Zápas o identitu – boj identit

Pro Václava Havla byl ještě za jeho časů strávených v disentu jedním hlavních témat zápas o lidskou identitu. Je to pochopitelné; v oněch dobách byla člověku panujícím režimem, jeho všudypřítomnou a všepohlcující ideologií fakticky odejmuta jeho vlastní identita, a místo toho mu byla násilně vnucena identita umělá, onou ideologií schematicky vyfabrikovaná. Člověk už nebyl svébytná, autentická, nezaměnitelná osobnost, se svým vlastním duševním, intelektuálním zázemím – nýbrž byl pouze víceméně pasivním nositelem formalizovaných rolí: „proletářem“, „uvědomělým budovatelem socialismu“, anebo zase naopak „třídním nepřítelem“.

Bylo za těchto okolností tedy zcela přirozeným a legitimním počinem, když Havel proti této umělé bytosti zformované dogmaty vládnoucí ideologie začal hledat a stavět člověka autentického, člověka jedinečného ve své vlastní osobní životní zkušenosti, člověka jednajícího ve své vlastní mravní odpovědnosti. Tedy člověka vycházejícího ze své vlastní, nezaměnitelné a nezadatelné identity.

Ano, o tom není žádných pochyb: člověk – v plném smyslu tohoto pojmu – je tím, co vytváří jeho identitu. Není ovšem nijak snadné tuto „identitu“ určit, vymezit nějak obsahově. Je to dozajista souhrn našich klíčových životních postojů, přesvědčení, našich životních zkušeností, našich tužeb i našich traumat.

Ovšem – tato „identita“ má ještě jeden aspekt, pro který je vlastně psána tato úvaha. Jak řečeno Havel sám tuto identitu pojímal jako něco veskrze pozitivního – jako záchranu pravého lidství před uzurpací ze strany zdogmatizované ideologie. Ale co si jenom málokdo dokáže uvědomit: druhá stránka věci je ta, že my jsme plně v moci této naší identity, jsme jí ovládáni až do nejposlednějších koutků našeho vědomí i našeho nevědomí. A není (téměř) žádná možnost se z její moci vymknout.

Bylo by ovšem možno namítnout: A proč bychom vlastně vůbec měli utíkat z dosahu své identity? Tato „identita“ – to jsme přece my sami; tak proč bychom měli utíkat sami před sebou?!…

Ten zásadní problém je v tomto: tato „identita“ nás ovládá; aniž my bychom měli možnost vládnout jí. Ona je nám víceméně dána; my jsme jí vystaveni takové jaká vznikla, jaká se vytvořila při našem zrození a v průběhu našeho žití; a my máme jenom krajně omezené možnosti ji alespoň trochu vědomě změnit.

Je to právě tato naše „identita“, která nám určuje, jaké máme mít názory, jaká máme mít přesvědčení, po čem máme toužit, co máme nesnášet, čemu máme věřit a co máme zavrhovat. Je to tato naše identita která nám říká co je dobré a co je špatné; a my jsme svým způsobem nakonec jenom pasivními vykonavateli jejích intencí.

My si tuto naši závislost na ní ovšem sami prakticky nikdy neuvědomujeme. My jsme s ní naprosto srostlí, ona je my a my jsme ona. My nikdy nemůžeme nahlédnout za její okraj, nemůžeme z ní vystoupit a podívat se na ni zvenčí, co ona vlastně je, a jestli to s námi myslí opravdu tak dobře, jak nám s železnou přesvědčivostí tvrdí.

Sama o sobě tato naše srostlost s naší identitou samozřejmě není nic negativního. Jak řečeno, tato „identita“ jsme nakonec my sami. Zásadní problém je ale v jednom: tato naše identita má principiálně partikulární charakter. Tato naše identita vytváří naši jedinečnou, nezaměnitelnou individualitu; ale zároveň nás zbavuje možnost být čímkoli jiným. Tato naše identita je koncentrátem našich životních postojů a prožitků; ale tím nám znemožňuje do svého životního okruhu začlenit všechny možnosti, prožitky a náhledy jiné. Tato naše identita je velice žárlivým strážcem; je žárlivou samovládkyní naprosto stejně jako starozákonní bůh Jahve, který vedle sebe nestrpěl žádné bohy jiné.

Právě proto my neustále znovu znovu prožíváme konfliktní situace, když jsme konfrontováni s názory jinými, cizími: naše vlastní identita nám naléhavě a neodbytně našeptává, ba přímo poroučí a přikazuje, že jedině správný názor je ten, který zastáváme my sami. A že tedy jakýkoli jiný, odlišný názor je nevyhnutelně nejenom mylný – nýbrž i naprosto nesmyslný, a navíc ještě přinejmenším latentně subverzivní, neboť staví v potaz právě naši vlastní identitu. Tedy existenční základ nás samých.

Naše identita tedy vytváří přirozený základ našeho individuálního života – ale zároveň nás nevyhnutelně vystavuje nepřetržitým konfliktům, zápasům a bojům proti identitám jiným. Těmto konfliktům není možno se vyhnout; neboť jak řečeno naše vlastní identita má principiálně partikulární charakter. Je omezená jenom na určitou výseč skutečnosti, jenom na jednu zcela určitou perspektivu. A všechno co se do této jediné perspektivy nevejde, to se nám jeví být cizím, a přinejmenším potenciálně nebezpečným. Právě proto naše názorové střety vedeme s takovým zápalem, s takovou neústupností; a namnoze i s tak silným rozhořčením. A není možné z tohoto boje vystoupit; neboť i když si třeba čistě myšlenkově uvědomíme tuto naši závislost na naší – partikularistické – identitě, stejně nemáme možnost se z její moci vymknout.

Říká se často, že tady je zapotřebí tolerance. Zásadní a všestranné tolerance vůči jiným názorům, a hlavně vůči těm, kteří zastávají jiné názory nežli jsou naše vlastní. Na této mravní výzvě samozřejmě něco je; jenže tato „tolerance“ není skutečným řešením. Takováto tolerance sama o sobě neznamená nic více, než že toho druhého necháme se vymluvit; že ho nebudeme atakovat pro jeho názory, ale že si i nadále budeme myslet své. A že jeho názory budeme i nadále považovat za nepravdivé, nebo přinejmenším mylné.

Pravé řešení je někde jinde; totiž v tom, když bychom si skutečně v plné míře uvědomili, a hlavně vnitřně přiznali a připustili tu fundamentální omezenost našeho vlastního já, naší vlastní identity. Kdybychom si dokázali uvědomit a přiznat, že tato – nám tak posvátná a nedotknutelná – vlastní identita je zcela principiálně partikulární. A že nás v tomto ohledu vlastně vždycky klame. Ne jenom tu či onde; ale vždycky. Kdybychom si toto dokázali uvědomit – pak bychom snad získali přece jenom alespoň základní pochopení pro to, že ten Druhý – ten který hlásá nám tolik se příčící názory – že nám možná přece jenom přináší něco, co my sami nemáme. Co nám samotným chybí. A co by nás nakonec v našem vlastním bytí mohlo obohatit – kdybychom to dokázali přijmout do okruhu své vlastní identity.

——————————————————————

My jsme v těchto dnech zřídili novou platformu pro výměnu, pro konfrontaci našich názorů, našich myšlenek, našich přesvědčení. Z místa, odkud jsme přešli sem, si neseme zkušenost o tom, s jak velkým množstvím negativních emocí tyto názorové konfrontace mohou být spojeny. Z předešlých úvah vyplývá, že v této chvíli nemá být v prvé řadě vyslovena výzva ke vzájemné toleranci. To dozajista také; ale především je rozhodující, zda dokážeme získat skutečný vhled do zásadní limitovanosti, partikulárního charakteru našeho vlastního já, naší vlastní identity, našeho vlastního světonázoru. Protože jedině takto se nám ten druhý nebude nadále jevit jako provokatér zlovolně popírající evidentní pravdy – nýbrž jako někdo, kdo v sobě reprezentuje, ztělesňuje jinou část, jinou dimenzi skutečnosti. Takové skutečnosti, která se nám třeba vzpírá a my se vzpíráme jí; ale která proto nepřestane být reálnou.

141 komentářů u „Zápas o identitu – boj identit“

  1. Fyzická identita, tedy totožnost, je něco, čeho se člověk nemůže zbavit, i kdyby chtěl. Pominu-li tedy zcela výjimečné a velmi specifické případy. Když se prohřešíme proti nějakému pravidlu, nebo nařízení, čekají nás důsledky bez ohledu na to, zda se následně cítíme být identičtí s oním jedincem, jenž si počínal závadně, či neoprávněně. Určitě nám nikdo nedá k dobru,že uvnitř nás v mezidobí mnoho buněk již vyměnilo.

    Snad proto, aby člověk unikl této své kontinuální identifikovatelnosti a protože je společenský a hierarchicky žijící tvor, nelpí příliš na velké většině atributů, které jeho identitu pro veřejnost skládají. Odtud onen vtip o největší odměně pro komunistu ve změněných poměrech, totiž potvrzení, že nikdy komunistou nebyl…

    Kardinální otázkou tedy je, nakolik být věren (za všech okolností) sám sobě a nakolik v boji sebe a světa (řečeno s Kafkou) dělat sparring partnera světu. A pokud ho máme dělat, tak aby to nebyly mimikry, ale ušlechtilé počínání.

    Abychom nepřevlékali kabáty, ale abychom nebyli ani obnošená vesta.

  2. Napíšu teď – v pozdní noční hodině – zatím jenom zcela spontánní poznámku. K té obměně buněk. Musím přiznat, že mě přece jenom poněkud zarazilo, když jsem se před několika málo lety dočetl, že v každém člověku se v průběhu každých čtyř let obmění všechny (!) jeho tělesné buňky. To znamená: čistě fyzicky vzato jsme každé čtyři roky někým úplně jiným!

    Tato skutečnost – kterou asi objektivně nelze popřít, i když příkře odporuje všem našim pocitům – tedy tato skutečnost pak ovšem může (či spíše musí) zadat důvod k celé řadě úvah na téma vlastní identity.

    V každém případě pro zastánce světonázorového idealismu může být podporou pro jejich přesvědčení, že rozhodujícím faktorem v lidském životě není hmota, nýbrž duch.

    Samozřejmě, vyznavač materialismu může kontrovat tím, že nové buňky sice vznikají, ale podle stavebního plánu buněk předešlých. Že tedy jsou fakticky kopií buněk starých. Ale přece jenom – ta myšlenka že jsme každé čtyři roky vlastně zcela novým tělem, působí poněkud zneklidňujícím, až přímo strašidelným dojmem. Kam vlastně mizíme každé ty čtyři roky; a co z nás doopravdy přetrvává?…

    K tomu navíc jsem si nedávno – taktéž s nemalým překvapením – uvědomil, že když si připomenu svá mladší léta, tak se ukáže, že v mnohých ohledech mám dnes už natolik odlišné názory a přesvědčení, že by se téměř dalo skutečně zpochybnit, zda se opravdu ještě jedná o tu samou osobnost. Anebo ale už o někoho podstatně jiného. Tyto změny názorů probíhají ovšem většinou natolik povlovně, že my si vůbec neuvědomujeme, jak jsou někdy zásadní. A navíc – všemi těmito změnami nás provází právě náš pocit vlastní identity – která je tedy zjevně něčím více, nežli jenom jakýmsi souhrnem našich myšlenek, pocitů, názorů a životních postojů. Je jakýmsi nevyslovitelným, nedefinovatelným „něčím“, co stojí ještě za všemi těmito změnami.

    Míru těchto vlastních změn jsem si musel uvědomit (a přiznat) například vždy tehdy, když jsem v diskusích na DR vedl polemiky proti vyznavačům fundamentalisticky levicových pozic. Kdo tyto polemiky sledoval, ten ví jak zásadně jsem proti těmto levičáckým představám a heslům bojoval; ale v skrytu duše jsem si musel vždy znovu a znovu přiznávat, že ve svých mladších, radikálnějších a nedočkavějších časech jsem sám zastával názory velice podobné.

    Jednou větou by se tedy dalo říci: svým způsobem v takovýchto polemikách tedy vedu boj sám se sebou, popírám sám sebe. Můj pocit mé vlastní identity, mého vlastního já je samozřejmě spojen se stavem současným; ale kdyby bylo nějak možné, aby se navzájem setkaly mé osobnosti z doby tehdejší a z doby dnešní – pak by se vlastně muselo říci, že jsou to z nemalé části dva různí lidé.

    Takže tohle jsou otázky, které se zcela spontánně vynoří, když přijde řeč na otázku kontinuální identity a na straně druhé změny v průběhu vlastního života.

  3. Pokud je mi známo, pro mozek vaše teorie o výměně všech buněk neplatí.
    Naše neurony nám slouží po většinu života.
    To má pro člověčí identitu podle mne hodně velký význam.

  4. Tak teď jste mě opravdu dostala, paní Zemanová. 😉

    Ale v každém případě Vás srdečně zdravím a jsem rád, že Vás tu vidím. 🙂

    S těmi neurony – no ano, to je pravda (i když si teď nějak matně vybavuji, že jsem před časem něco četl, že ani ty nejsou tak stabilní a neměnné, jak se doposud věřilo). Ale tak jako tak: já (a pan Horák) jsme měli na mysli v prvé řadě právě tu čistě fyzickou obnovu. Tedy tělesných buněk jako takových. Že se mimo těchto čistě fyzických změn uchovává samotný „program“ či „stavební plán“, tak to už jsem sám zmínil.

    Klasická otázka ale vždy je, v jakém vzájemném vztahu jsou „duše“ a „tělo“. Tedy jestli může něco takového jako „duše“ existovat autonomně, nezávisle na ostatních hmotných procesech těla. Jako přesvědčený materialista ovšem vycházím z toho, že žádná autonomní duše (mimo jejího materiálního nositele) neexistuje. Ale – stejně tak nepřijímám ani ortodoxně materialistický výklad, že duše je prostě „funkcí hmoty“. To je zase příliš zjednodušující, redukcionistický pohled.

    Ovšem – to všechno by nás vlastně nutně muselo vést k uvažování o tom, co tato „duše“ vlastně je. Kde se bere, z čeho vzniká. Podle Platóna byl Sokrates přesvědčen, že lidská duše reinkarnuje – protože na svět zcela evidentně nepřichází jako nepopsaná „tabula rasa“, nýbrž už s určitými základními vědomostmi. – Ovšem, Sokrates ještě nemohl nic vědět o genetice, o genetické informaci; ale právě proto ten jeho koncept reinkarnace můžeme považovat za o sobě geniální anticipaci genetiky.

    Ale proč to připomínám: už i podle Sokrata tedy přetrvává jakási základní, prapůvodní identita člověka. (I když na straně druhé je nutno připomenout, že ty vědomosti s kterými člověk přichází na svět nejsou individuální, nýbrž obecné. Fakticky by se tedy nejednalo o identitu jedince, ale o obecnou identitu člověka.) Takže jak vidíme, celá věc je velmi složitá.

    Já jsem vlastně už včera napsal, že tato „identita“ je na jedné straně souborem všech individuálních obsahů našeho vědomí; ale že na straně druhé tato identita jako taková je ještě něčím více, něčím apriorním a univerzálním, co je nám dáno nezávisle na (měnících se) konkrétních obsazích našeho vědomí.

    Trochu zjednodušeně by se snad dalo říci: tato identita jako taková je nádobou, do které se pak vlévají všechny konkrétní prožitky našich individuálních životů.

  5. STŘET IDENTIT

    Já jsem tu mou úvahu na dané téma původně chtěl vlastně koncipovat dost jinak, především s důrazem na moment boje; ale jak už to často bývá, psaný text má svou vlastní dynamiku, strhává jeho autora svým vlastním směrem – takže nakonec mi to celé vyznělo daleko spíše jako apel ke vzájemnému pochopení. Musím tedy celou věc v daném smyslu ještě trochu napravit.

    Shodou okolností jsem na svém vlastním dosavadním (jiném) fóru v těchto dnech vedl diskusi především s vyznavači křesťanského světonázoru o tom, co vlastně znamená Ježíšův (údajný) výrok: „Já jsem pravda.“ Jedna křesťanka přitom vyjádřila názor, že tato Ježíšova „pravda“ není pravdou ve smyslu výrokové logiky, nýbrž že se jedná o pravdivost vlastní osobní existence každého jednotlivce. Já jsem si poté uvědomil, že tato vlastní osobní existence je vlastně to samé, co jsme zde nazvali „identitou“.

    Poté jsem ale mé oponentce napsal, že v takovémto případě – tedy kdyby tato čirá osobní identita měla být ztotožněna s „pravdou“ – že by tím pak naprosto zmizela jakákoli možnost rozlišovat pravdu od nepravdy. Každý by si prostě vedl svou vlastní existenci, tj. měl by svou vlastní identitu – pak by v daném smyslu tato jeho existence a tato jeho identita byla „pravdivá“, a vůbec by nebylo možno ji posuzovat ohledně její případné nepravdivosti. Ať už by jejím obsahem bylo cokoli.

    Vlastně právě proto jsem napsal svou úvahu (respektive právě to byl původní plán): poukázat na to, že ten střet identit je nevyhnutelný. Že my sice opravdu máme každý svou vlastní individuální životní „pravdu“ – ale že zároveň tato individuální pravda je vždy principiálně pouze partikulární. A že tedy v lidském světě musí naprosto nevyhnutelně znovu a znovu docházet ke střetům – protože jedině tak je možno vůbec zpochybnit onu výchozí limitovanost, omezenost těch individuálních pravd. A tím jejich majitele vést k proražení těchto hradeb, a k poznávání a k přijetí pravd jiných, ve svém souhrnu univerzálnějších a komplexnějších.

    Máme tu tedy dán jeden výchozí stav, který vlastně může vést ke zcela protichůdným závěrům: na straně jedné k pochopení a k toleranci nám cizích názorů; ale na straně druhé k neustálé (pozitivní) konfrontaci, za účelem překonání našeho partikularismu směrem k univerzalismu.

    Ale na tomto zdánlivém paradoxu není ve skutečnosti nic nepřirozeného; nakonec už sám Hérakleitos věděl, že k vyššímu stupni harmonie je možno se dobrat jenom a pouze cestou střetu protikladů.

  6. Zdravím všechny diskutující.

    Člověk se rád poutá ke své identitě, neboť mu to poskytuje určitou životní oporu a jistotu. Jsou v ní obsaženy naše zkušenosti, pocity a názory. Přestože se to tak jeví, identita ale není nic trvalého a pevného; mění se v čase, byť někdy neochotně. Je tedy otázkou, nakolik nám právě identita může být oporou.

    A komu je ve skutečnosti identita oporou? Kdo je ten, kdo onu identitu má? Je kdesi psáno, že člověk by měl poznat to, co je před jeho tváří, aby se mu odhalily skryté věci. A tím určitě není míněno to, aby poznal, co se bezprostředně jeví jeho osobním smyslům. Podívám-li se do zrcadla, mohu si položit otázku, co je před touto viditelnou tváří, před touto Personou. Kdo je ten, kdo se dívá skrze tyto oči? Kde se berou myšlenky, které mě napadají? Proč cítím to, co cítím – a kdo vlastně pociťuje.

    Touto náročnou praxí se můžeme zbavit mnoha iluzí, byť mnohdy iluzí nám drahých. Získáme však kontakt s vlastní autentičností, což pokládám za mnohem lepší základnu pro to, jak se budeme projevovat v našem žití.

  7. Tak především si Vás, vážený pane Skočný, dovoluji tímto přivítat v našem fóru. 🙂 – Klokane, kamaráde, já si budu muset teprve zvykat na Tvou novou identitu. 😀

    Takže bych mohl zároveň Vítka Skočného představit ostatním členům naší komunity, neboť on je zde prvním „externistou“, který sem nepřešel z diskusní komunity na DR.

    On se vlastně představil už sám: spolu s ním sem vstupuje náhled a světonázor vyhraněně duchovní. My jsme se seznámili vlastně tak, že jsme se kdysi před léty na jakémsi fóru začali intenzivně a neústupně přít o vztah materialismu a idealismu. Ten střet byl tehdy opravdu zásadní a vlastně „fundamentalistický“; já sám jsem byl tehdy ještě vyhraněným racionalistickým materialistou, zatímco on stejně tak vyhraněným idealistou. Přeli jsme se tedy vydatně a usilovně, v některých chvílích až opravdu na hranu; ale opravdu zaznamenáníhodné na tom je, že jsme přitom nikdy nepřekročili hranice vzájemného respektu. Což je ovšem asi zapotřebí přičíst především jeho až neuvěřitelně mírumilovnému a přátelskému charakteru.

    A ono to souvisí právě s projednávaným tématem: každý z nás měl tehdy svou vlastní – velmi vyhraněnou – identitu; on svou idealisticko-duchovní, já mou materialistickou. A skutečně tehdy mezi námi došlo k tomu, co jsem nazval „bojem identit“. Byl to jak řečeno boj velice zásadní a tuhý; ale přece… Přece se tu nakonec něco pohnulo. V každém případě se jemu neutuchajícím úsilím podařilo mně po čase zprostředkovat alespoň určité pochopení pro to, že opravdu existují věci, na které ono materialisticko-racionalistické myšlenkové schéma prostě nedosáhne. Ne že bych se sám stal vyznavačem duchovního chápání skutečnosti; ale přece jenom jsem si postupem času vyzískal určité pochopení pro to, že to co nazýváme „skutečností“, může mít opravdu ještě i nějaké další dimenze nežli ty, které bezprostředně vnímají naše smysly, respektive které zaznamenávají a měří přístroje vědců.

  8. Co se pak konkrétně té „autentičnosti“ týče, kterou kolega Skočný propaguje: o té jsme vlastně intenzivně diskutovali už na DR, ovšem v poněkud jiné souvislosti. I když ovšem také v souvislostech duchovních; ale já jsem tam naopak vytýkal modelu křesťanskému, že se v něm ztrácí lidská autenticita. Že je tu člověk vřazen, fixován do určitého apriorního schématu, do určité hierarchie, kde pak už sám nemůže nic více, nežli jenom plnit svou uloženou roli. Plnit dobře nebo plnit špatně; ale není tu dána možnost, aby si svou roli, její scénář a její smysl a cíl vytvořil sám, ve svém vlastním autorství a ve své vlastní odpovědnosti.

    Takže tolik asi v tuto chvíli na téma autentičnosti.

  9. Jopole, potěšení je též na mé straně. Myslím, že k diskuzím bude nyní času dost. 🙂

  10. No, dokud svět svírá koronavirus a lidé musejí sedět doma, pak bude času na diskuse opravdu dost. – Využijme tedy příležitosti k pěstování ducha; nic lepšího se za dané situace nedá dělat.

  11. Píšete, pane Poláčku,
    že člověk se nachází v moci své identity. Kde se tedy podle Vás v této „mocenské hierarchii“ nachází rozum?

    [Můj poněkud skeptický postoj k možnostem rozumu (třeba vzhledem k jeho předpokládanému původnímu evolučnímu významu) je Vám asi z našich minulých diskusí již znám.]

  12. Kde se – v rámci této „mocenské identity“ nachází rozum? – To je otázka všech otázek, pane Nusharte.

    Jak jsem napsal, tak tato „identita“ nás pevně svírá ve své moci, a je sotva možné se z tohoto sevření vymanit. Na straně druhé jsem ale také konstatoval, že v průběhu života přece jenom k nějakému vývoji dojít může.

    K tomuto vývoji může dojít víceméně samovolně – když dotyčný jedinec je prostě změněn působením, tlakem svých životních okolností. Když zjistí, že jeho dosavadní (světonázorová) identita je v natolik přímém rozporu s realitou světa, že už není možno před tímto rozporem zavírat oči. – Například mnoho věřících (židů i křesťanů) ztratilo svou víru při pohledu na hrůzy v nacistických vyhlazovacích táborech. Anebo mnoho komunistů ztratilo své přesvědčení buďto po odhalení hrůz stalinského teroru, anebo po rozpadu komunistického světa jako takového.

    Takže toto byly jak řečeno změny identity spontánní, způsobené či vynucené vnějšími okolnostmi. Ale – člověk má přece jenom určitou možnost, jak svou vlastní identitu měnit, vyvíjet i vědomě. Prostřednictvím své schopnosti rozumové sebereflexe. To je právě ta schopnost „vystoupit ze své identity“, o které jsem psal.

    Jistě: já jsem původně napsal, že právě tuto možnost nemáme. Ale tento moment je nutno ještě dále precizovat. Naše – dosavadní – identita nám ze všech svých sil, celou svou mocí brání v tom, abychom tento krok učinili. Ale přece – její moc je sice diktátorská, je totalitní; ale přece jenom není zcela absolutní. Je přece jenom možno alespoň v určité míře její moc zlomit – a to sice právě prostřednictvím ducha, vlastního rozumu.

    Je to ovšem možné jenom za jednoho jediného předpokladu – když totiž tento rozum sám učiníme součástí své identity.

    Pokud svou identitu postavíme jenom a pouze na svých emocích – pak nám tato možnost vědomé změny, vědomého rozvoje vlastní identity zůstane navždy uzavřena. (Pak zůstane jenom možnost změny spontánní, nevědomé.) Ale pokud je součástí naší vlastní identity skutečně rozum, racionální, kritické myšlení a zkoumání – pak máme přece jenom určitou možnost postavit se proti naší identitě emocionálně-nevědomé, a rozvíjet a kultivovat ji silou vědomého rozumu.

  13. Osobnost je proces a jako taková podléhá vývoji. To se týká i identity. Když si to uvědomíme, snáz se dají pochopit některé postojové veletoče některých známých osobností, které si přitom změnu ani pořádně nemusejí uvědomit.

    Možná, že v diskusích tohoto druhu by bylo dobře brát v úvahu ještě i pojem „integrita osobnosti“.

    (A to s tou „nesmrtelností“ neuronů vůbec není jisté.)

  14. Tak především i Vás srdečně vítám na naší nové platformě, pane Kalusi. – Zdá se, že veškerá původní diskusní „elita“ 😉 z DR sem skutečně kapka po kapce přetéká.

    K těm neuronům: ano, sám jsem to zmínil, že jsem nedávno něco četl o tom, že podle posledních výzkumů neurony nemusejí být tak nepohnutě konstantní, jak se doposud věřilo.

    „Identita“ a „integrita“ – ano, to spolu velmi úzce souvisí, první nutností každého organismu (respektive každého autopoietického systému) je chránit vlastní integritu. Tedy odvrátit všechny zásahy zvnějšku, které by mohly rušivě zasáhnout do vlastních struktur a procesů. Většinou se ale pod touto „integritou“ rozumí neměnnost (neporušenost) fyzická, materiální.

    Zatímco „identita“ – tady už musí být k dispozici určitá míra vědomí, nebo přinejmenším vyšší úroveň oné autopoiesis: tedy cílená obrana před změnami svého vlastního základního nastavení (svého řídícího programu, své „black box“.)

  15. Integrita osobnosti je velice důležitá. Zdá se mi, že má cosi společného s láskou k pravdě nebo vstřícností ke skutečnosti. Není to tedy věc čistě osobní, ale případ, kdy se vyšší principy v osobnosti zrcadlí a projevují.

  16. Tady ovšem ten pojem „integrita“ používáš v jiném významu, než jak jsme ho tu používali doposud. My jsme ho používali ve smyslu nezranitelnosti, neporušitelnosti vlastní identity, respektive vlastního těla. Zatímco Ty ho tady používáš ve smyslu „integrita osobnosti“, tedy ve smyslu mravního charakteru. – Což o to, to je naprosto v pořádku; je jenom zapotřebí si ujasnit o čem je právě řeč.

    Takže s tou „integritou osobnosti“ – já jsem to hned věděl že Ty sem budeš vnášet nové, nečekané náhledy! 😉 – obvykle se pod tím rozumí právě a pouze kvalita charakteru té či oné osoby, ale Ty to hned spojuješ s nějakou nadosobní, nadindividuální dimenzí. Tedy s přítomností „vyšších principů“. Přičemž – jak Tě znám – těm „vyšším principům“ přisuzuješ nějakou svébytnou existenci. A že ty se pak v jednotlivém člověku spíše jen zrcadlí, než že on by byl jejich primárním tvůrcem. – Což o to, v tomhle ohledu by ses velice blížil Platónovi, jeho pojetí „idejí“, u kterých on také předpokládal jejich autonomní, na veškerém hmotném světě zcela nezávislou existenci.

    Čímž jsi nám ovšem celou věc velmi důkladně zkomplikoval. 😉 No nic; zkusme se s tím nějak vypořádat. Tak tedy: „láska k pravdě“, „vstřícnost ke skutečnosti“, říkáš.

    Jako první výpad mým rapírem v tomto verbálním souboji se musím zeptat – s určitou mírou nihilismu – stejně jako Pilát: „Co je pravda?“

    Shodou okolností jsme zrovna tuto otázku v minulých dnech řešili na „Diskutnících“, v souvislosti s – údajným – Ježíšovým výrokem „Já jsem pravda“. Ponechme teď stranou otázku autenticity tohoto výroku; ale i tak tu zůstává odpověď na tuto otázku velmi nejistou. CO vlastně má být meritorně touto „pravdou Ježíše“? Při bližším pohledu se velice rychle ukáže, že tato jeho „pravda“ je prakticky nedefinovatelná; není možno ji nijak konkrétně určit, vymezit.

    Což ovšem na straně druhé nemusí ještě znamenat, že by se za touto „pravdou“ neskrýval žádný reálný obsah. Já sám ovšem v takových souvislostech daleko spíše mluvím o „pravdivosti“, nežli o „pravdě“. Právě proto že „pravda“ se vždy vztahuje k nějakému konkrétnímu obsahu, respektive přímo ke konkrétnímu výroku. Zatímco „pravdivost“, to je zcela zásadní životní postoj, primární nastavení celé osobnosti. „Habitus“ by to nazval Aristoteles.

    Ale tady máme právě už zajímavou konfrontaci mezi Aristotelem a Platónem (a Tebou). U Aristotela tento „habitus“ vychází právě z dané konkrétní osobnosti, je vyjádřením jejího vlastního nastavení. Zatímco u Platóna je ta posloupnost fakticky opačná, pravý původ věcí je „nahoře“, ve sféře nehmotných podstat respektive idejí. Konkrétní člověk je pak v tomto smyslu daleko spíše jenom nositelem, reprezentantem těchto kvalit, nežli jejich primárním tvůrcem.

    Co teď s tím? Který z těchto myslitelských velikánů má (větší) pravdu? – Já bych tu skutečně nechtěl nějak jednoznačně, apodikticky rozhodovat. Každý z nich se na celou záležitost dívá z jiného úhlu, a každý z těchto pohledů má své oprávnění.

    „Láska k pravdě“ – to je vlastně filo-sofía; a jak Aristoteles tak i Platón se dozajista shodují v tom, že právě filozofie je tou nejvyšší cestou k pravému poznání, k poznání pravdy. (Ovšem je nutno připojit, že pro oba platí teologie jako integrální součást této filozofie; a dokonce jako její nejvyšší součást.)

    Ale vraťme se zpět k otázce, co je vlastně pravda. Pro Aristotela je to v zásadě souhlas našeho výroku s objektivní realitou. Zatímco pro Platóna je to ve své podstatě naše schopnost přiblížit se k oněm nehmotným podstatám, idejím, pochopit je. – Rozdíl je vlastně jenom v tom, že Platón za „objektivní realitu“ považuje právě tyto nehmotné podstaty, nikoli bezprostředně se jevící materiální svět.

    Takže – co tedy? Jisté je, že ten platónský koncept „idejí“ v dnešní vědě nehraje prakticky už vůbec žádnou roli. Alespoň ve své čisté (respektive extrémní) podobě ne; tedy jako že by se podstaty jsoucích věcí vznášely někde v éteru jako autonomně existující entity. Ale – na straně druhé právě moderní vědy se svými matematickými modely, se svým strukturálním chápáním skutečnosti dost možná právě tento Platónův koncept do nemalé míry rehabilitují. Protože všechny ty matematické modely – ty mají svým způsobem také nehmotný, a také apriorní charakter.

    Takže co se toho aristotelského a toho platónského pojetí pravdy (a mravnosti) týče, pak asi všechno zůstane u toho, že oba tyto pohledy jsou o sobě legitimní. A že nakonec přijde na to, z které strany se na to právě díváme.

  17. Co se integrity osobnosti týče, reagoval jsem na pana Kalouse, nepsal jsem o identitě. Domnívám se, že pan Kalous chápe integritu osobnosti především v morálním smyslu, stejně tak i já. Co by mohlo být takovou integritou osobnosti? Pokud to velmi zjednoduším, můžeme to nazvat čestností, důvěryhodností, pravdivostí k sobě samému i k jiným lidem. Samozřejmě píšu o určitých mantinelech normality, ne o pravdivosti za každou cenu. Nicméně tato integrita osobnosti nemůže být ve svém základu určována ani osobním, ani kolektivním prospěchem, protože pak už by nemohla splňovat kritéria čestnosti, důvěryhodnosti a pravdivosti. Jestliže tedy mluvím v souvislosti s integritou osobnosti o lásce k pravdě, tak to spočívá ve schopnosti dát přednost skutečnému, oprávněnému či mravnému před vlastním prospěchem. Pochopitelně s přihlédnutím k reálné situaci, čili bez opomíjení důsledků pro sebe či pro jiné.

  18. Co je to Pravda? Na tuto otázku Ježíš neodpověděl…

    Předem se omlouvám, jednak se nepovažuji za křesťana a za druhé nemám v bytě Bibli, takže pokud bych se dopustil maličké nepřesnosti nebo psal jinak než katolická církev a její teologové, přičtěte to prosím tomu.

    Pravda v nejširším významu je totéž co skutečnost. Pilát vlastně pokládal pochybovačnou otázku, co je skutečné a co je pouhý názor, subjektivní klam. Pochyboval o tom, že někdo může skutečnost znát. Otázka co je pravda je ovšem příliš předmětná a tak ani nemůže být správně zodpovězena. Taková otázka dělá ze skutečnosti pouhou nahlíženou věc. Filosofové vždy považovali Bytí za předpoklad pro existenci jsoucího, ale myslím, že snad téměř nikdo Bytí nedefinoval (možná Parmenidés?). A je tomu tak proto, že Bytí je inherentní všem věcem a bytostem a nelze ho tedy zpředmětňovat do slov. Bude to vždycky fake a vždycky daleko od pravdivosti.

    Pokud se tedy podívám na výroky, které Bible připisuje Ježíšovi, můžeme se skutečně dočíst, že o sobě tvrdil, že on je cesta, pravda a život. Ježíšovou identitou bylo skutečně božství, jak o tom svědčí mnohé jeho výroky. Například, když byl žádán: „Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí!“, odpověděl tomu člověku: „Tak dlouho jsem s vámi a ty mě neznáš.“ Jindy například řekl: „Dříve než se Abraham narodil, Já jsem.“ Což se setkalo se značnou nevolí poctivě věřících Židů. Na tomto výroku jsou dva zajímavé momenty, jednak ono „dříve“. Ježíš se údajně dožil 33 let, tudíž se tento výrok nemůže vztahovat ani na fyzickou existenci, ani na inteligenci, která se u něho vyvíjela jako u ostatních lidí. Za druhé je tam přítomný čas, on neříká „byl jsem“, ale „Já jsem“, ztotožňuje se přímo s nadčasovou věčností. V dalším výroku například prohlašuje: „Království nebeské je ve vás – i mimo vás.“ Nebo: „A to co hledáte, již přišlo.“ Jinde například: „Mé království není z tohoto světa.“ Pak tedy, alespoň podle Ježíše, to co není z tohoto světa, je již dávno v nás i mimo nás…

    Takže nevím, jestli je tohle to správné fórum pro tyto úvahy, ale pokud nikoli, stačí jemné upozornění správce fóra. :-))

  19. Takže napřed k té záležitosti s „integritou“: zřejmě ti napřed musím poněkud představit pana Kalouse, to je striktní racionalista, takže až na další vycházím z toho, že on tu svou zmínku o integritě myslel opravdu ve smyslu čistě objektivní systémové integrity. 😉

    Co se pak tvého pojetí integrity týče: no ano, já opakuji znovu, to je víceméně to co Aristoteles pojmenoval jako „habitus“ (v řeckém originále: hexis). Tento termín se dá velice obtížně nějak jednoznačně definovat, Aristoteles ho používá v souvislosti s projednáváním „ctností“; a odlišuje ho od „stavu“. Tento habitus tedy není pouhý stav dané osobnosti (ani pouze suma jejích činů); nýbrž má charakter substance, je to základní (mravní) kvalita dané osobnosti. V zásadě tento habitus velice úzce souvisí se schopností dané osoby nalézat za všech okolností správný a vyvážený stav všech věcí. Neboť jak Aristoteles konstatuje, nakonec všechno špatné vzniká buďto z „nadmíry“, anebo z „nedostatku“.

    Takže to co ty jsi pojednával v souvislosti s „integritou osobnosti“ se zřejmě opravdu v zásadě kryje s oním Aristotelovým „habitem“: je to základní kvalita, základní zaměření či orientace dané osobnosti, která této osobnosti prostě nedovolí sejít z cesty pravé mravnosti. A to i bez ohledu na případné vlastní partikulární zájmy či výhody.

  20. PRAVDA, BYTÍ, JEŽÍŠ

    Tak tohle je celá řada námětů najednou. – Ale nic proti tomu, proto jsme tady abychom se takovýmito náměty zabývali.

    – Mimochodem, při dané příležitosti: nemusíš si opravdu dělat hlavu s tím, že sem takováto témata vnášíš. 😉 Naše diskuse na DR se snad více než z poloviny točily kolem náboženských/biblických témat. Podle mého vkusu přece jenom až poněkud příliš; ale v každém případě takováto témata nejsou pro nás nic nového. – Ta „křesťanská frakce“ z DR má očividně zábrany přestoupit sem na toto diskusní fórum (snad proto že by se u jeho ateistického správce cítili být na cizím teritoriu); já osobně to považuji za ochuzení zdejších diskusí, ale k účasti na nich samozřejmě nemohu nikoho nutit.

    – Náhradou jsem poslal pozvání k účasti jednomu pánovi, který zastává v zásadě křesťanské, ovšem značně neortodoxní pozice. (Skoro bych ho názorově zařadil někam do blízkosti I. Štampacha). Takže pokud se opravdu k účasti na našem fóru odhodlá, byl by to dozajista velmi silný impuls pro další diskuse na obdobná témata.

    —————————–

    Ale teď k samotnému tématu. Říkáš tedy, že „Pravda“ velice úzce souvisí s „Bytím“. (A nikoli s pouhou – předmětnou – jsoucností věcí zdejšího světa.) Takhle: celá ta věc je opravdu krajně složitá. Já se to pokusím podat pokud možno zjednodušeně; ale i tak musím zakormidlovat do abstraktní filozofie a metafyziky.

    Ty tou (Ježíšovou) Pravdou tedy míříš někam principiálně výše, nežli jsou – relativní a podmíněné – pravdy jsoucího, přítomného světa. To je sám o sobě zcela pochopitelný krok. Jenže – jak sám říkáš, to „Bytí“ (jakožto vlastní zdroj oné „Pravdy“) se krajně obtížné definovat. A právě tady se dostáváme ke klíčovému místu, které musíme projednávat se vší pozorností, abychom se ve věci neztratili.

    Parmenides – jakým způsobem on vlastně ono „Bytí“ určil, tak o tom se jeho exegeti vydatně přou dodnes. V zásadě jde dělící linie tudy, že jeden tábor tvrdí, že Parmenides ono „Bytí“ určil jenom v čistě abstraktním smyslu. Tedy opravdu jenom jako pouhé „Jest“. Druhý tábor (ke kterému se já sám plně přikláním) je naopak názoru, že Parmenides toto „Bytí“ nepojímal jako pouhé „jest“, nýbrž principiálně jako s u b s t a n c i. Tedy jako svým způsobem koncentrát, esenci všeho jsoucího.

    Podle mého názoru vztah mezi tímto Parmenidovým Bytím a mezi jsoucím, předmětným (u Parmenida „rozprostraněným“) světem ze všeho nejtrefněji vystihl Jan Patočka: podle něj se jedná o dvě stránky té s a m é věci.

    To znamená: podle Patočky tomu není tak, že by tu na straně jedné existovalo nějaké ryzí Bytí, zcela odloučené od jsoucího, materiálního světa – a na straně druhé zase tento předmětný svět, zcela odloučený od onoho Bytí. Máme tu konec konců dánu jenom jednu jedinou Skutečnost; a ono Bytí, a to (rozprostraněné, předmětné) jsoucno jsou jenom dva různé aspekty této jediné, všeobsahující Skutečnosti.

    Jestliže ty tedy píšeš, že ono Bytí je „inherentní všem věcem a bytostem a nelze ho tedy zpředmětňovat do slov“ – pak máš sice v daném smyslu pravdu; ale na straně druhé se nesmí nikdy zapomínat na to, že toto Bytí z opačné perspektivy nazíráno není právě ničím jiným, nežli koncentrátem všech jsoucích věcí (a bytostí).

    Protože kdyby tomu tak nebylo – pak by toto Bytí nebylo substancí, nýbrž bylo by obsahově naprosto prázdné. Přesně tak jako ho pojímal Hegel; když tvrdil, že to Parmenidovo Bytí je natolik abstraktní, natolik prázdné, že je fakticky totéž jako „Nic“. – Hegel z tohoto předpokladu pak rozvinul celou svou dialektiku mezi „Bytím“ a „Nic“, do které nakonec obsáhl celý jsoucí svět.

    Rozhodující je ale toto: bylo by velmi jednostranným pohledem, kdybychom věc chápali jenom tak, že je tu nějaké absolutní, nadřazené „Bytí“ – a že celý jsoucí svět je jenom jakousi nedokonalou odvozeninou onoho ryzího, absolutního Bytí. (Právě takto to ovšem chápe křesťanská tradice.)

    Hegel to věděl daleko lépe: je to vztah vzájemné závislosti, vzájemné podmíněnosti; a teprve Celek je skutečná pravda.

  21. Co se pak těch Ježíšových výroků týče, které jsi citoval: tady je vždycky ten jeden zásadní problém, že my za prvé jenom s velkými potížemi můžeme určovat, co jsou skutečně autentické Ježíšovy výroky – a co jsou výroky které mu byly vloženy do úst až dodatečně. A za druhé: vždycky je nutno zásadně rozlišovat mezi evangelii synoptickými (které se ještě v zásadě drží původní judaistické tradice) – a mezi evangeliem Jana, který se už od té judaistické tradice víceméně zcela emancipoval, a který – na základě tradice helénistické a jmenovitě platónovské – píše už víceméně svůj vlastní příběh, a vytváří svého vlastního Ježíše. (A já mám pocit, že ty výroky které cituješ pocházejí právě až z toho Jana.)

    Ale zastavme se napřed u Ježíšova věku, který jsi zmínil. Ona to totiž vůbec není nepodstatná záležitost. Ovšem – i s jeho věkem je to velice nejisté; a s jistotou je možno konstatovat prakticky jediné: totiž že on v žádném případě NEbyl ve chvíli své smrti stár (či mlád) těch 33 let, které se mu tradičně připisují.

    Pokud bychom vycházeli přímo z těch údajů které jsou v textech evangelií, pak se Ježíš narodil (nemám teď v hlavě přesná čísla) buďto nějaké tři, anebo ale šest let před rokem nula. Na straně druhé ale ty údaje v NZ jsou tak chronicky nespolehlivé, že není vůbec nijak jisté že vůbec některé z těchto dvou dat odpovídá realitě.

    Je tu pak ještě jedno určité vymezení jeho věku (a to je právě při oné scéně, kdy Ježíš tvrdí že byl ještě před Abrahámem); rozčilení zástupci kléru mu pak vmetou do tváře že „ještě nejsi stár ani padesát let!“

    To je sice dost neurčitý údaj; ale já bych zrovna ten považoval za dost blízký skutečnosti. A je to přesně to, co jsi sám napsal: totiž že jeho „inteligence se u něj musela vyvíjet jako u ostatních lidí“. A právě to je ten důvod, proč jsem nikdy neměl sklon uvěřit tomu, že by své veřejné působení začal už někdy ve věku pouhých třiceti let.

    To co je na Ježíšovi totiž to naprosto jedinečné, to nejsou ani tak jeho myšlenky (jeho mravní kánon se sotva nějak zásadně odlišuje od podobných, například Buddhova) – ale jedinečným je ten způsob, jakým své myšlenky podává.

    A tady jsme totiž zpátky zase přesně u toho Parmenidova Bytí, a jeho vztahu k jsoucímu světu. Řekli jsme si, že ve skutečnosti není možno obojí od sebe odtrhovat; nýbrž že obojí patří nerozlučně k sobě. A byl to právě Ježíš, který tento jedinečný počin dokázal: totiž ty nejvyšší pravdy Bytí zprostředkovat svým posluchačům v obrazech jejich vlastního přirozeného života.

    Ale: dokázat něco takového – totiž propojit tyto dvě natolik vzdálené sféry v jeden homogenní celek – k tomu je zapotřebí nejen mimořádné inteligence, ale i velké životní zralosti. Kterou nelze získat jinak, než nahromaděnou životní zkušeností.

    Aristoteles postuloval, že „mladý muž by měl studovat aritmetiku nebo geometrii – ale mladý muž by neměl studovat filozofii, protože ještě nemá dost životních zkušeností, aby dokázal spojit obecné s jednotlivým“.

    A to je právě ono: to „obecné“ tu zastupuje právě ono „Bytí“, zatímco to „jednotlivé“ představuje jsoucí, přirozený, jevící se svět. A k tomu je nutno ještě připojit, že u starých Řeků (a vlastně je tomu tak podnes) je za „mladého“ považován člověk do třicátého, ale i až do čtyřicátého roku svého věku!

    Zkrátka: velmi se kloním k názoru, že Ježíš své veřejné působení započal opravdu až někdy v páté dekádě svého života; a že to osočení jeho oponentů „vždyť ti ještě není ani padesát“ celkem dost přesně vystihovalo reálný stav věcí.

    Tato otázka Ježíšova věku – opakuji znovu – není zdaleka jenom vedlejší záležitostí; naopak je to velice klíčový údaj pro uvědomění si toho, že jedinečnost jeho působení spočívala opravdu v propojení, v syntéze mezi univerzálním, všeobsahujícím „Bytím“ na straně jedné, a mezi přirozeným lidským světem na straně druhé.

  22. Tož můžeme udělat takový jednoduchý myšlenkový experiment. Pod bytí lze velice snadno zahrnout všechny materiální formy, ale ani souhrn všech materiálních forem nedá žádnou představu o bytí. Musí tu tedy být nějaká zásadní kvalita navíc. Kvalita, která se vymyká strukturovanému stavu.

    Ježíš vynikal tím, že dokázal věci jednoduše podat a zprostředkovat, to je fakt. 🙂 Ale stejně se setkával s tím, že mu lidé nerozuměli. Opět, musí tu být nějaká kvalita navíc.

  23. Teď jsem se tedy podíval na ty konkrétní Ježíšovy výroky které cituješ; a je tomu opravdu víceméně přesně tak, jak jsem si myslel. 😉

    Takže: všechny tyto údajné Ježíšovy výroky jsou buďto z evangelia Janova, anebo z evangelia Tomášova; jeden výrok se mi nepodařilo lokalizovat.

    To ovšem pro nás znamená, že tu máme právě zcela zásadní problém s autenticitou oněch výroků. Nebudu se tu pouštět do příliš hlubokých rozborů Tomášova evangelia; ale v každém případě o Janově evangeliu platí co už jsem řekl: tady už fakticky nevystupuje „synoptický“ Ježíš, tedy Ježíš původní judaistické tradice; nýbrž tady už vystupuje a hovoří Ježíš helénistický, respektive platónský.

    A jsou to právě přesně ty momenty, kdy se Ježíš prezentuje jako nadčasový aktér, spojený se samotným Bytím. – Do této pozice se opravdu nikdy nestavěl synoptický Ježíš; nýbrž až Ježíš Janův. (Respektive Tomášův.)

    Je to celkem vzato logické a přirozené: takto vědomou a cílenou souvislost s nadčasovým Bytím bylo možno zkonstruovat opravdu až jenom na základě Parmenida a Platóna. Kdyby nebylo jejich čistě filozofických úvah a analýz, pak by vůbec nikdy nevzniklo samotné vědomí transcendence jako takové.

    Takže kruh se nám uzavírá: od Bytí Parmenida nám přes další helénistickou tradici (jmenovitě Platóna) vede víceméně přímá cesta k tomu Janovu Ježíšovi, který se už cítí být součástí, a zároveň reprezentantem samotného transcendentálního Bytí. Což je sféra, o které sám Ježíš Nazaretský neměl prakticky s jistotou ještě vůbec žádnou vlastní vědomost.

  24. STRUKTUROVANÝ STAV

    Aha, tak ty jsi zrovna přítomen. 😉

    Chápu samozřejmě co máš na mysli; ale s tím „strukturovaným stavem“ je to zase hodně velká otázka. Například pro Hegela je zásadně strukturované (logicky-metafyzicky) p r á v ě to samotné Bytí. A ne pouze ty viditelné formy jevového světa.

    Hegel byl ovšem fanatik logiky, logických forem; pro něj fakticky existovalo (v hlubším slova smyslu) jenom to, co je logické.

    Zkusme se na tuto záležitost podívat s Platónem: to co ty označuješ pojmem „kvalita“ (míněno je tím zřejmě samotné Bytí) – tak to je pro Platóna především sféra idejí. Tyto ideje (podstaty) jsou ideální, ryzí praformy všech jevících se věcí materiálního světa. Jenže: na rozdíl od Hegela Platón tyto ideje asi nepojímal čistě logicky. Zčásti sice taky – Platón byl svým původem pythagorejec, tedy vyznavač matematiky, čili matematických forem) – ale na straně druhé u Platóna se tam toho vznáší vždycky ještě o něco víc, nějaká nedefinovatelná, mystická dimenze.

    Takže pokud se ptáme, jestli to „Bytí“ opravdu představuje nějakou dodatečnou, svébytnou kvalitu (oproti jsoucímu světu) – my tady sotva můžeme najít nějakou jednoznačnou odpověď.

    Já se vrátím znovu k tomu Patočkovi: obojí jsou různé stránky té s a m é věci. To znamená: ta „kvalita Bytí“, o které mluvíš, to právě n e n í něco „navíc“ v tom smyslu, že by tu bylo ještě něco extra vedle těch jsoucích věcí. Nýbrž tato „kvalita Bytí“ je jenom jiná, specifická dimenze téhož – tedy světa materiálních věcí.

    Dalo by se říci: toto „Bytí“ je holistickou verzí toho samého, čeho jsou projevem materiální formy jednotlivin.

  25. Ještě k tomu pojmu integrity. Někdy se překládá jako celistvost, a chápu ji tak v systémovém i etickém smyslu. (A neřekl bych, že tento postoj je v rozporu s mým racionálním založením.) Rozpad „systémové“ integrity osobnosti je obvykle příznakem duševní nebo nervové nemoci (nebo i jiné – viz třeba nádory na mozku), rozpad morální integrity se projevuje v nejlepším případě oportunismem a pokrytectvím, ale taky různými druhy sociopatického chování.

  26. Bohužel, nad těmito otázkami můžeme debatovat donekonečna. 🙂

    Je samozřejmě možné, že Ježíš z Janova evangelia má řecký křestní list, ovšem pokud skutečný Ježíš o transcendenci neměl ani tušení, jak se to srovnává například s tím, co se dočteme ve Skutcích apoštolů? Může takové pozdvižení a masovou hysterii vzbudit někdo, kdo vystupuje jako učitel etiky a nabádá lidi, aby mysleli vlastní hlavou? Velice pochybuji.

  27. Otázka integrity

    Takže pan Kalous měl na mysli oba způsoby integrity zároveň. Tím by celá věc mohla být vyřešena; ale já přece trvám na tom, že to není totéž.

    Totiž: tu čistě osobní integritu si může uchovávat například i vyložený psychopat, kterému bychom tu mravní integritu asi sotva přiznali.

    A dokonce by se dalo soudit, že ten psychopat to má s udržením své osobní integrity mnohem snadnější, nežli mravně vyzrálý člověk, tedy s vysokým stupněm mravní integrity.

    Ten psychopat si totiž naprosto s ničím neláme hlavu, nikdy a nijak nezpochybňuje sám sebe, své jednání a jeho kvalitu. To jediné co má pro něj reálnou platnost je jeho vlastní Já; a nic dalšího ho nezajímá.

    Zatímco je to právě člověk s vysokou mravní integritou, který vždy znovu a znovu zkoumá – a tedy zpochybňuje – své jednání; zda se vůči svému protějšku nezachoval nějak nepřiměřeně, zda se ho nějakým způsobem nedotkl.

    Takže takto by bylo možno vidět rozdíl mezi integritou osoby, a mezi integritou mravní.

  28. MYSLITEL, KAZATEL A CHARISMA

    Tak především: ty „Skutky apoštolů“ je možno za seriózní historický dokument považovat stejně tak málo, jako cokoli jiného z celého okruhu textů a spisků Nového zákona.

    Zkrátka: my opravdu nevíme, nemáme naprosto žádnou objektivně ověřenou vědomost o tom, jaký Ježíš Nazaretský byl, jaký měl vliv, jaký měl ohlas, jak velký byl houfec který ho doprovázel. (S naprostou jistotou můžeme prohlásit jenom to, že i v tomto ohledu Janovo evangelium naprosto bez zábran vysoce přehání.)

    Za víceméně jisté je možno považovat jenom to, že u r č i t ý vliv, určitý ohlas Ježíš dozajista měl. A že zřejmě na své posluchače respektive příznivce působil do jisté míry charismatickým způsobem.

    Tady ovšem zůstává otevřená jedna hodně velká otázka: působil na zástup svých posluchačů opravdu svým transcendentálně-božím poselstvím; anebo ale proto, že měl mezi lidem pověst zázračného uzdravovatele?… Jinak řečeno: kolik z jeho zástupu jím bylo strženo opravdu pro jeho duchovní působení jako takové – a kolik jenom pro tu jeho mysticko-léčitelskou pověst? – Já osobně bych byl v tomto ohledu dosti skeptický.

    Ale když se ptáš, do jaké míry by takovýmto způsobem dokázal někdo strhnout davy jenom na základě víceméně racionalisticko-etického postoje, pak pro tebe budu mít asi dosti nemalé překvapení. 😉

    Podívejme se, co v Platónově dialogu „Symposion“ jeden z účastníků hostiny, Alkibiades, vypráví a líčí o tom, jaký účinek na posluchače měly řeči filozofa Sokrata. Alkibiades napřed řeč Sokrata přirovnává k magickým účinkům velkých řeckých hráčů na flétnu, jejichž melodie jsou samy „božské“. Alkibiades se pak obrací přímo na Sokrata:

    „Ty se od nich odlišuješ jedině v tom, že ty dosahuješ bez flétny a pouhými slovy přesně to samé. V každém případě když slyšíme někoho jiného mluvit o jiných věcech, a může to být třeba i vynikající řečník, pak to takzvaně nezajímá vůbec nikoho, když ale člověk slyší tebe nebo když někdo jiný přednáší tvé myšlenky, a může být ten řečník třeba zcela obyčejný muž, pak jsme my, ať žena, muž či mladík, otřeseni a strženi. V každém případě já bych mohl pod přísahou dosvědčit, co se mi stane vždy když slyším jeho slova: srdce mi v těle skáče více nežli tančící derviš, a slzy mi tekou pod vlivem jeho slov. Vidím ale, že to samé se děje i mnohým jiným. Když jsem poslouchal Perikla nebo jiné dobré řečníky, věřil jsem sice, že dobře mluví, totéž (jako u Sokrata) se mi ale nepřihodilo v žádném případě – má duše nebyla v neklidu a nepociťovala žádné znepokojení nad tím, že bych se snad pod jejich vlivem stal otrokem. Ale tímto Marsyasem zde (míněn je Sokrates) jsem byl často uvržen do takovéhoto stavu, že se mi můj život už vůbec nezdál být hoden žití, když bych se i nadále choval tak, jak jsem se (doposud) choval. (…) U něj jako u jediného člověka vůbec se mi stalo, co by jinak nikdo nevěřil, že to ve mně vůbec je, totiž před někým pociťovat stud.“

    Toto je tedy – pouze malý – výňatek z Alkibiadovy oslavné řeči na Sokrata. K tomu je ještě nutno připomenout, že všichni účastníci „Symposia“ byly zcela reálné historické osoby; a že i když snad Alkibiades mohl poněkud přehánět v obdivu ke svém mistru, přesto lze vycházet z toho, že v zásadě líčil reálný stav věcí.

    To znamená: i Sokrates podle všeho měl vyloženě charismatický vliv a účinek na své posluchače; tedy právě ten Sokrates, který v žádném případě nebyl nějakým mýtickým „božím poslem“, nýbrž zcela racionalisticky argumentujícím filozofem. A přesto – jak Alkibiades výslovně uvádí – i tento racionalistický filozof a etik měl na něj samého natolik charizmatický vliv, že on pociťoval hluboký stud za své mravní nedostatky, a byl naplněn předsevzetím změnit celý svůj život.

    Takže tolik k tomu, zda charismatický účinek na své posluchačstvo může vykonávat jenom „Bohem nadaný“ kazatel, anebo ale i „docela obyčejný“ filozof a mravní karatel.

  29. SOKRATES A JEŽÍŠ

    Vůbec, těch paralel mezi Ježíše a Sokratem je celá řada; a mnohdy jsou vyloženě frapantní. Uveďme si ty základní:

    – oba přišli se zcela novým konceptem etiky respektive mravnosti
    – oba se obraceli na duši člověka
    – oba spojovali vezdejší lidskou duši s její nadčasovou, transcendentální existencí
    – oba se vztahovali na sféru božské (mravní) dokonalosti
    – oba měli charismatický vliv na své posluchače
    – oba za svou pravdu dali svůj život.

    Takže nakonec jediný zásadní rozdíl mezi nimi je v tom, že filozof Sokrates nikdy nebyl zbožštěn. K němu opravdu dost dobře není možno se modlit.

    Dodatek: ještě musím doplnit, že Sokrata a Ježíše spojovaly ještě další význačné rysy:

    – oba měli houfec svých – oddaných – žáků respektive učedníků
    – a především, základním cílem obou byla „metanoia“, zásadní mravní přerod příslušníků lidského rodu

  30. Josefu Poláčkovi: Takhle jednoduché to se mnou zas nebudete mít. 😀

    Tomu psychopatovi samozřejmě chybí něco jiného. Integrita osobnosti je podmínkou nutnou, nikoli postačující. A můžeme diskutovat, podmínkou čeho.

  31. Samozřejmě že tomu psychopatovi něco chybí. To je ale nakonec případ každého z nás. 😀 Každému z nás „něco“ chybí.

    Asi by ale bylo zapotřebí čistě pojmově rozlišovat mezi „integritou osoby“ a „integritou osobnosti“. Pak by bylo snad možno dohodnout se na tom, že psychopat má/může mít vysokou míru integrity své vlastní osoby, i když zcela postrádá integritu osobnosti, v morálním slova smyslu.

  32. Past identity

    K té „identitě“ tu mám jednu aktuální zprávu. U jednoho německého soudu byla v minulých dnech k vysokým trestům odsouzena skupina spiklenců, kteří chystali teroristické útoky na instituty a představitele německého státu.

    Ne – nebyli to žádní islámští teroristé, jak by se v dnešních časech dalo předpokládat. Nebyli to ani teroristé levicoví (kteří ovšem dnes už prakticky nevyvíjejí žádnou aktivitu); ale ani v plném slova smyslu pravicoví respektive ultrapravicoví.

    Byla to skupina – či spíše skupinka – jakýchsi podivínů, kteří vůbec neuznávají současný německý stát, kteří jsou pevně přesvědčeni že právně stále ještě existuje „Třetí říše“; a kteří chtějí jakýmsi revolučním aktem tuto Říši obnovit.

    Jak řečeno, střízlivým pohledem nahlíženo naprostí podivíni – ale přitom oni jsou o této své „pravdě“ naprosto hluboce přesvědčeni, v zájmu tohoto přesvědčení chystali teroristické útoky, a zřejmě byli hluboce přesvědčeni že pro svůj národ a stát chtějí jenom to nejlepší.

    Všeho všudy samo o sobě tedy poněkud skurilní historka; ale právě ona nad jiné plasticky ukazuje, jak naprosto a hluboce je možno upadnout do pasti své vlastní identity. Tedy svého naprostého, základního, hlubokého přesvědčení, že věci tohoto světa jsou právě takhle, a ne jinak. I kdyby ten vlastní názor byl třeba sebevíc „ujetý“.

    Ovšem: v našich očích je „ujetý“ vždycky jenom ten druhý; ale nikdy my sami.

  33. Co se týče „studu“ tak tímhle způsobem na mě kdysi působily Zápisky Paula Bruntona, to jsem sice četl, ale byl jsem permanentně nasraný sám na sebe, že mě Paul tak dobře kritizuje. Nic by se přirozeně nemělo přehánět…

    K tomu porovnávání Ježíše se Sokratem, jistě tady paralely jsou; mám dojem, že se snažíš vykreslit Ježíše jako nepochopeného humanistu, na tom něco je, z mého pohledu byl terč určitě zasažen, ale nemyslím si, že byl zasažen střed terče. Vždyť Ježíš byl odsouzen ke svému trestu „nikoli za dobrý skutek, ale pro rouhání“, a za to, že „je člověk, ale tvrdí, že je boží syn“. K čemuž se podle všeho dokonce i sám přiznal. Jinými slovy, kdyby to sám nepotvrdil, nebyl by zabit.

    Co se týče etiky, Ježíšovým názorem bylo, že etické židovské normy byly dány lidem „pro tvrdost vašeho srdce“, jinými slovy, aby se nikdo nedopouštěl věcí, které sám nedokáže odpustit. V jiném výroku též „nedělejte to, co sami nenávidíte“. Pokud tedy člověk chápe, že Zákon je zde pro člověka a nikoli člověk pro Zákon, pak je v tom pravém smyslu lidskou bytostí.

    Ježíš se označoval též za „syna člověka“ a snažil se řídit vlastním úsudkem; tím přirozeně řadu lidí popouzel, neboť v tehdejší společnosti bylo rozšířeno mínění, že člověk je hříšník, že je nedokonalý a vinen. Co z takového postoje lidí může vzejít? Buď se snaží nějakým jednáním o „nápravu reputace“, nebo propadají malomyslnosti a slabosti. Ježíš říká, že „nepřišel spasit spravedlivé, ale hříšníky“. Nepřišel tedy spasit ty, kteří dodržují nějaká přikázání a myslí si, že jsou lepší než hříšnici či pohané; dobře věděl, že pokud se člověk považuje za spravedlivého, tak jen zakrývá vlastní nedokonalost, aniž by se skutečně změnil; svého vlastního soudce označil za „obílenou stěnu“. Právě teprve tehdy, když si člověk uvědomí vlastní nedokonalost, může ji za prvé napravit, za druhé se teprve tehdy může otevřít dokonalosti. Já bych spíše řekl, že teprve tehdy se část může propojit celkem a vše může mít vyšší smysl. Člověk tedy má být svou vnímavostí propojen s harmonií, což už jsou ale moje slova. Pokud totiž harmonie nemá být jen lidským výmyslem, musí být reálně skutečná.

  34. Ke dvěma výše uvedeným „i“, identitě a integritě, bychom měli přidat „i“ ještě třetí – individualitu.

    Když se člověk narodí, má vlastní identitu, jež je dána jeho genetickou výbavou i jejími projevy. Její imanentní součástí je ovšem předpoklad růstu.

    Během svého vývoje se stává člověk individualitou. Oporou je mu přitom, zdánlivě paradoxně, socializační úsilí, jemuž není podrobován jen ze strany společnosti (např. škola), ale je vlastní i tomu kterému jedinci. Obdivuje druhé (leckdy nekriticky) a své vzory (často „rychlokvašené“) napodobuje. V pubertě ve chvíli prosté otázky důležitého kamaráda po tom, jakou hudbu poslouchá, jeho mozek opravdu nemálo „ruchá“ (a to samé mnohokrát předtím i později). Nakolik zaujmout neobvyklým obsahem i formulací, nakolik stvrdit naopak úzus skupiny, jejímž jsem členem (o jejíž členství, příp. vzestup se ucházím)? Toť, oč běží.

    Některá období nahrávají originalitě více než konformitě, jiná naopak. Fáze aktivity se střídají s poměrně pasivními, méně je chaosu, nebo naopak smyslu pro uspořádanost. Platnost střídání vývojových etap můžeme vztáhnout rovněž na celospolečenský život. (To bychom ale zašli příliš daleko, třeba až ke konzervativnímu socialismu.)

    Když člověk již poněkud shůry shlíží na svůj dosavadní života běh, někdy jej dostihuje nejvíce lidské z oněch třech „i“ – integrita, respektive její potřeba. Snad nějak souvisí se složitostí našeho prostředí, které již nemůžeme kontrolovat ve všech detailech. Proto je přejíždíme (nejen) očima, třeba jako v dlouhém textu, jestli nezachytíme nějakou nesourodost, chybu, nebezpečí. Harmonie má zdroj v přírodě, ale pro člověka je, či může být zásadní potřebou i kritériem. Při svém vyjadřování, jednání či usilování, také v umění a nakonec skoro veškeré další činnosti očekáváme princip souladnosti, srozumitelnosti, koherence. Ostatně harmonii stavíme nad kakofonii, uspořádanost nad nepořádek, logiku nad schizofrenii. Nakonec, většinou, také kontinuitu nad diskontinuitu.

    Naše skutečná, především morální integrita je ovšem v dynamické a rychlé době bez skutečných nadějí a vizí nesnadným úkolem.

  35. „Zápisky Paula Bruntona“?!… 😀 Tohle jsem kdysi zkoušel číst, snad to mám ještě někde doma; ale frustrován jsem to odložil už po několika stránkách, opravdu jsem tam nenašel nic, co by mě nějakým způsobem dokázalo oslovit. – Jak je vidět, oba máme svou identitu opravdu strukturovanou zcela jiným způsobem. 😉

    Jinak se ale omlouvám, pořád se mě drží ta podivná viróza, dost to ze mě vysává energii, takže v tuhle chvíli nejsem schopen diskutovat o závažných tématech. Takže se k této záležitosti vrátím nejspíše až zase zítra dopoledne, to už bych snad měl být trochu čerstvější.

    V tuhle chvíli tedy jenom jedna technická poznámka: tu formulaci „pro tvrdost vašeho srdce“ použil Ježíš v jedné konkrétní souvislosti, když Izraelcům chtěl zakázal rozvod, a oni se bránili tím, že jim to přece bůh Jahve dovolil. A na to Ježíš kontroval právě tím, že „jenom pro tvrdost vašeho srdce vám to Hospodin dovolil“. A i nadále setrval na tom, že v zásadě je rozvod nepřípustný, a že odporuje původní vůli Boží.

    – Je to ostatně snad jediný moment, kdy Ježíš explicitně koriguje ne pouze samotnou literu Zákona, nýbrž i ustanovenou normu samotného Boha.

  36. Tož já jsem přečetl jenom dva svazky, ono je těch svazků spoustu. Číst to všechno by asi byl masochizmus. 🙂 Nicméně tenkrát mě to přivedlo k určité disciplíně a trochu větší snaze. Protože on je dost nesmlouvavý, i když vlastně nic nenařizuje. 🙂

    Doufám, že Ti bude co nejdříve lépe.

  37. Ježíš versus Sokrates. Morální obroda a vesmírná harmonie.

    „Ježíš jako nepochopený humanista“ – máš pravdu, že to takhle zčásti souhlasí, a zčásti ne. Ale – my se napřed musíme podívat blíž na toho Sokrata. Já už jsem sám napsal, že rozdíl mezi Ježíšem a Sokratem je v tom, že k Sokratovi „není možno se modlit“. On nebyl nikdy zbožštěn. – Ovšem stejně tak je nutno si uvědomit, že ani k Ježíšovi nebylo možno se modlit – za jeho života. K jeho zbožštění došlo až po jeho smrti.

    Kým byl reálný Ježíš, jako kdo vystupoval, za koho se sám pokládal – to všechno zůstávají velice otevřené otázky. Ty jsi zmínil toho „Syna člověka“. Ano, právě tohle je podle mého přesvědčení klíč k pochopení Ježíše. Tento „Syn člověka“ je zcela konkrétní figurou z judaistické tradice; stejně jako Mesiáš. Ovšem: Syn člověka není Mesiášem; a Ježíš se velice ostře ohradil proti tomu, aby byl za Mesiáše pokládán. („Odstup, Satane!“)

    Je to zcela přirozené: Mesiáš byl ten, kdo měl obnovit bájné Davidovo království, tedy říši v pozemském, politickém smyslu (i když se stálou přítomností Boha) – zatímco Ježíš naprosto jasně vyhlásil, že „mé království není z tohoto světa“. Oproti tomu se Ježíš sám opakovaně stavěl do blízkosti onoho „Syna člověka“, což je ovšem bytost ještě více nezřetelná nežli onen Mesiáš, má nějakým způsobem sestoupit z nebe na zem, v rámci jakéhosi apokalyptického božího aktu, a přinést všeobecnou nápravu věcí lidských. Ježíš se tedy opravdu zřejmě pokládal za nějakým způsobem spojeného s božím momentem, dost možná za součást božího plánu o nápravě světa. (Nejsou ovšem žádné seriózní náznaky toho, že by se považoval za „Syna božího“; to by ostatně stálo v příkrém rozporu s oním „Synem člověka“.)

    Tímto nábožensky-mystickým momentem se tedy Ježíš dozajista odlišuje od Sokrata; ale na straně druhé je nutno si uvědomit, že i když Sokrates svým působením byl v zásadě filozof, tak zase na straně druhé celé tehdejší antické myšlení bylo pevně a nerozlučně zakotveno v říši bohů; vycházelo z ní a jeho konečným cílem bylo se do ní (a její dokonalosti) zase navrátit. A jestliže ty jsi zmínil tu (boží či božskou) harmonii – pak u Řeků veškeré jejich myšlení explicitně vycházelo právě z předpokladu všepojímající božské „kosmické harmonie“!

    Takže v tomto smyslu tady naprosto existuje společný základ. V čem vězí ale zásadní rozdíl, to asi nakonec nejlépe vystihl Součet na „Diskutnících“, kam jsem to srovnání Ježíše se Sokratem také vnesl. On vyjádřil přesvědčení, že všechny etické normy nakonec musejí mít své „zakotvení“ (a měl tím samozřejmě na mysli zakotvení v božím momentu, zakotvení u (křesťanského) Boha.

    Ano, není sporu o tom: každá morálka či etika takovéto své zakotvení mít musí; a křesťanství tuto etiku zakotvuje u Boha, ve víře v něj. Tady je opravdu zásadní rozdíl vůči Sokratovi: jestliže křesťanství svou mravní obrodu člověka staví na víře (tedy na emocích), pak Sokrates tutéž mravní obrodu konec konců odůvodňuje rozumovými argumenty, rozumným náhledem člověka.

    A je samozřejmé, že v přímém srovnání to emoce vždycky vyhrají nad rozumem. Právě proto se vůdčí mravní instancí v evropské tradici stal Ježíš, a ne Sokrates. I když fakticky oba směřovali k tomu samému cíli, a oba vycházeli z přítomnosti a působnosti božího momentu, jakožto zdroji a záruky všeobecné (kosmické) harmonie.

  38. Proč byl Ježíš popraven?

    Ještě k tomu, jak říkáš, že „Ježíš byl zabit, protože byl boží syn“. A že prý se k tomu sám přiznal.

    Tady se ovšem znovu otevírá zásadní problém s autenticitou evangelických textů. Fakt je: my opravdu nevíme, co se tam – při výslechu Ježíše Pilátem – doopravdy dělo. Nebyl tam přítomen nikdo z Ježíšova houfce, který by o tom mohl podat přímé svědectví do proudu křesťanské ústní (a později písemné) tradice. A v tak vypjatých situacích jsou všechna svědectví tak jako tak velice problematická, jak ti potvrdí každý kriminalista.

    Vzhledem ke všem okolnostem se zdá být velmi pravděpodobné toto: Pilát původně Ježíše vůbec nechtěl nechat popravit. Považoval ho za víceméně neškodného židovského náboženského blouznivce; a do problémů a střetů uvnitř židovského náboženství mu naprosto nic nebylo, on Židy tak jako tak hluboce pohrdal. On byl římským místodržícím, a tak jeho jediným zájmem bylo zachovat klid a pořádek v nastávajícím židovském svátku. Jak známo, on chtěl původně celou věc v tichosti odbýt tím, že by Ježíše nechal jenom zbičovat.

    Tohle řešení bylo ale nepřijatelné pro judaistické církevní hodnostáře (ale stejně tak i pro věřící lid), kteří byli do krajnosti pobouřeni Ježíšovým zásahem před dveřmi Chrámu, které pociťovali jako rouhání Bohu. – Tady došlo právě ke klíčovému střetu dvou navzájem neslučitelných pojetí víry, kdy Ježíš za urážku Boha považoval penězoměnectví před Chrámem, které bylo pro ortodoxní židy naopak neoddělitelnou součástí kultu.

    V každém případě: Pilát jak řečeno vůbec neměl ani úmysl, ani chuť Ježíše nechat popravit; svůj postoj změnil až tehdy, když ho židovští žalobci přesvědčili o tom, že Ježíš se chystá obnovit či založit nějaké nové království – což by ovšem znamenalo akt vzpoury proti císaři. Ježíš tedy vposledku nebyl opravdu popraven proto, že by byl „Synem božím“ (za kterého se jak řečeno sám nikdy nevydával), nýbrž jako politický buřič.

    Ovšem – i v takovémto výkladu zůstává jeden bod velmi nejasný. Jestliže Ježíšovi hrozila poprava za obvinění, že chce zřídit nové – politické! – království: proč to nepopřel, když zcela evidentně zastával postoj, že jeho království „není z tohoto světa“, že jeho mise má tedy výhradně duchovní, ale v žádném případě politický charakter?…

    Tady je možno jenom spekulovat. Jedna možnost by byla: Ježíš docela určitě neovládal latinu; a Pilát si sotva dal práci s tím, naučit se místní řeč národa, kterým pohrdal. Někdo tedy musel překládat; a podle nových archeologických nálezů se tento výslech neodehrával v paláci místodržícího (jak se doposud věřilo a jak to také tvrdí evangelia), nýbrž v úředním sídle židovského velekněze. A jestliže tedy jako tlumočník působil některý z úředníků velekněze – pak je asi možno si snadno domyslet, v jakém duchu toto tlumočení probíhalo. Takže docela pravděpodobný vývoj událostí byl takový, že Ježíš na otázku Piláta: „Chceš založit novou říši?“ odpověděl „Chci založit pravé Boží království mezi lidem tohoto světa“; a překlad vůči Pilátovi pak zněl: „Ano, chci založit nové království!“ Čímž byla pro Piláta věc jasná: je to buřič, a musí zemřít!

  39. INDIVIDUALITA VERSUS KONFORMITA

    Věnujme se teď tedy tomu tématu individuality, které k projednávaným záležitostem integrity a identity připojil pan Horák.

    Já jako vstup do mých úvah na toto téma zmíním jednu osobní vzpomínku. Když jsem svého času na počátku osmdesátých let odcházel do emigrace v Německu, měli jsme my, kteří jsme tehdy byli uzavřeni za plotem „železné opony“ nevyhnutelně pocit, že na Západě je všechno lepší. Nejen že tam je samozřejmě nesrovnatelně vyšší úroveň v zásobování spotřebními statky a jejich kvality; ale že Západ je ve srovnání s naším zatuchlým provincialismem prostě „velký svět“. Velká a slavná jména ze světa filmu, populární hudby, fotbalu a závodů formule 1 – to všechno bylo spojeno s životem na Západě. V nás, kdo byli sevřeni svěrací kazajkou všech těch možných i nemožných zákazů a příkazů totalitního režimu a jeho ideologie se nevyhnutelně muselo zdát, že když je člověk na Západě svobodný, tak že tím má přece otevřeny všechny možnosti pro rozvinutí a uplatnění všech svých vlastních osobních potenciálů.

    Bylo to pro mě proto jedno z největších zklamání Západem, když jsem zjistil, že tento „svobodný a svébytný“ člověk Západu je nakonec snad ještě mnohem uniformější, než jak jsme byli my, obyvatelé reálsocialistických kasáren. My jsme – a to právě v důsledku onoho ideologického tlaku – když jsme chtěli zaujmout nějaký postoj, museli jsme se napřed vypořádat s jeho odůvodněním. Museli jsme si sami ujasnit, že jestliže chceme být nějakým způsobem nekonvenčními, tak proč vlastně a jak. A jakou jsme za to ochotni zaplatit cenu.

    Zatímco na „svobodném“ Západě? – Právě proto že si každý může dělat co chce a být tím čím chce, nic ho nenutí k takovému hlubšímu vhledu. A tak se populace samovolným způsobem rozčlení na několik víceméně prefabrikovaných skupin, na několik základních způsobů života; ale není nic, co by těmto různým způsobem existence mohlo propůjčit nějakou skutečnou existenciální hloubku. A tak jsou tu pokrokáři a jsou tu konzervativci, jsou tu levičáci a jsou tu pravičáci, jsou tu snobové a jsou tu „alternativci“ – ale uvnitř všech těchto jednotlivých skupin vládne uniformita, každý hledí úzkostlivě na to aby dodržoval normy a očekávání své vlastní – identitní – skupiny. A to platí naprosto stejnou měrou i pro ty „alternativce“, respektive i vyslovené anarchisty; oni sice negují konvenčnost většinové maloměšťácké společnosti, ale uvnitř jejich skupin vládne ta samá uniformita a konvečnost.

    Pan Horák sám zmínil, že poměr individuality a konformity je v různých časech různý. Ale – ten čistě časový faktor je ovšem jenom velmi obecný; k tomu je nutno připojit tu konkretizaci, že jsou určité konstelace – společenské, politické, kulturní – které v člověku povzbuzují, podporují tvorbu jeho vlastní osobitosti; a jsou zase takové, které v něm podporují, posilují jeho konformitu, jeho uniformitu.

    Jistě: jistá míra konformity je vždycky nutná; jinak by společnost vůbec nemohla fungovat jako v zásadě homogenní celek. Ale – společnost bez skutečné osobitosti jejích členů je nicotná, prázdná, její život je jenom mechanickým odplýváním času směřujícího odnikud nikam.

  40. Jen tak pro zajímavost: celé to téma individuality vlastně úzce souvisí s Komenského „Labyrintem“, kterým se právě pročítám.

    Já jsem napřed měl pocit že Komenského odsudek jsoucího světa (a všeho co se v něm děje) je přece jenom poněkud příliš paušální; ale najednou jsem si uvědomil, že se vlastně naprosto shoduje s mým názorem vlastním. Protože právě ona zmíněná konformita, konvenčnost, povrchnost, uniformita – to všechno jsou momenty které se v Komenského kritice objevují znovu a znovu.

  41. Pane Poláčku, ovšem Poutník z Labyrintu z toho, co o světě poznal, na rozdíl od vás, propadl zoufalství.
    A teprve v tom nejhlubším zoufalství poznává Krista jakožto svého Spasitele.

  42. A odkud víte, paní Hájková, jestli já jsem z tohoto světa už dávno nepropadl zoufalství?!… 😀 Jenom to na sobě možná nenechávám tak znát.

    Ale počkejme, až ten „Labyrint“ přečtu až do konce. A jak jsem přislíbil, skoro určitě k tomu pak něco napíšu. Tedy – jako samostatný text.

    Ale jestli chcete, můžete mě v tomto ohledu klidně „předběhnout“: můžete napsat svůj vlastní článek na toto téma, samozřejmě Vám ho rád otisknu.

  43. Neberte si to nijak osobně, pane Poláčku, ale zrovna jsem se dušovala, že už s vámi nebudu diskutovat o Ježíšovi. Nechci a nemůžu s vámi diskutovat na „vědecké úrovni“ o těchto věcech. A to z toho důvodu, že vy prostě Ježíše vidíte jinak. Jen jako člověka, což velmi mění smysl evangelií. Vy nevěříte v jeho božství, které se, pochopitelně, vědecky dokázat nedá. Nevěříte, že Ježíš stále působí, nemáte pocit, že ho potřebujete, přestože píšete, že jste možná zoufalý. Ale zřejmě jste i nadále schopen to své zoufalství unést.
    Co se týče Labyrintu, tak nevím, jestli ten článek napíšu. Musela bych si možná Labyrint znovu přečíst a moc se mi do toho nechce. Teď jsem Labyrint znovu zmínila (jenom zmínila) ve svém posledním článku. https://www.krestandnes.cz/smrt-a-velikonoce/
    Když jsem Komenského knihu poprvé četla, bylo to snad už před dvanácti lety, zdála se mi velice aktuální. Tedy ta první část, jak tam Poutník všechno kritizuje – že nic není takové, jaké to má být. S tím jsem tehdy velmi souzněla. Té další části jsem zpočátku nerozuměla. Ale později, až se mi začalo líbit to Poutníkovo rozmlouvání s Kristem, byla jsem už na cestě k víře.

  44. Identita člověka je dána ve velké míře jeho třídním zařazením nebo představou o jeho změně. Mezi jednotlivými třídami probíhá boj, který se lidem může jevit jako skrytý. Dnes probíhá boj zejména shora dolů, protože nejnižší třída není schopna se politicky organizovat.

    Komunisté před rokem 89 tudíž konflikt ve společnosti tématizováním třídního boje pojmenovali správně, problém byl v tom, že tento boj brutálním způsobem vyhrotili. Třídní rozdíly také nemá smyl zcela stírat, konec konců i za komunismu se vytvořila privilegovaná kasta.

    Přesto je nutné se zaměřit na nenásilné vyrovnávání rozdílů mezi třídami alespoň do určité větší míry a hlavně zajištění základních ekonomických práv pro úplně každého, jako je právo na bydlení (alespoň na velmi kvalitní ubytovně), právo na nutričně vyvážený potravinový příjem, právo na rovný přístup ke kvalitnímu zdravotnictví a školství (což dnes v ČR není) atd. Zásadní je postupné omezení moci třídy nejvyšší, třídy velkých vlastníků.

  45. Přece jenom zde ještě ocituji úryvek z knihy M. Ryškové – Doba Ježíše z Nazaretu: „Ve Starém Zákoně je člověk součást společenství, vyvoleného národa. Sdílí jeho osud, jeho život je závislý na životě společenství…. Apokalyptika přináší individualizaci v chápání člověka. Myšlení se přesouvá od důrazu na Boží lid k důrazu na svatou Boží obec, v níž člověk jako jednotlivec nabývá čím dál víc na významu. Rozvoj apokalyptiky je spjat s krizí národní a náboženské identity za Seleukovců.“
    Zkrátka, krize identity přináší individualizaci. V každé době.

  46. Inu, já to vidím vlastně dost jednoduše: buď je duše volná, pak stoupá k duchu, anebo je připoutaná a zatížená, pak klesá. Mně se vždycky líbilo, jak ti čerti v těch pohádkách váží lidi, jestli stoupají nebo klesají. 🙂 🙂 A když se duše toho zatížení zbaví, může zase stoupat k lehkosti. Důležité vždy, ale obzvláště v těchto dnech.

  47. ABY SMRT NEBYLA BANALITOU

    Napřed tedy k tomu článku paní Hájkové na „Křesťanu“. V prvé řadě samozřejmě naprosto oprávněná je ta myšlenka, kterou jsem v krátkosti zreprodukoval v záhlaví tohoto komentáře: Aby smrt nebyla banalitou.

    V dřívějších dobách to – v daném ohledu – nebyl problém: naprostá většina lidí žila v rámci jedné ohraničené komunity (standardně: na vesnici), kde každý znal každého, kdy smrt každého jednotlivce (i přes její relativně mnohem vyšší četnost nežli dnes) byla vždy událostí, se zemřelým se také rozloučila celá vesnice, a on „žil“ dále ve vzpomínkách všech těch, kdo ho znali. Jedinec sice zemřel, ale ona pospolitost žila dál, tvořena nerozlučným společenstvím živých i mrtvých.

    Dnes, v masové moderní společnosti je tomu ovšem zcela zásadně jinak; a není reálně možno na tom něco zásadního změnit. Alespoň v tomto ohledu – komunita versus anonymita – ne. Zbývá tedy otázka, jestli můžeme naši smrt „osmyslit“ ještě nějakým jiným způsobem, nežli čistě mezilidskou, interpersonální pospolitostí.

    Paní Hájková (spolu s J. Ratzingerem) nabízí křesťanství. Zajímavé ovšem je, že je tu odmítán ten vlastně klasický koncept, že samotným vstupem do posmrtného života (dejme tomu: vstupem do ráje) by smrt člověka získávala nějaký vyšší smysl.

    Pokud bychom měli vyjádřit tuto myšlenku – která je v článku spíše jenom naznačena – pak by se snad mohlo s určitou mírou cynismu říci: jestliže náš vezdejší život byl banální, pak už ani smrt nás nezachrání.

    Jinak řečeno: spoléhat se na to, že čistě jenom momentem vlastní smrti budu pozdvižen do nějakých vyšších sfér, vyšší významovosti, osmyslenosti vlastní existence – tak na to už je příliš pozdě. Kdo nedokázal smyslem naplnit svůj život přítomný, pro toho je marné spoléhat se na život posmrtný.

    Potud bych tedy s názorem paní Hájkové (pokud jsem ho správně interpretoval) mohl naprosto bezvýhradně souhlasit. Ale to co je pro mě na křesťanství i tak stále nepřijatelné je to, že tady tento „vyšší smysl“ stále ještě k člověku přichází odněkud odjinud. Že si to křesťané s tímto vyšším smyslem dělají příliš snadné. Že ho dostávají prakticky dodaný na stříbrném podnose. Postačí přijmout Ježíše Krista – a je vystaráno.

    Tento „vyšší smysl“ – ano, ten tu někde v našem světě (či za ním, uschován za jeho bezprostředně se ukazujícími formami a kulisami) – tento smyslu tu někde doopravdy je. Ale – ten je nutno znovu a znovu vyhledávat, znovu a znovu očišťovat od nánosů času, znovu a znovu vytvářet. A to znamená: vytvářet si ho musí – přinejmenším z jedné části – člověk sám. Jakmile se člověk začne pasivně spoléhat na to, že mu tento smysl dodá někdo jiný – už tím ho začíná ztrácet. Sice si pořád ještě může namlouvat, že ho má – ale ve skutečnosti drží jenom jeho odlesk, chiméru.

    Ostatně, tady jsme zase – účastníci dřívějších diskusí na DR si snad vzpomenou – u Fromma; u jeho zásadního rozlišování mezi „mít“ a „být“.

    Nechci nijak popírat, že toto „mít“ a „být“ může jít i napříč všemi sférami lidského konání, tedy i napříč křesťanstvím. To jest, i v rámci křesťanství mohou naprosto být takoví, kteří se ho snaží poctivě a upřímně „žít“, nežli pouze mít, užívat jeho plody. Ale přesto: principiálně křesťanství směřuje více k tomu „mít“ – právě proto že základní smysl je zde člověku dodáván zvnějšku, místo aby to byl on sám, kdo by byl nucen tento smysl znovu a znovu hledat a vytvářet.

  48. JEŽÍŠ – OBYČEJNÝ ČLOVĚK?

    Tím je do jisté míry zodpovězena i ta otázka, jestli máme na Ježíše hledět „pouze“ jako na v zásadě pozemskou bytost – anebo ale jako na posla nebes, od samotného počátku naplněného vyšší duchovní dimenzí. Logem.

    Já bych tady připomněl to co tu citoval pan kolega Skočný 😉 : totiž že „než byl Abrahám, já jsem“. To je svým způsobem opravdu naprosto klíčový výrok. A v tuto chvíli je naprosto nerozhodné, kdo tento výrok vyslovil či napsal; on totiž postihuje jeden zcela zásadní, objektivně jsoucí moment lidské přítomnosti na světě.

    Co má tento výrok (evangelistou Janem vložený do úst Ježíšovi) vlastně znamenat? – V prvé řadě (i když odhlédneme od role jednotlivých aktérů) především toto: existuje tu objektivně nějaká transcendentální dimenze bytí. Existuje tu sama o sobě; a je možno do ní vstoupit. A je možno vstoupit do její věčnosti, stát se účastným na její nadčasovosti.

    Podle evangelisty Jana byl Ježíš tím jediným, exkluzivním aktérem, který toto dokázal; který je tedy sám Logem, a v daném smyslu věčný, nadčasový. A tedy – v daném smyslu je naprosto legitimní pak i to tvrzení, že „než byl Abrahám, já jsem“.

    Ovšem: u Řeků (kterým je nutno uznat a přiznat v každém případě to, že „Logos“ je jejich výtvorem, respektive nálezem) – tak u Řeků tomu bylo dost zásadně jinak. Ta sféra „logu“, sféra věčnosti je přístupna principiálně každé duši; bez ohledu na to, že ve skutečnosti jen málokterá lidská duše opravdu dokáže vystoupat až do těch nejvyšších výšin. A velice podobně to ostatně vidí také buddhismus.

    V daném smyslu jsou tedy to řecké pojetí a buddhismus „demokratičtější“, protože ten přístup k věčnosti je tu otevřený principiálně všem, každé jednotlivé duši. Na straně druhé – to se nedá popřít – v křesťanství se zdá být zase v jiném směru něco navíc.

    Snad by se to dalo říci takto: i Řekové (a buddhisté) měli a mají smysl pro posvátnost věcí. Ale tam kde u těchto dvou stojí tato posvátnost, tam je v křesťanství přítomna svatost. Tento rozdíl se velice obtížně nějak definuje; v zásadě je to stav emoční, u Řeků a v buddhismu je konec konců rozhodujícím činitelem či aktérem „duch“, zatímco u křesťanů „duše“. A právě v důsledku této „svatosti“ v křesťanství může mít k Logu exkluzivní přístup pouze a jedině Ježíš, ten je jeho živoucím ztělesněním; zatímco u Řeků a buddhistů v zásadě každý.

  49. TŘÍDNÍ IDENTITA A IDENTITA ČLOVĚKA

    Pane Krupičko, když tak pročítám Vaše vývody o třídním určení, mám téměř pocit jako bych byl náhle omlazen; přesně takto jsem sám viděl svět ve svých mladších letech, po dlouhá léta, vlastně po celá desetiletí.

    Dalo by se téměř říci: i já jsem po celou tu dobu svou identitu měl zakotvenu v třídním pohledu na svět. Jenže: postupem času – a kromě jiného i v důsledku usilovného působení přítele Skočného 😉 – jsem tuto svou původní identitu přece jenom poněkud relativizoval, respektive rozšířil.

    V čem je chyba? – Totiž v tom, že ten třídní pohled je stejně tak legitimní, jako je limitovaný. Marxova třídní analýza společnosti si stále zachovává svou jedinečnou hodnotu v tom, že tam kde nám občanský liberalismus stále namlouvá, že když si lidé jsou rovni po stránce právně-občanské, že tím už pro blaho člověka bylo učiněno maximum možného. Že tím bylo dosaženo maximální vůbec jenom myslitelné rovnosti a svobody; a že už není možno jít nikam dále. Oproti tomu Marx naprosto jasnozřivě překračuje tento omezený horizont svobody a rovnosti občanské, a místo toho se ptá na r e á l n é, materiální podmínky lidské existence.

    Potud tedy dobře. Ovšem – na straně druhé se musíme ptát, jakou reálnou relevanci má vůbec ten třídní pohled. A jmenovitě v současných dobách.

    Já sám – v dobách kdy jsem ještě tento třídní pohled bezvýhradně zastával – jsem byl opakovaně konfrontován s námitkou, že já se na člověka takto dívám jenom a pouze jako na skupinovou bytost – ale že nedokážu pohledět na člověka jako takového. Tedy jako na konkrétního, živoucího jedince. Já jsem tehdy nechápal tuto námitku; byl jsem přesvědčen, že při tom třídním pohledu je tu i pro tu lidskou individualitu stále ještě místa dost. A trvalo mi opravdu hodně dlouho, nežli jsem pochopil svůj omyl.

    Zkusme si otázku položit takto: čím je člověk ve svém životě ze všeho nejvíce ovlivněn, formován, podmíněn? Je to opravdu jeho třídní příslušnost – anebo je to jeho vlastní osobní život, jeho životní cíle, touhy, jeho záliby, jeho osobní a rodinný život? Tady už dostaneme první odpověď na otázku, proč je to tak těžké běžného, normálního člověka přesvědčit o jeho třídní podmíněnosti. Ta je totiž – za normálních okolností – jenom skrytá, zprostředkovaná, napohled neviditelná.

    Za Marxových dob tomu ovšem bylo ještě značně jinak: tehdy byly životní podmínky proletariátu natolik bídné, že bylo možno právem tvrdit, že v životě jeho příslušníků není prakticky nic, co by nebylo tak či onak ovlivněno (respektive přímo deformováno) jejich třídním původem, jejich třídním postavením.

    Ale nedá se nic dělat, takovouto situaci, s takto příkrými sociálně-třídními rozdíly, dnes už v průmyslově vyspělých zemích přece jenom obvykle nemáme. A tak i naprostá většina příslušníků „dělnické třídy“ sama sebe definuje jinak, nežli svým třídním postavením. To je prostě fakt; a nemá smyslu před tímto faktem zavírat oči.

    Samozřejmě: i dnes existují sociální rozdíly, a to třeba i velmi příkré. Když si vedle sebe postavíme dejme tomu třídičku komunálního odpadu (jak ji svého času vylíčila – a sama zakusila – Saša Uhlová) a člena představenstva velkého koncernu, pak je příkrost tohoto rozdílu naprosto jasně patrná. Jenže: tento s o c i á l n í rozdíl je jenom málokým (a to z těch nemajetnějších vrstev) chápán a definován jako t ř í d n í protiklad. Jinak řečeno: ti méně majetní samozřejmě touží po tom, aby se zmírnily sociální rozdíly, aby se zlepšila jejich vlastní materiální situace; ale sotva kdo z nich proto půjde na barikády, s cílem provést socialistickou (neřkuli komunistickou) revoluci.

    Zkrátka: i příslušník proletariátu se v současné době daleko spíše definuje jako konkrétní osoba, člověk s takovým a takovým životem, zájmy, přáteli – nežli jako příslušník „vykořisťované třídy“. Tím naprosto nechci popírat, že ta třídní předurčenost objektivně existuje i dnes; ale opakuji znovu, reálný fakt je ten, že dnes je tato třídní podmíněnost daleko méně viditelná, nežli v časech první průmyslové revoluce. A otázka je, co s tím.

    A k tomu je nutno připojit ještě jedno: sama Marxova definice tříd a třídního protikladu (respektive „vykořisťování“) není zdaleka tak jasná a jednoznačná, jak se původně mohlo zdát. Já sám se už dlouhou dobu chystám právě na to téma „vykořisťování“ napsat dost zásadní text. Vlastně jsem ho jako svůj příští projekt plánoval už na DR; jenže pak jsem se tam stal jako autor nežádoucím, takže tím byla celá záležitost uložena k ledu. Takže až zde dostávám znovu příležitost se k tomuto tématu vrátit. Je to ovšem opravdu dost náročná záležitost, takže to asi ještě nějakou chvíli potrvá, než se k tomu dostanu.

  50. Ještě něco k tomu Komenskému: já jsem si náhle – s nemalým překvapením – vzpomněl, že jsem kdysi před léty četl jednu knihu, jejíž autorka popisovala současnou, moderní společnost prakticky naprosto tím samým způsobem, jakým líčil Komenský společnost pozdního středověku! Jak je vidět, tak svět opravdu zůstává ve svém jádru stále stejný, mění se jenom kulisy.

  51. Vy si z toho Marxe fakt vybíráte, jen co se Vám hodí.

    „Ale nedá se nic dělat, takovouto situaci, s takto příkrými sociálně-třídními rozdíly, dnes už v průmyslově vyspělých zemích přece jenom obvykle nemáme.“

    Které země jsou to dnes, v r. 2020, ty „průmyslově vyspělé“? A jaké jsou v nich společenské poměry?

    „A tak i naprostá většina příslušníků ‚dělnické třídy‘ sama sebe definuje jinak, nežli svým třídním postavením.“

    Už Marx přece rozlišoval třídu o sobě a třídu pro sebe, včetně příčin a cest, kudy postoupit od jednoho ke druhému.

  52. To je ovšem něco poněkud jiného, pane Kalousi. Samozřejmě že už Marx měl vědomost o tom, že zdaleka ne všichni příslušníci proletariátu se sami s proletariátem identifikují. Jenže on byl nezlomně přesvědčen o tom, že ta třídní identita respektive podmíněnost je absolutně určující; a že tedy ti příslušníci proletariátu kteří toto nechtějí pochopit respektive uznat se nacházejí pouze ve stavu čistě subjektivního omylu. Respektive subjektivní nevědomosti. A že je jenom otázkou času, kdy se v nich vyvine odpovídající „třídní uvědomění“.

    Jenže: uplynula už dvě staletí, a to očekávané třídní uvědomění, místo aby se dostavilo, tak se naopak zcela evidentně ztrácí čím dál tím víc. – Kolik námezdně pracujících v průmyslově vyspělých zemích se dnes ještě chápe, definuje jako „proletariát“?…

    Zkrátka se zdá, že člověk je skutečně formován, utvářen, definován ještě jinými oblastmi své existence, nežli je (pouze) jeho třídní podmíněnost.

    A problém je ten, že když chceme tohoto člověka pohnout k nějakému činu, tak ho musíme dokázat oslovit právě v jeho vlastní identitě. V tom, co on sám pro sebe pociťuje jako podstatné a určující. A málo nám pomůže, když budeme donekonečna železně setrvávat na pozici, že my přece daleko lépe víme nežli on, co je pro něj vlastně doopravdy podstatné.

  53. Pořád zůstává nezodpovězena ta otázka,. které jsou ty průmyslově vyspělé země.

  54. Třídní boj by se ještě dal pochopit, kdyby šlo o něco jednorázového. Tedy jako revoluce, po níž bude svět vypadat jinak – pro nás mnohem příznivěji.
    Jenže nic takového není možné. Žádná taková rychlá, jednorázová náprava světa není možná. To se, myslím, už celkem jasně ukázalo.
    Pokud někomu vyhovuje vést celý život permanentní třídní boj, tak ať ho klidně vede. Ale myslím si, že takových lidí bude málo.

  55. Ano pane Poláčku, třídní příslušenství není jistě to jediné, co tvoří identitu člověka, ale je to podle mě ta část identity, kterou lidé hlásící se dnes (a někteří myslím neprávem) k levici podceňují a neumí s ní pracovat.

    Já si při tom vůbec nechci idealizovat chudé lidi. Spusta z nich, kdyby dostala několik milionů, tak by zřejmě začala užívat svého bohatství a na své „bývalé soudruhy“ by se asi vykašlala.

    Paní Hájková, třídní boj je podle mě něco, co probíhá naprosto samovolně. Bez toho, aby jej nějaký např. revolucionář či Krupička inicioval. Já pouze z pozice pozorovatele popisuji, co zažívám a navazuji třeba na Pierra Bourdieho nebo Michala Hausera, pokud je dobře chápu. Dám příklad, jeden z mnoha: dobrý ajťák v Praze mám plat 40 000 čistého, člověk co pere prádlo pro velkou nemocnici cca 16 000, za což zaplatí pouze nájem. Přitom ten druhý jmenovaný dělá užitečnou práci, vždyť i ten ajťák (nebo třeba jeho blízký příbuzný) může jednou v té nemocnici skončit. Jaktože ten ajťák nevolí stranu, která by o něco větší část jeho platu než dnes přerozdělila tomu příslušníkovi pracující chudoby? (za předpokladu, že by taková strana existovala). Pořád by mu zbylo více než tomu človeku, co pere prádlo. Nebo proč ten ajťák tuto stranu nepomůže založit, když ti špatně placení na to nemají energii nebo kompetence? Neudělá to, protože provozuje třídní boj vůči příslušníkovi třídy nižší.

    A nebo ještě jeden příklad. Mezi lidmi, kteří se hlásí k levici silně bují jakási ultrafeministická agenda. Proč? Jedná se o projev elitářství, kdy tito často spíše psudolevičáci ze střední třídy, mnohdy absolventi humanitních oborů dávají najevo svou nadřazenost lidem, kteří ono vzdělání nemají a nebo nezastávají jim podobné, i na můj vkus bizarní postoje. Tito lidé oné feministické agendě věnují čas, který jim pak schází na úkor návrhů a propagace řešení socio-ekonomických problémů, které chtějí řešit v mnohem menší míře, než by měli. Vedou tedy třídní boj, když důležitá levicová témata zčásti nahrazují svou středostavovskou liberální agendou, tak jak o tom tuhle psal Václav Bělohradský.

  56. Taky si myslím, že to má něco společného s elitářstvím. Proč podporovat, aby měly elitní feministky stejné šance jako elitní muži dostat se kamsi na vrchol a vydělávat stejné peníze jako oni, když mnozí jiní lidé nemají žádné šance žít aspoň obyčejný život?
    Mně je vůbec veškeré soutěžení protivné. Já se nerada někam protlačuji. Pokud mi někdo něco nechce dát nebo mě někam pustit sám od sebe, tak já to ani nechci.

  57. Stejně mě mrzí to Referendum. Je to po ProAltu další smysluplný projekt, který se rozpadl.

  58. Kdyby šlo jen o tohle, paní Hájková… Feministiky se chovají dost autoritativně a zneužívají toho, že žen je v levicovém prostředí, jakožto v politice vůbec, málo a jsou žádané. Mají svůj slovník. Když s nimi slušně nesouhlasíte, tak např. někdy řeknou, že je to „mansplaining“ a že se k nim chováte arogantně a patriarchálně. Nebo není možné hodnotit jejich vzhled (i když kvůli tomu jsem pochopitelně politiku nezkoušel dělat, popisuji obecný přístup), to je podle nich „bodypolicing“ (nebo tak něco). Viz kauza Kukal, kterého je mi trochu líto (i když jsem se o to moc nezajímal a dokážu si představit, že byl vyhozen z fakulty za něco jiného). Neříkám, že všechny ženy v těch novějších levicových organizacích jsou takové, ale (ultra) feministická frakce (která se ale skládá i z mužů) je tam silná a člověk kolem ní musí chodit po špičkách. Ženy ( přičemž s některými je často těžké nějak rozumně vyjít) tam mají až příliš privilegované postavení a když třeba nějaká toxická labilní sociopatka nějakou organizaci svým chováním rozkládá, je velmi těžké proti ní vystoupit. Zkrátka na „levici“ frčí ultrafeministický diskurz a když s tím máte problém, můžete se snadno ocitnout tak říkajíc „mimo zákon“.

  59. Já jsem si o sobě vždycky myslela, že jsem taky labilní sociopatka. Ale aspoň se netěším, až umřu.
    Víte, že takoví lidé jsou?

  60. Jsem rád, že diskuse tu již začíná být docela atraktivní, takže se mi chce reagovat. Nyní aspoň odpověď – panu Kalousovi i panu Krupičkovi.

    Ty průmyslově vyspělé země … budou jimi postupně a celkem brzy skoro všechny. Kupř. Čína. Ještě před 20 lety bylo celkem opodstatněné si myslet, že její vládě je jedno, kolik lidí zemře, ať už třeba při důlních neštěstích, v důsledku přibývajícího smogu, zemětřesení či epidemie. Dnes v daném ohledu není valného rozdílu mezi Čínou a USA (a když, tak v čí prospěch?). Testování na koronavirus probíhá doslova po celém světě, Zapadákov Nezapadákov. Dříve by pandemie neznamenala takový poprask, protože malárie, AIDS atd… Zkrátka jsme si v naší civilizaci mysleli, že před sebou máme výpadovku…

    Materiální situace většiny pracujících se mění docela rychle k lepšímu. Na druhou stranu si proto nemyslím, že se situace nemůže stát výbušnou. Neboť rozhodující nejsou ani tak reálné poměry, jako míra nadějí a příležitosti.

    Cosi se děje. Vlády najednou nejsou chabými, jako obvykle, kdy skoro žádný zásah není (údajně) možný. Najely na mimořádné pravomoci a chovají se jako za války. Může to přinést jak ke špatné, tak i dobré. Kapitalisté jsou náhle v roli statistů, celkem nejinak než my. Ale ovšem, všechny státy „JednohoSvěta“, opět jednomyslně, nezamýšlejí kapitalismu přistřihnout letky, ale stát se může i něco jiného, než co je vládnoucím záměrem. Ukazuje se totiž, jak slabý je to vlastně systém, přijde-li krize a odebere dispozici k 365 dnům placeného pracovního nasazení lidí v roce. Žádné rezervy kupodivu nejsou, vláda nabízí populisticky pomoc již po prvním týdnu výpadku. Přijde mi to ovšem směšné, neboť připomene, že já sám jsem několikrát strávil i rok až dva bez jakéhokoli příjmu, aniž to kohokoli zajímalo.

  61. Panu Horákovi.
    Ano. Materiální situace se lepší a na lidských životech záleží. Ale zato jsou lidé sledováni jako laboratorní krysy.

  62. Pane Kalousi, já jsem tu Vaši námitku ohledně „průmyslově vyspělých zemí“ chtěl taktně přejít, jako mimořádný úlet v zápalu boje. Ale když na tom trváte: zkuste si tento pojem vyhledat někde ve Wikipedii nebo v Googlu, něco se Vám tam dozajista objeví. 😉

    I když je samozřejmě fakt, že tento termín sám o sobě je poněkud nepřesný, v těchto zemích jak známo se těžiště produkce přesouvá ze sféry (těžkého) průmyslu čím dál tím více do sféry služeb. V zásadě jsem tím měl ale na mysli země (převážně západního) světa

    – s natolik vyspělou a silnou ekonomikou, že tato dokáže udržovat vysoký životní standard většiny svého obyvatelstva

    – s natolik vyspělým sociálním systémem, že naprosté většině svého obyvatelstva zajistí přinejmenším to, že neumírají hlady, a většinou i možnost alespoň určitého základního přístřeší

    – s relativně vyspělým a stabilním politickým systémem, se základními prvky demokracie, kdy tedy vládnoucí skupina musí v zásadě respektovat potřeby a vůli svého obyvatelstva.

  63. ELITÁŘSTVÍ KULTURNÍ LEVICE

    Pane Krupičko, v daném ohledu Vám dám (přinejmenším zčásti) za pravdu. Co se těch Vašich konkrétních líčení chování dejme tomu radikálních feministek a podobně týče – k tomu nemohu příliš mnoho říci, nemám s tím žádné osobní zkušenosti.

    Takže mohu pouze obecně: já jsem – v komentáři k tomu článku V. Bělohradského který jste zmínil – sám napsal, že (a proč) jsem se svého času odloučil od mých levicově orientovaných studentů na mnichovské univerzitě. Zjednodušeně řečeno: byl to právě tento prázdný intelektualismus, bylo to levičáctví jako víceméně póza, co mě na jejich chování nakonec zcela znechutilo.

    Na straně druhé musím říci: mnozí svou levicovost mysleli či prožívali v zásadě upřímně, ale za daných okolností neměli reálně možnost ji formulovat jinak nežli právě jenom prostřednictvím těch či oněch myšlenkových konceptů, čili intelektuálně. – Ovšem, na straně druhé tam bylo i mnoho toho vyloženého levičáckého pózérství.

    Co se toho (ultra)feminismu týče, jak řečeno sám v tomto ohledu nemám osobní zážitky; ale vzpomínám si jak – už před mnoha a mnoha léty – v německém Mnichově bylo jakési veřejné jednání (nevím už o čem), které přítomné aktivistky v oboru ženské emancipace víceméně zcela rozbouraly svými feministickými požadavky. Až pak náhle zazněl hlas z publika: „Tak jsme tady na schůzi emancí, anebo chceme diskutovat vážně?!“ A jak zdůraznil reportér novin které o tom psaly – byl to ženský hlas.

    Takže tento (ultra)feminismus se mnohdy zdá přehnaný a přetažený dokonce i samotným ženám. Na straně druhé ale nesmíme zapomínat na to: diskriminace (žen, ale i dalších skupin populace) tu skutečně stále ještě pokračuje; a je samo o sobě naprosto legitimní, že se proti tomu bojuje. A když jde tento boj dlouhou dobu do prázdna – pak není možno se divit, že se tento boj mnohdy zostřuje, že se přehání v jeho prostředcích.

    Jednou větou: my tu máme levici (alespoň její určitou část), která se z oblasti radikálního sociálního boje přesunula na vedlejší arény zápasu. Na straně jedné je to z její strany dozajista jenom úhyb, respektive ústup, a svým způsobem náhražková činnost; ale na straně druhé je to víceméně to jediné, co v současné době ještě může dělat.

    Připomeňme si: v době poněkud dřívější tu skutečně byla radikální sociální respektive antikapitalistická hnutí; jenže – kde jsou dnes všechny ty Occupy, Syriza, Podemos a podobná hnutí, do kterých radikální levice znovu a znovu vkládala své naděje, že radikálním úderem konečně rozbijí a smetou celý ten svět kapitalismu? Vítr je odvál, voda odnesla… Zkrátka: pro nějaký radikální sociální respektive antikapitalistický počin dnes opravdu nejsou dány objektivní podmínky.

    To co bych tedy těm „elitářským“ proudům v levici skutečně vytýkal, to není ani tak jejich intelektualismus – jako to, že naopak intelektuálně zcela selhávají. Že svůj intelekt ubíjejí zčásti v pseudoproblémech, zčásti zase v dogmatickém lpění na starých článcích doktríny, o kterých je dnes už zcela jasné, že nemají platnost; přinejmenším ne takovou, která jim byla původně připisována.

    Takže tohle je tedy současný stav, pane Krupičko. Já mám sice pochopení pro to, že postrádáte nějaký jasný, rozhodný počin (či alespoň jasný hlas) ve prospěch sociálně znevýhodněných vrstev za podmínek kapitalismu; ale nedá se nic dělat, v současnou chvíli pro něco takového není po ruce žádný nástroj, který by mohl opravdu něčím pohnout. A proto zůstávám u přesvědčení, že jedinou možnou cestou je právě kritické přezkoumání starých článků doktríny; a pokus napravit jejich omyly. Právě něco takového jsem si svého času sliboval od levicových kruhů, když jsem vstupoval do komunity DR. Ukázalo se ale, že tam pro to sotva jsou příznivé podmínky; a mně samotnému tam pak bylo znemožněno veřejně publikovat mé myšlenky v tomto směru. Hodlám proto využít této příležitosti, že od nynějška budu mým cenzorem už jenom já sám; a o takovouto nápravu a modernizaci starých tézí se chci pokusit. Takže bych v daném ohledu prosil ještě o trochu trpělivosti. Nemůže přijít všechno najednou; ale něco z mé strany dozajista přijde.

  64. TŘÍDNÍ BOJ AJŤÁKŮ?

    Teď tedy k tomu konkrétnímu obrazu který nastínil pan Krupička. Otázka zní: proč se ajťáci dobrovolně nerozdělí o své (nadměrné) příjmy, ve prospěch mnohem potřebnějších?

    Pane Krupičko, odpověď jste si dal do jisté míry už sám: není tomu tak, že tito ajťáci by vedli – záměrně! – nějaký třídní boj proti chudým; oni prostě (jako každý jiný člověk) hledí v první řadě na svůj vlastní prospěch. (Jak jste sám napsal, ti chudí by se nechovali také jinak, kdyby se dostali do pozic těch majetkově a příjmově privilegovaných.) Můžete tedy do jisté míry právem konstatovat, že za podmínek kapitalismu stále ještě existuje třídní rozdíl a třídní protiklad; ale třídní boj?… To se zdají být přece jenom příliš silná slova.

    Zcela zásadní otázka je tedy ale ta, jak ty „ajťáky“ přimět, motivovat k tomu, aby se sami dobrovolně dělili o své bohatství. Přitom: ona to není jenom čirá utopie. A je nepopiratelným faktem: ajťák všech ajťáků Bill Gates nyní veškerou svou aktivitu a kreativitu vynakládá nikoli na vydělávání dalších miliónů a miliard, nýbrž na charitu! Na všemožné projekty zaměřené ve prospěch méně majetných, respektive vůbec ve prospěch lidstva.

    Takže: v zásadě to možné je; ale zcela klíčovou otázkou je, jak toto přerozdělování prosadit jako platnou normu v celé společnosti. Připomeňme si: toto přerozdělování existuje už dnes, a to sice prostřednictvím daní. Ten movitý ajťák má tedy pocit, že svými daněmi už ze svého majetku ve prospěch celku odevzdal dost; a že nikdo nemá právo (a to ani morální právo) ho nutit, aby dával ještě více. Nakonec i on má svou rodinu, má své děti, kterým chce zaručit dobré vzdělání, a už jenom to ho bude stát milióny.

    Takže situace je v tomto ohledu krajně složitá; a najít nějaké řešení velice obtížné. Já mám v tomto ohledu nějaké (i když zatím jen spíše mlhavé) myšlenky a představy; ale ty bych se pokusil raději prezentovat prostřednictvím nějakého budoucího textu, kde tyto myšlenky je možno rozvést a odůvodnit systematicky, ne jenom víceméně nahodile v rámci diskuse respektive polemiky.

  65. PROJEKT DENÍK REFERENDUM

    Paní Hájková zmínila „projekt Referendum“; a že prý je škoda že se tento projekt rozpadl.

    Ano; jak jsem sám napsal, původně jsem s tímto „projektem“ také spojoval určité představy a naděje, které se nenaplnily. Ovšem: tento vývoj má své vlastní příčiny; některé subjektivní, ale některé i ryze objektivní.

    Já už jsem před časem konstatoval, že Deník Referendum ztratil v poslední době svůj dřívější impuls; a ještě před přechodem k novému formátu jsem přiznal, že už ani vůbec nečtu všechny nové články. Prostě proto, že se nakonec víceméně všechno točí v jednom a tom samém kruhu; jen zřídka kdy je možno tu objevit ještě nějakou novou, podnětnou myšlenku.

    Příčiny bych viděl především ve dvou základních faktorech: za prvé, Deník Referendum tímto vývojem nakonec kopíruje celkový ideový rozpad a rozklad světové levice; a za druhé zde svou roli sehrálo levicově fundamentalistické zaměření vedení DR – a časem se ukázalo, že tento levicový fundamentalismus je sice radikální, ale myšlenkově sterilní. Že není schopen přijít s nějakými novými idejemi.

    Navíc vedení (a redakce) DR hledaly spásu z této patové situace až v obsesivním neustálém útočení na osobu Andreje Babiše. Na A. Babišovi je dozajista možno kritizovat mnohé; ale i tady platí, že od jisté hranice se ty neustálé ataky proti němu už jenom točí v kruhu. – A ostatně se domnívám, že v polistopadovém vývoji zde byla celá řada aktérů, kteří českou společnost a její charakter devastovali daleko hůře a hlouběji; v prvé řadě Václav Klaus.

    Takže Deník Referendum: pro mou osobu od něj opravdu neočekávám nic dále přínosného; a musím přiznat, že nyní už vždy jenom přelétnu očima titulky článků, ale už si vůbec nedávám námahu s tím, abych pročítal jejich obsah. Za poslední dva týdny jsem si pročetl jenom jediný článek, od Aleny Zemančíkové.

    Co se tedy „projektu Deník Referendum“ týče, pak tady je nutno litovat vlastně jenom jeho relativně velkého dosahu na širší publikum, který stále ještě má. Ale – jinak je vlastně nutno být povděčen osudu, že nás přinutil se od něj emancipovat. Pokud jde o nějaké nové ideje či koncepty – v tomto ohledu se musíme už spolehnout sami na sebe, na svou vlastní invenci.

  66. Ještě poznámka k tomu co píše pan Horák, jak se v současné krizi ukázala slabost kapitalismu, totiž především jeho nedostatek rezerv. To jest: jeho neschopnost přežít bez neustále se divoce otáčejících kol produkce a konzumu.

    Tady se právě ukazuje umělý charakter tohoto systému: jakmile se vůbec jenom na chvíli zastaví toto soukolí produkce, pak tento svět kapitalismu najednou vůbec neví, co dělat. Naprosto se tím hroutí samotný základ jeho existence. A nejen samotný systém; ale i lidé jsou náhle bezprizorní, nevědí co se sebou; vláda pak lidem přes internet poskytuje rady, jak utlouci jejich prázdný čas. Který oni sami nejsou schopni vyplnit ničím smysluplným.

    Zajímavé je: pro takového Aristotela byl právě toto naprosto ideální stav: když jsou lidé osvobozeni od (materiální) práce, pak se mohou plně věnovat tomu, co je pro ně nejcennější: totiž kultivování své vlastní duše. Zatímco pro kapitalismus je takovýto stav naopak stavem krizovým, kdy se hroutí všechny jeho struktury, všechen jeho smysl.

  67. Josefu Poláčkovi: Aha. Takže za vyspělé průmyslové země považujete ty, které svůj průmysl už dávno vymístily do Číny a Indie, tím se zároveň zbavily svého dělnictva, a teď z toho děláte závěr, že v průmyslově vyspělých zemích nejsou příkré sociálně-třídní rozdíly…

    V Indii (1,2 mlrd obyvatel) je nejmíň 400 miliónů lidí, kteří žijí na úrovni euroamerické střední třídy. Indie má vlastní jaderný a kosmický program a z hlediska struktury průmyslových oborů kompletní výrobní základnu. Skutečně se tam vyrábí všechno, čím jsme se v ČSSR honosili před převratem: Od špendlíků až po lokomotivy. Indičtí projektanti jsou schopni nakreslit a stavbaři postavit jakkoli náročnou stavbu na zelené louce, velký průmyslový podnik, jadernou elektrárnu, obrovské inženýrské a liniové stavby. Indické železnice jsou největší na světě. Indičtí IT inženýři on-line obsluhují informační systémy významné části firem v USA. Je Indie vyspělá průmyslová země? Zároveň je to země s pravděpodobně nejpropastnějšími sociálními rozdíly na světě. Jak z toho můžete udělat závěr, že v průmyslových zemích nejsou příkré sociálně-třídní rozdíly?

  68. Josefu Poláčkovi:

    „…za druhé zde svou roli sehrálo levicově fundamentalistické zaměření vedení DR…“

    To se ale hluboce mýlíte. Jakubu Patočkovi se už od dob jeho činnosti v Hnutí Duha možná dalo a dá vytknout leccos, ale levicový fundamentalismus to nebyl a není v žádném případě. Jako bývalý aktivista Hnutí Duha z 90. let to mohu dosvědčit osobně.

    „A ostatně se domnívám, že v polistopadovém vývoji zde byla celá řada aktérů, kteří českou společnost a její charakter devastovali daleko hůře a hlouběji; v prvé řadě Václav Klaus.“

    Současný šéfredaktor DR z jakékoli ze svých pozic proti lidem jako Klaus vždy bojoval, ať už v Hnutí Duha nebo později v Literárních novinách. Novináři mají bohužel smůlu, že jejich práce zastarává okamžikem publikování. Navíc nezávislá a velkými penězi nepodezděná média typu DR nemají šanci pokrývat svou činností celé spektrum problémů; vždy si musí vybrat, na co se zaměřit. Klaus už je historií. Vyvarujme se chyb některých prvorepublikových politiků a intelektuálů, kteří srdnatě bojovali proti Habsburkům ještě v roce 1938. Titíž lidé pak nesli největší díl odpovědnosti za tristní poměry ve II. republice…

    Myslím, že své odsudky stavíte přinejmenším na nedostatku informací.

  69. Patočka dnes napsal omluvu za novou podobu DR. Nebyl to záměr, vědí o chybách od začátku, ale spustit to prý museli. Pracuje se na vylepšení, ale zbrzdil to také koronavirus. Myslím, že ten mail přijde i vám.
    Já jsem ráno vážně uvažovala o tom, že už snížím svůj měsíční příspěvek. Takže to přišlo právě včas.

  70. Pane Kalousi, kdybyste si jen trochu pozorně přečetl mou definici „průmyslově vyspělé společnosti“, mohl jste sám pochopit, proč se Indie do této definice nevejde. Chybí tam právě ta charakteristika vyspělého sociálního systému.

    A jinak: tento Váš poukaz na Indii (který jsem v zásadě předem očekával) je zase jenom dalším projevem toho, jak radikální antikapitalistická levice obrazně řečeno běhá po celém světě a zoufale hledá alespoň nějaké náznaky toho, že stále ještě existuje třídní boj. Když už jeho projevy nemůže nalézt v teritoriu „prvního světa“. – To si opravdu myslíte, že kdyby neexistoval outsourcing do zemí třetího světa, že by vzápětí v zemích prvního světa vypukl třídní boj?!… Poněkud by se tím snížila životní úroveň (to jest, stouply by ceny některého zboží); ale to by bylo také všechno, na základním příjmovém a sociálním rozvrstvení by se sotva změnilo něco podstatného.

  71. Co se pak ideového zaměření Jakuba Patočky týče – obávám se, pane Kalousi, že zrovna Vy asi nebudete mít ten nejostřejší pohled pro rozlišování mezi levicovém fundamentalismem a levicovým nefundamentalismem… 😉

    Ostatně si dovolím připomenout, že zaměření redakce respektive vedení DR za „levicově fundamentalistické“ označil opakovaně pan Kubička. (Nejsem si ovšem zcela jistý, jestli jste ho na DR ještě zažil.)

    To že J. Patočka bojoval už proti V. Klausovi – to je sice záslužné (a nijak jsem to nepopíral); ale jde o cit pro proporce, ve srovnání s Klausem je Babiš opravdu relativně nevinný aktér, to už by pak bylo nutno vést džihád proti každému, kdo zastává nějaké vyšší postavení v politice.

  72. Paní Hájková, to že se vedení DR omlouvá za ten vytvořený paskvil je sice hezké; ale co mě se týče, už mě sotva co naláká zpět. Z důvodů které už jsem vypsal výše: podle mého názoru DR už dávno ztratil svůj impuls, a v poslední době se tam všechno už točí jenom víceméně v jednom a tom samém kruhu. Vidím tam už jenom tak dva-tři kmenové autory (jako např. Ivan Štampach), jejichž úvahy by mě mohly hlouběji zajímat.

    A ostatně se mi dost dobře nechce vědět, že by redakce a vedení DR opravdu nic nevěděly o tom, co se chystá. A že to musely pustit do světa jenom pod tlakem času. Přece není možné, aby vedení DR nechalo zřídit zcela nový formát svého média, a přitom se celou tu dobu vůbec neinformovat a nezajímat, co z toho na konci vyjde.

  73. A ostatně: co se toho nového formátu DR týče, tam problémem zdaleka není jenom ta diskusní část; ale už samotné rozmístění článků je naprosto nepřehledné, vůbec není jasné které články jsou nové a které tam visí „jen tak ze zvyku“, je to všechno jeden velký chaos.

  74. Taky čtu z Referenda skoro už jenom Ivana Štampacha. I když jsme si hodně vzdáleni (nejen prostorově), on je v podstatě prvním člověkem, který mě přiblížil k víře.

  75. Já bych pane Poláčku také polemizoval s myšlenkou, že pan Patočka (či vedení DR) je levicový fundamentalista. Spíše bych řekl ekologickým fundamentalistou. Pan Patočka je ale také myslím pragmatik, který se snaží finančně zabezpečit svou rodinu a redakci. Dříve se orientoval na ČSSD a dělal to opravdu všelijak, teď je jeho orientace širší, a řekl bych, že dost cílí na Piráty, což by bylo opět v rozporu s jeho silným levicovým zaměřením, tak jak ho pane Poláčku popisujete. Jinak ale ano, Jakub Patočka nemá rád Babiše a na práci redakce DR je to snad znát až příliš. A také podle všeho nemá rád současné vedení ČSSD a i zde se mi zdá, že to dává najevo někdy až křečovitě. Ostatně i v těchto intencích mi upravil jediný komentář, který mi na DR vyšel, kvůli čemuž jsem se s ním pohádal.

  76. Pane Krupičko, já Jakuba Patočku nijak blíž neznám, nemohu tedy nijak příliš konkrétně soudit zda je takový či onaký. Já jsem se tady daleko spíš – ohledně toho levicového fundamentalismu – vyjadřoval na celkové zaměření DR; přičemž ovšem předpokládám, že toto celkové zaměření určuje v prvé řadě jeho šéfredaktor a majitel.

    Samozřejmě že pojem „levicový fundamentalismus“ je dost relativní; co je pro jednoho už levicová úchylka, to je pro druhého naprosto legitimní postoj. Například zmínil jsem pana Kubičku, který toto fundamentalisticky levicové zaměření DR opakovaně (kriticky) konstatoval; ovšem pan Kubička byl značně konzervativně zaměřený člověk, a já sám jsem s ním opakovaně upadal do zásadních ideových konfliktů, když jsem trval na tom, že společnost (kapitalistickou) je nutno chápat jako jeden jediný komplex, a že zásadní humanizace tohoto společenského řádu je možno dosáhnout také jenom komplexním opatřením, tedy systémovou změnou.

    Takže jak řečeno všechno je do jisté míry relativní; ale připomínám znovu že se chystám napsat úvahu na téma „Lesk a bída fundamentalismu“, kde se chystám danou problematiku rozebrat podrobněji a systematičtěji.

  77. Posuzujeme-li, zda je něčeho příliš, vycházíme především ze stavu, jenž je vlastní nám. Nebo vyvozujeme z (jiného) kontextu. Jen řidčeji odkazujeme na nějakou více méně uznávanou kategorizaci. Je Praha velké město? Pro obyvatele Plzně, natož Rokycan ano. Pro návštěvníka z Londýna či Istanbulu stěží.

    Z mého pohledu není DR příliš levicový, i když uznávám, že levici v naší publicistice rozhodně představuje. Názory, které ve svých textech prezentuje, mi jsou v zásadě tak akorát vzdálené. S vyjádřením příliš mně blízkým bych asi neměl motivaci polemizovat (ba o něm ani přemýšlet) a v důsledku podobně by tomu bylo i s míněním od mého dramaticky vzdáleným.

    Pak je tu ovšem otázka fundamentalismu. Ač si rád počkám na text pana Poláčka, přece jen uvedu, že zde podle mě DR problém někdy má. Nejsem příznivec premiéra ani globálního oteplování, nicméně někdy mě „tahá za oči“, jak se tato témata, stejně jako třeba stereotypy vlastní feminismu, vracejí oknem, když jsme je „přečetli dveřmi“. V článcích o koronaviru je tematizován Agrofert, samozřejmě v černobílém duchu, tj. v černé, až lze říci, že jsme svědky schopnosti infikovat se Babišem…
    Samozřejmě nic proti zaujetí, ani předsevzatému úkolu, ale přece jen, člověku se leccos vybavuje. (Mně konkrétně např. i určitá zkušenost s Humanistickým hnutím.)

    Poznámka mimo téma: Kdyby diskusní příspěvky zde (na HD) mohly případně nést titulky, mělo by to něco do sebe.

  78. K těm titulkům u komentářů (tato otázka by patřila spíše do rubriky „Nástěnka“, ale budiž): bohužel, taková možnost v rámci použité šablony není. Já se ještě časem pokusím se porozhlédnout jestli by to nebylo možné pomocí nějakého externího plug-inu; případně jestli by nebylo možno nalézt nějakou jinou šablonu. V tom druhém případě bych měl ovšem trochu obavy, jestli by v tom případě nezmizely všechny doposud napsané texty. Sice celý tento web je zálohovaný, denně a pak ještě jednou týdně u samotného serveru; ale přece jenom bych nechtěl riskovat zbytečné komplikace. V současné době bych v prvé řadě chtěl dosáhnout toho aby odstup v řádkování byl poněkud menší, zbytečně se tím plýtvá místem a ten řetězec jednotlivých komentářů je pak méně přehledný. Ovšem – i tohle je krajně komplikovaná záležitost, musí se sáhnout hluboko do systému, a pro laika je velice obtížné najít to pravé místo pro zásah. Vždycky je tu nebezpečí, že se pak rozhodí celý systém.

    Takže k těm titulkům: já to dělám tak, že v rámci běžného dialogu žádné titulky nedělám; ale když hodlám napsat nějakou obsáhlejší úvahu na nějaké zásadní téma, pak to obdařím titulem v blokových literách.

  79. Ještě k tomu DR: samozřejmě jeho tvůrci (redakce i externí autoři) netvoří nějaký jednolitý blok, jsou zde takoví kteří jsou jenom „normálně“ levicoví, v rámci přirozeného (sociálního) humanismu. Ale přece jenom, základní (vydavatelská) linie přece jenom vykazuje znatelné rysy fundamentalismu (i když ukrývané); na straně druhé tato linie na DR není zdaleka natolik vyhraněná, jako například u Alarmu.

  80. Josefu Poláčkovi: Třídní boj nikdy neskončil, jen ho od určité doby vede pouze jedna třída, a to ta vládnoucí, tj. třída majetných, to příslovečné 1%, proti zbytku světa. Přiznávají to veřejně i oni sami, takže vyjádření této zřejmé skutečnosti není žádným projevem fundamentalistických postojů.

  81. Josefu Poláčkovi: Pokud jde o fundamentalismus, ať už můj nebo kohokoli jiného, pak jenom zopakuji, že není nic jednoduššího než na kohokoli/cokoli přilepit libovolnou etiketu a pak s ní argumentovat jako s realistickým popisem skutečnosti… Dost často jste se ještě v diskusi v DR k takovému nálepkování uchyloval sám, když jste opakovaně reagoval na některé mé odkazy, že Vám nestojí za tu ztrátu času číst je, což Vám ale nebránilo ty nálepky rozdávat. Věcná argumentace by zřejmě pro všechny, kdo to čtou, byla užitečnější – pokud tedy nám všem jde o hledání pravdy nebo vyjadřování nových myšlenek a nikoli o potvrzování vlastních či skupinových postojů/předsudků.

  82. To já bych šel ještě dál, pane Kalousi. Boj proti hlavně proti 1 % nejbohatších je podle mě velkým omylem současné, a zejména té nové, levice. I když má totiž to 1% prostřednictvím svých médií, sponzoringu politických stran atd. velkou moc, tak to samo o sobě by na ovládnutí voleb nestačilo, k tomu potřebují střední třídu, respektive její bohatší část, která ve volbách většinou disciplinovaně zvolí středopravicové strany a je nejbohatším někdy přímo zavázána, neboť pro ni za solidní peníz může pracovat.

    Už sama existence jednotlivých tříd (pokud si dobře vzpomínám v posledním renomovaném výzkumu jich čeští sociologové definovali 6) a malá propustnost mezi nimi, je podle mě důkazem třídního boje vedeného v mnohem širším měřítku. Třeba takový Jeff Bezos, současný nejbohatší muž planety, pocházel ze třídy střední a jeho rodiče mu dali do základu malý kapitál, se kterým rozjel Amazon. Pohádky o tom, jak se dnes např. každý cca třetí Rom z Chanova (a nebo průměrný člověk jehož rodiče mají učňák, abych to tak nevyhrocoval) může stát, kdyby chtěl, úspěšným podnikatelem či alespoŇ právníkem/zubařem atd., jsou myslím opravdu jen pohádkami.

  83. PS: Když píšu o třídním boji, mám na mysli třeba mírné zvýšení daní z příjmů, nemovitostí či dědické, nikoli např. to, co dělali komunisté před rokem 89.

  84. Souhlasím s vámi, pane Krupičko, že malá propustnost společenských vrstev /radši používám toto slovo než „třídy“/ je problém dneška.
    „Pohádky o tom, jak se dnes např. každý cca třetí Rom z Chanova (a nebo průměrný člověk jehož rodiče mají učňák, abych to tak nevyhrocoval) může stát, kdyby chtěl, úspěšným podnikatelem či alespoŇ právníkem/zubařem atd., jsou myslím opravdu jen pohádkami.“
    O lidech z Chanova sice takové pohádky nikdo nevypráví, naopak ve většinové společnosti budí pohoršení jakákoli podpora směřující ke zvýšení romské vzdělanosti, ale je pravda, že děti z rodin, kde rodiče neprošli ani školou s maturitou, mají daleko menší šanci, že dosáhnou na uplatnění, jaké uvádíte. Pro společnost jako celek je to velká škoda. Nevyužití veškerého lidského potenciálu se zákonitě vymstí.
    Ačkoli se zdá, že to má k úvahám o identitě daleko, není tomu tak. Dítě se identifikuje s prostředím rodiny. Podněty, které rodina poskytuje, mají velkou důležitost. Jestliže společnost včas nenabídne jiné, plýtvá talenty, protože nezabrání jejich zplanění.

  85. OTÁZKY TŘÍDNÍHO BOJE

    Pane Kalousi, mohl byste konkrétně jmenovat někoho z onoho 1 procenta nejbohatších lidí této planety, který otevřeně vyhlašuje, že vede třídní boj proti nemajetným?…

    Co se toho údajného nálepkování z mé strany týče: když někoho označím za (levicového) fundamentalistu, tak obvykle zároveň doložím, na základě čeho po tomto hodnocení sáhnu. A ostatně: už jsem oznámil že v dohledné době chystám text „Lesk a bída fundamentalismu“, tam podrobněji vysvětlím, koho považuji za fundamentalistu a proč.

    Pan Krupička: tak nějak mi opravdu není jasné, co máte na mysli tím, že (nepatrné) zvýšení daní je projevem třídního boje?… O tom zvyšování daní z příjmů jsme diskutovali už na DR, celkem nedávno; podstata věci je v tom, že tyto daně není (pro podnikatele) možné zvyšovat donekonečna, protože od jisté hranice to podvazuje veškerou další podnikatelskou aktivitu (nevyplatí se už dále podnikat, respektive méně úspěšné podniky začnou krachovat, čímž masově narůstá nezaměstnanost).

    A teď pro oba pány, kteří hlásají třídní boj: jak krajně obtížné je i v prostředí levice vůbec jenom hovořit o „třídním boji“, si můžete přečíst v článku Marka Fishera „Odchod z Upířího hradu“, na který poukazuje O. Slačálek (jak na to upozornil pan Kosmel pod textem „Tři příliš snadné odpovědi“). Ten „Odchod z Upířího hradu“ je možno přečíst si tady: https://krkulden4.wordpress.com/?s=odchod+z+upířího+hradu . (Ten článek je na oné stránce až dost dole.)

    Zkrátka: „třídní boj“ je dnes i v rámci levice velice abstraktní, velice mlhavý pojem. Slačálek sám sice (spolu s Markem Fisherem) zřejmě zastává názor že to povědomí o třídním boji je zapotřebí obnovit; ale sám nepodává žádné vysvětlení, proč by tento třídní boj měl být něčím jiným, nežli zase jenom jednou identitou mezi mnoha jinými.

    Aby nedošlo k omylu: já sám objektivní existenci třídního boje nijak zásadně nepopírám; nakonec o „třídním boji“ psal už takový velikán evropského myšlení jako byl Aristoteles. Zcela zásadní otázka je ale ta, jestli je dnes ještě tento „třídní boj“ možno používat v tom samém smyslu, v jakém ho používal Marx. Anebo jestli je tento pojem nutno podrobit zcela zásadní revizi.

  86. V lidské společnosti, která má představivost a peníze, rozhodně není vyloučeno, aby se pohádkové příběhy stávaly. Třeba některé z dětí chudičkého venkovana z Etiopie nebo Keni se stane, díky dispozicím, talentu a vůli, slavným atletem. To dnes už znamená také velké peníze (nejen proslulost, jako třeba v případě Bikily Abebeho, který vyhrál před šedesáti lety, navíc v Římě a bos, olympijský maratón).

    Problém se zbohatnutím leží jinde. Osvětlit mi ho pomůže rovněž zmíněný příklad z oblasti sportu. Je jasné, že disciplín kdovíjak nepřibývá a že za medailovými pozicemi finanční ocenění dramatiky klesá. Systém stojí na určité stabilitě společenských poměrů. Je třeba málo opravdových pánů a hodně v podstatě kmánů. Podíl skutečně bohatých zůstává relativně konstantní. Bohatí (či jejich rodiny) přitom zpravidla jen tak nezchudnou. Řečeno alegoricky, všichni v autobuse vpředu prostě sedět nemůžeme.

    Podle neoficiální, ale vládnoucí ideologie má „dolejší člověk“ ze sebe v nekončícím etapovém závodě o vzestup vydat opravdu všechny síly. Známé je poučení z Červené královny Lewise Carolla, že je třeba běžet stále rychleji, abychom stáli na místě. Podstatnou otázkou je, zda takové úsilí člověka (nadměrně) nemrzačí, zda jej činí bohatším také v přeneseném smyslu slova, spokojenějším a lepším. Pro plnou účast v závodě se navíc máme rozhodovat v situaci, kdy většinou disponujeme stále lepšími a jistě dostačujícími materiálními podmínkami. Proto také musí být ohlašován stále rostoucí jackpot…

    „Dolejším lidem“ ovšem musí, aby nebyli líní, taky něco hrozit. Třeba nejistota, nebo cejch selhání a loosera. Také se hodí relativní drahota lecčeho nezbytného a ovšem nutností je všudypřítomná reklama na všemožná lákadla. Nabízejí se ovšem také slasti, neboť už dávno víme, že nestačí jen bič (ale ani jen marcipán). Člověk chce být „za vodou“, dosíci bezpracných příjmů, žít, když ne „jako bohové“, tak jako celebrity. Chce si pořídit všechny ty krásné nové věci a mít se lépe a lépe (což je inovovaná nabídka léku proti času a smrti v době, kdy se jiné e-recepty nepředpisují).

  87. Tomu, o čem se zmiňuje pan Horák (dispozice, talent a vůle) se asi říká psychologický či duševní kapitál. A ještě existuje kulturní a sociální kapitál. Majetek a peníze nejsou všechno.

  88. Pane Poláčku, díky za ten odkaz na text Marka Fishera. Podle mého soudu je naprosto brilantní a potvrzuje mé zkušenosti, které jsem nasbíral v levicových organizacích a s „levicovými“ lidmi. Je to, alespoň pro mě, smutné čtení.

    Pro ty mladé lidi zhusta ze střední třídy, hlásící se k levici, tak jak jsem je poznal, je zdaleka nejvíce příznačná jedna věc: oni podle mě většinou doopravdy nechtějí nic měnit, nechtějí pomáhat chudým a znevýhodněným, ačkoli to často po hospodách a svých sektářských facebookových skupinách vykřikují. Oni hlavně chtějí za každou cenu patřit k nějakému stádu, nějaké bublině a s gustem šikanovat každého, kdo často bizarní pravdidla těchto skupin zpochybňuje. Ačkoli jsou ti jedinci chytří, tak jejich chování je vlastně nejisté, sobecké, zbabělé a ordinérní. Jejich levičáctví je málo procítěné, ačkoli se může zdát opak. Je to pro ně prostě hobby, tak jako někdo např. sbírá známky. I to je důvod proč u nás levice neexistuje, těm výše popsaným mladým lidem, z nichž většina se má dobře, nejde o oslovování chudých a utlačovaných mas, ale pohodlný život v teple svých relativně malých sekt. Popisuji to zde velice zkratkovitě, Mark Fisher to dokázal mnohem obsáhleji a lépe. Snad snad jsem ho dobře pochopil.

    Jinak ano, podle všeho je třeba k Marxovu pojetí třídního boje (které ale znám málo) přistupovat jinak. Nejhorší je ale podle mě dělat to, co levice dělá v ČR nyní, když to téma v podstatě ignoruje.

  89. Pan Krupička: ano, to všechno souvisí s tím, že – jak už jsem několikrát zmínil – jsem se svého času sám od těchto intelektualisticky-levicových skupin distancoval. Právě pro jejich prázdnotu, a právě pro jejich pózu intelektuální nadřazenosti.

    Jen tak pro zajímavost: u nás na fakultě existovala jedna taková skupina; jednou mě k ní také pozvali, ale vyloučili mě z ní hned po prvním sezení, protože jsem se „hereticky“ odvážil podrobit kritice některé Marxovy téze.

    Bylo to někdy ke konci osmdesátých let – tedy v době kdy už se hroutil svět socialistického tábora. Až se pak zhroutil naprosto; a já jsem se pak dozvěděl, že právě ti nejhorlivější levičáci, kteří nejvíce prosazovali mé vyloučení – tak že s těch se pak stali najednou kovaní pravičáci!!

    A takové případy se staly například i mezi příslušníky dřívější německé teroristické skupiny Baader-Meinhoffová: i tady se po zhroucení celé komunistické ideje někteří z tehdejších fundamentalistických levičáků najednou proměnili ve vyznavače tvrdé, snad až fašistoidní pravice.

    V té době vůbec na německých univerzitách existovala, a byla velmi aktivní tzv. „Marxistische Gruppe“ – ti byli natolik ideologicky dogmatičtí, že dokonce i náš marxistický docent jim připadal příliš vlažný. Přitom on sám byl naprosto přesvědčený (a podle mě až dogmatický) marxista; ale oni se ho neustále snažili „vylepšovat“ svými fundamentalistickými přesvědčeními.

    A on se o nich jednou sám vyjádřil tak, že jsou to potomci z měšťáckých rodin, kteří si tímto svým slepým radikalismem jenom řeší své vlastní rodinné problémy; jinak řečeno, že tato jejich radikální vzpoura proti systému je jenom aktem jejich individuální vzpoury proti (zámožnému) rodičovskému domu.

    Já opakuji ještě jednou: zdaleka ne všichni z levicového univerzitního prostředí propadli takovýmto sektářským choutkám, byli mezi nimi dozajista takoví kteří to s věcí levice mysleli poctivě. Ale fakt je, že jsou to – jako ostatně vždycky a všude – právě tito fundamentalističtí křiklouni, kteří se procpou do popředí. A leckdy jim je mnohem důležitější právě to jejich osobní profilování se, jejich opojný pocit vůdcovství, nežli pravé hodnoty levice. – Proto jsem také zmínil to, že leckteří se s podivuhodnou snadností přehoupli z pozic radikální levice do pozic radikální pravice, když u levicový program nebyl „in“.

    Takže: ano, je to opravdu smutné, že v táboře levice natolik bují sektářství a osobní exhibicionismus; ale v tuhle chvíli není vidět prakticky nic, čím by tento stav bylo možno překonat.

    Snad opravdu i tady platí to biblické: mnoho povolaných, ale málo vyvolených.

  90. SPOLEČNOST VÝKONU

    Společenské uspořádání kapitalismu je založeno na výkonu. To jest: na pracovním, produkčním výkonu. Celý ten hospodářský a konzumní zázrak kapitalismu je založen na tom, že se všemi prostředky tlačí na člověka, aby ze sebe vyždímal maximální výkon. Jak napsal pan Horák, je tu ve hře jak čirý existenciální tlak, tak ale i lákadla konzumu, které každého člověka k tomuto maximálnímu výkonu nutí respektive motivují.

    Je to ten „autobus kapitalismu“. Kdy tedy všichni nemohou „sedět vpředu“, a někteří se tedy ocitnou až zcela vzadu (respektive dole). Ovšem – musím přiznat, že já sám bych nevěděl, jak tento problém „autobusu kapitalismu“ v současné době pozitivně vyřešit.

    Bylo by samozřejmě – čistě teoreticky – možno celý ten šílený úprk vpřed přibrzdit, domluvit se na tom že osazenstvo autobusu si v rámci vzájemné mezilidské solidarity a pospolitosti přece jenom přisedne blíže k sobě. Jenže: za daných okolností není k dispozici nějaká střední cesta. Nějaký rozumný, uvážlivý pohyb vpřed. Pokud se totiž zastaví tato šílená jízda stále maximalizované produkce a konzumu – pak nastane stav stagnace. A jak se v takto stagnující ekonomice žije, jak nedůstojně pak člověk musí zápasit i o předměty každodenní potřeby, to si mnozí z nás pamatují ještě z dob reálného socialismu.

    Nevím, opravdu nevím, jak tento problém vyřešit; a nevím o nikom, kdo by opravdové řešení znal. Snad bude zapotřebí opravdu nějakého planetárního kataklyzmatu (nejspíše ve spojení s klimatickou krizí), aby to celým lidstvem otřáslo natolik, aby dokázalo zásadním způsobem změnit své hodnoty.

    Jan Patočka psal o „solidaritě otřesených“; on tuto svou ideu ovšem fixoval především na hrůzy druhé světové války, kterou on (v tradici fenomenologických filozofů) pokládal za jenom extrémní projev obecného fenoménu, totiž vytěsňování, okupování přirozeného, autentického lidského života odosobněnými mechanismy průmyslové civilizace.

    Ukázalo se ale, že to všeobecné „otřesení“ hrůzami války mělo jenom dost krátké trvání; poté se opět obnovily „přirozené“ motivace člověka, tedy snaha po maximalizaci svého vlastního (materiálního) prospěchu.

    S určitým cynismem by se tady dalo říci: i ta strašlivá druhá světová válka byla pro lidstvo ještě příliš slabým mementem; bude asi opravdu zapotřebí aby v důsledku globální klimatické krize vyhynulo devadesát procent současné světové populace, aby ten zbytek přece jenom doslova zmutoval na jiný, nekonzumní způsob existence.

  91. BÍDA LEVICE

    Já se ještě jednou vrátím k tématu levice, jejího současného stavu. Ano, pane Krupičko, právě to je jedno z největších zklamání, které musí zažít ten, kdo zastává pravé hodnoty (humanistické) levice: když totiž zjistí, kdo všechno se v tom údajně levicovém táboře také pohybuje.

    Centrální hodnotou levice je přece solidarita, pospolitost, humanismus; jenže pak se ukáže, že i v táboře levice je celá řada velmi egoistických osob, kterým se jedná v prvé řadě o jejich vlastní prospěch, a ne o univerzální prospěch všech. Oni chtějí solidaritu – pro sebe samé, ale jakmile by měli dát také něco ze svého pro jiné, tak okamžitě spustí rozhořčený pokřik.

    A nejen tento ryzí egoismus; ale i celá řada dalších negativních projevů a vlastností – jak jsme si o nich psali výše – se znovu a znovu ukazuje v táboře levice. Ano, právě toto je jedno z největších zklamání – že ani na levici zdaleka není možno všem věřit. A že i tady probíhá neustálý boj – boj o zájmy, boj o dogmata, boj o místo na výsluní pozornosti a slávy.

    A tento stav je natolik rozšířený, že je někdy nutno se ptát, jestli to pravolevé dělení je opravdu to (jedině) správné. A jestli není zapotřebí příslušníky lidského rodu dělit a hodnotit (ještě) i podle jiných kritérií.

  92. Mimochodem, paní Hájková, dočetl jsem ten Komenského „Labyrint“. V každém případě se jedná o krajně zajímavé téma; vlastně přesněji řečeno, o celou řadu zcela klíčových témat. Jak už jsem předeslal, určitě k tomu napíšu nějaký článek; vlastně celou jejich sérii, přinejmenším dva, se vztahem k tomu že i ten Komenského traktát má obsahově dvě části, za prvé kritiku stávajícího světa, a za druhé hledání východiska.

  93. Když tak píšete o tom vyhynutí většiny lidstva, pane Poláčku, nahráváte vlastně těm, kteří už teď vymýšlejí konspirační teorie o záměru (totiž domněnky, že Covid 19 někdo uměle vypěstoval nebo rozšířil právě za tímto účelem).
    Ale i v případě přírodní či jinak nezáměrné katastrofy, která by lidstvo zdecimovala, není vůbec jistota, že by se zachránilo deset procent těch nejlepších, nejodpovědnějších nejsolidárnějších či jinak nej- lidí. Obávám se, že v té druhé světové válce možná právě ti nejlepší zahynuli. Není ani jisté, že by si lidstvo vzalo z nějaké katastrofy poučení takovým způsobem, že by se to poučení přeneslo na další generace. Vždyť je známo, že i dítě se musí osobně spálit třeba o kamna, aby vědělo, že oheň pálí. Člověk se nebude rodit už s hotovými zkušenostmi, o všem důležitém poučený a odpovědný. Vždyť jsme se už na Referendu bavili o tom, že člověk se rodí nehotový.
    Jinak, s tím, že pravo-levé dělení má své meze, souhlasím.

  94. No vždyť právě o to jde, paní Hájková: spálit se o kamna. A to sice pořádně. Tak, aby se tento zážitek doslova vpálil do mozku.

    Já jsem neříkal, že v případě té globální klimatické katastrofy by přežili „ti nejlepší“. Já jsem napsal, že – pod dojmem tohoto otřesu – by těch zbylých deset procent doslova „zmutovalo“ do jiného stavu.

    Jak nám říkají nejnovější objevy genetiky, na rozdíl od dřívějších názorů že genetický aparát, genetická informace je v zásadě stabilní (pokud tedy nedojde k vysloveně mutační změně), tak k zásadním proměnám může dojít i během jedné jediné generace, to jest během života jediného člověka. A to sice na úrovni epigenetiky. Genetický aparát jako takový sice zůstane v zásadě zachován; ale nyní je „čten“ jiným způsobem. A ty změny v úrovni epigenetiky mohou probíhat právě (také) pod vlivem mimořádně intenzivních, respektive traumatických zážitků.

    To je jedna věc. A druhá věc je ta, že existují nejen geny, ale i „memy“. I když tyto memy jako takové mohou být jenom náš umělý konstrukt, nelze popírat, že v životě společnosti (ať parciální nebo globální) působí určité hluboce zakotvené vzorce jednání, které skutečně dokáží zásadním způsobem formovat chování lidí v dané společnosti. – Například japonský samuraj odchovaný striktní japonskou kulturou cti válečníka by raději volil smrt, než aby se pohanil ztrátou cti za jednání, nad kterým by dejme tomu plebejský český sedlák jenom přezíravě mávl rukou.

    Jinak řečeno: pod dojmem takto dramatické katastrofy by mohlo dojít k tomu, že by se zcela zásadně změnily platné společenské normy chování. Že by dejme tomu excesivně konzumerické chování mělo ve společnosti takový status, jako dejme tomu v ultrakatolickém středověkém Španělsku obcování s ďáblem.

    Toto všechno jsou samozřejmě pouhé spekulace; ale já tím chci poukázat na to, že lidská povaha přece jenom není zcela nezměnitelná. Samozřejmě, jsou tu určité zcela základní predispozice, pudy, instinkty dané – a vtištěné – nám přírodou; ale to ještě nemusí znamenat, že by za určitých okolností nebylo možno i tyto základní instinkty modifikovat, žít je podstatně změněným způsobem.

  95. Jistěže lidská povaha není nezměnitelná. Přece si nemyslíte, že obrácení svatého Pavla je vymyšlené?

  96. Nechci Vám brát iluze o změnitelnosti člověka, ale dle toho co jsem jako laik pochytil od některých publikátorů vědy, např. velice rád mám Koukolíka a podobné autory nejen z naši provenience myslím že pravý opak se blíží pravdě, jestli teda nějakou uznáváte („pravdu“); já osobně nikoliv. Doposud to chápu tak, že člověk přetvořil neuvěřitelně okolí, v kterém žije ale co se tyká chování, myšlení a asi i té Vámi zmiňované zůstal v době lovců a sběračů. Nikdy se nechoval racionálně ale stádně, nikdy se nepoučil, ale na druhé straně nepřichází na svět ani jako tabula rasa. Je to asi hodně složitější.

  97. V pondělí 30. března zemřel v Athénách ve věku nedožitých 98 let Manolis Glezos. Člověk, který v r. 1941 strhl z Akropole vlajku s hakenkrajcem a Němci mu na to nikdy nepřišli; komunista a účastník řecké občanské války; po desítky let veřejný nepřítel č. 1 řeckých pravicových vlád, vězněný celkem 11 let a dvakrát odsouzený k smrti, kterého před popravou v 50. letech zachránila jen mohutná mezinárodní solidarita; starosta rodné obce na ostrově Naxos, kde promýšlel a do praxe zaváděl prvky přímé demokracie; několikanásobný poslanec různých zastupitelských sborů včetně Evropského parlamentu, kam byl naposledy zvolen ještě v r. 2014, ve svých 91 letech; spoluzakladatel Syrizy. A samozřejmě, pro kdekoho levicový fundamentalista. Jedno z jeho posledních veřejných vyjádření bylo toto: Až umřu, budu vás chodit strašit, dokud nedotáhnete do konce, co jsem začal.

    Staří rabíni zformulovali jedno silné morální pravidlo vhodné ke zobecnění i mimo židovské prostředí: Není ti souzeno tuhle práci za tvého života dokončit, ale není ti ani dovoleno od ní odejít. Marně vzpomínám na jiné autentické levičáky, kteří by byli natolik integrálními osobnostmi, aby byli schopni řídit se tímto pravidlem po celý život. Jakkoli byl jeho život podle obvyklých lidských měřítek výjimečně dlouhý, přesto byl nespravedlivě krátký. Lidí jeho formátu je na levici velice málo, pokud ještě vůbec nějací zbývají, a vzhledem k potřebám doby tam zoufale chybí. Nicméně celý jeho dlouhý a teď už dovršený život dává nám všem na levici naději, že žádný boj – ani ten dočasně ztracený – za to, čemu věříme, není zbytečný.

    Čest jeho památce.

    Nekrolog od jiného – jak jinak – levicového fundamentalisty tady:
    https://www.jacobinmag.com/2020/04/manolis-glezos-obituary-greece-nazi-resistance

  98. Nějaká výzkumné středisko v USA zaregistrovalo, že na internetu prudce stoupl počet vyhledávání modliteb. V posledním měsíci prý zjistili, že intenzita vyhledávání modliteb na internetu se zdvojnásobila při každých 80 000 nově registrovaných případech COVID-19. Jen během letošního března vzrostla internetová vyhledávání týkající se modliteb na nejvyšší úroveň za posledních pět let. V době krizí prý mají lidé vždycky tendenci obracet se k náboženství. Proto, aby zmírnili svůj stres a aby nacházeli odpovědí na své otázky. Je to antropologická konstanta.

  99. V neděli 15. března chodilo po Praze přes 99% lidí bez roušek, v úterý 17. tomu bylo právě naopak. Samozřejmě mezi oběma daty bylo nošení roušek nařízeno. Je však také pravda, že většina v obou případech účinně usměrnila zdrženlivé. Proč to píšu? Abych v pokročilé hodině co nejúsporněji doložil, jak snadno může dojít k obratu (většinou ovšem dočasnému). Jsem přesvědčen, že totéž může nakonec přijít také v mnohém zásadním ohledu, byť to vždy bude mít nejen pozitivní líc, ale i negativní rub.

  100. To vyhledávání modliteb na internetu ovšem nikdo nenařídil. I když ani tady není jisté, zda to těm lidem zůstane natrvalo. Tedy to navázání vztahu s Bohem.
    Nicméně, tu roušku člověk sundá, až toho začne mít dost. Protože ono se v tom nedá dýchat. A podobně je to s jinými nařízeními. Doufejme, že tak dlouho nebudou opatření trvat.

  101. Obrácení Pavla s Tarsu: to je ovšem jiná kategorie, tady se nejednalo – bezprostředně – o změnu chování, ale jenom o změnu názoru. Analogicky něco takového, jako když někdo vymění politickou stranu. Jak jsem zrovna v minulých dnech napsal, i to se stává (i když jen velmi zřídka), že se od jedné politicky vyhraněné pozice přejde ke zcela opačné politicky vyhraněné pozici.

    Tím nechci tvrdit, že u Pavla tato změna názoru na křesťanství nebyla doprovázena i opravdovou (vnitřní) proměněnou jeho osobnosti; ale objektivních zpráv o něm máme příliš málo, nežli aby to bylo možno tvrdit s jistotou.

  102. Pokud jde o proměnu svatého Pavla, tak tam nešlo o změnu názoru, nýbrž šlo o proměnu srdce člověka řídícího se striktně psaným zákonem, který nemá pochopení pro nikoho jiného (čili vlastně klasického farizeje, o kterých mluvil Ježíš) v člověka lidského (a tedy milujícího a trpícího).

  103. Pan Kosmel: ano, v zásadě bych s Vámi souhlasil; a sám jsem to v diskusích na DR opakoval znovu a znovu, že základní instinktivní nastavení u člověka zůstává víceméně konstantní, a vlastně nejen až od těch dob lovců a sběračů, ale velice mnoho tady máme společného už s našimi opičími předky respektive příbuznými. (A proto například není možné spoléhat na nějaký „ráj komunismu“, ty prapůvodní instinkty vlastního prospěchu se nedají natrvalo potlačit.)

    Tu možnost zásadní vnitřní proměny lidstva jsem proto podmínil opravdu zcela extrémními podmínkami (akutní dotyk smrti), kterým by lidstvo prošlo. (Uvedl jsem scénář kdy by vyhynulo až 90 procent celoplanetární populace.) – A asi nebude sporu o tom, že z čistě psychologického hlediska se takové případy naprosto stávají, že při akutním zážitku smrti respektive po překonání těžké nemoci mnoho lidí začne svůj život pojímat zcela jiným způsobem, a především ohledně toho materiálně-konzumního života lidé s takovými prožitky opravdu mnohdy zjistí, že v životě jsou důležitější jiné hodnoty.

    Když už jsme u těch opic: zrovna tady je k dispozici jeden příklad, jak se může opravdu signifikantním způsobem změnit způsob chování celé jedné komunity. Byla totiž svého času vědecky zkoumána jedna opičí tlupa, která žila v poměrné blízkosti nějakého města, respektive velké skládky jeho odpadků. V které bylo možno objevit leccos pro opice lákavého. Na straně ovšem základní instinkt divoce žijících zvířat varuje: vyhýbat se lidem.

    V rámci této opičí tlupy ale byla jedna skupina sebevědomých, odvážných – ale zároveň také agresivních samců. Kteří tedy nepociťovali strach z výprav na tu lákavou deponii. No – nedopadlo to s nimi dobře, postupem času přišli o život všichni.

    To ovšem mělo pro zbývající opičí tlupu dalekosáhlé následky: zcela z ní vymizel genom agresivity! Zmizel spolu s těmi samci, kteří ho už nemohli předávat na další potomstvo. V důsledku toho zbylí příslušníci této tlupy spolu v dalších letech žili skutečně zřetelně mírumilovnějším způsobem, bez projevů vzájemné agresivity. Tento stav trval ještě i po deseti letech pozorování – což u opic znamená přes několik generací.

    Takže jak je vidět, i v rámci toho geneticky-instinktivního vybavení které nám dala příroda je možné (i když jen za značně specifických okolností), aby docházelo k přece jenom znatelné modifikaci toho původního nastavení.

    Svým způsobem by se dalo říci, že je to podobné jako se zemskou tíží: zemská tíže nás samozřejmě vždycky bude stahovat dolů. Ale jak se ukázalo, jsou – a to i pro člověka – možnosti, jak tuto zemskou tíži překonat. Když si člověk zhotoví křídla a přidá se k tomu motor, je možno se nad tuto zemskou tíži povznést. Je to vždy spojené s prací a s výdajem energie; ale v zásadě to možné je.

  104. Trpící člověk Pavel dozajista byl, paní Hájková. Je naprosto evidentní, že on trpěl permanentní hrůzou z hněvu (židovského) Boha; z toho že nebude schopen dostát celým stovkám judaistických náboženských předpisů, a že ho za to stihne nebeský (respektive pekelný) trest.

    Jestli se ale potom Pavel stal skutečně „milujícím“ ve vztahu k jiným lidem – to opravdu nemůžeme objektivně posoudit. Faktem je že on začal lásku hlásat, jako základní moment křesťanství; ovšem i tohle u něj byl zjevně akt související s předchozím momentem: na místo přísného, trestajícího a hrůzyplného Jahveho si postavil Boha odpouštějícího a láskyplného. Ale – opakuji znovu, to ještě není žádný důkaz toho, že on sám by se skutečně vnitřně proměnil, v tom smyslu že by pak byl jiným člověkem než předtím.

    Ovšem: on začal hlásat jiné hodnoty, a tyto hodnoty také prosazoval. Takže v tomto smyslu opravdu došlo k proměně. Ale tady je nutno rozlišovat, zda se jedná o skutečně hlubokou vnitřní proměnu jednotlivce, anebo právě jenom o změnu hodnot v rámci určité komunity.

    Tohle rozlišování má význam právě pro naše uvažování o možné proměně celého lidstva: já na jedné straně zůstávám značně skeptickým co se schopnosti (či ochoty) člověka jeho skutečné vnitřní proměny týče; ale co se celé komunity (a tedy i celoplanetární populace) týče, tady je situace poněkud jiná, tady jde především o to změnit chování jako takové, a společensky platné hodnoty.

    Jednou větou řečeno: je naprosto myslitelný stav, že člověk – jako jednotlivec – sice neprojde skutečně hlubokou vnitřní proměnou; ale přesto se začne chovat znatelně jinak, v důsledku společenského tlaku.

    Nakonec: po celou dobu dominantního vlivu křesťanství na evropskou populaci tomu nebylo příliš jinak: zdaleka ne všichni kdo byli pod tímto vlivem byli ve svém nitru skutečně naplněni „křesťanskou láskou“; ale přesto přítomnost (a závaznost) tohoto mravního příkazu měla bezpochyby celkově umravňující vliv na život a uspořádání tehdejší společnosti.

  105. Ty modlitby na internetu – to je jenom doklad toho, že mnoho lidí (věřících) má k Bohu vysloveně utilitaristický vztah: my se k Tobě pomodlíme, a ty nám za to dáš zdraví!

  106. Pan Krupička: zdá se, že Vás ta věc s fundamentalismem opravdu zajímá. 😉 No budiž; já jsem se vlastně chtěl věnovat Komenskému, ale když je Vám to tak důležité, pustím se napřed do toho fundamentalismu, snad už dneska.

    Předběžně je ale možno říci: právě Syriza je dokonalý příklad tohoto fundamentalistického vidění, radikální levice v ní svého času spatřovala až jakéhosi novodobého svatého Jiří v neohroženém boji proti globálnímu kapitalismu – a kde je dnes tato Syriza? Za prvé se sama vnitřně rozštěpila, protože její racionálnější jádro pochopilo, že s levičáckým fundamentalistou Varufakisem Řecko sice možná získá plnou nacionální nezávislost – ale zato přijde na buben. A i ta umírněná Syriza to v příštích volbách u řeckého voličstva prohrála na celé čáře, a byla vystřídána vládou pravice. Tady se definitivně rozbila další tehdejší iluze fundamentalistické levice – totiž že řecký lid jako takový (tím že se napřed přiklonil k Syrize) by nějak paušálně a natrvalo vkročil do tábora (radikální) levice. Ukázalo se že ta podpora Syrizy byla jenom velice přechodná, za zcela mimořádných okolností. A že hned potom se zase všechno vrátilo do „normálu“, tedy k vládě pravice.

    Právě tohle je základní iluze radikální levice, na které ale setrvává s fundamentalistickým přesvědčením: že je tu nějaký „lid“, který ze své nejhlubší přirozenosti vyznává levicové hodnoty. A že je jen otázkou času, kdy tento lid konečně prohlédne, a zahájí svůj finální boj proti démonu kapitalismu.

    Takže tolik pro tuto chvíli k aktuálnímu tématu; víc pak v avizovaném článku.

    Co se pak toho Glezose týče: ne že by Němci „mu na to nikdy nepřišli“, oni ho odsoudili k trestu smrti; ale on se přidal k partyzánům, kde přežil až do konce války.

  107. Nemáte pravdu, pane Poláčku. Pavel o pekle v podstatě vůbec nemluví. Ale jako jsem napsala, že nebudu s vámi diskutovat o Ježíšovi, nebudu diskutovat ani o Pavlovi. Dost mě to vyčerpává a teď momentálně mám navíc doma dost práce.

  108. Ještě chce někdo vykládat, že třída vlastníků nevede třídní boj?
    http://casopisargument.cz/2020/04/03/covid-19-a-zapadni-delnicka-trida/

    Pokud jde o Řecko po r. 2015: Řecko doplatilo na německou hru (ve které Němcům zdatně sekundují Nizozemci, Rakušané a někteří další) s nulovým součtem. A doplatí na ni i Itálie, jestli se EU rychle nezreformuje směrem k fiskální unii. (Historická paralela: Sehraje Itálie roli Virginie v r. 1790? Najde se v Německu nebo ve strukturách EU nový Alexander Hamilton?) Jestli se EU nezreformuje, skončí. Itálie je sice TBTF (too big to fail), takže zřejmě nehrozí pokusy o její výprodej podobný tomu řeckému, ale pokus o její záchranu „standardními“ prostředky eurozóna nepřežije.

    No a reakce Josefa Poláčka na vzpomínku na Manolise Glezose byla zcela předvídatelná: Levicový fundamentalista je pro něho každý, kdo chce měnit společnost jinak než mírným pokrokem v mezích zákona. 😀

  109. K obrácení Pavla z Tarsu došlo po sestoupení světla z nebe, tedy pod vlivem bytosti mnohem vyspělejší, než byl toho času on sám. Tolik k tomu, zda toto obrácení bylo niterné, nebo jenom povrchové.

    Ostatně nebyl sám – popisů setkání z živým světlem lásky je mnoho, ať už v souvislosti s NDE nebo v souvislosti s duchovní praxí. A zdá se, že se tito lidé skutečně stali lepšími lidmi, ač byla jejich osobní svébytnost zachována.

  110. Ano, ano pane Skočný. Úplně podobný případ se stal na Slovensku. Štefan Kuffa, který dnes buldozérem odstraňuje svinstvo liberalizmu ze Slovenska byl původně zemědělský odborník a farářem se stal až po pádu z 20 m výšky. Cítil, že Bůh mu vrátil život a tehdy v něm uzrálo předsevzetí „vrátit svůj život Bohu“. Takových obrácení je v historii neúrokem. Ne vždy je to způsobeno otřesem mozku. Někdy ty lidé zešílí i zcela „normálně:)“.

  111. O panu Kuffovi jsem viděl nějaké video, je to sympatický člověk.

    Co se týče samotného člověka, tak jeho fyzická přirozenost je dána obrovskou dobou evolučního vývoje a je znatelně konzervativní. Mění se způsoby, ale motivy se mění jenom pomaličku. A vzhledem k tomu, že jsme tady v určitých materiálních podmínkách, tak nějaké rychlé změny buď selžou, nebo vedou vlastně k něčemu jinému než bylo zamýšleno, nebo uspějí, ale za cenu velkého utrpení lidí.

    Já myslím, že bychom měli respektovat jak svobodu vlastní, tak i svobodu jiného. Liberalizmus se možná tváří pokrokově, ale je to spíše jen osobní egoizmus a nezodpovědnost, které byly zabaleny do líbivé teze osobní svobody a pokroku. Samozřejmě nic není bez následků, takže byť liberalizmus také přinese svoje pozitivní plody, vždy to bude nějak korigováno tím systémem života, ve kterém se nacházíme.

  112. Pane Skočný, na to abych diskutoval s konkvistadory, novodobými misionáři, mesiáši a podobnou kastou jsem již dost starý, pocházím z bigotního katolického prostředí, a hlavně by mi bylo líto tímto ztrácet čas, který se dá využit „užitečněji“. Jak říkáte: někomu k obrácení stačí rychlá akce; pecka do hlavy,…, někdo potřebuje dlouhý vývoj, např. studiem v semináři podobný tomu, v kterém studoval Julien Sorel. Mně k obrácení stačila slovy jedna hodina, vzhlédnutím filmu od Monty Python: Život Briana. S mými životními „zkušenostmi“ a po zhlédnutí citovaného filmu je mi vše jasnější než boží světlo. Trochu s Vámi souhlasím v otázce zpožděného vývoje dispozic člověka k adaptaci na prudký rozvoj okolního prostředí a změny způsobu života. Svůj „zhuštěný“ názor na to jsem vyjádřil o několik vět výše, také pod příspěvkem jedné misionářky, kterou již znám z diskusí na DR.

  113. Když to zjednoduším, tak konzervatizmus říká „povolíme jenom něco“, kdežto liberalizmus říká „povolíme kde co“, ale stále je tady velice silná biologická matrice, kterou to bude poměřováno. Není to sice podle mého názoru matrice základní, ale i tak je velice podstatná – a změny v materiální rovině s ní přímo souvisejí.

  114. Pane Kosmele, já ten film sice neviděl, ale aspoň trochu jsem se informoval o obsahu…

    Problém je, že byť to může znít podivně, člověk neví co dělá. Člověk má tunelové vidění, vnímá jakýsi „cíl“, který byl vytvořen jeho touhami a potřebami, ovšem směrem k vlivu na okolní prostředí má jeho vědomí slepou skvrnu a nevidí vůbec nic. Uvědomí si cosi až ve chvíli, když se ho to začne dotýkat. Což se týká jak prostředí přírodního, tak sociálního.

    Tudíž je třeba vnímat hranice, ve kterých žijeme, abychom sami sobě i jiným lidem nepůsobili problémy. A zase když ty hranice ignorujeme a třeba do něčeho narazíme, naučíme se možná něco nového. Takže to je takové ambivalentní. 🙂

    „Misionářská činnost“, ať už sv. Pavla nebo i jiných, se nikdy nezaměřovala na tento svět; neboť teprve tehdy, až člověk bude vědět co dělá, tedy do určité přirozené míry, může tento svět vypadat „lépe“. Buddha prý řekl: „Sami sobě buďte světlem, sami sobě útočištěm.“ V jednom z apokryfů je popsána situace, kdy Ježíš přistihne člověka pracovat v sobotu a říká mu: „Člověče, jestliže víš, co děláš, blaze ti! Ale jestli to nevíš, jsi prokletý a přestupník zákona.“ Toto myslím dává smysl i bez toho, že to budeme spojovat s náboženstvím. 🙂

  115. K těm apokryfům:
    Prý se prokázalo, že některé fragmenty rukopisů od Mrtvého moře jsou padělky. Což zpochybňuje pravost dalších.

  116. Pane Skočný, už asi naposled. Mně nezajímá, co říkal nebo říká Kristus, Budha, Kuffa nebo jiný idiot. Já nevěřím ani tomu, co říkám já. Zatím mi vychází z historie nejlépe výrok, myslím od Sókratése: „vím, že nic nevím“. Všechny ty slabomyslnosti jako je Bůh, křesťanství, budhismus, materializmus, socialismus, komunismus, liberalismus, konzervatizmus jsou báchorky, berličky, pomůcky, hráčky, sračky vymyšlené buď těmi, kteří se označili za „osvícené“ (dle mého byli „posedli“) nebo zlotřilci za různými účely: aby se zviditelnili, ovládali jiné, ?pomohli jiným (např. před strachu z blesku – božího světla😊), aby ovládali lidí…a mnoho a mnoho a mnoho dalších. Všechno plyne ze stádního principu živočišného tvoru typu Homo. Ano pane Skočný, ovečky opravdu potřebují Berana (my jsme toho našeho dokonce dovezli zpátky z Vatikánu), je jim to evolučně, geneticky, dle některých bohem apod. dáno. Je to prostě fakt.
    Abych ale nějakým způsobem polemizoval s/a tím zviditelňoval to nejhorší co lidstvo (spíš jednotlivci šílenci, Kristové , Pavole apod) zplodilo, tj. křesťanství by bylo přinejmenším ode mne hloupé, nemoudré, vůči sobě i jiným zločinné. Naštěstí se tento mor nerozšířil po světě tak rychle, jako koronavirus a tak některé Perly řecké antiky (jen jako příklad Matematická analýza) přežily v lednici v Alexandrii před spálením abychom je v době osvícenectví mohli odtud po skončení křesťanské zábavy křižáckých výprav znovu objevit. Ještě jednou děkuji pane Skočný za to, že mi určitě „úpřimně“ radíte, co kdo říkal. Vaše kolegyně misionářka používá daleko záludnější argumenty, jako že to povídala jedna paní v sámošce a hlavně, je to přece i na wiki. Ne a ještě jednou ne. Tyto rady nemám rád.

  117. No vidíte, pane Skočný, i misionářka přiznává, že jsou to všechno padělky:)

  118. Ne, všechno ne. Čtyři evangelia jsou určitě pravá. A raná církev to rozpoznala s pomocí Ducha svatého.

  119. Inu, jestli tam jsou i padělky nevím, možné to samozřejmě je. Ale z mého hlediska není podstatné, zda jsou, ale jestli na těch myšlenkách něco je.

    Pane Kosmele, já zase pocházím z rodiny, kde by se asi dalo říct, že tam byli jak lidé anticírkevní, tak oportunisti, pravověrní komunisti, všechno možné. No a nejsem křesťan. Jestli myslíte, že Vám naordinuji nějakou pravdu, vůbec ne. Byť se Vám to zdá nemyslitelné, tu máte v sobě a ve vlastním životě.

    Aby nedošlo k mýlce: Homo sapiens? No jen s velkými výhradami.

  120. No pane Skočný, když to „říkáte“ Vy o té pravdě ve mně a mém životě, tak to už jste na tom lépe než celá umělá inteligence a Google. A zdá se mi to opravdu „nemyslitelné“. K tomu Brianovi, nejdřív se podívejte a pak uvidíte. Nebuďte jako Duka, také neviděl to představení v Brně, které tak pohoršilo Slušné lidí. Přesto/a možná právě proto se bude soudit až do Soudního dne. K Pravdě mám zcela zásadní přístup. Je to lež! Nebo její neodlučitelná součást. Pán Poláček Vám to až Vás zmerčí vysvětlí:) Když se mluví o pravdě, spíš si myslím, že by se mělo používat sloveso hledání něčeho, já nevím smyslu života?, nesmrtelnosti brouka, proč existují takové obludnosti jako nekonečno (antičtí Řekové na tom byli lépe, nepoužívali nulu a tím neměli nekonečno:, atd? ). To, že někdy z toho procesu hledání vznikne (většinou nesmysly) něco jakoby zaručená pravda se později ukáže že je to přinejmenším omyl neřku-li přímo lež. A stává se to i významným nositelům Nobelových cen, např. můj oblíbený autor Kahneman. Tak se nezesměšňujte s Kristy a raději než radit běžte do lesa meditovat:)

  121. Pane Kosmele, vždyť jste si skutečně odpověděl sám. Lidská mysl a stádní princip v člověku produkuje všechny ty sračky, jak jste je popsal. A to nemá s pravdou nic moc společného.

    Zdá se, že je polévka příliš horká, posledně mě také bolely zuby. Takže ještě zopakuji, nejsem zastánce církve (ale ani její kritik). 🙂

    Přeji Vám vše dobré a pokud budete chtít diskutovat, rád se zapojím.

  122. O FUNDAMENTALISMU

    Vítku, tak s tím „tunelovým pohledem“ jsi mě předběhl; to je přesně to o čem chci psát v mém článku o fundamentalismu. Ale zdá se, že některé aspekty fundamentalismu je nutno projednat hned aktuálně tady.

    Takže napřed pan Kalous. Pane Kalousi, ten Vámi citovaný článek je zrovna naprosto klasickým případem a příkladem fundamentalistického vidění světa. Samozřejmě ne že by všechno o čem píše byla objektivně nepravda; je samozřejmé že prakticky veškeré krizové situace vždycky nejvíce postihnout chudší vrstvy obyvatelstva. Ale udělat z globální epidemie nějakou „třídní válku proti pracujícím“ – tak něco takového vyžaduje už opravdu vysokou míru fantazie. Při svém fundamentalistickém zaujetí autor toho článku (vedle toho že se dopouští objektivně nepravdivých tvrzení, jmenovitě ohledně Německa) opakovaně protiřečí sám sobě, aniž by si nad tím sebeméně lámal hlavu.

    Například naprosto kouzelná je tato jeho věta: „Prekaritní pracovníci, jako jsou samostatně výdělečně činné osoby, živnostníci a majitelé obchodů, nejsou chráněni žádným z těchto opatření, protože se na ně nevztahuje žádná dohoda o kolektivním vyjednávání.“ (Tento výrok má dokumentovat cynickou lhostejnost německé – ovšemže buržoazní – vlády vůči chudému lidu.)

    Takže: samostatně výdělečně činné osoby, živnostníci(!) a majitelé obchodů(!) – tedy ti, kteří pro fundamentalistickou levici vždy platí za součást kapitalistické, a tedy vykořisťovatelské třídy – tak z nich jsou náhle obratem ruky vytvořeni „příslušníci prekariátu“! Kteří jsou sami prý nějakým démonickým způsobem vykořisťováni, respektive je proti nim veden „třídní boj“! A to jen proto, že nedostávají nemocenskou respektive „Kurzarbeitgeld“. – Jak by také mohli dostávat tyto dávky, které jsou ze zákona určeny jenom pro zaměstnance – a oni jsou soukromí podnikatelé?!… A je ostatně naprosto lživým tvrzením, že by je německá vláda nechala zcela bez podpory; naopak, poskytla jim operativně možnost půjčky, prozatím 15 000 euro.

    Další až přímo groteskní moment v argumentaci autora článku je tam, když on na jedné straně bouří proti tomu, že americké obchodní řetězce nutí své prodavače nadále prodávat; aby si vzápětí stěžoval na to, že američtí zaměstnanci (a tedy i ti prodavači) nemají žádné finanční rezervy, když zůstanou bez platu! Takže co on by tedy těm obchodním řetězcům vlastně doporučil: dál „nutit“ prodavače prodávat a vyplácet jim plný plat – anebo je poslat domů, a nechat je bez platu?!…

    A ten výmysl, že americká vláda by každému z těch, kdo jsou postiženi odstávkou z práce, měla poslat 2 000 dolarů – to je naprosto šílený nápad, americký rozpočet je už tak jako tak v hlubokém deficitu, z čeho by pak měl ještě brát tyto obrovské části na paušální podpory? A jako „třídní nespravedlnost“ je autorem článku označován i ten zcela racionální návrh, aby se alespoň přezkušovalo, kdo má této mimořádné podpory opravdu akutně zapotřebí, a kdo ne.

    Zkrátka, pane Kalousi: tento článek je naprosto dokonalým potvrzením toho co jsem napsal: že příslušníci fundamentalistické levice – poté co jim pod rukama rozplynul klasický třídní boj – teď doslova běhají po celém světě a všude zoufale a křečovitě hledají něco, na čem by mohli ukázat, že tento „třídní boj“ přece jenom ještě existuje.

    Ještě jednou: samozřejmě ne všechno v tom článku je špatné. Je tam vyřčena celá řada objektivních pravd o tom, že za podmínek kapitalismu vždy existují příkré sociální rozdíly – a že „ti dole“ tu jsou vždy v přinejmenším latentně prekérním materiálním postavení, a že jakékoli krizové situace (a to i včetně epidemie) na ně pravidelně dopadnou mnohem tíživěji, nežli na příslušníky privilegovaných vrstev. To všechno je pravda. Ale přes tuto objektivní pravdu je ten článek celým svým vyzněním krajně tendenční, právě tím že se z toho všeho snaží vší silou vyždímat svůj „třídní boj“. A skoro bych si vůbec nebyl jistý, jestli se autorovi opravdu natolik upřímně jedná o těžkou situaci postižených – anebo v prvé řadě o jeho vlastní ideologii.

  123. Pane Poláčku, neznám tolik situaci v Německu, v Čechách je ale 80 % OSVČ možno zařadit do Schwarz systému; pro české kapitalisty je to nesmírně výhodné, nic za ně neodvádějí a když přijdou výkyvy (nejenom krize) tak je nechají na holičkách. Když to v Čechách někdo řekne nahlas (jako např. minulý ministr PO za socany Málek) má po politické kariéře. Je to taková malá česká zvrhlost a zvrácenost. Zloděj křičí chyťte zloděje.

  124. V oficiálních statistikách se procento černých OSVČ těžko zjišťuje. Dělají tady i OSVČ, dělnici z jiných zemí EU na živnosťák vydaný v jejich zemí ne ČR. Kdo si myslíte, že např. v Čechách staví (Slováci, Poláci, Bulhaři, Ukrajinci atd atd). Čecháčci makaji v Deutschland.

  125. A tím se od fundamentalismu ryze politického dostáváme k panu Kosmelovi.

    Pane Kosmele, Vy jste sám napsal, že vidíte svět velmi černobíle. A že velice snadno sklouznete od jednoho extrému ke druhému. – Obávám se, že právě tohle bude Váš základní problém; a že Vy v důsledku toho příliš rychle skáčete od jednoho fundamentalismu k druhému. Tedy v daném případě od konzervativního katolictví k radikálnímu (až zaslepenému) ateismu (respektive antiteismu).

    Takhle: já bych pro to mohl mít v určitém smyslu dokonce i jisté pochopení. Jak věděl Hegel: když výchozí stav (téze) narazí na limit svého existenčního principu, pak zákonitě následuje její naprostá, zásadní, radikální negace. To je v principu naprosto zákonitý proces. Je bezpochyby spousta věcí které jsou na křesťanství (a jmenovitě na katolicismu) už zastaralé, překonané, konzervativní až zatuchlé. A nemohu si sám být zcela jistý, jaká by byla moje reakce, kdybych byl někdy v mládí podroben nějakému druhu konzervativní katolické indoktrinace.

    Ale přece: dejte si říci, že tím svým černobílým viděním, tím svým zaslepeným antiteistickým postojem nakonec okrádáte sám sebe. A to o hodnoty mnohdy opravdu nemalé.

    Musím přiznat: například takového Ježíše jsem ve svých dřívějších letech také sám – velmi mírně řečeno – vůbec neuznával. Viděl jsem ho jako to, jako co byl viditelný: jako ikonu na kříži, jako prázdný fetiš. A bylo pro mě opravdu velkým překvapením, když jsem nakonec zjistil, jak velice se jeho postoj ke světu shodoval s mým vlastním!

    Je totiž nutno si v uvědomit: Ježíš byl v prvé řadě buřič. Ježíš byl tím, kdo byl naprosto zhnusen pokrytectvím, konzervativní nehybností, zbahnělostí, ale i prázdným pobožnůstkářstvím svých soukmenovců! A právě Ježíš byl tím, kdo proti tomu všemu marasmu vytáhl do boje; který měl odvahu postavit se prakticky proti všem. Že si pak postupem času přece jenom dokázal získat svůj houfec, je jiná věc; ale na samotném počátku své cesty stál naprosto sám, a mohl se opřít jenom o své hluboké přesvědčení: takhle to dál nejde, něco se proti tomu musí podniknout.

    Že při tomto svém obrodném díle používal religiózní způsob argumentace: no nedá se nic dělat, holt jsme v dobách starověku, tehdy po nějakém racionalismu francouzských osvícenců ještě jaksi nebylo vidu ani slechu… 😉 Ale já právě v této souvislosti vždycky říkám: zkuste si tohoto Ježíše přesadit do současné doby; a možná by bylo velice zajímavé sledovat, co by říkal, co by hlásal, co by kázal dnes. Skoro bych si troufal tvrdit, že tento novodobý Ježíš by měl blíže k Sokratovi a jeho civilní morálce, nežli k historickému Ježíši plně uchopenému ještě judaistickou tradicí.

    Takže pane Kosmele: zkuste přece jenom překonat své radikálně černobílé vidění světa; zjistíte pak možná s překvapením, že i v tomto jinak tak povrchním světě se stále ještě skrývá celá řada opravdu hodnotných věcí.

    P.S. Sokrates ostatně ten výrok „vím že nic nevím“ sám nikdy nepronesl. To je typická anekdotická zkratka, která má sice určitý reálný základ, ale pravý smysl věci nakonec zcela falšuje. Jestli Sokrates něco v tomto smyslu opravdu pronesl, pak v tomto významu: „Vím, co všechno ještě nevím!“

    Sokrates – oproti sofistům, proti kterým bojoval – naprosto nebyl žádný relativista či nihilista. Sokrates hledal pravdu, pravou a objektivní pravdu; kterou ostatně také svázal nejen s metafyzickým, a nejen s duchovním, ale přímo i s božským principem.

  126. A do třetice pan Skočný; aby mu nepřišlo líto že si ho nevšímám. 😉

    S tím „obrácením Šavla v Pavla“: zarytí skeptikové onu událost vykládají tak, že Saulus měl epilepsii, a že tedy ta vidina „světla přicházejícího z nebes“ byla docela obyčejnou aurou, pravidelně doprovázející zcela profánní epileptické záchvaty. Ať tak nebo tak: v každém případě z toho samotného faktu, že Saulus/nastávající Pavel tehdy měl nějakou vidinu světla, to opravdu ještě není žádným důkazem toho, že se jednalo skutečně o božský zásah. Přinejmenším ne v tom klasickém doslovném smyslu.

    Čímž naprosto nechci zpochybňovat že Saulus tu opravdu nějakým způsobem prohlédl; je dost dobře možné že tu prošel tím prožitkem, který ve východní, meditační praxi platí jako moment „osvícení“. A když Platón ve svém proslulém „příměru o jeskyni“ líčí ten moment kdy duše hledající skutečnou pravdu konečně najde východ z temné jeskyně nevědomí, o objeví svět skutečné pravdy – tak tento moment také líčí jako pohled do prudké záře slunce, kdy dotyčná duše je tímto jasem také napřed naprosto oslepena.

    ————————-

    Ale co se toho tvého citátu týče – tak ten je opravdu geniální, aťsi je apokryfní. (A dost možná právě proto.) Ano, to je přesně to o co se jedná: když už provádím povstání, rebelii proti platným normám – pak musím vědět, proč a z jakých důvodů to dělám. Protože jinak je to jenom slepý akt vlastně pubertální vzpoury, kdy dotyčný jedinec nemá žádné jasné vědomí svého konání, a všechno se u něj vyčerpává právě jenom tím aktem slepého vzdoru proti autoritám.

    A máš samozřejmě také plnou pravdu se svou zmínkou o liberalismu: ten je konec konců opravdu nakonec jenom důsledkem této „pubertální vzpoury“ proti autoritám, ale on sám nemá žádnou vlastní substanci, ani duchovní, ale ani jakoukoli jinou.

  127. Pane Poláčku už se netrapte tím koho to postihne. To, které vrstvy obyvatelstva to, co po této šílenosti přijde odnesou je už vyřešeno. Nejvíc to postihne největší světové banky, které budou muset strašně hodně půjčit (vydat) lidumilným vládám celého světa aby zachránily OSVČ a jestli něco zbyde i jiné chudé, i když je to paradox, chudí jsou dnes tlustí (být hubený něco stojí) (už nenajdete kulatého kapitalistu s doutníkem, husím stehnem a sklenici koňaku v ruce) a měli by něco vydržet. V souvislosti s tím vzniká korunová pandemie, všichni se předhání, kdo víc utratí, kdo se víc zadluží apod. mně zajímají odpovědi na několik otázek, na které si umím lehce odpovědět. Kde se ty biliony, mld nasypou? Toť jedná otázka! U koho si je kdo půjčí a za jakých podmínek. To jsou tři otázky (Koho, kdo, podmínky). Kdo to zaplatí? (inflace? daňoví poplatnici? celosvětová měnová reforma?). To je kurvahošigutentag otázka! Na co se ty peníze použijí? To je nejjednodušší otázka, na úhradu ušlých zisků kapitalistů, aby se dál mohl vyrábět odpad, který nám je k dispozici na pultech konzumů. Tedy alespoň hodně z toho co je k dispozici je odpadem již v nově vzniklém stavu.

  128. Pane Poláčku, asi s Vás za to, co se tyká hodnocení „Vašeho Ježíše“ nemohu odsuzovat, také si myslím, že to byl první poblázněný komunista, ale s tím, co bylo poté zásadně nesouhlasím a to přesně odpovídá moji představě o cestě do pekel dlážděné dobrými úmysly. Karl Marx, Engels, Lenin a pak peklo. Svatá matka Tereza (spíš pomatená a posedla) a peklo pro mnoho nešťastníku, abych použil obrat … nevím kdo to tak na DR dělá😊Pane Poláčku, začíná se tady z toho stávat seminární cvičení Dogmatiky😊

  129. Co se pak těch zápisků od Mrtvého moře týče: tady je nutno v prvé řadě říci, že ty nemají se samotnými evangelii bezprostředně nic společného. Takže i kdyby mezi nimi byla nějaká falza, nemá to jak řečeno s NZ žádnou přímou souvislost, ať v tom či onom smyslu.

    Když už ale tyto svitky od Mrtvého moře byly zmíněny: svým způsobem jsou skutečně velmi zajímavé, a to právě ve vztahu k evangeliím. I v těchto zápiscích totiž vystupuje postava jakéhosi velkého „učitele spravedlnosti“, kterého seslal přímo Bůh; a všichni kdo ho budou poslušni, budou při Posledním soudu spaseni. Tento „učitel spravedlnosti“ se vyznačuje značně kritickým postojem vůči kněžské kastě kolem Chrámu; a podle některých zpráv byl prý nakonec také popraven.

    Tady ovšem není možné nevidět velice silné paralely vůči působení (a smrti) samotného Ježíše. Podle některých názorů je možné, že Ježíš ještě předtím nežli se přidal k Janovi Křtiteli, tak nějaký čas strávil u Esenců; spíše se ale dá vycházet z toho, že prostě jak autoři svitků od Mrtvého moře, tak i autoři evangelických textů čerpali ze společného, staršího zdroje.

  130. Pane Kosmeli, co se těch OSVČ týče, pak autor toho článku popisoval především poměry v USA; obávám se že o postavení českých OSVČ mu není příliš mnoho známo. 😉

    Ještě jednou: v žádném případě nepopírám že za kapitalismu dochází k třídnímu rozvrstvení, a že jsou tu společenské vrstvy jejichž materiální existence je velice prekérní. To všechno je pravda; ale proto nepřestává být levičácky fundamentalistickým blábolem, když se současná epidemie vydává za něco, co by těmi zlými kapitalisty bylo vítáno jako další možnost vést svůj zničující třídní boj proti pracující třídě.

  131. Pane Poláčku, málem jsem se minule za břicho popadal když jsem zaregistroval titulek v A2larm od „našeho“ sympatizanta https://a2larm.cz/2020/03/i-levicak-dnes-musi-rict-at-zije-kalousek/
    Slačálka : I levičák dnes musí říct: Ať žije Kalousek! Upřímně Vám řeknu že na druhé demonstraci „Milionu chvílek“ během pochodu z Hradčan na Staromák jsem ho (toho druhého proboha ne Slačálka) potkal a málem se poblil. Ano jsem černo-bílý a v té chvíli jsem se rozhodl, už nikdy žádné demo s Milionem. Vydrželo mi to asi týden, všech dalších milionů jsem se zúčastnil a stejně s nimi nesouhlasím. Nerad používám slovo oni (před chvíli s nimi), vím, že i Vám to někdy vadí (za to může Herrschaft! 😊) jak jsem někde zaregistroval. Jestli to má zachránit křesťan, Bůh nám pomáhej.

  132. Pane Poláčku, k předchozímu: myslím samozřejmě konkrétního křesťana – zachránce, ne obecně.

  133. Co se týče těch roušek, které tady někde zmiňoval pan Horák a paní Hájková, tak jsem se ve čtvrtek na večer šel projít k Hradu a na Petřín. Těsně pod kopcem u Schwarzenberského paláce jsem si roušku musel sundat, jelikož už nejsem nejmladší a dost z formy, takže jsem nestačil s dechem. Ale lidé jsou skutečně většinou disciplinovaní a i když roušku někdy neměli (a měli ji i běžci co ten kopec vybíhali kolem mě), tak ji nasazovali, když jsem se k nim blížil.

    Legendární se zřejmě stane dnešní fotka z Lán, která se teď objevuje v médiích. V jedné místnosti tu těsně vedle sebe sedí cca 13 osob. Mezi nimi prezident republiky, ministr vnitra, ministryně spravedlnosti, policejní prezident (pokud jsem ho dobře poznal) atd. Fotografem je Jiří Ovčáček. Dotyční sice mají roušky, ale zároveň se ve velkém počtu „shlukují“ a mají před sebou talíř s jídlem, takže se dá předpokládat, že při jeho pojídání roušky odložili. Dále no comment 🙂

  134. PS: Opravuji: Asi na tom nezáleží, ale Ovčáček to foto zveřejnil, kdo fotil nevím.

  135. Taky jsem tu fotku viděla na Facebooku. Všichni jsme se tomu smáli. Dcera říkala, že by měli mít roušky na zip v místech, kde jsou ústa.

  136. BURŽOAZIE PROTI OLIGARCHII?

    Co se toho Slačálkova článku v Alarmu týče, tak tady je v prvé řadě zapotřebí rozlišovat dvě zcela různé věci. Což ovšem právě Slačálek nedělá; a to je – mírně řečeno – velice hrubá chyba.

    Slačálek obviňuje předsedu Hospodářské komory Dlouhého z naprostého cynismu, když odmítá sáhnout na zisky podnikatelů v době koronové krize. Jenže – pokud se podíváme na c e l é Dlouhého vyjádření https://www.komora.cz/press_release/vladimir-dlouhy-potrebujeme-presne-pravy-opak-toho-co-navrhuje-pan-soucek-potrebujeme-aby-vsechny-vyroby-ktere-budou-mit-jen-trochu-odbyt-aby-dale-pracovaly/ a ne jenom na ten jeden citát vytržený ze souvislosti, pak zjistíme, že Dlouhý ve skutečnosti říká něco jiného.

    Dlouhý naprosto neříká to, co mu Slačálek podsouvá, totiž: „Obětujme nemocné lidi, jenom když velkokapitálu zůstane jeho zisk!“. Dlouhý říká prostě a pouze toto: „Sebrat produkujícím podnikům zisk nezachrání žádného nemocného; k tomu slouží příslušná opatření a nařízení vlády!“ A Dlouhý říká: „My máme v současné době masivní problémy v ekonomice v souvislosti s epidemií; bylo by proto naprosto nesmyslné ekonomiku ještě dodatečně škrtit tím, že bychom produkujícím firmám sebrali zisky. Naopak – ekonomiku je zapotřebí v této tíživé situaci posilovat tak, jak je jen za dané situace možno!“

    Nemám jistotu o tom, zda Slačálek četl i tuto plnou verzi Dlouhého vyjádření; jinak bych ho totiž musel obvinit z nestoudné demagogie.

    Takže: jedna věc je epidemie koronaviru, a druhá věc je stav ekonomiky. Není opravdu dost dobře zřetelné, jak by nějaké vyšší finanční prostředky které by stát sebral produkujícím podnikům nějak mohly zlepšit stav nemocných.

    V jednom jediném ohledu by tu mohla existovat určitá souvislost: kdyby se naprosto zastavila výroba, takže by se tím případně mohlo zmírnit šíření epidemie. Protože by lidé nemuseli chodit do práce, a tam být v jednom houfu, se zvýšenou možností nákazy.

    Jenže: zastavit kompletně celou ekonomiku – tak na to snad nepomýšlí ani ten nejzběsilejší radikál. Takže: co pak? Zastavit jenom ty nejúspěšnější produkce, které mají největší finanční rezervy? Jenže: jak je vybírat? Prostě říci: když je váš majitel miliardář, tak celou vaši produkci zavřeme?…

    To všechno je prostě ekonomický nesmysl, v tomto ohledu má Dlouhý naprostou pravdu. A za druhé: Slačálek se tu dopouští naprosté demagogie, když předstírá, jako by zde docházelo k nějakém zásadnímu konfliktu mezi lidem (ke kterému se ad hoc přidala i Kalouskova „buržoazie“) a oligarchií. Kterážto oligarchie prý chce cynicky obětovat lid v zájmu svých zisků. Ve skutečnosti ani tento lid sám by nijak nebyl ochoten přijmout masivní propad své životní úrovně, v důsledku zastavení velkých částí produkce. V tomto smyslu mají ti Slačálkem jmenovaní zástupci bankovního sektoru naprostou pravdu: je holým faktem, že ani sám lidský život nemá absolutní hodnotu. Tuto absolutní hodnotu má sice samozřejmě pro každého postiženého; ale nemá ji v celospolečenském měřítku.

    Kdyby totiž lidský život měl absolutní hodnotu v celospolečenském měřítku, pak by bylo nutno – v zájmu jeho ochrany – například

    – definitivně zakázat veškeré kouření, zavést naprostou prohibici na výrobu a prodej tabáku
    – to samé v oblasti alkoholu: naprostá prohibice bez jakékoli výjimky
    – veškerá silniční doprava by musela být omezena na maximální rychlost 30 km/h
    – musely by být striktně zakázány veškeré rizikové sporty (včetně například plavání, neboť i přitom je možno se utopit)

    a tak dále a tak dále. Zkrátka, ještě jednou: společnost jako taková, jako celek nepovažuje lidský život za absolutní hodnotu, které by bylo podřízeno všechno ostatní. Lidský život (jeho ochrana) sice platí za vysokou hodnotu; ale nicméně konec konců za hodnotu jenom relativní. Vedle ní platí i jiné hodnoty; a kromě jiného zájem na zachování dostatečně výkonné a zdravé ekonomiky.

    Jestliže tedy sám Kalousek žádá sáhnout na nadměrné zisky oligarchů v dané krizové situaci, pak je to dozajista zajímavý počin, a samo o sobě by to mělo své oprávnění z hlediska morálního; ale opakuji znovu, z hlediska reálné efektivity je to opravdu spíš populistický výrok, nežli že by takovýto krok mohl něco reálného přinést.

    Slačálek se tedy marně snaží vyčarovat jakýsi umělý střet mezi „buržoazií“ a „oligarchií“ (snad dokonce přímo „třídní boj“?!…); jako by snad „menší kapitalista“ byl ve své podstatě něčím jiným, někým mravně ušlechtilejším nebo přinejmenším přijatelnějším nežli „oligarcha“. Ten „menší kapitalista“ se od oligarchy liší jenom tím, že na rozdíl od něj (ještě) nedokázal nahromadit tak velké bohatství.

    Tolik je tedy možno říci k této záležitosti. Celkem vzato, jenom jedno velké a hlasité plácnutí do vody.

  137. Oznámení: ten avizovaný – a přislíbený – článek o fundamentalismu jsem dnes dohotovil a uveřejnil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *