Havlovo hledání třetích cest III.

Kde se stala chyba?

V předešlých částech této série bylo ukázáno a doloženo, že za prvé Havel zásadně odmítal nejen totalitní systém reálného pseudosocialismu, nýbrž stejně tak i systém západní pseudodemokracie, která sice mnohem subtilnějším způsobem, ale nakonec o to účinněji stejně tak manipuluje myslí člověka a odcizuje ho jeho vlastní, autentické lidské podstatě. A za druhé, že Havel skutečné řešení hledal právě v tomto pravém jádru autentického lidství; v hluboké mravní, duchovní a kulturní obrodě samotného člověka.

Zmínili jsme už, že tyto Havlovy názory se v zásadních rysech naprosto kryly s těmi závěry, ke kterým jsme my sami dospívali v našich diskusích na Deníku Referendum – tedy že jakákoli opravdu smysluplná a hodnotná změna společenských poměrů je podmíněna právě touto metanoí, hlubokou niternou proměnou člověka, jeho životních preferencí a hodnot. Ale – není možno jinak nežli konstatovat, že s tímto svým projektem Havel sám v reálné politické praxi naprosto ztroskotal. A z jeho okolí, od lidí kteří s ním byli denně v důvěrném styku pronikají zprávy, že on byl celým polistopadovým vývojem nakonec hluboce zklamán. Že si čím dál tím více uvědomoval, že reálný vývoj společnosti nabral zcela jiný směr, nežli jak on si to představoval a vysnil on sám.

Tady ovšem není možno vyhnout se otázce: kde se tedy stala zásadní chyba? Jestliže platí, že my jsme vycházeli z těch samých předpokladů (respektive cílů) jako Havel, pak by to znamenalo, že i my jsme se – stejně jako on – dopustili zásadně chybných úsudků. Už to bylo zmíněno v předešlých dílech této série: k oné zásadní chybě došlo právě tam, kde Havel má vlastně tu největší pravdu. Podívejme se na celou záležitost blíže.

Zopakujme si: Havel vidí jedinou možnost skutečně pravdivého řešení ve vnitřní proměně samotného člověka. Havel tedy výslovně odmítá spoléhat se na nějaká pouze systémová řešení, která se v dané souvislosti jeví jako jenom vnějšková, povrchní: ať už je to jenom čistě politický zvrat poměrů, ať by se jednalo o nějakou reformu (pouze) ekonomickou, anebo dokonce i o nějakou změnu filozofickou, tedy změnu panujícího světonázoru. Havel ve své „Moci bezmocných“ zmiňuje své marxisticky orientované přátele z disentu, kteří – když vidí že nejsou žádné náznaky pro příchod revoluce podle klasického marxistického schématu – propadají pocitům beznaděje a zmaru. Havel oproti nim čerpá svou naději z jakéhosi nezničitelného jádra autentického lidství, které je nutno obsaženo v každé lidské bytosti, a jehož aktivací je možno dosáhnout žádoucí celospolečenské obrody.

Bylo ovšem uvedeno už i to, že Havel se právě zde dostává do argumentační aporie, neřešitelného rozporu: na straně jedné veškeré své naděje vkládá do tohoto niterného autentického lidství – ale na straně druhé zase sám přiznává, že lidé jsou kdykoli ochotni toto své pravé lidství sami potlačit, a smířit se (pro osobní výhody) i s falešnými, odcizenými, nehumánními podmínkami respektive s panující mocí. A je nutno naprosto jasně konstatovat: Havel nemá žádné prostředky k tomu, aby tuto aporii vyřešil. On dokonce sám na jednom místě přiznává, že disidenti v danou chvíli nemají žádné prostředky k řešení společenské krize; ale zřejmě si nikdy nedokázal připustit a přiznat, že v rámci jeho modelu uvažování takové řešení neexistuje vůbec.

Jestliže tedy chceme prorazit tento bludný kruh, musíme se na celou záležitost podívat jiným způsobem, než jak to dokázal Havel. Položme si ještě jednou otázku: kde se stala zásadní chyba? – Jak už bylo zmíněno, ta se stala právě tam, kde se zdálo, že Havel má naprosto nezpochybnitelnou pravdu. Tedy v jeho výlučné orientaci na nitro člověka, na jeho vlastní metanoiu.

Havel se tu totiž dopouští (ovšem ne jenom on sám, je to naprosto typické pro všechny idealistické koncepty člověka) naprosto mechanického roztržení člověka na dvě poloviny, na dvě zcela odlišné sféry existence: na vnitřní a na vnější. Přičemž vnitřní část je deklarována jako ta jedině významná a rozhodující, zatímco ona vnější existence je devalvována na jenom jakýsi „zbytek“. Pokud jsme ale tímto způsobem rozštěpili člověka na dvě půlky a za relevantní prohlásili jenom jedinou z nich – pak je samozřejmé a nevyhnutelné, že všechny výpočty učiněné na takto chybném základě budou stejně tak chybné. Není možno dobrat se správných a realistických předpokladů a vizí o možnosti přeměny lidského světa tam, kde z celého komplexu lidské přítomnosti v tomto světě uznáváme a vidíme jenom jednu jeho polovinu.

Vlastně už jenom tím když si Havlovy intence a představy spojíme do jedné jediné věty se ukáže jejich vnitřní protimluv: Havel chce změnit, obrodit společnost jako takovou, jako celek; ale východisko pro tuto změnu společnosti hledá výhradně v nitru lidského individua. Je tu tedy klasický vztah celku a části; a Havel chce celek změnit jenom tím, že bude apelovat na jeho jednotlivé části. Jenže: člověk je skutečně něčím více, nežli pouze tímto jeho ryze niterným jádrem jeho vlastního prožívání. Člověk je soubor společenských vztahů – tato základní Marxova premisa je sice sama o sobě stejně tak jednostranná jako Havlovo omezení se jenom na nitro člověka; ale je to přesně ta druhá část pravdy (a samotného člověka), která Havlovi zcela zásadně chybí.

Vraťme se ještě jednou k tomu místu, kde jsme zmínili, že v našich diskusích na DR jsme docházeli ke stejným závěrům o nutnosti vnitřní proměny člověka jakožto základní podmínky pro změnu celé společnosti jako Havel; a že tedy jestli se mýlil on, znamenalo by to nutně že i my jsme se mýlili stejným způsobem. Jenže – právě tady leží zcela zásadní rozdíl. My jsme sice skutečně většinově sdíleli uvedený názor o nutnosti vnitřní proměny člověka; ale na straně druhé z našeho tábora stejně tak znovu a znovu zaznívaly hlasy, že tato vnitřní proměna člověka musí být nevyhnutelně doprovázena současně prováděnými, fundamentálními změnami celého společenského, ekonomického a politického systému.

Tady je naprosto klíčovým pojmem ono slůvko „doprovázena“. Havel sám totiž používá termínu jiného: totiž že změna společenských, politických a ekonomických struktur může být až výsledkem oné primární proměny člověka v jeho nitru.

Tady se opět jednou ukazuje, jak naprosto nutné je i v oblasti společenského zkoumání respektovat – a rozlišovat – naprosto exaktní významy pojmů. V obecné řeči by se mezi výrazy „být doprovázen“ a „být výsledkem“ nezdál být nijak dramatický rozdíl; a přesto je právě toto rozdíl zcela zásadní. Rozhodující chyba Havlova byla právě ta, že nikdy nedokázal pochopit skutečný dosah onoho Marxova výroku o člověku jako „souboru společenských vztahů“. Protože tento výrok znamená, že člověka (v obecném měřítku) můžeme změnit jenom tehdy, když se zásadním způsobem změní jeho reálné životní podmínky.

Nejen až člověk – ale už vůbec život sám je od samotného svého počátku vlastně vždy odpovědí na vnější životní podmínky. Je reakcí na ně; a pokud tato reakce, tato odpověď bude chybná – pak daný organismus prostě vůbec nepřežije. Právě na tomto brutálně nemilosrdném faktu evoluce stojí síla Marxova výroku, že „člověk nemůže myslet jinak, než jak žije“. Že tedy primární není jakési abstraktní „nitro člověka“, jeho subjektivní prožitky a představy, nýbrž že primární jsou právě jeho zcela reálné, materiální životní podmínky. Tedy onen „soubor společenských vztahů“.

Tady není místo na to řešit onen samotný problém vztahu vnějšího a vnitřního, objektivního a subjektivního. Klíčovým zjištěním je ono řečené: Havlovo pojetí vztahu člověka a jeho světa bylo asymetrické, jednostranně převážené, a proto konec konců fundamentálně chybné. Na takto nedostatečném základě nikdy nebylo možno vystavět opravdu dotvořený a dovršený humánní svět. Havel na jednom místě správně konstatuje, že deformace „reálného socialismu“ nebyly jenom nějakým omylem dějin, nýbrž že vyplývaly zákonitě ze samotných ideových předpokladů komunistického hnutí; ale nikdy si nedokázal uvědomit a přiznat, že přesně to samé platí i o něm samém, o jeho vlastních představách a vizích mravní rekonstrukce lidského světa.

Jak se tento rozpor mezi jeho vizemi a mezi jeho vlastním působením v politické realitě posttotalitního světa projevoval v praxi, to bude předmětem čtvrtého pokračování našich úvah.