Konzervativní socialismus

Konzervativní socialismus – tolik diskutované téma dnešních dnů – je sám o sobě vlastně ryzí contradictio in adiecto, protimluv v přívlastku. Socialismus – to bylo přece vždy principiálně hnutí progresivní, sociálně i dějinně; jak vůbec nyní může být uváděno do souvislosti s konzervatismem?

Vždyť právě toto bylo ostatně jedním ze základních příznaků deformace, degenerace a zahnívání socialismu v jeho „reálné“, to jest totalitní podobě – že přes všechnu rétoriku o údajné „pokrokovosti“ tohoto režimu on byl ve skutečnosti hluboce konzervativní, jakýkoli pokrok – myšlenkový, kulturní, ale nakonec i technický – mu byl hluboce suspektní, a zdroj svého existování hledal výlučně v konceptech z 19. století. Je tedy vůbec principiálně možné, aby se dnes legitimně vytvořilo spojení „konzervativní socialismus“, aniž by to nutně představovalo regres, pád zpět do onoho strnulého, reakčního pojetí socialismu z dob jeho totalitních dějinných forem?

Toto slovní – a především významové – spojení „konzervativní socialismus“ se skutečně jeví být naprosto nesourodým, nemožným, nepřijatelným. Ale přece – i tady se při bližším pohledu ukáže, že skutečnost může být mnohem složitější a mnohovrstevnatější, než se na první pohled zdá.

Vraťme se k oněm zmíněným časům „reálného socialismu“. Kdy tedy tehdejší zatuchlý, stagnující, konzervativní režim se neustále dokola oháněl svou údajnou progresivitou. „Pokrokový“ – to bylo jedno z nejfrekventovanějších hesel tehdejší ideologické propagandy, celý svět byl rozdělen, rozparcelován na státy „pokrokové“ (to jest státy sovětského bloku, a k tomu ještě země bojující proti své koloniální závislosti) a na státy nepokrokové či přímo reakční, mezi něž byl automaticky zařazován celý svět kapitalismu.

Už ten samotný pojem „pokrokový“ byl touto přebujelou režimní propagandou na dlouhou dobu vlastně zcela zdiskreditován; ale bez ohledu na to si položme otázku: je vlastně „pokrokovost“ opravdu za všech okolností pozitivním momentem? Pozitivním postojem? Anebo jinak: je to opravdu zdravý životní postoj, když se někdo za všech okolností prezentuje jako „pokrokář“?…

Zkusme si jenom představit, jaký by byl, jakými osobními vlastnostmi by se vykazoval takový člověk: neustále by jenom spěchal někam dopředu, s až umanutou posedlostí by stále hledal něco nového, něco neobvyklého, ještě nevyzkoušeného. Tento člověk by se vůbec nedokázal zastavit, spočinout na jednom místě, aby se rozhlédl kolem sebe, aby mohl zkoumavým a kritickým zrakem zhodnotit, co ze jsoucího světa je dobré, a co si žádá změny. Pro takovéhoto „progresivistu“ je automaticky špatné všechno, co je tradiční, co je věkovité; zatímco všechno nové je v jeho očích „progresivní“, bez ohledu na skutečnou vnitřní kvalitu dané věci.

Jako první krok tedy skutečně můžeme zamítnout tézi, že „pokrokovost“ by za všech okolností znamenala příchod vyšší kvality. A pokud bychom tedy i nadále chtěli socialismus principiálně považovat za pozitivní, humánní společenské uspořádání (není cílem této úvahy přezkoumávat tento předpoklad) – pak je skutečně možno přinejmenším s určitou mírou oprávnění uvažovat i tím směrem, zda by byl možný socialismus konzervativního zabarvení, aniž by tím nutně ztrácel svůj humanistický obsah.

V současné době probíhají intenzivní diskuse o takovémto „konzervativním socialismu“. Jejich tenorem je především jedno: převládající pocit u mnohých autorů, že socialismus pokrokářský (reprezentovaný především tzv. „kulturní levicí“) je ve své podstatě vykořeněný. Že se tento pokrokářský socialismus neustále snaží napravovat ty či ony – parciální – nerovnosti a diskriminace, ale že zcela ztratil svou schopnost nabízet člověku nový domov. Nové zakotvení, které by mu poskytovalo hlubší životní smysl, nežli jak mu ho může nabídnout hektický a „tekutý“ kapitalismus.

Připomeňme si: socialismus ve své původní podobě měl lidem přinést novou pospolitost. Pospolitost, která by je osvobodila z jejich polapení odcizenými mechanismy kapitalismu vláčejícími je neustále sem a tam, podle momentálních potřeb trhu. Takovou pospolitost, která by lid práce spojila v jednom společném díle za společnou věc. Ale tento progresivistický socialismus takovouto pospolitost nepřináší. On sice přináší solidaritu; ale solidarita sama ještě není pospolitost. On přináší solidaritu s diskriminovanými skupinami; ale toto fokusování vší pozornosti na problémy minorit je ze své podstaty daleko spíše partikularismem, nežli pospolitostí.

V každém případě není žádného divu, že k této konzervativní metamorfóze v pojetí socialismu dochází. Z obecného hlediska je to naprosto přirozený a zákonitý dialektický protipohyb – když jeden pól, jeden moment protikladu vyčerpal svůj potenciál, pak se automaticky dostává do popředí jeho protipól. Ovšem – tento protipól je stejně tak jednostranný, stejně tak neúplný jako onen pól první; a může tedy nabízet alternativu jenom pro tento okamžik, ale ne natrvalo.

K současné vlně konzervativního socialismu je tedy možno konstatovat toto: ano, tento konzervativně pojímaný socialismus má v každém případě své zcela objektivní příčiny; a má dokonce i svou určitou legitimitu. Ale na straně druhé v žádném případě není možno, není přípustné se s ním ztotožnit plně a bezvýhradně; neboť vedle jeho legitimní stránky je v něm zjevně obsaženo až příliš mnoho elementů, které jsou nejen konzervativní v relativně pozitivním smyslu, nýbrž i vysloveně reakční.

Pro ty, kdo pojem socialismu i nadále spojují s principem humanismu, tato konzervativní vlna pak znamená poučení, že skutečně nelze natrvalo pěstovat myšlenku socialismu jenom a pouze v jejím ryze progresivistickém pojetí. Socialismus, pravý socialismus musí člověku dokázat nabídnout něco více, nežli jenom neustálý, nikdy nekončící úprk vpřed. Nestačí pouze bojovat za práva menšin; je vždycky nutno se zároveň ptát, co jsme schopni přinést většině. Tedy samotné většinové populaci, v právě přítomném světě, se všemi jeho nepravostmi, bolestmi a zmatky.

134 komentářů u „Konzervativní socialismus“

  1. Já mám zkušenost, pane Nusharte, že když se mluví o lásce, lidé si v naprosté většině představí lásku mileneckou. O jiné lásce moc neuvažují. Všimla jsem si, že někteří evangelizátoři, kteří pořád někde na internetu píšou „Ježíš tě miluje“, začali místo toho používat větu „Ježíš tě má rád“.
    A když se mluví o hříchu, tak si zase mnoho lidí pod tím pojmem představí v prvé řadě sexuální akt. Jinak moc nechápou, co to ten hřích vlastně je. Nedávno jsem četla o tom, že to nechápou Japonci (nechápou význam toho slova a nelze prý to do jejich jazyka přeložit). Vysvětlovali jim, že hřích je „minutí cíle“. Ale to je taky velmi mnohoznačné. Člověk si pod tím může představovat třeba lukostřelbu.
    Já bych hřích nazvala selháním. Že v životě často selhávám, to vím už dávno, věděla jsem to vlastně už jako ateistka.

  2. „Když se mluví o lásce, lidé si představí lásku mileneckou, když se mluví o hříchu, představí si sexuální akt.“

    To je ta profanace („diskreditace“, „odkouzlení“) – zesvětštění lidského života.

  3. Když se ale proti tomu „zesvětštění
    člověka“ [záměna slov] člověk brání bez důvěry v tu všeobjímající lásku (ani já si nejsem jist, jestli mě Vesmír opravdu miluje), vyzdvihuje (paradoxně) sám sebe (což samozřejmě prakticky nejde udělat), snaží se tedy vyzdvihnout sám sebe, protože nikoho jiného, kdo by ho k sobě s láskou přitiskl, už nemá (na tu lidskou mileneckou lásku se úplně spolehnout nedá – zvlášť když je svobodně volitelná).

  4. V realitě neexistuje „právo na lásku“ (právo na bezpodmínečné přijetí člověka člověkem). Neexistuje na to „právo“, přestože po tom člověk touží a potřebuje to.

    Láska a bezpodmínečné přijetí nejsou právně vymahatelné, úřad ombudsmana je v té věci bezmocný, ta věc je totiž paradoxně záležitostí svobodné volby jednotlivce a svobodná volba jednotlivce (jako protiklad dodržení závazku k člověku a popřípadě k přírodě) byl přece naším ideálem.

    Skutečně tedy neexistuje právo na lásku ani právo na bezpodmínečné přijetí, ombudsman je v tom bezmocný, protože láska a bezpodmínečné přijetí je věcí nezadatelné, nezrušitelné, nezcizitelné a nepromlčitelné svobody individuálního lidského rozhodnutí.

    Co se s tím ale (k sakru!) dá vlastně teda dělat, abychom o to právo na uspokojení základní lidské potřeby nepřišli?

    No, když neexistuje právo na lásku a právo na bezpodmínečné přijetí, dá se přece ustanovit a vymáhat právo na uznání, vy tupci! (Zase jsme tak byli svědky vítězství lidského rozumu nad přírodou.)

  5. Pane Nusharte, když odborová právnička píše o rovnosti – v jakém to stojí protikladu, že by nemohla angažovaně bojovat za práva zaměstnanců?…

    Anebo naopak: jak by se dalo angažované vystupování ve prospěch zaměstnanců očekávat od odborového právníka, který by na straně druhé odmítal uznávat rovnost práv všech lidí?…

  6. Pan Krupička: rozdíl není v implicitnosti či explicitnosti nacionalismu, nýbrž v jeho míře. Samozřejmě že každý politik v první řadě hledí na prospěch svého vlastního národa. Jenže – právě v tom spočívá nesporný pokrok civilizace v posledních nějakých sedmdesáti letech, že se čím dál tím prosazuje vědomí, že toto nacionální cítění má své limity. A že je nutno ho překonávat ve prospěch solidarity nadnárodní. Protože vyhraněné nacionální cítění, to bylo přesně tím, co vedlo naposled k vypuknutí jak první, tak i druhé světové války. A jakékoli rozdmýchávání „zdravého národního cítění“ ve skutečnosti směřuje právě k tomu národnímu šovinismu, který vedl k těmto válkám.

  7. Co se pak toho týče, „že lid je vykořisťován a nebo že výrobní prostředky patří pracujícímu lidu“ – to jsou takto vyřčeno opravdu už jenom staromarxistické ideologické floskule. Už jsem napsal že tu záležitost s „vykořisťováním“ rozeberu dopodrobna; a to samé platí i o tom, komu vlastně (právem) patří výrobní prostředky. A opakuji znovu: už předem mohu ujistit, že výsledky toho zkoumání budou velmi rozporuplné, a v žádném případě z nich nebude možno jednoznačně odvodit a odůvodnit takto zjednodušená hesla. Tím naprosto nechci apriorně popírat ani existenci vykořisťování ani naléhavost otázky vlastnictví výrobních prostředků; ale opakuji znovu, celá věc je mnohem složitější, nežli aby se vešla do takto zjednodušených ideologických hesel.

  8. A když už jsme tady u těch zastaralých floskulí: ano, naprosto to samé platí i o křesťanské „lásce“.

    Já jsem už dříve napsal, že tato křesťanská láska je užívána až příliš inflačně. A že se tím nakonec plně ztrácí její původní charakter. Láska, pravá láska, to je vždy něco principiálně naprosto intimního. A vlastně něco zcela nevyslovitelného. Ale jakmile se jí začne pohazovat sem jako žokem slámy, jakmile se z toho stane součást nějakého kánonu, pak se nevyhnutelně ztrácí její subtilní tajemství.

    A tím spíš, když se z „lásky“ má stát jakási veřejná záležitost. Proto mnohem spíše inklinuji k Aristotelovu „přátelství“, jakožto tmelu společenské soudržnosti a pospolitosti; znamená to v zásadě totéž, ale je to mnohem střízlivější, není v tom tolik – umělých respektive nepravých – emocí.

  9. A to samé platí skutečně i o pojmu „hřích“; s tím se v dnešní – mnohem civilnější – době už skutečně také nedá operovat, aniž by přitom nenastal pocit jakési nepatřičnosti. To samé ale ostatně platí například i o antických „ctnostech“, které také působí v dnešní době už beznadějně antikvárně; ale ani mně se nepodařilo za tento pojem najít adekvátní náhradu.

    Co se těch Japonců týče, tak pro ně by snad adekvátním stavem k „hříchu“ byla „ztráta tváře“. Ztráta cti. Tedy v důsledku jednání, které je samo o sobě absolutně nepřípustné; které tedy má tu samou charakteristiku jako „hřích“. Přičemž ovšem setrvávající rozdíl je v tom, že „hřích“ je vždy před Bohem, tedy před konkrétní (byť i nadzemskou) bytostí; zatímco ta japonská „ztráta tváře“ se odehrává před jiným duchovním horizontem, totiž před neosobním horizontem jakéhosi „duchovna vůbec“.

  10. Výroky a výkřiky typu „vykořisťování“ nebo „Ježíš tě miluje“ jsou za prvé přespříliš emocionální; a za druhé – což s tím souvisí – příliš zjednodušující. Celá nekonečně složitá a subtilní přítomnost člověka v jeho světě, v bytí vůbec je tu zúžena jenom do jedné jediné linie, na jeden jediný aspekt. Jako by tím už bylo vyřčeno, pojmuto, pochopeno všechno.

  11. Ale zpátky k tématu „konzervativní socialismus“. V dnešním Právu vyšel další díl této série; pro tentokrát od nového, poněkud nečekaného autora – totiž od Václava Klause staršího.

    Ten svůj komentář k danému tématu zahájil poněkud nečekaně vyjádřením svého uznání, že – a to sice v táboře levice – vůbec dochází k nějakému tématicky smysluplnému dialogu. A že v táboře pravice už dlouhou dobu něco takového nezažil.

    Poté se Klaus – málo překvapivě – radostně ztotožňuje s Drulákovým a Kellerovým vyznáním nacionalismu. Respektive vyjádřením národní (české) exkluzivity. Klaus sám byl vždy zapřisáhlým nepřítelem jakékoli nadnárodní integrace; proto je tento jeho postoj opravdu sotva nějak překvapivý. – Pro Druláka s Kellerem by to ovšem mělo být nemalým varováním, jak bezvýhradně se s jejich pozicí může ztotožnit natolik vyhraněný exponent tvrdé pravice, jakým je Václav Klaus.

    Na straně druhé ale Klaus – stejně tak nepřekvapivě – podrobuje zásadní kritice tu část programu Kellera a Druláka, která je explicitně antikapitalistická. Některé části jejich argumentace kritizuje oprávněně, protože je tato argumentace nelogická respektive převrácená; jiné části ovšem kritizuje jenom a pouze proto, že je pro něj tato kritika kapitalismu nepřijatelná z čistě ideologických pozic.

    Celkově je možno jenom shrnout: u Klause nic překvapivého, jenom tu znovu reprodukuje ty nejreakčnější části celé své doktríny, dogmatické pravičáctví spojené se zastydlým nacionalismem.

  12. V tom samém dnešním vydání „Práva“ ovšem vyšel i článek historika Rychlíka. Který se zaměřil právě na otázku nacionalismu. Respektive na otázku, do jaké míry je dnes ještě smysluplné či oprávněné posilovat národní stát, význam jeho hranic.

    Rychlík argumentuje takto: tento koncept „národního státu“ vychází z fikce, že každý národ má svůj vlastní stát. Rychlík oproti tomu ukazuje, že v současné Evropě je tomu zcela pravidelně jinak: že státní hranice se ani zdaleka ne vždy kryjí s tím teritoriem, na kterém je usídlen nějaký národ. Pokud bychom tedy nadále setrvávali na přesvědčení o výlučné hodnotě národního státu, pak by to vedlo k rozdělení národů na dvě nestejné třídy: jedny by měli tu privilegovanou pozici, že by měly svůj národní stát, zatímco jiné by musely natrvalo trpět tím, že jsou usídleny na území státu cizího. Rychlík pak uvádí, že to byla právě snaha těchto národů žijících (zčásti) na cizím území po „návratu do vlastního státu“, které vedlo k ničivým válkám minulého století.

    Z toho všeho Rychlík – a to zjevně právem – odvozuje, že namísto aby se posiloval význam státních hranic, je v současné době naopak zapotřebí jejich význam snižovat. A místo toho pěstovat a kultivovat nadnárodní (v našem případě evropské) formy vzájemné koexistence.

  13. NACIONÁLNÍ A JINÝ EGOISMUS

    Ostatně, pane Krupičko, když už se zřejmě natolik dokážete ztotožnit nejen s drulákovským a kellerovským, ale dokonce i trumpovským nacionalismem (údajně ve prospěch dělnické třídy), pak byste si ale musel dokázat zodpovědět tuto otázku: jestliže je naprosto v pořádku, když se jednotlivé národy chovají egoisticky, jenom ve svém vlastním zájmu – na základě čeho by pak ještě vůbec bylo možno apelovat na kapitalisty, aby oni sami se nechovali egoisticky ve vztahu k dělnické třídě?…

    Jestliže totiž už jednou vstoupíme na půdu egoismu, pak už není nic, čím tento egoismus omezit či zastavit. A tak jestliže má být v pořádku že pro Trumpa platí „napřed Amerika a do ostatních mi nic není“, a jestliže pro Druláka a Kellera má platit „napřed český národ a až potom všechny ostatní“ – proč by pak pro českého kapitalismu nemělo platit „napřed já sám a moje zájmy, a do mých dělníků mi nic není“?…

  14. Ještě k tomu dnešnímu „Právu“: je tam i jeden článek od Kellera k nepodmíněnému základnímu příjmu. Který byl právě teď nastartován ve Španělsku. Přičemž: ani tady se nejedná o skutečný NPZ, nýbrž fakticky jenom o určitou variantu sociální pomoci, navíc omezenou časově. Čili fakticky to samé, co bylo před časem vyzkoušeno už v Itálii; přičemž po tom italském experimentu se ale nějak tiše slehla zem.

    Keller v této souvislosti ale uvádí docela zajímavý argument: kdyby se totiž zavedl skutečný NPZ, tedy bez rozdílu pro všechny – pak ten by pro ty bohaté byl jenom jakýmsi „kapesným navíc“. Takže ve skutečnosti by toto „kapesné bohatým“ šlo v prvé řadě na úkor právě těch méně vydělávajících lidových vrstev!

    Je to jenom malá drobnička; ale docela výstižně ukazuje naprostou nelogičnost celého tohoto projektu.

  15. Z hlediska marxismu nemůže mít válka příčinu v „cítění“, pane Poláčku. Ta příčina musí být reálně ekonomická. Tudíž ten argument s „nacionálním cítěním“ je tímto vyvrácen.

  16. Václav Klaus starší je, pane Poláčku, velmi chytrý a sečtělý člověk,

    který si je dobře vědom svého význačného postavení: dobře ví, že ani tak nezáleží na tom, co říká, ale na tom, kam se postaví:

    Kam se postaví, tam to vždy velmi spolehlivě zdiskredituje.

    Z mého pohledu má tedy špatné notičky – měl se postavit po bok liberální levice a vést nesmiřitelný spor s konzervativci. Že by to pro něj nemusel být až takový problém už přece dokázal svým celoživotním
    nesmiřitelným nepřátelstvím ke svému příteli Zemanovi.

  17. Pane Poláčku, k některým názorům pana Druláka jsem již výhrady vyjádřil, spojení s Trumpem odmítám zcela. Pokud by nějaký stát, včetně Česka, hanebně odíral Německo a žil na jeho úkor, nepochybně bych se Německa (byť symbolicky) zastal, ovšem děje se to přesně naopak. Nezaměňoval bych egoismus s obranou svých právoplatných a ponížených zájmů.

  18. Ano, paní Hájková, co se týče toho názvoslosví. Sám jsem takové diskuze zažil a uvažuji podobně, vymýšlet nové pojmy místo zprofanovných mi většinou nedává smysl. Ono hlavně: ti co je považují za zprofanované, většinou levici stejně volit nebudou.

  19. Tak jsem si, pane Poláčku, přečetl toho Klause v Právu

    a s naprostým údivem zjišťuji, že kromě „opačného znaménka“ u nacionalismu je to jeho stanovisko s tím stanoviskem Vaším (v ekonomické rovině a ve vysvětlení příčin oněch popsaných jevů) vlastně téměř totožné. Místy se mi dokonce zdálo, jakoby snad Klaus četl ten Váš diskusní příspěvek výše v této naší diskusi…

    Co se pak toho českého nacionalismu týká, oba se shodujete, že ho Drulák s Kellerem zastávají, ale zatímco Klaus to hodnotí kladně, Vy to hodnotíte záporně. Podle mě jste ale s Klausem oba úplně vedle…

  20. (Máte „šach Klausem“, pane Poláčku. V jakémkoliv postavení je to dost silná figura.

    V minulosti jakýsi režisér zkoušel „léčbu Klausem“.)

  21. Ale jistě, sám jsem napsal že Klaus právem kritizuje některé levičácké téze Druláka a Kellera. (Dokonce ani sám V. Klaus se nedokáže ve všem mýlit.)

    Ovšem co je zajímavé: v dnešním Právu se Keller pochvalně vyjadřuje o tomto Klausově článku, jak prý je možná slušná polemika bez vzájemného napadání. A libuje si, jak je (jeho s Drulákem) Klaus podpořil v tom „národním cítění“. A dokonce tvrdí, že teď už jim nikdo nemůže předhazovat z pravičáctví, když je Klaus zčásti kritizoval. On pořád nechápe, že to pravičáctví vězí právě v tom odmítání jakéhokoli obecného humanismu (tedy: boje za univerzální lidská práva), v kterém si s Klausem natolik notují. Onen vypjatý nacionalismus je už jenom jednou specifickou formou tohoto pravičáctví.

  22. Pane Krupičko, pochopte: jakmile na první místo priorit postavíme jakýkoli boj za „legitimní“ skupinová práva (například právo českého národa), pak už není nic, na základě čeho bychom mohli vytýkat kapitalistům, že bojují za svá vlastní skupinová práva.

    Přesvědčivý boj proti privilegovanému postavení kapitalistů můžeme vést jenom z pozic univerzálního humanismu; ale to je přesně to, co naprosto zásadně odmítají Drulák s Kellerem (o Trumpovi ani nemluvě).

  23. V dnešním právu Keller reaguje na zmíněný text od J. Rychlíka, v kterém jeho autor argumentuje ve prospěch snižování významu národních hranic, a tedy i národních států.

    Keller – jak se ani jinak nedalo očekávat – pro Rychlíkovu argumentaci nemá přílišné pochopení; nicméně v závěru své repliky pronáší zajímavý výrok: že totiž ohledně významu (či bezvýznamnosti) národních hranic je zapotřebí nalézt „správný střed“! Tedy ani příliš mnoho, ani příliš málo.

    Keller jako by zde tedy náhle objevil Aristotela, pro nějž toto nalézání „správného středu“ bylo úhelným kamenem jeho politické filozofie. Pokud by Keller tuto svou výzvu myslel opravdu upřímně, tak jak ji vyslovil – to by pak skutečně mohlo být základem pro věcný dialog na dané téma.

    Jenže: stále zde stojí ten fakt, že Keller s Drulákem své druhy ve zbrani hledají především u současné vládní garnitury Maďarska a Polska – tedy u zcela evidentně reakčních a nedemokratických režimů, s kterými nikdo kdo to myslí s vlastním národem opravdu dobře nikdy nemůže mít nic společného. Takže o upřímnosti Kellerových výroků je možno – a nutno – mít i nadále velmi zásadní pochybnosti.

  24. ARCHAICKÉ POJMY LEVICE

    Já se ještě jednou vrátím k té otázce, zda jsou určité klasické pojmy levice (jako například „vykořisťování“ či „třídní boj“) dnes ještě použitelné v každodenní politické praxi, anebo zda už působí beznadějně zastarale.

    V každém případě zde bylo už jednoznačně konstatováno: ano, na běžného člověka současnosti (a to třeba i s levicovým smýšlením) tyto pojmy působí zastaralým, antikvárním dojmem. Takže i ti kdo do s levicí myslí dobře doporučují, aby byly používány pojmy jiné, inovované, více odpovídající smýšlení člověka dnešních dnů.

    Oproti tomu konstatoval pan Krupička, že za tyto pojmy není žádná adekvátní náhrada. Že se tedy ničím jiným nahradit nedají.

    V tom případě nám tu ale vzniká značné dilema. Budeme-li používat pojmy které naprostá většina současníků pokládá za archaické, nikdo nám nebude rozumět, a vlastně nás ani nikdo nebude poslouchat. Automaticky nás přesunou do kategorie „passé“ a „nezajímavé“.

    Tak tedy přece jenom: najít nové pojmy? Pojmy modernizované, které by daleko spíše odpovídaly mentalitě současného člověka?

    Jenže: on problém nakonec asi nebude v tom, že nedokážeme nalézt nové pojmy. Nýbrž v tom, že nedokážeme nalézt nové obsahy. Kdybychom nalezli nové obsahy – pak ty už by si své odpovídající pojmy našly samy. Nemá tedy smyslu hledat nové pojmy pro obsahy, které samy o sobě jsou zastaralé. Napřed bude zapotřebí zmodernizovat obsahy, a teprve potom pro tyto nové obsahy hledat pojmy.

    Nechci tady tuto záležitost dále rozvádět; už jsem avizoval, že jmenovitě ten pojem (a obsah) „vykořisťování“ chystám rozebrat podrobněji. Na tomto konkrétním případě bude možno si názorně ukázat, co z těch starých pojmů (a obsahů) je stále ještě aktuální, a co už je naprosto překonané a skutečně archaické.

  25. K názoru pana Krupičky na vykořisťování mezi národy/státy

    Tak jako v přírodě, i v lidské společnosti existují vztahy založené na parazitování a kořistění, ještě častější jsou ovšem případy nějaké formy symbiózy.

    Asi není pochyb, že např. Anglie jako koloniální velmoc vykořisťovala Indii. Také je ovšem fakt, že Indie by bez toho nebyla hned druhou zemí světa s železnicí. Zároveň však může být pravda, že rozšíření železniční dopravy mohlo později na subkontinentu prohloubit hladomor. Za součást zmíněného vykořisťování může být považováno, že Anglie využívala lidnatou kolonii jako odbytiště pro svou textilní produkci. Proti dovozu levné konfekce vedl kampaň Mahátma Gándhí (jež sám stále tkal, aby dal příklad). Indie ovšem Anglii, když ji dnes zaplavuje svým levným textilním zbožím, nevykořisťuje.

    Jak je tomu mezi Německem (potažmo Západem) a Českem (potažmo Východem)? Z naší republiky odchází na dividendách ročně 300 mld. Kč. To je ohromná částka, jež se příliš neliší od objemu všech vyplacených starobních důchodů, nebo od ceny celé roční produkce mladoboleslavské Škodovky. Na druhé straně, je myslitelné, že by se za 30 uplynulých let zvýšila produkce osobních automobilů na území bývalého Československa více než 15x a že by dělník v továrně mohl některý model vyráběného vozu mohl koupit za půlroční plat?

    Na růst ekonomiky i životní úrovně se můžeme dívat různě, nicméně stěží lze nevidět fungování něčeho jako principu spojených nádob za kapitalismu, jež vede k podstatnému vyrovnávání úrovňových hladin.

  26. STROPNICKÉHO PLEBEJSKÉ SPOJENECTVÍ

    Matěj Stropnický před několika dny v Deníku Referendum deklaroval svou definitivní konverzi od liberálně ekologického aktivisty k opovědnému bojovníku proti celému systému kapitalismu. V dnešním Salonu (Právo) pak ve článku nazvaném „Obnova plebejského spojenectví“ podrobně líčí, o co se mu konkrétně jedná.

    Základní motiv jeho apelů na levici, aby obnovila svou akceschopnost, je zřejmě koncentrován ve výzvě, „jak zvrátit panství kapitálu nad lidmi“.

    Což o to: tento cíl je sám o sobě dozajista ušlechtilý a legitimní. Zásadní problém je ale v tom, že Stropnický se nijak nezdržuje hlubšími analýzami toho, co kapitál vlastně je, a především, jaký je jeho vztah k reálné ekonomice. Stropnický zcela evidentně setrvává na staromarxistických pozicích z 19. století: tedy že kapitál je skrz naskrz dílem ďáblovým, a že všechny síly musejí být napřeny na úsilí tento kapitál zničit. Přičemž se ovšem Stropnický bezprostředně dostává do hlubokého rozporu sám se sebou: na jedné straně tedy staví na Marxovi, s jeho paušálním zavržením kapitálu – ale na straně druhé Stropnický zřejmě neplánuje naprosté odstranění kapitálu jako Marx, nýbrž jenom jeho „zkrocení“. Což je – abychom reprodukovali jeden Stropnického výrok – čirý projev „falešného vědomí“. Podle Marxe je naprosto nesmyslným počinem pokoušet se kapitál nějak „zkrotit“ (nanejvýš jenom jako velice přechodné opatření); vposledku platí jediná alternativa, buďto bude kapitál naprosto odstraněn, anebo bude vždy vládnout nad člověkem. Stropnický se tu tedy zřejmě pokouší o řešení ve stylu chytré horákyně: ani kapitál nezrušit, ale ani ho nenechat působit.

    Stropnický hořce vytýká současné (kulturní, liberální) levici „zradu“, neboť tato opustila hledisko třídního boje. A smířila se s kapitálem, respektive s ním přímo kolaboruje. To sice může být do nemalé míry pravda; ale Stropnický podává jen velice pochybné vlastní návrhy, co by tedy – autentická – levice vlastně měla jiného dělat.

    Stropnický si stěžuje: „Daňová progrese – nic. Daň z finančních operací – nic. Daňové ráje – nulový pokrok. Mezinárodní minimální mzda – není. Regulace mezinárodního pohybu kapitálu – opět nic.“

    Faktem je: daňová progrese existuje už dávno. (To jest: v mezinárodním měřítku je daňová progrese standardem.) Daň z finančních operací: jak kde, v Německu se uvažovalo o její zavedení, ale nakonec byl přijat jiný model, zdanění finančních zisků dvaceti pěti procenty. Daňové ráje – ty ovšem stále ještě přetrvávají, ale jejich zrušení není jenom záležitostí levice, a především – není v možnostech levice. To je záležitost mezinárodní politiky. Mezinárodní minimální mzda – to by byl naprostý nesmysl, zavést rovnou minimální mzdu ve státech se zcela rozdílnými ekonomikami a životními náklady by fakticky znamenalo, že její příjemce v jedné zemi by byl nesrovnatelně bohatší ve srovnání s jiným, v jiné zemi; a dost možná i ve srovnání s místní střední příjmovou vrstvou! Regulace mezinárodního pohybu kapitálu: ekonomický nesmysl, právě volný pohyb kapitálu je jedním z hlavních faktorů růstu ekonomické produktivity a tedy růstu životní úrovně.

    Zkrátka: jak už řečeno Stropnický si nedává žádnou námahu s odlišením kapitálu (v negativním smyslu) od objektivních potřeb funkční a efektivní ekonomiky; jeho levicové (či spíše levičácké) návrhy na řešení by v naprosté většině případů podvázaly reálnou ekonomickou činnost. To samé platí o jeho návrzích jako první kroky: zkrátit pracovní dobu, snížit pracovní tempo. To by nevyhnutelně vedlo k poklesu produkční efektivity – a to ale znamená, k nárůstu spotřebitelský cen! Jinými slovy: všechny tyto kroky mající za cíl „zrušit nadvládu kapitálu nad člověkem“ by měly za svůj důsledek snížení životní úrovně populace – a to je přesně to, co by ten samý lid, na který se Stropnický odvolává, nikdy nepřipustil.

    Stropnický znovu a znovu předhazuje současné levici její „kolaboraci s kapitálem“ a žádá zásadní opatření proti kapitálu, prostřednictvím státní moci, tedy silného (národního) státu. Přitom ale se zaslepeností islámského fundamentalisty pevně zavírá oči před faktem, že kdykoli byly takovéto pokusy o zkrocení kapitálu prostřednictvím státních opatření učiněny (jako tomu bylo ve Francii, dokonce opakovaně) – pak to vždy vedlo k drastickému podvázání, či přímo rozvrácení ekonomiky – takže pak to byla právě samotná pracující třída, která masovými demonstracemi donutila levicovou vládu tato antikapitálová opatření spěšně zase zrušit!

    Shodou okolností v tom samém vydání Salonu vyšla recenze knihy Thomase Pikettyho (na kterého se sám Stropnický ve svých úvahách odvolává) „Kapitál a ideologie“. Na adresu (taktéž radikálního kritika kapitalismu) Pikettyho píše recenzent Pisani-Ferry: „Znepokojující tu není ani tak radikalita autorových názorů s cílem ‚ujařmit kapitál‘, ale rozpor mezi precizní analýzou a nedomyšlenými, respektive stěží uskutečnitelnými řešeními.“

    Tato charakteristika Pikettyho naprosto přesně sedí i na ideové pozice a postoje M. Stropnického. Problémem nejsou jeho ataky na kapitál; ten je ve svém nejvlastnějším jádru opravdu natolik ahumánní, že je možno proti němu vystřelit jakoukoli munici a sotva se přitom minout cíle. Jde ale o to, že Stropnického levičácké návrhy by s největší pravděpodobností navodily stav ještě daleko horší, nežli je současný (relativně sociální) kapitalismus.

    Na adresu kapitalismu vůbec je vlastně možno parafrázovat známý Chruchillův výrok o demokracii, a to sice ve smyslu: „Ano, kapitalismus je ten nejhorší ekonomicko-sociální systém ze všech možných. S výjimkou všech ostatních, které kdy byly vyzkoušeny.“

    ———————————————–

    Nicméně – všechno co bylo doposud kritického řečeno ohledně Stropnického vztahování se ke kapitálu by mu bylo možno do jisté míry odpustit, jako sice levičácky přetaženou, nicméně ve své základní motivaci oprávněnou kritiku kapitálu a jeho nadvlády nad člověkem. Ale – kde už končí i poslední tolerance, je Stropnického – explicitní! – projekt populismu. Stropnický sice tvrdí, že chce „obnovit pravolevou osu“, tedy že chce opět aktivovat prekarizovaný lid; ale skutečnost je taková, že on je naprosto ochoten každý projev lidového fašismu reinterpretovat jako prý legitimní akt třídního hněvu, vzpoury lidových mas proti kapitálu! A veškeré distancování se moderní levice od těchto fašistoidních tendencí prohlašuje za jakési elitářství, vzdálení se „zdravému cítění lidu“.

    Stejně jako Drulák a Keller, i Stropnický se snaží drastickou ztrátu revoluční sociální základny kompenzovat a kašírovat tím, že bez jakýchkoli zábran loví své dušičky i v kalných vodách existenciálně frustrované spodiny společnosti. Která – přinejmenším zčásti – nebouří proti „elitám“ proto, že ty jsou spojeny s kapitálem (jak by pak mohli její příslušníci volit třeba takového Trumpa?!…), nýbrž ze svého destruktivního postoje proti všemu, co přesahuje její vlastní omezený životní obzor.

    Jestli chce Stropnický bez jakýchkoli morálních výhrad a zábran svou antikapitalistickou klientelu hledat a získávat právě v tomto prostředí, pak není možno vyhnout se otázce, jestli i jeho vlastním cílem je skutečně humanismus, anebo pouze ideologický boj proti démonu kapitalismu za každou cenu.

  27. Souhlasím, že není dobré dávat si boj proti kapitalismu do volebního programu. Část lidí to (zbytečně) přitahuje, zatímco část lidí to odpuzuje. Jedni totiž kapitalismu přisuzují záporné znaménko, zatímco druzí kladné.
    I já jsem se dnes rozhodla, že se tomu slovu budu, pokud možno vyhýbat. Zbytečně totiž lidi znepřáteluje.

  28. Ono jde především o to, vyhýbat se tézovitosti, prázdným floskulím. Je možno používat pojem „kapitalismus“ – ale pak je vždy nutno naprosto konkrétně vyložit, v čem spočívá jeho negativní, jeho ahumánní charakter. Nelze ho používat jako nějakého zjednodušeného, pohodlného – ideologického – hesla.

  29. Do M. Stropnického se za jeho veřejné deklarování jeho odklonu od liberalismu na DR nyní ostře pustili na – pravicovém – Forum24. Fakticky tím jenom dokázali, jak naprosto oprávněný byl tento jeho krok; a jak pravicoví liberálové – ve své typické povrchnosti – nakonec nechápou nic z toho, co je opravdu podstatné.

  30. „Pravicoví liberálové – ve své typické povrchnosti…“

    Pravicový liberál Jaroslav Bican píše (nebo už nepíše?) také pro levicově liberální DR, pane Poláčku.

  31. Jak chcete oddělit, pane Poláčku, Stropnického proklamované zavržení liberalismu od hledání spřízněných duší v prostředí, které jste nazval kalnými vodami existenciálně frustrované spodiny společnosti? To hledání by samo o sobě nemuselo znamenat nic špatného, kdyby za ním nebylo okouzlení, jaké se dostavuje, když dítě zavrhne ideály, o nichž se domnívá, že mu byly vnuceny, a sahá po náhradě, jaká se může naskytnout i náhodně, stačí aby dostatečně poděsila rodiče.
    A ještě jedno podezření mě napadá:
    Stropnický se nechce ujmout zavržených. Spíš je lákán stejnou píšťalkou jako oni sami. Starou známou jednoduchou melodií, která hlásá vzdor a opovržení vůči humanitě a kulturní zjemnělosti a která agituje ve prospěch hrubé síly.

  32. Tak jak jsem se do pana Stropnického dříve navážel, tak se ho musím teď trochu zastat. Četl jsem totiž nedávno na jeho facebooku, že ubytoval na tom svém zámku bezdomovce, který mu prý krade ze sklípka jeho oblíbené víno (a ani poté nebyl ze zámku vyhozen). To je bohulibé. Mne teď zajímají hlavně činy, debat již bylo dost a nikam dlouho nevedou.

  33. Paní Zemanová, já jsem u M. Stropnického opravdu neobjevil nic, co by bylo nějakým projevem „opovržení vůči humanitě“. Naopak, zjevným důvodem jeho radikálního odklonu od prostředí měšťansko-liberální levice byl jeho pocit, že se zde veškerý humanismus pěstuje nakonec jenom naoko. Že všechno nakonec zůstane stát jenom u intelektuálních diskusí o „lidských právech“, ale že skutečně palčivá místa života společnosti nakonec zůstanou stranou zájmu.

    Vy se Stropnickému snažíte podsouvat jakési čistě osobní motivy, z ryze osobní frustrace. Já M. Stropnického nijak blíže neznám, nemohu to tedy zcela vyloučit. – Nakonec, k a ž d ý člověk má vposledku své vlastní osobní motivace, proč se přikloní k tomu či onomu názoru či postoji. Takže jak řečeno nelze to vyloučit; ale bez ohledu na to tu zůstává platný ten zcela objektivní důvod jeho frustrace z prázdného intelektualismu liberálů, který jsem zmínil výše.

    Pokud zůstaneme jenom v komunitě strany Zelených: v Německu v tomto ohledu šel vývoj této strany dost jiným způsobem, tam se napřed vykrystalizovala dvě navzájem velmi protichůdná křídla: takzvaní „realos“ a „fundis“. Čili umírnění realisté na straně jedné, a radikální ekologičtí fundamentalisté na straně druhé. Možná že by se M. Stropnický mohl docela dobře identifikovat s těmi „fundis“; ale na straně druhé nemám tak nějak pocit, že by mezi ně osobně zapadl. Dost možná by se pohyboval někde v prázdném prostoru mezi těmito oběma křídly.

    V každém případě: u německých Zelených se nakonec prosadili oni „realos“, zatímco „fundis“ byli prakticky zcela vytlačeni z relevantní politické scény. Realos se dostali do parlamentu, dokázali prosadit něco z jejich programu – jak ekologického, tak liberálně levicového. Na straně druhé toto své úspěšné tažení směrem do středu měšťanské společnosti zaplatili značnou ztrátou svého původního reformního impulsu. Tedy ztrátou projektu radikální ekologické proměny celé společnosti; nyní se už spokojí jenom s tím, co je „politicky průchodné“. Čili jenom s dílčími reformami. A sami se nechali do značné míry pohltit právě těmi mechanismy „reálné politiky“, které chtěli původně s takovým radikalismem překonat. Nezměnili tedy systém; ale systém si podmanil je.

    Na straně druhé jim není možno upřít, že svým umírněným programem dílčích reforem nakonec postupem času dokázali mnohem více, nežli by se původně dalo očekávat. Fakt je: v dnešním Německu je ekologické, ale i obecně liberálně-levicové smýšlení nesrovnatelně silnější, nežli tehdy, v osmdesátých létech. A tím že se němečtí zelení neomezili jenom na čistě ekologický program, ale důsledně vytrvali i u své (liberální) levicovosti, pak do značné míry přebrali agendu, ale především voliče od tradicionalistické sociální demokracie. Takže tuto v poslední době dokázali dokonce zatlačit až na třetí místo v pořadí nejsilnějších politických stran.

    Právě proto jsem ve své první reakci na Stropnického deklaraci konstatoval, že moje cesta je víceméně přesně opačná nežli jeho: od původního radikalismu postupem času stále více poznávám, že nakonec není možné dosáhnout ničeho, aniž by se přitom nějakým způsobem nedosáhlo i myšlení a cítění víceméně usedlého měšťanského středu.

  34. Uplynul nějaký čas, a zdálo se že svého času natolik živě diskutované, až snad přímo „módní“ téma konzervativního socialismu už zase zmizelo v propadlišti zapomnění. Že k němu prostě už není co dalšího připojit.

    No – a náhle se do diskuse přihlásil filozof Michael Hauser, v dnešním „Salonu“, příloze deníku Právo. A v každém případě je nutno Hauserovi přiznat jednu věc: jeho příspěvek k diskusi je ze všech dosavadních zřejmě nejdiferencovanější. Zřejmě právě proto se čte dost obtížně: zatímco dosavadní diskutéři (to jest především Drulák, Keller, Barša a Slačálek) v daném sporu zaujímali jednoznačné ideové pozice, na té či oné straně, a jejich intence a argumentace byly proto čitelné a jednoznačné, pak u Hausera je chod jeho myšlenek znatelně spletitější.

    Hauser se především věnuje otázce, co vlastně doopravdy je fenomén zvaný neomarxismus. Hauser dokládá, že zde došlo k překroucení pojmů: termín „neomarxismus“ je používán především americkou konzervativní pravicí jako nadávka na adresu levicových liberálů; zatímco skutečný neomarxismus je víceméně vším jiným, nežli tímto (kulturním) levicovým liberalismem. Pravý neomarxismus podle Hausera stále ještě staví na Marxovi, kterého se snaží nějakým způsobem „modernizovat“ či „doplnit“; zatímco ti údajní neomarxisté, ve skutečnosti levicoví liberálové, ve skutečnosti už dávno pohřbili jak marxismus, tak ale i socialismus. Hauser se tedy víceméně přiklání k názoru Michéy na tuto liberální levici (či levicové liberály), že je zradou socialismu, a že její vlastní doménou je liberalismus, nikoli (pravá) levicovost.

    Hauser vlastně Michéu hájí i explicitně; on tvrdí že Michéa v žádném případě neupírá menšinám jejich práva, ale že se jenom staví proti tomu povrchnímu způsobu, jak za tato práva bojují oni levicoví liberálové. Hauser dokonce tvrdí, že prekarizované skupiny obyvatelstva (tedy ty kde zastánci konzervativního socialismu vidí svou hlavní klientelu) ve skutečnosti nejsou nijak například proti feminismu; ale že je nutno jim tuto problematiku zprostředkovat „socialistickým“ způsobem, tedy v rámci otázky sociální. Ale že oni jsou už zcela alergičtí proti tomu způsobu, jak tuto tématiku prosazuje liberální levice. To je v každém případě velmi zajímavý názor.

    V této souvislosti také Hauser zřejmě přejímá myšlenku obnovení národního cítění; které ovšem odmítá chápat jako nacionalismus, nýbrž chce ho vidět jako zdravý „socialistický patriotismus“. V tomto ohledu tedy sdílí názory jak Michéy, tak Druláka a Kellera. Odlišuje se od nich tím, že nesdílí jejich přesvědčení, že tato obnova národní svébytnosti je potřebným nástrojem proti moci mezinárodního finančního kapitálu. Hauser argumentuje za prvé tím, že toto (boj proti moci mezinárodního finančního kapitálu) není výhradně levicové téma; a za druhé konstatuje, že silným nacionálním státem je sice možno bojovat proti mezinárodnímu finančnímu kapitálu – ale tím se zároveň jenom více upadá pod moc domácího kapitálu produkčního.

    Co tedy říci souhrnem ke vstupu M. Hausera do polemiky na téma „konzervativní socialismus“? Hauser v každém případě díky své erudovanosti a osobní znalosti neomarxistické tématiky vnáší opravdu jasno do používané terminologie.

    Problematickým se ale může jevit, že nakonec přece jenom sám zaujímá vlastní postoj v daném sporu, a evidentně (i když ne explicitně) se staví spíše do tábora zastánců konzervativního socialismu.

    Problematickým se jeví především jedno: on sice konstatuje víceméně naprostý rozpad původní socialistické ideje; ale zdá se, že jeho cílem je právě ji obnovit. A tedy – stejně jako Drulák a Keller – stavět především na sociálně prekarizovaných vrstvách společnosti.

    Tento postoj je sice pochopitelný; nicméně se nevyhnutelně staví otázka, jestli se tu nestaví na písku. Dnešní svět je už skutečně někde naprosto jinde, nežli v časech manufaktur 19. století. A chtít stavět jenom na sociálně prekarizovaných vrstvách společnosti, to znamená odříznout se od celé ostatní společnosti. Znamená to odříznout se nejen od mohovitějších částí společnosti, ale i (a to především) od její části středové. Konec konců to znamená dvojí: chtít společnost měnit jenom za pomoci minority, a tedy proti většině; a za druhé, prinicpiálně to znamená plán změnit společnost jenom na základě programu, o kterém je dnes už jasné že má jenom dílčí dispozice. – A tím mám teď na mysli projekt socialismu jako takový; neboť jenom a čistě otázka sociální dnes už skutečně nemá potenciál být tématem, které by dokázalo oslovit rozhodující část společnosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.