Jak zkrotit kapitalismus? Piketty versus Drulák

Josef Poláček

Byl jsem upozorněn na jeden text Petra Druláka, ve kterém tento známý politolog představuje, a zároveň kriticky hodnotí názory velmi populárního autora současné doby Thomase Pikettyho na to, jakým způsobem by bylo možno zkrotit současný kapitalismus – to jest v prvé řadě, jakým způsobem by bylo možno odstranit či alespoň radikálně zmenšit dramatické nerovnosti v rozdělení společenského bohatství, kterými se vyznačuje současný kapitalismus.

Tento Drulákův článek je možno si přečíst zde: https://issuu.com/mdakademie/docs/201214_piketty_drulak_web

(Pro jistotu připomínám, že je nutno si ono video zvětšit kliknutím na obdélníček vpravo dole na velikost obrazovky; potom je tento text už docela dobře čitelný.) Je to sice dost dlouhý text; ale opravdu se vyplatí ho číst, Drulák – to je nutno mu uznat – zde naprosto precizně populární Pikettyho návrhy na prosté zdanění kapitalismu demaskuje jako naprosto iluzorní, a především vnitřně rozporuplné.

Potud je tedy P. Drulákovi nutno vyslovit plné uznání. Ovšem – v závěrečné pasáži kde naznačuje vlastní návrhy na řešení problému současného kapitalismu, tam nakonec propadá té samé naivitě jako Piketty – navíc okořeněné jeho zřejmě nevyléčitelným nacionalismem. Tam kde Piketty propadá naivní představě že kapitalismus je možno zkrotit prostě a jednoduše tím, že ho zdaníme, tam Drulák řešení spatřuje v jakémsi mystickém pojetí národní jednoty, kdy kapitalisté prý dobrovolně svůj majetek rozdají svému národu, jenom aby se nemuseli vystěhovat do ciziny!!

Podrobný rozbor a kritiku těchto představ – jak Pikettyho tak Druláka – jsem podal na Fóru Levice; zde tento můj elaborát přetiskuji:

PIKETTY VERSUS DRULÁK; OTÁZKA SOCIÁLNÍ ROVNOSTI

Co k tomu říci? – V prvé řadě je nutno uznat: Drulákova analýza (a zároveň kritika) Pikettyho názorů a návrhů je vynikající. Naprosto precizně Drulák odhaluje všechny slabiny Pikettyho koncepce. Především její naprostou rozporuplnost: krátce řečeno Piketty chce provést revoluci bez revoluce. On chce prosadit změny které by ve svém souhrnu znamenaly zásadní změnu celého ekonomicko-společenského uspořádání, tedy fakticky revoluci – ale přitom zachovává samotný základ kapitalistického řádu zcela netknutý, tedy volný trh s jeho principiálně komerčním charakterem, který nevyhnutelně směřuje k nerovnoměrné distribuci vytvořených hodnot. To je u Pikettyho skutečně naprosto zásadní protiklad; vzhledem k tomu jsou Pikettyho představy o řešení prostřednictvím jakési deliberativní demokracie vyloženě naivní.

Takže tedy – naprosté a bezvýhradné uznání vůči jedinečnému intelektu a erudici Petra Druláka? Uznalé sklonění se před železnou logikou jeho argumentace? Skoro; ale toto „skoro“ ve skutečnosti znamená velice dramatické limity.

Podívejme se napřed na to, jakou sám Drulák navrhuje alternativu vůči Pikettovým představám o vyrovnání příkrých sociálních a příjmových rozdílů. A jediné Drulákovo řešení je – národ!! Po rozsáhlé systémově-společenské a systémově-ekonomické analýze zde Drulák najednou – bez jakéhokoli přechodu, naprosto iracionálně a protismyslně vyrukuje s představou, že všechny problémy jako mávnutím kouzelného proutku vyřeší – národ!

Naprostou nesmyslnost takovýchto představ si uzřejmíme, když si uvědomíme, že všechny uvedené problémy (sociální a příjmová stratifikace za kapitalismu) mají objektivní, univerzální charakter, to jest platí stejným způsobem ve všech průmyslově vyspělých zemích. A tento naprosto univerzální rys soudobého kapitalismu má být řešen jenom jakousi mystikou národa!! Je to asi něco takového, jako kdybychom dejme tomu teorii relativity chtěli řešit tím, že ji zasadíme do kategorií a hranic jednoho jediného (výlučného?..) národa. Nakonec bychom tímto způsobem ještě nejspíše skončili někde u „židovské fyziky“… Tyto společensko-ekonomické struktury jsou totiž stejně tak univerzální, jako přírodní zákony. Že Drulák tady dokáže „řešení“ hledat s odvoláním na národ, to je možno vysvětlit jenom jeho až vysloveně patologickým nacionalismem, který mu doslova zatemňuje mozek. Takovéto výklady a představy nemohou být předmětem seriózní diskuse společenskovědní, nýbrž vysloveně zkoumání ryze psychologického.


Že se Drulák nakonec dostává k takto nesmyslným závěrům a představám, to je ovšem podmíněno jednou zcela fatální chybou v jeho úvahách ryze teoretických. Ocitujme si klíčovou pasáž jeho vývodů:

„Ukazuje (Piketty) sice, že jevy jako trh, vlastnictví či nerovnost nejsou přirozeně dané, nýbrž ideologické konstrukce s mocenskými a ekonomickými důsledky, ale ideologie vlastnictví je pouze klíčový kámen ideologické stavby liberalismu, kterou sám Piketty nikdy tak úplně neopouští.“

Tak tedy podle Druláka je trh – tedy tato nejvlastnější materiální základna kapitalismu – pouhá „ideologická konstrukce“!! Trh, tržní ekonomika, to tedy nemá být objektivní realita, nýbrž jenom konstrukt našich vlastních představ; snad nám nakonec Drulák vysvětlí, že celý ten kapitalismus se nám prostě jenom zdá!..

Je až neuvěřitelné, jak může natolik erudovaný autor s vážnou tváří vůbec jenom vyslovit takovýto nesmysl. – Ano, je sice fakt že i sám Marx vznik komunistické společnosti podmiňoval odstraněním tržní ekonomiky (neboť tato nevyhnutelně vede ke kapitalismu); ovšem za prvé, právě odstranění trhu (a víra v možnost „společenského vlastnictví“ a společenského řízení ekonomiky) bylo jedním z úplně největších Marxových omylů (a celá historie reálného socialismu je jedním jediným dokladem naprosté omylnosti této představy); a za druhé, Marx sice věřil že trh je možno zrušit – ale jenom na základě objektivního vývoje materiální základny společnosti. Marx by nikdy nemohl vyslovit tak neuvěřitelný nesmysl, že trh je jenom „sociální konstrukt“, který si kdokoli může vytvořit či zase odmyslet, jak se mu jenom zachce!

Zkrátka: Drulák sice kritizuje Pikettyho pro polovičatost jeho řešení, které zůstávají jenom v rovině institucionální, zatímco základ kapitalismu zůstane netknutý; ale sám Marx by Druláka s Pikettym hodil oba do stejného pytle nepolepšitelných idealistů, kteří zcela na hlavu převracejí poměr „materiální základny“ a „společenské nadstavby“, a kteří propadají maloburžoazní představě, že materiální společenské danosti je možno měnit jenom tím, že změníme naše představy o nich.

Drulák, ačkoli se hlásí k marxismu, vůbec nikde netematizuje onen zmíněný Marxův model vztahu mezi „materiální základnou“ a „společenskou nadstavbou“; a přitom právě tohle je vztah naprosto klíčový. A právě tady se ukazuje, proč je tak důležitý: jakmile se ignoruje (respektive vůbec nepochopí) jeho důsažnost, jakmile se nepochopí určující role „materiální základny“ vůči „společenské nadstavbě“, pak nevyhnutelným důsledkem je takováto idealistická eskamotáž. Kdy se pak dokonce propadne i oné fantaskní představě, že problém (planetárního) kapitalismu by nějakým kouzelným způsobem měl vyřešit „národ“!..

Ovšem: je fakt že dokázat skutečně pochopit tento Marxův model „materiální základny“ a „společenské nadstavby“ a dokázat s ním aktivně pracovat, to je záležitost velmi obtížná; a ukazuje se znovu a znovu, že i velmi mnoho z těch kteří se verbálně hlásí k Marxovu dědictví, právě toto ve skutečnosti nikdy nezvládli.


Ukažme si ještě jednou konkrétně, v čem je chyba. Piketty chce drastickými – především daňovými – zásahy minimalizovat majetkové rozdíly. Jeho zásadní chyba spočívá v tom, že on tady hledí jenom na ty majetky samotné – a že vůbec nehledí na trh, tedy na objektivní ekonomický základ, který za tím stojí. Tento trh sám totiž nevyhnutelně směřuje k příjmovým a majetkovým rozdílům, a znovu a znovu je produkuje. Nepřetržitá produkce zisku, a tedy i reálná možnost dosahovat (ovšemže nestejného) zisku je základním životním principem tržní ekonomiky. Zrušte možnost dosahovat zisku – a v tom okamžiku jste pohřbili celou tržní ekonomiku. Co je pak nevyhnutelným důsledkem, jsme už zažili v naprostém marasmu „socialistické“ plánované ekonomiky. (Která ovšem nakonec stejně musela akceptovat faktor zisku.)

Jednou větou: Piketty chce odstranit symptomy – ale vůbec se nezabývá příčinami.

Tohle mu Drulák naprosto právem vytýká; ale vzápětí Drulák činí naprosto to samé, totiž že chce – jakýmsi záhadným aktem „národní pospolitosti“ – nivelizovat všechny sociální a příjmové rozdíly, aniž by přitom ale zrušil tržní ekonomiku, potažmo kapitalismus jako takový! Drulák nepocítí žádný stud vědeckého pracovníka při tvrzení, že prý národní kapitalisté by před svým nuceným odchodem do zahraničí (i se svým bohatstvím) daleko raději dali přednost své národní identitě, s platem běžného krejčího či popeláře! Jako by už před půl druhým stoletím Marx nekonstatoval, že buržoazie – stejně jako proletariát – nemá fakticky žádnou národní příslušnost, neboť kapitál sám je bez hranic, a kapitalista sám je (stejně jako proletář) konec konců jenom pomocníkem kapitálu, nikoli jeho pánem.

Ještě jednou tedy: Drulákova analýza a kritka Pikettyho je naprosto výstižná a přesná; ale Drulák sám se utápí v jakési mystické představě národní pospolitosti, která je nakonec ještě mnohem naivnější, nežli všechny Pikettyho představy.

17 komentářů u „Jak zkrotit kapitalismus? Piketty versus Drulák“

  1. Pane Poláčku, ne že bych se chtěla stavět na stranu Druláka, ale vy nemáte svůj národ rád? Já vám samozřejmě nevytýkám odchod do ciziny – to v žádném případě. Spíš si myslím, že k českému národu máte pořád vřelý vztah.

  2. Paní Hájková, zrovna dneska jsem k tomu Drulákovu článku ještě připojil na Fóru Levice poznámku, že jeho model, jak pomocí jakéhosi národního korporativismu zlomit moc kapitálu, je konec konců přesně to, co svého času praktikovali Benito Mussolini a Adolf Hitler.

    Nejde o to „nemít rád svůj národ“; ale jde o to že tyto Drulákovy představy fakticky opravdu nejsou ničím jiným, nežli tím k čemu směřovaly jak italský fašismus, tak i německý nacionální socialismus.

    A že tyto paralely nejsou jenom ryze vnějškové, o tom neklamně svědčí Drulákovy opakované projevy xenofobie, jakož i jeho zjevné sympatie pro krajně pravicová uskupení jako je německá AfD či hnutí Rassemblement National Marine Le Penové.

  3. Nesleduji Druláka natolik, abych ho mohla hodnotit. Ale jistě máte pravdu v tom, pane Poláčku, že národní korporativismus v podobě jakýchsi „fasces“ je nepřípustný.
    V tom se totiž úplně ztrácí jedinec (viz ten „osamělý jezdec“ z vašeho vedlejšího příspěvku). A ten je přece důležitý. Člověk se musí rozhodovat jako jedinec. Nikdo nemůže rozhodovat za druhého, jen protože všichni dohromady někam patří a tvoří jakýsi nerozborný svazek.
    A jistě je nepřípustné i jakékoliv vydírání ve stylu: nechceš dělat, co ti jako většina nařídíme, tak jdi do háje (odejdi za hranice).
    Nevím, jestli to bylo takhle myšleno.

  4. S názorem, že na nacionalismus si musíme dávat stále pozor, souhlasím. Nemyslím si však, že proto máme ignorovat fundament národní identity a příslušnosti. Ba právě naopak, zaslouží si kultivaci. Socialismus přece v praxi také přerůstal v nebezpečný imperialismus a dělat si iluze o povaze (liberálního) kapitalismu doporučit rovněž nemohu.

    Myslím, že aspoň trochu vyvážená směs prvků výše uvedených bude pro lidi dlouhodoběji přece jen poživatelnější a stravitelnější než kterýkoli z nich (skoro) výlučně.

  5. Ve vyspělých, demokraticky zformovaných společnostech západního typu fungují odděleně moc zákonodárná, výkonná a soudní. Jejich relativní rovnováha se ovšem neobejde bez určitého kolísání a napětí. (Řekl bych, že dnes specificky svou moc posiluje soudnictví.) Přesto se jedná o základní klad a charakteristiku systému.

    Ve více méně těchže, výše uvedených, společnostech historicky došlo rovněž k odluce státu a církve.

    Obdobné oddělení potřebujeme podle mne i v další oblasti: Demokracii je třeba emancipovat od kapitalismu. Expanze (původně národních) kapitalistických podniků nemá být nejvyšším zájmem, jemuž je třeba podřídit (takřka) vše. Ani růst dominance kapitalistického podnikání není žádným nesporným veřejným zájmem. Nakonec, spravedlivější přerozdělování je (v určitou, správnou dobu) rozumnou alternativou k vyčerpávajícímu úsilí o „růst koláče k rozdělování“. Potřebujeme historickou změnu vládnoucího diskursu a posílení podstatných našich orgánů, jež máme nikoli proto, aby krněly.

  6. Čirou náhodou jsem před chvílí našla citát jednoho našeho známého teologa, který se podle mě docela hodí k tématu „jedinec a národ“:
    „Představa „národního boha, který bojuje s bohy jiných národů“ vyplývá z neznalosti Bible. Bůh Bible je „Ehjé ašer ehjé“ – Jsem, který jsem. Je to „Já jsem“ vstupující poprvé do života lidí. V judaismu je počátek univerzalismu.“

  7. Napřed tedy ještě k tomu, jak to vlastně myslí Drulák s čistě národním řešením problému kapitalismu. – Ovšem musím zcela upřímně přiznat, že jeho myšlenkové pochody mi nejsou nijak jasné. Jedná se o tu pasáž v samotném závěru jeho článku. Když tedy poté co podrobil kritice Pikettyho představy o tom že prý je nemírnost kapitalismu možno zkrotit prostě jeho zdaněním, pak najednou sám zaujímá jakousi představu, že tento kapitalismus je možno zkrotit v rámci jednoho národa, jedné národní ekonomiky. A pak tam vyslovuje jednu větu, u které ovšem není zcela jasné, jak by si to vlastně konkrétně představoval. Je to ta inkriminovaná věta o tom, že (národní) buržoazie se raději vzdá svého bohatství, nežli by musela opustit svůj národ.

    Ponechme teď stranou až neuvěřitelnou naivitu této představy, kterou jsem už zkritizoval výše; ale není tak docela jasné jestli by ti dotyční kapitalisté byli k vystěhování donuceni, nebo by se vystěhovali do ciziny dobrovolně, aby si tak mohli uchovat svůj majetek.

    Podle kontextu se ale zdá, že to Drulák opravdu myslí tak, že tito – národní – kapitalisté se raději dobrovolně vzdají svého majetku (to jest: příjmů z něho), jenom aby se s ním nemuseli odstěhovat jinam – to je v časech, kdy například pro mnoho sportovců je už dnes naprostou samozřejmostí svůj oficiální domicil přemístit do daňových rájů, představa naprosto fantasmagorická, a opravdu nechápu jak někdo natolik erudovaný jako P. Drulák může něco takového vůbec myslet vážně.

  8. OTÁZKA NÁRODA

    Paní Hájková, opravdu to není tak že já bych nějak zpochybňoval národ, národní cítění, národní příslušnost; problém je ale v tom, že dnes se tento sám o sobě naprosto přirozený stav či cit už natolik dostal do mlýnice politických a ideologických sporů a střetů, že prakticky vůbec není možné ho ještě pojímat nějak neutrálně, nezaujatě. Kdykoli se vyjádří tento přirozený cit příslušnosti k vlastnímu národu, hned se toho někdo chytí, a to především z pravicového koutu politického spektra.

    To není ovšem zdaleka jenom problém český; například v Německu byl před několika lety hodně frekventovaný výrok „Jsem hrdý, že jsem Němec!“ (Ich bin stolz, ein Deutscher zu sein!)

    Napohled by se mohlo zdát, že je to naprosto nezávadný výrok, projev přirozené hrdosti na vlastní národ. Jenže – ve skutečnosti toto heslo vykřikovali výhradně příslušníci krajní, neonacistické pravice. Oni samozřejmě nemohou svou xenofobii, respektive svůj pocit národní nadřazenosti ventilovat přímo; a tak se uchýlili k tomuto zdánlivě nevinnému, právně nepostižitelnému heslu. Kdy ale okamžitě každý věděl, o co se ve skutečnosti jedná.

    A ostatně i čeští neofašisté svého času vyřvávali své „Nic než národ!“ A také bylo naprosto jasné a zřejmé, co tím ve skutečnosti mají na mysli.

    Ještě jednou tedy: nejde o to že by přirozený pocit národní příslušnosti či národní hrdosti měl být prohlášen za něco špatného. Nakonec, vlastní národ pro každého člověka provždy zůstane onou růží Malého prince, která je pro něj ta jedna jediná. I když je – objektivně vzato – stejná jako všechny ostatní.

    Jenomže jde o to, že je velmi mnoho lidí, kteří tím, že začnou vychvalovat tu svou vlastní růži, tím ve skutečnosti myslí to, že všechny ty ostatní růže jsou nějak horší, méněcenné, a že je tedy plně oprávněné je zašlapat, anebo po nich přinejmenším plivat.

  9. Takže pravdu má samozřejmě pan Horák s tím, že národní cítění na straně jedné, a univerzalismus humanismu na straně druhé je nutno uvést do navzájem vyváženého poměru; a to především tak, aby oba tyto momenty se navzájem doplňovaly ve svém působení, a ne aby proti sobě stály v nepřátelské opozici.

    Co se toho požadavku týče „demokracii osvobodit od kapitalismu“ – to je samozřejmě inspirativní myšlenka, ovšem problém je kromě jiného v tom, že dnes není pořád ještě vůbec nijak definitivně jasné, co tato „demokracie“ vlastně vůbec je. Pokud bychom ji brali v jejím doslovném znění, tedy jakožto „vládu lidu“, pak by to nebezpečně zavánělo laciným (ať levicovým či pravicovým) populismem; a kromě jiného (což se všeobecně přehlíží) by to bylo v rozporu právě s onou zmíněnou dělbou moci. Neboť „dělba moci“ ve skutečnosti neznamená nic jiného než to, že se tomuto lidu odejmou dvě ze tří klíčových mocí, moc výkonná a moc soudní, a svěří se specializovaným orgánům.

    Co se pak té věty týče „potřebujeme historickou změnu vládnoucího diskursu“ – ve Fóru Levice před několika dny jeden účastník (jeden z mála který je ideově v zásadě na mé straně) tam napsal, že „je zapotřebí zásadně nového paradigmatu“. Čili prakticky totéž.

    Ano, je skutečně bezpodmínečně zapotřebí začít se na náš svět, na náš život dívat přelomově novým způsobem; ale nikdo pořád ještě neví, jak toho dosáhnout. Tedy – já sám mám v tomto ohledu už určité představy; ale otázka je jestli je dokážu nějakým způsobem uplatnit.

  10. „Jsem ten, který jsem“ – to ovšem není prakticky nic jiného, nežli ono známé řecké Jedno. Respektive konkrétně ono Hérakleitovo „Jedno, jež jediné je moudré“. Kteréžto Jedno je samozřejmě také univerzalistické, přítomné a jsoucí pro všechny (myslící) lidi na této planetě bez rozdílu.

    Opravdu nevím, kdy konkrétně vznikl respektive byl zapsán onen výrok v judaismu „Jsem, který jsem“; nicméně protože se zdá dost nepravděpodobným že by staří řečtí myslitelé opisovali od Židů (i kdyby onen výrok byl časově starší), jeví se daleko pravděpodobnějším, že v oněch dobách prostě už nastávala dějinná chvíle pro nástup univerzalismu. Ten samý univerzalismus se – víceméně v té samé době – probouzel ostatně i v Asii, jak buddhistické „probuzené vědomí“, tak třeba i „tao“ jsou tu samozřejmě taktéž přístupny každému, ty jsou stejně tak univerzalistické.

  11. Kde to bylo, poprvé zapsáno v judaismu?
    Exodus 3, 14 Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“

  12. Pane Poláčku, mně se sice toho Druláka už nějak nechce celého číst (jsem těch nápadů na zlepšování světa už trochu přesycen), ale z jeho dřívějších článků a z Vašich reakcí na ně mám přece jen takový pocit, že Drulákovi jde prostě a jednoduše o zkrocení (podřízení) mezinárodního kapitálu – tedy o jeho podřízení nějaké reálné demokratické moci. No a právě proto, že žádná taková globální demokratická moc neexistuje (snaha o její ustavení by vždy narážela na kulturní a jazykové bariéry uvnitř celé té velké množiny velmi různorodého lidstva, lidstva jakožto zdroje oné uvažované globální demokratické moci), takže tedy asi právě proto, že globální demokratická moc vlastně z těchto důvodů (dokud lidstvo nebude kulturně „jako ty žluté lány řepky olejky“ jednotné) dosud neexistuje – zatímco samozřejmě globální moc ekonomická existuje dávno již zcela reálně – z těchto důvodů tedy je nutno tuto globální ekonomickou moc (která devastuje planetu jako ty žluté lány…) podřídit nějaké kontrole – tedy nějaké demokratické moci již existující.

    Pokud tedy, pane Poláčku, víte o nějaké jiné existující(!) demokratické moci – jiné, než je ta moc („národních“) států, pak to můžete navrhnout. Drulák patrně o žádné jiné takovéto demokratické moci prostě neví a nejspíše proto Vám připadá máte, že je „hrozný nacionalista“. Podle mě jde tedy v tomto případě o emotivní reakci na zatím jediné reálně se jevící řešení, jak dostat nadnárodní kapitál a globální ekonomickou moc zpět pod demokratickou kontrolu. (Ty existující mezinárodní instituce totiž podléhají právě spíše té moci globálního kapitálu než nějaké demokratické kontrole lidstva.)

  13. Paní Hájková, já jsem měl na mysli to, kdy byla napsána kniha „Mojžíš“; aby bylo možno srovnat jestli tento v ní obsažený judaistický výrok je starší nebo mladší nežli řecký filozofický univerzalismus. Nepodařilo se mi nikde v internetu objevit, do jaké epochy spadá sepsání knihy „Mojžíš“. Ale podle všeho se jedná o delší časový úsek, ve kterém postupně vznikal její obsah.

  14. Pane Nusharte, dokonce i sám Petr Drulák v té internetové diskusi kterou jsem sledoval (v souvislosti s vydáním knihy „Levice bez liberalismu“ zmínil, že „oni nám říkají že když omezíme kapitál u nás, tak že on uteče za hranice“. To je přesně to o co se jedná: za časů globální ekonomiky a „tekutého“ kapitalismu je naprosto nemožné nějak nadmíru svázat kapitál jenom v hranicích jednoho jediného státu (natož tak malého jako je ČR). Drulák to tedy zmínil – ale pak na to vůbec nijak nereagoval, prostě to ignoroval. To je skutečně naprosto nepochopitelné, jak „velkoryse“ dokáže ignorovat naprosto zásadní ekonomické reality. Je to možno vysvětlit jenom tím, že se mu jedná o jeho dogmata, tedy o jeho nacionalismus respektive šovinismus.

    Nějaké relevantní zkrocení kapitálu může nastat naopak jenom v mezinárodním měřítku, mezinárodní akcí. Jak by to mohlo probíhat, k tomu právě teď dala zářný příklad mezinárodní dohoda o tom, že do budoucna budou velké nadnárodní koncerny zdaněny minimálně 15 procenty – bez ohledu na to kde budou mít své firemní sídlo. (Tohle totiž byl právě ten trik, kterým se tyto koncerny vyhýbaly placení daní.) Opakuji ještě jednou: jenom a jedině v mezinárodní (globální) kooperaci je možno zkrotit kapitál, který je ze své podstaty také globální.

    A že Drulák má velice blízko ke krajní pravici, o tom jsem se sám přesvědčil v oné internetové diskusi, když jsem mu položil otázku týkající se Marine Le Penové a její partaje – a bylo skutečně zajímavé pozorovat, jak se kroutil, jenom aby nemusel přiznat že se jedná o hnutí s fašistoidními tendencemi.

  15. „Skleněný strop“ metaforicky vyjadřuje, že žena na špičkovou pozici sice dohlédne, ale když o ni začne usilovat, praští se do hlavy o ten neviditelný skleněný strop.

    Marine Le Penová má ovšem hlavu dosti tvrdou, takže ten „skleněný strop“ pravděpodobně prorazí a ženy ve Francii pak budou svobodné. V Kremlu to oslaví a i ti francouzští generálové ve výslužbě, co píšou ty otevřené dopisy, budou nakonec rádi, protože už nebudou muset vyvolávat tu občanskou válku.

    Takže to vypadá, že klady převažují nad zápory. I my se z té první nadějné prasklinky skleněného stropu Francie samozřejmě spolu s DR také patřičně radujeme a držíme tvrdohlavé Marine palce!

  16. Není mi nějak jasné, o co Vám jde, pane Nusharte. A nejsem si vůbec jistý jestli jste správně pochopil ten článek v DR. Ten „skleněný strop“ chránící doposud Francouzskou republiku nemá s nějakým feminismem nic společného.

    V tom článku se konec konců nejedná o nic jiného nežli o holé k o n s t a t o v á n í, že Marine Le Penová si dokázala dát umírněnější „imidž“ nežli její otevřeně ultrapravicový a rasistický otec. A protože ona se umně postavila do role „bojovnice proti establišmentu“, pak na svou stranu strhne nejspíš i část voličů, kteří doposud volili levici, ale nyní jsou zklamaní ze středově-liberálního Marcona.

    To je všechno; nic víc v tom článku není.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *