Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

3 305 komentářů u „Forum“

  1. Humanismus versus autonomie jedince

    Ale ano, paní Zemanová, přesně to je ten problém o který se jedná. A to sice od samotných prvopočátků, tedy už (přinejmenším) od časů Platónových a Aristotelových úvah o optimálním společenském uspořádání.

    Je tedy naprosto nepochybné: jedná se o naprosto zásadní, velice složitý, a krajně obtížně řešitelný úkol respektive cíl. O co se ale jedná: princip liberální demokracie a priori odmítá se tomuto centrálnímu úkolu vůbec věnovat, liberální demokracie cítí že sama nemá vůbec potenciál toto dilema pozitivním způsobem vyřešit, a proto celé téma prostě vytěsňuje ze společenského vědomí a společenského diskurzu, a celou záležitost „řeší“ zcela jednostranným příklonem k individuální autonomii. Následně se pak ovšem musí potýkat s problémy které z této individualizace a atomizace lidské bytosti pramení (například současná identitární hnutí jsou prakticky s jistotou zákonitou reakcí na tento vyhraněný individualismus, a z toho pramenící pocit izolovanosti, a tedy i bezprizornosti a ztráty smyslu), aniž by tyto důsledky mohla sama odstranit.

    Jinak řečeno: liberální demokracie se snaží řešit problémy, které ona sama nepřetržitě produkuje. Právě v tom leží její základní dilema.

  2. Ano, paní Hájková, v určitém smyslu všechno záleží na výchově. Například Aristoteles požadoval velmi důslednou výchovu, právě jakožto nezbytný předpoklad řádně fungující obce.

    Jenže: za podmínek liberální demokracie (a kapitalismu) je krajně obtížné zavést takto důslednou a řádnou výchovu. Vezměme si třeba jenom takovou samozřejmost jako je výchova dětí ve školách k tomu, aby se dokázaly orientovat v džungli internetu, aby zde dokázaly odlišit pravdu od lži. Ovšem – když na to přišla řeč, tak Václav Klaus mladší okamžitě spustil pokřik, že touto výchovou k internetové gramotnosti by děti státem byly „indoktrinovány“!! Že by jim tak byl prý vnucován určitý názor, že by tím byly připravovány o svou svobodu samy si rozhodnout, co uznají za „pravdu“.

    Tato hysterická reakce V. Klause mladšího je sama o sobě v zásadě zcela pochopitelná, protože výchova dětí ke schopnosti rozpoznávat pravdu o lži by celému klanu Klausů postavila velké překážky moci dále neomezeně šířit jejich paranoidální výmysly a konspirační teorie. Ale zároveň se jedná o ukázku toho, jak je pro liberální demokracii (jednostranně stavících na právech individua) prakticky nemožné prosadit i ta nejsamozřejmější opatření v rámci rozumu a humanity, protože tato opatření okamžitě narážejí na ona výsostná práva jedince dělat si co on sám uzná za vhodné.

    Nebo jiná věc: v současné době v televizi běží seriál o exekucích. Tento pořad chce především upozornit na nekalé praktiky exekutorských firem; ale ve skutečnosti se tu zároveň ukazuje i druhá stránka věci, totiž naprostá finanční buďto negramotnost, anebo neodpovědnost velké většiny dlužníků. (Ze čtyř ilustračních případů které jsou v tomto dokumentu sledovány pouze v jediném případě byla dlužnice skutečně bez vlastního zavinění, do exekuce ji zavlekl bývalý manžel.)

    Napadlo mě přitom: vlastně by muselo být součástí výuky na školách naprosto jasné sdělení učitelů žákům: „Nikdy si neberte půjčky u těchto úvěrových firem! Jsou to všechno podvodníci, kteří z vás jenom chtějí tahat peníze, dostanou vás do stále hlubší a horší dluhové pasti!“

    Zdálo by se naprosto oprávněné a nutné, aby už školy svým žákům takovéto varování vštěpovaly do hlavy; jenže za podmínek liberální demokracie a volného trhu by i taková samozřejmost byla sotva prosaditelná, kdykoli by mohla některá z těchto úvěrových společností žalovat stát za to, že jí kazí kšefty. Neboť v liberální demokracii je prvotní maximou nikoli člověk, nýbrž právě volný trh.

  3. Ostatně, paní Zemanová, jak už naznačila paní Hájková ono se nejedná jenom o „právo nezmoknout“; nýbrž jedná se především o právo nebýt zablácen stříkanci lidské tuposti a lidského primitivismu, které někdo produkuje jenom ve vlastním komerčním zájmu.

    Například německá televize, první program bezprostředně před svými hlavními večerními zprávami den co den vysílá reklamu jedné a téže firmy (tuším že Baumarkt), kde se neustále už celá léta opakuje stále stejný reklamní výrok!

    Existuje jedna – napohled „jemná“ – metoda mučení, kdy se vězni oholí hlava, a na takto obnaženou kůži se nechají kapat kapky vody. Napohled by se mohlo zdát, že to je přece – ve srovnání s klasickými, brutálními metodami mučení – naprostá bagatela, která dotyčnému nijak neublíží. Jenže – je to právě toto nekonečné opakování, tyto bezprostředně jemné údery na hlavu, které se mu nakonec stanou natolik nesnesitelnými, že ho mohou přivést až k šílenství! A tato nekonečně stále se dokola opakující slabomyslná reklama nakonec není ničím jiným, nežli těmito nikdy nepřestávajícími údery kapek na hlavu.

    Právě toto je základní slabina celého tradičního pojetí „lidských práv“: jejich katalog dokáže pojmout jenom ta práva, která jsou zcela napohled zjevná, každému srozumitelná: právo na život a na tělesnou integritu, to pochopí každý že když ta jsou porušena, že se děje něco špatného. Ale subtilní, napohled „nebolící“ faktory působící na člověka, které ve svém souhrnu mohou mít zcela devastující účinek – něco takového tato „lidská práva“ vůbec nevidí, něco takového se nikdy nemůže vměstnat do formalistické řeči jejich katalogů.

  4. Pane Poláčku, mně nešlo o dilema liberální demokracie a čím se tato zabývá či nezabývá, ale o společnost, kam liberální demokracie nedorazila anebo byla od počátku vytěsnována, protože není kompatibilní s tamním tradičním pojetím jedince nikoli jako individuality, ale jako součásti celku. Moje otázka zněla, jestli se v takovém iliberálním společenství může rozvinout humanismus takové kvality, jakou byste si přál.

  5. V iliberálním společenství humanismus rozvinout takové kvality, jaké by si jedinec přál rozhodně nemůže.
    Jenže i ve společnosti, které byla dána možnost si ověřit nevýhody otevřené liberality (co nejširší akceptace individuálních postojů/projevů a také nutnost sebekontroly/ba autocenzury), vychází jedinec z poznatku obtížného pouze relativního civilizačního pokroku.
    A tak v jakkoliv liberálním společenství notabene masově kapitalistického trhu humanismus potěšitelné kvality rozvinout nemůže …….bych si také posteskl.

  6. Panu Poláčkovi
    Myslíte si, že škola by měla žáky vychovávat ke kritickému myšlení, k tomu, kde vyhledávat informace….
    Včera bylo v nějakém pořadu na Dvojce ČRo zmíněno, že prý v italském rozhlase vysílali zprávu o tom, že někde rostou stromy- špagetovníky, ze kterých je možné si volně natrhat špagety. Asi to bylo míněno jako aprílový žert nebo něco podobného. Ale velkým překvapením prý bylo, že po odvysílání pořadu dostala redakce stovky telefonátů, které žádaly upřesnění polohy oněch stromů.
    Přitom ve škole se děti přece učí, že těstoviny se vyrábějí z mouky, a ta se zase mele z obilných zrn.

  7. Paní Zemanová, odpovím napřed zcela krátce: ta humánní společnost kterou já bych si přál, by nebyla ani liberální ani iliberální; nýbrž – dejme tomu – metaliberální.

    Já vím, v tuto chvíli je obtížné pochopit o co by se mělo jednat; ale ono je vždy obtížné nějaký kvalitativně vyspělejší komplex chtít pochopit prostřednictvím pojmů a představ, které jsou spojeny s komplexem nižšího řádu. Je to asi něco takového, jako když si – my laikové – stále znovu zkoušíme záhady teorie relativity a čtyřrozměrného prostoru vměstnat do našich představ trojrozměrného prostoru a kategorií newtonovské mechaniky.

    Zkusme to poněkud jinak. Já razím vždy jedno heslo: když si lámeme hlavu nad tím, jakým směrem bychom měli nasměrovat naši souičasnou společnost – zkusme si představit, jak ona asi bude vypadat za nějakých 500, tisíc anebo třeba deset tisíc let. Anebo ještě jednodušeji: zkusme si představit že na naší zemi přistáli příslušníci nějaké jiné vesmírné civilizace, ovšem nesrovnatelně vyspělejší nežli je ta naše. Co myslíte – bude se tato nesmírně vyspělá civilizace stále definovat jako „liberální“?… Tedy s důrazem na naprosto nepodmíněnou autonomii jednotlivce? Kde právě tato autonomie (tedy zásada dělat a myslet si všechno co se danému jednotlivci zlíbí, pokud to přímo a násilně nenarušuje autonomii těch druhých) by byla stále ještě vůdčím principem oné civilizace?

    Já osobně se domnívám, že taková civilizace bude kulturně (a tedy i společensky) už někde naprosto jinde. Samozřejmě že tato společnost nebude iliberální, v tom smyslu že by potlačovala něčí svobody. Ale – tato společnost (alespoň doufám) bude UVĚDOMĚLÁ, to jest každý její jedinec bude s naprostou samozřejmostí na takové výši, že ho ani nenapadne nějaké svévolné výstřelky svého vlastního já stavět nade vše ostatní, tedy nad kulturní a interpersonální hodnoty a potřeby dané společnosti. Jinak řečeno: doufám velmi že individuální Já se bude nacházet v principiálním, přirozeném souladu s „My“ celé této civilizace. (Tím nechci nijak tvrdit že bude tento vztah mezi „Já“ a „My“ zcela bezkonfliktní; určitá diference zde bude vždycky, a tak je to také dobře. Jedná se ale o základní charakter a kvalitu tohoto vztahu.)

    Pokud tedy akceptujeme přinejmenším možnost že takováto civilizace, s takto vyváženým vztahem mezi „já“ a „my“ reálně existuje či v budoucnosti existovat bude, pak je klíčovou otázkou, co učinit dnes, abychom se vůbec vydali na cestu k takto vyspělé civilizaci.

    A protože cílem je harmonický, vyvážený vztah mezi „já“ a „my“, pak je v prvé řadě nutno se postavit proti všemu, co tuto symetrii narušuje, co jí brání. A tady je zcela jasné: princip liberalismu takovouto vzájemnou vyváženost nikdy přivodit nemůže, protože on je spojen jenom s jednou jedinou stranou, s jedním jediným pólem tohoto vztahu, tedy s individuálním „já“. V současnosti je tedy v prvé řadě nutno zpochybňovat tuto jednostrannou, zdánlivě „přirozenou“ dominanci liberalismu, a je nutno napřed vůbec obnovit základní vědomí legitimity onoho „my“.

    Takovýto projekt obnovení (respektive vytvoření) symetrického, vyváženého vztahu mezi oběma principy ovšem není možný za trvající existence kapitalismu – který ze své nejvlastnější podstaty neustále produkuje soukromovlastnický, tedy individualistický (a egoistický) způsob myšlení.

    To je tedy v podstatě všechno, paní Zemanová. Pokud chceme mít pravý humanismus, musíme překonat omezený charakter liberalismu; toho liberalismu který konec konců plní (ať chce či nechce) úlohu být ideologií kapitalismu.

  8. Pane Petrasku, nevím zda jste to četl, ale na DR právě teď běží docela zajímavá diskuse o poměru liberalismu a kapitalismu: https://denikreferendum.cz/clanek/35058-odbory-a-socialni-demokracie-si-pod-sebou-podrezavaji-vetev . Pan Krupička tam umístil velice výstižnou repliku na liberální výzvy J. Pehe, když jeho vlastní (Peheho) formulaci o „vůdcovských hnutí bez demokratické kontroly“ použil k charakterizování způsobu činnosti nadnárodních kapitalistických koncernů. Kterážto činnost je ovšem praktikována ve světě (téměř bezbřehého) liberalismu.

  9. Ano, paní Hájková, je to bohužel tristní skutečností tohoto světa, že míra inteligence velkých částí populace jen sotva nějak markantně převyšuje inteligenci zvířat. Vlastně oba základní ideové směry 20. století – liberalismus a socialismus – se nacházely v tom fatálním omylu, že vycházely z představy rozumného, inteligentního člověka. Který bude stejně tak rozumně a odpovědně spravovat svou zemi. Bohužel, reálný stav je ale zcela jiný.

    Konkrétně, ty „špagety na stromě“: před několika léty podnikli výzkumníci zcela cílený projekt na internetu, umísťovali v něm zcela fiktivní tvrzení; ale netrvalo ani hodinu, a i ta naprosto nejnesmyslnější tvrzení měla už celé stovky „followerů“! Kteří tedy tomuto totálnímu nesmyslu uvěřili, a ještě se za něj sami postavili.

    Ano, máte naprostou pravdu, ve školách by se především mělo učit schopnosti kritického myšlení; ovšem problém je v tom, že mnozí jedinci nedokáží myslet vůbec. Natož pak kriticky. Sám si ještě vzpomínám na školní léta, jak se naši učitelé u některých žáků víceméně zcela marně snažili probudit alespoň nějakou jiskřičku inteligence.

    Je naprosto klíčovou otázka, jestli je možno s tímto stavem něco udělat. Protože ti intelektuálně zatemnění jedinci se rodí znovu a znovu. Někdy se zdá, že zásadní změny bude možno docílit až s nástupem prenatální genetiky. Tedy cíleného zásahu do genomu embryí. Což je ovšem z principiálních (etických) důvodů krajně sporná záležitost.

    V tuto chvíli by tedy to jediné co je možno dělat by byla opravdu naprosto cílená výchova ke schopnosti kritického myšlení. Ke schopnosti rozpoznat alespoň ten nejzřetelnější klam. Co by bylo zapotřebí: aby ministerstvo školství za pomoci psychologů vypracovalo speciální edukační program zaměřený právě na rozvoj těchto kognitivních schopností. Bylo by to mnohem důležitější, nežli do dětí cpát jenom další a další informace k nabiflování.

  10. Mimochodem, tu recenzi k Bělohradského „Pléthokracii“ mám už v zásadě napsanou. Šlo to nakonec rychleji, než jsem se původně obával. Zdaleka nejobtížnější bylo značně heterogenní myšlenky autora uspořádat do jednoho souvislého ideového rámce, aby ten bylo možno podrobit systematickému kritickému přezkoumání.

    Tato recenze by měla vyjít v nejbližších dnech, první díl snad už zítra.

  11. Když paní Zemanová přidala k právu nebýt manipulován reklamou i právo nezmoknout, chtěl jsem vyčkat reakce pana Poláčka a napsat přesně to, co mezitím uvedla paní Hájková. Proč není právo na přístřeší stejnou samozřejmostí jako třeba právo (i povinnost) dítěte chodit do školy? Jsou to pořád stejné řeči jako ve viktoriánské Anglii, které tvrdí, že někteří lidé chtějí žít bídně a že jim tedy od toho netřeba pomoci.

    S tím, co uvedla paní Hájková vzápětí, totiž že reklamu by nezakazovala, ovšem nesouhlasím rovněž. Myslím, že každý krok tímto směrem je třeba podpořit. Třeba že zmizela reklama na alkohol, nám už vůbec nepřijde. Došlo snad následkem toho k omezení informovanosti zákazníků či k pokřivení soutěže mezi producenty a prodejci? (Na Žižkově postávají před vinotékami hloučky lidí s číšemi a žádné patoky z nich jistě nepijí).

    K reglementaci a omezením je třeba kromě rozumné úvahy také jisté kuráže. Vzpomeňme, jak jen celosvětová vlna nakonec způsobila, že i u nás bylo zakázáno kouření v restauracích. Co bylo diskusí, obav i „obav“ ze zamýšleného – ano – zákazu! Výsledný stav vyhovuje a je nám dnes samozřejmostí, jako kdyby platil vždycky.

    Třeba venkovní reklama, tam by mohla být shoda. Není to drzost postavit někomu před okna jeho nevím kolikrát milionového domu nebo bytu s billboardem, který za někoho pracuje? A tak by se šlo dále takovým tempem, abychom se měli na co těšit, zvykli si a mohli to vychutnat…

    Věřím, že i paní Zemanová by měla nakonec radost. V případě reklamy totiž nejde jen o její manipulativní povahu. (V reakci na sdělení „V Prague jsou auta za babku“ se naivní zákazníci, natož s „babkami, určitě nerojí). Jde také o konec kurately svého druhu nad médii. O něm, nejen platu, by měli snít novináři. Bude to, jednou, počteníčko!

  12. Asi už jsem ohledně zákazů moc opatrná, pane Horáku. Nebo jsem do reklamy zahrnula i inzerci. Příliš vlezlá reklama je jistě obtěžující. I na internetu. Omezení kouření jsem také přijala jako pozitivní počin. Dnes už to skoro nikomu nepřijde nijak omezující. Dřív bylo normální kouřit, dnes je normální nekouřit.

  13. Paní Hájková, docela Vás chápu. Samozřejmě, nesmlouvavě psát je snadné, ale rozhodovat? To je potěšení pro jinačí typy.

  14. Právo nezmoknout bylo samozřejmě myšleno jako provokace. Protože na to stačí deštník.
    Ostatně i na ochranu před reklamou má občan na výběr a nemusí být podle mne chráněn zákonem. To u ochrany před cigaretovým kouřem bylo něco jiného, každý člověk je nucen dýchat vzduch a nemůže se tomu vyhnout a jestliže vzduch někdo znečišťuje jen pro své potěšení, je namístě ho omezit.

  15. No, ono bývá málokdy právo na něco, co lze koupit za peníze. Protože se předpokládá, že si je člověk může vydělat a koupit si to. Když nemůže, tak se to potom řeší všelijak.
    Stát asi nemůže dodávat všechno, co člověk potřebuje k životu.
    Nedávno jsem na Facebooku četla kuriózní rozhovor jednoho levičáka s jednou feministkou, která mu dokazovala, že není žádné právo na sex. On na to – prý: „Proč není? Já jsem si myslel, že sex je základní lidské právo.“ A ona: „Tak to tedy není. Všechno záleží na tom, jestli já chci nebo nechci“.
    Omlouvám se za tento (asi hloupý) příklad, ale on vlastně vede k zamyšlení nad tím, zda každé něčí právo je doplněno něčí povinností. 🙂
    A taky k zamyšlení nad důležitostí tzv. „sociálního kapitálu“. Stejně bychom se mohli ptát, zda má člověk právo na rodinu, na přátele atd. Má na to právo, když si to sám zajistí.

  16. Právě tohle je zcela zásadní omyl, paní Zemanová. Tedy ta představa, že je možno vytyčit nějakou jasnou, pevnou hranici mezi jednáním (v daném případě reklamou), které zasahuje do práv (to jest: do životního okruhu těch druhých), a které ne.

    Vždyť nakonec v zásadě stejným způsobem argumentovali i zastánci kouření v restauracích: „Vadí vám kouření v restauracích? – Vždyť vás nikdo nenutí, abyste tam chodili!“ A obdobně: „Vadí vám reklama na alkohol? – Vždyť vás nikdo nenutí se na ni dívat!“

    Jenže: všechno co nějakým způsobem proniká do veřejného prostoru, zanechává zde své stopy. Vedle fyzikálního zákona o zachování hmoty a energie platí i zákon o zachování (to jest: nezničitelnosti) informace. To znamená: všechno co vypustíme do veřejného prostoru (a i do soukromého, prostřednictvím například televizní reklamy), nevyhnutelně bude mít nějaké účinky na stav mysli celkové společnosti. Nic se tu neztrácí, vše se tak či onak projeví. Na hodnotách které daná společnost vyznává, na míře její vyspělosti, sebereflexe, kultivovanosti. Právě proto je tak zásadně důležité omezovat devastující vliv (stupidní a manipulativní) reklamy tak dalece jak jen možno.

    Přitom: ono to jde. Už byly zmíněny zákazy reklam na cigarety a alkohol; a přitom i o to se svého času musely vést tuhé boje, i tyto zákazy hlasatelé (ultra)liberalismu odmítali jako údajné omezování občanských svobod. (!) A přesto se nakonec prosadil rozum, a jak už bylo konstatováno dnes jsou tyto zákazy přijímány víceméně s naprostou samozřejmostí, aniž by proto nastala jakási „totalitní diktatura“, jak malovali čerta na zeď fanatičtí odpůrci těchto zákazů.

    Bylo by naprosto možno říci: kulturní vyspělost každé společnosti je možno měřit právě na tom, do jaké míry své občany dokáže chránit před působením (dalo by se bezmála říci: před terorem) reklamy. Pan Horák zmínil velkoplošné reklamy, které si kdosi vystaví víceméně kdekoli se mu zlíbí; musím říci že něco takového by v Německu nebylo možné, tady se už dávno prosadil mnohem restriktivnější kurs ohledně těchto velkoplošných reklamních ploch. Jmenovitě kolem dálnic, tady byl především v minulosti už na první pohled znatelný obrovský rozdíl, když se přejely hranice z Německa do Česka: na německé straně volný pohled na přírodu, zatímco na české straně les – obrovských reklamních ploch zaclánějících výhled na krajinu, a zároveň odvádějících pozornost řidičů. (Teprve před několika lety se český stát rozhoupal k tomu alespoň ty nejhorší excesy omezit.)

  17. Na straně druhé je fakt, že všechnu reklamu zakázat možné není, a ani by to nebylo účelné. Tohle bylo ostatně vlastním důvodem proč se paní Hájková vyslovila proti plošným zákazům reklamy – její nesporně pozitivní funkce spočívá v tom, že zákazníka upozorní na nové výrobky. Které jsou v dané chvíli ještě neznámé, a přitom mnohdy mohou přinášet skutečně podstatně novou, vyšší kvalitu.

    To o co se jedná je rozlišit od sebe informativní, a manipulativní funkce či stránky reklamy. Mně například nijak zásadně nevadí obrazová reklama v časopisech: když je tam třeba nějaká elegantně vyvedená fotografie automobilu, nijak mě to neruší, danou stránku prostě přeskočím. Ale co bytostně nesnáším jsou ony vřískavé, stupidní reklamy především v televizi (rádio tak jako tak neposlouchám raději vůbec), těm se nedá vyhnout. Tady si člověk vždy musí vzpomenout na pana Vajíčko v televizních reklamách za socialismu: tyto reklamy byly v naprosté většině podávány uměřeným způsobem, nevtíravě a neagresivně. A pan Vajíčko sám byl mnohdy vysloveně vtipný.

    Musím přiznat, že kdyby někoho dnes napadlo zavést „socialistickou cenzuru“ nad televizní reklamou, naprosto nic bych proti tomu nenamítal. Ovšem – za podmínek „svobodného“ kapitalismu je takováto představa pouhou iluzí. Kromě jiného proto že by nevyhnutelně vzniklo extrémně korupční prostředí, velcí výrobci by obrovskými částkami uplácely tyto cenzory, aby jejich reklamu nechaly projít jako údajně nezávadnou.

  18. V případě zákazu kouření v restauracích, nepřipouštějícího ani možnost zvláštních kuřáckých salónků, je namístě si uvědomit, co mu o dost předcházelo. Vykázání kouřících z pracovišť. Mladí si dnes asi nedokáží představit, jak vypadala praxe ještě v 80. letech. V tehdejších nevelkých kancelářích schůzovalo, nebo oslavovalo leckdy tolik lidí, co měly metrů čtverečných. Najednou jich vždycky kouřila tak půlka, řekněme šest nebo osm. Když starší pracovnice upozornila na těhotenství mladší kolegyně, byly předčasně „típnuty“ maximálně tak dvě cigarety. Měl-li jeden druh neomalenosti zelenou, dařilo se ovšem i jiným. Tehdy mladé příslušnice kolektivů by o tom mohly vyprávět.

    Opatření redukující kuřáctví je třeba chápat nejen jako zdravotního charakteru, ale jako tlak na změnu určité kultury. Zároveň je ovšem možné uvést (a vzpomínat), že kouření bylo na vojně, při manuální práci, za zimy vítaným povzbuzením či odreagováním, příležitostí ke kontaktu a výrazem sblížení. Tabákem bylo cítit každé ovzduší nabité romantikou a revoltou. Třeba náš disent či underground jsou s kouřením spojeny hodně. Však také Havel, Uhl, Dienstbier, Benda, všichni onemocněli rakovinou plic. Pamatuji, jak Petr Pithart říkal, že Fidel Castro se ho na Kubě (při jisté jeho misi tam) ptal na Havlovo zdraví. Těžkým kuřáctvím a z něho vzešlými nemocemi se totiž kubánští revolucionáři od našich disidentů (na rozdíl od programových otázek) nelišili.

    V předchozím komentáři k roli reklamy jsem zmínil její dopad na média. V dobách, kdy bylo postavení tisku bezkonkurenční, patřila jeho valná většina politickým stranám. Charakter novin co stranických tiskových orgánů měl za (víceméně) pluralitních poměrů vedle negativ také určité klady. Členstvo stran bývalo nejen početné, ale také informované. Čtenáři nesklouzávali tak snadno jako dnes k odmítání politické sféry, k nekonzistentnosti a negativismu. Novinářská práce měla ovšem značné limity. Výjimky, jichž se dosud vzpomíná, potvrzovaly pravidlo.

    Kuratelu stranickou vystřídala zcela v duchu poměrů (zpětně je ovšem utvrzující) kuratela komerční. Přes všechnu důležitost vlastnictví, na něž je právem aspoň tu a tam kriticky poukazováno, problém médií spočívá hlavně v tom, že hudou podle reklamních not. Jsou otroky sledovanosti. Za cílem jejího (aspoň relativního) zvýšení jdou cestou necestou podbízení se, zábavnosti, pikantérie, výstředních titulků reklamní provenience, praktické eliminace mnohých témat a názorů. Rozdíl mezi starým bulvárem a solidními sdělovacími prostředky (většinou v soukromých rukou) se do značné míry setřel, takže lidé mají na výběr vlastně skoro jen z dobového soft bulváru. Novináři se dostali z deště pod okap: Mnozí dělají „omáčku“ k reklamě. Vlastně ji ilustrují. Uvolnění z područí reklamy by si měli přát, jsou ale přivyklí poměrům a vypadají dost rezignovaně. Média mají leckdy novináře téhož typu jako ve fast foodech kuchaři. Jestliže kdysi mohl přijít konec politického sevření sdělovacích prostředků, v budoucnosti by mělo následovat vymanění se médií z nyní aktuální formy služebnosti.

    Chceme-li totiž změnit společenskou kulturu z poplatné reklamě a povrchní většině, prolhané, kandidující a ukřičené, sebestředné a egoistické, na svobodnou, hledající, skromnější, uznalejší, vědoucí, že samochvála opravdu smrdí, pak je třeba reklamu v její podstatě postupně odbourat.

  19. Pane Horáku, já jsem zde už jednou referoval o jednom zcela konkrétním, a velmi názorném příkladu (a dokladu) naprosté závislosti i jinak zcela seriózních médií na reklamě: největší (a tedy i relativně bohatý) z německých seriózních deníků Süddeutsche Zeitung před několika lety vydal velký článek ve kterém byly líčeny praktiky potravinářského prodejního koncernu Aldi vůči odborům respektive podnikovým radám. To jest: praktiky ovšem nekalé, kdy se koncern snažil všemi možnými způsoby nátlaku angažované odboráře umlčet.

    Byl to tedy velmi angažovaný, a z celospolečenského hlediska naprosto potřebný článek; jenže důsledkem bylo, že koncern Aldi u těchto novin zastavil veškerou svou reklamu. Která byla do té doby pravidelná, a celostránková. A byla tedy významným zdrojem příjmů oněch novin.

    Výsledek? – Od té doby v těchto novinách (které jinak jsou proslulé svou investigativní činností) žádný další kritický článek o koncernu Aldi nevyšel.

    —————————

    To je tedy jedna stránka věci; ale snad ještě horší je ona poplatnost čtenářstvu. Poté co jsem svého času přišel do Německa a začal číst zdejší tisk jsem si po nějaké době – kdy jsem byl ovšem napřed ohromen politickou svobodou zdejšího tisku – uvědomil, že redaktoři své texty často píší jakýmsi podivným, šroubovaným stylem; jako by chtěli něco naznačit, ale neodvažovali se to vyslovit zpříma. (Bezmála to až připomínalo způsob, jakým se někdy obcházela tisková cenzura totalitního státu.) Po čase jsem si uvědomil, že mnohé věci – i když třeba nad slunce jasné – se nemohou vyslovit zpříma, ne sice kvůli cenzuře politické, ale protože dané noviny si nemohou dovolit znelíbit se svému čtenářstvu. Nemohou tedy napsat (téměř) nic, co by se jeho čtenářstvu znelíbilo, co by bylo v rozporu s jeho ideovým/politickým přesvědčením.

    Protože úbytek čtenářů (a tedy i výtěžků z reklamy) je něco, co si ani ty nejbohatší noviny nemohou natrvalo dovolit.

    Celý ten slavný „demokratický pluralismus“ tedy nakonec není ničím jiným nežli svobodnou možností každého uzavřít se do vlastní názorové bubliny, a nemuset z ní vyjít ven.

  20. Paní Hájková, poslechl jsem si ten pořad o Dionýsovi, musím přiznat že napřed jsem byl poněkud znechucen stylem narace M. Putny, působilo to na mě dojmem jako by to všechno vyprávěl malým dětem; ale – to je nutno uznat – poté se ukázalo že o daném tématu nejenom něco ví, ale že dokáže jít skutečně ke skrytým rovinám dané věci.

    Za mou osobu mohu připojit jenom vzpomínku na jeden seminář na mnichovské filozofii, bylo to s naším marxistickým docentem, ale jednalo se tu právě o Dionýsa (respektive obecně o řecké mýty), a dobrali jsme se k závěru že to o co by se mělo usilovat by byl vyvážený poměr mezi dionýsovským a apollónským elementem. Tedy na straně jedné ona divoká, destruktivní, ale zároveň kreativní energie, na straně druhé uměřený rozum apollónského ražení.

    Putna celou věc podával tak že Dionýsos je jenom jakýmsi cizím elementem v řeckém usedlém, reglementovaném světě – nejsem v této oblasti odborník, ale historicky vzato bych řekl že vývoj byl spíše přesně opačný, když Řekové začali migrovat do oblastí dnešního Řecka, pak tam nacházeli značně krvavé, pohanské rituály (které zmínil i Putna), které oni zčásti přejali, ale postupem času je odbourávali, kultivovali. Takže například ty zmíněné rituální popravy králů se pak konaly tuším už jenom symbolicky. Jinak řečeno: takto pojímáno byl prvotní Dionýsos, a teprve poté – racionálnější – Apollón.

  21. Přečetl jsem si článek v BL a potěšil mě. Když člověk opustí sféru novinařiny, o níž jsem zrovna psal, je to jako když v poušti narazí na oázu. Obdivuhodná erudice, jak co se týče antických reálií, tak divadelnictví. Až jsem si říkal, že na podzim bych mohl (po Vinohradském divadle) zařadit po letech několikrát zase Národní.

    Starší předobrazy biblických dějů i jejich analogie mě poutají. Nevnímám je jako něco protikřesťanského, možná – svým způsobem – spíše naopak. Známý je případ Eposu o Gilgamešovi, v němž už je základ vyprávění o potopě světa. Ještě zajímavější jsou ovšem právě transmutace osob (či, řečí divadla, postav). Poté, co jsem tu jednou oceňoval zlidšťující roli kultu Panny Marie zvláště od 12. stol., jsem už měl napsán příspěvek o jistých souvislostech, ale nepoužil jsem jej. Jeho tématem byl kult Panny Marie v Efezu (kde, stejně jako v Jeruzalémě) ukazují pozůstatek domu, kde měla Panna Maria zemřít. To místo je spjaté i se sv. Janem, jemuž Ježíš svěřil svou matku do opatrování. Ve stejném (neobyčejně dobře dochovaném) antickém městě a okolí byl velmi silný kult Artemidy Efezské nezaměnitelného, možná pohoršlivého zjevu (bývá často na obálkách publikací o lokalitě).

    Jiným případem specifické derivace v neznámé době je severský Yggdrasil (v později německých oblastech Irminsul), strom, či sloup, na němž pro lid trpěl Odin. Mimochodem, Ukřižovaný na nánosku, připojeném k svatováclavské helmě, byl nověji reinterpretován jako „pohanský“ bůh.

    Svého času mě dokázalo nejít z hlavy, proč tak zvídavý národ jako Řekové spojoval sídlo bohů stále s Olympem, když na nějž není až tak obtížné vystoupit.

  22. Ano, i mně to vždy připadalo poněkud podivné, že Řekové sídlo svých nejvyšších bohů umístili na místo natolik profánní, sice vyvýšené, nicméně zcela pozemské. Nicméně, jak jsem se právě dočetl na německé Wikipedii, původně termín „Olympos“ (či dříve: „Oulympos“) byl spíše druhovým označením, respektive Homér takto – místně neurčeně – nazval sídlo bohů. A teprve v 5. století př.n.l. Hérodot tento božský Olympus ztotožnil s příslušnou horou.

    A za druhé – jak jsem také teď zjistil – vystoupit na samotný vrchol Olympu není nikterak snadné, ten je tvořen jenom holými skálami, a jak píše německá Wikipedie, výstupu na něj se mohou odvážit pouze zkušení horolezci.

    Navíc bych nijak nevylučoval – to je ovšem jenom má vlastní spekulace – že poté co byla hora Olymp „oficiálně“ uznána za sídlo bohů, že přístup na ni byl obyčejným smrtelníkům zakázán, platil by jako sakrileg. A na něco takového byl v Řecku pravidelně trest smrti.

    Co se vlastního tématu týče, tedy paralelní existence určitých mýtů v různých náboženstvích, pro mě je vždy především fascinující otázka jak se v těchto mýtech zrcadlil samotný život tehdejších lidí. (Například ona zmínka že i křesťanské Velikonoce mohou mít svůj původ v mnohem starších svátcích jara, jarního znovuprobuzení přírody.)

    Anglický – spíše básník nežli vědec – Ranke-Graves dokonce zastával názor, že za každým řeckým mýtem stojí naprosto konkrétní, reálná historická událost v tehdejším řeckém světě. Doslova napsal, že v daném smyslu řecké mýty nejsou o nic tajuplnější nežli politické programy dnešních politických stran. Tento jeho názor byl ovšem ve vědecké obci naprosto ojedinělý; ovšem je nutno uznat, že jeho argumentace vyznívá mnohdy velice přesvědčivě. Například mýtus o únosu Evropy bohem Diem v podobě býka vykládá naprosto konkrétní historickou událostí, kdy byla dcera fénického krále unesena Řeky. – Navíc v tom Ranke-Graves spatřuje symbol matriarchátu, neboť býk tehdy platil za symbol „kosmické krávy“, představitelky matriarchálního pořádku.

    Těžko soudit; ale jak řečeno tyto výklady Ranke-Gravese jsou často velmi zajímavé, tím že za oněmi mytologizujícími obrazy nachází reálné historické společenské a politické příčiny. Možná že se nechal až příliš unést tímto svým náhledem, a leckdy vytváří až příliš násilná spojení mezi mýtem a profánní realitou; ale podle mého – ovšem laického – soudu má asi mnohdy i velkou část pravdy.

    Jeho interpretace jsou v každém případě ryze materialistické; Marx by z nich měl dozajista radost. 😉

  23. René – vězeň svobody

    Toto je název dokumentárního snímku Heleny Třeštíkové, který jsem v minulých dnech shlédl: https://www.ceskatelevize.cz/porady/12939477529-rene-vezen-svobody/ Je to už třetí z řady dokumentů o tomto svérázném jedinci, který zřejmě po otci (tuším operním pěvci) zdědil výraznou inteligenci, ale přitom nedokázal svůj život uřídit, nedokázal unést tíži života, a tak jeho životní putování je nakonec neustálým zápasem se sebou samým. I když on sám si tyto jeho zmatky a bloudění vykládá jako vinu především okolního světa. Faktem je že jeho život se vyznačoval typickou kariérou určitého společenského milieu: alkohol, drogy, trestná činnost, kriminál. Přičemž ovšem – na rozdíl od naprosté většiny jeho souputníků on třeba i v tom kriminále četl díla filozofů, a přemýšlel nad nimi. A také o svých osudech napsal knihu, zřejmě značně úspěšnou.

    A je nutno uznat: ačkoliv ještě na počátku tohoto (prozatím posledního) dokumentu o jeho životě jsem při pohledu na něj předpokládal, že v sobě nikdy nenajde sílu vystoupit z tohoto kolotoče zločinu a kriminálu, podle všeho se zdá, že se mu to nakonec přece jenom podařilo. Pracuje, zdá se že víceméně systematicky, a tedy neživí se už zločinem, tedy krádežemi.

    Proč zde tento jeho příběh zmiňuji? – Ze dvou důvodů. Za prvé se při pohledu na člověka tohoto typu vždy znovu a znovu nevyhnutelně vynořuje otázka viny: kde vlastně leží základní vina, či spíše konečná příčina toho, že daný jedinec nezvládne svůj život, sklouzne do tohoto způsobu existence mezi alkoholem, drogami a zločinem? Je si tím v plné míře vinen on sám – anebo ale byly v jeho životě nějaké okolnosti, nějaké kolize, které natolik podvázaly jeho životní sílu, že neměl energii na to zvládat svůj život?

    Protože právě toto se jeví být červenou nití celého jeho života: on se vždy znovu a znovu pokoušel o „restart“ svého života, uvést ho do nějakých společensky přijatelných kolejí, postavit ho na nový fundament – ale vždy přitom znovu a znovu ztroskotával, a evidentně právě proto že na výstup někam výše nežli byla pozice společenského desperáta neměl dost vytrvalosti, dost síly. Vůbec, už při pohledu na něj je jasně znát, že – i když navenek „frajer“ – je jaksi sehnutý pod tíží života. Sice jak řečeno nakonec se mu podařilo jakž takž jeho život stabilizovat – ale víceméně na té nejnižší úrovni, hluboko pod potenciálem který by mu mohl zadávat jeho nesporný intelekt.

  24. Druhý důvod proč jsem otevřel téma René, jsou reakce jeho okolí na jeho život. To jest – reakce určitého typu lidí. On se totiž díky oněm televizním dokumentům, jakož i jeho knize o jeho životě stal nemálo známým a populárním. A tady je možno bezmála v přímém přenosu možno sledovat, jak se určitý druh lidí doslova „nalepí“ na takovéto prominenty – naprosto bez ohledu na jejich charakter a morální profil. Především určitý druh žen v tomto ohledu nevykazuje sebemenší morální zábrany; to jediné o co se jim jedná je moci si užívat blízkosti takto populární osoby. Ať je to třeba kriminálník a zloděj. – Samozřejmě, tyto jejich sny o životě s „prominentem“ mají pravidelně jepičí život, on je střídá téměř v týdenním taktu, dnes jedna a zítra zase jiná. Ale co se zde názorně ukazuje jsou životní preference nemalé části populace – osobní prestiž, chvilkové vyniknutí v jejich hodnotovém žebříčku stojí mnohem výše nežli nějaké mravní normy. A netýká se to zdaleka jenom osob ze spodních pater společnosti; naopak, evidentně i osoby ze středu společnosti znovu a znovu podléhají svodům užít si alespoň pár okamžiků slávy.

    Já jsem o tomto tématu chtěl napsat už vlastně dlouhou dobu, na základě jiné dokumentace, ale pořád jsem se k tomu nějak nemohl dostat. Jednalo se o dokumentární seriál „Polosvět“: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/hledani/?keyword=polosvět; zde konkrétně se jedná o díl „Polosvět sexklubů“. Bylo zde ukázán svého času proslulý „Discoland Sylvie“, který řídil jeden tehdejších největších pražských mafiánů Jonák.

    A opět to samé: bylo tehdy naprosto jasné že tento noční klub je fakticky součástí podsvětí, že jeho majitel je mafián, který neváhá v „obchodních sporech“ se svými konkurenty sáhnout k násilí – ale přesto se v tomto Discolandu scházela velká část tehdejší společenské a umělecké smetánky, pravidelným hostem tam byl Karel Gott (!), stejně tak i herec Roman Skamene. A manželka (pozdější) jednoho známého českého režiséra (tuším že Jana Kačera), o kterou mafián Jonák tehdy jevil bližší zájem a jí to zřejmě nijak nebylo proti mysli, poté co byla tvůrci pořadu dotázána na jeho mravní profil, bez jakýchkoli okolků prohlásila, že to nejdůležitější pro ni bylo že on byl přece „tak zajímavý člověk“!!

    Ukazuje se nám tedy to samé co v případu Reného: nemalé části – a to i té „lepší“ – společnosti jsou kdykoli ochotny hodit přes palubu jakékoli mravní zábrany, jenom když si mohou užít chvíle popularity, nebo se alespoň dostat do blízkosti nějaké známé, populární osobnosti. Ať je to třeba zločinec, ať je to mafián, ať je to třeba vrah – nic z toho pro ně není zábranou, aby se neslunili v jeho lesku.

    V takovýchto chvílích se vždy nevyhnutelně znovu a znovu staví velmi tristní otázka, zda může být vůbec reálné se s takto nastavenými lidmi pokoušet o nějaký lepší, mravně a lidsky hodnotnější svět.

  25. Jen malá poznámka, abyste neměl mylná tušení: Jan Kačer prožil skoro šedesát let ve vzácně monogamním vztahu s Ninou Divíškovou /od r. 1962 do její smrti v r. 2021/a ta určitě do Jonákova podniku nechodila.

  26. Máte pravdu, paní Zemanová, skutečně se nejednalo o manželku režiséra Jana Kačera (tímto se na dálku oběma omlouvám), nýbrž o herečku a kostýmní výtvarnici Simonu Chytrovou. (Jejím manželem je režisér Vít Olmer, kterého jsem si pak zaměnil s Janem Kačerem.) Tady mě skutečně zradila paměť; ale jak už jsem zmínil, tento pořad jsem viděl už před hodně dlouhou dobou, a nechtělo se mi ho jenom kvůli relativně malé zmínce shlédnout celý znovu. Teď se mi ale kupodivu podařilo hned po chvilce nalézt příslušnou pasáž. Ta ovšem stojí za to. Ona o svých kontaktech k mafiánovi Jonákovi – a to s naprostou samozřejmostí! – referuje toto: „Já musím říct jako za ženskou – mně se taky víc líběj jako „gauneři“, ti chlapi, protože ti chlapi kteří jsou hodný a můžeš si s nima vlastně něco dělat…“ Dále už své sentence o ženských preferencích gaunerů oproti slušným mužům už nedořekla, protože se jí do řeči vmísil její muž s otázkou, proč si tedy vlastně vzala jeho, když není gauner.

    Tuto pasáž je možno shlédnout na uvedené internetové adrese zhruba od 27. minuty; hned poté co o svých kontaktech k Jonákovi dovypráví Roman Skamene.

    Nicméně přes záměnu jmen je jádro věci stejné, a stejně otřásající: napohled naprosto slušná a kultivovaná žena z českého uměleckého prostředí bez sebemenších rozpaků či dokonce pocitu studu vypráví o tom, jak ji (byť i jen „platonicky“) zajímal a přitahoval mafián Jonák! Neboť slušní a hodní muži jsou přece tak „nezajímaví“.

    Právě díky tomu, že u velkých částí populace osobní charisma platí mnohem více nežli slušnost a morálka se pak dostávají k moci takové psychopatické osobnosti jako je například Donald Trump nebo Vladímír Putin; ale – to se nedá nic dělat – i Adolf Hitler. Neboť i on – a právě on – měl své „gaunerské charisma“, a právě jím dokázal strhnout masy svých obdivovatelů (a především obdivovatelek).

  27. Samozřejmě, kdyby se nějak podařilo zlomit tohle prokletí, totiž evolučně podporované preferování gaunerských typů mužů ze strany žen (především těch atraktivních, majících něco na oplátku), podstatnému pokroku lidstva by asi již nic nezabránilo. Jak toho ale dosáhnout? Ty ženy za svou „orientaci“ nemohou. S gaunery tomu ovšem není úplně jinak, byť na to společnost, tvořená spoustou postižených mužů, snad hledí přece jen trochu kritičtěji.

  28. Četla jsem, že lidé prý sympatizují s takovými lidmi, kteří mají stejné ego (čili vnitřně uznávají stejné hodnoty jako oni sami). Ale v případě manželů či partnerů je to ještě trochu jinak. Řekla bych, že ženy vždy hledají muže, který se v něčem podobá jejich otci. I když ne ve všem, to ani není možné, samozřejmě. Ale aspoň v něčem důležitém.
    Manželé prý musí mít natolik stejné hodnoty, aby spolu mohli žít. Ale na druhé straně v manželství lidé často hledají svůj doplněk, tedy vlastnosti, které jim chybí.
    V popisovaném případě se však nejedná o výběr manžela, nýbrž o sexuální přitažlivost. Čili o touhu, které se může i nemusí vyhovět. Pokud se jí vyhovět musí, pak patrně opravdu platí, že lidé nemohou za to, jací jsou. Ani ti „gauneři“, protože jsme kompletně determinovaní.
    Možná bude pravda někde uprostřed. Jsme determinovaní jen částečně.

  29. Jak píše paní Hájková, celá záležitost je samozřejmě složitější. Jsou to opravdu hlavně muži, kdo si hledá partnery typově spíše odlišné. Jejich motivem není jen dosažení komplementárního efektu, ale především (zase) evolučně přínosná snaha vyhnout se genetické zátěži, plynoucí ze svazků mezi příbuznými. Různé společnosti však časem usilovaly víceméně o pravý opak. Naproti tomu malé kmeny měly (a mají) pro nás až nepochopitelně přesná označení určující příbuzenství (nesrovnatelně s tím, jak je tomu třeba v latině, či angličtině) a přísná pravidla, kdo si smí koho vzít. Mezi přáteli stejného pohlaví lidé naopak preferují sobě podobné typy. Jedná-li se vlastně o příbuzné (jak tomu často bývalo kdysi), tím lépe.

    Abych doplnil (a vyvážil) svůj předchozí příspěvek, měl bych asi v souvislosti s právě uvedeným napsat, že také mezi muži nezbývají pochopitelně vedle gaunerů jen poškození, nýbrž rovněž takoví, kteří u těchto hledají prospěch a ochranu. Výsledkem je ovšem známá struktura společnosti, v níž se různé neférové podnikání setkává s nemalým pochopením a podporou.

  30. „Ty ženy za svou „orientaci“ nemohou“ to mi připomíná jednu už dost dávnou událost z německého emancipačního hnutí (tedy ženské emancipace), jednalo se tuším o násilí na ženách v partnerských svazcích, a jedna aktivistka (či snad poslankyně strany Zelených) v této souvislosti poněkud rezignovaně konstatovala, že „die Frauen sind darauf gepolt, starke Männertypen zu präferieren“. Tedy že ženy jsou na to doslova naprogramovány, aby preferovaly maskulinní či přímo machistické mužské typy. Které pak ovšem mají vyšší sklon k násilí.

    Ano, to je prostě evoluční fakt. Na straně druhé – jak píše paní Hájková – my jsme determinováni pouze částečně; na rozdíl od zvířat je u člověka vždy přítomna i schopnost sebereflexe, tedy vědomého zvážení vlastních činů a důsledků těchto činů. (Včetně vlastních preferencí.)

    Totiž: já mohu mít pochopení pro to že především ženy preferují silné, výrazné mužské osobnosti. Co ale nijak nemohu tolerovat ani u žen je to, když pak naprosto nekriticky obdivují i takové muže, z nichž jejich zkažený, či přímo zločinný charakter doslova stříká na každém kroku. V takovém případě jednají jenom jako čiré samičky, ne jako rozumná a rozmyslná lidská bytost.

  31. Ovšem všechnu vinu v daném ohledu nemůžeme házet jenom na ženy; takovýto slepý obdiv vůči silným vůdcům chová i nemalá část mužů. Přičemž tady by bylo asi možno detekovat dvě rozdílné motivace: na jedné straně tuto afinitu k silným vůdcům mají taktéž silné, maskulinní mužské typy (typicky členové motorkářských gangů), kteří v nich vidí sobě podobné charaktery. Ale na straně druhé jsou to zřejmě naopak slabošské nátury, které v těchto silných vůdcích vidí kompenzaci za svou slabost.

  32. Na počátku bylo Slovo…

    Čirou náhodou (v souvislosti s knihou J. Suchého „Klaun si povídá s Bohem“) jsem přišel na jednu stránku v německém internetu, která má svou nemalou zajímavost. Ona stránka patří evangelickému magazínu „Chrismon“, a jedná se zde o výrok uvedený v titulku. Tedy o známou pasáž z Janova evangelia, kde je psáno že „Na počátku bylo Slovo“. Jenže redaktoři Chrismonu si dali tu práci a provedli rešerše o pravém původu tohoto výroku; a objevili věci nečekané.

    A to sice totiž, že první dokumentovaný výrok tohoto druhu je spojován se staroegyptským bohem Ptahem, který byl centrálním božstvem, Bohem-Stvořitelem v egyptském městě Memfis. Chrismon v souvislosti s ním jmenuje dva rozdílné údaje, na straně jedné datum 800 let př.n.l., na straně druhé je zde ale i obraz pečetního razítka z jihopalestinského města Tell Fara, z roku 1 300 př.n.l. : https://chrismon.evangelisch.de/artikel/2021/52132/woher-kommt-im-anfang-war-das-wort

    Rozhodující je ale údaj, že jeden staroegyptský nápis jeho čin charakterizuje takto: „Ptah-Poznání… uvedl ostatní bohy ve jsoucnost. Ptah-Mluvení… dal vzniknout Nejsoucímu, které zrodilo bohy… Ten velmi Velký je Ptah, který všem ostatním bohům svým srdcem (myšlení), svým jazykem (mluvení) dal životní sílu a jsoucnost… Tak odpočíval Ptah spokojeně, poté co stvořil všechny věci.“

    Přičemž na onom pečetním razítku je Ptah vyobrazen s obrovským pštrosím perem před sebou, které rozechvívá vzduch: symbol pro slovo Stvoření, které všemu mezi nebem a zemí vyslovuje jsoucnost.

    V německé Wikipedii https://de.wikipedia.org/wiki/Ptah je pak k tomu psáno, že „Ptah stvořil svět čistě mocí slova, tím že nahlas vyslovil jména zvířat a člověka“.

    Já musím přiznat, že jsem onu konstrukci „Slova u Boha“ od helénisticky vzdělaného autora Janova evangelia vždy považoval za dědictví platónismu, tedy řeckého výrazu „logos“, který – kromě celé řady jiných významů – znamená také „slovo“. Ale tady se ukazuje, že tyto kořeny budou přece jenom jiné, anebo přinejmenším ještě další. Je dost dobře možné, že autor Janova evangelia zde spojil tyto dva zdroje – jeden religiózní, jeden filozofický – v jeden jediný celek.

    V každém případě se ale ukazuje, že ono spojení slova a mýtu o stvoření je mnohem staršího data, ještě staršího nežli je samotná řecká filozofie. Zdá se, že už v hlubokém starověku si lidé byli vědomi tvůrčí síly slova, jakožto média myšlenky.

  33. Jenom malá kuriozitka: zcela náhodně jsem přišel na jednu stránku v německém internetu, kde mě náhle přepadl pocit jako bych hleděl na náš vlastní web. Ten samý vzhled, ty samé přehledy textů a příspěvků, ta samá přihlašovací maska… Až po chvilce jsem si uvědomil, že tento efekt je dán prostě tím, že provozovatel oné webové stránky používá ten samý program jako náš web – tedy program WordPress.

    Ale – není to podobnost jediná; i obsahově jsou témata tam projednávaná dost podobná těm našim, v zásadě filozoficko-teologická. Skoro mám sklon tam také něco připsat; ale v současné době jsem dostatečně zatížen jinými věcmi, a také mě poněkud odradilo že majitel oné webové stránky zpochybňuje – byť i jen zčásti – klimatickou krizi.

    Ale proč tuto webovou stránku hlavně zmiňuji: jestli by někdo z nás měl pocit že je nás tu příliš málo, pak na onom webu si jeho majitel víceméně diskutuje jenom sám se sebou 😉 : https://philo.servin.de/sample-page/

    Takže v tomto srovnání tady u nás naopak panuje vysloveně čilý ruch…

  34. Lasica a Satinský

    Shlédl jsem včera reprízu jednoho pořadu známé slovenské humoristické dvojice Lasica a Satinský. Tento pořad se jmenoval „Soirée“, byl vysílán ke konci roku 1968, padly v něm nějaké narážky na srpnové události, proto byl tento pořad později zakázán, a znovu vysílán až po listopadovém převratu.

    Proč ho ale zmiňuji: nemohu si pomoci, ale způsob humoru jaký pěstovali pánové Lasica a Satinský jsem vždy pociťoval jako „poněkud nešťastný“. Jejich dialogy – alespoň podle mého zdání – vždy budily dojem jakéhosi náběhu, po kterém divák očekával pointu, vtipnou a humornou; jenže nakonec zcela pravidelně nepřišlo nic. Nic, co by diváka mohlo skutečně nějakým způsobem překvapit, osvěžit jeho ducha. (Musím přiznat, že z tohoto – půldruhé hodiny trvajícího – pořadu jsem shlédl jenom asi první půlhodinu; pak jsem ho vypnul, prostě z pocitu naprosté nudy.)

    Podíval jsem se pro jistotu na Youtube, kde je tento pořad možno shlédnout, na komentáře k němu. V naprosto drtivé většině se jedná o nadšenou chválu. Jenom zcela výjimečně se ozve nějaký kritický hlas. Tak teď nevím: jsem to já, kdo má natolik posunuté, či snad přímo deformované vnímání toho, co je – a co má být – humor; anebo je to přece jenom většina, která se spokojí s tím, že se jí vůbec dostane nějaké humorné představení?

    Protože zde není přítomno nějaké masové publikum, rád bych se v daném smyslu zeptal ostatních, jaký je jejich názor na onen způsob humoru který praktikovala dvojice Lasica – Satinský. Pokud by vám bylo zapotřebí si tento jejich humor připomenout, zde je onen zmíněný pořad: https://www.youtube.com/watch?v=wPoGJpAkTCA

  35. Humor je těžký žánr. Jak některý humorista sám poznamenal, po náročném vystoupení s nim doma už žádná legrace není. Potkáme-li ho druhý den (občas jednoho vídám), také se netváří, jako že rád baví lidi. Humor je ovšem těžký také v nejvlastnějším slova smyslu. Je nesnadné jej přenést na jiné místo či do jiné doby. Dřív trapas příliš nehrozil, ten, kdo dělal zábavu, šel prostě dřív do důchodu, nebo dělat něco jiného. Ale dnes máme televizi a internet a byl-li někdo velký, má takovým být všude a už napořád. A to se podaří opravdu jen málokomu.

    V případě Voskovce a Wericha nebo Vlasty Buriana můžeme poukazovat na skutečnost, že zaznamenáno bylo jen (velmi) málo z toho, co předvedli a že to nejlepší zaznělo naživo. Po návratu Járy Kohouta a Vladimíra Škutiny jsme zase mohli konstatovat, že přišli pozdě, protože jeden byl už hodně starý a druhý nemocný. Nicméně pocit, že sletujete někoho s kusem, který je z jiného světa, zůstal. Poznamenám, že když dávali na ČT poprvé Mr. Beana, byl jsem názoru, že takhle nějak vypadá západní sranda (ne jako Ein Kessel Buntes). Nějakou dobu jsem netušil, že to, co vyvolává všude smích je výjimečný jev a celosvětový fenomén.

    No, a teď už k Lasicovi a Satinskému. Uvědomme si, že od pořadu, na který odkázal pan Poláček, a z něhož jsem shlédl (také) jen část, uplynulo 55 let. K tomuto faktu je možno připojit další skutečnost, oba komici nebyli Češi, ale příslušníci (nejbližšího) národa, jehož nátura se trochu liší. Doba se za půlstoletí změní vždy, ale u nás se změnila ještě navíc (a to dokonce ne jen jednou). Nevím, jestli se mnou budete souhlasit, ale mě oba pánové přijdou nejblíže Miroslavu Horníčkovi. Řekl bych, že i dnes jejich výkon obstojí. Některé narážky jsou ovšem časově subtilní a podání má starou noblesu. Dokážu ještě poměrně bez problému pochopit, že i proč se vystoupení líbilo. Při smíchu z publika si navíc uvědomuji, že potřebu především mladých být veselí, dokáže nadčasově stimulovat leccos (pokud to takový potenciál má mít).

    O humoru platí, že k jeho konkrétním podobám jsme i dnes velmi rozdílně nastaveni a že i během času (někdy dokonce i krátkého) může být míra jeho rezonance v nás nestejná. Jde o zrcadlo, v němž se můžeme nahlédnout. Měli bychom se snažit zapracovat na sobě trochu a zkusit jít naproti (což zrovna při televizi nebývá snadné). Humor je přes svou specifičnost a nesnadnou přenosnost jevem (skoro zázrakem), schopným lidi sblížit. Možná ho ubývá, ale možná je to jen větší skepse a míjení se s ním, které mě asi jako lety leckoho poněkud také potkalo.

  36. Pane Poláčku velmi děkuji.. Také se mi podařilo shlédnout jen část – zastavil jsem po hlášení rozhlasu : „dnes třeba mysliet predovšetkým na človeka“

    …Jak píše pan Horák – (dodám upřímný) humor je zázračný dar člověku. Mám pocit že to „nic“ v tom často zrychlujícím proudu toho pořadu nepřišlo proto, aby s každým mohlo poté setrvat osobně, kdesi mezi veselím a žalem.

  37. Ještě jsem si uvědomil, že mi ta atmosféra chvílemi překotného jakoby nedokončeného žertování připomíná způsoby rušného společného čekání před zkouškou s nízkým procentem naděje na úspěšnost nebo před odvodovou komisí 😉

  38. Především zde vítám opětnou přítomnost pana Nusharta 🙂 ; už jsem ji začínal postrádat. K věci samé: v každém případě argument o časové vzdálenosti humoru dvojice L + S neplatí, já jsem naprosto stejné pocity při jejich scénkách měl už tehdy. – Ano, k M. Horníčkovi měli blízko a on k nim, ale jeho humor byl někde zcela jinde, totiž právě ve zmíněné schopnosti a dovednosti vytvořit pointu. – Nutno ovšem zohlednit, že se M. Horníčkovi v tomto ohledu dostalo zřejmě rozhodující výuky po boku Jana Wericha. Horníček sám později vzpomínal na to, jak ho Werich důsledně učil právě schopnosti vytvořit údernou pointu; například mu řekl: „Vidíte, tady jste se naprosto zbytečně připravil o polovinu smíchu!“

    Ano, dělat humor je dozajista velice náročná záležitost; a zřejmě je k tomuto umění zapotřebí jak talentu, tak ale i vyslovené „znalosti řemesla“.

    Nechci tím paušálně kritizovat dvojici L + S, některé jejich scénky byly bezpochyby povedené; ale jak řečeno v naprosté většině případů jsem u nich většinou měl tento pocit avizované, rozsáhle připravované, ale nakonec nenaplněné pointy.

    – A ani argument odlišného kulturního (slovenského) prostředí zde příliš není na místě; v každém případě naprostá většina těch nadšených ohlasů na YouTube jsou hlasy české.

  39. A hned vzápětí tu mám jedno velmi podobné téma. To jest, znovu se chystám zpochybnit gloriolu jedné slavné osobnosti; pro tentokrát samotného Milana Kundery.

    Bezprostředním popudem mi bylo vysílání televizní dokumentace o něm: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13929022647-milan-kundera-odysea-ztracenych-iluzi/

    Napřed k onomu televiznímu snímku samotnému: podle mého soudu víceméně jenom souhrn banalit, klouzání po povrchu, nebyla zde uskutečněna žádná hlubší sonda ani do nitra samotného autora, ani do nitra jeho románů. Ale především: v ohlášce pořadu bylo řečeno že zde bude řeč i o kriticích Kundery, kteří jeho dílo považují za kýč; ale o ničem takovém zde pak nebylo prakticky ani zmínky, bylo zřejmé že tento snímek natočila Kunderova nekritická obdivovatelka.

    Přitom právě tato kritika Kunderova díla by mě zajímala ze všeho nejvíce. Musím přiznat: několikrát jsem zkusil Kunderu číst, ale nikdy jsem to nevydržel déle nežli několik prvních stránek. Na jeho stylu psaní je něco co mě za prvé naprosto nudí, ale za druhé i něco co mě vysloveně odpuzuje.

    Kundera v tomto televizním dokumentu sám řekl, že je fascinován (svým) dvojím pohledem na svět: na jedné straně fantazie, kreativita, a na straně druhé střízlivý analytický rozum.

    Já si nemohu pomoci, ale z jeho knih na mě chladným pohledem hledí právě jenom tento nezúčastněný analytický rozum. Jeho literární styl na mě působí umělým, konstruovaným, kalkulovaným dojmem. Docela bych souzněl s hodnocením literární kritičky Evy Klíčové (ovšem vztahujícím se k jednomu jeho konkrétnímu románu): „…začne z textu nejprve opadávat ona tak ceněná kunderovská esejističnost, estétské komentáře, všechny ty signály, aby čtenář nepochyboval, že čte velkou literaturu. Jako by se tu drolil štuk a bezděčně se odhalovala literárně terapeutická kostra Kunderova textu“.

    Ano, právě takový můj dojem: že Kundera čtenáři předkládá soubor pouhých banalit, které se ale tváří jako velkolepá filozofická sdělení.

    Na straně druhé musím ovšem přiznat: Kaufmannova filmová adaptace Kunderova románu „Nesnesitelná lehkost bytí“ se mi svého času líbila; ovšem právě tohoto filmu se pak Kundera zřekl. Že prý režisér členitou strukturu románu zúžil jenom do jedné jediné dějové (epické) linie. Nevím; ale možná že právě toto byl pozitivní počin režiséra.

    Ale jak řečeno: sám nemohu o hodnotě Kunderova literárního díla odpovědně soudit, na základě toho mála co jsem od něj přečetl (dokázal přečíst). Proto jsem chtěl toto téma vložit sem; snad má někdo větší a hlubší přehled o literární tvorbě M. Kundery, a mohl by k dané záležitosti sdělit něco více.

  40. Jen tak mimochodem chci poznamenat, že stále sleduji diskuse v Deníku Referendum. A zjišťuji, že brzy tam nebude diskutovat víc lidí než diskutuje zde na Dialozích, poté, co pan Pleva, pan Krupička, možná i ostatní levičáci to vzdali.
    Líbila se mi myšlenka v jednom z posledních vašich diskusních příspěvků, pane Poláčku. O tom, že Řím zanikl s největší pravděpodobností proto, protože jeho obyvatelstvo se s ním přestalo identifikovat. Nedávno jsem poslouchala přednášku jedné historičky, vysokoškolské pedagožky, která si myslela totéž.

  41. Ano, paní Hájková, právě toto jsem si pomyslel sám právě dnes, že poté co tam umlkla ona levičácká frakce, že tam zřejmě už vůbec nebude o čem diskutovat.

    Totiž ono by bylo, ale o marxismu tam není možno diskutovat prakticky s nikým, už se nenajde víceméně nikdo kdo by mu ještě dokázal rozumět, respektive kdo by znal alespoň jeho základní pojmy. Sice část levice se ještě stále tak nějak odvolává na Marxe, ale berou z něj jenom kritiku kapitalismu, ale jejich znalosti nejdou nikam hlouběji, takže nějaká dále jdoucí diskuse s nimi není možná.

    Vlastně vůbec: co se levice týče, pak když na ni přijde řeč, pak pravidelně nikdy není možno učinit nic jiného nežli znovu a znovu konstatovat její naprostý ideový rozklad v současné době. – Což souvisí s předcházejícím momentem, je to stále ještě jenom a pouze marxismus který vůbec může mít potenciál směřovat někam za horizont současného společenského uspořádaní (kapitalismu); ale marxisté sami se stále ještě utápějí ve starých dogmatech, takže s nimi také nelze ničeho dosáhnout.

    ——————————–

    Co se příčin zániku Říma týče, o tom jsme už zde jednou diskutovali, právě o tom že se postupem času ztratily občanské ctnosti (diskutovali jsme toto téma především v souvislosti s Mariovou vojenskou reformou, tedy s proměnou z občanské armády na profesionální). Já jsem se ale o něco později dočetl, že už dost dlouho předtím byla římská (politická) společnost rozpolcena na jednotlivé mocenské frakce bojující spolu o moc, už republikánské zřízení bylo jenom značně labilní formou která tyto mocenské boje měla pokud možno neutralizovat.

    Zkrátka, ukazuje se znovu a znovu, lidská touha po moci je neuhasitelná, a nakonec všechno zničí. Snad je nakonec opravdu tím nejlepším, nebo přinejmenším relativně nejméně špatným zřízením současná demokracie – ti co tak neuhasitelně touží po moci si to mezi sebou mohou rozdat „na férovku“ ve víceméně otevřené politické aréně, a své samovládné choutky nemohou naštěstí realizovat v plné míře, neboť jim v tom přece jenom (většinou) zabrání princip svobodných voleb, tedy možnost jejich nahrazení některým z jejich konkurentů.

  42. To si myslel i pan Kubička, dokud ještě žil. Že totiž žádná skupina obyvatelstva si nemůže trvale udržet moc nad jinou skupinou, i kdyby se jí to nakrásně na nějaký čas podařilo. A tak prakticky nezbývá nic jiného než demokracie. Zdálo se mi to jako rozumné zdůvodnění.

  43. Ovšem na druhé straně, rozumné chování se dá od člověka očekávat jenom ve světě, který působí dojmem, že je rozumný.

  44. Ano, kdyby takový okolní svět nebyl, možná by rozumné chování nebylo adaptivní 😉
    (Ovšem chovat se adaptivně se nakonec může jevit jako rozumné – třeba hledat/snažit se zachovat skupinovou identitu až úzkostně či agresivně skoro za každou cenu – vždy nějakou směnou za část identity osobní.)

  45. Člověk se na čtyři dny vzdálí z „matičky“ a po příjezdu už ani neví, která (diskuse) bije. A to sleduji jen dvě její platformy). No, jak píše paní Hájková, na DR (jsme) v mezidobí stačili přijít o opozici. To nebývá dobře. Tady, na HD se vpravuji do celé přehršle témat: Od úpadku a pádu římské říše, přes jazyk český (ale ne až tak docela), německý, nadhodnotu, AI, rozumnost, hegemonii atd., až po M. Kunderu.

    Kdyby venku aspoň pršelo a na zahradě měl na trávu ovce… No, vynasnažím se.

  46. Kolektivní identitu nemá člověk jen jednu. Může přece mít vztah k různým sociálním skupinám. Například k národu, k církvi, k rodině atd. Složité ovšem je, když si ty různé sociální vztahy mezi sebou protiřečí. Nebo mohou být vůči sobě dokonce nepřátelsky naladěné. Potom je jedinec vnitřně rozpolcen a fakticky mu není dána možnost nikoho – dříve či později – nezradit. Ostatně i v evangeliích se píše o tom, že „nelze sloužit dvěma pánům“.

  47. Mladý Milan Kundera byl určitě nadějným spisovatelem. Jeho Směšné lásky jsou svěžím a v našem dobovém kontextu docela vyčnívajícím dílkem (dílky). Také Žert považuji za přední českou prózu: Pozdější manýry a svérázné „božské“ autorské počínání je zde ještě víceméně hudební kakofonií budoucnosti. Vzpomínám si, že jsem tenhle román četl ve dvaceti v práci (což bylo při „hlídání“ velkého sálového počítače možné). Docela jsem se divil, když tehdy šéf reagoval slovy „takový kýč, to bych do vás neřekl.“ (Zčásti měl pravdu, ale právě jen z části).

    „Francouzský“ Kundera, ten mezinárodně slavný (o jeho známosti, ba proslulosti jsem se sám vícekrát přesvědčil) je už hodně na efekt, ale také hodně svůj. Své dílo stále oprošťoval, něco působí spíše jako syžet. V tom mi nějak (subjektivně) připomíná Heinricha von Kleista. Esejistickými vložkami a kontrolovaným experimentem s postavami zase Hermanna Brocha. Oproti zmíněným velikánům je ovšem hlavně mistrem trapnosti a malé životnosti. V moderní (a modernistické) světové literatuře, jež je jako každý progresivismus nově ceněna nejvýše (jež rozvíjí hlavně Borgese), nelze Kunderovi (obstojné) místo upřít. Název jeho románu Nesnesitelná lehkost bytí je dokladem spisovatelovy schopnosti vystihnout místy podstatné i charakterizovat sebe sama, sklon k banálnímu filozofování (filozofické banalitě).

  48. „žádná skupina obyvatelstva si nemůže trvale udržet moc nad jinou skupinou, i kdyby se jí to nakrásně na nějaký čas podařilo. A tak prakticky nezbývá nic jiného než demokracie“ – ano, paní Hájková, to je sice dozajista pravda; lidé jsou ve svých názorech, ve svých životních postojích a přesvědčeních příliš rozdílní, nežli aby bylo možno je natrvalo udržet v jednom zcela pospolitém houfu. Ovšem na straně druhé – takto jak to svého času formuloval pan Kubička je to pohled v zásadě čistě jenom mocenský, politický. (Což je ostatně to co stále vytýkám i Bělohradskému.) To jest: vůbec se zde nehledí na reálný obsah té či oné ideje.

    Já – vždycky tehdy když se apodikticky vyhlásí že lidé jsou všichni jiní a různí a že je tedy nutno jim nechat (ve formě liberální demokracie) volný prostor pro realizaci těchto jejich rozličností, tak vždy v takových případech se musím zeptat: Neexistuje tedy vůbec člověk? Neexistuje lidský rod jako takový, se základním požadavkem žité humanity? Protože právě tohle by přece musel být nějaký základ společně sdílené ideje.

    Problém je – ovšem – v tom že lidé si i tuto humanitu vykládají různě. Ovšem – to je do značné míry jenom důsledkem jejich omezenosti. Respektive omezenosti, zúženosti jejich pohledu na realitu. (Jsme tu fakticky zase u toho „jednodimenzionálního člověka“.)

    Ta klíčová otázka zde je tato: Je to skutečně neměnným osudem člověka, aby zůstal natrvalo v této „jednodimenzionální“ pozici? Skutečně člověk není, a ani nemá být schopen osvobodit se z omezení tohoto svého jednodimenzionálního vnímání světa, nemá být schopen pohnout se alespoň trochu směrem k žité univerzalitě?

    Já už jsem (přinejmenším) jednou argumentoval tím způsobem, že my se nesmíme omezit jenom na to jaký je dnešní svět a dnešní člověk, nýbrž že se musíme na oboje dokázat podívat i z hlediska budoucnosti, budoucího vývoje. Budou lidé dejme tomu i v roce 5 000 stále tak atomizovaní, stále tak „jednodimenzionálně“ omezení na tvrdé prosazování právě své vlastní, individuální představy světa? Své vlastní představy co je dobré a co ne? Nebudou v tomto ohledu přece jenom někde už mnohem dále? Nebude v té vzdálené civilizaci naopak platit jako první požadavek nejen mravnosti, ale i vůbec slušného chování připravenost každého jedince revidovat tyto své vlastní, úzce individuální představy a názory, a rozšířit svůj horizont i o jiné úhly pohledu (tedy jiných „monád“)?…

    Osobně jsem přesvědčen, že budoucí vývoj lidstva a člověka bude směřovat právě tímto směrem. A tam kde poroste tato schopnost pohledět na svět i z jiných úhlů pohledu, tam ovšem poroste i schopnost vzájemného porozumění, a tedy pocit vzájemné identity. Za zcela ideálních okolností by pak boje o (politickou) dominanci ztratily svůj smysl; a s tím i politická demokracie současného typu.

    Jistě; k takto ideálnímu stavu asi nikdy nedojde. Už proto že měl velkou část pravdy i Hérakleitos, se svým postulátem „otcem všeho je boj“. To jest, k určitému střetávání idejí, různých názorů musí vždy docházet; neboť právě tento střet idejí je motorem pokroku. Ale – jde o to aby tento střet idejí nebyl provozován ve formě vzájemného nepřátelství, vzájemné averze; nýbrž aby se odehrával na půdě vzájemného převažujícího konsensu, nebo přinejmenším snahy o tento konsens.

    A jestliže by takto změněný stav měl platit v roce 5 000 – pak není žádného důvodu, abychom cestu k tomuto stavu nezačali připravovat už teď. Neboť – jednou se začít musí.

  49. Pan Horák: díky za komentář k dílu M. Kundery, já sám se k tomu nemohu blíže vyjádřit, vzhledem k tomu že jak jsem uvedl jsem nikdy nedokázal jeho knihy číst. Nečetl jsem tedy ani jeho „Žert“, jenom jsem viděl jeho televizní zpracování, ale to se mi zdálo být stejně tak ploše tézovité jako ta ideologie, proti které toto Kunderovo dílo bylo zaměřeno. Do jaké míry ale toto televizní zpracování odpovídalo či neodpovídalo literárnímu originálu, nemohu posoudit.

    Ještě jednou, co mě na Kunderově literárním stylu ruší: že přitom mám vždy pocit jakési vyumělkovanosti, jako by tvořil víceméně podle plánu. Necítím v tom spontaneitu umělecké/literární tvorby. Jednou jsem v tomto ohledu polemizoval s jednou svou mladou, velmi inteligentní kolegyní; ona byla z Kundery nadšená, ale já jsem zastával pozici že já – abych začal číst nějakou knihu – musím mít pocit že jsem do ní autorem nějakým způsobem pozván, že jsem vtažen do daného příběhu. Zatímco u Kundery – z toho málo co jsem od něj četl – mám pocit zcela opačný, jako by se mě někdo snažil přesvědčit o tom že jeho tvůrčí intelekt je natolik vysoký a suverénní, že si s textem – a s čtenářem – může zahrávat podle vlastní libosti.

  50. K tomu mě ještě napadá: vlastně by se mohl/měl vytvořit nějaký projekt „Člověk 5000“.

  51. Rozumné chování jako adaptivní faktor: no ano, právě v tom je zakopaný pes, současný svět daleko více honoruje ideovou/ideologickou omezenost, tvrdé prosazování vlastního názoru, vlastních zájmů, nežli ono „rozumné chování“. Přesně naopak, kdo se chová přespříliš „rozumně“, to jest kdo uvažuje příliš složitě, ten se velmi rychle ocitne ve společenské izolaci.

  52. „Nelze sloužit dvěma pánům -.. “
    Ano, je to velmi smutné (nemyslím tím dilema služby mamonu ale spíš naivním skupinovým očekáváním / Bohu) . Zvláště při vědomí pravděpodobných motivací Ježíšova „vydání světskému rameni spravedlnosti“. Ale možná i toto je faktický důvod, proč jsme měli v historii církví snad někdy až srovnatelná množství usvědčených heretiků jako světců…

  53. Ano, já jsem si vědoma, že Ježíš těmi dvěma pány, kterým nelze současně sloužit, myslel Boha a mamon. Ale tak mě nějak napadlo použít to i pro loajalitu vůči dvěma subjektům. Nedávno jsem totiž jen tak ze zvědavosti hledala na Wikipedii heslo Zrada. https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Zrada
    Píšou tam, že není jednoduché zradu definovat, zmiňují tam právě tu loajalitu vůči dvěma subjektům, která k ní vede, a taky loajalitu dobrovolnou a loajalitu vnucenou a další zajímavé věci….
    Opakem zrady je potom věrnost. Což je, myslím, u Židů synonymum víry (emunah). Křesťané někdy věrnost Bohu zaměňují za věrnost církvi (instituci). Ale komu/čemu má být věrný člověk, který se pokládá za ateistu? Jednou jsem četla na Facebooku takový názor, že jedinec by neměl být věrný žádné skupině, protože ta nikdy není zárukou spravedlnosti (ani to většinou nelze), ale že má být věrný sám sobě. Tedy myšleno asi svému pravému (a pravdivému) já. To ho patrně ochrání i před tou rozpolceností, která plyne ze snahy vyhovět lidem.

  54. Ani tak to ale nemusí být jednoduché – kde vlastně mám to „pravé/pravdivé já“? A faktem je že co bych byl bez lidí „kolem“, a přede mnou, a po nás..? – a tak někdy mohu být i s různou mírou nadšení/sebezapření ochoten sdílet s nimi názor jako velmi provizorní „značku“ skupinové identity… Byť bychom si snad měli být vědomi, že názory v této roli jsou jen „transparenty“ a skutečná identitní propojení se odehrávají jinými skutečnějšími vazbami – něčím jako (nekonfesijně vyjádřeno nedávno p. Poláčkem) konkrétním účastným sdílením osudu lidství – a v tom cítím právě trvalost naděje Ježíšem probouzeného obratu…

  55. Kde máme své pravé/pravdivé já? Možná je to Já bytostné, Já samotného lidství.
    Prý máme – my všichni lidé – jedno společné Já, které se ale projevuje jen prostřednictvím mnoha já. Izolace a strach vytváří ego, což prý je zmenšené izolované já, které zapomnělo na to bytostné Já. Ze strachu vychází agrese, konkurenční boj a lakota… Asi se tomu v současnosti nemůžeme vyhnout.
    Pravdivý člověk by si však měl být vědom, do jaké míry ho ego ovládá a nemyslet si o sobě, že je lepší než je.

  56. KDE se má hledat pravda, tím se kupodivu zabývá i dnešní článek na KD. Ale vidí to spíš konzervativně:
    „V minulosti každá kultura předpokládala, že člověk nachází pravdu mimo sebe, buď v Bohu, nebo v tradici, nebo v nějakých transcendentních hodnotách, nebo v dobru své rodiny a společenství. To znamenalo, že jsme měli nějaké objektivní, vnější normy, podle kterých se daly rozhodovat spory mezi lidmi. Nyní naše kultura říká, že pravdu nacházíme uvnitř sebe; říká se nám, abychom „žili svou pravdu“ a nikdy neobětovali své štěstí a vnitřní touhy pro někoho jiného. V lepším případě je to nezdravé, v horším útlak. Manželství však takovou vzájemnou oběť vyžaduje každý den. Není tedy divu, že manželství a také plození dětí je v naší kultuře na ústupu.“
    https://www.krestandnes.cz/tim-a-kathy-kellerovi-o-randeni-manzelstvi-a-komplementarismu/

  57. Je opravdu zajímavé, jak se někdy tematicky propojí dvě různé diskuse. Já jsem právě před chvílí dopsal dost rozsáhlou úvahu na „Pléthokracii“ o možnostech spojování různých identit v jednu společnou (aniž by tím byly zcela negovány ony identity individuální) – a zde zjišťuji, že se diskuse točí kolem velice podobných myšlenek.

    „Pravé já“ – s tím je ovšem problém, na jedné straně to znamená víceméně to samé co já jsem měl na mysli („nadkonfesně“ 😉 ) oním termínem „společný humanismus lidského rodu“; na straně druhé je ovšem nepopiratelný fakt, že i to „pravé já“ v jeho individuální podobě může mít velice nehumánní podobu. Proto i zde opakuji, především by bylo nutno obnovit onu sokratovskou „péči o duši“, jakožto sice individuální záležitost, nicméně jakožto cestu ke kvalitativně vyššímu, vyzrálému „já“.

    Ovšem – to je nutno zdůraznit – přesto je nutno nějakým způsobem uchovat oba dva „pány“. Není tedy možné to výsostné individuální já plně a bezezbytku podřídit onomu „pravému já“; i když to je samo o sobě třeba ušlechtilejší. Vždy je nutno člověku ponechat i svobodu jeho vlastního hledání; a to i za cenu jeho vlastních chyb.

  58. V dnešním Právu se objevilo hned několik pasáží, které stojí za zmínku. Napřed zde byla pódiová diskuse V. Bělohradského a filozofky Terezy Matějíčkové, pod názvem článku „Bude nová verze, anebo už jenom updaty?“. Přičemž zde byla míněna budoucnost křesťanství. Ale zreprodukujme si celou příslušnou pasáž. Napřed zde zazněla otázka z publika:

    „Existují názory, že člověk v podstatě není schopný obejít se bez mýtu, který vyživuje lidskou duši. Existují ale i názory, že každý mýtus má omezenou dobu platnosti, po jejímž vypršení musí být nahrazen mýtem dalším. Neskončí takto i křesťanství?“

    Na to odpověděl V. Bělohradský: „To je jako s Windows 11. Bude nová verze, nebo už jenom updaty? Řekl bych, že křesťanství si vystačí s updaty; církevní byrokracie jim už neklade takový odpor jako dříve, dialog církve se společností je intenzivní.“

    T. Matějíčková: „(…) I křesťanský příběh se vypráví s různými důrazy – na matku, na Ježíše, Ježíše zmrtvýchvstalého, Ježíše ukřižovaného anebo na Ježíše jako dítě. Nejde jinak než to stále updatovat. Byť křesťanství má i tu tezi, že může přijít něco zcela nového.“

    Napřed k Bělohradskému: pokud chtěl argumentovat ve prospěch kontinuity („updatování“) křesťanství, pak jeho příměr s Windows nebyl zcela šťastný. Tady totiž už verze Windows 10 původně měla být tou poslední, a měly následovat už jenom updaty. Ale ukázalo se že vývoj jde dál, bylo nutno vytvořit verzi 11, a už se hovoří i o verzi 12. A jestli se někdy časem podaří vytvořit kvantové počítače – dá se sotva předpokládat, že ty by si vystačily s dosavadními formami Windows tak jak je známe.

    Na tom co řekla Matějíčková mě zaujala především její poslední věta: tedy že „křesťanství má i tu tezi, že může přijít něco zcela nového“. Opravdu by mě zajímalo, co tím měla na mysli.

  59. Druhým zajímavým momentem v dnešním Právu byl článek který napsal Petr Agha, s názvem „Zapomeňte na ‚vítěze‘ a ‚poražené‘ globalizace, nikam to nevede“. Ovšem musím hned přiznat, ačkoli mi jsou názory P. Aghy (alespoň na základě toho mála co jsem od něj doposud četl) blízké a sympatické, zde si nejsem zcela jistý jestli jsem pochopil způsob jeho argumentace, jeho intence. Ale snad alespoň v zásadě ano.

    On především konstatuje onen známý fakt, že se rozpadla klasická (marxistická) dělnická třída, spojená společnou identitou (zase ta identita! :-D), společnou zkušeností fabrického dělníka. Zatímco dnes v „platformové ekonomice“ si každý jede už jenom po své vlastní koleji.

    Agha klade otázku, jak se k této změněné sociální realitě má postavit levice. Už sám název jeho článku jasně sděluje, že on nevidí smyslu v tom snažit se tyto nové sociální vrstvy oslovit prostřednictvím jejich vlastního sociálního statutu (tedy údajných „poražených globalizace“). – Setrvávání na onom diskursu „vítězové – poražení globalizace“ podle něj dokonce „legitimizuje ideologickou hegemonii liberálního kapitalismu“! – Namísto toho tvrdí, že současné elity se distancují od populismu – ale tím zároveň širokým lidovým vrstvám fakticky upírají právo jejich hlasu, jejich vlastního sebevyjádření. Což ovšem odporuje postulátu demokracie. Agha tedy míní, že pro současnou levici by bylo nejprogresivnějším počinem, kdyby se začala o tyto lidové – byť sociálně stratifikované – vrstvy začala zajímat, kdyby se stala jejich hlasem, jejich vyjádřením.

  60. A do třetice dnešní Právo: mistr Knížák zde vyslovil svůj názor na současné umění. I zde už název článku respektive rozhovoru říká vše: „Nudí mě celé současné umění!“

    V tom se jako obvykle ukazuje jeho bytostná arogance vůči všem, kdo tvoří jiným způsobem nežli on sám; na straně druhé ovšem má bezpochyby pravdu v tom, že velká část současné umělecké tvorby je plochá, zkomercializovaná, poplatná mainstreamovému vkusu. Ale v každém případě pak následuje jedna zajímavá pasáž. Na otázku reportérky „K současnému umění jste skeptický, tím se netajíte. Co by ho mohlo posunout?“ Knížák odpověděl:

    „Nedovedu si představit, jak bude pokračovat sám život, tudíž si nedokážu představit, jak bude, anebo nebude pokračovat samo umění. Umění je magická součást života, přímo na něm závislá, a přináší něco, co běžný život nemá. Něco jako kus Boha v každém z nás. I když jsem ateista, vnímám Boha jako entitu, která je nám neznámá, která je nad námi a my nevíme, jaká je a jestli vůbec je. Takže když nevím, jaký bude život, tak se mi jeví umění jako nepodstatné.“

    Ta poslední věta je nemálo překvapivá (že by Knížák skutečně umění pojímal jako něco nepodstatného? nebo tím měl na mysli pouze ono současné umění které ho „nudí“?); nicméně jeho předcházející úvahy o životě, a o umění jako magické součásti tohoto života mají svou nemalou zajímavost.

  61. Také jsem měl podobné předpojatosti vůči sebeprezentacím p. Knížáka a tyto jeho věty mne překvapují svou výstižností a fundovanou skromností. Z předchozího se dá poslední větě rozumět takto? : když nevím jak bude pokračovat sám život, není teď pro mne podstatné si vymýšlet jak nebo zda bude pokračovat „kus Boha v každém z nás“ 😉

  62. „kus Boha v každém z nás…“
    Jak by asi muselo Bohu být, kdyby byl roztrhán na kusy? A mohl by to vůbec připustit?
    Možná by v každém člověku mohl být celý Bůh. Nebo bychom aspoň mohli říct, že každý z nás by měl být celým člověkem. Celý (neroztrhaný) člověk je člověk uzdravený, protože, jak říká Anselm Grün, je „celý, celistvý, šťastný, neporušený“. Člověk, který získal celistvý život, je schopen přijmout všechno, co v něm je. Jeho rány jsou zahojeny, zaceleny.
    Takoví asi původně byli svatí. Tedy svatost asi původně znamenala celost. V němčině je „svatý“ „heilig“, přičemž „heil“ je zdravý. „Heilen“ znamená hojit, uzdravovat. Takže souvislost tady je. Včera jsem zase četla, že v angličtině, kde svatý je „holly“, to zase možná souvisí se slovem „wholly“, což znamená celý, úplný. A možná se ta celost získá propojením s celkem.

    V biblickém pojetí je to trochu jinak. Tam svatost souvisí s oddělením se od světa (lidí). Tento svět svatý (celý) není, protože lidé Boha odmítli, takže je zde jakési chybění Boha. K získání svatosti je tedy zapotřebí spojit se s Bohem a Bůh pak takové lidi používá ke svému působení na zemi.

  63. Nemnozí „Vítězové“ a mnozí „Poražení“ – vždy společnosti k tomuto nějak směřovaly, zároveň však prozatím ti první ty druhé nějak potřebovali. A když se vývojem reality „překolíkovalo hřiště“, hrálo se znovu, o něco jinými strategiemi.

    Problém a zvrácenost populismu není v tom, že by naslouchal hlasům té většiny ale v tom že se reálně nezajímá o její skutečné, přirozeně stratifikované pokusy o sebevyjádření – naopak využívá stavu frustrovanosti k implementacím nevlastních – neautentických – odcizených (?!) konceptů reality.

  64. Co se – relativních a vpravdě nečekaných – projevů skromnosti od M. Knížáka týče, pak je zapotřebí ještě uvést, že on v onom rozhovoru zmínil, že má za sebou přestálé rakovinové onemocnění. Životní zážitek takovéhoto druhu ovšem leckoho přiměje k alespoň určité sebereflexi, k přehodnocení určitých životních postojů a náhledů.

    Co se pak „vítězů“ a „poražených“ týče – jak už jsem zmínil Petr Agha je mi svými názory a analýzami dost blízký, i já jsem už dlouhá léta přesvědčený že toto klasické dělení společnosti na dvě velké proti sobě navzájem bojující skupiny či třídy je přinejmenším v současné době už překonané, a velmi zavádějící. Takováto optika totiž vede k – v dějinách znovu a znovu reprodukovanému – očekávání, že naprosto postačí „ty nahoře“ svrhnout, a že už jenom tímto samotným aktem (násilné) revolty či revoluce bude vše vyřízeno. Dosavadní utlačovaní se sami dostanou k moci, a protože jich je samozřejmě většina, pak s převzetím moci z jejich strany dojde k vládě všeobecné a trvalé spravedlnosti. Jak známo, tyto naděje byly znovu a znovu zklamány, po krátkém období revoluční euforie se vždy nějakým způsobem reprodukují takové či onaké mocenské, nebo přinejmenším sociální hierarchie.

    Tím nechci paušálně zpochybňovat smysl sociálních a jiných revolucí minulosti, ty měly bezpochyby přinejmenším svou dílčí oprávněnost, a pokud jejich výsledkem bylo alespoň určité zmírnění oněch sociálních či stavovských nespravedlností a nerovností, pak to stálo za to.

    Já ale tvrdím, že čas těchto velkých sociálních revolucí už pominul; a že dnes je nutno tuto sociální i jinou stratifikaci a hierarchii řešit zásadně jiným způsobem. Ukázalo se totiž, že svrhnout kapitalisty není možno; neboť pokud zůstane zachována tržní ekonomika, ta pak své kapitalisty bude plodit znovu a znovu. I kdyby se vytvořila nějaká „rovná startovní čára“, když by tedy všichni na počátku měli stejné majetky, i pak se ti kteří začnou podnikat velice rychle doberou mnohem vyšších majetků, nežli ti kteří budou pracovat jenom za mzdu.

    Do budoucna tedy – nedá se nic dělat – je nutno vytvořit model jakési „symbiózy“ mezi oběma skupinami; kdy ovšem každá z obou stran bude muset nějakým způsobem slevit ze svých pozic. Ostatně, už známý (původně německý) koncept „sociální odpovědnosti vlastnictví“ směřuje právě tímto směrem, aniž by ovšem dokázal plně překlenout imanentní protiklady kapitalismu, respektive protiklad mezi prací a kapitálem.

    Ale zde jsem chtěl mluvit o něčem jiném. To „naslouchání hlasům lidí“, které Agha vidí jako úkol (a zároveň záchranu) pro současnou levici: zní to sice sympaticky a progresivně, ale i to má své problematické stránky. Do jaké míry má být nasloucháno třeba i hlasům všech těch politických kverulantů, respektive „dezolátů“, kteří svou sociální, ale většinou i čistě osobní či existenciální frustraci vyjadřují naprosto negativním způsobem, většinou nenávistnými útoky proti těm, kterým se vede ještě hůře nežli jim samým?

    Nicméně Agha se svým poukazem vyhmátl jeden velice zásadní, kritický moment celého systému liberální demokracie. Já sám i toto konstatuji a tvrdím už celá léta: v této takzvané „demokracii“, která se pyšní tím že prý v ní má každý rovnou možnost vyjádřit a prosazovat své názory a své zájmy, že tedy v tomto politickém uspořádání je ve skutečnosti možno vůbec jenom formulovat, natož pak prosazovat jenom zcela specifické formy názorů a požadavků. Je ovšem velmi obtížné tento rozdíl nějak vůbec popsat, natož pak dokázat.

    Pomohu si zde určitou terminologií z ezoterické komunity. Zde se totiž rozlišuje mezi sférou „hrubolátkovou“ (to je viditelný, materiální svět) a mezi sférou „jemnolátkovou“, tedy oblastí působnosti (neviditelných) energií a působení. Analogicky stávající liberální demokracie je schopná pojímat, jako reálné uznat jenom a pouze takto „hrubolátkové“ názory a požadavky, zatímco pro ty „jemnolátkové“ nemá vůbec žádné receptory, ty jsou pod úrovní její schopnosti rozlišování. Liberální demokracie dokáže vnímat jenom to, co se samo dokáže artikulovat ve formě ryze politického požadavku, který je možno prosadit formou politického boje. Všechno co se nevejde do tohoto úzkého koridoru politického boje, to mechanismy liberální demokracie vůbec nedokáží pojmout, uchopit.

    Jedná se mimochodem přesně o ten případ, když svého času – někdy v devadesátých letech – se ve společnosti začala probouzet kritika proti tomu způsobu politiky (respektive politikaření), která se v popřevratové době v zemi instalovala. Toto byla kritika především morálního charakteru; ale tehdejší dominantní politický aktér Václav Klaus na tuto kritiku, na tato hnutí vždy reagoval jediným způsobem: „Pokud tito lidé mají nějaké požadavky, tak ať si založí standardní politickou stranu, a ať tyto požadavky prosazují standardním politickým způsobem!“ On zřejmě skutečně vůbec nechápal, že jakmile by tato hnutí mravní obrody založila „standardní“ politickou stranu, že by tím vše prohrála, neboť by se okamžitě stala součástí právě toho odcizeného, odosobněného politického aparátu, vůči kterému se vymezovala.

    P. Agha má tedy plnou pravdu, pokud míří (jak alespoň předpokládám) na ten fakt, že za současného modelu politiky ve skutečnosti vůbec není nasloucháno samotnému člověku. Není nasloucháno právě tomu, co je pro něj – z ryze humánního hlediska – to nejdůležitější. Protože tyto „jemnolátkové“ požadavky, potřeby, touhy nedokáže „hrubolátkový“ svět klausovské „standardní“ politiky vůbec vnímat, natož pak na ně pozitivně reagovat.

    Vůbec, já už dlouho tvrdím, že celá liberální demokracie člověka jako takového redukuje pouze a jenom na (politického) občana. A tuto redukci ještě navíc vydává za svou největší ctnost. Vše lidské je zde převáděno jenom na ony ryze politické „zájmy a požadavky“. Vše to co se nedá zpolitizovat, jako by neexistovalo.

    Ostatně z tohoto důvodu jsem napsal že je nutno obnovit onu sokratovskou „péči o duši“ – a je nutno ji restaurovat jako společensky, a tedy i politicky relevantní faktor. Protože dokud nebude politika naslouchat lidské duši, potud bude vždy existovat přinejmenším část společnosti, která bude mít pocit že ji nikdo nebere vážně. Že nemá – přes všechnu vnějškovou politickou svobodu – žádný hlas. A tuto svou pocitovou, existenciální frustraci pak bude ventilovat, většinou ovšem velmi negativistickými, až přímo nenávistnými formami.

  65. Co se pak onoho „kusu Boha v nás“ týče, pak Knížák to zjevně mínil tak, že člověk – jakožto pouze pozemský tvor – nikdy nebude schopen mít v sobě Boha (tedy božskou dokonalost) plně a bezezbytku, nýbrž jenom částečně.

  66. Fabrika

    A opět zpráva o jednom ruském filmu. A nutno hned konstatovat: opět o filmu velice kvalitním. Musím přiznat, že jsem sám nemálo překvapen tím, kolik kvalitních, zajímavých, a velice silných filmů ruské provenience jsem měl možnost v poslední době shlédnout. Zdá se, že vedle velké pasivní menšiny ruské populace v této zemi stále ještě přežívá sice možná úzká, nicméně velmi plodná vrstva kritických intelektuálů, kteří uměleckou formou reflektují deformace ruské společnosti a ruské politiky.

    V daném případě se jedná o obraz ruské oligarchie, která svou finanční mocí ovládá a korumpuje i svět politiky, stejně jako státních orgánů, včetně policie a prokuratury. Samotný děj filmu je v zásadě zcela prostý: asociální oligarcha vytuneluje továrnu kterou vlastní, a jejímu osazenstvu sdělí, že platy budou vypláceny jenom do konce měsíce, a pak že bude definitivně konec. Pro fabrické dělníky je to zničující zpráva, neboť v jejich regionu jinou práci neseženou. Jeden z nich – bývalý voják, ostřelovač – ale přemluví několik z nich k tomu, že tohoto majitele fabriky unesou, a donutí ho zaplatit tučné výkupné. Tak se pak také skutečně stane; prakticky celý další děj se pak odvíjí uvnitř této továrny, respektive v jejím areálu.

    Zde je nutno zmínit jednu okolnost: samotný tento děj je stěží uvěřitelný; sotva by ti muži mohli být natolik naivní, natolik zaslepení, aby si nedokázali uvědomit že budou všichni i se svými penězi nalezeni, pochytáni a že skončí ve vězení. Proti této málo realistické story ale stojí velice přímé, syrové, naprosto uvěřitelné náhledy do lidských charakterů. Především v osobách majitele továrny a onoho bývalého vojáka zde proti sobě stojí dva velice výrazné lidské typy: ve svých pozicích naprosto protichůdní, a přece v něčem navzájem podobní, především ve své bezpodmínečné odhodlanosti prosadit svou vlastní vůli.

    Ostatně, krátké video, které nicméně zachycuje všechny klíčové momenty dramatu, je možno shlédnout zde: https://www.csfd.cz/film/622529-fabrika/prehled/ (Vůdcem „povstalců“ je onen muž s povislým levým okem – důsledek zranění z války.)

    A v tomto videu je obsažena dost možná zcela centrální výpověď celého filmu, když fabrikant praví svému protějšku: „Ptáš se co je spravedlnost? – Spravedlnost neexistuje“.

    Právě tohle je zřejmě základním životním pocitem, znovu a znovu obnovovanou zkušeností ruského člověka (jak současnosti tak i minulých časů): spravedlnost neexistuje; existuje jen to co si kdo vybojuje, sám pro sebe.

    Ještě jednou: velice kvalitní, velice syrový náhled do atmosféry současného Ruska; a přes to že onen pokus o vzepření se samozřejmě končí porážkou, přesto je zde alespoň určitý paprsek naděje v tom faktu, že i v takovém Rusku se stále ještě najdou takoví, kteří tyto deformace ruské společnosti a ruské politiky dokáží vnímat, a dokáží je ukázat, ve vynikajícím a přesvědčivém uměleckém ztvárnění.

  67. No, panteisté spíš mluví o „božské jiskře“ než o „kusu Boha“. Tím méně Boha s velkým B. Ale pan Knížák asi není ani panteista ani teista. Je možná člověkem o Bohu přemýšlejícím. Zvlášť když prodělal rakovinu, jak říkáte.
    Co se týče dokonalosti, uvedu zde takovou zajímavost. Ivan Štampach loni na Facebooku tvrdil, že se mu nelíbí, když se mluví o něčí dokonalosti, ať lidské nebo božské. Podle něj totiž to, co je dokonalé, je dokonané, dokončené, tím pádem už se to dál nevyvíjí, a tudíž je to mrtvé. Zatímco to, co je živé, je podle něj logicky nedokonalé. 🙂
    Ale všechno je to samozřejmě otázkou, co kdo rozumí tím nebo oním slovem. Lidé by si nakonec mohli porozumět, kdyby chtěli. Možná, že slovo plnost by se mu líbilo, kdo ví.
    Já jsem tenkrát v diskusi trvala na té Boží dokonalosti, protože to jeho pojetí (dokonalé=mrtvé) se mi nějak nelíbilo. Ale teď už mě ani nenapadne se s někým hádat.

  68. Co se oné „dokonalosti“ týče, tak to je skutečně nemálo ambivalentní záležitost.

    Já sám se s ní stýkám především prostřednictvím Platóna, jeho konceptů dokonalých, „božských“ idejí. Ale stejně tak je v této souvislosti možno jmenovat především dialog „Hostina“, kde Sokrates fakticky předkládá cestu duše od těch nejnižších forem lidské touhy (lásky), až po ty formy nejvyšší, nejdokonalejší.

    Tato platónská „dokonalost“ – v každém případě je jisté, že dnes ji jako takovou už sotva kdo (ve filozofii) akceptuje. Platónský koncept idejí je příliš umělý, je – v tomto ohledu má I. Štampach naprostou pravdu – je příliš strnulý, fixní, nehybný. Pokud by se těchto idejí opravdu nějakým způsobem dosáhlo, pak už skutečně není možno jít nikam dál. Přitom – je nutno si uvědomit že Platón tento svůj koncept idejí postavil na základ pythagoreismu, kde tato předpokládaná „dokonalost“ byla založena na absolutní formě či platnosti čísel. (Kterým ovšem byl přisuzován jakýsi dodatečný vyšší, mystický smysl a význam.) A čísla – ať jakkoli dokonalá respektive absolutní – skutečně vytvářejí sféru či linii, za kterou není možno jít nikam dál. Je samozřejmě možno provádět stále další a složitější výpočty, ale je otázka jestli tím může vzniknout něco principiálně nového. Anebo jestli tím člověk jenom vypočítává, zjišťuje něco, co zde už tak jako tak existuje. Jinak řečeno – je otázka do jaké míry zde vůbec může být přítomen prvek kreativity.

    Dnes tedy onen moment či cíl „dokonalosti“ prakticky naprosto vymizel ze společenského diskurzu. Na jedné straně právem, z uvedených důvodů. Na straně druhé ale právě tento fakt je příčinou naprosté plochosti, bezobsažnosti tohoto veřejného diskursu. Zcela zde absentuje nějaký úběžník, ke kterému by veřejné dění, společné úsilí směřovalo, který by mohl fungovat jako kritérium pokroku (či naopak úpadku). Současný veřejný diskurs probíhá prakticky výhradně v rovině čiré komparace: někdo vystoupí s nějakým názorem, tvrzením, projektem; a ten druhý (oponent) vzápětí prohlásí, že jiné koncepty jsou lepší. Tyto koncepty ale nesou skutečné koncepty v pravém slova smyslu, nýbrž pouze víceméně reflektují empirii. Tedy to, co společenská realita vytvoří sama, svým vlastním samopohybem. Nepochybná výhoda tohoto stavu je, že společenské, či spíše politické projekty vzniklé z této empirie jsou v bezprostředním smyslu realistické, právě proto že bezprostředně odrážejí tento samopohyb společenského dění.

    Druhá stránka celé věci je ale ta, že zde není nic, co by umožňovalo překročit tento omezený rámec pouhé empirie. Ve své zdánlivé svobodě konání je tu člověk prakticky odkázán na to jenom pasivně reagovat na něco, co vzniklo mimo něj, jako víceméně pouze živelný vývoj. Člověk za tohoto stavu nemá vůbec možnost tento pouze živelný vývoj přehodnotit na základě nějakých vyšších (hodnotových) kritérií. Jako jediné kritérium zde platí ono bezprostřední srovnávání „lépe – hůře“; ale zcela zde chybí onen mezní platónský horizont „absolutního dobra“.

    Takže k onomu výroku I. Štampacha je možno poznamenat, že v daném smyslu má bezpochyby pravdu, tedy že absolutní dokonalost je svým způsobem „mrtvá“, fixní, nehybná; ale zároveň je nutno mít na paměti i tu druhou stránku věci, že nějaký horizont „absolutní dokonalosti“ musí být přítomen, byť i třeba jenom jako nedosažitelný ideál.

    Štampach má tedy ovšem pravdu v tom, že vše co je v pohybu, co je tedy „živé“, je nutně nedokonalé. V absolutním smyslu skutečně jakýkoli pohyb znamená respektive produkuje „nedokonalost“, neboť vytváří nerovnováhu. Pohyb sám vyplývá z nerovnováhy, z napětí mezi dvěma (energetickými) hladinami. Na jedné straně pohyb směřuje k obnovení rovnováhy (tedy k „dokonalosti“), ale zároveň tuto nerovnováhu znovu a znovu sám vytváří. Protože kdyby tento pohyb dospěl do stavu dokonalé rovnováhy, pak by v tomto stavu musel „zamrznout“, a tedy přestat být pohybem. A stav bez jakéhokoli pohybu je skutečně stavem smrti, absolutního nebytí.

  69. Identita, fakta a pravda

    V posledních dnech se zde dost často hovořilo o identitě. Shodou okolností v dnešním vydání německého deníku Süddeutsche Zeitung vyšel článek taktéž o identitě – ovšem v souvislosti s problémem hledání (či vlastně spíše nehledání) pravdy.

    Článek byl otevřen pohledem na konání určitých demonstrací (za doby koronavirové epidemie), jejichž legitimitu zcela protichůdně hodnotili příslušníci tábora levice a pravice.

    Bylo zde – opět jednou – konstatováno, že vlastní ideová/ideologická identita je mnohem silnějším faktorem, nežli objektivní pravda. To jest, přesně vzato bylo zde řečeno, že „fakta a pravda jsou pro nás důležité – ale jenom tehdy když podporují náš vlastní názor“. Každý z ideových táborů se tak zafixuje ve svém vlastním výkladu faktů – a protistranou pohrdá jakožto iracionální bandou, od jejíž zabedněnosti se odrážejí všechna fakta. Tato vzájemná neslučitelnost a vyhraněnost názorů je pak především tam mimořádně ostrá, když se jedná o konflikty s morálním kontextem.

    Toto konstatování samo o sobě není v zásadě ničím novým či překvapivým. Co tento článek ale činí zajímavým to je několik v něm použitých formulací. V souvislosti s tímto předem zafixovaným vlastním přesvědčením je zde řečeno:

    „Odpovědi jsou většinou pevně dány, ještě předtím nežli vůbec byla formulována otázka.“ (!)

    Právě v této lakonicky vyjádřené formě se v plné nahotě ukazuje ideologická fixovanost, zarytost lidské bytosti: o tématech není fakticky vůbec přemýšleno, nějaké zpochybňování vlastních pozic není připouštěno, naprosto jasné a nekompromisní odpovědi jsou už pevně dány předem.

    Přitom – někdy se stane že určitý jedinec by v konkrétních dílčích otázkách měl třeba i jiný názor nežli je ten, který zastává rozhodující většina jeho vlastního ideového tábora; ale jeho skupinová identita zde pravidelně zvítězí i nad jeho vlastními pochybnostmi. Zkrátka, i on nakonec poslušně papouškuje neotřesitelná dogmata své strany.

    Jak zde bylo zároveň konstatováno, tento oportunismus má ovšem své závažné důvody: kdo se nezdrží těchto kritických otázek, ten je ze své komunity vzápětí nemilosrdně exkomunikován.

    – Právě toto je ostatně má vlastní, celoživotní zkušenost: byl jsem (a to právě pro můj kriticismus) vyloučen prakticky ze všech levicových uskupení, ke kterým jsem se kdy pokusil nějakým způsobem přidružit.

    V této souvislosti ostatně výzkumníci hovoří o „ideolozích bez obsahů“; to znamená právě tu skutečnost, že oni neotřesitelně zastávají vůdčí ideovou linii svého tábora, aniž by s tímto táborem sdíleli všechna jeho přesvědčení; a naopak pohrdají příslušníky tábora protistrany, ačkoli s nimi třeba sdílejí mnohá přesvědčení! Sotva kde více se projevuje síla tohoto tupohlavého stádního myšlení: dotyčný jedinec raději zapře své vlastní přesvědčení, jenom aby si uchoval identitu své ideologické příslušnosti!

    V článku bylo také řečeno, že toto falšování faktů ve prospěch vlastního ideového tábory („myside bias“) nijak neustupuje, když se v dané situaci nachází příslušník „kognitivních elit“; dokonce přesně naopak, právě chytří lidé jsou obzvláště schopní, když se jedná o to vykládat (to jest: ohýbat) fakta v jejich vlastním smyslu.

    Závěrem článku je konstatováno, jak nebezpečné je vytváření těch navzájem nesmiřitelných ideových táborů, které nejsou schopny dohodnout se ani na základním konsensu, co jsou fakta a co tato fakta znamenají. Na samém konci je pak vyslovena výzva, že bychom si přece jenom měli vypracovat určitou schopnost k tomu z tohoto táborového myšlení přecházet k hledání toho, co je společné; a tedy z „mé strany“ učinit něco takového jako „naše strana“.

  70. A z té strany „nevěřících psů“ něco jako: „naše druhá strana“… Kdyby to šlo.
    Kdyby důvěra v existenci a v přínos případného nahlédnutí pravdy vlastní skutečnosti byla srovnatelně silnou motivací, jakou vždy byla vitální nutnost nebýt exkomunikován svým společenstvím…

  71. Ano, právě o to se jedná: nějakým způsobem zvýšit motivaci pro poznání (celé) pravdy. Já zase jednou zkusím trochu nahlédnout do budoucnosti: dnes se takovýto postoj (tedy vstřícný vztah vůči celé pravdě) zdá být bezmála utopií, nicméně troufám si tvrdit, že pokud lidstvo neustrne na současném stupni svého vývoje, pak jeho další progres bude nevyhnutelně doprovázen právě touto masarykovskou „revolucí hlav a srdcí“, tedy zásadní změnou postoje člověka vůči pravdě.

  72. Mimochodem, co jsem ještě opomněl zmínit: v článku stálo, že v tomto ideologickém ohýbání faktů ve prospěch vlastní doktríny není žádného zásadního rozdílu mezi táborem pravice a táborem levice.

    A ještě je nutno připomenout: nejenom že se takto zavírají oči před tou částí pravdy kterou má strana náprotivná; ale především se zde prakticky zcela ztrácí nejvýznačnější lidská schopnost, totiž schopnost myšlení. Byla to má zkušenost kterou jsem učinil už při studiu filozofie: i u těch nejinteligentnějších lidí, jakmile se dostanou k hranicím svého ideového přesvědčení, své ideologie, se v tom okamžiku doslova vypíná mozek.

    Vlastně by při pohledu na tento fenomén člověk měl své druhové označení z „homo sapiens“ přeměnit na „homo ideologicus“; to by daleko přesněji vystihovalo reálný charakter jeho zacházení s jeho kognitivními potenciály.

  73. Nebo „idolatricus“? 🙂
    My sice pro poznání (celé) skutečnosti nejsme vybaveni (ani se svými schopnostmi sdílení kulturních dědictví a různých pozorovacích a manipulačních nástrojů).
    To by nás ale ( doufejme ani skrze augmentační „brýle
    inteligence“) nemělo vést zpět k užitkovým manipulacím a neúctě/neobdivu k ní.

  74. Ideologie a jejich role v dějinách

    Ideologie a idolatrie: jak se to vezme.

    Je nutno si v prvé řadě uvědomit: my se ideologií fakticky vůbec nikdy nemůžeme zbavit. A to ani tehdy když si to sami namlouváme, že žádnou ideologii nemáme.

    V aule pražské právnické fakulty za minulého režimu visel citát z Lenina: „Všechno je politika. A když někdo řekne že nemá žádnou politiku, pak je to také politika“.

    Tento nápis tehdy samozřejmě sloužil jako odůvodnění režimu pro to, že neponechal prakticky žádné dění jenom soukromému nebo osobnímu výsostnému okruhu člověka, nýbrž že vše politizoval, respektive ideologizoval. Neboť v onom Leninově výroku můžeme slovo „politika“ víceméně bez dalšího nahradit slovem „ideologie“.

    Jak málo se v reálné praxi můžeme skutečně emancipovat od ideologie, to jsem pojednával i v mém komentáři Bělohradského „Pléthokracie“: Bělohradský se naprosto zásadně distancuje od všech ideologií; dokonce formuluje trojí „silente“: Silente theologi! Silente ideologi! Silente multitudines!

    V tomto trojím „silente“ se odráží Bělohradského hluboká nedůvěra, až přímo averze vůči všemu, co je nějakým způsobem vnucováno jednotlivci, který je podle jeho přesvědčení jediným legitimním nositelem životních aktivit a projektů. On v tom všem co kdy vzešlo od teologů, ideologů a masových hnutí nedokáže (či spíše odmítá) spatřit cokoli jiného nežli jenom války, ideový útlak, revoluce a ohlupování mas.

    Bělohradský tedy odmítá všechny ideologie: ale jak jsem uvedl v mém komentáři k jeho Pléthokracii, ve skutečnosti on sám zůstává neochvějným a neotřesitelným vyznavačem – ideologie liberalismu!

    Jistě, liberalismus sám o sobě prohlašuje že on přece není žádnou ideologií, nýbrž jenom a pouze zcela „přirozeným“ důrazem na svobodu, autonomii individua. Jenže – to je právě ta Leninova „politika která tvrdí že není žádnou politikou“. Já musím přiznat že tento Leninův citát jsme tehdy považovali za demagogické heslo profesionálního revolucionáře; ale postupem let jsem se naučil ocenit jeho hlubokou pravdivost.

    Paradoxní je (a i to jsem ve svém komentáři zmínil): Bělohradský se dostává do té zcela rozporuplné pozice, že

    – na jedné straně zavrhuje veškerou ideologii

    – na straně druhé je (fakticky) vyznavačem liberalismu

    – a přitom zároveň ve své Pléthokracii sám cituje jednoho autora, který taktéž žádá konec nadvlády všech ideologií nad člověkem; ale ve výčtu těchto ideologií naprosto jasně jmenuje i samotný liberalismus!

    Bělohradský tedy ideologii liberalismu popírá, a přitom ji sám praktikuje.

    Takže tedy: jak řečeno té či oné ideologii se nakonec stejně nikdy nevyhneme. A navíc – na rozdíl od idolatrie, která je vždy spojena s negativní konotací, u ideologie tomu tak naprosto být nemusí. Když si rozložíme toto slovní spojení na jeho výchozí členy, pak zde máme pojmy „idea“ a „logos“, čili v dějinách filozofického myšlení kategorie nejen nezávadné, nýbrž naopak vysoce ceněné.

    „Ideologie“ v daném smyslu není nic jiného, nežli dejme tomu „rozumné rozpracování určité ideje“. Respektive je to tato idea převedená do formy uchopitelné (běžným, racionálně uvažujícím) rozumem.

    Chybou tedy není přítomnost samotné ideologie; nýbrž jenom to jak my sami s touto ideologií zacházíme.

    Jistě; v reálné praxi, v reálných dějinách měly ideologie (alespoň doposud) vždy zužující charakter. To jest, při svém vyzvedávání, glorifikování určité specifické ideje zároveň zatlačovaly do pozadí všechny alternativy ostatní.

    Ovšem – i zde je nutno se na celou záležitost podívat z více hledisek. Bělohradský nevidí nic jiného nežli onu zužující ideologizaci, uzurpaci veřejného prostoru, násilí a útlak. Ale – Hegel na rozdíl od něj viděl daleko lépe, že dějiny probíhají ne pouze kontinuálně, nýbrž v určitých klíčových fázích, skocích. Přičemž každá tato – evolučně nutná – fáze se opírá o určitou ideu. Která je samozřejmě ve společenské praxi ideologií, i s oním reduktivním charakterem – nicméně jakožto onen dějinný impuls má ve své době své nepopiratelné oprávnění, svou legitimitu.

    Ideologie tedy mají principiálně onen ambivalentní charakter, že jsou sice na jedné straně omezující (jednodimenzionální), ale na straně druhé jsou nositeli určitých idejí, které (většinou) nejsou jenom zcela svévolné, nejsou jenom jakýmsi umělým výtvorem ideologů, nýbrž pravidelně mají svůj dějinně-evoluční smysl a význam.

    Ve skutečnosti sám Bělohradský praktikuje také takovýto redukcionismus: kdyby skutečně měl vzniknout svět podle jeho představ, tedy zbavený všech (veřejně deklarovaných) ideologií, a kdyby se skutečně jedinými legitimními nositeli společenských aktivit měly stát ad-hoc skupinky aktivistů, pak by se tím veškerý společensko-politický život fatálním způsobem zredukoval jenom na víceméně bezprostřední materiální zájmy oněch nahodile vznikajících skupinek, které by nad tento momentální zájem a účel nedokázaly generovat nic, co by mohlo nějak více zaujmout lidského ducha, co by mělo smysl a význam pro člověka a společnost jako takové.

    Ještě jednou tedy: nezavrhujme paušálně ideologie, to by byla falešná cesta. To jediné o co se jedná je otázka, zda jsme dnes už dostatečně vyzrálí, abychom dokázali vytvořit (či objevit?…) takovou ideu, jejíž logos by měl skutečně univerzalistický potenciál, to jest který by se dokázal vyhnout onomu zmíněnému redukcionismu všech dosavadních ideologií.

  75. Dodatečně jsem si uvědomil, že jsem se nakonec vmanévroval víceméně do toho samého protikladu, který jsem konstatoval u V. Bělohradského: napřed jsem zavrhl veškerou ideologizaci (objektivních, univerzálních) pravd, abych vzápětí (pozitivní) roli a funkci ideologií v dějinách obhajoval a vyzdvihoval. 😉

    Ale – jak už jsem zmínil, ono nakonec vždy všechno záleží na tom, jak s ideologiemi my sami zacházíme. Dá se o nich říci: dobrý sluha, ale zlý pán. Především v časech svého „mládí“, tedy kdy jsou nástrojem vstupu nové, progresivní ideje do starého, přežilého světa, u nich převažuje jejich stránka pozitivní, jejich nová (byť i jen dílčí) pravda. Ale – především v časech jejich „stáří“, když už se pravda oné ideje vyčerpala, a naopak se stává brzdou dalšího rozvoje, dalšího pokroku, tato jejich pravdivá komponenta ustupuje do pozadí, a naopak se čím dál tím více projevuje jejich stránka reduktivní, která celý horizont lidského žití zužuje jenom na jednu jedinou perspektivu, na jednu jedinou výseč celé skutečnosti.

    Samozřejmě, ta redukcionistická (jednodimenzionální) stránka nové ideje, nové ideologie je fakticky přítomna od samotného počátku (a proto i její kritici z tohoto faktu právem čerpají argumenty proti ní); ale z hlediska dějinného vývoje tato její nová pravda převáží nad tímto jejím redukcionistickým, jednodimenzionálním charakterem.

    Jak už jsem zmínil minule, nyní vše záleží na tom zda je současné lidstvo už natolik vyzrálé, aby bylo schopno zplodit, vytvořit takovou ideu/ideologii, která by byla ze své vlastní podstaty nikoli jednodimenzionální, nýbrž vícedimenzionální. Dalo by se říci: pluralitní, ovšem v pravém slova smyslu, nikoli jako tolik vynášený „demokratický pluralismu“ současné doby, který ve skutečnosti není ničím jiným nežli neorganickou směskou heterogenních jednodimenzionalit. Tento „pravý pluralismus“ by od samého počátku musel směřovat k tomu různé dimenze života, celé skutečnosti integrovat v jeden jediný, vnitřně provázaný celek.

  76. JÁ se domnívám, že dozrálo období setřesení toho nejhoršího na liberální demokracii:
    Tedy odvěké fixace na snahu/úsilí o platnost jednostranných instinktů v narací, ve společenském tmelu. Ukončit tradiční touhy provázat vnitřně neorganickou směsku heterogenních jednodimenzionalit vírou v řešení svrchovaností biofilních sil a integrovat do procesu poznávání paralelně působící nekrofilní síly.
    Tudíž dát prostor možnosti předcházet zavádějícím živočišným instinktům ve společenské naraci (společenský tmel), nově na základě akceptace působení obou instinktů.
    Příkladně znemožnit masové vyvražďování na základě oboustranné/vzájemné celebrace biofilie…..bych želbohu naivně dodal.

  77. Například oboustranně upřímná vzájemná celebrace úcty k jednotlivému člověku (propůjčujícímu společnostem živost) a k ideo – logiím (jako různým způsobům čtení ideí skrytých ve strukturách společenství v jejiž rámci jedině jsme schopni žít). A za ortodoxii/ortopraxi toho stejně nakonec proměnlivého čtení nuceni v různé míře trpět (jeden Kříž byl nám k tomu žalostně málo, Bohužel…).

  78. V nedávných časech jsme se zde opakovaně zabývali možnostmi umělé inteligence, ve vztahu ke kreativnímu lidskému myšlení. Na dnešních Britských listech k tomuto tématu vyšel velice zajímavý, a velice kompetentní komentář: https://blisty.cz/art/113370-proc-umela-inteligence-nikdy-nebude-souperit-s-lidskou-kreativitou.html

    Především je zde zajímavé ono srovnání „voleb s vysokou pravděpodobností“ a „voleb s nízkou pravděpodobností“. William Deresiewicz má naprostou pravdu v tom, že autentická lidská kreativita skutečně spočívá v tom, že vytváří něco principiálně nového; tedy něco, čemu se umělá inteligence nemůže naučit prostě tím, že do sebe vstřebá megakvanta informací, existujících textů, a z nich si vytvoří jakýsi průměr, to co se v daných kontextech píše a tvoří nejvíce. A jak Deresiewicz taktéž správně poznamenává, sice by v zásadě bylo možno do umělé inteligence zabudovat i takový algoritmus že bude vybírat „volby s nízkou pravděpodobností“ – ale tím by se zřejmě jenom dramaticky zvýšila kvóta jí produkovaných zcela iracionálních kreací. Protože ona nemá – a principiálně mít nemůže – samotnou autentickou, citově prožívanou životní zkušenost, která by jí mohla (jak D. také velice trefně uvádí, někde na pomezí mezi vědomím a nevědomím) napovědět, které z těchto „voleb s nízkou pravděpodobností“ vystihují něco podstatného z naší existence, a které jsou naprostý nonsens.

    Zdá se tedy, že skutečně nemusíme mít obavu že by umělá inteligence mohla vytěsnit pravou lidskou kreativitu; obavy musejí mít pouze producenti kýčů, neboť právě jim v umělé inteligenci vyrůstá velice nebezpečný konkurent.

  79. No ano, pane Petrasku, tady se nějak postupně dostáváme k jádru věci. „Integrovat do procesu poznávání paralelně působící nekrofilní síly“ – on to vlastně věděl už Hegel, že ve jsoucím světě neexistuje nic absolutně negativního (tedy chcete-li, nic absolutně nekrofilního); nýbrž že jediná negativita spočívá v tom, když se nějaká část oddělí od celku, a začne se profilovat vůči němu a na jeho úkor. Nevzpomenu si zcela přesně jakou formulaci či jaký obraz Hegel v této souvislosti použil, ale mám pocit že napsal že i ten nejhorší zločinec stále ještě představuje nesrovnatelně vyšší kvalitu ve srovnání s neživým kamenem, který necítí naprosto nic, není tedy nadaný žádným duchem.

    To negativní na zločinci/vyznavači nekrofilie spočívá jenom a právě v tom, že sám sebe staví proti celku, svůj vlastní zájem nadřazuje zájmům, normám celku. Můžeme si vzít přirovnání z oblasti medicíny: rakovinové bujení původně není také nic jiného, nežli pro život naprosto nezbytné dělení buněk, které se pouze „utrhlo ze řetězu“, vypadlo z řádu fungování celého organismu, a svůj vlastní partikulární „zájem“ na nekonečné dělení nadřadilo potřebám celku.

    Jedná se tedy skutečně o to i ty fenomény (názory, směry, životní projevy) které se nám zdají být negativní/nekrofilní nějakým způsobem integrovat do onoho chodu a zájmu celku, celého (společenského) organismu. Zcela klíčová otázka ovšem je, jak toho konkrétně dosáhnout.

    Hegel se domníval, že postačujícím faktorem bude samotná metafyzická dynamika bytí, samovolně a nezadržitelně směřující k vytvoření takovéhoto o sobě dokonalého „biofilního“ celku. Já bych tento Hegelův koncept nechtěl zavrhovat paušálně; principiálně nelze vyloučit, že takovýto skrytý mechanismus bytí skutečně nějakým způsobem existuje a působí. Ovšem – je nutno se obávat že jeho případné působení je mnohem subtilnější nežli se domníval Hegel (a stejně tak i Platón), a že pro náš jsoucí svět je nutno vytvořit, nalézt síly mnohem bezprostředněji účinné. Právě proto se Marx obrátil k materiálnímu světu, s vírou že je to samotná produkční, pracovní praxe lidstva, která svým momentem pospolité činnosti (a společného vlastnictví) bude plnit takovouto integrativní úlohu. Kde tedy nekrofilní elementy – pokud se vůbec v řídkých individuálních případech objeví – budou vzápětí eliminovány naprosto převažujícími silami biofilními.

    Tento Marxův koncept měl sice svou logiku; ale jak známo v praxi taktéž nefungoval. Už proto že tyto „nekrofilní“ elementy se znovu a znovu reprodukují ze samé přirozenosti člověka, z jeho primárně individuální existence, tedy z jeho ne-li přímo egoismu, tak v každém případě vždy latentního egocentrismu, který je podle Hegela „vždy na skoku se z pravé mravnosti vrátit zpět na stanovisko pouhé individuální, tedy egoistické vůle“.

    Stále tedy zůstává otevřená kardinální otázka, jakým konkrétním způsobem této integrace nekrofilních elementů do onoho biofilního celku dosáhnout. Jak podotýká pan Nushart „jeden Kříž byl nám k tomu žalostně málo“.

    Základní problém je v tom, že toto „nekrofilní“ jednání se stále ještě evolučně vyplácí. Kdo se chová egoisticky, ve svém partikulárním osobním (či skupinovém zájmu, respektive ve jménu své partikulární ideologie), je za to stále ještě odměňován (a tedy stále znovu motivován): materiálními statky, prestiží, vůdcovstvím ve své (partikulární) komunitě, nebo přinejmenším hřejivým pocitem identity.

    Svým způsobem měl Marx pravdu v tom, že skutečného obratu je možno dosáhnout jedině tehdy, když tyto negativistické způsoby jednání vzápětí narazí na celospolečenský odsudek, celospolečenský odpor.

    Ovšem – za podmínek kdy naopak právě individuální respektive partikulární zájmy jsou základní formou fungování daného společenského typu, je velmi obtížné sbírat dohromady ony integrativní, biofilní síly schopné účinné společné akce.

  80. Jeden krátký – ale velmi důležitý – odkaz: my jsme už opakovaně diskutovali vztah morálky a etologie respektive evoluce. Já jsem vždy razil tézi, že tajemství respektive základ lidské morálky je nutno hledat v etologii, v nauce o chování zvířat. Bylo pro mě proto nemalým povzbuzením, když jsem teď z jednoho podcastu na Deníku Referendum zjistil, že existuje jedna výzkumnice která na danou záležitost hledí tou samou optikou: https://denikreferendum.cz/clanek/35227-patricia-churchlandova-biologicky-puvod-moralky

    Je jenom poněkud škoda, že ke konci onoho podcastu se řeč stočila víceméně jenom na čistě individuálně-psychologickou, respektive kriminologickou stránku celé záležitosti; já sám jsem se proto pokusil zdůraznit význam společensko-evoluční.

  81. A ještě jednou Karel Kryl

    O nejednoduché osobnosti tohoto protestního písničkáře, především o jeho postojích po listopadovém převratu, jsme zde diskutovali v minulosti už několikrát. V minulých dnech televize vysílala (zřejmě v souvislosti s výročím jeho úmrtí) hned několik pořadů s ním nebo o něm. Já jsem teď shlédl dva z nich, které jsem doposud neznal. Jeden je polské provenience, natočila ho jedna polská režisérka, která s ním byla spřátelená (on ji dokonce zaplatil studium na filmové akademii! ačkoliv nijak nebylo jisté zda mu bude moci tuto částku splatit). Druhý pořad byl rozhovor natočený s ním v jedné jihočeské chalupě (a taktéž hospodě) v roce 1993.

    Musím říci: otevřely se mi tu některé nové pohledy na osobu a osobnost Karla Kryla, které mi doposud byly neznámé. Především musím ocenit, že jeho názory na svět, na společnost, na politiku byly značně diferencovanější nežli jak jsem se doposud domníval; a s naprostou většinou z nich jsem mohl vnitřně souznít. Bylo jasně znát že on poctivě přemýšlel o věcech lidských a světských, a nebyl ochoten sednout na lep žádné z ideologií tohoto světa, ať už té či oné provenience.

    Velmi zajímavé byly v tomto ohledu například jeho úvahy o demokracii: zatímco Svobodná Evropa (kde sám dlouhá léta působil) neustále vysílala propagandu o tom, jak dokonalé a nepřekonatelné je demokratické politické zřízení, on zde právě toto – pouze politické – zřízení jako takové nemálo zproblematizoval. Prohlásil že demokracie je nakonec jenom tím, jak se reálně chovají sami lidé. Demokracie tedy není nijak samospasitelným zřízením sama o sobě. – Kromě jiného konstatoval, že nejstabilnější (a nejméně zkorumpované) jsou vlastně parlamentní monarchie.

    Ale – i u Karla Kryla se zde projevovala určitá „dvojí tvář“, jak jsme o ní (byť i v jiné souvislosti) hovořili v paralelní diskusi. Na jedné straně zde byl Karel Kryl přemýšlivý, uvážlivý, rozmyslný; ale na straně druhé Kryl nejen že velmi kritický vůči panujícím (popřevratovým) poměrům, nýbrž až příliš negativistický, kdy trvalý pocit frustrace se stal zřejmě až jeho životní pózou. On zřejmě (to bylo ukázáno především v onom polském snímku) skutečně trpěl pocitem čistě osobní zneuznanosti. Vzniká tu dokonce určité podezření, jestli on nebyl vůči polistopadovému vývoji proto až natolik nesmlouvavě kritický, že tím ventiloval tento svůj pocit osobní frustrace.

    V onom polském snímku bylo uvedeno, že někdy po převratu ho Havel pozval na Hrad. Podle všeho si Kryl od této audience něco sliboval, snad nějakou funkci ve státní kultuře. Zeptal se prý Havla: „A co mám teď dělat?“ A Havel – namísto udělení oné zřejmě očekávané funkce – mu jenom odpověděl: „No co bys měl dělat – jezdi dál po městech a zpívej své písničky!“

    Havel ze svého hlediska učinil prakticky to jediné, co učinit mohl: aby Krylovi dohodil nějaké teplé místečko ve státním aparátu, to by byla fakticky zrada jeho ideálů (nutno podotknout, že Kryl pro nějakou takovouto státní funkci neměl prakticky žádné předpoklady); pro Havla bylo tedy naprosto přirozené, že pro budování nové společnosti bude tím nejpozitivnějším počinem, když Kryl bude mezi národem nadále šířit své songy.

    Ovšem – v Krylově osobě se zřejmě reprodukoval odvěký problém, který se ukázal například už po skončení druhé světové války: totiž mentální odcizení, respektive přímo střet mezi emigranty a mezi těmi, kdo zůstali doma. Totiž: obě strany mají pocit, že jsou to právě oni, kdo pro vítězství učinili více. Ti co zůstali ti samozřejmě trpěli dále pod útlakem, a mnohdy i proti němu aktivně bojovali, zatímco „ti venku“ byli z jejich pohledu v relativním bezpečí, a dokonce blahobytu. Zatímco ti kteří odešli do světa, ti měli pocit že získali mnohem větší nadhled, že se dostali mimo dosahu domácího provincialismu, že se stali součástí „velkého světa“; a že tedy jsou to oni, kdo nyní mají podstatně vyšší kompetenci ohledně toho, jak národ přivést na správnou cestu, k navrácení se k onomu světu Západu.

    Právě v tomto ohledu se ostatně plně projevila ona „dvojí tvář“ Karla Kryla: na jedné straně – v uvážlivější, rozmyslnější rovině svých odpovědí – sám otevřeně přiznal, že svým dlouholetým pobytem v emigraci se domácímu prostředí odcizil, že domácí lidé měli zcela jiné životy nežli jak ho měl on venku, a že teď se napřed teprve „musím znovu učit tady bydlet“. Na straně druhé ale ve oné frustrované, ublížené rovině svých postojů zdůrazňoval, kolik statisíců krajanů ve světě by bylo ochotno nezištně své zemi pomoci při její výstavbě – ale že byli domácí frontou „odkopnuti“. A bylo dost zřetelně znát, že k oněm „kompetentním, ale odkopnutým“ počítá i sám sebe.

    Přičemž ovšem je nutno vidět ale i to, že i tento ostrý Krylův kriticismus vůči domácím poměrům měl své velké oprávnění, v reálném polistopadovém vývoji. Víme dodnes co znamenaly tehdejší „divoké devadesátky“, korupce sahající až do vysokých pater politiky, rozkrádání státního majetku, prorůstání zločinu s politickou sférou. To vše tedy Kryl konstatoval a ostré kritice podroboval plným právem.

    Ale já bych řekl, že zde bylo ve hře ještě něco více. Tedy – ještě něco třetího, vedle oné věcně oprávněné kritiky polistopadových poměrů, ale i vedle jeho čistě osobního pocitu ublíženosti. Jde o to, že Karel Kryl byl ve svém nitru zřejmě opravdu velmi citlivý člověk; že tedy velice trpěl oněmi nespravedlivostmi a špatnostmi nového politického uspořádání, ale že on si zároveň vybudoval jakýsi sen o krásném, spravedlivém světě, kterýžto sen se mu naprosto rozbil o postpřevratovou realitu.

    Téměř se zdá, jako by si on vysnil jakési „království Boží na zemi“, poté co bude svržena totalita; stav všeobecné pospolitosti, spravedlivosti a poctivosti. V kterémžto „Božím království“ on se vší samozřejmostí spatřoval příslušné místo i pro sebe samého. A právě poznání že tento jeho sen se mu zhroutil, podle mého názoru ze všeho nejvíce vedl k jeho natolik hluboké frustraci, a k onomu sžíravě kritickému, negativistickému postoji který choval k polistopadové realitě.

  82. Já myslím, pane Poláčku, že existuje víc lidí, kteří kdysi vyvíjeli jakousi protirežimní činnost a buď museli do emigrace nebo měli aspoň velké problémy, ale zároveň jsou silně nespokojení s tím, co po roce 1989 nastalo. Asi si představovali něco jiného – v tom je ten problém.
    Například Václav Umlauf (vydavatel E-republiky). Nebo Lenka Procházková. A minimálně ještě jednoho člověka znám z někdejších diskusí na Referendu.

  83. To by vlastně byla zajímavá statistika, paní Hájková, kdyby někdo provedl výzkum toho, kolik z těch kteří se dříve tak či onak angažovali v boji proti starému režimu, kolik z nich bylo hořce zklamáno poměry v režimu novém.

    Ovšem – ono je také nutno rozlišovat několik různých příčin a pramenů tohoto zklamání. Proti novým pořádkům od samotného počátku byli ti, kteří stále ještě vyznávali socialistické, respektive důsledně levicové pozice. To byla tehdy například Levá alternativa, nebo – tuším že se tak tehdy jmenovala – Strana demokratické levice. A pak také anarchisté. Ti všichni byli samozřejmě proti restauraci kapitalismu, jmenovitě toho klausovského „bez přívlastků“.

    Tato část tedy odmítala nové pořádky ze zásadních, ideových důvodů. Pak zde byly ale ještě skupiny těch, kteří zásadně nebyli proti ekonomické (tedy kapitalistické) transformaci, ale byli zklamáni, či vysloveně zhnuseni novými pořádky.

    Zde na jedné straně stáli ti, kteří byli onou – tvrdou – ekonomickou transformací osobně postiženi; stali se nezaměstnanými, ztratili byt, nebo podobně. Ti tedy zaujali negativní postoj k novým pořádkům především z osobních, materiálních pohnutek.

    Ale pak je zde ještě velká skupina těch, kteří si nijak nelámali hlavu s kapitalismem, ale kteří vkládali velké naděje do demokracie. A poté byli hluboce zklamáni reálnou podobou této nové demokracie. Byli tedy hluboce zklamáni politikou; ale ti citlivější či kulturnější z nich byli zhnuseni i celkovou komercializací společnosti, ztrátou jakýchkoli vyšších ideálů. A ti z této skupiny kteří se dříve aktivně angažovali v opozici proti starému režimu, tak u těch pak nutně vyvstávali pochybnosti: „Tak tohle je ta svoboda, za kterou jsme bojovali? Tento politický a společenský marasmus?…“

    Ostatně i sám Havel prý ke konci svého života propadl – při pohledu na reálný stav polistopadové společnosti a polistopadové politiky – pochybnostem „jestli to všechno vůbec stálo za to“.

    Jak říkám, bylo by velice zajímavé provést takovýto výzkum dejme tomu jenom mezi bývalými aktivními disidenty, kolik z nich se s polistopadovými pořádky ztotožnilo, a kolik z nich tímto vývojem bylo zklamáno.

    Troufl bych si odhadovat, že zklamáno jich bylo v každém případě hodně; ovšem velká část z těchto zklamaných si asi nikdy nedokázala přiznat a připustit že vadná byla od samotného počátku jejich celá revoluce (to jest ideový základ na kterém byla provedena), nýbrž všechnu vinu za nové (ne)pořádky kladou za vinu jenom těm či oněm politickým a jiným aktérům. K tomuto svému zklamání se tedy postavili prakticky naprosto stejným způsobem jako Masaryk: i ten svého času prožíval stejně takové zklamání z „reálné demokracie“, ale nikdy si nepřipustil že základní vada by mohla vězet v samotném pojetí této (buržoazní) demokracie, a místo toho veškerou vinu těchto tristních poměrů viděl v pouhém personálním nedostatku pravých a poctivých demokratů („tož demokracii bychom měli, teď ještě nějaké ty demokraty“).

    Právě tohle je ostatně zcela základní příčina lidské nevědomosti, a tedy i neschopnosti či vůbec nemožnosti aktivně utvářet a řídit život společnosti: totiž že společenské dění se znovu a znovu subjektivizuje. Že tedy lidé (a to včetně drtivé většiny akademické sféry) nevidí objektivní příčiny ležící v samotném základu panujícího systému (v současné době tedy kapitalismu, a s ním spojené liberální demokracii), nýbrž že vinu za všechno špatné spatřují jenom v jednání těch či oněch jednotlivců. Z toho pak pramení víra, že všechno o co se jedná je špatné jednotlivce (politiky) nahradit nějakými lepšími.

  84. Mimochodem, jedna zajímavost: já jsem sice už dříve věděl, že Karel Kryl už při svém pobytu na Západě byl nemálo zklamán tamějšími společenskými poměry; toto své zklamání vyjádřil i v jednom svém emigrantském songu, bohužel neznám jeho jméno a nepodařilo se mi ho tedy najít, ale neustále se tam opakovalo „tam i tady“, vypočítával zde všechny možné formy lidské malosti, povrchnosti, maloměšťáctví, a přitom znovu a znovu sděloval že tyto vadné lidské charaktery jsou přítomny „tam i tady“. Mám dokonce pocit že tímto způsobem reflektoval především poměry v československé emigraci.

    Ale až z oné polské dokumentace jsem se dozvěděl, do jak velké míry on byl i v samotné Svobodné Evropě cizorodým elementem; že ve Svobodné Evropě dlouhou dobu neměl žádné pevné místo, protože mu nedůvěřovali jako příliš velkému radikálovi. Takže napřed tam byl léta jenom na smlouvu, a teprve později dostal místo jako redaktor sportovní redakce. Ale on byl zřejmě z toho emigrantsky zatuchlého prostředí tam čistě osobně zhnusen; v oné dokumentaci prozradil Hutka že Krylovi radil aby se na ně vykašlal a ze Svobodné Evropy odešel, Kryl sám by to zřejmě nejraději udělal, ale byl tady čistě existenční problém, že on by prakticky neměl čím se živit.

  85. Ještě k tomu zklamání z nových poměrů: objevil jsem teď na internetu jeden Krylův song z polistopadové doby, kde toto zklamání pojmenovává naprosto jasně a bez nějakých jinotajů: https://pisnicky-akordy.cz/karel-kryl/demokracie

    Jak jsem se dočetl on sám tento svůj protestsong nepovažoval za nijak kvalitní, byla to fakticky jenom politická agitka; nicméně jeho obsah je naprosto jasný, a především poslední verš o demokracii je jedinečně výstižný: „že místo srdce břicho má a místo duše tlamu“.

  86. A ještě něco zajímavého o Krylovi jsem se právě dočetl; od někoho kdo ho osobně znal: „Jeho prostě štvaly některé věci, které se děly nejen ve velké politice. Byl hrozně zklamaný i z obyčejných lidí, kteří se nechají manipulovat. Z lidí, kteří ho po revoluci vítali a milovali jeho písničky, a pak se nechali nějakými intrikami proti němu poštvat. V hospodách mu nadávali, že je levičák a bolševik, že potřebuje kritizovat, aby byl zajímavý. Nebylo to pro něj jednoduché. Oficiální trend byl, že je všechno výborné. Lidé z toho pak vystřízlivěli, ale tehdy jeho pohled sdílel málokdo. Všichni měli pocit, že přehání.“

    Ano, zřejmě i z toho pramenil Krylův pocit zklamání, marnosti: on mnohem jasnozřivěji nežli mnozí domácí viděl a vnímal všechny deformace nového režimu, nových pořádků; ale právě protože tuto svou kritiku hlásal mnohem dříve nežli její oprávněnost pochopili i ostatní, pak u mnohých dokonce dostal nálepku „levičáka a bolševika“!

  87. A ještě něco o Krylovi: našel jsem zajímavý rozhovor s jedním jeho příznivcem (a vydavatelem), kde je mnohé vyřčeno o tom kdo byl Karel Kryl, jaké byly jeho zážitky s exilem, a jaké byly jeho střety s polistopadovou českou/československou společností: https://www.cechoaustralan.com/karel_kryl.htm

  88. To je taková ukázka, že revoluce jsou „marnost nad marnost“. Totiž, dejme tomu, že nejprve proletariát udělá revoluci proti buržoazii, moci se stejně chopí někdo jiný, protože proletariát vládnout nemůže, a výsledkem je, že příštími revolucionáři se stanou potomci oné buržoazie, například Havel nebo Kryl.

  89. Kryl byl naprostý solitér. Vůbec mě nepřekvapuje, že měl konflikty i ve Svobodné Evropě. Pokud si někdo myslí, že by s ním dokázal vycházet dlouhodobě a že by se s ním shodl v posuzování negativ západní společnosti a v jejich porovnání se stavem společnosti normalizační a postsovětské…já se obávám, že by se s ním brzo dostal do zuřivého sporu. V podstatě možná kvůli zdánlivým maličkostem.
    Nejvíc mě vždycky dostane, když si Kryla chtějí adoptovat komunisti.

  90. Kryl solitér… Snad ano; ale tady se jedná o něco více. Především jsem přesvědčen, že pod jeho postojem rebela se skrývala velmi citlivá duše. A právě to je ten vlastní problém. Citliví lidé to v tomto světě vždy mají těžké. Protože vnímají – a jako nepřijatelné a nesnesitelné zakoušejí a pociťují – i ty věci, nad kterými velká většina s průměrnou mírou citlivosti víceméně jenom mávne rukou. A snad je tomu i tak, že tito citliví lidé vždy mají svůj životní sen – sen o světě kde zmizely všechny ty obhroublosti, nepravosti a falše, které oni tak citlivě vnímají.

    Proto ani Hutka, ani Kryl se nikdy nesžili se světem Západu, právě protože vnímali jeho vnitřní faleš. Jeho povrchnost, jeho citovou i kulturní prázdnotu. A proto stejně tak vnímali tyto deformace, když pak tento západní way of life vtrhl i do polistopadové české společnosti.

    Přičemž ovšem především Kryl se – právě díky svému působení ve Svobodné Evropě – dostal do velmi schizofrenní pozice. V tomto ohledu to měl jednodušší Hutka; ten se víceméně od počátku dostal do opozice vůči „reálné demokracii“ západního stylu. (Snad jedinou „zástěrkou“ kterou si při své kritice západní společnosti vytvořil byla ta, že on ji zaměřoval především na Holanďany. Které zásadně nazýval „hokynáři“, a měl jim za zlé že veškerou kulturnost či duchovnost směnili za komerci. V daném ohledu si dokonce dělal iluze o Německu, myslel si že tam je to poněkud lepší, a dokonce plánoval se do Německa přestěhovat.)

    Zatímco Kryl – i on vnímal tuto duchovní prázdnotu Západu, ale na straně druhé samozřejmě hájil svou vlastní přítomnost ve Svobodné Evropě. Hutka nedávno v jedné televizní reportáži či dokumentaci vyprávěl o tom, jak se v tomto ohledu s Krylem dost chytil při jednom z pravidelných setkání emigrantů po záštitou Opus bonum, pořádané páterem Opaskem. (Já jsem tam také jednou dostal pozvání, ale tehdy jsem byl poměry v emigraci už tak naprosto zhnusen, že jsem na tuto nabídku nereagoval. Někdy toho lituji, přece jenom tam bývalo přítomno několik zajímavých osob; například jsem se až zcela nedávno dozvěděl, že tam býval i Mlynář, s tím bych se opravdu velmi rád setkal.)

    Nevzpomenu si už přesně, jak ten konflikt mezi Hutkou a Krylem tehdy vznikl, ale mám pocit že to bylo tak že oba se napřed shodli při své kritice Západu a emigrace, ale že pak Hutka nějak nadhodil, že Kryl sám přece působí ve Svobodné Evropě – tedy v nástroji americké propagandy, a zároveň faktickém ideovém centru exilu. Kryl se ovšem v tom okamžiku urazil, neboť se cítil být osobně napaden, a začal své působení ve Svobodné Evropě rozhořčeně obhajovat. – V tomto ohledu tedy máte paní Zemanová naprostou pravdu, že samotný fakt společného kritického postoje jak západní, tak polistopadové společnosti by ještě nebyl žádnou zárukou toho, že by bylo možné s Krylem osobně vyjít. Já osobně jsem ostatně po setkání s ním nijak netoužil, právě jeho působení ve Svobodné Evropě jsem mu nikdy nedokázal prominout. Tehdy jsem ovšem ještě nevěděl nic o tom že on tam přece jenom byl dost cizím elementem. Také jsem v té době zcela přestal poslouchat jeho písničky; zatímco Hutkovy nové songy které vydával v Holandsku jsem si kupoval poctivě všechny, i když mě z toho téměř nic nezaujalo, Hutka v exilu naprosto ztratil svou dřívější tvůrčí invenci.

    P. S. Že by si Kryla chtěli přisvojit komunisté, to by pro mě bylo opravdu překvapení. 😉 Možná že tu a tam použili při nějaké příležitosti některý z jeho kritických polistopadových songů; ale že by si ho už jenom tím chtěli přisvojit?…

  91. Revoluce – marnost nad marnost. Paní Hájková, já to opakuji znovu a znovu: zásadní vada či deficit prakticky všech dosavadních revolucí bylo to, že ony byly fixovány jenom na pouhou emancipaci. Že chtěly jenom něco či někoho svrhnout, ale neměly svou vlastní substanci. Substanci ideovou, univerzálně humánní. Sice měly ovšem určitou vůdčí ideu; ale ta byla od samého počátku jenom dílčí, odrážela a zachycovala jenom jednu jedinou dimenzi celé mnohotvárné lidské i společenské skutečnosti. A protože byly jenom jednodimenzionální, pak se – pod vládou nových revolucionářů – časem vždy ukázalo, že v této nové společnosti, v tomto novém uspořádání něco chybí. Něco, co člověk (nebo přinejmenším významná část společnosti) pak vnímá jako deficit, jako ztrátu něčeho existenciálně podstatného. A z tohoto pocitu deficitu časem vzniká pnutí; a z tohoto pnutí pak nová revoluce. Nebo přinejmenším touha po revoluci, po zásadní proměně společenských poměrů.

    Tato chybějící substance (dosavadních) revolucí – to je v zásadě to samé co měl na mysli Masaryk, když hovořil o tom že „jediná pravá revoluce je ta hlav a srdcí“. Já jsem původně byl k tomuto jeho výroku hodně skeptický, měl jsem pocit že zavádí příliš daleko od skutečných revolucí; a až časem jsem rozpoznal jeho hlubokou moudrost.

  92. Možná by se dalo věřit, že třeba Velká francouzská revoluce svou jasnou a dlouho budovanou ideovou substanci (osvícenský humanismus) měla. Přesto vyústila v dění těžce nehumánní i neracionální… A v reakcích na toto (sebe)poznání vedla pak k lidovému přimknutí k církevnímu tradicionalismu a osobní autoritě – „kultu osobnosti“… (?)

  93. Když se někomu něco vnutí násilím, nikdy to není dobré. Těžko se pak rozlišuje: toto bylo dobré a toto zlé. Objeví se tendence odsuzovat všechno, celé období, celé hnutí. Po velké francouzské revoluci, které přinesla velké hrůzy a otřesy, došlo logicky k pokusu o restauraci feudalismu, odmítání všech novot, snaze omezit aktivity zdola, podezírání, zavedení tvrdé cenzury a policejního režimu.
    Kult osobnosti 19. století? Snad bonapartismus? U nás spíš víra v „hodného císaře pána“, jakým byl (v představách lidu) Josef Druhý.

  94. Marxismus bere dějiny jako sled zákonitostí, kde hlavním motorem jsou materiální potřeby lidí. Já bych řekla, že jde o potřeby, které se jaksi vymkly lidem z rukou a postavily se mimo ně a proti nim, jako jakási neosobní nutnost, které je zapotřebí se přizpůsobovat.
    Nedávno jeden křesťan v diskusi na KD navrhl, že bychom se mohli dívat na dějiny jinak než na dějiny vzájemných bojů. Třeba jako na „historii Boží milosti, která mění člověka na věky“. Jako příklad uvedl nějakého bohatého Američana, který se po zážitku Boží milosti, kdy stál na lodi a plakal, zasadil o zrušení otroctví.
    My tu marxistickou nutnost působící v dějinách nemůžeme zcela opomíjet. Ale asi bychom neměli opomíjet ani to působení Boží milosti.

  95. Pane Nusharte, Hegel Francouzské revoluci tuto – pravou – duchovní substanci upíral. Podle mého přesvědčení právem. Podle něj pak právě tento deficit nevyhnutelně vedl k excesům jakobínského teroru.

    Jedná se o to: podle Hegela francouzští revolucionáři sice chtěli svobodu člověka; ale tato svoboda byla od samotného počátku chybně, vadně koncipována. Podle Hegela tato svoboda Francouzské revoluce byla fixována jenom na čirou občanskou rovnost – tedy na naprosto abstraktní princip. Který eliminuje, respektive nivelizuje všechny konkrétní rozdíly, rozlišování v kvalitě. (Někde jinde Hegel poznamenává, že základním znakem ducha je právě rozlišování.) Francouzská (buržoazní) revoluce tedy všechny rozdíly v osobních kvalitách nivelizuje, jak Hegel napsal ona nesnášela aby některá hlava vyčnívala nad ostatní; a proto „všechny hlavy přikrátila podle jedné jediné míry – míry gilotiny“.

    V každém případě plně sdílím tento Hegelův náhled, že svoboda vzniklá z Francouzské revoluce je jenom a pouze abstraktní rovnost; sám právě z tohoto důvodu už léta kritizuji toto západní pojetí svobody.

    Píšete, že ideovou substancí Francouzské revoluce byl osvícenský humanismus; ano, to je sice na straně jedné nepochybná pravda a nezpochybnitelný přínos této revoluce; ale na straně druhé i tento (osvícenský) humanismus je pouze abstraktně pojatý, vyčerpává se pouze jakousi mlhavou představou „důstojnosti člověka“, ale nejde nikam dále, nemá žádný konkrétní obsah. Ta samá nivelizace která je zde dána v občanské rovnosti pak prolíná všechny ostatní sféry života společnosti, sféru ducha, kultury i politiky.

  96. Proto ostatně mohla tato pouze abstraktní občanská rovnost tak snadno přejít v kult osobnosti, kult vůdce – lidská mysl si žádá nějaký živoucí obsah, a když ten není přítomen v konceptu samotné společnosti, pak se jeho náhrada respektive náhražka hledá v charizmatu toho či onoho vůdčího jedince. (Což platí ostatně dodnes, právě proto zažíváme v současné době renesanci identitárních hnutí, doposud naštěstí bez nového Vůdce typu Hitlera.)

    Hegelově pojetí dějinného vývoje by skutečně daleko bližší byla „historie Boží milosti, která mění člověka na věky“; ovšem podle Hegela se nejednalo v tomto vývoji o nějaký jednorázový akt, nýbrž o celý proces seberozvoje Absolutního ducha. Kterýžto vývoj nutně procházel určitými dějinnými fázemi, a každá z nich „měnila člověka na věky“. Ovšem pouze dílčím způsobem, až teprve na samém konci podle Hegelova přesvědčení dojde k definitivní syntéze všech těchto dosavadních dílčích změn.

  97. „Marxismus bere dějiny jako sled zákonitostí, kde hlavním motorem jsou materiální potřeby lidí“ – paní Hájková, zrovna včera mi projelo hlavou, jak málo konzistentní, respektive jak málo obsažný je tento marxisticko-materialistický koncept dějin.

    „Dějiny jako sled zákonitostí“ – co jsou vlastně tyto zákonitosti, co nám vlastně sdělují? A jaké jsou to „zákonitosti“? Snad zákonitosti fyzikální? Nebo zákony přírodní, evoluční? A jaké? Co by tyto přírodně-evoluční zákonitosti vlastně pro dějiny lidstva znamenaly? Neustálý boj o přežití? Přirozený výběr? Přežití druhu (tedy celého lidstva), anebo jenom jeho nejvyspělejších, nejschopnějších částí?

    Nebo jsou tyto „zákonitosti dějin“ jenom zákony hodnoty a nadhodnoty? To by byl jako model výkladu dějin přece jenom příliš zúžený pohled.

    Co jsem si včera v dané souvislosti znovu uvědomil (snad ostřeji než kdy předtím): marxistický pohled jak na dějiny, tak na člověka je skutečně značně zúžený, fokusovaný jenom na jednu jedinou dimenzi lidské existence. Marx neodpovídá téměř na žádnou z esenciálních filozofických respektive existenciálních otázek spojených s přítomností člověka na této zemi, víceméně všechny tyto otázky odbývá obecným poukazem na materialismus, právě na ony „zákonitosti dějin“. Ne že by tento pohled sám o sobě byl chybný, a dozajista marxismus na tuto otázku přítomnosti člověka v dějinách vrhl zcela nové světlo; ale na straně druhé je to příliš málo, nežli aby tento materialistický výklad dokázal postihnout celou šíři a hloubku, mnohotvárnost lidské existence. I když právě tohle nám bylo léta sugerováno, že prý marxismus přináší definitivní odpovědi na všechny otázky, nejistoty, hledání a bloudění člověka. Všechno se zdálo být tak průzračně jasné: svrhneme kapitalisty, všechno budeme společně vlastnit a společně budovat, a všechny pozitivní a krásné lidské vlastnosti vykvetou samy od sebe jako záhon růží…

    Jenže už samotné „přírodní zákony“ nám sdělují něco zcela jiného, v dynamice světového dění vždy nevyhnutelně vznikají diference, pnutí, a z něj pak i střet a boj.

  98. Totiž, pane Poláčku, Marx je kritizován ze dvou stran.
    Jedni právě kritizují to, jak jste napsal: „svrhneme kapitalisty, všechno budeme společně vlastnit a společně budovat, a všechny pozitivní a krásné lidské vlastnosti vykvetou samy od sebe jako záhon růží…“ Protože oni právě si myslí, že je to hloupost, že člověk se nemění a pořád tu bude to soupeření. Ti právě kritizují Marxe za údajné „sociální inženýrství“.
    Zatímco jiní (často radikální levičáci) ho kritizují právě kvůli jeho představě dějinných zákonitostí, které jsou tak mocné, že nás k té „říši svobody“ nakonec dotlačí. A že to tedy nezáleží na naší vůli. Právě ti radikální levičáci se obvykle domnívají, že stačí „svrhnout systém“.
    Ale i různí křesťané mívají různé názory na dějiny. Jedni se domnívají, že celé dějiny řídí Bůh a dovede je k jejích konci, zatímco jiní, že je k pozitivním změnám (nebo naopak k zachování pozitivního statu quo) zapotřebí lidské vůle a lidské snahy.

  99. Podle mého názoru si Marx také (podobně jako Hegel) myslel něco v tom smyslu, že „až teprve na samém konci dojde k definitivní syntéze všech těchto dosavadních dílčích změn“. I když on dějiny nechápal jako vývoj ducha, nýbrž vývoj lidských potřeb. Myslel si, že ty vyloženě hmotné potřeby budou doplňovány dejme tomu potřebami kulturními. Ale nejdřív je potřeba provést tu změnu výrobních vztahů, aby dělníci měli na kulturu taky čas. Že zkrátka nové materiální poměry přivodí i kulturní změnu.
    Marx tedy také kladl komunistickou společnost „až na samý konec dějin“, na rozdíl od jiných komunistů nebo levičáků, kteří se jí chtěli sami dožít. Problém je, že my nikdy nebudeme vědět, jak daleko je ten konec dějin.

  100. Omlouvám se za x-násobné opakování slova „právě“ v předcházejícím příspěvku. To je tak, když člověk něco píše na koleně a přitom se snaží upravovat či doplňovat, co už napsal.

  101. Lidé, kteří se stavěli proti normalizačnímu režimu, byli jím postihováni a případně odešli do exilu, se v mnoha případech nedokázali, či nechtěli přizpůsobit (ani) novým poměrům po roce 1989. Z důvodů idealistických, nebo osobních, často obou, hned, nebo po čase, trpěli zklamáním a znechucením z nově se rodícího režimu a jeho představitelů.

    Ne poprvé, nýbrž zpravidla, se objevil rozpor i intriky mezi lidmi, kteří se dočkali Listopadu doma a těmi, které překotný vývoj zastihl venku. Vedle snahy o záměrné rozeštvávání, jež bylo v repertoáru starého režimu, zde přirozeně působila rozdílnost zkušenosti a názoru, individuální a skupinový narcismus a ovšem aktuální zájem uplatnit se. Podobné nepochopení i střet charakterizoval kdysi rovněž léta po vzniku Československé republiky. Nehledě na sílu emigrace, v praxi tahala nakonec za delší konec provazu opakovaně domácí scéna. V 90. letech přispělo k neúspěchu emigrace několik faktorů. Poúnoroví emigranti byli už příliš staří a zkostnatělí, na těch, kteří odešli 20 let po nich, leželo zase břímě komunistické minulosti. (Byli často za ty, kteří tu lidem v konečném důsledku zpackali život). Přitom vztah obou hlavních částí české emigrace byl ještě relativně dobrý, zásluhou jejích představitelů Pavla Tigrida a Jiřího Pelikána a snad i příkladu Charty 77. (Stranou nechávám slovenský exil a novou slabší vlnu emigrace, nejčastěji z let 1982-1983).

    Záměrem tohoto mého příspěvku však není rekapitulace, ale upozornění na jednu specifickou skutečnost. Tím, či oním posilované zklamání mnoha z lidí, ať už žijících kdekoli, nesměřovalo v naprosté a (u emigrantů zvlášť zarážející) většině případů ke konstatování, že oba systémy mají vedle jistých předností (pro různé lidi rozdílně přitažlivých) spoustu imanentních, souběhem okolností snad koncentrovaných neduhů, nešvarů, nebo lépe: mají svoji nepěknou, odvrácenou stranu, dokonce svoji patologii. Většinu dobových kritiků těžké normalizační (morální) bídy, počínaje Alenou Hromádkovou a Petrem Cibulkou, přes tu diskutované osobnosti angažovaných písničkářů Kryla a Hutky až po exilové sociální demokraty či chartisty, toto (logické) vysvětlení neoslovilo nebo neuspokojilo, takže dali přednost, když ne spikleneckým teoriím, tak objevování a obviňování „překabátěných“ komunistů ve funkcích a „skalních“ v pozadí. (Samozřejmě, tyto představy nebyly čirou fabulací. Sám jsem se divil, když se podnikoví komunisté sešli, aby (předčasně) oslavili Janajevův pokus o převrat v Rusku) Nicméně externalizace negativ (a potřeba obětního beránka) hraničila s užitečnou idiocií, umožňující nahlížet kapitalismus až do dnešních dní jako docela pozitivní, jen v tom hrozném Česku pokažený, a proto ve slušné společnosti nezpochybňovaný.

    Chci pomalu závěrem konstatovat, že se stále podivuji, když ještě po třetině století většina lidí nedovede klidně kriticky zhodnotit oba po sobě jdoucí (nechci-li říci střídající se) režimy. Vždyť to přece nevyžaduje vyzdvihovat stěží uvěřitelně nějakou jinou dobu (středověk, absolutismus, časy Franze Josefa ani První republiky). Oba systémy, abychom zůstali u nich, byly třeba zostřeny konkrétními podmínkami svého zrodu i udržování, ale v zásadě jsou samy sebou. Povahu měly a mají právě tu, jež je jim nejvíc vlastní, a proto není správné, abychom jim v jejich podstatě stranili.

  102. Marxismus – sociální inženýrství?

    To je opravdu složitá záležitost, paní Hájková. Já jsem této otázce v mém seriálu „Marx a dnešek“ věnoval celou jednu kapitolu. Totiž: u Marxe samotného je opravdu možno nalézt indicie pro i proti.

    Na jedné straně Marx a Engels se výslovně bránili proti tomu výkladu jako by dějiny běžely podle nějakých automatismů; podle jejich vyjádření dějiny tvoří výhradně sám člověk, svou vlastní aktivní činností.

    Na straně druhé je ale stejně tak fakt, že právě v té zcela klíčové vývojové linii dějin, tedy ohledně přechodu od třídní k beztřídní společnosti, marxismus právě takovýto automatismus dějin postuluje. Neboť přechod z třídní k beztřídní (komunistické) společnosti je podle něj nevyhnutelný.

    Ovšem i tady je nutno hledět na věc diferencovaně, respektive konkrétně. Marx a Engels tento mechanismus vývoje opírali o několik základních, samo o sobě přirozených momentů:

    – za prvé, člověk je ze své podstaty svobodný tvor, a není ho tedy možno natrvalo držet v podmínkách (třídní) nerovnosti

    – za druhé, člověk se natrvalo nemůže smířit se stavem svého odcizení za podmínek kapitalisticko-tržní produkce; jinak by ztratil svou vlastní podstatu („odcizení“ znamená odcizení se své humánní podstatě)

    – a za třetí, kapitalismus se podle klasiků marxismu rozpadne sám, v důsledku stále padající míry vykořisťování, tedy v důsledku rostoucí nemožnosti generovat zisk.

    Jak tedy vidíme, marxismus sice skutečně postuluje určitý základní mechanismus dějin, tedy nevyhnutelnou linii vývoje; ovšem tuto nevyhnutelnost opírá na jedné straně o ryze ekonomické argumenty (zde není důležité, že chybné), a za druhé o téze v tom směru, že člověk musí učinit určité dějinné kroky (svrhnout kapitalismus, zavést komunismus), aby dosáhl své pravé svobody. V takovémto konceptu není tedy o nic v více potlačení či popírání lidské svobody nežli v předpokladu, že když je někdo zavřen ve vězení, že se se vší samozřejmostí bude snažit se z něj dostat.

    Nicméně ona výtka „sociálního inženýrství“ má zčásti i své oprávnění. A to sice právě v tom předpokladu, že v komunismu víceméně automaticky „vypukne“ všeobecná pospolitost, soudržnost a solidarita.

    Ovšem – ani zde není věc tak zcela jednoznačná, jak ji vidí tito kritici. Marx a Engels naprosto uznávali (i když je možné, že až tehdy když se museli bránit příslušné kritice), že i v komunistické společnosti budou vznikat nové problémy, které budou lidé muset řešit; ale že naprosto zásadní rozdíl je v tom, že se nebude jednat o konflikty a n t a g o n i s t i c k é h o typu. To znamená, společnost už nebude roztržena na dva navzájem nesmiřitelně protichůdné tábory, nýbrž ony vznikající problémy bude komunistická společnost moci řešit společným úsilím, v pospolitém duchu.

    Ale – na straně druhé některé výroky jmenovitě Marxe skutečně naznačují že on si mezilidské vztahy v komunistické společnosti značně idealizoval. Například svůj postulát že v komunismu nebude vůbec zapotřebí policie (v které spatřoval jenom nástroj k udržení nadvlády panující třídy) opíral o tvrzení, že prý i pokud by došlo k nějakému ojedinělému excesu proti dobrým mravům, že by prý dotyčný byl okamžitě zpacifikován, umravněn ostatními. Stejně tak jako se prý s naprostou samozřejmostí okolostojící postaví na obranu ženy, když ji obtěžuje násilník. – Ve skutečnosti jak známo v reálném životě se stává velice často, že když je někdo (ať žena či muž) na veřejnosti ohrožován násilníkem, jen velmi zřídka někdo vystoupí na jeho/její pomoc.

    Dá se tedy skutečně soudit, že zakladatelé marxismu si mezilidské vztahy v komunistické společnosti značně idealizovali; což ovšem opět mělo příčinu v samotných základech jejich teorie člověka a společnosti. Když oni předpokládali, že člověk je 1. primárně formován svým (materiálním) prostředím; že 2. toto materiální prostředí/formování bude mít v komunismu podobu společného vlastnictví, pospolité produkční praxe – pak z toho celkem přirozeně vyplývá závěr, že lidé za podmínek komunismu budou mravně mnohem vyspělejší, pospolitější, nežli jak tomu bylo za podmínek třídně antagonistické společnosti.

    Téze, předpovědi a očekávání zakladatelů marxismu ohledně budoucího vývoje, a ohledně mezilidských vztahů v komunistické společnosti tedy měly svou nepopiratelnou vnitřní logiku; a svým způsobem není divu, že si komunismus získal tak velké množství svých vyznavačů. Když už někdo jednou přistoupil na tuto logiku marxismu, je velmi těžké z ní zase vystoupit, dokázat se na její výroky podívat z distance, kriticky.

    Základní vada celé této marxistické doktríny spočívá především v tom, že Marx zcela opominul určité konstantní rysy lidského charakteru. – To je ostatně něco čemu se marxisté zřejmě dodnes zatvrzele brání; totiž uznání faktu že člověk by mohl mít nějakou nadčasovou, neměnně trvající podstatu. Oni chtějí vidět jenom onu tvárnost člověka pod vlivem (měnících se) materiálně-společenských podmínek.

    Jenže to je právě to na co jsem poukázal už na samotném počátku: Marx sice hovoří o „přírodních zákonech“, ale fakticky je sám ignoruje. Protože základním „přírodním zákonem“ nejen u člověka, ale i u všech živočichů je především snaha zachovat svůj vlastní život, a to znamená získat pro sebe samotného maximum dosažitelných životních zdrojů. Jinak řečeno: v daném smyslu je každý živý tvor nevyhnutelně egoistou. A i když je třeba možno prohlásit, že pro evoluci je nakonec rozhodující přežití druhu, nikoli jednotlivce – aby mohl přežit druh, tak napřed musí dokázat přežít jednotlivec.

    Samozřejmě – je možné vybudovat i strategie přežití, které jsou založeny na vzájemné podpoře, solidaritě; nicméně i zde je neustále přinejmenším latentně přítomno nebezpečí, že jedinci z dané komunity začnou jednat podle hesla „košile bližší než kabát“.

    Celkově je tedy možno říci: na jedné straně Marx nebyl zdaleka natolik striktním „sociálním inženýrem“, jak mu předhazují jeho kritici; ale na straně druhé si celou problematiku lidské existence přece jenom značně zjednodušil, a v důsledku toho i budoucí vývoj pojímal až příliš lineárně-jednoduše.

  103. Co se pak vztahu Marxova a Hegelova konceptu dějin („konec dějin“) týče, pak je nesporným faktem, že Marx – ačkoli jinak celou Hegelovu idealistickou filozofii rozhořčeně zavrhoval – ve skutečnosti obrazně řečeno nasedl do vlaku, jehož koleje položil už Hegel. Proto se oba tyto koncepty natolik vzájemně podobají, v obou je přítomen vývoj, který směřuje ke svému finálnímu vyústění, ke své dokonalosti.

    Nicméně – určitý rozdíl tu je. Jestliže pro Hegela byl „stát mravní ideje“, tedy konkrétně stát parlamentní monarchie, skutečně takovýmto „koncem dějin“, kdy už bylo dosaženo všeho a už není kam dále jít, o co ještě usilovat, pak v marxismu je situace poněkud složitější. Na straně jedné i zde je nastolení komunistické, beztřídní společnosti v daném smyslu konečným stadiem, konečnou formou, nad kterou už není myslitelná žádná vyšší; nicméně na rozdíl od Hegelova konceptu dějinného vývoje uzavřeného do jediného kruhu v modelu marxistickém jsou naopak lidské dějiny otevřené do budoucnosti. A teprve nastolením komunistické společnosti vlastně vůbec počínají skutečné lidské dějiny – tedy svobodný rozvoj všech bytostných sil, humánních potenciálů lidské bytosti.

    Podle Hegela totiž veškerého myslitelného duchovního a intelektuálního vývoje lidstva bylo dosaženo v teologické rovině v křesťanství, a ve filozofické rovině v jeho vlastní dialektické, tedy syntetické filozofii. Když už všechno toto bylo objeveno, pak už lidský duch neměl nic, co by ještě mohl dále objevovat.

    Zatímco v marxismu je lidský duch spjat s produkcí, a společenská produkce měla teprve v komunismu „prýštit plným proudem“, a tedy ani pro lidského ducha zde neexistovaly žádné limity.

  104. Paní Hájková, nadměrné užívání pomocného slůvka „právě“ zde praktikuji především já sám 😉 ; vím o tom, snažím se tuto svou tendenci dostat pod kontrolu, ale jenom s limitovaným úspěchem. – Máte pravdu, souvisí to dost se spěchem, když myšlenky jsou napřed před psaným slovem, pak se člověk nechce zdržovat ještě nějakými složitými slovními konstrukcemi, když ono „právě“ dokáže danou myšlenku samo zdůraznit.

  105. Pane Horáku, co se neochoty většiny Čechů (Čechoslováků) ať doma či v exilu přiznat si že i samotný kapitalismus (a to i s jeho demokracií) trpí závažnými a zásadními, imanentními vadami a deficity, pak tady především exil vykazoval vysokou míru vyložené schizofrenie.

    Totiž: na straně jedné byla naprostá většina emigrantů těžce zklamána reálným stavem západní společnosti. Nebo prostě řečeno: bylo bezmála až vysloveným „sportem“ emigrantů, nadávat na životní poměry západní společnosti, na (konzumeristickou) omezenost západního člověka. Je to celkem pochopitelné: my jsme na Západ přicházeli s intenzivním pojetím, prožitkem svobody; abychom pak vzápětí udělali zkušenost, že „svoboda“ západního člověku se většinou vyčerpává se svobodou výběru zboží v nejbližším supermarketu.

    Emigranti tedy nadávali na omezenost a povrchnost západního člověka; ale kupodivu vždy jenom na ty „své“. Takže ti kdo byli v emigraci v Německu nadávali na Němce, ti co byli ve Švédsku nadávali na Švédy, a jak už jsem zmínil takový Hutka nemohl vystát zkomercializované Holanďany. (A dělal si iluze o Němcích.) Ale – přitom si tito samí emigranti nikdy nebyli ochotni připustit, že tato vnitřní omezenost (jednodimenzionalita!) západní společnosti by měla mít své objektivní kořeny, a to sice v samotném kapitalismu.

    Protože kdyby si tento fakt přiznali, pak by tím byl nahlodán jejich ideový antikomunismus; tím by si totiž museli přiznat, že i ti zatracení komunisté měli se svou kritikou západního kapitalismu přece jenom alespoň zčásti pravdu. (A tím by nakonec zpochybnili i své samotné rozhodnutí jít do emigrace.)

    Takže tedy jak řečeno oni se dostávali do naprosto schizofrenní situace, na straně jedné nadávali neustále na poměry panující na Západě, v západní společnosti – ale jakmile se jenom nadhodilo že by na těchto poměrech mohl být vinen sám kapitalismus, pak v tom okamžiku obrátili, a začali právě tuto západní společnost obhajovat! Že prý je pořád ještě mnohem lepší nežli socialismus.

    Zkrátka, klasický případ černobílého vidění světa, ze kterého se naprostá většina lidí nedokáže osvobodit.

  106. Myslím, že nemusíme vést spor (Hegel/Marx) o to, zda by šlo o konec či začátek (lidských dějin). Řekněme, že by to byl konec starých a začátek nových dějin.

  107. Myslím, pane Poláčku, že Marx ty zákony či zákonitosti, jimiž se řídí vývoj společnosti, nepovažoval za přírodní, tedy ve smyslu biologickém. Podle něj to byly prostě společenské zákonitosti. Hrálo v tom čím dál tím větší úlohu vědomí, na rozdíl od světa přírody, který se vyvíjí nevědomě.
    Marx si patrně myslel, že člověk se nakonec stane zcela vědomým tvorem. Jako takový potom bude řídit své dějiny sám a už nebude řízen on jimi.
    No, možná podcenil úlohu nevědomé složky lidské psychiky. I když to asi ne, vždyť prostřednictvím čeho by ty zákonitosti potom působily?

    Jinak trochu pochybuji o tom, co jste napsal, že základním „přírodním zákonem“ nejen u člověka, ale i u všech živočichů je především snaha zachovat svůj vlastní život, a to znamená získat pro sebe samotného maximum dosažitelných životních zdrojů. Myslím, že u těch živočichů je důležitější zanechat zde své geny. Proč by včela nosila nektar do úlu, kdyby si ho mohla nechat sama? Proč by se sameček kudlanky nábožné své samičce raději obloukem nevyhnul, když ho už během páření začne požírat?

  108. Marx měl podle mne v jedné věci pravdu. A to, řekl, že kapitalismus skončí. Je přitom úplně jedno, jak kapitalismus charakterizoval, dokonce je jedno i to, jestli vůbec něco jako kapitalismus existuje. Ta pravda je v tom, že dříve nebo později skončí jakákoli společenská formace a nahradí ji jiná. Lidi si toho ve své době pravděpodobně ani nevšimnou, i když se ve skutečnosti na změnách svého okolí podílejí. To až s odstupem přijde chytrý historik na to, kdy a jak došlo k opravdovému zlomu poměrů a ke změně podstatných vztahů. A pak vynalezne pro éru, která se odlišila od té staré, nějaké přiléhavé pojmenování.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *