Bělohradského „pléthokracie“

---

Josef Poláček

---

---

V dnešní (13.10.) příloze deníku Právo „Salon“ byl otištěn článek úzce související s tématem které i my na tomto webu intenzivně projednáváme, v současné době jmenovitě pod článkem „Ale pravdu mám přece já!“. Jedná se o recenzi nové knihy V. Bělohradského „Čas pléthokracie“ od Ondřeje Slačálka. „Pléthokracie v podání Bělohradského znamená přesunutí společenských procesů a rozhodování na spontánní aktivity iniciativ „zdola“, jako protiklad etatismu, a to i toho „demokratického“. (Spinoza podobné pojetí nazýval pojmem „multituda“.) Slačálek tento model charakterizuje takto: „Moc neukotvených a vždy znovu skládaných většin nabízí podle něj naději na spravedlivější řešení různých planetárních problémů než soupeření oligarchických peněz v periodickém marketingovém festivalu zvaném volby.“

Ale všechno popořadě. Na počátku své recenze Slačálek referuje o tom, že Bělohradský se ve své knize zcela zásadně staví proti konceptu tzv. „lidských práv“ – neboť ho pokládá za nástroj především amerického hegemonismu, či dokonce přímo rasismu!

Pro mě osobně má tento názorový obrat Bělohradského obzvláštní význam. Já už celou řadu let zcela zásadně zpochybňuji tento model „lidských práv“, jakožto ve skutečnosti ideologický produkt západní společnosti maskující tím svou vlastní ideovou a lidskou prázdnotu. S touto mou kritikou jsem také neustále znovu a znovu narážel; automatickou reakcí mých oponentů bylo: „Vy odmítáte lidská práva? Vy tedy chcete obnovit diktaturu?!…“ A nyní – se zpožděním několika desetiletí – ta samá kritika tohoto konceptu „lidských práv“ přichází i od nejprominentnějšího českého politického filozofa současnosti.

Ovšem – nutno hned připojit – je otázka jestli já a Bělohradský tento model odmítáme z těch samých důvodů a motivů. Nečetl jsem sám tuto Bělohradského knihu; ale vše hovoří pro to že on si zde především vyrovnává účty s americkým unilateralismem. Že mu tedy ze všeho nejvíce vadí samotný fakt, že Spojené státy své pojetí demokracie používají jako nástroj své světové hegemonie. (Shodou okolností zrovna v těchto dnech americký prezident Biden deklaroval zásadní obrat v této oblasti americké zahraniční politiky: Spojené státy už příště nemají ani usilovat o změnu politických režimů, ani o výstavbu nových – demokratičtějších – politických a státních uspořádání. Zkrátka – Američané pochopili že jejich „vývoz demokracie“ do mnohdy kulturně velmi zaostalých regionů třetího světa naráží na prakticky nepřekonatelné překážky. Především zkušenosti z Iráku a Afghánistánu zde zřejmě hrály rozhodující roli.)

Slačálek k tomuto negativnímu postoji Bělohradského vůči lidským právům poznamenává, že ještě tak před 15 – 20 lety by mu v tomto ohledu sám plně přisvědčil, ale nyní vidí mnohé věci jinak; že jsou to právě lidská práva která jsou pro mnoho lidí ve světě plném útlaku jejich poslední nadějí. – Musím přiznat, že bych v daném ohledu mohl napsat přesně to samé jako Slačálek. Jak řečeno onen koncept „lidských práv“ jsem vždy odmítal pro jejich formalismus a skrytý ideologický charakter; ale v posledních letech si uvědomuji, že ve střetu (západní) civilizace s vyloženým barbarstvím i tento o sobě formalistický koncept lidských práv má stále ještě mnohdy svou nezastupitelnou hodnotu.

Ale zpět k Bělohradskému: on tedy koncept „lidských práv“ zavrhuje zřejmě především z tohoto důvodu amerického unilateralismu a eurocentrismu. Ale staví se otázka do jaké míry sám prohlédl jeho ideologický, formalistický charakter. Nemohu to tvrdit s jistotou, ale v každém případě se zdá že u něj jeho antiamerikanismus stojí na prvním místě. (Podle Slačálka Bělohradský dokonce žádá, aby se Evropa začala chovat tolerantně vůči čínskému režimu, tedy rezignovat na otázku porušování lidských práv; a to jenom proto aby se nechovala „hegemonisticky“!)

——————————-

Vraťme se teď k samotnému tématu „pléthokracie“. Jak řečeno jedná se o preferování spontánních iniciativ zdola. Bělohradský zde vidí naději na „spravedlivější řešení planetárních problémů“ nežli v odcizeném mechanismu formalizovaného aktu periodických voleb. K tomu ovšem Slačálek připojuje velmi zajímavý (a s naším vlastním zmíněným tématem úzce související) komentář. Napřed reprodukce základní myšlenky Bělohradského:

„Tato naděje přitom není jenom politická, ale také filosofická. Je opřena nejen o představu, že ‚části jsou víc než celek‘ (jakýkoli pokus o reprezentaci celku musí skončit redukováním bohatství částí). Její optimismus je založen i na tom, že představy o reprezentaci celku definitivně selhaly a staly se filosofickou veteší. Hegela jako filosofa celku a Historie, autora obdivujícího se imperiální velikosti, nahradil Spinoza, filosof imanence a tvořivosti různých multitud.“

Na to pak ovšem Slačálek navazuje svou vlastní kritikou myšlenek a tézí Bělohradského. První bod kritiky se vztahuje na to, že Bělohradský sice veškeré naděje do budoucna vidí v onom konceptu „pléthokracie“ – ale přitom nijak konkrétně neuvádí, jak by tento vlastně měl probíhat a fungovat. (Což je víceméně ta samá kritika kterou vůči tomuto Bělohradského konceptu vyjadřujeme zde už celá léta.) A pak přichází druhý bod Slačálkovy kritiky:

„Druhou překážkou je úvaha nad celkem. Ten s jistě rozpadl do mnoha fragmentů a většina pokusů jej reprezentovat působí absurdně a domýšlivě; nevolá ale věk antropocénu po uchopení celku ještě víc a palčivěji než jiné doby?

Že potřebujeme společnou správu světa jasně píše i Bělohradský. Lze ale myslet takovou správu bez nějaké reprezentace celku?“

Právě tato část Slačálkovy recenze se úzce dotýká našeho vlastního tématu – totiž vztahu jednotlivce a celku, respektive partikulárních názorů a univerzálně platných pravd.

Už celá léta zde tento Bělohradského koncept kritizujeme z toho samého důvodu jako Slačálek: že se zde veškeré těžiště společenských aktivit zcela jednostranně přesouvá směrem k jednotlivci, respektive k volně se sdružujícím skupinám jednotlivců. Prostě řečeno, je to klasický pohyb „ode zdi ke zdi“. Bělohradský paušálně zavrhuje klíčový Aristotelův nález, že „celek je víc nežli pouhá suma jeho částí“; apodikticky tvrdí že „představy o reprezentaci celku se staly filosofickou veteší“ – a místo toho nekriticky a jednostranně vynáší a glorifikuje spontánní aktivitu volných sdružení občanských aktivistů.

Přitom Bělohradský nijak hlouběji nepřezkoumává míru pravdivosti, míru kvality činnosti těchto občanských iniciativ; pro něj jsou zřejmě už jenom proto dobré a progresivní, že jsou spontánní, nevázané, antietatistické.

Závěrem je tedy možno říci: jakkoli je pozitivním zjištěním že Bělohradský se definitivně emancipoval od ideologických klišé západní společnosti liberálně-demokratického typu, pak jeho vlastní řešení je stejně tak jednostranné, a stejně tak povrchní. Bělohradský neřeší, a vůbec se ani nepokouší řešit velmi komplikovaný dialektický vztah mezi částí a celkem; nýbrž svým způsobem nakonec svůj koncept „pléthokracie“ ideologizuje stejně tak, jako je ideologií současně vládnoucí model konvenční volební demokracie.