Mlčení Boha

Josef Poláček

Úvodem: následující text jsem původně zamýšlel pouze jako komentář do diskuse; poté co v obecných diskusích se krátce vynořilo téma filmu podle románu Šúsakua Endóa „Mlčení“. Poté co jsem ale dopsal tento můj komentář k tomuto filmu, uvědomil jsem si že témata v něm projednávaná jsou natolik závažná, že zasluhují prezentaci jako samostatný text. Ovšem – tento text zde zveřejňuji víceméně v jeho původní, tedy zcela spontánní formě pouhého diskusního příspěvku; tím mohla být negativně ovlivněna jeho kvalita, stylistická i obsahová.

Předem musím předeslat jedno: původní Endóův román jsem vůbec nedočetl do konce. Jeho literární styl mě zčásti nudil, zčásti dráždil. Dráždil především naprostou nevěrohodností jednání jeho aktérů. Bylo jasně znát, že pro autora románu je naprosto prioritní jeho ideová stránka – a že jednání svých aktérů bez jakýchkoli skrupulí podřídil svým vlastním potřebám. Především onen japonský – polokřesťanský – průvodce misionářů Kičidžiró jedná opakovaně naprosto iracionálně, znovu a znovu mizí, a opět se vynořuje z ničeho jako čertík z krabičky, i v těch nejméně pravděpodobných situacích. Ano, takto iracionální jednání aktérů je zřejmě dost obvyklé v japonské literární či divadelní tradici, tam se vždycky jednalo především o velké, vyhrocené střety emocí a daleko méně o dějový realismus; ale můj smysl pro realitu něco takového nesnáší, to mě velmi rušilo například už u Kurosawových „Sedmi samurajů“. A jmenovitě v Endóově románu „Mlčení“ – postupem času pro mě jednání aktérů ztratila i poslední zbytky jakékoli věrohodnosti, nemohl jsem se s nimi v žádném případě ztotožnit; a proto jsem knihu nakonec odložil.

A ostatně, i samotný literární styl autora se mi jevil značně plochý; je mi nemalou záhadou jak za takové dílo mohl dostat vysokou literární cenu, ale předpokládám že to bylo daleko spíše díky populárnímu tématu které si zvolil, nežli kvůli skutečné literární kvalitě.

Ovšem jednu věc je nutno uznat: ačkoli filmová zpracování literárních předloh mnohdy za těmito kvalitativně zaostávají (neboť jsou spíše zaměřena na bezprostřední vizuální efekt), v daném případě je stav věcí zcela opačný. Tvůrci filmu – dost možná proto že to nebyli Japonci – důsledně osekali většinu těch nejnejpravděpodobnějších scén, takže výsledné dílo poskytuje už celkově přijatelný, relativně věrohodný obraz, a místy i skutečně silný příběh.

K samotnému tématu je ovšem jako první nutno připojit jednu okolnost, která je zcela zamlčena jak v románu tak v jeho zfilmování: pronásledování křesťanství v Japonsku se totiž naprosto nedělo bez příčiny. Jenom z nějaké zlé vůle. Napřed byli Japonci vůči nově přicházejícímu křesťanství naprosto tolerantní; přijímalo ho (zcela typicky) především chudé, zbídačelé rolnictvo, které pro sebe hledalo naději ve vyhlídce na křesťanské nebe pro všechny bez rozdílu. Ale postupem času ke křesťanství konvertovali i mnozí příslušníci vyšších vrstev, respektive místní vládci.

Ovšem – pak došlo ke zlomovému momentu, kdy se při ztroskotání jedné španělské lodi výslechem jejího osazenstva provalilo, že Španělsko chová plány na vojenské obsazení Japonska – a že křesťanští misionáři k tomu měli připravit příhodnou duchovní půdu! Je samozřejmé, že něco takového se prakticky rovná vyhlášení války; křesťanští misionáři od té chvíle fakticky měli status špiónů, nepřátelských diverzantů. A není tedy žádného divu, že s nimi japonské úřady zacházely jako s nepřáteli, s agenty cizí moci.

Tolik jen tak pro pořádek. Ale i pokud bychom ponechali stranou tento aspekt, i tak skýtá děj skutečně dosti látky k zamyšlení. Musím sám přiznat, že jsem očekával jiné vyústění příběhu – tedy že hlavní hrdina nepodlehne, že raději zvolí mučednickou smrt za Krista. Ovšem – autor se v daném ohledu výjimečně držel reality, jeho misionáři měli své reálné předlohy, a dva z nich (včetně hlavní osoby) skutečně odřekli křesťanství, a zbytek svého života strávili – byť i pod dozorem – jako konvertité v Japonsku.

Co pro mě osobně bylo nejzajímavějším místem celého filmu, to byly ty scény, kdy páter Rodrigues vede teologický spor s japonským inkvizitorem. Jestliže totiž v dosavadním ději sympatie diváka zcela přirozeně stojí na straně hlavního hrdiny, a tedy i na straně křesťanské zvěsti – tady se najednou ve vší ostrosti vynoří otázka, proč by vlastně křesťanství mělo být nějakým privilegovaným vyznáním oproti buddhismu. A jaký to vůbec má mít smysl exportovat křesťanství do regionu, který už má svou vlastní, a to velmi vyspělou duchovní tradici.

Navíc zde stojí velmi palčivá otázka, do jaké míry japonští křesťané (a jmenovitě prostí japonští rolníci) skutečně dokázali pochopit duchovní podstatu křesťanství. A jestli to jediné co si z něj vzali nebyla právě jenom zcela osobní touha po ráji.

Vlastním tématem románu a filmu je ovšem něco jiného: drastická zkušenost mladého misionáře s tím, že Bůh/Kristus mlčí. Že i v těch nejdrastičtějších životních situacích (respektive právě v nich) neposkytuje ani žádnou reálnou podporu, ale ani žádnou osobní útěchu. Mlčí. V podání autora sice onen misionář nakonec právě v tomto mlčení objeví jakousi odpověď; ale vzhledem k dalším životním osudům onoho misionáře, který byl reálnou předlohou, je toto útěšné prozření nutno považovat spíše jenom za literární fikci.

Všeho všudy: pokud zde mám hodnotit pouze film jako takový (a tedy odhlédnout od jeho literární předlohy), pak zde byl předestřen bezpochyby silný příběh, který zaujme syrovostí svého podání; a jeho hodnotu já sám jak řečeno spatřuji především v odvaze k sebepochybnostem. Tedy k sebepochybnostem o tom, do jaké míry křesťanství skutečně má či mít může univerzální dosah. A také o tom, odkud opravdu přichází jeho hlas – zda skutečně shůry, anebo „pouze“ z lidského nitra.

41 komentářů u „Mlčení Boha“

  1. Ještě něco ale musím hned k vlastnímu textu připojit: to brutální násilí kterým japonští inkvizitoři nutili křesťany ke konvertování se principiálně nijak neliší od způsobu, jakým například španělská katolická inkvizice nutila židy k zřeknutí se jejich víry, a k přestupu ke křesťanství! A nakonec – jedna osobní poznámka – tato směsice přemlouvání, lákání a hrozeb je strukturálně nakonec to samé, co jsem sám svého času zažil při výsleších u StB, kdy se mě příslušní vyšetřovatelé snažili donutit ke „konverzi“ k právě vládnoucí ideologii.

    Tato arogance moci panujícího dogmatu je totiž nakonec všudy a vždy stejná, inkvizitor (a jeho výkonný pacholek) nikdy netrpí sebemenšími pochybnostmi, on „ví“ s naprostou jistotou co je správné a co ne – a proto se cítí být plně oprávněn vůči nositeli a hlasateli odlišných názorů postupovat s naprostou tvrdostí a bezohledností. Pro něj je panující idea „správná“ prostě už jenom tím že vládne; on si sice tak nějak osvojí její teoretické pozadí a zdůvodnění (a jako onen japonský inkvizitor dokáže třeba i docela trefně argumentovat), ale to všechno je nakonec jenom vedlejší stránka věci, rozhodující je právě ten ryze mocenský aspekt, čistě ve smyslu „kdo vládne, ten má také pravdu“.

  2. Pane Poláčku, křesťanství má za sebou skutečně špatné dějiny. Ale třeba se to už mění. Není bez zajímavosti, že i člověk tak silného pravicového a konzervativního ražení, jako je Roman Joch, nechce, aby křesťanství bylo někomu politicky vnucováno. On píše:
    „V žádného člověka, žádného politika, žádného prezidenta či premiéra by křesťané neměli vkládat tu svou největší důvěru a naději. Když tak činí, jsou na hraně modlářství – a někteří už za tou hranou.
    Křesťané by však vždy měli vkládat svou největší naději a důvěru v to, co je dobré, správné, pravdivé a spravedlivé. Tj. v Boha, který je tvůrcem a autorem toho, co dobré, správné, pravdivé a spravedlivé jest.“
    https://www.krestandnes.cz/roman-joch-trump-politika-a-charakter/

  3. Ještě k obsahu toho filmu. Je otázkou, zda se jezuité křesťanství skutečně odřekli tím, že šlápli na Kristův obraz a oficiálně konvertovali k buddhismu. Nešlo přece jenom o jejich život. Pokud by šlo čistě jen o ně, tak by možná volili cestu mučedníků. Jenže tam se jednalo i o jiné lidi.
    Jeden z nich tím, že konvertoval, zachránil životy japonských křesťanů, kteří už byli za nohy pověšení nad jámu a byly jim naříznuty jim cévy, aby po kapkách vykrváceli, pokud jezuita nekonvertuje. To byl vskutku ďábelský plán buddhistického inkvizitora. Jezuita se vlastně zachoval křesťansky tím, že se formálně zřekl své víry a tím zachránil životy jiných. Zřekl se vlastně jenom vnějších symbolů. Vždyť čím jsou Boží obrazy? Původní Desatero je přece zakazovalo.
    Na konci filmu je záběr, jak Japonka, se kterou se jezuita musel povinně oženit, se přichází rozloučit s jeho mrtvým tělem, které ani nesmělo mít křesťanský pohřeb. Vsouvá mu do rakve (která měla tvar jakéhosi sudu) svitek (snad s nějakým buddhistickým textem?) a odchází. Kamera pak ukázala zblízka, co bylo uvnitř svitku – byl to maličký krucifix. Udělala to tak, aby to nebylo nápadné, aby si strážci mysleli, že jde o buddhistický obyčej. Diváka přitom napadne, že se i jí křesťanství přece jen nějak dotklo. Kdo ví? Film hned potom končí.

  4. Už je to delší čas a zbyly mi jen (silné) dojmy, ale díky: přiměl jste mne pane Poláčku abych se ke knize vrátil a pokusil se vysvětlit aspoň sám sobě, proč byly ty mé dojmy tolik jiné:-)
    Kniha dovoluje asi řadu způsobů nazírání. Stručně k tomu co mi připadalo (pro mne, v tu dobu) zvláště pozoruhodné: Je to setkávání a konfrontace osobní představy o křesťanské misii, jezuitské -jakkoli hluboké – ale přeci jen „metody“ zvnitřnění vztahu k Ježíšovi a – (od sebepojetí očištěného) pochopení reality Jeho účasti skutečné.
    Jak si všímá p. Hájková – film (a myslím že stejně i knihu) lze sledovat jako (varovnou, smutnou, možná až tiše sarkastickou) informaci o rozdílu mezi naším (byť upřímně zvnitřnělým) přesto obrazem Boha a skutečností Jeho vždy plné účasti.

  5. Vysvětlení práva (z pozice inkvizitora Inoueho) na tak drsnou „mocensko-kulturní sebeobranu“ tehdejší japonské elity před riziky původně možná „oboustranně výhodného kontraktu“, díky kterému vůbec křesťanští misionáři nejprve v Japonsku dostali velký prostor, obsahuje např. na str.132-135..rozhovor na motiv příběhu o knížeti a jeho 4 navzájem žarlících konkubínách (které nakonec musel z hradu vyhnat).

  6. Ano. Toho jsem si také všimla. Ty čtyři královy manželky či konkubíny, které se mezi sebou neustále hašteřily, byly tuším Španělsko, Anglie, Portugalsko a Holandsko. K zákazu křesťanství možná přispělo i to vzájemné soupeření. Japonci uviděli, jak se sami „křesťané“ mezi sebou doslova rvou o právo šířit víru (a tedy svůj vliv) v jejich zemi.
    To bylo patrně někdy v době kolem třicetileté války.

  7. To jsou ovšem dvě různé věci, paní Hájková, R. Joch zde nepíše pokud vím nic o tom, že „křesťanství by nemělo být vnucováno“, nýbrž pouze to, že křesťané by neměli vkládat své naděje do politiků. Pokud ovšem Joch vkládal své naděje do Trumpa, pak si je tím sám vinen – naprosto deformovaný charakter tohoto politika musel být každému soudnému člověku jasný od samého počátku.

    A Joch může podle všeho veškeré své naděje „vkládat do Boha“ jenom a jedině proto, že si tohoto Boha přizpůsobil k obrazu svému – to jest vykládá křesťanského Boha z ultrakonzervativních pozic. Takže to „dobro“ které on hledá (už pouze) u Boha, je fakticky jenom a pouze to, co se pod tímto „dobrem“ vykládá a představuje samotný Joch.

  8. Šlápnout na obraz Krista – ano, toto mravní vydírání jezuitských patres bylo opravdu ďábelské. Ale – ani to nebylo tak zcela ojediněle perverzním počinem, stačí si připomenout jak vyšetřovatelé Státní bezpečnosti v padesátých letech morálně vydírali své vyšetřovance, aby se přiznali ke zločinům které nikdy nespáchali. Kromě jiného je postavili před volbu: buďto se přiznáš, anebo tě strana odvrhne. Respektive opačně: když se přiznáš ke zločinům které jsi nespáchal, tak tím prokážeš službu straně. Bylo to tedy také dilema, ze kterého prakticky nebylo úniku.

    Ale podívejme se teď na věc samu. Šlápnout na obraz Krista – může něco takového věřící křesťan udělat, či nikoli? Na jedné straně je to samozřejmě pouhý symbol, kus pomalovaného dřeva. Jenže na straně druhé: zřejmě naprostá většina našeho vnitřního života probíhá právě prostřednictvím symbolů. A právě proto byl tento akt u oněch japonských křesťanů spojen s takovým vnitřním bojem – protože věděli, že pokud tento akt učiní, tak že se tím fakticky vzdají své víry. A to samé platilo nakonec i pro toho jezuitu. Protože šlápnout na obraz Krista neznamenalo nic jiného, nežli zapřít Krista. A z něčeho takového už fakticky není návratu.

    Ovšem: něco jiného by bylo, kdyby dejme tomu onen mladý jezuita tak učinil jenom proto, aby zachránil životy trpících. Bylo by tedy možno uvést důvod, že lidské životy jsou důležitější, nežli jenom nějaký symbol.

    Jenže – právě v křesťanství je takovýto argument sotva přijatelný. Protože křesťanství za prvé vždy tvrdí, že věci boží jsou důležitější nežli věci lidské. A že život věčný platí mnohem více, nežli jenom pozemská existence. A za druhé: jestliže Ježíš se obětoval – a šel na mučivou smrt – pro jiné, pak ovšem musí platit, že kdo se skutečně chce hlásit k jeho odkazu, ten musí být připraven učinit totéž co on.

    Z křesťanského hlediska je tedy taková situace prakticky neřešitelná.

  9. Už jsem napsala, že pro všechny křesťany obraz Krista význam nemá. Obraz Boha býval kdysi nepřípustný. Teprve v průběhu dějin církve se to změnilo. Někteří křesťané (např. kalvinisté) se v minulosti dopouštěli i obrazoborectví. Ale pro katolíka a jezuitu zajisté obraz Krista význam má. Proto to pro ně muselo být hrozným činem. Ale jeden z nich před tím, než šlápl, slyšel v duchu Kristův hlas: „Neboj se, udělej to, šlápni na mě. Vždyť já jsem zemřel za tvé hříchy.“
    Z toho důvodu si nemusel myslet, že za to šlápnutí bude zatracen. Bůh totiž odpouští.
    V Novém zákoně o obrazech a jiných symbolech víry nic není. Ani že by se někdo poskvrnil šlápnutím na ně. Ale vyznání víry důležité je. Apoštol Pavel říká: „vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci…“ Tyto dvě věci jsou tedy podmínkou víry. Jestliže svou víru zároveň nahlas odvolali, tak to bylo na pováženou. Ale pořád platí, že Bůh odpouští i to.
    Problém je vlastně především v tom, že oni si po tom odvolání asi museli přestat vážit sami sebe.

    Na ty metody StB jsem při sledování filmu také myslela.
    To, o čem píšete (možná se to týká případu Slánský a další), rozebíral také Žižek. Šlo o to, že někteří komunisté prý tolik věřili v komunismus, že kvůli tomu na sebe vzali nejen odsouzení k smrti, ale i to de facto „věčné zatracení“ svého jména.

  10. Pokud jde o toho Jocha, on přece Trumpa velmi kritizuje kvůli jeho charakteru. Zároveň by mu ale nevadila Trumpova vláda, naopak považoval by za prospěšné, že Trump chce zachovat kapitalismus a hájí konzervativní hodnoty. Domnívám se, že Joch k tomu, aby setrvával na svém přesvědčení a na svém konzervativním způsobu života nepotřebuje zároveň i konzervativní vládu. Že zkrátka jeho přesvědčení je dost pevné, aby si svůj způsob života zachoval i pod vládou liberálů. Nicméně, někteří konzervativní křesťané asi konzervativní vládu potřebují, aby zůstali tím, čím jsou. Proto se tak zoufale drželi Trumpa. Mají strach, že když se zavede do škol sexuální a genderová výchova a podobné věci, že nebudou schopni uchránit vlastní děti před tím, aby se z nich stali liberálové nebo ještě něco horšího. Možná mají strach i ze svého vlastního selhání. Člověk, který není ve své víře dost pevný, se obvykle bojí, že zklame.

  11. „.. že oni si po tom odvolání museli přestat vážit sami sebe“

    Ano – a v tom právě možná Endó spatřuje příspěvek účasti v Japonské skutečnosti k „buddhistickému“ osvobození – prohloubení – pročištění jejich víry.

  12. Kdyby kněz tuto zkušenost setkání ve svém selhání neměl, neuměl by dát Kicidžiróovi, do kterého si možná do té doby projikoval svou představu Jidáše, to poslední rozhřešení slovy:“Nejsou slabí a silní….“(203).

  13. Ano. Zdá se, že Kicidžiró nakonec věřil ze všech nejvíc. Uvědomoval si, jaký je mizera a doufal, že mu Bůh odpustí.
    „Neuměl by dát Kicidžiróovi poslední rozhřešení….“
    Ano. Zajisté mu v tom pomohlo uvědomění si vlastního selhání.
    Ale kdo vlastně dal poslední rozhřešení tomu knězi?

  14. Co jsem k celé záležitosti ještě chtěl napsat (a poté zapomněl): v disputu mezi křesťanským jezuitou a jedním zástupcem buddhistické strany (nevzpomenu si teď jestli to byl sám inkvizitor, nebo spíš jeho tlumočník) byla položena otázka, proč vlastně zavádět křesťanství, když buddhismus nakonec v zásadě vyjadřuje velmi podobné duchovní principy: osvobození se od tíhy života vezdejšího, pravá naděje (či pravá spása) je spatřována až v životě nadzemském respektive posmrtném. Zajímavé na té věci je to, proč se především japonské chudé a utlačované vrstvy v takové míře začaly přiklánět ke křesťanství, když buddhismus jim vlastně sliboval to samé osvobození.

    Odpověď bude zřejmě v tom, že buddhistický model osvobození člověka od tíže a od bolestí života vezdejšího je velmi komplikovaný, velmi náročný; praktikování mnohahodinových očistných meditací je pro pracujícího rolníka fakticky nemožné. A navíc – systém cyklické reinkarnace odsouvá vstup do stavu blažené beztělesnosti až do nedohledně vzdálené budoucnosti. Oproti tomu křesťanství skýtá nepřehlédnutelné výhody: na místo nekonečných meditací nastupuje osobní vztah k Bohu, který je možno prožívat kdekoli a kdykoli, třeba i při práci. A za druhé, onen stav blaženosti přichází hned po odžití současné pozemské existence, přijetím do nebe.

    Podle všeho to byly (a to zdaleka nejen v Japonsku) právě tyto dva aspekty, které činily křesťanství – v soutěži s jinými náboženstvími – natolik atraktivním.

  15. „Šlápnout na obraz“ – no ano, paní Hájková, pro „nezávislé“ křesťany by to snad nebyl tak drastický, tak zatěžující počin jako pro katolíky (a tím spíše zřejmě pro pravoslavné, které Boha vnímají do velké míry právě prostřednictvím jeho vyobrazení, tedy ikon); ale přesto je tu vždy přítomen akt něčeho, co je samo o sobě nepřípustné.

    Zkusil jsem si představit, kdybych se sám ocitl v takové situaci – totiž kdybych nebyl věřícím křesťanem, ale přesto by mě někdo nutil (kdo by mě z křesťanské víry podezříval), abych tento akt učinil. Tedy abych šlápl na vyobrazení Krista.

    V každém případě mohu s jistotu říci: bránil bych se tomu. Prostě ze zásady. Jsou věci, které se nedělají, už z principu základní slušnosti. Nikomu se (snad s výjimkou Hitlera) nemá šlapat do tváře, a to ani na jeho vyobrazení. A už vůbec ne do tváře někoho, kdo je nějaké skupině lidí posvátný. A za druhé: zásadně bych odpíral něco takového udělat na rozkaz. Opět ze zásady: o tom co je a co není správné si vyhrazuji rozhodovat sám; a ne že mi to předepíše či rozkáže nějaký zástupce panující moci.

    Nemohu samozřejmě vědět, jak velkému tlaku bych jak dlouho dokázal vzdorovat. V každém případě když by se jednalo o záchranu lidských životů bych také musel povolit. Ale – opakuji znovu, i jako nekřesťan bych nucení k takovému úkonu pociťoval jako násilí na mé osobě, a vzdoroval bych mu tak dlouho jak jen by to bylo reálně možné.

  16. Škoda, že se už nedozvíme, co by se stalo, kdyby ten los oběti nepadl na Slánského, ale na někoho jiného, zatímco on by se ocitl mezi soudci.
    Byl by stejně nemilosrdný jako oni?
    Mám pocit, že Žižek se o tom nikde nezmínil.

  17. Ano, paní Hájková, to co píše David Novák je opravdu naprosto správné a výstižné. On tedy probírá dva aspekty: na jedné straně sílu autority, na straně druhé pocit moci nad druhým člověkem.

    Síla a moc autority: já se dost zabývám obdobím druhé světové války. A v souvislosti s tím se vždycky znovu vynoří otázka: jak je možné, že se docela obyčejní Němci mohli nechat propůjčit, svést k tolika zločinům?… A přitom teď výslovně nemám na mysli koncentrační tábory, se všemi jejich hrůzami, především tábory vyhlazovací – neboť to byl přísně tajný projekt, do kterého byl zasvěcen jenom malý okruh pachatelů. Ale když třeba docela obyčejný německý voják – který byl předtím třeba pekařem nebo ševcem – bez známky vnitřního odporu třeba vypálí ruskou vesnici, jenom proto že mu jeho nadřízený řekne že v ní byli nějací partyzáni, tady už je nutno se ptát, co se to s tímto člověkem vlastně stalo. A opravdu asi bude velká část pravdy v tom, že člověk má obecně velký sklon být víceméně slepě poslušen autorit.

    Dost možná to má – opět jednou – atavistický původ, zase to souvisí s hierarchiemi ve zvířecích tlupách, je to zřejmě jeden ze základních instinktů, že ti kdo ve skupinové hierarchii stojí níže, že bezpodmínečně poslouchají svého vůdce. Tato poslušnost vůči alfa-samci měla hned dva velmi závažné důvody, za prvé se tím minimalizovala napětí ve skupině, předcházelo se stálým bojům o dominanci; a za druhé mnohdy to byla doslova otázka života a smrti, když všichni následovali vůdce skupiny, který byl většinou nejen ten nejsilnější, ale i nejzkušenější, a mohl tedy svou skupinu, tlupu či stádo nejlépe ochránit před různými nebezpečími.

    Z tohoto důvodu je tedy možno pochopit ten fenomén, že se mnoho lidí slepě podřizuje autoritě; ale na straně druhé to není žádná exkulpace, žádné vyvinění – neboť člověk se přece jenom podstatně liší od zvířete, a jádro jeho lidství je právě v tom, že používá svůj mozek (a tedy i schopnost autonomně mravního jednání), a že se nepodřizuje slepě svým vrozeným instinktům.

  18. MOC NAD DRUHÝM ČLOVĚKEM

    Co se toho druhého aspektu týče, tedy pocitu vlastní moci nad druhým člověkem: ano, to je opravdu také krajně důležitý moment pro vysvětlení jednání mnoha lidí. A sám jsem už uvažoval nad tím, že na toto téma časem napíšu samostatný text.

    Postupem času (a životních zkušeností) jsem se propracoval k závěru: pokud chcete zjistit, kdo je nějaký člověk opravdu zač – dejte mu nějaké postavení, kde bude mít moc nad jinými lidmi. A v mnoha případech zjistíte s úžasem, co se s tímhle člověkem najednou stalo.

    Například v mém posledním zaměstnání byl jeden Rus – vlastně velice veselý, družný člověk. Ale pak ho udělali vedoucím místních šoférů – a najednou z něj byl diktátor. Který vydával své rozkazy, očekával jejich bezpodmínečné splnění – a bez jakýchkoli skrupulí shazoval ty, kdo se mu nezdáli dostatečně výkonní či schopní. Přitom – on sám si tuto svou vnitřní proměnu snad vůbec neuvědomoval; ale ve skutečnosti to byl najednou úplně jiný člověk.

    Snad nejlépe byl tento efekt vyjádřen v jednom románu z druhé světové války, nevím už jestli se to jmenovalo „Hvězda zvaná pelyněk“ či „Útěk před žlutou hvězdou“, či tak nějak. V každém případě zde byla scéna, kdy se skupinka britských vojáků v Řecku spolu se svým velitelem (snad poručíkem) ocitne ztracená za německými liniemi, a musí se za mnohých nebezpečí probíjet k pobřeží, aby se dostala ke svým. A protože je tato skupinka tak malá a jsou odkázáni jeden na druhého, tak onen velitel nabídne svým vojákům, že mohou odložit striktní anglické vojenské předpisy, a že jeho vojáci ho tedy nemusí oslovovat předpisově „sire“, nýbrž že ho smí oslovovat jménem. Navíc se stejně museli převléknout do civilních šatů, aby unikli pozornosti Němců – a tím i navenek ztratili charakter vojenské jednotky.

    Potud tedy dobře; ale pak se jim opravdu podařilo dostat se ke svým, tedy k pravidelnému anglickému vojsku. Samozřejmě – tady se důstojník zase oddělil od svého mužstva; a o pár dní později ho tito jeho muži spatřili jít v doprovodu jiného důstojníka. Jak byli zvyklí z minulých týdnů, oslovili ho důvěrně jménem; ale on je za to vzápětí velmi zle sjel.

    On samozřejmě prakticky vůbec nemohl jinak; v přítomnosti jiného důstojníka si nemohl zadat, že by se nechal prostými vojáky oslovovat jménem. Jeho muži tuto situaci ovšem pociťovali poněkud jinak; jeden z nich se poté k tomu případu vyjádřil: „Proboha čím jenom napouštějí to vojenské sukno, že to s člověkem udělá tohle?…“

    Ten voják tím chtěl vyjádřit toto: když byl tenhle člověk v civilu, byl jedním z nás, náš kamarád; ale sotva se zase převlékl do důstojnického mundúru, je z něj okamžitě komisní zupák.

    Werich s Voskovcem zpívali, že „šaty dělaj člověka“; ale spíše by se dalo říci, že f u n k c e dělá člověka. Totiž právě ta možnost, ten pocit možnosti ovládat druhé. A to stačí být třeba jenom malým skupinovým vedoucím; a jak řečeno i tady je možno leckdy zažít úplné divy, co to s dotyčným udělá.

  19. Co mě ale v tom Novákově článku opravdu zarazilo – jak tam píše o tom, že je celá řada účastníků diskusních fór, kteří se nechají natolik přesvědčit tvrdým, agresivním vystupováním svého protivníka v diskusi, že nakonec plně akceptují jeho pozici, a ještě mu poděkují za to že jim to všechno „vysvětlil“.

    Přičemž: veškerá má vlastní zkušenost s diskusními fóry ukazuje naprostý opak. Ještě jsem snad nikdy nezažil, aby se někdo nechal zviklat ve svém vlastním přesvědčení. Ať po dobrém, anebo po zlém. Proto se mi zdá, že Novák tady reflektuje spíše specifickou zkušenost z diskusních fór s náboženskou tématikou. Protože tady je asi opravdu přítomen nadprůměrně vysoký počet účastníků, kteří ve svém nitru touží po nějaké pevné, sebejistě vystupující autoritě. Touto autoritou je pro ně ovšem v prvé řadě Bůh; ale může se jí stát právě i někdo, kdo vystupuje s dostatečně velkou mírou sebevědomí, až přímo arogance. Tyto slabé povahy pak – pod dojmem jeho síly – obrací, vzdávají se svého vlastního přesvědčení, a plně se odevzdávají do moci svého nového guru.

  20. Jak to, že neznáte nikoho, kdo se dal diskusemi zviklat ve svém přesvědčení?
    Znáte přece mě. Což jsem nebyla ještě před osmi lety přesvědčenou komunistkou?

  21. Co se Slánského týče, tak o něm jsem zrovna nedávno viděl nějakou dokumentaci; ale bohužel si teď už nedokážu vybavit detaily.

    Mám totiž pocit že on – dokud byl ještě ve funkci – se napřed skutečně pokusil chránit nějaké (jemu známé) komunisty, kteří byli nespravedlivě obviněni. Ale poté co zjistil že buďto že nic nezmůže, nebo že by jeho angažovanost mohla i pro něj být nebezpečná, dal od toho ruce pryč.

    Nicméně by alespoň tato jeho snaha hovořila v jeho prospěch; na straně druhé ale bylo v té dokumentaci řečeno i to, že on sám se zúčastnil – a to bez jakýchkoli vnitřních zábran – přípravy či provádění represí proti nekomunistům. Jeho role je tedy nemálo rozpolcená; ale je nutno předpokládat, že kdyby se nedostal na stranu obviněných, tak by nakonec – ať dobrovolně či nedobrovolně – nakonec také spolupracoval na přípravě procesů, nebo by proti nim přinejmenším nijak nezasahoval.

    Nutno ovšem připojit: československé partajní špičky v té doby v té době opravdu žily v čiré hrůze ze Stalina. Oni prakticky všichni byli v exilu v Moskvě; a věděli tedy co to znamená dostat se do mlýnů stalinské justice. Viliam Široký – tehdejší předseda vlády – po letech víceméně upřímně doznal jedné své známé-komunistce na otázku, proč to všechno tehdy dopustili (konkrétně se jednalo tuším o manžela oné komunistky, o kterém i Široký musel vědět že je nevinen) – tak na tuto otázku jí odpověděl takto: „Víš, my jsme tehdy byli všichni prakticky napůl šílení!“

    Myslím, že tato jednoduchá věta nakonec nejlépe vystihuje atmosféru oněch děsivých padesátých let, i příčiny tehdejších událostí. Československým komunistům je nutno za polehčující okolnost uznat alespoň to, že oni opravdu nejednali ze své vůle. Oni byli opravdu „napůl šílení“ hrůzou ze Stalina; neboť věděli že kdyby oni sami upadli do podezření, že nejsou dostatečně „bdělými komunisty“, tak že i oni se kdykoli mohou octnout na druhé straně, skončit před soudem a na popravišti.

    Vlastní – a to už neodpustitelná – vina československých komunistů ovšem spočívá v tom, že v těchto procesech (i když už v mírnější formě) pokračovali ještě i po smrti Stalina, a dokonce ještě i po Chruščovově řeči, ve které odhalil Stalinovy zločiny. A až teprve od počátku šedesátých let začalo docházet k určitým – velice váhavým a zdrženlivým – rehabilitacím.

  22. A kdo vás zviklal, paní Hájková?… 😉

    Dost pochybuji, že by Vás ve vašem komunistickém přesvědčení zviklal někdo jenom tím, že vyjádřil nějakou kritiku na komunistické ideologii. To byl spíš dlouhodobý proces, kdy člověk (a znám to víceméně z vlastní zkušenosti) postupně poznává, že to v co věřil prostě nemá oporu v realitě. Že tento svět směřuje někam zcela jinam. A že jestli člověk nechce natrvalo setrvávat v bublině svých vlastních iluzí, tak že musí tuto realitu vzít na vědomí.

    Zatímco to o čem píše David Novák, to je zřejmě záležitost okamžitého vzdání se vlastních pozic, v rámci několika diskusí, či dokonce jenom jedné jediné, a to sice pod vlivem jednoho jediného, naprosto dominantně vystupujícího účastníka.

    Ovšem: toto jeho pozorování má ještě širší dopad, v podstatě to totiž ukazuje a odhaluje mechanismus, jakým na mnoho lidí působí profesionální politici. Totiž ti, kteří na své publikum působí ne snad prostřednictvím nějakých rozumných, racionálních argumentů – nýbrž jenom čirou dominantností své osoby. Ti pak skutečně nad takovýmito slabšími povahami mají takovou moc, že jim dokáží nakukat cokoli, jakýkoli názor, ať jakkoli scestný či přímo nemravný. To je na tom právě to velice nebezpečné.

  23. Když člověk čte ty diskuse, pane Poláčku, tak vidí, že někteří účastníci mají opravdu dobré argumenty. Které ale bohužel stojí proti sobě. A tak si myslím, že pořád se ještě nacházíme v postmoderní situaci. Zatím to nevypadá, že by se ukázala nějaká společná pravda.

  24. Člověk poznává, že to v co věřil prostě nemá oporu v realitě…
    Dobře. Ale nezapomeňte, že každý člověk je součástí téže reality.
    A je-li realita zároveň zrcadlem, pak vzpomeňme, co napsal Rohr:
    „Jednoho dne bude zrcadlo odrážet oběma směry
    a my to, co bylo umožněno tady, uvidíme tam.“

  25. REALITA A SPOLEČNÁ PRAVDA

    „Zrcadlo bude odrážet oběma směry“ – to je opravdu zajímavý výrok, paní Hájková; ale tady bych potřeboval trochu širší kontext pro pochopení, co tím autor myslel.

    Co se ale toho tvrzení týče, že „každý člověk je součástí téže reality“ – to je krajně problematický výrok.

    Vzpomněl jsem si teď na jeden fejeton od Hutky (napsal ho tuším v emigraci, ale to není důležité); tam vzpomínal na to jak byl (zase) jednou v cele předběžného zadržení, a tam spolu s ním byl zavřený nějaký mladík z pražského kriminálního podsvětí. Něco na způsob tuzexového veksláka. A tento mladík mu líčil poměry na Václavském náměstí z pohledu příslušníka podsvětí – kde je možno sehnat drogy, kde je možno nakoupit či prodat kradené zboží, která část Václaváku je ovládána kterou kriminální skupinou. Pro Hutku – ač rodilého Pražáka – se tu otevřel zcela nový pohled na Václavské náměstí, na jeho způsob života který on sám doposud vůbec neznal. A konstatoval, že on a onen mladý muž z podsvětí žijí prakticky každý ve zcela jiném světě, ve zcela jiné realitě.

    A tak je to vlastně nakonec vždycky a všude. Samozřejmě: určitou část reality spolu navzájem více či méně sdílíme. Ale na straně druhé – vlastně každý nakonec žije ve své vlastní „bublině“, ve své vlastní realitě. Respektive: svou „realitu“ si do značné míry sám vytváří. A proto je to tak krajně obtížné, aby se lidé navzájem opravdu setkali, opravdu pochopili. Pro Hutku bylo nepochopitelné, jak někdo může svůj život vést v podsvětí, vlastně jenom neustálým úsilím nepoctivě získat peníze. Zatímco pro jeho protějšek bylo stejně tak naprosto nepochopitelné, že někdo může smysl svého života nacházet jenom v nějakém zpívání a hraní, žít proto v chudobě a ještě se za to nechávat zavírat.

    Je nebo není tedy možné se navzájem domluvit? – Rozhodující tady asi bude právě ten poměr mezi realitou sdílenou, a realitou rozdílnou.

    Jedna z nemnoha věcí které si z marxismu udržují svou trvalou hodnotu je téze, že lidé k sobě budou mít blíž tam, kde mají i v materiální oblasti něco společného.

    To se projevovalo například v dřívějších dobách dělnického hnutí, když ti, kdo společně sdíleli osud proletáře, k sobě pociťovali vzájemnou solidaritu.

    Ovšem – tato solidarita byla spíš jenom z nouze, z tlaku životních poměrů. Měla tedy spíš jenom negativní, nežli opravdu pozitivní základ.

    Ale přesto stále platí: pokud lidé spolu budou sdílet „realitu“ především v materiální, to jest základní životní oblasti, je o to pravděpodobnější že budou mít k sobě blíže, a tedy budou spíše ochotní mít pochopení pro názory a postoje těch druhých i v jiných oblastech.

    Ovšem: tato „společně sdílená realita“ nemusí být dosažena už jenom tím, že lidé budou společně vlastnit, jak si to představoval Marx. Společné vlastnictví samo o sobě není nijakou zárukou harmonie; nakonec dokonce i v rodinách bývá spousta sporů například o společný dům, společný majetek. Před tím varoval už Aristoteles, že společné vlastnictví (bez jasných hierarchií) naopak způsobuje mnohem více konfliktů.

    Celkově je tedy možno říci: ano, společně sdílená realita může u lidí vzbuzovat vyšší míru vzájemného pochopení; ale vytvořit právě tuto společně sdílenou realitu je věc velice obtížná. Jde především o to aby zúčastnění lidé měli 1. společný cíl, společný prospěch, a 2. stejné či podobné představy jak tohoto cíle dosáhnout.

    ———————–

    To se tedy týká společně sdílené reality v materiální oblasti. Ovšem – jsou ještě jiné roviny reality, dejme tomu realita „transcendentální“. A tady je sotva možné nějakou společnou realitu cíleně vytvářet, ta je příliš „vysoko“, nežli aby jí člověk mohl nějak manipulovat. Tady je člověk součástí této reality, ale každý ji prožívá jiným způsobem.

    Jestli je tedy možná domluva i v oblasti světonázorů? Tedy tam, kde se jedná o nejzásadnější existenciální otázky? Tam kde se vynořují ideové pozice navzájem neslučitelné? Karel Čapek jednou napsal, že lidé by museli dokázat „vyměnit si své bohy“. To je myslím naprosto přesné vystižení. Lidé by museli dokázat podívat se na svět očima toho druhého; a to právě toho, který se na svět dívá (a tedy realitu prožívá) způsobem přesně opačným. A z toho příměru „vyměnit si bohy“ ale zároveň vyplývá, jak obrovsky těžký, až skoro nesplnitelný je tento úkol, tato výzva. Neboť bohy samozřejmě nelze „vyměnit“.

    A přece… Pokud bychom vycházeli naopak z toho, že konec konců přece jenom jsme všichni součástí jednoho jediného světa, jednoho jediného kosmu, a tedy jediné společné reality – pak by přece jenom platilo, že nějakým způsobem by přece muselo být možné překonat ty vzájemné rozdíly, a najít společnou řeč. Přesněji řečeno: z tohoto pohledu se pak věc jeví tak, že ty naše vzájemné názorové rozdíly a protiklady jsou jenom důsledkem naší nedokonalosti. Naší omezenosti. Kdy každý si z celkové reality vytrhne jenom jednu jedinou část, a od toho okamžiku je slepý a hluchý pro všechny ostatní části této reality. A tedy pro všechny ostatní pravdy.

    Otázkou je, jestli my můžeme (jako lidstvo) jednou dokázat překročit tuto svou omezenost. Proto bych ještě jednou připomenul, co jsem napsal před časem v souvislosti s teorií „ještěřích mozků“ v nás: dost možná, že my potřebujeme dostat ještě čtvrtý mozek. Po mozku ještěřím, po mozku savčím a po mozku primátů ještě nějakou další, novou vrstvu, která teprve by nám umožnila začít realitu chápat v její vlastní, imanentní různosti a protikladnosti – aniž bychom se sami stali součástí těchto protikladů. Abychom je dokázali pochopit v jejich jednotě.

    Jisté je jedno: my sami se takového „čtvrtého mozku“ už docela jistě nedočkáme. Takže nám nezbývá, nežli se naši bytostnou omezenost pokoušet i nadále překonat jenom „postaru“, totiž naším vlastním úsilím, naší vlastní prací na sobě samých.

  26. Trochu širší kontext pro pochopení….
    Cílem zrcadlové meditace je prý uvidět všechny věci v Bohu a Boha ve všech věcech. Kvůli tomu je ale třeba se – jak ve své mysli, tak ve svém těle – „přepojit“. Asi na to musí člověk přijít sám, jak to udělat. Prostě meditaci číst a přemýšlet o smyslu.

    A ještě jedna rada z knížky:
    Přestaňte sebe nebo Boha rozebírat.

  27. Velmi přesvědčivý – ten Hutkův příběh z vězení:-) A přesto možná – dokud nepřipustím že za určitých životních okolností bych já mohl zažívat realitu Václaváku živobytím toho druhého, bude humanismus jen neživotná teorie.

  28. Každý z nás žije v jiné realitě, ale ony se přesto navzájem dotýkají. Člověk o tom dotyku vůbec nemusí vědět. Člověk ani nemusí dokonale poznat realitu, aby ji mohl ovlivňovat. Nemusí ji ovlivňovat vědomě. Například novorozenec vůbec nezná realitu (ani tu ve svém domově) a přitom ji silně ovlivňuje. Celé rodině převrátí život naruby 🙂

  29. Ano, máte pravdu, to je moc hezký a pravdivý příklad.

  30. „Zrcadlová meditace – přestaňte sebe nebo Boha rozebírat“: to dost nápadně připomíná základní princip zen-buddhismu, totiž přestat o věcech přemýšlet (to jenom odvádí od podstaty), a přímo vnímat duchovní podstatu všech věcí.

    Tento pohled sice má samozřejmě svou určitou logiku; ale nedá se nic dělat, zase je to všechno až příliš zjednodušené, je to snaha o jakýsi okamžitý, bezprostřední náhled či duchovní vhled, ale tím se ztrácí veškerý konkrétní svět, v podstatě tím mizí jakýkoli rozdíl mezi dejme tomu žirafou a kombajnem, všechno je přece bez rozdílu zrcadlením Boha…

    Hegel měl naprostou pravdu v tom že takovouto zkrácenou cestu buddhismu odmítal, on žádal celou kaskádu zprostředkování, tedy celé zcela konkrétní síťoví toho, jak fenomény nižšího stupně se postupně vyvíjejí k vyššímu stupni komplexity, a tedy dokonalosti.

    V tomto zenovém pohledu je všechno „božské“, tím padá veškerá schopnost jakékoli diferenciace ohledně kvality, všechno je bez rozdílu jedno a to samé. S tím je sice možno prožívat povznášející pocity bezprostřední „přítomnosti Boží“ – ale pro jsoucí svět to nepřináší žádné konkrétní poznání, a tedy žádný skutečný přínos.

  31. „Zažívat realitu očima veksláka“ – ano, pane Nusharte, tohle je opravdu problém. 😉

    Ale my tady musíme rozlišovat v každém případě dvě různé roviny. Jedna rovina je ta, že my v naprosté většině nejsme schopni rozpoznat, sami zvnitřinit pohled toho druhého – i když ten je sám o sobě legitimní, a tedy (přinejmenším částečně) pravdivý.

    Druhá rovina je ale ta, že jsou určité způsoby prožívání reality (a pohledu na ní), které jsou nám principiálně nepřijatelné. Ne proto že bychom nebyli schopni pochopit jejich pravdivost; nýbrž proto že mají principiálně negativní (v daném případě vysloveně kriminální) charakter.

    Zásadní problém je ovšem v tom, že nám se tyto dvě roviny velice často prolínají. Takže my to, co je samo o sobě legitimní (byť třeba i jen dílčí) pravdou jako takové nepoznáme či neuznáme, nýbrž to automaticky přesuneme do kategorie „negativní“. A tím je pro nás celá věc vyřízena.

    ———————————

    Pak tu ovšem stejně ještě stále zůstává ten sám o sobě objektivní problém, že určitá část „prožívání reality“ má samozřejmě objektivně negativní charakter. Konkrétně ten zážitek reality onoho mladého muže z pražské galerky.

    Tady v zásadě může pomoci jenom jedno: aktivně a cíleně změnit tuto realitu samotnou. Tedy změnit (sociální) podmínky tak, aby negenerovaly kriminální podhoubí společnosti. Přesně tohle bylo ostatně smyslem Marxova projektu komunismu: když budou všichni stejným způsobem pracovat a společným způsobem vlastnit, pak budou prožívat společnou realitu, a nevzniknou tedy mezi nimi zásadní, antagonistické rozpory.

    Nutno přiznat: Marx tady měl velkou část pravdy; ale druhá část pravdy je ta, že lidé jsou už ze svého individuálního založení prakticky naprogramováni na to, vnímat svět rozličným způsobem – a tedy diametrálně prožívat jeho realitu.

    Jmenovitě se jedná o zásadní rozdíl mezi individualistickým a mezi kolektivistickým projektem života; právě na tom nutně ztroskotal a vždy ztroskotá jakýkoli pokus o komunismus. (Podrobněji tuto okolnost rozebírám v mém textu „Co byl reálný socialismus?“, který právě zpracovávám.)

  32. MOŽNOST A NEMOŽNOST POCHOPENÍ JINÉHO NÁZORU

    A ještě jednu věc musím připojit; velmi zásadní.

    Zjistil jsem totiž, že mé vlastní názory se – někdy – postupem let mění, a to třeba i velmi zásadně. A dojde pak ke stavu, kdy já (v nové, vyšší rovině poznání) naprosto vehementně popírám názory, které jsem kdysi sám zastával!

    To znamená: ani já sám (ve svém dnešním „vnímání reality“) nejsem schopen vyvinout pochopení pro mé vlastní názory, které jsem měl dříve, na nižším stupni vnímání světa. Tady se definitivně ukazuje, jak extrémně obtížná, a prakticky téměř nemožná je tato záležitost: když nemohu pochopit ani sám sebe (v dřívějších dobách), jak bych mohl být schopen vypracovat si pochopení pro někoho jiného, mně cizího?!…

    Zdá se, že tady opravdu narážíme na hranice svých možností. A že reálně opravdu není jiná možnost nežli ta, že lidské pokolení je odsouzeno k tomu neustále prožívat své konflikty a střety. Asi nakonec opravdu existuje jediná možnost, jak se s tímto faktem vyrovnat: spolu s Hérakleitem tento stav neustálých vzájemných bojů povýšit na metafyzický, sám o sobě pozitivní princip.

  33. Román Mlčení, stejnojmenný film a nakonec i zdejší vstupní text nastolují otázku, nakolik jsou možné a důležité sebeobětování a pevnost ve víře.

    Skoro všichni jsme vyrůstali pod vlivem oceňování statečnosti. Dnes zní slova „vzmužilost“ a „zbabělost“ nepřijatelně sexisticky, ale ony ty výrazy vlastně odkazovaly k názoru, že mezi muži a ženami má být v této oblasti rozdíl. Nyní jej můžeme označit za evolučně podmíněný. Muži jsou jako otcové snáze nahraditelní než ženy jako matky. Toto kdysi padalo na váhu nesmírně.

    Je zřejmé, že lidem je nemálo vlastní pragmatismus všeho druhu. Aby ho však nebylo příliš, existují určité opačné předpoklady a na nich stojící výchovné působení. Jako kluci jsme četli indiánky, jejichž hrdinové „pohrdali smrtí“. Není divu, na vojnu se chodilo, ne náhodou, dost brzy.

    V prapůvodních sociálních poměrech muži neriskovali právě ochotně (Vždyť už sám kočovný způsob života snižoval počet dětí, které mohla žena odchovat.) Biolog Jared Diamond třeba uvádí, jak průvodci v odlehlých koutech Nové Guinee odmítali přespat v noci za deště pod mohutnými stromy, neboť se obávali jejich pádu. (Teprve nejnověji slýcháme opět takhle „opatrnické“ rady v televizi, podložené evidencí, namísto empirické již elektronickou.) Když však přišli cizinci, aby ukradli mužům kmene jejich ženy, musely promluvit zbraně. Z hlediska prvních Evropanů šlo o boje nízké intenzity (zastrašující výpad a stažení se), malým komunitám však působily i tak dlouho „zacelované“ ztráty.

    Pokročilejší náboženské představy působily na potřebný růst bojového odhodlání. V tomto mezi nimi probíhala ostrá soutěž. Přispěly i další koncepty, třeba rodová hrdost či počínající vlastenectví. V rozhodující ohledu nadlouho zvítězila Evropa. Ji stvořilo křesťanství, ale také ona stvořila je.

    Jak už jsem tu kdysi zmínil, germánští „pohané“ 5. století byli docela ochotni do svého pantheonu zařadit nové bohy, avšak pro přechod na exkluzivní víru vyžadovali doklad o větší moci příslušného božstva. Všichni vědí, že bohům byly přinášeny oběti. Méně si však uvědomujeme, že takovou obětí je i naše víra. Zříkáme se (čím dál tíže, neboť větší) znalosti o světě jako relevantní. Některé kulty (i „kvazikulty“ naší doby) zkoušejí žádat uvěřit i velmi neuvěřitelným věcem (není to tedy jen náš nynější pohled). Něco podstatného za to ovšem také nabízejí, kolektivně i individuálně.

    Vraťme se však k „našim“ misionářům. Jak se k jejich dilematům mělo křesťanské učení? Bible nám představuje Ježíše, který šel dobrovolně na smrt. Zároveň je přítomen i základ podání, že vše bylo tak určeno již na počátku světa. Je zajímavé, jak zde staří předjímali moderní poznávání. Nicméně pro nás je tu podstatné, že Ježíš a další aktéři vlastně volbu neměli. Ježíš v různých evangeliích pronáší na kříži různé výroky, jejichž souhrn do počtu sedmi je věroučně považován za platný. Nejopakovanější a zřejmě i nejautentičtější je ten, který většinou známe jako jediná slova v aramejštině. Třeba takový Jidáš, který zradil svého mistra, by jistě velmi trpěl osudem, jenž ho čekal. A co Petr, později svatý, o němž je řečeno (a mj. na hradčanské kapli sv. Kříže napsáno) „Tu es Petrus et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam“? Krista zapřel, a to hned třikrát, jak bylo určeno.

    Proč by tedy misionáři měli být lepší než první hlava římské církve, zakládající posloupnost papežů? Tomáš, později samozřejmě také svatý, se, jak známo, o zmrtvýchvstání svého Mistra potřeboval přesvědčit poměrně naturalisticky. Mohou totéž dnes požadovat dvě miliardy křesťanů? Nakonec stejně zemřeli, Petr i Tomáš, mučednickou smrtí. A po nich miliony věřících.

  34. Je zajímavé, že Jan Ámos Komenský (např. v Clamores Eliae) neužívá slovo kacířství, ale vždycky mluví o bloudění, omylu.
    „Každý omyl je účasten pravdy. 2. Každý omyl v sobě zahrnuje neznalost části pravdy. 3. Lékem proti omylu je plná a pravdivá definice věci, patřičně rozvinutá. (Vyjde totiž najevo, že každá z protiřečících si částí vede k pravdě, ale ne úplně…)“

  35. ČLOVĚK A OBĚŤ

    Pan Horák nám tu svou úvahou o historické genezi aktu oběti otevřel bezmála Pandořinu skříňku. 😉 Je to totiž téma tak krajně složité, že se jeví téměř nemožným ho rozplést.

    Asi klíčovou otázkou by tady bylo: od kterého okamžiku jsou příslušníci lidského rodu připraveni k vědomé oběti? To jest: k oběti za hodnoty ryze symbolické, ideální?…

    Vraťme se tedy napřed k počátkům vývoje. Pan Horák uvádí, že první lidé nebyli příliš náchylní k riskování. – Ovšem ten příklad s obyvateli Nové Guineje kteří odmítali spát i pod evidentně vzrostlými a statnými stromy protože by „mohly spadnout“, se mi zdá být přece jenom poněkud přehnaný. Především by bylo nutno vyjasnit, jestli to bylo v oněch „odlehlých oblastech Nové Guineje“ opravdu obecně rozšířeným chováním; anebo jestli se nejednalo o nějakou čistě lokální záležitost, kdy třeba nedávno předtím skutečně na někoho takový strom spadl – a pak by nebylo divu že ostatní příslušníci jeho vesnice si z toho vzali ponaučení.

    Ale: jinak je samozřejmé, že přírodně žijící lidé nijak zbytečně neriskovali své životy. Oni byli už beztak v neustálém ohrožení divokou přírodou, na co tedy ještě zbytečně riskovat. Ovšem: na straně druhé zřejmě i dávný indián by okamžitě šel do boje na život a na smrt (a tedy: byl by ochoten obětovat svůj život), kdyby někdo chtěl zničit nebo poškodit jeho rodový totem. Tedy záležitost ryze symbolickou.

    Vlastně tu máme dvě různé otázky. Na straně jedné jak řečeno otázku od které doby jsou příslušníci lidského rodu ochotni obětovat svůj život pro ryze symbolické hodnoty; a na straně druhé, odkdy jsou ochotni naprosto jednoznačné oběti vlastního života. Protože ten zmíněný indián – ten by sice v boji nasazoval svůj život, byl by tedy ochoten ho obětovat; ale v boji je (většinou) principiální možnost vítězství. Tedy přežití. Je tedy zase něco jiného, když se jde na smrt dobrovolně, s plným vědomím že je nevyhnutelná.

    Když přišli první Řekové do svých nových sídelních oblastí, narazili na původní obyvatelstvo, které ještě provádělo lidské oběti bohům. A to sice z vlastních řad. Ovšem: tady je otázka do jaké míry tyto oběti byly skutečně dobrovolné. Pasolini v jednom ze svých filmů ukazuje jednu takovou oběť: je jí jakýsi mladík, který je však zcela evidentně poněkud mdlého ducha, takže si sotva uvědomuje co se s ním stane. Sice v jednu chvíli jako by pochopil spirituální výjimečnost rituálu, pokusí se nasadit jakýsi slavnostní výraz ve tváři – ale zřejmě až v samotném okamžiku kdy začne být rdoušen jakýmsi primitivním mechanismem pák pochopí, že bude obětován jeho život. – A bylo by docela dobře možné, že tímto způsobem byli skutečně eliminováni různě postižení příslušníci dané obce; což by pak tedy mělo dvojí efekt, i jakési „zdravotní selekce“.

    Nevzpomenu si už přesně zda to bylo o Aztéků nebo u Mayů, ale archeologové objevili že oni hráli (zřejmě jednou jedinkrát za rok) velmi specifickou hru, něco jako košíkovou, kde ale byl na zdi upevněn jenom jeden jediný koš, vlastně kamenný kruh, nasvislo postavený. Účelem hry pak bylo prohodit míč tímto kruhem. Komu se to podařilo, ten byl vítězem. Ovšem – tento „vítěz“ byl pak vzápětí obětován bohům. V daném případě je tedy možno – pokud tedy výklady archeologů jsou správné – vycházet z toho že se v daném případě jednalo o naprosto vědomou oběť, a to sice z ryze ideálních respektive symbolických důvodů.

    Z hlediska datování je to ovšem už dost pozdě; v každém případě křesťanství má v tomto ohledu – vědomého sebeobětování – mnohem delší tradici.

    Kde byl ale vlastní počátek tohoto vědomého sebeobětování se pro (náboženské) symboly, to se nám asi nepodaří zjistit.

    Rozhodující nakonec není sám časový okamžik; naprosto klíčový je ten moment, kdy tedy člověk překoná svůj přirozený instinkt po zachování svého vlastního života, a je ochoten se obětovat pro ryze ideální, symbolickou stránku (své) existence.

    To slůvko „své“ je tu ovšem velice významné; to jest právě to, že je nutno ho vložit do závorky. Totiž: když někdo obětuje svůj život, pak tato oběť už pro něj, pro jeho další existenci nemá význam naprosto žádný. Jeho – fyzická – existence totiž okamžikem oběti končí, nemá žádné další pokračování. Tato oběť tedy má fakticky smysl oběť jenom a pouze pro ostatní – pro ty kdo žijí dále, a mohou si smysl oné (absolutní) oběti uvědomit, a mohou ho tradovat dále.

    Jestliže tedy někdo dobrovolně obětuje svůj život, pak tak může udělat jenom na základě přesvědčení, že je zde přítomna ještě nějaká další skutečnost, která přetrvá jeho vlastní smrt. Skutečnost tak či onak transcendentální. Která může buďto tedy přežívat v kulturní tradici jeho rodu, jeho komunity; anebo u které on předpokládá její existenci autonomní, na lidech nezávislou. Obětuje se tedy (v tomto druhém případě) ve prospěch, ve jménu této transcendentální skutečnosti; to zda tato jeho oběť bude či nebude uchována v paměti jeho současníků (respektive v paměti generací budoucích) tu nemá rozhodující význam.

    ———————–

    S tím se tedy můžeme vrátit k osudu našich evropských misionářů v Japonsku (ve skutečnosti nebyli všichni Portugalci, jeden z nich byl Ital). Oni se tu nacházeli v obojí zmíněné vztažnosti: na straně jedné ovšem jejich snahou bylo udržet křesťanství v reálném světě, to jest v myslích japonských obyvatel; ale poté co se ukázalo že tato snaha bude v důsledku tvrdých represí zřejmě marná, pak už jim nezbývalo nic jiného nežli se plně upnout k oné čistě transcendentální rovině. Tedy v daném případě ke (křesťanskému) Bohu, respektive ke Kristovi.

    Základní dramatika románu a filmu „Mlčení“ ovšem spočívá v tom, že z této transcendentální sféry nepřichází žádná odpověď. Pozemské snažení je k ničemu; ale i z nebes není znát žádný zájem na osudu toho, kdo stojí před finální otázkou, zda obětovat svůj vlastní život.

    Naši misionáři se tedy po tomto zážitku mlčení, nepřicházení odpovědi ze sféry transcendentální nakonec rozhodli pro setrvání ve sféře reálné, ve sféře přirozeného života.

    Je jim to za daných okolností sotva mít za zlé, respektive sotva je možno nemít pro jejich rozhodnutí alespoň určité pochopení.

    Nicméně – a to je v každém případě ve filmu velice přesvědčivě znázorněno – je jasně znát, že tímto rozhodnutím ve prospěch čistě fyzické existence se něco ztratilo. Něco nehmotného, ale velice podstatného. A ti dva bývalí misionáři sice nadále žijí, mají své životy, dokonce své rodiny – ale je jasně znát že jejich další existence je už spíše jenom jakési přežívání. Ztratila se jakákoli niterná jiskra, zůstalo jenom holé žití víceméně ze dne na den. Tyto osoby už nemají žádný vyšší duchovní impuls; a to se neklamně projevuje i na jejich vezdejším žití. Oni zachránili své životy fyzické; ale ztratili svůj život duchovní.

  36. Toto téma je vlastně obecně problém vztahu „velkých činů“ a „malých činů“. – Paní Hájková, vzpomínáte že nedávno jsme si zrovna na tohle téma něco napsali? A nějak jsme tehdy probírali i téma písniček z dřívějších dob, především z období Semaforu. Vy jste to nějak pochopila tak, že se na toto téma chystám napsat úvahu; já jsem to poté dementoval, ale pak jsem měl ještě nějaké další zážitky v tomto směru, které mě přiměly k uvažování o tom, že bych přece jenom nějakou úvahu na toto téma napsal. Bylo by to tedy bezprostředně o zpívání – ale tím zároveň právě i o otázce „velkých“ a „malých“ činů.

    Ještě si ale nejsem zcela jistý, jestli se do toho pustím. Teď ještě pracuji na svém rozboru éry reálné socialismu (měl bych s tím být hotov v nejbližších dnech); a pak uvidím, jestli budu mít ještě chuť a inspiraci pouštět se i do tohoto druhého tématu.

  37. Bloudění, omyl a pravda podle Komenského – paní Hájková, tohle mě ale dost upomíná na Platóna. Který se – jmenovitě ve svém dialogu „Parmenides“ právě otázkou omylu a pravdy velice podrobně zabýval. A ta podobnost mezi úvahami Komenského a Platónovým filozofickým rozborem je natolik úzká, že bych si troufal s dost velkou pravděpodobností odhadovat, že u Komenského je opravdu možno vystopovat původní platónské kořeny. Ať už přímou recepcí, nebo nějak zprostředkovaně.

    Platón se tady zabývá jedním – v tehdejší filozofii klíčovým – problémem: má mylné tvrzení nějaký vztah k realitě, anebo je „ničím“?…

    Podle Parmenida vůbec není možné (logicky nerozporně) vyslovit větu: „Nic existuje.“ Existuje jenom samotné Bytí; a vedle něj nic jiného.

    Jenže: tehdy platila právě ona uvedená věta, že mylný, chybný výrok je „ničím“. Neodpovídá mu nic v realitě. Takovéto výroky ale běžně padají; to pak je ovšem v rozporu s Parmenidovou maximou, že takovéto věty – o reálnosti nicoty – není vůbec možno vyslovit.

    Velice zjednodušeně řečeno: Platón sice na jedné straně zachovává Parmenidovu ontologii jediné pravého Bytí; ale zároveň jeho učení relativizuje. I mylný výrok má (nebo přinejmenším může mít) vztah k realitě. Totiž: jako negace. (Tady vidíme ostatně vlastní počátek hegelovské dialektiky.) To znamená: můj výrok je třeba bezprostředně mylný; nicméně i tak postihuje něco z reality.

    Například: prohlásím teď, že můj počítač má zelenou barvu. I když ve skutečnosti je černý. Z hlediska Parmenida jsem tedy tvrdil reálnou existenci „nicoty“, a tedy jsem učinil výrok nepřípustný, nicotný.

    Podle Platóna je tomu ale jinak: já jsem tu fakticky učinil ne jeden výrok, ale jejich celou řadu:

    – existuje něco takového jako počítač
    – existuje něco takového jako zelená a černá barva
    – existuji já, se schopností něco vlastnit
    atd.atd.

    Zůstaňme především u druhého výroku, ten je tu rozhodující. Mé konkrétní tvrzení, že počítač je zelený, je tedy chybné, neodráží realitu. Nicméně: tento výrok není absolutně nicotný (netvrdím například že můj počítač má barvu „drsnou“); jak černá tak i zelená barva reálně existují, já jsem se pouze dopustil chybného p ř i ř a z e n í.

    A o to se nakonec zřejmě jedná: my v naprosté většině případů netvrdíme naprosté nesmysly, v absolutním smyslu; my jenom chybně navzájem přiřazujeme fenomény tohoto světa, jejich vlastnosti. My vidíme – relativně správně – věci; ale chybujeme v jejich hodnocení. A toto hodnocení není nakonec nic jiného nežli právě to, že reálným předmětům chybně přisuzujeme jejich vlastnosti.

  38. Ještě k filmu a duchovnímu životu: Je chybou stavět duchovní život do opozice vůči všemu obyčejnému, obvyklému, každodennímu, vůči všemu, co je pevně spjato s pozemskou existencí. Já myslím, že ti jezuité duchovní život nemuseli ztratit, přestože zažili mnoho utrpení, které je možná uvedlo do deprese. Oni bezpochyby utrpěli velkou ztrátu, řekla bych, že velký kulturní a psychický šok. Ale utrpení neznamená ztrátu duchovního života. Jednou jsem psala o Edith Steinové, o jejím životě s Bohem uprostřed hrozné reality koncentračního tábora.
    Pokud se tedy nedomnívali, že se na ně Bůh rozhněval a zatratil je kvůli šlápnutí na obraz a kvůli konverzi, jejich duchovní život mohl pokračovat dál. Dokonce se mohl prohloubit. Mohli objevit své pravé Já a seznat, že to, čím byli dřív, bylo já falešné. Jakkoli k životu potřebujeme i ta falešná já, jak tvrdí například Rohr.

  39. „..zůstalo jen holé žití ze dne na den.“
    Přesně jak píše paní Hájková: křesťanství nemůže stavět duchovní život do opozice vůči všemu obyčejnému…

    Myslím že ta kniha je, přes svůj velký smutek a polemičnost (se sebepojetím misijního poslání, pojetím sebe-oběti..), psána hluboko „zevnitř“ křesťanskosti. S vírou že v tomto jak píšete „holém žití“, osvobozeném od představ o své roli v „přinášení Krista“, mohl člověk-kněz zažívat skutečná setkání s Ježíšem, a být uschopněn tuto Skutečnost pravdivě sdílet.

    Nepíšu tu proto abych kohokoli „obracel“ na křesťanskou víru. Nedokázal bych si to vzít na zodpovědnost. Ta kniha je i o postupném pochopení neschopnosti člověka dostát odpovědnosti za „nesení obrazu“ Boha. O tom, že každý pokus o obraz Boha se časem člověku ponoří do mlčení „bez zájmu“, jak píšete, pane Poláčku. A pak, na dně takového „vyčištění“, je šance zahlédnout – a solidárně sdílet…(skutečnost).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.