O co jde?

Jak je stálejším účastníkům těchto webových stránek asi známo, jejich vznik probíhal za poněkud chaotických podmínek, vynucených změnou formátu na Deníku Referendum, a s tím se vynořující potřebou vytvořit novou, smysluplnější platformu pro vzájemné diskuse a výměny myšlenek.

Pro tu prvou chvíli bylo tedy v prvé řadě zapotřebí věnovat se čistě technickým záležitostem, vytvořit příslušné stránky, rubriky, přehledy. A napsat první tématické texty, aby se tento nový projekt rozběhl, aby bylo vůbec o čem diskutovat. A až teď vybývá trochu více času na to ohlédnout se zpátky, a ujasnit si základní účel proč byla celá tato platforma vlastně vůbec vytvořena, co je jejím cílem.

Účelem tohoto projektu zdaleka nebyla a není jenom samotná možnost pokračovat – na přehledněji strukturovaném schématu – ve starých diskusích. My už jsme se toho v některých komentářích v souvislosti s tímto „exodem“ už poněkud dotkli: Deník Referendum jako takový v poslední době ztratil mnoho ze svého původního impulsu, zmizely dřívější angažované diskuse o principiálních otázkách levice a jejích úkolů a cílů v současném světě. Namísto toho se tam většinou pěstuje už jenom jakási „údržba“, v rámci věčného a nikdy nekončícího boje levice proti pravici.

Základním cílem a smyslem tohoto nového webu je právě překročení těchto hranic. Cílem a účelem je v prvé řadě znovu položit zcela zásadní otázky týkající se levice, jejích možností a úkolů, a vůbec jejího smyslu v současném světě. Za tím účelem bude zapotřebí znovu od samého počátku promyslet – a kriticky zhodnotit – celou řadu tradičních principů a hesel levice, jako je například:

– co je kapitalismus?
– co je (a co není!) vykořisťování?
– jsou možné alternativy ke kapitalismu?
– může levice porazit pravici?
– je možný sociálně spravedlivý (homogenní) svět?
– co dnes ještě zbývá z myšlenkového dědictví Karla Marxe?
a ještě mnoho dalších podobných témat.

V této souvislosti je ale nutno vyjasnit si ještě jednu zásadní věc. V levicovém prostředí se sama levicovost pojímá jako něco o sobě samozřejmého; něco co není zapotřebí nijak dále odůvodňovat. – Jistě, boj za sociální spravedlnost respektive proti sociální (i jakékoli jiné) diskriminaci a nerovnosti byl vždycky tradiční doménou levice, a tento boj sám jako takový skutečně nepotřebuje žádného hlubšího odůvodnění, jeho legitimita vyplývá už z principů obecného humanismu.

Nicméně je zcela zásadní chybou levice, pokud se domnívá, že jenom s tímto pouhým bojem proti sociální i jiné diskriminaci si může vystačit natrvalo. (A radikálně-fundamentalistická část levice dokonce zřejmě žije v přesvědčení, že naprosto postačí neustále útočit na kapitalismus ve všech jeho projevech, a že už tím bylo pro blaho lidstva učiněno dost.)

Připomeňme si ale: v původních velkých emancipačních hnutích levice bylo obsaženo mnohem více, nežli jenom tato otázka čistě sociální. I když jmenovitě v době nastupujícího kapitalismu, v době 19. století byla tato sociální otázka mnohem aktuálnější a palčivější nežli dnes, tak přesto naděje s těmito hnutími spojené šly mnohem dále nežli kam sahá horizont pouhé otázky sociální. Tehdy se s tímto širokým emancipačním hnutím ještě nerozlučně pojily naděje na vznik zcela nového, lepšího, humánnějšího světa, který vedle sociální spravedlnosti a majetkové rovnosti přinese také zcela nový smysl lidské existence, lidského konání na tomto světě. Člověk už neměl být pouhým producentem (i když třeba osvobozeným od bezprostřední závislosti či útlaku), nýbrž měl se stát svébytným tvůrcem svého světa, naplněného a osmysleného společným dílem a společně sdíleným ideálem.

A právě to je důvod, proč jsou na tomto webu – který se také hlásí k oněm humanisticky-levicovým hodnotám – nejen přítomny, ale i zcela vědomě pěstovány diskuse a úvahy i na jiná témata nežli jsou ta sociální: témata kulturní, témata obecně filozofická, i témata čistě duchovní. Neboť všechno toto se nakonec týká a dotýká právě té otázky smyslu a účelu lidské přítomnosti na tomto světě.

Je zapotřebí, aby si levice jasně přiznala: původní Marxův projekt sociální emancipace, který s sebou měl jaksi automaticky přinést i všeobecný smysl lidského žití, lidských aktivit – tento projekt se nenaplnil, nesplnil očekávání do něj vložená. A nemělo by sebemenší smysl – respektive bylo by hlubokým sebeklamem – donekonečna doufat, že jednou přece jenom přijde „ta správná“ revoluce, a že s ní se dostaví i ten vytoužený vyšší smysl lidského bytí.

Bylo už řečeno, že je nutno od samotného základu znovu promyslet a kriticky přehodnotit všechny základní premisy, téze a cíle levice; a toto se v míře vrchovaté týká právě i otázky konečného smyslu celého tohoto dějinného levicového projektu. Pokud by levice nebyla schopna přesvědčivě zodpovědět otázku po smyslu, pak by byla natrvalo odsouzena k tomu zůstat jenom hnutím čistě politickým. Politickým – a to znamená partikulárním, omezeným jenom na svůj vlastní program, na svá vlastní hesla. Překonat toto omezení je jedním z hlavních cílů tohoto nového webu a jeho diskusní platformy.



354 komentářů u „O co jde?“

  1. Jiřímu Kosmelovi: Aspoň pořádně čtěte, co píšu, prosím. Cituji Komárka Stanislava, biologa, filosofa, spisovatele a esejistu.

  2. Já ho znám:). To nebylo pro Vás ale ostatní hlubokomyšlenkáře:)

  3. Křest mohl v raném středověku znamenat částečnou ochranu před lovci otroků.
    Existuje ovšem domněnka, že stát se otrokem v maurském Španělsku dávalo větší šanci prožít jakžtakž slušný život než zůstat v domácích bažinách a stát se nevolníkem čerstvě pokřtěného družiníka. Jenže to ti chudáci nemohli vědět.

  4. PANU POLÁČKOVI

    Raný středověk byl drsnou dobou a tomu odpovídala patřičná míra nepokrytého utilitarismu. Proto např. v Životě Metodějově, tedy ve spise hagiografickém a oslavném, najdeme toto vyjádření světce na adresu knížete Vislanů, údajně ponižujícího křesťany:

    „Synu, bylo by dobré pro tebe, aby ses dal pokřtít z vlastní vůle a ve vlastní zemi, abys nebyl pokřtěný proti své vůli v cizí zemi. Ještě si vzpomeneš na moje slova.“

    Českému knížeti Bořivojovi je potom křest doporučován s odkazem na získání možnosti stolovat společně s křesťany. Takový zákaz vskutku pro potřeby východní misie existoval, jeho aplikace mohla však podléhat aktuální situaci a potřebě. Ještě dnes probíhají důležitá neformální politická jednání u různých tabulí. Dovedeme si asi představit, jak zásadní to bylo kdysi: Třeba svatováclavské legendy zmiňují zázrak uvolnění místa u stolu pro českého knížete (na jednání u Jindřicha Ptáčníka v Quedlinburgu). Praxe a pozdější titul královského číšníka, od něhož vedla cesta k funkci kurfiřtovi, jsou také celkem výmluvné.

    O argumentech pro křesťanství vypovídá rovněž zřejmě neodkladné pokřtění hned (asi prakticky všech) 14 českých knížat, reálně spíše předáků spjatých s celkem 15) doloženými hrady (hradišti). Křtu se přibyli dožadovat do Regensburgu na prahu roku 845. Nová „víra“ jim vydržela asi jen půldruha roku, zanikla nejspíš via facti, když Češi napadli Bavory, vracející se právě z tažení proti Moravanům.

    Nebo, na závěr, zmíním Chlodvíka, krále Franků. Dle pramenů sliboval přijetí křtu s podmínkou uzdravení, myslím, své dcery, nebo jindy, jestliže zvítězí v bitvě. Těžko říci, zda váhal hlavně pro odpor kmenových struktur, nebo i z vlastního přesvědčení, nicméně křesťanem se stal, aniž jeho podmínky byly splněny.

    Slované, stejně jako nakonec i Germáni, přešli přijetím křesťanství do vyšší, řekněme už státní fáze společnosti. Jejich kníže byl dříve jen „primus inter pares“. Potřeboval, skoro stále, štěstí (štěstěnu) v bitvě, na porážku mohl posléze tvrdě doplatit (dokonce životem). V době míru se zase musel stáhnout a poslouchat kmenovou radu. Na prosazení svých potomků do čela kmene mohl často zapomenout. Na cestách na jih a západ přitom vídal jiné pořádky (i jinačí civilizaci) a představitelé jejich misionářů mu totéž slibovali zavést i v jeho zemi. (Nepřipomíná nám to jisté události z konce století dvacátého?)

  5. KŘESŤANSTVÍ A NÁSILÍ

    Ne, pane Kalousi, tu spisovatelku Ebertovou bohužel neznám (ačkoliv jsem právě v Krušných horách strávil nemalou část svého dětství, ovšem na jejich české straně). Co se těch Lužických Srbů týče (vlastně se tady jednalo vůbec o Slovany dolního Polabí – tak tady byla zcela konkrétní historická situace, kdy oni Čechy žádali o pomoc v jejich boji proti Germánům, na základě slovanské vzájemnosti. Jenže – jejich žádost byla odmítnuta, právě proto že Češi už k nim pociťovali odstup, jakožto k „pohanům“. A tito polabští Slované pak svůj – osamělý – boj také fatálně prohráli. Samozřejmě, nebyli vybiti všichni; ale přestali existovat jako svébytná národní (státotvorná) entita.

    ——————————–

    Co se toho křesťanského pokrytectví týče (tj. boje i proti bratřím v Kristu, se jménem milosrdného Boha na rtech) – ale jistě, takových příkladů by bylo možno nalézt bezpočet. Jenže – my se musíme vždycky na věc dívat takto: bylo by bez společně sdílené víry stejně – nebo lépe, anebo naopak ještě hůře?… To je to oč tu běží.

    Že člověk je vysoce agresivní tvor (především tam kde se jedná o jeho zájmy), o tom není sporu. A nakonec veškerý pokrok civilizace sestává právě v nalézání metod a nástrojů, tak tuto jeho geneticky uloženou agresi alespoň v určité míře mírnit a omezovat. A nedá se nic dělat: jak na jedné straně křesťanství rozpoutávalo války především proti konkurenčnímu islámu, tak v dosahu svého působení se opravdu snažilo o omezení konfliktů. Je například dosti málo známou skutečností, že církev zakazovala veškeré boje a souboje o církevních svátcích – a těch svátků bylo tehdy každý týden tolik, že pro bojechtivé mocipány bylo vlastně už sotva možné nalézt tu ještě nějaký „legální“ termín pro své válčení.

    Ostatně i sám císař a král Karel IV. měl svého času velké potíže s papežem (tedy s jeho velkým přítelem z mládí), který mu zakazoval účast na rytířských soubojích, protože tyto bitky pokládal za „nekřesťanské“. Zatímco dobrodružně založený Karel naopak tyto souboje miloval. Řešil to tak že se jich zúčastňoval inkognito; ale podle nových historických a antropologických (průzkumem jeho kosterních pozůstatků a jejich deformací) nálezů je dokonce možné, že po jednom takovém ilegálním rytířském klání utrpěl velmi těžké zranění v obličejové části hlavy, jehož léčba trvala dlouhou řadu měsíců, a on – Karel – to musel před přísným papežem kašírovat tím, že předstíral nemoc.

    V každém případě je to jednoznačným závěrem i moderního etnologického výzkumu: společně sdílená víra (tedy nejen křesťanská) signifikantně mírní konfliktní potenciál uvnitř té pospolitosti, která je tou společnou vírou spojena.

    Není tedy opravdu fér křesťanství předhazovat, že nedokázalo zamezit vší agresivitě číhající v nitru středověké společnosti. Je nutno vycházet z toho, že bez přítomnosti křesťanství by bylo ještě daleko hůř.

  6. Co se pak toho týče, že mnohé pohanské kmeny tehdy Ježíše přijímaly ne jako jediného, exkluzivního, nýbrž prostě jako jednoho dalšího z bohů – ano, tak tomu skutečně bylo. A ti kmenoví vůdcové si často za krk zavěšovali křesťanský křížek na krk předtím než šli do boje – jako ochranný amulet! Oni totiž nepřijímali (respektive vůbec nechápali) Ježíše jako zvěstovatele nové mravnosti (včetně zákazu násilí), nýbrž oni ho chápali v prvé řadě jakožto zmrtvýchvstalého – tedy jako vítěze nad smrtí! A je pak celkem pochopitelné, že před bitevní řeží chtěli mít také podíl na této Ježíšově údajné moci nad smrtí.

  7. DIALEKTIKA, PANORAMATICKÉ VIDĚNÍ A MAGNET

    Tak tohle je opravdu velmi zajímavé téma, pane Kalousi. Tedy co na toto téma říká S. Komárek; zdá se že si od něj přece jenom budu muset něco nastudovat. (Jak že se jmenuje ta jeho kniha?)

    Trochu mě ovšem zamrzelo, že mi uzmul ten příměr s dvěma póly magnetu 😀 ; ten totiž v těchto případech s oblibou používám já sám. – Ale budiž, alespoň je znát že spolu máme dost podobné názory a náhledy.

    „Formalistické pokrytectví“ u novodobých dialektiků, u Hegela a především u Marxe – nedá se nic dělat, ale v zásadě má Komárek se svou kritikou pravdu. A má pravdu i v tom (a už tím u mě značně stoupl v ceně), že si oproti tomu mnohem víc cení Hérakleita. Hegel – ten už je kontaminován Platónem, totiž formalistickou stránkou Platónovy filozofie, kdy už se spíše než skutečnost sama zkoumá to, jakým způsobem je tuto skutečnost možno uchopit pojmy lidské řeči, strukturou logu. V daném smyslu se Hegel – přes všechnu nespornou velikost svého metafyzického modelu – skutečně nakonec utopil v této ryze formální stránce dialektiky.

    Marx – já nevím přesně jak to Komárek konkrétně odůvodňuje, ale i tady je fakt, že u Marxe je dialektika daleko spíše formalizovaný kánon, nežli aby on své dialektické závěry odvozoval přímo z přirozenosti věci. Ostatně – celý Marxův model komunismu není v daném smyslu ničím jiným, nežli mechanickou (respektive formalistickou) aplikací dialektiky.

    Takže co se této kritiky týče je nutno Komárkovi dát v zásadě plně za pravdu; ale na straně druhé se nesmí přehlédnout jedna věc: Hérakleitos mohl jen proto zůstat natolik „čistým“ dialektikem, protože v tehdejších raných dobách filozofického myšlení mohl zůstat jenom ve zcela obecné rovině. Tedy jenom u ryzích principů dialektiky. Zatímco celá ta platónsko-hegelovsko-marxovská větev, ta sice byla jak řečeno kontaminována tímto dialektickým formalismem – ale na straně druhé jenom a pouze s jeho pomocí dokázala udělat přelomové objevy, vytvořit velkolepé myšlenkové modely, ke kterým by sám Hérakleitos neměl sebemenší šanci se propracovat.

    Jinak řečeno: i tuto samotnou deformaci dialektiky u Hegela a Marxe je nutno hodnotit – zase dialekticky! Tedy jako jednu – Komárkovou vlastní terminologií řečeno – polopravdu, která sama o sobě není chybná, není falešná; ale kterou je bezpodmínečně nutno doplnit ještě o (polo)pravdu druhou. To je přesně to, o co v současné fázi evoluce filozofických (a společensko-teoretických) idejí běží. Jinak řečeno: i tento hegelovsko-marxovský formalismus je jedním pólem magnetu; jenom k tomu musíme nalézt ještě ten pól druhý.

    ———————————————

    Co se ale toho Komárkova vlastního „panoramaticko-holistického“ myšlení či vidění týče – tady bych opravdu musel zcela konkrétně vědět, jak on si to představuje a jak to odůvodňuje. Může to být v pořádku – ale také může být, že (což je vždy nebezpečím holismu) tu věci tohoto světa příliš bez jejich diferencování háže na jednu hromadu. Jenom proto, že existují. Obrovskou předností toho platónovsko-hegelovského formalismu je právě to, že diferencuje fenomény do jejich nejposlednějších zákoutí, že je jaksi bere pod metafyzický „elektronkový mikroskop“; a teprve pak je hodnotí podle jejich vztahu k celku. Totiž zdaleka ne všechno, co je součástí celku, je zároveň jeho p r a v d i v o u, progresivní součástí. Jenže holismus právě tohle vidí jinak, ten není schopen rozlišovat kvality. Jeho jedinou kvalitou je právě jenom samotná příslušnost k celku. – Jak se ostatně ukázalo na tom příměru s kapkou a mořem.

  8. Maurové a otroci – no ano, paní Zemanová, zrovna nedávno jsem četl něco o podmínkách za kterých žil v zajetí Miguel Cervantes u Maurů, opravdu mě překvapilo jak ti zajatci (a podobně asi i otroci) měli volný výběh, oni si mohli vyhledat i práci pro vylepšení. (Cervantes sám byl snad někde písařem.) Status otroků u Maurů tedy mohl být dost podobný jako v antickém Řecku – což na rozdíl od obecně vládnoucích představ nemusel být nijak zlý osud, v každém případě ten domácí otrok u řeckého pána byl existenčně zabezpečen daleko lépe nežli jeho protějšek někde v pralesích či pouštích v oblasti Středomoří, sice osobně svobodný, ale prakticky denně bojující o své přežití.

  9. Pane Horáku, ještě nežli jsem přečetl Vaši poslední větu, vyvstala mi v paměti – při líčení těch utilitaristických, státně-mocenských důvodů přijímání křesťanství vůdci pohanských kmenů – vzpomínka na jedno tvrzení někdy ze sedmdesátých let minulého století, proč se tehdy komunismus tak úspěšně šířil v zemích třetího světa, jmenovitě v Africe. Že prý jeden z těchto „socialistických“ vládců na otázku, proč vlastně přijal pro svou zemi socialismus, odpověděl, že jedině tento centralisticko-totalitní systém mu umožňuje účinně řídit a ovládat jeho (národnostně i jinak) heterogenní zemi.

    Je to vždycky to samé: jakmile se nějaká (čistá) idea dostane do rukou mocichtivých vládců, hned se z ní stane něco naprosto jiného.

  10. ROZTOMILOST A OTÁZKA INTERPRETACE

    „… Strašení trestem za lidskou špatnost, ba prvotní hřích je ovšem asi vysvětlením ještě méně roztomilým.“

    —————————-

    Dobro a zlo, pod tím si, pane Horáku, lze představit … cokoli. Budou-li dva lidé ve stavu vzájemného nepřátelství, mohou tyto jejich představy o dobru a zlu být dokonce opačné. Logicky tedy nemůže mít správnou představu dobra ani jeden z nich.

    Hledáme tedy takové měřítko dobra, které je na pošramocených mezilidských vztazích, názorech (účelem jejichž existence je pošramocovat vztahy mezi jejich nositeli) a kultuře (účelem jejíž existence je to, aby „názory“ nebyly univerzálně srozumitelné) zcela nezávislé – hledáme tedy univerzálně platné absolutní měřítko dobra, nezávislé na zmíněných faktorech.

    Za to vzájemné nepřátelství a pošramocené lidské vztahy ovšem samozřejmě mohou „ti dva“ a ne Bůh (existuje-li). Podobně i za třicetiletou válku a Osvětim (u té epidemie se teprve uvidí). Je tedy nespravedlivé posadit Boha (existuje-li) na lavici obžalovaných.

    Strašení trestem za lidskou špatnost a za prvotní hřích je tedy stejně roztomilé, jako strašení havárií při bezohledné jízdě a taktéž připomenutí určitých fyzikálních limitů vozidla („prvotní hřích vozidla“).

  11. Murphyho zákony jistě znáte. Méně známo širší veřejnosti však je, že jejich rozpracováním ve vědecko-technické, hospodářské i politické praxi vznikla celá nová hraniční disciplína zvaná aplikovaná murphologie.

    Aplikovaná murphologie zná například Ginsbergův teorém:
    1. Vyhrát nelze.
    2. Uhrát nerozhodný výsledek nelze.
    3. A navíc nelze ani přestat hrát.

    A Freemanův komentář ke Ginsbergovu teorému dodává:
    Každá významnější filozofie, která usiluje o to, aby aspoň zdánlivě dodala životu nějaký smysl, se zakládá na popření jedné části Ginsbergova teorému.

    Tedy:
    1. Kapitalismus je založen na předpokladu, že lze vyhrát.
    2. Socialismus je založen na předpokladu, že lze uhrát nerozhodný výsledek.
    3. Mysticismus je založen na předpokladu, že lze přestat hrát.

  12. Prvotní hřích je, pane Horáku, vlastně z náboženského hlediska porušením prvotní harmonie a
    nastartováním evoluce. (Argumentace kulturní evolucí budí u kulturních liberálů zavilý odpor.)

  13. Žádnou z částí Ginsbergovi teorému bych se neodvažoval popírat.
    Ale aplikaci části 3 na mysticismus bych ze svého pocitu doplnil (maje na mysli třeba příležitostný fotbalový mač amatérů:-)) asi takto: víra je naprosté ponoření se do hry („hrát je dobré:-)“). S ostrým vědomím a respektem, že protihráči na tom jsou nebo mohou být podobně.
    A takováto víra (ale jen v okamžicích jejího žití) osvobozuje od prvotního hříchu (kterým nebylo samo pojedení hořkého ovoce poznání, ale ztráta důvěry, která mu předcházela).
    (Chápu že mé přirovnání kulhá, protože pro fotbal neplatí části 1 a 2.:-))

  14. Jaroslavu Nushartovi: Nicméně na snaze o ukončení hry je postaven např. celý buddhismus se svým směřováním k nirváně.

  15. Panu Horákovi

    Kulturní liberalismus tedy vlastně kulturní evoluci popírá a považuje ji za „stvoření“ – jde tak vlastně o jakýsi druh „kreacionismu“.

    Samozřejmě pak v tomto kreacionismu nejde o stvoření, jehož autorem je nějaká „nejvyšší moudrost“, jde naopak o stvoření … („kulturní konstrukt“) … které je stvořeno nemoudře a které je tedy nutno opravit, asi jako třeba v lužním lese „je třeba“ provést meliorační úpravy.

  16. Řekl bych, pane Horáku, že tyto úvahy nám (nám dvěma dohromady s paní Hájkovou) komplikuje to, že v nich často nevědomky směšujeme časovost (interval jednoho lidského života a interval ubíhajícím časem nijak neomezený).

  17. Existuje dobro, které není spjato s časem? Tedy s tím „ubíhajícím časem“ (jsou i „druhy“ času).

  18. V té poznámce o víře jsem zkoušel“aplikovat“ konkrétní křesťanskou. Ale buddhismus si já vykládám spíš jako cestu přezkoumávání funkčnosti různých „brýlí“, případně (lze li to vůbec-principiálně biologicky-osobně pochybuji) jejich odložení, abych byl „přímo ve hře“ Skutečnosti.

  19. Dík za ty linky na Komárka, pane Kalousi. Ty ukázky z jeho textů které jsou pod jeho knihami znovu potvrdily můj původní dojem z něj: na straně jedné bezpochyby nejen velice erudovaný, ale i značně nekonvenční autor, s kterým je možno ve velmi mnohém plně souhlasit. Ale na straně druhé jeho způsob (zne)hodnocení tohoto světa ve mně vždy zanechá neurčitý dojem, že je za prvé až poněkud příliš skeptický respektive negativistický, co se lidského světa týče; a že za druhé v důsledku toho si tu celou nesmírně komplikovanou záležitost kolem lidského světa až příliš zjednodušuje. Negativismus je -především v dnešní době – značně populární; ale to ještě není zárukou že je možno se s ním dobrat skutečné pravdy života.

  20. K tomu Ginsbergovu teorému: jestliže není možno ani vyhrát, ani hrát nerozhodně, ale ani hru ukončit – je pak alespoň možné prohrát?…

    Protože když někdo prohraje, pak je zase nevyhnutelně někdo druhý vítězem; což pak ovšem okamžitě vyvrací tézi č. 1. Čímž se pak vzápětí hroutí celý tento „teorém“. Který je ovšem spíše pouhou anekdotou nežli závažnou úvahou.

    —————————-

    A co se toho mysticismu týče, tady bych se přikláněl k názoru pana Jaroslava Nusharta, že ten je přesně naopak „nekonečnou hrou“. Ovšem – takovou hrou která vědomě opouští konvenční způsob hry – to jest usilování o čistě materiální zisk.

  21. Ostatně aporii socialismu by bylo asi nutno formulovat poněkud jinak. Asi takto:

    – kapitalismus věří, že vyhrát může jeden

    – socialismus věří, že vyhrát mohou všichni.

  22. Zrovna před chvílí jsem zaslechl něco v tom smyslu, že mysticismus je schopnost vidět realitu.

  23. PRVOTNÍ HŘÍCH

    Prvotní hřích nastartoval evoluci nejen z hlediska náboženského, pane Nusharte (Jiří), ale i z hlediska filozofického. Alespoň tak to viděl Hegel. Aniž by pro něj ovšem tato evoluce ztratila svůj metafyzický, a tím i transcendentální význam. Nebo jinak řečeno – aniž by se tím evoluce stala jenom čistě materiálním, bezcílným procesem.

    Nastartování evoluce bylo i z tohoto transcendentálního hlediska naprosto nutným počinem – totiž p r á v ě proto že tím byla narušena původní harmonie. Tato původní harmonie (a je lhostejno jestli ji nazveme „důvěrou“) měla totiž ještě naivní, nereflektovaný charakter. Ve své nereflektované jednotě s Bohem se totiž člověk ještě vůbec nediferencoval, ještě se nestal samostatně myslící bytostí – takovou která by svou identitu s božským momentem mohla uskutečnit a prožívat opravdu v ě d o m ě, uvědoměle.

    Proto a z tohoto důvodu byla pro idealistu Hegela nutná a nevyhnutelná jak evoluce, tak i ten tzv. „prvotní hřích“. Bez něj by se ani člověk sám nestal skutečným člověkem, ale ani (božská) idea by nedosáhla své vlastní realizace, protože by pořád setrvávala jenom v tom prapůvodním, nereflektovaném stavu.

  24. Píšete, pane Nusharte, o tom, že mysticismus je možná schopnost vidět realitu.
    Vzpomněla jsem si, že jsem kdysi četla v Žižekově spisu „O materialistické teologii“ o Chestertonově výroku: „Mysticismus jako slunce o polednách osvětluje všechno ostatní jasem své vítězné neviditelnosti“.

  25. Josefu Poláčkovi: Nemylte se, Komárek není negativista. On vychází z toho, že svět je víceméně v pořádku, resp. byl by, kdyby do něj lidi pořád nevrtali; a když je ponechán samovývoji, vždy se nakonec ustaví nějaká rovnovážná situace. Tohle je přece jasná Čína. Však on se tím netají, že je Čínou ovlivněný.

    Trochu mi ten přístup připomíná anonymní výrok jednoho (údajně) šestiletého dítěte, který na internet pověsila jeho (údajně) hrdá maminka:
    „Svět je hroznej chudinka. Lidi ho furt předělávaj‘ a pak se jim nelíbí“. Ale zní to věrohodně; v době, kdy berou rozum, děti mívají schopnost vidět věci takové, jaké jsou. Obvykle ji pak ztrácejí indoktrinací ve škole, která speciálně u nás přesně v duchu nejlepších tereziánsko-josefinských tradic není zařízením vzdělávacím (a už vůbec ne rozvíjejícím tvořivost a inteligenci), ale ukázňovacím. U málokterého dítěte vrozená část jeho inteligence a tvořivosti pobyt v takové káznici přežije.

  26. Pane Nusharte (Jiří), tu větu pana Horáka jste ovšem velice cíleně vytrhl z kontextu. Pan Horák naprosto jednoznačně uvedl tak, že podle křesťanského konceptu Ježíšovou obětí zlo jako takové bylo definitivně přemoženo, tedy zmizelo z tohoto světa. Čili že „zlo je už zabitá, jenom ještě sebou škubající ryba“. Teprve v tomto kontextu pak plného vyznění dojde otázka, jak je za stavu tohoto „překonaného zla“ještě vůbec možné něco takového jako Osvětim. A jestli je skutečně možno vinu za to svalit výhradně na jednání samotných lidí.

    Pokud ano – pokud tedy za to všechno mohou sami lidé – pak by nebyl možný žádný jiný závěr než ten, že Ježíšovou obětí sice bylo poraženo zlo – ale jenom v jakémsi nadzemském, čistě transcendentálním smyslu, který pro jsoucí lidský svět nemá žádnou platnost, žádnou účinnost.

  27. Pane Kalousi, tohle je skutečně kouzelná formulace: Komárek není negativista – totiž ohledně všeho jiného kromě lidí. 😉

    Jenže – ono se tady jaksi v prvé řadě jedná právě o toho člověka. A toho že ten člověk vůbec nebude skutečným člověkem, pokud do toho svého světa nebude tak či onak „vrtat“.

    A pokud ta Vaše poslední interpretace Komárka opravdu souhlasí (tedy je je ovlivněn Čínou) – pak bych zase musel mít nemalé pochybnosti, do jaké míry opravdu porozuměl filozofickému učení Hérakleita. Protože Hérakleitos sice skutečně na jedné straně vidí jakousi nadřazenou kosmickou harmonii – ale ta se v reálném světě nemůže realizovat žádným jiným způsobem, nežli neustálým bojem a střetem. Tedy aktivní činností samotného dějinného člověka.

  28. Panu Poláčkovi
    Zlo se dá zabít jen tak, že se nahradí dobrem. Zlo vlastně žije z oplácení zlých skutků, čili ze zákona. Je to takový koloběh. Člověk, který utrpěl zlem, ho v nějaké podobě předává dál. Například oběti šikany se často stávají pachateli šikany. Ježíš zlo zabil tím, že ho, i když nevinný, vzal na sebe a sprovodil ho ze světa.
    Neoplácením zlých skutků a jejich odpouštěním jdeme vlastně v Ježíšových stopách.
    Kdyby se totiž zlo oplácelo zlem, kdyby se neodpouštělo, byl by řetězec zla nekonečný.
    Proč zlo nezmizelo ihned po Ježíšově smrti? Protože lidé tu Ježíšovu oběť nepřijali a dál se řídili „starým zákonem“ skutků a odplaty. Ale někteří ji přijali. Až ji přijmou všichni, zlo definitivně zmizí.

  29. Josefu Poláčkovi: Nezapomínejte, že Komárek je původní profesí biolog. A třeba právě v tom spočívá jeho originalita – totiž že se mu z této pozice podaří nějaká inovativní syntéza taoismu a antické dialektiky. Třeba právě v takové syntéze bude spočívat schopnost toho panoramatického vidění celé přímky reality a nikoli jenom dvou polopřímek = polopravd… Koneckonců na více místech zdůrazňuje vliv odstupu a úhlu pohledu: Poněkud po způsobu zenových mistrů například navrhuje představit si, jak by asi vypadala třeba tanková bitva u Kurska při pohledu z úrovně buněčné nebo dokonce molekulárně biologické… Ale nemusíme chodit až tak daleko: Jak vypadá svět vnímaný smysly mimolidských tvorů, které nám lidem chybí? Jak vnímá svět hlubokomořská ryba vnímající elektrické pole nebo rozdíly v koncentraci soli ve vodě, had nebo pes s pomocí Jacobsonova orgánu, netopýr se svým ultrazvukovým sonarem nebo kolektivní hmyz komunikující pomocí feromonů? A co je u toho kolektivního hmyzu vůbec subjektem vnímajícím svět? Jednotlivý kus hmyzu, královna nebo celé společenství?

    Někde (nikoli u Komárka) jsem četl názor, že způsob myšlení Číňanů je tak odlišný od našeho západního, že se dříve domluvíme s tím mraveništěm než s Číňany… Důvodem je používání obrázkového písma a s ním související jiný způsob spolupráce mozkových hemisfér. A Komárek se mimochodem taky zmiňuje o tom, že přirozenější pro uspořádání lidského mozku je právě používání obrázkového písma na slabičném – nikoli hláskovém – základě. Podle jeho názoru bylo rozpoznání hlásek a jejich grafický zápis jedním z největších intelektuálních výkonů našich středovýchodních předků a zdaleka k němu nedošlo nějak „samosebou“. Právě čínština se navíc nejvíce z důležitějších jazyků vzpírá přesnému zařazení do obvyklé typologické kategorizace jazyků z hlediska jejich gramatiky. (Ale možná to bude hlavně tím, že ta kategorizace je produktem západní lingvistiky…)

  30. Kolektivně žijící hmyz je vůbec nejzajímavější. Proč třeba někteří mravenci „páchají sebevraždu“ při útocích nepřátel, aby agresivní tekutinou, kterou obsahují jejich těla, zasáhli protivníky? Nemají pud sebezáchovy? Nebo ten v určitých situacích mizí?

  31. „… způsob myšlení Číňanů je tak odlišný od našeho západního, že se dříve domluvíme s tím mraveništěm než s Číňany…“

    A Váš názor na multikulturalismus, pane Kalousi?

  32. Taková moderní ideologie, podle níž by planeta měla být „všude stejně strakatá“ – všude by měl být „jednotně barevný vzorek látky“. (Vytváří to příznivější podmínky pro pohyb kapitálu.)

  33. Promiňte, že do toho vstupuji. Podle mě to může fungovat až tehdy, když všichni zapomenou na svoji kulturu a přijmou za svou nějakou kulturu globalizovanou – čili něco úplně jiného, než bylo dosud. Ono se to stane, je to zřejmě jen otázka času, ale planeta pak už nebude strakatá a nebude žádné multikulti. Aspoň ne v takovém rozsahu, který by musel být brán v úvahu.

    A nebo se to z nějakého důvodu nestane a všichni se tu pomlátíme, možnost číslo dvě.

  34. V tom s Vámi celkem souhlasím, pane Skočný. Otázka tedy je, zdali je to dobré nebo špatné.

  35. Tak zatím máme globální kapitál, ale nemáme globální kulturu…

    Jestli je to dobré? Přináší to určité problémy. Já třeba vidím velký rozdíl v tom, když někdo přijede jako turista, a když přijede a zůstane. To je něco úplně jiného.

    Pokud se ptáte na migraci, pak ano, ale jen ze striktně humanitárních důvodů a v mnohem menším měřítku. Po vyřešení problému v zemi původu vrátit. Pokud jde o migraci ekonomickou, dal bych přednost přirozené obnově původní populace, ale jsou-li nově příchozí přínosem a nejsou-li společenskou hrozbou, pak tedy budiž, ať v určité míře ekonomická migrace je.

    Jinak si myslím, že národní kultura přestává být v kontaktu se světem této doby. Tedy musí přijít nějaká jiná kultura, ale ta musí být postavena nikoli na zvycích části obyvatelstva (třeba islám), ale na novém způsobu života. S multikulturalizmem je ten problém, že je to šité na míru zájmům kapitalistické produkce, ale není to kompatibilní s životem lidí a komunity. Tedy musí být nějaký nový globální způsob života, s nějakými místními specifiky, ty budou vždycky.

    Migrace samozřejmě urychluje vznik této globální kultury, ale není to bez rizik… nejdřív by mělo být nějaké obdobné smýšlení a obdobná životní úroveň, pak by asi migrace nebyla tématem. Rozhodně není dobré míchat ve velkém odlišné kultury.

    Takže jsem se vyjádřil celkem jednoznačně, vím, že je to konfliktní téma, ale mám ve zvyku psát jednoznačně…

  36. Pane Nusharte,

    multikulturalismus je Západ schopen uplatňovat ještě tak ve své domovské oblasti, jen velmi omezeně v Číně nebo muslimském světě. Neřekl bych tedy, že jde o to vytvořit příznivější podmínky pro pohyb kapitálu. (Zmínění Číňané nebo Arabové jsou ostatně i dnes obchodně dostatečně zdatní a racionální.) Dalo by se také říci, že kapitál se pohybuje celkem hladce v prostředí „tavícího kotle“, který se zajisté od multikulturalismu celkem zásadně liší. Tento „melting pot“ přispěl k uznání oproti minulosti vyšší míry lidem společného, jako třeba touhy po štěstí, uplatnění apod. V kulturní oblasti ovšem vytvářel velký tlak na ztrátu důležitých specifik. Nejde tu jen o problém USA (za mnoho jiných tu připomeňme třeba jen „rozpouštění“ velkého českého jazykového a kulturního ostrova), také uvnitř evropských států došlo ke značnému omezení nápadnějších forem menšinového života (zde můžeme srovnávat s poměry ještě za Československé republiky.) Řekl bych tedy, že je legitimní také tento pohled na multikulturalismus: Při přesídlení není třeba vzít si ze své kultury s sebou jen minimum. Na druhé straně ovšem není dobré, abychom pouze trpně přihlíželi k šíření nejreakčnějších projevů importovaných kultur právě v novém prostředí.

    P.S.: Já sice nevím, jak se řekne čínsky dobrý den, nicméně s Číňany se dorozumívám dobře, určitě snáze než s mravenci. (Ti druzí mi vlezli do kuchyně a já nevím, jak jim sdělit, že není jejich.)

  37. Ivo Horákovi:
    S tím tavicím kotlíkem v USA už to taky není tak horké. Jsou tam oblasti, kde se jinak než španělsky nedomluvíte…

    „Ti druzí mi vlezli do kuchyně a já nevím, jak jim sdělit, že není jejich.“ Zkuste feromony… 😀

  38. Pane Kalousi, ty Vaše výklady o Komárkovi jsou sice zajímavé, ale tak zcela nevím, co mi tím vlastně chcete sdělit.

    Že je možno svět nazírat velmi rozdílnými způsoby? – Ale to je přece samozřejmé. Stačilo by třeba abychom měli naše nosy tak dlouhé jako psi jejich čenichy – a už pak bychom svět vnímali dost odlišně, ne pouze opticky-akusticky, ale i pachově.

    S tím čínským písmem a podobně: no ano, tady je jedna věc zajímavá v tom ohledu, že kultura – jakožto výsledek, produkt lidské (nemateriální) činnosti může zpětně ovlivňovat, formovat nás, tedy jejího původce. A to sice může nás měnit i přímo v materiálním, reálném smyslu. V porovnání s evropskými jazyky v čínštině dochází prakticky k naprostému převrácení vztahu subjekt – objekt. Zatímco u evropských jazyků má věta strukturu: „Já jsem byl vloni na dovolené v Benátkách v Itálii“, pak v čínštině je posloupnost zcela opačná, namísto subjektem všechno počíná objektem: „Itálie, Benátky, dovolená, loňský rok, já.“ Takže to hrdé euroamerické „já“ stojí v čínštině až na úplně posledním místě. A je samozřejmé, že takováto skladba věty má úzkou souvislost se způsobem myšlení – a tedy má nevyhnutelně i své důsledky na mentalitu. (A dost možná to má i zcela reálné důsledky politické: snad právě proto se i v kapitalistické Číně pořád ještě může udržovat vláda jedné partaje, protože je v čínské mentalitě tak hluboce zakořeněný ten model, že subjekt – tedy jedinec – je až tou nejmenší, nejposlednější součástkou jemu nadřazeného celku.)

    Na straně druhé, jak poukázal pan Horák, i s Číňany je možno se domluvit (a to lépe než s mravenci). A tady začíná být celá věc opravdu zajímavá: protože se nám tu začnou prolínat (a svářet) momenty idealismu a materialismu. Napřed tedy ten idealismus, tedy kulturní faktory: ty jsou rozdílné.

    Oproti tomu ale takový Marx by prohlásil toto: přes všechny lokální kulturní odlišnosti je nakonec rozhodující reálná, praktická materiální (produkční) činnost člověka. To znamená: lidé vykonávající podobný způsob produkce budou mít nakonec podobný způsob myšlení a jednání.

    Pro tuto Marxovu tézi by hovořilo to, že ta vzájemná domluva je podle všeho mnohem lépe možná právě se s o u č a s n ý m i, moderními Číňany – tedy s takovými kteří už prošli formujícím vlivem moderní (digitalizované) produkce. Digitalizovaný Číňan nakonec musí myslet velmi podobným způsobem jako digitalizovaný Evropan.

    Takže se nakonec nevyhnutelně staví otázka, jestli čínština vůbec přežije dotyk s moderní digitální produkcí. Protože to komplexní čínské znakové písmo se opravdu nezdá být příliš příhodné pro exaktně definovaný binární svět. – Ovšem nejsem žádným znalcem znakových písem, nemohu tedy odpovědně posoudit jejich možnosti a potenciály.

  39. Vítězslavu Skočnému: Ona je otázka, jak až hluboko s tím chcete jít… Například v osmanské říši měly komunity (milety = „národy“, ale s národy v dnešním pojetí to de facto nemělo nic společného…) vyznávající čtyři hlavní víry (islám, pravoslavné čili řecké křesťanství, arménské křesťanství, judaismus) i vlastní školství a některé části občanského práva. Ono to asi ani jinak nešlo, protože i když byl islám de iure nadřazený těm ostatním, tak ve skutečnosti bylo v době jejího největšího územního rozmachu v osmanské říši muslimů jen asi 10 – 15% obyvatel. Byla osmanská říše multikulturní?

    A nemusíme chodit až tak daleko do historie: Do jaké míry je multikulturní např. současný Izrael nebo Indie?

    Obecněji: Co z různých kultur obývajících shodou náhod, zásluhou vojevůdců nebo božím dopuštěním území pod jednou správou by se mělo zachovat a co podřídit celku? A co vlastně budeme považovat za ten obecně platný celek? Jazyk? Víru? Morálku? Právo – a když, tak které jeho části? Hygienické a stravovací předpisy? Folklór?

    Při plném vědomí potíží s pochopením a používáním definic základních pojmů, které používám, se mi chce napsat, že zobecnit by se mělo to, co a) neškodí organizaci, funkcím a vposledku přežití celku, ať už je celek definován jakkoli, b) objektivně neškodí komunitám různých kultur (ano, těžko se bude rozlišovat objektivně vzniklá škoda od pouhého pocitu škody…), c) není v rozporu s minimem, na jehož respektování se všechny komunity dohodnou (nebo které historicky zdědí po předcích a budou ho za hodné respektování považovat, přestože těm předkům třeba bylo původně vnuceno silou), d) přispívá stavu, kdy se spory řeší u soudů a ve volbách, nikoli kalašnikovy, baseballovými pálkami, molotovovými koktejly a věšením předáků opozice na lucerny. Cokoli nad toto minimum by klidně mohlo být svěřeno do působnosti komunit různých kultur a tudíž označeno za hájemství multikulturalismu.

    A ano, souhlasím s tím, že na hosty mají být kladeny jiné požadavky než na usedlé (přiženěné, přivdané…) přistěhovalce. Koneckonců skoro všechny kultury ctí posvátnost pohostinství a nedotknutelnost hostů, ale na usedlíky kladou stejné požadavky jako na „vlastní“ populaci.

  40. Co se té otázky globalizace (řečí) týče: na základě osobních zkušeností z Německa se stále více přikláním k názoru, že nakonec federativní model je ten nejefektivnější. Dříve jsem mnohem více věřil v jednotu, v pospolitost všech (a tedy i v celoplanetární vládu, a případně i společnou planetární řeč); ale jak řečeno v současné době se přikláním k názoru, že kombinovaný (tedy federativní) systém je nakonec efektivnější.

    Trochu paradoxně mě na tuto myšlenku přivedlo německé školství: je asi dost málo známou věcí, že Německo vůbec nemá jednotný školský systém. Nýbrž každá spolková země má své vlastní školství. To je na jedné straně naprosto iracionální; takže například student který se z jedné části Německa přestěhuje do jiné, může mít problémy s uznáním jeho dosavadních studijních výsledků. Ovšem: na straně druhé tato pluralita přináší neustálou s o u t ě ž oněch různých modelů. Jestliže si každá země pěstuje svůj vlastní model, pak se jejich vzájemným porovnáním ukáže, který z nich je efektivnější. A protože na straně druhé tato různost (ko)existuje v rámci jednoho (federativního) státu, pak se ty pozitivní, efektivní metody postupně rozšíří i jinam.

    A tak se mi i pro celou planetu zdá být takovéto federativní uspořádání nakonec nejlepší: na straně jedné jedna společná celoplanetární vláda; ale na straně druhé zachování individuálních národních specifik. (A tedy i příslušných národních respektive státních kompetencí.)

    A s řečí víceméně to samé: angličtina jako celoplanetární dorozumívací jazyk je tu už tak jako tak, na tom se nedá nic změnit; ale jde o to zachovat přesto i národní státy, aby nedošlo k naprosté kulturní glajchšaltizaci. Což je ovšem také podmíněno především tím, jestli ve svém vlastním reálném způsobu života lidé jednotlivých národů dokáží uchovat něco, co by bylo reálnou protiváhou zmechanizované globální produkce.

  41. Co se pak multikulturalismu respektive migrace týče: to je nakolik emocionálně zatížené téma, že je prakticky nemožné ho odpovědně zpracovat v rámci nějaké polemiky: okamžitě tu na sebe narazí nějaké hrany.

    Z toho důvodu toto téma snad jednou zpracuji jako samostatný text, kde jedině je možno takto propletenou a konfliktní problematiku projednat dostatečně vyváženě a diferencovaně.

  42. Pan Horák a mravenci: nejdůležitější je zlikvidovat jejich hnízdo. Já jsem ve svém bytě měl – v oblasti oken – dlouhodobě invazi nějakých roztočů nebo čeho. Znovu a znovu jsem byt zamořoval jedovatými spreji – bez trvalého účinku. Až jsem nakonec zjistil, že oni měli své hnízdo – v dutém rámu okna! Kam se na ně ty volně rozstříkané aerosoly nedostaly. Teprve poté co jsem ty rámy vystříkal sprejem zevnitř (a zalepil všechny otvory), se mi podařilo tuto invazi zlikvidovat.

    Ovšem problém je, kdyby to mravenčí hnízdo bylo na nějakém zcela nepřístupném místě. To pak by zbývaly jenom ty feromony – ale i ty by neodstranily samotný zdroj.

  43. Ale přece jenom přidám ještě něco k tomu multikulturalismu. Jmenovitě ohledně toho, zda na cizince („hosty“) mají být kladeny vyšší nároky.

    Samozřejmě, na straně jedné kdo je někde opravdu jenom host, tak ten je (morálně) povinen respektovat prioritu práv hostitele.

    Jenže: na straně druhé upírat migrujícím osobám ta či ona práva, to je tou nejjistější cestou jak znemožnit jejich integraci. A tím si zadělávat na masivní problémy, ke kterým by jinak vůbec nemuselo dojít. – Jen tak mimochodem: na kriminalistických statistikách v Německu mají vysoko nadproporční podíl migranti z oblasti severní Afriky – tedy takoví, kteří nemají prakticky žádnou šanci obdržet právo k trvalému pobytu v Německu. Nemají tu tedy žádnou perspektivu; a tak nemají zábrany dopouštět se kriminální činnosti.

    A ještě jedna zkušenost z Německa: podle registru občanů z počtu obyvatel města Mnichov jsou celá čtvrtina cizinci; a dokonce celé tři čtvrtiny (!) mají nějaký „Migrationshintergrund“, to jest alespoň jeden z jejich rodičů pochází z ciziny.

    To jsou napohled obrovská čísla; a muselo by se soudit, že bavorský Mnichov ve skutečnosti už dávno není německým městem. Jenže – ve skutečnosti tento cizinecký podíl není (téměř) vůbec možno vidět!

    Samozřejmě: kdo je už napohled svým vzhledem „barevný“, u něj je jeho původ vidět na první pohled. Ale ze všech těch ostatních cizinců – ti se v naprosté většině asimilují natolik rychle, že už je téměř není možno rozeznat od rodilých Němců. A už ve druhé generaci jsou to jazykově, ale i svou mentalitou víceméně „plnokrevní“ Němci. A to platí dokonce i o těch „barevných“: pokud se narodili už v Německu, pak jsou mnohdy nejen svou řečí, ale i svou mentalitou prakticky stejní, jako „čistokrevní“ Němci.

    Migrace vždycky byla a je; a do budoucna bude ještě větší. (A ostatně bych si dovolil zopakovat jeden dřívější údaj: že z celého „českého“ národa je jenom asi tak 40 procent vůbec slovanského původu!! Takže ti sami „Češi“ jsou ve skutečnosti už dávno směsicí těch nejrůznějších národů a národností; což ovšem evidentně není nijakou překážkou pro vznik a existenci jejich národní identity, užívání společného jazyka a převážně společně sdílené mentality.) Takže rozhodující nakonec opravdu není čistě národnostní (genetický) původ, nýbrž naopak integrativní schopnost a působnost národní kultury.

  44. Panu Kalousovi: určitě složité otázky. Společný jazyk bych asi považoval za nezbytný základ. A také vědu. Víra, morálka, právo? Obávám se, že toto všechno projde drastickou proměnou, která nebude úplně řízená elitami.

    S těmi obecnými vymezeními souhlasím, kéž by to tak bylo.

  45. Josefu Poláčkovi: Ano, princip subsidiarity. Zjednodušeně řečeno, každý problém by se měl řešit na nejnižší možné úrovni, jíž se důsledky toho řešení bezprostředně dotýkají, přičemž by pro to řešení měla mít svoje vytvořené (které jí vyšší úrovně neukradnou) nebo shora přidělené prostředky. Teprve až zjistí, že to řešit nemůže/neumí, může řešení delegovat o stupeň výš. Optimální samozřejmě je mít dopředu určeno (teď nechme stranou, kdo a jak to určí), která úroveň bude co řešit, i způsob přidělování prostředků a jejich množství. Typickým odstrašujícím příkladem budiž v Čechistánu házení zodpovědnosti na obce za čím dál širší okruh řešení, k nimž ale ty prostředky (finanční,hmotné, lidské…) shora nedostávají.

  46. Vítězslavu Skočnému: Přičemž jazyk se také vyvíjí. Dnes už si některé skupiny Číňanů bez těch obrázků vůbec navzájem nerozumějí… A pokud jde o angličtinu, která je považována za moderní linguu francu (no fuj, s těmi českými koncovkami to teda tluče do očí…), tak si zkuste vyrazit třeba někam na indický venkov nebo i do velkoměsta mezi lidi z ulice, zvlášť do smíšených oblastí. Mohu dosvědčit z vlastní zkušenosti, že ti příslušníci indických menšinových národností, jejichž jazyky nejsou mimo jejich státy příliš rozšířeny, mívají často problém dorozumět se s příslušníky jiných národů i v té angličtině; nota bene když rodilí mluvčí jazyka hindi nebo i jiné severoindické – indoárijské – národy (Bengálci, Paňdžábci…) bývají často pěkní šovinisti a neporozumění i v té angličtině jenom předstírají, zvlášť vůči jižním – drávidským – národům, přičemž víra tu nehraje roli, např. Bengálci jsou hinduisté, muslimové i křesťané… A přitom právě ty jižní národy mají v indickém srovnání nejvyšší míru gramotnosti.

    V Indii je kromě federálních úředních jazyků hindi a angličtiny dalších 21 úředních jazyků svazových států a teritorií; těch států a teritorií je 29+7. Asi 30 jazyků má víc než milión mluvčích, dalších asi 120 víc než 10 000. Nicméně dominantní postavení jazyka hindi a jeho expanzi výslovně podporuje i indická ústava. Doslova: „Je povinností Unie podporovat rozšiřování jazyka hindi, rozvíjet ho, aby mohl sloužit jako vyjadřovací prostředek pro všechny prvky smíšené kultury (angl. orig.: composite culture) Indie a zajišťovat jeho obohacování asimilací bez narušování jeho ducha, forem, stylu a výrazů používaných v hindštině…“ Tohle je prosím citát z ústavy největšího demokratického státu na světě. Tak o jakém multikulturalismu a o jaké demokracii je vlastně řeč? To už snad radši multikulturalismus německého typu i se všemi jeho problémy, aspoň mám-li soudit podle nadšených zpráv mé dcery, která se usadila a pracuje v berlínském Neuköllnu, obvykle považovaném za prototyp německého multi-kulti, které tak leze krkem českým Pepům Koblihům, kteří jsou hned se vším hotovi, aniž by zvedli zadky a vytáhli paty z baráku…

    Ještě pokud jde o šovinismus až rasismus indoárijských („světlých“) národů a jeho mediální podporu v Indii viz např. tento odkaz: https://web.archive.org/web/20070927033944/http://www.dailypioneer.com/columnist1.asp?main_variable=Columnist&file_name=surya%2Fsurya25.txt&writer=surya

  47. Josefu Poláčkovi: Kdybych měl Stanislava Komárka charakterizovat jediným výrokem, byl by to nejspíš tento: Jevy by se měly posuzovat podle pravidla, že nejen všechno zlé je k něčemu dobré, ale i všechno dobré je k něčemu zlé.

  48. Stanislav Komárek se před deseti lety „proslavil“ skandálním výrokem, že všeobecné volební právo vede společnost na cestu katastrofálního zadlužení. Nemajetní a málo informovaní voliči volí prý ty strany, které vyššími sociálními výdaji zemi zadlužují.
    Tehdy s ním polemizoval Keller.
    http://blog.aktualne.cz/blogy/tenaruv-blog.php?itemid=9931

  49. Evě Hájkové: Vy jste taky hned se vším hotová. Četla jste ten původní Komárkův text? Pod tím odkazem v Kellerově reakci už není k nalezení, takže vlastně nevíte, na co reaguje…

  50. Ještě Evě Hájkové: Keller se nejpozději od doby, kdy se stal europoslancem, výroky v podobném duchu proslavuje v Právu přinejmenším jednou týdně…

  51. Pane Kalousi i pane Horáku, odkazovat se při multikulturalizmu na USA je totální nesmysl. To že 99 % jejich občanů jsou imigranti nic o multikulturalismu nevypovídá. USA nikdy, nikdy ani v těch nejliberálnějších dobách multikulturalismus (např. typu, který se uplatňoval v Kanadě) „nepěstovali“. Vždy to byla politika, pokud jsi občan USA buď si čímkoli. Je to dle Vás a Vašich model typů Komárků, Kellerů multikulturalismus. Zase jenom plané řeči.

  52. J. Kalousovi.
    Komárkův text jsem možná četla, ale už je to dávno, a tak si to nepamatuji. Zřejmě ho stáhl, protože byl moc kontroverzní. Jinak jeho knihy neznám, ale není vyloučeno, že si od něj jednou něco přečtu.
    Před deseti lety jsem Kellerovi dost fandila, i když ani on nebyl marxista a já jsem se tehdy považovala za marxistku.
    Podle mého názoru by Keller byl rád nějakým tím vůdcem lidu, čili zdola uznávanou autoritou. Otázkou je, co vlastně za ten lid považuje. Koho k němu počítá.

  53. Jiřímu Kosmelovi: A co je tedy multikulturalismus podle Vás a Vašich model? Které modly uctíváte Vy? A proč si vlastně myslíte, že když tady někoho cituju, je to moje modla?

  54. Evě Hájkové: Tady nejsme na hokeji, tady fandění zřejmě není zrovna optimální metoda…

  55. Multikulturalismus je patrně ideologie, pomocí níž chce stát vychovávat své občany k respektování odlišností druhých.
    Amerika byla sice od dob její kolonizace mnohonárodnostní, možno říct multikulturní, ale v jiném smyslu. Stát občany v tomto směru nevychovával. Nevychovával je k respektu odlišnosti. Možná až v posledních letech se to začalo prosazovat. Důležitá byla jen ekonomika. Ne jak říká pan Kosmel „pokud jsi občan USA buď si čímkoli“. Ale spíš takhle: Pokud jsi zde schopen uspět ekonomicky (v podnikání, zaměstnání), pak si buď občanem USA, ať jsi jakéhokoliv původu a žij si, jak chceš.

  56. Někdy se americký přístup přirovnává k tavicímu kotli, zatímco evropský k salátové míse.
    V tavicím kotli se taví všechny identity a výsledkem je americký národ.
    Pochopitelně, když chceš a vědomě se o to snažíš, můžeš si svou identitu uchovat. Ale možná spíš jako folklór. Tedy, můžeš i jinak, ale nesmíš podlehnout touze ekonomicky uspět.

  57. Skoro tak, pí Hájková, já to myslel tak, doma si klidně peč bábovky ale na domě vyvěšuj 51 hvězdiček.

  58. Evě Hájkové: „Kde to je tady? “
    V úvahách o společnosti. Kellerovi jste fandila, Šmajse nemáte ráda…

    Připomínáte mi některé chemiky nebo fyziky, kteří vztah k předmětům svého zájmu odvozují z toho, jak esteticky vypadají jejich grafické zápisy. Například fyzik, který jinak nemá ani špetku hudebního sluchu, se podívá na graf průběhu frekvencí včetně vyšších harmonických mnohohlasé melodie, řekne „jé, to je krása, to bude dobře znít“ a přitom o tom, jak zní hudba lidem, kteří vnímají její harmonii, nemá ani ponětí. Podobně si vezměte třeba 3d-model molekuly adamantanu. (Google pomůže, obrázek sem neumím dát.) Chemik (některý) si řekne „jé, to je krása, to by se mohlo k něčemu hodit“. A přitom teprve šedivá laboratorní dřina v laboratořích brněnské Lachemy v 60. letech ukázala, že je to užitečný prekursor některých antivirotik a jak ho lze vyrábět synteticky. Ale když Vám navíc řeknu, že byl poprvé na světě izolován v r. 1932 československými petrochemiky pod vedením Stanislava Landy z jihomoravské ropy, jistě k němu i jako nechemik taky získáte pozitivní citový vztah; a přitom je to pro jeho vlastnosti zcela irelevantní.

    A podobně je tomu s Vaším hodnocením Šmajse, Komárka nebo Kellera. Převažují emoce. Domnívám se, že při snaze o řešení krizových situací ve společnosti je zaujímání postojů na základě emocí vyvolávaných některými lidmi (notabene vyvolávaných nikoli záměrně, někdy např. stačí předsudečné hodnocení vzhledu dotyčného…) zcela kontraproduktivní.

  59. Ještě k tomu dotazu, co si myslím o multikulturalismu: Totéž co o každé ideologii. Nemusí to být sprosté slovo (jak si Evropané zvykli posuzovat většinu ideologií zhruba od roku 1917 nebo nejpozději 1933), ale vždy jde o to, jak se s ním zachází – může to být dobrý sluha i zlý pán. Nebo, řečeno s Komárkem, všechno zlé je k něčemu dobré, všechno dobré je k něčemu zlé.

  60. CHUDÝ LID A VOLEBNÍ PRÁVO

    Já mám právě spíše dojem, pane Kalousi, že Komárek chce vidět především to špatné. A že v zájmu této motivace znovu a znovu věci až příliš zjednodušuje. A tak se u něj trvale sváří jeho nesporná inteligence s tímto redukcionismem, respektive deformováním skutečnosti.

    Do tohoto vzorce by naprosto zapadal i jeho výrok o chudých a volebním právu. Ten sice bohužel nemáme v originální verzi k dispozici (a na Kellera se bohužel nikdy není možno spolehnout že výroky svých ideových protivníků nepřekroutí); ale zdá se že v daném případě by přece jenom základní tézi Komárka bylo možno v dostatečné míře rekonstruovat.

    On totiž napřed neříká ani nic tak chybného, ale ani nového; svým způsobem to samé svého času konstatoval už Aristoteles.

    Už Aristoteles totiž napsal, že společnost se dělí na dvě velké třídy: třídu majetných oligarchů, a třídu nemajetného lidu. A obě tyto třídy proti sobě vedou boj. Oligarchie si – ovšem! – chce uchovat své majetky a svá privilegia; zatímco tomu nemajetnému lidu se jedná o to, aby se dostal k tomu majetku oligarchie.

    Přičemž Aristoteles – stejně jako Komárek – nijak neprotěžuje či neglorifikuje chudý lid, jenom proto že je chudý. Aristoteles naprosto jasně píše, že nakonec se oběma stranám jedná o to samé – totiž o peníze!! A Aristoteles stejně jako Komárek vidí, že kdyby se všechna moc dostala do rukou toho chudého lidu (prostřednictvím ničím dalším neomezeného volebního práva), tak že by to ze všeho nejspíše mělo značně negativní důsledky: chudí by si sice mezi sebou rozchvátili bohatství oligarchů – jenže na rozdíl od oligarchů ten „dolní lid“ nemá dostatek kompetence pro tvoření nového bohatství. Jinak řečeno – namísto toho aby chudý lid zbohatl, nakonec by zchudli všichni.

    Aristoteles tedy vidí ty samé problémy ve všeobecném hlasovacím právu jako Komárek; jenže na rozdíl od Komárka Aristoteles celý konflikt hodnotí skutečně diferencovaně a nezaujatě. Protože jak na jedné straně vidí problematické stránky „lidové lidovlády“, tak stejně tak vidí na straně druhé i nebezpečí oligarchizace. Takže nakonec Aristoteles jako – relativně! – optimální model vidí kombinaci prvků demokracie a oligarchie, s mírnou převahou demokracie.

    Což je – mimochodem – fakticky víceméně přesně ten model, který je skutečností dneška! Přes všechna ideologická hesla o „demokracii“ a „vládě lidu“ je ve skutečnosti současný politický model skutečně kombinací prvků demokratických a oligarchických; víceméně přesně tak, jak si to představoval Aristoteles. A právě proto je ten současný politický model natolik relativně stabilní a úspěšný – ne snad proto že by byl natolik „demokratický“, ale právě proto že n e n í naprosto a neomezeně demokratický, nýbrž že ona údajná „vláda lidu“ tu nachází velice citelné limity.

    Například tento „lid“ nemá právo zrušit soukromé podnikání – neboť to je dáno přímo v ústavě, jako jeden z jejích základních principů „svobody“. A když lid nemá právo zrušit soukromé podnikání – tak to automaticky znamená, že je připuštěna, zlegalizována oligarchie. Protože spolu se soukromým podnikáním se tato oligarchie vytvoří naprosto nevyhnutelně; a tak či onak si už jenom čistě svou ekonomickou vahou prosadí i politickou moc.

    Ještě jednou tedy: ne že by Komárek se svou skepsí vůči volebnímu právu chudého lidu neměl tak docela nepravdu; ale pokud z celé komplexní problematiky vidí jenom jednu jedinou stránku, pak je jeho pohled značně zavádějící, a konec konců neseriózní.

  61. J. Kalousovi:
    Nejde o emoce. Proti samotnému Šmajsovi jako člověku nakonec nic nemám, ale ty jeho teorie se nesrovnávají s mými.

  62. Pane Kalousi, ale v úvahách o společnosti vždycky nevyhnutelně svou úlohu hrají emoce. Tady není možno se spolehnout jenom na ty či ony grafy (respektive chemické vzorce). Ty chemické a jiné vzorce sice mají svou platnost i pro člověka; ale na straně druhé člověk jako takový je právě tím, čím tyto pouze chemické struktury a vazby překračuje a přesahuje. Nevím sice proč paní Hájková konkrétně nemá ráda Šmajse (i já sám k němu ostatně mám podobně ambivalentní vztah jako ke Komárkovi), ale její pozice trvale reprezentuje právě tento zcela specifický přesah. Sice z mé perspektivy ona tento přesah až příliš absolutizuje; ale to je záležitostí té „ideové specializace“, o které jsem psal v souvislosti s (osobní, názorovou, ideovou) identitou. – Zkrátka, i když je to třeba přehnané, někdo to dělat musí. 😉 Všichni ti Komárkové a Šmajsové by z celé kreativně-duchovní sféry lidské existence nejspíš ze všeho nejraději udělali objekt pouhého přírodopisu.

  63. Pane Kalousi, souhlasím s p. Poláčkem v tom, že všichni tito „specialisté“, kteří teda ví všechno o ničem, tak nějak se myslím definuje specializace, by chtěli být pupkem světa a aby to bylo podle jejich pravdy. Já proti nim vůbec nic nemám, jenom se k nim nemodlím. Je strašně málo těch báchorkařů kteří by to alespoň trochu zastřešovali, nějaký pokus jako MUDr. Hnízdil o celostní medicínu, i když ten je dle mě také magor. Je sice pár autorů, které rád čtu ale je to spíš z oblasti popularizátoru vědy a někteří také rádoby vizionářů.
    Zklamu Vás, ale modly nemám. Jsem asi od základu antimodlářský, neuznávám ani žádné autority, reklamy mají na mně opačný vliv, řídím se nimi přesně o 180 °, a dost často se mi to vyplácí. Když něco hodně chci z materiálního světa, tak snažím trochu zamyslet a většinou zjistím že to „určitě“ nepotřebují a spíš by mi to uškodilo než pomohlo.
    Samozřejmě ty báchorky od Vaších model čtu, už třebas jenom pro „zabíjení“ času. Nehledám „smysl života“ ale „filosoficky“ jeho protiklad, nevím, zda se to vyjádřit příponou ne-smysl.
    Pane Kalousi, dále si pro svou životní filosofii já každé ráno beru jednu Murti-Bing-ovou pilulku a to mě chrání před jakoukoli metafyzickou ale i jinou kravinou ?.

  64. Paní Hájková, Vy máte i teorie? Jak uvádíte v příspěvku. Já myslel, že u Vašich je to jednou provždy vyřešeno Bibli.

  65. Já mám také teorie, i když, pane Kosmeli, je nemám tak propracované, že bych je mohla nabízet jiným. Jsou to teorie více méně zatím jenom pro mě. Bible pro mě není jediným zdrojem pravdy. Na druhé straně, snažím se s ní své poznání uvést do souladu.

  66. Paní Hájková, dejte při té činnosti bacha na případnou exkomunikaci. Soulaďujte to raději privátně než veřejně ať na Vás nevykročí Duka se všemi „slušnými lidmi“.

  67. Exkomunikaci odkud, pane Kosmeli? Vždyť já ani nejsem v žádné církvi. A Ježíš sám, myslím, nikoho neexkomunikuje.

  68. Jiřímu Kosmelovi: Zatím jste mi neodpověděl na otázku, proč si myslíte, že když tu někoho cituju, je to moje modla?

    Vy máte taky jednu modlu – tzv.zdravý selský rozum. Jenže nic takového neexistuje. Všichni jsme do nějaké míry zmanipulovaní a nejvíc ti, kdo se odvolávají právě na tzv. zdravý selský rozum jako na dostačující náhradu všech autorit. Nikdo není schopen v současné době v plném rozsahu pochopit svět a společnost v jejich plné komplikovanosti, a nejmíň ten, kdo odmítá autority a nahrazuje je tzv. zdravým selským rozumem nebo pocity. Váš obrázek světa a společnosti je z 99% zprostředkovaný médii a tzv. zdravý selský rozum je to poslední, co Vám dovoluje roztřídit skutečnost, omyly, lži a mystifikace.

  69. Josefu Poláčkovi: „…pokud z celé komplexní problematiky vidí jenom jednu jedinou stránku…“ No a proto jsem chtěl ten původní text. Ve všech Komárkových textech, které jsem zatím četl, se VŽDY projevuje snaha vidět obě stránky věci. Pravda = 2 polopravdy. Ono není nic jednoduššího, než aby si z toho nějaký manipulátor spoléhající na to, že to stejně nikdo nebude číst, vytrhl z kontextu jen tu jednu polopravdu, která bez té druhé ignorované ztrácí smysl, a na ní pak postavil svou polemiku. Učebnicový argumentační faul.

  70. Panu Kalousovi: Tak o Indech je celkem známo, že považují svoji zemi za nejlepší a svoji kulturu za nejstarší a nejdokonalejší na světě. Určitě jsou věci, na které mohou být právem hrdí. Staré pohledy ale nebudou moci přežít, to je právě ten starý svět. Tak se tedy uzavřou do sebe, nebo se otevřou budoucnosti, která ještě není v jasných konturách.

  71. S vyjádřením Stanislava Komárka jsem se setkal poprvé myslím v Salónu Práva. V textu oceňoval Čínu, jejíž rozvoj byl tehdy ještě převážně za Potěmkinovu vesnici. Pro „náš“ Západ měl ne snad přímo opovržení, ale despekt určitě. Důvody byly vysloveně pravicové. Šlo o variaci na oblíbené mínění o „naší“ slabosti v důsledku přílišné ohleduplnosti a citlivosti, nepochybně sociální směrem dolů. Komárek se vyjadřoval ze všeho nejspíš sociálně darwinisticky.

    Později jsem přečetl dvě jeho knížky a něco málo k tomu. Jedna z knih se týkala vztahu člověka k zvířatům. Byla napěchována údaji, pokud si vzpomínám dobře, tak byly v poněkud zjednodušující či maximalizované podobě nejspíše ze všeho vršeny. Do hloubky Komárek příliš nezacházel a hlavně u ničeho neprodléval, což mi vadilo. Bylo ovšem zřejmé, že tak nějak ospravedlňuje opravdu kdejakou exploataci živých tvorů, resp. přírody vůbec, člověkem.

    Posléze jsem zaregistroval, že Komárek využívá svého čtivého podání a postoje, po němž byla neuspokojená poptávka, k popularizaci lidi vyviňujícího světonázoru. V jeho nemilosti, či co hrozba přitom stále zůstává určitá jejich ochablost, nedostatečná kolektivní vůle a váhavost tváří v tvář modernitě.

    Nevylučuji ovšem vůbec, že Stanislavu Komárkovi na základě dávného a velmi dílčího čtení křivdím, resp. že celkově vyjadřuje daleko více myšlenkových fazet. Takhle jsem si jej však zapamatoval a dále se k němu již nevracel.

  72. Pane Skočný, závidím Vám znalosti o Indech. Čechy považuji za stín, který je když náhodou potká, musí se následně omýt. Znám bývalého partnera v „určitém“ sportu, který byl Ind. Pane Skočný, vytýkám to jiným na této stránce, nebuďte hovado a nešiřte info.

  73. Pane Horáku, plně souhlasím s Vaši kritikou těch… Komárků, účastníků nějakých Salonů Pravá, a podle toho jak Vás tady sledují dělate úplně totéž, nebo ne?

  74. Pane Kalousi, poslední dobou jsem se do Vás nějak nemístně obul. Pro Vás to asi osobně není žádné trauma. Pokud ano, tak se velice omlouvám. Já už jsem takový. Delší dobu jsem Vás sledoval, stejně jako p. Poláčka na DR. Ty diskuse se mi zdají, neumím najít vhodný pojem, jako „totální oblbování“ ještě trochu myslicích. Já nemám nic proti Vám, inženýrům, ALE proBoha nekrmte tu 70 % luzů stejnými blbostmi jako Poláčkovi Filosofové, Zemanovi kreténi apod. Vy sám tomu nevěříte a není mi jasné, kterým bohům děláte užitečného idiota.
    Prosím Vás přečtěte si něco od mého oblíbence:
    Je to žid a teplouš, vůči takovým se každý správný národovec, vlastenec a konzervativní socialista musí vyhrazovat, proto studují jejich názory abych případně věděl, proti čemu se třeba vyhrazovat. Juval Noach Harari: Sapiens, Homo Deus, 21 Lessons for the 21st Century všechny vyšly i česky v nakladatelství LEDA. Kam se hrabe Veverka se svou: „ Evoluce svým vlastním tvůrcem“, ne že by to nebyla dobrá statistika ale nemá to vlastní myšlenky jako u Harariho.

  75. Pane Kosmeli, jeden Ind asi nebude úplně reprezentativní vzorek. Nechci se dotknout Vašeho indického přítele, indický nacionalizmus je přeci známý. Dokonce se s ním i dají vyhrávat volby.

  76. Tak do toho pane Skočný, vyhrajte volby! Já už se nezúčastním protože mi p. Poláček řekl že je to ztráta…

  77. Jiřímu Kosmelovi: Nosíte dříví do lesa, Harariho mám spolu s Komárkem (a dalšími podobnými výtečníky jako je např. Václav Jamek…) na hraničce knížek u postele a po večerech si v něm listuju…

    „…není mi jasné, kterým bohům…“
    Žádným, hrdě se hlásím k agnosticismu a svoji potřebu spirituality naplňuji korespondencí s význačnými českými unitáři.

    Ale v zásadě mi nic nevěřte, patafyzická mystifikace je můj způsob existence… Vposledku vlastně ani nemůžete vědět, jestli náhodou nejsem šikovně naprogramovaná softwarová entita, jejíž tvůrce (nebo Stvořitel?) se teď nad naším dialogem nehorázně chechtá…

  78. Pane Skočný, jak je ta povídka jedno zrno, nebo tak nějak pytel nedělá. Ale Indie je kurevský pytel, až se roztrhne tak mi to klidně řekněte, pane Studioso, vždy s reprezentativním vzorkem. P. Kalous má sociologa, už ani nevím, Prokopa, jsou to všechno kecy a nejhorší je že Vy to víte a …

  79. Pane Kalousi, děkuji. Přesně tam jsem Vás řadil.
    Jenom pro malou pozornost: Všiml jste si, že p. Poláček pracuje ve dvou modech: 1) když něco zveřejňuje (to je knížka) 2) když něco osvětluje např. pí Hajové apd. to je horší než Okamaura.

  80. Pane Kalousi, přece jenom ještě jednu radu „Je těžké být bohem“ je úplně lepší než všichni Harari.

  81. Pane Kosmeli, co hledáte, to ve slovech není. Nejlepší je, že vy to víte a… jestliže Vám mysl nedala odpovědi, proč ji stále sledujete.

  82. Pane Kalousi, strašně mně to mrzí ale věřím vám kulové. I to Vaší vyznání si neumíte vymyslet a použijete „agnosticizmus“ , no jděte se vycpat.

  83. Pane Skočný, zase jako vždy kecáte. Nevím kde na ty kecy chodíte. Ale z Vaši provinience Vám mohu sdělit několik zážitků. Mantra v uklidněné poloze když jsem zapomněl jméno důležité osoby: „jak se jmenuje ten kterého jsem znal…“
    Pane Skočný, proč to funguje? Zkoušel jste to někdy?

  84. Co si pamatuji, tak to nefunguje. Funguje to, když se mysl přestane ptát, pak si vzpomenete.

  85. A to máte od pí Hájkové, p. Poláčka, p. Kalouska?
    Nevím sice jak to funguje (vím jak si to někteří myslí že to funguje) ale funguje to jinak než si p. Skočný myslíte.

  86. Pane Skočný, už vlastně z osobních osočení apod víte, že bych Vám nechtěl nadbíhat. Ale želBohu jsem po přečtení některých mystických žvástů od „vědců“ dospěl k závěru, Hájková by řekla Bůh tě obejmul, tak to funguje.

  87. Je to někdy až tak jednoduché, jak to p. Poláček říkal ohledně japonské lukostřeolby. Tam je ale víc objektů ve hře lukostřelec, kůň apod.
    Pane Skočný, věřte mi, nevím jestli je to transcendence, ale „když si zadáte úkol“ ve stavu zcela uklidněné myslí, nemusí to být žádné „mystikum“ dosáhnete to.

  88. Mysl vždycky vykresluje prázdnotu v nejhorších barvách. Mysl kecá. Mějte se!

  89. Pane Skočný, zkoušel jste někdy, myslím že se to jmenuje „Schultzuv autogenní trénink“ nebo nějak tak se to jmenuje, nebo něco podobného, pokud to budete praktikovat delší dobu, nebo si utvoříte svůj vlastní „systém“ pochopíte. Já jsem to pochopil při sledování pořadu v TV s Hermanovou, když jednou budete cvičit stane se to drogou a nebudete bez toho moci být.

  90. Pane Kalousi, určitě Vám nevěřím, jak doporučujte, pokud je pro Vás Harari nošení dřeva do lesa, je to pro mě jenom potvrzení že jste dřevo.

  91. Pane Kosmeli, proč panu Kalousovi pořád nadáváte? Nejste schopen se toho zdržet?

  92. Paní Hájková, to kdybych věděl, tak tu už nechodím:)

  93. Proč nadávám K, jak jste se ptala, tak jsem odpověděl. Umíte číst jenom biblí?

  94. Takže nevíte o tom, že používáte slova, která se obecně považují za nadávky, i když mírné?
    Dobře, já se jenom ptám. Stačí říct, že vám vyjadřování bez používání podobných slov nejde a hotovo. Když to nevadí panu Kalousovi, tak co by to mělo vadit mně, že?

  95. Pane Kalousi, ještě si dovolím jedno dřívko do lesa. Opatřil jsem si 68-stránkovou knížečku Burntout Society od Byung-Chul Han (vyšlo i český Vyhořelá společnost – v nakladatelství Kosmas). Narazil jsem na ní na základě dnešního článku Žižeka v A2larm. Začínám číst a hodně se líbí. Doporučuji, ale Vy už asi u postele na hromádce máte:)

  96. Pane Kalousi, nějak mi nedá spát info ve Vašem příspěvku: jak jde dohromady agnosticismus s unitarismem?

  97. Paní Hájková, ten dnešní článek od Žižeka v A2larm byste si měla rozhodně přečíst. Citují jednu větu:“Představme si jen, jak je asi namáhavé, když musíme být neustále „milí“.“

  98. Pane Poláčku, chtěl bych se zeptat na Váš názor na Žižeka. Letos vyšla kniha PANDEMIC!: COVID-19 Shakes the World od Slavoje Žižeka (něco jsem již od něho v minulosti četl bylo to na mně trochu přefilosované) a rozhodují se zda si to koupit.

  99. Tak k tomu Žižekově článku možná něco napíšu. Zítra nebo pozítří, to už budu mít víc času.

  100. Drulák a konzervativní socialisté opět na scéně: „Útěk před spravedlností. Polemický esej Petra Druláka“ včera na novinkách v Salonu. Přestože se mi, pane Poláčku, ten pan moc nelíbí v jednom ale asi má pravdu: kdo jiný než stát může (pokud by chtěl) mít nástroje na chycení kapitalistů trochu pod krky?

  101. Pane Horáku, díky za to Vaše hodnocení publikací S. Komárka, to mi ušetřilo námahu s tím abych si nějakou z jeho knih přece jenom prostudoval.

    Ano, to je přesně ten pocit který jsem měl z těch jeho textů které jsem četl: sice pronikavý bystrý duch, ale ve skutečnosti nejde opravdu do hloubky.

    Jestli je jeho myšlení pravicové: netroufám si posuzovat, já jsem to vždy vnímal jako určitý skepticko-negativistický schematismus respektive pózu, ale v každém případě s tím sociálním darwinismem, to by mu asi opravdu dost odpovídalo. U něj jsem měl vždycky pocit, jako by nějak zásadně nechtěl uznat platnost cokoliv vyššího, ušlechtilejšího v člověku. Že nakonec opravdu všechno převádí jenom na animální pudy.

    Ne že by to čistě objektivně vzato nebyla mnohdy pravda; ale měl jsem u něj vždycky pocit že on této skutečnosti nejen používá, ale i vyloženě zneužívá pro tento svůj apriorní negativismus.

    Jsou prostě lidé v nichž je jejich životní negativismus zarostlý až dovnitř; a to není zdaleka problém jenom S. Komárka.

  102. A proč by vlastně některé ty pudy nemohly být ušlechtilé? Nebo aspoň obdivuhodné. Co třeba mateřský pud?

  103. Josefu Poláčkovi: Děláte chybu, Komárek zdaleka není tak „placatý“, jak ho tady podává Ivo Horák, notabene na základě dochovaných kusých dojmů z dávného čtení, jehož většina už mu zřejmě vyvanula z paměti… Nemluvě o tom, že od té doby toho napsal mnohem víc a i na jiná než čistě přírodovědná témata.

  104. Pane Kalousi, souhlasím. Moje znalost (možná až příliš rozsáhlého) díla Stanislava Komárka je zajisté nedostatečná k tomu, abych jeho autora považoval za nepodnětného. To nebylo záměrem mé reflexe.

  105. „Ušlechtilé pudy“ – paní Hájková, to je zajímavý poukaz, já k tomu mám jednu myslím docela zajímavou historku; ale k tomu zase někdy jindy, pro dnešek je už i na mě toho filozofování trochu moc. 😉

  106. Tak tedy ta slíbená historka k „ušlechtilým pudům“; já už jsem to sice svého času jednou vyprávěl, ale neuškodí si to připomenout ještě jednou. Podle mého názoru se jedná o skutečně přelomový moment.

    V jednom televizním filmu s přírodní tématikou (bohužel jsem zahlédl jenom samotný konec) byla k vidění tulení samice respektive matka hrající si se svým mládětem. A komentář k tomuto výjevu zněl: „S příchodem savců do světa vstoupil zcela nový moment – totiž něžnost.“

    Člověk to opravdu asi musí zaslechnout – a spatřit – takto, aby si v plné míře uvědomil epochální význam toho, co nám jinak připadá jako samozřejmost: že nejen s člověkem, ale už se samotnými savci na světovou scénu, do proudu evoluce vstoupilo skutečně něco naprosto nového, do té doby neslýchaného, nepoznaného: citově bohatý, vstřícný, přijímající vztah k tomu druhému.

    Psychiatr Honzák v jednom televizním rozhovoru jeho moderátorce plasticky vyložil, že kdyby mu otevřela hlavu a odstranila všechny svrchní vrstvy mozku vzniklé až následnou evolucí, tak že by tam zcela dole objevila zcela prapůvodní mozek dinosaura. Který znal jenom pouhé dvě základní emoce: „strach a vztek“.

    Pokud se tedy paní Hájková ptá na „ušlechtilé instinkty“ – ano, i ty tady jsou. Ne všechno co je instinktivní nás nutně strhává zpět. A jmenovitě ta „něžnost“ – když se na tento fenomén podíváme blíže, zjistíme jak krajně obtížné by bylo něco takového vůbec dokázat definovat. Protože snad právě tím evoluce definitivně vykročila z pouze lineárně-mechanického působení živočišných instinktů, a vydala se do říše zcela nové.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.