Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.
Paní Hájková, právě proto já mám k V. Bělohradskému velmi ambivalentní vztah, na jedné straně je dlouhá řada věcí v kterých se s ním mohu názorově (a hodnotově!) naprosto bezvýhradně ztotožnit, on je – samozřejmě – humanista, navíc vzdělaný humanista, to jest on bojuje (v zásadě stejně jako já) jak proti lidské špatnosti, tak ale i proti lidské hlouposti.
Ten bod zlomu kde se s ním zcela zásadně rozcházím je právě jeho nezhojitelná averze vůči všemu tomu, co se nazývá „hodnoty“. Tato jeho averze je svou obsesí až vysloveně iracionální, já za tím spatřuji stále přetrvávající trauma ze zážitku s totalitou, takže on (a mnozí jiní) pak paušálně zavrhnou všechno, u čeho by mohlo hrozit i to nejmenší nebezpečí že by se to mohlo stát závaznou (a tedy státem vynucovatelnou) doktrínou.
Tento ideový džihád proti všem hodnotám (respektive: proti všem univerzálně platným ideám a z toho vyplývajícím normám) ovšem nevyhnutelně s vaničkou vylévá i dítě; takže pak nezbývá nic jiného nežli onen nihilismus, který se Bělohradský (ovšemže marně) snaží nějak překonat angažovanou občanskou společností. Co je mi ale naprosto nejasné je to, že jestliže je tato občanská společnost propadlá nihilismu (a navíc všestranné manipulaci ze světa komerce, jak VB sám uvádí) – kde pak chce či může vůbec vzít zdroje pro tuto žádoucí „zdravou“ občanskou společnost?…
„Ačkoliv popravdě kritizujeme mnohdy i ty, kteří takovému úsilí obětovali svou existenci“ – no ano, pane Petrasku, tato záležitost je vždy velmi ambivalentní, a samozřejmě má i Bělohradský velkou část pravdy se svou skepsí vůči oněm „velkým pravdám“, to nebezpečí jejich doktrinazice a dogmatizace zde vždy přítomno je. Ale jeho paušální zavrhování všech univerzálních pravd je naprosto jednostranné, on je vysloveně alergický na vše co jenom vzdáleně může nést znaky těchto „velkých pravd“, a tato jeho emocionální averze ho pak naprosto zaslepuje, aby v těchto velkých pravdách mohl dokázat spatřit i jejich pozitivní momenty. Kdyby nic jiného, pak právě tu složku motivační. Totiž – motivaci lidské bytosti přerůst samu sebe, překročit omezenost její všední profánní, často zcela zvěcnělé existence.
Napadla mě včera dost nevšední myšlenka. Vzpomněl jsem si nějak na známý starozákonní výrok „Jsem Ten, který jsem“.
Zde samozřejmě hovoří Jahve respektive (obecně) Bůh, deklarující tak svou absolutní nepodmíněnost, svébytnost. „Jsem Ten který jsem“ – to znamená, že ten kdo takovýto výrok může pronést je nezávislý na jakékoli jiné instanci, na jakékoli jiné existenci, nýbrž on existuje sám sebou, svou vlastní mocí.
Ovšem: toto určení je krajně obecné, abstraktní, nevyjadřuje nic více nežli tuto čirou svébytnost. Má myšlenka byla: tento výrok by vlastně mohl mít to znění, že „jsem Ten, kdo stojí uprostřed“. Kdo stojí uprostřed všech věcí, je středobodem všeho.
Takovéto pojetí či vymezení by mělo (kromě vyššího stupně konkrétnosti) navíc tu výhodu, že by se na něm mohli shodnout věřící i ateisté. Věřící v Něm hledají především nějaký pevný, nezpochybnitelný bod pro své existenční otázky; ale i stranou religiozity veškeré lidské hledání (pravdy) nakonec není ničím jiným nežli hledáním právě nějakého takového středobodu. Pravda věcí, ta je totožná s jejich podstatou; a podstata věcí, ta je zároveň jejich středem. A pravda všech věcí v jejich souhrnu – to pak není nic jiného nežli takovýto střed veškerého bytí. Takže ona formulace „jsem Ten, kdo stojí uprostřed všech věcí“ nakonec vyjadřuje to samé, k čemu přirozeně směřuje, co ze své přirozenosti hledá každý člověk; bez ohledu zda si toto směřování ke středu sám uvědomuje či nikoliv.
Ano nakonec zbývá vždy jen ta láska …….a ta ve sdělené formě může být jak pohádkovou narací, tak i narací hodnot které ztvárňují schopnost přátelství a tím státu, národu, polis, rodiny, partnerství ap.
Jejich nabourávání zákonitě vede k nulovému poutu – nihilismu….bych vyšel vstříc V.B..
Máte pravdu, pane Petrasku, že slova o lásce mohou být jen bohaprázdnými řečmi. Asi tak, jako když svého času pohádkově majetný John Lennon uprostřed svého rozsáhlého bohatství zpíval o světě bez soukromého vlastnictví.
Film „Krotká“
Já jsem tu tento film reflektující tristní skutečnost současné ruské společnosti už zmínil. Mezitím jsem ho ale shlédl až do konce (je velmi dlouhý), a jeho sdělení je natolik zásadní (či spíše: otřásající), že ho zde musím rozebrat podrobněji.
Napřed k samotnému příběhu respektive ději. Ten nese naprosto výrazné kafkovské rysy: hlavní hrdinka příběhu, žena středních let žijící v jakési vesnici, ale oduševnělého a kultivovaného výrazu, se vydá do (vzdálené) věznice kde je vězněn její muž, údajně za vraždu. (Toto pozadí v celém filmu není dále osvětleno, ale vzhledem k celému vyznění příběhu je možno o oprávněnosti tohoto obvinění mít nemalé pochybnosti.)
Vrátil se jí totiž – bez vysvětlení – vězeňský balíček který mu poslala. Ona mu ho tedy chce doručit osobně; ale ve věznici narazí na zeď mlčení, ani tam její balíček není přijat, a znovu a znovu je jí odpíráno jakékoli vysvětlení důvodu tohoto počínání. Ona tedy stojí před branami věznice jako Josef K. před Zámkem, je zcela bezmocná vůči neprodyšné hradbě byrokracie. Velký rozdíl je ale v tom, že ta byrokracie na kterou narážel Josef K. – i když i ona dokázala být zničující – alespoň ve vnějškové formě svého působení měla v zásadě kultivovaný, korektní charakter úřadu civilizované státní moci; zatímco vězeňská byrokracie na kterou naráží naše hrdinka je obhroublá, brutální, nevypočitatelná, jenom z jakési setrvačnosti se ještě – zčásti – drží předepsaných zákonných norem, ale je jasně znát že v kterémkoli okamžiku může vycenit zuby a jako hladový vlk rozsápat svou oběť, která nebude mít žádného zastání, žádné možnosti obrany.
Na straně druhé se na naši hrdinku nalepí členové místní ruské mafie, kteří jí slibují že by v jejím případě mohli „něco zařídit“. Přičemž příslušníci této mafie jsou ovšem stejně tak pochybné, obhroublé, deklasované osoby jako členové ruské vězeňské stráže či policie. Hrdinka příběhu se tak ocitá mezi dvěma brutálními mocenskými bloky, které ona oba na jedné straně nějak potřebuje, ale které ji na straně druhé mohou kdykoli rozdrtit. Vůbec, pocit neustálého neurčitého, ale akutního ohrožení prolíná celou atmosféru filmu od první chvíle až do poslední, jako v nějakém psychologicky vyšponovanému hororu.
Druhá profilující známka celého příběhu – už jsem ji zmínil hned napoprvé – je strašlivá obhroublost ruské společnosti, ruských lidí ve vzájemném jednání. Už jenom ty nejzákladnější zdvořilostní formy a normy jsou většinou zcela ignorovány – tomu druhému se vyká jenom ve výjimečných případech, okamžitě se sklouzává k tykání; a především když člověku takto začne bez okolků tykat příslušník státní moci (ať dozorce ve vězení či policista na ulici), už jenom z toho čiší vědomí naprosté vlastní nadřazenosti, a naopak bezmoci vyšetřovaného.
V tomto ruském světě (russkij mir!) plném hrubosti a přízemnosti je naše hrdinka prakticky tou jedinou osobu, která vyzařuje vnitřní kultivovanost, oduševnělost, zjemnělost. Se svým obhroublým okolím komunikuje jenom v té nejmenší nezbytné míře, většinou na svůj neotesaný protějšek jenom hledí němým, tázavým pohledem.
Její vlastní příběh končí ve filmu otevřen, nevyřešen; samotný závěr filmu je ten, že ona odchází s jakousi babiznou z podsvětí, která jí slibuje že „už všechno zařídila“; ale stejně tak se může jednat o past, ze které nebude úniku.
Ve filmu je ale ještě několik momentů, které stojí za zvláštní zmínku. Tento film byl natáčen v roce 2016, tedy ještě před vypuknutím současné války na Ukrajině. A přesto – je tady možno s frapantní podobností nalézt prakticky už všechny ty zástupné důvody, kterými si Rusové (a to zdaleka ne pouze ruské vedení!) odůvodňují své expanzionistické choutky. „My se obětujeme, my bojujeme za celý svět – a oni nás za to všichni nenávidí!“ „My bojujeme proti fašistům!“ „Postřílet je všechny kulometem!“ Opilecké výkřiky ruských mužů ve vlaku dávají jasně znát, že v těchto lidech není přítomna ani sebemenší špetka schopnosti vlastní kritické sebereflexe, ať ruské strana podnikne cokoli je vždy v právu, vinni jsou vždycky jenom ti druzí.
Je zde také jedna scéna, kdy šéf místních mafiánů v rozhovoru s naší hrdinkou jí položí otázku, zda ví co je „biomasa“. Ona jako obvykle reaguje pouze mlčícím pohledem; on jí pak vysvětlí, že se jedná o pojízdná krematoria v oblasti Donbasu (kde se ovšem bojovalo už tehdy), jedno z nich provozoval jeden jeho bývalý „zaměstnanec“. A touto „biomasou“ není snad označován nějaký ekologický materiál, nýbrž – části roztrhaných těl ruských či povstaleckých bojovníků, které jsou v tomto krematoriu (snad by se spíše patřilo říci: kafilérii) likvidována!
Snad ze všeho nejdepresivněji ale působí kancelář jedné lidskoprávní organizace, na kterou se ona žena hledající svého muže také obrátila. Je zde přímo hmatatelně cítit jejich naprostá bezmoc vůči brutální síle ruského státního a silového aparátu; a ještě horší je že její pracovníci jsou i svými sousedy ostrakizováni jako „agenti Západu“, či dokonce „fašisté“! Vedoucí žena této lidskoprávní kanceláře (sestávající z několika málo osob) si jenom povzdychne: „My za ně bojujeme, a oni nám nadávají do fašistů!“ Ruský člověk současnosti je už opravdu natolik zmanipulovaný (či spíše: zblblý) státní propagandou, že cení zuby i na ty, kteří jsou tou poslední oporou jeho svobody.
Všeho všudy, tento příběh této kultivované, jemnocitné hrdinky uprostřed ruské brutality je zdrcující; je to jeden z nejdepresivněji působících filmů které jsem vůbec kdy viděl. Pro vzdělaného, slušného, kultivovaného člověka musí být život v současném Rusku skutečně něčím strašlivým.
P.S. S tímto tématem velmi úzce souvisí ještě jeden další film (či spíše filmový dokument), který jsem ale ještě neviděl až do konce, takže o něm poreferuji až později.
Ano pane Poláčku, fenomén Jahve – existence sama sebou, svou vlastní mocí, formou. Jde o postoj který nemá v křesťanské naraci přínosnou roli/hodnotu….bylo mi svého času a velmi pochopitelně vysvětleno katolickým hodnostářem.
A o to víc bych podpořil váš zájem o vaší včerejší dost nevšední myšlenku -Vzpomněl jsem si nějak na známý starozákonní výrok „Jsem Ten, který jsem“. Mám nemalé podezření, že doba nahrává aktualizaci teologické substance katolicismu.
Ke „Krotké“ bych dodal: Stejně tak vyznívá i Dostojevského „Něžná“.
Ruská civilizace nadále nabízí nesrovnatelně širší a silnější emocionální pnutí. Jde o trvalý stav, který mj. přímo vylučuje jakýkoliv reálný návaz na západní pokus o racionální uspořádání demokratického režimu.
A který mnohdy otvírá našemu pohledu zastřenou lidskost…jsem si pomyslel.
Teď jsem četla záznam z nějaké Bělohradského besedy, kde se sám o sobě zmínil, že on, vzhledem ke svému věku, už není schopen rozumět dnešní době (proto m.j. vítá pohled svých studentů). Ale poukázal přitom na Masaryka, který prý své době nerozuměl minimálně od roku 1920. Přesto mohl být prezidentem.
Ale tím co (on, Bělohradský) ostře vnímá jako naprosté novum doby prý je, že nikdy žádná společnost tak totálně nezávisela na potřebě obnovit rozdíl mezi názorem a faktem: „Schopnost simulovat realitu, zavléct nás do fiktivních světů a kvůli nim se hádat, ba i vraždit, to je něco, co vnímám v této době jako jisté novum. Tak strašnou labilitu mezi realitou a fikcí si z žádné doby nejsem schopen představit – možná z těch apokalyptických zlomů před tisíci lety. Toto je znak, který vnímám velmi ostře.“
A jako další znak prý vidí úpadek víry v (politickou) reprezentaci.
Bělohradský v „Čase pléthokracie“ tvrdí, že oba současní nejdůležitější aktéři politického světa – liberální elity na straně jedné, „postkatechistické většiny“ na straně druhé – že mají oči „obrácené dozadu“ (jako jakýsi exotický pták). Že se tedy snaží navrátit čas zpět. Liberální elity se snaží vrátit čas do 19. století, tedy do doby kdy se občanský diskurs odehrával výhradně v rámci (vládnoucí) intelektuální elity; zatímco „postkatechistické většiny“ se prý snaží obnovit éru velkých katechismů (například široké dělnické hnutí inspirované marxismem).
Ovšem – já u samotného Bělohradského nespatřuji taktéž nic jiného, nežli takovýto „pohled obrácený dozadu“. On stále ještě vychází z představy „rozumně argumentující obce“, a přitom se odvolává až na samotného Kanta, s jeho nadpersonální, univerzální definicí rozumu. Ovšem – mě by skutečně velmi zajímalo, kde v minulosti Bělohradský spatřuje nějaký „zlatý věk“, kde by se ve veřejném prostoru skutečně diskutovalo takto ryze racionálně, nezaujatě, bez jakýchkoli partikulárních, světonázorových, třídních apod. zájmů a předpojatostí.
Stejně tak jsem velmi skeptický k jeho tvrzení, že dnes je doba „postfaktická“, tedy že právě (a pouze) v této době prý došlo k naprostému odtržení mezi názorem a faktem.
Vzpomněl jsem si teď spontánně na jednu větu z velké monografie historika Spěváčka o Karlu IV: „V určité době došlo k tomu, že panovníci involvovaní v tehdejších mocenských konfliktech tak často měnili své postoje, že si už ani sami nedokázali zapamatovat, co slavnostně odpřisáhli, a poté zase odvolali.“ (Citováno ovšem pouze po paměti, ale smysl byl skutečně tento.)
Jinak řečeno: dokonce i tehdejší nejvyšší společenské elity naprosto permanentně (a naprosto bez jakýchkoli morálních zábran) svými přísahami a svými dementi konstruovali zcela fiktivní reality; natolik fiktivní, že už tito aktéři sami ztratili přehled o tom, co je fikce a co ne.
Vůbec, obraz světa středověkého člověka byl založen výlučně na mýtech, pověstech a fikcích. Středověký člověk neměl k dispozici naprosto žádné zdroje objektivních informací o stavu světa; víceméně veškeré jeho soudy o světě se pohybovaly v říši fantazie, jeho vlastní anebo od někoho jiného převzaté.
A ani v nedávno minulých dobách se stav občanské veřejnosti nijak zásadně nelišil od stavu současného: to co jsou dnes pro Bělohradského „digitální mělčiny“, to samé byla za našich časů hospoda čtvrté cenové skupiny. Tam se – s tím samým nezlomným přesvědčením – vykládaly ty samé nesmysly jaké se dnes šíří po sociálních sítích; jediný rozdíl je v technice, tehdy ti „hospodští mudrcové“ neměli samozřejmě takové možnosti své nesmysly činit bezprostředně přístupnými velkému publiku.
Tedy, pane Petrasku, onen zmíněný výklad „katolického hodnostáře“, že Jahveho/Hospodinovo sebedeklarování jakožto „jsem Ten, kdo jsem“ nemá v katolickém narativu žádnou přínosnou hodnotu, je pro mě nemálo překvapivé. Vzpomněl byste si ještě jakým konkrétním způsobem onen dotyčný zástupce katolické církve tento názor či výklad zdůvodňoval?
Spontánně mě napadá jediné možné vysvětlení: jestliže Jahvemu se v prvé řadě jednalo o prosazení své výlučné existence (to jest: bezpodmínečné víry v něj u jeho oveček), pak „Bůh křesťanského narativu“ pak už tento boj o uznání nemusí vést (alespoň ne na poli teologie), a proto vstupuje do vztahu k věřícímu na jiném fundamentu, nikoli už na fundamentu (pouhého) uznání, nýbrž na fundamentu (vzájemné) lásky.
Ale že by doba nahrávala „aktualizaci teologické substance katolicismu“?… – Snad leda že byste tím měl na mysli Putina, který svou moc fakticky taktéž opírá o ryzí zvěstování: „Jsem ten, který jsem!“ 😀
Ale já bych se vrátil k onomu „středu všech věcí“: ano, podle mého názoru je přesně to, co dnešní svět ztratil ze všeho nejvíce. Zmizel (archimédovský?!…) pevný bod, který by dal současnému světu nějakou oporu, středovou osu. („Doba vymknutá z kloubů šílí!“) Namísto toho zůstal jenom glorifikovaný „demokratický pluralismus“, mlhavý a neuchopitelný, který – pokud vůbec může nějakým způsobem poukazovat na nějaký střed – pak jedině jako na prázdné místo mezi všemi těmito navzájem si konkurujícími různoběžnými názory a postoji.
Jsem proto přesvědčen že je nutno obnovit vůbec toto základní vědomí středu, oné střední osy našeho bytí a žití. Na straně druhé ovšem tento středobod samozřejmě nemůže už nikdy být tak staticky ukotvený a fixní jako tomu bylo v minulosti, v určitém smyslu má i princip pluralismu část pravdy, ale tento pluralismus musí být pochopen jako jeden navzájem a vnitřně souvislý celek, nikoli jako (jak je tomu v současné době) neorganická a chaotická změť zcela nahodilých názorů, výkladů a (nezřídka) vyslovených fantasmagorií.
Ano, pane Petrasku, na „Něžnou“ jsem si při sledování onoho filmu také vzpomněl. Nejsem si ovšem stoprocentně jistý, zda „Krotká“ je přesným, adekvátním překladem z ruského originálu. Ale to je tak na okraj.
Jinak ovšem máte pravdu v tom, že ruská (respektive obecně východoevropská, alespoň v časech totality) realita svým permanentním tlakem na člověka zároveň vytváří mnohem silnější „emocionální pnutí“; a stejně tak je pravdou, že tento drtivý existenciální tlak „mnohdy otvírá našemu pohledu zastřenou lidskost“. Která se pak tím zřetelněji odhaluje našemu zraku, čím ostřejší je kontrast mezi ní a brutalizovaným okolím. Zatímco na liberálním Západě projevy lidskosti paradoxně většinou nevzbudí žádnou pozornost, zcela zapadnou v dobře promazaném stroji bezpochyby solidní, ale zároveň zcela neosobně technokratické správy občana a jeho záležitostí. (Což ovšem nijak neznamená, že i v tomto soukolí západní „kultivované“ byrokracie by si občan občas nemohl připadat stejně bezmocně jako svého času Kafkův Josef K. před Zámkem.)
Filmová dokumentace „Přetržená pouta“
Už jsem zmínil, že v těchto dnech taktéž sleduji ukrajinský film respektive filmovou dokumentaci s názvem „Přetržená pouta“. Jsou zde ukázány dramatické názorové konflikty několika ruských (případně rusko-ukrajinských) rodin ohledně účasti (a viny) Ruska v souvislosti s válkou na Ukrajině.
Tento film jsem shlédl (ze záznamu) v několikerém pokračování; je možno prozradit předem, že sledovat jeho obsah bylo extrémní psychickou zátěží, která by se jen sotva dala vydržet „na jeden zátah“. Při pohledu na současnou většinovou ruskou společnost by tato dokumentace vlastně stejně tak dobře mohla nést název z Dantova Pekla: „Zanech všech nadějí!“ Zanech všech nadějí na to, že v ruském člověku zfanatizovaném putinovskou propagandou by se snad kdy mohl probudit alespoň náznak studu.
Já jsem už dříve – ještě před vypuknutím současného konfliktu – viděl podobnou dokumentaci, to jest sondu finské televize do názorů, do niterného světa typického ruského člověka. A už tehdy byl pro mě tento střet s ruskou realitou natolik nesnesitelně frustrující, že jsem pak vůbec nedokázal onu dokumentaci shlédnout až do konce. Při takovýchto svědectvích nezaujatý pozorovatel jasně vidí: současná ruská společnost neskýtá žádné naděje. Ruská občanská společnost je naprosto zaostalá, nevyvinutá, je utopená ve své (velkoruské) sebestřednosti. Zcela neschopná i té sebenepatrnější kritické sebereflexe. Profilujícím přesvědčením ruského člověka je: Ať Rusko učiní cokoli, je to vždy dobře; co je v zájmu Ruska, je i v zájmu celého světa. Ale ten zpropadený (západní) svět nikdy nemá uznání pro naši vzácnou ruskou duši, pro náš jedinečný příspěvek pro blaho lidstva; tento západní svět nám závidí, a proto nás nenávidí, a nevynechá jedinou příležitost jak nás zničit.
Tak takovýto byl naprosto převažující tenor v názorech většinového ruského člověka už před válkou; ale nyní, za běžící agrese ruského impéria proti Ukrajině, toto nabubřelé přesvědčení ruského člověka o vlastní nekritizovatelnosti překračuje všechny meze snesitelnosti. Je neuvěřitelné, jak ruský člověk dokáže naprosto zjevná fakta bez jediného mrknutí oka převrátit zcela na hlavu: ne Rusko napadlo nestoudně cizí stát, nýbrž naopak, Ukrajina se chystala napadnout Rusko (!!); a tak nešťastné a nevinné matičce Rusi nezbylo nic jiného, nežli s bolavým srdcem provést preventivní úder proti „ukrajinským fašistům“. Tento zmanipulovaný a zfanatizovaný ruský člověk je absolutně imunní vůči jakýmkoli věcným argumentům, i když jsou mu ukázány záběry ruskými vojáky zavražděných civilistů v Buči, pak naprosto nedotčeně prohlásí, že buďto jsou tyto záběry zmanipulované, anebo dokonce, že tyto ukrajinské civilisty postříleli sami Ukrajinci!!
Je skutečně sotva snesitelné muset poslouchat tyto nestoudné ruské lži, toto naprosté převracení skutečnosti na hlavu. A přitom to nejhorší na tom je, že tyto lži – s naprostým vnitřním přesvědčením a bez sebemenší známky studu – pronášejí ne snad placení režimní propagandisté, nýbrž docela obyčejní, napohled třeba i zcela solidní a slušní lidé! Ovšem – oni jsou totálně zmanipulováni ruskou propagandou, bezmyšlenkovitě papouškují všechno co ona jim ze všech televizních kanálů nepřetržitě pumpuje do hlav, někteří mají doslova religiózní vztah k Putinovi jako svého času Němci k Hitlerovi; ale přece jenom je strašlivé muset přihlížet tomu, s jakým neotřesitelným přesvědčením se naprostá většina současných Rusů staví na stranu zcela zjevného zločinu.
V celé této natolik deprimující dokumentaci se nicméně vynořuje alespoň jeden pozitivní, určitou naději dodávající prvek – totiž právě ten fakt vnitřně roztržených ruských rodin. Je přece jenom určitý počet Rusů, kteří dokázali prohlédnout tuto kolosální lež putinovského režimu, kteří se postavili proti ní – a to i za cenu osobních šikan, a především i za cenu těžkých, nepřekročitelných rozkolů ve vlastních rodinách. Ano, takovýchto Rusů kteří si dokázali zachovat svědomí a tvář je jen malá menšina (bylo zde jmenováno jediné konkrétní číslo, jedna houslistka řekla že v jejich orchestru je 85 členů, a že takové – k válce kritické – názory jako ona má asi deset); nicméně i tak by se patřilo zopakovat omezení Božího hněvu z měst Sodoma a Gomora: „Najdeš-li alespoň deset poctivých, nezničím je!“
Je ostatně nemálo symptomatické, že – stejně jako ve filmu „Krotká“ – i ve vlastní ruské realitě je tento hlas pravdy a poctivosti reprezentován především ženským elementem. Mladá, moderním způsobem žijící ruská žena – to je ta která se ještě nejspíše dokáže vysmýknout ze všepohlcujících chapadel putinovské propagandy. Zatímco mužský element, a starší generace obecně, se stále ještě cítí bojovat svou „Velkou vlasteneckou válku“, jejíž je v jejich očích ruská agrese proti Ukrajině jenom přirozeným pokračováním.
Pokud by snad někdo měl potřebu si tento dokument současného ruského totálního mravního marasmu shlédnout na vlastní oči (a poslechnout na vlastní uši), pak je to možné zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/15228146720-pretrzena-pouta/ Ale je nutno zároveň vyslovit varování, že se jedná o – z hlediska nejen morálky, ale i prosté duševní hygieny – o vysoce toxické obsahy.
(Ze zahraničí je ovšem tento pořad možno shlédnout pouze za použití VPN, která simuluje připojení z českého internetového prostoru.)
Takže Rusové jsou… Existuje nějaké „konečné řešení“ ruské otázky?
(„Nejsme jako oni.“)
K tomu středu (našeho bytí a žití)…
https://www.mysterion.info/l/vsude-je-stred-sveta/?fbclid=IwAR17ZqAIL0U90Won9vQJJ9_z1yCx41u4drdrgkuiX-8y5vUQyB-ZSc_db68
Ano, paní Hájková, nějakým takovýmto způsobem by onen „střed světa“ skutečně bylo možno vykládat a vnímat. „Máme poslání. Jedinečně lidské. Posvěcovat a zušlechťovat svět“ – to je opět formulace s „ekumenickým“ charakterem, tedy přijatelná pro věřící stejně jako ateisty.
Já tu znovu udělám určitou odbočku k Bělohradskému; právě zde se totiž ukáže to, co je (či může) být společné, a kde vede hranice pro zásadní rozdíl.
I Bělohradský by dozajista přijal (respektive by si přál) tu výzvu aby člověk „zušlechťoval svět“; ale asi by mu bylo už velmi suspektní a podezřelé ono „posvěcování“. Protože on zásadně odmítá a zavrhuje jakoukoli transcendenci. Platné (respektive pravdivé) je pro něj jenom to, co je bezprostředně jsoucí, tedy to co může pojmout přirozený, racionalistický rozum.
– Tu otázku rozumu zde teď nebudu rozebírat podrobněji, ta bude jedním z klíčových témat mé recenze (a kritiky) jeho knihy.
Jak vyřešit „ruskou otázku“? – Pane Nusharte, při sledování těchto pořadů (především oné dokumentace „Přetržená pouta“) mi znovu a znovu projížděla hlavou jedna myšlenka: jediná cesta k nápravě imperiální mentality současných Rusů by bylo přesně to, čeho se dostalo Němcům po druhé světové válce – všechny sdělovací prostředky, a především televize, by se musely dostat do rukou demokratů (ať už zahraničních nebo i domácích, ruských), a ti samí televizní komentátoři kteří dnes zcela nestoudně šíří ruskou válečnou propagandu by byli donuceni před celým národem doznat, že celou tu dobu lhali, manipulovali, štvali národ do Putinových válečných choutek.
Ta samá televize, ze které Rusové dnes jako jed neustálým proudem sají ruskou režimní propagandu, ta samá televize by teď musela znovu a znovu přinášet obrazy z Buči, z rozbombardovaných civilních čtvrtí ukrajinských měst; svědecké výpovědi ukrajinských mužů a žen kteří se dostali do rukou ruské soldatesky o tom, co ta s nimi prováděla. Přinejmenším celý jeden rok by ruská státní média musela Rusům den co den ukazovat syrovou pravdu o zločinech ruských vojáků – a o odpovědnosti a vině celého ruského národa, který tyto zločiny připustil, schvaloval a podporoval.
Ruský národ by musel projít tím samým otřesem kterým prošel národ německý; teprve takovýto hluboký vnitřní otřes by mohl být počátkem jeho cesty k vlastní nápravě.
Ovšem je nutno zmínit i ten fakt, že takto primitivním, nekritickým nacionalismem respektive šovinismem zdaleka netrpí pouze národ ruský. Padla zde už zmínka o Němcích; kteří ovšem mají přece alespoň určitou omluvu v tom, že do náruče Hitlera je vehnalo až zoufalství z drtivé hospodářské krize, jejíž dopady byly v Německu ještě mnohem drastičtější nežli jinde.
Ale stejně tak i nemalá část populace americké (viz onu společenskou spodinu ze které se rekrutují příznivci a obdivovatelé D. Trumpa) vyznává prakticky to samé primitivně, nekriticky šovinistické smýšlení, jaké se ukázalo v onom dokumentu o Rusech. A stejně tak tito Američané jako tito Rusové tento svůj fanatický šovinismus skrývají za ušlechtilým postojem „patriotismus“.
Při pohledu na tyto nemyslící, otupělé masy které nejsou ochotny vnímat nic jiného nežli nadřazenost svého vlastního houfu, své vlastní tlupy nad všemi ostatními lidmi se mnohdy člověka skutečně zmocňuje silná skepse, jestli je zde vůbec ještě možná nějaká náprava pro současné lidstvo.
Snad největší naděje se ukrývá v holém faktu, že v současném člověku stále ještě fakticky přežívá středověk. Jinak řečeno: středověk je stále ještě ne natolik vzdálen, aby se jeho mentalita stačila už v dostatečné míře vytratit, vykouřit z lidských myslí. Snad tu přece jenom pomůže samotný čas, docela obyčejný civilizační vývoj.
Jahve a katolický hodnostář.
Jak to dnes vidím pane Poláčku:
V rozhovoru s hodnostářem (ca před půl stoletím) jsem s mladickým úsilím verboval pro postoj křesťanského marxisty Fromma, a vyzýval k akceptaci psychoanalytických postupů, jako nové možnosti odkrývání dynamiky kulturních konfliktů společnosti:
„Psychoanalytický proces, mezi Já – vrozeným, Ono – nabytým a Nadjá – toužebným,
se odehrává interaktivně jak v individuální tak společenské rovině. Proč tedy nevyužití psychoanalytické postupy vůči zdrojům agresivity, destruktivity jako instrument církevní pastorace……..atd“.
Hodnostář odvětil: „znamenalo by to přijmout Jahve a to je s křesťanskou teologií (Bůh je všemohoucí, nemůže se mýlit) neslučitelné. Psychoanalýza je vhodná kdyžtak pro jedince“.
Nezájem o vliv na zdroje spontánní nekrofilie je stabilně tradiční a nejen mezi námi křesťany.
……….bych s pohledem a nejen na východ dodal.
Třeba by Václav Bělohradský souhlasil i s posvěcováním. Dnes jsem si přečetla tento kousek z knížky Pavla Hoška „Chasidské příběhy“. Třeba by se mu to líbilo:
„Pozoruhodným umocněním chasidské nauky o osobité cestě každého jednotlivce je přesvědčení, že bezprostřední okolí člověka k němu bytostně patří. Nástroje, které denně bere do rukou, krajina v okolí jeho bydliště, na které denně spočine svým zrakem, hospodářská zvířata, která chová, místa v lesích, kterými pravidelně prochází. To vše je v zorném poli konkrétního člověka umístěno nikoliv náhodou, ale řízením Prozřetelnosti.
Každý člověk má totiž ve vztahu ke svému okolí zvláštní úkol a odpovědnost. Právě v tomto kousku vesmíru má uskutečňovat své kněžské povolání. Právě na něm má spočinout svým láskyplným pohledem, právě do něj má vnášet světlo, které mu bylo dáno. Právě do tohoto prostředí byl poslán, aby tuto část veškerenstva pozdvihoval v modlitbě a ve zbožném soustředění k Bohu a navracel ji tak na její pravé místo ve svatém řádu stvoření. Jak říká Martin Buber: „Každý má svoji bytostnou sféru, rozprostírající se široko v čase i prostoru, a ta mu byla přidělena proto, aby ji spasil.“
Po dlouhém a strastiplném vědeckém bádání jsem, pane Poláčku, konečně objevil smysl života. Myslím, že by to mohlo ovlivnit život celého lidstva, které na tento okamžik netrpělivě čekalo po dlouhá tisíciletí.
Ještě je potřeba to experimentálně potvrdit.
Sháním nějaké dobrovolníky.
V případě Vašeho zájmu byste chtěl být zařazen spíše do experimentálního vzorku osob, na které již bude působit nově objevený smysl života, nebo dáte raději přednost kontrolní skupině?
Pane Petrasku, pokud tomu dobře rozumím, onen církevní hodnostář Jahveho neuznával za totožného s Bohem křesťanů?… To by byl skutečně značně radikální názor.
Co se Fromma týče, musím přiznat že je tomu už hodně dávno co jsem naposled četl nějakou publikaci od něj; pokud si ještě správně vzpomínám, on skutečně vytváří nemálo zajímavé analogie mezi psychoanalýzou a mezi patologií určitých (kapitalistických) forem, nicméně zde přece jenom zůstávám nemálo skeptickým. Je totiž velice problematické navzájem spolu mísit různé sféry skutečnosti. Tedy v daném případě rovinu hloubkově psychologickou a rovinu sociální. Zásadní problém je v tom, že jestliže začneme poukazovat na psychologické (respektive psychoanalytické) kořeny či souvislosti určitých sociálních fenoménů, pak tím chtě nechtě eliminujeme analýzu společensky podmíněných příčin – tedy těch které jsou k danému předmětu primární.
Uvedu triviální případ: když začneme poukazovat na to že společenský fenomén odcizení je důsledkem nějakých interních psychických konfliktů, pak se nám automaticky začne ztrácet ze zřetele jejich příčina ležící v mechanismech a tlacích industriálně-kapitalistického společenského uspořádání. A problémem tu je, že společnost jako takovou jaksi nemůžeme položit na lůžko u psychoanalytika. Zatímco společensko-systémové příčiny alespoň v principu ovlivňovat můžeme.
Ještě jednou: ty analogie mezi psychoanalýzou a sociálními (sociálně patologickými) jevy na které Fromm poukázal mají dozajista svou nemalou zajímavost; ale jak řečeno velmi snadno zde dojde k záměně kauzálního nexu. A v daném případě bych docela sdílel náhled onoho církevního hodnostáře, že psychoanalýza je smysluplná pouze pro jednotlivce, nikoli pro společnost jako celek.
Jistě, společnost je tvořena sumou jednotlivců; ale jak věděl už Aristoteles, „celek je více nežli suma jeho částí“. V tomto celku se vytvářejí zcela nová spojení, nové kvality, které není možno postihnout analýzami jednotlivých součástí. Řekl bych to asi takhle: to že v určité symfonii podrobíme hloubkové analýze každý jednotlivý tón, ještě nebude znamenat že jsme pochopili vnitřní řád a smysl symfonie jako takové.
Paní Hájková, V. Bělohradský by snad mohl souhlasit s tím, že každý jednotlivec má za úkol zvelebovat, tedy „spasit“ své bezprostřední okolí; ale nemohl by akceptovat že tento úkol je tomuto jednotlivci přiřčen nějakou vyšší nadřízenou instancí. Neboť to by už pro něj znamenalo nepřípustný zásah, respektive „ideologizování“. Pro Bělohradského vše musí zůstat ve výhradní sféře činnosti a odpovědnosti jednotlivce.
V této souvislosti mohu snad už teď předeslat, že právě tohle byl pro mě jeden z nejtvrdších oříšků nejen co se oné publikace VB týče: totiž jeho vztah k liberalismu. (Neboť základním principem liberalismu je právě toto, že naprosto autonomní jedinec jedná výhradně podle své vlastní vůle; a že mu naprosto nic nesmí být nařizováno nějakou vyšší instancí.) Bělohradského jsem vždy považoval právě za takovéhoto liberála, v daném smyslu; na straně druhé je pak ale velmi matoucí, když Bělohradský na straně druhé přinejmenším citací jiných autorů (aniž by vůči nim deklaroval kritický vlastní postoj) nechá liberalismus zařadit do celé řady všech jiných -ismů, tedy ideologií které člověku nařizují jak se má chovat. Což je právě to, co Bělohradský zcela principiálně zavrhuje.
Musím přiznat, že v tomto okamžiku si stále ještě nejsem zcela jistý, jak by VB sám definoval své ideové zakotvení; nicméně jsem se – právě v posledních dnech – utvrdil v přesvědčení, že ve skutečnosti liberálem je. A to právě na základě toho faktu, že jediným legitimním subjektem společenských aktivit zůstává stále tento naprosto autonomní jedinec. Bělohradský ho sice – a právě to je nemálo klamavé – včleňuje do „argumentující obce“; nicméně reálným stavem že tato obec je primárně tvořena právě a jenom těmito jedinci, nevzniká zde žádná nová kvalita vzájemné pospolitosti. (V příkrém rozporu s Marxem, kde je tato pospolitost dána primárně, totiž společenským charakterem produkce.)
Pane Nusharte, oním „smyslem života“ (přesněji: smyslem a směřováním lidských dějin) se budu podrobněji zabývat v mé recenzi. Tam také uvedu argumenty proč popírání tohoto smyslu ze strany VB považuji na nepřípustné a neodůvodněné.
Výzkum ukázal, že smysl lidského života není smyslem lidských dějin. Smyslem života je chovat se prostě tak, aby se člověku, ke kterému se člověk tak prostě chová, chtělo žít. (Právě jste byl zařazen do experimentálního vzorku osob, na které již nově objevený smysl života bude působit, a nikoliv tedy do kontrolní skupiny.)
Smyslem dějin, stejně jako třeba smyslem evoluce, se tento výzkum smyslu lidského života nezabýval.
Smysl života tedy není totožný se smyslem dějin. Další komplikací pak je, že každý má v rukou smysl života těch druhých a nikoliv svůj vlastní. Anthony de Mello proto tvrdí, že nejdůležitější je přestat lpět na druhých.
(Umělá inteligence zatím smysl lidského života neobjevila. Když jí takový úkol zadáte, začne plácat hovadiny. Umělá inteligence tedy bezpochyby zná smysl své vlastní existence, ale nezná smysl existence člověka. Je ovšem zatím sporné, zda smysl existence člověka je totožný se smyslem lidského života.)
Možná by pan Petrasek v těch Chasidských příbězích našel i nějakou souvislost s tou psychoanalýzou. Opět cituji:
„Klíčovým cílem chasidské zbožnosti je celková proměna lidského nitra, což mimo jiné zahrnuje sjednocení všech vnitřních sil a dosažení niterné celistvosti.
Každý člověk má v tomto smyslu usilovat o zcelení své duše. Právě proměnou vlastního nitra se totiž každý jednotlivec může přímo podílet na nápravě světa. Práce na sobě je prací na vykoupení vesmíru. Je třeba docílit niterné proměny, a tím přispět k přiblížení mesiášského věku. Simcha Bunam z Pšischy učil: „Zjednal-li člověk mír sám v sobě, je schopen zjednat ho v celém světě.“
Je to cesta k duchovní zralosti a k nalezení vlastního já.
Podle chasidského učení spočívá cesta ke kýžené proměně vlastního nitra v hledání a nalezení vnitřního souladu, v harmonizaci niterných sil. Důležitým rozměrem této cesty je integrace pudových složek lidské motivace, včetně agresivity, vášní a podobně, tedy všeho toho, co rabínská tradice označuje pojmem “ zlý pud“.
Už ve starší židovské tradici se o tomto puzení hovoří jako o dimenzi lidského bytí, která nemá být jen potlačována a vytěsňována, ale spíš posvěcována a proměňována v tvořivou energii….Člověk má i tento pud zapřáhnout do uctívání Hospodina….V chasidském hnutí je vidět jedinečné sjednocení niterné zbožnosti a lidové živelnosti, jinými slovy, spojení duchovnosti a přirozenosti, čili „nebeského světla a pozemského ohně“.“
Tohle mi dost připomíná Platónovo dělení lidské duše na tři části, paní Hájková. Místem spodní části duše je břicho, které duši váže především na tělesné potřeby. Horní, nejvyšší a nejušlechtilejší část duše sídlí v hlavě, jejím úkolem je ony nízké potřeby, touhy a pudy zvládnout, spoutat, a duši nasměrovat k vyšším, ušlechtilejším hodnotám. Střední část duše pak sídlí v oblasti srdce, jejím základním rysem je „horlivost“, nadšení; tato vnitřní energie může působit tím i oním směrem, tedy jak ke krocení (nízkých) vášní tak i naopak k jejich nespoutanému vyžívání, základním úkolem horní části duše je tedy této „horlivosti“ využít pro svůj vlastní účel, tedy pro ovládnutí, ukrocení oné „duše břicha“.
Tento model je tedy dost podobný onomu chasidskému, rozdíl je v tom že u Platóna má mít – ovšem! – navrch ona ryze intelektuální, filozofická, k nejvyšším hodnotám obrácená stránka, zatímco to chasidské pojetí zřejmě směřuje k organickému propojení všech stránek lidského žití, všech stránek osobnosti.
Co je ale v každém případě společné je vytčený cíl komplexní proměny lidské osobnosti respektive duše tak, aby tato směřovala k vyšším, ušlechtilejším hodnotám.
Co bych ale na tom chasidském pojetí pociťoval jako problematické je to, že je omezeno v zásadě jenom na vnitřní transformaci jednotlivce. Je to ta samá logika kterou najedeme například u Konfucia: když bude mravně zdravý jedinec, bude taková i rodina. Bude-li taková rodina, bude taková i obec. Bude-li taková obec, bude takový i celý stát.
Takovýto koncept sice na první pohled budí dojem nevývratné logické přesvědčivosti; ale co se tu zcela opomíjí je to, že onen „stát“, respektive samotná společnost, je svébytná entita, tedy se svými vlastními strukturami a svým vlastním samopohybem, kterou není možno redukovat pouze na sumu jednotlivců. To jest: jenom tím že budeme apelovat na jednotlivce aby prošli vnitřní mravní proměnou nijak nezaručuje, že se ve stejné míře mravně zlepší i společnost a stát. Ty jsou jak řečeno ze své strany svébytnými entitami – a jako takové vykonávající formující vliv právě na všechny ty jednotlivce, kteří se nacházejí v jejich dosahu, v jejím „silovém poli“. Krátce řečeno: nestačí jenom měnit jednotlivce; nýbrž stejně tak je nutno změnit i základní nastavení celé společnosti a státu.
Naprosto konkrétně: jak je možno reálně očekávat od jednotlivce, že se bude chovat altruisticky – když je celou svou materiální existencí zasazen do podmínek kapitalismu, který ho naopak vede k tomu aby se choval egoisticky?!…
Právě toto je odvěký a zásadní omyl, že postačí jenom změnit jednotlivce, a tím že už se bez dalšího zároveň změní celý svět. Tím nemá být řečeno že by ty snahy o vnitřní proměnu jednotlivce byly zcela marné – bezpochyby to je jeden účinný faktor. Ale je vždy nutno mít na paměti, že je zde přítomen i ten faktor druhý, společensko-systémový; a tento druhý se nedá jen tak bez dalšího změnit pouhými mravními apely.
Ostatně i toto bude jeden z klíčových momentů mé kritiky konceptu V. Bělohradského; i on příliš subjektivizuje celou problematiku, a nedostatečně zohledňuje onen určující vliv objektivně existujícího systému.
Je možné očekávat od jednotlivce,… když je soupeřícími entitami (které samy jakoby měly jakési „vědomí“ a „cítění“?… snad i velice bohužel opožděnou doufejme kulturní reflexi) přivlastňován a používán člověk nejen v jeho materiální ale i duševní a někdy duchovní existenci?
Ten pojem „svébytné entity“ bych ale rozhodně nezužoval na „kapitalismus“ – spíš jde obecně o problém více-méně organizované lidské společnosti coby nezbytné struktury posílení evoluční zdatnosti jedince, která je ale současně hlavním zdrojem jeho ohrožení.
Ústřední hodnotou chasidismu jsou mezilidské vztahy. Prý právě v nich se projevuje vztah k Bohu. (Ostatně to známe i z Nového zákona: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ – 1 Jan 4, 20)
Boží přítomnost, ač prostupuje veškeré stvoření, se zvláštním způsobem projevuje ve společenství Božího lidu. Jeho úkolem je
„uskutečnění pospolitosti spravedlivého a láskyplného sdílení života. Taková pospolitost je předvojem Božího království. Toto království, charakterizované jako „království pokoje a spravedlnosti“ se má podle učení biblických proroků jednou rozšířit po celé zemi. Není žádnou náhodou, že obě základní charakteristiky Božího království, tedy pokoj a spravedlnost, se týkají mezilidských vztahů. Nebeské „kvality“, pokoj a spravedlnost, se mají rozhostit také na zemi. Právě tuto myšlenku vyjadřuje slavná prosba židovské modlitební knihy: „Ten, který působí pokoj na výsostech, ať způsobí také pokoj mezi námi“. Je to modlitební prosba, aby to, co je v nebi, bylo také na zemi, tedy aby ona nebeská kvalita zvaná „šalom“ (do češtiny obvykle překládáme jako „pokoj“), naplnila mezilidské vztahy tak, jako naplňuje nebesa.
Pospolitost spravedlivého a láskyplného sdílení života je pak cosi jako „kousek nebe na zemi“. Právě v tom smyslu v sobě každá z chasidských obcí nese kousek Božího království.“
Když čteme knížku, skoro bychom uvěřili, že chasidé byli v podstatě křesťané. Ale možná je to tím, že Ježíš ve skutečnosti nepřinesl nic nového. Jen chtěl obnovit, to, co bylo porušeno (nebo špatně pochopeno apod.). A rozšířit to na širší okruh lidí.
Chasidé – křesťané? Paní Hájková, svého času jsem byl nemálo překvapen, když jsem zjistil jak velice se například Buddhův morální kodex podobá evropské (křesťanské) tradici. A nejen Buddhův; prakticky všichni velcí ideoví vůdci či zvěstovatelé směřovali v základních věcech víceméně tím samým směrem. „Pokoj a spravedlnost“ – ať už vezmeme chasidy nebo Konfucia, Buddhu nebo Ježíše, u všech bychom v takové či onaké podobě nalezli tyto společné principy.
Je to celkem vzato naprosto přirozené: tyto velké ideové osobnosti vždy vystupují v prvé řadě jako velcí karatelé, kritici stávajícího světa. A to tedy znamená: špatného světa. Světa nespravedlivého, světa roztrženého do vzájemných nesvárů a konfliktů mezi lidmi. Navíc: všechny tyto velké osobnosti jsou zcela evidentně zjemnělého ducha; proto je jim nevyhnutelně cizí, nepřípustné jakékoli násilí, jakákoli nespravedlnost.
To vše dohromady: když se už jednou v dějinách vynoří takováto velká ideová osobnost, pak prakticky vůbec nemůže mít před sebou jinou cestu, nežli hlásat právě tyto uvedené hodnoty. (Asi by sotva bylo možno si představit, že by některá z nich začala hlásat „nespravedlnost a násilí“.)
Ovšem je možno jít ještě o krok dále; ne pouze tyto velké, duchovní osobnosti přinášejí toto poselství respektive tento apel na život v pokoji a spravedlnosti; nýbrž tyto touhy patří k základnímu ideovému či emočnímu arzenálu člověka samotného. Jedině proto jejich apely a zvěstování mohou nalézt tak širokou rezonanci.
Na straně druhé ovšem tuto touhu po pokoji a po spravedlnosti pociťuje takto jenom jedna část populace; ta druhá se chce naopak prosadit svou vlastní silou, a to i na úkor druhých. „Spravedlnost je to, co slouží silnějšímu,“ vyhlásil zcela nepohnutě sofista Thrasymachos v dialogu se Sokratem. A právě to je důvod, proč tyto apely ke „spravedlnosti a pokoji“ najdou ohlas vždy jen u jedné části populace, zatímco u druhé části nikoli, u té převažuje onen agresivní potenciál, který vždy znovu do hry vnáší pan Petrasek. Už z tohoto důvodu tedy nějaký definitivní nástup „Božího království“ na zemi nelze očekávat. Přinejmenším ne na základě pouze těchto apelů.
Pokud vůbec může dojít k nějaké globální pozitivní změně, pak jedině v důsledku všeobsáhlého, neustálého, komplexního působení na člověka. Jsme zase zpět u původního tématu: toto mravně-ideové působení je bezpochyby také potřebné; ale aby bylo opravdu účinné, musí být zároveň doprovázeno odpovídajícími změnami v celé struktuře společenského uspořádání. (Zopakuji znovu mnou citovaný příklad: sotva může být úspěšným hlásání altruismu za podmínek kapitalismu, který člověka naopak nutí k individualistickému, a tedy přinejmenším latentně egoistickému jednání.)
Ale jistě, pane Nusharte, že tyto „svébytné entity“ nelze zužovat pouze na kapitalismus. Existuje celá řada struktur a entit, do kterých je člověk tak či onak polapen, například mnozí spatřují příčinu odcizení člověka ani tak ne v kapitalismu jako takovém, jako v neosobních mechanismech moderní průmyslové produkce, kde člověk-pracovník už svou prací nevyrábí konkrétní užitečný předmět, nýbrž je jenom sám nepatrným kolečkem v soustrojí produkce, kde ve své práci nemůže nalézt žádný skutečný smysl. Jiní zase vidí příčinu odcizení v totální byrokratizaci veřejného života. – Mimochodem, Bělohradský zřejmě rozhodující příčinu pro úpadek „argumentující obce“ spatřuje v expertním vědění, které se staví nad názory „obyčejných“ lidí, jakož i v nadnárodních, především finančních institucích, které stejně tak rozhodují za zády demokratické veřejnosti.
Těch entit a struktur které mají potenciál zbavovat nás našeho nároku na autentické lidství je tedy celá řada; nicméně – a v tomto ohledu je nutno dát plně za pravdu Marxovi – tyto (odcizující) struktury a faktory nemají samozřejmě všechny stejnou váhu, stejnou účinnost, existuje tedy určitá hierarchie jejich relevance, a Marx tedy právem poukazuje na to, že vztahy které se konstituují ve sféře materiální produkce společnosti mají zřejmě tu největší formující, determinující sílu, prostě proto že tato materiální činnost je pro člověka esenciální, neboť si jejím prostřednictvím si opatřuje prostředky pro své vlastní žití a přežití. Z působnosti těchto vztahových struktur se tedy člověk nemůže nijak vymanit, nemůže je ignorovat.
Časům přejícím expertnímu vědění, resp. ve znamení placení zdatných odborníků jistě nechybí odvrácená stránka, nicméně s míněním Bělohradského v této věci nesouzním, nýbrž vnitřně polemizuji. Znalost je prostě více než neznalost, hledání souvislostí a užívání logiky více než hauzírování s fakty a spokojenost s myšlenkovou nekonsekventností. Úsloví „mluviti stříbro, mlčeti zlato“ dobře vystihuje potřebu názorové zdrženlivosti, jež nyní chybí.
Ano, Bělohradského averze vůči „expertnímu vědění“ je mnohdy velice přehnaná, v mé recenzi k jeho dílu k tomu budu jmenovat zcela konkrétní příklady, především z oblasti ekonomie, on ve své opozici vůči – bezpochyby odcizenému – světu institucionalizované demokracie někdy projevuje až vysloveně anarchistické tendence, to jest on se zcela ztotožňuje s pozicemi a požadavky alternativních hnutí a skupin, zcela bez ohledu na vlastní ekonomickou racionalitu. Tímto způsobem ovšem není možno provádět žádnou odpovědnou transformaci stávajícího systému.
Přitom Bělohradský stále naléhá na „odpovědnost“ a „rozumnost“ v občanských postojích, ale sám se touto maximou ne vždy řídí.
Samozřejmě, bylo by možno říci se že on odpovědnost kritického občanství staví nad odpovědnost vůči fungující (kapitalistické) ekonomice; ale jde o to že požadavky těchto levicově opozičních hnutí by v případě své realizace často rozvrátily celou fungující ekonomiku, aniž by ji dokázaly nahradit nějakou fungující alternativou.
Mám zde jednu docela zajímavou aktualitu, kterou jsem vyčetl z dnešních německých novin: nejnovějšími výzkumy se potvrdilo, že nakonec přece jenom platí, že peníze přinášejí člověku štěstí!
Přitom dosavadní převažující konsens v tomto směru byl, že tento efekt „více peněz = vyšší pocit štěstí“ platí jenom po hranici zhruba 75 000 dolarů ročního příjmu. Tedy po tu hranici, kdy vyšší příjem znamená zmírnění aktuálních finančních či materiálních potíží. – Je samozřejmé, že když někdo má potíže splatit nájem, je to pro něj zdrojem trvalé frustrace, takže vyšší příjem automaticky znamená zvýšení hladiny jeho pocitu štěstí.
Nicméně nejnovějšími výzkumy se ukázalo, že toto spojení více peněz – vyšší pocit štěstí platí i nad touto hranicí. Tedy i tam, kde už tento vyšší příjem s sebou nepřináší bezprostřední materiální bonus. A až teprve nad hranicí ročního příjmu 500 000 dolarů tento efekt mizí – pak už žádný další vyšší příjem s sebou nepřináší žádné zvýšení pocitu štěstí.
Tento výzkum by tedy vlastně musel zároveň znamenat poslední hřebíček do rakve komunistické teorie: v komunismu – kde peníze vůbec neměly existovat – by tedy už nezbylo vůbec nic, z čeho by člověk mohl čerpat pocit svého životního štěstí… 😉
P.S. Podíval jsem se teď ještě jednou na ten článeček; píše se tam ještě i o tom, že v každé příjmové skupině je asi 15 – 20 procent chronicky nespokojených jedinců. U těch ono spojení více peněz – vyšší pocit štěstí funguje jenom po onu příjmovou hranici 75 000 dolarů; tedy po tu hranici kdy vyšší příjem znamená bezprostředně i zbavení se bezprostředních finančních problémů. Ale nad touto hranicí už tito chronicky nespokojení z vyššího příjmu nečerpají žádný vyšší pocit osobního či životního štěstí.
Na jednu stranu se chce říct „ještě že tak“, protože pokud by bohatství nevedlo vůbec ke štěstí, veškeré směřování socioekonomického systému by bylo ještě méně ospravedlnitelné.
Na druhou stranu mám z pozitivního vyhodnocení dat pochyby. Vzato do důsledku, pokud by platilo „štěstí za dolary“, nejšťastnějšími lidmi by byly takoví Lucemburčané, Švýcaři či Skandinávci, a sklíčenost by deptala především lidi v Africe. Realita tomu neodpovídá. Dále bychom měli sledovat markantní růst pocitu štěstí v čase. V ulici, kde bydlím, parkovalo před 50 lety nemnoho exemplářů několika mála typů aut, v zimě pár měsíců přikrytých plachtou. Dnes ta žižkovská ulice stojícími auty připomíná kteroukoli komunikaci evropského západu. Proč tedy lidé nedávají své štěstí najevo a víc si sebe (i mě!) nevšímají? Západní distingovanosti (či „distingovanosti“) jsme se v našich diskusích už dotkli. Nicméně, jak se to štěstí uvolňuje, aby na jeho místo mohlo přicházet nové? To si mám myslet, že všechno naplňuje rodinné vztahy, slouží partnerům a nepočetným dětem? Nějak se mi nechce tomu věřit?
Samozřejmě, nikdo netvrdí, že roli v míře prožívaného štěstí hraje jen výše finančního příjmu. Třeba také mládí. Nemám však pocit, že bych vídal mladé projevovat štěstí ve větší míře než tomu bylo za mé mladosti. Spíše naopak. Tu a tam nějaké děvče, které se ještě, zkráceně, všemu chichotá, nebo někdo, kdo se přetlakem radosti zničehonic rozběhne. Ale žádná sláva. Spíše mladí staří, kteří všechno mají a všude už byli. Snad jsou celkem spokojení, ale šťastní? „Chyba lávky“ je možná v pojmenování posuzovaného jevu: Štěstí je přece… „muška jenom zlatá“.
Nemohu pominout jistou asociaci. Chutná lidem tím více, čím lepší jídlo jedí? Nebo je nejlepším kuchařem (příslovečný) hlad? Samozřejmě, ani rožmberský magnát se nemohl cpát bez přestání, zatímco hromadit bohatství jde ad libitum.
Myslím, že bychom se mohli právem ptát: „co je štěstí?“ Je to objektivní stav, který je viditelný i navenek, nebo je to subjektivní pocit? Pokud je to pocit, neplatí, že pocity se rychle mění? Pak by platilo, že člověk může být ráno šťastný a odpoledne nešťastný. Nebo to není jen prchavý pocit, ale člověk se musí sledovat delší dobu, vyhodnotit ty i ony pocity a pak si určit, zda je či není (dlouhodobě) šťasten? Skoro by se chtělo říct, že člověk sám sebe musí „objektivně“ pozorovat, pokud to není nesmysl. Nebo je skutečně objektivním vyhodnocením jen takové, které o nás podají druzí? Ale podle čeho by usuzovali na naše štěstí? Podle výše majetku, úspěchů, počtu dětí atd? Nebo spíš podle toho, co z nás „vyzařuje“? Je to vyzařování něco objektivního, když je viditelné?
Pokud je štěstí čistě jen subjektivní záležitost, můžeme se pro ně rozhodnout? Můžeme se svou vůlí rozhodnout, že budeme šťastní? Nebo musíme čekat, až štěstí odněkud přiletí a sedne si na nás (jak se zpívá v té písničce – chodí štěstí dokola, někdy sedne na vola)?
Křesťané v době apoštola Pavla si navzájem nepřáli štěstí, nýbrž „milost a pokoj“ (které dává Bůh). Ovšem ten, kdo to má, je určitě také šťastný.
Ještě se vrátím k tomu, co napsal pan Horák, totiž že mínění je dnes příliš mnoho, a to bez hlubších znalostí, a že stále platí „mluviti stříbro, mlčeti zlato“.
To jistě platí, ale na druhé straně, jak jinak člověk formuluje své názory než tím, že je průběžně konfrontuje s druhými lidmi? Opravdu někdo celý život mlčí, čte a studuje o samotě, a nakonec ze sebe vychrlí fundovanou výpověď, nad jejíž moudrostí všichni žasnou?
Ano, je na pováženou, pokud člověk svůj (nedokonalý) názor považuje za konečnou a nezměnitelnou pravdu, o níž nelze pochybovat.
Vždycky je lepší, když člověk prohlásí: Musím říci, že se mohu mýlit, proto mi nevadí, když se mnou nesouhlasíte. Jak jsem si tuhle přečetla na KD o jedno baptistickém pastorovi:
https://www.krestandnes.cz/rick-warren-citoval-tri-biblicke-pasaze-ktere-zmenily-jeho-pohled-na-ordinaci-zen-za-pastorky/
Pane Horáku, míru bohatství (ve vztahu k pocitu štěstí) je vždy nutno posuzovat konkrétně-kontextuálně. To jest, pro obyvatele chudých regionů Afriky musíme použít zcela jiná měřítka nežli pro obyvatele bohatých regionů Evropy a Ameriky. – Ostatně tento výzkum nese všechny známky kontextu života ve Spojených státech, jak o tom svědčí už údaj o příjmech v dolarech.
To jest: i v afrických podmínkách by se zřejmě dalo s dost vysokou pravděpodobností zjistit, že ti kdo tam trpí skutečnou nouzí a chudobou, jsou zároveň nešťastnější nežli ti, kteří touto nouzí netrpí.
Všechno také závisí od možností srovnání: v regionech (či v časech) kde všichni jsou nemajetní, není možno vlastní nouzi porovnávat s postavením někoho kdo je na tom materiálně lépe; nevzniká pak pocit vlastní majetkové deprivace.
Samozřejmě velkou otázkou je také způsob určování či definování „štěstí“. To se v daných případech/výzkumech zjišťuje prostřednictvím dotazníků; se všemi problémy a nepřesnostmi které jsou s tím spojené.
Dost možná by daleko přesnějším závěrem nežli „peníze přinášejí štěstí“ byla formulace „nedostatek peněz přináší pocit neštěstí“. Což je asi celkem logický kauzální vztah. Ne tedy že by se lidé spolu se stoupajícími příjmy cítili „šťastnějšími“ v tom smyslu že by jim ty peníze samé přinášely nějaký nový životní smysl; oni se jenom cítí být méně nešťastnými, protože jim tak v jejich životě odpadá celá řada problémů. Oni si pak – zbaveni materiálních starostí – mohou svůj život naplnit tím, co je samotné baví a zajímá; a spolu s tím samozřejmě roste i pocit životní spokojenosti.
Jediným sporným momentem zde zůstává ono pásmo mezi původně předpokládanou hranicí 75 000 dolarů, a nyní detekovanou hranicí půl miliónu dolarů ročního příjmu, za kteroužto hranicí pocit štěstí už dále nestoupá. Těch 75 000 platilo v zásadě právě za tu hranici, kdy dotyčná osoba je už definitivně zbavena existenčních starostí. Nyní se ale ukázalo (a uznal to nakonec i autor oné původní, nižší hranice), že tento efekt se – i když v méně zřetelné míře – ukazuje i v onom sektoru mezi 75 tisíci a půl milionem dolarů. Ale i to lze myslím dost dobře vysvětlit: za prvé s vyšším příjmem je vždy spojen nárůst společenského statusu, obdivu okolí; a to v dotyčném vždy vzbudí pocity libosti. A za druhé: existuje určitá suma (luxusních) předmětů a radovánek, které si ani za těch 75 000 dolarů ročního příjmu není možno opatřit. Nějakých šest tisíc dolarů měsíčně – to není jmenovitě v podmínkách Spojených států zase nijak exorbitantně mnoho; z toho je možno sice slušně vyžít, nicméně dotyčný i tak kolem sebe vidí stále spoustu věcí, lákadel které si nemůže dovolit. Zatímco s příjmem 40 000 dolarů měsíčně se tento okruh nedostupných lákadel přece jenom už dramaticky snižuje.
Ještě jednou tedy: jestliže je v onom výzkumu operováno s pojmem „štěstí“, pak výhradně v těch uvedených významech: na jedné straně a především prostý fakt osvobození od materiální nouze, na straně druhé pak rostoucí pocit uspokojení z nárůstu možnosti splnit si svá vlastní (konzumní) přání. Respondentům onoho výzkumu asi nikdo nepoložil otázku (ačkoli právě ta by byla krajně zajímavá): „Máte pocit, že nárůst vašich peněžních příjmů zároveň nějakým způsobem přináší navýšení smyslu vašeho života?“
„Musím říci, že se mohu mýlit, proto mi nevadí, když se mnou nesouhlasíte“ – paní Hájková, tento postoj sice samozřejmě vyznívá velmi poctivě, liberalisticky a vstřícně; nicméně zároveň tak trochu zavání nivelizací všech pravd. Naprostá tolerance vůči jiným názorům ve svých důsledcích znamená, že každý si může myslet co chce, že každý může mít svou vlastní pravdu; od čehož je pak už jenom nepatrný krůček k „alternativním pravdám“, jak zní současný eufemismus pro nestoudnou lež.
Já musím přiznat, že mi vždy v a d í, když někdo zastává opačný názor nežli který mám já. Je to přirozené; neboť on takto otřásá mým sebevědomím, mým obrazem světa.
Ovšem: pokud můj oponent má své argumenty dobře odůvodněné – pak já o nich začnu závažně přemýšlet. A právě to je ten naprosto rozhodující moment. Kdyby mi prostě a jednoduše „nevadilo“ že ten druhý má jiný názor – pak pro mě vůbec nevznikne dostatečný popud abych se jeho názory, jeho myšlenkami, jeho argumenty začal nějak hlouběji zabývat.
Prakticky jenom právě z toho pnutí „opačný názor mi vadí“ vůbec vzniká interpersonální dialog, společenský diskurs. Jinak by se tento nedostal nikam dále a výše, nežli jenom k nezávaznému povídání si u kafíčka.
Rozhodující je ale ono zmíněné: začít o názorech, argumentech protistrany závažně a poctivě přemýšlet. Dialektik Hegel pro to měl jedno zajímavé rčení: „Postavit se do okruhu síly protivníka.“ To jest: neodbýt nám nepříjemný názor jenom tím, že poukážeme na jeho nedostatky (vždycky se nějaké najdou); nýbrž začít poctivě přemýšlet o tom, co je ten nejsilnější, nejlépe odůvodněný argument našeho názorového odpůrce. Neboť jenom tak se můžeme sami obohatit o myšlenky, které jsme doposud neměli v našem vlastním ideovém arzenálu.
Ovšem, jak velice těžké je tuto zásadu dodržovat v praxi, o tom svědčilo počínání právě samotného Hegela, který na kritiku ze strany svých odpůrců nezřídka reagoval velmi podrážděně.
Ještě jsem chtěl něco dodat k tomu, co jsem napsal na adresu mentality současných Rusů, především v souvislosti s jejich názory na válku (ruskou agresi) na Ukrajině. K mé kritice této ruské mentality jsem už dodal, že velmi obdobné, mravně deformované, šovinistické názory je ovšem možno nalézt i jinde, například u velmi vysokého procenta populace americké.
Ale nemusíme jít ani tak daleko; před léty slovenská filmařka Zuzana Piussi natočila dokument o tom, jaké politické názory zastávají členové slovenského parlamentu (jednalo se zřejmě především o ty z nacionalistického tábora). Nutno říci: tento vhled do mentality slovenských politických reprezentantů nebyl o nic méně otřásající, nežli jak tomu bylo v případě onoho výzkumu nálad a postojů ruské populace. Nejde jenom o to že názory těchto osob byly extrémně nacionalistické; ale stejně tak (či snad ještě více) otřásající bylo, že tito poslanci (kteří by tedy měli být určitou elitou slovenské společnosti) své názory opírali o až neuvěřitelně primitivní, až vysloveně slabomyslný způsob argumentace. Například jeden z nich s naprosto vážnou tváří tvrdil, že Hitler měl slovenskou kojnou (!); a že prý právě proto měl natolik vstřícný postoj ke Slovákům, že jim „dal svobodu“!! Při poslechu takovýchto šíleností člověka nevyhnutelně napadne, že jejich původce ze všeho nejspíše patří na psychiatrii; ale on je (či v době natáčení byl) váženým poslancem, členem slovenského parlamentu! A obdobných výlevů byla v oné dokumentaci zachycena celá řada.
Při pohledu na něco takového se člověka nevyhnutelně musí zmocnit nemalá skepse, co se schopností a kompetencí současného člověka řídit odpovědně svůj stát týče. Respektive není možno vyhnout se zásadním pochybnostem o principu demokracie vůbec. Demokracie stojí a padá s přítomností „rozumně argumentující obce“, jak tento termín znovu a znovu opakuje V. Bělohradský. Jestliže je ale veřejný diskurs formován osobami a názory takto šílenými, pak zde pro (pravou a pravdivou) demokracii chybí jakýkoli reálný fundament.
„Já musím přiznat, že mi vždy v a d í, když někdo zastává opačný názor nežli který mám já. Je to přirozené; neboť on takto otřásá mým sebevědomím, mým obrazem světa.“
Přiznám se, pane Poláčku, že mým obrazem světa otřásají druzí lidé už od mého mládí. Proto jsem také od mládí byla nucena se názory jiných lidí zabývat – přinejmenším je brát na vědomí. Jistě to (aspoň do určité míry) ovlivnilo i mé vlastní názory. Vlastně si myslím, že je v takových podmínkách velmi těžké si vůbec nějaký názor udržet či udělat, když vám tím názorem neustále bude někdo otřásat. Člověka to prostě svádí k tomu, aby si už žádný názor nedělal – už jenom z toho důvodu, aby jím pořád někdo neotřásal.
„Alternativní pravda“ je ale podle mě nesmysl. Domnívám se, že je jistý rozdíl mezi názorem a pravdou. Pravda by měla být dokazatelná – Pokud pravdu nelze dokázat, pak jde skutečně o věc názoru.
Názor může také znamenat, že nějaká věc má alternativu, tedy že existuje více způsobů (nikoli více pravd), jak by něco (ve společnosti) mohlo probíhat či fungovat, aniž by došlo k nějaké hrůze, aniž by se zbořil svět. Potom se nehledá pravda, ale lepší způsob, pokud nemohou vedle sebe existovat různé způsoby (a často mohou). Přičemž nebývá pravidlem, že se vždy prosadí ten lepší způsob. Proto společnost není dokonalá.
A pane Poláčku, on si opravdu každý může myslet, co chce. Myšlenkám totiž nelze zabránit. To ale neznamená, že každý má (nějakou svou) pravdu. Spousta lidí se prostě mýlí. Nikdy nebudeme moci dosáhnout toho, aby se lidé nemýlili. Ani toho, aby si všichni mysleli totéž.
Jistě, paní Hájková, každý si m ů ž e myslet co chce; ovšem jinou otázkou je, zda si to myslet s m í. Totiž – zda si to smí myslet právem.
Já už vlastně celá léta tak nějak nosím v hlavě plán, že jednou napíšu úvahu s názvem „Má člověk právo na primitivismus?“ Je to sice napohled poněkud jiné téma, ale základní otázka zůstává: má člověk opravdu (morální) právo být vším, myslet si co se jenom jemu samotnému zlíbí a zachce? Není tu opravdu přítomná žádná vyšší instance, vůči které by člověk byl odpovědný? A to i za své myšlenky, za své postoje, za své názory?
Co se konfliktu vlastního názoru s tlakem okolního světa týče, pak já sám se v tomto střetu nacházím prakticky celý svůj život. Ovšem – ani tato skutečnost mě nepřiměla k tomu, abych od svých názorů ustoupil. (Respektive abych si žádný vlastní – opoziční – názor nevytvořil.) Ale na straně druhé právě z vlastní zkušenosti vím, jak obrovský, jak drtivý může být tento tlak okolí. Tlak na to, aby se člověk přizpůsobil, na to – jak zpíval už před mnoha léty Waldemar Matuška v jedné ze svých písní – „aby člověk dělal to co má, aby říkal to co se od něj očekává“.
Co se pak vztahu mezi „názorem“ a „pravdou“ týče, to je opět krajně složitá záležitost, i o tom bych měl někdy napsat nějakou podrobnější analýzu. (Pokud k tomu najdu ještě dostatečnou motivaci.) V určitém smyslu jsem ale na toto téma už něco napsal, jedná se o text „Ale pravdu mám přece já!“, tady se jednalo právě o to že náš – ryze subjektivní – názor je vždy zároveň i do jisté míry objektivní, to jest vyjadřuje něco z objektivního uspořádání naší vlastní osobnosti.
Já jsem zrovna dnes v diskusi napsal na adresu mého oponenta ohledně války na Ukrajině pana Václavů, kde jsem se snažil rozebrat – skryté – motivy jeho opozičního postoje. Tyto jeho postoje pokládám za objektivně nepřijatelné – nicméně z jeho pohledu se přesto mohou jevit správné, jeho primárním zájmem fakticky není samotná Ukrajina (a její boj za svobodu), nýbrž jeho primárním zájmem je (alespoň podle mého přesvědčení) fundamentalistický odpor vůči světu Západu (vůči kapitalismu); v jeho očích by pak vítězství Ukrajiny neznamenalo nic jiného nežli vítězství právě toho jím nenáviděného Západu.
A protože je pro něj tedy prioritou prohra Západu, pak i jeho argumenty, i když objektivně iracionální, z jeho pohledu přece jenom mají svou „objektivní pravdivost“.
Ostatně, k tomu článku „A pravdu mám přece já!“ se výhledově chystám napsat ještě pokračování, kde se na celou záležitost chci podívat ještě z opačné strany, tedy z té stránky jak reálně jsoucí svět proniká do našich subjektivních „pravd“.
„…ovšem jinou otázkou je, zda si to myslet s m í. Totiž – zda si to smí myslet právem.“
Právě takovou myšlenkou se asi zabýval onen kazatel z výše uvedeného článku na KD, když napsal: „Musím říci, že se mohu mýlit, proto mi nevadí, když se mnou nesouhlasíte“. Tedy on si myslel, že (ani na základě toho, co je v Bibli) nejsou dostatečné důvody proti tomu, aby ženy zastávaly funkci pastora. Ale nechtěl ve své církvi tento svůj názor prosazovat proti jiným názorům (kterých je možná víc). Necítil k tomu žádné právo.
Vy dále píšete: „Není tu opravdu přítomná žádná vyšší instance, vůči které by člověk byl odpovědný?“
Onen kazatel si samozřejmě myslí, že ta vyšší instance tady je, ale problém je v tom, že ona se nevyjadřuje dosti jasně – pro nebo proti.
On tedy je odpovědný pouze do té míry, nakolik pochopil či poznal, co od něj ta vyšší instance chce.
A to, že má (možná) určitý názor, který nechce prosazovat proti jiným, vůbec neznamená, že je „všechno jedno a každý si může myslet, co chce“.
Názor (ale ani pravda) se nemá prosazovat násilím.
Já vám nevím, ale když člověku stanovíme, co si smí myslet a co si myslet nesmí, tak on si nakonec stejně vždycky nakonec bude myslet, že jsme idioti, když si myslíme, že nějak dosáhneme toho, aby si myslel, co si myslet smí, a nemyslel co myslet nesmí. Ledaže bychom mu ten mozek úplně vymyli. Teprve vymyté mozky, které by si mysleli jen to, co si myslet smí, a nemysleli by co myslet nesmí, teprve takovéto vymyté mozky by umožnily přítomnost rozumně argumentující obce, která je podle Bělohradského fundamentem pravé a pravdivé demokracie. Podmínkou pravé a pravdivé demokracie jsou tedy vymyté mozky, které si myslí jen to, co si myslet smí, a nemyslí co myslet nesmí.
——————
Nyní tedy v praxi předvedu, jak dosáhnout toho, aby si nějaký člověk myslel přesně to, co chci aby si myslel. Třeba pan Poláček: Nyní chci, aby si pan Poláček myslel, že jsem úplný idiot…
Pane Poláčku, co si myslíte? Funguje to?
Václav Bělohradský má pocit, že se vrací duch padesátých let.
https://vaclav-belohradsky-texty7.webnode.cz/ceska-tragedie-vecny-navrat-tehoz/
Paní Hájková, v případě onoho kazatele je ovšem situace poněkud jiná, on si je předem vědom toho že argumentační situace je objektivně nejednoznačná, ambivalentní, že je možno – a to sice naprosto legitimně – shromáždit důkazy jak pro, tak i proti. Je to tedy jenom jeho čistě osobní postoj, že sice zastává určitý názor, ale ten nehodlá prosazovat apodikticky, nesmiřitelně, konfrontačně; uznává i ten objektivní fakt že i protistrana může mít dobré důvody pro své postoje a názory.
Co jsem měl ale na mysli já to bylo něco jiného, totiž to zda člověk má mít právo tvrdit a prosazovat c o k o l i, naprosto bez ohledu na to zda jeho názory a argumenty jsou alespoň v základní míře rozumně a mravně legitimní a odůvodnitelné. Tedy zda člověk má mít právo jakýmkoli způsobem ventilovat svá vnitřní pnutí, zcela bez pocitu odpovědnosti vůči objektivní pravdě.
Pane Nusharte, v zásadě jste to vystihl docela přesně. Tedy vzhledem ke konceptu „rozumně argumentující obce“ V. Bělohradského. On sice nepředepisuje přímo že by si člen této „argumentující obce“ měl či musel myslet to či ono; ale fakticky mu zakazuje myslet si celou řadu věcí, například nesmí věřit na jakékoli transcendentní hodnoty, nesmí věřit na smysl dějin, nesmí věřit na Rozum; ale nesmí dokonce věřit ani na privilegovaný status expertního vědění. Kdokoli by na něco takového věřil, je fakticky z této „rozumně argumentující“ obce předem vyloučen.
Co se pak toho predikátu „rozumně“ týče, pak ten ještě dopodrobna rozeberu v mé recenzi. Snad už to nebude dlouho trvat, s četbou té knihy „Pléthokracie“ jsem už téměř hotov.
Paní Hájková, ten článek od Bělohradského který zmiňujete jsem tuším nedávno četl v Právu. V zásadě se nejedná o nic nového, on zde kromě jiného píše že „nutkavé používání slova pravda je příznakem obsedantně-kompulsivní poruchy – pravdoláskařství“; přitom ale jemu samému by bylo možno atestovat víceméně tu samou „obsedantně-kompulsivní poruchu“, totiž nepřekonatelnou fobii z jakýchkoli pravd s univerzálním nárokem.
Právě proto s neutuchajícím, až přímo křečovitým úsilím i sebemenší náznak takovéto obecně platné pravdy okamžitě rozbíjí v drtičce názorového relativismu na pouhé fragmenty pravd marginálních, které se nikdy ani náznakem neodváží vznést nárok na obecnou platnost.
Jestliže on zde píše o „návratu k padesátým létům“, pak já u něj – stejně jako u Kundery na kterého se znovu a znovu odvolává – vidím právě osobní t r a u m a utrpěné v oněch dobách; a utrpěná traumata jak známo drasticky snižují možnosti nezaujatého životního postoje a náhledů takto postižené osoby. Ta je pak plně polapená neustávající křečovitou snahou toto utrpěné trauma nějakým způsobem zpracovat; a přitom ovšem směřuje, respektive zoufale utíká směrem přesně opačným, nežli kde je umístěn předpokládaný zdroj onoho traumatu. Bělohradský tedy v každé pravdě které by mohla mít nárok platit jako univerzální okamžitě nevidí nic jiného, nežli ideologická dogmata padesátých let.
Což o to, v určitém smyslu má samozřejmě pravdu, lidé skutečně mají trvalou tendenci autenticky žitou a prožívanou skutečnost nahrazovat lacinými, patetickými hesly; ať už těmito hesly jsou „národ“, „strana“, „dělnická třída“, nebo cokoliv jiného. (A například ono kýčovité havlovské „pravdoláskařství“ mi bylo stejně tak suspektní jako i Bělohradskému.) – Mimochodem, dnes je takovýmto patetickým, prázdným heslem především pojem „demokracie“.
Jde ale o to že Bělohradský tato dogmata nahrazuje svým dogmatem vlastním; a na této skutečnosti nic nemění to, že toto jeho vlastní dogma je bezprostředně vzato „antidogmatem“, tedy že neguje všechna dosavadní, tradiční dogmata.
Jak už jsem napsal v odpovědi panu Nushartovi, Bělohradský v rámci svého dogmatu o „rozumně argumentující obci“ fakticky lidem zakazuje celou řadu myšlenek; přikazuje jim tedy myslet jenom zcela určitým – relativistickým a marginalistickým – způsobem.
Možná má Václav Bělohradský skutečně nějaké trauma z 50. let, těžko říct. Mě třeba překvapuje, že požaduje rozumné argumenty v diskusi, přestože na druhé straně odmítá vědecké názory či názory expertů, které jsou přece právě na té rozumnosti založené.
Pokud si vzpomínám, v kterémsi textu tvrdil, že názor v diskusi musí být něčím podložený, nějakým rozumným argumentem, jinak nejde o názor, nýbrž o „gusto“ (je to tak, protože já to tak cítím), proti kterému, jak víme nelze vést „žádný disputát“.
Pak by u něj těžko mohl uspět třeba takový Werich, který prý na otázku, proč nezůstal v Americe, odpověděl: „Nehrál jsem tady kuličky.“ To přece taky není žádný rozumný argument. Přitom právě takové nebo podobné (citové) důvody (které může někdo podceňovat) často přimějí lidi k důležitým rozhodnutím, nad nimiž se následně někdo může podivovat.
Ale jinak docela souzním s Bělohradského větou (ač není přímo z tohoto textu), že on už nerozumí této době. Ani já už této době nerozumím. A popravdě řečeno jsem nerozuměla ani té době nedávno minulé, které Bělohradský ještě rozuměl.
Byla by v pravé a pravdivé demokracii svoboda svědomí, nebo by svědomí bylo podřízeno vyšší morální instanci?
—————————-
V případě nesvobodného svědomí by tou vyšší morální instancí byl nějaký demokraticky zvolený nejchytřejší člověk ze všech (podle Bělohradského ale „zohavujeme demokracii volbami – volby jsou díra v plotě, kudy vzniká škodná“), nebo by tou vyšší morální instancí, bdící nad naším svědomím, byl tedy autokrat, který si myslí, že je nejchytřejší ze všech, či třeba diktátor, kterého okolí utvrzuje v tom, že je nejchytřejší ze všech, nebo snad dokonce vševědoucí a všemohoucí Bůh, který nemá potřebu existovat zrovna když člověk trhá jablko ze stromu poznání a nechá tak člověka svobodně trpět poznáním dobra a zla? Nebo by tou vyšší morální instancí byly tradiční kulturní vzorce, popřípadě tlak konformity, nebo snad rozumně argumentující obec (která si myslí jen to co si myslet smí a nemyslí co myslet nesmí), či snad přemýšlející mozek – vymytý například nacionalismem nebo jinou ideologií – například současným liberalismem, který se tento vztah člověka k místu a k obci, ve které žije, snaží naopak v rámci kulturní a ekonomické globalizace potlačit, odvolávaje se přitom na všeobecnou kulturní rozmanitost, stojící tu v opozici proti hrůzám nacionalismu…
Co by bylo tou vyšší morální instancí, kdyby svědomí nebylo svobodné? Byl by to člověk, který se stal bohem, Bůh, který se stal člověkem, byl by to samorozhodovací evoluční kulturní mechanismus, nebo samorozhodovací křemíkový mechanismus na baterky, který se, ach Bože, stane člověkem?
Nebo by tou vyšší morální instancí byla marxistická predestinace dějin – tedy tento dějinný automat na spásu proletariátu a zatracení buržoazie?
Ano, paní Hájková, to je skutečně jeden z klíčových protimluvů u Bělohradského, že na jedné straně požaduje „rozumné argumenty“, ale sám v mnohých případech zaujímá postoje na základě svých emocionálních předpojatostí. (Jinak řečeno, právě na základě svého vlastního „gusta“.) V mé recenzi tyto jeho protimluvy rozeberu podrobněji. Kromě jiného právě jeho neochotu spolehnout se na rozum expertů. Na jedné straně má sice pravdu v tom, že v současné době se lidský rozměr života společnosti dostal pod nadvládu technokratů (a tedy i „expertů“); ale oprávněnou kritiku tohoto stavu není možno spojovat s tím, že experty prostě přestaneme poslouchat. Jmenovitě v ekonomické oblasti – Bělohradský se zde dostává až do přílišné blízkosti například těch levičáků které jsem poznal ve straně Levice: oni mají své vize o „demokratické ekonomice“, a vůbec je nepálí že většina jejich představ by při své realizaci naprosto rozvrátila celý systém fungující ekonomiky. Stejně tak Bělohradský si prakticky vůbec neláme hlavu s ekonomickou racionalitou.
Co se týče „nerozumění dnešní době“: já sám o sobě nemohu říci že bych dnešní době nerozuměl, já jsem jí sice zhnusen, ale ona je přesně taková jak se o ní dalo předpokládat, a já jsem to také už v roce 1989 předpokládal, už tehdy jsem samozřejmě věděl že západní společnost (a tedy i západní člověk) je povrchní, plytká, konzumistická, fakticky bezkulturní a bezduchá; a bylo mi už tehdy jasné že když se k moci dostane celá ta havlovská parta, že to nemůže dopadnout jinak nežli že všechny tyto nectnosti západní společnosti ovládnou i společnost českou. Už tehdy se tedy dalo spočítat na prstech jedné ruky, jak to dopadne; jenže byli to právě emigranti jako Bělohradský, kteří přece museli vědět jak to na Západě vypadá doopravdy, ale přitom naopak pomáhali ve své vlasti šířit mýtus o „svobodném světě“, o „čisté demokracii“. Jestliže se tedy teď Bělohradský s radikální kritikou obrací proti odlidštěným strukturám a mocenským hierarchiím liberální demokracie, pak je sice na jedné straně toto jeho pozdní probuzení nutno pozdravit; ale na straně druhé je nutno se ptát, proč – při vší své erudici – toto všechno neviděl už dávno.
Opakuji ještě jednou: současný stav světa je naprosto logickým a zákonitým důsledkem jeho organizačního, politického a hodnotového nastavení, je to sice stav žalostný, ale není na něm naprosto nic nepochopitelného. To jediné o co se jedná je to, zda budeme schopni (respektive vůbec ochotni) toto základní společenské nastavení nějakým způsobem zásadně změnit.
„Svoboda svědomí“ – pane Nusharte, tady by bylo napřed zapotřebí se dohodnout, co toto „svědomí“ vlastně vůbec je, a na jakém spočívá základě.
Jestliže jím nemyslíte nic jiného, nežli že každý si smí naprosto libovolně stanovit svá vlastní morální pravidla (a tedy i kritéria pro činnost respektive zásah svého vlastního svědomí), tak tady – alespoň mně – se jedná právě o to tuto naprostou mravní libovůli a nevázanost jedince zrušit, překonat.
Ale zastavme se u onoho slůvka „svědomí“. Jeho základem je zřejmě slovní kmen „vědomí“. Zdá se tedy, že prvotním předpokladem pro odpovědnou funkci svědomí (to jest, pro jeho funkci regulativní, která nás – jakož i naše okolí – má ochránit před naším závadným jednáním) – tak tedy že prvotním předpokladem je jasné vědomí, tedy rozmyslné, obsáhlé, ucelené poznání jsoucího světa. Poznání a rozpoznání toho, co je v něm humánní, a co je antihumánní. – Ostatně takovéto jasné rozpoznání celého mravního kontextu daného jednání žádal ve své etice už Aristoteles.
Jenže holým faktem je, že naprostá většina lidí se s takovýmto celkovým poznáním, uchopením dané situace nijak nezdržuje a neobtěžuje; oni z ní vytrhnou jenom jeden jediný aspekt, který je v souladu s jejich vlastním „gustem“, a tím pro ně celá věc končí.
Pak je ve slově „svědomí“ ještě ono „s“ – které naznačuje že nepostačí zůstat u pouhého poznání, nýbrž že to musí být svedeno, zaměřeno určitým směrem; totiž jako vlastní kritická sebereflexe, jako – pokud možno objektivní – přehodnocení vlastních činů, vlastních postojů. A právě tohle naprostá většina lidí odmítá učinit; neboť před svým vlastním svědomím se každý přirozeně cítí být „čistým“. Vinni jsou vždy jenom ti ostatní.
Takže pane Nusharte v té společnosti kterou jsem měl já na mysli by skutečně nevládla nějaká absolutní, nevázaná a neodpovědná „svoboda svědomí“ (svoboda svědomí je svým způsobem naprosto protikladné slovní spojení, svědomí vždy nějakým způsobem váže, a tedy „znesvobodňuje“ člověka); nýbrž jde o to aby zde byly přítomny právě tyto dva zcela základní předpoklady pro přítomnost a funkčnost svědomí jakožto regulativu lidského jednání.
Nejde o to – jak Vy znovu a znovu sugerujete – aby zde byla nějaká nadřazená instance, která by autoritativně rozhodovala jaké svědomí či jaká mravnost je či není přípustné; ale jde o to aby zde byly ve společenském vědomí vůbec p ř í t o m n y tyto dva základní faktory, základní podmínky svědomí. Nejde tedy o to nakazovat každému jednotlivci jakou konkrétní podobu má mít jeho svědomí (určitá míra plurality i ve sféře morálky je vždy potřebná); ale jde o to vytvořit takové společenské prostředí, které by bránilo naprosté libovůli v otázkách svědomí.
Ještě tu mám malý dodatek k tomu tématu o kterém jsme diskutovali v předešlých dnech, totiž k otázce štěstí. Shodou okolností zrovna v dnešních Britských listech vyšel docela zajímavý text na podobné téma, totiž o srovnání pocitů štěstí (respektive frustrace) za socialismu a za současného režimu: https://blisty.cz/art/112556-nemohu-si-pomoci-ale-v-sedmdesatkach-nebyl-v-praze-nedostatek-niceho.html
Zajímavá je v každém případě diskuse pod článkem, především příspěvek V. Hořejšího o jakémsi „zlometru“, kterým by bylo možno měřit v kterém z těchto společenských režimů (průměrný) jedinec trpěl vyšší mírou zla.
V každém případě je ale velmi sympatické, že účastníci diskuse současné „demokratické“ uspořádání nijak neglorifikují, nýbrž se k němu staví značně kriticky.
Společenské prostředí, zabraňující naprosté libovůli v otázkách svědomí?
Co je to zase za pecku, pane Poláčku?
Svědomí je pouhý korektiv, který kontroluje soulad jednání anebo záměrů jednotlivce s jeho hodnotovým nastavením. Není to dáno všem. Mnozí se bez takového korektivu obejdou docela pohodlně, protože nemají potřebu mít pevné hodnotové nastavení. Anebo chcete-li, nestojí o to mít morální mantinely pro své jednání. To jsou ti, co berou do ruky revolver, když slyší slova jako morální hodnoty /abych parafrázovala slavný výrok neprávem připisovaný nacistickému pohlavárovi/.
Máte-li chuť trvat na své nechuti ke svědomí, odůvodněné jeho údajnou libovůlí, pak musíte tutéž výhradu uplatnit k potřebě uspořádat si v sobě žebříček, co je správné a morální a co ne.
Tahle věc souvisí s dalším pozoruhodným detailem vašeho předchozího sermónu. S poznámkou, že vám bylo od počátku jasné, že když se k moci dostane celá ta „havlovská parta“, že to nemůže dopadnout jinak než špatně, tedy že všechny nectnosti západní společnosti ovládnou i společnost českou. Proč mě to zarazilo? Protože z mého pohledu byl právě Havel člověkem svědomí, který své jednání vždycky poměřoval morálními hodnotami, které uznával už od mládí a které neopustil, ani když mu hrozilo vězení. Jeho politickými soupeři byli naopak lidé, kteří se takovým věcem leda vysmívali. Zajímalo by mě, jaká „parta“ by podle vás garantovala odklon české společnosti od bezduchého konzumerismu.
Svědomí má každý, pokud nejde o nevychovatelného jedince s psychickou poruchou. „Morální zákony jsou do naší mysli naprogramovány v procesu ochočování.“ Což je jiné slovo pro výchovu. „Ochočování je tak silné, že v jistém okamžiku života už nepotřebujeme nikoho, kdo by nás napomínal.“
„V našich myslích je něco, co hodnotí každého a cokoli včetně počasí, psa, kočky – všechno. Vnitřní Soudce užívá to, co je v naší Knize Zákona, aby soudil vše, co děláme a neděláme, všechno co si myslíme a všechno co cítíme a necítíme. Každý žije pod tyranií tohoto Soudce. Pokaždé, když děláme něco proti Knize Zákona, řekne Soudce, že jsme se provinili, musíme být potrestáni a měli bychom se stydět. To se stává mnohokrát denně, den za dnem, po všechna léta našeho života.
Existuje ještě jedna naše část, skrze niž přijímáme rozsudky a která se nazývá Oběť. Ta nese obvinění, vinu a hanbu. Odtud zní hlas: Já ubožák nejsem dost dobrý, inteligentní a přitažlivý, nezasloužím si lásku. Velký Soudce s tím souhlasí a říká: Ano, nejsi dost dobrý. A základem toho všeho je systém víry, který jsme si sami nevybrali. Tato víra je tak silná, že dokonce i po letech, kdy jsme vystaveni novým názorům a pokoušíme se dojít k vlastnímu rozhodování, zjišťujeme, že nadále kontroluje náš život.“
(Citáty jsou z knihy Čtyři dohody)
Paní Zemanová, jsem dnes bohužel zdravotně indisponovaný, takže nejsem ve stavu kdy bych se mohl pouštět do řešení složitých témat.
Nicméně si dovolím malou, poněkud uštěpačnou poznámku: zdá se, že Vás vždy napřed musím něčím popíchnout, abyste nás poté poctila Vaší vzácnou přítomností… 😉
Dnes se tedy mohu vrátit k námitkám paní Zemanová. Ona sama píše: „Svědomí je pouhý korektiv, který kontroluje soulad jednání anebo záměrů jednotlivce s jeho hodnotovým nastavením.“
Tady je nutno se pozastavit nad oním vymezením „jeho“ (hodnotovým nastavením).
Paní Zemanová, není tomu snad daleko spíše přesně naopak: totiž že svědomí je korektivem jednání jednotlivce nikoli ve vztahu k jemu samému (tedy k jeho vlastnímu hodnotovému nastavení), nýbrž ve vztahu k ostatním lidem, k celé společnosti? K jejímu hodnotovému nastavení?
Robinson žijící na pustém ostrově by si se svým svědomím nemusel dělat žádné starosti; nebylo by přítomno nic co by pro něj mohlo být jakoukoli výzvou, zkouškou. A u Tarzana – socializovaného v opičí tlupě – by se něco takového jako „svědomí“ zřejmě vůbec nevyvinulo, nanejvýš ve zcela nejzákladnější formě.
A právě na toto jsem mířil: pokud bychom kvalitu vlastního svědomí nechali jenom na každém jednotlivci, pak by zde nebylo dáno nic, co by tuto kvalitu mohlo vytvářet, na čem by ji vůbec bylo možno měřit. Musí tedy ve společnosti být přítomna nějaká vyšší instance mravnosti, a tedy i vyšší instance svědomí, která může platit jako univerzální, nezávislé měřítko mravní kvality všech individuálních svědomí.
Opakuji ještě jednou: nejde o to aby zde byla nějaká (státní!) instance autoritativně předepisující, jaké mravní normy mají či nemají platit. Ale jde o to aby v dané společnosti bylo přítomné, a všeobecně uznané právě to zcela základní vědomí, že záležitosti mravnosti a svědomí n e j s o u ryze individuální záležitostí, nýbrž především záležitostí odpovědnosti jedince vůči celku. A že tento celek má právo od jednotlivců požadovat, aby kvalitu jejich svědomí udržovali na přinejmenším společensky dostatečné úrovni.
Ostatně, víceméně to samé konstatuje i kniha „Čtyři dohody“, jak ji citovala paní Hájková: „základem toho všeho je systém víry, který jsme si sami nevybrali“.
Ano, tento „vnitřní Soudce“ je založen na „víře“ v platnost určitých norem; kteréžto normy jsme si my sami nevybrali, nýbrž jsme k nim byli „ochočeni“.
Ovšem, toto „ochočení“ má bezpochyby velmi ambivalentní význam, na jedné straně smysl pozitivní, protože jedině díky tomuto „ochočení“ jsme překonali svůj počáteční stav barbarský, ne-li přímo animální; ale na straně druhé to samé „ochočení“ nevyhnutelně implikuje i určitou drezúru, vnucené podřízení se cizí vůli.
Pokud jsem já sám argumentoval ve prospěch zavazující přítomnosti nějaké nadindividuální, tedy společensky zakotvené vyšší instance mravnosti a svědomí, pak jsem tím samozřejmě v žádném případě neměl na mysli, že svědomí jednotlivce by se mělo slepě, otrocky, bezmyšlenkovitě podřídit právě platným společenským (neřkuli maloměšťáckým!) hodnotám a normám. Vždy se tedy musí jednat o v posledku nikdy nekončící proces vzájemného přezkušování: obecně (společensky) platné normy přezkušují jedince na mravní kvalitu jeho jednání, ale stejně tak on musí znovu a znovu přezkušovat tyto obecně uznávané normy prostřednictvím své vlastní žité zkušenosti na jejich životnost a progresivitu jejich obsahů.
Nad tímto oboustranným procesem vzájemného přezkušování musí ale jako nadřazená instance vládnout onen dvojí princip který jsem zmínil: za prvé r o z u m n o s t odůvodnění vlastních mravních postojů, a za druhé o d p o v ě d n o s t ohledně procesu jejich hledání a utváření.
Co se Havla jakožto „člověka svědomí“ týče, pak já jsem nijak nepodroboval kritice jeho mravní postoje, nýbrž ten r e á l n ý společensko-ekonomický systém, který on do země (i s tou svou „partou“) zavedl. On si pak v pozdějších letech sám zřejmě velmi zřetelně uvědomoval, k jak naprosté diskrepanci došlo mezi jeho mravními ideály a mezi reálným vývojem (liberálně-kapitalistické) společnosti; ale v tu chvíli bylo už opravdu pozdě bycha honit, jeho výzvy k dodržování mravních hodnot stále více nabývaly charakteru prázdného moralizování, které už nikdo nebral vážně. On se pak mohl jakkoli rozčilovat nad nemravností, bezcharakterností nové buržoazie; znovu opakuji, fakticky to byl on sám se svými souputníky, kteří právě tuto buržoazní společnost v tehdejším Československu pomáhali znovu instalovat. Ačkoli si to – ve svém mravním idealismu – dozajista sami nepřáli. Alespoň ti poctivější z nich ne.
Já si v souvislosti s rolí Havla v procesu restaurace kapitalismu v Čechách vždy musím vzpomenout na Goethova „Čarodějova učně“. Stejně jako on i Havel vyvolal duchy – duchy hltavého, bezskrupulózního kapitalismu, které pak už nedokázal nijakým způsobem spoutat, ovládnout.
A on to nedokázal proto, protože zaujal naprosto přezíravý postoj k teorii marxismu. Kdyby místo posměšků na adresu Marxe si dokázal jeho dílo alespoň trochu seriózně prostudovat, pak by už předem (obdobně jako já) mohl vědět, kam to povede a jak to skončí, když se do země plnými proudy vpustí syrový kapitalismus, s jeho dravostí, s jeho morálním krédem „úspěch nade všechno, jediné co platí je naditá peněženka“.
Toto všechno tedy skutečně bylo možno vypočítat si už předem na prstech jedné ruky; a proto já dnes mohu říci, že tento vývoj mě „sice zhnusil, ale nijak nepřekvapil“.
Nechám už být svědomí, i když mě zaujala otázka, jestli by měl svědomí Robinson na pustém ostrově. Řekla bych, že dokud se mu tam neobjevil Pátek, svědomí ho mohlo trápit jen při vzpomínání na minulost.
Takže co? Samozřejmě Havel. Pokud on sám něco pomáhal instalovat, pak to byly zásady obsažené v Listině základních práv a svobod. Jeho základním politickým požadavkem byla implementace LZPS do nové ústavy. A samozřejmě svobodné volby – co nejdřív po převratu. Havel podle mne věřil, že žádoucí společenský vývoj je věcí správného instinktu většiny Čechů a Slováků a ti že si vyberou cestu, která nebude ani poplatná marxismu, ani neskončí v nějaké odrůdě odporně bezskrupulózní společnosti, kde nejvyšším krédem je „naditá peněženka“.
Neboli můžete mu vyčítat naivitu, která pramenila z jeho předchozí odtrženosti od většiny těch nadšenců, kteří na Letné zvonili klíči a před očima měli plné regály rakouských marketů.
Myšlenku, že marxismus, který se stane vládní ideologií, povede dříve nebo později k nějaké formě totality, asi nedokázal zapudit. Já ostatně taky ne.
To, že „žádoucí společenský vývoj je věcí správného instinktu většiny“, akorát postačí shodit starý řád, který tu většinu svazuje, si myslí i spousta radikálních levičáků.
Čtyři dohody říkají, že systém „Vnitřního Soudce“ je založen na strachu, který produkuje emocionální jed, pane Poláčku, což právě je na tom to špatné. Knížka, myslím, radí nechat Soudce umřít (i s Obětí a starou „Knihou Zákona“). Jenom je problém v tom, že musíme jakoby umřít s nimi, čehož se většina lidí bojí. Ale potom vstaneme už svobodní. Byla prý na tom založena většina zasvěcovacích rituálů.
Je tady i jistá podoba s křesťanstvím. Ovšem včera nebo předevčírem se papež František vyjádřil, že Bůh člověka sice osvobozuje, ale člověk, který pozná Ježíše, svobodu zase ztrácí. Přitom hebrejský význam jména Ježíš je „ten, který osvobozuje“. Tak si z toho vyberte.
Přikláním se k myšlence, že přechod od východní autoritativně spravované „socialistické“ společnosti k západní otevřené liberálně demokratické společnosti prokazatelně obnažil skryté defekty epochy neoliberální politiky volného trhu.
V podstatě se současně jedná o proces rozpadu liberální demokracie různých forem.
Obyvatel západu stojí před rozpadem liberálních demokratických norem plus sociální tržní ekonomiky a sužován otázkou, jak zvrátit zákonitosti současné diktatury zisku.
Obyvatel východu stojí před pokusem o osvojení liberálních demokratických norem a před defekty epochy neoliberální politiky diktatury zisku. A sužován otázkou jak to bezbolestně skloubit.
Na omluvu mnohých a nejen politiků devadesátých let. Mnozí byli hluboce věřícími v neoliberalismus – ve šalebnou vizi trhu schopného objektivně vyslechnout požadavky společnosti a určit spravedlivou hodnotu produktu.
Možná že by Hájek a spol. tak trochu naladil i Marxe ……..bych dodal.
Takže, paní Zemanová, podle Vás měl Havel především dvojí zásluhu: implementaci zásad obsažených v Listině základních práv a svobod; a svobodné volby.
Já se znovu vrátím k V. Bělohradskému, který se nám zde v poslední době opakovaně vyskytoval: on tento koncept „základních práv a svobod“ naprosto jednoznačně označil za „ideologii“; a co se oněch „svobodných“ voleb týče, pak nedávno napsal, že „ryba smrdí od hlavy a liberální demokracie od voleb“. Já jsem zde sice Bělohradského v mnohých ohledech kritizoval; nicméně jsou oblasti, v kterých s jeho hodnoceními (to jest: s jeho kritikou) současného společensko-politického systému naprosto souzním. Já sám proti oné ideologii tzv. „lidských práv“ bojuji už celá léta, či spíše celá desetiletí; a stejně tak i já ony údajně „svobodné volby“ pokládám za podvod na člověku.
Jestliže tedy má být Havel spojován se zavedením těchto institutů do českého společenského a politického prostředí, pak je z tohoto pohledu sotva možné přičítat mu tento počin jako jeho zásluhu. Přesně naopak; byl to právě on který velmi účinně pomáhal tento klam, tuto ideologii zavést a prosadit. Jedině jeho zmíněná naivita – kdy si samozřejmě představoval že těchto institutů „svobodný lid“ využije k plné realizaci svých humánních a kulturních potenciálů – mu může být určitou omluvou. Ale i pak platí onen můj příměr s „čarodějovým učněm“.
Já v tuto chvíli nebudu konkrétně vysvětlovat, v čem spočívá falešný, ideologický charakter „lidských práv“ a „svobodných voleb“. Proč tomu tak je, tohle pochopit není vůbec nijak jednoduchá záležitost. V. Bělohradský na toto téma napsal celou knihu, s dost složitými argumentačními řetězci. Tuto jeho knihu jsem právě včera dočetl do konce; jak už jsem avizoval napíšu k ní komentář respektive recenzi, kde se těmto tématům budu podrobně věnovat. Doufám, že s touto prací budu hotov během několika příštích týdnů.
Od marxismu k totalitní ideologii: paní Zemanová, naprosto stejnou logikou by bylo možno například prohlásit: Jakmile se myšlenky Ježíše stanou vládnoucí ideologií, dříve či později to vede k nějaké formě totality. Tato věta by – s ohledem na reálné dějiny – byla naprosto pravdivá; a to přesto že původní Ježíšovo poselství bylo přesně opačné, neboť on přicházel s ideou emancipace.
Ostatně, k a ž d é společenské uspořádání je ne snad v klasickém smyslu totalitní, ale vždy t o t á l n í; to jest, panující společenský systém se vždy snaží svou vlastní zakládající ideu prosadit jako vůdčí ideu, tedy jako ideologii; a zároveň se snaží ze všech sil eliminovat všechny ideje konkurenční. V tomto ohledu se systém liberální demokracie nijak neliší od ostatních. (Ve své „Pléthokracii“ mimochodem Bělohradský velmi přesvědčivě – jakožto insider – líčí, jak i v akademickém prostředí jsou neortodoxní myšlenky účinně vytěsňovány na periferii.)
Liberální demokracie a neoliberalismus: pane Petrasku, v zásadě platí přesně to samé co bylo řečeno výše o marxismu a křesťanství: původní idea byla zcela jiná, ale jakmile se z ní stane vládnoucí ideologie, pak je zle.
Liberální demokracie samozřejmě chtěla osvobodit, emancipovat člověka; jenže tím že ho pojala jenom a pouze jako izolované individuum, nezávislé na komkoli jiném, sama otevřela stavidla pro nástup neoliberalismu. Neboť ten není v daném smyslu ničím jiným, nežli důsledným uplatněním tohoto principu individualismu v ekonomické oblasti: hleď jenom na svůj vlastní zájem, a nestarej se o to jaký toto tvé pachtění za penězi bude mít dopad na ostatní.
Co se pak například současné Ukrajiny týče: ano, ta se nachází (aniž by si toho ovšem sama byla vědoma) v tom ambivalentním postavení, že bojuje za zachování té lepší, ideální stránky principu liberální demokracie – aniž by si (většinou) dokázala vůbec uvědomit její negativní stránky. Jinak řečeno, Ukrajina bude v tomto ohledu prakticky kopírovat vývoj v ČR: napřed obrovské ulehčení z nové svobody, a teprve postupem času kocovina z tohoto opojení, zjištění že tento model má stejně tolik interních vad jako pozitiv.
Jednu věc je možno konstatovat s naprostou jistotou: lidská společnost je extrémně složitý útvar; a neexistuje žádné jednoduché řešení, žádné jednoduché heslo, které by mohlo dokázat této komplexitě v dostatečné míře dostát. Ať už je tímto zjednodušujícím heslem „beztřídní společnost“, nebo „svobodný trh“, anebo „liberální demokracie“.
Paní Hájková, to že onen „Vnitřní Soudce“ je zde pojat s negativní konotací (jako zdroj strachu), se mi skutečně neozřejmilo. Ovšem – tímto „Vnitřním Soudcem“ zde zřejmě nebylo míněno (přirozené) svědomí, nýbrž rigidní zákazy Starého zákona. Spojené s hrozbou Božího trestu.
„Bůh osvobozuje, ale kdo pozná Ježíše, svobodu zase ztrácí“ – já bych skoro řekl, paní Hájková, že platit by měl přesný opak: Ježíš osvobozuje, ale je to Bůh který poutá, který od člověka vyžaduje zachovávání mravních norem.
Ale ta celá záležitost je samozřejmě velmi složitá a propletená, záleží vždy na konkrétním kontextu. Papež František to samozřejmě myslel tak, že ten kdo „pozná Ježíše“, je spoután těmi mravními nároky které na člověka kladl Ježíš, respektive celým jeho duchovním poselstvím. Ten kdo „pozná Ježíše“ už tedy není svobodný v tom smyslu, že by si mohl dělat (či spíše: myslet) co se mu zlíbí (a dodržovat pouze vnějškové příkazy Zákona); nýbrž ten kdo poznal, ten pak nadále nemůže jednat jinak nežli v intencích tohoto Ježíšova duchovního poselství.
Papež František to myslí asi tak, že ten, kdo pozná Ježíše, toho přemůže milosrdenství a láska, podobně jako Ježíše. Když vidí kolem sebe různé ubožáky a trpící lidi, tak je mu jich tak líto, že jim běží pomoci. Stejně tak Ježíš uzdravoval slepé, chromé a nevyléčitelně nemocné. A také sytil chudé. Prostě nebyl svobodný. V tom smyslu, že nežil pro sebe, nýbrž pro druhé. Jinak svobodný byl.
Tedy, paní Hájková, já samozřejmě nemohu vědět jak to myslel sám František (k tomu bych musel znát celý kontext jeho kázání respektive promluvy); ale můj osobní pocit je ten, že tuto „nesvobodu“ vztahovat jenom a pouze na ryze sociální činnost by bylo příliš zužující. Ale jak říkám, papež František tuto větu mohl vyslovit ve zcela konkrétním kontextu, tedy i v tom (pouze) sociálním.
Vidíte, pane Poláčku, já jsem to nečetla dost pozorně. On to neřekl sám František, jenom někoho citoval. Přečtěte si to zde:
https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2023-03/papez-frantisek-knezstvi-bych-za-nic-nemenil.html
Ještě něco k Bělohradského Pléthokracii: jak jsem avizoval chtěl jsem k ní napsat recenzi; když jsem náhle čirou náhodou zjistil, že jsem takovou recenzi už jednou napsal! https://humanisticke-dialogy.eu/texty/belohradskeho-plethokracie/
Tento text jsem napsal jako reakci na recenzi této knihy, kterou v Salonu/Právo před nějakým časem napsal O. Slačálek. Nemálo zajímavé na této věci je: ačkoli já jsem tento text psal jenom na základě onoho Slačálkova článku, tedy bez znalosti samotné knihy, závěry ke kterým jsem tam dospěl se víceméně naprosto kryjí s těmi, ke kterým jsem dospěl poté co jsem nyní knihu přečetl. – Takže jak se zdá, je vlastně naprosto zbytečné utrácet čas čtením originálních textů, stačí si přečíst jenom nějaký „výcuc“. 😉 Je ovšem fakt že Slačálek je mi názorově velmi blízký, s jeho hodnocením Bělohradského názorů a konceptů se mohu víceméně plně ztotožnit; a to i tam kde Bělohradského kritizuje.
V první chvíli jsem myslel, že tedy nemá cenu abych psal recenzi novou; ale poté jsem si uvědomil, že Slačálek Bělohradského knihu hodnotil především z hlediska politologického (on sám je politolog); zatímco mé myšlenky se ubíraly daleko spíše v rovině úvah filozofických. Takže tu mou recenzi přece jenom napíšu; ale alespoň v ní nebudu muset opakovat ta témata která byla projednána už v té první.
Paní Hájková, tady je zase ta chyba, že ani František nesdělil nijak konkrétně, za jakých okolností, v jaké souvislosti mu ten dotyčný tuto větu o „nesvobodě u Ježíše“ sdělil. Ale z celkového kontextu bych soudil, že se jednalo o pastorační službu; že když se někdo stane duchovním pastýřem tak tím může být svázán. Ovšem papež František říká, že on se v této své službě nikdy necítil být nesvobodným.
Na straně druhé ale ta konkrétní formulace „když poznáš Ježíše, staneš se nesvobodným“ by přece jenom spíše poukazovala jiným, duchovnějším směrem, nežli pouze k pastorační službě či funkci.
Takže co já přičítám Havlovi k dobru, vy vidíte jako negativum. Lidská práva a svobody, vtělené do naší ústavy a tím pádem stát ustanovený jako garant, čeho občan nesmí být zbaven.
Vy občana těchto výsad teoreticky zbavujete. Proč? Důvod většiny odpůrců tohoto konceptu je podle mne strach a tento strach vidím i u vás.
Nejste sám. Co jiného než strach ze svobodného ukrajinského občana, který má právo rozhodovat o směřování své země, přiměl Putina k teroristickému zásahu? Je lepší toto nebezpečí vyhubit než připustit, že by se mohlo rozšířit i do Ruska.
Vy nejste Putin a nechcete sahat k tak drastickému řešení. Je to tak? Ale myšlenka, že stát musí být jakousi vyšší mocí zaúkolován ke konání společenského dobra, do čehož občan nemá co mluvit, je vám vlastní. Myslíte, že když to dobro vidíte v něčem jiném než Haagem stíhaný zločinec, že se od něho nějak pronikavě lišíte? Nojo, vidím, že si to opravdu myslíte. Ale když občanovi odeberete garance jeho práv, necháváte ho napospas právě takovým zrůdám.
Paní Zemanová, zásadní chyba ve Vaší argumentaci je, že nedokážete na danou záležitost pohlížet jinak, nežli dichotomicky, bipolárně. Buďto černé, anebo bílé. Takovýto zúžený pohled je sice všeobecně rozšířený a oblíbený; ale to ho ještě nedělá o nic lepším. Vy nesnesete, že by mohlo být také něco mezi. Tedy že by onen koncept tzv. „lidských práv“ nemusel být tak naprosto nedotknutelnou, neposkvrněnou ikonou, za jakou je apologety liberální demokracie vydáván.
Já nemám chuť tuto věc rozpitvávat zde a v tuto chvíli; jak už jsem předeslal, podrobněji se jí budu věnovat v souvislosti s recenzí Bělohradského „Pléthokracie“. Ale přece jenom alespoň určitá nápověda: Bělohradský celý tento koncept „lidských práv“ zavrhuje jako ideologický naopak z pozic radikálního demokratismu!
(Přesněji řečeno, on je v odmítnutí konceptu tzv. „lidských práv“ ještě mnohem radikálnější nežli já, zatímco já vidím a uznávám jejich hlubokou ambivalentnost – to jest, že mají t a k é svou pozitivní stránku, on je zavrhuje paušálně, vidí v nich jenom a pouze známku evropsko-amerického hegemonismu.)
K tomu, že Bělohradský vidí v konceptu lidských práv jenom negativa a známku evropsko-amerického hegemonismu, nemám opravdu co dodat.
Uznávám, že na některé věci se opravdu nedokážu dívat jinak než dichotomicky. Příkladem je válka na Ukrajině. Je ovšem příznačné, že teď často zaznamenávám snahu hledat v ukrajinském usilování o vlastní cestu právě hříchy onoho údajného evropsko-amerického hegemonismu.
Jsem samozřejmě ráda, že v lidských právech dokážete najít i pozitiva. K tomu vám blahopřeju a doufám, že součástí vašeho ambivalentního postoje je neochota připravit mne o má práva nějakým revolučním aktem vyfutrovaným ideologií o zaručené cestě ke společenskému blahu.
No, ono je to možná opravdu tak, že koncept lidských práv je nutně spojen s kulturní hegemonií západu. Jestliže Václav Bělohradský tu západní hegemonii odmítá, odmítá logicky i lidská práva. A kdo s ní souhlasí, souhlasí většinou i s lidskými právy.
Našla jsem jeho polemiku s Přibáněm, z roku 2014: https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-jiri-priban-uspinena-prava-cloveka-240738
Na Referendu pak k témuž tématu psala paní Hrbková:
https://denikreferendum.cz/clanek/18731-common-sense-zaklinadlo-nasich-dnu
Kdysi jste, pane Poláčku, v diskusích tvrdil, že lidská práva by měla aspoň být vyvážena také určitými povinnostmi. Pamatujete si na to?
K okošatění rozpravy o stavu lidských práv v tomto světě včera dnes a zítra by mohl přispět text:
Die Schweiz – ein Gefängnis
Rede von Friedrich Dürrenmatt auf Vaclav Havel zur Verleihung des Gottlieb-DuttweilersPreises am 22. November 1990
Sehr geehrter Herr Staatspräsident, lieber Vaclav Havel………………..
překlad jsem pohříchu nevygůglil
http://www.juerg-buergi.ch/resources/Aktuell/Blog/Rede_Duerrenmatt.pdf
Děkuji za toho Přibáně, paní Hájková. Bohužel se mi nepodařilo vložit post s úryvkem, který mi připadal důležitý. Tak snad zase někdy příště, až sem nahlédnu.
Několik citátů z disputu o lidských právech na novinky.cz: https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-jiri-priban-uspinena-prava-cloveka-240738?timeline–pageItem=243087
Jen lid, který sám sobě vládne, může být svobodný (Payne)
Heslo lidská práva je v současném západním pojetí režim řeči, který naopak ubíjí v lidech „demokratickou představivost“ – přirozenou empatii s utrpením druhých. (Bělohradský)
že technonihilismus infikoval to, co nazýváme rozum (Bělohradský)
Amartyu Sena. Ten sice kritizuje liberální pojetí práv a zdůrazňuje potřebu aktivní podpory pro rozvoj všestranných lidských schopností, ale současně je zrovna tak velkým obhájcem univerzalismu lidských práv, jakož i zásadním kritikem kulturního relativismu, a to obzvlášť ve vztahu k asijským autoritářským společnostem, pro které má Drulák očividně mnohem větší pochopení než pro Senovu teorii spravedlnosti (Přibáň)
Tvrdím, že lidská práva jsou příliš významově bohatá i složitá, než abychom je mohli považovat buď jen za ideologii (Přibáň)
Na rozdíl od negativních definic, které zakazují vládní moci i všem dalším subjektům porušovat občanská a politická práva, sociální práva jsou pozitivní tituly, kterých se můžeme právně domáhat. (Přibáň)
Otázka, zda blahobyt má přednost před dodržováním občanských a politických práv, je tak skutečně klíčová, ale Drulák na ni dává diplomaticky vyhýbavou odpověď na rozdíl od jím citovaného Sena, který jednoznačně tvrdí, že takové upřednostňování je neospravedlnitelné (Přibáň)
Z tohoto aristotelského nominalismu se kdysi zrodily politické svobody, občanská práva i demokratické společnosti a právě díky němu lze také pěstovat pragmatickou globální kulturu lidských práv. (Přibáň)
Tento znepokojivý rys měla i dřívější česká zahraniční politika lidských práv. Ačkoli nepřinášela nápravu v zahraničí, svým uskutečňovatelům a podporovatelům dodávala pocit morálního očištění. (Drulák)
Ostatní musejí vedle své vlastní zkušenosti vzít vážně i myšlenky Západu, jako například Amartya Sen, a odolat často i pochopitelnému pokušení řady nezápadních ideologů odmítnout celý západní odkaz jako pouhý ideologický nástroj zotročování. (Drulák)
Podobně jsme si mysleli, že univerzalismus je třeba vyhlásit v okruhu věrných a pak vnutit ostatním, ale všechny národní a náboženské univerzalismy nakonec padly. Nyní je čas na dialog. (Drulák)
Pluralismus, který je důsledkem globalizačního propojování, se odráží i v poznání, že striktní dělení otázek či sporů na oblast práva, morálky, ekonomiky, politiky či kultury je neudržitelné (Agha)
Slovník lidských práv dokázal ve veřejném prostoru do značné míry monopolizovat Václav Havel (Agha)
Lidská práva se tak snadno mohou stát fetišem, který umožňuje neoliberalismu zakrývat jeho ideologickou podstatu. Symptomy toho, že západní svět zřejmě nebude tím místem, kde tato práva pouze rozkvétají, kde nedochází k masovému vykořisťování a pauperizaci společností, je možná právě to, co pohání naši urputnou snahu vyvážet lidská práva ruku v ruce s globálním kapitálem, který do těchto zemí přichází se všemi důsledky své přítomnosti. (Agha)
Samozřejmost, s jakou k lidským právům přistupujeme, a lehkost, s jakou ponecháváme jejich mobilizační potenciál v rukou neoliberální ideologie, stejně jako nedostatek kritiky, kterou je podrobujeme, je tím největším zlem. (Agha)
A ještě dva citáty z Hrbkové:
Nemají-li lidská práva být jen „právně kodifikované katalogy a nároky občanů, ale samotná podmínka legitimity demokratického státu, bez které se svrchovanost lidu kdykoli může zvrhnout v despotickou vládu“, musí se znovu a znovu s bolestmi rodit ze současné situace
Zdá se, že jedny z nejpalčivějších otázek kolem lidských práv se dnes týkají práv sociálních. Profesor Jiří Přibáň si v tomto tématu vypomohl dnes velmi oblibovanou metodou „vytvoř kategorie a to, co by se rozporovalo, se nesetká“ a vytvořil „historicky odlišné kategorie základních, politických a sociálních práv“ s neúplně jasným původem.
Teď tedy k samotnému tématu. V každém případě je (či alespoň mělo by být) naprosto jasné, jak krajně složitá a komplexní je celá otázka tzv. „lidských práv“. A že jakékoli zúžení tohoto komplexu vztahů jenom na jednu jedinou perspektivu, na jeden jediný katalog se nevyhnutelně míjí s touto složitostí daného předmětu.
Já bohužel v současné době nemám dost času se tomuto tématu věnovat s tou komplexitou, kterou vyžaduje. Zpracovávám právě Bělohradského „Pléthokracii“, to je pro mě v tuto chvíli prioritní záležitost. Ale – toto téma „lidských práv“ se už léta chystám projednat cíleně, snad se k tomu tedy přece jenom dostanu po oné „Pléthokracii“.
V tuto chvíli tedy jenom víceméně orientačně a heslovitě: především, nemohu říci že bych se s kterýmkoli z diskutujících ztotožnil naprosto. Ještě tak relativně nejvíce s Petrem Aghou, který se tomuto komplexnímu pojetí blíží nejspíše.
Naprosto zásadní a klíčový problém je ten, že se tato „lidská práva“ zcela pravidelně projednávají jenom v jejich politologické, ale nikoliv v jejich filozofické rovině a významovosti. Už jenom tím dochází k naprosto fatálnímu redukcionismu v uchopení daného tématu; redukcionismu, který následně už není žádným způsobem možné napravit.
Prakticky všichni diskutující s výjimkou Přibáně se snaží (jeho) formalisticky-redukcionistický pohled „nabourat“, rozšířit směrem k vyšší komplexitě – ale činí tak prakticky výhradně jenom poukazem na práva sociální. To je sice legitimní argument; ale kritici se tak nicméně chytají do té samé pasti, kterou vytváří už samotný koncept určitých k a t a l o g ů těch či oněch práv.
V důsledku toho se pak oponenti dopouštějí určitých argumentačních lapsů, které jim pak Přibáň může snadno vytknout. Bělohradský principiálně v „lidských právech“ nevidí nic jiného nežli projev hegemonie Západu; Drulák se pak nevyhne tomu, aby – byť i jen nepřímo – legitimizoval (poukazem na sociální pokrok) diktátorský režim v Číně.
———————————————–
Věnujme se teď ale argumentaci J. Přibáně; který je v oné diskusi hlavním (a prakticky jediným) nekritickým zastáncem a propagátorem onoho konceptu „lidských práv“.
Ještě jednou: zcela klíčovou chybou je, že tato „lidská práva“ jsou pojednávána z ryze politologického, respektive politického úhlu pohledu. Jakmile se přistoupí na tuto argumentační platformu, pak má ovšem Přibáň všechny trumfy ve své ruce. Jeví se pak zcela přirozeným, že ve „špinavém“ světě není možno dosáhnout jedním rázem naprosto ideálního stavu; a že se tedy musí postupovat postupně, vzhledem k daným reálným možnostem, a tedy napřed prosazovat ona „základní“ práva, a teprve p o t é ta další, která se takto jeví jako „zbytková“, nikoli esenciální.
Kde je základní vada v Přibáňově argumentaci? – Připomeňme si pasáž z jeho argumentace, kde se odvolává na Aristotela: „Z tohoto aristotelského nominalismu se kdysi zrodily politické svobody, občanská práva i demokratické společnosti a právě díky němu lze také pěstovat pragmatickou globální kulturu lidských práv.“
Musím přiznat, že je mi naprosto nejasné co zde Přibáň míní údajným „aristotelským nominalismem“; naprosto jisté je ale to, že Aristoteles ve svých úvahách o (relativně) optimálním státním uspořádání sociální homogenitu (to jest, pokud možno malé sociální a majetkové rozdíly) zásadně pojímá jako integrální, neopomenutelnou (!!) součást tohoto optimálního, vyváženého a stabilního uspořádání státu. Aristoteles tedy postuluje naprostý opak toho, než co tvrdí (a Aristotelovi podsouvá) Přibáň: Aristoteles zcela důsledně pojímá lidskou společnost jako j e d e n komplexní, vnitřně provázaný celek! Ze kterého v žádném případě nelze vytrhnout jednu jeho součást, a tu prohlásit za privilegovanou vůči všem ostatním. V zásadě naprosto přesně tento Přibáňův akt separování vystihla M. Hrbková; připomeňme si ještě jednou její konstatování:
„Profesor Jiří Přibáň si v tomto tématu vypomohl dnes velmi oblibovanou metodou „vytvoř kategorie a to, co by se rozporovalo, se nesetká“ a vytvořil „historicky odlišné kategorie základních, politických a sociálních práv“ s neúplně jasným původem.“ – Ano, to je přesně ono: jednota celého komplexu společenských vztahů se r o z s e k á do singulárních, navzájem nesouvisejících kategorií; a pak je už zcela logickým počinem j e d n u jedinou z těchto kategorií deklarovat jakožto privilegovanou vůči všem ostatním.
Ještě jednou: zcela základní vadou v Přibáňově (a tedy vůbec celého tábora apologetů politického uspořádání liberální demokracie) je to, že se z o sobě jednotného, uceleného komplexu společenských vztahů vysekne jenom jedna jediná část, a ta se pak postaví proti všem ostatním jako jim nadřazená, jim privilegovaná. Pak ovšem postačí vyvíjet (třeba i jen předstíranou) aktivitu v této jedné jediné oblasti; a všechnu kritiku na c e l k o v ý c h poměrech je možno odbýt suverénním poukazem: „Co po nás vlastně ještě chcete? My přece bojujeme za lidská práva – tak nám se vším ostatním dejte svatý pokoj!“
Jinak řečeno: všechno (to jest: všechno lidské), co se nevejde do tohoto katalogu „lidských a občanských práv“, je tímto způsobem fakticky eliminované, vytlačení z centra pozornosti, deklarováno jako „zbytkové“ hodnoty, kterými není zapotřebí se nijak blíže zabývat.
K ostatnímu už jen krátce: oním „common sense“, zdravým rozumem, se budu dost podrobně zabývat v mé recenzi „Pléthokracie“.
„Jen lid, který sám sobě vládne, může být svobodný“ (Payne) – Bělohradský ve své „Pléthokracii“ velmi přesvědčivě dokládá, že v systému liberální demokracie v žádném případě nevládne „lid“ sám sobě; nýbrž separované orgány institucionalizované demokracie, které vůbec nemohou být schopny v adekvátní míře tento lid reprezentovat. (Respektive, pro něj je už samotný moment „reprezentace“ zcela zásadně vadný. I k tomu blíže v mé chystané recenzi.)
Práva a povinnosti: ano, paní Hájková, toto jsem skutečně už kdysi v příslušných diskusích napsal. Tady je ale nutno si uvědomit: nejde o to že by tento katalog „lidských práv“ nestanovil vůbec žádné povinnosti. Kde jsou dána práva, tam je samozřejmě dána i povinnost tato práva dodržovat. Jde ale opět o to dostat se z roviny pouze politicko-právní do sféry filozofické, tedy univerzální. Onen koncept „lidských práv“ je totiž produktem liberálního myšlení, a je tedy nerozlučně spojený s jeho základním ideovým (či ideologickým) východiskem: totiž že člověk je principiálně nezávislé, autonomní individuum. A všechna tato „lidská práva“ fakticky pouze utvrzují, cementují tento jeho individualismus. Marx (a dost možná i sám Aristoteles!) by tedy řekl, že tato „lidská práva“ člověka fakticky okrádají o všechno, co ho činí bytostí společenskou! A přitom jak pro Marxe, tak pro Aristotela byly právě společenské vztahy a vazby naprosto konstitutivní podmínkou pro vznik člověka, a tedy humanity vůbec.
Spíše nežli „povinnost“ bych dnes použil termín „odpovědnost“ jedince vůči celku. Ona „lidská práva“ jsou z hlediska jedince pouze a výhradně n á r o k o v á; ale nijakým způsobem nezakládají jeho vlastní odpovědný vztah a postoj vůči celé společnosti, jejím potřebám a mravním hodnotám.
S tím souvisí i další podstatný rys těchto „lidských práv“, totiž jejich zásadně n e g a t i v n í charakter. Prakticky se jedná jenom o to něčemu z a b r á n i t (přímému násilí, útlaku, ale třeba i sociální deprivaci); ale není v nich žádný skutečně pozitivní vztah člověka k jeho okolí, ke společnosti, ke světu.
– Tuším že Přibáň tu tvrdí, že ona sociální práva jsou prý „pozitivní“ (mají za obsah tu či onu podporu, afirmativní akci); ale to je hluboký omyl, jejich podstatou není nic jiného nežli ono čiré negativum, tedy jenom odstranění toho či onoho nežádoucího stavu (diskriminace).
Nevíte, pane Poláčku, proč mi není povoleno vložit příspěvek s citátem J. Přibáně? Zkoušela jsem to teď opakovat po několikerém včerejším nezdaru.
Vypadá to, že Dialogy nejsou s Přibáňovými názory spokojeny. 😒
To je mi ovšem také záhadou, paní Zemanová. Jeden čas měl nějaké potíže také pan Horák; pak změnil něco v nastavení svého počítače, a problémy byly pryč.
Napřed byste snad mohla zkusit různé formy zkopírovat-vložit onen text: jednou pomocí myši, a podruhé prostřednictvím kláves Ctrl-C a Ctrl-V.
Pokud by to nepomohlo, pošlete mi tu pasáž prostě emailem, a já ji sem vložím sám.
A tady ještě několik citátů z Friedricha Dürrenmatta, z textu na který upozornil pan Petrasek. Čili z jeho laudatia na Václava Havla.
…die Rechtlosigkeit hat sich Seidenhandschuhe angezogen und ist aus den berüchtigten Folterkammern
umgezogen in die gepolsterten Büros der Bürokraten. Den Präsidenten der Republik
kann man höchstens einmal hinter den Panzerglasscheiben seines Autos erblicken,
wenn er, umgeben von einem Polizeikonvoi, zum Flugplatz rast, um Oberst Ghadafi
willkommen zu heissen. Das spättotalitäre System stützt sich auf so raffinierte,
komplexe und mächtige Manipulationsinstrumente, dass es Mörder und Ermordete
nicht nötig hat
Vielleicht werden Sie fragen, von welcher Republik ich
träume. Ich antworte Ihnen: von einer selbständigen, freien, demokratischen,
wirtschaftlich prosperierenden und zugleich sozial gerechten Republik, kurz gesagt
von einer menschlichen Republik, die dem Menschen dient und deshalb die Hoffnung
hat, dass der Mensch auch ihr dienen wird. Von einer Republik allseitig gebildeter
Menschen, weil ohne sie keines unserer Probleme gelöst werden kann.
Es sieht nicht so aus, als ob die traditionellen parlamentarischen
Demokratien ein Rezept zu bieten hätten, wie man sich grundsätzlich der
„Eigenbewegung“ der technischen Zivilisation, der Industrie- und Konsumgesellschaft
widersetzen könnte.
Aber dieser
ganze statische Komplex der erstarrten, konzeptionslosen und politisch nur noch
zweckbedingt handelnden politischen Massenparteien, die von professionellen
Apparaten beherrscht werden und den Bürger von jeglicher konkreten und
persönlichen Verantwortung entbinden, diese ganzen komplizierten Strukturen der
versteckt manipulierenden und expansiven Zentren der Kumulation des Kapitals,
dieses allgegenwärtige Diktat des Konsums, der Produktion, der Werbung, des
Kommerzes, der Konsumkultur, diese ganze Informationsflut – all dies, schon so oft
analysiert und beschrieben, kann man wahrhaftig nur schwer als eine Perspektive,
als einen Weg betrachten, auf dem der Mensch wieder zu sich selbst findet.
Die Antriebskraft der freien Marktwirtschaft ist der Konkurrenzkampf, der Wirtschaftskrieg, der Krieg um Absatzmärkte.
die Menschenrechte, das tägliche Brot für jeden, die Gleichheit vor dem
Gesetz, Meinungsfreiheit, Versammlungsfreiheit, Transparenz, die Abschaffung der
Folter usw., all das sind keine Utopien, sondern Selbstverständlichkeiten, Attribute
des Menschen, Zeichen seiner Würde, Rechte, die den Einzelnen nicht vergewaltigen,
sondern sein Zusammenleben mit den andern Einzelnen ermöglichen, Rechte als
Ausdruck der Toleranz, Verkehrsregeln, um es grob zu sagen. Allein die
Menschenrechte sind existentielle Rechte, jede ideologische Revolution zielt auf deren
Abschaffung und fordert einen neuen Menschen.
Co k tomu říci? Je samozřejmě hodné uznání, že Dürrenmatt nezůstal u standardního pění chvály na statečné chování disidenta Havla; nýbrž že dané příležitosti využil (byť by i někteří mohli mínit: zneužil) pro kritiku do vlastních řad. Tedy – pro kritiku poměrů ve zdánlivě naprosto svobodné a demokratické západní společnosti; která ovšem stejně tak člověka svazuje tisíci neviditelnými pouty „komplikovaných struktur skrytě manipulujících a expanzivních center kumulace kapitálu, tohoto všudypřítomného diktátu konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury“.
Je tedy možno snadno pochopit, o co se Dürrenmattovi jednalo; ale na straně druhé je zřetelně znát, že i takto velký literát jen velmi obtížně shledával své argumenty, jeho věty mnohdy působí dřevěně, šroubovaně, násilně. Právě tady se ukazuje zásadní rozdíl mezi pozicí těch, kdo kritizují jenom a pouze režimy zcela otevřeně diktátorské – a mezi těmi kdo chtějí poukázat i na hluboké systémové vady režimů zdánlivě „demokratických“. Těm prvním stačí prostě ukázat na vězení, pracovní tábory, případně dokonce popraviště totalitních diktatur; zatímco ti druzí chtějí poukázat na nepravosti mnohem subtilnější, neuchopitelnější, které se krajně obtížně dokazují těm, kteří je vidět nechtějí. Proto se oni – jako Dürrenmatt – snaží zesilovat své argumenty („Švýcarsko jako vězení“); kteréžto argumenty ale nejsou v souladu s oním subtilním tlakem a útlakem „demokratického“ systému, a proto působí přehnaně a přetaženě.
Ovšem, i když Dürrenmatt naprosto správně dovozuje, že jediným skutečně pravým a legitimním kritériem pro změření míry svobody těch či oněch režimů nemůže být nic jiného nežli samotná humanita, v jejím nejširším smyslu a pojetí, tak přesto i on sám nakonec propadá iluzi o konceptu „lidských práv“, když tvrdí že právě ona jsou prý „neideologická“. Ano, tato „lidská práva“ svůj ideologický charakter skrývají, maskují neobyčejně dovedně a zdařile; a je jen málo takových, kdo tento jejich skrytý rys dokáží odhalit a demaskovat.
Koncept lidských práv není způsobilý a vlastně ani zaměřený k tomu, aby došlo k nápravě základní nespravedlnosti mezi lidmi, především ke zmírnění jejich krajní nerovnosti v materiálním a tím nutně i sociálním ohledu. To se mi zdá být jasné.
Z uvedeného hodnocení ovšem neplyne, že respekt k lidským právům nedoplňuje a neobohacuje starší práva občanská a nestává se proto důležitým ukazatelem fáze, jíž se společnost dopracovala.
Na ideologii lidských práv není záhodno se dívat (jen) jako na obhajobu liberalismu, jež má být proudy a mysliteli, hledajícími radikálnější řešení ustrojení společnosti, jedině (spolu s konzervativci) atakována. Protože ze své podstaty není vyznáním statu quo, má se podle mne vést zápas o její modifikaci, resp. rozšíření.
Byv tu „vyvolán“, zkusil jsem, vzhledem k pokročilé hodině (navíc ještě zimního času) aspoň toto malé entré. K tématu se chci vyjádřit záhy zevrubněji.
Paní Zemanová, mezitím mě napadla jedna poťouchlost: jestli se náš webový program proto nezdráhá přijmout Vaši argumentaci Přibáněm, protože sám cítí, že tato argumentace je nelegitimní? 😉
Lidská práva a (sociální) nespravedlnost: to je právě předmětem mnohých sporů, pane Horáku. V posledních desetiletích myslím převažuje ten výklad, že tato „lidská práva“ přece jenom mají sloužit i ke zmírňování sociálních nerovností. Neboť člověk má přece právo i na materiálně důstojný život.
Je to docela logická argumentace; na straně druhé je ovšem možno zastávat i názor, že až příliš přetěžuje, deformuje původní koncept práv občanských, který se omezuje opravdu jenom a pouze na „základní“ svobody. Tady se ovšem ukazuje jeden z centrálních (nebo vůbec ten klíčový) problémů tohoto konceptu: kde vlastně vede dělicí linie (a kdo má mít tu definitivní pravomoc ji určovat) mezi „základními“ a „nezákladními“ právy?…
Co se pak vztahu k liberalismu týče, pak já bych zde úzkou vnitřní souvislost viděl; ovšem s tím že liberalismus (respektive buržoazní uspořádání) je sám velmi ambivalentní záležitostí, má tedy jak svá pozitiva tak i negativa. Jde ale především o to, že to co bylo včera progresivní, to samé dnes už může sloužit fixaci a konzervaci starých, buržoazních pořádků, a být tedy elementem konzervativním, ne-li přímo reakcionářským.
Pane Poláčku, pokud nějaká vyšší síla ztělesněná programem tohoto webu cítí, že moje argumentace Přibáněm je nelegitimní, byla by pak logicky nelegitimní veškerá má účast zde.
Ale protože na poťouchlosti raději odpovídám věcně, ptám se, na jakou adresu vám mohu poslat inkriminovaný text, abyste jeho nelegitimnost mohl posoudit osobně.
Paní Zemanová, mou mailovou adresu byste měla mít ještě někde ve svém adresáři, v minulosti jsme si vyměnili několik mailů.
Zdejší adresu (jakožto administrátora) jsem bohužel musel smazat, protože se jí zmocnil jakýsi internetový pirát, a neustále ji zahlcoval spamem.
Moji soukromou adresu Vám tedy pro jistotu ještě jednou pošlu mailem.
Zde je tedy onen citát z textu Jiřího Přibáně, který se sem nepodařilo zkopírovat paní Zemanové:
„Vždy si v této souvislosti vzpomenu na soudní přelíčení před mnoha lety v jihoafrické Pretorii, kde se aktivisté podporovaní globálními nevládními organizacemi ve sporu s nadnárodními farmaceutickými firmami snažili vynutit pro osoby nakažené virem HIV přístup k mnohem levnějším generickým lékům. Bez tehdejšího vítězství aktivistů a možnosti zformulovat celý spor jazykem základního práva na život, které má přednost před ziskem z prodeje drahých patentovaných léků, by dnes péče o milióny lidí nakažených HIV v rozvojových zemích byla nesrovnatelně horší. Podobně i zápasy indických textilních dělnic proti životu nebezpečným pracovním podmínkám nebo indiánských kmenů v Amazonii o jejich holou existenci a proti zájmům těžařského průmyslu mají šanci jen tehdy, když je pochopíme jako základní lidská práva na život a odpor.
Na těchto i mnoha dalších příkladech je patrný první paradox právní globalizace, který spočívá v tom, že lidská práva mohou existovat nezávisle na státním právu a že jejich porušování i ochrana je dnes často záležitostí organizací, které sice jednají lokálně, ale mají více či méně globální síť a podporu. Portugalský právník a aktivista Boa de Sousa Santos označuje takový proces za globalizaci zdola a lidská práva v ní hrají roli obranné strategie proti zdánlivě nezadržitelným tlakům spojeným především s ekonomickou globalizací.“
V tuto chvíli už nemám čas k odpovědi, takže až příště.
V podstatě nelze oddiskutovat nemožnost vzniku globálního demokratického právního systému, který je v současnu transparentní jako mísa špaget zaručující nejbohatším z bohatých možnost ignorovat zodpovědnost a povinnost spolufinancování společensky nutných opatření.
To je skutečně zajímavá otázka: „kde vlastně vede dělicí linie (a kdo má mít tu definitivní pravomoc ji určovat) mezi „základními“ a „nezákladními“ právy?…“
Třeba je to tak, že základní práva jsou všeobecně platná (někdy od určité věkové hranice), ale zákon (nebo stát) se, aspoň zpočátku, nestará o to, zda konkrétním osobám není nějak něčím nebo někým znemožněno některé právo uplatňovat či naplňovat. Dokud na to nezačne někdo upozorňovat. Konkrétně byli zmíněni ti lidé nakažení HIV, pro které byl vymáhán přístup k mnohem levnějším generickým lékům.
Když uvedu starší příklad: Ústava Spojených států zaručovala odedávna, že všichni lidé jsou si rovni. Nestanovila, že černoši jsou z toho nějak vyjmuti. Jenže mezi bílým obyvatelstvem bylo mnoho lidí se starými předsudky, kteří to přesně takto chápali, a ti vytvářeli ve společnosti rasistické prostředí. Dokud se do toho nevložilo hnutí za práva černochů, jehož se účastnili i někteří běloši. Ovšem asi by nikdo neřekl, že bojovali za „nezákladní“ práva. Spíš naopak.
V současné době se diskutuje o právech homosexuálů, či (LGBTQ), například o tom, zda jim současná legislativa znemožňuje právo uzavřít sňatek, protože zákon počítá s tím, že manželství je svazek muže a ženy.
Snad by se dalo říct, že nezákladní práva jsou práva pro výjimky. Nejdříve však tyto výjimky musí být pojmenovány a označeny, aby si někdo všiml, že mají problém a začalo se to řešit zákonem.
Výjimek přibývá. Tak třeba když si vezmeme žáky ve škole, dříve se řešilo jen umíš-neumíš. Proč, to nikoho nezajímalo. Zatímco teď má spousta žáků diagnostikován nějaký problém, kvůli němuž se na ně musí brát zvláštní ohled – například dyslexie, dysgrafie, ADD nebo ADHD a podobně. Přibývá dětí, kteří potřebují ve vyučování asistenty. Někteří učitelé si začínají stěžovat, že už je více výjimek než „normálních“ žáků.
Otázkou je, zda to, zač bojují nevládní organizace není často jenom jakýmsi „záplatováním“ systému. O záplatách je takové Ježíšovo podobenství v evangeliích:
„Nikdo nezalátá starý šat záplatou z neseprané látky; nebo se ten přišitý kus ze šatu vytrhne a díra bude ještě větší.“ (Mt 9, 16)
Je pravda, že i Ježíš se bral za výjimky. Ale nechtěl je nijak implementovat do zákona. Chtěl, aby lidé změnili postoj a přístup ke svým bližním, což se dá v zákoně jen těžko zakotvit.
Paní Zemanová, není mi tak docela jasné co se domníváte (natolik přelomového) oním citátem z Přibáně dokázat. V každém případě já sám (na rozdíl od V. Bělohradského) nijak nepopírám ambivalentní charakter celého konceptu tzv. „lidských práv“; to jest, že v určitých případech mají i svou pozitivní stránku.
To o co se jedná je ale to, že tato „lidská práva“ mají i svou druhou, ideologickou stránku; a to je přesně to co jejich apologeti znovu a znovu přehlížejí.
Ostatně, argumentovat takovýmito jednotlivými kauzami je vždy nemálo ošidné. Vzpomněl jsem si při této příležitosti na to, jak jsem během svého studia na gymnáziu v jednom létě dělal brigádu (dnes by se řeklo „džob“) na jednom pražském nádraží, ve vlakové četě. Bylo tam také několik mladých mužů, zřejmě studentů, z Libanonu, kteří si tam také přivydělávali ke svému kapesnému. Libanon byl tuším už tehdy rozvrácen občanskou válkou, zřejmě už tehdy tam tedy přinejmenším v určitých regionech vládla chudoba, a v každém případě neustálý pocit osobního ohrožení.
Tito studenti z Libanonu vůbec nedokázali pochopit, proč my, domácí, neustále nadáváme na poměry. Pro ně i ten náš zparchantělý socialismus byl bezmála rájem na zemi: život v bezpečí, bez válek, bez hladu, každý kdo chce pracovat může sehnat zaměstnání během jediného dne. Že si nemůžeme volně na ulicích vykřikovat své kritické názory, něco takového pro ně nemělo v daném srovnání žádnou relevanci.
Ostatně, ani ten případ s generiky nebyl svého času tak zcela jasný, jak se obvykle v médiích prezentoval. Farmaceutické firmy argumentovaly tím, že ony musejí generovat dostatečný zisk, aby měly peníze na další výzkum. A nedá se nic dělat, tento argument je nutno vzít vážně.
Zkusme si jenom představit stav, že by produkce generik byla pro každého naprosto volná. Velké světové farmaceutické firmy by tedy za své nové produkty mohly inkasovat jenom mnohem menší zisk; nebo třeba i vůbec žádný, protože laciná generika vyráběná v zemích třetího světa by mohla být dokonce levnější, nežli samotné produkční náklady těchto velkých světových firem. A přitom jsou to právě tyto velké firmy, které jediné mají dostatek prostředků – finančních, ale i technických a odborných – k tomu aby mohly provádět velice náročný vývoj a testování nových léků! Kdybychom jim tedy – prostřednictvím volného prodeje generik – vzali jejich zisky, mělo by to pro zdraví světové populace naprosto fatální důsledky.
Tím nechci nijak definitivně soudit v konkrétním případě generik k HIV; chci tím jenom poukázat na to, že skutečnost bývá obvykle složitější, nežli jak se v médiích prezentuje.
Což o to, pane Petrasku, sama nemožnost v současném světě prosadit všeobecnou platnost oněch „lidských práv“ ještě nikterak nehovoří proti jejich principu. Tady by bylo možno snadno odpovědět, že je nutno o to více usilovat o jejich všeobecné prosazení. Mnohem silnější argument prezentuje paní Hájková.
Paní Hájková, já si snad budu muset znovu prostudovat evangelia 😉; musím přiznat že onen uvedený Ježíšův výrok mi naprosto vypadl z paměti, a přitom je naprosto geniální, a dokonale vystihuje jádro věci.
Ano, toto neustálé hantýrování s „lidskými právy“ konec konců není ničím jiným nežli záplatováním o sobě vadného systému („starých šatů“). Apologeti systému liberální demokracie usilovně a donekonečna záplatují jednu díru za druhou; ale tím ve skutečnosti jenom odkládají ten krok, který jediný by mohl znamenat skutečné řešení, totiž opatřit si z gruntu nový šat.
A i poslední věta v tomto Vašem příspěvku je naprosto přesná: „Chtěl (Ježíš), aby lidé změnili postoj a přístup ke svým bližním, což se dá v zákoně jen těžko zakotvit.“
Tohle a právě tohle je přesně ten důvod, paní Hájková, proč já celý tento koncept tzv. „občanských práv“ naprosto zásadně kritizuji, a proč ho označuji za zideologizovaný: protože on je principiálně omezen jenom na ty deformace v životě společnosti, které jsou naprosto zjevné, viditelné, které je možno nějakým způsobem uchopit sterilní a šroubovanou řečí paragrafů. Ale co se do těchto paragrafů nevejde, to je pro celý tento koncept „lidských práv“ neexistentní. A přitom ve skutečnosti právě to co se do nich nevejde je to zcela nejpodstatnější – totiž zásadní přeměna v charakteru společenských, mezilidských vztahů.
Tato „lidská práva“ – je to málo známé, ale ta do nemalé míře platila už v antice, a to dokonce i pro otroky. V Římě alespoň v pozdních obdobích trvání Římské říše. Dozajista to byl tehdy velmi pozitivní moment, tato práva byla prosazována progresivními aktivisty, právníky a teology (zřejmě křesťanskými). Ale to všechno nemohlo nic změnit na celkovém (otrokářském) systému. Stále se jenom flikovaly „staré šaty“. Až se pak najednou roztrhaly, rozpadly úplně.
Co se pak poměru „základních“ a „nezákladních“ práv týče, já jsem měl sice na mysli něco jiného (viz výše), ale faktem je že přítomen trend onen katalog neustále rozšiřovat. Respektive se o onu hranici stále znovu vedou boje. Klasickým příkladem tohoto sporu (už jsme o tom mluvili) je otázka zda k „základním“ právům mají patřit i práva sociální.
Ale i toto „rozšiřování katalogu“ není nakonec ničím jiným, nežli tím uvedeným záplatováním starých šatů. Ne že by to bylo zcela marné, tito „záplatovači“ jsou dozajista vedeni ušlechtilými úmysly; ale konec konců to není, nemůže přinést zásadní změnu.
Ostatně, samotný kapitalismus je možno „záplatovat“ jenom po určitou hranici; nicméně kapitalismus stále zůstane kapitalismem. (Stejně jako v Římě otrokářství zůstalo otrokářstvím, přes všechna postupná ulehčení pro otroky.)
Právní systému je stejně tak transparentní jako mísa špaget nebo zalátaný kabátec kteréhokoliv společenského uspořádání. Jeho podkladem je katalog lidských práv, jehož obsah a interpretace je spontánní projev dobou daných trendů.
Jádrem Ježíšismu je etický imperativ dobového trendu vyjádřený „on kamenem ty chlebem“, který úspěšně umožnil křesťanskému právnímu systému zanést jak do společenských mezilidských vztahů tak i právního systému revizi a vyloučení trestu smrti….bych coby přívrženec nejen romantického humanismu připomněl.
„Jeho podkladem je katalog lidských práv“ – ovšem pane Petrasku tady je rozhodující otázka, co je – reálným, historickým – podkladem tohoto „katalogu lidských práv“. Ten se totiž nevynořil najednou jen tak z ničeho.
Připomněl jste výroky Ježíše; ovšem já jsem v minulosti už několikrát zmínil, že podobně humánně orientované výroky a požadavky zazněly už v době starověku z více zdrojů. Například Homér ve své Illiadě požadoval, aby s válečnými zajatci bylo zacházeno humánně; a Hérakleitos napsal, že kdo chce na utrpěné příkoří odpovědět pomstou, jedná jako někdo, kdo by se chtěl umýt špínou. – Čili je tu vysloven prakticky ten samý postulát který (v poněkud pregnantnější formě) o půl tisíciletí později vyslovil Ježíš: neoplácet zlo zlem.
Co tím vším chci naznačit: jak řečeno tato „lidská práva“ nevznikla sama ze sebe, nýbrž jejich katalog byl výrazem zcela konkrétního vývoje lidské společnosti, lidské civilizace. Dalo by se snad vyslovit tvrzení, že už v průběhu starověké „globalizace“ lidé pomalu začali chápat výhody reciprocity: jak ty budeš zacházet se mnou, tak já budu zacházet s tebou. A naopak. Na místo předcházejících dob, kdy jednotlivé kmeny spolu neměly nic společného, a tak spolu válčily na život a na smrt, ve zmíněných časech starověké „globalizace“ nastoupila éra živých vzájemných komerčních styků, migrace osob, vzájemného promísení – kdy tedy už oslabovala složka té či oné národní či jinak skupinové příslušnosti, a začala se posilovat složka univerzálního lidství.
V době starověku to ovšem byly teprve první vlaštovky; k pravému nástupu „lidských práv“ došlo až s nástupem novověku, víceméně paralelně s rozvojem kapitalistické, tedy buržoazní společnosti – tedy té společnosti která je charakterizována výraznou autonomií jednotlivce, ale zároveň jeho reálným podřízením se tlakům komerce a kapitálu.
Onen novodobý katalog zdánlivě zcela neideologických, univerzálních „občanských a lidských“ práv pak plně odráží tuto změněnou společenskou a historickou realitu, on posiluje a chrání tuto autonomii jednotlivce, ale na straně druhé neobsahuje naprosto nic, co by člověka mohlo osvobodit od zmíněných tlaků a pout komerce. – Bylo by snad například myslitelné, aby do tohoto katalogu bylo zahrnuto právo člověka „nebýt manipulován komerční reklamou“?…
Právě tato obojetnost respektive ambivalence tohoto katalogu „lidských práv“ je důvodem, proč ho označuji za ideologický: on předstírá maximální možnou svobodu, emancipaci lidské bytosti, ale ve skutečnosti tím že veškerou pozornost fokusuje víceméně jenom a pouze na osobní autonomii jednotlivce, vytěsňuje do pozadí všechno, co souvisí se skutečně humánní stránkou lidské bytosti, s její svobodou v hlubším slova smyslu.
Ještě jednou: onen katalog „lidských práv“ samozřejmě nic nezakazuje (tj. nezakazuje jeho vlastní rozšíření); ale fakticky v y t ě s ň u j e všechno, co se nevejde do jeho paragrafů. A je naprostou iluzí se domnívat, že by bylo – při jeho stávajícím pojetí – tento katalog kdy rozšířit i do oné sféry skutečného a všeobsáhlého humanismu. – Takové snahy o jeho rozšíření by nebyly ničím jiným, nežli právě jenom pokusem novou látkou flikovat starý ošuntělý kabát.
K právu nebýt manipulován reklamou bych přidala právo nezmoknout.
Ale vážně. Pane Poláčku, když vás tu tak čtu, napadlo mne, jestli se podle vás v nějaké společnosti rozvinul skutečný a všeobsáhlý humanismus, aniž tam došlo k výrazné autonomizaci jednotlivce, kterou nacházíte v základu teorie lidských práv. Myslím tím typ společenství, kde jedinec nic neznamená, je kolečkem, mravenečkem, který přispívá svým úsilím k úspěchu celku a jeho štěstí je spjato s prospěchem všech. Prožívá svůj život, aniž by uplatňoval jakékoli individuální touhy.
Právo nezmoknout (pokud se právě nacházíme někde pod širým nebem) je jistě nesmyslné. Ale právo mít střechu nad hlavou (abychom nezmokli) – to už tak nesmyslné není.
Právo mít individuální touhy je taky hezké. Ale například právo nebýt manipulován reklamou bych viděla jako právo nestat se obětí něčí individuální touhy (po zbohatnutí).
Je vidět, že se práva překrývají a častěji vítězí práva těch, kteří si je uvědomují a dokáží je prosadit (popřípadě za jejich práva bojuje z nějakého důvodu někdo jiný). Já samozřejmě nechci reklamu zakazovat. Tím bychom byli zase připraveni o právo vědět o novém zboží. Lepší by bylo vychovávat jedince, kteří by jí dokázali odolat. Ale to vůbec není jednoduché. Stát toho asi nebude schopen. A rodiče, kteří sami podléhají manipulaci?