Zaměstnanecká spoluúčast

Tento článek je určen především členům „Levice“. Princip zaměstnanecké spoluúčasti je v rámci „Levice“ ovšem velmi diskutován a velmi propagován; v německém deníku Süddeutsche Zeitung k tomuto tématu právě vyšel jeden velmi zajímavý článek. Je to nezaujatá, objektivní analýza toho, proč a za jakých okolností v Německu vlastně vůbec vznikl institut zaměstnanecké spoluúčasti na řízení koncernů; jsou zde rozebrána všechna základní pozitiva i negativa.

Napřed je zde otištěn původní německý text v originálu; potom v překladu do češtiny – ovšem v překladu strojovém, tedy místy poněkud svérázném. Ty nejhorší textové deformace jsem korigoval, zbytek by snad měl být už víceméně srozumitelný.

„Un­ter­neh­mer nicht un­ter sich las­sen“

Seit ge­nau 70 Jah­ren spre­chen Ar­beit­neh­mer in Auf­sichts­rä­ten mit. Schafft das so­zia­len Frie­den oder wirft
das Deutsch­land zu­rück? Ei­ne Wirt­schafts­ge­schich­te mit Na­zis, Wahl­kampf 2021 und Elon Musk

VON ALEX­AN­DER HA­GE­LÜ­KEN

Klingt nach Witz, ist aber wahr: Es wa­ren aus­ge­rech­net die Bos­se, die den Ar­bei­tern Macht an­bo­ten. Weil die Her­ren im An­zug die schmut­zi­gen Ma­lo­cher nach De­ka­den des Klas­sen­kampfs plötz­lich als Part­ner brauch­ten. Nach dem Zwei­ten Welt­krieg gin­gen die Bri­ten dar­an, das Herz von Adolf Hit­lers Rüs­tungs­in­dus­trie zu zer­schla­gen. Die Stahl- und Koh­le­bos­se im Ruhr­ge­biet woll­ten ei­ne gro­ße Ent­flech­tung ver­hin­dern. Den Ar­bei­tern, die bei den Bri­ten bes­ser an­ge­se­hen wa­ren als mit den Na­zis ver­quick­te In­dus­tri­el­le, of­fe­rier­ten die Bos­se da­her: Sit­ze im Auf­sichts­rat. Al­so ein Stück Macht.

Hans Böck­ler sah die Chan­ce so­fort. „Wir dür­fen ei­gent­lich die Un­ter­neh­mer kei­nen Au­gen­blick un­ter sich las­sen“, no­tier­te der ers­te Vor­sit­zen­de des Deut­schen Ge­werk­schafts­bunds (DGB), der un­ter den Na­zis in Haft ge­ses­sen hat­te. So kam es zur in­ter­na­tio­na­len Be­son­der­heit, dass deut­sche Ar­bei­ter Kon­zer­ne mit­kon­trol­lie­ren. Doch was be­deu­tet das heu­te? Ist die Mit­be­stim­mung „ein Grund­stein so­zia­ler Markt­wirt­schaft, ent­schei­dend da­für, dass un­se­re Wirt­schaft Kri­sen über­wand“? So sag­te es die­se Wo­che CDU-Kanz­ler­kan­di­dat Ar­min La­schet. Man­che Ma­na­ger da­ge­gen kla­gen, die Mit­be­stim­mung scha­de Deutsch­land – ge­ra­de jetzt im här­tes­ten Struk­tur­wan­del seit Jahr­zehn­ten.

Um­kämpft war die Fir­men­de­mo­kra­tie im­mer. Die Schutz­ver­ei­ni­gung für Wert­pa­pier­be­sitz sah gleich „ein von den Bri­ten lan­cier­tes Ku­ckucks­ei, dass un­se­re Schwie­rig­kei­ten meh­ren soll“. Lud­wig Er­hard, der für die CDU im Kanz­ler­amt saß, wo Ar­min La­schet erst hin­will, war auch kein Freund. Als Wirt­schafts­mi­nis­ter woll­te er die von den bri­ti­schen Be­sat­zern ge­währ­ten Auf­sichts­pos­ten kip­pen. Da stimm­ten über 600 000 Ar­bei­ter für Streik. Dar­auf schrieb die Re­gie­rung per Ge­setz fest, dass die Hälf­te der Sit­ze für die Werk­tä­ti­gen sei und der Per­so­nal­chef nicht ge­gen ih­ren Wil­len ins Amt kommt – im Ju­ni 1951, vor 70 Jah­ren.

Das galt al­ler­dings nur für Koh­le und Stahl, die Mon­tan­be­trie­be. Es auf an­de­re Bran­chen aus­zu­deh­nen, miss­lang den Ge­werk­schaf­ten. Erst ei­ne SPD-Re­gie­rung wei­te­te den hal­ben Him­mel für Ar­bei­ter 1976 auf al­le Ka­pi­tal­ge­sell­schaf­ten ab 2000 Be­schäf­tig­ten aus. Die Ar­beit­ge­ber klag­ten beim Ver­fas­sungs­ge­richt und ver­lo­ren.

Was be­wirkt die Mit­be­stim­mung? „Ar­beit­neh­mer be­geg­nen den Ma­na­gern nun auf Au­gen­hö­he“, glaubt Wolf­gang Jä­ger, der als Ge­werk­schaf­ter bei Adi­das und Thys­sen Krupp Stahl im Auf­sichts­rat saß. „Die Bos­se mit ih­rem Stan­des­dün­kel, ei­ge­ner Jagd und An­zug mit Sil­ber­kra­wat­te müs­sen sich zu Ar­beit­neh­mern an ei­nen Tisch set­zen“.

Jä­ger er­forscht in­zwi­schen an der Ruhr-Uni Bo­chum so­zia­le Be­we­gun­gen. Er schreibt der Mit­be­stim­mung zu, dass der im­mer­wäh­ren­de Struk­tur­wan­del in Deutsch­land fried­li­cher läuft als et­wa in Frank­reich, wo Ar­bei­ter den Chef auch mal ent­füh­ren. „Schon in der Koh­le­kri­se der 1950er Jah­re wur­de der So­zi­al­plan er­fun­den, der heu­te in Kri­sen ein ent­schei­den­des In­stru­ment ist“, sagt His­to­ri­ker Jä­ger. „Nach der Schlie­ßung des Stahl­werks Rhein­hau­sen En­de der 80er-Jah­re ent­stand auf dem Ge­län­de ein Lo­gis­tik­zen­trum mit 4000 Jobs. In den USA oder Großbri­tan­ni­en wä­re das heu­te noch ei­ne Bra­che“. Der Rechts­drall in die­sen Län­dern, wo frus­trier­te Ar­bei­ter für Brexit und Trump stimm­ten, sei kein Zu­fall.

Ha­gen Lesch vom ar­beit­ge­ber­na­hen In­sti­tut der deut­schen Wirt­schaft sieht das na­tur­ge­mäß kri­ti­scher. Wenn Fa­bri­ken schlie­ßen, kön­ne es trotz Mit­be­stim­mung zum gro­ßen Krach kom­men: „Es lässt sich nicht al­les im Kon­sens re­geln, im Zwei­fel muss der un­ter­neh­me­ri­schen Ent­schei­dung Vor­rang ein­ge­räumt wer­den“. Er will Fir­men wäh­len las­sen, ob sie Ar­beit­neh­mern die Hälf­te oder nur ein Drit­tel der Auf­sichts­pos­ten zu­ge­ste­hen.

Auch Lesch sieht aber die Chan­ce, Wan­del so­zi­al­ver­träg­lich zu ge­stal­ten. „Deutsch­land hat den in­dus­tri­el­len Struk­tur­wan­del mit am bes­ten ge­meis­tert, auch im Ver­gleich zu Großbri­tan­ni­en, Frank­reich, Ita­li­en. Die Mit­be­stim­mung scha­de­te da al­so nicht.“ Es ge­be kei­ne Be­le­ge, dass Ar­beit­neh­mer-Auf­sichts­rä­te um je­den Preis Stel­len hiel­ten: „Der Ge­werk­schaf­ter weiß, wenn er den Struk­tur­wan­del ver­schleppt, wird es viel­leicht noch schlim­mer.“

Um die Jahr­tau­send­wen­de ge­riet die Mit­be­stim­mung in Kri­tik. Ge­werk­schaf­ter im Auf­sichts­rat ver­hin­der­ten we­der über­trie­be­ne Vor­stands­be­zü­ge noch Ma­nage­ment­feh­ler oder das Fi­as­ko der Daim­ler-Fu­si­on mit Chrys­ler, hieß es. Ob die­se Ent­schei­dun­gen nicht auch oh­ne Ge­werk­schaf­ter ge­fal­len wä­ren, so wie in den USA, wo eben­falls Fu­sio­nen schei­tern und Ma­na­ger ein Mehr­fa­ches ver­die­nen?

Die Kri­tik pass­te je­den­falls zum Zeit­geist von Share­hol­der Va­lue und So­zi­al­ab­bau. Der da­ma­li­ge BDI-Prä­si­dent brand­mark­te Mit­be­stim­mung als „Irr­tum der Ge­schich­te“. Fir­men be­gan­nen ge­zielt, durch die Grün­dung Eu­ro­päi­scher Ak­ti­en­ge­sell­schaf­ten SE Ar­beit­neh­mer aus dem Auf­sichts­rat zu hal­ten. 2002 wa­ren 770 Fir­men per ge­teil­tem Auf­sichts­rat voll mit­be­stimmt, seit­her sank die Zahl auf 650. Als dann noch von VW be­zahl­te Pro­sti­tu­ier­te für Be­triebs­rä­te auf­flo­gen, ver­damm­te das selbst ein SPD-Po­li­ti­ker als „kei­ne Emp­feh­lung für die Mit­be­stim­mung“, ob­schon es mit dem Auf­sichts­rat we­nig zu tun hat­te.

Die Stim­mung än­der­te sich mit der Fi­nanz­kri­se 2008, die Ma­na­ger und Ge­werk­schaf­ter ge­mein­sam meis­ter­ten. „Kurz­ar­beit wur­de in mit­be­stimm­ten Fir­men er­probt und dann zum ge­sell­schaft­li­chen Mo­dell für die ak­tu­el­le Kri­se“, lob­te am Mon­tag Nach­mit­tag SPD-Kanz­ler­kan­di­dat Olaf Scholz. Auf dem­sel­ben Kon­gress klang CDU-Kan­di­dat Ar­min La­schet, als be­te er Stu­di­en der ge­werk­schafts­na­hen Hans-Böck­ler-Stif­tung her­un­ter: „Mit­be­stimm­te Fir­men sind sta­bi­ler und er­folg­rei­cher, die Stel­len si­che­rer, die Ge­häl­ter hö­her, es wer­den mehr Frau­en in den Auf­sichts­rat be­ru­fen und Nach­hal­tig­keit spielt ei­ne gro­ße Rol­le. Ich will die Stär­ken der Mit­be­stim­mung nut­zen, um die Wirt­schaft in die Zu­kunft zu trans­for­mie­ren.“

Nun war für die­se In­brunst wo­mög­lich ur­säch­lich, dass eben­je­ne nach dem ers­ten DGB-Chef Böck­ler be­nann­te Stif­tung den Kon­gress aus­rich­te­te. Doch es fällt auf, dass La­schet schon im April be­kun­de­te, „auch dank Mit­be­stim­mung“ wer­de nir­gend­wo Stahl un­ter so ho­hen Um­welt- und So­zi­al­stan­dards er­zeugt wie hier­zu­lan­de. Sieht der mög­li­che nächs­te Kanz­ler die Mit­spra­che der Ar­beit­neh­mer als He­bel für die Trans­for­ma­ti­on zu Kli­ma­schutz und Di­gi­ta­li­sie­rung, nicht als Hemm­nis? Dür­fen Ge­werk­schaf­ter Zu­ge­ständ­nis­se er­war­ten?

Das kommt dar­auf an, wie sehr La­schet doch auf die Skep­sis der Wirt­schaft hört. Ha­gen Lesch vom In­sti­tut der deut­schen Wirt­schaft et­wa miss­fällt, dass die Ge­werk­schaf­ten im­mer mehr die Fir­men-Stra­te­gie be­ein­flus­sen woll­ten. So durch Zu­kunfts­ta­rif­ver­trä­ge, die die IG Me­tall in der Lohn­run­de 2021 durch­drück­te.

Vie­le Ge­werk­schaf­ter se­hen sich tat­säch­lich als Co-Ma­na­ger, aber ih­nen fehlt Macht. DGB-Chef Rei­ner Hoff­mann zählt auf, 300 Fir­men mit zwei Mil­lio­nen Mit­ar­bei­tern um­gin­gen die vol­le Mit­be­stim­mung – oder igno­rier­ten sie il­le­gal. Kri­ti­siert wird der Großflei­scher Tön­nies ge­nau wie Elon Musk mit der Tes­la-Fa­brik in Grün­hei­de.

Hoff­mann will auch das dop­pel­te Stimm­recht kip­pen, mit dem Auf­sichts­rats­chefs wie bei Con­ti Fa­bri­ken dicht­ma­chen. Auf SPD und Lin­ke kann er da­bei nach der Wahl im Herbst zäh­len. Auf Ar­min La­schet noch nicht. Auf An­na­le­na Baer­bock auch noch nicht.

Die Ge­werk­schaf­ten konn­ten mehr Mit­be­stim­mung durch­set­zen, so­lan­ge die­se als Al­ter­na­ti­ve et­wa zum Kom­mu­nis­mus er­schien, re­sü­mier­te der His­to­ri­ker Jür­gen Ko­cka schon 2007. Doch dies sei seit dem En­de des Ost­blocks vor­bei: „Ei­ne wei­te­re De­mo­kra­ti­sie­rung der Wirt­schaft ist un­wahr­schein­lich“.

Nenechat podnikatele mezi sebou

Zaměstnanci spolurozhodují v dozorčích radách přesně 70 let. To vytváří sociální mír nebo vrhá to Německo zpět? Ekonomický příběh s nacisty, volební kampaň do roku 2021 a Elon Musk

ALEXANDER HAGELÜKEN

Zní to jako vtip, ale je to pravda: Byli to velcí šéfové, kteří pracovníkům nabídli moc. Protože pánové v oblecích po desetiletích třídního boje najednou potřebovali špinavého malíře jako partnera. Po druhé světové válce se Britové vydali na cestu

rozbít srdce zbrojního průmyslu Adolfa Hitlera. Šéfové oceli a uhlí v Porúří chtěli zabránit velkému rozdělení. Šéfové proto nabídli pracovníkům, kteří byli Brity lépe respektováni než průmyslníci zapletení s nacisty: místa v dozorčí radě. Takže kousek moci.

Hans Böckler viděl příležitost okamžitě. „Ve skutečnosti nesmíme podnikatele na chvíli nechat mezi sebou,“ poznamenal první předseda Německé odborové federace (DGB), který byl uvězněn za nacistů. Tak vznikla mezinárodní zvláštnost

že němečtí pracovníci společně kontrolují korporace. Ale co to znamená dnes? Je spolurozhodování „základním kamenem sociálně tržního hospodářství, které je rozhodující pro to, aby naše hospodářství překonalo krize“? To řekl tento týden kandidát na kancléře CDU Armin Laschet. Někteří manažeři si stěžují

spolurozhodování škodí Německu – zejména nyní v nejtěžších strukturálních změnách za poslední desetiletí.

Firemní demokracie byla vždy zpochybňována. Asociace pro ochranu cenných papírů okamžitě viděla „kukaččí vejce položené Brity, které má zvýšit naše potíže“. Ludwig Erhard,

Ten, kdo seděl za CDU v kancléřství, kam chtěl Armin Laschet poprvé jít, nebyl také její přítel. Jako ministr obchodu chtěl zrušit kontrolní místa udělená britskými okupanty. Více než 600 000 pracovníků hlasovalo pro stávku. Poté vláda stanovila zákon,

že polovina křesel je pro pracující a že personální manažer nenastupuje do funkce proti své vůli – v červnu 1951, před 70 lety.

To se však týkalo pouze uhlí a oceli, těžebních společností. Odbory to nedokázaly rozšířit do dalších průmyslových odvětví. Teprve SPD

– vláda v roce 1976 rozšířila polovinu nebe pro všechny podniky se 2 000 a více zaměstnanci. Zaměstnavatelé žalovali u ústavní soud a prohráli.

Co dělá spolurozhodování? „Zaměstnanci se nyní setkávají s manažery na úrovni očí,“ věří Wolfgang Jäger,

který seděl v dozorčí radě jako odborář ve společnostech Adidas a Thyssen Krupp Stahl. „Šéfové se svou arogancí třídy, vlastními honitbami a obleky se stříbrnými kravatami si musí sednout ke stolu se zaměstnanci.“

Jäger nyní zkoumá sociální hnutí na univerzitě v Porúří v Bochumu.

Spolurozhodování připisuje skutečnosti, že neustálé strukturální změny v Německu jsou mírumilovnější než například ve Francii, kde pracovníci někdy i unesou šéfa. „Sociální plán byl vynalezen již v uhelné krizi padesátých let a je dnes rozhodujícím nástrojem v krizích“,

říká historik Jäger. „Po uzavření ocelárny v Rheinhausenu na konci 80. let bylo na místě vybudováno logistické centrum se 4 000 pracovními místy.“ V USA nebo Velké Británii by to dnes ještě ladem leželo “. Správný obrat v těch zemích, kde frustrovaní pracovníci hlasovali pro brexit a Trumpa,

není náhoda.

Hagen Lesch z institutu německé ekonomiky zaměřeného na zaměstnavatele je přirozeně kritičtější. Pokud se továrny zavřou, může tu být navzdory účasti velká řada: „Vše nelze regulovat konsensem,

v případě pochybností je třeba dát přednost podnikatelskému rozhodnutí “. Chce, aby si společnosti zvolily, zda zaměstnancům umožní zaujmout polovinu nebo jen třetinu funkce dohledu.

Lesch však také vidí příležitost formovat změny sociálně přijatelným způsobem.

„Německo zvládlo průmyslové strukturální změny nejlépe, také ve srovnání s Velkou Británií, Francií a Itálií.“ Spolurozhodování neuškodilo. “Neexistují důkazy o tom, že by dozorčí rady zaměstnanců zastávaly zaměstnání za každou cenu:„ Odborář ví

pokud odloží strukturální změny, mohlo by se to zhoršit. “

Na přelomu tisíciletí se spolurozhodování dostalo pod palbu. Členové odborového svazu v dozorčí radě nezabránili nadměrnému odměňování výkonné rady, chybám v řízení ani fiasku fúze společností Daimler a Chrysler.

Nebyla by tato rozhodnutí učiněna i bez odborářů, jako v USA, kde také fúze selhávají a manažeři vydělávají několikrát více?

V každém případě se tato kritika shodovala s důrazem na hodnotu pro akcionáře a sociální škrty. Tehdejší BDI

Prezident označil spolurozhodování za „omyl historie“. Firmy začaly záměrně bránit zaměstnancům v dozorčí radě založením společnosti Europäische Aktiengesellschaft SE. V roce 2002 byla společnou dozorčí radou plně spolurozhodováno 770 společností, od té doby se jejich počet snížil na 650.

Když byly prostitutky placené společností VW dány k dispozici i členům podnikových rad, dokonce to politik SPD odsoudil jako „žádné doporučení pro spolurozhodování“, ačkoli to s dozorčí radou nemělo mnoho společného.

Nálada se změnila s finanční krizí v roce 2008,

kterou společně zvládli manažeři a odboráři. „Kurzarbeit byl vyzkoušen ve spolurozhodovacích společnostech a poté se změnil v sociální model pro současnou krizi,“ ocenil v pondělí odpoledne kandidát na kancléře SPD Olaf Scholz. Na stejném kongresu zazněl kandidát CDU Armin Laschet

Jako by se modlil za studie odborové nadace Hanse Böcklera: „Společnosti se spolurozhodováním jsou stabilnější a úspěšnější, pracovní místa jsou bezpečnější, platy jsou vyšší, více žen je jmenováno do dozorčí rady a udržitelnost hraje hlavní roli role.

Chci využít silné stránky spolurozhodování k transformaci ekonomiky do budoucnosti. “

Důvodem tohoto zápalu bylo pravděpodobně to, že kongres zorganizovala nadace pojmenovaná po prvním šéfovi DGB Böcklerovi. Je však patrné, že Laschet již v dubnu oznámil,

„také díky spolurozhodování“ se nikde ocel nevyrábí za tak vysokých ekologických a sociálních standardů jako v této zemi. Vidí snad budoucí kancléř účast zaměstnanců jako páku pro přechod k ochraně klimatu a digitalizaci, a

ne jako překážka? Mohou odboráři očekávat ústupky?

To záleží na tom, jak moc Laschet poslouchá skepsi hospodářské sféry. Hagen Lesch z Institutu deutschen Wirtschaft se nelíbí skutečnosti, že odbory stále více chtěly ovlivňovat strategii společnosti.

Například prostřednictvím budoucích kolektivních smluv, které IG Metall prosadila v mzdovém kole v roce 2021.

Mnoho odborářů se ve skutečnosti považuje za spolumanažery, ale chybí jim moc. Šéf DGB Reiner Hoffmann seznamy

300 společností se dvěma miliony zaměstnanců obcházelo plné spolurozhodování – nebo ho nelegálně ignorovalo. Velkouzenář Tönnies je kritizován stejně jako Elon Musk z továrny Tesla v Grünheide.

Hoffmann chce také zrušit dvojí hlasovací právo, s jehož pomocí šéfové dozorčích rad zavírali podniky

jako v továrnách Conti. Po volbách na podzim může počítat s SPD a levicí. Ještě ne na Arminovi Laschetovi. Ještě ne na Annaleně Baerbockové.

Odbory dokázaly prosadit větší účast,

pokud se to například ukázalo jako alternativa ke komunismu, shrnul historik Jürgen Kocka již v roce 2007. To však skončilo od konce východního bloku: „Další demokratizace ekonomiky je nepravděpodobná“.

Jeden komentář u “Zaměstnanecká spoluúčast”

  1. Z tohoto článku tedy vyplývá: ano, zaměstnanecké spoluvlastnictví má svá nesporná pozitiva, je to projev a nástroj demokratizace, velcí průmysloví bosové zde musí „obyčejné“ zaměstnance akceptovat jako sobě rovné.

    Na straně druhé se ukazuje ale i to, že toto spolurozhodování má své hranice. Je sice tímto způsobem možno do určité míry zlepšit pracovní podmínky zaměstnanců, posiluje se tím vnitřní stabilita koncernů, a nakonec tím i jejich ekonomická úspěšnost; ale není tu vidět nic, co by nějakým zásadním způsobem měnilo charakter kapitalismu jako takového. Navíc – postupem času dochází k tomu efektu, že z „dělnických“ členů dozorčích rad se fakticky stává nová aristokracie, která velmi snadno podléhá svodům blahobytného života ve svých nových funkcích.

    Nakonec rozhodující je zřejmě zcela poslední věta: „Další demokratizace ekonomiky je nepravděpodobná.“

    Je to logické: v kapitalistické produkci nakonec vždycky rozhoduje a rozhodovat bude samotný kapitál. Ten je tím nejvyšším pánem; a proti jeho vůli nejde nic. On rozhoduje, co a jak a proč se bude dělat – všechno nakonec musí sloužit zákonu zisku. A jestli o nějakých podrobnostech konkrétního provádění těchto základních intencí kapitálu bude rozhodovat sbor tvořený výhradně vlastníky anebo jestli v něm budou sedět i zástupci zaměstnanců – takovýto detail může být kapitálu víceméně lhostejný. Na jeho celkovém panství nad společností se tím naprosto nic nezmění.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.