Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.
A nezdá se vám, pane Poláčku, že naopak to byl svatý František, který neunikal před malomocnými (čili před tím přirozeným světem)? Zatímco ti ostatní, kteří žili ten „běžný“, „přirozený“ život, ti právě se snažili před malomocnými uniknout tím, že je prostě vyhnali za hradby, aby se od nich náhodou nenakazili.
Já bych řekla, že mystik (aspoň ten křesťanský) je člověk, který zahrnuje všechny a všechno, ačkoliv mu to působí utrpení.
CO JE ČAS?
Pane Nusharte, ještě jsem nestačil přečíst všechny ty články o teorie relativity apod. na které jste nám tu zanechal odkazy, takže v tomto smyslu na dané téma poněkud předběžně:
Za prvé co se náhledu paní Zemanové týče, že měřítkem času je sám člověk – to plně odpovídá tomu, co svého času Jan Werich při představení hry „Balada z hadrů“ sdělil svému partnerovi Miroslavu Horníčkovi: „A vy už jste někdy viděl čas? Šel jste po ulici a potkal jste čas? – Čas to je něco co si vymysleli lidi aby věděli odkdy dokdy a co za to!“
Jan Werich za tuto svou ostrovtipnou definici času sklidil aplaus publika; ale zároveň tu touto geniální zkratkou vyjádřil to, že čas je skutečně veličinou krajně relativní. A zároveň z našeho pohledu subjektivní; to jest my ho vnímáme v prvé řadě v relaci k nám samým, k naší vlastní přirozené životní zkušenosti.
Na straně druhé ale nelze tvrdit, že čas by byl jenom jakousi libovolnou veličinou. Čas je měřítkem pohybu hmoty, hmotných procesů; a je tedy objektivní stejně tak, jako jsou objektivní tyto hmotné procesy. Jde jenom o to uvědomit si že opravdu neexistuje „absolutní čas“ v tom smyslu, že by někde ve vesmíru tikaly nějaké kosmické hodiny, které by ukazovaly stejný a jednotný čas pro všechny fenomény v tomto vesmíru probíhající. Čas běží souběžně s těmito hmotnými (či energetickými) procesy, a přizpůsobuje se tedy jejich vlastnostem, jejich chodu.
Ovšem: v jednom ohledu by zřejmě skutečně mohlo být možno přece jenom existenci nějakého „absolutního času“ postulovat. A zdá se, že někam tím směrem se jeden čas pokoušel jít i Einstein. Pokud si totiž vesmír představíme jako jeden komplexní celek všech procesů v něm probíhajících – pak v daném smyslu je tento vesmír j e d n o u jedinou entitou; pro jejíž existenci a pohyb tedy platí jeden jediný čas. – Nejsem opravdu odborník na teoretickou fyziku, nemám tedy přehled o aktuálních teoriích a modelech v dané oblasti; ale z čistě filozofického hlediska se mi celá věc jeví právě takto.
Ostatně, z uvedených důvodů naprosto je možné hovořit o čase před „Velkým třeskem“. To že m y (respektive naše současná fyzika) nedokážeme vysledovat chronologii tehdy probíhajících procesů v každém případě není definitivním důkazem, že žádná časová posloupnost neexistovala.
——————————-
Co se pak (absolutního) prostoru týče, tak už řečtí atomisté přišli na to, že neexistuje žádný „prostor o sobě“, nýbrž že ten je vytvářen atomy, totiž prázdnými místy mezi nimi. I oni tedy už věděli, že i „prostor“ není veličinou absolutní, nýbrž pouze relativní.
A nejsem si sice zcela jistý, ale mám pocit že už v řecké filozofii se objevila i myšlenka relativity času.
Paní Hájková, utíkat před malomocnými – nedá se nic dělat, ale to je naprosto přirozená lidská reakce. A jestliže František před nimi neutíkal, pak i v tom je něco nepřirozeného.
Já to tady nehodnotím z hlediska mravního; je nepochybné že stav vytržení (mystického či jiného) dokáže člověka přimět (či motivovat) k výjimečným činům; ale opakuji znovu, už vlastně samotné to slovo „vytržení“ velice správně poukazuje na to, že dotyčný je tu doslova vytržen z přirozených lidských vazeb, z přirozených lidských stereotypů, a žije nějakým dosti neortodoxním způsobem existence.
Ambivalentnost demokracie podruhé: no ano, pane Petrasku, jako je tomu vždycky tak i v případě demokracie se naprostá část populace rozdělí na dva protichůdné tábory, z nichž každý si celou složitou záležitost zjednoduší na jeden jediný úhel pohledu. A tak jestliže – především v popřevratové době – se princip liberální (respektive: buržoazní) demokracie nekriticky glorifikoval, pak v posledních letech zase do popředí vystupuje trend jejího paušálního zavrhování, relativizování, či přímo zatracování. A jako vždy ze všeho nejméně je těch, kteří by dokázali (či vůbec byli ochotni) nestranně a objektivně posoudit všechny její pozitivní i negativní stránky.
Jak už jsem zmínil, já sám se na takovýto projekt všestranné analýzy principu demokracie chystám; ale bude to ještě nějaký čas trvat, předtím mám ještě jiná témata.
Pane Nusharte, postoj současné „kulturní levice“ (nesmyslné označení, jen tak mimochodem) se v žádném případě nedá paušálně definovat jako individualistický. Protože tato levice se daleko spíše zasazuje za práva skupin, nežli jednotlivců.
A pokud se tato práva týkají taktéž (samozřejmě) jednotlivých členů těchto skupin, pak především ve smyslu práva být sám sebou. Tedy práva prožívat a realizovat svou vlastní osobní identitu. Nejedná se tedy v žádném případě o ten vyhraněný individualismus, který je spojený s klasickým liberalismem.
Znovu opakuji, paní Hájková: přirozeným počinem každého živého tvora je vyhýbat se nemocem, a tedy i nebezpečí nakažení. Ještě jednou: to nemá nic společného s morálkou. Překonat tento přirozený instinkt může být samozřejmě projevem vysokých mravních kvalit; ale co se zde skutečně v mysli a duši dotyčného děje, to je možno posoudit vždy jenom v celkovém komplexu jeho života.
A co se toho utrpení týče: je otázka, jestli mystik „zahrnuje všechny“ p ř e s t o že to způsobuje utrpení; anebo jestli leckdo podvědomě nevyhledává utrpení vnější, aby unikl utrpení vnitřnímu.
Nenapsal jsem, pane Poláčku, „kulturní levice“, napsal jsem „liberální levice“ – 15.1. 22:00 (https://humanisticke-dialogy.eu/obecne-diskuse/comment-page-2/#comment-5351)
Ale vždyť jemu to (co bylo zdánlivě vnější, tedy utrpení malomocných) způsobovalo vnitřní utrpení.
Ohledně toho, co je přirozené a nepřirozené, mohu napsat následující.
To, co se vám na Františkovi jeví jako nepřirozené, by se dalo hodnotit jako nad-přirozené. Tedy jako působení Boží moci. Včera jsem o té nadpřirozenosti někde četla, ale nemohu si vzpomenout kde.
Jiní lidé o nadpřirozenosti vůbec nemluví, i když se někteří lidé v určitých věcech vymykají průměru. Tak třeba můj známý jednou řekl, že pro Ježíše bylo zcela PŘIROZENÉ konat zázraky, zatímco pro většinu lidí to přirozená není. Ovšem i zde se počítá s tím, že pro (některého) člověka je přirozené konat zázraky, popřípadě se nějak vymykat (v tom dobrém smyslu slova), pokud ho k tomu zmocní Bůh.
Ad „individualismus levicového liberalismu“ (práva skupin)
Jaký je tedy vztah mezi „skupinovým právem“ a „skupinovou [kolektivní] vinou“?
VÍRA, NADĚJE, LÁSKA
Ovšem v daném případě musím uznat, paní Hájková, že výrok R. Rohra na dané téma má opravdu nepopiratelnou kvalitu. Proto ho zde napřed zkopíruji celý:
„Svou prvotní dobrotu nacházíme, když jsme schopni objevit a vzít za své následující tři v nás hluboce zasazené postoje či ctnosti:
Důvěru ve vnitřní souvislost samu. „Všechno něco znamená!“ (Víra)
Důvěru, že tato souvislost je pozitivní a směřuje k čemusi dobrému. (Naděje)
Důvěru, že tato souvislost zahrnuje i mě, a že mne dokonce definuje. (Láska)“
Bod první – vnitřní souvislost všech věcí. Tuto vnitřní souvislost si uvědomují filozofové; oni ji ovšem hledají znovu a znovu, část po části. Což je ovšem časově i intelektuálně krajně náročné, a zdaleka ne vždy to vede k žádoucím výsledkům. V daném smyslu tedy „víra“ nahrazuje toto úmorné hledání, a nahrazuje ho apriorním přesvědčením, že tomu tak je.
Bod druhý – důvěra že tato souvislost je pozitivní a směřuje k čemusi dobrému: no ano, i tuto věc viděli staří Řekové stejně. A ano – dá se říci že je to právě tato důvěra, která může vést k pocitu naděje. Ovšem – novodobá filozofie už jen sotva sdílí tento prvotní optimismus prvotních myslitelů; že by sám (fyzikální) svět směřoval k něčemu „dobrému“, to se opravdu nedá odůvodněně tvrdit. Spíš i toto patří pod první kategorii – totiž kategorii víry, apriorního (a nijak dále nezdůvodnitelného) přesvědčení.
Bod třetí – důvěra že tato souvislost zahrnuje i mě, a že mě dokonce definuje (Láska): upřímně řečeno není mi nijak jasné, co tento bod má mít společného s „láskou“. Pokud je tedy dána souvztažnost (a tím i významovost) všech věcí, je to objektivní stav. Pokud to všechno nějakým způsobem směřuje k dobru, je to opět faktický stav. Pokud jsem tohoto směřování k dobru osobně účasten – pak je to pro mě dozajista pozitivní stav, ale konec konců také objektivní. Buďto tomu tak je, anebo není. Moment lásky tu může hrát svou roli nanejvýš v platónsko-sokratovském smyslu, tedy jako hluboká touha – ale samotného č l o v ě k a po dosažení nejvyšších pater Dobra a Krásy.
——————–
Centrálním problémem zde ale stále zůstává ta otázka, jak – v dnešním střízlivém a vědeckém světě – ještě moci nějak přesvědčivě odůvodnit, že kosmické a pozemské procesy konec konců přece nějakým způsobem směřují k „dobru“.
Pane Nusharte, v daném smyslu není vidět žádného rozdílu mezi pojmy „kulturní levice“ a „liberální levice“. Alespoň pokud vím, Vy sám obojí používáte alternativně.
A vztah mezi „kolektivním právem“ a „kolektivní vinou“ je naprosto stejný jako právem a vinou vůbec: vina vzniká všude tam, kde je porušováno něčí (legitimní) právo.
Z toho bych tedy, pane Poláčku, usuzoval, že když je označení „kulturní levice“ podle Vás nesmyslné, musí být označení „liberální levice“ z Vašeho pohledu také nesmyslné, když tedy podle Vás není mezi těmito pojmy v daném smyslu žádný rozdíl.
Vztah mezi „skupinovým právem“ a „skupinovou vinou“ (vztah mezi kolektivním právem a kolektivní vinou)
Kolektivní vina tedy existuje nebo neexistuje? Je pro Vás kolektivní vina akceptovatelná?
Rohr tvrdí, že Boží láska proudí úplně všude. Lze ji vnímat, i když, pro toho, kdo nepoznal lidskou lásku, je to velmi obtížné.
Je na nás, abychom se Boží lásce otevřeli, abychom věřili (nebo důvěřovali), že zahrnuje i nás. Rohr píše i o lidech, kteří jí „propadli“ a předávají ji dál.
V knize také zmiňuje učení Teilharda de Chardin o tom, že vesmír směřuje z bodu Alfa do bodu Omega. Obojí je Kristus. Jistě se o tom dá někde něco nalézt. Na mě je to zatím dost těžké k pochopení, takže to nebudu rozebírat.
„S věřícími jsem několikrát zažila, že to neměli jednodušší, jak by se možná dalo předpokládat, naopak. Zloba na Boha, který tohle dopustil, jim překážela…“
Dopustil, pane Poláčku, … a (podle křesťanského výkladu) vzal tu vinu na sebe.
Ke 13.33 (z mého pohledu):
Víra právě není (hotové) přesvědčení:
Mělo by smysl aby filozofové hledali, vědci zkoumali (… vnitřní souvislost..), kdyby nějak apriorně nevěřili, že je „co“ a proč hledat?
Mělo by smysl, aby dítě s námahou důvěřivě zkoumalo náhodné shluky zvuků, které vydávají ti velcí jemu blízcí, kdyby nedůvěřovalo, že mu něco chtějí sdělit?
A že s nimi také ono osobně sdílí (i ještě v dnešním střízlivém, evolucionisticko-chaotickém světě) k tomu nějaký (dobrý) důvod?
Ten předchozí komentář jsem myslel nikoliv jako frázi, ale jako rozumové zdůvodnění…
Kolektivní vina – pane Nusharte, když zločin (respektive zlý čin) spáchá kolektiv, pak je samozřejmě vinen tento kolektiv.
Když například zfanatizovaný dav vezme útokem vrcholnou demokratickou instituci (ať jakkoli pochybnou), pak je každý účastník tohoto davu spoluvinen vším, co tento dav napáchá.
Toto se týká ovšem jenom ryze m o r á l n í viny respektive spoluviny; vina a odpovědnost trestněprávní je ovšem něco (poněkud) jiného.
Apriorní významovost – ale jistě, pane Nusharte (Jaroslav), že my apriorně očekáváme respektive předpokládáme významovost našeho světa. Toto očekávání je nám docela prostě vrozené. Ale – to ještě zdaleka neznamená, že je možno legitimně tvrdit naprostou (vlastní, objektivní) vševýznamovst všeho jsoucího.
Asi nikdy nebudeme tvrdit, že všechno má stejný význam. Jsou tedy různé významy; a leccos hovoří i pro to, že jsou různé kategorie významů. To jest: něco je více významné, něco méně. Je tedy dána i určitá hierarchie významovosti. Někdy je rozdíl ve významu dán objektivně; například výbuch atomové bomby má zjevně objektivně větší význam pro dostupné okolí nežli prasknutí mýdlové bubliny. V celé řadě případů je ale tato hierarchie významovosti naprosto jednoznačně odvislá od našeho vlastního soudu: například úřední dopis v nás obvykle vzbudí méně zájmu nežli dopis od milované osoby.
Co se pak světa jako takového týče, tady se pak klade velmi zásadní otázka: má on skutečně (absolutní, metafyzický, atd.) význam sám o sobě – anebo jsme to naopak pouze my lidé, kdo mu takovéto významy přisuzuje?…
Na takovouto otázku opravdu vůbec není snadná odpověď.
„Směřování z bodu Alfa do bodu Omega“ – paní Hájková, to se týče vlastně té samé záležitosti jako můj předchozí komentář: my si samozřejmě můžeme myslet že tento svět směřuje odněkud někam, tedy od stavu méně rozvinutého, méně kvalitního ke stavu rozvinutějšímu, kvalitnějšímu. Jenže – dokázat takovéto tvrzení je skutečně extrémně obtížné.
A to říkám přesto, že sám tuto víru víceméně sdílím. (Kdybychom na toto nevěřili, kdybychom neměli tuto naději, pak by snad opravdu vůbec nemělo smysl žít.)
V každém případě se tu zase opakuje stále ta stejná chyba, že se tu onen „bod Omega“ postuluje jako nějaký naprosto fixní bod, ke kterému všechno – více či méně samovolně – směřuje. A že až se tohoto bodu dosáhne, bude všechna práce vykonána, a lidstvo spočine provždy ve věčné blaženosti. Chybí tu naprosto porozumění toho, že tato cesta sice někam (doufejme) opravdu směřuje, ale že na straně druhé je to cesta nikdy nekončící. Protože pokud je to cesta života, pak jejím cílem nikdy nemůže být finální dosažení nějakého fixního bodu, protože tento neznamená nic jiného nežli konec pohybu, smrt. Tomuto zdánlivě ideálnímu bodu je možno pouze se blížit, v neustále dynamickém životním dění, v procesu neustálého hledání dokonalosti.
Pane Poláčku, myslím, že už vám to víceméně nějak naznačoval pan Nushart. To, že něčemu věřím, neznamená, že už se nebudu vůbec o nic snažit a nechám se k tomu pohodlně „dovézt“. Naopak, to že něčemu věřím, mě vede k tomu, že má smysl něco hledat, nebo k tomu, abych pomáhala uskutečňovat to, v co věřím. To, že věříme v nějakou budoucnost nás vede k tomu, abychom ji spoluvytvářeli.
Na Wikpediii píšou, že Teilhardův „Bod Omega“ není cíl, chápaný jako nějaký konečný stav, nýbrž jakýsi pól přitažlivosti, který ji ovlivňuje a pohání nikoli „zezadu“, z minulosti jako u Bergsona, nýbrž z budoucnosti, která ještě není.
Bod Omega tedy všechno táhne k sobě. Teilhard to dává do souvislosti s Jan 12, 32 A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.
„… pak je samozřejmě vinen tento kolektiv.“
Je tedy vinen kolektiv, nebo je vinen jednotlivec, který je shodou okolností členem kolektivu?
K tématu primitivně adaptivní kolektivní vazby, o které psal pan Jar. Nushart, jsem právě našla kapitolu v knížce Univerzální Kristus:
„V Den smíření dostal velekněz Aron příkaz, ať symbolicky vloží všechny hříchy lidí na jednoho chudáka kozla. Lidé pak zvíře tloukli, dokud neuteklo do pouště. Tento akt s velmi živou symbolikou lidem pomáhal krátkodobě se spojit a osvobodit. Byl předzvěstí toho, čemu jsme my katolíci měli později říkat „všeobecné rozhřešení“ nebo „veřejné vyznání hříchů“. Tento rituál nám umožnil zbavit se vlastních hříchů tím, že je exportujeme někam jinam – v tom případě na nevinné zvíře. Obraz obětního kozla velmi jasně odráží univerzální, ale převážně neuvědomovanou potřebu nás lidí přenášet naši vinu na něco jiného tím, že toto něco jiného vyčleníme jako předmět nezasloužené negativní reakce. Tento vzorec je v mnoha obdobách patrný jak v naší společnosti tak v našem soukromém, vnitřním životě – patrný tolik, že bychom ho téměř mohli označit za „sám hřích světa“. V biblickém podání však, jak se zdá, platí, že jedině „beránek Boží“ může onen hřích jak odhalit, tak odčinit jedním nenásilným skutkem. Každý „lev Boží“ by dál přispíval k zachování iluze, že moc můžeme zdolat zase jenom mocí, což by problém ještě prohlubovalo.“
Ale jistě, paní Hájková, o tom jsem už v minulosti sám psal: celá ta křesťanská víra v to, že prý „Kristus na sebe vzal hříchy celého světa“ není fakticky ničím jiným nežli novější variantou onoho židovského zvyku celou (vlastní) vinu přenášet na chudáka kozla.
Co se pak toho „bodu Omega týče“ – jeho vada není v tom, že „přitahuje“, ale v tom že předstírá, že je tu někde k mání nějaký finální, fixní bod. Kterého je možno dosáhnout, a tím bude jednou provždy všechno vyřešeno.
Pane Nusharte, o jakém druhu viny teď mluvíte? Ve smyslu mravním nebo trestněprávním? – Na obojí jsem Vám už odpověděl, stačilo by pozorně číst.
VZDĚLANÝ FUNDAMENTALISTA HORŠÍ NEVZDĚLANCE?
Včera jsem četl v německých novinách „Süddeutsche Zeitung“ článek, který má opravdu nemalou zajímavost. I když pro mě osobně jeho obsah nebyl vlastně nijak velkým překvapením, to samé jsem se sám domníval už dávno.
Článek je zahájen konstatováním, že se vždy zcela automaticky předpokládalo, že pro fungující demokracii je základním předpokladem vzdělaný, informovaný občan. Jenže teď tuto záležitost prozkoumali výzkumníci – a došli k závěru prakticky přesně opačnému!
Je to totiž právě ten méně vzdělaný, méně informovaný občan, který se nechá spíše přesvědčit aktuálními událostmi; to jest, je to právě on, který – v případě že se některý z politických respektive ideových táborů dopustí nepřijatelného jednání – ho potrestá tím, že změní strany. Tento – méně vzdělaný a méně informovaný – občan tedy provinilci odejme svůj hlas, a odevzdá ho protistraně. A tím tedy přispěje k ozdravění politického klimatu.
Zatímco je to naopak vzdělaný a informovaný občan, který si – právě díky svému intelektuálnímu potenciálu – vždy dokáže nějakým způsobem vysvětlit, zdůvodnit, omluvit, že provinění jeho vlastního politického tábora nebylo tak závažné, a že protistrana je ve skutečnosti chafakterově ještě mnohem horší.
Zkrátka: ukázalo se, že i u intelektuálů jsou rozhodujícím faktorem jejich emoce, nikoli jejich intelekt. Oni si svou argumentaci rozvíjejí na základě jejich apriorního přesvědčení; a jejich intelektuální potenciál jim naopak umožňuje tuto svou emocionální či ideovou předpojatost cementovat mnohem více, nežli jak to dokáže méně vzdělaný, méně informovaný občan. Který se spíše nechá zviklat respektive přesvědčit nově se vynořivšími informacemi respektive fakty.
Všeho všudy: naprosto zásadním způsobem se nám tu bortí tradiční představa demokracie jakožto politického zřízení vycházejícího ze vzdělaného, informovaného, odpovědně rozmýšlejícího a jednajícího občana. Ukazuje se, že tato demokracie je stále ještě založena na nevědomých emocích a na apriorních předpojatostech. A čím více do toho vstoupí moment intelektu, tím nakonec ještě hůře.
ŽIVOTNÍ PODMÍNKY A CHOVÁNÍ ČLOVĚKA
Že je lidské chování podstatně determinováno přírodními, materiálními podmínkami jeho života, tato téze patří k základní výbavě marxistické teorie společnosti. Ovšem – jedná se zároveň o jedno z nejkontroverznějších tvrzení marxismu. Nyní ale objevil nový výzkum vlastně z oblasti etologie, který naprosto nečekaným způsobem zcela potvrzuje tento centrální výrok marxistické teorie. Tento článek je svým sdělením natolik závažný, že jsem se rozhodl přetisknout ho sem celý. Pochází z německého deníku „Süddeutsche Zeitung“ ze 17. ledna. Překlad z němčiny je automatický, korigoval jsem jenom několik zjevných vad překladu.
Zde je tedy zmíněný text:
„Pokud žijí v sousedství, chovají se lidé i zvířata podobně
Proč mají muži v některých společnostech povoleno mít několik manželek, zatímco v jiných je to odsuzováno? A proč mají lidé v určitých regionech převážně vegetariánskou stravu, zatímco jinde se maso podává téměř každý den?
Otázka, jak takové rozdíly v chování vznikají, je mezi vědci velmi kontroverzní. Mnozí jsou přesvědčeni, že jsou výsledkem výlučně různých kulturních hodnot a náboženství. Studie ve vědeckém časopise Science nyní odporuje této rozšířené představě. Prostředí, ve kterém lidé žijí, má tedy dříve podceňovaný vliv na lidské chování.
Tým vedený Tomanem Barsbaiem, který provádí výzkum na univerzitě v Bristolu a v Kielském institutu pro světovou ekonomiku, zjistil, že lidé a zvířata žijící ve stejném prostředí mají často stejné chování. Vědci porovnali lidské chování ve více než 300 tradičních společnostech lovců a sběračů s chováním ptáků a savců, kteří sdíleli stejné stanoviště s lidmi. Všechny zkoumané vzorce chování měly něco společného s výživou nebo získáváním potravy, reprodukcí nebo sociální interakcí s ostatními. Ve všech třech oblastech byla úžasná podobnost.
Kdekoli lidé loví, mnoho ptáků a savců také žere obratlovce, kteří žijí na souši. Na druhou stranu, pokud lidé jedí hodně ryb, tak také mnoho zvířat v jejich prostředí. V regionech, kde si lidé ukládají jídlo, je také mnoho zvířat, která sbírají jídlo na později. A všude, kde lidé cestovali na dlouhé vzdálenosti, aby dostali nějaké jídlo, to byl také případ zvířat žijících v jejich blízkosti.
Vědci také našli jasnou korelaci v chování při páření: v oblastech, kde mají ženy své první dítě velmi brzy, je to podobné jako se zvířaty v okolí. Tam, kde si muži mohou vzít několik žen, existuje také mnoho savců, u nichž mají jednotliví samci monopol na plození. V případě ptáků bylo patrné, že samečkové investovali spoustu energie do přilákání několika partnerek. Podle vědců existují dokonce působivé paralely v míře rozvodovosti: kdekoli lidské společnosti žijí tam, kde je rozvod povolen, existuje také obzvláště velké množství ptáků, kteří každý rok hledají nového partnera.
Vědci také našli vztahy v sociálním chování, které nelze vysvětlit náhodou. V blízkosti lidských společností, kde se zejména otcové starají o výživu svých rodin, se na péči o potomky podílí také nadprůměrný počet zvířecích samců. Kdekoli lidé žijí ve velkých skupinách, žije tak i mnoho dalších zvířat. A v prostředí lidských společností, ve kterých existují různé sociální třídy, lze pozorovat mnoho skupin zvířat, ve kterých je povoleno reprodukovat pouze určitým jedincům.
„Zdá se, že podobnosti v chování lidí, savců a ptáků jsou výsledkem selekčního tlaku vyvíjeného místním prostředím,“ píší vědci v časopise Science. Zatím však přesně nevědí, které faktory prostředí ovlivňují chování lidí i zvířat. Tina Baier“
———————————————–
Tolik tedy zjištění výzkumníků. Musím přiznat: ačkoli jsem marxistickou tézi o determinaci člověka jeho životním prostředním v zásadě sdílel, zde líčené paralely jdou do takových podrobností, že je to i pro mě samotného až vysloveně znepokojující.
Když si vezmeme jenom něco natolik zdánlivě zcela osobního, jako je „míra rozvodovosti“ u lidí a u ptáků, a když se ukáže že v dané lokalitě je v lidské společnosti i ve zvířecí říši prakticky identická – vzhledem k tomu že je krajně nepravděpodobné že ptáci by tento způsob párového vztahu odkoukali od lidí, pak nezbývá jiný závěr nežli ten, že jak u ptáků, ale i u lidí je to skutečně ovlivňováno, ne-li přímo determinováno vnějšími, ryze přírodními faktory.
V každém případě je toto zjištění vědců další rána všem těm, kdo by stále ještě chtěli věřit v naprostou nepodmíněnost (a tedy „svobodu“) člověka a jeho chování.
O jakém druhu viny mluvíme, pane Poláčku? Mluvíme o kolektivní vině a o kolektivních právech. Například o „kolektivní vině Němců“ za rozpoutání druhé světové války, o „kolektivní vině“ tzv. sudetských Němců a o uplatnění „kolektivního práva“ při jejich vyhnání.
PARADOXY MODERNÍ FYZIKY
Pane Nusharte, přečetl jsem si teď ten článek o částicově-vlnovém charakteru fenoménů ve sféře mikrosvěta. Pro jistotu zde zopakuji adresu (kdyby se na to ještě někdo chtěl podívat): https://utf.mff.cuni.cz/~podolsky/Kvant/Dvojster.htm
Já nejsem žádným odborníkem na fyziku, nemohu tedy tato zjištění současné fyziky žádným způsobem zhodnotit, neřkuli přezkoumat na jejich správnost. Mohu je jenom přijmout takové, jaké jsou. Nicméně – je pravda že tyto nálezy jsou natolik paradoxní (Podolský píše: „bizarní“), že skutečně mají potenciál závažným způsobem otřást všemi zavedenými stereotypy o tom, jak my jsme zvyklí vnímat, pozorovat a vykládat skutečnost našeho světa.
V prvé řadě je ovšem nutno konstatovat: jestliže Podolský tyto fenomény charakterizuje jako „bizarní“, pak na straně druhé on sám konstatuje, že neznamenají porušení principu kauzality.
Jak řečeno já sám se nemohu k těmto experimentům nijak blíže vyjadřovat; ale podle mého názoru jediná možnost jejich vysvětlení je ta, že ve skutečnosti ta úroveň, na které tato měření probíhají, není sféra mikrosvěta (jak my lidé to pociťujeme), nýbrž stále ještě sféra makrosvěta. To jest: že za touto úrovní fenoménů leží ještě celý další svět respektive sféra fyzikálních vazeb, struktur a procesů, která může ty fenomény které se nám – z naší lidské optiky – zdají být paradoxní, bizarní až přímo nemožné, vysvětlit jako logické a přirozené.
Musíme se prostě smířit s tím, že my – a to i s celým naším vědeckým aparátem který je nám v současné době k dispozici – stále ještě dokážeme dohlédnout jenom do určité „hloubky“ fyzikální skutečnosti. Docela určitě teď, na počátku třetího tisíciletí, nevíme ještě ani zlomek toho, co budou znát naši potomci na počátku tisíciletí třetího. Možná že objeví světy ještě mnohem bizarnější; ale možná, že naopak mnohé z toho, co se nám dnes zdá bizarní a nepochopitelné, oni už pochopí a vědecky odůvodní.
V každém případě ovšem tyto fenomény velice silně hovoří pro holistické pojetí světa. Zdá se být opravdu jisté, že skutečnost je tvořena nepřetržitými interakcemi mezi jednotlivými jejími částmi. Že zde probíhají nepřetržité informační toky všemi směry. To by pak mohlo být vysvětlením i pro ten – nám se naprosto nepochopitelným jevící – fenomén, že pouhou „otázkou“, to jest pouhým umístěním detektoru sami rozhodujeme o tom, jestli daný objekt se bude chovat jako částice, anebo jako vlnění. Vysvětloval bych to tím, že onen senzor (který tedy vlastně realizuje naši „otázku“) ve skutečnosti není pouhým pasivním objektem – ale že on sám neustále do prostoru vysílá informace sám o sobě, o svých vlastnostech, o charakteru svého měření. Jedině tak by bylo možno vysvětlit, že už svou samotnou přítomností ovlivňuje výsledek experimentu.
V každém případě je ale možno považovat za naprosto jisté a prokázané: skutečnost nás obklopující je mnohonásobně komplexnější, a zároveň vnitřně provázanější a „živější“, nežli jak my jsme schopni ji na základě našich smyslů vidět a vnímat.
Myslím, pane Poláčku, že naše lidská „logika“ je vytvářena zkušeností. Zkušenost například říká, že každý fyzikální objekt (třeba elementární částice) má nějakou svojí podobu, nějak vypadá, dá se popsat. Když tuhle představu logiky (získanou zkušeností) jednoduše opustíme, může se pro nás stát naopak úplně normálním, že to tak není, že objekt podobu nemá (že jediný foton projde současně dvěma otvory v jedné desce). Stane se pro nás pak úplně normálním, že objekt nemá pevnou podobu, a to, že ji v našem světě má – že objekty nějak vypadají a zdá se, že pořád stejně – to je náhoda, která nastane, až teprve když chceme – tedy vlastně když je pro nás principiálně možné – získat nějakou informaci o okolním světě. Náhoda je jedna z mnoha současně existujících tváří (masek) skutečnosti – ta, kterou si skutečnost „nasadí“, když je možné získat o ní informaci. „Býti tedy znamená býti vnímán“.
KOLEKTIVNÍ A INDIVIDUÁLNÍ VINA
Pane Nusharte, vyjmenoval jste několik konkrétních příkladů – ale stále jste ještě neodpověděl na otázku, jestli máte na mysli vinu morální, anebo ale vinu trestněprávní.
Co se kolektivní viny v morálním smyslu týče, tady asi nejlepší možnou odpověď poskytl německý sociolog Jürgen Habermas, v souvislosti s tzv. „Historikenstreitem“, čili s „hádkou historiků. Když se před léty rozvinula široce a intenzivně prováděná diskuse o tom, zda i dnešní Němci ještě nesou vinu za zločiny hitlerovského režimu. Konzervativní historikové tvrdili, že tomu tak není, že je to uzavřená kapitola; oproti tomu Habermas argumentoval tím, že i on – ačkoli se osobně na těchto zločinech nijak nepodílel – je součástí toho německého národa, který tyto zločiny spáchal, a nese za ně jednou provždy nesmazatelnou vinu. Habermas napsal, že byl v tomto národě socializován, sdílí s ním jeho národní tradici, jeho společenské normy a kulturní hodnoty – a že jestli je tedy nositelem jeho pozitivních stránek, pak musí být připraven nést spoluodpovědnost i za temné stránky a činy z jeho dějin.
Tento Habermasův argument je sotva možno nějak vyvrátit. Být členem nějakého národa, to je jako být členem (širší) rodiny. A když se nějaký člen naší rodiny dopustí hanebného činu, pak za to samozřejmě i my pociťujeme stud, i když my sami s tímto činem nemáme nic společného. Člověk má nejen individuální, ale i kolektivní identitu – a to platí jak v dobrém tak i ve zlém.
Něco zcela jiného je ovšem, když je řeč o vině ve smyslu trestněprávním; tato má (v moderní době) výlučně charakter individuální. Nelze tedy nikoho trestat jenom za to, že je součástí nějakého kolektivu.
Ovšem: i tady je nutno rozlišovat, jestli dotyčný byl skutečně pouze čistě objektivně, pasivně součástí kolektivu páchajícího zločin; anebo jestli se na těchto zločinných činech přece jenom nějak nepodílel, byť i nepřímo, například jejich (tichým) schvalováním, nebo alespoň jejich strpěním, ačkoli by měl možnost jim zabránit, nebo se jim alespoň postavit.
Pokud se tedy jedná konkrétně o viny (či nevinu) Němců v souvislosti s událostmi kolem druhé světové války, pak je tady posuzování ovšem krajně obtížné – protože se nám tady velice složitě prolínají všechny uvedené momenty. To jest: byla zde aktivní účast na zločinech; byla zde jejich ideová podpora (byť i bez osobní účasti); byla zde mnohdy pouhá nevědomost, přinejmenším o jejich rozsahu a intenzitě; ale byl zde i aktivní odpor proti hitlerovskému režimu.
Pokud teď ponecháme stranou naprosto jasné případy (buďto přímá účast na zločinech, nebo naopak aktivní odpor), pak naprostá většina německého národa se v té době pohybovala právě někde na rozmezí vina-nevina. To jest: nezúčastnili se přímo zločinů hitlerovského režimu, ale většinou k nim mlčeli; a restrikce proti Židům zřejmě většinově schvalovali.
Co se pak speciálně sudetských Němců týče – tady napřed platí to samé, to jest část z nich se osobně zúčastnila jasných zločinů, zatímco (nemalá) část se aktivně postavila proti Hitlerovi. (Za což se pak od Čechů dočkali pouze krutého nevděku.) A i pro zbytek – tedy velkou část sudetských Němců – platí nakonec to samé pro pro Němce obecně: stojí někde na hraně mezi vinou a nevinou, a krajně obtížné rozhodnout, čeho v tom kterém individuálním případě bylo více a čeho méně.
To se ovšem týká jenom viny morální; co se kolektivního „potrestání“ (to jest: ve skutečnosti to byla zčásti holá pomsta, z určité části ovšem i preventivní opatření) sudetských Němců, tedy jejich vyhání: toto byl sám o sobě bez jakýchkoli pochyb podle norem mezinárodního práva zločin, neboť toto právo nepřipouští jakékoli kolektivní sankce (a ovšem ani kolektivní vinu). Tady je tedy vina primárně na straně Čechů (Čechoslováků); a jedině s přihlédnutím k extrémním podmínkám válečné a těsně poválečné situace je možno pro tento čin shledat určité polehčující okolnosti.
Tolik tedy k otázce viny a neviny, kolektivní a individuální, mravní a trestněprávní. Opakuji ještě jednou: na straně jedné jsou určité zásady zcela jasné a pevné (například absolutní nepřípustnost kolektivních trestů); ale na straně druhé v konkrétních případech určit míru viny a neviny bývá krajně obtížné a nejisté.
„Být znamená být vnímán“ – to se nedá říct takhle absolutně. Přesnější formulace je: „být znamená být ve vztahu“.
A ještě je nutno učinit rozlišování, které v obecné rovině udělala německá klasická idealistická filozofie: totiž rozlišovat mezi „věcmi o sobě“ a „věcmi pro nás“.
Všechny tyto paradoxy kvantové fyziky jsou totiž stále jenom paradoxy „pro nás“. Tedy jeví se nám tak, jak m y je vnímáme. Zatímco samy o sobě mohou mít podstatně jiný charakter. To ostatně zcela správně konstatoval i autor onoho textu. My nevíme, jak věci vypadají „doopravdy“. Respektive ty věci jsou prostě a jednoduše takové, jaké jsou; a je jim celkem lhostejné, co my si o nich myslíme. A záleží právě jenom na n á s, na našem vlastním pohledu, jako co se nám ukáží.
Triviální příklad: když se na tu samou skleněnou kuličku podíváme jednou dalekohledem a jednou mikroskopem, pak se nám – našim očím – ukáží dva zcela rozdílné obrazy. Přičemž objektivně se samozřejmě bude jednat stále o ten samý fyzikální útvar, tu samou entitu.
V této souvislosti ovšem stojí za zaznamenání, že to byla až moderní fyzika, která naprosto potvrdila oprávněnost onoho Kantova rozlišení na „věci o sobě“ a „věci pro nás“.
Domnívám se, pane Poláčku, pokud tedy v té otázce kolektivní viny rozlišujeme rovinu morální a rovinu právní, neměli bychom tak snad činit i v otázce kolektivního (skupinového) „práva“?
Proč bychom oním zmiňovaným (skupinovým) „právem“ měli nazývat jenom „právo na něco“ (tedy právo vymahatelné – v rovině trestněprávní) a sankci v souladu s právem a z tohoto práva vyplývající bychom už ale jako platné „právo“ nebrali – nebrali, pokud by ta sankce byla skupinová a nikoliv individuální. Ano, skupinová sankce (potrestání pro pouhou příslušnost k nějaké skupině) se příčí našemu svědomí. Proč by se tedy naopak ono zvýhodnění pro pouhou příslušnost k nějaké skupině příčit našemu svědomí nemělo?
Sankce a zvýhodnění jsou totiž ve hře s nulovým součtem dvě strany jedné mince – kdo není sankcionován, je zvýhodněn, kdo není zvýhodněn, je sankcionován…
„… objektivně se bude jednat o ten samý útvar…“
S „objektivní existencí“ je možná, pane Poláčku, trochu potíž. Přinejmenším například s objektivitou načasování různých událostí… Připomněl jsem si opět tu Einsteinovu Speciální relativitu – myslím, že ty webové stránky „Einstein pro každého“ Johna D. Nortona z Katedry historie a filozofie vědy University of Pittsburgh jsou velmi pěkně a hlavně srozumitelně udělané a lze je docela dobře číst i v češtině z Google překladače.
https://www.pitt.edu/~jdnorton/teaching/HPS_0410/chapters/Special_relativity_rel_sim/index.html
Dozvěděl jsem se tedy, pane Poláčku, že o načasování [co proběhlo dřív, co později, popřípadě jestli to neproběhlo současně] dvou prostorově oddělených událostí v makrosvětě nelze mluvit „objektivně“, nelze objektivně určit, která z událostí proběhla dřív a která později, nebo zda třeba neproběhly obě události současně. Načasování prostorově oddělených událostí lze určit POUZE VZHLEDEM K URČITÉMU KONKRÉTNÍMU POZOROVATELI. Jeden pozorovatel například vidí, že událost A nastala současně s událostí B, druhý pozorovatel naopak vidí, že událost A předcházela události B a třetí pozorovatel vidí, že že událost B naopak předcházela události A. Nejde ale o žádný „zrakový klam“ nebo o „záležitost perspektivy“ – záležitost „vzhledu událostí“.
Nexistuje totiž žádná „objektivní pravda o tom, která z událostí proběhla dřív a která později“, o časové souslednosti těch událostí má smysl mluvit pouze vzhledem k pozorovateli, přičemž vzhledem k jinému pozorovateli může ta časová souslednost být zase opačná.
Neexistuje tedy absolutní (objektivní) skutečnost, zda jsou dvě prostorově oddělené události současné.
—————————-
K dobrému pochopení přispívají ty animace – doporučuji i následující kapitolu, která vysvětluje, jak se „větší auto může na okamžik vejít do menší garáže“. Garáž se sice z pohledu řidiče (při rychlostech srovnatelných s rychlostí světla) na délku zmenší, takže je pak kratší než auto (z pohledu „garážmistra“ se naopak zkrátí přijíždějící auto, takže se do garáže vejde celkem pohodlně), ale řidič auta a „garážmistr“ se neshodnou na pořadí událostí. Z hlediska garážmistra jsou v určitém okamžiku oboje dvoje vrata uzavřena a auto je v tomto okamžiku uvnitř, ale z hlediska řidiče projíždějící auto, které je DELŠÍ NEŽ GARÁŽ, z garáže vždy čouhá – nejprve zadkem, když jsou zavřena jen přední vrata, a pak (když delší auto kratší garáž opouští) čouhá zase předkem a jsou zavřena jen vrata zadní.
Paradox (aby se -z hlediska řidiče delší auto vešlo do kratší garáže) je tedy vyřešen tím, že časová souslednost otevření a uzavření vrat je jiná pro řidiče a jiná pro „garážmistra“, přičemž opět nelze „objektivně“ rozhodnout, která ze dvou skutečností je pravdivá. Pravdivé jsou totiž obě navzájem si „odporující“ skutečnosti. Jsou ale pravdivé z hlediska konkrétního pozorovatele (řidiče nebo „garážmistra“).
https://www.pitt.edu/~jdnorton/teaching/HPS_0410/chapters/Reciprocity/index.html
Jaké „skupinové zvýhodňování“ máte na mysli, pane Nusharte?
Mně jsou známy jenom dva případy skupinového zvýhodňování: za prvé norma ve Spojených státech, že při stejných schopnostech má být na studijní místo přijat přednostně zájemce z černošské či jiné menšiny. A za druhé nařízení například v současném Německu, že ve vedení koncernů se státní účastí musí být naplněna určitá kvóta z řad žen.
Tato „pozitivní diskriminace“ je samozřejmě velmi problematická (a odmítají ji například i některé německé ženy-manažerky); nicméně její důvod zcela jasně leží v úmyslu alespoň zčásti napravit zcela evidentní diskriminaci, která byla či je fakticky uplatňována vůči těmto skupinám. Nejedná se tedy v žádném případě o nějaký akt svévole.
OBJEKTIVITA A TEORIE RELATIVITY
Především musím znovu zopakovat, že nejsem žádný znalec fyziky, a tím méně teorie relativity. To jediné čím si zde mohu vypomoci jsou obecné filozofické úvahy ohledně faktoru či principu objektivity.
Už Platón definoval „skutečnost“ jakožto to, co „má schopnost vstupovat do vztahu, na něco působit a samo něco trpět“ (to jest: být samo ovlivňováno).
To je zřejmě ta nejobecnější definice skutečnosti, kterou je vůbec jenom možno vyslovit; a jako taková si nezměněnou platnost uchovává dodnes.
Rozhodující je právě to určení, že jako „skutečnost“ může vystupovat jenom a pouze to, co má schopnost vstupovat do vztahu, do relace k něčemu jinému. (V určitém, nejobecnějším smyslu tedy už Platón velice správně anticipoval základní princip teorie relativity.) Skutečnost tedy nikdy není něco, co by bylo jenom „samo o sobě“. Sice by to možná opravdu existovalo; ale statut „skutečného“ to může získat až a pouze tehdy, když to vstoupí do vztahu, do relace k něčemu jinému – a tímto jiným je tedy registrováno. To, co nemá schopnost vztahovat se k něčemu jinému (to jest, schopnost s tímto druhým interagovat) nemá žádnou skutečnost – alespoň ne z hlediska toho druhého, tedy pozorovatele. Už Platón tedy věděl, že je to stanovisko pozorovatele, které je rozhodující.
Fakticky jsme tu zase u toho Kantova rozlišení „věcí o sobě“ a „věcí pro nás“. Ty věci které by byly jenom „o sobě“, ale ne „pro nás“ (tedy neschopné vstoupit do našeho vnímání) – ty jsou takto pro nás nepoznatelné, nemají pro nás vůbec realitu.
Zásadní problém ale vzniká tam, kde se nám tyto druhé věci ukazují jenom zčásti. To jest: ony mají třeba svou existenci „o sobě“ – ale nám se ukazují jenom zcela určitým způsobem. Triviální případ: Měsíc se nám ukazuje stále jenom z jedné strany; a proto bylo dlouhou dobu možno věřit i tomu, že je nikoli kulatý, ale plochý. A nebyla žádná možnost si ověřit jeho „skrytou“ existenci.
Ale vraťme se k jádru věci. Rozhodujícím momentem je tedy vzájemné vstupování do kontaktu, do vzájemných vztahů.
Já tady bohužel nemám možnost grafického znázornění. Pokusím se tedy jenom velice schematicky naznačit dva různé objekty, dvě entity, jako určité komplexy vztahů.
Tady musím udělat dodatečnou vsuvku. Udělal jsem zde – z písmen „a“, „b“ a „c“ schematicky dva kříže – ale po odeslání mého komentáře jsem zjistil, že je grafika zcela zlikvidovala. Zůstal jenom chaotický shluk písmen. Musíte si tedy představit dva kříže: první kříž „A“ je tvořený samými body respektive písmeny „a“ – zatímco kříž „B“ je ležatý, jeho horní polovina je tvořena písmeny „b“, zatímco jeho dolní polovina je tvořena písmeny „c“.
Máme tu tedy dva útvary – ve tvaru kříže, jeden stojící a jeden ležatý. Předpokládejme teď, že všechny body „a“ mohou vstoupit do interakce se všemi body „b“ a „c“ – to jest, všechna „a“ mohou být registrována všemi „a“ a všemi „c“. To znamená: druhý objekt B (tvořený body „b“a „c“) vnímá první objekt A skutečně jako kříž.
Ovšem: z objektu B jsou schopny do interakce s objektem A pouze body „b“ – ale nikoli body „c“! To pak nutně znamená, že objekt A „vidí“ objekt B nikoli jako kříž, nýbrž jenom jako „v“. A nejen že ho takto vidí; ale objekt B má pro něj vůbec r e a l i t u jenom a pouze jako „v“, a nikoli jako kříž!
Z toho se nám tedy ukazuje, že jak Kant, tak moderní fyzika mají pravdu v tom, že otázka po „skutečnosti“ respektive „objektivitě“ je vždy fakticky subjektivní; záleží tedy podstatně na subjektu, na pozorovateli.
——————————-
Poněkud jiná věc je ale to, když moderní fyzika respektive teorie relativity tvrdí, že neexistuje žádné absolutní měřítko pro čas ani pro prostor.
Na jedné straně je to samozřejmě pravda; „skutečnost“ opravdu vzniká jenom právě na základě vzájemných interakcí, které se mohou kdykoli lišit podle lokální konstelace, tak ale i podle pohledu pozorovatele.
Ovšem na straně druhé: náš vesmír jako c e l e k vytváří jednu jedinou komplexní skutečnost – jejíž pohyb, a tedy její vztahovost podle všeho nejsou absolutně nahodilé. Jsou sice proměnlivé, modifikovatelné; ale celková masa zůstává konstantní. Nebyl bych si proto nijak jist oprávněností tvrzení, že zde neexistují žádné absolutní koordináty. Takto to dozajista platí v té oblasti kterou zkoumá současná fyzika – tedy v oblasti interakcí jednotlivých těles (ať už v makro- či mikrokosmu).
Ale jak řečeno: tady mohu pouze – na základě zcela obecných úvah – vyslovit určité pochybnosti, ale nemám možnost téze a závěry současné teoretické fyziky přezkoumat na jejich platnost, respektive logickou konzistenci.
V každém případě platí: „skutečnost“ jako taková, tedy svět Kantových „věcí o sobě“ může mít dost možná absolutní charakter; ale my lidé (respektive jakékoli jiné subjekty) ji nemohou nikdy vnímat jinak, nežli jenom pod určitým úhlem pohledu, tedy subjektivně – a relativně.
ZVÝHODNĚNÍ A DISKRIMINACE
Když se, pane Poláčku, jednomu týmu (tomu od přírody silnějšímu) bude započítávat jen každý sudý gól a liché nebudou platit, zatímco na druhé straně hřiště budou platit góly všechny, tak ten brankář, co může klidně pustit polovinu gólů aniž by to změnilo výsledek utkání, tenhle brankář bude všem lidem pro smích. Mužstvo, které nevyhraje ani se započtením všech jeho vstřelených branek (zatímco soupeřům se každá druhá úspěšná střela škrtá a přesto vyhrávají) – to mužstvo, které bude tímto způsobem zvýhodněno, bude prostě všem pro smích.
Tenhle fotbal nebude stát za nic, nikdo na takovou ubohost nebude chtít ani koukat…
No, pro někoho je důležitý výsledek (když vlastně někdo vyhraje, je to z tohoto pohledu VŽDY „nespravedlnost“), pro někoho je zase důležitá úroveň hry, a pro někoho je důležitá radost ze hry – a když ten fotbal není třeba zrovna úplně jeho parketa, najde si něco jinýho, co mu tu radost bude přinášet víc (což je ale pro propagátory „spravedlivého výsledku“ nepřijatelné).
Zvýhodnění za účelem „spravedlivého výsledku“ akorát teda zesměšní slabší tým (takže zesměšnění pak bude nutno zakázat – nikdo si už tedy nebude smět myslet, že zvýhodněný tým neumí pořádně hrát), zvýhodnění dále zničí úroveň hry (bude potřeba odněkud navézt diváky – třeba nějak podobně, jako se zajišťovala účast na komunistických prvomájových manifestacích) a zvýhodnění také zničí i tu radost ze hry – hra se stane formální záležitostí (když výhra bude interpretována jako existence nerovných – nespravedlivých podmínek, bude po každé výhře nutno tyto „nespravedlivé podmínky“ zase znovu upravovat, aby se staly „spravedlivými“). Hra nakonec úplně ztratí smysl – nastane odcizení – člověk bude odcizen tomu, co koná, nebude to sloužit k jeho rozvoji, bude to vynuceno jen jako prostředek k udržování rovnosti.
Řešením tedy není křivit pravidla, řešením je pomáhat těm, které to baví, kteří k tomu mají předpoklady a kteří v tom nacházejí zalíbení, aby se dostali na srovnatelnou úroveň.
Viz dále třeba také problém transgender sportovců a zničení ženského sportu: skupinové zvýhodnění (revize pojmu „žena“) zde evidentně vede k diskriminaci žen.
Podobných případů, kdy „úmysl alespoň zčásti napravit zcela evidentní diskriminaci“ vede ke zcela evidentně horší diskriminaci jiné, je možno nalézt více.
Různé SKUTEČNOSTI (které hodláme napravovat), například skutečnost že ženy jsou v průměru fyzicky slabší než muži, jsou prostě „přírodní logikou“ (výsledkem evoluce). My se téhle „přírodní logice“ můžeme kulturně přizpůsobit, například se budeme ke slabším ženám chovat ohleduplně (jako autentičtí rytíři, jako autentičtí gentlemani, jako autentičtí soudruzi při MDŽ…). Nemůžeme ale tuhle „přírodní logiku“ – tuto reálnou danost – napravovat „zmutovaným virem naší představy“ o „spravedlivější spravedlnosti“, měnit „genetický kód reality“. Nemáme prostě „tak mohutnou výpočetní kapacitu jako má evoluce“, takže se těmito pokusy pravděpodobně odsuzujeme k existenci na slepé větvi toho „stromu“ (kam se asi zas vrátíme)… Tyhle pokusy prostě vedou k daleko horší diskriminaci, kterou si navíc z důvodu pýchy rozumu (který to přece tak dobře vymyslel) odmítáme přiznat.
K celé této záležitosti s moderní fyzikou jsem chtěl podotknout ještě jednu věc: jestliže se znovu a znovu ukazuje, že i ta nejvyspělejší současná fyzika při pohledu do hlubin hmoty stále naráží na hranice svých možností, když se tedy ukazuje že skutečnost sama je zřejmě ještě mnohem složitější – jak by pak bylo možno nahlédnout spolehlivě do hlubin lidského (ne)vědomí, které je ovšem ještě mnohonásobně složitější a nevypočitatelnější, nežli pohyb a interakce pouze fyzikálních částic?…
Protože lidský mozek (jakožto hmota) v sobě samozřejmě obsahuje všechny složitosti a bizarnosti oné ryze fyzikální základny – ale k tomu přistupují ještě specifické složitosti a neurčitelnosti samotných mentálních a psychických procesů.
„O tom co je a co není správné chci rozhodovat sám; a ne že mi to předepíše či rozkáže nějaký zástupce panující moci.“
https://humanisticke-dialogy.eu/texty/mlceni-boha/comment-page-1/#comment-5652
—————————-
Pak tedy, pane Poláčku, vlastně vůbec nemůžete uznávat oprávněnost revolucí. Revoluce je totiž právě ono „předepisování toho co je a co není správné“ a samozřejmě také i „rozkazování zástupců této (nové) moci“ (která určuje morálku).
Pokud jste tedy ochoten přiřknout toto právo samostatného rozhodování nejen sám sobě, ale i všem ostatním, pak už nemůžete uznat oprávněnost žádné revoluce.
Rozkazování a předepisování co je a co není správné ovšem existuje nejen v úrovni vztahů mezi různými společenskými vrstvami (třídami) a nezmizí tedy v „bezvrstvé“ (beztřídní) společnosti. Toto rozkazování a předepisování morálky existuje často i ve formě obtížně postřehnutelné ale přesto velmi brutální manipulace v jednotlivých mezilidských vztazích. Není ovšem vůbec možné za to někoho soudit, odsuzovat a tím to („pokrokově levicově“) „vyřešit“. Sám manipulátor si svých motivací často není nijak vědom, neumí jednat jinak (nějakým „lepším způsobem“). Jako docela přiléhavé se vlastně pro takové situace jeví označení „dědičný hřích“, tedy jakýsi získaný automatismus, který „stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení“.
REVOLUCE A ÚTISK OSOBNOSTI
Záleží na tom, o jaké revoluci konkrétně mluvíme, pane Nusharte. Podle Marxe měla (proletářská) revoluce nastoupit až tehdy, když už naprostá většina společnosti si osvojí nový pohled na společnost, novou ideu, novou morálku. Takováto revoluce by tedy byla násilím jenom a pouze na nepatrné části společnosti – totiž na poražené vykořisťovatelské třídě.
A ve skutečnosti by tato revoluce nebyla násilím ani na ní – neboť i pro ni by znamenala fakticky osvobození, neboť i tato třída vykořisťovatelů je stejně tak jako třída vykořisťovaných dehumanizována, tedy omezena ve svém lidství odcizeným charakterem buržoazní společnosti.
Mimochodem: zrovna v minulých dnech jsem četl v německých novinách studii o tom, jak se v liberalismu (tedy: v kapitalismu) lidé cítí osamělí, izolovaní. To by samo o sobě nebylo až tak překvapující zjištění; co zde ale bylo dosti nečekaným výsledkem, že totiž tímto pocitem osamění za podmínek hospodářského liberalismu trpí lidé napříč celým společenským a příjmovým spektrem – tedy bohatí o nic méně nežli ti chudší!
Je to tedy nakonec naprosté potvrzení původní Marxovy téze, že kapitalisté trpí v kapitalismu (jakožto lidé) nakonec úplně stejně, jako vykořisťovaní proletáři…
Ano, to kdysi dávnější v jednu chvíli došlo i princi Siddhárthovi;-)
Pardon: „dávněji“.
A nejen kapitalisté, i feudální panovníci, bráhmani…a my všichni, kdo se neumíme (nechat?) osvobodit od zdání své totožnosti(identity?) se svými (individuálními i systémovými) rolemi, postaveními, karmami, představami.
Nějak jsme se ve dvou různých diskusích dostali zároveň k tomu samému tématu. Ohledně naší vzájemné rozrůzněnosti – názorové, ale i objektivně existenciální či existenční – jsem právě napsal dost rozsáhlou úvahu pod diskusí „Mlčení Boha“.
Takže tady mohu dodat asi jenom tolik, že to buddhistické „osvobození“ má sice bezpochyby svou pravdu, nicméně mi bylo vždy dost suspektní. Protože ono vychází zase naopak z předpokladu jedné jediné sdílené reality – totiž reality duchovně-transcendentální. Zatímco vlastně veškerá individuální existence (a tedy všechny rozdíly jsoucího světa) jsou zde označovány (a tím ve své hodnotě degradovány) jenom jako „iluze“. Jenom jako omyl mysli.
Takhle jednoduše ale zase také není možné/přípustné si to udělat. To společné je nutno hledat p ř e s protiklady, to jest jejich prostřednictvím – a ne jejich paušálním popřením. To by bylo opravdu příliš laciné.
Ty protiklady totiž vždy ztělesňují jeden aspekt, jednu konkrétní část pravdy. Ale když je všechny jedním tahem vygumujeme, pak tím ztratíme i všechny tyto dílčí pravdy. V jejich konkrétní podobě. A to co nám zůstane to nebude pravda celá, v tomto konkrétním a živoucím smyslu, nýbrž jenom jakýsi amorfní substrát, bez jakýchkoli konkrétních kontur.
Tento způsob „osvobození“ je fakticky zaplacen ztrátou veškeré přirozené životnosti; a to je příliš vysoká cena.
S tím souhlasím, a souhlasil by myslím i buddhista. Jde jen o to navyknout si rozlišovat své obrazy a (případnou) skutečnost. Psal jsem tu poznámku jen jako reakci na (snad Marxovu) vizi „osvobození“ kapitalistů.
No ano, tady je vlastně ten největší problém v tom, „nechat se osvobodit“. Jmenovitě ti kapitalisté se tu ocitají ve velmi rozporuplném postavení: na jedné straně i na ně doléhají negativní aspekty, tlaky kapitalismu – ale na straně druhé se samozřejmě vzpírají tomu, aby byli „osvobozeni“ od postavení, které pro ně znamená větší majetek, vyšší společenský status, možnost řídit (vést) ostatní, a řadu dalších výhod.
Ovšem, toto vzpírání se vlastnímu osvobození platí i v obecné psychologii. Respektive psychoterapii. Četl jsem kdysi od nějakého německého psychoterapeuta, že především ve finální fázi terapie – tedy když už pacient stojí vlastně jenom krůček od svého uzdravení, tedy osvobození – tak že bojuje prakticky boj na život a na smrt, protože všechno v něm se vzpírá tomu, aby opustil svůj dosavadní způsob existence (sice deformovaný a patologický, ale jemu důvěrně známý), a aby se vydal do neznáma, i když právě tam mu kyne uzdravení, osvobození od tíže jeho dosavadního způsobu života.
V dnešním Salonu (příloha deníku Právo) je hned několik článků, které mají opravdu nemalou zajímavost. Především se jedná o dva texty, které se oba zabývají (dohlednou) budoucností lidstva, i když z jiného pohledu.
Na straně jedné je zde rozhovor s jedním vědcem z oblasti biotechnologie, který se zabývá jak možnostmi, tak ale i obrovskými riziky, která jsou spojena s možnostmi cílené genetické manipulace. Jak on říká, tento problém se v plné míře ještě nebude týkat nás, ani generace příští – ale už generace následující bude plně konfrontována se skutečností, že bude možné prakticky libovolně manipulovat genetický kód. Jinak řečeno: bude možno vytvářet člověka „na objednávku“. (Jako příklad uvádí možnost vytvořit vojáky, kteří nebudou cítit ani strach, ani bolest – a budou tedy bojovat víceméně jako roboti.)
A podle názoru tohoto znalce je nakonec nejhorší to, že tato rizika jsou obrovská – ale současné lidstvo je prakticky naprosto ignoruje. Přitom by bylo nutno celou věc velmi intenzivně – v celoplanetárním dialogu – prodiskutovat, a potom přijmout společnou, a to sice univerzálně závaznou koncepci. Tedy: dohodnout se na tom, jaká míra manipulace je možná, a jaká je už absolutně nepřípustná, a byla by tedy přísně sankcionována.
————————————–
Druhý článek je oproti tomu rozhovor s odborníkem z oboru umělé inteligence. On se zabývá tím, že učí umělou inteligenci psát texty tak, jak by je psal člověk. Jako ilustrace je tu fiktivní interview s filozofem Descartesem – za nějž hovoří počítač. A na závěr jsou uvedeny dvě povídky, taktéž napsané počítačem. A je nutno uznat: především tyto povídky jsou svým způsobem naprosto fascinující. Nejenomže není prakticky vůbec poznat že je nepsal člověk – ale dokáží vytvořit skutečně svébytnou umělecky-magickou atmosféru, s otevřeným koncem. Naprosto otevřeně: kdybych to četl a domníval bych se že ty povídky napsal člověk, pokýval bych uznale hlavou s tím, že především jejich vyústění je skutečně velmi kvalitní spisovatelský počin.
Ale když si člověk uvědomí, že tohle napsal pouhý robot, nemyslící umělá inteligence – tady se už v základech otřásá naše sebevědomí jakožto exkluzivní inteligentní bytosti.
Ostatně, za zmínku stojí ještě jedna drobnička z rozhovoru s oním vědcem, s jedním jeho vlastním zážitkem: on se jednou svůj počítač pokoušel naučit flirtování. Tedy specificky lidskému počínání. A tento jeho počítač mu náhle sdělil: „Ty na tom musíš být opravdu zoufale, když musíš svádět mě, místo abys sváděl opravdovou ženu!…“
Jako by tento počítač měl už vědomí sebe sama; což je něco co jinak dokáže pouze člověk, a pak už jenom několik málo jedinců z říše zvířat…
V každém případě platí: už v současné době je umělá inteligence na tak vysokém stupni vývoje, že je pro nás v běžném styku téměř nemožné rozpoznat, jestli jsme v kontaktu se skutečným člověkem, anebo jenom s nějakým robotem.
Ano, otázkou je, bude-li se dát v takovém světě ještě žít.
Ano, to je opravdu otázka, já na jedné straně bych rád žil někdy v budoucnosti (kdy už lidstvo doufejme přece jenom poněkud zmoudří); ale na straně druhé v těchto uvedených oborech čekají (či číhají) na budoucí lidstvo obrovské problémy, a je velká otázka do jaké míry ono bude schopno je zvládat. My jsme žili ve století které bylo profilováno nebezpečím jaderné války; a je velká otázka jestli příští století nebude pro obyvatele této planety spojeno s nějakým velmi podobným pocitem nejistoty, respektive permanentního ohrožení.
Jen si představme, potkáme na ulici někoho a vůbec nebudeme vědět, jestli je to opravdu člověk, anebo jenom robot v lidské podobě. Anebo jestli to není polorobot, to jest sice v zásadě biologická entita, ale geneticky manipulovaná natolik, že bude skutečně spíš umělým golémem nežli skutečným člověkem.
A nejen při náhodném setkání na ulici; ale pak se může/bude stávat i to, že dejme tomu kolega v práci s kterým se člověk normálně bavil, se najednou ukáže být pouhou Umělou inteligencí; a nakonec úplně hororová vize, že někdo až po svatbě zjistí, že vešel do manželského svazku s robotem…
Něco takového se dá zvládnout prakticky jenom prostřednictvím centrální celoplanetární vlády; která bude mít dostatečně silné kompetence a rozhodovací moc, aby dokázala nejen vytvořit příslušné regule, ale také jejich dodržování účinně prosadit.
Ovšem jednu poznámku je ještě nutno připojit: redakce Salonu přiznala, že u těch povídek napsaných Umělou inteligencí korigovala několik „drobných nelogičností“; což ovšem poukazuje na to, že v každém případě současná Umělá inteligence stále ještě tu a tam klopýtne, udělá nějakou chybu, podle které je možno ji odhalit.
A ještě jedna věc, velmi zásadní: ten vědec v oblasti Umělé inteligence sice vynášel její schopnosti a přednosti; ale na straně druhé on sám setrvává na přesvědčení, že konečnou a nepřekonatelnou dělicí linií mezi Umělou inteligencí a člověkem je – existence duše! I podle jeho názoru je duše specifickým znakem člověka, a i ta nejvyspělejší Umělá inteligence duši mít nemůže.
Řekla bych, že duše je jinými slovy lidská přirozenost. Samozřejmě, tou lidskou přirozeností je i tělo člověka. Tělo je hmota, zatímco duše je něco jako energie. Obojí je přirozené, proto je nemůže mít robot, který je umělou bytostí stvořenou člověkem, nikoliv zrozenou z člověka.
Něco takového v tom bude – vjem té pulzující jednoty výrazu: někdy vidíme, že někdo chodí jako tělo bez duše, jindy že někdo kráčí, běží, zpívá nebo bruslí krásně oduševněle:-)
Trochu mne pane Poláčku neuklidňuje, že ten Vámi citovaný autor dal v tom „uklidňujícím ujištění“ přednost pojmu „duše“ před pojem „vědomí“(„sebe“). Na to se totiž, pokud jsem si stačil všimnout, názory různí.
Jak ale chcete rozeznávat umělou inteligenci podle drobných nelogičností?: Jak velké nelogičnosti by již ukazovaly na přirozenost lidskou?;-)
Pro ilustraci k diskutovanému:
https://youtu.be/8CI60EDKVdU
(Od času hodina 9 minut do konce přednášky, ale za kritický poslech stojí myslím celá).
Možná jde považovat neodvratnost vývoje strojové inteligence za potvrzení Marxova postulátu o snaze investora do VP maximalizovat nadhodnotu, vytěžitelnou najmutím pracovní síly: je možné, že prostá reprodukce „strojových nositelů“ produkčních schopností se stane levnější, než prostá reprodukce produkční schopnosti zahraničního dělníka i dělníka v „rozvojovém“ zahraničí.
Jenže – jakým ekonomickým nástrojem zajistit/kdo zaplatí? aby pak ještě zbylo dost nositelů koupěschopné poptávky?(nebo aspoň vždy pár nositelů té vysoce koupěschopné..?) Nechybí u Marxe přemýšlení o poptávkové stránce produkce zcela?..nebo se to k nám jen v ideologizované výuce nedoneslo?
„Duše jako lidská přirozenost“ – ovšem, zvířata dozajista také mají svou „přirozenost“; dá se proto tvrdit, že mají duši?
Tohle ostatně ten vědec z oboru Umělé inteligence popíral; podle jeho přesvědčení zvířata nemají duši.
Ovšem: já sám bych si nebyl nijak tak stoprocentně jistý, jestli je opravdu možné tady dělat nějakou zcela jednoznačnou dělicí linii. A jestli tu není (zároveň) přítomné i nějaké kontinuum.
Je to víceméně to samé jako s používáním nástrojů: schopnost používat nástroje se dlouhou dobu považovalo za rozhodující rozdíl mezi živočišnou říší a člověkem. Až se zjistilo, že nejen opice, ale i (někteří) ptáci tuto schopnost mají také, a někteří velmi sofistikovanou.
Ještě blíže k duši je ovšem ona zmíněná schopnost vnímat (poznávat, určit) své vlastní já (což se zjišťuje podle schopnosti daného tvora rozpoznat svůj vlastní obraz či odraz v zrcadle: obecně zvířata tuto schopnost nemají (a svůj obraz v zrcadle nepoznají, případně ho dokonce atakují jako cizího vetřelce); ale přece jenom, některé druhy tuto schopnost mají. Takže ani tady není nějaká absolutně jasná a jednoznačná dělicí linie.
Duše – co je to vlastně? Já bych jí v prvé řadě definoval jako schopnost prožitku. A tuto schopnost mají dozajista i zvířata. – Například až před krátkým časem se definitivně vědecky zjistilo to, co majitelé psů věděli už dávno: že totiž psi mohou mít například určitý smysl pro humor. Pro situační komiku. To už jsou pro mě v každém případě základy duševního života. Není tu tedy dán jenom nějaký „algoritmus“ mechanismu neuronálních vzruchů a procesů, nýbrž skutečná schopnost autentického niterného prožitku.
Ovšem: všechno samozřejmě zase záleží na tom, jak budeme/chceme duši definovat. Jestli laťku pro její definici nastavíme příliš vysoko, pak je jasné, že zvířata se už do této definice nevejdou.
Ovšem – na straně druhé bych připomněl ten fakt, že když evropští kolonizátoři při svých zámořských výpravách poprvé narazili na africké černochy, začali vést zcela vážně disputace o tom, jestli i oni mají či nemají duši…
„Drobné nelogičnosti“ – v tom redakčním oznámení bohužel nebylo nijak blíže konkretizováno, v čem tyto „drobné nelogičnosti“ spočívaly.
Ano, mě také napadlo, že v dílech lidských autorů bývají často i zcela naprosté nesmysly, a ne pouze „drobné nelogičnosti“. Ovšem – je docela dobře možné, že Umělá inteligence se dopouští nelogičností (byť i zdánlivě malých) takového druhu, které by lidský autor (jakkoli i ten nejhloupější) nikdy nespáchal.
Například dejme tomu, že by UI napsala větu: „Vstoupil do kuchyně, a začal se sprchovat.“ Každému člověku je okamžitě jasné, že je to nonsens. Ale umělá inteligence pro něco takového nemá naprosto žádný cit. Ona sice – pokud je „nakrmena“ dostatečným množstvím relevantních informací o b v y k l e takovouto chybu neudělá; ale v zásadě ji může učinit kdykoli. Protože nemá žádnou vlastní životní zkušenost.
Já ještě musím něco připojit ohledně to, jakým způsobem je tato spisovatelská UI vlastně trénována respektive připravována: jak řečeno je doslova „nakrmena“ obrovskými kvanty knižních textů. Které by mnohonásobně převýšily celé knižní sbírky Národní knihovny.
Tímhle způsobem byl ostatně udělán onen fiktivní rozhovor s René Descartesem: počítač dostal „přečíst“ všechnu Descartesovu osobní korespondenci; takže z toho pak mohl poměrně spolehlivě vydedukovat jeho názory, jakož i styl jeho vyjadřování.
Všeho všudy ale zůstává myslím jeden základní bod v platnosti: ano, Umělá inteligence bude čím dál tím více dokonaleji schopna napodobovat jednání i způsob vyjadřování lidí. Bude toho schopna tak dokonale, že v běžném životě bude mnohdy opravdu krajně obtížné rozpoznat, jestli se jedná o člověka nebo o robota. Ale – i přes to všechno tyto výkony Umělé inteligence nebudou ničím jiným, nežli nápodobou. Nebude za tím stát vlastní osobní zkušenost, vlastní prožitek, a už vůbec ne vlastní duše. Všechno bude probíhat čistě podle zcela neosobních algoritmů. Jistě: konstruktéři či programátoři časem dokáží své roboty naučit i velmi přesvědčivě ukazovat lidské emoce. Ale zase platí: to všechno bude pouze nápodoba, ale nikoli stav že by onen robot opravdu něco vnitřně prožíval.
A pokud by se opravdu jednou stalo že by takový robot začal prožívat skutečné emoce – pak bychom byli přesně tam, kam dospěl Karel Čapek v závěru svého R.U.R.: v tom okamžiku by se zrodil nový člověk.
K tomu videu: no nevím, poslechl jsem si začátek přednášky, pak jsem to porovnal s (obvykle velmi seriózní a kompetentní) německou Wikipedií, a nějak mi z toho vychází že ten pán na videu hovoří dost velké nesmysly. Tam kde on tvrdí že vajíčko oplodní ty nejpomalejší spermie, protože ty nejrychlejší mezitím uhynuly, tam podle německé Wikipedie mohou spermie přežít (při čekání na vajíčko) až pět dní. Není tomu tedy v žádném případě tak že by ty nejrychlejší – a tedy zřejmě neschopnější – spermie mezitím uhynuly. To by se také jevilo z evolučního hlediska naprosto nesmyslným jednáním, neboť v evoluci je vždy preferován ten nejvýkonnější, nejhbitější.
A tam kde řečník tvrdí že spermie vajíčko vyhledává podle teploty, tam podle německé Wikipedie tento proces není ještě zcela prozkoumaný, ale předpokládá se rozhodující roli hrají pachové látky, feromony. Což se jeví být v každém případě mnohem logičtější; je krajně obtížné si představit, jak by v teplotně víceméně homogenním prostředí spermie svůj cíl měla vyhledávat podle (pokud vůbec přítomných, pak jenom zcela nepatrných) rozdílů teplot.
Zkrátka, tento pán ve mně nebudí nijak příliš důvěry. Nechci popírat, že se v daném oboru nějak vyzná; ale působí na mě spíš jako šoumen.
„Roboti a koupěschopná poptávka“ – o něčem takovém jsme už před časem diskutovali, ano tady se pro klasickou marxistickou teorii skutečně otevírá nemalý problém, z hlediska Marxe žádný robot nemůže být schopen produkovat nadhodnotu, protože neprodává svou pracovní sílu. Z hlediska Marxe žádný robot principiálně nemůže být nic jiného nežli stroj.
Ovšem: pro Marxe samotného tu žádný zásadní problém nevzniká. I pokud by došlo k tomu, že by skutečně lidská pracovní síla začala být masově nahrazována roboty, pro něj by to představovalo jenom další důkaz toho, že kapitalismus jako společensko-ekonomická formace se přežil, a že je bezpodmínečně a akutně zapotřebí ho nahradit komunismem. (Nebylo by to principiálně nic jiného, než když v anglických manufakturách živou lidskou práci začaly nahrazovat stroje.)
A v komunismu žádný problém s nadhodnotou respektive s (chybějící) poptávkou nevzniká: všechny produkty jsou tak jako tak zadarmo, a každý si v regálech samoobsluh vybere jenom tolik zboží, kolik ho opravdu reálně potřebuje. A nemá pro něj žádného smyslu přeplňovat si svůj byt zbytečnými věcmi, když ví že v případě potřeby si je kdykoli může – zadarmo – přinést z obchodu.
A tak jako tak v komunismu už lidé nebudou dělat manuální práci; čili lidská práce by spočívala už jenom čistě v řízení práce robotické. Případně při konstruování nových, ještě výkonnějších robotů.
Tolik tedy k Marxovi. Co se samotné otázky vztahu hodnoty, nadhodnoty a robotické práce týče, tady opět jednou odkazuji na mou chystanou práci „Existuje vykořisťování?“, kde se chystám tyto instituty rozebrat podrobněji. – Já vím, já tento text slibuji už celou věčnost 😀 ; ale přece jenom doufám že se k jeho sepsání někdy v dohledné době dostanu.
Aktuální dodatek: v dnešních večerních televizních zprávách bylo oznámeno, že Švandovo divadlo v Praze – u příležitosti stého výročí Čapkovy hry R.U.R. – uvede hru kompletně napsanou Umělou inteligencí.
Ovšem: i tady bylo přiznáno, že UI často provádí naprosto nelogické kroky. A že tedy celkový výsledek by se tak ze všeho nejspíše nechal přirovnat k absurdnímu divadlu.
Racionální lidé jsou velmi logičtí. To prý mají společné s náboženskými fundamentalisty. Racionalita moderní doby vedla k tomu, že jsme ztratili přístup k nejvyšším formám vědomí, transracionálnímu, transpersonálnímu a transcendentnímu.
Proč píšete v pro vás tak nezvyklou dobu, pane Poláčku?
Pokud jde o ty spermie, myslím, že je třeba počítat také s časem, kdy se objeví vajíčko. Jakmile se totiž objeví, tak přece mají větší šanci ty spermie, které už jsou přítomny (když tedy platí, že vydrží pět dní).
Představa společnosti, od níž všechnu výrobu a distribuci převzala umělá inteligence a jí řízené stroje /takže lidem zbývá pouze dojít k regálu a zdarma si tam vybrat předměty své spotřeby, nebo ještě lépe vyčkat na dodávku drony/, je takřka apokalyptická. Je možné si představit, že pak UI lidem odcizí úplně všechny příležitosti něco dělat kromě pasívní konzumace.
Situace kolem pandemie ukazuje, jak by se to mohlo vyvinout. Pod heslem ochrany člověka před nebezpečnými aktivitami a kontakty v zájmu jeho zdraví.
Tak ten televizní pořad, na nějž upozorňoval pan Poláček, jsem sice neviděla (člověk nemůže sledovat všechno), ale zato jsem ráno poslouchala svou oblíbenou Spirituálu na Vltavě, při níž byla na konci čirou náhodou také zmíněna umělá inteligence. Úvaha se týkala moudrosti a poznámka toho, že umělá inteligence, přes kvanta informací, nikdy nebude moudrá. Zdůvodněno to bylo mimo jiné biblicky – protože počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem. Myslím, že bázeň před Hospodinem může teoreticky mít i ten, kdo se nepokládá za křesťana ani za věřícího. Jednou se tu tuším pan Nushart zmínil o respektu k realitě. „Respekt k realitě“ a „bázeň před Hospodinem“ jsou si velmi podobné. Realitu nikdy nebudeme dokonale znát. Člověk si proto nikdy nemá myslet, že jeho moudrost je dokonalá, že už obsáhl úplně všechno a tedy že se nemůže ani mýlit ani že už se nemá co přiučit.
V tak – pro mě opravdu nezvyklý – čas jsem psal prostě proto, paní Hájková, že jsem si teprve krátce předtím (z archivu České televize) ty televizní zprávy prohlédl. A tak jsem o tom chtěl zpravit veřejnost ještě zatepla, než bych to zase stačil zapomenout. 😉
Ale Váš postřeh je jinak správný, já – zřejmě v důsledku nízkého tlaku – trpívám večerní únavou, takže nemám pak energii se pouštět do nějakých intelektuálně náročných záležitostí. Takže do HD přispívám obvykle jenom přes den, hlavně dopoledne, to jsem relativně nejčerstvější.
Fundamentalisté racionalismu: ano, paní Hájková, je tomu skutečně tak že i racionalismus má své fundamentalisty. Společným znakem jakéhokoli fundamentalismu je za prvé naprostá absence jakýchkoli sebepochybností ohledně absolutní platnosti vlastního názoru; a za druhé – komplementárně k prvnímu – naprostá neschopnost či neochota myslet jakkoli za hranice svého vlastního „posvátného“ přesvědčení.
Ve fundamentalismu se vlastně stýkají dvě lidské vlastnosti: za prvé (v zásadě přirozená) snaha zjednodušit si velmi složitý svět, do několika málo (či vůbec jenom jednoho jediného) výkladových schémat a myšlenkových vzorců; a za druhé intenzivní emocionální moment, nezlomné (a většinou zároveň arogantní) přesvědčení o vlastní neomylnosti.
Co se jmenovitě současného vědeckého racionalismu a jeho vině na ztrátě přístupu k „nejvyšším formám vědomí“ týče: ano, dozajista na tom mnoho je, tímto problémem se zabýval už Aristoteles, když filozoficky odůvodňoval své metafyzické myšlení, ačkoli on sám byl (jmenovitě ve srovnání s Platónem) mnohem pragmatičtější a racionalističtější, tak stejně už i on věděl, že běžný scientistický racionalismus má své meze, které nikdy nedokáže překročit. Tu sféru myšlení a poznání, která překračuje tento dosah pouhého racionalismu, a která až později byla obdařena pojmenováním „metafyzika“, tuto sféru sám Aristoteles nazýval „první vědou“, anebo také „teologií“.
„Všechno bude řídit umělá inteligence“ – no ano, paní Zemanová, tak jak to prezentujete je to dozajista dosti apokalyptická vize.
Ovšem: optimističtější varianta je ta, že sice umělá inteligence (roboti) bude vykonávat všechny m e c h a n i c k é práce; ale že skutečně kreativní činnost bude i nadále příslušet výhradně člověku.
Já osobně zůstávám dost skeptickým co se možností a schopností UI v oblasti kreativity týče. Právě z tohoto důvodu byly pro mě tyto články a zprávy tak důležité. Na straně jedné – a to je opravdu dost znepokojivý moment – je věc taková že už dnes dokáže UI relativně úspěšně napodobovat člověka. Ale – právě ty zprávy o tom, že UI se vždy znovu a znovu dopustí nějakého fatálně chybného kroku mě ubezpečily v mém přesvědčení, že ona má své hranice. Stále a stále je to jenom stroj; jenom určité kvantum algoritmů, které do tohoto stroje naprogramuje člověk.
Ale lidská mysl jako taková, lidská svobodná kreativita, lidské emoce či lidská duše – to je něco principiálně zcela jiného, a já jsem značně skeptický ohledně možností umělé inteligence v historicky dohledné době zde člověku dělat závažnou konkurenci.
Samozřejmě, bylo by v zásadě myslitelné že lidstvo časem zpohodlní natolik, že samo přestane myslet a nechá se jenom obsluhovat roboty (to by byla určitá paralela k Platónově předpovědi, že proces degenerace započne tím, že lidé z pohodlnosti „přestanou pořádně počítat“); ovšem to by byla jenom vlastní vina lidí, že zpohodlněli.
Ale osobně daleko spíš spoléhám na to, že člověk přece jenom ve své podstatě je kreativní tvor. Že chce stále něco nového objevovat, nacházet, vytvářet. A že tedy v tento stav pasivní stagnace neupadne, ale že to bude on, kdo bude stále tím tvůrčím subjektem. A ostatně: jestliže vyvstanou potíže s roboty, s umělou inteligencí – pak i toto pro člověka nebude nic jiného, nežli zase jenom další výzva, kterou on bude muset nějak vyřešit. Čili bude to naopak jenom další impuls pro jeho kreativní činnost.
To pak úzce souvisí se zmínkou paní Hájkové, že Umělá inteligence „nikdy nebude moudrá“.
Jakkoli bychom měli ovšem nemalé problémy s tím, chtít „moudrost“ nějak dostatečně přesvědčivě definovat (jenom jako „bázeň před Bohem“ se zdá být jen dost málo obsažné určení), přesto se skutečně spontánně jeví, že od Umělé inteligence něco takového jako „moudrost“ opravdu sotva můžeme očekávat.
Základní znak moudrosti bych definoval tak, že ona pramení ze života – je ponořením se do hloubky žití, je jakousi jeho skrytou kvintesencí.
Zatímco umělá inteligence, robot – nežije, nemá skutečný, autentický životní prožitek, a tedy nemá žádné hlubiny, do kterých by se mohla ponořit. Pro UI je všechno fakticky stejnorodé, ona nedělá žádné – emocionální či hodnotové – rozdíly. Ona samozřejmě může vytvořit nějakou hierarchii hodnot – ale zase jenom na základě toho, co vyčetla z knih. Když jí tedy někdo sdělí, že obecně takové a takové hodnoty mají vyšší status nežli ty druhé. Takovouto informaci UI dokáže zpracovat, a poté použít. Ale nedokáže se nijak vcítit do konkrétní životní situace – což právě je jedním ze základních předpokladů pravé moudrosti.
Ještě něco k těm spermiím: ve svém dětství jsem si nějaký čas dost intenzivně lámal hlavu nad otázkou, co by se stalo, kdybych se nenarodil jako já. Jako ten, jako který si teď sám sebe uvědomuji, sám sebe prožívám, jako naprosto jedinečnou entitu se zcela specifickými myšlenkami, city, tužbami.
Klíčová otázka zněla: kdybych se nenarodil jako já – narodil bych se pak jako někdo jiný? Nebo bych se nenarodil vůbec?… Tato otázka mě tehdy nemálo znepokojovala; neboť otřásala samozřejmostí mé identity.
A tato otázka opět ožívá v souvislosti se zmíněným vztahem vajíčka a spermie: co kdyby to vajíčko tehdy bylo oplodněno nějakou jinou spermií? Vznikl by pak stejný, anebo ale nějaký jiný jedinec?…
Čistě geneticky dost možná stejný; ale dnes už víme, že samotná genetická informace ještě zdaleka není všechno. Do hry vstupuje celá řada dalších faktorů; takže je docela dobře možné, že vzniklý jedinec by byl pak přece jenom nějak odlišný od toho, který reálně vznikl.
Přitom ten nový lidský jedinec by se narodil v tom samém mateřském těle, z toho samého vajíčka, v tu samou dobu – ale kdyby byl počat z různých spermií, mohl by o sobě stále ještě říci: „To jsem já“?…
Asi je zbytečné řešit „co by, kdyby…“
Možná je „já“ něco, s čím se člověk nerodí, ale něco, co se během prvních fází života teprve utváří.
A možná je „já“ něco, co vždy existovalo a bude existovat, jenže my to musíme teprve objevit.
A možná je (jako obvykle;-)) pravda obojí:-)
Mohli jsme se narodit nějakým svým bratrem nebo sestrou, s jinou, šťastnější či naopak jinak náročnější, zcela originální kombinací genetických „knih“ od obou rodičů, … Je to opravdu zvláštní pocit, uvědomit si tuto skutečnost – i pro dospělého. A je možné, že když Vás, pane Poláčku, potkal v životě tak časně, nezbylo než stát se filosofem;-)
Ještě přeci jen cítím morální povinnost zastat se i těch pomalejších spermií:-)
Profesor Petr se pak dál zmiňuje vedle pátrání po vajíčku po teplotním gradientu také i o té orientaci podle gradientu koncentrace progesteronu v okolí a ještě i o glutamátu…. Takže ona to má docela složité, snaží se více způsoby… přesto potřebuje asi ze všeho nejvíc štěstí – aby právě ona dostala šanci zažít se jako součást nějakého „já“… Nebo aby právě ji někdo napipetoval při IVF…
Nevím, jak brzy začal pan Poláček přemýšlet o svém já, ale vzpomněla jsem si na příběh, který ve své knížce uvádí Rohr (i když nevím nakolik je pravdivý).
Pětiletému chlapci se narodil bratříček. Chlapec žádal, aby s ním mohl být aspoň chvíli o samotě. Rodičům se to nezdálo, ptali se proč. Když na tom stále trval, pustili ho k bratříčkovi, ale tajně ho pozorovali, co bude dělat. Chlapec se přiblížil k miminku a šeptal mu: „Rychle mi řekni, odkud jsi přišel. Kdo tě udělal? Teď si to jistě ještě pamatuješ, ale později to zapomeneš jako já „.
A ještě jeden citát z knížky:
Buďte sami sebou! Všechny ostatní role jsou už obsazené.
Vzpomínám si, že jsem v dětství jeden čas intenzivně řešil otázku, „jestli se něco stane i v tom případě, že se o tom nedozvím“ – vlastně jde o ten známý myšlenkový experiment se Schrödingerovou kočkou [teď už tedy vím, že když se o něčem nedozvím, nachází se to v superpozici všech možných stavů do té doby, než se o tom dozvím – a tím, že se o tom dozvím, dojde ke kolapsu vlnové funkce ve prospěch jednoho z těchto stavů], takže já byl už v dětství kvantovým fyzikem – pak to ovšem přehlušily pocity a zájmy jiné, takže jsem tu vědeckou dráhu opustil. Dodnes však nechápu, proč se to Einsteinovi zdálo tak divné – mě to už v dětství přišlo úplně přirozené a normální. Každé dítě, které strká hlavu pod polštář, aby ho ostatní neviděli, mi to potvrdí.
Takže mě logicky napadá otázka, zda je logika logická (platná) sama od sebe, nebo zda je logika spíše naučená („takhle to tady kolem mě chodí“) a zobecněná („takhle to logicky musí chodit v celém vesmíru“).
Také to pak může vést k jinému pohledu na to, co je to vlastně ta „náhoda“.
Bůh podle Einsteina nehraje v kostky… čili náhoda…
Vznik vlastního „já“: no ano, tady asi bude platit obojí; respektive dost možná všechno trojí.
To jest: toto „já“ se dozajista dotváří v procesu dětského zrání a dospívání; ale na straně druhé – pokud se nemýlím – už i ještě nezrozený jedinec má nějaké základní povědomí sebe sama. Čili toto „já“ by pak bylo zčásti zrozené (vrozené), a zčásti vytvořené.
Ale je tu ještě i ten třetí aspekt, který zmínila paní Hájková: že je to „něco co vždy existovalo a vždy bude existovat“. V každém případě Hegel by to viděl přesně takhle (možná i Sokrates/Platón): podle Hegela vlastně všechno (to jest: všechno podstatné) existuje už na samotném počátku světa, jenom je to všechno ještě nehmotné, přesněji řečeno je to napřed pouze inteligibilní, myslitelné, ale nemá to ještě realitu.
To znamená: v každém případě kategorie „subjekt“ je takto dána apriori, absolutně, už od samotného počátku. No – a od subjektu k vědomí vlastní identity, tedy k vědomí vlastního já je to už jenom malý krůček. Toto „já“ je pak vlastně jenom konkretizovaná, živoucím obsahem naplněná subjektivita.
A ovšem: subjektivita vědomá sama sebe. Podle Hegela se ale toto sebe-vědomí nutně muselo vyvinout, protože i progres od pouhé hmoty (respektive její pouze biologické formy) k formám vědomým a sebe-vědomým je dán apriori, a nemůže nenastat.
Takto je tedy možno věci vidět, když se na svět díváme z hlediska idealisticky fundované filozofie…
Ostatně, pane Nusharte (Jaroslav): ano, už v dosti raném dětství jsem si kladl větší množství obdobných otázek, určitá predestinace k filozofickým zájmům tu tedy byla (a to dozajista vrozená); už jsem to jednou zmínil, nevím už kolik mi tehdy bylo let, jestli něco kolem sedmi, když jsem mého – o dva roky staršího – bratra překvapil prohlášením, že myslím že ze mě jednou bude filozof. Pikantní na celé záležitosti je, že vůbec nechápu, jak jsem v tomto věku už vůbec mohl znát význam slova „filozofie“. – Ledaže by tomu skutečně bylo tak jak míní pan Jiří Nushart – totiž že informace o veškerém dění jsou tak či onak přítomny respektive zapsány někde „v prostoru“, a že je teoreticky vzato kdykoli možno si je „přečíst“, zpřítomnit.
JE LOGIKA LOGICKÁ?
Opravdu zajímavá otázka, pane Nusharte. A samozřejmě, je možno věc vidět tak i tak. Tedy že logika je záležitost apriorní, na člověku (a na chybách a nedostatcích jeho mysli) nezávislá; stejně tak jako je možno zastávat názor, že tzv. „logika“ je jenom záležitostí lidské konvence; jenom dalším projevem snahy lidské mysli zjednodušit si skutečnost. Tu skutečnost která je sama o sobě natolik složitá, že je nám fakticky ve svém jádru nepřístupná, nepochopitelná, nepoznatelná.
Bezprostředně vzato je logika – tak jak byla formulována třeba Aristotelem – opravdu jenom f o r m o u, do které my lidé se pokoušíme nějakým způsobem vměstnat živoucí, neustále proměnlivou skutečnost.
Jak správně poukázal Hegel, hranice klasické – výrokové – logiky jsou právě v tom, že sama skutečnost je v neustálé změně, pohybu. My třeba řekneme: „Támhle stojí strom“ – ale jen se otočíme jiným směrem, už naše oči vidí zase něco úplně jiného. (A než se třeba obrátíme zase zpátky ke stromu – ten tam sice třeba stále ještě stojí; ale už to není bezezbytku ten samý strom, mezitím v něm proběhlo celé kvantum změn a procesů.)
Proto také Hegel vytvořil svůj systém dialektické logiky: protože podle jeho přesvědčení klasická formální logika není principálně schopna adekvátně podchytit tyto neustálé změny, a především neustálý vývoj. Pro klasickou formální logiku jsou dva komplementární výroky „toto je strom“ a „toto není strom“ naprosto protikladné, platit může jenom jeden z nich, a ten druhý je chybný. Zatímco podle Hegela je – v tomto neustálém proudu změn a vývoje – nejen nijak výjimečné, ale naopak pravidlem že platí věta o identitě a zároveň ne-identitě.
„Tato postava zde je Sokrates, a zároveň to není Sokrates“ – z hlediska formální logiky nonsens, ale z hlediska logiky dialektické naprosto v pořádku: Sokrates totiž není jenom a pouze Sokratem, nýbrž je zároveň i něčím jiným, v prvé řadě Sokrates podléhá procesu stárnutí, takže je v něm už v tuto chvíli obsažen „mrtvý Sokrates“, tedy „non-Sokrates“, negace Sokrata. A za druhé Sokrates je nejen Sokratem, nýbrž také člověkem, je biologickou entitou, je duší a duchem, a to všechno jsou určení která překračují vymezení „Sokrates“, a tedy platí že Sokrates tady n e n í už – pouhým – Sokratem, nýbrž zároveň něčím jiným, něčím navíc.
Samozřejmě: toto Hegelovo pojetí vztahu formální a dialektické logiky je nemálo sporné. Je možno tu z velmi dobrých důvodů namítnout, že i všechen tento pohyb a změny je možno vyjádřit i prostřednictvím klasické formální logiky – když si dáme práci s tím naprosto důsledně precizovat používané pojmy.
– Na straně druhé je ovšem fakt, že klasická formální logika s těmito změněnými (respektive se stále měnícími) stavy musí „zápasit“, zatímco pro dialektickou logiku jsou jejím zcela přirozeným elementem. Ona sama na tento neustálý pohyb a vývoj poukazuje už se své vlastní podstaty, a proto je její pomocí možno tyto věci vidět daleko lépe, nežli s principiálně fixní logikou formální.
Ale vraťme se zpátky k samotné otázce, jestli logika „je logická“, anebo pouze jakousi berličkou lidské mysli.
Abychom toto dilema mohli rozhodnout, musíme se obrátit k samotné realitě. (Protože o to se nakonec jedná, zda logika odráží objektivní realitu, anebo ji falšuje.) Vraťme se znovu k Aristotelovi: už on konstatoval, že „je sotva možné, aby se něco dělo bez příčiny“.
Tím chtěl zřejmě vyjádřit toto: jednoznačně definované příčiny vedou k naprosto jednoznačnému důsledku. V tomto smyslu není dán žádný prostor pro nějakou „náhodu“. Protože kdyby existovala – v materiálních procesech – nahodilost v absolutním (ne pouze relativním) smyslu, pak by to vyvracelo tuto Aristotelovu klíčovou větu.
Jestliže ale tato věta platí – pak ovšem platí, že logika je reálná. Tedy – logická. Že to nejsou jenom nějaké svévolné hrátky.
Jak už ale bylo zmíněno: naprosto všechno záleží na tom, jestli my budeme ty reálné fenomény, které subsumujeme pod formy výrokové logiky, opravdu naprosto správně a precizně definovat. Výroková logika sama o sobě je „logická“; její sylogismy jsou natolik absolutně jednoznačné, že tady je opravdu sotva prostor pro nějakou chybu. Ale problém je právě v té subsumpci, v přiřazení: my do těchto logických forem vkládáme reálné fenomény, o nichž nikdy nemáme jistotu, zda jsme je poznali/určili opravdu správně. (Viz poznámka výše o neustálé proměně reálných entit.)
Jednou větou by snad bylo možno říci: logika je logická – ale my lidé ji nemůžeme používat logicky. A to snad ne proto (ne primárně), že bychom byli tak omylní, neschopní; nýbrž principiálně, z onoho uvedeného důvodu vždy nejistého přiřazení reálných procesů k logickým formám.
Není to ten samý strom…
Pane Poláčku, vy jste snad před chvíli četl mé myšlenky. Dívajíc se na strom na zahradě, na který právě svítilo slunce, přemýšlela jsem o něčem podobném. Uvidím ještě někdy tentýž strom? Mám ho sice denně před očima, ale pokaždé vypadá trochu jinak. Tak mě to zaujalo, až jsem o tom napsala báseň.
Únorové slunce
Toto je slavná chvíle, která vplouvá do věčnosti.
Zkroucené holé větve stromů prozářené sluncem dožluta
ční na pozadí čistého modrého nebe,
odkud zaznívá ptačí cvrlikání.
Chce se mi plakat štěstím a zároveň žalem.
Vždyť ta chvíle se nikdy nevrátí.
Věčná je zima a věčné jaro.
Věčný je led a věčné slunce.
A přece tak rychle pomíjejí,
vejde-li pod naši střechu smrt.
Až jednou zemřu,
půjdu po cestě mrtvých,
rozlehlým údolím tmy,
za vzdálenou hvězdou na obzoru.
A přesto věřím, že jednou, uprostřed věčnosti,
se vrátí tatáž chvíle.
Že znovu uvidím prudkou oslepující záři únorového slunce,
která zbarvuje větve stromů dožluta.
A švitořící hejno ptáků se rozletí modrou oblohou.
Moc hezké, paní Hájková.
Mně se do podobných chvil prolínají i vůně.
Paní Hájková, zrovna nedávno jsme tu mluvili o poetice v české písničce, jmenovitě ze semaforské tvorby, tato Vaše básnička ve mně dost evokuje „Purpuru“ Jiřího Suchého, je to velmi podobná, jakási sladkobolná poetika, radost okamžiku a zároveň vědomí (zimního) pomíjení.
V každém případě opravdu krásná básnička, především ten závěr, v tom je učiněno jakési gesto které se nedá vyjádřit jinak nežli právě poezií, prostřednictvím zdánlivě zcela jednoduchých obrazů je člověk stržen, či vynesen do nějakých zcela nových dimenzí bytí; dimenzí vzdálených a zároveň důvěrně známých…
Nemáte ještě další takové básničky? – Bez dalšího bych je vložil do rubriky „Umění“…
No, občas nějakou tu báseň napíšu. Ale ne zas tak často, takže jich moc nemám. Člověk se totiž musí dostat do takového zvláštního stavu mysli, aby viděl to, co normálně nevidí a slyšel to, co normálně neslyší (nebo případně zapojil i čichové vjemy, jak naznačuje paní Zemanová). Mám dojem, že vy jste to kdysi nazval jinobytím. Trochu se to podobá náboženskému vytržení mysli, kontemplaci nebo jak ještě jinak to lze nazvat.
Já sama nepoznám, jsou-li ty mé výtvory umělecky nějak hodnotné. Ale mohla bych vám jich pár poslat, ať z toho třeba něco vyberete.
No ano, paní Hájková, přesně takhle jsem si to představoval: že mi pošlete určité množství Vašich básniček, a já pak z toho udělám nějaký výběr.
Jinak s tím „jinobytím“ – ano, tady asi máte pravdu, poetické vidění bude s tímto jinobytím dost souviset, já jsem to jinobytí tehdy definoval jako něco, co je zde a zároveň někde jinde, je to tedy na jedné straně „bytí vůbec“, tedy něco čeho jsme sami součástí – ale zároveň je to něco jiného, nám (v naší bezprostřední zkušenosti) neznámého, nepoznaného. Právě proto je pro nás toto – poetické – jinobytí natolik lákavé: že v něm zakoušíme sama sebe, ale nějakým zcela novým, doposud nepoznaným způsobem.
PODSTATA NEEXISTUJE?
Možná že by toto téma stálo za zpracování jako samostatný text; ale dost možná by se svým vyzněním docela dobře hodilo i pod téma „Vzpoura barbarů“. I když se jedná napohled o něco naprosto jiného; a podnětem pro tyto neveselé úvahy je vysokoškolský pedagog (nechci říkat „filozof“, i když on zřejmě filozofii přednáší).
Zkrátka: jedná se o článek Borise Cveka v dnešních BL: https://blisty.cz/art/102896-o-platonove-opiu-a-zapadni-metafyzice.html
Boris Cvek se tu napřed vyznává ze svého dřívějšího obdivu k Platónovi – aby vzápětí celé jeho učení hodil přes palubu, a dehonestoval ho jako víceméně staré harampádí, jako prázdné filozofické fabulace.
Jádrem věci je otázka podstat věcí, fenoménů: Platón se jak známo domníval, že jsoucí, materiální věci nemají svou podstatu v sobě samých, nýbrž že jejich podstaty – jakožto nehmotné, božské „ideje“ mají svou vlastní existenci, a že jsoucí věci jsou jenom kopií těchto věčných podstat.
Samozřejmě – takto extrémní pojetí je dnes už neudržitelné. Ovšem – Cvek tento fakt využívá (či spíše: zneužívá) k tomu, aby šmahem zavrhl celou Platónovu filozofii. A Cvek oproti tomu tvrdí, že žádné podstaty věcí vůbec neexistují. Že existuje pouhá empirie, a vůbec nic jiného.
Cvek tu tedy zaujímá naprosto dichotomický postoj: buďto všechno, anebo nic. Buďto je Platónova filozofie bezezbytku správná – anebo je bezezbytku chybná. Cvek vůbec odmítá uvažovat o možnosti, že by byla možná nějaká střední pozice: sice odmítnout extrémní Platónovo pojetí svébytné existence „podstat“ – ale přitom zachovat to nejcennější z celého antického myšlení, totiž právě schopnost za pouhým materiálně-empirickým povrchem věcí hledat jejich skryté jádro, vnitřní podstatu.
Cvek tvrdí, že hledání takovýchto podstat věcí prý vůbec není zapotřebí; že moderní vědy nám samy poskytují obrovskou míru poznání o našem světě.
Jestliže je ale Cvek skutečně filozofem – jak se snaží vystupovat – pak prostě nemůže nevědět například o kritice Frankfurtské školy, že všechny tyto „vědy“ nám poskytují poznání pouze jednotlivé, dílčí, roztříštěné – ale že se v jejich úzce specializovaném a empirickém poznání naprosto ztrácí schopnost vnímat hlubší a komplexnější souvislosti. (Cvek jde dokonce tak daleko, že popírá i existenci přírodních zákonů! Fakticky tedy sám zaujímá zcela extrémní pozici: totiž pozici středověkého nominalisty.)
Budiž; položme si se vší vážností otázku: k čemu vlastně potřebujeme pátrání po „podstatách“ věcí, když nám naše empirické vědy přece dokáží všechno tak dokonale vysvětlit?
Vezměme si za příklad třeba kapitalismus. Ani Boris Cvek snad nebude popírat, že něco takového jako „kapitalismus“ objektivně existuje. Jenže: tento kapitalismus právě nikdy nedokáží ani definovat, ani určit, ale ani vůbec spatřit běžné empirické ekonomické vědy. Tyto vědy mohou pouze analyzovat jednotlivé ekonomické instituty, vztahy, aktivity, zájmy – ale nikdy nedokáží spatřit „kapitalismus“ jako takový. Protože ten je přesně tím, co překračuje jakoukoli empirii.
Že daný komplex ekonomických vztahů je ještě něčím navíc, něčím jiným co překračuje tuto pouhou sumu empirických dat, to je možno zjistit, odvodit pouze komplexní strukturální analýzou. A pouze tímto způsobem je možno se dobrat podstaty celé věci – tedy že daný způsob ekonomiky není pouze a jenom nějakou „přirozenou“ ekonomickou aktivitou, nýbrž že je zde zároveň přítomen i zcela specifický fenomén kapitalismu.
Všechno toto hlubší poznání se ale naprosto ztrácí, když přestaneme pátrat po skrytých podstatách fenoménů, a omezíme se jenom na holou empirii.
Napsal jsem, že tato záležitost by dost možná patřila pod téma „vzpoura barbarů“ – neboť toto bezduché ulpívání na pouhé empirii, to je skutečně fakticky atakem intelektuálního barbarství na pravé myšlení. A co je přitom nejvíce otřásající: že takto povrchní myšlenky hlásá někdo, kdo univerzitní mládež vyučuje filozofii! Jak je pak možno divit se naprosté povrchnosti tohoto světa, když už jeho mládí je zatemňováno (neřkuli přímo ohlupováno) tímto způsobem.
Mám zde jednu aktualitu k výkonům Umělé inteligence, o které jsme diskutovali nedávno. Totiž ohledně jejích schopností kreativní spisovatelské činnosti.
Brněnské divadlo „Husa na provázku“ v současné době realizovalo inscenaci, která byla napsána tím samým způsobem – tedy Umělou inteligencí.
Poté se ale představitelé divadla vyjádřili, že Umělá inteligence „dokáže napsat dialog, ale nedokáže napsat hru“.
To znamená: UI dokáže jakž takž vytvořit relativně krátké dialogy, ale nedokáže vytvořit žádný skutečně strukturovaný komplexní celek. (I ty minulé ukázky z prózy byly jenom relativně krátké povídky.) A za druhé: Umělou inteligenci je napřed nutno „nakrmit“ množstvím příslušného materiálu – to jest už existujících předloh. UI tedy fakticky nic sama nevytváří; ona jenom kompiluje. Ona si z toho, co jí bylo předloženo jako realita, jako život, vytvoří jakýsi průměr – vzorce vyprávění které se znovu a znovu opakují. (V daném případě se to zřetelně projevilo konkrétně tím, že celý projekt byl nastartován v USA – a texty vytvořené Umělou inteligencí pak nesly naprosto jasné znaky amerického stylu literárního psaní.)
Stále tedy ještě platí: Umělá inteligence konec konců jenom napodobuje; ale sama nic (skutečného, nového) netvoří.
ANTROPOCENTRISMUS, HUMANISMUS A ISLÁMSKÁ (šíitská) PERSPEKTIVA POHLEDU
„Humanistické úspěchy moderního západního politického myšlení způsobily největší katastrofy v lidské historii… Svět o sobě se změnil ve svět pro mne.“
—————————-
Dovoluji si sem dát odkaz na zajímavý článek osoby jménem Hamidreza Ajatolláhy, ze kterého možná pochopíme, proč je pro nás nejlepším řešením přijmout islám.
https://ceskapozice.lidovky.cz/tema/zapadni-humanismus-ktery-tri-sta-let-dominoval-svetu-je-v-upadku.A210210_232530_pozice-tema_lube
Domnívám se, že k pochopení té pasáže, o zpochybnění pravdivosti vědy ve druhé polovině 20. století a o přijmutí či odmítnutí některých vědeckých zákonů na základě pouhého lidského rozhodnutí a nikoliv empirie (reality), že tedy k pochopení této pasáže je nutno vzít v úvahu i nějakou jinou perspektivu pohledu (islámskou nebo kvantově mechanickou).
Článek by si podle mě zasloužil diskusi.
pasáže o… (bez čárky)
No ano, pane Nusharte, je to opravdu docela zajímavý článek, který by skutečně stál za hlubší prodiskutování. (Ovšem ze všeho nejvíce by bylo zapotřebí ho prodiskutovat s jeho autorem, a konfrontovat ho s jeho mnohdy velice svéráznými tvrzeními.)
Takže takhle: on má samozřejmě pravdu (alespoň relativní) tam, kde kritizuje určité negativní stránky současného západního pojetí humanismu. (Na straně druhé ovšem naprosto ignoruje jeho stránky pozitivní.)
Na straně druhé se dopouští celé řady krajně pochybných, ne-li přímo nesmyslných tvrzení.
Za prvé: středověk (křesťanský) nebyl zřejmě o nic více „antropocentrický“, nežli lidstvo kdykoli předtím. Daleko spíše naopak: křesťanský středověk upnul člověka do celého systému bezpodmínečné odpovědnosti vůči Bohu. Středobodem všeho tedy nebyl člověk, nýbrž Bůh.
Kde se autor dopouští naprosto nesmyslného tvrzení je to, že by snad sekularismus zapříčinil obě světové války. – Copak snad teokratické státy nikdy nevedly žádné války a boje? Nebyl snad svět islámu svého času velice rozpínavým? To jediné čím se tyto světové války odlišovaly od válek středověkých bylo to, že její účastníci měli k dispozici mnohem účinnější technické prostředky ke vzájemnému zabíjení. Ale čistě procentuálně byly ztrát na životech mnohem menší, nežli například ve třicetileté válce.
Autor se odvolává na „Boží pravdu“ – jenže nijakým způsobem nevysvětluje, jaký k o n k r é t n í obsah tato „Boží pravda“ má vlastně mít. Ve skutečnosti je tato nakonec zprostředkována kněžskou kastou – tedy zase čistě s u b j e k t i v n í m výkladem. – Což je nakonec přesně to, co on vytýká západnímu humanismu.
Jeho tvrzení o tom, že v současném Íránu se teologie neplete do politiky – to je tvrzení naprosto nepravdivé.
Všeho všudy: jak řečeno úvodem určité body jeho kritiky na současném západním pojetí humanismu mohou mít svou určitou pravdivost; ale jinak je naprosto jasně znát že zde hovoří naprosto zaujatý ideolog, kterému se nejedná o vyvážený a nezaujatý rozbor daných problémů a témat, nýbrž jenom o glorifikaci jeho vlastní ideologie respektive teokracie.
Představme si na chvíli, že třeba Dominik Duka nebo Tomáš Halík napíše nějaký podobný článek do íránských novin…
Domníváte se, že ten mezináboženský dialog mezi islámem a humanismem (potažmo liberalismem) by měl být spíše podporován, nebo tlumen?
Myslím, že děláme jednu zásadní chybu, pane Poláčku. Tuhle jsem od manželky slyšel takový vtip: Manžel drží v ruce mobil a manželka říká: „Pojď už spát.“
Manžel: „Nemůžu, někdo se mýlí.“
„Kde se autor [Hamidreza Ajatolláhy] dopouští naprosto nesmyslného tvrzení je to, že by snad sekularismus zapříčinil obě světové války.“
Tady bych se trochu Hamidrezy Ajatolláhy, pane Poláčku, zastal. Já sám jsem v našich diskusích rozhodným zastáncem sekulárního (nenáboženského – tedy i neideologického) státu. On ovšem nemá možná na mysli pouze sekularismus, ale celý západní způsob myšlení, způsob myšlení pramenící z osvícenského racionalismu. Na tu souvislost mezi osvícenskou racionalitou (směřováním k modernitě) a dehumanizací člověka (jejímž důsledkem byl pak například holokaust) je ovšem poukazováno i v našem kulturním okruhu.
Diskuse o článku Hamidrezy Ajatolláhy by samozřejmě mohla mít i smysl velmi praktický.
Pokud by třeba v blízké budoucnosti byly vzneseny nějaké požadavky na naplňování procentuální obsahové rozmanitosti webů, můžeme zde – na humanistických dialozích – mít už trochu náskok. Úlitbou humanistickému bohu rozmanitosti na humanistických dialozích určitě nic nezkazíme, předpokládám totiž, že dohled firem jako Google, Amazon či Apple na obsah našeho myšlení se bude i nadále spíše stupňovat…
Takže tedy třicetiletou válku také způsobil racionalismus?… Či ji snad dokonce vyvolal přílišný humanismus?…
– No ano, je fakt že někteří autoři skutečně zastávají názor že obě světové války minulého století byly nějakým způsobem zapříčiněny novodobým racionalismem (i Patočka uvažoval podobným způsobem); ale to je v každém případě čirá metafyzika. Nijak nechci zpochybňovat smysl metafyzického uvažování; ale pokud se zabíráme reálnými dějinnými událostmi, pak je vždy smysluplnější hledat zcela reálná, profánní vysvětlení.
První světová válka byla vyvolána především pnutími mezi tak či onak koloniálními respektive imperiálními velmocemi; navíc paradoxně jmenovitě k vypuknutí první světové války velice podstatně napomohl systém politicko-vojenských svazků, které vlastně původně měly sloužit k obraně. Kdyby tyto spolky nebyly, pak by po zabití následníka trůnu celá záležitost zůstala jenom lokálním konfliktem mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem. Jenže: na stranu Srbska se postavilo Rusko, které s ním bylo smluvně spojené; vzápětí se pak na stranu Rakouska-Uherska postavilo Německo, které mělo obranný pakt s Rakousko-Uherskem. Navíc: Německo bylo velmocensky deprivované, protože – díky své původní roztříštěnosti – prakticky „zaspalo“ fázi uchvacování kolonií, a proto v něm byly přítomny silné tendence k násilnému rozšíření vlastní moci.
Ve hře tedy byly především zcela profánní mocenské a velmocenské zájmy; ale je opravdu jen velice obtížně možno najít tu jakousi „přemíru racionalismu“ jako reálně působící dějinný faktor.
Co se týká „mezináboženského“ dialogu mezi islámem a humanismem, tak ten už dávno probíhá; před časem jsem poukázal na liberální proud v současném islámu.
Ovšem: zdaleka ne všichni jsou ochotni/schopni se takového dialogu zúčastnit.
DIALOG MEZI ISLÁMEM A HUMANISMEM
Když chci s někým diskutovat, pane Poláčku, musím diskutovat s ním, nikoliv s nějakým náhradníkem, kterého si sám vyberu, protože mi vyhovuje.
Takového dialogu se pak zdaleka ne všichni muslimové jsou ochotni/schopni zúčastnit, protože tento liberální náhradník islámu není jejich zástupcem.
Proto bych raději diskutoval se skutečnými muslimy a ne s muslimy jaké si představujeme, že by podle nás měli správně být.
„První světová válka byla vyvolána pnutím mezi velmocemi…“ První světová válka BYLO pnutí mezi velmocemi. Otázka je, čím právě to pnutí bylo vyvoláno…
DIALOG…
Když by se například USA chtěly dohodnout se SSSR (uzavřít smlouvu…), musí diskutovat se SSSR (tedy například s Brežněvem). Když budou USA diskutovat se sovětskými disidenty, mohou se dohodnout s disidenty, ale smlouvu se SSSR neuzavřou. (Leda by zajistily mocenskou výměnu v SSSR, což je ovšem velmi riskantní – může to vyvolat odvetné kroky.)
Přímé vyvolání mocenského převratu je samozřejmě aktem agrese, zatímco třeba prosazování „správných“ společných hodnot, které prostě nelze jednoduše smést z jednacího stolu (a které ve skutečnosti nejsou tak úplně společné, ale nehodí se to vždy přiznat) je bezpečnější a schůdnější cestou jak rozvrátit protivníkův mocensko – kulturní systém – rozvrátit ho implantací nesourodých (se systémem nefungujících) hodnot, které nutně nemusí být vlastní ani samotnému iniciátorovi.
Celé to stojí na univerzalistickém nároku racionalismu (že existuje SPRÁVNÉ řešení, že toto správné řešení existuje nejen třeba ve vědě, ale i v oblasti hodnot a morálky).
A proč zrovna ty liberální muslimy odmítáte uznat za „pravé“ muslimy, pane Nusharte? Nebo snad za „pravé muslimy“ považujete výhradně zfanatizované islamistické teroristy?…
Totiž, pane Nusharte, nakonec k a ž d ý ideový směr považuje svá vlastní řešení za „jedině správná“. Toto železné přesvědčení je podle všeho nezměnitelnou antropologickou konstantou.
Liberální demokracie se snaží tento problém obejít tím, že principiálně všem názorům přiznává stejné právo na „správnost“. To má své nesporné přednosti v tom, že se ideovým sporům ulamují jejich nejostřejší hroty; ovšem jsou zde přítomna i citelná negativa.
Za prvé: tento princip je vnitřně nedůsledný, protože určité okruhy názorů jsou i zde vylučovány respektive potlačovány. Sice podle všech obecných měřítek většinou z dobrých důvodů; nicméně sám princip se zde dostává do interního rozporu.
A za druhé a především: všechny ideje jsou zde nivelizovány na stejnou úroveň; to jest, všechny jsou devalvovány na čistě soukromý názor. Což pak v důsledku vytváří duchovní a společenské prostředí trvalé ideové dezorientovanosti, a tedy i trvalé ideové deprivace. Tam kde nic nemá skutečnou hodnotu, tam vzniká hlad po idejích; a ten pak bývá ukájen z velice pochybných zdrojů, z nejnižších suterénů politických i duchovních idejí.
Ještě jednou k Umělé inteligenci: nevím jestli jsem si něco špatně zapamatoval, anebo jestli byla realizována dvě divadelní představení současně.
V každém případě bylo provedeno představení v pražském Švandově divadle, které bylo také napsáno UI. Bylo tak učiněno k výročí Čapkovy hry R.U.R. Provozovatelé divadla dostali nápad, že když Čapek psal o umělých lidech, tak že teď naopak by umělá inteligence mohla napsat hru o lidech.
I zde se ale potvrdilo, že UI dokáže sice do určité míry sepsat dialogy; ale že nedokáže vytvořit logicky provázaný komplexní jevištní útvar. Recenzent sice poněkud smířlivě podotkl, že celkový výsledek se až tak příliš nelišil od „některých více ujetých představení našich experimentálních divadel“ – to však ještě samo o sobě nemusí být známkou kvality, respektive schopností logického uvažování.
A za druhé: padla zde zmínka, že „90 procent hry bylo vytvořeno Umělou inteligencí“. To se zdá být napohled hodně; ovšem nutně se staví otázka, jestli právě těch zbývajících 10 procent nakonec nebylo rozhodujících. Neboť je sice samozřejmé, že současná UI už dokáže do značné míry zkompilovat do ní vložené texty; jinak řečeno dokáže z nich vytvořit něco, co je dosti podobné přirozené lidské řeči. Jenže: těch „zbytkových“ deset procent, to je zřejmě právě ta hranice, kterou UI překročit nedokáže. Protože – jak už jsem konstatoval dříve – nemá skutečný vlastní přirozený zážitek a prožitek. Takže ona provždy bude už jenom napodobovat, kopírovat to co do ní bylo vloženo externě.
JAKÁ MÁ BÝT DNEŠNÍ REVOLUČNÍ STRANA?
…Aneb nad čím si láme hlavu dnešní levice.
Trochu oklikami jsem se dostal ke shlédnutí přednášky uspořádané stranou či hnutím „Socialistická solidarita“ (musím přiznat, že jsem do té chvíle nevěděl, že něco takového vůbec existuje). Byla to přednáška o tom, jaký charakter by měla mít současná progresivní, antikapitalistická, respektive přímo revoluční strana. Nejsem si jistý jestli by tato přednáška někomu zde stála za celé shlédnutí; ale pro jistotu je zde její adresa: https://www.facebook.com/154933116927/videos/381810816298050
Předem je nutno říci: přednášející marxistický filozof působí velmi sympatickým dojmem; jak čistě osobně, tak ale i svým politickým respektive světonázorovým ukotvením. Jeho cílem je překonání kapitalismu; ale zároveň se jednoznačně distancuje od všech autoritářských projevů známých z éry „reálného socialismu“. V podstatě právě tohle je červenou nití jeho přednášky: jak to dokázat, aby vznikla nějaká angažovaná, agilní, progresivní levicová strana – aniž by se opět utopila v dogmatismu a byrokratismu.
V tomto ohledu má tato přednáška svou zajímavost; ovšem na straně druhé je nutno se ptát, jakou relevanci ještě dnes mohou mít diskuse marxistických autorů z dob počátků dělnicko-revolučního hnutí. Jedná se především o to, že přednášející jako by stále vycházel z toho, že je zde – stejně jako tehdy – pořád ještě přítomen nějaký masový proletariát, který prakticky jenom čeká na svůj vůdčí subjekt, tedy na progresivní revoluční stranu. Jenom za těchto okolností by totiž mělo smysl zabývat se úvahami o tom, jaký má být vztah (přinejmenším latentně elitářské) strany k mase prostých proletářů.
Jenže ve skutečnosti dnes jsou ty masy proletariátu definitivně pryč; a spolu s nimi i masa potenciálních straníků. Současná progresivní levicová strana (pokud vůbec má smysl zakládat už v tuto chvíli nějakou partaj jako takovou) by tedy nevyhnutelně musela mít „elitářský“ charakter: to jest nemohla by se opírat o spontánní čin mas, nýbrž výhradně o sílu vlastního intelektu. O míru vlastní schopnosti rozpoznat, a to sice do nejmenších detailů, nemoc současné doby – a zároveň schopnosti určit správnou terapii. Vzývat v současné době ještě pořád nějaký „revoluční proletariát“, to je ve skutečnosti přímou cestou k sektářství.