Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

353 komentářů u „Forum“

  1. PODSTATA NEEXISTUJE?

    Možná že by toto téma stálo za zpracování jako samostatný text; ale dost možná by se svým vyzněním docela dobře hodilo i pod téma „Vzpoura barbarů“. I když se jedná napohled o něco naprosto jiného; a podnětem pro tyto neveselé úvahy je vysokoškolský pedagog (nechci říkat „filozof“, i když on zřejmě filozofii přednáší).

    Zkrátka: jedná se o článek Borise Cveka v dnešních BL: https://blisty.cz/art/102896-o-platonove-opiu-a-zapadni-metafyzice.html

    Boris Cvek se tu napřed vyznává ze svého dřívějšího obdivu k Platónovi – aby vzápětí celé jeho učení hodil přes palubu, a dehonestoval ho jako víceméně staré harampádí, jako prázdné filozofické fabulace.

    Jádrem věci je otázka podstat věcí, fenoménů: Platón se jak známo domníval, že jsoucí, materiální věci nemají svou podstatu v sobě samých, nýbrž že jejich podstaty – jakožto nehmotné, božské „ideje“ mají svou vlastní existenci, a že jsoucí věci jsou jenom kopií těchto věčných podstat.

    Samozřejmě – takto extrémní pojetí je dnes už neudržitelné. Ovšem – Cvek tento fakt využívá (či spíše: zneužívá) k tomu, aby šmahem zavrhl celou Platónovu filozofii. A Cvek oproti tomu tvrdí, že žádné podstaty věcí vůbec neexistují. Že existuje pouhá empirie, a vůbec nic jiného.

    Cvek tu tedy zaujímá naprosto dichotomický postoj: buďto všechno, anebo nic. Buďto je Platónova filozofie bezezbytku správná – anebo je bezezbytku chybná. Cvek vůbec odmítá uvažovat o možnosti, že by byla možná nějaká střední pozice: sice odmítnout extrémní Platónovo pojetí svébytné existence „podstat“ – ale přitom zachovat to nejcennější z celého antického myšlení, totiž právě schopnost za pouhým materiálně-empirickým povrchem věcí hledat jejich skryté jádro, vnitřní podstatu.

    Cvek tvrdí, že hledání takovýchto podstat věcí prý vůbec není zapotřebí; že moderní vědy nám samy poskytují obrovskou míru poznání o našem světě.

    Jestliže je ale Cvek skutečně filozofem – jak se snaží vystupovat – pak prostě nemůže nevědět například o kritice Frankfurtské školy, že všechny tyto „vědy“ nám poskytují poznání pouze jednotlivé, dílčí, roztříštěné – ale že se v jejich úzce specializovaném a empirickém poznání naprosto ztrácí schopnost vnímat hlubší a komplexnější souvislosti. (Cvek jde dokonce tak daleko, že popírá i existenci přírodních zákonů! Fakticky tedy sám zaujímá zcela extrémní pozici: totiž pozici středověkého nominalisty.)

    Budiž; položme si se vší vážností otázku: k čemu vlastně potřebujeme pátrání po „podstatách“ věcí, když nám naše empirické vědy přece dokáží všechno tak dokonale vysvětlit?

    Vezměme si za příklad třeba kapitalismus. Ani Boris Cvek snad nebude popírat, že něco takového jako „kapitalismus“ objektivně existuje. Jenže: tento kapitalismus právě nikdy nedokáží ani definovat, ani určit, ale ani vůbec spatřit běžné empirické ekonomické vědy. Tyto vědy mohou pouze analyzovat jednotlivé ekonomické instituty, vztahy, aktivity, zájmy – ale nikdy nedokáží spatřit „kapitalismus“ jako takový. Protože ten je přesně tím, co překračuje jakoukoli empirii.

    Že daný komplex ekonomických vztahů je ještě něčím navíc, něčím jiným co překračuje tuto pouhou sumu empirických dat, to je možno zjistit, odvodit pouze komplexní strukturální analýzou. A pouze tímto způsobem je možno se dobrat podstaty celé věci – tedy že daný způsob ekonomiky není pouze a jenom nějakou „přirozenou“ ekonomickou aktivitou, nýbrž že je zde zároveň přítomen i zcela specifický fenomén kapitalismu.

    Všechno toto hlubší poznání se ale naprosto ztrácí, když přestaneme pátrat po skrytých podstatách fenoménů, a omezíme se jenom na holou empirii.

    Napsal jsem, že tato záležitost by dost možná patřila pod téma „vzpoura barbarů“ – neboť toto bezduché ulpívání na pouhé empirii, to je skutečně fakticky atakem intelektuálního barbarství na pravé myšlení. A co je přitom nejvíce otřásající: že takto povrchní myšlenky hlásá někdo, kdo univerzitní mládež vyučuje filozofii! Jak je pak možno divit se naprosté povrchnosti tohoto světa, když už jeho mládí je zatemňováno (neřkuli přímo ohlupováno) tímto způsobem.

  2. Mám zde jednu aktualitu k výkonům Umělé inteligence, o které jsme diskutovali nedávno. Totiž ohledně jejích schopností kreativní spisovatelské činnosti.

    Brněnské divadlo „Husa na provázku“ v současné době realizovalo inscenaci, která byla napsána tím samým způsobem – tedy Umělou inteligencí.

    Poté se ale představitelé divadla vyjádřili, že Umělá inteligence „dokáže napsat dialog, ale nedokáže napsat hru“.

    To znamená: UI dokáže jakž takž vytvořit relativně krátké dialogy, ale nedokáže vytvořit žádný skutečně strukturovaný komplexní celek. (I ty minulé ukázky z prózy byly jenom relativně krátké povídky.) A za druhé: Umělou inteligenci je napřed nutno „nakrmit“ množstvím příslušného materiálu – to jest už existujících předloh. UI tedy fakticky nic sama nevytváří; ona jenom kompiluje. Ona si z toho, co jí bylo předloženo jako realita, jako život, vytvoří jakýsi průměr – vzorce vyprávění které se znovu a znovu opakují. (V daném případě se to zřetelně projevilo konkrétně tím, že celý projekt byl nastartován v USA – a texty vytvořené Umělou inteligencí pak nesly naprosto jasné znaky amerického stylu literárního psaní.)

    Stále tedy ještě platí: Umělá inteligence konec konců jenom napodobuje; ale sama nic (skutečného, nového) netvoří.

  3. ANTROPOCENTRISMUS, HUMANISMUS A ISLÁMSKÁ (šíitská) PERSPEKTIVA POHLEDU

    „Humanistické úspěchy moderního západního politického myšlení způsobily největší katastrofy v lidské historii… Svět o sobě se změnil ve svět pro mne.“

    —————————-

    Dovoluji si sem dát odkaz na zajímavý článek osoby jménem Hamidreza Ajatolláhy, ze kterého možná pochopíme, proč je pro nás nejlepším řešením přijmout islám.

    https://ceskapozice.lidovky.cz/tema/zapadni-humanismus-ktery-tri-sta-let-dominoval-svetu-je-v-upadku.A210210_232530_pozice-tema_lube

    Domnívám se, že k pochopení té pasáže, o zpochybnění pravdivosti vědy ve druhé polovině 20. století a o přijmutí či odmítnutí některých vědeckých zákonů na základě pouhého lidského rozhodnutí a nikoliv empirie (reality), že tedy k pochopení této pasáže je nutno vzít v úvahu i nějakou jinou perspektivu pohledu (islámskou nebo kvantově mechanickou).

    Článek by si podle mě zasloužil diskusi.

  4. No ano, pane Nusharte, je to opravdu docela zajímavý článek, který by skutečně stál za hlubší prodiskutování. (Ovšem ze všeho nejvíce by bylo zapotřebí ho prodiskutovat s jeho autorem, a konfrontovat ho s jeho mnohdy velice svéráznými tvrzeními.)

    Takže takhle: on má samozřejmě pravdu (alespoň relativní) tam, kde kritizuje určité negativní stránky současného západního pojetí humanismu. (Na straně druhé ovšem naprosto ignoruje jeho stránky pozitivní.)

    Na straně druhé se dopouští celé řady krajně pochybných, ne-li přímo nesmyslných tvrzení.

    Za prvé: středověk (křesťanský) nebyl zřejmě o nic více „antropocentrický“, nežli lidstvo kdykoli předtím. Daleko spíše naopak: křesťanský středověk upnul člověka do celého systému bezpodmínečné odpovědnosti vůči Bohu. Středobodem všeho tedy nebyl člověk, nýbrž Bůh.

    Kde se autor dopouští naprosto nesmyslného tvrzení je to, že by snad sekularismus zapříčinil obě světové války. – Copak snad teokratické státy nikdy nevedly žádné války a boje? Nebyl snad svět islámu svého času velice rozpínavým? To jediné čím se tyto světové války odlišovaly od válek středověkých bylo to, že její účastníci měli k dispozici mnohem účinnější technické prostředky ke vzájemnému zabíjení. Ale čistě procentuálně byly ztrát na životech mnohem menší, nežli například ve třicetileté válce.

    Autor se odvolává na „Boží pravdu“ – jenže nijakým způsobem nevysvětluje, jaký k o n k r é t n í obsah tato „Boží pravda“ má vlastně mít. Ve skutečnosti je tato nakonec zprostředkována kněžskou kastou – tedy zase čistě s u b j e k t i v n í m výkladem. – Což je nakonec přesně to, co on vytýká západnímu humanismu.

    Jeho tvrzení o tom, že v současném Íránu se teologie neplete do politiky – to je tvrzení naprosto nepravdivé.

    Všeho všudy: jak řečeno úvodem určité body jeho kritiky na současném západním pojetí humanismu mohou mít svou určitou pravdivost; ale jinak je naprosto jasně znát že zde hovoří naprosto zaujatý ideolog, kterému se nejedná o vyvážený a nezaujatý rozbor daných problémů a témat, nýbrž jenom o glorifikaci jeho vlastní ideologie respektive teokracie.

  5. Představme si na chvíli, že třeba Dominik Duka nebo Tomáš Halík napíše nějaký podobný článek do íránských novin…

  6. Domníváte se, že ten mezináboženský dialog mezi islámem a humanismem (potažmo liberalismem) by měl být spíše podporován, nebo tlumen?

  7. Myslím, že děláme jednu zásadní chybu, pane Poláčku. Tuhle jsem od manželky slyšel takový vtip: Manžel drží v ruce mobil a manželka říká: „Pojď už spát.“
    Manžel: „Nemůžu, někdo se mýlí.“

  8. „Kde se autor [Hamidreza Ajatolláhy] dopouští naprosto nesmyslného tvrzení je to, že by snad sekularismus zapříčinil obě světové války.“

    Tady bych se trochu Hamidrezy Ajatolláhy, pane Poláčku, zastal. Já sám jsem v našich diskusích rozhodným zastáncem sekulárního (nenáboženského – tedy i neideologického) státu. On ovšem nemá možná na mysli pouze sekularismus, ale celý západní způsob myšlení, způsob myšlení pramenící z osvícenského racionalismu. Na tu souvislost mezi osvícenskou racionalitou (směřováním k modernitě) a dehumanizací člověka (jejímž důsledkem byl pak například holokaust) je ovšem poukazováno i v našem kulturním okruhu.

  9. Diskuse o článku Hamidrezy Ajatolláhy by samozřejmě mohla mít i smysl velmi praktický.

    Pokud by třeba v blízké budoucnosti byly vzneseny nějaké požadavky na naplňování procentuální obsahové rozmanitosti webů, můžeme zde – na humanistických dialozích – mít už trochu náskok. Úlitbou humanistickému bohu rozmanitosti na humanistických dialozích určitě nic nezkazíme, předpokládám totiž, že dohled firem jako Google, Amazon či Apple na obsah našeho myšlení se bude i nadále spíše stupňovat…

  10. Takže tedy třicetiletou válku také způsobil racionalismus?… Či ji snad dokonce vyvolal přílišný humanismus?…

    – No ano, je fakt že někteří autoři skutečně zastávají názor že obě světové války minulého století byly nějakým způsobem zapříčiněny novodobým racionalismem (i Patočka uvažoval podobným způsobem); ale to je v každém případě čirá metafyzika. Nijak nechci zpochybňovat smysl metafyzického uvažování; ale pokud se zabíráme reálnými dějinnými událostmi, pak je vždy smysluplnější hledat zcela reálná, profánní vysvětlení.

    První světová válka byla vyvolána především pnutími mezi tak či onak koloniálními respektive imperiálními velmocemi; navíc paradoxně jmenovitě k vypuknutí první světové války velice podstatně napomohl systém politicko-vojenských svazků, které vlastně původně měly sloužit k obraně. Kdyby tyto spolky nebyly, pak by po zabití následníka trůnu celá záležitost zůstala jenom lokálním konfliktem mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem. Jenže: na stranu Srbska se postavilo Rusko, které s ním bylo smluvně spojené; vzápětí se pak na stranu Rakouska-Uherska postavilo Německo, které mělo obranný pakt s Rakousko-Uherskem. Navíc: Německo bylo velmocensky deprivované, protože – díky své původní roztříštěnosti – prakticky „zaspalo“ fázi uchvacování kolonií, a proto v něm byly přítomny silné tendence k násilnému rozšíření vlastní moci.

    Ve hře tedy byly především zcela profánní mocenské a velmocenské zájmy; ale je opravdu jen velice obtížně možno najít tu jakousi „přemíru racionalismu“ jako reálně působící dějinný faktor.

  11. Co se týká „mezináboženského“ dialogu mezi islámem a humanismem, tak ten už dávno probíhá; před časem jsem poukázal na liberální proud v současném islámu.

    Ovšem: zdaleka ne všichni jsou ochotni/schopni se takového dialogu zúčastnit.

  12. DIALOG MEZI ISLÁMEM A HUMANISMEM

    Když chci s někým diskutovat, pane Poláčku, musím diskutovat s ním, nikoliv s nějakým náhradníkem, kterého si sám vyberu, protože mi vyhovuje.

    Takového dialogu se pak zdaleka ne všichni muslimové jsou ochotni/schopni zúčastnit, protože tento liberální náhradník islámu není jejich zástupcem.

    Proto bych raději diskutoval se skutečnými muslimy a ne s muslimy jaké si představujeme, že by podle nás měli správně být.

  13. „První světová válka byla vyvolána pnutím mezi velmocemi…“ První světová válka BYLO pnutí mezi velmocemi. Otázka je, čím právě to pnutí bylo vyvoláno…

  14. DIALOG…

    Když by se například USA chtěly dohodnout se SSSR (uzavřít smlouvu…), musí diskutovat se SSSR (tedy například s Brežněvem). Když budou USA diskutovat se sovětskými disidenty, mohou se dohodnout s disidenty, ale smlouvu se SSSR neuzavřou. (Leda by zajistily mocenskou výměnu v SSSR, což je ovšem velmi riskantní – může to vyvolat odvetné kroky.)

  15. Přímé vyvolání mocenského převratu je samozřejmě aktem agrese, zatímco třeba prosazování „správných“ společných hodnot, které prostě nelze jednoduše smést z jednacího stolu (a které ve skutečnosti nejsou tak úplně společné, ale nehodí se to vždy přiznat) je bezpečnější a schůdnější cestou jak rozvrátit protivníkův mocensko – kulturní systém – rozvrátit ho implantací nesourodých (se systémem nefungujících) hodnot, které nutně nemusí být vlastní ani samotnému iniciátorovi.

    Celé to stojí na univerzalistickém nároku racionalismu (že existuje SPRÁVNÉ řešení, že toto správné řešení existuje nejen třeba ve vědě, ale i v oblasti hodnot a morálky).

  16. A proč zrovna ty liberální muslimy odmítáte uznat za „pravé“ muslimy, pane Nusharte? Nebo snad za „pravé muslimy“ považujete výhradně zfanatizované islamistické teroristy?…

  17. Totiž, pane Nusharte, nakonec k a ž d ý ideový směr považuje svá vlastní řešení za „jedině správná“. Toto železné přesvědčení je podle všeho nezměnitelnou antropologickou konstantou.

    Liberální demokracie se snaží tento problém obejít tím, že principiálně všem názorům přiznává stejné právo na „správnost“. To má své nesporné přednosti v tom, že se ideovým sporům ulamují jejich nejostřejší hroty; ovšem jsou zde přítomna i citelná negativa.

    Za prvé: tento princip je vnitřně nedůsledný, protože určité okruhy názorů jsou i zde vylučovány respektive potlačovány. Sice podle všech obecných měřítek většinou z dobrých důvodů; nicméně sám princip se zde dostává do interního rozporu.

    A za druhé a především: všechny ideje jsou zde nivelizovány na stejnou úroveň; to jest, všechny jsou devalvovány na čistě soukromý názor. Což pak v důsledku vytváří duchovní a společenské prostředí trvalé ideové dezorientovanosti, a tedy i trvalé ideové deprivace. Tam kde nic nemá skutečnou hodnotu, tam vzniká hlad po idejích; a ten pak bývá ukájen z velice pochybných zdrojů, z nejnižších suterénů politických i duchovních idejí.

  18. Ještě jednou k Umělé inteligenci: nevím jestli jsem si něco špatně zapamatoval, anebo jestli byla realizována dvě divadelní představení současně.

    V každém případě bylo provedeno představení v pražském Švandově divadle, které bylo také napsáno UI. Bylo tak učiněno k výročí Čapkovy hry R.U.R. Provozovatelé divadla dostali nápad, že když Čapek psal o umělých lidech, tak že teď naopak by umělá inteligence mohla napsat hru o lidech.

    I zde se ale potvrdilo, že UI dokáže sice do určité míry sepsat dialogy; ale že nedokáže vytvořit logicky provázaný komplexní jevištní útvar. Recenzent sice poněkud smířlivě podotkl, že celkový výsledek se až tak příliš nelišil od „některých více ujetých představení našich experimentálních divadel“ – to však ještě samo o sobě nemusí být známkou kvality, respektive schopností logického uvažování.

    A za druhé: padla zde zmínka, že „90 procent hry bylo vytvořeno Umělou inteligencí“. To se zdá být napohled hodně; ovšem nutně se staví otázka, jestli právě těch zbývajících 10 procent nakonec nebylo rozhodujících. Neboť je sice samozřejmé, že současná UI už dokáže do značné míry zkompilovat do ní vložené texty; jinak řečeno dokáže z nich vytvořit něco, co je dosti podobné přirozené lidské řeči. Jenže: těch „zbytkových“ deset procent, to je zřejmě právě ta hranice, kterou UI překročit nedokáže. Protože – jak už jsem konstatoval dříve – nemá skutečný vlastní přirozený zážitek a prožitek. Takže ona provždy bude už jenom napodobovat, kopírovat to co do ní bylo vloženo externě.

  19. JAKÁ MÁ BÝT DNEŠNÍ REVOLUČNÍ STRANA?

    …Aneb nad čím si láme hlavu dnešní levice.

    Trochu oklikami jsem se dostal ke shlédnutí přednášky uspořádané stranou či hnutím „Socialistická solidarita“ (musím přiznat, že jsem do té chvíle nevěděl, že něco takového vůbec existuje). Byla to přednáška o tom, jaký charakter by měla mít současná progresivní, antikapitalistická, respektive přímo revoluční strana. Nejsem si jistý jestli by tato přednáška někomu zde stála za celé shlédnutí; ale pro jistotu je zde její adresa: https://www.facebook.com/154933116927/videos/381810816298050

    Předem je nutno říci: přednášející marxistický filozof působí velmi sympatickým dojmem; jak čistě osobně, tak ale i svým politickým respektive světonázorovým ukotvením. Jeho cílem je překonání kapitalismu; ale zároveň se jednoznačně distancuje od všech autoritářských projevů známých z éry „reálného socialismu“. V podstatě právě tohle je červenou nití jeho přednášky: jak to dokázat, aby vznikla nějaká angažovaná, agilní, progresivní levicová strana – aniž by se opět utopila v dogmatismu a byrokratismu.

    V tomto ohledu má tato přednáška svou zajímavost; ovšem na straně druhé je nutno se ptát, jakou relevanci ještě dnes mohou mít diskuse marxistických autorů z dob počátků dělnicko-revolučního hnutí. Jedná se především o to, že přednášející jako by stále vycházel z toho, že je zde – stejně jako tehdy – pořád ještě přítomen nějaký masový proletariát, který prakticky jenom čeká na svůj vůdčí subjekt, tedy na progresivní revoluční stranu. Jenom za těchto okolností by totiž mělo smysl zabývat se úvahami o tom, jaký má být vztah (přinejmenším latentně elitářské) strany k mase prostých proletářů.

    Jenže ve skutečnosti dnes jsou ty masy proletariátu definitivně pryč; a spolu s nimi i masa potenciálních straníků. Současná progresivní levicová strana (pokud vůbec má smysl zakládat už v tuto chvíli nějakou partaj jako takovou) by tedy nevyhnutelně musela mít „elitářský“ charakter: to jest nemohla by se opírat o spontánní čin mas, nýbrž výhradně o sílu vlastního intelektu. O míru vlastní schopnosti rozpoznat, a to sice do nejmenších detailů, nemoc současné doby – a zároveň schopnosti určit správnou terapii. Vzývat v současné době ještě pořád nějaký „revoluční proletariát“, to je ve skutečnosti přímou cestou k sektářství.

  20. To já Socialistickou solidaritu (a některé její členy) znám z dřívějška. Především Honzu Majíčka. S tím jsem se dokonce osobně setkala, v dobách ProAltu. Dokonce jsem odebírala jejich časopis. Ten teď ale vychází čím dál tím řidčeji. Asi se přesunuli jenom na internet. Oni kdysi inklinovali k trockismu, ale poslední číslo, které vyšlo, bylo, jak jsem si všimla, skoro celé o Black Lives Matter.

  21. To jsem ani nevěděl, že existují už tak dlouho. Z toho videa jsem tak nějak získal pocit, že to bude nejspíš záležitostí především mladých, entuziastických lidí.

  22. INTELEKTUÁLNÍ BÍDA LEVICE

    Mám tu ještě něco ze stránek nové politické strany „Levice“ – přednášku a diskusi na téma ekonomické reformy.

    Je to tedy dozajista naprosto klíčové téma pro všechny, kdo usilují o zásadní proměnu celé společnosti. Ovšem – co je zde možno shlédnout a zaslechnout, to jsou víceméně jenom naprosté banality. (Musím ovšem předeslat že jsem zatím absolvoval teprve prvního přednášejícího.) Pokud by se na to snad někdo chtěl také podívat, je to k nalezení zde: https://www.facebook.com/jsmeLevice/videos/1096993307396698/

    Je sice samozřejmě pozitivním faktem že se najde někdo kdo je kritický vůči současnému kapitalismu; ale když někdo (a to zřejmě nějaký ekonomický odborník) pořád dokola jenom opakuje stále ta samá klišé, jak je prý všechno špatně a jak je kapitalismus v akutní existenční krizi (tohle levice o kapitalismu tvrdí už nějakých dvě stě let, a kapitalismus je v plné síle a kráse pořád tady), pak je to skutečně intelektuálně krajně málo přínosné.

    Takže to jediné co mě na projevu prvního přednášejícího zaujalo bylo to, když konstatoval, že Babiš respektive ANO nemá žádnou schopnost vést společnost někam vpřed, za nějakým cílem. Což je ovšem fakt: celý babišismus není ničím jiným, nežli čistě technokratickou správou společnosti. – Což ale není zdaleka záležitostí jenom Babiše; jen stěží bychom našli nějakého současného státníka se skutečnou vizí do budoucnosti.

  23. PROČ KORONAVIRUS TAK ŘÁDÍ UVNITŘ ČESKÝCH HRANIC?

    Zdálo by se to být skoro virologickou záhadou: jak to že virus Covid 19 pozná, kudy vedou státní hranice? Na západ od česko-německých hranicích denně postihne nově asi 8 000 případů – zatímco na východ od nich (ačkoli obyvatelstva je tu osmkrát méně) postihuje už 12 000 (a více) osob!

    Že by tu už zase stála nějaká nová „Železná opona“? Která je pro virus prostupná jenom z jedné strany? Anebo že jestliže dříve Češi a Slováci emigrovali směrem na Západ, tak že by teď virus naopak toužil po sladkém životě na Východě?

    Rozluštění tohoto mystéria by nám mohly dát dvě čerstvé zprávy. Podle včerejší zprávy České televize důsledně dodržuje protikoronová opatření 53 procent občanů ČR; zatímco v sousedním Německu je to 79 procent!

    To znamená: důsledně sebe i ostatní před covidem v Německu chrání přesně o polovinu (!) více obyvatel, nežli v Česku!

    Pak je sotva možné se ještě divit tomu, že Česko je pro virus rájem…

  24. To je tím, pane Poláčku, že u nás lidé nevěří státu tolik, jako v Německu. Stát je pro ně něco cizího. Nedávno jsem dostala e-mail od jedné známé křesťanky. Psala, že s manželem prodělali covid, ale to prý není to nejhorší: „Je hrozné, jak s námi manipulují, to je jak totalita“.
    Hned mě napadlo, že za tím je nějaká konspirační teorie. Odpověděla jsem jí, že se nechám očkovat, pokud se naskytne příležitost. Že v tom nevidím žádné nebezpečí. Ale myslím, že ten strach u lidí jen tak nezmizí.

  25. Když jsem četla toho Macmurraye, zaujalo mě, že komunismus se mu jevil jako vcelku sympatický, ale podle jeho názoru se musí pro to, aby vznikla opravdu dobrá společnost, dostat do souladu vnější a vnitřní život člověka.
    Komunisté podle něj opomíjeli ten vnitřní život. Mysleli si, že všechno vyřeší zákony, které odstraní chudobu a zavedou rovnost.

  26. No ano, Češi nevěří státu, to je známé. Ale myslím, že ve hře je zároveň vysoký stupeň nedisciplinovanosti Čechů obecně. To se projevuje například i v silničním provozu; před časem jsme spolu s panem Petraskem souhlasně konstatovali, že přejet při jízdě automobilem české hranice, to je pomalu jako vjet do džungle. Každý si jezdí jak se mu zachce, na dopravní předpisy se (skoro) nikdo neohlíží.

  27. Macmurray: ano, o něm je známo že se nechal dost inspirovat Marxem, ale zároveň byl kritický vůči některým částem jeho učení.

    „Vnitřní život“ – ano je nepochybné že ten byl v celém marxismu přinejmenším podreprezentovaný, Marx měl jiné téma, v prvé řadě „emancipaci“, osvobození člověka, a to především od pout kapitalismu. Celý vnitřní život člověka se u Marxe zúžil vlastně jenom na moment kreativity. Nic proti tomu, kreativita, tvůrčí fantazie, to je bezpochyby pro lidskou bytost velice podstatný rys; ale nedá se nic dělat, celkový horizont vnitřního života a prožívání člověka je mnohem širší, nežli jenom a pouze kreativita.

    Ostatně, když už padlo slovo „tvůrčí fantazie“: u Marxe veškerá lidská fantazie počíná a končí prakticky právě jenom se samotným aktem tvoření (ať už tvorby materiální anebo ale třeba umělecké); ale víceméně tu absentuje onen moment fantazie poetické, tak jak jsme o ní hovořili v poslední době. Marx sice takovouto poetiku ovšem nijak nezavrhoval nebo výslovně nesnižoval; ale v jeho modelu člověka a společnosti pro takovouto poetickou fantazii není dán nijaký reálný, nosný základ. A to je nakonec skutečně nemalý deficit, něco podstatného tu skutečně chybí.

  28. Václav Makrlík o islámu: ano, co tento autor na dané téma píše, opravdu není nijak špatné.

    Ovšem: autor sice přiznává že současný západní liberalismus a humanismus jsou v krizi – ovšem nijak hlouběji nerozebírá, proč tomu tak je. Což je ovšem opomenutí značně podstatné. V důsledku toho nemůže sdělit ani nic substanciálnějšího k pozici islámu, ohledně jeho kritického postoje k tomuto západnímu způsobu života – kromě toho, že islám je „totalitní“. Což je sice pravda, ale pravda značně banální. A navíc se to týká jenom islámu íránského ražení.

  29. Proč je Česko rájem… to máte těžký, pane Poláčku. Mě by zajímalo, zda například o poznání lepší epidemická situace v Indii než v ČR má skutečně příčinu v důslednějším dodržováním těch opatření v Indii. Obávám se ale, že tady nám ta německá důslednost jako zdůvodnění této skutečnosti příliš neposlouží.

  30. V takových zemích jako je Indie zůstává mnoho bezpříznakových a lehkých případů covidu zřejmě nepodchyceno. Podstatné ovšem je, proč nemoc nepředstavuje v hustě zalidněné rozvojové zemi takovou „metlu“ jako třeba u nás. Důvodem je především jiná věková skladba obyvatelstva, nižší výskyt obezity a cukrovky (byť se zvyšuje).

    Myslím, že bychom neměli podceňovat respekt, který v zemi mají úřady a policie (jež často neváhá s použitím nevybíravých prostředků). Bez vlivu tu nemusí být živější zkušenost s nakažlivými nemocemi a (mj.) z ní plynoucí schopnost komunit seberegulace. Autorita lokálních autorit zde bude větší.

    Nedostatečné pravomoci místní správy u nás zmínil Jan Birke v zajímavém rozhovoru: https://www.idnes.cz/hradec-kralove/zpravy/rozhovor-jan-birke-covid-nachod-poslanec-starosta.A210308_597887_hradec-zpravy_tuu

  31. Proto je možná, pane Horáku, lepší, porovnávat jen změnu úmrtnosti v ČR a v Indii oproti času před covidem.

  32. Paní Hájková, já jsem nenapsal že totalitní jenom islamistický režim v Íránu; nýbrž že takový je islám „íránského typu“. Kterýžto typ samozřejmě může být přítomen i v jiných státech.

  33. Pane Nusharte, jaká je epidemiologická situace v Indii, opravdu nevím (a jak pan Horák konstatoval, na tamější údaje je sotva možno se spoléhat, pravděpodobně ještě mnohem méně nežli jak je tomu v případě Ruska). – Mimochodem, právě teď se projevilo, proč byly oficiální ruské údaje natolik nerealisticky nízké: jako úmrtí na covid se počítaly jenom ty případy, u kterých byl covid diagnostikován už předem; a nikoli ta, u kterých se covid prokázal až při pitvě! Takže faktická úmrtnost na covid je v Rusku prakticky dvojnásobná, než jakou uvádějí oficiální údaje!

    Takže daleko smysluplnější asi opravdu bude porovnávat srovnatelné; tedy dva navzájem sousedící státy respektive regiony, jako je ten český a německý.

    Ostatně: i v Německu jsou v současné době covidem nejvíce zasažené právě ty regiony, které bezprostředně sousedí s českým pohraničím. Za této situace je sotva možno udělat jiný závěr než ten, že koronavirus do Německa „exportují“ především čeští pendleři…

  34. Co je příčinou současného nezvládání epidemické situace v ČR?

    Zmínil jsem kdysi v jiné souvislosti, že v minulosti poněkud překvapivě docházelo právě v Českých zemích k opakovanému předjímání budoucích tendencí vývoje, ať už s kladným, či záporným výsledkem. Češi si ze svých dějin odnesli mj. i určitou charakteristickou namyšlenost.

    Vývojové etapy se navzájem ovlivňují a mohou vést k „šněrování si to“ od škarpy ke škarpě. Je např. pravděpodobné, že relativně slabé postižení naší (centrálně položené a proto tehdy spíše odlehlé) země dýmějovým morem vedlo skoro zákonitě nejen k vzestupu v druhé polovině 14. století, ale skrze něj i k silnému opravnému kursu a k husitským válkám. Ostatně, i ve 20. století můžeme u nás sledovat určitou podobnost společenského vývoje.

    Známé úsloví říká „První vyhrání z kapsy vyhání“. Velké vydání sil (a idealismu) vede k tomu, že později chybějí. Stačí připomenout rok 1968 (ale též 1938, 1989 nebo třeba i tzv. televizní stávku). Zkušenost se potvrdila také po českém úspěchu v zamezení epidemii loni na jaře.

    Kromě povahy v Česku asi osvědčené a rozšířené, jež má sklon leccos ošvindlovat, přišly v krizi ke slovu faktory, které jsou ovšem na vzestupu v celé euroamerické civilizaci.

    Předně je to populistická, bezhodnotová, režimní a oportunistická vláda. Za další je tu politika opozice, která vládu kritizuje mechanicky a za cokoli, přičemž stojí na straně silnějších a zdravějších, nezodpovědných a sobeckých. Snaží se vyvést vládnoucí z rovnováhy a přimět je chybovat (byť bude tvrdit opak). Nástup k moci je v systému nejvyšší cíl. (Jak by asi dopadla válka, ale nakonec třeba i film o ni, pokud by zúčastnění netáhli za jeden provaz?)

    Poněkud matný postup státních orgánů, vč. policie, ale nakonec i malá schopnost zorganizovat efektivně očkování vyplývají ze slabé pozice vlády. Nedostatečné pravomoci mají nižší úrovně veřejné správy. Značné finanční ocenění přichází bezpečně za celkem nevalné výsledky ve funkci.

    Systém nakonec spoléhá na to, že špatné zprávy promítnou sami lidé do zvýšené opatrnosti. Ta je však limitovaná jejich povinnostmi ve většinou zbytných zaměstnáních. Lidé jsou naštvaní, že nemohou třeba úplně sami přejet o víkendu na chalupu a po tam zimě uklidit, zatímco 40 hodin týdně „šroubovat“ v práci s kolegy, bez ohledu na nebezpečí, mohou, ba musí.

    Ze zkoumání projektu Život během pandemie plyne, že 56% respondentů chodí do práce ve chvíli, kdy má zvýšenou teplotu a ztrátu čichu, což mohou být projevy nemoci covid-19, a zároveň nebyli testovaní. Skoro 80% chodí do práce, pokud byli v kontaktu s nakaženým a nebyli testováni.

    Dalším problémem jsou média. Potřebují na jedné straně budit zájem a emoce. Na druhé straně být vyvážená a dávat tedy prostor všem. Výsledkem pak je, že ze všeho nejméně mohou přistoupit (natož se spojit) k nějaké výzvě, či akci. K propagaci je vůle jedině za peníze. Démonizovat jinak smýšlející sice správné není, učinit však z „public enemy“ pevnou součást systému, je aktuálně horší.

    Neschopnost jednotného vystoupení se ovšem týká všech, třeba i lékařů (byť předseda ČLK Kubek vystupuje rázně). Kontrast se záplavou prohlášení třeba v srpnu 1968 nebo i listopadu 1989 musí pro pamětníka být signifikantní a smutný.

  35. „ŽIJEME V TOTALITĚ ZISKU“

    Než budu reagovat na pana Horáka, musím napřed zpracovat toto téma; právě jsem shlédl do konce onu diskusi levicových ekonomů o transformaci kterou jsem už zmínil, a musím zde hned uvést mé imprese a myšlenky, než bych to opět zapomněl. Pro jistotu ještě jednou uvádím adresu oné diskuse: https://www.facebook.com/jsmeLevice/videos/vb.174546373212301/1096993307396698/?type=2&theater

    Jak už jsem zmínil po vyslechnutí prvního přednášejícího, tento projekt českých levicových ekonomů pro mě byl značným zklamáním. Probíraly se tu v naprosté většině zcela efemérní záležitosti (jako například lokální měny apod.), které nijak nezasahují samotnou podstatu kapitalismu, respektive – obecněji formulováno – v současné době dominantního typu ekonomiky. A za druhé se zde postupovalo podle typických levicových (případně levičáckých) klišé, prostě všechno je tak nějak špatně, a kdyby se to všechno začalo dělat podle levicových receptů, tak by bylo daleko lépe. A přitom se prakticky vůbec nebere ohled na ryze ekonomické reality; především – a to je pro levici naprosto typické – všechna vina se přičítá velkému kapitálu, ale zarytě se zavírají oči před tím, že je to lid sám, který je nakonec stejně tak orientovaný na (vlastní) profit, jako velké koncerny. Jinak řečeno: doporučované transformace v levicovém duchu by nevyhnutelně vedly k zatížení produkce, tedy ke snížení životní úrovně – a tohle by nepřipustil samotný lid.

    Zkrátka: naprostá většina onoho pásma (přes 2 hodiny) pro mě byla zklamáním, respektive to co tam bylo řečeno pro mě bylo naprosto nudným; a vlastně jenom ztrátou času. Ale – zhruba poslední půlhodina najednou přece jenom začala být zajímavější; zřejmě proto že oni dva levicoví ekonomové pak odpovídali na otázky posluchačů. Začalo se tedy hovořit v každém případě o mnohem konkrétnějších tématech.

    První zajímavý moment byl ten, když jeden z oněch dvou ekonomů prohlásil, že my jsme se dnes fakticky dostali do „totality zisku“. Stejně jako minulý režim byl totalitní politicky, tak i náš současný život je ovládán totalitou, i když tato je „pouze“ ekonomické respektive finanční podoby. Ale i ona nám nemilosrdně diktuje, co máme či co nemáme dělat; a když se tomu nepodřídíme, tak skončíme špatně.

    Dalším zajímavým momentem bylo téma životního prostředí, a činnost Evropské unie v dané oblasti. Především jeden z obou diskutujících v tomto ohledu velmi kritizoval činnost Evropské unie – ne za to že vyhlásila ekologické (emisní) limity, ale že tak prý činí konec konců v zájmu kapitálu, nikoli skutečně v zájmu životního prostředí. Jmenovitě velmi kritizoval systém emisních povolenek. A místo toho žádal jasné limity emisí – a tvrdé pokuty za jejich překračování.

    Musím přiznat: dříve jsem tuto záležitost pociťoval vlastně naprosto stejně. I mně se systém emisních povolenek zdál být jenom jakýmsi fíkovým listem, který bude velkým producentům emisí umožňovat se vykupovat z jejich ekologických hříchů.

    Jenže: za prvé jsem se zrovna nedávno dočetl o tom, že tyto emisní povolenky skutečně účinkují; že určité produkční aktivity se producentům už vůbec nevyplatí, právě proto že tyto povolenky se pro ně postupem času staly příliš drahými.

    A za druhé a především: tady se ukázal jeden zcela zásadní rozdíl v přístupu, levice tradičně tenduje k systému příkazů a zákazů. Zatímco ty emisní povolenky, to je nástroj ryze ekonomický. Jde o to: ony ty povolenky naprosto mají svůj dobrý smysl. Kdyby se totiž zavedly rigidní limity – pak by to nevyhnutelně znamenalo likvidaci celých provozů, které by (a to čistě technologicky, tedy bez svého zavinění) neměly šanci ty limity splnit. A za druhé – bylo by to fakticky naprosto nespravedlivé, protože některá odvětví respektive někteří výrobci by tu měli mnohem snadnější podmínky pro splnění limitů, nežli jiné.

    Krátce řečeno: reálná, živá ekonomika je skutečně příliš složitý organismus, nežli aby bylo možno ho smysluplně a efektivně ovládat jenom nějakými rigidními normami shora. A to třeba i v nejlepším úmyslu. Tady si to levice mnohdy dělá velmi jednoduché; ona – se svým antikapitalistickým postojem – bez sebemenšího zaváhání zatíží dávkami, daněmi a omezeními především velké producenty, ale vůbec si nedokáže (respektive nechce) připustit, že tím ve skutečnosti postihne, deformuje celou ekonomiku. Což nakonec velice citelně pocítí i drobný spotřebitel – tedy ten, na kterém právě levici záleží nejvíce.

    A ještě jeden bod z té závěrečné debaty byl zajímavý: konstatování, jak (v současné struktuře Evropské unie) jde spousta rozhodovacích procesů mimo veškeré demokratické struktury. Za prvé jsou zde zájmy (a tlaky) velkých komerčních uskupení; ale za druhé i v těch samotných rozhodovacích strukturách je zde velice silný sektor vlastně ryze úřednického rozhodování, které neprochází prakticky žádnou demokratickou kontrolou.

    Což je ovšem opět záležitost, kterou si levicoví aktéři dost zjednodušují: ryze odborné rozhodování nemusí být nevyhnutelně na škodu široké veřejnosti; a na straně druhé formy deliberativní demokracie nemusí být žádnou zárukou toho, že takto přijatá rozhodnutí budou opravdu v obecném veřejném zájmu, a ne v zájmu pouze lokálním respektive egoistickém.

    Všeho všudy: nakonec se přece jenom ukázalo, že je dobré a potřebné, když existuje a žije kritika poměrů zleva; i když je tato kritika mnohdy objektivně nekompetentní, přetažená či její návrhy na řešení nerealistické, přece jenom je jejím specifickým momentem to, že principiálně míří za hranice právě současného systémového nastavení. Že se nepodřizuje pasivně právě vládnoucím poměrům, nýbrž že tyto poměry dokáže zpochybnit, a přinejmenším otevírat cesty k pohledům jiným.

    Na straně druhé se tu ale projevují i typické vady této levicové kritiky, tak jak už byly zmíněny: jednostrannost pohledu, ignorování potřeb reálné ekonomiky, mnohdy vysloveně argumentace falešnými čísly; nepodložená víra v deliberativní formy demokracie.

    Je tedy dobře, že – i takováto – levice stále ještě existuje; ale pokud by se tato levice měla opravdu stát progresivní společenskou (a případně politickou) silou, pak by musela nevyhnutelně dokázat překonat tyto své základní nedostatky. Jinak nebude schopna působit jako důvěryhodný subjekt.

  36. Teď tedy odpověď panu Horákovi, napřed k testování v továrnách. Napsala mi nedávno jedna moje známá z východních Čech, že onemocněla koronavirem. A ona přesně ví, od koho se nakazila: od jedné své kolegyně. Která už předtím vykazovala příslušné příznaky; moje známá naléhala na mistrovou, aby ta kolegyně byla testována na covid; ale mistrová se k věci postavila naprosto lhostejně, s tím že jí nemůže nic předepisovat. – No a pak se zjistilo, že ona skutečně byla nemocná covidem; a od ní to zřejmě dostala i moje známá.

    Nevím sice jaké jsou poměry v německých továrnách, už jsem sám mimo pracovní proces; ale nedovedu si dost dobře představit, že by tam došlo k něčemu podobnému. Je to přece v nejvlastnějším zájmu každé firmy, aby její pracovníci byli zdraví; a tímto způsobem naprosto ignorovat zdroj (možné) nákazy, to jde přece proti vlastnímu zájmu firmy. Ale v českých poměrech – tam si zcela tradičně nikdo nechce pálit prsty s ničím, co se jeho osobně bezprostředně nedotýká.

    Různost názorů: existuje i v Německu, to je multiplikováno ještě tím že Německo je spolkový stát, takže mnohdy skutečně v různých zemích platí dost jiná proticovidová opatření (například Bavorsko je tradičně nadprůměrně přísné a důsledné). Ale přes to všechno: nakonec tu nějaká jednotná politika dána je, a ta se pak také důsledně dodržuje. Zatímco v českých poměrech to opravdu někdy působí jako slepé poskakování sem a tam, podle právě momentální situace.

    Entuziasmus a únava: samozřejmě, tento efekt se projevuje vždycky a všude, není možno původní entuziasmus si udržet natrvalo. Ale na straně druhé je skutečně fakt, že u Čechů je tento fenomén přítomný zřejmě skutečně ve vysoce nadprůměrné míře: napřed velké nadšení, ale o chvíli později je zase všechno pryč. Musím přiznat, že v daném ohledu mi daleko více konvenuje tradiční německá důkladnost. Když už se s něčím začne, tak se to také důsledně dovede až do konce.

  37. NEJHORŠÍ NA SVĚTĚ, best in covid

    Pane Poláčku, Česko je buď nejhorší na světě (myslím ve zvládání této epidemie), nebo nejhorší není. Pokud nejhorší je, Indie je logicky před ním.

    Pokud by Indie – jak Vy se snažíte naznačit – před Českem být nemusela, nemohlo by pak Česko být nejhorší na světě a tedy informace (například Českého rozhlasu), že Česko nejhorší je, by byla lživá. Lež šířená z instituce, která by měla informovat pravdivě, by ale zase potom vysvětlovala tu nedůvěru (Čechů), která ve svém důsledku může snadno vést k nedodržování protiepidemických opatření a kterou Vy nyní kritizujete.

    Připouštět, že instituce, která má v popisu práce podávat pravdivé informace, ve skutečnosti šíří lež [a Česko tedy není nejhorší na světě, když Indie není před ním] a současně přitom kritizovat vzniklou nedůvěru obyvatel k přicházejícím informacím – to mi, pane Poláčku, prostě nedává žádný smysl. Aby mi to nějaký smysl dávalo, kloním se k tomu, že Indie je skutečně ve zvládání epidemie lepší než Česko. Pokud tomu ale, pane Poláčku, nevěříte, neměl byste potom (logicky) kritizovat nedůvěru Čechů v přicházející (lživé?) informace, neboť byste tuto nedůvěru vlastně sdílel s nimi.

  38. Racionální vědecké vysvětlení situace v Indii je ovšem nabíledni:

    Pokud se totiž virus nechová podle předpokladů a vzdoruje třeba i matematickým modelům jeho šíření (například matematický model odborníků ze skupiny BISOP, vedených René Levínským nevyšel – předpovídané dvacetitisícové přírůstky pozitivně testovaných jsme počátkem března neměli), pokud se tedy ten virus nechová podle předpokladů ani podle našich matematických modelů, je to samozřejmě jeho evoluční výhoda (kromě plic tím ničí i důvěru lidí v podávané informace a tím ty lidi motivuje – podobně jako třeba parazit způsobující toxoplazmózu – k ještě více riskantnímu chování, například typicky k nenošení roušek). Pokud se tedy ten virus nechová podle našich předpokladů, včetně těch matematických modelů jeho šíření, je to vlastně evoluční výhoda, čili je očekávatelné, že převládne ta varianta viru, která se bude chovat nikoliv podle těch našich matematických modelů, ale spíše třeba nějak podobně jako bývalý americký prezident…

    Dá se tedy celkem s jistotou soudit, že prezidentů, nějak podobných té americké variantě, bude do budoucna spíše přibývat.

  39. Nevím, jestli se jedná o tutéž osobu; ale zrovna v minulých dnech jsem v německých novinách četl rozhovor s jedním českým matematikem, který se zabývá modelováním matematických modelů vývoje nákazy koronavirem. A podle toho co zde bylo řečeno vývoj pandemie v ČR naopak přesně odpovídá učiněným matematickým modelům. S tím že tyto modely byly už zavčas předloženy vládě, spolu s návrhy na řešení. Vláda ale tyto návrhy ignorovala – a proto došlo ke druhé (a teď ke třetí) vlně.

    V každém případě prognóza tohoto odborníka zní: teprve ke konci května dojde k zásadnímu pozitivnímu zlomu ve vývoji pandemie.

  40. Pane Nusharte, ten článek v Lidovkách je dozajista zajímavý, je v něm zcela správně ukázáno, že náboženský fundamentalismus je nakonec stejně tak nihilistický, neživotný jako „pravý“ nihilismus sám.

    Nicméně se zdá, že i autorce tohoto článku je nutno vytknout nedostatek dialektického myšlení. Ona tyto oba protipóly pouze zavrhuje; aniž by zřejmě dokázala rozpoznat a docenit jejich pravé jádro, které se za touto falešnou formou skrývá. Především by bylo zapotřebí se autorky zeptat na její vztah k metafyzice, respektive transcendenci.

    Její vlastní vidění světa se zřejmě skrývá v onomu citátu z Camuse: „Nezabíjet a umírat, aby povstalo bytí, kterým nejsme, ale žít a nechat žít, abychom stvořili to, čím jsme.“

    Jenže: odkud my se dozvíme, co je vlastně „to, čím jsme“?… Jak se můžeme dobrat obsažnosti našeho vezdejšího bytí, když z něj eliminujeme celou transcendentální dimenzi?… Nějak tu vyvstává podezření, že autorčino odmítnutí obou extrémních pozic ve svém výsledku vede nakonec jenom k přízemnosti ryze pozitivní, empirické existence. A odvolávání se na jméno slavného básníka tuto přízemnost pouze bezprostřední existence nijak nezušlechtí.

  41. Na „Nástěnce“ se před několika dny stala tématem problematika neústupnosti v názorové oblasti. Příspěvek k ní „pověsím“ zde.

    Názory, jež zastáváme, vyplývají z našich zkušeností a poznání a mají nám být v životě nápomocné. O cizím mínění soudíme, že je, či není správné (podložené, společensky prospěšné, nebo aspoň neškodné, pro konkrétního jedince však přínosné), že je lidé zastávají ve vyhrocené, nebo v mírnější podobě a že se jej drží s větší, či menší pevností.

    Přestože osvojený poznatek a názor není totéž, hledíme na ně podobně. Proč by mělo nějakému konkrétnímu člověku přijít nepodloženější opakovat např., že Němci jsou úhlavními nepřáteli Čechů, než uvěřit třeba tomu, že Země vznikla před 4 500 miliony let?

    Karel Kosík vyzdvihl svého času aktuálně Jana Husa, který nemohl „vyznat s koncilem“ jako by nedokázal bez odporu svědomí souhlasit s tím, že dvě a dvě jsou pět. Dnes s Husem souhlasíme v případě aritmetiky, stran dávných teologických sporů však máme častěji za to, že pravdu tehdy neměla ani jedna strana. Tedy pravdu věcnou, protože morální Hus měl (i když ani to nepřipadá stále, či znovu každému jasné či důležité).

    Existovaly a dosud existují společnosti, které právo na vlastní názor lidem upírají a v nichž se lidé svého mínění vzdávají, zdá se, poměrně ochotně. Je ovšem namístě konstatovat, že v takových systémech nebývá hodnota jedince jako takového ctěna zrovna vysoko a že harmonizace společnosti zahrnuje, nejde-li jinak (ba i jde-li) nemálo násilí.

    V dnešní individualistické kultuře jsou názory lidí něčím jako jejich nezadatelným právem. Nelze však nevidět, že i zde v prostředí názorově svobodném bývají některé veřejně vyjadřované názory a postoje účinně ostrakizovány a že si mnozí lidé zároveň nemálo libují v bezpáteřnosti a přelétavosti. Určitou reakcí na tyto křivdy, relativizaci a nejistotu se stává lpění na dogmatických a málo realistických, leckdy zástupně fungujících názorech, osvědčujících staré ctnosti v nestálém a složitém světě.

  42. Ano, pane Horáku, tematicky ta diskuse na dané téma patří daleko spíše do rubriky „Forum“, nežli na Nástěnku. (Už si ani nevzpomenu, z čeho se vlastně vyvinula na Nástěnce.)

    Ale k věci. Shodou okolností jsem zrovna dnes v německých novinách četl něco, co názorně dokumentuje, jak dramaticky – a jak rychle – se mohou změnit lidské názory a lidské hodnoty; a to především směrem k horšímu.

    Onen novinový článek pojednával o jedné knize, která teď byla vydána. Je to reprodukce deníkových záznamů jedné občanky Třetí říše, z období let 1940 až 1945. Tato žena byla přesvědčenou odpůrkyní nacistického režimu (a své deníkové zápisky psala vlastně s nasazením života, neboť její postoje byly státní moci známy, a ona měla víceméně permanentně v patách gestapo).

    Kromě popisu obecné společenské a politické situace její deníkové záznamy především dokumentují její zhrození nad tím, jak naprosto a bez jakékoli vnitřní výhrady se naprostá většina Němců dokázala identifikovat s nacistickým režimem i s jeho pahodnotami. O svých spoluobčanech tehdy konstatovala: „Sie sind fromm, gottgläubig, christusgläubig, hitlergläubig, vaterlandsgläubig.“ Čili: „Jsou zbožní, věří v Boha, věří v Krista, věří v Hitlera, věří v otčinu.“ A navíc k tomu ještě přidala: „Jsou velmi ochotní pomáhat druhým – a zároveň jsou nevýslovně brutální.“

    A také konstatovala, jak rychle lidé opouštějí dřívější hodnoty občanské společnosti: „Spousta lidí vyznávala osobní svobodu, demokracii, socialismus jenom potud, pokud to bylo společensky vůdčí téma a dokud se to vyplatilo.“

    Tato německá antinacistka tedy podala velice tristní svědectví o tom, jak rychle a jak drasticky mohou degenerovat hodnoty, názory na to co je správné a dobré, když jsou lidé vystaveni dostatečně účinnému ideologizování, a když se najednou „vyplatí“ zastávat hodnoty totalitní diktatury.

  43. „Hus versus koncil“ – tady bych já ovšem místo náhledu, že „pravdu asi neměla ani jedna z obou stran“ daleko spíše inklinoval k soudu, že „svou pravdu měly strany obě“. Ale – právě že jenom pravdu dílčí, a proto zákonitě muselo dojít k jejich vzájemnému střetu.

    Hus – ten měl samozřejmě pravdu se svým odvoláváním se na základní principy zdravého rozumu; měl pravdu se svou kritikou dezolátního stavu tehdejší církve; a měl pravdu ve svém volání po návratu k evangeliím, tedy k původnímu Kristovi. Ovšem – církev měla také svou pravdu, byla to pravda etablované instituce, která v tehdejším světě byla fakticky jedinou zárukou udržení křesťanské víry; musíme si připomenout, jak křesťanská církev musela neustále bojovat proti mnohdy naprosto akutnímu nebezpečí různých herezí, až i vysloveného úpadku do pohanství. Představitelé církve tušili, jak velmi vratké může být hegemonie křesťanské víry; a jak nezbytné je proto nepřipouštět „alternativní pravdy“, a to třeba i včetně pravdy rozumu respektive pravdy vědecké. Z tohoto pohledu dokonce i napohled iracionální tvrzení jako že „2 + 2 = 5“ může mít svou vlastní racionalitu; totiž racionalitu ochrany evolučně vyššího způsobu spirituality před regresem do forem nižších, zaostalejších.

  44. Co se vůbec názorů lidí týče, respektive jejich svobody mít názor: na toto téma už dlouho mám v plánu napsat samostatný text, je to opravdu dost zásadní záležitost, ale asi se k tomu v nejbližší době nedostanu, je tu ještě celá řada dalších témat která čekají na zpracování.

  45. Epiktétos prý řekl: Nezneklidňují nás události, zneklidňují nás naše názory na události.

  46. To je skutečně velmi moudré konstatování. 😉 Ano, události samotné, to jsou většinou jenom holá, suchá fakta. (Pokud se nejedná o něco, co by nějak bezprostředně ohrožovalo například naši tělesnou integritu.) Většinou tyto „události“ vzbuzují naše emoce (znepokojení) podle toho, jak je zařadíme do našeho vlastního hodnotového žebříčku. Zajímá nás tedy nikoli událost jako taková, nýbrž její smysl, její výklad.

  47. Epiktétos se mi docela zamlouvá. Aspoň podle citátů, které jsem včera našla:
    „Nikde o sobě neříkej, že jsi filosof, a nemluv mnoho o svých filosofických zásadách, nýbrž podle nich jednej.“

  48. Názor bohužel často v lidských společenstvech přejímá funkci praporu či dresu – v této funkci nás mohou naopak zklidňovat;-). Tak se i po 68. mluvilo o „převlékání kabatů“ – co ale vlastně tvořilo tu původní tehdejší (poměrně náhle se zrodivší) jednotu v různosti? To nebyl názor, spíš myslím nějaký pocit…

    Nicméně než se zařadili konformní „prostí věřící“, předcházívala cílevědomější aktivita těch ve stávající společenské struktuře dosud kariérně frustrovaných…
    Věrohodně, smutně stran vývoje v Německu zachyceno v této knize:

    https://www.databazeknih.cz/knihy/my-zazracne-deti-122100

  49. Nevím, jak to Epiktétos vlastně myslel, jaká byla realita jeho doby. Ale názory spíš rozdělují a tedy podněcují k hádkám. Můžeme sice vidět, že s jejich pomocí se člověk možná kamsi zařadí, do jakýchsi bloků, ale nemá to nikdy dlouhého trvání. Ty názorové bloky se dál tříští. A docela rychle. Navíc i ony jsou velmi rozrůzněné, protože svět je čím dál tím složitější, má více vlastností a znaků. Velmi zjednodušeně řečeno: názorové bloky nejsou jen zelená kolečka a červené čtverečky, ale i červená kolečka a zelené čtverečky.

  50. Není divu, paní Hájková, že se Vám Epiktétos tak zamlouvá: jeho učení má velmi blízko ke křesťanství (především jeho učení mravní), takže byly dokonce i názory, že ve skutečnosti byl tajným křesťanem. V každém případě je ale nesporné, že naopak mnohé elementy jeho učení vstoupily do tradice křesťanské, a významně ji ovlivnily.

    Co se jeho „názoru na názory“ 😉 týče, pak on zastával ten postoj, že člověk má vždycky znovu přezkoumávat své (respektive obecně přijímané) názory, zda skutečně odpovídají věci samé.

    A to „neříkej že jsi filozof“ – on preferoval praxi oproti teorii, takže jemu se nejednalo primárně o to etické jednání nějak logicky odůvodnit, nýbrž především o to skutečně podle etických zásad žít.

  51. „Jednota v různosti“ v roce osmašedesátém: ano, pane Nusharte, skutečně tím spojujícím tmelem byl tehdy daleko spíše nějaký neurčitý pocit nežli nějaký jasně konturovaný názor, kdyby tehdejší „Pražské jaro“ pokračovalo dál, nevyhnutelně by došlo k další názorové diferenciaci (jako že už se začala čím dál tím více projevovat v jeho průběhu).

    Zdá se opravdu, že lidé mohou ten šťastný pocit vzájemné sounáležitosti prožívat jenom po krátká období euforie vzniklé momentální souhrou okolností (pravidelně tak tomu bývá po provedených revolucích či podobných, osvobodivě působících událostech), anebo ve specifických podmínkách (například v prostředí náboženské komunity).

    Na jedné straně je to skutečně škoda, že tento pocit hřejivé vzájemnosti je možno zakoušet jenom takto výjimečně; ale na straně druhé je to vlastně životní nezbytnost. Je to dost podobné jako v evoluci: život sám zkouší neustále nové a nové alternativy, mutace, z nichž naprostá většina se ukáže být nepoužitelnými, neživotnými; ale některé naopak – především za změněných rámcových podmínek – mohou nakonec daný živočišný či biologický druh zachránit při životě.

    Podobně je to i s lidskými názory: jak můžeme sledovat zrovna v současné době, velmi mnoho z těchto názorů je nesmyslných, třeba i naprosto zvrácených, a nezasluhují nic jiného nežli být odstraněny do výlevky dějin; ale přes to všechno jejich principiálně pozitivní funkce záleží právě v tomto, vytvářet stálé prostředí hledání nových možností, nových alternativ k centrální vývojové linii. „Naprostá názorová jednota“ – to už jsme sami zažili, ta je spolehlivě cestou k naprosté stagnaci.

    Na straně druhé ale jenom naprostá názorová roztříštěnost je také negativním stavem; optimální stav je tedy takový, když zde existuje dominantní světonázor, který je zásadně přijatelný pro všechny (nebo přinejmenším pro rozhodující většinu), který je tedy dokáže vzájemně spojovat; ale když se vedle toho zároveň udržuje stálý vedlejší proud názorů kritických, alternativních.

  52. Některé Epiktétovy výroky jsou opravdu blízké křesťanství, pane Poláčku. To máte pravdu. Třeba toto:
    „Když jsi tedy všechno, i sebe sama, dostal od Jiného (tj. Boha), můžeš si snad stěžovat na dárce a žehrat, když si něco vezme zpět?“
    To se dost podobá Pavlovu:
    „Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?“ (1. Korintským 4, 7)

  53. Ten Epiktétos mi nějak nejde z hlavy.
    „Každý člověk zaplatí za své zločiny. Ten, kdo má tohle na paměti, se na nikoho nebude zlobit, nikoho nebude nenávidět, nikoho nebude obviňovat, osočovat (pomlouvat) ani urážet.“

  54. Tak ten poslední výrok na mě působí dost buddhisticky, jakožto pojetí karmy, kde se nic, žádný čin neztrácí, všechno se nashromáždí a nakonec sečte.

  55. PŘÍKLADY TÁHNOU

    Četl jsem dnes v německých novinách docela zajímavý článek o tom, jak příklady jednání – dobré i špatné – vykonávají vliv na jednání druhých.

    Psychologové (myslím že američtí) provedli příslušnou studii respektive experimenty. Toto působení příkladů zkoumali především ve dvou směrech: za prvé, jak příklady působí uvnitř jedné, názorově homogenní skupiny; a jak působí mezi navzájem znepřátelenými skupinami. (Jak řečeno jednalo se o americký výzkum, takže zde byl zkoumán konkrétně vztah mezi příznivci demokratů a republikánů.)

    A některé výsledky těchto výzkumů jsou skutečně zajímavé, a v lecčems nečekané.

    Podle těchto výzkumů se d o b r é příklady v rámci t é ž e skupiny prakticky nijak neprojevují na jednání jiných příslušníků této skupiny. Ale: š p a t n é příklady skutečně táhnou! Ty mají signifikantní vliv na chování ostatních členů téže skupiny. Zřejmě podle hesla: „Když může on (spáchat poklesek), tak já můžu taky!“

    Zatímco ve vztahu k jednání příslušníků názorově znepřátelené skupiny platí relace víceméně přesně opačné: mravně závadné jednání členů ideově znepřátelené skupiny nemá prakticky žádný vliv na chování členů skupiny první. Zřejmě je to proto, že té nepřátelské komunitě jsou tak jako tak připisovány (první skupinou) jenom zavrženíhodné motivy chování; takže jejich mravně zavrženíhodné jednání je přijímáno prakticky jenom s pokrčením ramen: „No co, od těch se stejně nedá nic jiného očekávat!“

    Ale ani mravně bezúhonné jednání příslušníků znepřátelené skupiny nemá na členy skupiny opačné žádný (pozitivní) vliv; toto jednání je v zásadě bagatelizováno, přehlíženo.

    Ale – existuje tu jedna výjimka. Když příslušník znepřátelené skupiny vykoná nějaký nečekaně u š l e c h t i l ý počin – pak to členové druhé skupiny zaregistrují, a začnou vyvíjet snahu se mu vyrovnat. Snad tu působí ten motiv, že když příslušník znepřátelené skupiny (která je naší skupinou považována za veskrze mravně prohnilou) vykoná takto nečekaně ušlechtilý čin, tak my musíme prokázat, že nejsme o nic horší.

    V každém případě tu bylo prokázáno, že jednání lidí má vliv na to, jakým způsobem budou jednat i ostatní. Sice v dané studii to bylo dokumentováno jenom v určitých specifických relacích; ale tady je otázka, jestli záběr oné studie nebyl příliš úzký. Ono tu sice bylo tvrzeno, že například dobré jednání členů vlastní skupiny nemá žádný vliv na chování ostatních v rámci té samé skupiny; ovšem to je zřejmě proto, že vlastní skupina je pokládána za mravně čistou. Takže mravně správné jednání členů vlastní skupiny je pokládáno víceméně za samozřejmost. To ale neznamená, že by toto jednání nemělo žádný vliv; daleko pravděpodobnější je, že ono udržuje jaksi standardní hladinu etických norem v rámci dané skupiny. To ostatně vyplývá právě z toho, že jakmile někdo opustí tuto standardní hladinu a dopustí se nemravného činu, hned to má následek i pro jednání ostatních.

    Tato studie má význam především v tom, že naprosto vyvrací všechny individualistické teorie společnosti. Podle kterých je každý za své jednání odpovědný jenom sám sobě. Tady se naprosto jasně ukazuje, že lidská společnost je konec konců jedna navzájem propojená komunita, a že jednání každého jednotlivce se nakonec tak či onak odrazí na charakteru jednání i všech ostatních.

  56. Taky mi připadá, že stoicismus a buddhismus se navzájem v něčem podobají.
    Dnes jsem objevila ve starších dějinách filosofie jeden citát o stoicismu:
    „Protože člověk je bytost společenská a zároveň je součástí světa, pak, podle názorů stoiků, jeho přirozený pud sebezáchovy, který řídí jeho konání, přerůstá v péči o blaho státu, a dokonce v chápání povinnosti ke světovému celku. Proto klade mudrc blaho státu a celku nad blaho osobní a v případě nutnosti neváhá obětovat mu svůj život.“
    Zajímavá se mi jeví myšlenka, že obyčejný pud v něco přerůstá.

  57. „…že obyčejný pud v něco přerůstá“ – ano, paní Hájková, to je myšlenka skutečně velice zajímavá; ale je to původem myšlenka Platónova.

    Ve svém dialogu „Symposion“ (hostina) se Platón snaží ukázat a odvodit, jak původně docela ordinérní pud rozmnožovací postupně vede až k pozvednutí lidské duše k nejvyšším sférám Krásy a Dobra.

    Klíčovým momentem je tu pocit či cit lásky – která se krok za krokem, stupeň za stupněm pozvedá a očišťuje (a nakonec zduchovňuje) od onoho prvotního ryze rozmnožovacího pudu (který je ovšem přítomen už u zvířat) až k oněm nejvyšším sférám.

    Rozhodující moment je přitom ten, že onen původně jenom pud vede (svým způsobem jako jenom vedlejší efekt) ke vnímání, k pochopení Krásy. Přičemž tato krása je člověkem – na nižších stupních jeho duchovního vývoje – chápána a praktikována napřed jenom jako krása těla, krása čistě erotická; a teprve na vyšších stupních vývoje se lidská mysl oprostí od těchto ryze tělesných forem krásy, a získá a vypracuje si schopnost vnímat Krásu vůbec, Krásu jako jedno ze základních určení samotného (harmonického) kosmického Bytí. Přičemž takto pojatá Krása je obsahově identická se samotným Dobrem. Co je dokonale harmonicky (tedy krásně) uspořádané, jako je hvězdné nebe (kosmos), to je zároveň Dobré, neboť to v sobě odráží a ztělesňuje nekonečné boží Dobro.

    Uvedený názor stoiků, že člověk má pro blaho celku třeba obětovat i svůj vlastní život (a tedy překonat svůj pud života) tedy stojí plně v tradici a v logice tohoto Platónova modelu. Neboť i u Platóna je primární, nejvyšší hodnotou nikoli individuální lidský život, nýbrž onen nejvyšší kosmický Řád. Jehož je ovšem každý jedinec součástí, a proto když za něj obětuje svůj vlastní život (to jest: svou ryze fyzickou existenci), pak tím ve skutečnosti získává mnohem více.

    Což je nakonec i ten samý model, který je možno nalézt i v křesťanství.

  58. Těm stoikům šlo myslím o přerůstání pudu sebezáchovy (jedince) v lásku k něčemu vyššímu. Čili vlastně o jakousi transcendenci.
    Řekla bych, že jim šlo hlavně o překonání strachu ze smrti. Podobně jako epikurejcům. I když ti vycházeli z jiných pozic a neměli se vlastně navzájem rádi.

  59. Epikurejci se domnívali, že smyslové vnímání je nejpravdivější a kritériem štěstí že je pocit libosti, což vedlo k mnoha nedorozuměním. Štěstím byl pro ně naprostý klid bez strachu ze smrti a z jiných věcí. Později se prosadil názor (za což mohla možná církev), že epikurejství je jakési požitkářství a vyhledávání rozkoší. Klasický příklad, jak se záměrně zkreslí obsah nějakého pojmu.
    Oni však rozeznávali:
    1 Slasti přirozené a nutné pro život
    2 Přirozené, ale nikoliv nutné pro život
    3 Slasti, které nejsou ani přirozené ani nutné pro život
    Mudrc se měl rozhodně vyhýbat těm druhým a třetím. Dodržování těch zásad vedlo až k přísně asketickému životu. Tedy vlastně k opaku toho, co si pod epikurejstvím lidé představovali.

  60. Ale jistě, paní Hájková, i celé to Platónovo pojetí „lásky“ směřuje nakonec právě k transcendenci.

    A i ten prvotní pohlavní pud (jako první, nejnižší forma lásky) je nakonec také bojem proti smrti. Sice umírá jedinec, ale reprodukuje se ve svých potomcích.

    —————————-

    Co se pak toho pocitu „libosti“ týče, tak ten zase vychází z tradice aristotelské. Aristotelova etika je etikou eudemonistickou; to znamená, že ten kdo jedná podle zásad pravé etiky, je za to odměněn pocitem trvalé blaženosti, duševní vyrovnanosti.

    To pojetí epikurejců je tedy fakticky jenom jednou specifickou formou tohoto původního Aristotelova modelu. Ani Aristotelovi se samozřejmě nejedná o to, aby se člověk slepě oddával svým touhám po slasti; ta eudemická „blaženost“ má zcela jiný status nežli slasti těla, ta má fakticky „transcendentální“ charakter.

  61. Zjednodušeně bychom mohli říct, že duchovní je člověk, který se vydává pro druhé. Nebo že duch je vydávajícím se tělem (samozřejmě i s duší, protože duše patří nerozlučně k tělu).
    „Toto je mé tělo, které se za vás vydává…. má krev, která se za vás prolévá… (Lukáš 22, 19 – 20)

  62. Tak tohle by bylo ovšem až příliš zjednodušené, paní Hájková. Duchovní člověk je především ten, kdo za bezprostředně jsoucím, profánním světem spatřuje skutečnost vyššího řádu – a je to právě tato „skutečnost vyššího řádu“, se kterou takto duchovně založený člověk splývá, ve které nachází středobod svého žití, a pro kterou je ochoten se třeba i obětovat.

    Jestliže se pak v konkrétních případech může obětovat i pro lidi – to je vlastně až druhotný, odvozený počin, on se ve skutečnosti obětuje pro ideu samu.

    I když se na věc podíváme v bezprostředně politické souvislosti, kdy se tedy od občana žádá aby se obětoval pro polis, pro celek – i tady se tento v konečném smyslu neobětuje pro pouhou sumu jednotlivců, nýbrž právě pro onen nadřazený duchovní princip sám. Proto se ostatně Sokrates vědomě vydal na smrt; on sice rozsudek proti němu považoval za obsahově naprosto špatný, ale obětoval svůj život pro zákon sám, pro vyšší princip absolutní neporušitelnosti zákona.

    Stejně tak Ježíš – takové je moje přesvědčení – se neobětoval „pro lidi“ (tento motiv mu byl přiřčen respektive přibásněn až dodatečně); nýbrž on ve finální konfrontaci s církevní i světskou mocí neodvolal, prostě proto že odvolat nemohl. Protože kdyby odvolal, sice by si mohl zachránit fyzickou existenci, ale zároveň by tím sám zničil všechno, co bylo jádrem celého jeho žití a působení, vše co tvořilo smysl jeho existence, vše k čemu se upnul.

    Máme tady fakticky naprosto stejný případ jako v knize „Mlčení“: ti křesťanští misionáři kteří odpadli od křesťanství (tedy od ideje), ti si sice zachránili fyzickou existenci, ale poté to už byly prakticky jenom prázdné lidské skořápky. Právě tento moment byl v onom filmu vyjádřen velice přesvědčivě.

  63. Možná by k lepšímu porozumění pomohlo, kdybychom místo „obětuje“ užili prostší výraz – odevzdává (se důvěře Bohu, za každého-s každým- trpícím člověkem).

    S tím pak ten závěr knihy Mlčení: je určitě možné vidět ho takto -prázdné skořápky…Ale vědomí stejné závažnosti a smutku z utrpení a smrtí těch mnoha japonských křesťanů myslím vyzývá jít ještě za toto utrpení z odpadnutí ideje. Humanistický etos knihy vidím v tom, že právě to vzniklé prázdno uprazdňuje prostor k tichému rozumějícímu setkání…(pro agnostiky třeba i jen s druhým notoricky slabým hřešícím člověkem – Kičidžiróem).

  64. Lk.22.19 pokračuje těmi zvláštními slovy: To čiňte na mou památku.

  65. To jim Ježíš řekl proto, aby zůstali spolu. Aby se nerozešli.

  66. Obětovat se – důvěra v Boha – soucit s utrpením

    Upřímně řečeno, pane Nusharte, nejsem si zcela jistý jestli touto výměnou termínů opravdu můžeme vyřešit samotné jádro věci.

    Základní problém znovu a znovu vězí v diskrepanci mezi Ježíšem „předvelikonočním“ a Ježíšem „povelikonočním“. Tedy mezi Ježíšem Nazaretským, jak reálně působil a kázal ve své době – a mezi tím obrazem Ježíše Krista, jak ho vytvořila a vymalovala povelikonoční křesťanská tradice.

    Položme si otázku: jaký byl vlastně vztah „předvelikonočního“ Ježíše k utrpení? Jaký druh utrpení, který trpící člověk byl skutečným předmětem jeho zájmu? Soucítil tento Ježíš skutečně se vším utrpením, s každým trpícím? Tak jako to činil (údajně) Buddha?

    Své utrpení přece nevyhnutelně prožívali i příslušníci bohatých vrstev, farizeové i saduceové; prožívali utrpení spojené s nemocemi, bolestmi, ale dozajista mnohdy i utrpení existenciální, utrpení duše. Nezdá se ovšem, že by se Ježíš Nazaretský nějakým způsobem zabýval těmito druhy utrpení, ani že by vyjadřoval nějaký soucit s těmito trpícími.

    Veškerý jeho zájem se koncentroval na trpící v r s t v y populace: na chudé, upozaděné, utlačované. To je sice na jedné straně naprosto pochopitelné; ale pro nás je rozhodující právě ten moment, že Ježíš se nezabývá utrpením jako takovým; nýbrž utrpením především jako s o c i á l n í m fenoménem. Tento – reálný, předvelikonoční – Ježíš tedy v žádném případě neposkytoval útěchu tomu či onomu věřícímu, té či oné trpící duši; nýbrž naprosto zřetelným centrem jeho zájmu byla výzva lidem: mějte VY soucit s chudými, trpícími, utlačovanými! Chovejte VY se soucitně a solidárně; pak nebudete mít zapotřebí žádného dodatečného (božího) soucitu, neboť v tu chvíli tak jako tak nastane Království boží na zemi.

    A je to až ten „povelikonoční“ (totiž: transcendentní) Ježíš, který náhle začíná poskytovat útěchu individuální, duchovní, existenciální.

    A tady nám zase jednou vstupuje do hry Marx, s jeho tézí, že „náboženství je povzdech utlačované bytosti“. Z pohledu „předvelikonočního“ Ježíše se tato věc pak jeví takto: samozřejmě že v Boha věří i člověk netrpící. Ale – člověk netrpící (tedy člověk žijící ve veskrze solidární komunitě) nemá zapotřebí Boha útěšného, protože jeho život není utrpením, nýbrž prožívanou radostí.

    Opačně řečeno: teprve když se ukázalo že Království boží je v nedohlednu, teprve od té chvíle bylo zapotřebí Ježíše/Boha slitovného, útěšného. Teprve když se ukázalo že život na této zemi bude i po příchodu Ježíše i nadále neustálým utrpením, teprve poté bylo nutno osobu Ježíše transcendovat, a učinit z něj utěšitele v utrpení.

    To samé pak platí o „oběti“ Ježíše i o jeho „důvěře v Boha“ (ve smyslu sdílení utrpení): až po smrti Ježíše se vynořila potřeba tato témata vůbec teologicky zpracovat.

    Ještě jednou tedy: kdykoli diskutujeme o Ježíšovi, jeho roli a jeho atributech, vždy bychom měli důsledně rozlišovat, jestli hovoříme o Ježíšovi „předvelikonočním“, individuálně-reálném; anebo o Ježíšovi „povelikonočním“, transcendentálním.

  67. Omlouvám se pane Poláků, jestli moje použitá argumentace vyznívá jako ohýbání pojmů za účelem obrany víry. Je mým dlouhodobým přesvědčením, že nesmíme nijak „obcházet“ Ježíše – jak nazýváte – „předvelikonočního“. Toho který vzešel ze svého národa a jeho zkušenosti s Bohem a odevzdal se plně pravdivosti poslání vůči tomuto svému lidu. Které se s omluvou jen pokusím pojmenovat: tuto zkušenost v každém člověku (svého národa) zvnitřnit-zdůvěrnit.

    Máte pravdu – tento Ježíš říká VY jim dejte najíst, VY buďtě milosrdní…Ale:měl by „odkud“ to žádat, kdyby se tato lidská očekávání – tyto modlitby předtím neobracely k Bohu? Proto si myslím, že Ježíš „povelikonoční“ nemusí být jakýsi „náš konstrukt v transcendentnu“ ale může se stávat vždy osobně zvnitřnělým dotekem (odevzdávajícího se) Ježíše velikonočního. Rozumím tomu tak, že tento Ježíš byl/i je schopen vidět a připraven otvírat cesty léčení utrpení i – jak píšete – farizeje nebo saducea – který by si dokázal přiznat, že je mu toho zapotřebí – „narodit se znovu…“.

    Nemyslím že by samotné vstřícné přijímání v solidární komunitě, jakkoli radostné a chvilkově povznášející, dokázalo být zpřítomněním Království (které by již nemělo zapotřebí Boha). Může být snad součástí té cesty.

  68. Omlouvám se za svůj „psací automat“ – pane Poláčku(!):-)

    A přeji inspirované, požehnané prožití svátečních dní.

  69. SYSTÉMOVÁ PODMÍNĚNOST, NEBO NEPODMÍNĚNÁ SVOBODA?

    Napřed jedna aktualita: v dnešním „Právu“ je zajímavý rozhovor s Lenkou Vocochovou z Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity. Ona se zabývá výzkumem nenávistných projevů v internetovém prostředí. To je dnes už celkem standardní téma.

    Ona zde ale uvádí dva zajímavé momenty. Za prvé to, že tato nenávist (například vůči migrantům) je mimořádně emocionální v zemích východní Evropy; a ze všeho nejtvrdošíjněji právě v českém prostředí. Vocochová soudí, že se tu projevují určité resentimenty z minulosti, dokonce jakýsi potlačovaný pocit méněcennosti. S tím že my Češi jsme vždy záviděli jiným, větším národům jejich velikost, jejich úspěšnost. A že mnozí Češi si tento svůj komplex méněcennosti vybíjejí tím, že útočí na ty, kteří jsou ještě menší, ještě slabší. Nejsou to jenom migranti, ale například i „socky“, „cikáni“ atd.atd.

    A druhý zajímavý moment: v tomto rozhovoru se vynořila otázka, zda tento potenciál nenávisti je tedy zapříčiněný strukturálně, objektivně (zda tedy autoři těchto nenávistných komentářů a výlevů jsou sami vlastně „oběťmi“ systému, produkty určitých poměrů) – anebo zda jsou za svůj nenávistný postoj sami odpovědni.

    Vocochová – a to je nutno velmi ocenit – zde podává dvojí odpověď. Na straně jedné vidí a uznává tuto strukturální podmíněnost (když někdo kdo sám žije v prekarizovaných poměrech tak si chce svou životní deprivaci nějak ventilovat, a tím ji zmírnit) – ale na straně druhé říká, že ona „jako supervisorka a koučka“ má velké zkušenosti s tím, jak dalece je u člověka možné vybudit jeho schopnost překonat svá životní předurčení, determinace, a uchopit svůj život aktivně do svých vlastních rukou. I když je to velmi obtížné, a je k tomu často nutné i vyloženě „přeprogramování mozku“.

    Lenka Vocochová nám tedy v základní otázce po míře lidské svobody dává tuto odpověď: ano, člověk je v mnoha ohledech podmíněný, preformovaný – svým prostředím, objektivními okolnostmi svého života, svými vlastními životními traumaty. Tuto objektivní podmíněnost nelze ignorovat. Ale – na straně druhé i takto podmíněný člověk má vždy možnost svůj život vzít do svých vlastních rukou, tyto podmíněnosti negovat, a začnout se chovat skutečně svobodně.

    Ovšem – a to je nutno ještě připojit – tato svoboda nepřichází sama od sebe, je nutno si ji napřed vypracovat, a to usilovnou a cílenou prací na sobě samém. A mnoho lidí to zřejmě nedokáže samo ze sebe, nýbrž až s pomocí zvenčí.

  70. Teď k předchozímu tématu. Napřed musím ujasnit: pane Nusharte, já jsem zcela záměrně použil formulaci, že v případném „Království božím“ by nebylo zapotřebí Boha ú t r p n é h o, slitovného. To znamená: naprosto jsem netvrdil že by zde nebyla přítomna víra v Boha vůbec. Jinak řečeno: podle mého hlubokého přesvědčení Marx se svým známým výrokem o náboženství jakožto „povzdechu utlačované bytosti“ měl sice pravdu – ale jenom pravdu částečnou. I pokud eliminujeme tento „povzdech“ – stále zde skutečně zbývá ještě něco dalšího, něco navíc. Já jsem tento příměr užil jako argument v tom smyslu, že by zde především nebylo zapotřebí Ježíše jakožto o b ě t i. – Naprosto by zde postačil Ježíš jako symbol (respektive zprostředkovatel) transcendence.

    Ovšem – s touto „transcendencí“ je to také nemálo složité. (Napřed jsem chtěl napsat: zapeklité; ale to by se právě v souvislosti s Ježíšem asi příliš nehodilo.) 😉

    Totiž: to slovo „transcendence“ se snadno vysloví; ale asi není vůbec jednoduché poté konkrétně vyložit, co je tím vlastně míněno, a jakým způsobem to vzniká.

    A to právě v souvislosti se vztahem s „předvelikonočním“ a „povelikonočním“ Ježíšem. Že „povelikonoční“ Ježíš má transcendentní kvalitu, transcendentální status – o tom samozřejmě není pochyby. Ale jak je to s Ježíšem předvelikonočním? Tedy se „Synem člověka“ (jak se Ježíš zřejmě sám s oblibou nazýval); tedy s potulným židovským kazatelem, kterým byl sice mnohými ze svých posluchačů vnímán jako „prorok“, tedy jako duchovní aktér nějakým způsobem mimořádný, snad vyvolený; ale který byl naopak velmi mnohými chápán (a odsuzován) jako pretendent, jako někdo kdo si osobuje exkluzivní duchovní status který mu ve skutečnosti vůbec nenáleží.

    Povelikonoční Ježíš je „transcendentální“ ze své vlastní podstaty, jako Syn boží. Ale takovýto status – navzdory některým místům v evangeliích která se snaží sugerovat opak – předvelikonoční Ježíš ještě neměl. Jestliže bychom mu nicméně i tak chtěli přiznat schopnost transcendence, dotýkání se transcendence, zprostředkování transcendence – pak jenom tak, že on si tuto schopnost vyzískal sám. Transcendence – to je fakticky něco, co zde existuje objektivně. Je to přesah materiálního bytí k bytí supramateriálnímu, ideovému, duchovnímu. A Ježíš byl bezpochyby tím, kdo tento akt přesahu dokázal provést, kdo s touto transcendencí dokázal splynout v jedno.

    Takže v tomto smyslu souhlasím s tím, že není nutno vytvářet nějakou absolutní dělicí linii mezi Ježíšem předvelikonočním a Ježíšem povelikonočním; je zde skutečně dáno jedno společné kontinuum. Na straně druhé nelze přehlížet ani ten fak, že zde přece jenom zároveň určitý rozdíl dán je.

    Což pak – věřícím i nevěřícím – může právě v této velikonoční době poskytnout impuls k rozjímání o absolutním, jakož i o relativním charakteru transcendence… 😉

  71. Takže taktéž přeji příjemně prožité velikonoční svátky.

  72. FYZIKÁLNÍ OBRAZ SVĚTA SE OTŘÁSÁ?

    Včera vyšla zajímavá zpráva o nejnovějších objevech vědy: zkoumáním myonů (elementární částice) se zjistilo, že v jejich chování se vyskytují nepravidelnosti, které jsou v rozporu s tím, jak by se měly chovat podle standardního modelu hmoty. Ve svém důsledku tyto nepravidelnosti znamenají, že

    – buďto vedle čtyř doposud známých základních fyzikálních sil existuje a působí ještě nějaká další, doposud zcela neznámá

    – anebo vedle sedmnácti doposud známých elementárních částic existuje ještě nějaká další, doposud neznámá.

    Zatím tyto nové poznatky ještě nejsou se zcela nepochybnou jistotou prokázány; jejich pravděpodobnost je „jenom“ 40 000 : 1. Nicméně pokud by se tyto výsledky potvrdily, pak by znamenalo nutnost revidovat v současné době obecně přijímaný standardní model hmoty (a vesmíru).

    Na jedné straně tím samozřejmě nebude zcela kompletně hozeno přes palubu všechno vědění, které současná věda má o vesmíru; ale na straně druhé je to potvrzením toho, že současné fyzikální poznání jsoucího světa ještě naprosto není definitivní. Je to to co o čem jsem už opakovaně psal: principiálně nikdy nemůžeme vědět, jestli pod tou úrovní hmoty (respektive fyzikálních procesů), ke které se dopracovala současná věda, se neskrývá úroveň ještě hlubší, ještě „elementárnější“. Kterážto hlubší úroveň by pak dost možná mohla jako naprosto logické a racionální vysvětlit fenomény, které současná fyzika prezentuje jako paradoxní, či přímo protismyslné.

  73. OPIČÍ MÓDA

    Dnes jsem v německých novinách četl opravdu zajímavý článek z oblasti výzkumu zvířecího jednání. Konkrétně jednání a chování opic. U článku byla fotografie jedné šimpanzí samice, které měla v uchu zastrčené dlouhé stéblo trávy či slámy. Byl to světlý stonek, opravdu nápadný. Napohled by se samozřejmě usoudilo, že je to čirá náhoda, že asi předtím ležela v trávě a něco jí zůstalo viset v srsti. Jenže – ona to žádná náhoda nebyla. Tato šimpanzí dáma totiž svého času dospěla k názoru, že jí to nějakým způsobem sluší. Zkrátka: ona to začala používat natrvalo, jako šperk či náušnici. Už jenom to samo o sobě by bylo krajně zajímavým zjištěním – že tedy i opice mají smysl pro marnivost, a pro umělé prostředky vlastního zkrášlování. Tedy – vlastnosti velice lidské.

    Ovšem – to ještě není všechno. Tento její příklad totiž od ní odkoukali i další členové opičí tlupy – takže po půl roce z deseti členů této skupiny jich tuto „ozdobu“ nosilo osm!

    Vědci kteří prováděli tento výzkum z toho vyvodili závěr, že i opice mají svou vlastní kulturu. Přičemž pod pojmem „kultura“ je tu rozuměno všechno, co se přenáší nikoli pouze působením genů, instinktů, nýbrž nově vzniklým či naučeným způsobem chování.

    Což se pak ovšem – v tomto širokém smyslu – zdaleka netýká jenom opic, ale celé řady dalších živočichů, dokonce je to možno pozorovat i u hmyzu. Například zde byl jmenován jeden případ, kdy jeden pták (tuším že skřivan), který byl z chovu u lidí vypuštěn do přírody, si vypracoval metodu kdy dvířka ke krmítku otevíral výhradně jejich posunutím na jednu určitou stranu. A od něj to převzali i všichni jeho volně žijící příbuzní – přesto že opačným směrem by to fungovalo stejně tak dobře! Zkrátka, tímto (kulturním) napodobováním se tady prosadil čirý automatismus, jako všeobecně přijímaná a užívaná norma.

  74. Musím upozornit, že jsme zase v časovém posunu. Na konci března se měnil čas a ještě si toho nikdo nevšiml.

  75. Ještě že Vás tu mám, paní Hájková. Mně to střídání letního a zimního času samo o sobě nijak moc nevadí, mnoho lidí s tím má potíže, ale můj organismus té změně přivykne už za nějaké dva-tři dny. Ale tohle nastavování hodin, to jde na nervy, nejen tady na HD (vždycky na to zapomenu), ale i doma, já mám sice všechny budíky i náramkové hodinky na automatické (radiové) nastavení času, jenže zrovna u těch náramkových hodinek to nefunguje, ty jsou vyrobené v USA takže nejsou dělané na evropské časové změny, takže to pak vždy musím nějak velice složitě měnit manuálně.

  76. POLITICKÁ ODPOVĚDNOST PODLE J. PŘIBÁNĚ

    V dnešním Salonu (Právo) byl otištěn výňatek knihy rozhovorů publicisty Karla Hvížďaly s profesorem filozofie práva na cardiffské univerzitě Jiřím Přibáněm. Tato kniha se jmenuje „hledání odpovědnosti“, a tento výňatek se týkal otázky pravdy a lži v politice. Tedy tématu nemálo podstatného.

    Co je na celé záležitosti opravdu hodné pozoru: profesor Přibáň se tu prezentuje prakticky naprostým hodnotovým relativismem. On – jak je dnes ostatně vysloveně módou – odmítá jakoukoli možnost postulovat nějakou obecně přijímanou, a tedy i obecně zavazující pravdu; takovéto snahy jsou pro něj automaticky cestou k diktatuře a totalitarismu.

    Tento postoj jak řečeno sám o sobě není v současném dominantním liberálně-demokratickém diskursu nijak ojedinělý. Zajímavé – a symptomatické – jsou ovšem argumenty, o které pan profesor toto své přesvědčení opírá.

    Přibáň tvrdí, že „dnešní společnost je totiž natolik komplexní, že i pravda a lež se v ní stávají jen jednou z distinkcí, v jakých spolu navzájem komunikujeme“.

    Takže tedy: pravda a lež jsou jenom „jednou z distinkcí“ – nemají tedy naprosto žádný objektivní fundament.

    Na to Hvížďala namítá, že takovýto stav by znamenal naprostou ztrátu schopnosti rozlišení.

    Přibáň na to odpovídá: „Pravda není nějaké absolutno, podle něhož by se měla společnost jako celek řídit. To platí zrovna tak o právu nebo politice. Politika přece nikdy nebyla založena kritériem pravdivosti, ale vždy ji určovala moc, která je jejím základním médiem.“

    Přibáň pak pokračuje poukazem na to, jak by asi dopadl politik, který se řídil čistě jenom svou odpovědností vůči pravdě.

    Na otázku Hvížďaly „Takže i vy si myslíte, že politik nemusí být pravdomluvný?“ odpovídá Přibáň:

    „Samozřejmě že chceme a požadujeme od politiků, aby mluvil pravdu.“ – Ale hned vzápětí zase argumentuje tím, že politik který by vždy mluvil pravdu by svou moc okamžitě ztratil.

    Přibáň argumentuje i Pilátem Ponstkým, s jeho proslulou otázkou „Co je pravda?“; a dále sám dovozuje: „Nejen od těch dob víme, že politika není, a ani nemá být svědectvím o pravdě, protože království pravdy není z tohoto světa. (…) Již od svatého Augustina víme, že takovou obcí Boží není ani církev, ani žádná světská moc a že taková ústavní autorita nepříslušní nikomu jinému než samotnému Bohu. Přesto lidský rod neustále sklouzává k pokušení, že politika dokáže vyřešit všechny problémy světa včetně posledních věcí člověka.

    Dějiny západního světa jsou tak dějinami zápasu proti politické teologii a za první krok k modernitě můžeme považovat oddělení politiky od teologie, jinými slovy od nároku na pravdu.“

    Tolik tedy profesor právní filozofie Jiří Přibáň. I když ponecháme stranou čistě mravní aspekt jeho tézí, v jeho argumentaci se objevuje zcela zásadní rozpor. Na straně jedné tvrdí, že „chceme a požadujeme od politiků, aby mluvili pravdu“; ale na straně druhé tvrdí, že že pro posuzování pravdy v politice neexistuje žádná objektivní základna. Že v politice se jedná nakonec jenom o mocenské konstelace.

    Pokud bychom totiž přijali tu jeho druhou tézi, že prý neexistuje žádná objektivní základna pro rozlišování mezi (politickou) pravdou a lží, pak by tím byl nastolen naprostý hodnotový relativismus – a pak by nebylo naprosto nic, na základě čeho by ještě vůbec bylo možno od politiků žádat, aby mluvili pravdu.

    Další -a to zcela zásadní – vadu v jeho argumentaci je možno konstatovat tam, kde tvrdí, že „dějiny západního světa jsou dějinami zápasu proti politické teologii“, a že „za první krok k modernitě můžeme považovat oddělení politiky od teologie, jinými slovy nároku na moc od nároku na pravdu“.

    Dozajista má Přibáň v určitém smyslu pravdu – že moderní (demokratická, pluralitní) politika se musela emancipovat od diktátu teologie respektive (jediné závazné) ideologie.

    To je ovšem jenom jedna polovina pravdy; druhá polovina je ta, že ve skutečnosti celé evropské dějiny (a to i té západní) byly doprovázeny p r á v ě přítomností vyšší mravní, a to sice obecně závazné pravdy. A i současná „moderní“ Evropa stojí právě na těchto základech, to jest na základech křesťanské (obecně závazné) morálky. Na kterou – ovšem – následovala stejně tak závazná morálka komunistická.

    Ten „moderní“ absolutní hodnotový relativismus, to je až záležitostí naprosto posledního úseku dějin; natolik krátkého, že se ještě nedá s určitostí říci, kam vlastně doopravdy povede. A právě v současné době je možno na celé řadě excesů velice názorně vysledovat, kam to vede, když společenská sedlina nad sebou přestane cítit tlak závazné mravní autority.

    Přibáň se tu ostatně nevyjadřuje jenom k otázce pravdy a lži, nýbrž i k otázce práva – které podle něj opět platí ne snad proto, že by vyjadřovalo „pravdu“, nýbrž že za ním stojí „autorita“. To je sice opět bezprostředně správné, ale na straně druhé je to výrazem až naprostého právního nihilismu; a za druhé, pan profesor asi vůbec nečetl (či nepochopil) Hegela, podle kterého právní normy kopírují objektivní běh dějin. A že tedy vývoj práva naprosto není jenom nějak nahodilý, nikoli pouhý výsledkem nějakých nahodilých mocenských konstelací, nýbrž výsledkem objektivního strukturálního vývoje celého společenského tělesa v jeho vývoji.

    Všeho všudy: Přibáň sice korektně reprodukuje v současné době dominantní pojetí práva, politiky, otázky pravdy a lži; to všechno ale jenom dokumentuje, jak je takovéto pojetí naprosto povrchní, bezobsažné, jak ulpívá jenom na zcela vnějškové, ryze politické stránce celé věci, a jak je naprosto neschopné vůbec vnímat roviny hlubší a podstatnější.

  77. Já k této záležitosti musím ještě něco připojit. Profesor cardiffské univerzity Jiří Přibáň je tedy velice erudovaným akademikem, specialistou na sociální vědy. A jmenovitě v českém prostředí platí jako jeden z prominentních autorit v této oblasti.

    A přesto – z celého jeho pohledu na společensko-politické dění vysloveně čiší naprostá povrchnost a plochost pohledu. To ovšem v žádném případě není jeho čistě osobní vina či nedostatek; jak řečeno on sám je bezpochyby velice erudovaná osobnost, a v jeho rovině uvažování jsou jeho soudy naprosto přesné a dobře odůvodněné.

    Jenomže: právě tady se dokonale ukazuje plochost a bezobsažnost současného sociálně-politického myšlení vůbec. Přibáň lidskou společnost vůbec nepojímá v jejím vývoji, totiž jako evoluci směřující odněkud někam. On nemá, nevidí vůbec žádnou s u b s t a n c i, která by se takto vyvíjela. On vidí jenom vnějškové formy, a proto celé lidské dějiny dělí nakonec jenom na dvě fáze: na fázi „teologickou“ a na fázi „moderní“. Respektive na fázi monistickou a na fázi pluralistickou. Přičemž samozřejmě současná fáze pluralistická je pro něj tou „jedině správnou“. Takovýto náhled je ale skutečně naprosto povrchní, vůbec nedokáže uchopit ani člověka, ani lidskou společnost v jejich vlastním vývoji, v jejich směřování; je zde zcela eliminován veškerý interní obsah tohoto vývoje.

    Celý tento případ s J. Přibáněm je tedy dokladem toho, jak naprosto nicotný, bezobsažný je dominantní proud současného myšlení; a to právě i toho v těch formálně nejvyšších, tedy univerzitních rovinách.

  78. Tak jsem si to čtvrteční „salonní“ Právo koupil. Odpovědi J. Přibáně K. Hvížďalovi mě ovšem zklamaly.

    Samozřejmě, že pro politiku je třeba mít sociální dovednosti. Naprostou pravdomluvností a bezelstností by se politik pro druhé stal zcela nedůvěryhodným partnerem. Pouze by realizoval (další) „návrat idiota“. Stále snazší přistižení při lži je ovšem pořád hodně nemilé.

    V politice nehraje hlavní roli pravda, nýbrž zájmy. Říká se sice, že každý má svou pravdu, správnější by ovšem bylo konstatování, že každý se cítí ji mít (být v právu). Přesto něco jako politická pravda existuje. Nemyslíme si přece, že Hitler ji prosazoval a jen „krutá doba jej udolala“, jak napsal Hamsun v jeho nekrologu. Nemyslíme si, že pravdu měli Stalin nebo Mao Ce-tung a jen (po jejich smrti) se to nějak zvrtlo (či byli zrazeni). V právě aktuálním politickém střetu je ovšem často nesnadné poznat, na které straně je pravdy více. Možná to bývá také tím, že chybět může na obou… Člověk i skupina lidí ovšem mohou, ba skoro musí (poněkud) zklamat a často není jasné, s jak velkou „ztrátou kytičky“ konflikty projdou.

    Přibáňova kritika J. Corbyna za konkrétní nedostatky a sklony může být oprávněná. (Sám jsem tak mínil v polemice s panem Jehličkou na DR.) Zároveň ukazuje, co je za právním relativismem J. Přibáně. Levice nemá pravdu. Takový Lula přece zklamal a právem ho nahradil Bolsonaro, který vydrží (jak jinak než oprávněně) déle. Totéž může nakonec platit třeba o Putinovi a my tu hned máme celkem jasno, proč být pravicoví, konzervativní, izolacionističtí a politicky realističtí není špatné.

    Heslo na naší prezidentské standartě, stejně jako Havlova sentence, původně nikoli prostá ne-li ironie, tak jisté potutelnosti, jsou pro mě pokusem o politicky vlivné užití efektu Fait accompli. Ať se se jedná třeba o svého druhu kýč, nemyslím, že je třeba proti němu hned něco namítat.
    Zrušení nejen pravdy, ale i vize je totiž způsobem, jak držet uzdu společenské fantazie a skutečného pokroku.

  79. Pane Poláčku, není právě toto antické (např. Aristotelovo) pojetí dějin? Tedy to, že dějiny nikam nesměřují. Nemají žádný smysl.
    Zatímco hebrejské pojetí dějin je eschatologické (dějiny mají svůj počátek i své završení).

  80. Od pana Přibáně jsem si našla jeden citát na internetu:
    „Politika může dát definitivní odpověď jen na otázku, co je správné, ale ne, co je dobré.“
    To je zajímavé – ukazuje na rozpor mezi správným a dobrým. To by mohlo znamenat i rozpor mezi pravdou a dobrem.

  81. Já bych to viděl tak, paní Hájková, že dobro v sobě nezahrnuje zlo. Vstup do války bychom proto asi neoznačili za dobré rozhodnutí, nýbrž (případně) za rozhodnutí správné.

    Může však politika rozhodnout definitivně o tom, že je něco i dobré? Já si myslím, že obtíž tkví v předvídání obecně. Můžeme tedy udělat věc, již lze považovat za dobrou, která však může znamenat nové nebezpečí v budoucnosti.

    Do značné míry je to jen otázka konvence. Pan Přibáň se na politiku dívá jako na šachovou hru, kde je tah dobrý z hlediska jen jednoho hráče. Přesto se v šachu mluví spíše o dobrých tazích (z hlediska táhnoucího). Rozdíl vidím v tom, že šachy hrají zpravidla dva hráči, většinou rovnocenní a hlavně: celkem o totéž. V reálném životě tomu takhle není.

  82. Bylo by výborné kdyby konání dobra se umělo vyhnout konání zla
    a bylo by výborné, kdyby šachová hra vznikla na jiném podkladu než na obtisku koncepce vertikály společenské moci – usilovat o totální dominanci postupnou destrukcí společenského seskupení rivala, až po eliminaci elit.
    My humanisté se občas pokoušíme ukojit naše touhy pokusem o nemožné a vyhlašujeme příkladně nedotknutelnost královny – její imunitu v jakékoliv situaci.
    Výsledkem je vždy pouze nárůst zmatečného rozpoložení a nelidská bolest hlavy.
    Nabízím tak další doklad důsledků plynoucí z touhy po vymanění jak z lidské kondice, tak i nejen z naprosto nicotného, bezobsažného proudu současného myšlení; a to jak v herních tak i v těch formálně nejvyšších, tedy univerzitních rovinách …….bych zcela vážně dodal.

  83. Pane Horáku, já jsem Přibáňovu kritiku Corbyna úmyslně nezmínil – nejsem s věcí zase tak dopodrobna seznámen, nemohl jsem tedy skutečně vyloučit že tato kritika je v zásadě oprávněná. Ale faktem je: Přibáň míří naprosto jasně jenom proti levici.

    Nebo přesněji: on míří proti všemu, co by nějakým způsobem mohlo z nějakých ideových důvodů narušovat zavedené pořádky. Přibáň by se dozajista stejným způsobem postavil i proti Hitlerovi – neboť i tady samozřejmě centrem všeho byla určitá (byť i velmi primitivní) ideologie, respektive jediná pravda.

    Vůbec, všichni ti bojovníci proti jedné jediné pravdě mají dnes – po historických zkušenostech s fašismem a komunismem – velice snadnou pozici. A naopak je velice obtížné argumentativně demaskovat prázdnotu a bezobsažnost jejich vlastní pozice; demaskovat že i jejich hodnotový relativismus a nihilismus je nakonec také svého druhu ideologie.

    Je to – a právě na daném případě se to velice jasně ukazuje – ideologie respektive životní postoj víceméně existenčně saturovaného člena střední či vyšší střední třídy, který má svou zabezpečenou materiální existenci, má svůj vysoký sociální status, a nic ho tedy nenutí k tomu klást na stávající systém nějaké kritické otázky. On je takto naprosto spokojený – tak proč by neměli být spokojení i všichni ostatní?!… Tohle je způsob uvažování takovýchto osob.

    Takové skutečnosti jako existenciální prázdnota, absence vyššího smyslu života, systémově podmíněné odcizení atd.atd. – ne že by erudovaný univerzitní profesor o něčem takovém nikdy neslyšel, ale pro něj jsou to jenom pouhá abstrakta, jejichž reálný obsah vysoko přesahuje možnosti jeho chápání.

    Veškerá vyšší idea (která by jako taková měla mít nějakou univerzální platnost) pro něj proto bez dalšího znamená nemilé ohrožení jeho spokojené maloměšťácké existence; a právě proto takovouto ideu respektive pravdu okamžitě dehonestuje jako cestu k totalitě.

    Jak řečeno ono je velmi obtížné takovýto postoj vyvrátit argumentativně; proto jsem poukázal na interní rozpory v jeho argumentaci, kdy na jedné straně přece jenom tak nějak očekává od politiků že v zásadě budou mluvit pravdu, ale na straně druhé neguje všechna objektivní kritéria pravdivosti.

    Co se rozdílu mezi „správností“ a „pravdivostí“ týče – ano, jeho postoj je nakonec vlastně jenom čistě utilitaristický; ovšem když se takováto pozice vezme do všech důsledků, pak by vlastně nebylo možné odsoudit ani takového Hitlera: ten se přece chtěl prostě dostat k moci (podle Přibáně naprosto legitimní počin), a použil k tomu prostředků které za daných okolností nejlépe vedly k cíli. To je vlastně všechno; podle Přibáňova modelu tedy vlastně bylo všechno v naprostém pořádku.

  84. SMĚŘOVÁNÍ DĚJIN V ANTICE – nikoli, paní Hájková, alespoň u velkých myslitelů klasické periody tomu bylo přesně naopak.

    Platón vychází – víceméně stejně jako křesťanství – z předpokladu původního rajského stavu, kdy člověk žil bezprostředně v přítomnosti bohů, a plně čerpal z jejich moudrosti a jejich dokonalosti. Poté ale – zčásti v důsledku vlastní špatnosti, zčásti v důsledku potopy světa toto spojení s božskou sférou ztratil, upadl do stavu barbarství – a musí se tedy pracně znovu učit ono ztracené vědění. Platónský model je tedy v zásadě kruhový – návrat lidstva k původnímu legendárnímu „zlatému věku“. Je tu tedy vývoj, a je tu i jasný cíl; i když tento pohyb je v zásadě kruhový.

    Aristoteles – ten byl jak známo pragmatičtější nežli Platón, ale i u něj má lidská společnost/obec své naprosto jasné směřování. Toto směřování sice není snad natolik dějinně-vývojové v našem smyslu, ale je dané svým konečným cílem. Tam kde Platón vše počíná a končí „zlatým věkem“, tam Aristoteles do hry vnáší svou entelechii – směřování k naplnění vlastní podstaty. Společnost, obec je tady od toho, aby vytvářela ten rámec, ve kterém člověk dosáhne, dovrší svou vlastní, tedy lidskou podstatu. Obec tedy není pouze nějakým místem kde žije více lidí pohromadě; nýbrž má svůj vyšší smysl a účel.

    Právě tady vidíme naprosto zásadní rozdíl proti někomu takovému jako je Přibáň: u Přibáně naprosto chybí tento moment směřování k finálnímu naplnění humanismu. Ne že by natolik kultivovaný akademik jako Přibáň nevyznával hodnoty humanismu; ale pokud by se toto směřování k humanismu mělo postulovat jako z á v a z n ý cíl a účel konkrétní společnosti, pak by Přibáň – pokud by chtěl zůstat v logice své pozice – vlastně znovu spolu s Pilátem musel položit skeptickou otázku: „A co je vlastně humanismus?…“

    Zkrátka: osoby typu J. Přibáně si sice samozřejmě tak nějak přejí aby ve společnosti vládl humanismus; ale je to humanismus jenom plochý, je to jenom jakýsi soubor společenských norem slušného chování; ale nic nad to více.

    Pro tento Přibáňův vztah k humanismu je dost symptomatický i jeho vztah k umění. On je zřejmě nemalým znalcem (a obdivovatelem) umění; faktograficky toho ví o (například italském) umění bezpochyby daleko více nežli já. Ovšem – když jsem četl nějaké jeho popisy právě italského umění, i tady se mě zmocňoval ten samý pocit: že sice o věci mnoho ví a mnohému i rozumí, ale že nakonec i tady všechno končí spíše jenom u vnější, formální stránky. Že ani v oblasti umění nejde skutečně do hloubky.

    Mimochodem, bylo by zajímavé, jestli by i pro oblast umění Přibáň stejně tak popíral, že zde existuje jedna univerzálně platná pravda. Samozřejmě, na konkrétní umělecké dílo může existovat řada různých náhledů; ale nakonec asi vůbec nikdo nebude popírat, že dejme tomu Leonardova Mona Lisa je umění pravé – a tedy pravdivé.

    Anebo vezměme spíše jiný příklad: dnes asi už nikdo nepopírá, že například díla německých expresionistů byla pravdivá, tedy že vyjadřovala (svým krutě kritickým pohledem na německou měšťáckou společnost) pravdu – a to i přes to že právě tohle nacisté popírali.

    Tady tedy zřejmě neuznáme platnost nějaké „alternativní pravdy“; proč by tedy její platnost měla být uznávána (a trpěna) v oblasti společenského života?…

    ————————————

    Vůbec, toto slovní spojení „společenský život“ respektive „život společnosti“ je tu velice zásadní; obvykle se totiž v dané souvislosti daleko spíše hovoří o „politice“.

    Zdánlivě nepatrný terminologický rozdíl; ale s dalekosáhlými důsledky. O politice totiž každý vlastně tak nějak automaticky předpokládá, že „politika je svinstvo“. A že se tu tedy nijak nejedná o pravdu ani o hodnoty, ale jenom o partikulární zájmy, o boj o moc.

    Jenže: když se místo „politiky“ použije termín „život společnosti“ (a politika nakonec není nic jiného nežli způsob řízení života společnosti!) – pak tu vyvstanou vlastně jenom dvě možnosti.

    Buďto deklarujeme, že i sám život společnosti je „svinstvo“, že tedy lidská společnost nemá žádnou vyšší hodnotu, že i ona je jenom čirým bojem o moc a o soukromé zájmy;

    anebo ale musíme přiznat, že život společnosti má přece jenom nějaký vnitřní smysl, nějakou vlastní hodnotu – pak ale musíme vzdát onen hodnotový relativismus a nihilismus.

    V podstatě je právě tohle velice dovedný trik, že místo „života společnosti“ se hovoří jenom o „politice“. Tento trik pomůže velice účinně zakrýt fakt, že lidská společnost – pokud má mít nějaký skutečný smysl – musí směřovat k nějakému cíli, k nějakým (humánním) hodnotám.

  85. Já se domnívám, že postupem času v antické filosofii narůstal skepticismus.

  86. a stejně tak i v době moderní demokracie
    – jsem současně opětně ponořen do Safranskeho biografie Schopenhauera – jeho výkladu společenského prostředí, které A,S. skepticismus formovalo. Již počátek formace moderní demokracie, nabízel zavádějící představy o moderním platonismu, o pojmech dobrý, krásný, pravý, ušlechtilý v prostředí čisté vědeckosti. Tedy okolnosti, které se staly aktérům novodobého skepticismu živnou půdu.
    Existují Safranského překlady do češtiny ……bych se zeptal.

  87. „Bylo by výborné kdyby konání dobra se umělo vyhnout konání zla“ – pane Petrasku, Hegel to viděl tak, že k zásadnímu konfliktu mezi dobrem a zlem může docházet jenom na nižších stupních vývoje. On jako klasický příklad uvádí Antigonu: ona porušila vědomě zákon státu (a tedy obecné „dobro“), aby učinila zadost zákonu (a dobru) božskému, tedy požadavku důstojně pohřbívat mrtvé.

    Dochází tedy k principiálnímu konfliktu dvou hodnot, dvou norem; ke konfliktu natolik zásadnímu, že nemůže být vyřešen jinak nežli smrtí jeho účastníků. Podle Hegela ale tímto dochází k dialektickému procesu, k vývoji který nakonec končí tím, že na nejvyšším stupni vývoje už není žádný protiklad mezi zákonem lidským a zákonem božským.

    Jistě, Hegel veškeré dění v dějinách vlastně podřídil svému dialektickému schématu; nicméně tu přece jenom zůstává stát otevřená otázka, zda na příčině vzájemných konfliktů uvnitř lidstva (a různých představ o „dobru“) skutečně nestojí v prvé míře stále ještě nízký stupeň vývoje, intelektuální i mravní zralosti současného člověka a společnosti.

    Pokud by tomu tak bylo, pak by zde byla přece jenom určitá útěcha: pak by tyto konflikty a střety nebyly jenom vzájemně způsobovanou újmou, nýbrž zároveň jednotlivými momenty dialektického procesu směřující nakonec k nějakému vyššímu, kvalitnějšímu stavu.

    Přičemž na straně druhé ovšem není možno každý konflikt považovat za „zlo“ v objektivním (dějinném, principiálním) slova smyslu. Musíme vždy myslet na Hérakleita, že každý progres, všechno kvalitnější vzniká jenom vzájemným střetem protikladů. A konkrétně například i Hegel občanskou společnost (v materiálním, tedy komerčním smyslu) také viděl jako plnou vzájemných konfliktů. Je to samozřejmé: kde vládne konkurence, tam je vždy střet zájmů. Ale podle Hegela právě toto střetávání individuálních, komerčních zájmů svou dialektikou vede ke vzniku nové kvality: totiž k pochopení všech účastníků oněch konkurenčních konfliktů, že je lépe když nad tím vším vládne zákon. Který samozřejmě nemá partikulární, nýbrž obecný, univerzální charakter.

    Na této myšlence dozajista něco je; na straně druhé ale Marx přišel s tím, že ta univerzální zákonná norma zůstane jenom fiktivní, jenom formální, neboť onen střet materiálních zájmů má pro reálného člověka mnohem vyšší prioritu. Zkrátka: že společnost bude jenom velice limitovaně humanizována, když jí sice bude vládnout obecná zákonná norma, ale v reálném životě i nadále bude člověk člověku vlkem. Právě proto Marx chtěl onen univerzalismus prosadit i ve sféře materiální – společnou produktivní činností ve společně vlastněných produkčních prostředcích.

    I tato Marxova myšlenka má samozřejmě svou velkou přesvědčivost. Její zásadní vada bude asi v tom, že Marx ignoroval Hérakleita: že tedy alespoň určitá míra vzájemné konfliktnosti, vzájemné konkurence je vždycky nutná a nezbytná.

    Všeho všudy tu tedy máme stále velice propletené klubko všech možných dober a zel; a je krajně obtížné se v tom vyznat.

    Nicméně, pokud by se to všechno spojilo dohromady, snad by se přece jenom mohl vytyčit přibližně takovýto závěr:

    – absolutní dobro (ve smyslu absolutní harmonie) skutečně není v lidském světě realizovatelné; nejenže lidský rod k tomu nemá (genetické) předpoklady, ale vůbec principiálně je určitá míra vzájemného střetávání objektivně nutná a zdravá; kdy tedy „dobro“ pro jednoho je újmou pro druhého

    – ale že je přece jenom snad možno vytvořit takový stav (nebo k němu přinejmenším směřovat), kdy tyto vzájemné konflikty a střety budou probíhat skutečně jenom v ryze přirozené rovině, ale bude zde zároveň přítomen silný faktor vzájemné pospolitosti, který bude onu přirozenou konfliktnost zatlačovat do pozadí jako jenom relativní, ne jako klíčový vztah člověka k člověku.

  88. Už jsem to opravil, pane Petrasku. – Jak je vidět pořád nám to dělá problémy. Já jsem zkusil jednu věc že jsem deaktivoval všechny plug-iny; ale jak je vidět tak to nijak nepomohlo.

  89. No ano, paní Hájková, proto jsem zmínil že takto to viděli velcí řečtí myslitelé v klasickém období, potom došlo ale v řeckém světě k dramatickým (a traumatickým) událostem, a nakonec k okupaci Římem. Takže se nelze divit, že namísto dějinného (či metafyzického) optimismu začala převažovat skepse.

    Ta klasická řecká filozofie (jmenovitě Platón) má skutečně tu zásadní slabost, že se až příliš spoléhá na účinnost určitých metafyzických (ideálních) faktorů. To je nakonec přesně to samé, co jsem mezitím uvedl jako rozdíl mezi Hegelem a Marxem. Hegel se také až příliš spoléhal na sílu (ideální) metafyziky; a právem ho za to kritizoval Marx.

    Nicméně: dneska sice metafyzika už jaksi „není v módě“, nicméně já stále oponuji tomu že by měla být jen tak bez dalšího hozena přes palubu.

    Když se vrátíme k Platónovu „dobru“, jak ho formuloval například v „Hostině“ – to je sice jiná diskuse, ale jedná se právě o to, toto směřování člověka k dobru je možno koncipovat i jako p ř i r o z e n ý proces, jako přirozenou dialektiku „zespoda“, z přirozené lidské zkušenosti, z přirozeného lidského života. Toto metafyzické „dobro“ to pak už sice nepůsobí jako nějaký deus ex machina, který by nakonec všechno vyřešil za lidi; nicméně je tu stále přítomno jako úběžník, jako vědomí toho kam je zapotřebí směřovat a o co je zapotřebí usilovat.

  90. VIDEOKONFERENCE ČLENŮ HD?

    Jak vidím, zrovna se nás tu hned několik sešlo aktuálně, ve stejném čase. A teď mi najednou projela hlavou myšlenka: co kdybychom se jednou všichni setkali virtuálně, prostřednictvím videokonference?

    Na tuto myšlenku mě možná přivedlo to, že shodou okolností jsem zrovna dnes v mém počítači zahlédl program „Zoom“, s jehož pomocí svou videokonferenci uspořádali ti lidé kolem „Argumentu“, když prezentovali tu knihu „Levice bez liberalismu“.

    Ovšem bylo by zapotřebí, aby všichni účastníci měli svou vlastní webcam, webovou kameru.

  91. Já se asi nezúčastním. Mám pořád problémy s technikou. Včera jsme se dlouho nemohli spojit se synem na Skypu. Něco se v tom Skypu na mém počítači i na tabletu porouchalo. Asi se odpojila kamera, protože jsem se krátce předtím musela ze Skypu odhlásit a zase přihlásit novým heslem (to staré jsem už nevěděla). Syn nás neviděl a zpočátku ani neslyšel.
    Dnes, nebo spíš zítra, to budeme nějak řešit s mladší dcerou. Když se nám nepodaří přijít na to, v čem je problém, budeme muset zavolat někoho známého, kdo se v tom vyzná.

  92. No ano, paní Hájková, s počítači jsou vždycky nějaké problémy. Sám jsem teď nemalou část víkendu strávil tím, že jsem se snažil znovu uvést do pořádku můj internetový prohlížeč. Přitom jsem měl v rukou vlastně všechny potřebné nástroje, měl jsem vlastní zálohu celého systému, a měl jsem k dispozici i zálohy které dělá sám Windows. Ale má (externí) záloha byla už rok stará, takže by tam chyběla mnohá nastavení – a ty nové zálohy pod Windows naprosto selhaly, a nakonec se ještě samy vymazaly. Takže jsem byl nakonec ještě rád že se mi potřebná nastavení podařilo (alespoň do velké míry) dost složitým způsobem přenést z mého druhého počítače.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.