Pro Václava Havla byl ještě za jeho časů strávených v disentu jedním hlavních témat zápas o lidskou identitu. Je to pochopitelné; v oněch dobách byla člověku panujícím režimem, jeho všudypřítomnou a všepohlcující ideologií fakticky odejmuta jeho vlastní identita, a místo toho mu byla násilně vnucena identita umělá, onou ideologií schematicky vyfabrikovaná. Člověk už nebyl svébytná, autentická, nezaměnitelná osobnost, se svým vlastním duševním, intelektuálním zázemím – nýbrž byl pouze víceméně pasivním nositelem formalizovaných rolí: „proletářem“, „uvědomělým budovatelem socialismu“, anebo zase naopak „třídním nepřítelem“.
Bylo za těchto okolností tedy zcela přirozeným a legitimním počinem, když Havel proti této umělé bytosti zformované dogmaty vládnoucí ideologie začal hledat a stavět člověka autentického, člověka jedinečného ve své vlastní osobní životní zkušenosti, člověka jednajícího ve své vlastní mravní odpovědnosti. Tedy člověka vycházejícího ze své vlastní, nezaměnitelné a nezadatelné identity.
Ano, o tom není žádných pochyb: člověk – v plném smyslu tohoto pojmu – je tím, co vytváří jeho identitu. Není ovšem nijak snadné tuto „identitu“ určit, vymezit nějak obsahově. Je to dozajista souhrn našich klíčových životních postojů, přesvědčení, našich životních zkušeností, našich tužeb i našich traumat.
Ovšem – tato „identita“ má ještě jeden aspekt, pro který je vlastně psána tato úvaha. Jak řečeno Havel sám tuto identitu pojímal jako něco veskrze pozitivního – jako záchranu pravého lidství před uzurpací ze strany zdogmatizované ideologie. Ale co si jenom málokdo dokáže uvědomit: druhá stránka věci je ta, že my jsme plně v moci této naší identity, jsme jí ovládáni až do nejposlednějších koutků našeho vědomí i našeho nevědomí. A není (téměř) žádná možnost se z její moci vymknout.
Bylo by ovšem možno namítnout: A proč bychom vlastně vůbec měli utíkat z dosahu své identity? Tato „identita“ – to jsme přece my sami; tak proč bychom měli utíkat sami před sebou?!…
Ten zásadní problém je v tomto: tato „identita“ nás ovládá; aniž my bychom měli možnost vládnout jí. Ona je nám víceméně dána; my jsme jí vystaveni takové jaká vznikla, jaká se vytvořila při našem zrození a v průběhu našeho žití; a my máme jenom krajně omezené možnosti ji alespoň trochu vědomě změnit.
Je to právě tato naše „identita“, která nám určuje, jaké máme mít názory, jaká máme mít přesvědčení, po čem máme toužit, co máme nesnášet, čemu máme věřit a co máme zavrhovat. Je to tato naše identita která nám říká co je dobré a co je špatné; a my jsme svým způsobem nakonec jenom pasivními vykonavateli jejích intencí.
My si tuto naši závislost na ní ovšem sami prakticky nikdy neuvědomujeme. My jsme s ní naprosto srostlí, ona je my a my jsme ona. My nikdy nemůžeme nahlédnout za její okraj, nemůžeme z ní vystoupit a podívat se na ni zvenčí, co ona vlastně je, a jestli to s námi myslí opravdu tak dobře, jak nám s železnou přesvědčivostí tvrdí.
Sama o sobě tato naše srostlost s naší identitou samozřejmě není nic negativního. Jak řečeno, tato „identita“ jsme nakonec my sami. Zásadní problém je ale v jednom: tato naše identita má principiálně partikulární charakter. Tato naše identita vytváří naši jedinečnou, nezaměnitelnou individualitu; ale zároveň nás zbavuje možnost být čímkoli jiným. Tato naše identita je koncentrátem našich životních postojů a prožitků; ale tím nám znemožňuje do svého životního okruhu začlenit všechny možnosti, prožitky a náhledy jiné. Tato naše identita je velice žárlivým strážcem; je žárlivou samovládkyní naprosto stejně jako starozákonní bůh Jahve, který vedle sebe nestrpěl žádné bohy jiné.
Právě proto my neustále znovu znovu prožíváme konfliktní situace, když jsme konfrontováni s názory jinými, cizími: naše vlastní identita nám naléhavě a neodbytně našeptává, ba přímo poroučí a přikazuje, že jedině správný názor je ten, který zastáváme my sami. A že tedy jakýkoli jiný, odlišný názor je nevyhnutelně nejenom mylný – nýbrž i naprosto nesmyslný, a navíc ještě přinejmenším latentně subverzivní, neboť staví v potaz právě naši vlastní identitu. Tedy existenční základ nás samých.
Naše identita tedy vytváří přirozený základ našeho individuálního života – ale zároveň nás nevyhnutelně vystavuje nepřetržitým konfliktům, zápasům a bojům proti identitám jiným. Těmto konfliktům není možno se vyhnout; neboť jak řečeno naše vlastní identita má principiálně partikulární charakter. Je omezená jenom na určitou výseč skutečnosti, jenom na jednu zcela určitou perspektivu. A všechno co se do této jediné perspektivy nevejde, to se nám jeví být cizím, a přinejmenším potenciálně nebezpečným. Právě proto naše názorové střety vedeme s takovým zápalem, s takovou neústupností; a namnoze i s tak silným rozhořčením. A není možné z tohoto boje vystoupit; neboť i když si třeba čistě myšlenkově uvědomíme tuto naši závislost na naší – partikularistické – identitě, stejně nemáme možnost se z její moci vymknout.
Říká se často, že tady je zapotřebí tolerance. Zásadní a všestranné tolerance vůči jiným názorům, a hlavně vůči těm, kteří zastávají jiné názory nežli jsou naše vlastní. Na této mravní výzvě samozřejmě něco je; jenže tato „tolerance“ není skutečným řešením. Takováto tolerance sama o sobě neznamená nic více, než že toho druhého necháme se vymluvit; že ho nebudeme atakovat pro jeho názory, ale že si i nadále budeme myslet své. A že jeho názory budeme i nadále považovat za nepravdivé, nebo přinejmenším mylné.
Pravé řešení je někde jinde; totiž v tom, když bychom si skutečně v plné míře uvědomili, a hlavně vnitřně přiznali a připustili tu fundamentální omezenost našeho vlastního já, naší vlastní identity. Kdybychom si dokázali uvědomit a přiznat, že tato – nám tak posvátná a nedotknutelná – vlastní identita je zcela principiálně partikulární. A že nás v tomto ohledu vlastně vždycky klame. Ne jenom tu či onde; ale vždycky. Kdybychom si toto dokázali uvědomit – pak bychom snad získali přece jenom alespoň základní pochopení pro to, že ten Druhý – ten který hlásá nám tolik se příčící názory – že nám možná přece jenom přináší něco, co my sami nemáme. Co nám samotným chybí. A co by nás nakonec v našem vlastním bytí mohlo obohatit – kdybychom to dokázali přijmout do okruhu své vlastní identity.
——————————————————————
My jsme v těchto dnech zřídili novou platformu pro výměnu, pro konfrontaci našich názorů, našich myšlenek, našich přesvědčení. Z místa, odkud jsme přešli sem, si neseme zkušenost o tom, s jak velkým množstvím negativních emocí tyto názorové konfrontace mohou být spojeny. Z předešlých úvah vyplývá, že v této chvíli nemá být v prvé řadě vyslovena výzva ke vzájemné toleranci. To dozajista také; ale především je rozhodující, zda dokážeme získat skutečný vhled do zásadní limitovanosti, partikulárního charakteru našeho vlastního já, naší vlastní identity, našeho vlastního světonázoru. Protože jedině takto se nám ten druhý nebude nadále jevit jako provokatér zlovolně popírající evidentní pravdy – nýbrž jako někdo, kdo v sobě reprezentuje, ztělesňuje jinou část, jinou dimenzi skutečnosti. Takové skutečnosti, která se nám třeba vzpírá a my se vzpíráme jí; ale která proto nepřestane být reálnou.
O panu Kuffovi jsem viděl nějaké video, je to sympatický člověk.
Co se týče samotného člověka, tak jeho fyzická přirozenost je dána obrovskou dobou evolučního vývoje a je znatelně konzervativní. Mění se způsoby, ale motivy se mění jenom pomaličku. A vzhledem k tomu, že jsme tady v určitých materiálních podmínkách, tak nějaké rychlé změny buď selžou, nebo vedou vlastně k něčemu jinému než bylo zamýšleno, nebo uspějí, ale za cenu velkého utrpení lidí.
Já myslím, že bychom měli respektovat jak svobodu vlastní, tak i svobodu jiného. Liberalizmus se možná tváří pokrokově, ale je to spíše jen osobní egoizmus a nezodpovědnost, které byly zabaleny do líbivé teze osobní svobody a pokroku. Samozřejmě nic není bez následků, takže byť liberalizmus také přinese svoje pozitivní plody, vždy to bude nějak korigováno tím systémem života, ve kterém se nacházíme.
Pane Skočný, na to abych diskutoval s konkvistadory, novodobými misionáři, mesiáši a podobnou kastou jsem již dost starý, pocházím z bigotního katolického prostředí, a hlavně by mi bylo líto tímto ztrácet čas, který se dá využit „užitečněji“. Jak říkáte: někomu k obrácení stačí rychlá akce; pecka do hlavy,…, někdo potřebuje dlouhý vývoj, např. studiem v semináři podobný tomu, v kterém studoval Julien Sorel. Mně k obrácení stačila slovy jedna hodina, vzhlédnutím filmu od Monty Python: Život Briana. S mými životními „zkušenostmi“ a po zhlédnutí citovaného filmu je mi vše jasnější než boží světlo. Trochu s Vámi souhlasím v otázce zpožděného vývoje dispozic člověka k adaptaci na prudký rozvoj okolního prostředí a změny způsobu života. Svůj „zhuštěný“ názor na to jsem vyjádřil o několik vět výše, také pod příspěvkem jedné misionářky, kterou již znám z diskusí na DR.
Když to zjednoduším, tak konzervatizmus říká „povolíme jenom něco“, kdežto liberalizmus říká „povolíme kde co“, ale stále je tady velice silná biologická matrice, kterou to bude poměřováno. Není to sice podle mého názoru matrice základní, ale i tak je velice podstatná – a změny v materiální rovině s ní přímo souvisejí.
Pane Kosmele, já ten film sice neviděl, ale aspoň trochu jsem se informoval o obsahu…
Problém je, že byť to může znít podivně, člověk neví co dělá. Člověk má tunelové vidění, vnímá jakýsi „cíl“, který byl vytvořen jeho touhami a potřebami, ovšem směrem k vlivu na okolní prostředí má jeho vědomí slepou skvrnu a nevidí vůbec nic. Uvědomí si cosi až ve chvíli, když se ho to začne dotýkat. Což se týká jak prostředí přírodního, tak sociálního.
Tudíž je třeba vnímat hranice, ve kterých žijeme, abychom sami sobě i jiným lidem nepůsobili problémy. A zase když ty hranice ignorujeme a třeba do něčeho narazíme, naučíme se možná něco nového. Takže to je takové ambivalentní. 🙂
„Misionářská činnost“, ať už sv. Pavla nebo i jiných, se nikdy nezaměřovala na tento svět; neboť teprve tehdy, až člověk bude vědět co dělá, tedy do určité přirozené míry, může tento svět vypadat „lépe“. Buddha prý řekl: „Sami sobě buďte světlem, sami sobě útočištěm.“ V jednom z apokryfů je popsána situace, kdy Ježíš přistihne člověka pracovat v sobotu a říká mu: „Člověče, jestliže víš, co děláš, blaze ti! Ale jestli to nevíš, jsi prokletý a přestupník zákona.“ Toto myslím dává smysl i bez toho, že to budeme spojovat s náboženstvím. 🙂
K těm apokryfům:
Prý se prokázalo, že některé fragmenty rukopisů od Mrtvého moře jsou padělky. Což zpochybňuje pravost dalších.
Pane Skočný, už asi naposled. Mně nezajímá, co říkal nebo říká Kristus, Budha, Kuffa nebo jiný idiot. Já nevěřím ani tomu, co říkám já. Zatím mi vychází z historie nejlépe výrok, myslím od Sókratése: „vím, že nic nevím“. Všechny ty slabomyslnosti jako je Bůh, křesťanství, budhismus, materializmus, socialismus, komunismus, liberalismus, konzervatizmus jsou báchorky, berličky, pomůcky, hráčky, sračky vymyšlené buď těmi, kteří se označili za „osvícené“ (dle mého byli „posedli“) nebo zlotřilci za různými účely: aby se zviditelnili, ovládali jiné, ?pomohli jiným (např. před strachu z blesku – božího světla?), aby ovládali lidí…a mnoho a mnoho a mnoho dalších. Všechno plyne ze stádního principu živočišného tvoru typu Homo. Ano pane Skočný, ovečky opravdu potřebují Berana (my jsme toho našeho dokonce dovezli zpátky z Vatikánu), je jim to evolučně, geneticky, dle některých bohem apod. dáno. Je to prostě fakt.
Abych ale nějakým způsobem polemizoval s/a tím zviditelňoval to nejhorší co lidstvo (spíš jednotlivci šílenci, Kristové , Pavole apod) zplodilo, tj. křesťanství by bylo přinejmenším ode mne hloupé, nemoudré, vůči sobě i jiným zločinné. Naštěstí se tento mor nerozšířil po světě tak rychle, jako koronavirus a tak některé Perly řecké antiky (jen jako příklad Matematická analýza) přežily v lednici v Alexandrii před spálením abychom je v době osvícenectví mohli odtud po skončení křesťanské zábavy křižáckých výprav znovu objevit. Ještě jednou děkuji pane Skočný za to, že mi určitě „úpřimně“ radíte, co kdo říkal. Vaše kolegyně misionářka používá daleko záludnější argumenty, jako že to povídala jedna paní v sámošce a hlavně, je to přece i na wiki. Ne a ještě jednou ne. Tyto rady nemám rád.
No vidíte, pane Skočný, i misionářka přiznává, že jsou to všechno padělky:)
Ne, všechno ne. Čtyři evangelia jsou určitě pravá. A raná církev to rozpoznala s pomocí Ducha svatého.
Inu, jestli tam jsou i padělky nevím, možné to samozřejmě je. Ale z mého hlediska není podstatné, zda jsou, ale jestli na těch myšlenkách něco je.
Pane Kosmele, já zase pocházím z rodiny, kde by se asi dalo říct, že tam byli jak lidé anticírkevní, tak oportunisti, pravověrní komunisti, všechno možné. No a nejsem křesťan. Jestli myslíte, že Vám naordinuji nějakou pravdu, vůbec ne. Byť se Vám to zdá nemyslitelné, tu máte v sobě a ve vlastním životě.
Aby nedošlo k mýlce: Homo sapiens? No jen s velkými výhradami.
No pane Skočný, když to „říkáte“ Vy o té pravdě ve mně a mém životě, tak to už jste na tom lépe než celá umělá inteligence a Google. A zdá se mi to opravdu „nemyslitelné“. K tomu Brianovi, nejdřív se podívejte a pak uvidíte. Nebuďte jako Duka, také neviděl to představení v Brně, které tak pohoršilo Slušné lidí. Přesto/a možná právě proto se bude soudit až do Soudního dne. K Pravdě mám zcela zásadní přístup. Je to lež! Nebo její neodlučitelná součást. Pán Poláček Vám to až Vás zmerčí vysvětlí:) Když se mluví o pravdě, spíš si myslím, že by se mělo používat sloveso hledání něčeho, já nevím smyslu života?, nesmrtelnosti brouka, proč existují takové obludnosti jako nekonečno (antičtí Řekové na tom byli lépe, nepoužívali nulu a tím neměli nekonečno:, atd? ). To, že někdy z toho procesu hledání vznikne (většinou nesmysly) něco jakoby zaručená pravda se později ukáže že je to přinejmenším omyl neřku-li přímo lež. A stává se to i významným nositelům Nobelových cen, např. můj oblíbený autor Kahneman. Tak se nezesměšňujte s Kristy a raději než radit běžte do lesa meditovat:)
Ano pane Skočný, došlo k mýlce, myslel jsem Homo Deus:)
Pane Kosmele, vždyť jste si skutečně odpověděl sám. Lidská mysl a stádní princip v člověku produkuje všechny ty sračky, jak jste je popsal. A to nemá s pravdou nic moc společného.
Zdá se, že je polévka příliš horká, posledně mě také bolely zuby. Takže ještě zopakuji, nejsem zastánce církve (ale ani její kritik). 🙂
Přeji Vám vše dobré a pokud budete chtít diskutovat, rád se zapojím.
O FUNDAMENTALISMU
Vítku, tak s tím „tunelovým pohledem“ jsi mě předběhl; to je přesně to o čem chci psát v mém článku o fundamentalismu. Ale zdá se, že některé aspekty fundamentalismu je nutno projednat hned aktuálně tady.
Takže napřed pan Kalous. Pane Kalousi, ten Vámi citovaný článek je zrovna naprosto klasickým případem a příkladem fundamentalistického vidění světa. Samozřejmě ne že by všechno o čem píše byla objektivně nepravda; je samozřejmé že prakticky veškeré krizové situace vždycky nejvíce postihnout chudší vrstvy obyvatelstva. Ale udělat z globální epidemie nějakou „třídní válku proti pracujícím“ – tak něco takového vyžaduje už opravdu vysokou míru fantazie. Při svém fundamentalistickém zaujetí autor toho článku (vedle toho že se dopouští objektivně nepravdivých tvrzení, jmenovitě ohledně Německa) opakovaně protiřečí sám sobě, aniž by si nad tím sebeméně lámal hlavu.
Například naprosto kouzelná je tato jeho věta: „Prekaritní pracovníci, jako jsou samostatně výdělečně činné osoby, živnostníci a majitelé obchodů, nejsou chráněni žádným z těchto opatření, protože se na ně nevztahuje žádná dohoda o kolektivním vyjednávání.“ (Tento výrok má dokumentovat cynickou lhostejnost německé – ovšemže buržoazní – vlády vůči chudému lidu.)
Takže: samostatně výdělečně činné osoby, živnostníci(!) a majitelé obchodů(!) – tedy ti, kteří pro fundamentalistickou levici vždy platí za součást kapitalistické, a tedy vykořisťovatelské třídy – tak z nich jsou náhle obratem ruky vytvořeni „příslušníci prekariátu“! Kteří jsou sami prý nějakým démonickým způsobem vykořisťováni, respektive je proti nim veden „třídní boj“! A to jen proto, že nedostávají nemocenskou respektive „Kurzarbeitgeld“. – Jak by také mohli dostávat tyto dávky, které jsou ze zákona určeny jenom pro zaměstnance – a oni jsou soukromí podnikatelé?!… A je ostatně naprosto lživým tvrzením, že by je německá vláda nechala zcela bez podpory; naopak, poskytla jim operativně možnost půjčky, prozatím 15 000 euro.
Další až přímo groteskní moment v argumentaci autora článku je tam, když on na jedné straně bouří proti tomu, že americké obchodní řetězce nutí své prodavače nadále prodávat; aby si vzápětí stěžoval na to, že američtí zaměstnanci (a tedy i ti prodavači) nemají žádné finanční rezervy, když zůstanou bez platu! Takže co on by tedy těm obchodním řetězcům vlastně doporučil: dál „nutit“ prodavače prodávat a vyplácet jim plný plat – anebo je poslat domů, a nechat je bez platu?!…
A ten výmysl, že americká vláda by každému z těch, kdo jsou postiženi odstávkou z práce, měla poslat 2 000 dolarů – to je naprosto šílený nápad, americký rozpočet je už tak jako tak v hlubokém deficitu, z čeho by pak měl ještě brát tyto obrovské části na paušální podpory? A jako „třídní nespravedlnost“ je autorem článku označován i ten zcela racionální návrh, aby se alespoň přezkušovalo, kdo má této mimořádné podpory opravdu akutně zapotřebí, a kdo ne.
Zkrátka, pane Kalousi: tento článek je naprosto dokonalým potvrzením toho co jsem napsal: že příslušníci fundamentalistické levice – poté co jim pod rukama rozplynul klasický třídní boj – teď doslova běhají po celém světě a všude zoufale a křečovitě hledají něco, na čem by mohli ukázat, že tento „třídní boj“ přece jenom ještě existuje.
Ještě jednou: samozřejmě ne všechno v tom článku je špatné. Je tam vyřčena celá řada objektivních pravd o tom, že za podmínek kapitalismu vždy existují příkré sociální rozdíly – a že „ti dole“ tu jsou vždy v přinejmenším latentně prekérním materiálním postavení, a že jakékoli krizové situace (a to i včetně epidemie) na ně pravidelně dopadnou mnohem tíživěji, nežli na příslušníky privilegovaných vrstev. To všechno je pravda. Ale přes tuto objektivní pravdu je ten článek celým svým vyzněním krajně tendenční, právě tím že se z toho všeho snaží vší silou vyždímat svůj „třídní boj“. A skoro bych si vůbec nebyl jistý, jestli se autorovi opravdu natolik upřímně jedná o těžkou situaci postižených – anebo v prvé řadě o jeho vlastní ideologii.
Dobrou chuť pane Skočný!
Pane Poláčku, neznám tolik situaci v Německu, v Čechách je ale 80 % OSVČ možno zařadit do Schwarz systému; pro české kapitalisty je to nesmírně výhodné, nic za ně neodvádějí a když přijdou výkyvy (nejenom krize) tak je nechají na holičkách. Když to v Čechách někdo řekne nahlas (jako např. minulý ministr PO za socany Málek) má po politické kariéře. Je to taková malá česká zvrhlost a zvrácenost. Zloděj křičí chyťte zloděje.
V oficiálních statistikách se procento černých OSVČ těžko zjišťuje. Dělají tady i OSVČ, dělnici z jiných zemí EU na živnosťák vydaný v jejich zemí ne ČR. Kdo si myslíte, že např. v Čechách staví (Slováci, Poláci, Bulhaři, Ukrajinci atd atd). Čecháčci makaji v Deutschland.
A tím se od fundamentalismu ryze politického dostáváme k panu Kosmelovi.
Pane Kosmele, Vy jste sám napsal, že vidíte svět velmi černobíle. A že velice snadno sklouznete od jednoho extrému ke druhému. – Obávám se, že právě tohle bude Váš základní problém; a že Vy v důsledku toho příliš rychle skáčete od jednoho fundamentalismu k druhému. Tedy v daném případě od konzervativního katolictví k radikálnímu (až zaslepenému) ateismu (respektive antiteismu).
Takhle: já bych pro to mohl mít v určitém smyslu dokonce i jisté pochopení. Jak věděl Hegel: když výchozí stav (téze) narazí na limit svého existenčního principu, pak zákonitě následuje její naprostá, zásadní, radikální negace. To je v principu naprosto zákonitý proces. Je bezpochyby spousta věcí které jsou na křesťanství (a jmenovitě na katolicismu) už zastaralé, překonané, konzervativní až zatuchlé. A nemohu si sám být zcela jistý, jaká by byla moje reakce, kdybych byl někdy v mládí podroben nějakému druhu konzervativní katolické indoktrinace.
Ale přece: dejte si říci, že tím svým černobílým viděním, tím svým zaslepeným antiteistickým postojem nakonec okrádáte sám sebe. A to o hodnoty mnohdy opravdu nemalé.
Musím přiznat: například takového Ježíše jsem ve svých dřívějších letech také sám – velmi mírně řečeno – vůbec neuznával. Viděl jsem ho jako to, jako co byl viditelný: jako ikonu na kříži, jako prázdný fetiš. A bylo pro mě opravdu velkým překvapením, když jsem nakonec zjistil, jak velice se jeho postoj ke světu shodoval s mým vlastním!
Je totiž nutno si v uvědomit: Ježíš byl v prvé řadě buřič. Ježíš byl tím, kdo byl naprosto zhnusen pokrytectvím, konzervativní nehybností, zbahnělostí, ale i prázdným pobožnůstkářstvím svých soukmenovců! A právě Ježíš byl tím, kdo proti tomu všemu marasmu vytáhl do boje; který měl odvahu postavit se prakticky proti všem. Že si pak postupem času přece jenom dokázal získat svůj houfec, je jiná věc; ale na samotném počátku své cesty stál naprosto sám, a mohl se opřít jenom o své hluboké přesvědčení: takhle to dál nejde, něco se proti tomu musí podniknout.
Že při tomto svém obrodném díle používal religiózní způsob argumentace: no nedá se nic dělat, holt jsme v dobách starověku, tehdy po nějakém racionalismu francouzských osvícenců ještě jaksi nebylo vidu ani slechu… 😉 Ale já právě v této souvislosti vždycky říkám: zkuste si tohoto Ježíše přesadit do současné doby; a možná by bylo velice zajímavé sledovat, co by říkal, co by hlásal, co by kázal dnes. Skoro bych si troufal tvrdit, že tento novodobý Ježíš by měl blíže k Sokratovi a jeho civilní morálce, nežli k historickému Ježíši plně uchopenému ještě judaistickou tradicí.
Takže pane Kosmele: zkuste přece jenom překonat své radikálně černobílé vidění světa; zjistíte pak možná s překvapením, že i v tomto jinak tak povrchním světě se stále ještě skrývá celá řada opravdu hodnotných věcí.
P.S. Sokrates ostatně ten výrok „vím že nic nevím“ sám nikdy nepronesl. To je typická anekdotická zkratka, která má sice určitý reálný základ, ale pravý smysl věci nakonec zcela falšuje. Jestli Sokrates něco v tomto smyslu opravdu pronesl, pak v tomto významu: „Vím, co všechno ještě nevím!“
Sokrates – oproti sofistům, proti kterým bojoval – naprosto nebyl žádný relativista či nihilista. Sokrates hledal pravdu, pravou a objektivní pravdu; kterou ostatně také svázal nejen s metafyzickým, a nejen s duchovním, ale přímo i s božským principem.
A do třetice pan Skočný; aby mu nepřišlo líto že si ho nevšímám. 😉
S tím „obrácením Šavla v Pavla“: zarytí skeptikové onu událost vykládají tak, že Saulus měl epilepsii, a že tedy ta vidina „světla přicházejícího z nebes“ byla docela obyčejnou aurou, pravidelně doprovázející zcela profánní epileptické záchvaty. Ať tak nebo tak: v každém případě z toho samotného faktu, že Saulus/nastávající Pavel tehdy měl nějakou vidinu světla, to opravdu ještě není žádným důkazem toho, že se jednalo skutečně o božský zásah. Přinejmenším ne v tom klasickém doslovném smyslu.
Čímž naprosto nechci zpochybňovat že Saulus tu opravdu nějakým způsobem prohlédl; je dost dobře možné že tu prošel tím prožitkem, který ve východní, meditační praxi platí jako moment „osvícení“. A když Platón ve svém proslulém „příměru o jeskyni“ líčí ten moment kdy duše hledající skutečnou pravdu konečně najde východ z temné jeskyně nevědomí, o objeví svět skutečné pravdy – tak tento moment také líčí jako pohled do prudké záře slunce, kdy dotyčná duše je tímto jasem také napřed naprosto oslepena.
————————-
Ale co se toho tvého citátu týče – tak ten je opravdu geniální, aťsi je apokryfní. (A dost možná právě proto.) Ano, to je přesně to o co se jedná: když už provádím povstání, rebelii proti platným normám – pak musím vědět, proč a z jakých důvodů to dělám. Protože jinak je to jenom slepý akt vlastně pubertální vzpoury, kdy dotyčný jedinec nemá žádné jasné vědomí svého konání, a všechno se u něj vyčerpává právě jenom tím aktem slepého vzdoru proti autoritám.
A máš samozřejmě také plnou pravdu se svou zmínkou o liberalismu: ten je konec konců opravdu nakonec jenom důsledkem této „pubertální vzpoury“ proti autoritám, ale on sám nemá žádnou vlastní substanci, ani duchovní, ale ani jakoukoli jinou.
Pane Poláčku už se netrapte tím koho to postihne. To, které vrstvy obyvatelstva to, co po této šílenosti přijde odnesou je už vyřešeno. Nejvíc to postihne největší světové banky, které budou muset strašně hodně půjčit (vydat) lidumilným vládám celého světa aby zachránily OSVČ a jestli něco zbyde i jiné chudé, i když je to paradox, chudí jsou dnes tlustí (být hubený něco stojí) (už nenajdete kulatého kapitalistu s doutníkem, husím stehnem a sklenici koňaku v ruce) a měli by něco vydržet. V souvislosti s tím vzniká korunová pandemie, všichni se předhání, kdo víc utratí, kdo se víc zadluží apod. mně zajímají odpovědi na několik otázek, na které si umím lehce odpovědět. Kde se ty biliony, mld nasypou? Toť jedná otázka! U koho si je kdo půjčí a za jakých podmínek. To jsou tři otázky (Koho, kdo, podmínky). Kdo to zaplatí? (inflace? daňoví poplatnici? celosvětová měnová reforma?). To je kurvahošigutentag otázka! Na co se ty peníze použijí? To je nejjednodušší otázka, na úhradu ušlých zisků kapitalistů, aby se dál mohl vyrábět odpad, který nám je k dispozici na pultech konzumů. Tedy alespoň hodně z toho co je k dispozici je odpadem již v nově vzniklém stavu.
Pane Poláčku, asi s Vás za to, co se tyká hodnocení „Vašeho Ježíše“ nemohu odsuzovat, také si myslím, že to byl první poblázněný komunista, ale s tím, co bylo poté zásadně nesouhlasím a to přesně odpovídá moji představě o cestě do pekel dlážděné dobrými úmysly. Karl Marx, Engels, Lenin a pak peklo. Svatá matka Tereza (spíš pomatená a posedla) a peklo pro mnoho nešťastníku, abych použil obrat … nevím kdo to tak na DR dělá?Pane Poláčku, začíná se tady z toho stávat seminární cvičení Dogmatiky?
Co se pak těch zápisků od Mrtvého moře týče: tady je nutno v prvé řadě říci, že ty nemají se samotnými evangelii bezprostředně nic společného. Takže i kdyby mezi nimi byla nějaká falza, nemá to jak řečeno s NZ žádnou přímou souvislost, ať v tom či onom smyslu.
Když už ale tyto svitky od Mrtvého moře byly zmíněny: svým způsobem jsou skutečně velmi zajímavé, a to právě ve vztahu k evangeliím. I v těchto zápiscích totiž vystupuje postava jakéhosi velkého „učitele spravedlnosti“, kterého seslal přímo Bůh; a všichni kdo ho budou poslušni, budou při Posledním soudu spaseni. Tento „učitel spravedlnosti“ se vyznačuje značně kritickým postojem vůči kněžské kastě kolem Chrámu; a podle některých zpráv byl prý nakonec také popraven.
Tady ovšem není možné nevidět velice silné paralely vůči působení (a smrti) samotného Ježíše. Podle některých názorů je možné, že Ježíš ještě předtím nežli se přidal k Janovi Křtiteli, tak nějaký čas strávil u Esenců; spíše se ale dá vycházet z toho, že prostě jak autoři svitků od Mrtvého moře, tak i autoři evangelických textů čerpali ze společného, staršího zdroje.
Pane Kosmeli, co se těch OSVČ týče, pak autor toho článku popisoval především poměry v USA; obávám se že o postavení českých OSVČ mu není příliš mnoho známo. 😉
Ještě jednou: v žádném případě nepopírám že za kapitalismu dochází k třídnímu rozvrstvení, a že jsou tu společenské vrstvy jejichž materiální existence je velice prekérní. To všechno je pravda; ale proto nepřestává být levičácky fundamentalistickým blábolem, když se současná epidemie vydává za něco, co by těmi zlými kapitalisty bylo vítáno jako další možnost vést svůj zničující třídní boj proti pracující třídě.
Pane Poláčku, málem jsem se minule za břicho popadal když jsem zaregistroval titulek v A2larm od „našeho“ sympatizanta https://a2larm.cz/2020/03/i-levicak-dnes-musi-rict-at-zije-kalousek/
Slačálka : I levičák dnes musí říct: Ať žije Kalousek! Upřímně Vám řeknu že na druhé demonstraci „Milionu chvílek“ během pochodu z Hradčan na Staromák jsem ho (toho druhého proboha ne Slačálka) potkal a málem se poblil. Ano jsem černo-bílý a v té chvíli jsem se rozhodl, už nikdy žádné demo s Milionem. Vydrželo mi to asi týden, všech dalších milionů jsem se zúčastnil a stejně s nimi nesouhlasím. Nerad používám slovo oni (před chvíli s nimi), vím, že i Vám to někdy vadí (za to může Herrschaft! ?) jak jsem někde zaregistroval. Jestli to má zachránit křesťan, Bůh nám pomáhej.
Pane Poláčku, k předchozímu: myslím samozřejmě konkrétního křesťana – zachránce, ne obecně.
Co se týče těch roušek, které tady někde zmiňoval pan Horák a paní Hájková, tak jsem se ve čtvrtek na večer šel projít k Hradu a na Petřín. Těsně pod kopcem u Schwarzenberského paláce jsem si roušku musel sundat, jelikož už nejsem nejmladší a dost z formy, takže jsem nestačil s dechem. Ale lidé jsou skutečně většinou disciplinovaní a i když roušku někdy neměli (a měli ji i běžci co ten kopec vybíhali kolem mě), tak ji nasazovali, když jsem se k nim blížil.
Legendární se zřejmě stane dnešní fotka z Lán, která se teď objevuje v médiích. V jedné místnosti tu těsně vedle sebe sedí cca 13 osob. Mezi nimi prezident republiky, ministr vnitra, ministryně spravedlnosti, policejní prezident (pokud jsem ho dobře poznal) atd. Fotografem je Jiří Ovčáček. Dotyční sice mají roušky, ale zároveň se ve velkém počtu „shlukují“ a mají před sebou talíř s jídlem, takže se dá předpokládat, že při jeho pojídání roušky odložili. Dále no comment 🙂
PS: Opravuji: Asi na tom nezáleží, ale Ovčáček to foto zveřejnil, kdo fotil nevím.
Taky jsem tu fotku viděla na Facebooku. Všichni jsme se tomu smáli. Dcera říkala, že by měli mít roušky na zip v místech, kde jsou ústa.
Paní Hájkové: :-))
Qood licet Iovi…
BURŽOAZIE PROTI OLIGARCHII?
Co se toho Slačálkova článku v Alarmu týče, tak tady je v prvé řadě zapotřebí rozlišovat dvě zcela různé věci. Což ovšem právě Slačálek nedělá; a to je – mírně řečeno – velice hrubá chyba.
Slačálek obviňuje předsedu Hospodářské komory Dlouhého z naprostého cynismu, když odmítá sáhnout na zisky podnikatelů v době koronové krize. Jenže – pokud se podíváme na c e l é Dlouhého vyjádření https://www.komora.cz/press_release/vladimir-dlouhy-potrebujeme-presne-pravy-opak-toho-co-navrhuje-pan-soucek-potrebujeme-aby-vsechny-vyroby-ktere-budou-mit-jen-trochu-odbyt-aby-dale-pracovaly/ a ne jenom na ten jeden citát vytržený ze souvislosti, pak zjistíme, že Dlouhý ve skutečnosti říká něco jiného.
Dlouhý naprosto neříká to, co mu Slačálek podsouvá, totiž: „Obětujme nemocné lidi, jenom když velkokapitálu zůstane jeho zisk!“. Dlouhý říká prostě a pouze toto: „Sebrat produkujícím podnikům zisk nezachrání žádného nemocného; k tomu slouží příslušná opatření a nařízení vlády!“ A Dlouhý říká: „My máme v současné době masivní problémy v ekonomice v souvislosti s epidemií; bylo by proto naprosto nesmyslné ekonomiku ještě dodatečně škrtit tím, že bychom produkujícím firmám sebrali zisky. Naopak – ekonomiku je zapotřebí v této tíživé situaci posilovat tak, jak je jen za dané situace možno!“
Nemám jistotu o tom, zda Slačálek četl i tuto plnou verzi Dlouhého vyjádření; jinak bych ho totiž musel obvinit z nestoudné demagogie.
Takže: jedna věc je epidemie koronaviru, a druhá věc je stav ekonomiky. Není opravdu dost dobře zřetelné, jak by nějaké vyšší finanční prostředky které by stát sebral produkujícím podnikům nějak mohly zlepšit stav nemocných.
V jednom jediném ohledu by tu mohla existovat určitá souvislost: kdyby se naprosto zastavila výroba, takže by se tím případně mohlo zmírnit šíření epidemie. Protože by lidé nemuseli chodit do práce, a tam být v jednom houfu, se zvýšenou možností nákazy.
Jenže: zastavit kompletně celou ekonomiku – tak na to snad nepomýšlí ani ten nejzběsilejší radikál. Takže: co pak? Zastavit jenom ty nejúspěšnější produkce, které mají největší finanční rezervy? Jenže: jak je vybírat? Prostě říci: když je váš majitel miliardář, tak celou vaši produkci zavřeme?…
To všechno je prostě ekonomický nesmysl, v tomto ohledu má Dlouhý naprostou pravdu. A za druhé: Slačálek se tu dopouští naprosté demagogie, když předstírá, jako by zde docházelo k nějakém zásadnímu konfliktu mezi lidem (ke kterému se ad hoc přidala i Kalouskova „buržoazie“) a oligarchií. Kterážto oligarchie prý chce cynicky obětovat lid v zájmu svých zisků. Ve skutečnosti ani tento lid sám by nijak nebyl ochoten přijmout masivní propad své životní úrovně, v důsledku zastavení velkých částí produkce. V tomto smyslu mají ti Slačálkem jmenovaní zástupci bankovního sektoru naprostou pravdu: je holým faktem, že ani sám lidský život nemá absolutní hodnotu. Tuto absolutní hodnotu má sice samozřejmě pro každého postiženého; ale nemá ji v celospolečenském měřítku.
Kdyby totiž lidský život měl absolutní hodnotu v celospolečenském měřítku, pak by bylo nutno – v zájmu jeho ochrany – například
– definitivně zakázat veškeré kouření, zavést naprostou prohibici na výrobu a prodej tabáku
– to samé v oblasti alkoholu: naprostá prohibice bez jakékoli výjimky
– veškerá silniční doprava by musela být omezena na maximální rychlost 30 km/h
– musely by být striktně zakázány veškeré rizikové sporty (včetně například plavání, neboť i přitom je možno se utopit)
a tak dále a tak dále. Zkrátka, ještě jednou: společnost jako taková, jako celek nepovažuje lidský život za absolutní hodnotu, které by bylo podřízeno všechno ostatní. Lidský život (jeho ochrana) sice platí za vysokou hodnotu; ale nicméně konec konců za hodnotu jenom relativní. Vedle ní platí i jiné hodnoty; a kromě jiného zájem na zachování dostatečně výkonné a zdravé ekonomiky.
Jestliže tedy sám Kalousek žádá sáhnout na nadměrné zisky oligarchů v dané krizové situaci, pak je to dozajista zajímavý počin, a samo o sobě by to mělo své oprávnění z hlediska morálního; ale opakuji znovu, z hlediska reálné efektivity je to opravdu spíš populistický výrok, nežli že by takovýto krok mohl něco reálného přinést.
Slačálek se tedy marně snaží vyčarovat jakýsi umělý střet mezi „buržoazií“ a „oligarchií“ (snad dokonce přímo „třídní boj“?!…); jako by snad „menší kapitalista“ byl ve své podstatě něčím jiným, někým mravně ušlechtilejším nebo přinejmenším přijatelnějším nežli „oligarcha“. Ten „menší kapitalista“ se od oligarchy liší jenom tím, že na rozdíl od něj (ještě) nedokázal nahromadit tak velké bohatství.
Tolik je tedy možno říci k této záležitosti. Celkem vzato, jenom jedno velké a hlasité plácnutí do vody.
Oznámení: ten avizovaný – a přislíbený – článek o fundamentalismu jsem dnes dohotovil a uveřejnil.