Chrám, kámen, a posměch racionalisty

Antoine de Saint-Exupéry: Citadela

Tento text sem vkládám jaksi „mimo pořadí“, z aktuálního popudu. Právě on je ale vlastně naprosto klíčovým pro pochopení – či nepochopení – celé jedné větve úvah a diskusích zde běžících. Je odpovědí na skepsi racionalistů, nedovedoucích – či nechtějících – ze jsoucího světa vidět a uznávat nic jiného, nežli to co dokáže pochopit a pojmout aparát holého rozumu a pozitivisticky fundovaných věd. A kteří pro toto „navíc“ mají pouze slova posměchu a pohrdání.

Připomeňme si znovu Exupéryho klíčovou pasáž: „…Veden iluzí falešné vědy hledá zbraň v ironii. Ironie však je věcí darmochleba. Neboť směšuje písmena, aniž čte knihu. – A on se tím ještě pyšní, ačkoli je pouhý vykradač, a svým činem nic nevytvořil. – Ty nazveš to odmítnutí rozumem, zatímco jsi nevědomý a vynakládáš síly na to, abys zbořil, co bylo uděláno, a abys promrhal svůj nevzácnější majetek: smysl věcí.“

35 komentářů u „Chrám, kámen, a posměch racionalisty“

  1. Pane Poláčku, děkuji ještě jednou za tip na Citadelu. Určitě si to přečtu. Prošel jsem pár stránek, je to zajímavé. Ale, proBoha, prosím Vás i pro Ježíše nedělejte z toho další Bibli. Je to žánr: Literární fikce.

  2. Proč by racionalistovi, stíhajícímu posměchem falešné bohy a jejich chrámy, měla chybět citlivost pro kouzlo slova, barvy, tvaru?
    Pýcha, která je obsažena v odmítnutí rozumu, se neliší od pýchy odmítající cit a smysl pro komplexitu pojímání světa.

  3. V prvé řadě bych řekl, paní Zemanová, že tu poněkud dezinterpretujete Exupéryho intence. On netvrdí – alespoň ne explicitně – že každý kdo je vyznavačem racionalistického myšlení je nutně kulturním barbarem. Nýbrž on se v prvé řadě vypořádává s existencí „rozbíječů soch“ – tedy těch kteří s nadřazeným gestem vševědoucího racionalisty rozbíjejí na kusy všechno, co nejsou svým lineárně racionalistickým způsobem nazírání schopni pochopit; a po tomto svém aktu destrukce pak s vítězným úšklebkem ukáží na rozbité zbytky soch: „Podívejte se, vždyť jsem vám to říkal, že to všechno jsou jenom střepy! Všechno je jenom faleš a klam, neexistuje nic krásného, pravdivého a vznešeného, to všechno jsou jenom plané žvásty!!“

  4. Pane Kosmele, tímto způsobem byste mohl/musel za „literární fikci“ prohlásit prakticky všechno co kdy vzniklo z lidské hlavy, snad s výjimkou Mendělejevovy periodické tabulky chemických prvků.

    Právě tohle je na celé věci tak kouzelné: my nikdy nemůžeme vyslovovat výroky o „reálném světě“, aniž by tento výrok neprocházel námi samými – a to sice v celém horizontu našeho lidského bytí, chápání, vnímání. Každý náš výrok o „realitě“ je tedy zároveň výrokem o realitě nás samých. To znamená: i všechny ty údajné „literární fikce“ jsou také výrokem o realitě – o realitě našich životů, realitě našeho vztahování se ke světu.

    Na místo umělého členění na „objektivní“ a „subjektivní“ musí vstoupit otázka, co je reálně relevantním faktorem, v celém komplexu přítomnosti člověka na tomto světě. Asi byste sotva za „literární fikci“ prohlásil psychofarmakologický preparát, který má potenciál změnit psychické pochody či procesy v daném jedinci. A – chcete snad popírat, že ten samý potenciál má ten (o sobě objektivní) fakt, že tento lidský jedinec uvěřil v to či ono?

    Právě naopak: lidská víra je jeden z nejsilněji působících faktorů v lidském životě. Svým způsobem je dokonce možno říci: my jsme to, v co věříme. To v co uvěříme, to bude do budoucna zcela zásadně formovat náš vztah ke světu, k ostatním lidem, a k nám samým. A Exupéry se tu nezabývá vlastně ničím jiným nežli právě tím, čemu máme uvěřit: zda tomu, že realitou není nic jiného nežli co dokáže svým omezeným aparátem pojmout současná věda; anebo zda máme uvěřit tomu, že realita našeho bytí je mnohem rozsáhlejší, mnohem širší, mnohem bohatší; a že k této realitě patří i to, co tato „věda“ nevidí, a nikdy spatřit nedokáže.

  5. Moje reakce nemířila na Exupéryho, pane Poláčku, ale na vás. Na vaše tvrzení, že ten esej je odpovědí na skepsi racionalistů, nedovedoucích – či nechtějících – ze jsoucího světa vidět a uznávat nic jiného, nežli to co dokáže pochopit a pojmout aparát holého rozumu a pozitivisticky fundovaných věd.
    Jakoby nešla skloubit racionalistická skepse, která podrobuje nejrůznější tvrzení o podstatě světa pravidlům vědeckého poznání, s citlivostí vůči rozmanitosti života, vůči umění, vůči přírodě, ať už chápeme pochody, které v ní probíhají anebo se je teprve učíme rozumem uchopit.
    Možná vás ta skepse popuzuje svým poněkud posměšným postojem k hledání jediné a pravé VELKÉ PRAVDY VŠEHOMÍRA.

  6. Závěr textu…Nikdy jsem nepoznal zahradníka aby byl marnivý, když prostě miloval svou zahrádku……..čtu: nepoznal jsem zahradníka postiženého marnivostí, schopného prostě milovat (tedy pestrému způsobu posuzování etických principů odpovídajícně) svou zahrádku.
    Můžeme se opravdu opřít o pojem prostá láska, tedy pojem který vnímáme s prokazatelnou skepsí……bych se nenapoprvé otázal.

  7. Ano, pane Petrasku: musím přiznat že i mě tato pasáž v Exupéryho – natolik velkolepých – myšlenkách poněkud zarazila. Zdá se to být skutečně poněkud slabým místem v jeho argumentaci.

    Je nutno si uvědomit: Exupéry staví „citadelu“. Alespoň se o to pokouší. Tedy velkolepou stavbu lidského ducha, směřující k výšinám. Staví tuto svou smělou stavbu na pevných základech – anebo ale na písku? Jenom na vlastní fantazii, na vlastních tužbách?

    Ze všeho nejspíše: asi tak půl na půl. On sám naprosto jasně přiznává, že při střetu s radikálním, fundamentalistickým skeptikem se jeho duchovní stavba bortí: „Takový člověk ti řekne: ‚K čemu umírat pro chrám, když je to jenom hromada kamení?‘ – A ty mu nemáš do odpovědět.“

    Exupéry samozřejmě ví, že tuto chrámovou stavbu může stavět jenom s tím, kdo přijme jeho vlastní vidění, jeho vlastní vizi. Tedy to přesvědčení, že duch nakonec váží víc, než pouhá hmota. A že láska je plamenem oživujícím a inspirujícím, ne pouhou slepou vášní.

    Ovšem – to nelze přehlédnout – toto vědomí Exupéryho vede k postoji místy až opravdu stěží stravitelného elitářství. Zrovna několik málo stránek před těmi, které jsem zde přetiskl, jsem padl na místo, kde se mě spontánně zmocnila chuť s celým Exupérym doslova praštit. On zde sám uvedl tento kritický moment: muži udření tvrdou a těžkou prací na jeho velkolepém díle se začali bouřit. A on – Vládce – v tomto jejich počinu nevidí nic jiného, než že na místo jeho Velké ideje staví jenom a pouze své vlastní já! Jejich vlastní egoistický zájem! Exupéry tu sám zmiňuje moment otroctví; ale pro něj to naprosto nic neznamená, jakékoli otroctví ustupuje naprosto do pozadí, jenom když jeho „Velká idea“ dojde své realizace! V takových momentech Exupéryho vzývání velkých božských idejí opravdu nabývá až charakter vysloveného pohrdání „přízemním“ člověkem.

    Takže, pane Petrasku: problematická místa u Exupéryho naprosto jsou. Ale na straně druhé – jsou u něj i místa (a to velice mnoho), kde se plně projevuje jeho velikost, a to právě v konfrontaci s lidskou přízemností, omezeností a nechápavostí.

  8. Paní Zemanová, už z mé odpovědi panu Petraskovi vyplývá, že pokud v daném ohledu útočíte na mě, pak nevyhnutelně útočíte i na samotného Exupéryho. Protože on je ohledně „velké pravdy všehomíra“ ještě mnohem větším fundamentalistou, nežli já sám. :-/

    Ale ještě jednou: ani já, ani Exupéry nepopíráme, že vyznavač racionalismu se může vyznačovat i „citlivostí vůči rozmanitosti života, vůči umění, vůči přírodě“. Například Exupéry by dozajista takovému Einsteinovi – jakožto vrcholnému symbolu moderní vědy – neupíral jeho zaujetí pro hraní na housle.

    Rozhodující tedy není to být či nebýt vědcem; nýbrž rozhodující je, do jaké míry kdo je či není otevřený vůči tomu, co ten sám o sobě omezený dosah pozitivních věd přesahuje.

  9. Ostatně, jmenovitě právě Einstein: ten sice víru v personálního Boha považoval výslovně za „pošetilost“; ale na straně druhé on sám za fyzikálními procesy utvářejícími bezprostředně náš hmotný vesmír tušil a předpokládal nějakou skrytou vyšší, metafyzickou (boží) existenci…

  10. Včera jsem náhodou našla citát z Karla Havlíčka Borovského a napadlo mě, že se možná hodí pod tento článek:
    „Svatá je víra upřímná každého člověka….pročež za nedovolené mám bořit chrámy v lidských srdcích, třeba to i chrámy model byly, pokud se jiné na jejich místo postavit nemohly.“

  11. BOŘIT CHRÁMY MODEL

    Ano, paní Hájková, tento výrok K. H. Borovského je opravdu vynikající; a v určitém smyslu já sám celá léta říkám to samé.

    Tedy konkrétně to, že (personalistické) náboženství je možno překonat nikoli jenom pouhým (vědeckým) ateismem, nýbrž až tím, když se najde, když se vytvoří něco nového. Když se převezme všechno pozitivní, co přinesla, co obsahovala dosavadní forma spirituality, a pro toto pozitivní se najde nová, pokročilejší forma.

    V tomto smyslu je tedy ten Havlíčkův výrok či požadavek naprosto v pořádku. Jenže: nedá se nic dělat, ale ten vývoj půjde dopředu, k těm vyspělejším, progresivnějším formám jenom a pouze tehdy, když začneme „bořit chrámy model“. Není možno nechat „chrámy model“ (tedy přežívající modely spirituality) nechat stát prostě v klidu, a doufat že jejich progresivnější náhrada se nějak vynoří z vod sama od sebe.

    Ten proces přejímání pozitivního obsahu dosavadních forem (a to platí zdaleka nejen v oblasti náboženství) probíhá vždy nevyhnutelně ve formě střetu nového se starým. To nové – to je vždy jenom spíše tušené, teprve postupně nabývá svých kontur, a spíše nežli aby už dokázalo pozitivně formulovat své vlastní obsahy, jako prvotní krok svého vlastního konstituování se distancuje od starého. Distancuje se od něj, kritizuje ho, útočí na něj – a přitom si to nové ani samo neuvědomuje, kolik toho z toho starého právě v průběhu toho boje samo převzalo.

    Ostatně: na to se dnes – po dvou tisíciletích – už velice často zapomíná, ale ani samotné křesťanství se naprosto nekonstituovalo jako hotový, dokompletovaný teologicko-religiózní celek v jednu určitou chvíli, dejme tomu spolu se smrtí Ježíše na kříži, tedy uzavřením jeho vlastní mise. Trvalo celou řadu staletí, než se – po celé řadě intenzivních a mnohdy velmi rozhořčených interních bojů – nakonec ustanovil křesťanský kánon ve své dnešní podobě.

    To znamená: po celá staletí ani křesťanství ještě nebylo bezezbytku plnohodnotnou náhradou starých, etablovaných náboženství. A přesto – přesto svůj vítězný pochod dějinami křesťanství zahájilo právě tím, že začalo „bořit chrámy model“. Tím že všechna ostatní – konkurenční – náboženství paušálně zavrhla a odsoudila jako „pohanství“. Tedy jako něco nejen méněcenného, ale dokonce přímo protibožského.

    Takže tedy: ano, ten Havlíčkův výrok má svou hlubokou pravdu. Ale – je to jenom jedna část pravdy, a je nutno hledět i na její druhou část.

  12. „Není možné nechat ‚chrámy model‘ stát prostě v klidu, a doufat že jejich progresivnější náhrada se vynoří sama od sebe.“

    To mi připomnělo třeba zničení
    Belova chrámu v Palmýře, nebo soch Buddhů v údolí Bámjánu.

  13. Já jsem si při četbě říkala: no, zrovna Havlíček může něco takového napsat – on, se svým Křtem svatého Vladimíra a s proticírkevními epigramy.
    On k tomu ovšem ještě dodal, že samotná víra v cokoliv mu nevadí. Ale vadí prý, když z něčí naivní víry někdo jiný těží svůj prospěch. Když si na tom postaví dobré bydlo.

  14. To bylo už u Aischyla: Jestliže vítězové budou chovat v úctě chrámy a bohy poražených, zachrání se.

  15. Opakuji ještě jednou, pane Nusharte: v historii to byli především křesťané, kdo bořili „chrámy model“. Předtím se různá náboženství v naprosté většině respektovala navzájem; teprve s příchodem monoteistického boha nastoupila tato nesnášenlivost.

  16. No už to ale holt není to obrazoborectví, co bejvalo. My sice dneska máme úctu ke starýmu kameni, ale možná nám to jejich myšlení není tak vzdálené a jsme taky trochu otroky „pokroku k lepšímu“.

  17. O té frapantní neúctě k modlám lze tedy, pane Poláčku, mluvit jak třeba u křesťanství, tak také možná i u osvícenství.

  18. V současné době se modly už netešou ze dřeva ani neodlévají z kovu. Čtyři oblíbené modly dnešního světa jsou moc, sláva, peníze a sex.
    Možná ani ty se nemají nikomu brát.

  19. Podle Halíka je prý modlou „všechno, co chce, abychom to brali vážněji, než si zaslouží“.

  20. Modla jistě nemá vlastní vůli, ale třeba za ní stojí pokušitel, který si na nás dělá nárok (protože jsme hříšní).
    „Satan si vás vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici.“

  21. Ta Halíkova definice modly má dozajista něco do sebe; na straně druhé jí asi sotva bude možno přiznat zcela univerzální platnost. Například Muchova „Slovanská epopej“ je obecně brána mnohem vážněji, než si (co je jejích uměleckých kvalit týče) opravdu zaslouží; a přece ji asi nebudeme označovat za modlu.

    A na straně druhé může být nemálo sporné, co si skutečně zaslouží být bráno tak vážně, jak tomu obecně je. Pro křesťany je Ježíš Kristus samozřejmě – vedle samotného Boha – centrální postavou jejich víry; zatímco pro římského historika oné doby nestál za více než několik málo vět písemné zmínky. A pro striktního monoteistu Mohameda je víra v Ježíše jakožto „syna božího“ naprosto jednoznačným projevem modlářství a pohanského polyteismu.

  22. Jestli může být i rozum modlou? -Tady bych spíše použil trochu jiné označení: rozum se může stát fetišem.

    K rozumu je asi opravdu sotva možno se modlit; a k čemu není možno se modlit, to se dost obtížně dá nazývat modlou.

    Ale je nepochybné, že onen takzvaný „rozum“ je možno vynášet a vzývat zcela nekriticky; ten se tedy stává fetišem, stává se náhražkovou instancí. Je ale nutno připojit, že takto deformovaně může být pojímán a vzýván jenom a pouze pseudorozum; nikoli rozum skutečný, ale jenom rozum omezený, racionalistický. Rozum skutečný není možno vzývat nekriticky; protože ten má moment sebekritiky vždy neoddělitelně zabudován sám v sobě.

  23. Jsem, pane Poláčku, dalek toho, abych věřil nějakému omezenému pseudororumu – s takovými falešnými modlami je opravdu třeba zatočit hned a není možné jen pasivně čekat, až se jejich náhrada vynoří sama od sebe.

    Já naopak věřím jen rozumu skutečnému – jen skutečný rozum, v němž je kritická reflexe už zabudována jako jeho nedílná součást – jen takový rozum je totiž pak hoden naší úcty.

  24. Fetiš a modla je v podstatě totéž. Jiným slovem též idol. Něco (osoba nebo věc), co lidé zbožšťují a nechají se tím silně ovlivňovat (dávají tomu větší význam, než to má), i když to není Bůh. Pravý Bůh samozřejmě modlou-idolem není, protože jemu nikdo nemůže přikládat větší význam než má. On má totiž ten největší význam.

  25. ČTYŘI KARDINÁLNÍ MODLY

    Ty čtyři modly paní Hájkové – to skoro vypadá jako protipól ke čtyřem antickým kardinálním ctnostem. 😉

    A ona to sama o sobě nebude souvislost pouze náhodná; například Aristoteles jako tři hlavní důvody, proč se do řízení státu dostávají nepraví lidé, jmenuje „touhu po moci, touhu po penězích, a touhu po slávě“! Tedy naprosto přesně první tři modly uvedené paní Hájkovou.

    A podle interních manuálů současné čínské tajné služby je možno zahraniční diplomaty získávat pro spolupráci především prostřednictvím touhy po penězích, touhy po moci, touhy po slávě a touhy po sexu! Tady je ten katalog „model“ tedy už kompletován naprosto.

    Paní Hájková ovšem klade zajímavou otázku, zda je správné tyto modly dnešnímu člověku brát. To opravdu není zdaleka tak jednoduchá otázka, jak by se na první pohled mohlo zdát.

    Už tou připomínkou Aristotela se nám totiž naprosto jednoznačně ukazuje, že se jedná o jedny z nejsilnějších, a nejkonstantnějších motivací lidského jednání. A i tady platí: tyto „modly“ je možno účinně odstranit jenom tehdy, když je budeme schopni nahradit něčím jiným, hodnotnějším.

    Ostatně: v jiné souvislosti ten samý Aristoteles například tu „touhu po slávě“ používá v naprosto pozitivním smyslu! Jedná se vlastně znovu o tu samou otázku: totiž jak dostat do řízení státu, tedy do politiky opravdu kvalitní osobnosti. Problém je v tom: opravdu kvalitní, kulturně vyzrálé osobnosti do politiky zásadně nejdou. Za prvé už v antice se tak nějak vědělo, že „politika je svinstvo“; a za druhé a především, intelektuálně (a i mravně) vyzrálá osobnost má ve svém životě mnohem ušlechtilejší a důležitější zájmy a činnosti, nežli utrácet svůj čas v politice.

    Čím tedy ty kvalitní osobnosti přece jenom zlákat k účasti na řízení státních záležitostí? – Lákat je na peníze, to by fakticky byla korupce. A navíc – tyto opravdu kvalitní charaktery se penězi zlákat nedají, jak řečeno oni mají jiné priority.

    Aristoteles tedy navrhuje, aby se těmto charakterním osobnostem jako protihodnoty za jejich čas vynaložený ve prospěch společnosti dostávalo veřejného uznání; pokud si dobře vzpomínám, Aristoteles dokonce navrhoval aby jim už za jejich životů byly stavěny sochy.

    To všechno pak ovšem nutně znamená: i u těchto jinak mravně bezvadných osobností musíme předpokládat alespoň jistou míru touhy po slávě; jinak by to nemohlo fungovat.

    Což pro nás znamená: jedna a ta samá motivace může mít v konkrétním kontextu jak negativní, tak ale i pozitivní funkci. Vždycky se jedná o to, nalézt správnou míru. (Vlastně tu samou záležitost projednávám v mém chystaném textu o etice; měl by být hotov v nejbližších dnech.) Nakonec: tu „modlu sex“ by asi opravdu bylo sotva záhodno, a dozajista zcela marno se pokoušet lidem brát. 😉

    Ale – jak řečeno znovu platí to řečené, totiž že všechno záleží na nalezení správné míry. A to samé platí i o touze po penězích, a dokonce i touze po moci.

    Je dozajista špatné, když se pro někoho stanou peníze modlou; jedinou náplní a jediným cílem jeho života. Ale na straně druhé – rozumný a uvážlivý člověk samozřejmě peníze nehází do kanálu, ale zachází s nimi rozumně.

    Zbývá ještě „touha po moci“ – ale ani tu nelze zavrhnout zcela paušálně. Každá nějakým způsobem strukturovaná, organizovaná komunita a aktivita má zapotřebí nějakých vůdčích osobností. Totální demokracii, všeobecný palaver všech je možno praktikovat jenom v dost výjimečných situacích. V každém případě je nutno pro to mít (principiálně neomezené) množství času. Operativní řízení ale vyžaduje okamžitých rozhodnutí, z nadřazeného a respektovaného centra. A takovouto uznávanou vůdčí autoritou se v praxi může stát jenom někdo, kdo má vyšší nežli průměrnou touhu po vykonávání moci. Zase platí: pokud se tato jeho – o sobě přirozená – touha po osobním vyniknutí nezvrhne v touhu ovládat a manipulovat jiné, pak je všechno v naprostém pořádku.

    Takže ještě jednou zpět k otázce paní Hájkové: je nepochybné, že v současné době ty jmenované čtyři kategorie skutečně plní funkci model. Že jsou patologicky hypertrofované. Nejde tedy o to je „lidem vzít“, se vším všudy; ale jde o to zbavit je tohoto jejich patologicky přemrštěného stavu, a vrátit je do správných, uměřených mezí.

    Ale i tady platí: my tyto „modly“ dokážeme lidem účinně vzít až jenom tehdy, když dokážeme nabídnout něco jiného. Něco samo o sobě hodnotnějšího by nebylo nijak obtížné nalézt; ale jde o to, že to pro samotné lidi musí být natolik atraktivní, aby to dokázalo vytlačit tyto modly z centra jejich pozornosti, jejich životních zájmů a preferencí.

  26. Jenže – i z „pravého Boha“ je možno učinit modlu, paní Hájková. Jak se to ostatně v průběhu křesťanství znovu a znovu dělo.

    Není totiž principiálně nic, z čeho by člověk nedokázal udělat svou modlu. Rozhodující tu není předmět jeho vztahování se (rozhodujícím tedy není „pravý Bůh“), nýbrž rozhodujícím je tu charakter daného člověka, a charakter jeho jednání. Jak řečeno, člověk dokáže udělat modlu naprosto ze všeho.

  27. Fetiš a modla: ovšem, v zásadě je to totéž, paní Hájková; ale přece jenom tu mohou v určitých souvislostech existovat určité rozdíly v nuancích.

    Marx například hovořil o „zbožním fetišismu“ a nikoli o „zbožním modlářství“. Což by byl skutečně nesmysl. Zboží v anonymní tržní (kapitalistické) ekonomice vystupuje vůči jeho originálním tvůrcům (pracovníkům) jako mystická nadřazená moc (tedy jako fetiš); ale přesto toto zboží pro ně není nějakou „modlou“, ke které by se mohli modlit.

  28. Ale to modlení k modle přece není důležité. To je jen příbuznost těch slov v českém jazyce. Vidíte, že slova jako fetiš a idol s modlením vůbec nesouvisejí.
    Ano, „mystická nadřazená moc“ – to je vhodné označení. Modly vůči vystupují jako mystická nadřazená moc – a přitom on sám si ty věci vyrobil.
    Křesťanský Bůh se mohl stávat modlou jen v případě, když si ho lidé nahradili nějakou věcí (obrazy, kostelem a pod.) a nevnímali ho ve skutečném životě.
    Kdysi jsem slyšela od jednoho kněze větu: Bůh je vždycky tam, kde roste život.
    To bylo hezké.

  29. „Nakonec: tu ‚modlu sex‘ by asi opravdu bylo sotva záhodno, a dozajista zcela marno se pokoušet lidem brát.“

    Ano, každý má přece právo na sex a demokratický právní stát by naplnění tohoto práva měl všem svým občanům garantovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *