Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

317 komentářů u „Forum“

  1. CO JE METAFYZIKA?

    Otvírám tedy tímto příspěvkem nově zřízenou stránku „Forum“. Článek na toto téma mi poslala paní Hájková; byl to text ve formátu PDF, tedy bezprostředně nezkopírovatelný; ale naštěstí se mi podařilo onen článek objevit v internetu, a to sice zde: http://www.distance.cz/rocnik-2005/4-cislo/jak-potrebna-je-dnes-metafyzika

    Tento článek se zabývá přesně tím, co vyjadřuje jeho název: jeho autor se pokouší rehabilitovat metafyziku v době, která je většinově propadlá scientistickému pozitivismu, respektive empirismu.

    Ve stručnosti mohu předeslat, že se víceméně plně ztotožňuji s argumentací autora článku. Já bych sice použil na obhajobu metafyziky poněkud odlišný způsob argumentace, ale to tady není podstatné.

    V každém případě je nutno dát za pravdu Jiřímu Prinzovi, že bez metafyziky (ať už jakéhokoli druhu) není vůbec možno zodpovídat jakékoli otázky (a to právě i ty nejzásadnější), které překračují omezený horizont pouhé empirie, respektive jejího popisu prostředky speciálních věd.

    Poněkud mě ovšem překvapilo tvrzení vyznavačů kreacionismu (které J. Prinz nijak nezpochybňuje), že prý dodnes není vysvětlen samovolný vznik života. Já sice nejsem nijakým znalcem v tomto oboru, ale podle zdrojů které jsem četl já je tomu přesně naopak, to jest vznik života j e možno vysvětlit čistě přirozenými, spontánními procesy.

    Ten argument že pro vznik prvních aminokyselin byla k dispozici relativně krátká doba několika set milionů let neobstojí – za prvé my dost dobře nevíme jaké byly konkrétní chemické podmínky za zemi v té době (mohly být mnohem příznivější než se nám může zdát dnes). A za druhé – stále tu existuje možnost (a to současnou vědou pokud vím dokonce preferovaná), že život se na zemi dostal z vesmíru.

    Za podstatně závažnější je nutno považovat ten argument zastánců Inteligentního designu, že jmenovitě onen bičík u baktérií až teprve po dokončení posledního kroku v jeho výstavbě začne plnit svou funkci. Že tedy – obrazně řečeno – tato baktérie by napřed musela svůj bičík (a to zřejmě sice pro řadu generací) budovat zcela zbytečně, a tedy zbytečně na něj vynakládat energii, než by jí vůbec začal být ku prospěchu.

    Na to se ovšem nechá namítnout, že příroda neustále experimentuje. To jest: na jeden jediný výsledný užitečný „nástroj“ či funkci vždy připadá obrovské množství „produkčního odpadu“. Jenže my ten odpad nevidíme, protože zmizel v odpadním koši evoluce. My vidíme jenom ten dokonalý výsledek, a pak se divíme jak to že mohl vzniknout přirozenou cestou.

  2. Mě zase překvapila zmínka o tom, že metafyziku pěstovaly totalitní režimy.

  3. Bičík, to je evergreen teze, které se říká nezjednodušitelná složitost. Přišel s tím biochemik Michael Behe, přední představitel myšlenky inteligentního designu, a od té doby je kreacionisty uváděno jako nezpochybnitelný fakt, že bičík se nemohl vyvinout evolučně.
    Věda se ovšem vyvíjí a postupně nachází odpovědi na mnohé nejasnosti.
    Richard Dawkins, který s kreacionisty i představiteli ID tvrdě válčí, k tomu napsal:
    „Pokud Behe tvrdí, že bakteriální bičík je nezjednodušitelně složitý, neříká nic jiného, než že on samotný nedokáže přijít na to, jak se mohl vyvinout pomocí malých změn, a proto musel být vytvořen. Vědec by se však neměl spokojit s kontumací ve prospěch inteligentního designu. Kdyby měl imaginární teoretik inteligentního designu vzkázat něco vědcům, bylo by to cosi v tomto duchu: Nevíte, jak něco funguje? Nevadí! Prostě to nechte být a řekněte, že to udělal Bůh.
    Hlavně na tom nezačínejte pracovat, rovnou to vzdejte a odvolejte se na Boha. Milí vědci, nepracujte na svých záhadách. Nechejte je nám, protože my víme, jak s nimi
    naložit. My ty úžasné mezery potřebujeme jako poslední útočiště Boha.“
    K této problematice vyšel i rozsáhlý článek na Sisyfovi, kde je bičík také zmíněn:
    https://www.sisyfos.cz/clanek/404-diskuse-na-tema-kreacionizmus-1-2

  4. Napadá mě, že i Slavoj Žižek psal o tom, jak velice nám schází ontologie. Která podle všeho nemůže být jiná než metafyzická. A když jste zmínili kreacionismus, vzpomněla jsem si, že jistá forma „kreacionismu“ se vyskytuje u Žižeka. Totiž takováhle. On kdesi vyslovuje myšlenku (ale teď si nejsem jistá jestli je jeho vlastní), že to, co není symbolizováno jazykem (popsáno, definováno a někam zařazeno), jako by vůbec nebylo. To co neznáme, jako by ani neexistovalo. To, co existuje, je jen nerozlišená hmota. Teprve když to začínáme poznávat, když nás k tomu vede naše zvídavost, jako by to teprve bylo (pro nás) tvořeno. Tak třeba atomy vlastně neexistovaly, dokud se lidé nezačali zajímat o to, z čeho že se hmota vlastně skládá.
    Myslím, že to bylo v knížce Humanismus nestačí (rozhovor s Hauserem).

  5. No – ono možná určité nedorozumění může pramenit právě z toho, co si kdo pod pojmem „metafyzika“ vlastně představuje. Někteří pod metafyzikou odmítají možná jenom její klasickou, spekulativní podobu; to jest když se skutečnost vysvětluje vlastně jenom prostřednictvím kombinace určitých filozofických pojmů. Takováto metafyzika jim pak připadá příliš abstraktní, a především příliš doktrinární. (Právě z toho pak může vzniknout závěr že metafyzika je v bytostném spojení s totalitou.) Ale přitom ani tito lidé (a filozofové) snad nezavrhují metafyziku v obecném smyslu jako tázání se po smyslu života a světa. Takovéto otázky jako chimérické odmítají pouze ortodoxní pozitivisté a empiristé.

  6. Co se těch bičíků týče – tady je ovšem stav věcí poněkud jiný, Behe neříká že „my nerozumíme mechanismu evolučního vytvoření bičíků“, nýbrž on říká, že samovolný vznik bičíků je vlastně nelogický, protismyslný. Že ta baktérie by musela být – obrazně řečeno – vlastně sama proti sobě, když by si přes horizont celé řady generací vytvářela (při vynaložení nemalých životních zdrojů) orgán, který pro ni po celou tu dobu nemá naprosto žádný užitek, ale naopak je jí jenom na překážku.

    Tato námitka – to nelze popřít – má určitou logiku. Ovšem na straně druhé je to přece jenom dost zjednodušující pohled; a pravdu má ovšem i protistrana (a na to jsem sám poukázal), že mechanismy tvorby těch či oněch orgánů a funkcí v evoluci mohou být natolik složité, a především nelineární, že v žádném případě nelze vyloučit že k takovémuto procesu tvorby skutečně samovolně došlo.

    Proto jsem napsal, že příroda experimentuje nepřetržitě – vytváří orgány a funkce užitečné, ale i obrovské množství neužitečných. A při těchto experimentech vytváří i celé spousty modifikací, které napřed nemají žádnou užitečnou funkci, ale získají ji až dodatečně.

    V daném případě bičíku by dost rozhodující otázkou bylo, jestli tyto (nehotové) bičíky byly pro jejich nositele nějakou závažnou překážkou, zátěží (jak se zřejmě snaží sugerovat Behe); anebo to byl orgán sice nefunkční, ale nijak svému nositeli zásadně neškodící (jako je například v lidském těle slepé střevo.

    P.S. Ten článek o kreacionismu si přečtu až dodatečně, je moc dlouhý a v tuto chvíli (opět) nemám příliš mnoho času.

  7. KREACIONISMUS VERSUS EVOLUCIONISMUS

    Přece jenom jsem ještě stačil si přečíst onen článek o kreacionismu. Bohužel – nefunguje (alespoň u mě) žádný z odkazů na další články v diskusi. Především tedy chybí hlas jeho oponenta J. Špiříka. Pod tímto jménem jsou v tamějším vyhledavači k nalezení pouze dva texty: jeden je právě ten úvodní, a druhý skutečně od Špiříka, ale až jaksi „navíc“, a ten nereaguje na Heřta, nýbrž na jiného kritika kreacionismu (a především víry). Z uvedené ukázky je ale možno soudit, že Špiřík argumentuje výhradně ve smyslu víry, a v tomto ohlede se nenechává „rušit“ jakýmikoli racionálními či vědeckými argumenty.

    Co se Heřtova článku týče: ano, to je bez jakýchkoli pochybností velice kompetentní rozbor dané problematiky, a Heřt bod po bodu vyvrací přinejmenším naprostou většinu (pseudo)argumentů kreacionistů.

    Já sám jsem svého času četl knihu „Tao přírody“ od R. Sheldrekea, kterého Heřt také zmiňuje. Musím přiznat, že tehdy jsem s leckterými autorovými tézemi dosti souzněl, neboť sdílím jeho skepsi vůči – údajně neomezeným – možnostem racionalistických respektive pozitivistických věd ohledně výkladu jsoucího světa.

    Nicméně: je nutno konstatovat že například čím Sheldrake nejvíce argumentoval, totiž nevysvětlitelností vzniku komplexních orgánů (a to i v rámci jednoho individua), je dnes už přesvědčivě vysvětleno tzv. „kaskádovitou teorií“, tedy procesem kdy jeden dílčí krok procesu tvorby orgánu teprve po svém dokončení iniciuje krok příští. Jinak řečeno, genetická informace druhého kroku je uvolněna až dokončením kroku prvního.

    Ale určité pochybnosti o správnosti teorií R. Sheldrakea jsem získal už jenom o málo později po četbě jeho knihy. On totiž tvrdí, že veškerá příroda (přinejmenším její živá část) je spojena jakýmsi tajemným „kolektivním vědomím“, neustálým prouděním informací od každého tvora (či rostliny) ke každému.

    Nějaký čas později jsem četl jakousi reportáž o pobytu nějaké skupiny mládeže někde v přírodě. Členové této skupiny leželi v trávě; a jak už to tak v přírodě bývá, obtěžovaly je dotěrné mouchy. A poté v oné reportáži zazněla věta jednoho hocha na adresu těch much: „Nějak jim nefunguje komunikace. Už jsem jich zabil pět, a pořád si na mě sedají další!“

    No, a je to. Všechny tak velkolepě znějící, tajuplné spekulace R. Shledrakea o „tao přírody“ a o všeprostupující komunikaci všech tvorů se všemi se rázem rozbíjejí na kusy před tímto jedním jediným zcela profánním konstatováním, že dokonce ani mezi členy jednoho a téhož species nefunguje komunikace ani tak základním způsobem, aby je uchránila před zničením.

    ——————————

    Je tedy opravdu na místě vůči všem takovýmto mystickým spekulacím pociťovat zdravý skepticismus. Na straně druhé ale – i zastánci ryze evoluční teorie si svou věc podle všeho velice zjednodušují. Oni totiž na místo „inteligentního plánu“ zase nestaví nic jiného, nežli dogma o absolutní nahodilosti všech procesů. Což je tvrzení za prvé principiálně nedokazatelné; a za druhé vysloveně nevědecké. Protože naprosto ignoruje přinejmenším možnost apriorního statutu určitých faktorů. Klasickým případem je tu – ovšem sama o sobě velmi suchopárná – matematika. Jestliže totiž mají principy matematiky opravdu apriorní status vůči materiálnímu světu – pak se tento nemůže vyvíjet ryze nahodile, nýbrž jenom v rámci objektivních matematických struktur.

    Tuto skutečnost jako takovou by zastánci evoluční teorie zřejmě ještě byli ochotni uznat; ovšem ono to pak znamená (či může znamenat) zároveň i to, že i (evoluční) vývoj od nižších forem k vyšším není jenom a pouze nahodilý, nýbrž je predestinován právě zákony matematiky. Jinak řečeno: vyšší formy života (včetně života inteligentního) jsou pak skutečně (jakožto ideální formy) obsaženy už v těch nejprvnějších zárodcích hmoty. (Což je právě to co tvrdí jedna – umírněnější – část kreacionistů.) Evoluční vývoj by pak v tomto případě ovšem neprobíhal čistě nahodile; nýbrž evoluce by fakticky byla jenom jakýmsi „orným polem“ pro realizaci oněch komplexnějších, dokonalejších forem, které jsou ve své ideální podobě dány už na samotném počátku vývoje materiálního světa (respektive už před ním).

    Jediný rozdíl je tu pak v tom, jak chceme chápat tento „inteligentní design“ – jestli jako vůli nějakého nadpřirozeného subjektu, anebo jako objektivní (ale metafyzický) stav samotného bytí. Poukazy na působení nadpřirozeného subjektu jsou ovšem principiálně nedokazatelné; ale ta druhá, „metafyzická“ varianta ID si nicméně nadále může udržovat svou platnost.

    Evolucionisté se stále odvolávají na to, že „příští evoluční vývoj nelze předpovědět“. Samozřejmě: nelze ho předpovědět co se j e d n o t l i v ý c h druhů týče. Tady opravdu vládne princip nahodilosti. Množství všech možných variant (mutací) je příliš obrovské, nežli aby je lidská mysl mohla vnímat jinak nežli čistě nahodilé.

    Ale jestli se všechny tyto bezprostředně nahodilé mutace neodvíjejí v rámci nějakého vyššího (meta)strukturálního určení – to se tímto poukazem na tento druh nahodilosti v žádném případě nedá vyloučit.

  8. Ovšem jestliže jsem zde uvedl argumenty proti předpokladu existence nějakého „tao přírody“, tedy jakéhosi niterného komunikačního sepětí všech živých entit, pak stejně tak musím uvést i argument zcela opačný.

    Vyprávěla mi totiž svého času jedna moje spolustudentka na mnichovské univerzitě, která měla zčásti španělský původ, a která byla hudebně nadaná, o tom že jednou hrála v nějakém španělském zařízení pro psychicky nemocné. Ona tam tedy přijela na návštěvu, zcela poprvé; to znamená že ti pacienti onoho zařízení ji nikdy předtím neviděli. Ale když pak začala hrát a zpívat, stalo se něco naprosto nečekaného: oni ty její písně začali zpívat spolu s ní! Ačkoliv ji nikdy předtím neviděli, její písně tedy nemohli znát – a přesto jakousi neuvěřitelnou a nepochopitelnou intuicí dokázali předem (či přinejmenším současně) tyto texty doslova vyčíst z její hlavy!

    A něco v principu velmi podobného jsem já sám osobně zažil zrovna nedávno. V posledních letech jsem se musel starat o jednu taktéž psychicky nemocnou ženu. Jednou když jsem u ní vyřizoval nějaké její záležitosti jsem potřeboval získat od ní jeden klíč; začal jsem ho tedy hledat v jedné skříni v předsíni. Ona v té době byla v kuchyni; nemohla mě tedy vidět, vůbec nemohla vědět co dělám. A přesto najednou z kuchyně zazněla její otázka: „Hledáš klíč?“

    Opravdu nevím, jak je možno takovéto fenomény vysvětlit. Ale podle všeho se zdá, že jsou to právě jedinci u kterých je běžné racionální myšlení potlačeno, u kterých pak narůstají (respektive jsou uvolněny) tyto nečekané a nevšední schopnosti mimosmyslového poznání, respektive mimosmyslové komunikace.

  9. Myslím si, pane Poláčku, že jevy jako mimosmyslové vnímání či mimosmyslová komunikace se vyskytují. Otázkou je, zda tito lidé nemají zároveň sklon k paranoidnímu myšlení. Zda tedy není zapotřebí se takových schopností spíš zbavit než je rozvíjet.
    V knížce Čtyři dohody ostatně stálo „nevytvářejte si žádné domněnky“.

  10. Tento text pana Petraska jsem sem zkopíroval z „Nástěnky“:

    Milan Petrasek napsal:
    6 ledna 2021 (22:21) Upravit
    Selbstbegnadigung – jen tak narychlo část čerstvého sloupku Assheuera k duchudoby:
    Trump ist ein Immobilientycoon, er ist, wenn es das gibt, das geborene Denken, Fühlen und Trachten des Geldes. Geld hasst Hindernisse. Es will Macht, weil es fließen und expandieren will, und alles, was sich seiner Souveränität in den Weg stellt, scheint illegitim. Trump ist der schamlose Körper des Geldes, unzählige Male hat er seine Geisteshaltung offenbart, und nicht einmal das Recht hat das Recht, sich ihm entgegenzustellen. Und wird die Macht schuldig, begnadigt sie sich selbst.

    Die historische Fatalität einer solchen Selbstbegnadigung bestünde darin, dass Trump einem hässlichen Verdacht neue Nahrung gäbe: Die USA und damit der gesamte Westen lügen, wenn sie sich gegenüber anderen Nationen auf das Recht berufen. In Trump, so hieße dies, erscheint die Wahrheit des Westens. Er missbraucht das Recht und wiederholt seine religiösen Ursprünge als atheistische Farce – der US-Präsident spielt Gott und ermächtigt sich selbst. Im Kapitalismus als Religion verwandelt sich das Geld in den irdischen Gott. Thomas Assheuer

    A tady je překlad do češtiny (ovšem jenom prostřednictvím automatického překladu):

    Trump je realitní magnát, pokud existuje, je rodilým myšlením, cítěním a hledáním peněz. Peníze nesnáší překážky. Chce moc, protože chce proudit a expandovat, a vše, co se dostane do cesty její suverenitě, se zdá být nelegitimní. Trump je nestydatá skupina peněz, nespočetkrát odhalil svůj duševní stav, a ani pravice nemá právo se proti němu postavit. A pokud je vina na vině, odpouští se.

    Historická osudovost takového sebe-odpuštění by spočívala v tom, že by Trump živil ošklivé podezření: USA a tím i celý Západ lžou, když se dovolávají zákona proti jiným národům. Říká se, že v Trumpovi se objevuje pravda Západu. Zneužívá zákon a opakuje svůj náboženský původ jako ateistickou frašku – americký prezident hraje na Boha a zmocňuje se. V kapitalismu jako náboženství se peníze mění v pozemského boha. Thomas Assheuer

    Co je na tomto citátu zajímavé: Assheuer zde argumentuje plně ve stylu Karla Marxe. Kdy tedy zdánlivě čistě osobní vlastnosti převádí důsledně na charakteristiku a moc peněz.

    Právě v tomto spočívá jedinečný přínos Marxe: běžné vědomí znovu a znovu podléhá sklonu objektivní společenské procesy subjektivizovat, to jest vykládat si je jako vědomé a záměrné jednání těch či oněch aktérů. (Z toho pak ostatně pramení i všechny konspirační teorie.) Zatímco Marx činí přesný opak: za tímto zdánlivě pouze subjektivním jednáním odhaluje jeho skrytý fundament v objektivních společensko-ekonomických strukturách a procesech.

  11. Mimosmyslové vnímání: je fakt, paní Hájková, že většinou vládnou paranormálními schopnostmi lidé, kteří byli nějakým způsobem „vykolejeni“ z běžného, standardního způsobu života. Mnozí utrpěli nějaké trauma, někteří prodělali těžkou nemoc, třeba zážitek s „blízkou smrtí“. Což platí ale vlastně obecně o lidech s nějakými mimořádnými vlastnosti; například tzv. „savons“ (kteří například mají fenomenální paměť) jsou nezřídka autisté neschopní vést samostatně běžný život.

    Že by tyto mimořádné schopnosti měly ale něco společného mít s paranoickým myšlením – o tom jsem ještě nikdy nic neslyšel. Snad by to bylo možné v tom smyslu, že ten kdo utrpěl nějaké těžké životní trauma, tak ten má samozřejmě spíše sklon k paranoidním představám, nežli běžný, netraumatizovaný člověk.

    Ovšem – právě z tohoto důvodu existují názory, že tyto mimořádné schopnosti měl dřívější člověk zcela obecně. A že tyto byly potlačeny až vlivem civilizace a racionálního myšlení. A když je u někoho dnes tato racionální složka takovýmto zásahem zvenčí potlačena, tak že se pak obnoví tyto původní přirozené schopnosti.

    Něco na tom je; když se podíváme do světa v současné době žijících přírodních národů, tak je tam v každém případě možno nalézt větší schopnost mimosmyslového vnímání. Ale na straně druhé bych zase neřekl, že tuto schopnost měl – v její vyhraněné podobě – každý. I ty přírodní národy na to mají své specialisty – šamany, medicinmany.

  12. Ostatně právě jeden takový zážitek s mimosmyslovým vnímáním indiánského medicinmana vylíčil i český cestovatel Alberto Vojtěch Frič: při jedné ze svých návštěv u amazonského kmene Yanomani chtěl prozkoumat i jejich pohřební místa. Ta jsou ale pro indiány posvátná; a přístup cizinců k nim je přísně zapovězen, tabu.

    Frič se tedy rozhodl navštívit ta místa potají. Vzal několik svých mezků s nákladem, a vydal se přesně opačným směrem. A teprve po nějakém čase se otočil, a vydal se na horskou stezku vedoucí k oněm pohřebištím. Jenže – na té cestě mu indiáni ze zálohy jeho mezky postříleli. Cesta byla daleká – bez mezků nemohl svého cíle dosáhnout, a tak se vrátil zpátky.

    A při jeho návratu mu místní medicinman řekl: „Měl jsem sen, že se chceš vydat na cestu k našim svatým místům. Přikázal jsem proto pro jistotu několika mladým mužům, aby k nim hlídali přístupovou cestu!“

    Onen medicinman tedy svou intuicí naprosto přesně vyčetl Fričovy pravé úmysly.

  13. DOBYTÍ KAPITOLU

    O tom, že americký Kongres byl dobyt zběsilou chátrou, dozajista už všichni slyšeli. Nemohu odolat, abych sem neotiskl můj komentář který jsem na toto téma napsal na DR. Nejedná se totiž zdaleka jenom o tento jednorázový akt; nýbrž co je na něm skutečně významné jsou jeho obecné souvislosti, ohledně principu demokracie vůbec:

    Když otcové ústavy Spojených států diskutovali o tom, jaký má tato mít základní charakter – zda převážně republikánský, to jest s rozhodující mocí samotného lidu, anebo převážně institucionální, to jest s rozhodovací mocí na straně státu, nevládla mezi nimi v této otázka nijaká shoda. Naopak, diskuse a spory kolem ní byly velice zásadní a emocionální. Neklame-li mě paměť, byl to James Madison, který napsal Georgi Washingtonovi varovná slova: „Pane! Lid je jako divoké zvíře; a je nejvyšší nutností stát ochránit před neovladatelnými pudy tohoto zvířete!“

    Jeho prorocké varování se naplnilo bezezbytku v tu chvíli, kdy chátra pronikla do samotného centra americké státní moci, a okupovala ji. A když se američtí zákonodárci – tito nejvyšší reprezentanti „vůle lidu“ museli v panice zabarikádovat před svým vlastním lidem. Obrazy z bitek v parlamentech, které dosud byly známy pouze z banánových či jim obdobných republik, jsou najednou vysílány z amerického Kongresu – tedy ze stále ještě vedoucí demokracie tohoto světa.

    Ano, jedná se samozřejmě o naprostý exces, který v této podobě zřejmě zůstane nadlouho singulární událostí. Ale už samotná skutečnost, že k takovému excesu vůbec mohla dojít, je otřásající; a nevyhnutelně znovu musí oživit všechny pochybnosti o samotné podstatě demokracie, jakožto „vládě lidu“. Nejde ani tak o to, že do Kongresu USA vtrhlo několik tisíc zběsilých fanatiků; ale tento divoký akt chátry má mnohem širší zázemí, celé desítky miliónů (!) Američanů nadále pevně věří nestoudným lžím Donalda Trumpa o údajném „volebním podvodu“.

    A nejhorší na tom je, že tato skutečnost vlastně nemůže být žádným zase tak velkým překvapením. O americké populaci je už vlastně dávno známa neuvěřitelně vysoká míra jejího iracionalismu, občanské i obecné nevyzrálosti, silné náchylnosti ke konspirativním teoriím všeho druhu. Tento latentní iracionalismus nyní jedním rázem explodoval jako sopka, pod kterou se ve skrytu už dlouho kumulovalo vnitřní napětí.

    S tímto iracionalismem a občanskou nezralostí (neřkuli přímo primitivismem) se pak ale druží ještě jeden moment: totiž znovu a znovu omílané heslo, že v demokratickém státě je lid absolutním suverénem. Z toho pak u tohoto lidu nevyhnutelně vzniká pocit, že si může dělat co se mu jenom zlíbí. Že není vázán ani zákony, ani rozumem, ani jakoukoli jinou hodnotou či normou. Už Platón varoval, že demokracie – která nestojí na žádném pevnějším fundamentu nežli na libovůli jednotlivce – nevyhnutelně vyústí ve vládu ulice. Poslední události v americkém Kongresu ukazují, jak prozíravé bylo jeho varování.

    Ano, tento útok na Kapitol zůstane nejspíš pouze singulární událostí. Ale mělo by to být důrazným varováním, že lid (přinejmenším jeho velké části) stále zůstává oním „divokým zvířetem“, a že jeho divoké a iracionální pudy mohou kdykoli propuknout s plnou silou.

  14. Rozumím, pane Poláčku. Mezi mimosmyslovým vnímáním a paranoidním myšlením je rozdíl v pravdivosti oněch představ či snů.
    Náčelník měl tušení a trefil se. Tedy, jeho tušení bylo pravdivé. Zatímco paronoikovy předtuchy pravdivé nejsou. Jde o pouhé bludy, jako jsou třeba konspirační teorie.

  15. K událostem v USA: Mezi „chátrou“ prý byla i 35letá veteránka amerického letectva, podporovatelka Trumpa. Kapitolská policie ji zastřelila.

  16. Zkuste si přečíst toho Tuviu Tenenboma: „… dostávám od prezidenta Obamy ‚osobní‘ e-maily. Tady je jeden takový: Tuvio, když jsem začínal jako organizátor na jihu Chicaga, nebylo to snadné… “

    Jeho kniha, ve které prostřednictvím mnoha setkání s lidmi z různých společenských vrstev přibližuje atmosféru v USA před zvolením Donalda Trumpa prezidentem, se jmenuje „Všechny jejich lži“ (The Lies They Tell).

  17. Na přebalu knihy se píše, že je „vtipný jako Borat, chytrý jako Woody Allen a neodbytný jako Michael Moore“. Nevím, jestli se to bude zdát vtipné úplně každému. Uvidím, až to dočtu.

  18. V každém případě u Borata chovám ohledně jeho vtipnosti zcela závažné pochybnosti.

  19. LID, NEBO CHÁTRA?

    Já sem ještě jednou zkopíruji jeden můj komentář z Deníku Referendum. Nedělám tuhle duplicitu rád; ale tamější příspěvky mohou kdykoli zmizet v propadlišti, a tady se jedná o opravdu zcela zásadní věc.

    V tomto komentáři odpovídám na tvrzení J. Vyleťala, že útok davu na Kongres Spojených států nebyl jenom nějakým aktem svévole, nýbrž víceméně legitimním vyjádřením frustrace a hněvu amerického lidu z asociálních poměrů ve kterých musejí žít:

    „Je ovšem nemálo zajímavé, pane Vyleťale, že v nedávné diskusi jste argumentoval přesně opačně: že totiž marasmem současného světa je vinen nikoli systém, nýbrž sami lidé… 😉

    Podívejme se tedy na celou záležitost poněkud blíže. Na jedné straně máte samozřejmě pravdu: do určité míry jsou takovéto excesy jako útok davu na Kongres Spojených států důsledkem respektive projevem životní frustrace, která sama má objektivní příčiny v mnohdy asociálních životních poměrech, ale pramení také z obecného znechucení z politiky respektive politiků. Ve včerejších zprávách to naprosto pregnantně vyjádřili dva mladí lidé (kteří se onoho útoku sami zúčastnili), a kteří přitom nebudili dojem nějakých exhibicionistů či primitivních výtržníků: „Politické partaje jsou naprosto prohnilé. Musejí zmizet!“

    A zcela upřímně řečeno je nutno přiznat, že takto principiálně odmítavý postoj k vysoké politice má – při pohledu na její reálnou praxi – nemalé oprávnění. Toto zhnusení politickými čachry ovšem nevládne pouze ve Spojených státech, ale v nemalé míře i v Evropě, respektive jiných částech světa. Tito protestující ovšem z této – o sobě oprávněné – kritiky ovšem vyvozují nikoli snahu o pozitivní překonání takovéhoto druhu politiky, nýbrž naopak postoj negativní: všechno rozbít, a místo nedůvěryhodných politiků všechnu moc předat jednomu jedinému Velkému vůdci. Který svou rozhodností všechno zařídí. A jehož obhroublost, primitivismus a demagogie se těmto lidem pak jeví nikoli jeho nepřijatelnými vlastnostmi, nýbrž naopak jeho přednostmi. Pod jeho pevným vůdcovstvím se všechno stává jasné, přehledné a srozumitelné.

    Albert Speer popisoval ve svých pamětech náladu v německé společnosti, za které se k moci dostal Hitler. Bylo to ještě dlouho před jeho nástupem, Speer tehdy ještě studoval architekturu. A jeden jeho profesor mu tehdy řekl: „Všechno je dnes tak složité, chaotické, nepřehledné. Snad je opravdu zapotřebí aby přišel někdo úplně jednoduchý, tak řečeno sedlák, aby do tohoto chaosu vnesl jasné světlo!“ – No, a tak přišel Hitler.

    —————————-

    Takže v tomto směru je skutečně frustrace velké části (americké) společnosti vysvětlitelná, a zčásti i pochopitelná. Ovšem: to všechno nemění nic na tom, že chátra zůstává chátrou. A že nic nemůže exkulpovat Němce, že si svého času jako „světlonoše“ zvolili Hitlera. A stejně tak nic nemůže omluvit fanatické příznivce Trumpa, že ve své slepé oddanosti přehlížejí všechny jeho ničemnosti, všechny jeho lži, všechny jeho podlosti. Protože jestli všechno toto přehlížejí, pak to znamená, že se s tím sami ztotožňují.

    Celkem vzato je tedy situace skutečně velice ambivalentní: sám protest proti washingtonskému establishmentu by naprosto mohl být oprávněný; ale zcela zavrženíhodné jsou jeho doprovodné okolnosti.“

  20. Z pana Vyleťala se asi stává čím dál tím větší marxista.
    Hlavně, že si myslí, že praví komunisté byli ti, co chtěli násilí.

  21. O ZAVRŽENÍHODNOSTI ZPŮSOBU CHOVÁNÍ BEZRADNÝCH.
    Převážná část společnosti reaguje velmi znejištěně na všeobecnou neschopnost politických elit ovlivnit a udržet politickou balanci.
    Panuje konfuze ideologických politických cílů, ve které se tržním způsobem nabízí konfuzní kaše ideologií soupeřících zájmových seskupení, což znemožňuje jakékoliv tříbení politické argumentace.
    Bezradná občanská většina se stala politicky zneužitelná a její zneužitelnost a zavrženíhodnost se liší pouze individuálním charakterem a tedy zevní formou projevu.
    Příkladně můj známý se rozhodl ignorovat pandemii a já se zlomyslně posmívám skoro polovině usvoličů, kteří to hodili propadlému a bezradnému podnikateli na trhu s politickým kapitálem….bych bezradně dodal….plus zavrženíhodně.

  22. Člověk si myslí, že hledá vysvětlení těch událostí, jenže vysvětlením by byla odpověď na otázku „jak se to stalo“, nikoliv odpověď na otázku „kdo za to může“.

  23. Rychlý průzkum veřejného mínění YouGov ve čtvrtek zjistil, že 45 procent voličů republikánů je pro útok na Kapitol.

  24. Když řeknete „chátra“, nebo „Hitler“, nemá to sebemenší myšlenkou hodnotu, nic to neobjasňuje, je to jenom SOUD – osobní vztahování se k jiným. Tedy ekvivalent věty „nemám je rád“. Věty, která má NULOVOU myšlenkovou hodnotu.

  25. Je to nevědomě pravdivý postřeh o smyslu našeho bytí.

  26. Nemyslím si, že je zrovna vyčerpávajícím popisem situace, když se píše o pevném přesvědčení většiny Trumpových voličů, že prezidentovi bylo vítězství ukradeno.

    Když by jejich favorit stejným způsobem jako prohrál zvítězil, kolik z nich by si myslelo, že uspěl podvodem? A jak by asi řekněme před rokem odpovídali na otázku, která země je „nejlepší na světě?“

    Lidé se dnes veřejně vyjadřují způsobem, který byl donedávna nemyslitelný. Činí tak, žel, také politici, ba prezidenti, hlavně proto, že svou „upřímností“ bodují. Užívání eufemismů, které lidi staví do přijatelnějšího světla, však trvá a možná i sílí. Trumpův stoupenec tedy nevykřikuje, že volby se mu líbí, jen když se vyhrává a že za změněných okolností by mu nebyla proti mysli diktatura. Místo toho tvrdí, že jeho favorita o vítězství připravily sofistikované podvody.

    Titulek „Polovina Trumpových voličů věří, že demokraté jsou satanisté obchodující s dětmi“ je pro zpravodajský server lepším prodejním artiklem než konstatování, že taková odpověď v anketě může být považována za druhou část hlasovacího lístku, neboť žijeme v době, kdy volební kampaň nekončí v den voleb (natož dva dny před nimi), nýbrž právě vstupuje do další fáze.

    O tom, pro co užívat slova věřit, jsme tu již diskutovali. Podle mého lidé v nesmysly valnou většinou doopravdy nevěří. Proč neříci, zvláště anonymně, totéž co tvrdí „odvážní“ veřejně (jste-li navíc o jejich slovech zpravováni expresně a skoro exkluzivně)? Jakou škodu tímhle kdo utrpěl?

  27. Pane Nusharte, stálé používání přirovnání těžkého kalibru není nejlepším argumentem a volání „hoří!“ je lepší nechat si pro požár. Také má však něco do sebe to, co napsala moje učitelka dějepisu na začátku vůbec první jeho hodiny na tabuli: Historia magistra vitae. Ono totiž platí více takových mouder, třeba, teď už česky, „Nic nového pod sluncem!“ Nebo Gertrudy Steinové „Růže je růže je růže“, jež se docela dobře šikne i na málo poetickou „chátru“.

  28. Volá prostě „nemám je rád!“ Toto sdělení má nulovou myšlenkovou hodnotu. (Nejde o žádné úvahy, jde o vyjádření vztahu.)

    Nevědomě pravdivý postřeh o smyslu našeho bytí, ve kterém nejde o úvahy, ale o vztahy.

    Žádné přirovnání těžkého kalibru nikde nevidím, pane Horáku. Ani u sebe, ani u pana Poláčka.

  29. Pane Nusharte, já jsem na mysli neměl ani Vás, ani pana Poláčka. Před obhajobou historické poučenosti a uvádění paralel jsem nejdřív obecně uvedl dva argumenty proti nemírnému jejich užívání (v duchu známého rčení o psu a klacku).

  30. Paní Hájková, panu Vyleťalovi jsem dnes na DR napsal ještě dvě další odpovědi. V té první jsem se opětovně distancoval od jeho fundamentalisticky antikapitalistického postoje (na základě něhož tento útok davu na parlament zřejmě pociťuje jako legitimní revoluční akt) – a v tom druhém jsem pro jeho vidění světa vyjádřil přece jenom určité pochopení.

    Já tu – pro srovnání – zmíním poslední slova, kterými se se mnou po naší ideové roztržce rozloučil stejně tak levicový radikál Petr Kužvart: že prý patřím do „tábora mainstreamu“. Je to skutečně podivuhodné: na DR jsem především v polemikách s panem Profantem vždy byl tlačen do tábora radikálů; zatímco teď se musím dožít naopak toho, že jsem charakterizován jako člen systémově konformního mainstreamu.

    Ono je to totiž naprosto stejně jako vždycky: naprostá většina populace se rozdělí do dvou základních směrů, do středového a do extrémního. To znamená: buďto víceméně nekriticky splynou s právě jsoucím systémem a jeho hodnotami – anebo naopak tento systém a jeho hodnoty naprosto zásadně a emotivně zavrhnou. A najde se jenom velice málo takových, kteří dokáží udržovat střední pozici nikoli v běžném, nýbrž v aristotelském slova smyslu. Tedy na jedné straně být kritickým vůči (ovšemže velmi nedokonalému) vládnoucímu systému; ale na straně druhé nesklouznout ke zjednodušenému fundamentalismu.

    Pan Vyleťal bohužel tuto aristotelsky středovou pozici nedokáže zaujmout; a bohužel se z něj stále znovu (a dost možná stále více) ozývá jeho levičácký fundamentalismus.

    Ostatně, paní Hájková, psala jste nedávno něco o tom že ho vyhodili (nebo přinejmenším některé jeho texty odmítli) z levičáckého webu e-republika? – To by mohlo být příčinou toho, že se nyní zase častěji objevuje v diskusích na DR.

  31. K pojmu „chátra“: pane Nusharte, v jedné z dnešních odpovědí panu Vyleťalovi na DR jsem mu vyložil a odůvodnil smysl používání termínu „chátra“. Ovšem, takový Aristoteles ve svých analýzách forem vládnutí ještě nepoužíval ani pojmu „chátra“, ani pojmu „ochlokracie“ – ale jeho popisy živelné vlády zdivočelé ulice odpovídají přesně onomu pojmu „ochlokracie“, který neznamená nic jiného nežli právě „vládu chátry“.

    Můžete tedy snadno nahlédnout, že užití slova „chátra“ sice někdy může být nelegitimním a pouze emotivním onálepkováním (jak jsem vytkl panu Vyleťalovi v souvislosti jeho označením amerických kapitalistů jakožto „chátry“) – ale v určitých případech se jedná o naprosto věcné označení reálného stavu, naprosto konkrétních forem chování určitých skupin společnosti.

  32. Ještě k tomu mainstreamu a extrémismu: už jsem vlastně sám několikrát myslel na to, že by stálo za to napsat článek s nadpisem: „Levice mezi mainstreamem a fundamentalismem.“ Protože velká část slabosti a dezorientovanosti současné levice je dána právě tím, že se víceméně bezhlavě potácí mezi těmito dvěma základními stavy. Mainstreamová levice se zbavuje ideové vyhraněnosti a přitažlivosti tím, že splývá s panujícím (kapitalistickým) režimem; zatímco fundamentalistická levice se zbavuje důvěryhodnosti svým ideovým extrémismem, kdy naprosto ignoruje společenskou, a především ekonomickou realitu, a stále se utápí ve svých snech o definitivní sociální revoluci, která jednou provždy spasí celý svět.

  33. Což pak úzce souvisí s konstatováním pana Petraska ohledně „konfuze ideologických politických cílů“. Ano, tato konfuze tady skutečně je; a je dána především tím, že zmizel, respektive rozpustil se klasický třídní protiklad mezi „dělnickou třídou“ a „kapitalisty“.

    Dříve bylo všechno mnohem jednodušší a přehlednější: velká, většinová část společnosti (průmyslové dělnictvo) bojovala za své sociální zájmy proti třídě bohatých vlastníků. Jenže dnešní sociální složení společnosti je skutečně už zcela dramaticky jiné, je zde celá řada profesních i dalších zájmových skupin, které se nedají vměstnat do tohoto klasického pravolevého schématu, respektive jejich postavení v něm je značně ambivalentní.

    V každém případě už neplatí, že sociální postavení by automaticky generovalo odpovídající politický názor. Tedy – poněkud zjednodušeně – že co dělník, to levicový volič.

    Dnes se tedy politické a ideové názory vytvářejí do značné míry náhodně (ne-li vysloveně chaoticky), mnohdy jenom čistě ad-hoc. Na jednu stranu je to svým způsobem pozitivní stav, že člověk není ve svých názorech víceméně fixně determinován svým sociálním původem a postavením; ale na straně druhé zde skutečně absentuje nějaká promyšlená a logicky či jinak odůvodněná ideová orientace. Výsledek pak ze všeho nejspíše připomíná chaotický pohyb brownových tělísek pod mikroskopem.

  34. Pana Vyleťala z E-republiky nevyhodili. On odešel sám, protože mu odmítli publikovat článek, ve kterém nazval Miloševiče a Karadžiče zločinci. Dlužno říct, že v tomto případě se pan Vyleťal nezachoval fundamentalisticky levicově. On redakci E-republiky za to odmítnutí také nenazval levičáky, nýbrž nacionalisty.
    Zde musím poznamenat, že někteří lidé (zejména mladí) přesto ztotožňují nacionalismus s levicí, lépe řečeno proruský postoj s postojem levicovým. Existují mladí lidé, kteří se domnívají, že komunismus je ruský vynález a Internacionála je ruská píseň. Setkala jsem se i s názorem, že jsme před listopadem „patřili“ k Rusku i s různými jinými bizarními lidovými představami.

  35. A JSME ZASE U ANIČKY A JEJÍ TOUHY PO TAKOVÉ PLURALITĚ,
    která bude skutečně/wahrhaftig odpovídat nárokům lidského všedního dne a tudíž takové politické filosofii, pro kterou se široká rozmanitost záležitostí lidské plurality stane fascinujícím předmětem zkoumání.
    Včera jsme u sklenice srovnávali aktuální tvář plurality všedního dne v indickém britském a europrostoru. Po několika sklenicích dopadlo konklusium ve prospěch indického, a to v mnoha parametrech.
    A opětného rozhořčení nad následky zabednění manicheismem…..bych dodal.

  36. E – republika nechce panu Vyleťalovi trpět, když nazve Karadžiče zločincem, Google zase nechce trpět, když se pravičáci stěhují z Twitteru na Parler:

    “S ohledem na bezpečnost uživatelů Obchodu Play vyžadujeme, aby měly aplikace zobrazující obsah uživatelů pravidla pro moderování, která eliminují příspěvky podněcující násilí. Všichni vývojáři o tomto ví a síti Parler jsme to také v minulých měsících připomínali. Vzhledem k vyhrocenosti současné situace jsme se rozhodli z databáze aplikaci odstranit, dokud nebude zmíněný problém vyřešen,” komentuje Google, proč z Obchodu Play aplikaci Parler odstranil. Amazon dokonce pohrozil vypnutím serveru Parleru.

    —————————-

    Podle informací komentátora Tuckera Carlsona požádala CNN šest hlavních poskytovatelů kabelového vysílání, aby nepřenášeli signál Fox News.

    —————————-

    My tady, pane Poláčku, také nemáme žádná pravidla, která by „eliminovala příspěvky podněcující násilí“, tak aby nás náhodou nakonec taky nevypnuli. Občas si sám nejsem úplně jistý, jestli by obsah třeba těch mých příspěvků vyhověl přísným požadavkům. (Možná bych se měl začít víc krotit.)

  37. V čem vidíte problém, pane Nusharte? Podněcování k násilí lze – při jenom trochu základním užití zdravého rozumu – celkem bezpečně identifikovat.

  38. Problém je, pane Poláčku, v tom, že málo využíváme autocenzuru a mluvíme příliš otevřeně. Do budoucna to nemusí být akceptovatelné.

  39. PLURALITA A HUMANITA

    „široká rozmanitost záležitostí lidské plurality“ – pane Petrasku, jedna německá psycholožka se jednou vyjádřila, že ve své praxi nepoznala dvě stejné osobnosti (což je samo o sobě poněkud překvapivé, protože moderní psychologie pracuje právě se standardizovanými modely lidské psychiky); a že to jediné co všichni lidé mají společné, je jejich touha po štěstí.

    Takže vyjděme napřed z tohoto konstatování, že lidé jsou naprosto různí, a že se jeví být prakticky nemožným všechny spojit pod jedním jediným názorem, jednou jedinou ideou, jedním jediným přesvědčením, neřkuli pak politickým názorem.

    Jenže: na straně druhé i v této Vaší větě je jedno slůvko, které se napohled zdá být bezvýznamné, jenom jakousi slovní vatou; ale kterému bychom měli přece jenom věnovat bližší pozornost. Jedná se o slůvko „lidské“. Tedy ve slovním spojení „lidské plurality“.

    Klíčový význam onoho atributu „lidské“ totiž spočívá v tom, že tam kde se zdá hlavní substance („pluralita“) dokumentovat nekonečnou – a neurčitelnou – mnohost lidského dění, tam nám ono vymezení „lidské“ přece jenom značně zužuje množství všech v úvahu přicházejících variant.

    Jestliže totiž hovoříme o „pluralitě“ v pozitivním slova smyslu, jakožto hodnoty přínosné pro člověka, pak v tom vždy nevyhnutelně musí být přítomen právě i onen moment lidskosti, humanity. Protože čistá „pluralita bez přívlastků“ (abychom parafrázovali svého času slavný výrok V. Klause na adresu tržní ekonomiky) – tak tato pluralita bez přívlastků ve skutečnosti znamená naprostý chaos. Tam, kde je všechno jenom různé, nestejné, tam je všechno nespojité, nesourodé – a všechno se tedy rozpadá do prvočinitelů, do jejich neřízeného, chaotického pohybu. Kde nemůže vznikat nic komplexnějšího, hodnotnějšího, neřkuli lidského.

    Jestliže tedy vůbec vyslovíme slovní spojení „lidská pluralita“, pak si musíme být vědomi, že se nejedná jenom o nějaký dodatečný predikát (jako dejme tomu „čtyřnohý stůl“), nýbrž že se jedná bezprostředně vzato o protiklad. Jednoduše řečeno: ono vymezení „lidský“ se může snášet jenom a pouze s určitým kvantem plurality, a s určitým druhem plurality. Naprosto neomezená, absolutní pluralita neguje lidskost, neboť nevyhnutelně vede ke zmíněnému chaosu.

    Z toho pak pro nás vyplývá nutnost (a povinnost) neustále znovu a znovu zkoumat, jaká míra (a jaký druh) plurality je ještě pro onen základní princip lidskosti přínosný (nebo alespoň únosný), a kde už je tato míra překročena.

    —————————————

    To ostatně úzce souvisí i s Vaším požadavkem nalézt takový druh plurality, která bude „fascinujícím předmětem zkoumání“.

    To je přesně to o co se jedná: „čistá“ pluralita je totiž všechno jiného, nežli fascinující. Přesněji řečeno: tento způsob plurality je naprosto fádní, nezajímavý. Napohled je to přepestrý bazar nabízející všechny poklady světa; ale při bližším pohledu se ukáže, že se jedná jenom o konfekční produkty víceméně stále stejného střihu. Příčina tohoto efektu je zase stále ta samá: „čistá“ pluralita znamená, že se rozpadají všechny vzájemné vazby. Ale – tím jednotlivé momenty plurality naprosto ztrácejí význam pro ostatní. Kde není vzájemná souvislost, vzájemná vazba, tam není důvod zajímat se o toho druhého. A přesně tohle je reálný stav současného „demokratického pluralismu“. Napohled totální svoboda; ve skutečnosti naprostá fádnost, kde chybí všechno, co by mohlo na lidského ducha, na lidskou duši vykonávat opravdovou fascinaci.

    Takže máte v každém případě plnou pravdu v tom, že se nakonec jedná o to objevit takový způsob plurality, který by dokázal splnit oba zmíněné požadavky: být nositelem lidskosti (a ne její destrukcí); a přinášet fascinaci z lidského světa.

  40. Další problém je v tom, že o tom, co je zdravý rozum, budou rozhodovat firmy typu Google či Amazon.

  41. Další problém je ta gilotina před Bezosovým domem co tam byla v létě.

  42. Otázka stojí, pane Nusharte, co všechno už je autocenzura. Můžeme pod ní zahrnout třeba požadavek na jistou rozvážnost a výrazovou přiměřenost, na sebekritičnost a sebekontrolu. Potom lze opravdu mínit, že mnozí lidé ventilují nutnost v mnoha situacích se ovládat přemírou grafomanie a (někdy nebezpečné) slovní agresivity a zlovolnosti. K tomu se druží bezohledné prospěchářství.

    Soukromé (na zisk orientované) mediální společnosti se chovají podle svého uvážení, zájmu, či společenského tlaku abych tak řekl celkem z logiky věci. Snazší by byla kontrola veřejnoprávních médií. Je to jen další důvod, proč by nás měla znepokojovat hypertrofie moci privátních oligopolů. V tom totiž s Vámi, pane Nusharte, souhlasím, že být vydán všanc oportunním záměrům mocných soukromníků není žádné terno. Na této skutečnosti nic nemění, dávají-li nám zrovna úžasná křídla, nebo zastřihují-li nám právě letky.

  43. „Osvobozenecká tolerance znamená netolerovat pravici a tolerovat levici… zahrnuje nejen jednání, ale i veškeré diskuse a propagandu, nejen skutky, ale také slova.“ (viz „represivní tolerance“)

  44. Ano pane Poláčku v demokratickém provozu se vyskytují různá pojetí plurality . Jedním je sympatická domněnka H.A. že je možné se neodbýt zjištěním, že politická filozofie i zítra zůstane zcela bezzubou.
    A oproti komerční psychologii mne semtam trápí dojem, že lidská odlišnost se mnohdy oddává pouti úzkou jednosměrkou.

  45. Blokace účtů na sociálních sítích – tady je v prvé řadě nutno si uvědomit, že provozovatelé těchto velkých komunikačních platforem stojí prakticky mezi dvěma ohni. Na straně jedné stojí už dlouho pod palbou kritiky, že nic nedělají (nebo jenom příliš málo) proti zcela zřetelně zavrženíhodným, protiprávným výrokům svých uživatelů. Ale na straně druhé – v tom okamžiku jakmile se přece jenom odhodlají k rozhodnému kroku a zablokují nějaký takový účastnický účet, pak jsou okamžitě obviněni z „cenzury“.

    Tady je pak ovšem naprosto oprávněná otázka z jejich strany: „A co tedy máme vlastně dělat? Nechat se kritizovat za to že se stáváme stokou pro kanalizaci i těch nejhrubších a nejbrutálnějších mentálních výlevů spodiny – anebo se nechat obviňovat z cenzury?!…“

    Nezbývá jim tedy nakonec nic jiného (a o to se zřejmě v současné době snaží), nežli jít nějakou střední cestou; sice regulovat, ale jenom ve skutečně jasných případech porušení pravidel. – V tomto směru je naprosto nepochopitelná argumentace českého novináře, že prý takové firmy jako Facebook a Twitter už dávno „přerostly“ svou vlastní komerční agendu, a že tedy nesmějí jen tak libovolně komukoli zablokovat účet, jenom na základě toho že daný účastník podepsal určité smluvní normy: tyto normy jsou naprosto jasně dané, jsou to normy kdykoli obhajitelné, není to nic více nežli normy civilizované mezilidské komunikace. A kdo tyto normy flagrantním způsobem poruší, ten se v žádném případě nemůže divit že se dostaví příslušné následky. A že byl takovýmto způsobem postižen i americký prezident, to je v prvé řadě projev demokratismu.

    Poněkud jiná záležitost ovšem je, zda v daném konkrétním případě zcela konkrétní účastník Donald Trump skutečně natolik dalece překročil stanovené hranice, aby to poskytovalo dostatečné odůvodnění k (trvalému) zablokování jeho účtu. V tomto ohledu já sám nemohu vydat žádné jednoznačné stanovisko; Trumpovy twitterové aktivity jsem nikdy nesledoval, a co všechno tam „nacvrlikal“, mi opravdu není známo. Naprosto rozhodujícím momentem je tu otázka, zda skutečně vyzýval (přímo či nepřímo) k násilnému útoku na americký Kongres. Ale opakuji znovu, v tomto ohledu nemám k dispozici dostatek informací, abych tuto otázku mohl odpovědně posoudit.

    A nejsem si jistý, jestli někdo další z našeho kruhu v tomto směru dostatek informací má k dispozici.

  46. Tady už nejde o Trumpa, pane Poláčku. Ve tom článku, na který jsem sem dal odkaz, se totiž píše, že není žádný problém přečíst si třeba tweet íránského vůdce vyzývající ke genocidě Židů, nebo tweet čínské ambasády v USA, který glorifikuje sterilizaci ujgurských žen. Považujete tohle za tu „zlatou střední cestu“?

  47. Ty tweety vyzývající ke genocidě Židů nebo oslavující sterilizaci ujgurských žen pochopitelně tedy asi „nejsou nic více nežli normy civilizované mezilidské komunikace“. To patrně těm „smluvním normám“ mezi uživatelem sociální sítě (íránský vůdce, čínská ambasáda) a například firmou Twitter zcela vyhovuje a je to kdykoliv obhajitelné…

  48. Když řekněme prezident prohlásí něco nepravdivého, stupidního nebo sprostého v přímém přenosu, neměl by podle mne být přerušován. Mohu-li trochu nadsadit, měl by být dokonce případným moderátorem doptáván na podrobnosti, neboť je veřejným zájmem, aby podstatné svědectví o čelném představiteli země neskončilo nebezpečně zasuté.

  49. „Nástroj kapitalisty“ (jeden velmi známý nejmenovaný časopis kapitalistů) vyzval ke stigmatizaci zaměstnanců Trumpovy administrativy – v podstatě tedy vyzval k obdobě i u nás známých „normalizačních prověrek“. Předpokládám, že důsledkem nebude „hladký normalizační proces“, ale (bohužel) právě naopak – proces radikalizační – potíže s normálním pracovním uplatněním bývalých zaměstnanců Trumpovy administrativy mohou spíše jen posilovat vytváření oddělených struktur na trhu práce – někde to prostě už bude jen pro trumpetisty, někde zase už pouze For-bes(t) human people (takový jakýsi pokrokový apartheid).

  50. Přijetí. Kým?
    „Vírou přijímáme, že nás Bůh přijal za své.“ (poslední kázání Václava Pospíšila)
    „Víra ve svém základním jádru spočívá v tom, že přijímáme, že jsme přijímáni. (R. Rohr: Univerzální Kristus)“

  51. Kým?

    Bližním nepřítelem. Lidi spolu často nesouhlasí, myslí si, že věci jsou nějak jinak – nebo že by se mělo dělat něco jiného než co si myslí ti druzí, takže jsou nepřátelé a ta integrace a přijetí pak nějak drhne.

  52. Tak to vidíte. Já, místo abych sledovala diskusi, hledím kamsi úplně mimo.
    Ale stejně… Co když přijímat nepřítele je schopen jenom ten, kdo si je jist, že ho přijímá Bůh? Tedy, že oba přijímá Bůh.

  53. Bůh to nemá vůbec lehké, paní Hájková. Když třeba přijme do nebe dva nepřítele, kteří na sebe nevraží, tak aby se mu tam pak ještě nerozhádali nebo dokonce neservali…

    V tomhletom bychom měli nějak pomoct, jenže to bude asi dost náročné – nemám na to úplně tu správnou postavu.

  54. Chtěl jsem tím, paní Hájková, říct, že onen požadavek, abychom se snažili milovat i své nepřátele (který se panu Poláčkovi možná zdá až příliš nadsazený, nesplnitelný či přísný) je totiž zcela logický – bez něj prostě nelze existovat „ve společném nebi“ (ať už si pod tím představujeme cokoliv), bez tohoto požadavku musí být vždy nutně někdo z tohoto „společenství přijatých“ vyloučen. Vyloučen z často malicherných důvodů, z důvodů, které jsou zveličovány naším rozumem, rozumem, který „vyrábí“ nesouhlasy – vyrábí nepřátele (pokud ten rozumový nesouhlas uchopíme emocemi – čemuž se pravděpodobně snad ani nelze ve většině případů vůbec tou vlastní vůlí vyhnout – jak to nedávno někde popisoval i pan Poláček).

  55. Chtěl jsem tím, paní Hájková, říct, že onen požadavek, abychom se snažili milovat i své nepřátele (který se panu Poláčkovi možná zdá až příliš nadsazený, nesplnitelný či přísný) je totiž zcela logický – bez něj prostě nelze existovat „ve společném nebi“ (ať už si pod tím představujeme cokoliv), bez tohoto požadavku musí být vždy nutně někdo z tohoto „společenství přijatých“ vyloučen. Vyloučen z často malicherných důvodů, z důvodů, které jsou zveličovány naším rozumem, rozumem, který „vyrábí“ nesouhlasy – vyrábí nepřátele (pokud ten rozumový nesouhlas uchopíme emocemi – čemuž se pravděpodobně snad ani nelze ve většině případů vůbec tou vlastní vůlí vyhnout – jak to nedávno někde popisoval i pan Poláček).

  56. Chtěl jsem tím, paní Hájková, říct, že onen požadavek, abychom se snažili milovat i své nepřátele (který se panu Poláčkovi možná zdá až příliš nadsazený, nesplnitelný či přísný) je totiž zcela logický – bez něj prostě nelze existovat „ve společném nebi“ (ať už si pod tím představujeme cokoliv), bez tohoto požadavku musí být vždy nutně někdo z tohoto „společenství přijatých“ vyloučen. Vyloučen z často malicherných důvodů, z důvodů, které jsou zveličovány naším rozumem, rozumem, který „vyrábí“ nesouhlasy – vyrábí nepřátele (pokud ten rozumový nesouhlas uchopíme emocemi – čemuž se pravděpodobně snad ani nelze ve většině případů vůbec tou vlastní vůlí vyhnout – jak to nedávno někde popisoval i pan Poláček).

  57. Ano, pro Boha je jistě nesmírně těžké vzít znepřátelené lidi do jednoho nebe. Musel by je rozdělit ploty nebo zdmi. A co by to potom bylo za nebe?
    Možná by takoví lidé museli nejdřív projít nějakým očistcem, aby se toho svého nepřátelství zbavili. Očistec ale mají jenom katolíci.
    Vzpomněla jsem si také, že existuje anekdota, jak Bůh provádí nebem nově příchozí a ukazuje jim: Tady je katolické nebe, tady protestantské nebe, tady… atd. U některých oddělení musí říkat: Psst, ztište se, protože tihle lidé si myslí, že jsou v nebi úplně sami. Nemůžeme jim říct pravdu, protože by ji nesnesli.

  58. Apoštol Pavel pronesl krásnou větu: „Což je Kristus rozdělen?“

  59. Je zajímavé, možná primitivně kolektivně-adaptivní?, že mezi námi vznikající krásu/radost společně rádi sdílíme, naproti tomu mezi námi vznikající utrpení můžeme mít tendenci lokalizovat do jeho „zdrojů“-viníků, a tam „potírat“.
    Jak někde zmínil nedávno pan Poláček: životnost systému nelze udržet bez skutečných vztahů mezi jeho prvky. (A možná je třeba i jakési „preexistence“ „prostorů možností?“)

  60. Ale hledání si přátel, s nimiž by si člověk rozuměl, snad není primitivně kolektivně-adaptivní, že ne?
    Tedy, pokud při tom člověk nezatracuje ty ostatní lidi.

  61. Jak se tedy postavit vůči tomu, když můj vlastní rozum „vyrábí“ nesouhlasy – vyrábí nepřátele, jak se postavit svému(?) rozumu?

  62. (Podlehl jsem takové konspirační teorii – všichni jsme řízeni rozumem!!!)

  63. Na druhou stranu – třeba jeho politika na Blízkém východě a možná i ta jeho ekonomická politika (na rozdíl od jeho šíleného vyjadřování) se mi zdá docela rozumná. Jsem zmaten. Asi ani takový formát jako Trump se nedokáže vzepřít útlaku rozumu…

  64. Tak mě napadá, pane Nusharte (Jiří): budou mít lidé i v nebi emoce?

    Totiž pokud by se lidé v nebi opravdu nesnášeli, pak by to mohlo být jenom a pouze důsledkem nikoli snad jejich rozumu, nýbrž výhradně jejich – vzdutých – emocí.

    Ovšem – tradiční představa nebe (přinejmenším toho křesťanského, v islámském nebi je to snad poněkud jiné) je taková, že zde duše setrvávají v jakémsi stavu trvalé blaženosti, a tedy i trvalého klidu, naprosté duševní vyrovnanosti.

    Ovšem na straně druhé tu pak zase vzniká ten protimluv, že kdyby duše byly zbaveny emocí, pak by ani nemohly prožívat pocit blaženosti – neboť ta je samozřejmě také záležitostí citu. Takže stav naprosté – všech emocí zbavené – vyrovnanosti by se sotva snášel se stavem trvalé blaženosti.

  65. Tak mě napadá, jestli emoce nejsou něčím, co se děje v čase. Pak by na věčnosti asi nebyly. Když ale Pavel říká, že láska přetrvá vše a zůstává navěky, tak jistě nemá na mysli emoci. Láska v křesťanském pojetí není emoce.
    Nevím jestli víra ve věčnou blaženost duše v nebi je tradiční křesťanskou představou, i když taková představa také existuje. V Krédu (ale i jinde) se však mluví o vzkříšení těla.

  66. A vůbec, pane Nusharte, nesouhlasy nevytváří rozum, nýbrž naopak především emoce. Rozum tyto konflikty emocí pak už jenom ex post racionalizuje, dodává jim zdánlivě racionální charakter a argumentaci.

    ———————-

    A jestli je možná i nějaká „preexistence“ (prostorů možností), jak naznačuje pan Jaroslav Nushart? – No ano, určitou „preexistenci“ v metafyzickém, a možná i ontologickém smyslu je možno uvažovat; jenže na rozdíl od většiny antických myslitelů se já domnívám, že už i v této preexistenci je naprosto nevyhnutelně zabudován moment konfliktu. Totiž: moment různosti, bez které nemůže nic existovat jinak, nežli jenom jako naprosto amorfní kaše, bez jakýchkoli kontur.

    Poněkud nejasně se v tomto ohledu vyjadřuje Hérakleitos, tedy rozhodný hlasatel boje jakožto základního principu všeho jsoucího.

    Ovšem: i tento Hérakleitos místy naznačuje, že ve svém s o u h r n u všechny tyto konflikty a konfliktní vztahy přece jenom vytvářejí jakousi nadřazenou, „holistickou“ harmonii, která je identická s nejvyšší božskostí. – Což by mohla být právě ta sféra „preexistence“.

    Já bych s takovýmto pojetím mohl nakonec i docela dobře souhlasit; ale je nutno si uvědomit, že ta sféra „preexistence“ a „nejvyšší harmonie“ má skutečně jenom čistě metafyzický charakter. Ale jakmile vstoupíme do jakkoli reálného světa, v tom okamžiku musíme akceptovat existenci diference, rozdílu – a tedy i konfliktu.

  67. No ano, paní Hájková, právě že emoce jsou něčím co „se děje v čase“. Emoce jsou pohyb, zatímco ono „setrvávání v nebeské blaženosti“ je vlastně naprosto nehybný stav.

    Jestli láska v křesťanském pojetí „nejsou emoce“? – To záleží na tom, z jaké strany se to vezme. Z hlediska ryze teologického snad ne (ale co je to potom?); nicméně konkrétní křesťan ji stejně sotva může prožívat jinak, nežli prostřednictvím svých vlastních emocí.

  68. A jsou vůbec emoce čistě „vlastní“? Na jedné straně se dá říct, že emoce patří k tělu, a tedy jsou vlastní každému jednotlivému tělu. Na druhé straně je pravda, že ty emoce v nás často vyvolávají jiní. Interakce s jinými lidmi. Tady by bylo sporné, zda jsou emoce vlastní jednotlivci.

  69. Pokud se vám zdá, že negativní emoce jsou nevyhnutelné, v každém případě platí, že nemusíme podle svých (negativních) emocí jednat.

  70. Jestli emoce jsou či nejsou (čistě) vlastní?

    To už bychom rovnou mohli položit otázku, co je na člověku vůbec naprosto a výlučně „vlastního“. Všechno co v nás je je nějakým způsobem vzniklé; a to sice v permanentním dialogu s naším okolím, s vnějším světem. Tento svět do nás neustále vstupuje svými vzruchy, svými impulsy, svými obsahy; my tyto obsahy ovšem nějak sami zpracováváme, přesněji řečeno my je napřed pečlivě (byť i nevědomě) filtrujeme, mnohé do sebe vůbec nevpustíme, a ty které do sebe vpustíme okamžitě třídíme do předem připravených přihrádek. Na kterých jsou nápisy „dobré“, „špatné“, „příjemné“, „odpuzující“, a tak dále a tak dále.

    A ten kdo toto třídění provádí to jsou v prvé řadě právě naše emoce; nicméně – v tomto ohledu máte pravdu – tyto emoce se také mění, to jest přinejmenším za určitých okolností se měnit mohou, a to co jsme například v našich mladších létech ještě ukládali do přihrádky s nápisem „fascinující“, dnes mnohdy skončí ve škatulce s označením „nezajímavé“.

    Takže ano, na tom jaké jsou naše emoce má dozajista svůj podíl i vnější svět; ale na straně druhé to co vytváří aktuální identitu našeho já, tak to je nerozlučně spojené s emocemi v tuto chvíli víceméně fixními, v každém případě v nás samých hluboko zakořeněnými.

    ———————-

    A že nemusíme podle našich emocí jednat? – To je zase velká otázka, jsou samozřejmě emoce které můžeme silou vůle překonat, některé celkem snadno a některé jenom s velkým úsilím; jenže tam kde se jedná o emoce které jsou spojené s našimi nejhlubšími přesvědčeními, tam je nám prakticky nemožné jejich sílu překonat.

  71. Nevím, co všechno se dá považovat za emoce. Já soudím, že radost, smutek, hněv, strach, lítost, pocit odporu a pod. Myslím si, že všechny jsou poměrně krátkodobé, i když dlouhodobý sklon k některým z nich (například ke strachu) se může stát charakterovým rysem. Nicméně, i se strachem lze pracovat. Člověk se ho může aspoň do jisté míry zbavovat.

  72. Čtu knihu Richarda Rohra Univerzální Kristus. Právě jsem natrefila na místo, kde píše, že člověk má velký sklon k negativnímu myšlení. Jediná cesta, jak tomu čelit, je vědomě se každý den, ba několikrát za den snažit upnout pozornost k pravdě, dobru a kráse.
    Jako příklad uvádí apoštola Pavla, který v dopise z vězení (!) píše: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! (Filipským 4)
    Jaký důvod k radosti může mít člověk v řetězech, řekne si asi většina lidí.
    Rohr dále píše: Můžeme tomu říkat kontrola myslí. Někteří lidé to nazývají prostě kontemplací.

  73. Včera náhodou tentýž citát kdosi použil v diskusi na webu Křesťan dnes.
    A ve včerejší katechezi se papež František zmínil o něčem podobném. O svatém Františkovi, který nepřestával chválit Boha i v těch nejtěžších chvílích:
    „Obrovské ponaučení spočívá v modlitbě, která již osm století nepřestává pulzovat a kterou složil svatý František na sklonku svého života: „Píseň bratra slunce“ nebo „tvorstva“. Prosťáček ji nesložil ve chvíli radosti a blahobytu, nýbrž uprostřed strádání. František byl už takřka slepý a doléhala na něj samota, kterou nikdy dříve nazakusil. Svět se jeho kázáním nezměnil, mnozí jsou nadále drásáni rozepřemi a navíc postřehuje blížící se smrt. Mohl by to být okamžik krajního zklamání a prožitku vlastního nezdaru. František se však v této smutné chvíli, v tomto temném okamžiku modlí: „Buď pochválen, můj Pane…“ František chválí Boha za všechno, za dary stvoření i za smrt, kterou odvážně nazývá „sestrou“, „sestrou smrtí“.

  74. Zcela upřímně řečeno, tohle je právě jedna z věcí které mě na křesťanství ruší, čistě pocitově. Právě na konkrétním uvedeném případě, toto radostné upírání se na mě působí příliš uměle, dost mi to připomíná „pozitivní myšlení“ z oblasti esoteriky, tento až křečovitý postoj že všechno na světě je přece dobré a pozitivní, stačí jenom dostatečně naprogramovat svou vůli, aby ze sebe vytěsnila myšlenku na všechno negativní, a upnula se jenom k tomu pozitivnímu.

    Život sám je ale obojí, to neznamená že by člověk neměl prožívat radost, ale jestli se takto uměle z mysli vytěsní i stinné stránky života, pak je to jak řečeno jenom umělá póza, není v tom obsažena celá šířka a hloubka skutečného žití.

  75. SVOBODA ČLOVĚKA ZÁPADNÍ SPOLEČNOSTI

    Tento příspěvek jsem vlastně chtěl původně umístit na Deníku Referendum, pod komentář pana Horáka pod článkem Ivana Štampacha o rozpolcenosti americké společnosti. Jenže – tento článek už zase zmizel v propadlišti času, takže můj komentář musím umístit tady.

    Přesněji řečeno: daná záležitost má dva různé body. A jeden z nich naopak patří zrovna sem – souvisí totiž s tématem které jsme zde v minulých dnech projednávali, totiž s oním „občanským konventem“ který inicioval francouzský prezident Macron. Zrovna dnes jsem totiž četl v německých novinách, že víceméně ten samý projekt byl uskutečněn i v Německu! Zde to nese označení „Bürgerrat“, čili „občanská rada“. Taktéž bylo vylosováno 160 německých občanů (rodilých Němců, ale i imigrantů); v tomto případě se ovšem nejednalo o ekologická témata, nýbrž celý projekt nesl jméno „Role Německa ve světě“. Například se diskutovala účast německých vojáků na zahraničních misích.

    I v tomto případě ovšem ve vzduchu visí dost zásadní otázka, do jaké míry budou náměty „zdola“, tedy z občanské společnosti, skutečně realizovány respektive vůbec seriózně projednávány samotnou vysokou politikou. A druhý problém: už v rámci této „malé občanské společnosti“ bylo mnohdy velice obtížné dobrat se k nějakým společným závěrům. Protože názory jednotlivých účastníků byly ovšem mnohdy zcela protichůdné.

    ———————————-

    V rámci zprávy o této akci bylo ale v onom novinovém článku zmíněno ještě jedno. Tohoto projektu se totiž zúčastnila také Marianne Birthlerová – svého času bojovnice za lidská práva v bývalé NDR. Která nyní ovšem – při této příležitosti pro volný projev názorů německých občanů – prohlásila, její popřevratové zkušenosti se „svobodou“ německých (respektive tehdy ještě západoněmeckých) občanů jsou velmi ambivalentní. – Což je přesně to, o čem vyprávěla i naše krajanka v současných USA, jak na to upozornil na DR pan Horák.

    Naprosto stejně jako ona totiž i Birthlerová konstatuje, že občané (západního) Německa nejsou ani zdaleka tak svobodní, jak se ona domnívala. Často se prý sama sebe ptala, proč se natolik obávají veřejně vyjádřit své mínění, když se nemusí – na rozdíl od občanů dřívější NDR – obávat ani vězení, ani jiného pronásledování. Jenže poté Birchlerová zjistila, že oni mají celou řadu jiných důvodů pro své obavy: obavy „o svou kariéru, o svou oblíbenost, o svou příslušnost a o své uznání, o svou práci a o své příští zvýšení platu“.

    Zkrátka: občan „svobodné“ západní společnosti sice skutečně není vystaven natolik přímým represím jako obyvatel totalitní diktatury; nicméně i on je svázán celou řadou nejrůznějších reálných omezení, problémů, sankcí které by na něj mohly dopadnout, kdyby zcela svobodně vyjádřil své mínění, které se třeba liší od politického přesvědčení jeho zaměstnavatele, nebo jeho pracovního či osobního okolí.

  76. Neucelené představy o demokracii mají konjunkturu
    a uvrhávají vzdělanou střední vrstvu do filosofického aktivismu.
    Jedna známá mně zaslala portrét Sokrata s krátkým textem, který může umožnit se s lehkým srdcem a povznešenou myslí sžít s krátkodechostí demokracie.
    Pod portrétem s podpisem Sokrata jsem se dočetl:
    °Demokratické zřízení doplatí na to že bude chtít vyhovět všem.
    °Chudí si budou žádat část majetku bohatých a demokracie jim to dá.
    °Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů, a demokracie jim to dá.
    °Zločinci budou chtít obsadit politickou moc a demokracie jim to umožní.
    °A tak vznikne despotismus nesrovnatelně horší než dovede jakákoliv monarchie či oligarchie.
    Zkrátka: občan „svobodné“ západní společnosti je vystaven vystaven jiným přímým represím než obyvatel totalitní diktatury…bych dodal.

  77. Pro pana Poláčka
    Ještě k tomu svatému Františkovi.
    Jestli si myslíte, že on snad neprožíval smutek, tak to jste na omylu.

  78. Těžko říct, pane Poláčku, zda by se lidé v „nebi“ nesnášeli v důsledku „vzdutých emocí“ („spojených s našimi nejhlubšími přesvědčeními – jejichž sílu je prakticky nemožné překonat“), nebo zda by se nesnášeli v důsledku rozumového nesouhlasu. Žádný protimluv mezi „zbavením se emocí“ a „nemožností trvale prožívat blaženost“ tu ale nevidím.

    „Trvalá blaženost“, účast (podíl) na agapé, není vzdutá emoce. Je to trvalé rozhodnutí (vůle) k akceptaci bližního (který se rozumu často jeví jako nepřítel – jeví se jako nepřítel právě z důvodu oněch „nesouhlasů“, které rozum „vyrábí“), agapé je tedy trvalé rozhodnutí k akceptaci bližního (který se často jeví jako nepřítel), rozhodnutí k akceptaci bez nějakých dalších podmínek (například že se dotyčný musí změnit, abych ho akceptoval). „Trvalá blaženost“ je tedy tou „vyrovnaností“ – opuštěním lpění na věcech („chtěních“), které nemohou člověku přinést trvalý pokoj. Je to vlastně velmi podobné té budhistické představě blaženosti, vyrovnanosti a pokoje, zde se ovšem nepovažuje za možné dosáhnout takovéto vyrovnanosti vlastním úsilím – vlastními zásluhami.

  79. „Nehybný stav“ se, pane Poláčku také „děje“ (nehýbe) v čase.

    Představit si „neexistenci času“ je obtížné, není to ale „nehybný stav“. Existence času je (podle nedávno současných vědeckých představ, ale i například podle představ sv. Augustina) spjata s existencí prostoru – prostor nemůže existovat bez času, nemůže BÝT bez časového rozměru. Stav, kdy se v prostoru „nic nehýbe“ je tedy pořád měřen ubíhajícím časem. Neexistence času neznamená nehybný stav, ale přímo neexistenci („našeho“ – vesmírného) prostoru (popřípadě prostoru všech možných vesmírů – pokud je jich víc). Neexistence času tedy znamená neexistenci „našeho“ prostoru se vším všudy (kompletní neexistenci prostoročasu – stav „před“ („před“ je totální blbost, protože je to vyjádření časové souslednosti při neexistujícím čase, ale my nic jiného než slůvko „před“ k dispozici nemáme – je to ovšem nepravdivá – špatná představa), tedy „stav“ „před“ velkým třeskem (není žádné „před“ a není žádný „stav“). A není žádný „prostor“, když není žádný „třesk“.

  80. „… i on je svázán celou řadou nejrůznějších reálných omezení, problémů, sankcí které by na něj mohly dopadnout, kdyby zcela svobodně vyjádřil své mínění, které se třeba liší od politického přesvědčení jeho zaměstnavatele, nebo jeho pracovního či osobního okolí.“

    Takto to bude, pane Poláčku, vždycky – toho se nelze zbavit žádným vnějším osvobozením, žádnou změnou vnějších podmínek, žádnou změnou systému… Nelze se toho zbavit ničím, lze se toho zbavit jen vnitřní svobodou, svobodou jakožto „stavem duše“.

  81. To je nakonec vlastně ona „kulturní hegemonie“, o kterou usiluje i progresivní levicový liberalismus když navenek tvrdí, že se jí chce zbavit (chce se zbavit té původní staré kulturní hegemonie a nastolit svoji novou hegemonii).

  82. To je nakonec vlastně ona „kulturní hegemonie“, o kterou usiluje i progresivní levicový liberalismus když navenek tvrdí, že se jí chce zbavit (chce se ale zbavit té původní staré kulturní hegemonie a nastolit novou hegemonii).

  83. Existence času je podle mne spjatá s člověkem, pane Nusharte. Pouze lidský mozek zaznamenává, že něco bylo, něco jiného je zrovna teď a na to konto předpokládá, že i něco jiného nastane. I samotná představa času se mění. Nejpodstatnější byl přechod z času cyklického, vycházejícího z přírodních, konkrétně vesmírných dějů, na čas lineární. Pokrok fyziky, snažící se popsat přírodní děje a nacházet v nich zákonitosti, našel v nové disciplíně, zvané měření času, ve své době značně vynalézavou berličku, která pomáhala zákonitosti definovat. Doteď se z toho věda nevymotala.

  84. Čas jako fyzikální veličina závislá na pozorovateli? Máte, paní Zemanová, na mysli něco podobného jako například závislost výsledku dvojštěrbinového experimentu na osobě pozorovatele? (Zkoumá se, kterou štěrbinou ze dvou možných projde elementární částice, přičemž výsledek je závislý na pozorovateli.)

  85. Čas coby fyzikální veličina svědčí o zásadním omezení možného pokroku v člověčím popisu vesmíru.
    Ale třeba to vzhledem k možnostem našeho mozku opravdu jinak nejde. Asi by tu museli přistát slizcí zelení tvorové z jiné galaxie, aby vědcům představili jiné pojetí popisu vesmírných dějů.

  86. RELATIVITA DEMOKRACIE

    Napřed čistě technická poznámka, pane Petrasku: ty Vámi (respektive Vaší známou) uvedené citáty nejsou přesně vzato Sokrates, nýbrž Platón. Jedná se o pasáž z Platónova díla „Politeia“ (do češtiny překládáno obecně jako „Ústava“); o tu pasáž kde Platón líčí proces degenerace původně dobrého (respektive: „nejlepšího“ státu) až k formám nejšpatnějším, které jsou nejvíce vzdáleny od pravé ideje státu. A na tomto Platónově žebříčku respektive škále se politická demokracie skutečně nachází na jednom z posledních míst.

    Napřed tedy k otázce zda Platón nebo Sokrates: to opravdu není vůbec nijak jasné. „Politeia“ je totiž typický sokratovský dialog, kdy Platón své myšlenky vyjadřuje ústy své hlavní figury, Sokrata. A i pro odborníky je často velmi obtížné určit, co je skutečně originální Sokrates, a co už je Platón. V případě dialogu „Politeia“ se ovšem obecně soudí, že jeho první, starší část ještě převážně reprodukuje myšlenky samotného Sokrata; zatímco v druhé, mladší části už Platón většinou vyjadřuje myšlenky vlastní. A protože ona uvedená pasáž o demokracii se nachází až k závěru celé knihy, dalo by se spíše soudit že se jedná přece jenom spíše o myšlenky Platóna.

    To jen tak mimochodem. K samotnému obsahu (a příčinám) oné hluboké skepse Platóna vůči demokracii je nutno určité vysvětlení. Za prvé: pro něj bylo hlubokým, a zřejmě nikdy nepřekonaným traumatem to, že aténská demokracie provedla ten čin, že jeho milovaného a obdivovaného učitele Sokrata odsoudila k smrti a popravila. A za druhé: tyto Platónovy odsudky demokracie je možno adekvátně pochopit jenom tehdy, když si uvědomíme celý jeho koncept nejen politiky, ale i vůbec celého světa, i samotného kosmu. Platónovo pojetí bylo totiž důsledně hierarchické: to jest, zcela nahoře stojí sféra naprosté dokonalosti, reprezentovaná jeho konceptem (božskýchl) idejí. Tyto – nehmotné – ideje jsou dokonalými (dejme tomu: čistě matematickými) pravzory všeho jsoucího; a reálný materiální svět je jenom jakousi nápodobou těchto ideálních a dokonalých pravzorů. A ovšem – co je pouhou nápodobou, to se nikdy nemůže rovnat originálu. Lidský svět je tedy zcela principiálně nedokonalý; a jediné co lidský duch může dělat je to, rozpoznat ten svět dokonalých idejí, a přibližovat se k němu jak jen možno.

    V oblasti politiky respektive státního uspořádání to pak znamená toto: i zde existuje jenom jedna jediná forma, která je skutečně dovršená a dokonalá; a pak existuje celá sestupná škála, kdy se lidé (státy) čím dál tím více vzdalují od této dokonalosti, a tím více propadají špatnosti. A demokracie se už ze své samotné logiky velice vzdaluje od této dokonalosti – protože v ní dominuje princip libovůle. Nevládne tu tedy princip odpovědného, uvědomělého, cíleného hledání oné původní dokonalosti; nýbrž každý si dělá co se mu jenom zachce, a podle toho to také vypadá. Rozpadají, devalvují se všechny klasické hodnoty, každý se snaží vyniknout jenom jako on sám, jako čiré individuum. – A proto kromě jiného nezralé mládí se vyvyšuje nad zralé, moudré stáří; a naopak starci zde sami odhazují svou moudrost, a pošetile se snaží předstírat mladický zjev. Celá společnost je nakonec ovládána touhou po mladistvosti, dochází k jakémusi „kulturnímu diktátu“ juvenilního elementu. (Pokud by to snad někomu něco připomínalo ze současného světa, například všudypřítomnou a vlezlou reklamu na mládí, pak to skutečně asi nebude podobnost pouze náhodná. Platón už před dvěma a půl tisíci lety věděl, jak to všechno nakonec dopadne.)

    Jistě; Platónovi je možno často právem vytýkat jeho konzervatismus, respektive až vysloveně hluboký konzervatismus. Ale – vždycky je nutno uznat, že on pro své tradicionalistické názory měl vždy velice dobré a filozoficky hluboké odůvodnění.

    Co se pak samotné otázky relativity respektive ambivalence demokracie týče – já jsem se doposud soustředil spíše na to, že jsem (podobně jako Platón) vyzdvihoval především její negativní stránky. To bylo nutné za situace, kdy tento politický útvar je stále ještě převážně nekriticky glorifikován. Nicméně časem se chystám na to, že celou záležitost demokracie rozeberu systematicky, tedy ohledně jejích negativních, ale i pozitivních stránek. Přitom ovšem sáhnu i po Platónovi, po jeho fundamentální kritice principu demokracie; ale na straně druhé dnes už opravdu není možno bez dalšího pracovat s jeho pojetím striktně vertikálně-hierarchického pojetí nejen politických forem, ale i všech forem jsoucího světa vůbec.

  87. Ještě je nutno připojit: ty citáty Sokrata/Platóna jsou dosti zjednodušené, je to bezmála taková „mediální zkratka“. Jejich původní smysl tím tedy může být poněkud deformován. Například to uvedené znění že se Sokrates rozčiluje nad tím že by mladí měli mít stejná práva jako mladí, to dnes působí samozřejmě naprosto anachronisticky; ale podstata věci je v tom že on jim samozřejmě neupíral (rovná) občanská práva, ale že trval na tom, že nevyzrálost mládí nemůže být stavěna na stejný stupeň jako zralost a moudrost stáří.

  88. Paní Hájková, já jsem to sem nechtěl sám vnášet, ale když už jste to sama zmínila: samozřejmě že František z Assisi byl – mírně řečeno – značně nekonvenční typ, který byl zřejmě nemálo zmítán vnitřními zápasy. Takže v žádném případě jsem nechtěl tvrdit že on by byl ve svém osobním životě trvale šťastný; spíše přesně naopak, jeho úporné hlásání absolutního štěstí má daleko spíše ryze kompenzační charakter.

  89. Pane Nusharte, pro líčení poměrů v (křesťanském) nebi opravdu sotva můžete používat argumentaci z oblasti Einsteinovy teorie relativity. 😉 Neboť toto nebe má samozřejmě ryze duchovní charakter, a nikoli charakter časoprostorového kontinua.

    Anebo naopak, jestli by pro něj platily zákony času a prostoru, pak to není žádné nebe, které by se vymanilo z dosahu fyzikálních zákonů věčného vznikání a zanikání.

    Pravdu máte ovšem v tom, že emoce probíhají v čase; to pak ale znamená že kdyby duše zemřelých stále ještě cítily lásku k Bohu (respektive ke Kristovi), pak by tuto lásku nemohly pociťovat jinak nežli prostřednictvím svých vlastních pocitů, čili emocí. Čili – musel by zde být přítomen prvek času, a tedy pomíjivosti.

  90. K otázce svobody: ano, ta je sice v určitém smyslu „stavem duše“; ovšem za prvé samotné prostředí naší existence ovlivňuje i stavy naší duše; a za druhé, to že my sami se domníváme že jsme vnitřně svobodní, ještě zdaleka není garancí že tomu tak je doopravdy. Musí zde tedy existovat ještě nějaké další, vyšší, na nás nezávislé kritérium pro skutečnou svobodu člověka, jeho mysli, jeho duše.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.