Forum

3 254 komentářů u „Forum“

1. „Jako by něco existovalo jen jako možnost a Bůh rozhodoval, zda se to stane skutečností“ – paní Hájková, to by mohla být skutečně velmi hluboká myšlenka. Obecně by totéž bylo možno vyjádřit tak, že čistě teoreticky existuje nekonečné množství forem ve kterých může existovat hmota/skutečnost, ale v rámci našeho vlastního vesmíru je jenom jedna určitá kategorie těchto forem možná respektive realizovatelná. Ovšem jestli o této realizaci „někdo rozhodl“ či se prostě vytvořila samovolně, svým vlastním samopohybem – o tom je nám samotným jen velmi obtížné soudit.

2. Čeho byl důsledkem socialismus? – Pane Nusharte, já jsem napsal že socialismus nebyl výsledkem přirozeného vývoje výrobních sil a vztahů, nýbrž vznikl na základě doktríny, tedy uměle. To je sice pravda; nicméně tady je nutno pokročit ještě o něco dále ve sledování kauzálních řetězců.

   Připomeňme si: Marx celou svou teorii o nevyhnutelném nástupu komunistické (tedy: pospolité) společnosti založil na axiomu, že (moderní) produkce má principiálně kooperativní, tedy společenský charakter. A že tedy soukromé (výlučné, vylučující) vlastnictví kapitalismu se bude dostávat do čím dál tím většího rozporu s tímto (údajně) společenským charakterem práce. Takže nakonec nevyhnutelně dojde k revoluční změně, která tento rozpor vyřeší tím, že zavede společenské (pospolité) vlastnictví výrobních prostředků. Čímž zmizí onen protiklad, a forma (vlastnictví) se dostane do souladu s obsahem (výrobních sil a vztahů).

   Já už jsem opakovaně poukázal na to, že tento Marxův klíčový axiom je svévolně postulovaný, a že je – při pohledu na realitu lidské práce – fakticky neudržitelný. Ano, lidská práce vykazuje vysoký stupeň vzájemné kooperace – nicméně pracovní činnost jako taková, tedy jako vynakládání vlastní námahy, vlastního životního času zůstává stále ještě výlučně individuální záležitostí. – Právě proto také nikdy nefungoval socialismus, protože lidé své individuální zájmy zcela přirozeně stavěli nad zájmy pospolitosti.

   Na straně druhé je ovšem nutno uznat i to, že onen Marxův postulát naprosto nebyl zcela ireálný. Postihoval sice pouze jednu stránku lidské produkční činnosti (stránku kooperativní, pospolitou) – nicméně stránku reálnou. V daném smyslu je tedy dokonce možno tvrdit, že socialismus se skutečně historicky vyvinul jako důsledek rozvoje produkčních sil, a jim odpovídajících produkčních vztahů.

   Nebylo tomu tedy tak že by Marx na světovou scénu vystoupil s nějakým zcela fiktivním projektem; tento měl svůj naprosto reálný základ. Problém byl ovšem v tom, že jak řečeno Marx svou teorií pokryl jenom jednu určitou část reality; a za druhé v tom, že v bezprostřední konfrontaci onen individuální zájem vždy zatlačí ony vazby a ohledy společenské. Právě proto se kapitalismus respektive tržní ekonomika v tomto srovnání vždy jeví být přirozenějším uspořádáním, protože stojí na tomto individuálním zájmu.

   Souhrnně je tedy možno říci: nástup socialismu byl stejně tak dějinně nevyhnutelný, jako jeho konkrétní realizační forma byla umělá a doktrinální. Do budoucna je možná jedna jediná cesta: pokusit se spojit (ve smyslu dialektické syntézy) pozitivní prvky jak kapitalismu (to jest: tržní ekonomiky), tak i socialismu. Ostatně je jasně znát, že současný trend k takovéto syntéze sám směřuje, moderní státy především evropské civilizace už dávno nestojí pouze na ryzím kapitalismu, nýbrž tento zmírňují celou řadou institutů a opatření majících své kořeny v ideji socialismu. Ovšem – pravá dialektická syntéza, překonání zásadního protikladu mezi socialismem a kapitalismem, to je ještě naprosto jiná, mnohem obtížnější záležitost.

3. Pokud se něco tvoří „samovolně, svým vlastním samopohybem“, pak je vše náhoda a svět či vesmír vůbec nemá smysl. (A i kdyby v tom nějaký smysl byl, kdo by nám ho prozradil?)
   Proto jsem napsala, že o tom, co bude povoláno k bytí, rozhoduje Bůh. Že to není úplně nahodilé, ani výsledek naprosté nutnosti.
   Možná jsem měla napsat, že (aspoň v posledních desítkách tisíců let) o tom rozhoduje Bůh v součinnosti s člověkem. Protože jinak by to vypadalo, že člověk vůbec nemá svobodnou vůli.

4. Nebudu se s vámi, pane Poláčku, hádat, že podle Zenóna z Eleje své datum narození v řetězci číslic za desetinnou čárkou čísla π nenajdete. Třeba tady si ho prostě a jednoduše najděte:

   https://www.angio.net/pi/

5. Datum narození jsem si v řetězci π vyhledal (je v prvních dvou milionech číslic za desetinnou čárkou) a do aporie jsem se tím nedostal.

6. Pokud byl nástup socialismu, tak jak nám byl naservírován, dějinně nevyhnutelný, pak byl v dějinné nevyhnutelnosti zakódován i jeho konec. Severní Korea se tomu zatím statečně vzpírá, to je pravda.

7. Ale jistě, paní Zemanová, že byl v dějinách „nevyhnutelně zakódován“ i konec socialismu. Vždyť jsem to jasně napsal: pro běžného člověka vždycky platí pravidlo „košile bližší nežli kabát“, proto je mu kapitalismus (respektive volnotržní ekonomika) vždy bližší nežli kolektivismus. Proto reálná forma pokusu o uskutečnění tohoto kolektivistického respektive pospolitého způsobu organizace společnosti se tomuto (většinovému) člověku nutně musela jevit jako nepřirozená, omezující.

   Na straně druhé je ale nutno vidět i tu okolnost, že tomu tak zdaleka nebylo u všech. Je určité procento populace kterému jsou ty kolektivistické formy společenské organizace natolik blízké, natolik odpovídající jemu osobnímu nastavení, že politická a jiná omezení s nimi spojené mu nepřipadají natolik závažná, respektive je vůbec nevnímá.

   Je nutno ještě jednou zopakovat: jak individualistická (tedy v zásadě egoistická, nebo přinejmenším egocentristická), tak i pospolitá (solidární) forma života jsou obě objektivně platné, evolučně vzniklé. Už ve zvířecích (opičích) tlupách se – vedle vůdcovského, tedy hierarchického principu – rozvíjejí i velmi vyspělé sítě a strategie vzájemné podpory, solidarity. Onen princip a požadavek pospolitosti je tu tedy objektivně daný, a ani pád (nepovedeného) socialismu neznamená jeho zmizení z dějinné (evoluční) scény. Opakuji ještě jednou, všechno o co se jedná je to tyto dva o sobě protikladné momenty (individualismus a pospolitost) sladit do jednoho jediného harmonujícího celku.

8. Pane Nusharte, musím přiznat že mi nijakým způsobem není jasné, jak by spolu navzájem měly souviset Zenónovy aporie a případná možnost nalézt data svého narození v číselné řadě spojené s Ludolfovým číslem.

9. Pro bytosti, které by si z principiálních důvodů nemohly představit kružnici (například by existovaly v jednorozměrném prostoru) je ta nekonečná řada číslic za desetinnou čárkou π skutečně opravdu dokonale náhodná a není tedy (pro bytosti, které nemají představu kružnice) vůbec možné žádným způsobem zjistit, že v té nekonečné řadě číslic je nějaká zákonitost. Ta zákonitost je dostupná pouze pro bytost, která ví, jak se číslice na dalších místech této řady počítají (vlastně tedy ani nemusí vědět proč se tak počítají a představu kružnice mít tedy nutně nemusí – taková „jednorozměrná“ bytost je pak v analogické pozici jako vědec, který používá výpočetní metody kvantové chemie, všechno mu perfektně vychází, ale on vlastně neví, co počítá).

10. Samopohyb bytí, náhoda a smysl

    Paní Hájková, takto jednoduché to skutečně není. Tedy že kdyby veškeré dění ve vesmíru bylo (jenom) důsledkem samopohybu bytí (hmoty), že by pak všechno byla jenom a pouze náhoda.

    My jsme zde už zmínili Spinozu (a tím spíše pak Hegela), podle nichž Bůh nemohl při stvoření světa postupovat libovolně, nýbrž mohl tak učinit pouze v souladu s absolutními (neměnnými, apriorně danými) formami ve kterých vůbec může existovat jsoucí svět. U Spinozy se jednalo o (jak se tehdy ještě právem mohl domnívat) neměnné zákony (euklidovské) geometrie, u Hegela pak o absolutní metafyzicko-ontologické kategorie. Tento vznik a vývoj světa je podle Hegela rozumný (probíhá přece podle těchto logicko-metafyzických forem a parametrů); a co je rozumné, to je (podle Hegela) automaticky smysluplné. Proto Hegel mohl tento svůj logicko-metafyzický koncept ztotožnit s Absolutním duchem, který je opět totožný s Bohem.

    Ovšem – nedá se nic dělat, tento na striktním, metafyzickém Rozumu založený smysl pozemského dění postupem času vyčpěl; ukázalo se ostatně, že reálné dějiny běží jiným směrem nežli k „rozumné“ konstituční monarchii, jak si to představoval Hegel.

    Nicméně vraťme se k jádru věci: samotná skutečnost že nějaký proces probíhá samovolně ještě nijak nemusí znamenat, že probíhá náhodně, chaoticky. (Pokud něco takového jako „náhoda“ vůbec objektivně existuje, pokud ve skutečnosti náš lidský pojem „náhoda“ nevyjadřuje pouze míru naší neznalosti objektivně probíhajících procesů.)

    Takže tedy: je naprosto možné, že náš svět se vyvíjí samovolně, svým vlastním samopohybem – nicméně v rámci určitých předem daných, apriorních forem a zákonitostí. A je dokonce s nemalým právem možno předpokládat, že tento vývoj samovolně, ale nezadržitelně směřuje (za příznivých podmínek) i ke vzniku inteligentního života. Kterýžto inteligentní život si pak už samozřejmě sám vytvoří schopnost nacházet smysl jak ve vnějším světě, tak ve své vlastní existenci.

    Zcela klíčová otázka je zde tedy tato: vytváří onen smysl věcí až a pouze takto vzniklá (lidská) mysl; anebo je tento smysl přece jenom nějakým způsobem dán už a priori?

    Ještě jednou: pokud je správný předpoklad, že hmota (respektive samo bytí) samovolně směřuje k vytvoření inteligence (a tedy i citu pro smysl), pak je ovšem možno i učinit závěr, že tento smysl (respektive cit pro něj) zde byl dán už od samého počátku, a že bylo jenom otázkou času, kdy (a kde) se tento „cit pro smysl“ evolučně vynoří a vytvoří.

    ———————————–

    Ani tímto poukazem ovšem samotné téma smyslu našeho bytí není definitivním způsobem vyčerpáno. Zrekapitulujme si: je naprosto možné, že objektivní bytí („hmota“) má v sobě od samotného počátku zakódováno své směřování ke smyslu. Ovšem – stále zde zůstává nezodpovězena otázka, zda toto bytí samotné obsahuje jakýsi „velký smysl“, respektive „nejvyšší smysl“, který natolik přesahuje běžná lidská měřítka, že je tradičně obdařován predikátem „božský“. A právě tady je definitivní odpověď velice obtížná.

    Z dosavadních mých výkladů zde vše spíše hovoří pro onu „malou variantu“; tedy pro takové pojetí že vznik citu pro smysl je sice skutečně v pohybu hmoty/bytí přítomen, zakódován od samého počátku; ale že vlastním zdrojem smyslu je pak („pouze“) lidská mysl.

    Na straně druhé – stále se zde nějak vznáší ve vzduchu Wittgensteinovo podivení, že „jak je to podivné, že vůbec něco existuje“. Ano, snad teprve při pohledu do bezedné propasti absolutní nicoty, který nám tu Wittgenstein otevírá, teprve v pocitu závrati z této nekonečné hlubiny nebytí se nám ozřejmí, jak naprostým zázrakem je ta skutečnost „že vůbec něco existuje“. A pak je samozřejmě možno plným právem klást otázku, zda onen „nejvyšší smysl bytí“ není dán už tímto holým faktem vynoření se jsoucího světa z této propasti nebytí.

11. Položme si tu otázku takhle, pane Poláčku: Když ta pravděpodobnost, že ve dvou milionech zcela náhodně seřazených číslic najdu předem zadaný řetězec osmi číslic, se bude přibližovat 100%, jaká bude pravděpodobnost, že předem zadaný řetězec například 50 000 číslic (do kterého by se už snadno dalo zakódovat nějaké literární dílo) najdu v nekonečném množství náhodně seřazených číslic?

    Jak jsem napsal v předchozím příspěvku, v náhodném řazení této nekonečné řady číslic je „rozumný“ systém, který je pro „jednorozměrnou“ bytost nedostupný. V této pseudonáhodné řadě pak bude zakódované třeba nějaké literární dílo, napsané na počátku 17. století (nemusí to být celý Hamlet, postačí klidně i čtrnáct veršů nějakého sonetu).

    A teď ta aporie: Co bylo, pane Poláčku, dřív, ten sonet, nebo to číslo?

12. Když je možno předpokládat, že „vývoj samovolně a nezadržitelně směřuje ke vzniku inteligentního života“, je samozřejmě možné také předpokládat, že vývoj samovolně a nezadržitelně směřuje i k napsání nějakého zcela konkrétního sonetu třeba Lauře (napsaného o něco dřív, než na počátku 17. století, ale zakódovaného od počátku vesmíru například v nekonečné číselné řadě nějakého neskutečně iracionálního čísla), a to napsání toho sonetu Lauře by nakonec vlastně mohla být ta „schopnost nacházet smysl ve vnějším světě a ve své vlastní existenci“, ke které ten inteligentní život samovolně a nezadržitelně směřuje.

13. Nedávno jsem se tu pozastavila nad sympatiemi některých marxistů a ateistů k svatému Augustinovi (naposledy se zde probíral O. Funda v podání M. Hausera).
    Augustin má jistě svá plus i mínus.
    Otázka zní, čím konkrétně je Augustin vlastně zaujal. Machovce snad svým dialogem s Bohem (který on ovšem chtěl nahradit dialogem s něčím nebo s někým jiným). Jenom doufejme, že je Augustin nezaujal svým výkladem evangelního podobenství o večeři (Lk 14, 23), kterým prý ospravedlnil ozbrojený zákrok proti jinověrcům.

14. V tom, zda člověk smysl bytí (pouze) hledá anebo ho (tomu bytí) sám dává, je určitý rozdíl. Totiž ten, že v tom druhém případě je velmi pravděpodobné, že každý člověk dá tomu bytí nějaký jiný smysl.

15. V dnešní liberální době by to šlo vyřešit zákazem nepravých a falešných smyslů bytí a povolením dávat bytí jedině jeho správný a pravdivý smysl. Bylo by třeba možné vytvořit k tomuto účelu nějakou nadnárodní komisi či výbor, kde by zasedali jak zástupci občanské společnosti včetně pokrokových představitelů vědy a výzkumu, tak samozřejmě i filantropové, zástupci finančního sektoru a udržitelných nadnárodních korporací.

16. Nezbývá asi než (s úctou a činnou láskou ~ péčí) doufat, že – ať chce nebo ne – člověk v tom úsilí o dávání smyslu bytí ve Skutečnosti není nikdy sám. Že Bůh dokáže vposledku dát Smysl i jakémukoli nesmyslu 😉

17. „Přinuť je ať přijdou“… Zajímavé jak oblíbeným „sportem“ bylo asi i dříve vytrhávání vět z kontextu:

    „‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘
    22A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘
    23Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.
    24Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.‘ “

    S velmi tragickými následky. Již ale i dávno před Augustinem. První byl Sv. Štěpán. Snad smíme věřit, že všichni, tak jako on, už nebyli ve své smrti sami – že k té Večeři opravdu přibyli 🙂

    (Později ovšem zavládla tendence chápat povolení k účasti na Večeři jako odměnu…)
    ______
    Sv. Augustýna jsem nečetl, jen o něm jsem něco (zčásti smutného) četl a snad se z toho dalo pochopit že byl filozofickým založením novoplatonik: věřil v primát forem, které v nás určují jak viděnou skutečnost vnímáme. A z toho snad mohl vyvodit (to už je můj dohad) že celistvá křesťanská společnost musí být vedena k jednotě těchto forem.
    Mohl mít i pravdu, jen zas jde o to Kým a Kam / kým a proč vedena (docela analogicky k tomu Jirkovu „návrhu“ na řešení nepravých smyslů v dnešní sekulární? době 😉 ).

18. Mnohý bezbožný považuje za smysluplné odvodit Smysl života od fundovaného poznatku „vím že nic nevím“, tedy skálopevné neznalosti smyslu života.

19. Z jiného soudku, ať nekončím smutně:

    https://www.vaticannews.va/cs/cirkev/news/2024-01/svaty-izak-syrsky-poustevnik-jehoz-hlas-zni-napric-staletimi.html

20. Jé, já jsem dnes také přemýšlela, jestli sem nedat tento odkaz.
    Je tam totiž zmínka, že podle Izáka sice není známo, co je účelem (smyslem?), to že je mystérium, ale že je zřejmé, co asi účelem není: „že Boží láska musí mít nějaký účel, a účelem stvoření rozhodně nebylo, aby byla poražena lidským zlem“.

21. Pane Petrásku vřele s Vaším souhrnem souhlasím. Poznatek toho druhu asi musí být znovu a znovu poctivě fundován. Jen doufám že se kvůli tomu nemusím cítit bezbožný 😉

22. Včera mě na tom webu ještě zaujalo, jak papež mluvil o „řetězech“, které spoutávají naši duši: „Myslím na závislosti, které z nás dělají otroky, věčně nespokojené, a pohlcují energii, statky a city; další řetěz: myslím na dominantní módu, která nás tlačí k nemožným perfekcionismům, ke konzumismu a hédonismu, které dělají z lidí zboží a kazí jejich vztahy. A další řetězy: jsou to pokušení a podmíněnosti, které podkopávají sebeúctu, které ohrožují klid a schopnost volby a lásky k životu; další řetěz: strach, který nutí člověka hledět do budoucnosti s pesimismem, a netrpělivost, která vždy hází vinu na druhé; a pak je tu velmi ošklivý řetěz, modloslužba moci, která vyvolává konflikty a uchyluje se ke zbraním, které zabíjejí, nebo využívá ekonomické nespravedlnosti a manipulace s myšlením. Tolik řetězů je v našem životě. Ježíš přišel, aby nás od všech těchto řetězů osvobodil.“
    https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-01/angelus-28-1-24.html

23. „…nikdy ne dialog. “
    Jsou stavy a „dialogy“ na které nemáme. Přesto můžeme z nich (zhypnotizovanosti-připoutanosti jimi) být osvobozeni.

24. Nejspíš jsme (v historii osobní i pospolitých) nechávali připoutávat a mučit svou pozornost i své reálné životy a ztrácet orientaci naivní (a nakonec i účelovou) „lidskou démonizací“ (… )

25. Ano také považuji za přijatelný a vyvážený postoj – upínat svou pozornost/seznamovat se jak s lidskou démonizací, tak i s přítomností ducha svatého v lidském srdci.

26. Tak tedy ještě jednou k náhodě, matematice a smyslu: pane Nusharte (Jiří), jak už jsem napsal, veškerá matematika je bezprostředně vzato ryze lidský vynález. Je to pokus lidí uzavřít nekonečně složitou realitu do (relativně) přehledných forem. Ale: už i samotná základní rovnice 1 + 1 = 2 je přinejmenším krajně nejistá. Aby souhlasila, bylo by nutno dokázat, že na světě/vesmíru existují dvě absolutně identické entity. A přinejmenším s našimi současnými možnostmi není možné takovýto důkaz s definitivní jistotou provést.

    Ostatně v daném smyslu je nutno položit otázku, zda byla napřed realita anebo matematika; a nikoli zda byla napřed číselná řada či písmeno. Opakuji ještě jednou: i pokud by se v (nekonečné?) řadě Ludolfova čísla vyskytl nějaký souvislý text – dokud by tam nebyl vložen úmyslně nějakým autorem, zůstávalo by to i tak pouze náhodným, chaotickým nahromaděním písmen. Na rozdíl od kvantové mechaniky, kde vědec v zásadě naprosto přesně ví, co a proč zkoumá; i když výsledky jeho zkoumání přinášejí (z perspektivy našeho velmi nedokonalého lidského poznání) napohled paradoxní, nelogické výsledky.

    Ostatně smísily se Vám dohromady dvě podstatně různé kategorie determinovanosti: jedna věc je, zda existuje absolutní predestinace; tedy zda už v okamžiku vzniku našeho vesmíru by nějaký „vševědoucí duch“ mohl vědět a předpovědět, že v tuto chvíli my zde budeme psát takové a takové zcela konkrétní úvahy a věty. Zde může být celkem jednoznačně řečeno: jakkoli se to jeví být krajně nepravděpodobným, objektivně vzato není nic, čím by bylo možno tuto eventualitu zcela vyloučit. Současná věda prostě nemá nástroje na to, aby tuto tézi buďto falzifikovala, anebo verifikovala.

    Dosti jinou záležitostí ale je, když – jako například Hegel (Spinoza, a jak se zdá tak i sv. Augustin) – budeme předpokládat, že vznik a vývoj materiálního světa sice není takto absolutně striktně predestinovaný, že tedy v jeho pohybu existuje určitá míra volnosti respektive nahodilosti; ale že zároveň tento vývoj probíhá v rámci určitých, a priori daných, absolutních forem, jejichž rámec tento vývoj nemůže překročit. V tom případě pak tyto formy a priori predestinují určitý vývoj, respektive tendenci k dosažení určitých výsledků respektive cílů – přičemž ale není předem fixně dáno, kdy a jakým způsobem bude těchto výsledků dosaženo. Případně je možno se na věc dívat i tak, že není absolutně dáno předem zda k těmto výsledkům vývoj vůbec dojde.

    Dám konkrétní případ. (Už jsem ho kdysi zmínil, dost se mi zamlouvá.) Už někdy v šedesátých létech minulého století napsal známý polský autor sci-fi románů Stanislav Lem, že v každé vyspělé civilizaci kdekoli ve vesmíru, která by nastoupila cestu materiálního rozvoje (materiální produkce), by na určitém stupni vývoje vždy nevyhnutelně muselo dojít ke konfliktu mezi omezenými zdroji a možnostmi jejich přivlastňování. To jest: v každé takové civilizaci by se nutně musel vyvinout třídní konflikt, třídní protiklad.

    Lem tehdy ještě operoval s – tehdy ve východní Evropě dominantní – marxistickou teorií; ale to na věci nic nezmění. Tento předpoklad se v každém případě vyznačuje vysokou mírou logické přesvědčivosti. A v daném smyslu by tedy skutečně bylo možno tvrdit, že tento princip respektive zákon vývoje má apriorní charakter: už v okamžiku vzniku hmotného vesmíru má svou platnost, a záleží jenom a pouze na konkrétních okolnostech, kdy a v jaké podobě bude naplněn.

    Samozřejmě: je teoreticky možné že by tento hmotný vesmír zanikl dříve nežli by taková civilizace vůbec stačila vzniknout; stejně tak je možné že tato civilizace sama by zanikla dříve, nežli by se v ní onen protiklad mezi zdroji a přivlastňováním mohl vykrystalizovat. Případě by tato civilizace mohla ustrnout ve svém vývoji, přesně v tom okamžiku když by se tento protiklad právě začal manifestovat. To všechno je možné, to vše podléhá nahodilostem vývoje materiálního světa. Ale ten princip samotný – ten zde stojí s nadčasovou platností, a kdykoli budou naplněny potřebné podmínky, začne realizovat svou platnost.

27. „V tom, zda člověk smysl bytí (pouze) hledá anebo ho (tomu bytí) sám dává, je určitý rozdíl. Totiž ten, že v tom druhém případě je velmi pravděpodobné, že každý člověk dá tomu bytí nějaký jiný smysl.“ – No ano, paní Hájková, právě tohle je naprosto klíčová otázka. A naprosto zásadní rozdíl.

    Jenom bych ještě doplnil či pozměnil, že snad ještě zřetelněji by bylo jasné o co se jedná, kdyby na konci tohoto výroku stálo: „…že každý člověk dá tomu bytí nějaký n o v ý smysl“.

    Totiž: pokud za primárního tvůrce smyslu budeme považovat Boha, pak tím pro člověka zcela padá možnost vytvářet ještě něco principiálně nového. Neboť vše už je nevyhnutelně předem obsaženo v onom absolutním smyslu božském. V takovém případě člověk může pouze n a l é z a t onen primární božský smysl; může se pokoušet ho realizovat; a dokonce by bylo možno i říci, že k němu může připojit něco j i n é h o. Ovšem – toto „něco jiného“ by ze samé své definice mohlo být vlastně pouze něco horšího. Horšího nežli onen původní božský originál. Protože jestli onen veškerý smysl všeho jsoucího (to jest: všeho stvořeného) leží výhradně u Boha, pak jakákoli změna tohoto původního, absolutně dokonalého smyslu může znamenat pouze úchylku, degradaci, zhoršení.

    Ale v každém případě by tedy člověk takto vůbec neměl možnost vytvářet něco autenticky vlastního, nového, co zde ještě nikdy nebylo. Jenže – právě ve vytváření nového leží samotné jádro lidské kreativity.

28. „Mnohý bezbožný považuje za smysluplné odvodit Smysl života od fundovaného poznatku „vím že nic nevím“, tedy skálopevné neznalosti smyslu života.“ – Pane Petrasku, obávám že situace bude ještě o mnoho složitější, nežli abychom mohli nalézt definitivní bezpečné kotviště v blaženém vědomí našeho nevědění (naší neznalosti smyslu).

    Tento smysl je totiž zcela přirozeně a nevyhnutelně (a soudil bych dokonce, že přímo objektivně-evolučně) přítomen v nás samých. Jinak bychom o něm vůbec nemohli hovořit. Je tedy v nás, a dokonce v určitém ohledu my sami j s m e tento smysl. Z tohoto faktu tedy není možno se definitivním způsobem vyvázat pouhým poukazem na naši – údajnou – naprostou nevědomost.

    Já bych proto k otázce smyslu napsal analogicky víceméně to samé, co stojí psáno v závěrečných větách „Markéty Lazarové“ od Vladislava Vančury: Člověku bude už navždy souzeno zmítat se mezi radostným prožíváním smyslu svého života, a pocitem naprosté marnosti a smyluprázdnosti své vezdejší existence.

29. Smysl je v nás, my sami jsme ten smysl…
    Taky mi to tak přijde. Spousta lidí dnes chápe svou vlastní duši jako svého boha.
    Četla jsem to i na Facebooku: Něco tě bolí? Křičí k tobě tvůj bůh. Jsi unaven? Bůh v tobě se brání. Atd.

30. Dříve platilo, že lidé křičeli k Bohu, když jim bylo zle, a dnes je to naopak. Bůh křičí k nim.

31. Myslím, že někdy je nejlepší dát na „zdravý rozum“. Mínění, že (např.) v čísle π je zakódována existence čehokoli na světě, má něco společného s formulací oněch Zenónových paradoxů. Obojí názorně ukazuje, že není pravdou vše, co dobově působí logicky. Mimochodem, když se kdysi předpokládalo, že vesmír je nekonečný, stěží kdo z toho vyvozoval, že zrovna takových jako on (a dělajících právě to co on) je na světě nekonečně moc.

    Podobně skeptický jsem ohledně predestinace. Třeba v předvídání počasí udělali lidé velký pokrok. Nicméně když nadhodím, zda je možné určit, jak bude řekněme na konkrétním místě přesně za pět tisíc let, je, myslím, rozumné konstatovat jedině, že tohle nebudeme vědět nikdy.

32. Moje pojetí pane Poláčku jednodušší, než Vančurovo pojetí zmítání.
    Ten který je skálopevně znalý neznalosti smyslu života, je osvobozen od pocitu naprosté marnosti a smyluprázdnosti své vezdejší existence. Nemá důvod se zmítat a je také osvobozen od následků pocitu naprosté marnosti a smyluprázdnosti, neb je osvobozen od nutkání nalézat definitivní bezpečné kotviště.
    U nekrofilně orientovaných mnohdy vyvolává neschopnost vědomí našeho nevědění brutální prosazování nelimitované moci za jakoukoliv cenu….jsem si notabene semtam povšiml.

33. Je ovšem velký (a to nekonečně velký) rozdíl, jestli tím „vytvářením něčeho autenticky vlastního a nového, co zde ještě nikdy nebylo a ve vytváření čehož leží samotné jádro lidské kreativity“ je myšleno vytváření například sochy (co zde ještě nikdy nebyla), nebo společenského systému pro život všech ostatních lidí (co zde ještě nikdy nebyl).

    Když vaším cílem bude vytvořit takovou sochu, co zde ještě nikdy nebyla, zcela určitě vás tento cíl přivede k vytvoření nějaké šílenosti.

34. (Znovu a znovu prověřovaná) neznalost smyslu mi připadá jako nezbytná podmínka jeho existence 🙂
    _____
    … zatímco když člověka pohltil úkol snad jednou zachytit rukou vyzbrojenou pouhým štětcem cosi co tu vždy nějak bylo, …

35. Pane Poláčku,
    vy jste tu, myslím že opakovaně, psal o tom, že se Marx mýlil v tom, že práce je společenská záležitost. A že to tak není, že člověk pracuje i sám pro sebe. Já se ale domnívám, že Marx to věděl, ale že on se zabýval jen to společenskou prací. Já také pracuji pro sebe – třeba když doma vařím nebo peru. To dělám pro sebe a svou rodinu. Ale jakmile se jde s prací na trh, je to práce společenská, na které společnost ekonomicky stojí.
    Zkoušela jsem to hledat v Kapitálu, ale nenašla jsem to. Zjistila jsem, že je to na mě moc náročné. Že už z politické ekonomie nevím ani to málo, co jsem věděla kdysi. Takže to nebudu dál rozvíjet.
    Našla jsem ale jiné zajímavé věci. Třeba to, že Marx jen v tom prvním díle Kapitálu několikrát citoval Luthera. A z těch citátů se zdá, že Luther byl radikálnější než Marx. Jeden z nich se týkal mimořádně bohatých lidí, kteří (podle Luthera) nemohli zbohatnout vlastní prací, ale přesto prý tvrdí, že oni jsou pro společnost přínosem, ba dobrodiním.
    Luther: „Zanech toho holedbání, kudrlinek a příkras… Bere-li kdo více nebo lepší věci (než dává), je to lichva a znamená to, že bližnímu svému neprokázal služby, nýbrž udělal škodu, jako se stává, okrade-li nebo oloupí-li někdo někoho. Není vždycky služba a dobrodiní, čemu se služba a dobrodiní říká. Neboť cizoložnice a cizoložník si prokazují navzájem velikou službu a potěšení. Rejthar prokazuje loupežníku velikou rejtharskou službu, pomáhá-li mu na silnici loupit, přepadat zemi i lidi. Papeženci prokazují našim velikou službu, když je všechny neutopí, neupálí, nepomordují, když jim nedají ve vězení shnít, nýbrž alespoň některým darují život a vyženou je nebo jim vezmou, co mají. Sám ďábel prokazuje svým služebníkům velikou, nezměrnou službu… Krátce, svět je plný velikých, výborných, denních služeb a dobrodiní.“
    /Martin Luther: An die Pfarrherrn wider den Wucher zu predigen etc. Wittenberg 1540/
    Pak jsem našla ještě jeden citát, který jsem si už neopsala, ale kde byl Luther ještě radikálnější. Všichni lichváři by prý zasloužili být pověšeni (to myslím nenapsal ani Marx). Jak jsem usoudila z názvu díla, je to asi určeno farářům, aby kázali proti lichvě, ne že by si Luther přímo přál je věšet. Ale i tak to bylo radikální.
    Včera jsem viděla film Tancuj, Matyldo. Ten film je vlastně primárně o něčem jiném, ale jedna z hlavních postav je exekutor. Člověk, jemuž on zabavil dům, spáchal pak sebevraždu. Ptali se ho, zda nemá výčitky svědomí. On na to: „Já přece jednám podle zákona. Dluhy se musejí platit.“ Na to padla zas otázka, zda je správné, aby se dluh z několika tisíc rozrostl na statisíce. A on zas opakoval, že takový je zákon…
    Já jsem si přitom vzpomněla na toho Luthera.
    Omlouvám se, že nediskutuji o smyslu.
    Nebo že tyto úvahy nepíšu někde jinde. Prostě, Dialogy mám nejblíž, takže je to pro mne nejjednodušší.

36. Za sebe děkuji. Právě takové nárazy o skutečnost nás k neznalosti smyslu vrací.
    Jsou to mechanismy/“zákon“ s potenciálem rozvrátit společnost. (Z obou pozic, i té Lutherovy velmi výmluvné, bohužel.)

    „Jakmile se jde s prací na trh, je to práce společenská,… “
    Nemůže být tedy trh o který se společně pečuje aby zůstával i milosrdný a solidární být tím přirozeným mediátorem zespolečenštění spíše než hypoteticky společné provozování hypoteticky společných výrobních prostředků?

37. Také si myslím, že trh je ve věku specializace pro distribuci asi nepostradatelný. Náhradou by bylo patrně úplné přerozdělování státem, což je prakticky nemožné. Nepodmíněný základní příjem (doplněný trhem) by byl zřejmě také problematický, pokud by šel vůbec zavést a garantovat..
    Vzpomínám si, že i papež František jednou psal o lidské potřebě pracovat a vydělávat si na sebe = být užitečný. Podle něj je to patrně součást lidské důstojnosti. Myslím, že ani on není pro základní příjem.
    Pečovat o milosrdnost, solidárnost (nebo férovost) trhu snad nějak lze. Ještě by bylo asi dobře starat se také o člověka, aby měl vůbec co na tom trhu nabídnout a aby to „něco“, co je schopen nabídnout, někdo potřeboval.

38. Pane Horáku, na možnosti předpovědi počasí jsem také sám pomyslel. Jistě; my dnes (a ani naši následovníci) nejsme (a nebudou) schopni předpovídat přesně počasí na pět tisíc let dopředu. Nicméně – při bližším pohledu i zde se nám otvírá prostor pro zamyšlení. Je totiž nepopiratelným faktem, že čím více mají současní meteorologové k dispozici výchozích dat a čím výkonnější jsou jejich počítače, tím více jsou jejich předpovědi přesné. To jest: meteorologické procesy které se nám dříve zdály být víceméně naprosto chaotické, nepredikovatelné, se nám čím dál tím více „vyostřují“, to jest čím dál tím více je možno v nich vysledovávat kauzální řetězce.

    A především: nejedná se o to zda my jsme či nejsme schopni předpovídat počasí. Jedná se o to zda je principiálně možné predikovat procesy zdánlivě chaotické. Já jsem zde už svého času psal o „Laplaceově démonu“ – tedy předpokladu jakési absolutní inteligence, která kdyby už při vzniku vesmíru měla k dispozici všechna data o všech částicích z kterých se skládá vesmír, že by tato inteligence mohla skutečně s naprostou jistotou předpovídat všechny následující stavy fyzikálního komplexu zvaný vesmír. Kdo by se o tomto „Laplaceově démonu“ chtěl dozvědět něco více, zde je odkaz na německou Wikipedii: https://de.wikipedia.org/wiki/Laplacescher_Dämon
    V příslušném textu jsou uvedeny i námitky proti tomuto modelu; ovšem je tam zároveň konstatováno i to, že z filozofického hlediska jsou tři ze čtyř bodů kritiky irelevantní. Zbývá bod jediný: kvantová fyzika. Ovšem – ani zde není situace naprosto tak jednoduchá, jak se to obvykle interpretuje. Tento moment není v tomto textu vyjasněn zcela důsledně; k tomu je zapotřebí přečíst si i odkaz na tzv. „Kodaňské prohlášení“ fyziků Wernera Heisenberga a Nielse Bohra: https://de.wikipedia.org/wiki/Kopenhagener_Deutung

    Byl to přitom pouze Niels Bohr, který zastával názor o principiálním indeterminismu fyzikálních procesů na kvantové úrovni; zatímco Heisenberg tvrdil pravý opak, totiž že tato nemožnost přesných predikcí je pouze subjektivní, tedy je to pouze důsledek limitovanosti našeho vlastního, lidského poznávacího aparátu. A Einstein – ten tak jako tak odmítal indeterminismus („Bůh nehází v kostky“).

    Ze tří tehdejších největších koryfejů světové fyziky byl tedy poměr hlasů 2 : 1 ve prospěch predikovatelnosti fyzikálních procesů i na kvantové úrovni!

    Všeho všudy, opakuji ještě jednou: ani ta nejmodernější fyzika současnosti nemá k dispozici žádné nástroje, na jejichž základě by mohla otázku determinovanosti a predikovatelnosti definitivně rozhodnout.

    K tomu je ovšem ještě záhodno připojit, že i kdyby skutečně platil onen „Laplaceův démon“ a všechny (fyzikální) procesy v tomto vesmíru byly bezezbytku predikovatelné, i pak by to sotva nějakým zásadním způsobem změnilo náš vztah ke světu. Zde totiž k plné platnosti přichází dávný výrok řeckého sofisty Protagorase, že „měřítkem všech věcí je člověk; jsoucích že jsou, a nejsoucích že nejsou“.

    Tento jeho výrok bývá velmi často dezinterpretován jakožto mravní maxima; ve skutečnosti už Protagoras si byl vědom toho, že náš výklad světa bude vždy subjektivní. To znamená: ať je materiální, fyzikální skutečnost deterministická či nikoli, z našeho lidského pohledu náš svět nikdy plně deterministický nebude. Prostě proto že člověk nikdy nebude mít schopnosti onoho Laplaceova démona; a tak se nám náš svět vždy nutně bude jevit jako do značné míry nahodilý, a ve svém dalším vývoji otevřený.

39. Paní Hájková, i když někdo pracuje „na trhu práce“, i tak jeho pracovní činnost nevyhnutelně obsahuje individuální komponentu. Ano, on sice vytváří produkty v zásadě pro zákazníky (tedy pro „společnost“); ale to naprosto nic nemění na zcela základní skutečnosti, že on při této pracovní činnosti vynakládá svou ryze individuální námahu, svůj vlastní životní čas – a že za tuto svou vynaloženou námahu a čas chce dostat ryze individuální odměnu. A přesně tohle je ten faktor, který Marx naprosto a zcela zanedbal (respektive nechtěl vidět).

    Zde nic nepomůže poukaz, že Marx se zabýval pouze společenskou stránkou práce. On na základě svých analýz a úvah predikoval, jakým způsobem se bude reálně chovat společnost – a tedy i lidé z kterých se tato společnost skládá. Jedině na základě předpokladu že každý jedinec bude zcela osobně a bezprostředně svou pracovní činnost chápat jako „společenskou“ – jedině na tomto předpokladu bylo vůbec možno vybudovat teorii komunistické společnosti. Kde tedy lidé budou pracovat, budou podávat maximální pracovní výkon – a to nikoli pro jakousi ordinérní mzdu pro sebe samé, nýbrž pouze s ohledem na „blaho společnosti“. Právě na tomto faktoru pak ale nevyhnutelně ztroskotal každý pokus o vytvoření komunistické respektive socialistické společnosti: ukázalo se že lidem je jejich individuální zájem vždy mnohem přednější nežli zájem abstraktního, anonymního celku. A že jakmile jejich pracovní výkon nebude bezprostředně vázán na odměnu, že pak – naprosto přirozeně – budou vykazovat nezadržitelnou tendenci si svou pracovní námahu (jakož i vůbec čas strávený v práci) zmenšit jak jen možno. – Přímým důsledkem tohoto stavu pak bylo klasické socialistické flákačství v zaměstnání, včetně práce načerno, pokud možno v pracovní době. V oné práci načerno totiž stále plně platil onen základní vztah mezi vykonanou prací a odměnou.

    Jistě; Marx věřil tomu že v komunismu budou lidé radostně pracovat jenom pro své vlastní potěšení, neboť prý „práce je pro člověka první potřebou“; ale tady naprosto zaměnil obecnou charakteristiku lidského rodu s pracovní psychologií a (de)motivací konkrétního člověka, konkrétního pracovníka. To by opravdu musela platit jeho vize, že co pracovník to výzkumník, pracující výhradně intelektuálně a na poli svého osobního zájmu. Ale i za těchto podmínek byla jeho vize naprosto utopická; jak by vůbec bylo možno měřit, kdo opravdu podává plný pracovní výkon, a kdo se jen tak veze?…

40. Co se pak Luthera týče, tady je nutno vidět, že on byl zuřivý antisemita; a za jeho výpady proti lichvářství zřejmě stál tento jeho antisemitismus. (Jeho výzva „Pověste je!“ pak mohla mít naprosto reálný, a zcela drastický význam a smysl.)

    Co se pak lichvy jako takové týče, tady ovšem Luther propadl klasickému omylu dřívějších časů, že totiž „skutečná“ práce je jenom taková, kde se vynakládá fyzická námaha. Ve skutečnosti jakékoli bankovnictví (a tedy i půjčování na úrok) je vysoce náročná práce s informacemi; neboť poskytovatel úvěru musí mít dokonalý přehled jak o bonitě potenciálního zákazníka, tak ale i o obecných společenských, ekonomických a politických poměrech. – Tvrdili bychom ostatně dnes, že bankovní úředník jednající o úvěru začínajícímu podnikateli přitom nijak „nepracuje“?…

    Není tedy pravdou, že by „lichvář“ (tedy ten kdo půjčuje za úrok) svému zákazníkovi neposkytoval žádné protiplnění. Tomuto omylu že půjčování na úrok je naprosto neproduktivní, parazitární činnost propadl mimochodem už i velký Aristoteles. Ovšem – ten do okruhu takto podezřelých zahrnul i obchodníky! Neboť ani ti podle něj nevykonávají skutečnou práci, neboť nevytvářejí žádné nové hodnoty, nýbrž pouze využívají (zneužívají) rozdíly cen ve zboží v různých regionech. – Ovšem že za tím účelem je napřed nutno ono zboží zcela fyzicky přepravit z jednoho místa na druhé, to už Aristoteles nechtěl vidět a uznat. A přitom i zde platí: za tímto zdánlivě bezpracným výdělkem obchodníka stojí velké kvantum práce s informacemi; navíc velké kvantum práce organizační.

    Přitom práce obchodníka je i z celospolečenského hlediska velice přínosná a tedy produktivní: neboť je to právě on, kdo umožňuje získávat výhody z mezinárodní dělby práce! Nejde jen o to že někde je zboží levnější a jinde dražší; ale jde o to že v jedné lokalitě je zboží produkováno efektivněji, tedy s vynaložením menších nákladů. Z této mezinárodní dělby práce pak profituje ne pouze obchodník, ale i sám spotřebitel, tedy samotná společnost.

41. Ale jistě, pane Petrasku, je spousta lidí která si se smyslem své/lidské existence nijak neláme hlavu; a ani tímto stavem nijak netrpí.

    Je možno říci, že existují dvě základní skupiny (či typy) lidí: jedni jsou pragmatičtěji, racionálněji založení; ti nevidí smysl v řešení nějakých „metafyzických“ otázek, a dostatečný smysl své osobní existence nacházejí ve své běžné životní (pracovní, produkční) činnosti.

    Nicméně oproti tomu druhá skupina lidské populace za tímto racionálně-pragmatickým jevovým světem vždy bude tušit, a tedy i hledat nějaký skrytý, vyšší smysl, který i tomuto individuálnímu lidskému životu dodá hodnotu a účel nadčasový a nadindividuální. Problém je ovšem v tom že tyto dva lidské typy se nikdy navzájem nemohou domluvit, nemohou se navzájem pochopit; stejně jako se nikdy nemohou pochopit a domluvit příslušníci politické levice a politické pravice.

    Nicméně bych přesto soudil, že toto hledání vyššího smyslu nevyhnutelně patří k základním charakteristikám lidského rodu vůbec; a že cenou za toto hledání vyššího smyslu lidské existence bude vždy pocit tísně z hledání, které nemůže nalézt svůj cíl.

42. Ještě něco ke vztahu trhu a společenskosti člověka: jde o to že podle Marxe přesně naopak trh nikdy nemůže být v souladu se společenským charakterem práce/produkce. Neboť onen takzvaný „svobodný trh“ nevyhnutelně vede ke kapitalismu; a kapitalismus samozřejmě stojí na soukromém vlastnictví. A soukromé vlastnictví – to je naprostý opak společenskosti, neboť soukromý vlastník svůj majetek naprosto vylučuje z dispozice společnosti. Jeho soukromý majetek má sloužit výhradně jemu, nikoli ostatním.

    Ale paní Hájková jak správně konstatujete, moderní ekonomika je fakticky bez trhu nemyslitelná. Právě v tom vězí naprosto základní dilema jakýchkoli (případných dalších) pokusů o socialismus: bez trhu není možná reálná ekonomika, ale s trhem nikdy není možno vybudovat socialismus.

    Jediné co se tedy nabízí jako další možnost by byla jakási dialektická syntéza obojího, tedy zprostředkování, smíření tohoto systémového protikladu; ale o tuto syntézu se prakticky vůbec nikdo ani nepokouší. (Snad jedině M. Tejkl se svým modelem státní renty; ovšem – musím přiznat – nikdy mi nebylo jasné jak by takovýto model mohl reálně fungovat. Je to stejně fiktivní model jako byl fiktivní socialismus.)

43. „Spousta lidí dnes chápe svou vlastní duši jako svého boha.“ – Paní Hájková, to je věc kterou jsem chtěl také už nějakým způsobem zmínit. Jde o to že současný člověk se nachází v jakési niterné rozpolcenosti: na straně jedné se povyšuje do role vládce všeho, ale zároveň na straně druhé zase tvrdí že on sám je „jen“ součástí přírody, a že ona je tou prvotní entitou.

    V obou případech ale fakticky odmítá převzít odpovědnost. V prvním případě jako – údajný – suverénní vládce světa není odpovědný vůči nikomu a ničemu; na straně druhé – když se sám degraduje na pouhou součást přírody – fakticky také popírá svou odpovědnost, neboť pak je hlavním aktérem, subjektem „matka Příroda“, nikoli on sám.

    Ve skutečnosti by měl být stav věcí zcela opačný: člověk by si měl v plné míře uvědomit a přiznat že je to v podstatné míře on sám, kdo utváří, kreativně mění tento svět; ale právě proto by měl za výsledky a důsledky tohoto svého počínání převzít plnou a nezkrácenou odpovědnost.

44. Představte si, pane Poláčku, že Marx v tom Kapitále píše: „Na příkladu lichváře – oné byť i staromódní formě kapitalisty – Luther velmi dobře vystihuje, že touha po moci je jedním z prvků pudu po obohacování“.
    A dále Marx píše o tom, jak Luther přirovnává takové hrabivce ke Kakovi (Kakos či Kakus – postava tuším z řecké báje o Héraklovi). Nevím, zda měl na mysli jen Židy, protože píše o tom, že někteří z oněch hrabivců dokonce záměrně předstírají zbožnost (to by snad o Židech ani nenapsal).
    Zajímavé je, že touhu po bohatství a moci nazývá pudem. Nevím, zda to tak skutečně je, ale pud je přece součástí lidské přirozenosti, jinak též řečeno lidské duše (Platón by asi řekl nižší části duše). Tedy i tento pud je vlastně součástí přírody. Ačkoli se mi zdá, že třeba takový pan Huďa by s tím sotva souhlasil. Myslel si Marx také, že tento pud v nové společnosti samovolně zmizí?
    Máte pravdu, pane Poláčku, že lidé by měli svou duši se všemi svými touhami něčemu nebo někomu podřídit, čili zodpovídat se.

45. Určitě to není můj způsob redukovaného vidění situace člověka. Ale možná to lze číst tak že snaha o zajištění se bohatstvím, případně jinými atributy moci, byla aktuální manifestací pudu sebezáchovy, případně pudu zdárně předat dál své varianty „receptů knihy života“. Konkrétní strategie realizace těchto pudů pak vstupují do interakcí s aktuální podobou prostředí (ale nejen toho ekonomického).

    Prostředí pro Židy v křesťanských zemích středověku bylo myslím takové, že jim neumožňovalo vstupovat do řemeslných cechů… možná moc jiných možností obživy než půjčovat peníze ani neměli.

    Je snad možné se na finanční investice i dnes dívat jako na formy „sázky na perspektivní koně“ – a vidět v této roli přirozeného regulátora „zdraví stád“ (omlouvám se za ten výraz, jen se snažím být vstřícný k Vaší interpretaci role bank, pane Poláčku 🙂 ).
    Současně se tím sice asi vytrácí možnost fungování trhu jako zprostředkovatele sebesdílení skrze mou konkrétní osobní práci. (Které by též mohlo být důvěryhodnou formou manifestace těch výše uvedených „pudů“.)

    Místo jak píše p. Hájková:
    »..starat se také o člověka, aby měl vůbec co na tom trhu nabídnout a aby to „něco“, co je schopen nabídnout, někdo potřeboval« je pak spíš jen : donutit člověka… A pokud co nabídnout nemám, zaručený příjem to neřeší: realizaci svého pudu být užitečný v nějaké pospolitosti si zákonitě budu hledat v nějaké variantě „paralelních struktur“ s vlastní vnitřní loajalitou.

    „V obou případech ale fakticky odmítá převzít odpovědnost. … “
    Toto mi připadá dost výstižné vyjádření převažujícího „populárního“ sebepojetí.
    Zajímavé na tom je, že ačkoli si člověk takto rázně „řekl o moc“, tak se tím samým zřekl zodpovědnosti (není vůči komu/čemu, „systémy“ si to už nějak evolučně přeberou 😉 )

    Ježíšova reforma Židovství naopak přijímá zodpovědnost nejen za osobní tvořivost ale i za celý otevřený Prostor Důvěry, ve kterém je sdílena.

46. Apoštol Pavel v listu Římanům myslím ukazuje rozdíl mezi podřízením se (podřízením pudu?) strachu ze zákona (čili strachu z trestu) a jeho podřízením (svěřením) Ježíšovi, který je naší „lidskobožskou“ podstatou a metou, k níž spějeme, přestože jeho „parametrů“ nedosáhneme.
    Každopádně je zde někdo, kdo ví, kam až sahají hranice našich možností své pudy (nikoliv asi odstranit, ale proměnit).
    Přičemž zákon zároveň nemůže být zcela zrušen (asi jako trh?)

47. Huch… Celá řada velmi hlubokomyslných myšlenek a úvah, a dneska je v Mnichově tak nevlídný šeredný den, nemám vůbec potenciál na nějaká složitá intelektuální cvičení!.. 😀

    Paní Hájková, onen poukaz na „pud“ v Marxově kapitálu je opravdu velmi zajímavý. Máte naprostou pravdu, tady se u Marxe objevuje značná inkonzistence v jeho pojetí člověka. Na straně jedné totiž pro Marxe byl člověk jak známo „souborem společenských vztahů“, tedy bytost (bezezbytku?…) formovaná svým společenským prostředím. A navíc – Marx se zcela zarytě bránil přijmout myšlenku o jakési „antropologické konstantě“, tedy že by člověku měly být vrozeny nějaké stálé, neměnné vlastnosti, které by se táhly celými jeho dějinami a které by limitovaly možnosti jeho (progresivního) vývoje. No – a najednou zde máme „pud k obohacování“ a s ním spojená „touha po moci“! Která sama zde vlastně působí jakožto „pud“.

    Takže tedy – co s tím? Existují podle Marxe rodově neměnné vlastnosti člověka, anebo se člověk přece jenom může měnit, tvarovat podle aktuálních společenských podmínek? Nejsem si vůbec jistý, zda by u Marxe samotného bylo možno nalézt definitivní odpověď. Respektive že on sám by na tuto otázku mohl dát konzistentní, vnitřně nerozpornou odpověď.

    To vše je důsledkem skutečnosti, kterou já zdůrazňuji znovu a znovu: Marxovo pojetí jako výlučně společenské, tedy společenskými poměry formované bytosti je sice samo o sobě správné a velmi přínosné – ale na straně druhé velice jednostranně pojaté. Proto se pak vždy znovu a znovu dostává do rozporu s realitou lidského bytí.

    Marx ale ve svém dějinně-revolučním konceptu musel všechny tyto „antropologické konstanty“ popřít, protože jinak by vůbec nemohl vyrukovat se svou tézí, že v komunismu se člověk zcela radikálním způsobem promění, že odloží všechny své egoistické sklony, a bude pracovat jenom v rámci celku a pro blaho celku. Reálná historie ukázala, jak velmi byl tento předpoklad mylný. Bohužel; byl by to jinak opravdu krásný svět, bez lidských – nízkých – pudů, bez touhy po (vlastním) obohacování se, že touhy dominovat ty ostatní…

48. „Přičemž zákon zároveň nemůže být zcela zrušen (asi jako trh?)“ – opět velmi zajímavá, a značně nevšední myšlenka, paní Hájková. Musím přiznat, že v tuto chvíli zcela spontánně tak docela nevím, jak tuto otázku zodpovědět.

    V každém případě je tu ovšem ten rozdíl, že starý židovský Zákon v zásadě obsahoval dobro (respektive jeho účelem bylo vést člověka k dobru); jeho jediná vada tkvěla v tom že tato cesta k dobru byla příliš formalizovaná (a tedy v reálné praxi pak často formalisticky praktikovaná); a že – jak píše Pavel – byla založena na strachu (z Božího hněvu), nebo byla přinejmenším tímto strachem doprovázena (a kontaminována).

    Zatímco trh – ten má vždy velice ambivalentní charakter, v žádném případě nelze říci že by byl jenom a pouze dobrem, on má vždy zároveň svou negativní, nehumánní (pan Petrasek by možná dokonce řekl: nekrofilní) stránku.

    Ovšem co je na tom zajímavé: tato nekrofilní stránka trhu má skutečně nemalou podobnost se Starým zákonem, totiž s jeho zmíněným formalismem. Jeden z aspektů které Marx nejvíce vytýkal (kapitalistickému) trhu je právě to, že trh s člověkem zachází nikoli jako se svébytnou lidskou bytostí (subjektem), nýbrž naopak živoucího člověka subsumuje pod abstraktní (a tedy formální) kritérium hodnoty, respektive zisku. Jinak řečeno: lidská bytost v celém horizontu svých – duševních, duchovních – potenciálů je zde redukována prakticky na pouze ryze kvantitativní veličinu. Můžeš svému zaměstnavateli (kapitalistovi) generovat zisk? – Pak je dobře. Ale nemůžeš-li – pak naprosto nic neplatí tvé osobní a lidské kvality, jsi přebytečná zátěž pro firmu, a bude nutno se tě zbavit.

    —————————-

    Mimochodem, zrovna dnes jsem dostal mail od mého německého známého (toho po mrtvici), kde mi psal že ošetřovatelky z ekumenické sociální stanice které se o něj staraly dostaly vyrozumění, že tato sociální stanice má finanční dluhy, a že bude zlikvidována. Naprosto nic tady neplatí, že se dvacet let poctivě a s nasazením (a za nevelký plat) staraly o nemocné; nejsou finance, a tak bude všemu konec. A to za situace – jak také zmínil můj známý – kdy majetek těch nejbohatších lidí této planety roste raketovým tempem, několik málo velkých mezinárodních koncernů vlastní většinu světového bohatství…

    Něco je zde opravdu naprosto zásadně špatně; a Marx naprosto právem pranýřoval tyto poměry jako iracionální a nelidské.

49. „Současně se tím sice asi vytrácí možnost fungování trhu jako zprostředkovatele sebesdílení skrze mou konkrétní osobní práci“ – ano, pane Nusharte, to je jinými slovy to samo co jsem zde napsal o „formalizování“ člověka prostřednictvím (kapitalistického) trhu.

    Přičemž toto „sebesdílení“ prostřednictvím své konkrétní osobní práce – toto víceméně ještě existovalo ve středověku, kde tedy produkce probíhala v zásadě ve formě malých dílen. Vyrobený předmět zde byl stále ještě výsledkem práce příslušného mistra, který za ni ručil svým dobrým jménem. A stejně tak i vyjednávání o ceně bylo samo vlastně ještě živoucím interpersonálním vztahem. Zatímco moderní anonymizovaný trh eliminuje víceméně všechny tyto bezprostředně osobní aspekty.

    Na straně druhé ona zprostředkovací funkce trhu je v moderní masové funkci nezastupitelná, to nevývratně ukázala veškerá zkušenost s (centrálně plánovanou) socialistickou ekonomikou.

    Vše o co se jedná (a co je v dané oblasti klíčovým úkolem pro budoucí lidstvo) je nalézt způsob, jak zachovat tuto pozitivní, nutnou funkci trhu jako zprostředkovatele, ale zároveň eliminovat jeho abstraktní, dehumanizující vliv na mezilidské vztahy.

    Anebo jinak řečeno: jak do těchto anonymních tržních vztahů implantovat ono „sebesdílení“ člověka, prostřednictvím konkrétní lidské práce…

50. Obojí – zákon i trh by mělo zajišťovat spravedlnost. Asi se to ne vždy daří. Zvlášť ten trh je čím dál tím víc problematický. Nemůže pokrýt lidské potřeby, když ti potřební nemohou dát žádnou protihodnotu.
    Mojžíšův zákon byl původně souhrnem pravidel, jejichž dodržování mělo zajistit, že lidské společenství, které se jím řídí, povede dobrý život. (Bude se líbit Hospodinu). Zákon byl vlastně smlouvou mezi Hospodinem a lidem. Za porušovaní smlouvy se přinášely smírčí oběti. Časem se však dodržování zákona a veškeré rituály staly velikou formálností. Jak řekl Ježíš o farizejích: Všechno dělají, jen aby se ukázali před lidmi. Formálnost byla podporována i tím, že v průběhu času přibývalo pravidel, co všechno se nesmí a musí, z nichž mnohá byla výmyslem farizeů.
    Porušili jsme něco, tak tady máš za to oběť, tím je náš hřích smazán a ty nám dáš pokoj. Hřích a dluh jsou vlastně příbuzná slova, to první z oblastí morálky, to druhé z oblasti ekonomiky. Je to vlastně způsobení újmy někomu (nedáme mu, co mu patří). Na trhu dáváme peníze a dostáváme zboží, či obráceně. Za nedodržení z jedné či z druhé strany hrozí sankce. Zbožím může být i naše pracovní síla a my ji jako zboží prodáváme. Což může evokovat dojem, že my sami jsme tím zbožím. Zvlášť když nám toho po prodeji své pracovní síly už moc nezbude. To, že jiným naopak rostou příjmy raketovým tempem, svědčí o tom že trh není spravedlivý (a hlavně vůbec neřeší, že někomu už skoro nic nezbude). To musejí řešit lidé.
    To, jak jste napsal „jsi přebytečná zátěž pro firmu, a bude nutno se tě zbavit“ vlastně v jistém smyslu platilo i v tom Starém zákoně. Spáchal jsi velký hřích? Tak budeš ukamenován. Jinak by Bůh potrestal celou komunitu. Za hříchy se platí. No a křesťané uvěřili, že za jejich hříchy zaplatil Ježíš na kříži. Což je osvobodilo od trestů, od vynucování dodržování zákona k jeho dobrovolnému dodržování, a mělo je to i zbavit strachu a svázanosti z toho, aby se zas příště (třeba i nechtěně) něčeho nedopustili. Bohužel se stávalo a stává, že někteří křesťané až příliš spoléhali na to, že za jejich hříchy zaplatil Ježíš. Proto zákon nemohl zmizet. A trh také ne, protože zajišťuje, aby člověk dostal za službu protislužbu. Ale musí se dbát o to, aby směna byla spravedlivá. A musí se kromě toho řešit situace, kdy člověk nutně potřebuje služby, které nemůže zaplatit. Tady se nabízí myšlenka, že zase zaplatí Ježíš – jaksi v přeneseném smyslu slova. Někdo, dejme tomu ten, kdo ctí Ježíše, zaplatí za ty potřebné, tedy vlastně také přinese určitou oběť.
    To jsem to vyložila pěkně kostrbatě. Ale líp se mi to, bohužel, nepovedlo.

51. „…za jejich hříchy zaplatil Ježíš.“
    Vnímám to spíš tak, že odpuštění vin skrze kříž a Vzkříšení se může dít jen současnou ochotou k přijetí výzvy Poslední večeře :
    „….To čiňte na mou památku.“
    Kdo to však opravdu dokáže?

    Myslím že každý cítíme že odpuštění potřebujeme osobní, nestačí nám jakési „generální“
    … tak jako my (osobně a někdy nepředstavitelně těžce) odpouštíme našim viníkům :

    https://www.christnet.eu/clanky/6921/ruze_pro_vraha_ruze_bez_trni.url

52. Je to směr úvah který nedokážu dál rozvíjet – omlouvám se že jsem to sem dal.
    Máte paní Hájková pravdu že paralely osobní vina/osobní dluh/ochota pro společné (ale osobně přijaté) nesení obojího (ne však kamkoli a s kýmkoli) – mohou doufejme ještě i dnes vést k praktické proměně pospolitostí.

    Nedávno jsem tu napsal něco jako „nedémonizovat si Zlo lidsky“. Myslel jsem to proto abychom se svými pouhými obrazy Zla nenechávali hypnotizovat a v hypnotických raportech ovládat naše jednání.
    T. H. ale působení Zla skrze nás v tom textu nasvětluje jako součást reality a nezbývá než souhlasit.

53. Jestliže tedy (podle článku v tom bratrově odkazu) odpustit můžeme jen tomu, kdo se provinil na nás, jak je to pak s obviňovaním? Můžeme obvinit i někoho jiného, než jen toho, kdo se provinil na nás? Jestliže podle Halíka existuje laciné odpuštění, existuje i laciné obvinění? Jaký je rozdíl mezi opuštěním a nesouzením?

    ———————

    Existuje zlo, nebo existují jenom zlí lidé? [Existuje „nezavislé“ zlo? Existuje takové zlo nezávisle na lidech? Mohl by být vrah osmnácti lidí (ano, zavraždil i sám sebe) nevinen?]

54. Existuje tedy jen provinění vůči jednotlivcům, nebo existuje i provinění vůči… ehm, komunitě, [občanské :-] společnosti [tedy vůči vlastní kultuře či tradici :-]? Muslimové si evidentně myslí, že ano.

55. Výzvu nedémonizovat si Zlo lidsky, chápu jako výzvu přistoupit k lidské destruktivitě odkrýváním dosud utajeného spektra motivů lidského smýšlení. Tudíž prohloubením znalostí motivující destruktivitu předcházet šokujícím výskytům a tvorbu společenského tmelu tak pozvolna osvobozovat od neblahých represivních instrumentů „liberálně demokratického společenského uspořádání“.
    V mnohých společnostech zakotvených strachokracií jde o výzvu trestnou …bych připomenul.

56. V Matoušově evangeliu stojí: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.“
    Za tím“přestoupením“ evidentně chybí, vůči komu bylo spácháno. Ale domnívám se, že to tak původně bylo myšleno, tedy odpustit těm, kteří se provinili na nás a odpustit jim to, co nám způsobili.
    Na druhé straně asi neexistuje žádná povinnost nenávidět.
    Růže pro vraha koneckonců nemusela být symbolem odpuštění, ale něčeho jiného, třeba projevem smutku a lítosti nad tím, jaké věci se dějí a pokusem nějak se vyrovnat s tím, že tomu nejsme schopni zabránit.

57. Odsuzuji to, co udělal, toho vraha se snažím nesoudit (nevím nic o jeho životě). To ale přece neznamená žádné Halíkovo „laciné odpuštění“. Nesouzením myslím to, že pokud by člověk měl v rámci nutné obrany příležitost zabránit tomu činu třeba i zabitím onoho pachatele, udělá to (snad bez výčitek svědomí), ale nebude ho při tom soudit (nebude mu přát zlo – nebude ho „posílat do pekla“).

    Růže na oltáři možná znamená, že i vrah sám je oběť zla. Jako my všichni. Zabývat se ve své mysli tím, kdo je lepším a kdo horším člověkem – to k ničemu dobrému nevede.

    Takovéto hodnocení lidského jednání je pak úkolem kultury, úkolem onoho „přírodního výběru“ evolučně výhodných společenských tradic, které dávají společensky akceptovatelné hranice našemu lidskému jednání.

58. Kořeny zla: nepochopitelné, nebo racionálně analyzovatelné?

    T. Halík tvrdí: „Sekulární jazyk je příliš chudý na to, aby popsal radikální, rozumu nepochopitelné zlo.“

    Oproti tomu pan Petrasek soudí: „Výzvu nedémonizovat si Zlo lidsky, chápu jako výzvu přistoupit k lidské destruktivitě odkrýváním dosud utajeného spektra motivů lidského smýšlení.“

    Já zde napřed uvedu něco, co ke kauze střelce na Filozofické fakultě řekla (v rozhovoru pro Právo) jedna psycholožka: „Všechny takovéto případy mají víceméně naprosto stejnou historii.“ A to sice takovou, že tyto napohled naprosto nepochopitelné činy mají svou naprosto reálnou příčinu v rodinném prostředí, kde dotyčný jedinec (tedy pozdější „amokový střelec“) ve svém dětství respektive mládí žije v atmosféře útlaku, kde má pocit že není ostatními přijímán, že okolní svět se k němu chová cize a nepřátelsky. Přičemž tento útlak nemusí mít pouze podobu ryze fyzickou, může se jednat i o chladné, neosobní rodinné vztahy, přehnané nároky na tohoto mladého člověka, na jeho školní, studijní či sportovní úspěchy. Z této životní situace pak rezultuje u daného jedince pocit trvalé životní frustrace, jak řečeno pocit že celý svět se k němu chová nepřátelsky, že celý svět ho odvrhl. A když tento pocit naprosté životní deprivace přesáhne určitou hranici – pak se definitivně zhroutí poslední zábrany, a daný jedinec už dokáže myslet jenom na svou pomstu tomuto zlému světu. I za cenu vlastního sebeobětování.

    V tomto smyslu tedy plně souhlasím s panem Petraskem, že toto takzvané „Zlo“ je ve skutečnosti objektivně existujícím fenoménem, se zcela reálnými kořeny, a že tyto příčiny je možno racionálně analyzovat, a na základě tohoto poznání je možno jim předcházet.

    Na straně druhé je ovšem nutno vidět i druhou stránku věci: ze strany lidského prožívání, lidských emocí takovýto počin vždy zůstane naprosto iracionálním, nepochopitelným „Zlem“. A je dobré a správné a svým způsobem stejně tak „racionální“, že v obecném povědomí v takovýchto případech vždy dochází k emocionálnímu, duševnímu otřesu. Neboť právě ten stav kdy takovéto činy jsou pociťovány jako něco obludného, jako něco – jak píše Halík – „ďábelského“, právě to je fakticky taktéž aktem společenské prevence. Jenom si zkusme představit opačný případ: když by společnost na takové případy začala hledět jako na něco běžného, samozřejmého, nad čím není zapotřebí se nijak hlouběji pozastavovat.

    Oba tyto přístupy – jak „iracionální Zlo“ tak i „racionální analýza“ – mají tedy v životě společnosti své místo, svou pozitivní funkci. Bylo by pouze záhodno aby proti sobě nestály jako absolutní opozice, tedy aby jeden nepopíral ten druhý. I když bezprostředně samozřejmě nejsou slučitelné, kompatibilní.

59. Co se ovšem Halíkovy argumentace ohledně nepřípustnosti „odpuštění“ pachateli týče, tady je sotva možno s ním souhlasit. Jeho postoj je příliš rigidní, a řekl bych dokonce „nekřesťanský“.

    Já si teď přesně nevybavím co konkrétně vyslovil onen kněz který položil růži na oltář nejen za oběti, ale i za pachatele (a zda přitom skutečně hovořil o „odpuštění“); ale mám pocit že směřoval právě k tomu co jsem zde uvedl výše, totiž k pochopení toho, že i sám pachatel nebyl pouze původcem zla, nýbrž také i obětí. Halík píše o „laciném“ odpuštění; ale ve skutečnosti tomu v tuto chvíli bylo přesně naopak, ta druhá růže položená na oltář byla počinem velmi odvážným, a nemálo riskantním, v tu chvíli šla proti mínění naprosté většiny národa. A spíše Halíkův rigidní odsudek se zde jeví gestem dosti laciným.

    Ostatně i kdyby onen kněz výslovně hovořil o „odpuštění“, ani tady Halíkova argumentace neobstojí. Tedy jeho tvrzení, že mohu odpustit pouze já tomu, kdo zlo učinil mně osobně; respektive pozůstalí po obětech. Protože tento čin zasáhl zároveň celou společnost, těžce poranil její duši. Stála zde tedy otázka, jakým způsobem se společnost s tímto činem, s tímto traumatem má vypořádat; a v tomto smyslu má tedy kněz při příslušném obřadu právo hovořit jménem společnosti, respektive tuto společnost vybídnout k odpuštění, místo k pěstování nenávisti.

60. Ještě jsem chtěl připojit k tomu co zde bylo řečeno na téma determinace, jmenovitě k onomu hypotetickému „Laplaceovu démonovi“, tedy jakési vševědoucí kosmické inteligenci, která by už při vzniku našeho vesmíru mohla naprosto přesně predikovat všechny jeho pozdější stavy.

    Bylo řečeno že objektivně vzato není (v současné době přinejmenším) možno toto tvrzení falzifikovat. Ovšem – zároveň je nutno mít na paměti, že Laplace byl fyzik, a nikoli psycholog. Jinak řečeno, i v případě že by jeho téze o naprosté determinovanosti platila v oblasti čiré fyziky, tedy v oblasti materiálních fenoménů, ještě by tím nebyla rozřešena otázka, zda by tato determinovanost platila i pro fenomény imateriální, tedy jmenovitě pro lidskou mysl, pro lidské myšlenky. (Laplace sám hovoří výslovně o „částicích“ vesmíru o které by tato jeho „kosmická inteligence“ měla naprostou povědomost.)

    Takže tedy: bylo by za daných okolností i lidské vědomí predikovatelné? – To je skutečně kardinální otázka. Kterou opět není možno jen tak bez dalšího (pokud vůbec) zodpovědět. Jisté je jedno: i lidské myšlenky mají reálný, materiální, fyzikální základ. Dnes už je například možno přímo z lidského mozku snímat myšlenky dotyčné osoby (alespoň do jisté míry), tyto myšlenky pak – prostřednictvím elektrických impulsů – převádět v reálné akce, například pohyb umělé ruky. A stejně tak je naopak možno prostřednictvím – elektrického či elektromagnetického – dráždění ovlivňovat kognitivní procesy, tedy lidské myšlenky.

    Naprosto klíčová otázka zde zní: je možno lidské myšlenky (ze své podstaty imateriální) bezezbytku identifikovat s jejich materiálním, fyzikálním základem? Anebo se přece jenom lidská mysl, lidský duch vyznačuje určitou mírou principiální nezávislosti na oné materiální základně?

    Anebo, ještě jednou: dokázal by onen „Laplaceův démon“ predikovat všechny budoucí stavy pouze hmotného světa – anebo i tu skutečnost, že my zrovna v tuto chvíli a přesně těmito formulacemi budeme rozmýšlet o jeho teoriích?…

    To by byla ovšem nemálo hororová – dalo by se říci: démonická 😉 – představa.

61. Ještě něco k otázce trhu: jde o to že podle Marxe tržní směna (za podmínek kapitalismu) vlastně nikdy nemůže být skutečně spravedlivá. Neboť zde – na trhu práce – smluvními partnery jsou na jedné straně dělník, který je nucen prodávat svou pracovní sílu; a na straně druhé kapitalista, který může využít svého privilegovaného postavení, a dělníkovi/zaměstnanci vnutit takové pracovní (mzdové) podmínky, kdy bude moci vykořisťovat tuto jeho pracovní sílu.

    Přičemž jak sám Marx píše, bezprostředně je tento akt směny „spravedlivý“: dělník prodává svou pracovní sílu, a od kapitalisty dostane skutečně zaplacenu její tržní hodnotu. Proto je tedy přesnější hovořit o „vykořisťování třídy třídou“, neboť třída kapitalistů jako celek má a drží toto své privilegované postavení.

62. „…pachatel nebyl pouze původcem zla, nýbrž také i obětí.“
    Připomnělo mi to jednu Wolkerovu baladu, konkrétně jeden verš, který mi utkvěl v hlavě.
    „Vždyť srdce lidské nožem je, anebo ránou je. A nejvíc, nejvíc ze všeho bývává oboje“.

63. Tohle jsem našla před chvílí na Facebooku:
    „Můžeš cokoliv. Máš to ve svých rukou. Je to jenom na tobě. Tohle si děláš sám. Je to jenom v tvojí hlavě. Tak to změň…
    Taky to někdy slýcháte? A taky to někdy druhým říkáte? Tak se na to vykašlete. Protože řadu věcí ve svých rukou nemáme a ovlivnit je nemůžeme. Hodně se toho zkrátka děje a my potřebujeme jen oporu. Dýchat a být. Někdy potřebujeme, abychom se nemuseli měnit. Abychom nezažívali tlak, že na sobě musíme zapracovat,“ vysvětluje psycholožka“

64. Změnit, či nezměnit se? – Toť otázka, řekl by možná Hamlet.

    Oba tyto názory či rady mají bezpochyby své oprávnění. Na jedné straně není pochyb o tom, že člověk má možnost, má potenciál se změnit. Ovšem – za předpokladu že do této své niterné změny investuje veškeré své úsilí a odhodlanost. A že je k této změně plně motivován.

    Na straně druhé takovéto rady „Můžeš cokoliv, je to jenom na tobě“ postrádají smyslu když se jedná o někoho, kdo je postižen nějakou psychickou újmou. Tady neplatí, že by bylo možno se z bažiny vytáhnout za svůj vlastní cop. V takových případech je skutečně nutná opora, pomoc ze strany někoho druhého.

65. Ano, ten citát z Wolkera je naprosto přesný a výstižný; sotva co k němu dalšího dodat.

66. Malé oznámení předem: tuto neděli mi můj bratr přiveze knihu filozofa M. Hausera o reformním „Pražském jaru“; a protože právě toto je prakticky mé životní téma, v každém případě k této knize napíšu recenzi, kterou zde samozřejmě zveřejním.

67. Docela zajímavý výsledek jednoho výzkumu o vztahu míry (politického) vzdělání a politických postojů. Asi sotva překvapí, že nízká míra vzdělání úzce koreluje s krajními, extremistickými politickými názory a postoji. Zajímavý a poněkud nečekaný je ovšem poznatek, že křivka či vzorec této korelace není podobná písmenu „A“ (tedy čím vyšší vzdělání, tím středovější postoje), nýbrž spíše písmenu „M“. To jest, uprostřed tohoto grafu je určitá proláklina.

    Jednoduše řečeno: zaujímání neutralistických středových postojů není spojeno s nejvyšší mírou (politického) vzdělání; nýbrž tato je přítomna v pozicích mírně napravo i nalevo od tohoto středu. Čili v umírněně pravicových či umírněně levicových postojích.

    Kterýžto nález by mohl být určitým povzbuzením i pro toto fórum, které je deklarováno jako levicově zaměřené, ovšem pouze dosti umírněně. 🙂

68. Je to opravdu zajímavá shoda okolností: článek na který jsem teď víceméně čirou náhodou narazil, má souvislost hned s oběma posledními vstupy zde: https://sok.bz/clanky/2024/leninovo-politicke-dilo

    Za prvé je zde jméno M. Hausera, o němž jsem zmínil že jsem teď dostal jeho dvě nové knihy, z nichž především ta o roku osmašedesátém svým předmětem poutá můj zájem. A za druhé – deklarované umírněně levicové zaměření tohoto fóra či webu je zde konfrontováno s radikálně socialistickými postoji M. Hausera respektive celého SOK (Socialistického kruhu).

    Ale napřed konkrétně k onomu Hauserovu článku o Leninovi: já osobně nemám v zásadě žádné problémy s tím na tohoto rusko-bolševického revolucionáře hledět střízlivým, objektivním pohledem, tedy bez apriorních předpojatostí či odsudků. Nicméně Hauserův výklad Leninova působení se jeví být až přespříliš vstřícným, a přespříliš ignorujícím všechny – dejme tomu – historické kolize jejichž byl Lenin účastníkem (a mnohdy i viníkem).

    Jistě: z perspektivy radikální levice (tedy té levice která kapitalismus jako takový považuje za principiální zlo, a jakoukoli možnost skutečné emancipace lidské bytosti podmiňuje zrušením kapitalismu) se Leninovo působení jeví být naprosto legitimním. Pokud by nevyhlásil (a dokonce i proti odporu svých vlastních spolustraníků neprosadil) revoluci, Rusko by skutečně zůstalo kapitalistickou zemí, dost možná trvale zaostalou.

    Hauser tedy celou záležitost staví takto: bolševická revoluce proti instalující se vládě buržoazie byla legitimní; ale po tomto revolučním převratu byl Lenin konfrontován s celou řadou potíží, které budou relevantní i pro nás, až my se ujmeme úkolu (revolučního) odstranění kapitalismu.

    Co zde ale Hauser naprosto opomíjí: bolševici se po provedené revoluci začali utápět v celém množství nezvládnutelných (to jest nezvládnutelných jiným způsobem nežli tuhým centralismem a státním terorem) potíží proto, že celý tento akt revoluční přeměny byl projektem naprosto umělým, který se zcela míjel jak s potřebami a zákony reálné ekonomiky, tak i se samotným reálným člověkem. (Jak dalece se Hauserovy představy míjí s reálnou ekonomikou svědčí i jeho článek o – údajné – možnosti zrušení peněz: https://sok.bz/clanky/2023/proc-lze-uvazovat-o-zruseni-penez – staré marxistické dogma.)

    Hauser evidentně stále vyznává starou marxistickou, respektive obecně radikálně levicovou víru v to, že „široké lidové masy“ netouží po ničem jiném nežli po světě bez kapitalismu, a že se tedy nejedná o nic jiného nežli nalézt pro tentokrát „ten správný klíč“ pro revoluci, a tím bude celá záležitost vyřešena. Totiž: Hauser má sice skutečně do jisté míry pravdu, podle příslušných výzkumů veřejného mínění by si skutečně většina lidí přála nějaký jiný, humánnější ekonomický respektive ekonomicko-společenský model nežli je kapitalismus; ovšem z tohoto vágního přání po spravedlivějším světě ještě nijak nevyplývá připravenost lidí žít (a pracovat) podle umělých schémat zkonstruovaných od psacího stolu marxistickými, respektive vůbec radikálně levicovými teoretiky.

    Musím přiznat: ve svých mladších létech jsem některé věci viděl dost podobně zjednodušeně, jako dnes M. Hauser. Ale nedá se nic dělat – s postupem věku a narůstajících zkušeností nelze jinak, nežli tyto zjednodušené představy o světě a o člověku podrobit komplexní korektuře. Snění o socialistickém ráji může být příjemné, a do určité míry i inspirativní; ale na straně druhé je zapotřebí – jak věděl už dobrý voják Švejk – „aby nám Pánbůh zdravý rozum zachovati ráčil“.

69. aby nám Pánbůh zdravý rozum zachovati ráčil“
    …není co zachovati neb rozum ať jakkoliv zdravý se dosud chová z nám nadále neznámých popudů….a proto skoro pouze nezdravě.
    Proto bylo zcela možné, aby byl Leninův aspol. rozum zcela neschopen zodpovědět otázku, zda je možné vypudit z vývoje křesťanské civilizace stadium liberálního kapitalismu plus restaurace pokusu o demokratické smýšlení, a recyklovat ze dne na den tmel křesťanské morálky, s lstivým křivým slibem spravedlivě uspokojujícího materiálního i duchovního konzumu. A to občanské společnosti, které se otázka ambivalence pojmů rovnost, volnost, povinnost nikdy nedotkla.
    Autoritativní despocie, válečný kapitalismus ap tak zůstávají přirozeným následkem snění lidského rozumu, to dá přeci rozum……bych dodal.
    .
    .

70. Pane Petrasku, je to opravdu podivné (a vzhledem k létům která se tak či onak zabývám filozofickými otázkami vlastně naprosto ostudné) – ale teprve při této Vaší otázce jsem se poprvé hlouběji zamyslel nad tím, co vlastně vůbec je lidský rozum. 😀

    Totiž, samozřejmě: máme zde Hegelovo zásadní dělení rozumu na „Verstand“ a „Vernunft“; tedy na rozum jaksi každodenní, praktický, který je ale omezen na pouze předmětnou či jevovou stránku věcí, a na rozum vyšší, metafyzický, deduktivní, který jediný má potenciál nahlédnout širší a hlubší souvislosti těchto bezprostředně viditelných fenoménů. Máme zde třeba i Platónovu čtyřstupňovou klasifikaci lidského poznání, která ovšem také velice úzce souvisí se způsobem užívání rozumu, od poznání nejnižšího stupně (pouhá doxa, mínění a navíc mylné) až k nejvyšší epistémé.

    Ale když se otázka postaví takto bezprostředně, co je vlastně lidský rozum a do jaké míry se na něj vůbec můžeme spolehnout – tady je odpověď opravdu značně nesnadná. Spontánně bych odpověděl, že zásadní vadou rozumu v jeho praktickém lidském užívání je ta skutečnost, že on je vždy kontaminován jemu bytostně cizími elementy. Rušivými vlivy, které deformují jeho vlastní, základní způsob fungování.

    Rozum – ten si v jeho čisté podobě asi vždy bezprostředně uvedeme do souvislosti s logikou. Z určité konstelace fenoménu A vyplývá – po důkladném posouzení všech jeho charakteristik – víceméně jednoznačně úsudek B. Do tohoto čistě modelového procesu nám ovšem rušivě zasahují dvě základní okolnosti.

    Za prvé: u jenom trochu komplexnějších fenoménů my prakticky nikdy nemáme k dispozici znalost všech jeho částí, momentů, vlastností. My tedy ze samé podstaty věci vůbec nemůžeme činit soudy striktně logické, nýbrž pouze stochastické, pravděpodobnostní. – Svým způsobem zde opět máme ve hře onoho Laplaceova démona, i když v poněkud jiném užití: kdyby onen fenomén A mohl posoudit tento Laplaceův démon, do posledního atomu znalý všech jeho součástí a hybných momentů, ten by o něm mohl vyslovit i v zásadě naprosto striktně logický soud. Tuto možnost my lidé ovšem k dispozici nemáme.

    Což je na straně jedné okolnost bezpochyby politováníhodná; ale na straně druhé – svým způsobem vlastně okolnost velice pozitivní. Jen si zkusme představit jak by bylo, jakým způsobem by mohla probíhat (či naopak právě neprobíhat) mezilidská komunikace, kdyby všichni lidé mysleli takto striktně logicky: pak by všichni měli na všechno naprosto stejný názor, a vůbec by už nebylo o čem diskutovat, o čem vést polemiky.

    To je tedy jedno – v zásadě objektivní – omezení možností našeho rozumu. Druhé omezení pak leží v kontaminování něčím, co je rozumu jako takovému bytostně cizí: totiž našimi emocemi, našimi – ovšemže „zaručeně správnými“ přesvědčeními, našimi předpojatostmi.

    Samozřejmě, tady se spontánně vynořuje základní postulát či výzva: osvojit si umění se v procesu myšlení od těchto svých emočních předpojatostí osvobodit. Tento požadavek je na jedné straně ovšem naprosto správný, oprávněný a nutný; ale na straně druhé je to požadavek nejen (většinou) nesplnitelný, ale vlastně i – nerozumný!

    Nerozumnost tohoto požadavku „rozumně myslet“ vyplývá vlastně už z bodu č. 1. Bylo řečeno, že my v naprosté většině případů, a především v naprosté většině životních situací vůbec objektivně nemůžeme myslet zcela důsledně logicky. Nýbrž jenom na základě úsudku pravděpodobnostního. A nedá se nic dělat, ale jsou to právě naše emoce, naše instinkty, které nám nahrazují tuto neexistující možnost plné znalosti všech aspektů dané situace.

    Jinak řečeno: tento „nerozumný“ způsob myšlení je nám dán evolučně, jakožto nástroj rychlého rozhodování se v nepřehledných životních situacích. Při pohledu pravěkého člověka na šavlozubého tygra by bylo dosti nepřiměřené dané situaci napřed logicky analyzovat všechny její aspekty; například zabývat se úvahami na téma, zda je šavlozubý tygr skutečně natolik nebezpečná šelma, anebo jestli by přece jenom nestálo za to pokusit se toto milé zvířátko domestikovat. V dané situaci bylo nutno jednat velice rychle, a zcela instinktivně, bez zbytečného zapojení rozumu.

    Zdá se tedy, že my musíme vždy zásadně rozlišovat dvě zcela rozdílné polohy či funkce rozumu: na jedné straně rozum jako čistě teoretický aparát, ale na straně druhé rozum jakožto evolučně se vyvinuvší nástroj přežití, respektive vůbec účelného orientování se v nepřehledných situacích. S přihlédnutím k onomu druhému užití se nám pak ukáže, že i napohled „nerozumný“ rozum má svou vlastní, skrytou, objektivní racionalitu. I když třeba v oné konkrétní situaci skutečně dochází k nesprávným výsledkům či závěrům.

    Otázka zní, jaké si z toho všeho vzít ponaučení. Praktický rozum je velice náchylný k logickým omylům; oproti tomu teoretický, striktně logický rozum nám nepomáhá, či dokonce je na škodu v praktických životních situacích.

    Zdá se, že jedinou možnou cestou je jakási syntéza obojího: nezatracovat, neodhazovat svou vlastní intuici ve prospěch zdánlivě ryze logického rozumu – ale na straně druhé tuto intuici neustále vybrušovat, kultivovat, odstraňovat její zjevně iracionální složky, a to za pomoci neustálého dialogu s onou racionálně-logickou složkou našeho myšlení.

    Tolik tedy v tuto chvíli k problematice (našeho lidského) rozumu vůbec. K dalším aspektům celé záležitosti se ještě vrátím později.

71. Tak tedy vraťme se k původní otázce. Byly Leninovy snahy o provedení bolševické revoluce projevem a důsledkem rozumných (byť i třeba věcně nesprávných) úvah, anebo naopak důsledkem nerozumu? Respektive – jak jsem o tom psal včera – rozumu kontaminovaného cizorodými vlivy? Vše hovoří pro tuto poslední alternativu.

    Totiž: klasikové marxismu věděli, že carské Rusko je zaostalá země, která vůbec neprošla stadiem (liberálního) kapitalismu. Rusko tedy bylo objektivně naprosto nevhodné pro komunistickou revoluci, která podle marxistické teorie může legitimně (a úspěšně) proběhnout pouze na fundamentu vytvořeném právě tímto vyspělým liberálním kapitalismem. Proč se tedy nakonec nejen samotný Lenin, ale dokonce už i Marx s Engelsem přiklonili k myšlence, že by komunismus mohl být uskutečněn právě v zaostalém Rusku?

    Zde vstupují do hry právě ony mimoracionální příčiny. Docela prostě: na jedné straně železné přesvědčení, že světová revoluce musí přijít; a za druhé čistě osobní nedočkavost, kdy už to konečně propukne. Zkrátka: otcové marxismu-leninismu chtěli mít svou revoluci, děj se co děj. Proto nakonec hodili přes palubu své vlastní původní principy, a při upření svých revolučních nadějí na Rusko sáhli po jednom starém ruském rurálním institutu, totiž tzv. „občině“. Tedy v zásadě společného vlastnictví půdy vesnickými kolektivy. V tomto institutu spatřovali jakýsi protokomunismus; a proto se domnívali že v Rusku bude možno přeskočit fázi kapitalismu – tedy toho kapitalismu, který podle jejich teorie svou vyspělou produkcí založenou na všestranné kooperaci taktéž ve společnosti vytváří smysl pro pospolitost.

    Svým způsobem to nebyla úvaha tak zcela scestná, v Rusku tento základ pospolitosti skutečně takto existoval. A oni předpokládali, že hned po ruské revoluci se tato rozšíří i do vyspělých průmyslových zemích – takže tamní vyspělé dělnictvo, které nyní uchopí vládu ve svých zemích, bude moci nevyvinutému revolučnímu Rusku všestranně vypomoci svými radami a zkušenostmi.

    Ještě jednou: všechny tyto úvahy měly svou určitou logiku, nelze je paušálně zavrhnout jako zcela iracionální. To co bylo největší chybou, to byla samotná teorie – která pracovala s premisami, které se v konfrontaci s realitou ukázaly být neudržitelnými. Světové dělnictvo – a to i v těch průmyslově nejvyspělejších zemích – projevovalo jen velmi omezené snahy po revolučním převzetí moci. Místo toho se spokojilo s cestou reforem, respektive s klasickým odborářským bojem za vyšší platy, zkrácení pracovní doby a vůbec zlepšování pracovních podmínek.

    Ještě jednou tedy: ano, v rámci čiré teorie nebyl pokus o komunistickou revoluci zase tak zcela iracionálním počinem. Potíž je ale právě v tom, když se tato vysoká teorie zcela odtrhne od docela obyčejného „přízemního“ smyslu pro realitu. Ono „snění lidského rozumu“ zde tedy skutečně vykonalo velmi fatální dílo.

    ——————————–

    Ovšem na straně druhé je nutno vždy vidět i další aspekt celé záležitosti. Liberální kapitalismus se – ovšem! – nijak nezdržuje nějakými složitými teoriemi, on prostě existuje. Tvoří, produkuje, konzumuje. Jenže – jak se přinejmenším dnes s pohledem na hrozící klimatickou katastrofu ukazuje, tento jeho „přirozený“ modus neustále narůstající spirály produkce a konzumu může velice snadno skončit naprostým kolapsem. Ukazuje se tedy – a je to pozdní zadostiučinění pro Marxe – že on svými složitými teoriemi už před téměř dvěma stoletími naprosto přesně detekoval a analyzoval tento fatální mechanismus kapitalismu směřující k jeho neustálé expanzi, k jeho nekonečnému (rakovinnému?) bujení.

    Je tedy možno konstatovat, že jak na straně jedné k neblahým důsledkům vede teorie odtržená od reality, pak stejně tak fatální může být slepá, bezmyšlenkovitě prováděná praxe, pokud nebude schopna své vlastní sebereflexe – právě prostřednictvím vysoké teorie.

    Závěrem je tedy možno říci, že marxistická teorie, v té její části kdy analyzovala tyto destruktivní tendence kapitalismu, si v zásadě podnes uchovává svou platnost, svou hodnotu. Klíčovou vadou byl ovšem předpoklad, že tyto imanentní vady kapitalismu povedou přímou, jednoduchou dějinnou linií k vytvoření sociálně homogenní, beztřídní komunistické společnosti. V tomto ohledu jsou věci mnohem a mnohem složitější, nežli jak je chtěli vidět klasikové marxistické teorie. Je teď na nás (či na generacích budoucích), aby byly vyřešeny tyto krajně složité otázky spojené s možností komplexní transformace kapitalistického produkčního a společenského systému v systém jiný, doufejme „biofilnější“, progresivnější, humánnější.

72. V předcházejících vstupech zde byla řeč o tom, jak málo je možno spolehnout se na činnost vlastního mozku; neboť ten je evolučně konstruován de facto pro zcela jiné účely, nežli pro poznávání objektivní pravdy. Nyní jsem čistě náhodně narazil na výrok jednoho odborníka, který konstatuje víceméně to samé.

    Ale je nutno celou záležitost vzít poněkud oklikou. V minulých týdnech televize vysílala dokumentární sérii „Investigátoři“, která se zabývala kritickým přezkoumáním paranormálních jevů. Pátý díl této série se věnoval tzv. „breathariánům“ – tedy lidem kteří tvrdí že dokáží žít třeba i dlouhá léta bez jakéhokoli příjmu potravy, nebo dokonce i vody.

    Jeden z odborníků který byl dotázán na svůj názor na danou věc ovšem prohlásil zajímavou věc: že tito lidé nemusejí vysloveně lhát. Že oni mohou být opravdu vnitřně přesvědčeni že nic nekonzumují – ačkoli tomu ve skutečnosti tak není.

    Za prvé je zde ve hře čistě technicko-nutriční aspekt: když oni si třeba dají šálek kávy, pak ten má nulovou nutriční hodnotu. Takže oni v daném případě mohou právem říci, že nepožili žádnou potravu. Jenže – už když si do této kávy přilijí mléko nebo dokonce smetanu, už tím se jim dostane vydatné dávky energie.

    Tento moment je tedy záležitostí víceméně omylu, když oni sami si nejsou plně vědomi kolik energie svému tělu takovýmto způsobem dodávají. Ale onen odborník zmínil ještě druhou možnost: že oni při různých příležitostech (například při nějaké společenské akci) si tu a tam něčeho „ďobnou“. Nějakou maličkost, napohled zanedbatelnou, které ve své sumě ale znamenají významný přísun energie. Ale protože se jedná o jednotlivě pouze zdánlivě nepatrné porce, pak jejich mozek tyto momenty zcela vytěsní z jejich vědomí. Takže oni jsou pak třeba subjektivně naprosto přesvědčeni, že „nic nejedli“. A tento odborník pak vyslovil klíčovou větu: „Náš mozek není žádná krabice na pravdy.“

    Tím konstatoval víceméně to samé co jsem zde před několika dny napsal i já: evoluční funkce mozku jsou zcela zásadně jiné, nežli aby nás vedl k (neúhybnému a neúplatnému) poznávání objektivní pravdy. Náš mozek je především nástroj, který nám má usnadňovat naši cestu životem; a v zájmu tohoto usnadnění nás znovu a znovu klame, tam kde pravda by pro nás byla příliš nesnesitelná, nebo prostě příliš obtížná. Když by nás vypořádávání se s ní stálo příliš mnoho životní energie.

    Dá se tedy konstatovat, že naše výroky, naše soudy o věcech tohoto světa jsou nejen výroky o tomto světě samotném, ale zároveň (a dost možná primárně) sdělením o nás samých. Sdělením o tom, co my z tohoto světa sami c h c e m e považovat za pravdivé, a naopak co my podvědomě vytěsňujeme ze svého vědomí, co popíráme, před čím zavíráme oči, protože to není v souladu, narušuje to náš koncept světa který jsme si vytvořili, s kterým jsme se ztotožnili.

    Náš mozek bohužel není „krabice na pravdy“…

73. Ještě pár poznámek k oné dokumentaci „Investigátoři“, když už na ní přišla řeč. – Pokud by někdo měl zájem, je možno ji shlédnout zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13167735079-investigatori/ ; jednotlivé díly jsou ovšem dosti rozvláčné, a tím i dost únavné. Ještě tak relativně nejzajímavější je hned první díl, o „biorezonanci“.

    Ale k samotnému tématu. Jaký je tedy nález těchto „investigátorů“: jsou paranormální jevy reálné, anebo je všechno pouze humbuk? Pokud by se divák měl spolehnout pouze na to co je mu zde ukázáno, jako mnohem pravděpodobnější by se jevila varianta druhá. Otevřeně řečeno: kdybych já sám neměl určité vlastní zkušenosti s oblastí ezoteriky, zřejmě bych také bez dalšího akceptoval tento závěr tvůrců oné dokumentace.

    Jenže: během celého natáčení se znovu a znovu ukazoval jeden zásadní problém, totiž že ho prováděli lidé kteří (až na jednu určitou výjimku) o věci samé vlastně vůbec nic nevěděli. Nemají do ní žádný hlubší vhled, nevědí vůbec kde hledat skutečně přesvědčivé úkazy. A proto oni vždy nakonec skončí jenom u – bezpochyby pravdivého – konstatování, že to či ono nefunguje. Že ten či onen ezoterik při přezkoumání jeho schopností naprosto selhal.

    Ovšem, k tomu je nutno podotknout dvě okolnosti: za prvé, každý kdo se jen trochu důvěrněji vyzná v ezoterické branži, ten bez jakýchkoli okolků přizná, že se zde pohybuje obrovská spousta podivných existencí, zčásti vyslovených šarlatánů, ale především asi nešťastných duší, které dosti bezradně bloudí svým životem, a v tajemnu ezoteriky pak hledají svou spásu. A které velice rády uvěří tomu, že samy mají takové či onaké nadpřirozené schopnosti.

    A za druhé, když si vezmeme například schopnost proutkaření, respektive obecně práce s kyvadélkem (pendlem): to je vysoce náročná činnost, která vyžaduje za prvé vrozený talent, a za druhé a především prakticky každodenní práci, každodenní trénink. Bez tohoto systematického tréninku provádět něco s pendlem, to je asi něco takového jako někoho kdo si jen tak občas rekreačně zaběhá poslat na olympiádu a očekávat, že tam získá zlatou medaili. Zkrátka: více než kde jinde zde platí známé heslo: mnoho povolaných, málo vyvolených.

    A ještě za třetí: i když tito investigátoři své výzkumy prováděli podle všeho v zásadě poctivě, i ohledně jejich metod je nutno vyslovit nemalé pochybnosti. Které pramení právě z toho, že oni se v dané činnosti sami nevyznají; a proto ji zkoumají metodami které těmto ezoterickým fenoménům vůbec neodpovídají.

    Konkrétně: oni si pozvali několik proutkařů, kteří tvrdili že dokáží objevit prameny spodní vody, a postavili před ně deset nádob, přičemž v jedné z nich byla voda. Ovšem: jak sami tvůrci této dokumentace uvedli, zúčastnit se tohoto experimentu odmítli všichni profesionální proutkaři, které oslovili. Takže nakonec museli vzít zavděk několika amatéry, kteří se proutkaření respektive práci s pendlem věnují víceméně jenom ze zájmu. Tito amatéři pak při hledání oné nádoby s vodou značně selhávali; objevili ji pouze ve dvaceti procentech případů. – Což je ovšem také zajímavý moment; investigátoři pak tvrdili že těchto dvacet procent přesně odpovídá počtu pravděpodobnosti; ovšem jestliže vodu obsahovala jedna nádoba z deseti, pak oněch dvacet procent ve skutečnosti znamená dvojnásobek oproti holému počtu pravděpodobnosti!

    Ovšem zde se jedná především o jiný aspekt. Tvůrci filmu tedy sdělili, že profesionální proutkaři odmítli se tohoto experimentu zúčastnit; což pak samozřejmě sugeruje dojem, že jsou si sami vědomi toho, že ve skutečnosti žádné nadpřirozené schopnosti nemají, a že by v takovémto experimentu selhali. Jenže – pravý stav věcí je tady asi podstatně jiný. Tito profesionální proutkaři totiž vědí, že tekoucí pramen je něco naprosto jiného, nežli stojící voda v nádobě. Tekoucí pramen svým pohybem, svým třením se o hliněný podklad vytváří vibrace, které může senzibil zachytit, detekovat. Zatímco stojící voda (navíc v takto nepatrném množství) je „mrtvá“, nevydává žádné vibrace. Pro ilustraci: je to asi něco takového jako kdyby někdo chtěl měřit elektromagnetické pole u drátu, kterým vůbec neprotéká elektrický proud!

    Takže tohle byl zjevně důvod, proč ti profesionální proutkaři odmítli se onoho experimentu zúčastnit; ale tuhle klíčovou okolnost tito „investigátoři“ svým divákům zcela zamlčeli. Což pak ovšem vzbuzuje nemalé pochybnosti ohledně toho, do jaké míry byly jejich výzkumy skutečně nezaujaté a objektivní.

    Mimochodem: ještě před oním experimentem s nádobami nechali jednoho proutkaře hledat tekoucí pramen; a ten on objevil naprosto přesně, jenom se asi o dva metry zmýlil při určení jeho hloubky. Což byla „chyba“ víceméně v řádu několika procent (tuším že pramen byl v hloubce nějakých třiceti metrů).

74. V prvé řadě chci popřát všem čtenářům pokojné a ničím nerušené postní období, kdy – jak praví papež František – vstupujeme do své „vnitřní pouště“, kde se setkáváme s „anděly i s divokými zvířaty“. https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-02/angelus-18-2-24.html?fbclid=IwAR03S9A7JPykGguyL8qM_z3-eMOk1OhWpH4cXvou9-dZqsfKefAESvVsWF8
    Zdá se, že se to postní období nějakým způsobem dotýká i nevěřících. Vždyť z jakého jiného důvodu by utichly diskuse?
    Mě sem po jisté odmlce znovu přitáhla ta zmínka o vodě. Přemýšlela jsem o tom, zda podzemní voda je skutečně vodou tekoucí nebo zda tekutost získá – teprve po vytrysknutí – na nerovném zemském povrchu, kde vzhledem ke gravitaci nutně musí proudit z vyšších poloh do nižších. Jakýsi náboj, jakýsi potenciál v sobě ta podzemní voda ale bezpochyby má. Proudění je jistě samo o sobě symbolem života, ale mě právě napadla myšlenka, zda stojatá voda nedává k životu více prostoru než bystřina. Zda v ní nežije více živočichů a rostlin než ve vodě rychle se pohybující. Tak proč by měla být mrtvá? Jistě, voda v nádobě je asi něco jiného.
    O nadpřirozených proutkařských schopnostech dost pochybuji. Myslím si, že podzemní voda je prakticky všude, jenže ne všude ve stejné hloubce – v některých místech je zapotřebí kopat hlouběji nebo velmi hluboko, v některých mělčeji. Někde mohou být problémem nepropustné podpovrchové vrstvy. Je jasné, že v blízkosti vodních toků jako jsou řeky a potoky, narazíme na vodu v menší hloubce než někde na kopci. Proutkaři se nejspíš řídí zkušeným okem, které nejdříve obhlédne okolní krajinu.

75. Nechci si fandit (natož lhát), svou diskusní neúčast do souvislosti s půstem nedávám. Nevím, když z nějakého důvodu z čehokoli vypadnu, nějak těžko se mi vrací zpět. Čekám pak na „dost dobré příležitosti“, chci se od něčeho odpíchnout, ale buď jde o pro začátek moc velké sousto, nebo naopak titěrné. Navíc jsem kritický k aktuálnosti (nosnosti) témat. Tedy rychle, zkusím to od té vody a prosím o shovívavost.

    Většina živých tvorů má, tak jako i my, lidé, ráda aspoň trochu klidné, když ne stojaté vody, už proto, že klidu si stejně většinou neužije. Překvapivě nehluboko pod hladinou, i mořskou za bouřlivého větru, je jiný svět. O tom, kolik „breberek“ se vyskytuje v té, či oné vodě rozhoduje především její teplota. Chladné vody mají větší úživnost, protože jsou více okysličené. Rybám chlad nevadí. To že jsou studenokrevné (ektotermní), není důsledek jejich nepokročilosti, nýbrž dávnou adaptací na vodní prostředí, odvádějící, jak víme z pokusů otužovat se, velmi účinně teplo z těla. Teplokrevní (endotermní) savci, kteří využili příležitosti vrátit se zpět do moří, jsou proto většinou hodně velcí. Čím větší jsou, tím víc se jim otevírají oblasti studených vod s množstvím planktonu. Takový lední medvěd vydrží ve vodě relativně rovněž (obdivuhodně) dlouho, neživí se ovšem na rozdíl od „našeho“ medvěda hnědého před zimou drobnými lesními plody, ale především tukem rybožravých tuleňů…

    Mimochodem, když vědci zkoumali, zda byli dinosauři endotermní, pomáhali si mj. i odhady poměru populací masožravých a býložravých druhů. Je totiž známo, že studenokrevní živočichové mají cca 10x nižší potřebu potravy než jejich teplokrevní příbuzní. (Můj dědeček to jistě nevěděl, ale prý říkal, že „po bramborech zebou nohy“). Druhé mimochodem: Je div, že lidé nevyhubili úplně obří suchozemské želvy na Galapágách a Aldabře, neboť je brali na lodě co živé konzervy, které vydržely skoro rok nic nežrat. Lidé, jako teplokrevní tvorové (kteří se také dovedou vytrénovat k pozoruhodné toleranci vůči studené vodě) tohle nesvedou, jak jsme, bohužel, získali poučení v důsledku obětí různých hladovkářů.

    Lidé ovšem umí ze všech tvorů nejlépe lhát. Nikoli však všichni. Další to bolí. Však se také lhaní hodně dlouho pranýřuje. V minulosti jsem tu psal o teorii, že to byla možná, žel, právě lež, co polidštila člověka. Myslím, že nejčastějším vysvětlením různých „záhadných jevů“ není nejčastěji třeba omyl (sugesce apod.), ale jednoduše právě lež. (Týká se to jevů známých od Salemu po UFO). Proutkaře jsem zažil v akci jedinkrát. Přesně určil, kudy vedou pod dvorem trubky vodu. Zpětně jsem nahlédl, že místo studny, ač bez pumpy, je pro zkušené oko jasné na první pohled a pod kterou stavbou je sklep s čerpadlem, to je na pohled druhý.

    V pravěku lidé asi neměli k dispozici spolehlivější metody a když lidé s něčím začnou, chtějí v tom nějak pokračovat. Metoda-živitelka, s prvky magie, během dob mnohým pomáhala. Stát se šamanem stálo vždy za to. Nejinak i dnes, akorát v nových poměrech máme jiné pojmenování – šarlatán. Ale nechtěl bych zajít v tomto směru příliš daleko do důsledků..

    Příležitost stát se velikým, stanout na vrcholu kmenové, či dnes národní pyramidy, dělá z lidí leccos, málokdy však někoho lepšího. Asi to byl případ Lenina, nejinak než Putina. (I když celou pravd tohle konstatování jistě nevyčerpává.)

    P.S.: Přes zimu jsem málo topil a proto víc jedl. (Škoda, že jsme teplokrevní: I pro přírodu). Vzhledem k únoru s velikonočním počasím mám doma již ke 20 stupňům a jíst budu moci, v duchu postu, méně. A po tomto odpíchnutí se nebudu, doufám, přehnaně postit náhradně – nepsaním.

76. Tak tedy napřed k samotné vodě. Byl to sám jeden z vědců které autoři oné dokumentace konzultovali, který (v souvislosti s tématem proutkaření) sdělil, že voda je čistě fyzikálně natolik extrémně záhadný (a dodnes neprobádaný) element, že on sám by si nikdy netroufal apodikticky a priori za nemožné prohlašovat určité její vlastnosti. (Jinak řečeno: on nijak nepopíral že voda by skutečně mohla emitovat nějaké vyzařování či vibrace, které by senzibilní osoby mohly vnímat, detekovat.)

    Kromě jiného voda je jediným elementem, který se při ochlazování nesmršťuje, nýbrž roztahuje; což je (z důvodů které jsem ovšem zapomněl) fakticky podmínkou toho že na zemi může existovat život. A stejně tak celá řada dalších, zcela ojedinělých vlastností vody je taktéž touto podmínkou.

    Co se argumentu týče že „voda je v podzemí všude“ – přesně tohle tvrdil jeden skeptický hydrolog. Že v české krajině je podzemní vodu možno nalézt téměř všude. Jenže – on je velice zásadní rozdíl mezi obecným konstatováním, že na většině českého území je možno nalézt spodní vody – a mezi tím že na zcela konkrétním místě, ve zcela konkrétním bodě, v takové a takové hloubce protéká vodní pramen. Asi je opravdu sotva možno předpokládat, že na každém místě české krajiny, když jenom budeme kopat dosti hluboko, narazíme na dostatečně vydatný pramen vody. Přitom – jak už jsem uvedl, tito proutkaři zároveň většinou svým zákazníkům sdělí i to, v jaké hloubce se hledaný pramen nachází.

    Co se proutkaření jako takového týče, s tím nemám žádné osobní zkušenosti; ale co se prací s kyvadélkem/pendlem týče, tady jsem byl osobně svědkem toho, jak ti kdo s nimi skutečně dokáží pracovat, detekovali fenomény či skutečnosti o kterých nemohli předem nic vědět, a přesto jejich nálezy byly stoprocentně přesné. Pro mě osobně tedy tento fenomén považuji za víceméně prokázaný.

    Opakuji ale ještě jednou: to se týče jenom malé skupiny skutečných mistrů svého oboru. Stejně tak jsem ovšem zažil i případ jisté mladé ženy, která si velice ráda hrála na velice dominantní expertku, ale pak se ukázalo že je pouhou exhibicionistkou a manipulátorkou.

    —————————–

    Přičemž – k této dokumentaci je nutno připojit ještě jednu poněkud paradoxní okolnost. V průběhu jejího pořizování její autoři totiž narazili na jednoho velmi osobitého mladého muže, který se sám označuje za „mentalistu“. A který podle všeho skutečně vládne zcela mimořádnými schopnostmi – například právě on dokázal v onom experimentu s vodou – jakožto jediný – naprosto přesně uhádnout (opakovaně), ve které nádobě se voda nachází. Ovšem – paradox je že právě on je naprostým skeptikem vůči všem „paranormálním“ schopnostem proutkařů a jim podobných! On sám totiž tvrdí, že své poznatky dokáže vyčíst z myslí přítomných lidí; a skutečně v onom experimentu sám sdělil že onu nádobu s vodou dokáže nalézt jenom a pouze tehdy, když na místě bude přítomen někdo kdo ví, ve které nádobě se ta voda nachází!

    V každém případě takovéto schopnosti přímo „přečíst“ mysl druhého člověka mohu z vlastní osobní zkušenosti potvrdit, sám jsem to několikrát zažil. Tedy – sám takovouto schopnost nemám, ale opakovaně jsem zažil že někdo s takovými schopnostmi „přečetl“ mě. Otevřeně řečeno, není to zcela povzbuzující pocit, toto zjištění že vlastní, zdánlivě zcela uzavřené osobní nitro je takto nechráněně vystaveno cizím zrakům. Takovéto akty je možno s – relativně – dobrým svědomím postupovat jenom s někým, ke komu je možno mít naprostou osobní důvěru.

77. Ještě něco k oněm „breathariánům“, jmenovitě k tvrzením některých z nich, že dokáží žít i bez vody. Vzpomněl jsem si totiž: tuto schopnost mají přece i docela obyčejní velbloudi! Kteří dokáží vodu přeměňovat v tuk, a ten opět zpět ve vodu. Samozřejmě: člověk jako takový tuto schopnost nemá. Ovšem – lidská mysl má (opět pouze u mimořádně disponovaných respektive natrénovaných jedinců) mnohdy zřejmě skutečně schopnost v míře zcela nečekané ovlivňovat i procesy materiálního těla. (Svého času jsem – na DR – psal o jednom muži, který si čistě vírou v léčivou sílu loudrské vody sám vyléčil tumor na hlavě! A přitom v Lourdách sám vůbec nebyl, stalo se v Americe, on sám byl Ital a tu vodu mu přivezli jeho příbuzní. O celém případu referoval jeho – americký – lékař, který byl vůči údajným zázračně léčivým účinkům lourdské vody zcela skeptický, a toto vyléčení – přirozeně – přičítal ryzí autosugesci onoho muže.)

78. Dnes jsem chtěl ale vlastně především zmínit jinou věc: jak už jsem avizoval, dostal jsem teď do rukou knihu filozofa M. Hausera „Pražské jaro. Logika nového světa“. Musím říci: poté co jsem se do této knihy začetl, byl jsem jí napřed značně zklamán. Neboť všechny argumenty které Hauser užívá na obhajobu tohoto reformního hnutí prakticky jeden po druhém nemohu jinak nežli hodnotit jako nevěcné, zcela jednostranně pojaté, ideologicky podjaté.

    Byl jsem tedy jak řečeno onou knihou nemálo zklamán – když jsem si ale náhle uvědomil, že svého času jsem na rok osmašedesátý pohlížel víceméně stejnýma očima jako dnes Hauser! I mě dříve dlouhou dobu fascinoval tento proces celonárodního oživení, s novými nadějemi na spojení socialismu s demokracií; a až postupem času jsem dospěl k poznání, že tento pokus byl od samého počátku odsouzen k neúspěchu, neboť spočíval na teoretických premisách které jsou jako takové neudržitelné.

    Víc v tuto chvíli k obsahu knihy nebudu prozrazovat; chtěl jsem pouze připomenout že tuto Hauserovu publikaci v současné době pročítám, že poté o ni napíšu recenzi – a že podle všeho se nakonec přece jenom bude jednat o nemálo zajímavé téma. A to přesto, že s Hauserovými (i jiných autorů, jedná se o sborník) tézemi a argumenty budu muset zcela zásadním způsobem polemizovat.

79. Ostatně, paralelně pročítám i novou sbírku básní paní Hájkové (obě knihy jsem dostal současně). Chtěl jsem se zeptat: paní Hájková Vy jste předem zmínila že většina (?) básniček z této sbírky už byla publikována zde, na HD. Je to opravdu naprosto převažující část, nebo dejme tomu jenom mírně nadpoloviční?

    Já totiž – alespoň na základě toho co jsem doposud přečetl, dávám si s tím načas, básničky není možno číst jako literaturu faktu – mám spíše pocit jako bych je četl poprvé. Což je ovšem dost možná dáno prostě a jednoduše trvalou chatrností mé paměti.

    Ovšem: zjistil jsem také (v případech kdy jsem si přece jenom vzpomněl že tuto básničku už znám), že číst básničky na papíře je něco dost jiného, nežli v elektronické formě. Tím spíše když já ty básničky dostávám jako editor, takže do oné prvotní četby se vždy nevyhnutelně přimísí i myšlenky na její otištění, na to jaký k ní vybrat ilustrační obrázek, zkrátka na záležitosti mimopoetické. V každém případě je tedy dobře že jste mi svou sbírku poslala, za což Vám touto cestou ještě jednou děkuji. 🙂

80. Lidský mozek není krabice na pravdy…
    To skutečně není.
    Myslím si, že je určitý rozdíl mezi pravdou a realitou. Pravda má název od toho, že se „praví“, čili jsou to nejspíš výroky, soudy, úsudky, které proneseme, popřípadě napíšeme. Pravdu (či nepravdu) si lidé navzájem říkají. Zatímco realita je to, co existuje, bez ohledu na naše poznání. A.J. Heschel napsal v jedné své knížce: Kdykoliv se pokusíme navázat přímý kontakt s realitou, promluvit si s ní tváří v tvář, uvědomíme si, že to, co jsme schopni poznat a pochopit, je jen tenká slupka na povrchu – co je skryto pod ní, nikdy nepoznáme.“
    Pravda potřebuje symbolické vyjádření – například řeč. Nemůže ji tedy poznávat jedinec, který by byl zcela oddělený od druhých lidí. To, že obloha je modrá, víme, protože nám to někdo řekl. Tedy naučil nás, která barva je modrá a přiřazení modré barvy k obloze jsme možná už provedli sami.
    Kdybychom se třeba dostali do nějaké jiné společnosti, která by si myslela, že nebe je zelené, byla by to pro nás asi nepříjemná situace. Asi bychom se v takové společnosti necítili dobře. Myšlenka, že „každý může mít svou pravdu“, je značně problematická.

81. To, co jsem uvedla jako příklad, je samozřejmě silně zjednodušené, a proto možná nepatřičné. U modré barvy jde o vjem, který asi mají všichni lidé stejný.

82. S pravdou máte pravdu paní Hájková. A tak nezbývá než otázka, zda a za jakých okolností je možné dosáhnou stavu, který by umožnil pokusům o přiblížení se podslupečné pravdivé skutečnosti vytvořit společnou “ synenergetickou platformu“.
    Tedy všech vedených snahou nahlédnout do krabice, třetí komnaty, ap. prostor skrytých poznání, jak psychoanalytickou a neurologickou formou, tak i vedených snahou odhalování skrytých zákoutí lidské psýchy formou tradiční .
    Mou pravdou je, že mně neuspokojí jak filosofické pojetí rozumu, tak i xtero těch nejmoudřejších religiózních přikázání či uměleckých sdělení.
    Zato ale když Nietzsche sděluje: „Die völlige Unverantwortlichkeiten des Menschens für sein Handel und sein Wesen ist die bitterste Tropfen welche der Erkennende Schlucken muss“, tak mi srdce zaplesá. A čtu to jako sdělením opravňující nutnost důrazu na analytické a neurologické pokusy o odhalování skrytých zákoutí lidské psýchy.
    A bezvýsledně hledám po pravici mezi teology zájem o zmíněnou platformu …bych dodal.

83. Panu Poláčkovi
    Co se týče mých básní, domnívám se, že z té druhé sbírky zde byly publikovány všechny. Z té první možná úplně všechny ne.

84. Panu Petraskovi
    MacMurray si také myslel, že člověk není plně odpovědný ani za sebe ani za svět. Za základní složku skutečné víry považoval důvěru v život, překonání strachu ze smrti: „Víra osvobozuje člověka od strachu a od stálého myšlení na vlastní já, poněvadž tato víra spočívá ve vědomí, že lidský jedinec není plně odpovědný za sebe ani za svět, v němž žije. Tato víra znamená poznání, že jeho život je malá, ale podstatná část dějin lidstva, a že život lidstva je malá, ale podstatná část vesmíru, k němuž náleží. Tato víra záleží v poznání, že nad světem vládne moc, která je svrchovaná, ale přece přátelská.“
    Možná si někdo řekne, že žádná taková přátelská moc není. Jistě, nikdo tomu nemusí věřit. Ale potom třeba nikdy nepřekoná strach ze smrti.

85. Lidské pravdy a objektivní realita: bohužel celá věc bude ještě o jeden aspekt složitější. Klasicky se totiž vztah pravdy k realitě pojímá víceméně jako vztah lidského vědomí k víceméně fyzikální realitě. A poté je samozřejmě snadno možné říci (jako to udělal už Kant), že tato objektivní realita „věcí o sobě“ je nám principiálně nepřístupná, nepoznatelná. A že my si pouze smyslové vjemy řadíme do apriorních kategorií našeho vědomí, a tak v nás vzniká iluze poznání.

    Jde ale o to, že my své soudy (a tedy své „pravdy“) do značné míry utváříme o fenoménech, které jsou produktem samotného člověka. Tady se pak ovšem celá věc nutně staví poněkud jinak: že by člověk neměl být schopen prohlédnout fenomény, entity, kterých je on sám tvůrcem?… Nelze to vyloučit; ale jak řečeno celá záležitost se tím posouvá do dosti jiné roviny. Tady se už nejedná o vztah našeho vědomí k „věcem o sobě“, nýbrž k „věcem z nás“.

    Zároveň je tu ovšem krajně obtížné vůbec určit, co tu vlastně má vůbec platit jako „realita“. Je touto „realitou“ to co my sami vytváříme akty svého jednání – za kterými ovšem stojí naše subjektivní myšlenky, představy?

    Co se Henschela týče, s jeho tézí že „co je pod slupkou nikdy nepoznáme“: velice podobným způsobem se vyjádřil Hegel, když odmítal onu Kantovu tézi o nepoznatelných „věcech o sobě“, o „závoji“ za kterým jsou tyto věci prý skryty, když napsal (Hegel), že „hinter diesem sogenannten Vorhange ist nichts, wenn nicht wir dahinter gehen“. Čili že za tímto údajným závojem není nic, když my – s naším vlastním vědomím – se tam nevypravíme.

    Jinak řečeno: Hegel tvrdí, že svět vědomí a svět věcí je v zásadě homogenní, není mezi nimi nějakého principiálního rozdílu. Obojí je součástí té samé reality (která je u Hegela ovšem konec konců duchovní, imateriální povahy). Samozřejmě, že jakékoli individuální vědomí se může mýlit; ale není tomu tak, že by tzv. „objektivní realita“ byla principiálně nepřístupná našemu vědomí.

    Celou věc je možno vyjádřit i poněkud jednodušeji, materialisticky: naše vědomí je přece utvářeno evolucí, tedy neustálou (evoluční) konfrontací s materiálním světem. Je proto samozřejmé, že naše vědomí nabývá v zásadě těch samých forem, těch samých struktur jaké má i objektivní (materiální) realita.

86. Nietzsche a „naprostá neodpovědnost člověka“ za jeho jednání a jeho bytostný charakter (Wesen): to je zase jednou taková naprostá nietzscheovština. Na jedné straně pronikavý náhled do reality lidských věcí (a iluzí); ale na straně druhé pohled naprosto jednostranný.

    Musím přiznat: ve svém mládí (kdy jsem teprve začínal s pokusy vytvořit si vlastní filozofický světonázor) jsem byl taktéž radikálním deterministou. Ovšem – takto jednoduchá tato záležitost skutečně není. Právě naše lidská podstata nám totiž naprosto dává možnost se z této naší determinace alespoň zčásti vymanit, vysvobodit.

    Je to právě onen „pohled přes rameno“, o kterém zde nedávno byla řeč. Například lidé jsou ve svém jednání neustále manipulováni všudypřítomnou, sugestivní reklamou. A velmi mnozí jejímu vlivu plně podlehnou. Ale když si někdo uvědomí tuto manipulaci, pak se docela dobře může stát že právě toto poznání v něm probudí postoj vzdoru, a že se vůči této reklamě stane imunní.

87. Ano paní Hájková plnost odpovědnosti za sebe a společnost by bylo výhodnější nahradit neustrašeným poznatkem neznámosti časového úseku lidské existence a hlavně znalostí ambivalence odpovědnosti. Což je patrné obzvláště v krizových periodách, kdy despocie odpovědnost definuje a bere na sebe.
    Společnost schopná snahy o odhalování skrytých zákoutí lidské psýchy, dostupnými i nesourodými silami, je řešení krizí despocií méně náchylná…jsem si všiml.

88. Mému srdci nechají Nýčeovské bonnzmotky i chvilku zaplesat. To že se s tíhou determinace nevypořádal a skončil jak skončil bych mu nevyčítal.

89. Ano pane Poláčku „naše vědomí je přece utvářeno s materiálním světem. Je proto samozřejmé, že naše vědomí nabývá v zásadě těch samých forem, těch samých struktur jaké má i objektivní (materiální) realita“. Zároveň je také samozřejmé, že formování úsudku tvořené evolucí, tedy neustálou (evoluční) konfrontací je nám dosud přístupné pouze okrajově. Podvědomí je zdrojem nevypočitatelných instinktů…bych řekl.

90. „formování úsudku tvořené evolucí, tedy neustálou (evoluční) konfrontací je nám dosud přístupné pouze okrajově“ – jak se to vezme, pane Petrasku. Do spletitých procesů evoluce je nám skutečně jenom velice obtížné hlouběji nahlédnout; ovšem nabízí se jisté východisko, totiž když bychom evoluci neuznali za konečnou (to jest: primární) entitu, nýbrž kdybychom dokázali detekovat ještě určité obecnější, strukturálně-logické faktory a určení, které vytvářejí rámec v kterém je evoluce jakožto v zásadě (pouze) biologický proces činná.

    Tak jak to učinili dřívější protagonisté metafyzického výkladu dynamiky dějin. Ale do podrobnějšího výkladu se v tuto chvíli nebudu pouštět; jeden velice názorný (a přitom podle mého soudu základní a určující) příklad tohoto pojetí dějinně-evolučního vývoje podám v souvislosti s avizovanou recenzí Hauserovy knihy o reformním Pražském jaru. Jak Hauser tak i já jsme toho názoru, že tento proces nebyl nijak nahodilý, nýbrž že se v něm projevila nevyhnutelná zákonitost dialektického vývoje lidské společnosti; pouze s tím rozdílem že podle mého přesvědčení hlavní dialektická linie probíhá někde jinde, nežli kde se ji domnívá spatřovat Hauser.

    Ale zpět k samotnému tématu: není tomu tedy tak, že bychom neměli možnost spatřit, rozpoznat určité základní vývojové trendy a zákonitosti evoluce lidské společnosti. Je to pouze krajně povrchní pojetí současných, pozitivisticky orientovaných společenských věd, které jsou k těmto skrytým faktorům slepé, a místo jejich hloubkové analýzy se spokojují s pouhou deskripcí dějinných faktů.

91. Omlouvám se, že sem tahám svou potíž s diskusemi pod články v DR. Vypršel mi přístup a nevím, jak ho obnovit. Jak to děláte vy, pane Poláčku?
    Chtěla jsem vám odpovědět na váš poslední text, ale budu to muset odložit.

92. Tenhle samý problém tu před časem zmínila paní Hájková, ale už si přesně nevzpomenu jaké bylo řešení. Anebo – vlastně i pan Petrasek s tím tuším musel nějak zápasit. Mám pocit že jeho odpověď nakonec zněla, že je nutno administraci respektive redakci DR tak dlouho bombardovat dotazy, až se tam přece jenom něco pohne.

    Já sám s tím nemám problém, já mám trvalé předplatné, které se obnovuje automaticky.

93. Řešení bylo, že jsem na Referendum přestala psát. Nejdříve mi totiž můj profil ukazoval, že mám (díky článkům, které jsem napsala), předplaceno na několik let dopředu, a pak najednou, přestože jsem zároveň i platila měsíční poplatek, mi „vypršelo předplatné“.
    No a já jsem nakonec usoudila, že tam nemusím být.

94. Referendum obývá šotek jehož úvazkem je vyluzovat dojem levicově intelektuální distance k nevonnému světu peněz. Dělá to svědomitě na což doplácí obzvláště povahy levicové distance k …………. , si každým rokem s uspokojením ověřuji.

95. Napsala jsem do redakce mail, tak jsem v očekávání, jestli ten šotek chcípnul na covid anebo je jenom v hibernaci a s jarem ožije.

96. Paní Zemanová, když se mi jednou (jedinkrát) stalo, že jsem se najednou nemohl přihlásit do diskuse, psal jsem, myslím, na kancelář. Za několik dní dali s omluvou záležitost do pořádku.

    Jinak si nemohu naříkat. Když byl na spadnutí vpád ruské armády na Ukrajinu, mohl jsem po pomalu dvouleté cézuře (i platební) bez problému příspěvkově navázat. Když jsem v březnu onoho roku 2022 našel doma útržek staré složenky, poslal jsem DR na účet lehce nahoru zaokrouhlenou starou částku. Loni v březnu jsem to zopakoval a totéž zamýšlím učinit nyní. (Akorát budu muset zase hledat starý doklad…).

97. A tak hledám v hloubi svého účtu záznam o příspěvku, který jsem poslala na DR.

98. Ještě, paní Zemanová, o obnovení svého aktivního přístupu jsem tenkrát žádal konkrétně na: nfndr@denikreferendum.cz

99. Drazí soudruzi

    Už v minulosti jsem zde několikrát upozornil na zajímavé ruské filmy, které odhalují syrovou realitu života v (současném) Rusku. Teď zde mám také jeden takový skutečně zajímavý a svým sdělením velmi silný a výrazný film; s tím rozdílem že pojednává o době poněkud vzdálenější, totiž o jisté události v Sovětském svazu 60. let minulého století. Tedy v období „chruščovovského tání“, relativní liberalizace tuhého sovětského režimu. Film natočil známý ruský režisér Andrej Končalovskij.

    Z hlediska čistě filmového není toto dílo nijak nadprůměrné, režisér se tu evidentně za každou cenu snažil ukázat celou řadu význačných rysů oné doby, což ovšem chvílemi působí poněkud nepřirozeným, tézovitým dojmem. Především masové scény jsou pak poněkud umělé, nepřesvědčivé.

    To všechno jsou ale pouze vedlejší aspekty, rozhodující je vlastní sdělení filmu. Jeho tématem je naprosto reálná událost, která se tehdy přihodila: ve městě Novočerkassk v jedné továrně vypukla stávka – poté co její vedení dostalo naprosto šílený nápad snížit dělníkům mzdy, současně s novou vlnou zdražování. Bouřlivá reakce osazenstva továrny byla tedy naprosto pochopitelná; ovšem státní vedení – a to i v éře oné chruščovovské liberalizace! – na tuto událost reagovalo naprosto klasickým způsobem, tedy represemi. Z hrůzy aby se tento příklad nerozšířil i do jiných regionů Sovětského svazu bylo město zcela odříznuto od okolního světa, pochod dělníků byl rozehnán střelbou. (I když toto se zřejmě stalo z vlastní iniciativy KGB, nikoli na rozkaz ústředního vedení.)

    Hlavní dějová linie filmu se odehrává v osobě a pocitech jedné komunistické funkcionářky – přesvědčené stalinistky, která na spěšně svolané schůzi partajních kádrů žádá pro stávkující co nejpřísnější tresty. Až je pak náhle konfrontována se zprávou, že mezi zastřelenými je pravděpodobně i její vlastní dcera.

    Jak bylo zmíněno film působí místy poněkud přehnaně, nepřesvědčivě, obzvlášť postava jakéhosi ušlechtilého důstojníka KGB se jeví být značně vyumělkovanou; nicméně co je na těchto filmových obrazech opravdu jedinečné, to je náhled do chování a mentality partajních kádrů. Při jejich schůzování, ve způsobech jejich reakcí na ono – samo o sobě naprosto pochopitelné – pozdvižení továrních dělníků se naprosto jasně ukazuje: i v době chruščovovského tání zde sedí stále ještě ty samé stalinistické kádry. Konzervativní dogmatici, kteří nemají sebemenší pochopení pro život a potřeby obyčejných lidí, a kterým se jedná o jediné: udržet si svá teplá místečka v partajním aparátu.

    Dá se ostatně s velkou pravděpodobností uhadovat, že přesně ty samé kádry, přesně ty samé lidské (či spíše: odlidštěné) typy na těchto funkcích seděly ještě i v době Gorbačovy perestrojky; a že ta už z toho důvodu od samého počátku neměla šanci uspět.

    Tento film bohužel není dostupný na internetu; nicméně podařilo se mi najít alespoň dvouminutový trailer k němu, dokonce s českými podtitulky: https://www.youtube.com/watch?v=_l72XC45UDE

    Pokud by se někdo o tento film zajímal blíže, zde je diskusní stránka k němu: https://www.csfd.cz/film/865869-drazi-soudruzi/recenze/. Tyto (neprofesionální) recenze mají ale dosti rozdílnou kvalitu; já osobně mohu v zásadě velmi souznít s názorem tohoto recenzenta: https://film.moviezone.cz/drazi-soudruzi/recenze

100. Tak redakce DR překvapila. Poslala mail, kde mi sděluje, že mi vzhledem k mým minulým „zásluhám“ prodlužuje přístup o rok.

101. Nic ve zlém, paní Zemanová, ale to mi nějak připomnělo jednu pohádku, ve které se nějaký čert musí zpovídat před vládcem pekla za nějaké své selhání na zemi, a pak je mu sděleno že „vzhledem k tvým minulým špatnostem ti bude ještě jednou odpuštěno!…“ 😉

102. Je to tak, pane Poláčku. Redaktoři si přečetli mé uštěpačné příspěvky na váš účet a rozhodli se, že mě za to potrestají.

103. Mám pocit, paní Zemanová, že v tom pekle byla dokonce řeč o „záslužných“ špatnostech onoho nezdárného čerta…

104. Po určitých zdravotních komplikacích které mi znemožňovaly soustavnou práci jsem se včera zase mohl na nějakou chvíli ponořit do četby zmíněného sborníku o Pražském jaru. Pro tentokrát do kapitoly kterou už nenapsal filozof Hauser, nýbrž (ekonom?) Petr Kužel. Téma této kapitoly je zaměstnanecká samospráva, o které se v průběhu reformního procesu dost intenzivně diskutovalo. Co na této věci stojí za zvláštní zmínku: vlastně ještě mnohem přesvědčivěji nežli obecné úvahy M. Hausera zde P. Kužel na příkladu zaměstnanecké samosprávy ukazuje, že hlavním motivem a cílem reformních komunistů nebyla pouze jakási „polovičatá demokracie“, jak zní ustálený narativ antikomunistické pravice. Nýbrž vytčený cíl byl naprosto jednoznačně něčím, co mělo přesahovat omezený horizont liberální demokracie. Cílem byla reálná participace lidí/pracovníků na řízení jejich podniků. Což pak mělo být základem i pro reálnou participaci politickou, prostřednictvím odpovídajících profesních svazů. Podle konceptu Vl. Mlynáře měl dokonce vzniknout senát, který by byl tvořen výhradně těmito zástupci pracujících!

     Zde není důležité zda se kdo s takovýmto projektem reálné participace ztotožní, nebo ho považuje za utopický, či jinak vadný. Rozhodující je onen zmíněný moment, totiž že protagonisté reformního Pražského jara si zcela vědomě a cíleně stavěli mnohem vyšší cíle, nežli pouhou restauraci prvorepublikové liberální demokracie. Na tomto cíli je také nutno jejich snažení měřit, nikoli na normách a institutech konvenční liberální demokracie.

     P.S. Petr Kužel v této souvislosti uvádí krásný citát Františka Šamalíka, že „je-li despotou ministerstvo nebo ředitel fabriky, tím se moc nemění“. Tímto způsobem vyjadřoval kritiku na „technokratickém“ pojetí decentralizace řízení národních podniků, kdy namísto dřívějšího direktivního řízení ze strany ministerstev by nyní veškeré pravomoci měl podnikový ředitel. Ovšem – za podmínek „demokratického“ kapitalismu se tímto despotou velice snadno může stát soukromý vlastník, kapitalista, jak mohlo v polistopadové éře zakusit i nemálo českých dělníků.

105. Jde opravdu jenom o strach?

     Včera jsem shlédl televizní dokumentaci „Obchod se strachem“: https://www.ceskatelevize.cz/porady/15450087886-obchod-se-strachem/ Tento pořad se snaží rozkrýt emocionální pozadí těch, kdo se zúčastní radikálních protestních shromáždění proti vládě; kterážto shromáždění jsou organizována a řízena určitými osobnostmi z řad českých populistů.

     Význačným aspektem (a nemalým přínosem) této dokumentace bylo, že reportáže s účastníky těchto demonstrací neprováděl nikdo z veřejnoprávní televize, nýbrž nezávislý novinář, který se naprosto nezaujatě svých respondentů vyptával na motivace jejich rozhořčených protestů. Zřejmě proto se mu otevřeli mnohem více nežli jak by to bylo v případě veřejnoprávních či jiných zavedených médií, kterým zásadně nedůvěřují.

     Nicméně pořad jako takový vznikl z dílny České televize; jeho autoři se nakonec přiklonili k centrálnímu narativu, že rozhodující motivací těchto protestujících je prý strach. A že organizátoři těchto protestních shromáždění jsou „obchodníci se strachem“, kteří tím že dovedně manipulují s existenčním strachem určitých vrstev lidí sledují pouze své vlastní politicko-komerční zájmy.

     Takovéto vysvětlení ovšem může postihovat nemalou část reality; nicméně podle mého názoru nikoli realitu celou. Na základě toho co v těchto reportážích bylo možno spatřit bych soudil, že je možno rozeznat tři základní skupiny protestujících, tři základní motivace jejich účasti:

     – Za prvé skutečně onen uvedený existenční strach. Kapitalistické zřízení je bez jakýchkoli pochyb sociálně bezohledné, kapitalismus je založen na výkonu, a kdo nemůže podat požadovaný výkon, ten se často propadá na sociální dno. Navíc v dobách vysoké inflace lidé vůbec nemohou vědět, kdy se spirála inflace zastaví, a kdy tedy skončí propad reálné hodnoty jejich příjmů.

     – Druhou skupinu protestujících ale tvoří vyslovení kverulanti. Už při konání těchto demonstrací „proti chudobě“ bylo opakovaně monitorováno, že se jich zúčastnilo mnoho lidí (a takoví byli ke spatření i v této reportáži), kteří zjevně žádnou chudobou netrpí, naopak patří k dobře zaopatřeným vrstvám. Existuje prostě určitá skupina lidí, kteří jsou – a to i mimo oblast samotné politiky – nespokojeni vždy a se vším, nic jim není vhod, a jedinou náplň svého života zřejmě spatřují v neustálých útocích na všechny ostatní, a především na „ty nahoře“.

     – Pak se zde však vynořovaly kontury ještě jedné skupiny, či přesněji jedné motivace (neboť jednotlivé tyto skupiny se navzájem prolínají), která bude hlavně předmětem našeho zkoumání. Několik dotazovaných účastníků těchto demonstrací se vyjádřilo, že trpí pocitem že „vláda se o ně vůbec nezajímá“, že s „námi nikdo nemluví“. Domnívám se, že právě toto je velice zásadní aspekt.

     Zůstaňme napřed u čistě politické přítomnosti v současné ČR: když se podíváme na předsedu vlády Fialu, je to bezpochyby slušná, seriózní, solidní osoba; ale ve svých televizních vystoupeních působí příliš akademicky, odtažitě, až byrokraticky. Není pak žádného divu že lid obecný nemá pocit že tato vláda se zajímá o „malého člověka“; a když se k tomu připojí stav ekonomické krize, kdy se zmenšují reálné příjmy obyvatelstva a zároveň i vláda musí šetřit, pak z toho snadno rezultuje pocit mnoha lidí, že tato vláda na ně kašle. Podstatně jinou pozici v tomto směru mají schopní populisté jako například M. Zeman; i o něm se dá sotva předpokládat že by se nějak mimořádně zajímal o osudy prostých lidí, ale on vládl jedinečným talentem tento zájem svou obhroublou lidovostí velice dovedně předstírat.

     Takový je tedy bezprostřední, momentální stav na české politické scéně. Jenže – tento fenomén má ve skutečnosti mnohem univerzálnější dosah. Já v příslušných diskusích opakuji znovu a znovu, že je to politické uspořádání liberální demokracie samotné, které nevyhnutelně vede k tomuto distancovanému vztahu mezi řídící elitou a lidem. Neboť v konceptu liberální demokracie není obsaženo nic, žádná idea která by mohla nějaký užší, lidsky bezprostřednější vztah mezi vládnoucími elitami a lidovou masou vytvářet. Liberální demokracie je ze své nejvlastnější podstaty individualistická; poskytuje člověku veškerou možnou individuální svobodu, ale zároveň mu tím fakticky sděluje: „Pomoz si sám! Jsi autonomní individuum, neexistuje zde žádná vyšší pospolitost ani uvnitř národa samotného, a tedy ani mezi vládou a lidem!“

     Tento pocit odcizení mezi vládou a lidem je obecně rozšířeným pocitem v zemích s politickým zřízením liberální demokracie. Za standardních okolností (tedy dokud se roztáčejí kola produkce a konzumu) je toto vzájemné odcizení možno pokládat za zanedbatelné, respektive se nemanifestuje navenek. Ale jakmile se jen trochu přiostří celkové ekonomicko-sociální prostředí, tato hluboce usazená frustrace z pocitu odcizení pak zákonitě propuká jako spící vulkán.

     Ano, účastníci těchto radikálních protivládních demonstrací jsou namnoze kverulanti a „dezoláti“; ale i přesto je nutno je jejich motivace brát vážně, za jejich živelným protestem se skrývá (respektive v něm se manifestuje) zcela zásadní systémový deficit celého konceptu politické liberální demokracie.

106. Myslím, že strach je spouštěčem uvedeného chování jen zřídka. Zaprvé, kdo se bojí, zpravidla nebývá angažovaný. Zadruhé, často jde o lidi v důchodovém věku a ti přece jen většinou zažili skromnější poměry a většinou nejsou „plašani“. Mají leckdy dospělé děti a ty jim naznačují, že jejich názor je přece jen trochu jiný a že by tohleto dělat nemuseli. Nepřesvědčují je však „fest“, právě proto, že současné moci se bojí opravdu jen málokdo. Napadl mě v tuto chvíli výraz „bohabojný“ a vzpomněl jsem si hned i na dopis Boženy Němcové, že chtěla muže, jemuž by se měla důvod (musela) kořit. Možná, že nějak takhle hledí někteří „vzbouřenci“ proti liberální demokracii na roli vůdce. (Führer, vožď, to nemusí znít každému špatně.)

     Uvědomuji si, že ve škole fandila (ex post) možná půlka kluků Němcům. Prostě se nějak dostali do svých rolí a v těch setrvávali. O dospělých totéž, co o spolužácích, říct nemohu. Jednak jsem s nimi nebyl v srovnatelném kontaktu (a otec bojoval v SNP), ale hlavně, dospělí se obávali insinuace (a totéž platilo už i v případě Stalina). V náznaku tak přesto někdy činili. (Za Hitlera byl pořádek, stavěly se dálnice apod.). Proměna atmosféry za 2. republiky, smutek leckoho po smrti Stalina, dobový zájem o knihy o velitelích Wehrmachtu ovšem naznačují mnohé. Takhle výbušné dotazy naštěstí předmětem anket nebývají. Čím více brizantní výsledek by se rýsoval, tím častěji by vítězila chuť lidí šokovat i svým hlasem.

     Řeknu na závěr, že příliš udiveni bychom uvedeným být neměli. Historickou zkušenost udělaly národy takovou, že mocný vládce (ne jakého si přáli kurfiřti) býval lidem lepším ochráncem a garantem. Žádný panovník (ani prezident), kterého oprávněně uvedeme jako jednoho z nejvýznamnějších (či za něhož se relativně dobře žilo), nevládl jen krátce. Liberální demokracii je na škodu, že od lidí celkem nic nechce, protože nepotřebuje. Nevzbuzuje strach, ale nedostatek respektu, někdy i pohrdání, že je slabá, k ničemu a stále v problémech.

     P.S.: Z vlastní zkušenosti, jako účastník prakticky všech pražských demonstrací v letech 1987 až 1989, mohu potvrdit, že participace na akcích tohoto druhu má potenciál poskytovat sociální uspokojení, zážitek a naději.

107. Že by na tom mladí byli líp než staří?
     https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-pribyva-mladych-s-invalidnim-duchodem-kvuli-psychice-247071#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

108. Co se týče strachu jako předpokládané (tvůrci dokumentu) hlavní motivace radikálních protestujících, tady je skutečně nutno vytknout nemalé zjednodušení. Mnohem blíže realitě by byl zřejmě termín „znejistění“. Které je opakovaně konstatováno u těchto radikálních skupin například i v Německu. Jedná se zřejmě o znejistění zčásti čistě ekonomické, ale především zřejmě obecně existenciální (v emocionálním slova smyslu). A když se tento pocit znejistění promění ve stav trvalé frustrace, a pak se ještě protne s osobní agresivitou, pak jsou zde dány víceméně všechny potřebné ingredience pro takto radikálně-negativistický postoj k reprezentantům státu.

     Ovšem – jak jsem se snažil vyložit, existuje zde i druhá stránka věci. Čistě opticky – jestliže část oněch radikálních protestujících jsou víceméně zjevní „dezoláti“, pak na straně druhé (a to mě zarazilo už při prvních televizních reportážích z těchto vystoupení) je zde přítomno i nemálo osob, které působí kultivovaným, inteligentním dojmem. A z jejich vyjádření v této dokumentaci se ukazovalo, že oni zjevně opravdu vysloveně trpí, jejich účast na těchto demonstracích tedy nepramení pouze z jakéhosi plezíru či kverulantství, ale z – v zásadě autenticky a upřímně – prožívaného vnitřního pnutí. A proto jsem se snažil upozornit na to, že k této jejich hluboké nedůvěře vůči představitelům státu velmi přispívá ten objektivní fakt či stav, že tento stát se ke svým občanům skutečně chová neosobně, v zásadě pouze administrativně, nedokáže nalézt cestu k jejich niterným pocitům a obavám.

109. Paní Hájková, nejsem si teď zcela jistý co máte na mysli tím že „mladým se vede líp než starým“. Jedná se o tu pasáž v uvedeném textu, že současná mladá generace se narodila do relativně stabilních a zabezpečených poměrů, a že jimi pak otřásly především události a omezení kolem covidu? A otřásly jimi tak hluboce proto, že nebyli vůbec zvyklí na tvrdosti života?

     Já osobně bych se ale spíše přikláněl k tomu výkladu, který je tam také zmíněn: že k labilitě současné mladé generace do značné míry přispívá excesivní účast na sociálních sítích. Když si to srovnám: my v našem dětství jsme se přece jenom do velké míry vyžívali fyzicky, takovým či onakým způsobem tělesných aktivit. Zatímco když někdo svět vnímá především prostřednictvím jeho virtuální, umělé počítačové podoby, pak není divu že takový jedinec je sotva vybavený k tomu vypořádávat se s překážkami reálného života.

     Je to ovšem jenom má hypotéza, nemohu definitivně soudit; ale jisté je že dnešní mladá generace žije až dramaticky jiným způsobem života nežli jaký jsme vedli my v dobách našeho mládí/dětství, a to se nakonec nevyhnutelně někde musí projevit.

110. Jednak jsem tím myslela, že mladí lidé jsou v průměru psychicky labilnější než starší generace a že toho víc očekávají. Ale nechci se uchylovat k nějaké paušalizaci, zda mají mladí větší nebo menší strach z budoucnosti. Paušalizace je vždycky zkreslující.