Eva Hájková
Jednou jsem napsala, že v době svého dospívání jsem vzhlížela k obloze a ke hvězdám. Dodnes ráda fotografuji koruny stromů a oblaka. V době mého dětství směřoval můj pohled spíš dolů – častěji jsem se rozhlížela po zemi. Latinský název pro zemi (hlínu) je humus. Humilis znamená zemitý. A také pokorný. Maličký člověk – dítě – má k zemi mnohem blíže než člověk dospělý. Se zemí se sbližujeme, když se učíme lézt po čtyřech. Se zemí se sbližujeme, když se učíme chodit a padáme, tu na kolena, tu na tvář, což často nezůstane bez následků – bez odřenin, modřin, boulí nebo i krvavých ran. Naštěstí zpočátku padáme jen z velmi malé výšky. Se zemí se sbližujeme, když tvoříme bábovičky na pískovišti, když se brouzdáme v kalužích, když kreslíme skákacího panáka, když trháme pampelišky (nebo se omylem popálíme o kopřivy).
Do mých deseti let jsme bydleli poblíž nádraží Ostrava-Svinov. Přestože Svinov byl součástí Ostravy, měl v té době vcelku venkovský ráz. Staré domy u nádraží, před válkou postavené pro železniční zaměstnance, doplňovaly malé zahrádky rozparcelované mezi rodiny nájemníků. I my jsme měli svou část půdy k pěstování zeleniny. Na jaře, v létě i na podzim zahrádky neúnavně rozkvétaly. Pořád bylo nač se dívat. Nejvíc jsem obdivovala macešky, šeřík a srdcovku nádhernou, které jsme my děti z našeho domu říkaly prostě „srdíčka“. Na zahrádkách byla lavička, kde se dalo posedět a zahrát si třeba Černého Petra. Nebo si jen tak pohrát se slunéčkem sedmitečným a pozorovat motýly.
Občas se pobyt dětí na oplocené zahrádce znelíbil některému z dospělých nájemníků. Asi se obávali, že pošlapeme záhonky, a tak jsme byli vyhnáni na dvorek. Branka se za námi se skřípotem zavřela. Dospělí si někdy stěžovali, že branka skřípe, protože děti se na ní přes všechny zákazy vozí. Ono se toho tehdy zakazovalo dětem mnohem více než dnes. Ale nikomu to nijak zvlášť nevadilo.
Na dvorku, kam jsme byli obvykle vykázáni, květiny nerostly – leda snad nějaký plevel, jako jetel, svlačec nebo rozrazil. Svlačec, který se pnul po plotě, mě okouzloval svými bílými korunkami. Hodně jsem si s ním vyhrála. Modrému rozrazilu jsme říkali „pršikvítek“. Když někdo „pršikvítek“ utrhl, hned mu ostatní děti vyčetly, že kvůli němu začne co nevidět pršet. Což si vůbec nikdo nepřál, protože potom se muselo sedět doma. A ono přitom bylo tak krásné zdržovat se venku, i když to bylo jenom na dvoře. Vždyť se tam dala hrát vyvolávaná s míčem, dalo se tam skákat přes švihadlo, hrát si na schovávanou nebo na indiány. Víte, jak si na indiány hrály holky? Splétaly si copy ze starých punčoch a vázaly si čelenky ze šátků. Když se prodlužovaly stíny a blížil se večer, ani se nám nechtělo domů.
Člověk se až diví, kolik detailů si pamatuje z doby, kdy byl dítětem. Třeba střechy mokré deštěm, kapky stékající po skle, sluneční paprsky pronikající oknem kuchyně, třpyt sněhu, tající rampouchy, šumění potoka, vůni deště padajícího do prachu cesty… Z jakého důvodu nám tak nepodstatné věci utkvěly v paměti? Zřejmě proto, že naše paměť v té době nebyla ničím zahlcená. Protože děti se obvykle za ničím nehoní, například se nestarají o kariéru, ale o to víc vnímají, co se děje okolo nich. Co okolo nich žije a roste.
Na dětství mám kouzelné vzpomínky, přestože jsem měla mnohem méně hraček než v průměru mívají dnešní děti. Přestože jsem jen zřídkakdy opustila rodné město. Přestože býval v lecčem nedostatek. Přestože nebyly počítače a televize ze svého omezeného vysílání věnovala dětem jen zlomek času. Kouzelné vzpomínky mám proto, protože samotný dětský věk je kouzelný. „Kdekoliv jsou děti, trvá zlatý věk“ napsal jeden dávný básník. Zlatý věk je stará antická představa domnělého bezstarostného období lidstva, jakési původní blaženosti, ztracené v nenávratnu. Ježíš sice o zlatém věku nemluvil, ale řekl, že dětem patří království nebeské.
Každý z nás nosí v sobě své dětství, pokud bylo aspoň trochu šťastné. Nosí ho v sobě po celý svůj život. Je to bohatství, které si často ani neuvědomujeme. Jako bychom na ně zapomněli. Možná by stačilo jen sundat všechny ty slupky, které jsme si na sebe během svého dospělého života navrstvili.
Vzpomínky z dětství se ukládají hluboko, aby až nás posléze zbrázdí eroze vystoupily na povrch. Po půlstoletí či více, ač jedinečné, zdají se být navzájem poněkud si blízké, ba připomínají vzpomínky, zaznamenané lidmi už kdysi dávno, třeba v Babičce Boženy Němcové.
Jak je to možné? Ukazuje se, že jsme žili ve středověku, neboť ten neskončil někdy kolem roku 1500, ale se zrychlováním proměny světa doznívá před stále kratší a kratší dobou. Právě tak se ovšem potvrzuje, co je důležité a co méně, neboť i dnešní mladí dospělí vzpomínají nejspíš na to, na co se zdá, že asi už nebudou vzpomínat jejich děti. Ale kdo ví? Snad se také něco takového, i rodičovským přičiněním najde. Hodně zbytečného shledáváme skoro všichni v tom, co dělat musíme, protože to má být hrozně důležité. A nutné.
Proto bychom měli trvat na svých dávných vzpomínkách, v tom smyslu, že nepotřebujeme ocitat se příliš brzy ve světě, který se nám nelíbí a kterému nefandíme, a přesto je nám vnucován.
Mimo jiné je to svět v němž, řečeno s Janem Zahradníčkem, „veškeré budování se děje pod firmou Demola“ a jenž je dnes, ehm, docela e e.
Demola má, pokud vím, tichýho společníka, jestli už to není majoritní vlastník:
Pokrok & Demola, dekonstrukce starejch časů, asanace tradic
Já sám si ani tak moc nevzpomínám na mé dětství jako takové (a stejně si z něj pamatuji víceméně jenom nějaké střípky). A upřímně řečeno: vůbec si nejsem jistý jestli bych se do něj chtěl znovu vrátit. Jak míní paní Hájková, že by se tím člověk vrátil k jakémusi svému „pravému“, původnímu, nezkaženému já – ve skutečnosti by to neznamenalo nic jiného, nežli že by se znovu muselo projít celým procesem dospívání. (Anebo ale zůstat trvale ve fázi infantility.)
Pokud já vzpomínám – a to sice s opravdovou nostalgií – na svá mladší léta, tak je to daleko spíše na dobu přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Protože to byla – alespoň v oblasti populární písně – podle mého přesvědčení opravdu zlatá éra české písničky. To byla totiž éra pražského Semaforu; jak v jeho původním obsazení Suchý-Šlitr, tak i v pozdější sestavě Grossmann – Šimek. V té době totiž došlo k naprosto jedinečné syntéze západních (amerických) rytmů na jedné straně, a tradiční české poetiky na straně druhé.
Zrovna v minulých týdnech jsem se dost intenzivně ponořil – prostřednictvím YouTube – do oněch starých časů, znovu a znovu jsem si přehrával tehdejší písničky zpěváků kolem tehdejšího Semaforu. Například píseň „Už svítá“ zpívaná společně Jitkou Molavcovou a Miluškou Voborníkovou považuji za jedno z nejpoetičtějších vyjádření mladé lásky, s jakousi skrytou tichou melancholií. https://www.youtube.com/watch?v=jWqUdrKl3p8
Tento zlatý věk ale netrval dlouho; velkou ranou pro něj ovšem bylo především úmrtí Jiřího Grossmanna, bez jehož autorské invence do značné míry vyschl zdroj.
Ale stejně se domnívám, že by se tato doba neudržela navěky. Svěží duch šedesátých let už všude ve světě ztrácel na síle, a byl vystřídán víceméně konvenčním středním proudem. Až pak přišla éra diskomuziky, která svou nasládlou vyumělkovaností definitivně pohřbila všechno, co ještě mohlo nést nějaké stopy poetiky.
Je to především tato poetika a citovost, kterou v pozdější písňové tvorbě postrádám téměř naprosto; a právě proto se znovu a znovu vracím k oné době. A opravdu se domnívám, že nejen proto že to byla doba mého mládí; nýbrž že to byla v dané oblasti opravdu jedinečně kvalitní, ke které lze jen sotva někdy později najít srovnání.
Já se přece nechci vracet v čase, pane Poláčku. Ale ve vzpomínkách se přesto rádi vracíme. Myslím, že to člověku nějak pomáhá v těžkých časech. Před několika měsíci jsem tu citovala z doslovu ke knize Karla Poláčka „Bylo nás pět“. On ji psal v hodně zlých časech, v době před svým odchodem do koncentráku, kdy už byl de facto pronásledován pro svůj židovský původ.
Podle Junga archetyp dítěte „představuje nejmocnější a nejneodvratnější tlak podstaty, totiž tlak uskutečnit sama sebe. Je to neschopnost konat jinak vybavená všemi přirozenými silami instinktů, zatímco vědomí se vždy zaplete do domněnky, že může i jinak.“
Nevím, zda to tak je. Pokud by měl pravdu (totiž že existuje tlak „uskutečnit sama sebe“), pak by muselo platit, že člověk je už od svého narození k něčemu předurčen. Jenže většinou k tomu nedospěje, protože se mezitím „stane dospělým“.
„Tlak uskutečnit sama sebe“ – tady je ovšem otázka, co se myslí tím „sama sebe“. Jestli se tím myslí nějaké zcela základní, o sobě zdravé jádro vlastní osobnosti, vlastního lidství vůbec – anebo jestli se tím myslí sebeuskutečnění daného jednotlivce. Který se ovšem už naprosto může narodit (a také pravidelně rodí) už s celou řadou různých zatížení a omezení.
Pokud by se tedy jednalo o ten druhý případ, pak je naopak velice užitečná a prospěšná role vědomí, že „může být i jinak“. Protože jedině toto „může být i jinak“ dává člověku svobodu (alespoň relativní), že se může do jisté míry osvobodit od svých nevědomých instinktů a jiných vrozených predestinací.
Jung to zřejmě všechno myslí v tom prvním smyslu, on chce vycházet z oné „přirozenosti instinktů“ – jenže to je právě ten důvod proč jsem proti tomu hned vznesl protest, protože takovýto výklad je přinejmenším velice jednostranný. A může vést k naprosté pasivitě.
Já jsem se s tím svého času setkával v esoterické komunitě (ve které jsem se určitý čas pohyboval), tady byla velkou módou práce s „vnitřním dítětem“, kdy se také jednalo o to odložit „slupky dospělosti“ a vrátit se k údajně pravému a ryzímu vlastnímu já.
Já nechci popírat, že – pokud se práce s tímto „vnitřním dítětem“ chopí opravdu kompetentní terapeut – je zde možno dosáhnout významných pozitivních úspěchů. Ale opravdu tomu není tak, že bychom se mohli slepě spolehnout jenom na ten výchozí stav, ve kterém jsme byli – zcela nevědomě – vrženi do světa.
Mohlo by se pak stát, že na tom nakonec budeme ještě hůře nežli předtím, než jsme se – v procesu svého dospívání – dokázali alespoň do jisté míry zbavit zátěží s kterými jsme přišli na svět.
Ještě něco musím doplnit k oné „zlaté éře Semaforu“: jak naprosto výjimečně inspirativní to bylo prostředí, je znát ze srovnání s dobou pozdější – totiž nejenom obecně se vytratil onen „semaforský duch“, ale mnohdy zcela konkrétní osoby, které tehdy fascinovaly svou tvůrčí či interpretační svěžestí, už o několik let později jako by naprosto ztratily svůj tehdejší impuls, jsou prakticky zcela k nepoznání. Jako by úplně vyhasly…
Z toho se zase jednou ukazuje, že člověk nakonec nikdy není jenom sám sebou, ale že jeho životní aktivity jsou zcela podstatně formovány zcela konkrétním prostředím, ve kterém žije, ve kterém se pohybuje a působí.
Já jsem byla v době největší slávy Semaforu dítě, ale uměla jsem už jako malá zpívat některé písničky. Např. Sluníčko, Malé kotě…. Nejradši jsem měla Purpuru.
Pak Semafor jakoby zmizel že scény.
Když jsem pak chodila na gymnázium, v 70.letech, tak se nás, studenty, někteří profesoři snažili seznámit se Semaforem a s kulturou 60.let. Snažili se vysvětlit nám, co to pro ně znamenalo. Ale my jsme to už nechápali.
Ano, paní Hájková, u mě to bylo prakticky to samé, v době svého dětství jsem vůbec neměl ponětí o nějakém divadle Semafor, ale ty semaforské písničky, ty se hrály v rádiu stále, a časem se vyryly do paměti, přesně ty které jste jmenovala, ale mně se vlastně v hlavě nejvíce usadilo od Pavlíny Filipovské „dejte prosím na má slova – jinak se snad nedá žít…“ (Míněno je: žít bez lásky.)
Já jsem totiž v tom dětském věku vůbec ještě nebyl schopen pochopit – respektive diferencovat – tak složitou slovní konstrukci jako „dejte na má slova“, a to slovní spojení „na má slova“ jsem vnímal v jeho akustické podobě, tedy jako „na máslova“!! A pořád jsem si lámal hlavu, co toto „máslova“ vlastně znamená. 😉 A v mé dětské mysli nakonec zvítězila asociace, že to musí mít něco společného s máslem…
„Pak jako by Semafor zmizel ze scény“ – no ano, ono to bylo do značné míry zapříčiněno úmrtím Jiřího Šlitra, to bylo už v roce 1969, to byla pro Semafor samozřejmě obrovská rána, já jsem se vlastně až teď dozvěděl, že v té době Jiří Suchý dokonce uvažoval o tom, že divadlo zavře. To co tehdy Semafor vlastně zachránilo (a Jiřího Suchého uchovalo pro českou kulturu), to byl jeden jediný pořad – muzikál Kytice. Který se tehdy stal legendárním, hrál se celou řadu let; ovšem já jsem si teď nějaké části z něj poslechl z internetu, a nijak příliš mě to nestrhlo. – Ovšem já jsem mohl sledovat jenom akustický záznam, to je samozřejmě něco jiného nežli sledovat představení naživo. A já musím ke své ostudě přiznat, že (ačkoli rodilý Pražák) jsem v Semaforu nikdy nebyl. Na ta populární představení se musely vystát mnohahodinové fronty (a ty jsem já vždy bytostně nesnášel); a pak byla i představení méně povedená, na jednom z nich tehdy byl Petr Kužvart, a alespoň jeho úsudek tehdy zněl, že prý nic moc.
Ovšem v té době působil v Semaforu i druhý soubor, Šimek a Grossmann, a díky Jiřímu Grossmannovi také vznikla celá řada krásných písniček (i když už ne s takovým druhem poetiky jakou měl v šedesátých letech Jiří Suchý); ovšem Grossman pak zemřel také, o dva roky později, v sedmdesátém prvním, a tím byl vlastně definitivně konec. Alespoň s tou skutečně „zlatou“ érou Semaforu.
Ale ono to celé bylo ještě trochu složitější, mám pocit že počátkem sedmdesátých let se tak jako tak invence dvojice Suchý – Šlitr už poněkud vyčerpala, ještě před Šlitrovou smrtí měli v televizi dvě série pořadů, jeden z nich se jmenoval „Plakala panna plakala“, a v paměti mi uvízlo dost citelné zklamání, sice se tam odzpívaly nějaké písničky a byly nějaké pokusy o humor, ale nic z toho mě nijak více nezaujalo. A pak dělali ještě nějaký televizní seriál o dějinách české písničky, ten se uchoval, zrovna nedávno ho v televizi reprízovali, ale pro mě opět to samé: v zásadě zklamání. A pak už Jiří Šlitr zemřel, ještě před dokončením toho seriálu (respektive ještě předtím než by se tu dostali k šedesátým létům, tedy ke své vlastní semaforské hudební tvorbě).
Ta jedinečná poetika Jiřího Suchého měla ovšem své kořeny dost jinde nežli kde je měl Jiří Grossmann, Suchý čerpal především ještě z písňové tradice Osvobozeného divadla, zatímco Grossman měl už spíše západní inspiraci, v americké country muzice. Jak řečeno mám pocit že u Suchého se jeho inspirace dost vyčerpala s léty šedesátými, je otázka jak dlouho by vydržela inspirace Jiřího Grossmanna, kdyby nezemřel, snad ještě o něco déle, ale mám tak nějak pocit že i tady by byl v polovině sedmdesátých let víceméně konec, to už se trend pomalu začínal přechylovat od poetiky k diskomuzice – což je alespoň podle mého mínění ten nejpokleslejší hudební styl celého dvacátého století, přinejmenším celé jeho druhé poloviny.
To zní skoro jako by měnící se „duch doby“ určoval kvalitu kultury, umění či jiných oblastí života.
No ano, paní Hájková, to je přesně to co je mým přesvědčením, že je to právě ten „duch doby“, který je nakonec rozhodující, a ono je to vidět právě na Semaforu tak zřetelně jako jen málokde jinde. Ono to potvrzuje jednu mou centrální tézi, že – jmenovitě v oblasti umění – nikdy nezáleží jenom na umělci samotném, ale i na duchu doby v které působí.
Velice zjednodušeně bych to řekl takto: určitá doba dodává tvůrčí energii. Dodává inspiraci, dodává kreativitu.
To ostatně není samo o sobě nic tak nového, když jsem tu mluvil o „zlaté éře Semaforu“, pak nelze si nevzpomenout na zlatý věk antiky, s jejím veškerým uměním, ale i duchovním vzepětím ve všech jiných oblastech, v oblasti filozofie, ale i techniky a dalších oblastí. Jsou to svým způsobem fascinující, a dost obtížně vysvětlitelná období – kdy se vlastně jakoby z ničeho vynoří tato vlna lidského ducha, lidské kreativity. Zřejmě se v určitou chvíli překročí nějaký „kritický bod“, a nad ním kreativita dané společnosti získá jakýsi vlastní samopohyb, něco takového jako když v jaderné elektrárně se překročí určitý bod po kterém dochází už k samovolnému štěpení jaderného materiálu.
Celé ovzduší ve společnosti je najednou nějaké jiné, svěží a inspirující, aniž by se vědělo odkud se to vlastně vzalo. A ovšem – tento duch se ale také stejně tak ztrácí, aniž by se vědělo kam a proč.
Naprosto typická byla v tomto ohledu šedesátá léta, to samozřejmě nebylo jenom u nás a nebylo to jenom v Semaforu, ale víceméně celý svět byl tehdy zasažen vlnou jakési nové naděje, všude vál svěží vítr. Samozřejmě že je možno odhalit určité zcela konkrétní kořeny, především v hudbě, to byla americká rocková muzika, jako klíčová se označuje osobnost Elvise Presleyho, existuje dokonce výrok že „před Preslyem nebylo nic a po Presleym všechno“, byl to skutečně on který do předtím statické, usedlé, „učesané“ písňové tvorby vnesl pohyb, dynamiku, vzruch. Ovšem na straně druhé je nutno vidět že pro tento jeho nástup ve společnosti už musel existovat nějaký hlad, příznivé podmínky; kdyby s něčím takovým přišel o nějakých dvacet let dřív, možná že by zcela zapadl, společnost by tuto jeho „divočinu“ odmítla, nestrávila.
U nás s touto novou vlnou začal vlastně Viktor Sodoma starší, alespoň podle jeho vlastního tvrzení byl právě on ten úplně první.
Ale – ten k nám přinesl právě jenom ten americký rock and roll, ale já musím přiznat že tenhle styl mě nikdy příliš neoslovil, co mě vždycky přitahovalo mnohem více to byla právě naprosto specifická česká kombinace těchto svěžích, moderních rytmů na straně jedné, ale krásné české hudební (textové) poetiky na straně druhé.
V tomto ohledu je to opravdu obrovská zásluha Jiřího Suchého, že u nás tuto hudební poetiku vytvořil, nebýt jeho – je opravdu velká otázka jestli by něco takového vzniklo, navíc ještě spojené i s jedinečným českým/semaforským humorem. Právě tohle mi velice chybělo když jsem odešel na západ, západní populární písnička na mě vždy působila chladně, odtažitě, bez hřejivosti.
A bez tajemství (snad s výjimkou skupiny ABBA), zatímco když se vrátíme třeba ke zmíněné Suchého „Purpuře“, z té na mě vždy znovu dýchlo skutečné tajemství Vánoc, něco nevyslovitelného, jaksi sladkobolného, směs radostného očekávání a zároveň vědomí pomíjení.
Suchého poetika rezonuje ducha romantiky jazzových standardů poválečných let – tedy zcela nedotčena duchem široce platných „vizí“ postmoderny (který od 70 škvírami zatékal do zdejšího systémově zabedněného umění).
A stala se pozoruhodným dokladem zdejšího poválečného pojetí romantického humanismu v pophudbě…. bych si na okraj zasumíroval.
„Romantický humanismus“ – to je nádherný výraz, já jsem ten samotný romantismus měl stále nějak přítomen v hlavě když jsem psal předchozí úvahy, ano jistá míra romantismu zde byla (mám teď na mysli českou písňovou tvorbu šedesátých a sedmdesátých let) přítomna, ale tady je nutno si uvědomit, že romantismus má dvojí charakter, může být romantismus sentimentální (a že ho samozřejmě byly celé přehršle), ale je také romantismus jiný, to je právě ten romantismus poetický, tento druh romantiky vlastně vytváří jakousi novou skutečnost, ale tím se budu podrobněji zabývat až v tom textu který už jsem zmínil že ho chci napsat, nebude to jenom o (českých) písničkách, ale bude to vycházet z nich. Vlastně to budou (alespoň v tuto chvíli to tak plánuji) texty dva, první bude o jedné především v oné dřívější době populární české zpěvačce (kterou jsem pro sebe teď tak nějak znovuobjevil); a ten následný text pak bude filozofičtější, bude se zabývat vůbec smyslem zpívání, respektive poměrem malých a velkých věcí, jak jsem to už předem ohlásil paní Hájkové.
Nebyl ten romantický ráz doby způsoben i tím, že zde nebyl přítomen žádný strach z budoucnosti?
Mimochodem, už se mi v okýnku pro jméno zase objevuje pan Petrasek.
Jde o zajímavý úkaz paní Hájková. Pokud se ale libě neusmívám, tak se jedná o digitálně vygenerovaného 3D dvojníka.
Mimochodem strach z budoucnosti zde byl tenkrát zastíněn strachem ze současnosti. Dominující strach z budoucnosti je nedílnou součástí společnosti skládající se z občanů formátu rázu doby JÁ s.r.o.
Takový malý náhled do Komenského vizí budoucnosti:
Při četbě Cesty světla jsem zjistila, že Komenský dělil dějiny na tři doby (Doba bez zákona, Doba zákona a Doba Mesiáše), z nichž každá měla ještě dvě období. Podle jeho představ od samého počátku existovala „církev“ i její nepřátelé. „Církví“ má na mysli patrně dobré lidi a jejími nepřáteli ty zlé. Nebo spíš abelovce a kainovce. Prý i Tomáš Akvinský napsal, že církev je na zemi už od Ábela. V době bez zákona byli tedy těmi nepřáteli církve kainovci. Ti byli zničeni potopou, po které následovalo druhé období této doby bez zákona. V tomto druhém období měla „církev“ navrch nad svými nepřáteli, pod nimiž předtím trpěla. Pak následovala Doba zákona. Ta měla zase dvě období – Abrahamův zákon nepsaný a Mojžíšův zákon psaný. To druhé bylo pro „církev“ opět lepší než to první, protože měla nad nepřáteli navrch a žila v poměrném klidu. Třetí doba – Doba Mesiáše musí mít (analogicky k těm prvním) také dvě období. Prvním je církev utiskovaná nepřáteli, druhým je církev žijící už bez nepřátel (satan je spoután řetězem, jak je psáno v Apokalypse). A právě to je tisícileté království Kristovo. Komenský logicky usuzoval, že musí přijít a přijde po všenápravě věcí lidských.
Tohle mi opět dost připomíná Platóna. On sice nedělil dějiny tímto způsobem, ale strukturálně je jeho pohled na lidstvo dost podobný.
Pro Platóna je přítomnost zákona vlastně nutné zlo. Ze všeho nejhorší je stav bezvládí, kdy vládne ulice, a ve státě nejsou přítomny žádné vyšší hodnoty. Vláda zákona omezuje toto barbarství ulice, dává věcem řád, a pokud jsou zákony dobré, mohou mít opravdu svůj pozitivní vliv na společnost.
Nicméně: ani dobré zákony nejsou tím nejlepším stavem života lidí. Ze všeho nejlepší byl původní legendární „zlatý věk“, kdy lidé ještě žili v souladu s bohy, od bohů zcela přirozeně čerpali své vědění i zásady svého jednání. Takže nějakých lidských zákonů nebylo vůbec třeba, lidé žili mravně ze svého nejvlastnějšího lidského přesvědčení. (Jen tak pro srovnání: velice podobně to viděl i Marx pro éru komunismu!)
Poté co ale lidé pro svou špatnost byli potrestáni potopou, ztratili tento svůj přístup k bohům a k božské dokonalosti, a musí se teprve zase pracně postupně učit.
Relativně nejlepším státním/lidským uspořádáním (s výjimkou toho prvotního „zlatého věku“) je pak to, když ve státě vládnou filozofové – totiž takoví filozofové, kteří silou svého ducha dokázali znovu objevit a rozpoznat tu původní boží dokonalost, a jsou schopni ji jaksi transponovat do reálného pozemského státu. Není to tedy křesťanské „Boží království“ bez sebemenšího kazu (stále se jedná o dílo lidské, není zde tedy dána ta původní identita lidského a božského); ale má k němu velmi blízko.
Ovšem! Pro Platóna tím vývoj lidstva, lidských dějin nekončí. Ačkoli je v zásadě stejný vizionář jako dejme tomu Komenský, tak přece jenom Platón jakožto filozof má více povědomí o tom, jak obrovsky těžký a náročný je ten úkol, lidské společenství (trvale) udržovat v režimu dokonalosti.
A proto podle Platóna na ten (relativně) dokonalý stát filozofů s božským poznáním bude následovat linie sestupu, postupné degradace tohoto krásného státu. Platón ten bod zlomu líčí tak, že jako první „lidé přestanou pořádně počítat“. Tento jeho výrok se asi napřed bude zdát dosti záhadný, až přímo nesmyslný; ale je nutno si uvědomit že Platón byl velkým příznivcem pythagoreismu – tedy toho pojetí, podle kterého je možno základní struktury kosmu, ale tedy i všezahrnující kosmické harmonie určit prostřednictvím numerických hodnot. A že tedy správný poměr všech věcí (a to i státního zřízení) je možno „vypočítat“. Ovšem: nejedná se tady o nějaký triviální statický výpočet, nýbrž jedná se o jakési dynamické určování právě v daný moment správných, vyvážených, harmonických relací celého státního tělesa. Právě proto je nutno tyto správné relace určovat, vypočítávat znovu a znovu; a když lidé povolí – z pohodlnosti – ve své pozornosti a začnou počítat nedbale, pak se ta ideální forma státního uspořádání začne vnitřně rozkládat, a dojde k procesu degenerace. Který nakonec skončí zase stavem bezvládí, bezzákonnosti, kdy si každý dělá co se jemu samotnému zachce.
Takže tedy: mezi Komenského a Platónovým pojetím vývoje lidského společenství existují zcela jasné paralely; rozdíl je v tom, že Platón nakonec zůstává přece jenom realističtější (respektive skeptičtější) co se týče schopnosti lidí žít trvale ve stavu naprosté (boží) dokonalosti a harmonie.
Strach z budoucnosti, strach ze současnosti: to je velmi případná poznámka, pane Petrasku.
Ano, období šedesátých let bylo opravdu svým způsobem jedinečnou směsicí stále ještě přítomného strachu z přítomnosti, a zároveň jakési neurčité, ale velice intenzivně prožívané naděje v budoucnost.
Ten faktor strachu: tady si musíme připomenout, že šedesátá léta, to byl stále víceméně trvalý stav hrozby atomové války mezi jadernými mocnostmi, Sovětským svazem a Spojenými státy. Byla to především doba kubánské krize, kdy lidstvo od jaderné války (a dost možná zániku v jejím důsledku) dělil opravdu jenom vlásek. Ale byla to i doba berlínské krize, byla to doba válek na Středním východě, války ve Vietnamu (tedy do značné míry zástupných válek obou jaderných velmocí), a tak dále a tak dále. Jenom si vzpomeňme, jak jsme jako děti ve škole pravidelně museli absolvovat cvičení s nasazenými plynovými maskami, pro případ náhlého vypuknutí atomové války. Pocit ohrožení byl tedy všudypřítomný.
A přece na straně druhé tu byl i ten moment jakéhosi vzrušivého očekávání lepšího, svobodnějšího, humánnějšího světa. Především druhá polovina šedesátých let, to byla doba studentského hnutí, všeobecné revolty mládeže proti autoritářskému světu dospělých, bylo zde květinové hnutí hippies; a tehdy – nutno připomenout – ještě stále žila víra v technický pokrok, ve vědecké poznání, které lidstvu zaručí progresivní budoucnost.
Tohle – tato směsice strachu a nadějí – byl zřejmě právě ten koktejl, z kterého se pak rodily květy tehdejší kultury, tehdejšího umění, a v řadě zřejmě první právě tehdejší tvorby hudební, písňové.
Pan Petrasek v okénku: paní Hájková, je to teď jenom výjimečný případ, nebo se to stává častěji? – Mám teď na mysli obecný problém s přihlašovací maskou, ne to že by snad pan Petrasek osobně na Vás pokukoval z nějakého vikýře. 😉
Já jsem zjistil že při práci na HD nesmím používat pravou myš – jinak okamžitě přijdou zase tyto problémy. Takže když si něco chci uložit, dělám to teď výhradně prostřednictvím klávesnice. Sice se i tak občas stane že je v mém přihlašovacím okénku někdo jiný, ale už jenom zcela výjimečně. Hlavně ale že už není problém se zveřejňováním komentářů, to čekání bylo opravdu nepříjemné.
No, já si myslím, že Komenský platonikem asi byl. Ale možná jím byl i Jan Hus.
Jméno a e-mail pana Petraska se u mne objevily zatím jen jednou. Myslím, že to není závada. Vždycky se to dá přepsat.
Kdo byl či nebyl – vědomým – platonikem se ovšem někdy dá jenom dost těžko odlišit, samotné křesťanství totiž bylo podstatně ovlivněno novoplatonismem, základní moment (vztahování se k Nejvyššímu) je v obou případech stejné, i moment Trojjedinosti (který má v platonismu formu dialektické triády).