. Myslíte si, že běžná kultura ovládá nás, zatímco folklór je kultura, kterou ovládáme my?

  113. Evě Hájkové: Folklórem se věrohodně dokážou zabývat i ti, kdo v té kultuře, jejímž pozůstatkem folklór je, nevyrostli. Jako příklad dám Irenu Budweiserovou a její podání černošských spirituálů.

  114. Když člověk pochází, dejme tomu, ze smíšeného manželství, tak jednu z kultur přijme za svou, kdežto druhou za folklór?

  115. Ale možná něco bude na té vrozenosti kultury. Napadá mě Božena Němcová, o níž existují dohady, že byla odloženým dítětem šlechticů. Ona však měla skutečně aristokratické chování, přestože byla vychovaná služebnými osobami.
    Takže, kdo ví, jak to je.

  116. „Všichni jsme zmanipulovaní. Cílem té manipulace je konformita.“

    —————————-

    Konformita (v rozumné míře) je socializace. Socializace mi, pane Kalousi, nevadí. Naopak mi vadí manipulace, která chce člověka ze socializace „vyvázat“, tedy manipulace, která chce člověka od socializace „osvobodit“ a vyvázat ho tím z přirozeně vzniklých vztahů ve společnosti a prostředí, které jsou ovšem pro člověka životně důležité.

    Já bych tedy naopak řekl, že jakmile vystrčíte hlavu z davu „osvobozovaných“, tak vás po ní dneska někdo praští, takže příště si radši rozmyslíte nebýt konformní s tím davem osvobozovaných a nenechat se nadšeně osvobodit od té proklaté konformity. (Kdysi se tomu říkalo „zdravý selský rozum, dnes se tomu říká „kritické myšlení“…)

  117. Nejen jedinec může být manipulovaný. Manipulovaná může být třeba i diskuse. Může být například vedena od podstatného (avšak nebezpečného) tématu k tématu nepodstatnému, nezajímavému, nudnému (ale zato bezpečnému).

  118. Názor, že kultura je vrozená, by mohl vypadat jako rasistický. Proto se o tom moc nemluví.

  119. Evě Hájkové: Kdyby byla kultura vrozená, neničila by přírodu. Více viz Josef Šmajs.

  120. Šmajs se mi nikdy nelíbil.
    Romská kultura možná přírodu ani neničí.

  121. Ano, nikdo nechce být většinou stigmatizován jako rasista, paní Hájková. Takže i to může být důvodem, proč se o tom nemluví.

    Nebo když debata o „ekologické“ funkci kultury dospěje do bodu, kdy všechny v úvahu přicházející odpovědi by mi nepřinesly žádnou strategickou výhodu, začnu místo o kultuře raději mluvit o folklóru…

  122. Pane Poláčku, děkuji za uznání. Pokud bych se dostal k napsání nějakého podstatnějšího textu, rád Vám jej nabídnu jako příspěvek. V brzké době to však spíš nebude, hned z několika důvodů mám jen nemnoho času a klidu na potřebné soustředění.

  123. PANU HORÁKOVI

    Ano, mě také vadí přeekonomizovanost světa. Domnívám se však, že v onom kulturně liberálním vzorci myšlení („změň se světe, já zůstanu svůj“) neexistuje řešení.

    Protože mi tedy vadí přeekonomizovanost světa, tak právě proto nechci svět hodnotit z ekonomistické perspektivy, tedy ani z perspektivy marxismu. Chci se na svět naopak dívat z perspektiv jiných a nechci být fixovaný v tom nezdravém („redukovaném“) pohledu, pohledu, který svět s jeho vztahy rozvrací, ničí přírodu i kulturu (jako pokračování přírody do společnosti), člověka z přírody i z kultury vytrhává a tvrdí, že není jejich součástí, že není součástí přírody a kultury – tak jako bakterie na Petriho misce tedy v tom případě také „není“ součástí přírody i kultury (viz odpověď panu Kalousovi).

  124. MULTIKULTURALISMUS A INTERKULTURALISMUS

    To rozlišení Ivana Štampacha mezi „multikulturalismem“ a „interkulturalismem“ je ovšem vynikající; vlastně škoda že to téma tehdy zase zapadlo. Protože ten „multikulturalismus“ – nedá se nic dělat, ale ten opravdu přinejmenším latentně nese rysy či přinejmenším nebezpečí glajchšaltování (i když se vlastně bezprostředně obrací právě proti němu).

    Multikulturalismus bezprostředně znamená, že dejme tomu etnickým skupinám imigrovavším (doufám že je tento mluvnický tvar správně) do nějaké země je dopřáno zachovat si jejich vlastní kulturní identitu, aniž by byly nuceny přizpůsobit se kultuře domácí, hegemonní.

    Potud dozajista dobře. Jenže druhá stránka věci – a zřejmě právě na tu chtěl poukázat Ivan Štampach – je ta, že takovýto kulturní (a etnický) liberalismus má silnou tendenci ke lhostejnosti. Totiž ve smyslu: „Ale jen si klidně pěstujte ten svůj folklór, nás – většinovou domácí populaci – to stejně vůbec nezajímá! Nás zajímají tak jako tak jenom peníze; pokud dokážete tím svým folklórem dělat nějaké peníze, pak je dobře, pak budete mít hodnotu stejně tolik jako každý z nás!“

    Zatímco ten „interkulturalismus“, o kterém hovořil Ivan Štampach, cílí na něco jiného: „Ano, vy příchozí jste jiní nežli my domácí – a právě p r o t o nás zajímáte, chceme se dovědět něco více o vás, o vaší kultuře, chceme se sami obohatit o plody vaší jedinečné a nezaměnitelné kultury!“

    Takže tohle je rozdíl mezi multikulturalismem a interkulturalismem.

  125. Člověku jsou vrozené nejen fyzické, ale i duševní předpoklady, talent, sklony, naturel, temperament. V důsledcích nemálo i chování. Považovat však za vrozenou kulturu, to je lamarckismus.

    Můžeme se seznámit s nepřeberným množstvím případů lidí, kteří opustili život ne nepodobný paleolitickému, či neolitickému a zapojili se plně a úspěšně do života a kultury moderní společnosti. Předpokladem je jedno, čím v mladším věku se tak stane, tím lépe. Doba, v níž jsou lidé schopni učení, se oproti jiným primátům velmi prodloužila, nicméně stále zhruba odpovídá času školních, max. studijních let.

    Popsány jsou rovněž řidší případy, kdy lidé upadli v důsledku shody okolností do prostředí, v němž kultura v podstatě absentovala, zdokumentované jsou osudy tzv. vlčích dětí. Opět je zde důležitý věk, kdy došlo k návratu těchto jedinců do jim náležitějšího prostředí. S časem, který uplynul, rostla, jak asi bylo lze i předpokládat, nenapravitelnost utrpěné ztráty kultury.

  126. Irena Budweiserová a černošské spirituály – pane Kalousi, to je opravu velmi zajímavý poukaz; ale nejsem si zcela jistý jestli opravdu bezpodmínečně sedí.

    Ano, ty spirituály Ireny Budweiserové byly bezpochyby vynikající, vkládala do nich celou svou – na české poměry neuvěřitelně intenzivní a vnitřně prožívanou – energii; a přesto bych tvrdil, že nakonec je pravý černošský spirituál někde jinde.

    Já sem si tu principiální nemožnost či neschopnost nás „bílých“ opravdu autenticky vstoupit do africké (respektive afroamerické) kultury uvědomil vlastně v trochu jiné oblasti, totiž v oblasti tance. Bylo to už před mnoha léty v městě Mnichově, konal se tam nějaký etnický festival. Byli tam tedy prodávající, hudebníci, tanečníci ze všech (pestrých) koutů světa. A byla tam také jedna scéna, kde skupina e v r o p s k ý c h (zřejmě německých) tanečnic tančila africké tance. A zřejmě ne poprvé; bylo vidět že se této činnosti věnují ne-li profesionálně, tak v každém případě pravidelně. Ty tanečnice docela uspokojivě ovládly samotnou techniku afrických tanců; ale přesto bylo právě na jejich projevu naprosto jasně znát, že ony – přes všechnu dobrou vůli – nikdy nedokáží předvést to, co svým tancem vyjádří skutečná africká žena. Bílý člověk – ten nakonec vždycky všechno dělá přes hlavu. Vždy je tam nějaká určitá distance, mezera, zdržení. Zatímco africké tanečnice – tam tato oklika před hlavu není. Tam celá ta jedinečná energie proudí a prýští přímou cestou z jejich nitra, jejich tělo a pohyby toho těla jsou přímo a bezprostředně touto energií. Z toho samého důvodu ostatně žádní bílí tanečníci také nikdy nedokáží skutečně napodobit romské tance. Z toho samého důvodu; u bílých jde nakonec vždycky všechno oklikou, přes hlavu.

    Irena Budweiserová: řekl bych že ta byla při svém zpěvu černošských spirituálů tak vynikající, jak jenom může být vynikající bílá zpěvačka; ale přesto zůstávám u přesvědčení, že pravý, nefalšovaný, autentický černošský spirituál je někde jinde. Stojí za ním totiž vposledku zcela jiná mentalita, zcela jiná životní (a rodová) zkušenost. Jsou prostě věci, které jsou uloženy přímo v genech; a to se nakonec projeví vždycky.

    – Byla by ovšem zajímavá otázka, jak by bylo, kdyby „bílá“ Irena Budweiserová od okamžiku svého narození vyrůstala v nějaké africké, případně afroamerické rodině. V tomto případě by se totiž ukázalo, jestli rozhodující složkou této jinakosti jsou opravdu geny, anebo ale kulturní prostředí.

  127. Pane Poláčku, to by možná platilo, kdyby si ti „domácí“ byli jisti, že jim ti nově příchozí nic důležitého nevezmou.
    Jinak, z historie je známo, že zemědělci kočovníky nikdy moc nevítali. Ale řekněme, že to už patří minulosti.
    Ovšem, jestli jste četl pozorně, Ivan Štampach zmiňuje nejen rasu, ale i třídu.

  128. On ten rozdíl mezi kulturou a folklórem je tento: Folklor nám nepředepisuje, jak se máme ve svém životě chovat. (Tedy kromě toho, že se musíme naučit, jak se máme chovat při zpěvu, tanci atd.) Zatímco kultura v tom jiném smyslu, asi s sebou nese i jakási morální pravidla.

  129. Paní Hájková, teď už si přesně nevzpomenu který z oponentů Druláka (a Michéy) napsal, že například o problémech spojených s migrací je samozřejmě plným právem možno uvádět seriózní argumenty.

    Jenže jde právě o to, že jsou lidé, kteří ty „přivandrovalce“ odmítají a vyhánějí a urážejí už předem. Jenom proto, že jsou „jiní“. Ne tedy proto že by se prokázalo že ti nově příchozí někomu něco vzali nebo by vzít mohli, ale proto že „nejsou naši“.

    ———————

    Ale tu třídu jsem u I. Štampacha skutečně nějak přehlédl. Budu se na to asi muset podívat ještě jednou.

  130. PANU POLÁČKOVI

    „Co by se pak stalo, kdyby se buďto nějaký národ, anebo celá planetární populace zcela demokraticky rozhodla…“

    Rozhodnout se demokraticky je možné pouze v rámci „množiny lidí, ve které je demokracie definována“ – ta demokracie (potažmo demokratické rozhodnutí) musí být v té množině tedy funkční. Funkčnost závisí na „srozumitelnosti společné řeči“ – tedy na kulturním propojení. Tam, kde jsou prvky množiny osamostatněny – „osvobozeny“ vytržením ze vztahů, Exupéryho „písmena knihy jsou smíchána“ a kulturní propojení je zpřetrháno … tam si žádné demokratické rozhodnutí, pane Poláčku, představit nedokážu.

    —————————-

    „… rozhodla, že pro příště smějí být závazné mravní hodnoty lidu nařizovány rozhodnutím vlády? Bylo by to pak opatření demokratické, anebo nedemokratické?“

    Myslím, že mravní normy (stejně jako i samotný demokratický systém vládnutí) se rodí v kulturní evoluci. Jinými slovy jde o ten – panem Kalousem kritizovaný – konformismus, který je předpokladem vzniku mravních norem v určité množině jedinců, kterou pak můžeme nazývat třeba „státem s jeho vládou“. V tomto státě pak z nepsaných mravních norem (vzešlých z konformity) vznikají normy psané – tedy zákony. Záleží pak na formě vlády, zda ty normy vstupují v platnost třeba rozhodnutím „rady moudrých“ nějakého kmene či rodu, rozhodnutím panovníka nějakého absolutistického království, rozhodnutím vlády, nebo rozhodnutím demokraticky zvoleného parlamentu.

  131. Ještě k těm spirituálům: jak řečeno podle mého názoru ani samotná Irena Budweiserová se nedokázala natolik spontánně vnořit do ducha černošských spirituálů, jako samotní Afroameričané. Ale – na straně druhé chci tvrdit, že Spirituál kvintet tu původní „černou“ předlohu obohatil zase o něco jiného. Dalo by se říci, že je obohatil o „češskost“. Že je – v jejich bolestném tónu – snad trochu zjemnil, zcivilnil. Právě tato syntéza dvou kultur je to nejlepší na „interkulturalismu“.

  132. Pane Horáku, s tím – případným – napsáním obsáhlejšího textu si ovšem můžete nechat čas; zatím to vypadá že se náš nový web ještě nějakou chvíli udrží při životě. 😉

  133. Josefu Poláčkovi: Jistě máte kus pravdy. Vycházím z toho, že I. B. sklidila při svém vystupování v cizině i uznání skutečně autentických amerických černých gospelových zpěváků. Otázkou je, jestli kulturu, která zrodila gospel, je možno označit jako černošskou nebo spíš americkou. Koneckonců existuje i „bílý gospel“ – za mnohé budiž zmíněni Gary Oliver nebo Clint Brown jako typičtí zástupci stylu praise and worship, který se s „černým“ gospelem navzájem ovlivňuje a často prolíná. Ale tento hudební styl se rozvíjí i v Evropě, především ve skandinávských zemích – možná proto, že tam podobně jako v USA často hraje roli liturgické hudby, což v zemích katolické tradice zřejmě ve větší míře nehrozí.

    Více k tématu viz tuto zajímavou bakalářskou práci:
    https://is.muni.cz/th/emcl4/Gospelova_hudba_v_Ceske_republice_Final.txt

  134. Pane Nusharte (Jiří) – tohle není odpověď. Výsledkem evolučního vývoje je konec konců všechno; včetně diktatury, včetně všech ideologií které kdy spatřil tento svět, a včetně jejich násilného prosazování. To všechno jsou pouze jednotlivé formy, které se všechny tak či onak konstituovaly v průběhu evoluce. Elementy, které by byly v naprostém rozporu se samopohybem evoluce, by vůbec nevznikly, respektive by zase okamžitě zanikly. To platí stejně tak pro fyzickou přírodu jako pro sféru „společenské nadstavby“.

  135. Josefu Poláčkovi k inter- a multikulturalismu. Když už jsme u té hudby, tak by jako studijní materiál možná mohlo posloužit prostředí trampských osad před r. 1989. Na osadách, u ohňů, v hospodách i na Portě svorně zněla klasika předválečných trampů veteránů a jejich poválečných následovníků (za všechny budiž zmíněn např. Jaroslav Velinský aka Kapitán Kid), protestsongy Paula Robesona a Joan Baëzové, renesanční, keltské a gospelové nápěvy, které se sem dostaly právě via Spirituál kvintet, i aktuální protirežimní písně Karla Kryla a jiných méně známých disidentů z období normalizace. Jistě víte, že prvorepublikový tramping se rozvinul v prostředí levicové dělnické mládeže a řada veřejně známých trampů té doby byla členy KSČ… Ale ještě i v šedivých 70. letech bylo možno na vandru potkat celé spektrum tehdejší společnosti, od bývalých muklů z uraňáků a Leopoldova až po náměstky ředitelů fabrik, kteří byli z titulu svých funkcí v KSČ. Trampská subkultura ještě čeká na své důkladnější odborné zpracování sociologické i kulturologické.

  136. SMYSL ŽIVOTA A SMYSL POLITIKY

    Pane Poláčku, stále si myslím, že je velmi účelné tyto dvě věci rozlišovat.

    Pokud totiž nějaká politická síla, například levice či třeba politicky organizovaní katoličtí fundamentalisté budou mít „ambici přispět svým dílem k hledání smyslu přítomnosti člověka na tomto světě“, pak se tím zbavíme sekulárního státu a staneme se opět státem náboženským. Nemyslím si, že by to bylo dobré…

    Potřebu „vyššího cíle“ (aby „předmětem a zájmem nepřestal být samotný člověk“) je totiž možno „uspokojit“ ne hledáním smyslu života pro ty druhé, ale zcela konkrétním vztahem k druhému. Jak už jsem výše napsal, za onen „etalon dobra“ nepovažuji nějaké „odborné“ a univerzální nalezení smyslu života pro všechny lidi, ale právě jen ten určitý zcela konkrétní vztah ke druhému (nikoli obecný recept na ten vztah), čímž tedy „samotný člověk nepřestane být mým zájmem“ („předmětem“ asi ani ne – viz Kantův imperativ: „Jednej tak, abys používal lidství (…) v osobě každého druhého vždy (…) jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“

  137. V každém případě jsem Vám vděčný, pane Kalousi, že jste mi přiznal alespoň „kus pravdy“. 😉 Ale – tu bakalářskou práci opravdu celou pročítat nebudu, na to nemám dokonce ani ve svém důchodu dost času.

    Nicméně: alespoň tu úvodní definici (či její hledání) jsem si pročetl; a souhlasím plně s autorkou, že rozhodující komponentou je tu právě ta intenzivně emocionální stránka.

    Mimochodem, našel jsem jednu ukázku gospelového zpívání, která tak trochu popírá mou tézi, že „bílí“ nikdy nedokáží skutečně autentickým způsobem reprodukovat africký či afroamerický pěvecký styl; nutno přiznat, že tady onen „bílý“ sbor dokázal do věci vložit s opravdu plným zaujetím: https://www.youtube.com/watch?v=s2KR9P0EpWo

    Nicméně i tady zůstává otázka, jestli to tak vychází z nich samých, anebo je tak strhla energie jejich – černého – předzpěváka. V každém případě on stále ještě zůstává někde jinde než ten „bílý“ sbor.

  138. Ovšem tyto spirituální zpěvy mají svou zajímavost ještě v jiné souvislosti. Já jsem zrovna v minulých dnech napsal, že u dnešního křesťanství (jmenovitě v jeho kázáních) nenacházím už žádnou opravdovou jiskru, žádný zápal, žádnou energii. – Nutno přiznat, že tento deficit se v žádném případě netýká afroamerické křesťanské spirituální hudby respektive zpěvu. A snad ani kázání černošských kazatelů; ale to nejsem schopen posoudit, nemám v tomto ohledu žádné zkušenosti.

  139. Pane Poláčku, nedůvěra k cizincům může být založena na instinktivním či intuitivním základě. Za tím jsou zkušenosti předků.
    Znovu upozorňuji, že podle mého názoru, který jsem si utvořila z četby knížky, Michéa cizince neodmítá (mimochodem, má za ženu Vietnamku). On jenom odmítá, aby stát prostřednictvím všelijakých lidí a institucí převychovával své občany.

  140. Ostatně, za tím může být také zkušenost předků. Michéa, jako bývalý komunista a syn komunisty dobře ví, jak to dopadlo, když chtěli lidi převychovávat komunisté.

  141. Trampská subkultura – je fakt, pane Kalousi, že tohle je opravdu svým způsobem jedinečný (český) fenomén. Vůbec nevím jestli někde ve světě (snad s výjimkou samotných Spojených států) existuje nějaký odpovídající ekvivalent.

    Co se těch – importovaných – protestsongů týče, tak na jedné straně ty se svého času rozšířily víceméně po celém světě; ale na straně druhé značně jinak byly asi prožívány ve víceméně svobodných zemích, a jinak v prostředí totality, či jiného druhu útlaku.

    Právě proto i ty černošské spirituály našly u nás takový ohlas: protože pod žalozpěvem amerických černochů „má černá záda shrbená“ si i český člověk mohl velice dobře zpřítomnit svůj vlastní život pod bičem diktatury.

  142. Paní Hájková, možná to zní paradoxně, ale docela bych si troufl tvrdit, že je naprosto možné mít za ženu Vietnamku, a přitom být xenofobem.

    Jak sama píšete: je to hra instinktů, atavistických pudů. Je to xeno-fobie v doslovném slova smyslu, strach z cizího. Strach, který se mění v agresi. Když ovšem člověk osobně pozná nějakého cizince (respektive nějakou půvabnou sympatickou Vietnamku), pak tato ryze osobní zkušenost ovšem může přebít, zatlačit do pozadí ten hlas atavistických pudů. Ale to nijak neznamená, že v podvědomí ta xenofobie nemůže dále přetrvávat.

    Podotýkám, že tímto jsem nevyslovil žádný závěr konkrétně o Michéovi: ani nejsem nijak seznámen s jeho osobou respektive osobností, ani jsem nečetl jeho knihu. Byly to čistě obecné úvahy.

    ——————————–

    Co se té „převýchovy“ týče: odmítal by Michéa i převýchovu dejme tomu takových „nepřizpůsobivých“?… To by byla asi docela zajímavá otázka. A odpověď na ni by mohla být dost výmluvná. Skoro bych si troufal tvrdit, že Michéa by převýchovu nepřizpůsobivých nemálo podporoval; ale aby byl nějakým způsobem převychováván respektive vychováván on sám – ne, tak tady je okamžitě oheň na střeše.

    Samozřejmě že s jakoukoli „převýchovou“ je to vždy krajně ožehavá, problematická a dvousečná záležitost. Ale i tady platí: je zásadní rozdíl v tom, jestli se o problémech s ní spojených diskutuje seriózně, s věcnými argumenty; anebo zda se už při jakékoli zmínce o ní okamžitě zvedne povyk o „znásilňování svobody“.

    Každý rozumný člověk ví, že on sám „převychovává“ vlastně neustále sám sebe; vždy je nutno znovu a znovu vést boj se všemi možnými zděděnými atavismy, instinkty, předsudky. Jde nakonec o to, jakou formou se taková převýchova děje, kdo ji provádí, a s jakým účelem.

  143. Ovšem v tom je diametrální rozdíl, pane Poláčku, jestli člověk převychovává sám sebe nebo jestli ho převychovávají lidé jemu blízcí nebo jestli ho převychovává cizí instituce, jakou je kapitalistický stát. Říkám záměrně kapitalistický, protože sám Ivan Štampach napsal ve svém posledním článku o komunistech: „Jistě překvapuje, že nechtějí dovolit rozvracet kapitalistické společenské zřízení“.
    https://denikreferendum.cz/clanek/31083-komuniste-odkladaji-masky

  144. A pane Poláčku, pokud se budete o druhých neustále domýšlet, že oni si ve skutečnosti myslí něco úplně jiného než říkají, v životě se s nimi nedomluvíte. Pak už zbývá jedině boj.

  145. SMYSL ŽIVOTA A SMYSL POLITIKY

    Pane Nusharte, na této úrovni už je skutečně možno o celé záležitosti začít racionální dialog.

    Na jedné straně: samozřejmě by si nikdo nepřál zavést nějaký klerikální stát, se závazným náboženstvím. Nebo obnovit ten paskvil „reálného socialismu“, s jeho falešnou ideologií, násilím nucenou všem lidem.

    Na straně druhé tu ale zase máme ten stav, že když z oblasti politiky naprosto vytěsníme otázku po (vyšším) smyslu, pak nám ze všeho zůstane jenom naprosto bezduchá, mechanická správa věcí veřejných. Přesně tak, jak je tomu v současnosti – kdy oblast politiky přestala být sférou hodnot, a zdegenerovala jenom v holý boj o moc respektive konflikt navzájem si konkurujících ideologií.

    Vraťme se zase jednou k řecké polis. Už Aristoteles se zabýval přesně tímto problémem: jestli je politika (respektive stát) záležitostí čistě pragmatickou, tedy technokratickou správou společných záležitostí. Anebo jestli je tu přítomno ještě něco navíc. Aristoteles argumentuje takto: když vznikaly první státy, spojením a spolčením doposud nezávislých kmenů, pak v případě že by se přitom jednalo opravdu jenom i čistě praktické otázky společného zájmu, pak by naprosto postačilo aby ty kmeny uzavřely vzájemné smlouvy o daných záležitostech. A z toho faktu, že tomu tak nebylo, ale naopak se konstituovaly pravé státy jako takové – tak z toho Aristoteles dovozuje, že tady bylo ve hře ještě „něco víc“.

    Aristoteles bohužel toto „něco víc“ v daném kontextu nijak dál blíž neurčil; ale dá se celkem právem soudit, že tím měl na mysli právě to, že tímto společným státním svazkem vzniká nový druh lidského (a mezilidského) společenství, které je charakterizováno nejen společnými hodnotami, ale navíc i novými hodnotami. A že tedy stát (politika) je tím polem, kde jsou tyto hodnoty přítomny, kde jsou projednávány shromážděnou obcí, kde jsou přezkušovány na jejich platnost.

    Ovšem – když už jsou jednou shromážděnou obcí přijaty za platné, pak mají svou bezpodmínečnou závaznost.

    ——————————————

    Na straně druhé: samozřejmě tu vždycky existuje zásadní otázka vztahu obecné pravdy a individuální pravdy. Ta „obecná závaznost“ nikdy nesmí být natolik tuhá, aby vylučovala či potlačovala možnost individuálního hledání pravdy. Jak jsem napsal: ty „hodnoty obce“ musejí být znovu a znovu přezkušovány na jejich platnost, na jejich pravdivost.

    Ten konflikt mezi obecně přijatou pravdou a mezi individuálním názorem na pravdu tu bude tak či onak přítomen vždycky; ale právě na tom se ukazuje kvalita (či nekvalita) konkrétního společenství, konkrétního státu, jakým způsobem se k tomuto konfliktu dokáže postavit. V každém případě je možno právem tvrdit, že zásadně špatné jsou oba extrémy: jak příliš tuhá závaznost přijatých norem, tak ale i přílišná libovůle individua, kdy se každý cítí být odpovědný jenom sám sobě a svému vlastnímu osobnímu přesvědčení.

  146. Ještě dodatek k těm „mezilidským vztahům“: jde o to, že kvalita a charakter i těch zcela individuálních respektive interpersonálních vztahů jsou v míře podstatné formovány celkovým charakterem celé společnosti a jejích hodnot. Právě proto není možno se spolehnout jenom na to, že budeme pěstovat kvalitní vztahy k druhým osobám. I když bychom se třeba my sami snažili jakkoli, tak z těch druhých na nás stále bude dýchat duch, charakter celého společenského uspořádání, kterým jsou „ti ostatní“ nevyhnutelně formováni.

  147. Paní Hájková, to že naprostá většina lidí říká (na veřejnosti) něco jiného než co si skutečně myslí, to Vám obávám se potvrdí každý praktický psycholog. 😉

    A co se té převýchovy týče: to jsem sám napsal, že všechno záleží na tom, kdo a jakým způsobem a s jakým záměrem a cílem ji provádí.

    Ale jestliže Michéa argumentuje tím, že tady ho chce přechovávat „kapitalistický stát“ – neznám sice konkrétní kontext, ale skoro s jistotou je možno říci, že to je výmluva. Pokud se například jedná o vztah k migrantům – to nemá s nějakým „kapitalismem“ naprosto nic společného, tohle je působností d e m o k r a t i c k é h o státu; alespoň toho lepšího co se v něm i za podmínek kapitalismu stále ještě uchovalo.

  148. Ještě k té výchově a sebevýchově:

    Ano, nakonec se opravdu jedná o to, aby každý „vychovával“ sám sebe. To je naprostý základ, bez toho není nic. Ale – jde o to aby stát, jako představitel celého společenství, vytvořil takovou společenskou atmosféru, že každý bude tuto vlastní sebevýchovu opravdu provádět. A ne aby se jenom tak tvářil.

  149. No, jak říkám. Jestliže není mezi lidmi důvěra, nemohou být ani přátelské vztahy.

  150. „Ale ještě i v šedivých 70. letech bylo možno na vandru potkat celé spektrum tehdejší společnosti, od bývalých muklů z uraňáků a Leopoldova až po náměstky ředitelů fabrik, kteří byli z titulu svých funkcí v KSČ.“

    No nevím jak v sedmdesátých, ale v osmdesátých letech jsem žádného náměstka ředitele fabriky na vandru nepotkal. Zato příslušníky VB ano.

  151. PANU HORÁKOVI

    „Považovat však za vrozenou kulturu, to je lamarckismus.“

    Řekl bych, že záleží na tom, v jakém významu chápeme slovo „kultura“ (i bakterie mají svoji kulturu), a také na tom, zda oním „vrozeným“ míníme pouze genotyp. Jedinci se stejným genotypem nejsou nutně shodným fenotypem.

  152. PANU POLÁČKOVI

    „Jenže jde právě o to, že jsou lidé, kteří ty ‚přivandrovalce‘ odmítají a vyhánějí a urážejí už předem. Jenom proto, že jsou ‚jiní‘. Ne tedy proto že by se prokázalo že ti nově příchozí někomu něco vzali nebo by vzít mohli, ale proto že ‚nejsou naši‘.“

    Jistě to tak tak být může, pane Poláčku, a také to tak v mnoha případech bohužel je – přesně tak jak uvádíte.

    Jsou ovšem i lidé, kteří nikoho nenazývají „přivandrovalcem“, lidé, kteří migranty nevyhánějí ani neurážejí (ať už předem, nebo potom), a přesto z mnoha jiných důvodů (nikoliv z nenávisti) nesouhlasí s tím KONCEPTEM.

    Někdy může být těžké si to přiznat, že existují i tito lidé, tak je prostě šmahem nějak ocejchujeme a zařadíme třeba mezi fašisty nebo tam někam.

  153. Kultura/výchova/důvěra…//názory

    Asi každý kdo musel zkoušet vychovávat uzná, že jde o proces obou-více-směrný, proměňující všechny (pravdivě) zúčastněné. A že to co ty proměny působí nejsou předávané modely reality(názory) ale vztahy a (obnovovaná) důvěra v ně. Větší podobnost knih genomu že kterých mohou/a nemusí zúčastnění snad někdy i podobnými způsoby “číst“ může být při udržování té důvěry výhodou. Ale důvěru si můžete (i když je to velmi těžké) vypracovat i ve vztahu se svojí geneticky méně podobnou kočičkou domácí:-)

    Napadá mne písnička V+W:…kdo v hadrech čeká na štěstí… Názory zde prezentované jsou tu ty naše “šaty“. A Ty máš, bratře Jiří, tu bláznivou odvahu čekat:-)) To vyžaduje a i zasluhuje důvěru, myslím.

  154. Jestli to není tím, pane Nusharte, že ta kočička není příliš složitý tvor. Její reakce se dají poměrně snadno odhadnout. Kdežto člověk…

  155. Pan Nushart (Jiří): už bylo opakovaně řečeno, že ohledně sporných témat je naprosto přípustné uvádět věcné argumenty, pro i proti.

    Většinou se ale dost rychle projeví, kdo argumentuje věcně, a kdo ve skutečnosti jenom ventiluje své předpojatosti.

  156. Ano, právě v té složitosti to asi bude, paní Hájková.

    Já vždycky používám jeden příměr: zacházet s druhým člověkem, to je jako chůze minovým polem. V každém okamžiku můžete šlápnout na nějakou skrytou minu; na něco co pro toho procházejícího samotného je neviditelné respektive bagatelní, ale co pro toho druhého – z nějakých napohled nepochopitelných důvodů – je za prvé naprosto esenciální, a za druhé on v tom cítí ohrožení své integrity. A pak je hned oheň na střeše; respektive abychom zůstali u našeho příměru, mina vybuchuje. A pak extrémně obtížné pokoušet se alespoň v nejzákladnější míře zahladit následky. Vybuchlá mina je vybuchlá mina, ta vždycky zanechá zranění.

    S kočkou je to přece jenom podstatně jednodušší, zjednodušeně řečeno u té postačí dát jí nažrat a pak ji pohladit.

    I když na straně druhé – ani zvířata není radno v tomto ohledu podceňovat, i ta mohou mít svůj strukturovanější, složitější vnitřní (psychický) život. Není tomu ostatně zas tak moc dávno, kdy se zjistilo, že i zvířata mohou mít například deprese. A myslím že v té souvislosti byla řeč právě i o kočkách.

  157. „Většinou se ale dost rychle projeví, kdo argumentuje věcně, a kdo ve skutečnosti jenom ventiluje své předpojatosti.“

    —————————-

    Pane Poláčku, věcně už jsem to mnohokrát zdůvodnil v diskusích na DR a jestli tedy chcete, mohu to stručně zopakovat i zde. Zcela upřímně řečeno se mi do toho moc nechce, protože je to jako házet hrách na stěnu – úplně zbytečné. Vy ty věcné argumenty nikdy nepřijmete a raději ocejchujete jejich nositele.

  158. Čím to jen je, že každý sám se domnívá, že je vůči těm cizím argumentům otevřený, zatímco jejich předkladatel se domnívá opak?

    Máte, pane Poláčku, i Vy tuto zkušenost třeba se mnou? Ke kterým Vašim argumentům bývám často hluchý naopak já? Zajímá mě to.

  159. VÝCHOVA, DŮVĚRA, NÁZORY A PRINCIP NEGACE

    Výchova a důvěra – zdánlivě banální zmínka, ale při bližším přihlédnutí se s tím pojí tolik (sub)témat, že by o tom bylo možno popsat několik stránek.

    Začnu vzpomínkou na to, jak politolog Pehe – sice v zásadě levicově, ale přece jenom spíše konzervativně orientovaný – si v jednom rozhovoru postěžoval, že jeho vlastní dcera nic nedá na jeho umírněné názory, a místo toho zakotvila u radikální levice.

    Jak teď vysvětlit tento radikální odklon (a asi i určitý konflikt) v rámci společné rodové (a tedy i genetické) linie? Nebyla zde snad dána dostatečná důvěra? Nebo dostatečná autorita?

    Anebo… Jak známo nová, mladá generace mnohdy cítí vysloveně živelnou potřebu nějak se odlišit od života generace předcházející. Jsou tedy radikálně negovány, odmítnuty životní názory a hodnoty generace dospělých – a to sice paušálně, jenom tak z principu. Z niterně pociťované potřeby osobní vzpoury.

    Tady by bylo možno prostě říci: to je záležitost čistě psychologická, prostě tomu tak je, a řešit je to možno jenom ve zcela konkrétní, osobní rovině.

    Jenže – při bližším pohledu je možno právem soudit, že za tím stojí něco více. Tento akt vzpoury, odmítnutí, negace – ten totiž může mít mnohem hlubší, až přímo metafyzické a ontologické příčiny. Právě tohle byla věc, kterou (v diskusích a střetech na DR) nikdy nemohl pochopit pan Pospíšil: že i negace, konflikt, střet, vzpoura proti autoritě mohou mít svou naprosto pozitivní funkci. (On sám za tím viděl vždy působení Hada, jakožto ztělesnění Zla.)

    Ten princip negace… Jeho geneze sahá vlastně až daleko do hlubin řeckého myšlení, ještě do časů předsokratických. Byl to Parmenidés, který postuloval svou centrální tézi, že existuje jenom a pouze (pozitivní) bytí; a že je principiálně nemožné aby existovalo nějaké „nic“.

    Ovšem: byli to řečtí atomisté (a jmenovitě myslím sám Demokritos), kdo vyslovili svého času přelomovou tézi, že „prázdnota“ mezi atomy (a tedy: „nic“) má stejně tak svou reálnou jsoucnost, jako atomy samotné.

    Řečtí sofisté pak (Gorgias) zavrhli ten Parmenidův koncept zcela; a tvrdili že „nic“ je možno tvrdit přinejmenším stejně tak odůvodněně, jako existenci „bytí“.

    Platón se sice na jedné straně zásadně distancoval od tohoto naprostého relativismu (a nihilismu) sofistů; nicméně i on korigoval Parmenidovu ryze pozitivistickou tézi o výlučné existenci bytí, a doplnil ji o to, že negace (tedy „nic“) je nevyhnutelným doplňkem bytí. Negace je rozdíl; a tedy změna, a tedy pohyb. Jinak by všechno ustrnulo v pouhé stálé neměnné identitě se sebou samým.

    ————————-

    Tento exkurz do řecké filozofie měl poukázat na toto: princip negace je opravdu naprosto nutný, potřebný, nepostradatelný. Jenom z této negace vzniká pnutí; a z pnutí vzniká pohyb. Jinak by všechno ustrnulo v sice blaženě bezrozporné, ale zcela nehybné stagnaci.

    Takže ten generační konflikt o kterém byla řeč – ten je sice pro generaci dospělých ovšem vždy nejen obtěžující, ale z jejího hlediska i naprosto zbytečný a nesmyslný (oni, dospělí, přece vědí daleko l é p e co je správné a co je špatné), ale ve skutečnosti je naprosto nutný a potřebný nejen z hlediska osobního vývoje dnešních mladých (a budoucích dospělých), nýbrž i z hlubšího, jak řečeno metafyzického i ontologického hlediska.

    ——————————————-

    Na straně druhé: vraťme se k té důvěře a autoritě. Sám generační konflikt je jak řečeno nutný a potřebný; ale co se jeho konkrétních f o r e m týče, pak tady ovšem může existoval velmi široká škála jejich projevů. Vždycky samozřejmě záleží na zcela konkrétních konstelacích, a to sice na obou stranách; ale v každém případě má při snaze předat, zprostředkovat své vlastní životní názory a hodnoty někomu jinému mnohem snadnější pozici ten, kdo se může opírat o stav důvěry a autority.

    Socialistický režim kladl velký důraz na výchovu; jak mladé generace, tak ale i na „socialistickou výchovu“ lidu obecného vůbec. Ovšem – v šedesátých létech, v době nastupujícího politického a ideologického uvolnění, se čím dál tím víc začalo ukazovat (a veřejně přiznávat), že to s tou výchovou nějak nefunguje. Tehdy se to tematizovalo především v souvislosti s mladou generací. Jako rozhodující překážka účinné výchovy ve smyslu „socialistických hodnot“ se ukázalo především jedno: naprostý formalismus.

    Formalismus prolínal (a zamořoval) prakticky všechny roviny působení na mládež: počínaje Pionýrem, přes svazy mládeže (ČSM, později SSM), až po všechny další organizace a aktivity. Na místo živoucího vztahu s přirozenou autoritou nastoupilo schématické působení podle suchých pouček, na místo samotného života nastoupila ideologie. Která se ovšem mladé generaci jevila být čím dál tím více nestravitelnou. Takže ji potom odvrhla víceméně kompletně. A co platilo ohledně mladé generace, to samé bylo analogicky v působení režimu i na obyvatelstvo obecně.

    Přičemž: on to ten socialistický režim vůbec nemusel vždycky bezpodmínečně myslet a zamýšlet špatně. Ale – dokonce i v reformním roce osmašedesátém, kdy se nakrátko k moci dostali opravdu pokrokoví a upřímně smýšlející komunisté, s jejich projektem široké demokratizace, i tady se stále projevoval jakýsi paternalistický vztah komunistického vedení k národu. Stále tehdy ještě panoval ten postoj: my jsme ideový předvoj, my máme patent na marxismus, a marxismus je absolutním zdrojem vší pravdy. A proto my jsme legitimováni k tomu, abychom národu nadále sdělovali tyto pravdy a tyto hodnoty.

    Jak řečeno, oni to vlastně vůbec nemysleli špatně. A mnohé z jimi hlásaných hodnot mají bez jakýchkoli pochyb své zásadní oprávnění. I dnes. Ale – nedá se nic dělat, ale i při těch nejlepších úmyslech tam pořád byl přítomen ten moment nadřazeného paternalismu. Přitom měli v té době relativně opravdu velkou důvěru a vysokou autoritu. Bylo by opravdu zajímavé vědět, jak by bylo kdyby jejich demokratický experiment nebyl tak brzy násilně ukončen; jakým způsobem by se dále vyvíjelo jejich „výchovné působení“ na lid. V kratším časovém horizontu by se jeho účinnost dozajista mnohonásobně zvýšila (ve srovnání s předcházejícím formalismem). Ale v delším časovém horizontu – tady je nutno se obávat, že tento neustále pouze seshora přicházející paternalismus by stejně tak časem narazil na odpor. A především právě u mladé generace. Jak napsal pan Jaroslav Nushart: pravá – a pravdivá – výchova musí být vždy oboustranný proces. Kdy se obě strany učí od sebe navzájem, a obě respektují tu druhou.

  160. Pane Nusharte (Jiří), to byste musel naprosto konkrétně uvést, jaké své argumenty považujete za „věcné“. A které podle Vašeho názoru ti ostatní neodůvodněně a svéhlavě odmítají přijmout.

    Ale jak už jsem řekl: to je v prvé řadě otázka stylu. Postoje. Ono je možno používat i napohled věcných argumentů pro odůvodnění o fundamentalistické pozice. Není to tedy nic, co by bylo možno většinou nějak jednoznačně dokázat. Tedy tu osobní předpojatost.

    Dám příklad z jiné strany: zrovna nedávno jsem narazil na jednu (německou) webovou stránku s marxistickými diskusemi. A napohled to vypadalo, že by opravdu bylo možno zde smysluplně diskutovat o zcela klíčových otázkách a problémech marxistické teorie. Jenže – brzo se ukázalo, že pokud sem pronikly nějaké neortodoxní, kritické názory, tak jenom zvnějšku. A dříve či později provozovatel těch webových stránek tyto kritické hlasy (včetně mého vlastního) „podusil“. A sám se jednou zcela jednoznačně vyjádřil, že „podle mého názoru není na Marxově teorii zapotřebí měnit naprosto nic“.

    On tedy měl svůj jasný, pevný a neměnný názor; a ať proti tomu jeho přesvědčení stály jakékoli argumenty, s ním to ani nehnulo. – Přičemž on sám byl (a je) neotřesitelně přesvědčen, že pravda je na jeho straně; že velký Marx jednou provždy odhalil všechno zlo kapitalismu, a že jakékoli pokusy o revizi Marxových tézí jsou nakonec jenom podporou kapitalismu.

    Takže pane Nusharte, ono je to opravdu krajně obtížné někomu nějak pozitivně dokázat jeho vlastní předpojatost. Každý je přirozeně přesvědčen, že je to právě a zrovna on, kdo jako jediný argumentuje věcně – a ti ostatní zaujatě.

    Nicméně, pane Nusharte – není Vám to přece jenom poněkud nápadné, že je tolik lidí, kteří tu zaujatost (a nepřístupnost vůči věcným argumentům) spatřují především na Vaší straně? V každém případě by mě v tomto mém soudu nejspíše plně podpořila paní Zemanová; o panu Profantovi ani nemluvě.

  161. Oboustranný proces, přičemž ta strana, která vymezuje hranice, je autoritou. Ta druhá – opačná – strana hranice nevymezuje, ale nastavuje zrcadlo:-) Zrcadlo, jehož obraz způsobuje autoritě depresi, takže se v něm shlíží celkem nerada (to je ta oboustrannost – před zrcadlem a za zrcadlem:-).

  162. „Ono je možno používat i napohled věcných argumentů pro odůvodnění o fundamentalistické pozice. Není to tedy nic, co by bylo možno většinou nějak jednoznačně dokázat. Tedy tu osobní předpojatost.“

    Znamenalo by to, že pokud u někoho fundamentalistickou pozici předpokládáme, není už pak v jeho možnostech dokázat nám, že tomu tak není?

    A který soudí objektivně – ten, který chce argumenty dokázat, že není fundamentalistou, nebo ten druhý? Má vůbec nějaký smysl snažit se tento spor „objektivně“ rozhodnout, když jde přece nikoliv o myšlenku, ale o soud o člověku? Má vůbec tento spor skutečný smysl? (Vždyť přece odvádí naši pozornost od zkoumané myšlenky k soudu o člověku, který ji vyslovil.) Jaký smysl má soud o člověku? (viz konformita a kultura)

  163. „… není Vám to přece jenom poněkud nápadné, že je tolik lidí…“

    To je argumentace konformitou? Tedy argumentace tou „většinou lidí, která má jiný názor než vy“?

  164. Jak už jsem výše napsal, konformita (v rozumné míře – tedy socializace) vlastní kultury mi nevadí.

  165. Já postupně docházím k tomu, že je daleko nejlepší žádný názor nemít 🙂 Nebo o něm aspoň nemluvit, pokud se nás na něj nikdo neptá.
    Však je psáno: „Čím více slov, tím více pomíjivosti. A jaký užitek má z toho člověk?“ (Kazatel 6,11)

  166. Jenže lidské skupiny (kultury) se nějakými sdílenými názory řídí a kdo je nesdílí „není náš“ a odsuzujeme ho.

  167. Podle Wiki názor „vyjadřuje specifické osobní hledisko jednotlivce, individuální stanovisko každého člověka, jedinečný postoj nějaké konkrétní osoby (formalizovaně pak i nějak organizované skupiny lidí) k určité skutečnosti.“
    Existuje prý i kolektivní názor, jak je tam zmíněno, ale neupřesněno. Kolektiv prý je podle téhož zdroje „skupina osob formálně či neformálně sdružená z důvodů společného zájmu, cíle či nějaké společné činnost“. Omlouvám se za citace z Wikipedie, ale je to tak nejrychlejší. Myslím, že názory, které bychom mohli nazvat kulturními, neexistují. Snad kulturní vzorce chování, které se všeobecně přijímají? Způsoby jakými se dělá to či ono? Nebo co máte na mysli?
    Neřídí se lidé spíš svými potřebami? Samozřejmě, že i naše potřeby vycházejí do značné míry z příslušnosti k nějakému typu společnosti. Ale též z přirozenosti.

  168. PANÍ HÁJKOVÉ

    „… co máte na mysli?“

    Použil jsem slovo „názor“, což uznávám, že může být zavádějící.

    „Kulturně“, popřípadě i „skupinově“ (ve smyslu tvořící se skupinové kultury) sdíleným názorem jsem měl tedy na mysli to, co se v té určité lidské skupině jeví takovou naprostou samozřejmostí – nebo přirozeností, že o tom uvnitř té skupiny není vůbec potřeba přemýšlet, čili to zevnitř není vnímáno ani jako „názor“, ale jako samozřejmost, přirozenost. Vnějšímu pozorovateli z jiné kultury se to tak ale nejeví, může to podrobit přezkoumání, může to pro něho být jeden z názorů. Většinou ovšem není možné, aby pohled vnějšího pozorovatele byl akceptován i uvnitř té jemu cizí kultury.

  169. Kulturami rozumíte kulturní okruhy, jaké popsal například Huntington ve Střetu civilizací? Tedy následující: Západní svět, Pravoslavná civilizace, Hinduistická civilizace, Čína, Islámský svět, Latinská Amerika a Afrika?
    Nebo jsou vámi myšlené kulturní celky ještě menší, to znamená národy, popřípadě etnické, náboženské či jiné menšiny?

  170. Uvedu poněkud provokativní příklad: V určité lidské skupině („kultuře“) se jeví naprostou samozřejmostí či přirozeností přijmout úplně každého migranta – vůbec se o tom nepřemýšlí, protože je to uvnitř této „kultury“ považováno za samozřejmé dobro. Pro vnějšího pozorovatele z jiné „kultury fašistů“ je to ovšem jeden z názorů, který pochopitelně může být podroben racionálnímu přezkumu. [Po tomto přezkumu se už názor na bezpodmínečné přijetí všech příchozích ani z hlediska prospěchu některých samotných migrantů – nejen těch nyní přítomných, ale i těch, kteří se v té situaci teprve v budoucnu v ocitnou – jako samozřejmé dobro jevit nemusí (chudý domorodec na místě svého původního pobytu na tom může být lépe, než nedobrovolný obyvatel libyjského „detenčního centra“).] Není ovšem samozřejmě možné, aby tento pohled vnějšího pozorovatele byl akceptován i uvnitř té jemu cizí „kultury humanistů“.

    —————————-

    Zdá se tedy, jako by lidské skupiny s odlišnými „kulturami“ neustále v těch štěpících se kulturách původních vznikaly přímo před našima očima – dokonce i v současnosti.

  171. Už rozumím. Myslíte skutečnost, že náš rámcový kulturní okruh, ať už je jím národ nebo rovnou celá Evropa, se rozpadá nebo už rozpadl na menší kulturní okruhy, které jsou založeny na určitých politických názorech, přičemž jejich příslušníci nechápou či nechtějí pochopit, že jiní lidé mohou na tuto problematiku jiný názor. Považují některé názory za minimum slušnosti, bez něhož se s příslušným člověkem nelze bavit.
    Je zajímavé, že třeba takový Dan Drápal https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-internetova-generace/ si myslí, že dnes se lidé bojí odlišného názoru, zatímco dříve se tolik nebáli.
    Mně se ale zdá, že dříve se lidé naopak setkávali s odlišnými názory jen minimálně. Když už se lišili, tak většinou jen ve vyhraněně politických názorech. Kdysi i velcí političtí protivníci sdíleli stejné kulturní představy.

  172. Když chcete donutit atomová jádra k fúzi, musíte překonat Coulombovu bariéru. Současná globalizace sice vytváří poměrně velký tlak i teplotu, ale na překonání bariéry u „jader těch kultur“ tak, aby došlo k jejich fúzi, to asi stále nestačí.

  173. Pane Nusharte, stále znovu zaměňujete – respektive směšujete – dvě různé záležitosti: věcnou argumentaci na straně jedné, a emocionální respektive ideologickou předpojatost na straně druhé.

    Pokud byste své argumenty v určitých záležitostech (například u tématu migrace) formuloval opravdu jenom čistě věcně, bylo by všechno – v daném smyslu – v pořádku. Problém je ale v tom, že za všemi Vašimi argumenty je na hony cítit právě ta emocionální předpojatost. Právě proto jsem se odvolával na to, jak Vás v daném ohledu vnímají i jiní. V samotných věcných argumentech samozřejmě nemůže rozhodovat většina; ale jestliže na většinu lidí působíte stejným dojmem, pak už by bylo na čase se nad tím závažně zamyslet. I kdyby mi všichni lidé náhle začali tvrdit, že 1 + 1 = 3, pak já – „vlastního rozumu maje“, bych i nadále trval na svém. Ale – kdyby mi většina lidí z mého okolí začala vytýkat, že se chovám dejme tomu povýšeně nebo že ve styku s druhými používám manipulativních metod – pak by to jak řečeno bylo vážným důvodem k zamyšlení.

  174. Já si také nemyslím, že dojde k jejich fúzi a k vytvoření jediné kultury. Aspoň se tak nestane v dohledné době. Myslela jsem si, že máte právě z té fúze kultur obavy, pane Nusharte.

  175. CO JE NÁZOR?

    „Názory nejsou nic jiného nežli výsledek náhody a temperamentu.“ – Stanley Baldwin

    Je to svým způsobem skutečně až brutální demytologizace: my sami své názory se vší samozřejmostí považujeme za krajně vysokou hodnotu, pociťujeme je jako základní součást naší vlastní osobní identity. Zrovna v minulých dnech jsem napsal, že fakticky my doslova j s m e to, čemu věříme. A to „čemu věříme“ se netýkalo jenom samotné víry jako takové, nýbrž právě všeobecně našich názorů, našich přesvědčení.

    Netýká se to samozřejmě všech našich názorů; v tomto ohledu je zapotřebí rozlišovat dvojí, na straně jedné naše názory běžné (ty je možno za určitých okolností měnit) – ale na straně druhé naše názory vitální, tedy právě ty které jsou nerozlučně, neoddělitelně spjaty s naší osobností, s nejvlastnějším jádrem našeho já. Právě proto je to pro nás tak obtížné, až fakticky nemožné tyto naše základní životní názory změnit; protože máme pocit že bychom tím ztráceli, vlastně bezmála zabíjeli sami sebe.

    Tato neschopnost či nemožnost změnit vlastní názory je vlastně přesně to, s čím musí vždy bojovat každý psychoterapeut. Ten psychoterapeut ví, že jeho klient má špatné, škodlivé názory, návyky, přesvědčení – a že veškerý úspěch terapie závisí výhradně od toho, zda klient/pacient bude ochoten respektive schopen změnit právě tyto jeho zcela základní životní názory a automatismy. Jenže – právě tohle dotyčný pacient neví, on je natolik pevně srostlý se svými dosavadními životními postoji a názory, že se jich nedokáže vzdát, i když právě tím je podmíněn úspěch jeho terapie. A vší mocí bojuje o to, aby mohl zůstat u svého starého života, i když tím objektivně škodí sám sobě.

    Jeden německý praktický psychoterapeut tuto situaci popsal tak, že když už se blíží rozhodující moment terapie, tak že vždy má pocit, jako by jeho pacient visel z okna, a z hrůzy aby nespadl dolů se rukama křečovitě drží parapetu okna. Ovšem – ve skutečnosti on visí pouze pár centimetrů nad zemí! Naprosto by stačilo aby se pustil, a pak by hned získal pevnou půdu pod nohama – ale to on neví, on tam dolů nevidí, a tak se zoufale a křečovitě drží té jediné „jistoty“, kterou má, totiž svého dosavadního života. I tato patologicky deformovaná „jistota“ je mu stále milejší, nežli nejistý skok do – objektivně spásného – neznáma.

    Takže nějak takhle je to s našimi nám tak drahými a „posvátnými“ názory a přesvědčeními. Nejedná se samozřejmě o to abychom teď začali libovolně měnit své názory; ale jde o to dokázat si uvědomit, dokázat si připustit, že to že je nám nějaký náš životní názor tak naprosto blízký a s námi srostlý, že to ještě zdaleka nemusí znamenat, že ve skutečnosti není škodlivý. Okolnímu světu, ale nakonec i nám samým.

  176. Snažím se, paní Hájková, být tím „vnějším pozorovatelem“ – hodnotit to z hlediska zájmu (prospěchu) jednotlivých aktérů (například migrantů).

    Proč v tom pane Poláčku „na hony cítíte moji emocionální předpojatost“? Vysvětlete to prosím. Děkuji.

  177. „JADERNÁ FÚZE“ GLOBALIZACE

    Ale ano, pane Nusharte, právě tímto příměrem jste dokonale trefil jádro věci.

    Takováto „jaderná fúze“ (filozoficky řečeno: dialektická syntéza) – to je vždy ta nejobtížnější záležitost ze všech. A je opravdu zapotřebí vyvinout maximálního úsilí, aby se takováto syntéza opravdu podařila.

    A máte pravdu i v tom, že současná globalizace na tuto fúzi „stále nestačí“. Tato globalizace je daleko spíše pouhým promícháváním, nežli skutečnou syntézou, skutečným vzájemným obohacováním kultur. – Právě to jsme ostatně v minulých dnech zmínili v souvislosti s tím dřívějším článkem Ivana Štampacha.

    Na straně druhé je nutno říci: i toto globalistické „promíchávání“ je určitým pozitivním krokem. Nebo přinejmenším ambivalentním. Jeho pozitivní stránkou je už vůbec jenom ten fakt, že se tím nalomí domnělá výlučnost, či dokonce nadřazenost vlastní národní kultury nad všemi ostatními. Naprosto konkrétně: jestliže ještě v první polovině minulého století bylo rozšířeným zvykem v rámci dominantní euroamerické kultury hledět spatra, či se přímo posmívat například „negerské hudbě“, pak je bez jakýchkoli pochyb obrovským pokrokem a pozitivem, že africká kultura a jmenovitě hudba dokázala prorazit tuto bariéru, a že dostala příležitost prokázat své kvality, svou nezaměnitelnou hodnotu. A toto mohla dokázat ovšem jenom s čistě fyzickou, osobní přítomností afrických umělců v euroamerickém prostoru. Ovšem – nejen jednotlivých umělců, ale i celých etnických skupin s touto kulturou spojených.

    Druhou, odvrácenou stránkou tohoto globalistického multikulturalismu je ovšem nepochybný tlak na uniformitu, na zkomercializování této jiné (africké) kultury. Která tím že usiluje o komerční úspěch, přizpůsobuje se plytkému vkusu masového diváka, a tak čím dál tím více ztrácí svou původní identitu, svou originalitu. (V tomto ohledu je skutečně možno zakusit nejstrašlivější paskvily.)

    Takže jediným pravým řešením je skutečně ona „jaderná fúze“ – dialektická syntéza, když se pozitivní elementy z obou kultur spojí v jeden společný, kvalitativně vyšší útvar. Kdy se navzájem spojí a obohatí, aniž by přestaly být samy sebou.

  178. Pane Nusharte, když se něco „cítí“ – pak je to právě něco, co není možno vysvětlit, ve smyslu nějaké definice. Je to podprahové, intuitivní vnímání postojů toho druhého. Právě proto jsem se odvolával na ten fakt, že ten samý pocit u Vás má i mnoho dalších Vašich partnerů v diskusi.

    Ve Vašem způsobu argumentace (a to nejen co se migrace týče) je totiž možno cítit jakousi „zaťatost“, která Vám brání na sporná témata hledět střízlivě. Vy sám to snad tak opravdu nemyslíte, ale Vaše postoje – svým radikalismem, svou nesmiřitelností, svým extrémním vyostřením – pak působí nejen jako projev xenofobie, ale i jako projev mysoginství, či podobně. Právě tohle činí krajně obtížným, moci se s Vámi dostat do skutečného dialogu, do věcné výměny myšlenek a argumentů. Pokud byste se takovýchto způsobů (pseudo)argumentace dokázal vyvarovat, už tím by bylo mnoho získáno.

  179. Ostatně, pane Nusharte, nebylo by nijak na škodu, kdybyste používání nadpisů velkým, blokovým písmem omezil opravu jenom na charakterizování tématu, o kterém chcete hovořit. Jestliže této formy totiž používáte i jenom pro sdělení, na kterého partnera v diskusi se právě obracíte, pak to celou věc spíše činí nepřehlednou, nežli naopak.

  180. Paní Hájková, tak s tou „kapkou v moři“ se musíte obrátit na kolegu Skočného – to je totiž právě jeho doména! 😀

    Ale já se teď musím vypravit na nákupy, takže se k tomuto tématu vrátím až někdy později.

  181. Totiž, já se tím nijak zabývat nechci. Já se chci držet křesťanské cesty. Je to pro mě jenom jedním ze znamení, že Bůh neodmítá jiné kultury, a že se všichni lidé nemusí stát nutně křesťany.
    Víte, já jsem byla nedávno dvěma křesťany obviněna z míchání různých náboženství, respektive vytváření nového, protože jsem psala o Solovějčikově knížce (myslím, že už jste o tom slyšel). A přitom mně bylo řečeno, že to, co píšu, nepochází z Ducha svatého, nýbrž že mě k tomu vede moje vlastní Já (jak jste si mohl všimnout v diskusi pod tím mým článkem). A že prý klamu sama sebe, protože si myslím, že moje Já už umřelo. Jenže já jsem si nic takového ani nemyslela. Ale nechtěla jsem se s nimi hádat. Radši jsem tam přestala diskutovat.

  182. Když jsem tedy byl osloven… Jak já to vlastně mám s tím křesťanstvím? Já to beru tak, že pokud něco dokáže vstát z mrtvých, pak je to Věčnost. A víte, mně už je pak mile nedůležité, jestli tady ta Věčnost byla v postavě Krista nebo jinak. Vždyť přeci i Ježíš měl lidskou osobnost a nebránilo to ničemu.

  183. Jak těmto Vašim následujícím větám mám rozumět, pane Poláčku?

    „Pane Nusharte, stále znovu zaměňujete – respektive směšujete – dvě různé záležitosti: věcnou argumentaci na straně jedné, a emocionální (…) předpojatost na straně druhé.“

    Ale:

    „Když se něco ‚cítí‘ – pak je to právě něco, co není možno vysvětlit, ve smyslu nějaké definice. Je to podprahové, intuitivní vnímání postojů toho druhého.“

  184. Proč by měla věčnost vstát z mrtvých, když nemůže ani umřít?
    Vstání z mrtvých nepočítá s tím, že se předtím zemře. Právě v tom se to křesťanství patrně liší od těch jiných náboženství.
    V Krédu se jasně mluví o vzkříšení těla.

  185. Ano, to je možné. A já nevím, jestli Ježíš fyzicky vstal z mrtvých nebo ne. Ale, snad mi to prominete, i kdyby k tomu došlo, nepovažoval bych to za tak zásadní, pro mě by to bylo pouze tělo.

    Ostatně, nemůže to též být vzkříšení těla do života ducha?

  186. Já myslím, že je to propojení ducha s tělem (a duší, která je nedílnou součástí těla). Abych pravdu řekla, pane Skočný, já taky nevím, jak to přesně s tím vzkříšením je. Ale nevadí mi to. Jednou to snad budu vědět.
    Mně stačí, že mě to oslovuje. Tedy, to o tom vzkříšení.

  187. Já myslím, že se na to těšit ani nemusí. Že má prostě žít tady a přitom si myslet, že smrt není konec všeho.

  188. Já se domnívám, že materialisté mají čím dál tím větší problém s dokazováním, že smrt konec všeho je. Tedy, že ty „důkazy“ jsou čím dál více bizarní a méně přesvědčivé. Tak já jdu zase žít…

  189. Myslím, že nejde o to na něco se těšit, když nevíte konkrétně na co (ten vztah přece prožíváte už nyní). Jde myslím o tu důvěru – důvěru v tom vztahu, že se nemáte čeho bát…

  190. Ano. Apoštol Pavel napsal: „Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.“

  191. Naši zásadoví skeptici (pánové Kosmel a Kalous) tu jsou mometálně nepřítomni; takže je musím zastoupit sám.

    Ano, ty buddhistické příběhy jsou velmi moudré, a velmi přesvědčivé – totiž když člověk přijme jejich optiku. Jejich vidění světa.

    Zásadní problém se ale týká toho, že to „moře“ je tu – a to sice bez jakýchkoli dalších dokladů či argumentů – postulováno jako základ všeho. Jako naprosto nesporný, nijak nezpochybnitelný základ; počátek a konec.

    Jádrem všeho je zřejmě tento výrok: „Bezpochyby, jednu věc už jsem poznala. Jsem o něco důležitější než moře.“

    Samozřejmě, takto vyřčena tato věta jedné kapky (která zde ovšem ztělesňuje princip individualismu) zní neobyčejně vypínavě. Jak si jenom nepatrná kapka může o sobě myslet, že ona by mohla být nějakým způsobem důležitější než celé nesmírné moře?…

    Jenže: zkuste odstranit, zrušit, vymazat kapku jako takovou – a v tom okamžiku vám zmizí i celé moře. Protože nakonec se celé moře neskládá z ničeho jiného, nežli z jednotlivých kapek.

    Zkuste odstranit existenci atomů – které jsou jako takové vždy ryze individuální entitou – a v tom okamžiku vám zmizí i celý vesmír. Neexistuje žádný vesmír bez jednotlivých, individualistických atomů – a stejně tak neexistuje žádné moře jinak nežli jako suma jednotlivých kapek.

    Ten napohled tak přesvědčivý a nezpochybnitelný buddhistický obraz je tedy ve skutečnosti velice hrubě jednostranný; z celého dynamického, navzájem podmíněného páru jednotlivé – obecné on vidí jenom jednu stranu, a znovu a znovu zavírá oči před stranou druhou.

    Tím samým způsobem by bylo možno analyzovat všechny ty ostatní „příběhy kapek“ – vždy znovu a znovu se tu reprodukuje tato zásadní chyba, respektive deformace: vidí a uznává se jenom to „velké“, zatímco pro to domněle malé a bezvýznamné tu není přítomno naprosto žádné pochopení.

    K tomu je možno připojit už jenom tolik, že takto jednostranný obraz skutečnosti nikdy nemůže být skutečně pravdivý. Neboť, jak věděl už Hegel, „nur das Ganze ist das Wahre“, jenom to celé je pravdivé. To „celé“ ale neznamená tu abstraktní všeobsažnost moře, nýbrž naopak vědomí bytostně vzájemného podmínění momentu obecného a momentu jednotlivého, individuálního.

  192. Pane Nusharte, v životě je tolik věcí, kterých bych se mohl bát, ale nakonec člověk zjistí, že se bál zbytečně, a dokonce zjistí i to, jak mu ty průšvihy pomohly. Že to právě byly velké dary.

    Ten vztah: někdo by možná řekl, že to příliš zjednodušuji, ale to jádro je skutečně jednoduché. Je to živý proces, který se stále vyvíjí, není to ustrnulé. Tak řekněme pozitivista to má tak, že vidí hlavně jednotlivosti; on vidí i tu provázanost, ale on to vidí konkrétně, hmatatelně, zákonitě, dokazatelně. U většiny věřících je tomu tak, že je tu nějaký postulát osobní duše, která se vztahuje k nějakému přesahu. Nicméně důraz je na tu duši, ne tolik na ten přesah. Prostě si žiji nějaký svůj život, nějaký společenský život, uznávám třeba nějaké principy… ale pořád je v tom hodně toho lidského já, v porovnání s ním je tam toho přesahu méně. Ale může se to i překlopit, poněvadž ten přesah je kvalitativně i kvantitativně víc než člověk. Čili toho přesahu je tam víc, než je toho lidského. Samozřejmě to někoho může i vyděsit… Já to vysvětluji tak, že je tu přítomna určitá „univerzální harmonie“, a ta prostě proroste a přeroste toho člověka. A ten člověk do toho taky samozřejmě patří, ne že někde zahyne…

    A teď: veliká legrace je v tom, že tady ta univerzální provázanost už tady je. My si ji nemusíme vymýšlet, ani ji nemusíme dosahovat, ale stačí právě přenést důraz. Čili člověk to mívá obvykle tak, že on je ponořen do toho osobního obstarávání. Jeho individuální život mu překrývá celé zorné pole. Ve skutečnosti, dokonce i když po večerech takový člověk leží v posteli a kouká do stropu, stejně mu v mysli probíhají nějaké osobní příběhy. A stačí to jen na chvíli vypnout. Nenechat se tím úplně pohltit a ten přesah tady okamžitě je, přihlásí se o slovo.

    Jistě, můžeme o tom nějak diskutovat a dojít k nějakému výsledku. Ale ono to funguje… funguje to vyzkoušením. Jen to obstarávání na chvíli vypnout a najednou jste v kontaktu s něčím obsáhlejším, holistickým, nad protiklady.

  193. Ostatně, tato buddhistická vychýlenost ve prospěch „moře“ je nakonec přesně ta samá, kterou vytýkám Komenskému ve čtvrtém díle mých úvah o jeho Labyrintu, který jsem zveřejnil dnes. Ať se pohybujeme v myšlenkové tradici východní či západní (křesťanské), vždy se znovu a znovu opakuje ta samá chyba, že se zcela přehlíží, či přinejmenším hrubě marginalizuje neopomenutelná role a hodna jednotlivého, individuálního.

  194. Pane Nusharte, co se Vám na těch mých – Vámi zmíněných – výrocích zdá být nejasného? Mně se zdají být natolik jasné a samozřejmé, že opravdu nevím co bych na nich mohl ještě dále vysvětlovat.

  195. Jopolíku, uvažuješ správně, ale to je velký omyl. Ta absolutní hranice jedné kapky je prostě nahrazena hranicí relativní, prostupnou, povrchovou. Kapka nikdy nezmizí, ta je oceánem. 🙂

  196. Josefu Poláčkovi: Já tu nechybím, já jenom nemám čas na psaní, protože i v těchto pohnutých dnech mi chodí docela objemné termínované zakázky od platících zákazníků…

    Takže jen velice stručně: Buddhisté (a koneckonců ani taoisté a do jisté míry šintoisté, když rozšíříme záběr pohledu i do mimolidské přírody) ještě nezapomněli na to, z čeho člověk vzešel a kde a jak jedině může realizovat svoje lidství. Ať se to liberálním ultras nelíbí jak moc chce, o tom, co znamená jednotlivec bez lidstva, se kdokoli může přesvědčit, když odloží novorozeně v pralese, nechá ho tam a přijde se podívat za týden. Moc toho z něj nezbude, natož aby mohlo svobodně rozvinout svůj individuální lidský potenciál; a jestli se ho šťastnou shodou náhod ujme vlčí smečka, vychová z něj vlče.

    Totéž platí i pro to podobenství: Čím by byly kapky bez moře?

  197. Křesťanský Bůh ale není žádný holistický celek. Negativní teologie si dokonce myslí, že Boha poznáváme podle toho, čím není. Že Bůh je prostě radikálně jiný než cokoliv si můžeme myslet.
    Křesťané ale většinou věří, že Boha mohou poznávat jenom prostřednictvím Krista.

  198. Pane Poláčku, aktivně tady přítomen sice nejsem ale jako divák stále sledují, jak tady demagogický oblbujete proste občany. Já tady nejsem z jiných důvodů, než p. Kalous. Učím se japonskou lukostřelbu a zjišťují co je v ní božského😊.

  199. Ježíšovo náboženství se od těch druhých liší mimo jiné i tím, že je to (a hlavně zpočátku bylo) náboženství pro outsidery. Bůh totiž dělá z lidí bázlivých lidi statečné. Zrovna dnes připomněl papež, že i apoštol Petr byl mužem slabým a nestálého charakteru. Píše, že „měl rád sílu, ale byl také trochu bázlivý“. Duch svatý ho proměnil v muže statečného.
    https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=30987

  200. My si pane Kosmele, zase s děckama opakujeme střelbu z praku na Goliáše. (1. Samuelova 17, 49 🙂

  201. No já osobně neznám nikoho, kdo by „něco hledal“ a přitom neměl nějaké osobní problémy a strasti. 😉

    Že křesťanský Bůh není holistický… Takhle jsem to měl do jisté míry taky. Že je prostě Bůh někde daleko a já musím mít ten vztah. A že to tady není k žití. 🙂 Ale časem jsem tak nějak zjišťoval, že ten Bůh zase není tak daleko, ale že je přítomen. A že ta jeho přítomnost je tou výživou, která pomáhá. A to lidské zoufalství prostě spočívá v té oddělenosti, v neuvědomění si vnitřní síly. Ale možná, že tohle píšu příliš z pozice muže, možná to vnímáte jinak.

    Já jsem kdysi četl knihu „Kámen mudrců“, a tam je vylíčeno, jak se jedna z hlavních postav dostala do nebe, ve kterém žily bytosti podobné lidem. A v tom nebi „byla láska a nemohlo tam nastat rozloučení“. Proč nemohlo nastat? Protože tam nebyla ta „cizost“, nebylo tam psychické rozdělení.

  202. Ani já si nemyslím, že Bůh je někde daleko. Ale není totožný se stvořením. To je, myslím, rozdíl oproti těm holistickým, panteistickým představám.
    Pavel sice napsal, že Bůh možná nakonec bude všechno ve všem, což zní docela panteisticky. Ale zatím Bůh všechno ve všem ještě není.

  203. Panu Poláčkovi

    „Pane Nusharte, co se Vám na těch mých výrocích zdá být nejasného?“ 

    „Zaměňujete věcnou argumentaci za emocionální předpojatost.“ 

    „Když něco ‚cítím‘, je to podprahové, intuitivní vnímání Vašich postojů.“

  204. Shodou okolností si teď čtu Stanislava Komárka. Právě na to zdůrazňování polarity a tendenci k oddělování pólů od sebe v lidském myšlení a jednání často poukazuje. Komárek je biolog a dobře zná Čínu. Právě ten čínský přístup vidět ve všem jin a jang nám tu chybí. Přitom třeba archaické jazyky (a čínština prý dodnes) znaly pojmy, které v sobě zahrnovaly oba póly. Třeba latinské altus je vysoký i hluboký, řecké farmakon je lék i jed. Dnešní jazyky neznají žádné „dobrozlo“. Marně hledám z obyčejného života jiný podobný moderní pojem jako je třeba „bankovní operace“, což je výběr z účtu i vklad na účet… Ale Komárek jde ještě dál. Ve staré Číně, když se v některé provincii „přemnožili“ loupežníci, tak je příslušný guvernér samozřejmě nechal silou potlačovat. Na druhé straně, když se v jeho provincii loupežníci nevyskytovali, tak se domluvil se sousedním guvernérem, kterému přebývali, aby mu jich tam pár přestěhoval… K žádoucímu rovnovážnému stavu řádně spravované provincie zkrátka jaksi přirozeně patří, když se tam kromě slušných lidí vyskytují i lumpové. Typický příklad z novější doby je Austrálie. Velká Británie si z ní udělala trestaneckou kolonii a věřila, že v mateřské zemi tak vymýtí zločinnost. A hle, místa kriminálníků vyexpedovaných za moře (a doplněných v poměru zhruba 1:1 prostitutkami) na britských ostrovech okamžitě obsadili kriminálníci a prostitutky noví a nové… Na druhé straně, v Austrálii se hned během první generace ustavila víceméně samospádem „normální“ struktura společnosti, která se jako celek chovala tak „slušně“, že zvýšený dozor represivních orgánů nad osadníky mohl být velice rychle odvolán; od té britské se lišila snad jen – kromě vyšší spotřeby alkoholu – tím, že vetchý dědeček vyprávěl vnoučatům, houpaje je na artritických kolenou, veselé historky ze svých mladých kriminálnických let v Anglii nebo Irsku… 😀

    Z uvedeného plynou i potíže při rozhodování. Člověk může stejný trávník trochu pokosit a trochu nepokosit, ale například nejde odjet i neodjet do Ameriky; nebo úřad nemůže zároveň stavbu povolit i nepovolit, jakkoli mnohou existovat stejně závažné důvody pro i proti. A uvádí příklad některých sporů v katolické církvi, které Řím často řešil jako princezna Koloběžka: Papež vydal encykliku, ve které stanovil jako závaznou střední cestu a proklel jako kacíře nositele obou protikladných postojů přesvědčených o své pravdě.

    Komárek to shrnuje: Problém nemá příroda ani společnost jako celek. Problém s nimi máme my lidi kvůli tomu, jak věci, jevy a procesy uchopujeme svým polárně vybudovaným pojmovým aparátem.

  205. Ve Starém Zákoně Izajáš píše „Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo, a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“
    Dokud král Saul setkal dobrotu, byl při něm Duch Hospodinův. Když začal dělat špatné věci, odstoupil od něj Hospodinův duch a byl na něj poslán zlý duch od Hospodina.
    Z toho je však patrné, že skutečný Hospodinův duch je ten dobrý duch, přestože ten zlý byl poslán od Hodpodina. A že není jedno, zda děláme dobré nebo špatné věci.
    Ještě více problematický je příběh Jobův, kdy zlý duch byl poslán na spravedlivého. Pochopit to normálním lidským rozumem je v podstatě nemožné. Přesto je třeba věřit ve vítězství dobra a v to, že život má smysl.

  206. A Ježíš pak ukázal, že je možné zlo porazit. A taky ho porazil svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním.
    Nám se zdá, že zlo je tu pořád. Ale ono už je vlastně poraženo. Je to asi tak, jako když zabijeme rybu a ona sebou stále ještě mrská, přestože už je bez hlavy.

  207. V Matoušovi 13 je psáno: „Máme jít a plevel vytrhat?‘On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici.
    Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘

  208. Já bych k tomu jen poznamenal, co říkal jeden starší pán: Každý lidský duch nakonec dojde svého cíle. Někdo to bere oklikou přes peklo, ale já nemusím mít všechno.:-))))))

    Když třeba vidím takové lidi jako je pan Bakala (to je pořád žádoucí téma, tenhle Bakala), tak spousta lidí řekne, jaká to je nespravedlnost, jak se má dobře, nic se mu neděje. No já mu nezávidím, spíš naopak. Jako by měl na rameně položenou takovou nehezkou pracku. 🙁

    Nicméně i tady lze věřit v „návrat ztraceného syna“. :-)))))

  209. Pane Kalousi, tak teď jste mě dostal. A taky rozesmál. Souzním.

    S tím rozhodováním: to jsem si jen teď uvědomil, že když se pro něco rozhodnu, už nemusím mít starosti s jinou alternativou, tu zase obstará někdo jiný.

  210. Plně s Vámi souhlasím, pane Kalousi, už jsem to někde psal p. Poláčkovi, že kdyby v jakékoli společnosti byli jenom „hodní“, tak to teprve by se museli s pí Hájkovou modlit k bohu a Ježíši, nebo nevím jaké ještě modly mají.

  211. KAPKA A MOŘE

    No prosím – tak já volám na pomoc naše skeptiky, a oni mi pak takhle vpadnou do zad! A z radikálních, neřkuli fundamentalistických racionalistů se náhle vyklubou přesvědčení vyznavači holismu. 😉 Zdá se tedy, že nakonec nezbude nic jiného, nežli abych byl ještě skeptičtější nežli sami skeptici.

    Ale odpovězme napřed na ty buddhistické či zenové historky s kapkou vody a mořem jejich vlastní řečí.

    Kapka řekla: „Já neexistuji.“

    Neboť existuje pouze moře, to je jedinou finální realitou, všechno z něj vychází a všechno se do něj zase navrací. Jednotlivá kapka tu nemá žádnou samostatnou existenci.

    – Snad se už ozřejmilo, jak naprosto paradoxní, respektive zcela nesmyslný je takovýto výrok. Jakýkoliv výrok – ať o existenci či neexistenci – totiž nemůže pronést nikdo jiný, nežli nějaký zcela konkrétní subjekt. Tedy v našem případě kapka. A když tato kapka tedy prohlásí „Já neexistuji“ (ve prospěch holisticky nadřazeného moře) – pak tím tento svůj výrok zcela bezprostředně popírá a vyvrací. „Myslím, tedy jsem“ – v daném buddhisticko-holistickém pojetí by tento výrok musel být modifikován, respektive zcela převrácen na „Myslím, ale nejsem“; čili v naprostý nesmysl.

    Opakuji znovu: jenom a jedině subjekt (tedy konkrétní, individuální subjekt) může vůbec pronést nějaký výrok o vlastní existenci. A i když pronese výrok negativní („Já nejsem“) – tak tím fakticky svou existenci okamžitě potvrzuje.

    To „moře“ – to vůbec svou existenci nemůže deklarovat; protože toto moře je naprosto bez jakýchkoli kontur, je absolutně amorfní. Ale nemůže existovat nic, co nemá nějakou formu. Celek bez jednotlivostí je prázdnou množinou; obsahuje zdánlivě všechno, ale ve skutečnosti nic. A pokud neobsahuje nic, je sám ničím. Toto moře by mohlo prohlásit „já existuji“ jenom a pouze v tom případě, kdyby se samo stalo subjektem. Tedy kdyby se vymezilo proti nějakým jiným entitám – proti jiným mořím, proti zemi, proti vzduchu… Jenže v tom případě by se samo stalo přesně tou samou individuální existencí, jejíž platnost popírá.

    Jistě, i natolik střízlivě a racionalisticky uvažující myslitel jako Aristoteles pronesl své slavné konstatování, že „celek je více nežli suma jeho částí“. Jenže – tím Aristoteles v žádném případě neměl v úmyslu bagatelizovat či dokonce popírat reálnou existenci jednotlivých entit. Přesně naopak – na rozdíl od Platóna který pravé podstaty věcí katapultoval někam do nadzemských metafyzických výšin, Aristoteles důsledně zastával přesvědčení, že entity tohoto světa (a tedy i lidé) mají svou podstatu samy v sobě. Tedy jako zcela konkrétní, zde přítomná, individuálně existující entita. Kterou nelze popírat ve prospěch jakéhosi fiktivního, neviditelného „celku“.

  212. Myslím, tedy jsem…..
    On asi ten meditující člověk nemyslí, ale prostě jen tak splývá se světem (nebo se Všehomírem či něčím podobným).
    Ale někteří lidé to prostě neumějí. Tedy neumějí na nic nemyslet. Domnívám se, že ženy to umějí méně než muži. Ono se to i říká – muž přijde domů, sedne si k televizoru a vypne mozek. Žena to neumí. Možná proto jsou ženy víc subjektem. Aspoň Žižek něco podobného také tvrdí.

  213. NA OKRAJ DISKUSE

    Kultury podléhají evolučním zákonům celkem blízkým přírodnímu výběru. Uvědomil jsem si už dříve, kdy jsem se častěji pouštěl do diskusí s věřícími, že argumentace darwinismem budí u nich nežádoucí předsudky a někdy až zavilý odpor. Žádnou obdobu kreacionismu však neznají (a její potřebu ani necítí), poukáže-li se na vývoj jazyka (jazyků). Zpochybňovat, že řeč se historicky vyvíjí napadne málokoho.

    Je skutečností, že křesťanství přineslo ohromnou kulturní změnu. Z judaismu si vzalo exkluzivní nárok, jenž si činí Bůh na víru člověka. V nových podmínkách, když „infikovalo“ Římskou říši, jej přetvořilo v politickou moc. Vzpomeňme jen, jak biskup Metoděj nabádá později slovanská knížata, aby přijala křest, a jak argumentuje. Křesťanství se v době vrcholící antiky stalo náboženstvím odpovídajícím změněné povaze imperia. Bylo v souladu se vzdálením se od (i tehdy ničené) přírody. Všimněme si v této souvislosti jen výrazu „paganus“. Ve společnostech svázaných úzce s přírodními cykly je ovšem větší pochopení pro přírodní moudrost i jeho koexistence s křesťanstvím. Dobře se to zrcadlí třeba v Erbenově pohádce Dobře tak, že je smrt na světě. Termíny „dobro“ a „zlo“ se opravdu staly odtrženými od přírody a absolutizovanými.

    Když se budeme snažit vidět dobro střízlivě, uznáme myslím mj. i velký přínos křesťanství. Osobně mám nyní převážně značný respekt k lidem na této vartě. Mínění, že již (téměř) 2000 let od ukřižování Ježíše je zlo co již zabitá, jen se ještě škubající ryba, mám za sice kouzelné, stěží ovšem opodstatněné. Proto „dopustil Bůh“ Třicetiletou válku i Osvětim, o epidemiích ani nemluvě? Strašení trestem za lidskou špatnost, ba prvotní hřích je ovšem asi vysvětlením ještě méně roztomilým.

  214. Byla zde vznesena námitka, že popírání té holistické jednoty hraje do rukou ideologii individualistického liberalismu. Ale o to se nejedná. Samozřejmě že tento liberalistický individualismus je jednostranný, dokonce až extrémně jednostranný – ale jde o to, že jakékoli rozpouštění individuality v nějakém holistickém „moři“ je aktem stejně tak jednostranným, stejně tak extrémistickým.

    Jediná skutečná pravda je taková, která dokáže oba tyto momenty spojit v jeden jediný celek. V zásadě má pravdu zmíněný S. Komárek, že naše současná doba není schopna podvojného, celistvého myšlení. Naše průmyslová civilizace je 1. lineárně logicky orientovaná, a 2. pragmaticky utilitaristická. Respektive to pořadí obou momentů (ve smyslu kauzální podmíněnosti) je spíše opačné. To jest: naše civilizace je zcela fixovaná na dosažení toho či onoho konkrétního cíle, záměru, užitku. Tady není možno ztrácet čas nějakým ambivalentním, obě protichůdné stránky zahrnujícím myšlením. Naopak: je nutno nasadit si klapky na oči, vyeliminovat z mysli všechno rušivé, a veškerou pozornost fixovat jenom jedním jediným směrem, na jeden jediný – utilitaristický – cíl. Tomu se pak přizpůsobuje i způsob myšlení: lineární logika zcela zatlačuje myšlení multikauzální.

    Ovšem – v jednom ohledu je přece jenom mít určité pochybnosti, co se toho Komárkova náhledu týče. Nevím sice zcela přesně jak on celou věc pojímá; ale zdá se že se jedná spíše jenom o formu „A a zároveň B“ – tedy víceméně jenom o čisté splynutí protikladů. Že v tomto jeho modelu tedy není obsažena pravá dialektická syntéza; která sice také vidí tuto současnou přítomnost protikladů, ale spíše ve formě „A a zároveň non A“. Jinak řečeno: dialektika neháže protikladné momenty bez rozdílu do jednoho pytle, nýbrž zároveň naprosto důsledně diferencuje jejich jednotlivé charakteristiky. A syntetizuje, uznává jenom to, co je opravdu funkční, co je progresivní; zatímco to ostatní nechává vzadu, jako překonaný a už neplatný balast.

  215. Ještě jedno je nutno připojit ke vztahu „holistického celku“ na straně jedné, a údajně pouze nesvébytné individuality na straně druhé: zastánci holismu (ať už jakéhokoli druhu) sice devalvují a dehonestují individualismus – ale přitom jejich vlastní holismus může svůj status „něčeho vyššího“ získat právě a pouze svým vymezením se vůči tomu kritizovanému individualismu! Jenom a jedině tím, jak holismus znovu a znovu poukazuje na omezenost individuálně jsoucích entit, jenom tím může sugerovat dojem, že jeho vlastní celistvost je něčím lepším, exkluzivnějším.

    Kdyby totiž tyto – údajně natolik bezcenné – jednotliviny neexistovaly, neměl by tento holistický celek naprosto nic, z čeho by mohl odvozovat svou nadřazenost. Jakmile by existoval pouze on sám, „nekontaminován“ přítomností jednotlivin profánního světa, pak by neměl nic, na čem by mohl poměřovat svou údajnou dokonalost. Mohl by se poměřovat jenom sám se sebou – čili s ničím. Sám by byl pouhou chimérou, jenom nekonečným zrcadlovým odrazem sama sebe.

  216. Pane Horáku, mohl byste nějak konkretizovat, jakým způsobem Metoděj argumentoval – u českých knížat – ve prospěch přijetí křesťanství?

    Zajímá mě to, protože sám jsem si už mnohokrát zkoušel představovat, jaké by to bylo, kdybych já žil v té přelomové době. (Jednou z inspirací v tomto ohledu mi byla i opravdu výborná Tylova hra „Kníže Václav“.) Já jsem totiž sám v mnohých ohledech spíše tradicionalistický; a kdyby na mě najednou přišel někdo s tím, že mám – pro nic za nic – přijmout nějakého nového, cizího boha, pak bych se proti tomu asi velice silně bránil.

    Ale – na straně druhé by zde samozřejmě byl ve hře velice silný mocenskopolitický aspekt; nevzpomenu si už přesně kdo to byl, kdo konstatoval, že jedině přijetí křesťanství český národ uchránilo před osudem Lužických Srbů. Tedy před víceméně naprostým vybitím. Protože od toho momentu kdy Češi přijali křesťanství, tím okamžikem mocný německý soused ztratil legitimní důvod nakládat s nimi jako s nepřáteli.

    A pak by tu ale – při tom rozhodování o přijetí či nepřijetí křesťanství – byl ve hře ovšem i další aspekt: totiž viditelná duchovní převaha křesťanství nad tradičním „pohanským“ kultem doposud Čechy pěstovaným. – Právě v té hře „Kníže Václav“ je (v její televizní inscenaci) krásná úvodní scéna, kdy Luděk Munzar představující kněze tohoto tradičního slovanského kultu vznáší úpěnlivý nářek nad tím, jak jsou posvátné háje a jiná kultovní místa našich otců znesvěcována, ba dokonce přímo ničena tím cizáckým bohem; a že kníže Václav tuto herezi trpí, a ještě toho cizího boha podporuje!

    Takže to rozhodování tehdy docela jistě nebylo nijak jednoduché; a bylo mnoho důvodů pro i proti.

  217. Josefu Poláčkovi: Možná znáte německou spisovatelku Sabine Ebert z Freibergu (toho saského, pod Krušnými horami), která ve svých románech popisuje německý středověk v 11. a 12. století a dost věrně se přitom drží historických pramenů. Popisuje stav, kdy Polabští Slované přijímali křesťanství jen na oko a dále tajně uctívali svoje bohy; ten stav trval určitě nejméně 200 let. Ani přijetí křesťanství však neuchránilo pokřtěné Polabské Slovany před tím, aby se stali předmětem vzájemných bojů tehdejších německých mocipánů o nadvládu nad jejich územím. Čechy před podobným osudem uchránila poloha české kotliny, rychlejší sjednocení správy českého území (Přemyslovci vyvraždili konkurenční české kmeny dříve, než je stačili vyvraždit Němci), ale taky skutečnost, že Praha byla v těch dobách významným centrem obchodu s otroky, z něhož měli užitek i křesťanští mocipáni, včetně těch německých, bez ohledu na to, jakou víru a morálku hlásali a vnucovali svým poddaným. (Stříbro se v Čechách začalo ve velkém těžit později než v Sasku, takže česká kotlina, nota bene dobře schovaná za horami a lesy, z tohoto pohledu německé sousedy ještě nezajímala.) Tvrdit, že byli Polabští Slované vybiti, je příliš kategorické tvrzení – oni se z větší části asimilovali, podobně jako třeba předtím Keltové a podobně jako to v současnosti vidíme živě v případě Lužických Srbů. A když šlo o moc, křesťanští potentáti spolu válčili o sto šest, včetně církevních feudálů; Ebertová popisuje biskupy, kteří často vedli svá vojska osobně do boje a s chutí se přímo zúčastňovali bitev. Takže tvrdit, že křesťanství nějakou kulturu uchránilo před mocenskými choutkami sousedů nebo před zánikem, je mírně řečeno příliš odvážné tvrzení. Konečná historická fáze pádu křesťanské Byzance přece nastala po vyplenění Cařihradu křesťanskými křižáky za IV. křížové výpravy v r. 1204; podle všeho to bylo z hlediska získané válečné kořisti historicky vůbec nejvýnosnější dobytí města v evropských dějinách.. A o majetky a z nich odvozenou moc šlo přece v historii vždycky až v první řadě, a možná nejvíc těm, kdo se pokrytecky nejvíce oháněli Slovem Božím…

  218. A ještě: Vzpomněl jsem si na krásnou scénu z nedávného TV filmu k výročí příchodu soluňských bratrů na Moravu. Když někde v panonské nížině narazili na nějaký dosud nepokřtěný pohanský kmen a vysvětlili mu základy křesťanství, náčelník toho kmene se hluboce zamyslel a pak prohlásil zhruba toto: Váš bůh se nám líbí a budeme ho uctívat. Přidali jsme si ho do naší svatyně mezi naše ostatní bohy.

  219. Pokud jde o toho Komárka: Typický jeho výrok je, že tak jako se každá přímka skládá ze dvou polopřímek, tak každá pravda se skládá ze dvou polopravd. A málokdo je schopen vidět celek dostatečně „panoramaticky“ na to, aby mohl vnímat pravdu celou. Je to jako magnet: Když rozříznete magnet, tak taky nikdy nedostanete zvlášť severní a zvlášť jižní pól.

    Kromě Číňanů Komárek v tomto ohledu vidí schopnost takového „panoramatického“ vidění třeba u Hérakleita, ale už ne u hegelovsko-marxistických dialektiků, které (zvlášť ty marxisty) odsuzuje za jejich údajné formalistické pokrytectví. A ve svých „holistických“ úvahách se přímo odvolává na švýcarského biologa a filosofa Adolfa Portmanna, k němuž, přestože ho nikdy osobně nepotkal, se výslovně hlásí jako ke svému učiteli.

  220. Pane Poláčku, opět ukázkový příklad demagogického zneužití výroků jiného pomatence, cituji: „„Myslím, tedy jsem“ – v daném buddhisticko-holistickém pojetí by tento výrok musel být modifikován, respektive zcela převrácen na „Myslím, ale nejsem“; čili v naprostý nesmysl.“ A, aby toho nebylo dost tak hned v dalším příspěvku Váš papoušek cituje: „Eva Hájková
    napsal: 24 dubna 2020 (10:55)
    Myslím, tedy jsem…..
    On asi ten meditující člověk nemyslí, ale prostě jen tak splývá se světem“
    S Descartem to bylo podobně jako s dalšími epileptiky a padlými na hlavu (myslím způsob, jak přišli k obrácení), ne že by to nebyl dobrý matematik, ale co se tyká toho výroku, tak to byl úplně, úplně vedle, stejně jako vy (myslím i s pí misionářkou), který to papouškujete. Přečtěte si Descarte´s Error od Damassia (myslím, že do vyšlo i česky) na neopakujte hlouposti a neoblbujte lidí.

  221. Pane Kalousi, Komárka jsem nečetl, ale někde jsem co se tyká australských „zločinců“ četl a utkvělo mi to v paměti, že člověk (jenž má predátora jenom sám ve svém druhu, podobně je to prý jenom u krys) si své zločince „dokáže“ vyrobit k vybalancování stáda, v kterém vegetí. Není to ale prý úplně stejné i podobně inteligentního živočicha, králíka (stejně posraný až za ušima), ten bez predátora mění úplně chování jako to dítě ponecháne v džungli. Viz – Křáličí ostrov.

  222. Pane Kalousi, sry jako, jednoho Komárka jsem četl, ten co tvrdil že DM bude za pět káček, to ale asi nebude to samé?

  223. Pane Poláčku, Descartes je typický příklad, jak se z bezmezného skeptika nakonec stane magor. Doufám, že to čeká i mně:(

  224. Descartes přece věřil v Boha, pane Kosmele. V mladém věku měl vidění Krista. A později došel k názoru, že konečný a nedokonalý tvor, jakým je člověk, by si nemohl sám ze sebe vytvořit ideu nekonečné a dokonalé bytosti, pokud by ji už v sobě neměl.
    Pravda, ten jeho bůh byl asi spíš tím racionálním bohem filosofů.

  225. Ano, paní Hájková, tak moc věřil v Boha, že ho černoprdelníci dali na index, to jediné se mi na něm zamlouvalo.

  226. Jiřímu Kosmelovi: Aspoň pořádně čtěte, co píšu, prosím. Cituji Komárka Stanislava, biologa, filosofa, spisovatele a esejistu.

  227. Já ho znám:). To nebylo pro Vás ale ostatní hlubokomyšlenkáře:)

  228. Křest mohl v raném středověku znamenat částečnou ochranu před lovci otroků.
    Existuje ovšem domněnka, že stát se otrokem v maurském Španělsku dávalo větší šanci prožít jakžtakž slušný život než zůstat v domácích bažinách a stát se nevolníkem čerstvě pokřtěného družiníka. Jenže to ti chudáci nemohli vědět.

  229. PANU POLÁČKOVI

    Raný středověk byl drsnou dobou a tomu odpovídala patřičná míra nepokrytého utilitarismu. Proto např. v Životě Metodějově, tedy ve spise hagiografickém a oslavném, najdeme toto vyjádření světce na adresu knížete Vislanů, údajně ponižujícího křesťany:

    „Synu, bylo by dobré pro tebe, aby ses dal pokřtít z vlastní vůle a ve vlastní zemi, abys nebyl pokřtěný proti své vůli v cizí zemi. Ještě si vzpomeneš na moje slova.“

    Českému knížeti Bořivojovi je potom křest doporučován s odkazem na získání možnosti stolovat společně s křesťany. Takový zákaz vskutku pro potřeby východní misie existoval, jeho aplikace mohla však podléhat aktuální situaci a potřebě. Ještě dnes probíhají důležitá neformální politická jednání u různých tabulí. Dovedeme si asi představit, jak zásadní to bylo kdysi: Třeba svatováclavské legendy zmiňují zázrak uvolnění místa u stolu pro českého knížete (na jednání u Jindřicha Ptáčníka v Quedlinburgu). Praxe a pozdější titul královského číšníka, od něhož vedla cesta k funkci kurfiřtovi, jsou také celkem výmluvné.

    O argumentech pro křesťanství vypovídá rovněž zřejmě neodkladné pokřtění hned (asi prakticky všech) 14 českých knížat, reálně spíše předáků spjatých s celkem 15) doloženými hrady (hradišti). Křtu se přibyli dožadovat do Regensburgu na prahu roku 845. Nová „víra“ jim vydržela asi jen půldruha roku, zanikla nejspíš via facti, když Češi napadli Bavory, vracející se právě z tažení proti Moravanům.

    Nebo, na závěr, zmíním Chlodvíka, krále Franků. Dle pramenů sliboval přijetí křtu s podmínkou uzdravení, myslím, své dcery, nebo jindy, jestliže zvítězí v bitvě. Těžko říci, zda váhal hlavně pro odpor kmenových struktur, nebo i z vlastního přesvědčení, nicméně křesťanem se stal, aniž jeho podmínky byly splněny.

    Slované, stejně jako nakonec i Germáni, přešli přijetím křesťanství do vyšší, řekněme už státní fáze společnosti. Jejich kníže byl dříve jen „primus inter pares“. Potřeboval, skoro stále, štěstí (štěstěnu) v bitvě, na porážku mohl posléze tvrdě doplatit (dokonce životem). V době míru se zase musel stáhnout a poslouchat kmenovou radu. Na prosazení svých potomků do čela kmene mohl často zapomenout. Na cestách na jih a západ přitom vídal jiné pořádky (i jinačí civilizaci) a představitelé jejich misionářů mu totéž slibovali zavést i v jeho zemi. (Nepřipomíná nám to jisté události z konce století dvacátého?)

  230. KŘESŤANSTVÍ A NÁSILÍ

    Ne, pane Kalousi, tu spisovatelku Ebertovou bohužel neznám (ačkoliv jsem právě v Krušných horách strávil nemalou část svého dětství, ovšem na jejich české straně). Co se těch Lužických Srbů týče (vlastně se tady jednalo vůbec o Slovany dolního Polabí – tak tady byla zcela konkrétní historická situace, kdy oni Čechy žádali o pomoc v jejich boji proti Germánům, na základě slovanské vzájemnosti. Jenže – jejich žádost byla odmítnuta, právě proto že Češi už k nim pociťovali odstup, jakožto k „pohanům“. A tito polabští Slované pak svůj – osamělý – boj také fatálně prohráli. Samozřejmě, nebyli vybiti všichni; ale přestali existovat jako svébytná národní (státotvorná) entita.

    ——————————–

    Co se toho křesťanského pokrytectví týče (tj. boje i proti bratřím v Kristu, se jménem milosrdného Boha na rtech) – ale jistě, takových příkladů by bylo možno nalézt bezpočet. Jenže – my se musíme vždycky na věc dívat takto: bylo by bez společně sdílené víry stejně – nebo lépe, anebo naopak ještě hůře?… To je to oč tu běží.

    Že člověk je vysoce agresivní tvor (především tam kde se jedná o jeho zájmy), o tom není sporu. A nakonec veškerý pokrok civilizace sestává právě v nalézání metod a nástrojů, tak tuto jeho geneticky uloženou agresi alespoň v určité míře mírnit a omezovat. A nedá se nic dělat: jak na jedné straně křesťanství rozpoutávalo války především proti konkurenčnímu islámu, tak v dosahu svého působení se opravdu snažilo o omezení konfliktů. Je například dosti málo známou skutečností, že církev zakazovala veškeré boje a souboje o církevních svátcích – a těch svátků bylo tehdy každý týden tolik, že pro bojechtivé mocipány bylo vlastně už sotva možné nalézt tu ještě nějaký „legální“ termín pro své válčení.

    Ostatně i sám císař a král Karel IV. měl svého času velké potíže s papežem (tedy s jeho velkým přítelem z mládí), který mu zakazoval účast na rytířských soubojích, protože tyto bitky pokládal za „nekřesťanské“. Zatímco dobrodružně založený Karel naopak tyto souboje miloval. Řešil to tak že se jich zúčastňoval inkognito; ale podle nových historických a antropologických (průzkumem jeho kosterních pozůstatků a jejich deformací) nálezů je dokonce možné, že po jednom takovém ilegálním rytířském klání utrpěl velmi těžké zranění v obličejové části hlavy, jehož léčba trvala dlouhou řadu měsíců, a on – Karel – to musel před přísným papežem kašírovat tím, že předstíral nemoc.

    V každém případě je to jednoznačným závěrem i moderního etnologického výzkumu: společně sdílená víra (tedy nejen křesťanská) signifikantně mírní konfliktní potenciál uvnitř té pospolitosti, která je tou společnou vírou spojena.

    Není tedy opravdu fér křesťanství předhazovat, že nedokázalo zamezit vší agresivitě číhající v nitru středověké společnosti. Je nutno vycházet z toho, že bez přítomnosti křesťanství by bylo ještě daleko hůř.

  231. Co se pak toho týče, že mnohé pohanské kmeny tehdy Ježíše přijímaly ne jako jediného, exkluzivního, nýbrž prostě jako jednoho dalšího z bohů – ano, tak tomu skutečně bylo. A ti kmenoví vůdcové si často za krk zavěšovali křesťanský křížek na krk předtím než šli do boje – jako ochranný amulet! Oni totiž nepřijímali (respektive vůbec nechápali) Ježíše jako zvěstovatele nové mravnosti (včetně zákazu násilí), nýbrž oni ho chápali v prvé řadě jakožto zmrtvýchvstalého – tedy jako vítěze nad smrtí! A je pak celkem pochopitelné, že před bitevní řeží chtěli mít také podíl na této Ježíšově údajné moci nad smrtí.

  232. DIALEKTIKA, PANORAMATICKÉ VIDĚNÍ A MAGNET

    Tak tohle je opravdu velmi zajímavé téma, pane Kalousi. Tedy co na toto téma říká S. Komárek; zdá se že si od něj přece jenom budu muset něco nastudovat. (Jak že se jmenuje ta jeho kniha?)

    Trochu mě ovšem zamrzelo, že mi uzmul ten příměr s dvěma póly magnetu 😀 ; ten totiž v těchto případech s oblibou používám já sám. – Ale budiž, alespoň je znát že spolu máme dost podobné názory a náhledy.

    „Formalistické pokrytectví“ u novodobých dialektiků, u Hegela a především u Marxe – nedá se nic dělat, ale v zásadě má Komárek se svou kritikou pravdu. A má pravdu i v tom (a už tím u mě značně stoupl v ceně), že si oproti tomu mnohem víc cení Hérakleita. Hegel – ten už je kontaminován Platónem, totiž formalistickou stránkou Platónovy filozofie, kdy už se spíše než skutečnost sama zkoumá to, jakým způsobem je tuto skutečnost možno uchopit pojmy lidské řeči, strukturou logu. V daném smyslu se Hegel – přes všechnu nespornou velikost svého metafyzického modelu – skutečně nakonec utopil v této ryze formální stránce dialektiky.

    Marx – já nevím přesně jak to Komárek konkrétně odůvodňuje, ale i tady je fakt, že u Marxe je dialektika daleko spíše formalizovaný kánon, nežli aby on své dialektické závěry odvozoval přímo z přirozenosti věci. Ostatně – celý Marxův model komunismu není v daném smyslu ničím jiným, nežli mechanickou (respektive formalistickou) aplikací dialektiky.

    Takže co se této kritiky týče je nutno Komárkovi dát v zásadě plně za pravdu; ale na straně druhé se nesmí přehlédnout jedna věc: Hérakleitos mohl jen proto zůstat natolik „čistým“ dialektikem, protože v tehdejších raných dobách filozofického myšlení mohl zůstat jenom ve zcela obecné rovině. Tedy jenom u ryzích principů dialektiky. Zatímco celá ta platónsko-hegelovsko-marxovská větev, ta sice byla jak řečeno kontaminována tímto dialektickým formalismem – ale na straně druhé jenom a pouze s jeho pomocí dokázala udělat přelomové objevy, vytvořit velkolepé myšlenkové modely, ke kterým by sám Hérakleitos neměl sebemenší šanci se propracovat.

    Jinak řečeno: i tuto samotnou deformaci dialektiky u Hegela a Marxe je nutno hodnotit – zase dialekticky! Tedy jako jednu – Komárkovou vlastní terminologií řečeno – polopravdu, která sama o sobě není chybná, není falešná; ale kterou je bezpodmínečně nutno doplnit ještě o (polo)pravdu druhou. To je přesně to, o co v současné fázi evoluce filozofických (a společensko-teoretických) idejí běží. Jinak řečeno: i tento hegelovsko-marxovský formalismus je jedním pólem magnetu; jenom k tomu musíme nalézt ještě ten pól druhý.

    ———————————————

    Co se ale toho Komárkova vlastního „panoramaticko-holistického“ myšlení či vidění týče – tady bych opravdu musel zcela konkrétně vědět, jak on si to představuje a jak to odůvodňuje. Může to být v pořádku – ale také může být, že (což je vždy nebezpečím holismu) tu věci tohoto světa příliš bez jejich diferencování háže na jednu hromadu. Jenom proto, že existují. Obrovskou předností toho platónovsko-hegelovského formalismu je právě to, že diferencuje fenomény do jejich nejposlednějších zákoutí, že je jaksi bere pod metafyzický „elektronkový mikroskop“; a teprve pak je hodnotí podle jejich vztahu k celku. Totiž zdaleka ne všechno, co je součástí celku, je zároveň jeho p r a v d i v o u, progresivní součástí. Jenže holismus právě tohle vidí jinak, ten není schopen rozlišovat kvality. Jeho jedinou kvalitou je právě jenom samotná příslušnost k celku. – Jak se ostatně ukázalo na tom příměru s kapkou a mořem.

  233. Maurové a otroci – no ano, paní Zemanová, zrovna nedávno jsem četl něco o podmínkách za kterých žil v zajetí Miguel Cervantes u Maurů, opravdu mě překvapilo jak ti zajatci (a podobně asi i otroci) měli volný výběh, oni si mohli vyhledat i práci pro vylepšení. (Cervantes sám byl snad někde písařem.) Status otroků u Maurů tedy mohl být dost podobný jako v antickém Řecku – což na rozdíl od obecně vládnoucích představ nemusel být nijak zlý osud, v každém případě ten domácí otrok u řeckého pána byl existenčně zabezpečen daleko lépe nežli jeho protějšek někde v pralesích či pouštích v oblasti Středomoří, sice osobně svobodný, ale prakticky denně bojující o své přežití.

  234. Pane Horáku, ještě nežli jsem přečetl Vaši poslední větu, vyvstala mi v paměti – při líčení těch utilitaristických, státně-mocenských důvodů přijímání křesťanství vůdci pohanských kmenů – vzpomínka na jedno tvrzení někdy ze sedmdesátých let minulého století, proč se tehdy komunismus tak úspěšně šířil v zemích třetího světa, jmenovitě v Africe. Že prý jeden z těchto „socialistických“ vládců na otázku, proč vlastně přijal pro svou zemi socialismus, odpověděl, že jedině tento centralisticko-totalitní systém mu umožňuje účinně řídit a ovládat jeho (národnostně i jinak) heterogenní zemi.

    Je to vždycky to samé: jakmile se nějaká (čistá) idea dostane do rukou mocichtivých vládců, hned se z ní stane něco naprosto jiného.

  235. ROZTOMILOST A OTÁZKA INTERPRETACE

    „… Strašení trestem za lidskou špatnost, ba prvotní hřích je ovšem asi vysvětlením ještě méně roztomilým.“

    —————————-

    Dobro a zlo, pod tím si, pane Horáku, lze představit … cokoli. Budou-li dva lidé ve stavu vzájemného nepřátelství, mohou tyto jejich představy o dobru a zlu být dokonce opačné. Logicky tedy nemůže mít správnou představu dobra ani jeden z nich.

    Hledáme tedy takové měřítko dobra, které je na pošramocených mezilidských vztazích, názorech (účelem jejichž existence je pošramocovat vztahy mezi jejich nositeli) a kultuře (účelem jejíž existence je to, aby „názory“ nebyly univerzálně srozumitelné) zcela nezávislé – hledáme tedy univerzálně platné absolutní měřítko dobra, nezávislé na zmíněných faktorech.

    Za to vzájemné nepřátelství a pošramocené lidské vztahy ovšem samozřejmě mohou „ti dva“ a ne Bůh (existuje-li). Podobně i za třicetiletou válku a Osvětim (u té epidemie se teprve uvidí). Je tedy nespravedlivé posadit Boha (existuje-li) na lavici obžalovaných.

    Strašení trestem za lidskou špatnost a za prvotní hřích je tedy stejně roztomilé, jako strašení havárií při bezohledné jízdě a taktéž připomenutí určitých fyzikálních limitů vozidla („prvotní hřích vozidla“).

  236. Murphyho zákony jistě znáte. Méně známo širší veřejnosti však je, že jejich rozpracováním ve vědecko-technické, hospodářské i politické praxi vznikla celá nová hraniční disciplína zvaná aplikovaná murphologie.

    Aplikovaná murphologie zná například Ginsbergův teorém:
    1. Vyhrát nelze.
    2. Uhrát nerozhodný výsledek nelze.
    3. A navíc nelze ani přestat hrát.

    A Freemanův komentář ke Ginsbergovu teorému dodává:
    Každá významnější filozofie, která usiluje o to, aby aspoň zdánlivě dodala životu nějaký smysl, se zakládá na popření jedné části Ginsbergova teorému.

    Tedy:
    1. Kapitalismus je založen na předpokladu, že lze vyhrát.
    2. Socialismus je založen na předpokladu, že lze uhrát nerozhodný výsledek.
    3. Mysticismus je založen na předpokladu, že lze přestat hrát.

  237. Prvotní hřích je, pane Horáku, vlastně z náboženského hlediska porušením prvotní harmonie a
    nastartováním evoluce. (Argumentace kulturní evolucí budí u kulturních liberálů zavilý odpor.)

  238. Žádnou z částí Ginsbergovi teorému bych se neodvažoval popírat.
    Ale aplikaci části 3 na mysticismus bych ze svého pocitu doplnil (maje na mysli třeba příležitostný fotbalový mač amatérů:-)) asi takto: víra je naprosté ponoření se do hry („hrát je dobré:-)“). S ostrým vědomím a respektem, že protihráči na tom jsou nebo mohou být podobně.
    A takováto víra (ale jen v okamžicích jejího žití) osvobozuje od prvotního hříchu (kterým nebylo samo pojedení hořkého ovoce poznání, ale ztráta důvěry, která mu předcházela).
    (Chápu že mé přirovnání kulhá, protože pro fotbal neplatí části 1 a 2.:-))

  239. Jaroslavu Nushartovi: Nicméně na snaze o ukončení hry je postaven např. celý buddhismus se svým směřováním k nirváně.

  240. Panu Horákovi

    Kulturní liberalismus tedy vlastně kulturní evoluci popírá a považuje ji za „stvoření“ – jde tak vlastně o jakýsi druh „kreacionismu“.

    Samozřejmě pak v tomto kreacionismu nejde o stvoření, jehož autorem je nějaká „nejvyšší moudrost“, jde naopak o stvoření … („kulturní konstrukt“) … které je stvořeno nemoudře a které je tedy nutno opravit, asi jako třeba v lužním lese „je třeba“ provést meliorační úpravy.

  241. Řekl bych, pane Horáku, že tyto úvahy nám (nám dvěma dohromady s paní Hájkovou) komplikuje to, že v nich často nevědomky směšujeme časovost (interval jednoho lidského života a interval ubíhajícím časem nijak neomezený).

  242. Existuje dobro, které není spjato s časem? Tedy s tím „ubíhajícím časem“ (jsou i „druhy“ času).

  243. V té poznámce o víře jsem zkoušel“aplikovat“ konkrétní křesťanskou. Ale buddhismus si já vykládám spíš jako cestu přezkoumávání funkčnosti různých „brýlí“, případně (lze li to vůbec-principiálně biologicky-osobně pochybuji) jejich odložení, abych byl „přímo ve hře“ Skutečnosti.

  244. Dík za ty linky na Komárka, pane Kalousi. Ty ukázky z jeho textů které jsou pod jeho knihami znovu potvrdily můj původní dojem z něj: na straně jedné bezpochyby nejen velice erudovaný, ale i značně nekonvenční autor, s kterým je možno ve velmi mnohém plně souhlasit. Ale na straně druhé jeho způsob (zne)hodnocení tohoto světa ve mně vždy zanechá neurčitý dojem, že je za prvé až poněkud příliš skeptický respektive negativistický, co se lidského světa týče; a že za druhé v důsledku toho si tu celou nesmírně komplikovanou záležitost kolem lidského světa až příliš zjednodušuje. Negativismus je -především v dnešní době – značně populární; ale to ještě není zárukou že je možno se s ním dobrat skutečné pravdy života.

  245. K tomu Ginsbergovu teorému: jestliže není možno ani vyhrát, ani hrát nerozhodně, ale ani hru ukončit – je pak alespoň možné prohrát?…

    Protože když někdo prohraje, pak je zase nevyhnutelně někdo druhý vítězem; což pak ovšem okamžitě vyvrací tézi č. 1. Čímž se pak vzápětí hroutí celý tento „teorém“. Který je ovšem spíše pouhou anekdotou nežli závažnou úvahou.

    —————————-

    A co se toho mysticismu týče, tady bych se přikláněl k názoru pana Jaroslava Nusharta, že ten je přesně naopak „nekonečnou hrou“. Ovšem – takovou hrou která vědomě opouští konvenční způsob hry – to jest usilování o čistě materiální zisk.

  246. Ostatně aporii socialismu by bylo asi nutno formulovat poněkud jinak. Asi takto:

    – kapitalismus věří, že vyhrát může jeden

    – socialismus věří, že vyhrát mohou všichni.

  247. Zrovna před chvílí jsem zaslechl něco v tom smyslu, že mysticismus je schopnost vidět realitu.

  248. PRVOTNÍ HŘÍCH

    Prvotní hřích nastartoval evoluci nejen z hlediska náboženského, pane Nusharte (Jiří), ale i z hlediska filozofického. Alespoň tak to viděl Hegel. Aniž by pro něj ovšem tato evoluce ztratila svůj metafyzický, a tím i transcendentální význam. Nebo jinak řečeno – aniž by se tím evoluce stala jenom čistě materiálním, bezcílným procesem.

    Nastartování evoluce bylo i z tohoto transcendentálního hlediska naprosto nutným počinem – totiž p r á v ě proto že tím byla narušena původní harmonie. Tato původní harmonie (a je lhostejno jestli ji nazveme „důvěrou“) měla totiž ještě naivní, nereflektovaný charakter. Ve své nereflektované jednotě s Bohem se totiž člověk ještě vůbec nediferencoval, ještě se nestal samostatně myslící bytostí – takovou která by svou identitu s božským momentem mohla uskutečnit a prožívat opravdu v ě d o m ě, uvědoměle.

    Proto a z tohoto důvodu byla pro idealistu Hegela nutná a nevyhnutelná jak evoluce, tak i ten tzv. „prvotní hřích“. Bez něj by se ani člověk sám nestal skutečným člověkem, ale ani (božská) idea by nedosáhla své vlastní realizace, protože by pořád setrvávala jenom v tom prapůvodním, nereflektovaném stavu.

  249. Píšete, pane Nusharte, o tom, že mysticismus je možná schopnost vidět realitu.
    Vzpomněla jsem si, že jsem kdysi četla v Žižekově spisu „O materialistické teologii“ o Chestertonově výroku: „Mysticismus jako slunce o polednách osvětluje všechno ostatní jasem své vítězné neviditelnosti“.

  250. Josefu Poláčkovi: Nemylte se, Komárek není negativista. On vychází z toho, že svět je víceméně v pořádku, resp. byl by, kdyby do něj lidi pořád nevrtali; a když je ponechán samovývoji, vždy se nakonec ustaví nějaká rovnovážná situace. Tohle je přece jasná Čína. Však on se tím netají, že je Čínou ovlivněný.

    Trochu mi ten přístup připomíná anonymní výrok jednoho (údajně) šestiletého dítěte, který na internet pověsila jeho (údajně) hrdá maminka:
    „Svět je hroznej chudinka. Lidi ho furt předělávaj‘ a pak se jim nelíbí“. Ale zní to věrohodně; v době, kdy berou rozum, děti mívají schopnost vidět věci takové, jaké jsou. Obvykle ji pak ztrácejí indoktrinací ve škole, která speciálně u nás přesně v duchu nejlepších tereziánsko-josefinských tradic není zařízením vzdělávacím (a už vůbec ne rozvíjejícím tvořivost a inteligenci), ale ukázňovacím. U málokterého dítěte vrozená část jeho inteligence a tvořivosti pobyt v takové káznici přežije.

  251. Pane Nusharte (Jiří), tu větu pana Horáka jste ovšem velice cíleně vytrhl z kontextu. Pan Horák naprosto jednoznačně uvedl tak, že podle křesťanského konceptu Ježíšovou obětí zlo jako takové bylo definitivně přemoženo, tedy zmizelo z tohoto světa. Čili že „zlo je už zabitá, jenom ještě sebou škubající ryba“. Teprve v tomto kontextu pak plného vyznění dojde otázka, jak je za stavu tohoto „překonaného zla“ještě vůbec možné něco takového jako Osvětim. A jestli je skutečně možno vinu za to svalit výhradně na jednání samotných lidí.

    Pokud ano – pokud tedy za to všechno mohou sami lidé – pak by nebyl možný žádný jiný závěr než ten, že Ježíšovou obětí sice bylo poraženo zlo – ale jenom v jakémsi nadzemském, čistě transcendentálním smyslu, který pro jsoucí lidský svět nemá žádnou platnost, žádnou účinnost.

  252. Pane Kalousi, tohle je skutečně kouzelná formulace: Komárek není negativista – totiž ohledně všeho jiného kromě lidí. 😉

    Jenže – ono se tady jaksi v prvé řadě jedná právě o toho člověka. A toho že ten člověk vůbec nebude skutečným člověkem, pokud do toho svého světa nebude tak či onak „vrtat“.

    A pokud ta Vaše poslední interpretace Komárka opravdu souhlasí (tedy je je ovlivněn Čínou) – pak bych zase musel mít nemalé pochybnosti, do jaké míry opravdu porozuměl filozofickému učení Hérakleita. Protože Hérakleitos sice skutečně na jedné straně vidí jakousi nadřazenou kosmickou harmonii – ale ta se v reálném světě nemůže realizovat žádným jiným způsobem, nežli neustálým bojem a střetem. Tedy aktivní činností samotného dějinného člověka.

  253. Panu Poláčkovi
    Zlo se dá zabít jen tak, že se nahradí dobrem. Zlo vlastně žije z oplácení zlých skutků, čili ze zákona. Je to takový koloběh. Člověk, který utrpěl zlem, ho v nějaké podobě předává dál. Například oběti šikany se často stávají pachateli šikany. Ježíš zlo zabil tím, že ho, i když nevinný, vzal na sebe a sprovodil ho ze světa.
    Neoplácením zlých skutků a jejich odpouštěním jdeme vlastně v Ježíšových stopách.
    Kdyby se totiž zlo oplácelo zlem, kdyby se neodpouštělo, byl by řetězec zla nekonečný.
    Proč zlo nezmizelo ihned po Ježíšově smrti? Protože lidé tu Ježíšovu oběť nepřijali a dál se řídili „starým zákonem“ skutků a odplaty. Ale někteří ji přijali. Až ji přijmou všichni, zlo definitivně zmizí.

  254. Josefu Poláčkovi: Nezapomínejte, že Komárek je původní profesí biolog. A třeba právě v tom spočívá jeho originalita – totiž že se mu z této pozice podaří nějaká inovativní syntéza taoismu a antické dialektiky. Třeba právě v takové syntéze bude spočívat schopnost toho panoramatického vidění celé přímky reality a nikoli jenom dvou polopřímek = polopravd… Koneckonců na více místech zdůrazňuje vliv odstupu a úhlu pohledu: Poněkud po způsobu zenových mistrů například navrhuje představit si, jak by asi vypadala třeba tanková bitva u Kurska při pohledu z úrovně buněčné nebo dokonce molekulárně biologické… Ale nemusíme chodit až tak daleko: Jak vypadá svět vnímaný smysly mimolidských tvorů, které nám lidem chybí? Jak vnímá svět hlubokomořská ryba vnímající elektrické pole nebo rozdíly v koncentraci soli ve vodě, had nebo pes s pomocí Jacobsonova orgánu, netopýr se svým ultrazvukovým sonarem nebo kolektivní hmyz komunikující pomocí feromonů? A co je u toho kolektivního hmyzu vůbec subjektem vnímajícím svět? Jednotlivý kus hmyzu, královna nebo celé společenství?

    Někde (nikoli u Komárka) jsem četl názor, že způsob myšlení Číňanů je tak odlišný od našeho západního, že se dříve domluvíme s tím mraveništěm než s Číňany… Důvodem je používání obrázkového písma a s ním související jiný způsob spolupráce mozkových hemisfér. A Komárek se mimochodem taky zmiňuje o tom, že přirozenější pro uspořádání lidského mozku je právě používání obrázkového písma na slabičném – nikoli hláskovém – základě. Podle jeho názoru bylo rozpoznání hlásek a jejich grafický zápis jedním z největších intelektuálních výkonů našich středovýchodních předků a zdaleka k němu nedošlo nějak „samosebou“. Právě čínština se navíc nejvíce z důležitějších jazyků vzpírá přesnému zařazení do obvyklé typologické kategorizace jazyků z hlediska jejich gramatiky. (Ale možná to bude hlavně tím, že ta kategorizace je produktem západní lingvistiky…)

  255. Kolektivně žijící hmyz je vůbec nejzajímavější. Proč třeba někteří mravenci „páchají sebevraždu“ při útocích nepřátel, aby agresivní tekutinou, kterou obsahují jejich těla, zasáhli protivníky? Nemají pud sebezáchovy? Nebo ten v určitých situacích mizí?

  256. „… způsob myšlení Číňanů je tak odlišný od našeho západního, že se dříve domluvíme s tím mraveništěm než s Číňany…“

    A Váš názor na multikulturalismus, pane Kalousi?

  257. Taková moderní ideologie, podle níž by planeta měla být „všude stejně strakatá“ – všude by měl být „jednotně barevný vzorek látky“. (Vytváří to příznivější podmínky pro pohyb kapitálu.)

  258. Promiňte, že do toho vstupuji. Podle mě to může fungovat až tehdy, když všichni zapomenou na svoji kulturu a přijmou za svou nějakou kulturu globalizovanou – čili něco úplně jiného, než bylo dosud. Ono se to stane, je to zřejmě jen otázka času, ale planeta pak už nebude strakatá a nebude žádné multikulti. Aspoň ne v takovém rozsahu, který by musel být brán v úvahu.

    A nebo se to z nějakého důvodu nestane a všichni se tu pomlátíme, možnost číslo dvě.

  259. V tom s Vámi celkem souhlasím, pane Skočný. Otázka tedy je, zdali je to dobré nebo špatné.

  260. Tak zatím máme globální kapitál, ale nemáme globální kulturu…

    Jestli je to dobré? Přináší to určité problémy. Já třeba vidím velký rozdíl v tom, když někdo přijede jako turista, a když přijede a zůstane. To je něco úplně jiného.

    Pokud se ptáte na migraci, pak ano, ale jen ze striktně humanitárních důvodů a v mnohem menším měřítku. Po vyřešení problému v zemi původu vrátit. Pokud jde o migraci ekonomickou, dal bych přednost přirozené obnově původní populace, ale jsou-li nově příchozí přínosem a nejsou-li společenskou hrozbou, pak tedy budiž, ať v určité míře ekonomická migrace je.

    Jinak si myslím, že národní kultura přestává být v kontaktu se světem této doby. Tedy musí přijít nějaká jiná kultura, ale ta musí být postavena nikoli na zvycích části obyvatelstva (třeba islám), ale na novém způsobu života. S multikulturalizmem je ten problém, že je to šité na míru zájmům kapitalistické produkce, ale není to kompatibilní s životem lidí a komunity. Tedy musí být nějaký nový globální způsob života, s nějakými místními specifiky, ty budou vždycky.

    Migrace samozřejmě urychluje vznik této globální kultury, ale není to bez rizik… nejdřív by mělo být nějaké obdobné smýšlení a obdobná životní úroveň, pak by asi migrace nebyla tématem. Rozhodně není dobré míchat ve velkém odlišné kultury.

    Takže jsem se vyjádřil celkem jednoznačně, vím, že je to konfliktní téma, ale mám ve zvyku psát jednoznačně…

  261. Pane Nusharte,

    multikulturalismus je Západ schopen uplatňovat ještě tak ve své domovské oblasti, jen velmi omezeně v Číně nebo muslimském světě. Neřekl bych tedy, že jde o to vytvořit příznivější podmínky pro pohyb kapitálu. (Zmínění Číňané nebo Arabové jsou ostatně i dnes obchodně dostatečně zdatní a racionální.) Dalo by se také říci, že kapitál se pohybuje celkem hladce v prostředí „tavícího kotle“, který se zajisté od multikulturalismu celkem zásadně liší. Tento „melting pot“ přispěl k uznání oproti minulosti vyšší míry lidem společného, jako třeba touhy po štěstí, uplatnění apod. V kulturní oblasti ovšem vytvářel velký tlak na ztrátu důležitých specifik. Nejde tu jen o problém USA (za mnoho jiných tu připomeňme třeba jen „rozpouštění“ velkého českého jazykového a kulturního ostrova), také uvnitř evropských států došlo ke značnému omezení nápadnějších forem menšinového života (zde můžeme srovnávat s poměry ještě za Československé republiky.) Řekl bych tedy, že je legitimní také tento pohled na multikulturalismus: Při přesídlení není třeba vzít si ze své kultury s sebou jen minimum. Na druhé straně ovšem není dobré, abychom pouze trpně přihlíželi k šíření nejreakčnějších projevů importovaných kultur právě v novém prostředí.

    P.S.: Já sice nevím, jak se řekne čínsky dobrý den, nicméně s Číňany se dorozumívám dobře, určitě snáze než s mravenci. (Ti druzí mi vlezli do kuchyně a já nevím, jak jim sdělit, že není jejich.)

  262. Ivo Horákovi:
    S tím tavicím kotlíkem v USA už to taky není tak horké. Jsou tam oblasti, kde se jinak než španělsky nedomluvíte…

    „Ti druzí mi vlezli do kuchyně a já nevím, jak jim sdělit, že není jejich.“ Zkuste feromony… 😀

  263. Pane Kalousi, ty Vaše výklady o Komárkovi jsou sice zajímavé, ale tak zcela nevím, co mi tím vlastně chcete sdělit.

    Že je možno svět nazírat velmi rozdílnými způsoby? – Ale to je přece samozřejmé. Stačilo by třeba abychom měli naše nosy tak dlouhé jako psi jejich čenichy – a už pak bychom svět vnímali dost odlišně, ne pouze opticky-akusticky, ale i pachově.

    S tím čínským písmem a podobně: no ano, tady je jedna věc zajímavá v tom ohledu, že kultura – jakožto výsledek, produkt lidské (nemateriální) činnosti může zpětně ovlivňovat, formovat nás, tedy jejího původce. A to sice může nás měnit i přímo v materiálním, reálném smyslu. V porovnání s evropskými jazyky v čínštině dochází prakticky k naprostému převrácení vztahu subjekt – objekt. Zatímco u evropských jazyků má věta strukturu: „Já jsem byl vloni na dovolené v Benátkách v Itálii“, pak v čínštině je posloupnost zcela opačná, namísto subjektem všechno počíná objektem: „Itálie, Benátky, dovolená, loňský rok, já.“ Takže to hrdé euroamerické „já“ stojí v čínštině až na úplně posledním místě. A je samozřejmé, že takováto skladba věty má úzkou souvislost se způsobem myšlení – a tedy má nevyhnutelně i své důsledky na mentalitu. (A dost možná to má i zcela reálné důsledky politické: snad právě proto se i v kapitalistické Číně pořád ještě může udržovat vláda jedné partaje, protože je v čínské mentalitě tak hluboce zakořeněný ten model, že subjekt – tedy jedinec – je až tou nejmenší, nejposlednější součástkou jemu nadřazeného celku.)

    Na straně druhé, jak poukázal pan Horák, i s Číňany je možno se domluvit (a to lépe než s mravenci). A tady začíná být celá věc opravdu zajímavá: protože se nám tu začnou prolínat (a svářet) momenty idealismu a materialismu. Napřed tedy ten idealismus, tedy kulturní faktory: ty jsou rozdílné.

    Oproti tomu ale takový Marx by prohlásil toto: přes všechny lokální kulturní odlišnosti je nakonec rozhodující reálná, praktická materiální (produkční) činnost člověka. To znamená: lidé vykonávající podobný způsob produkce budou mít nakonec podobný způsob myšlení a jednání.

    Pro tuto Marxovu tézi by hovořilo to, že ta vzájemná domluva je podle všeho mnohem lépe možná právě se s o u č a s n ý m i, moderními Číňany – tedy s takovými kteří už prošli formujícím vlivem moderní (digitalizované) produkce. Digitalizovaný Číňan nakonec musí myslet velmi podobným způsobem jako digitalizovaný Evropan.

    Takže se nakonec nevyhnutelně staví otázka, jestli čínština vůbec přežije dotyk s moderní digitální produkcí. Protože to komplexní čínské znakové písmo se opravdu nezdá být příliš příhodné pro exaktně definovaný binární svět. – Ovšem nejsem žádným znalcem znakových písem, nemohu tedy odpovědně posoudit jejich možnosti a potenciály.

  264. Vítězslavu Skočnému: Ona je otázka, jak až hluboko s tím chcete jít… Například v osmanské říši měly komunity (milety = „národy“, ale s národy v dnešním pojetí to de facto nemělo nic společného…) vyznávající čtyři hlavní víry (islám, pravoslavné čili řecké křesťanství, arménské křesťanství, judaismus) i vlastní školství a některé části občanského práva. Ono to asi ani jinak nešlo, protože i když byl islám de iure nadřazený těm ostatním, tak ve skutečnosti bylo v době jejího největšího územního rozmachu v osmanské říši muslimů jen asi 10 – 15% obyvatel. Byla osmanská říše multikulturní?

    A nemusíme chodit až tak daleko do historie: Do jaké míry je multikulturní např. současný Izrael nebo Indie?

    Obecněji: Co z různých kultur obývajících shodou náhod, zásluhou vojevůdců nebo božím dopuštěním území pod jednou správou by se mělo zachovat a co podřídit celku? A co vlastně budeme považovat za ten obecně platný celek? Jazyk? Víru? Morálku? Právo – a když, tak které jeho části? Hygienické a stravovací předpisy? Folklór?

    Při plném vědomí potíží s pochopením a používáním definic základních pojmů, které používám, se mi chce napsat, že zobecnit by se mělo to, co a) neškodí organizaci, funkcím a vposledku přežití celku, ať už je celek definován jakkoli, b) objektivně neškodí komunitám různých kultur (ano, těžko se bude rozlišovat objektivně vzniklá škoda od pouhého pocitu škody…), c) není v rozporu s minimem, na jehož respektování se všechny komunity dohodnou (nebo které historicky zdědí po předcích a budou ho za hodné respektování považovat, přestože těm předkům třeba bylo původně vnuceno silou), d) přispívá stavu, kdy se spory řeší u soudů a ve volbách, nikoli kalašnikovy, baseballovými pálkami, molotovovými koktejly a věšením předáků opozice na lucerny. Cokoli nad toto minimum by klidně mohlo být svěřeno do působnosti komunit různých kultur a tudíž označeno za hájemství multikulturalismu.

    A ano, souhlasím s tím, že na hosty mají být kladeny jiné požadavky než na usedlé (přiženěné, přivdané…) přistěhovalce. Koneckonců skoro všechny kultury ctí posvátnost pohostinství a nedotknutelnost hostů, ale na usedlíky kladou stejné požadavky jako na „vlastní“ populaci.

  265. Co se té otázky globalizace (řečí) týče: na základě osobních zkušeností z Německa se stále více přikláním k názoru, že nakonec federativní model je ten nejefektivnější. Dříve jsem mnohem více věřil v jednotu, v pospolitost všech (a tedy i v celoplanetární vládu, a případně i společnou planetární řeč); ale jak řečeno v současné době se přikláním k názoru, že kombinovaný (tedy federativní) systém je nakonec efektivnější.

    Trochu paradoxně mě na tuto myšlenku přivedlo německé školství: je asi dost málo známou věcí, že Německo vůbec nemá jednotný školský systém. Nýbrž každá spolková země má své vlastní školství. To je na jedné straně naprosto iracionální; takže například student který se z jedné části Německa přestěhuje do jiné, může mít problémy s uznáním jeho dosavadních studijních výsledků. Ovšem: na straně druhé tato pluralita přináší neustálou s o u t ě ž oněch různých modelů. Jestliže si každá země pěstuje svůj vlastní model, pak se jejich vzájemným porovnáním ukáže, který z nich je efektivnější. A protože na straně druhé tato různost (ko)existuje v rámci jednoho (federativního) státu, pak se ty pozitivní, efektivní metody postupně rozšíří i jinam.

    A tak se mi i pro celou planetu zdá být takovéto federativní uspořádání nakonec nejlepší: na straně jedné jedna společná celoplanetární vláda; ale na straně druhé zachování individuálních národních specifik. (A tedy i příslušných národních respektive státních kompetencí.)

    A s řečí víceméně to samé: angličtina jako celoplanetární dorozumívací jazyk je tu už tak jako tak, na tom se nedá nic změnit; ale jde o to zachovat přesto i národní státy, aby nedošlo k naprosté kulturní glajchšaltizaci. Což je ovšem také podmíněno především tím, jestli ve svém vlastním reálném způsobu života lidé jednotlivých národů dokáží uchovat něco, co by bylo reálnou protiváhou zmechanizované globální produkce.

  266. Co se pak multikulturalismu respektive migrace týče: to je nakolik emocionálně zatížené téma, že je prakticky nemožné ho odpovědně zpracovat v rámci nějaké polemiky: okamžitě tu na sebe narazí nějaké hrany.

    Z toho důvodu toto téma snad jednou zpracuji jako samostatný text, kde jedině je možno takto propletenou a konfliktní problematiku projednat dostatečně vyváženě a diferencovaně.

  267. Pan Horák a mravenci: nejdůležitější je zlikvidovat jejich hnízdo. Já jsem ve svém bytě měl – v oblasti oken – dlouhodobě invazi nějakých roztočů nebo čeho. Znovu a znovu jsem byt zamořoval jedovatými spreji – bez trvalého účinku. Až jsem nakonec zjistil, že oni měli své hnízdo – v dutém rámu okna! Kam se na ně ty volně rozstříkané aerosoly nedostaly. Teprve poté co jsem ty rámy vystříkal sprejem zevnitř (a zalepil všechny otvory), se mi podařilo tuto invazi zlikvidovat.

    Ovšem problém je, kdyby to mravenčí hnízdo bylo na nějakém zcela nepřístupném místě. To pak by zbývaly jenom ty feromony – ale i ty by neodstranily samotný zdroj.

  268. Ale přece jenom přidám ještě něco k tomu multikulturalismu. Jmenovitě ohledně toho, zda na cizince („hosty“) mají být kladeny vyšší nároky.

    Samozřejmě, na straně jedné kdo je někde opravdu jenom host, tak ten je (morálně) povinen respektovat prioritu práv hostitele.

    Jenže: na straně druhé upírat migrujícím osobám ta či ona práva, to je tou nejjistější cestou jak znemožnit jejich integraci. A tím si zadělávat na masivní problémy, ke kterým by jinak vůbec nemuselo dojít. – Jen tak mimochodem: na kriminalistických statistikách v Německu mají vysoko nadproporční podíl migranti z oblasti severní Afriky – tedy takoví, kteří nemají prakticky žádnou šanci obdržet právo k trvalému pobytu v Německu. Nemají tu tedy žádnou perspektivu; a tak nemají zábrany dopouštět se kriminální činnosti.

    A ještě jedna zkušenost z Německa: podle registru občanů z počtu obyvatel města Mnichov jsou celá čtvrtina cizinci; a dokonce celé tři čtvrtiny (!) mají nějaký „Migrationshintergrund“, to jest alespoň jeden z jejich rodičů pochází z ciziny.

    To jsou napohled obrovská čísla; a muselo by se soudit, že bavorský Mnichov ve skutečnosti už dávno není německým městem. Jenže – ve skutečnosti tento cizinecký podíl není (téměř) vůbec možno vidět!

    Samozřejmě: kdo je už napohled svým vzhledem „barevný“, u něj je jeho původ vidět na první pohled. Ale ze všech těch ostatních cizinců – ti se v naprosté většině asimilují natolik rychle, že už je téměř není možno rozeznat od rodilých Němců. A už ve druhé generaci jsou to jazykově, ale i svou mentalitou víceméně „plnokrevní“ Němci. A to platí dokonce i o těch „barevných“: pokud se narodili už v Německu, pak jsou mnohdy nejen svou řečí, ale i svou mentalitou prakticky stejní, jako „čistokrevní“ Němci.

    Migrace vždycky byla a je; a do budoucna bude ještě větší. (A ostatně bych si dovolil zopakovat jeden dřívější údaj: že z celého „českého“ národa je jenom asi tak 40 procent vůbec slovanského původu!! Takže ti sami „Češi“ jsou ve skutečnosti už dávno směsicí těch nejrůznějších národů a národností; což ovšem evidentně není nijakou překážkou pro vznik a existenci jejich národní identity, užívání společného jazyka a převážně společně sdílené mentality.) Takže rozhodující nakonec opravdu není čistě národnostní (genetický) původ, nýbrž naopak integrativní schopnost a působnost národní kultury.

  269. Panu Kalousovi: určitě složité otázky. Společný jazyk bych asi považoval za nezbytný základ. A také vědu. Víra, morálka, právo? Obávám se, že toto všechno projde drastickou proměnou, která nebude úplně řízená elitami.

    S těmi obecnými vymezeními souhlasím, kéž by to tak bylo.

  270. Josefu Poláčkovi: Ano, princip subsidiarity. Zjednodušeně řečeno, každý problém by se měl řešit na nejnižší možné úrovni, jíž se důsledky toho řešení bezprostředně dotýkají, přičemž by pro to řešení měla mít svoje vytvořené (které jí vyšší úrovně neukradnou) nebo shora přidělené prostředky. Teprve až zjistí, že to řešit nemůže/neumí, může řešení delegovat o stupeň výš. Optimální samozřejmě je mít dopředu určeno (teď nechme stranou, kdo a jak to určí), která úroveň bude co řešit, i způsob přidělování prostředků a jejich množství. Typickým odstrašujícím příkladem budiž v Čechistánu házení zodpovědnosti na obce za čím dál širší okruh řešení, k nimž ale ty prostředky (finanční,hmotné, lidské…) shora nedostávají.

  271. Vítězslavu Skočnému: Přičemž jazyk se také vyvíjí. Dnes už si některé skupiny Číňanů bez těch obrázků vůbec navzájem nerozumějí… A pokud jde o angličtinu, která je považována za moderní linguu francu (no fuj, s těmi českými koncovkami to teda tluče do očí…), tak si zkuste vyrazit třeba někam na indický venkov nebo i do velkoměsta mezi lidi z ulice, zvlášť do smíšených oblastí. Mohu dosvědčit z vlastní zkušenosti, že ti příslušníci indických menšinových národností, jejichž jazyky nejsou mimo jejich státy příliš rozšířeny, mívají často problém dorozumět se s příslušníky jiných národů i v té angličtině; nota bene když rodilí mluvčí jazyka hindi nebo i jiné severoindické – indoárijské – národy (Bengálci, Paňdžábci…) bývají často pěkní šovinisti a neporozumění i v té angličtině jenom předstírají, zvlášť vůči jižním – drávidským – národům, přičemž víra tu nehraje roli, např. Bengálci jsou hinduisté, muslimové i křesťané… A přitom právě ty jižní národy mají v indickém srovnání nejvyšší míru gramotnosti.

    V Indii je kromě federálních úředních jazyků hindi a angličtiny dalších 21 úředních jazyků svazových států a teritorií; těch států a teritorií je 29+7. Asi 30 jazyků má víc než milión mluvčích, dalších asi 120 víc než 10 000. Nicméně dominantní postavení jazyka hindi a jeho expanzi výslovně podporuje i indická ústava. Doslova: „Je povinností Unie podporovat rozšiřování jazyka hindi, rozvíjet ho, aby mohl sloužit jako vyjadřovací prostředek pro všechny prvky smíšené kultury (angl. orig.: composite culture) Indie a zajišťovat jeho obohacování asimilací bez narušování jeho ducha, forem, stylu a výrazů používaných v hindštině…“ Tohle je prosím citát z ústavy největšího demokratického státu na světě. Tak o jakém multikulturalismu a o jaké demokracii je vlastně řeč? To už snad radši multikulturalismus německého typu i se všemi jeho problémy, aspoň mám-li soudit podle nadšených zpráv mé dcery, která se usadila a pracuje v berlínském Neuköllnu, obvykle považovaném za prototyp německého multi-kulti, které tak leze krkem českým Pepům Koblihům, kteří jsou hned se vším hotovi, aniž by zvedli zadky a vytáhli paty z baráku…

    Ještě pokud jde o šovinismus až rasismus indoárijských („světlých“) národů a jeho mediální podporu v Indii viz např. tento odkaz: https://web.archive.org/web/20070927033944/http://www.dailypioneer.com/columnist1.asp?main_variable=Columnist&file_name=surya%2Fsurya25.txt&writer=surya

  272. Josefu Poláčkovi: Kdybych měl Stanislava Komárka charakterizovat jediným výrokem, byl by to nejspíš tento: Jevy by se měly posuzovat podle pravidla, že nejen všechno zlé je k něčemu dobré, ale i všechno dobré je k něčemu zlé.

  273. Stanislav Komárek se před deseti lety „proslavil“ skandálním výrokem, že všeobecné volební právo vede společnost na cestu katastrofálního zadlužení. Nemajetní a málo informovaní voliči volí prý ty strany, které vyššími sociálními výdaji zemi zadlužují.
    Tehdy s ním polemizoval Keller.
    http://blog.aktualne.cz/blogy/tenaruv-blog.php?itemid=9931

  274. Evě Hájkové: Vy jste taky hned se vším hotová. Četla jste ten původní Komárkův text? Pod tím odkazem v Kellerově reakci už není k nalezení, takže vlastně nevíte, na co reaguje…

  275. Ještě Evě Hájkové: Keller se nejpozději od doby, kdy se stal europoslancem, výroky v podobném duchu proslavuje v Právu přinejmenším jednou týdně…

  276. Pane Kalousi i pane Horáku, odkazovat se při multikulturalizmu na USA je totální nesmysl. To že 99 % jejich občanů jsou imigranti nic o multikulturalismu nevypovídá. USA nikdy, nikdy ani v těch nejliberálnějších dobách multikulturalismus (např. typu, který se uplatňoval v Kanadě) „nepěstovali“. Vždy to byla politika, pokud jsi občan USA buď si čímkoli. Je to dle Vás a Vašich model typů Komárků, Kellerů multikulturalismus. Zase jenom plané řeči.

  277. J. Kalousovi.
    Komárkův text jsem možná četla, ale už je to dávno, a tak si to nepamatuji. Zřejmě ho stáhl, protože byl moc kontroverzní. Jinak jeho knihy neznám, ale není vyloučeno, že si od něj jednou něco přečtu.
    Před deseti lety jsem Kellerovi dost fandila, i když ani on nebyl marxista a já jsem se tehdy považovala za marxistku.
    Podle mého názoru by Keller byl rád nějakým tím vůdcem lidu, čili zdola uznávanou autoritou. Otázkou je, co vlastně za ten lid považuje. Koho k němu počítá.

  278. Jiřímu Kosmelovi: A co je tedy multikulturalismus podle Vás a Vašich model? Které modly uctíváte Vy? A proč si vlastně myslíte, že když tady někoho cituju, je to moje modla?

  279. Evě Hájkové: Tady nejsme na hokeji, tady fandění zřejmě není zrovna optimální metoda…

  280. Multikulturalismus je patrně ideologie, pomocí níž chce stát vychovávat své občany k respektování odlišností druhých.
    Amerika byla sice od dob její kolonizace mnohonárodnostní, možno říct multikulturní, ale v jiném smyslu. Stát občany v tomto směru nevychovával. Nevychovával je k respektu odlišnosti. Možná až v posledních letech se to začalo prosazovat. Důležitá byla jen ekonomika. Ne jak říká pan Kosmel „pokud jsi občan USA buď si čímkoli“. Ale spíš takhle: Pokud jsi zde schopen uspět ekonomicky (v podnikání, zaměstnání), pak si buď občanem USA, ať jsi jakéhokoliv původu a žij si, jak chceš.

  281. Někdy se americký přístup přirovnává k tavicímu kotli, zatímco evropský k salátové míse.
    V tavicím kotli se taví všechny identity a výsledkem je americký národ.
    Pochopitelně, když chceš a vědomě se o to snažíš, můžeš si svou identitu uchovat. Ale možná spíš jako folklór. Tedy, můžeš i jinak, ale nesmíš podlehnout touze ekonomicky uspět.

  282. Skoro tak, pí Hájková, já to myslel tak, doma si klidně peč bábovky ale na domě vyvěšuj 51 hvězdiček.

  283. Evě Hájkové: „Kde to je tady? “
    V úvahách o společnosti. Kellerovi jste fandila, Šmajse nemáte ráda…

    Připomínáte mi některé chemiky nebo fyziky, kteří vztah k předmětům svého zájmu odvozují z toho, jak esteticky vypadají jejich grafické zápisy. Například fyzik, který jinak nemá ani špetku hudebního sluchu, se podívá na graf průběhu frekvencí včetně vyšších harmonických mnohohlasé melodie, řekne „jé, to je krása, to bude dobře znít“ a přitom o tom, jak zní hudba lidem, kteří vnímají její harmonii, nemá ani ponětí. Podobně si vezměte třeba 3d-model molekuly adamantanu. (Google pomůže, obrázek sem neumím dát.) Chemik (některý) si řekne „jé, to je krása, to by se mohlo k něčemu hodit“. A přitom teprve šedivá laboratorní dřina v laboratořích brněnské Lachemy v 60. letech ukázala, že je to užitečný prekursor některých antivirotik a jak ho lze vyrábět synteticky. Ale když Vám navíc řeknu, že byl poprvé na světě izolován v r. 1932 československými petrochemiky pod vedením Stanislava Landy z jihomoravské ropy, jistě k němu i jako nechemik taky získáte pozitivní citový vztah; a přitom je to pro jeho vlastnosti zcela irelevantní.

    A podobně je tomu s Vaším hodnocením Šmajse, Komárka nebo Kellera. Převažují emoce. Domnívám se, že při snaze o řešení krizových situací ve společnosti je zaujímání postojů na základě emocí vyvolávaných některými lidmi (notabene vyvolávaných nikoli záměrně, někdy např. stačí předsudečné hodnocení vzhledu dotyčného…) zcela kontraproduktivní.

  284. Ještě k tomu dotazu, co si myslím o multikulturalismu: Totéž co o každé ideologii. Nemusí to být sprosté slovo (jak si Evropané zvykli posuzovat většinu ideologií zhruba od roku 1917 nebo nejpozději 1933), ale vždy jde o to, jak se s ním zachází – může to být dobrý sluha i zlý pán. Nebo, řečeno s Komárkem, všechno zlé je k něčemu dobré, všechno dobré je k něčemu zlé.

  285. CHUDÝ LID A VOLEBNÍ PRÁVO

    Já mám právě spíše dojem, pane Kalousi, že Komárek chce vidět především to špatné. A že v zájmu této motivace znovu a znovu věci až příliš zjednodušuje. A tak se u něj trvale sváří jeho nesporná inteligence s tímto redukcionismem, respektive deformováním skutečnosti.

    Do tohoto vzorce by naprosto zapadal i jeho výrok o chudých a volebním právu. Ten sice bohužel nemáme v originální verzi k dispozici (a na Kellera se bohužel nikdy není možno spolehnout že výroky svých ideových protivníků nepřekroutí); ale zdá se že v daném případě by přece jenom základní tézi Komárka bylo možno v dostatečné míře rekonstruovat.

    On totiž napřed neříká ani nic tak chybného, ale ani nového; svým způsobem to samé svého času konstatoval už Aristoteles.

    Už Aristoteles totiž napsal, že společnost se dělí na dvě velké třídy: třídu majetných oligarchů, a třídu nemajetného lidu. A obě tyto třídy proti sobě vedou boj. Oligarchie si – ovšem! – chce uchovat své majetky a svá privilegia; zatímco tomu nemajetnému lidu se jedná o to, aby se dostal k tomu majetku oligarchie.

    Přičemž Aristoteles – stejně jako Komárek – nijak neprotěžuje či neglorifikuje chudý lid, jenom proto že je chudý. Aristoteles naprosto jasně píše, že nakonec se oběma stranám jedná o to samé – totiž o peníze!! A Aristoteles stejně jako Komárek vidí, že kdyby se všechna moc dostala do rukou toho chudého lidu (prostřednictvím ničím dalším neomezeného volebního práva), tak že by to ze všeho nejspíše mělo značně negativní důsledky: chudí by si sice mezi sebou rozchvátili bohatství oligarchů – jenže na rozdíl od oligarchů ten „dolní lid“ nemá dostatek kompetence pro tvoření nového bohatství. Jinak řečeno – namísto toho aby chudý lid zbohatl, nakonec by zchudli všichni.

    Aristoteles tedy vidí ty samé problémy ve všeobecném hlasovacím právu jako Komárek; jenže na rozdíl od Komárka Aristoteles celý konflikt hodnotí skutečně diferencovaně a nezaujatě. Protože jak na jedné straně vidí problematické stránky „lidové lidovlády“, tak stejně tak vidí na straně druhé i nebezpečí oligarchizace. Takže nakonec Aristoteles jako – relativně! – optimální model vidí kombinaci prvků demokracie a oligarchie, s mírnou převahou demokracie.

    Což je – mimochodem – fakticky víceméně přesně ten model, který je skutečností dneška! Přes všechna ideologická hesla o „demokracii“ a „vládě lidu“ je ve skutečnosti současný politický model skutečně kombinací prvků demokratických a oligarchických; víceméně přesně tak, jak si to představoval Aristoteles. A právě proto je ten současný politický model natolik relativně stabilní a úspěšný – ne snad proto že by byl natolik „demokratický“, ale právě proto že n e n í naprosto a neomezeně demokratický, nýbrž že ona údajná „vláda lidu“ tu nachází velice citelné limity.

    Například tento „lid“ nemá právo zrušit soukromé podnikání – neboť to je dáno přímo v ústavě, jako jeden z jejích základních principů „svobody“. A když lid nemá právo zrušit soukromé podnikání – tak to automaticky znamená, že je připuštěna, zlegalizována oligarchie. Protože spolu se soukromým podnikáním se tato oligarchie vytvoří naprosto nevyhnutelně; a tak či onak si už jenom čistě svou ekonomickou vahou prosadí i politickou moc.

    Ještě jednou tedy: ne že by Komárek se svou skepsí vůči volebnímu právu chudého lidu neměl tak docela nepravdu; ale pokud z celé komplexní problematiky vidí jenom jednu jedinou stránku, pak je jeho pohled značně zavádějící, a konec konců neseriózní.

  286. J. Kalousovi:
    Nejde o emoce. Proti samotnému Šmajsovi jako člověku nakonec nic nemám, ale ty jeho teorie se nesrovnávají s mými.

  287. Pane Kalousi, ale v úvahách o společnosti vždycky nevyhnutelně svou úlohu hrají emoce. Tady není možno se spolehnout jenom na ty či ony grafy (respektive chemické vzorce). Ty chemické a jiné vzorce sice mají svou platnost i pro člověka; ale na straně druhé člověk jako takový je právě tím, čím tyto pouze chemické struktury a vazby překračuje a přesahuje. Nevím sice proč paní Hájková konkrétně nemá ráda Šmajse (i já sám k němu ostatně mám podobně ambivalentní vztah jako ke Komárkovi), ale její pozice trvale reprezentuje právě tento zcela specifický přesah. Sice z mé perspektivy ona tento přesah až příliš absolutizuje; ale to je záležitostí té „ideové specializace“, o které jsem psal v souvislosti s (osobní, názorovou, ideovou) identitou. – Zkrátka, i když je to třeba přehnané, někdo to dělat musí. 😉 Všichni ti Komárkové a Šmajsové by z celé kreativně-duchovní sféry lidské existence nejspíš ze všeho nejraději udělali objekt pouhého přírodopisu.

  288. Pane Kalousi, souhlasím s p. Poláčkem v tom, že všichni tito „specialisté“, kteří teda ví všechno o ničem, tak nějak se myslím definuje specializace, by chtěli být pupkem světa a aby to bylo podle jejich pravdy. Já proti nim vůbec nic nemám, jenom se k nim nemodlím. Je strašně málo těch báchorkařů kteří by to alespoň trochu zastřešovali, nějaký pokus jako MUDr. Hnízdil o celostní medicínu, i když ten je dle mě také magor. Je sice pár autorů, které rád čtu ale je to spíš z oblasti popularizátoru vědy a někteří také rádoby vizionářů.
    Zklamu Vás, ale modly nemám. Jsem asi od základu antimodlářský, neuznávám ani žádné autority, reklamy mají na mně opačný vliv, řídím se nimi přesně o 180 °, a dost často se mi to vyplácí. Když něco hodně chci z materiálního světa, tak snažím trochu zamyslet a většinou zjistím že to „určitě“ nepotřebují a spíš by mi to uškodilo než pomohlo.
    Samozřejmě ty báchorky od Vaších model čtu, už třebas jenom pro „zabíjení“ času. Nehledám „smysl života“ ale „filosoficky“ jeho protiklad, nevím, zda se to vyjádřit příponou ne-smysl.
    Pane Kalousi, dále si pro svou životní filosofii já každé ráno beru jednu Murti-Bing-ovou pilulku a to mě chrání před jakoukoli metafyzickou ale i jinou kravinou 😊.

  289. Paní Hájková, Vy máte i teorie? Jak uvádíte v příspěvku. Já myslel, že u Vašich je to jednou provždy vyřešeno Bibli.

  290. Já mám také teorie, i když, pane Kosmeli, je nemám tak propracované, že bych je mohla nabízet jiným. Jsou to teorie více méně zatím jenom pro mě. Bible pro mě není jediným zdrojem pravdy. Na druhé straně, snažím se s ní své poznání uvést do souladu.

  291. Paní Hájková, dejte při té činnosti bacha na případnou exkomunikaci. Soulaďujte to raději privátně než veřejně ať na Vás nevykročí Duka se všemi „slušnými lidmi“.

  292. Exkomunikaci odkud, pane Kosmeli? Vždyť já ani nejsem v žádné církvi. A Ježíš sám, myslím, nikoho neexkomunikuje.

  293. Jiřímu Kosmelovi: Zatím jste mi neodpověděl na otázku, proč si myslíte, že když tu někoho cituju, je to moje modla?

    Vy máte taky jednu modlu – tzv.zdravý selský rozum. Jenže nic takového neexistuje. Všichni jsme do nějaké míry zmanipulovaní a nejvíc ti, kdo se odvolávají právě na tzv. zdravý selský rozum jako na dostačující náhradu všech autorit. Nikdo není schopen v současné době v plném rozsahu pochopit svět a společnost v jejich plné komplikovanosti, a nejmíň ten, kdo odmítá autority a nahrazuje je tzv. zdravým selským rozumem nebo pocity. Váš obrázek světa a společnosti je z 99% zprostředkovaný médii a tzv. zdravý selský rozum je to poslední, co Vám dovoluje roztřídit skutečnost, omyly, lži a mystifikace.

  294. Josefu Poláčkovi: „…pokud z celé komplexní problematiky vidí jenom jednu jedinou stránku…“ No a proto jsem chtěl ten původní text. Ve všech Komárkových textech, které jsem zatím četl, se VŽDY projevuje snaha vidět obě stránky věci. Pravda = 2 polopravdy. Ono není nic jednoduššího, než aby si z toho nějaký manipulátor spoléhající na to, že to stejně nikdo nebude číst, vytrhl z kontextu jen tu jednu polopravdu, která bez té druhé ignorované ztrácí smysl, a na ní pak postavil svou polemiku. Učebnicový argumentační faul.

  295. Panu Kalousovi: Tak o Indech je celkem známo, že považují svoji zemi za nejlepší a svoji kulturu za nejstarší a nejdokonalejší na světě. Určitě jsou věci, na které mohou být právem hrdí. Staré pohledy ale nebudou moci přežít, to je právě ten starý svět. Tak se tedy uzavřou do sebe, nebo se otevřou budoucnosti, která ještě není v jasných konturách.

  296. S vyjádřením Stanislava Komárka jsem se setkal poprvé myslím v Salónu Práva. V textu oceňoval Čínu, jejíž rozvoj byl tehdy ještě převážně za Potěmkinovu vesnici. Pro „náš“ Západ měl ne snad přímo opovržení, ale despekt určitě. Důvody byly vysloveně pravicové. Šlo o variaci na oblíbené mínění o „naší“ slabosti v důsledku přílišné ohleduplnosti a citlivosti, nepochybně sociální směrem dolů. Komárek se vyjadřoval ze všeho nejspíš sociálně darwinisticky.

    Později jsem přečetl dvě jeho knížky a něco málo k tomu. Jedna z knih se týkala vztahu člověka k zvířatům. Byla napěchována údaji, pokud si vzpomínám dobře, tak byly v poněkud zjednodušující či maximalizované podobě nejspíše ze všeho vršeny. Do hloubky Komárek příliš nezacházel a hlavně u ničeho neprodléval, což mi vadilo. Bylo ovšem zřejmé, že tak nějak ospravedlňuje opravdu kdejakou exploataci živých tvorů, resp. přírody vůbec, člověkem.

    Posléze jsem zaregistroval, že Komárek využívá svého čtivého podání a postoje, po němž byla neuspokojená poptávka, k popularizaci lidi vyviňujícího světonázoru. V jeho nemilosti, či co hrozba přitom stále zůstává určitá jejich ochablost, nedostatečná kolektivní vůle a váhavost tváří v tvář modernitě.

    Nevylučuji ovšem vůbec, že Stanislavu Komárkovi na základě dávného a velmi dílčího čtení křivdím, resp. že celkově vyjadřuje daleko více myšlenkových fazet. Takhle jsem si jej však zapamatoval a dále se k němu již nevracel.

  297. Pane Skočný, závidím Vám znalosti o Indech. Čechy považuji za stín, který je když náhodou potká, musí se následně omýt. Znám bývalého partnera v „určitém“ sportu, který byl Ind. Pane Skočný, vytýkám to jiným na této stránce, nebuďte hovado a nešiřte info.

  298. Pane Horáku, plně souhlasím s Vaši kritikou těch… Komárků, účastníků nějakých Salonů Pravá, a podle toho jak Vás tady sledují dělate úplně totéž, nebo ne?

  299. Pane Kalousi, poslední dobou jsem se do Vás nějak nemístně obul. Pro Vás to asi osobně není žádné trauma. Pokud ano, tak se velice omlouvám. Já už jsem takový. Delší dobu jsem Vás sledoval, stejně jako p. Poláčka na DR. Ty diskuse se mi zdají, neumím najít vhodný pojem, jako „totální oblbování“ ještě trochu myslicích. Já nemám nic proti Vám, inženýrům, ALE proBoha nekrmte tu 70 % luzů stejnými blbostmi jako Poláčkovi Filosofové, Zemanovi kreténi apod. Vy sám tomu nevěříte a není mi jasné, kterým bohům děláte užitečného idiota.
    Prosím Vás přečtěte si něco od mého oblíbence:
    Je to žid a teplouš, vůči takovým se každý správný národovec, vlastenec a konzervativní socialista musí vyhrazovat, proto studují jejich názory abych případně věděl, proti čemu se třeba vyhrazovat. Juval Noach Harari: Sapiens, Homo Deus, 21 Lessons for the 21st Century všechny vyšly i česky v nakladatelství LEDA. Kam se hrabe Veverka se svou: „ Evoluce svým vlastním tvůrcem“, ne že by to nebyla dobrá statistika ale nemá to vlastní myšlenky jako u Harariho.

  300. Pane Kosmeli, jeden Ind asi nebude úplně reprezentativní vzorek. Nechci se dotknout Vašeho indického přítele, indický nacionalizmus je přeci známý. Dokonce se s ním i dají vyhrávat volby.

  301. Tak do toho pane Skočný, vyhrajte volby! Já už se nezúčastním protože mi p. Poláček řekl že je to ztráta…

  302. Jiřímu Kosmelovi: Nosíte dříví do lesa, Harariho mám spolu s Komárkem (a dalšími podobnými výtečníky jako je např. Václav Jamek…) na hraničce knížek u postele a po večerech si v něm listuju…

    „…není mi jasné, kterým bohům…“
    Žádným, hrdě se hlásím k agnosticismu a svoji potřebu spirituality naplňuji korespondencí s význačnými českými unitáři.

    Ale v zásadě mi nic nevěřte, patafyzická mystifikace je můj způsob existence… Vposledku vlastně ani nemůžete vědět, jestli náhodou nejsem šikovně naprogramovaná softwarová entita, jejíž tvůrce (nebo Stvořitel?) se teď nad naším dialogem nehorázně chechtá…

  303. Pane Skočný, jak je ta povídka jedno zrno, nebo tak nějak pytel nedělá. Ale Indie je kurevský pytel, až se roztrhne tak mi to klidně řekněte, pane Studioso, vždy s reprezentativním vzorkem. P. Kalous má sociologa, už ani nevím, Prokopa, jsou to všechno kecy a nejhorší je že Vy to víte a …

  304. Pane Kalousi, děkuji. Přesně tam jsem Vás řadil.
    Jenom pro malou pozornost: Všiml jste si, že p. Poláček pracuje ve dvou modech: 1) když něco zveřejňuje (to je knížka) 2) když něco osvětluje např. pí Hajové apd. to je horší než Okamaura.

  305. Pane Kalousi, přece jenom ještě jednu radu „Je těžké být bohem“ je úplně lepší než všichni Harari.

  306. Pane Kosmeli, co hledáte, to ve slovech není. Nejlepší je, že vy to víte a… jestliže Vám mysl nedala odpovědi, proč ji stále sledujete.

  307. Pane Kalousi, strašně mně to mrzí ale věřím vám kulové. I to Vaší vyznání si neumíte vymyslet a použijete „agnosticizmus“ , no jděte se vycpat.

  308. Pane Skočný, zase jako vždy kecáte. Nevím kde na ty kecy chodíte. Ale z Vaši provinience Vám mohu sdělit několik zážitků. Mantra v uklidněné poloze když jsem zapomněl jméno důležité osoby: „jak se jmenuje ten kterého jsem znal…“
    Pane Skočný, proč to funguje? Zkoušel jste to někdy?

  309. Co si pamatuji, tak to nefunguje. Funguje to, když se mysl přestane ptát, pak si vzpomenete.

  310. A to máte od pí Hájkové, p. Poláčka, p. Kalouska?
    Nevím sice jak to funguje (vím jak si to někteří myslí že to funguje) ale funguje to jinak než si p. Skočný myslíte.

  311. Pane Skočný, už vlastně z osobních osočení apod víte, že bych Vám nechtěl nadbíhat. Ale želBohu jsem po přečtení některých mystických žvástů od „vědců“ dospěl k závěru, Hájková by řekla Bůh tě obejmul, tak to funguje.

  312. Je to někdy až tak jednoduché, jak to p. Poláček říkal ohledně japonské lukostřeolby. Tam je ale víc objektů ve hře lukostřelec, kůň apod.
    Pane Skočný, věřte mi, nevím jestli je to transcendence, ale „když si zadáte úkol“ ve stavu zcela uklidněné myslí, nemusí to být žádné „mystikum“ dosáhnete to.

  313. Mysl vždycky vykresluje prázdnotu v nejhorších barvách. Mysl kecá. Mějte se!

  314. Pane Skočný, zkoušel jste někdy, myslím že se to jmenuje „Schultzuv autogenní trénink“ nebo nějak tak se to jmenuje, nebo něco podobného, pokud to budete praktikovat delší dobu, nebo si utvoříte svůj vlastní „systém“ pochopíte. Já jsem to pochopil při sledování pořadu v TV s Hermanovou, když jednou budete cvičit stane se to drogou a nebudete bez toho moci být.

  315. Pane Kalousi, určitě Vám nevěřím, jak doporučujte, pokud je pro Vás Harari nošení dřeva do lesa, je to pro mě jenom potvrzení že jste dřevo.

  316. Pane Kosmeli, proč panu Kalousovi pořád nadáváte? Nejste schopen se toho zdržet?

  317. Proč nadávám K, jak jste se ptala, tak jsem odpověděl. Umíte číst jenom biblí?

  318. Takže nevíte o tom, že používáte slova, která se obecně považují za nadávky, i když mírné?
    Dobře, já se jenom ptám. Stačí říct, že vám vyjadřování bez používání podobných slov nejde a hotovo. Když to nevadí panu Kalousovi, tak co by to mělo vadit mně, že?

  319. Pane Kalousi, ještě si dovolím jedno dřívko do lesa. Opatřil jsem si 68-stránkovou knížečku Burntout Society od Byung-Chul Han (vyšlo i český Vyhořelá společnost – v nakladatelství Kosmas). Narazil jsem na ní na základě dnešního článku Žižeka v A2larm. Začínám číst a hodně se líbí. Doporučuji, ale Vy už asi u postele na hromádce máte:)

  320. Pane Kalousi, nějak mi nedá spát info ve Vašem příspěvku: jak jde dohromady agnosticismus s unitarismem?

  321. Paní Hájková, ten dnešní článek od Žižeka v A2larm byste si měla rozhodně přečíst. Citují jednu větu:“Představme si jen, jak je asi namáhavé, když musíme být neustále „milí“.“

  322. Pane Poláčku, chtěl bych se zeptat na Váš názor na Žižeka. Letos vyšla kniha PANDEMIC!: COVID-19 Shakes the World od Slavoje Žižeka (něco jsem již od něho v minulosti četl bylo to na mně trochu přefilosované) a rozhodují se zda si to koupit.

  323. Tak k tomu Žižekově článku možná něco napíšu. Zítra nebo pozítří, to už budu mít víc času.

  324. Drulák a konzervativní socialisté opět na scéně: „Útěk před spravedlností. Polemický esej Petra Druláka“ včera na novinkách v Salonu. Přestože se mi, pane Poláčku, ten pan moc nelíbí v jednom ale asi má pravdu: kdo jiný než stát může (pokud by chtěl) mít nástroje na chycení kapitalistů trochu pod krky?

  325. Pane Horáku, díky za to Vaše hodnocení publikací S. Komárka, to mi ušetřilo námahu s tím abych si nějakou z jeho knih přece jenom prostudoval.

    Ano, to je přesně ten pocit který jsem měl z těch jeho textů které jsem četl: sice pronikavý bystrý duch, ale ve skutečnosti nejde opravdu do hloubky.

    Jestli je jeho myšlení pravicové: netroufám si posuzovat, já jsem to vždy vnímal jako určitý skepticko-negativistický schematismus respektive pózu, ale v každém případě s tím sociálním darwinismem, to by mu asi opravdu dost odpovídalo. U něj jsem měl vždycky pocit, jako by nějak zásadně nechtěl uznat platnost cokoliv vyššího, ušlechtilejšího v člověku. Že nakonec opravdu všechno převádí jenom na animální pudy.

    Ne že by to čistě objektivně vzato nebyla mnohdy pravda; ale měl jsem u něj vždycky pocit že on této skutečnosti nejen používá, ale i vyloženě zneužívá pro tento svůj apriorní negativismus.

    Jsou prostě lidé v nichž je jejich životní negativismus zarostlý až dovnitř; a to není zdaleka problém jenom S. Komárka.

  326. A proč by vlastně některé ty pudy nemohly být ušlechtilé? Nebo aspoň obdivuhodné. Co třeba mateřský pud?

  327. Josefu Poláčkovi: Děláte chybu, Komárek zdaleka není tak „placatý“, jak ho tady podává Ivo Horák, notabene na základě dochovaných kusých dojmů z dávného čtení, jehož většina už mu zřejmě vyvanula z paměti… Nemluvě o tom, že od té doby toho napsal mnohem víc a i na jiná než čistě přírodovědná témata.

  328. Pane Kalousi, souhlasím. Moje znalost (možná až příliš rozsáhlého) díla Stanislava Komárka je zajisté nedostatečná k tomu, abych jeho autora považoval za nepodnětného. To nebylo záměrem mé reflexe.

  329. „Ušlechtilé pudy“ – paní Hájková, to je zajímavý poukaz, já k tomu mám jednu myslím docela zajímavou historku; ale k tomu zase někdy jindy, pro dnešek je už i na mě toho filozofování trochu moc. 😉

  330. Tak tedy ta slíbená historka k „ušlechtilým pudům“; já už jsem to sice svého času jednou vyprávěl, ale neuškodí si to připomenout ještě jednou. Podle mého názoru se jedná o skutečně přelomový moment.

    V jednom televizním filmu s přírodní tématikou (bohužel jsem zahlédl jenom samotný konec) byla k vidění tulení samice respektive matka hrající si se svým mládětem. A komentář k tomuto výjevu zněl: „S příchodem savců do světa vstoupil zcela nový moment – totiž něžnost.“

    Člověk to opravdu asi musí zaslechnout – a spatřit – takto, aby si v plné míře uvědomil epochální význam toho, co nám jinak připadá jako samozřejmost: že nejen s člověkem, ale už se samotnými savci na světovou scénu, do proudu evoluce vstoupilo skutečně něco naprosto nového, do té doby neslýchaného, nepoznaného: citově bohatý, vstřícný, přijímající vztah k tomu druhému.

    Psychiatr Honzák v jednom televizním rozhovoru jeho moderátorce plasticky vyložil, že kdyby mu otevřela hlavu a odstranila všechny svrchní vrstvy mozku vzniklé až následnou evolucí, tak že by tam zcela dole objevila zcela prapůvodní mozek dinosaura. Který znal jenom pouhé dvě základní emoce: „strach a vztek“.

    Pokud se tedy paní Hájková ptá na „ušlechtilé instinkty“ – ano, i ty tady jsou. Ne všechno co je instinktivní nás nutně strhává zpět. A jmenovitě ta „něžnost“ – když se na tento fenomén podíváme blíže, zjistíme jak krajně obtížné by bylo něco takového vůbec dokázat definovat. Protože snad právě tím evoluce definitivně vykročila z pouze lineárně-mechanického působení živočišných instinktů, a vydala se do říše zcela nové.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *