Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

1 731 komentářů u „Forum“

  1. Očekávat v jednotlivých komunitách, tvořících celek lidstva, ne-li všudypřítomnost, tedy převahu symetrií, jak si to, zdá se, představuje pan Jiří Nushart, není asi reálné, ani nezbytné. Historicky danou různost a výjimky neodstraníme, leč hrubým násilím. Změnit pro nás svérázná pravidla v Americe (nejen co se týče držení zbraní, interrupcí či voleb) se nám jistě tady v Česku hned tak nepovede.

    Pro komunity jsou všude charakteristické rozdíly. Kdybych se narodil na vesnici, mohl bych se jednou za čas účastnit setkání místních rodáků. V Praze tohle stěží koho napadne. Zato se tu od jisté doby konají „duhové“ pride parades. Většině se nemusejí líbit, ale jiná věc je, zda proto uspořádá vlastní průvod.

    Podobně když na Václaváku demonstrují spousty lidí nespokojených s vládou a drahotou, nechávající se více, nebo méně ochotně zneužít silami hrajícími „ruskou ruletu“, množství spokojenějších klidně popíjí u venkovních stolků „domácí“ limonádu za stovku a přikusuje k tomu cosi za dvě.

    Takhle to holt je. Akce nevyvolává automaticky protiakci. Výsledkem je absence ukřičení. Jakási velkodušnost v praxi a s ní i emancipaci pootevřené dveře. Samozřejmě, je to mechanismus docela hloupý: Když je mnoho nenávisti a mnoho lhostejnosti, jednou za čas to nedopadne dobře.

  2. Pane Nusharte, už jsem Vám jednou napsal, že směšujete témata. Jestliže Vám vadí zvyk americké justice propouštět obviněné s přílišnou snadností na kauci – pak je možno se bavit o tomto problému americké justice. Dozajista v důsledku této velkorysosti – respektive možnosti vyplatit svou svobodu penězi – bylo na svobodu propuštěno už mnoho i bílých Američanů; a v důsledku toho dozajista už přišlo o život mnoho jejich obětí. To všechno Vás ale evidentně nezajímá a nepálí ani v nejmenším; nýbrž Vy využíváte/zneužíváte jediný případ černého obviněného, abyste tak mohl zdiskreditovat jakékoli formy afirmativní akce, podpory zaměřené na určité vrstvy (americké) společnosti.

  3. Pane Horáku, Zdeněk Mlynář ve své knize „Mráz přichází z Kremlu“ hořce vytýkal Dubčekovi právě jeho váhavost. Podle Mlynáře (a on v tomto smyslu také celé léto tlačil na Dubčeka) se mělo jednat mnohem rozhodněji, měl být mnohem dříve svolán sjezd, který by definitivně od pák moci vytlačil dogmatiky, a na jejich místa postavil přesvědčené reformátory.

    Mlynářova argumentace je – především ve světle následných událostí – naprosto přesvědčivá; ovšem na straně druhé je nutno vidět, že Dubček se nalézal v krajně problematické situaci. Jde o to: on neměl žádnou vlastní přesvědčivou většinu. V Ústředním výboru byla prakticky naprosto patová situace: zcela stejné množství reformátorů jako zpátečníků; a mezi tím nerozhodný střed, který už od Francouzské revoluce nese symptomatické označení „Bahno“.

    Dubček tedy na jedné straně musel bojovat proti dogmatikům; ale na straně druhé i proti radikálům, a to sice právě z obavy, že přílišný radikalismus by naopak ono „bahno“ přelil do tábora dogmatiků. Ostatně, je možno si připomenout třeba vystoupení Lidových milicí, které v jednu chvíli docela reálně hrozilo pučem. Jedině díky projevu Dubčeka na jejich shromáždění, kde jejich příslušníky ujistil že se nechystají žádné změny které by se nějak dotkly zájmů dělnické třídy i samotných milicí, bylo toto nebezpečí zažehnáno.

    Krátce řečeno: kdyby Dubček opravdu masivně urychloval demokratizační proces, bylo tu docela reálné nebezpečí že tím naopak jenom uspíší krizi. Ať už vnitřní, či zahraniční provenience.

    Souhlasí ovšem i to, že Dubčekovi tato střední pozice docela „seděla“. On za prvé osobně nebyl žádný radikál; a za druhé – a to je snad rozhodující – on si zřejmě nebyl vědom toho, že celý problém je systémově podmíněný. Tedy – že problémem není jenom skupina dogmatiků kolem Novotného, nýbrž že prohnilý je prakticky celý aparát strany. A že její obrody je možno docílit jenom zcela radikálním řezem. Dubček sám byl zřejmě ve své podstatě také aparátčík, který se nikdy nedokázal plně emancipovat od „matky strany“. Oproti tomu i Ota Šik časem rozpoznal (a v jednom svém projevu v průběhu Pražského jara to i dost zřetelně naznačil), že strana byla strašlivým způsobem zkorumpovaná. Že se tam jednalo prakticky už jenom způsobem „jak ty mně (přihraješ), tak já tobě“. Jak Šik tak i Mlynář se tedy fakticky distancovali, emancipovali od aparátu, chtěli naprosto zásadní obrodu celé strany. Zatímco Dubček si sice dozajista přál určitou demokratizaci, ale žádný dramatický řez.

    Což pak souvisí i se zmíněnou okolností, že ani Dubček, ani později Gorbačov neměli žádnou skutečně nosnou vizi. Ano, oni si přáli demokratický socialismus, respektive „socialismus s lidskou tváří“ – ale právě toto tehdejší heslo československých reformistů bylo velice mlhavé, neurčité, nedávalo žádnou jasnou orientaci, co se má udělat (a čemu se naopak musí zabránit).

    Zásadní problém obou těchto činitelů byl ale především v tom, že oba si ještě udržovali plnou víru v – marxisticky fundovaný – socialismus. Právě to jim bránilo rozpoznat, kde vězí skutečné problémy, a jaká je skutečná dynamika dějinných procesů. Oni věřili v socialismus, oni věřili že všichni komunisté ze své samotné podstaty nemohou toužit po ničem jiném nežli po autentickém komunismu marxistického ražení, tedy komunismu svobodném a demokratickém. Právě proto si vůbec nedokázali uvědomit a připustit, že se proti nim – a to sice v rámci samotné komunistické pospolitosti – může chystat natolik dramatický úder. Popírající fakticky samotné základy pravé komunistické ideje.

    Proto také skutečně v následujících dobách od nich nemohly přicházet žádné další významné ideje, žádné nové impulzy: poté co se zhroutil svět marxisticky fundovaného socialismu, ztratili i oni veškerou svou ideovou základnu.

    Oba se ještě pokusili o comeback, oba s „umírněnou“ verzí socialismu; ale Gorbačov s tímto pokusem v Rusku pohořel totálně, a Dubček musel v popřevratovém Československu ke své zřejmě hluboké frustraci zjistit, že nyní se už na výsluní prodrali zcela jiní, agilnější lídři, a že on je už jenom figurou z dávné minulosti. O kterou především mladší generace už nejeví sebemenší zájem.

  4. „Využíváte/zneužíváte jediný případ černého obviněného,

    abyste tak mohl zdiskreditovat jakékoli formy afirmativní akce, podpory zaměřené na určité vrstvy (americké) společnosti.“

    —————————-

    Ne, pane Poláčku, nikde jsem vůbec nezmínil, jakou barvu kůže má obviněný a jakou barvu kůže má zavražděný. V diskusi jsme barvu kůže obviněného začali AUTOMATICKY PŘEDPOKLÁDAT.

    Dále samozřejmě netvrdím, že podpora zaměřená na určité vrstvy společnosti je špatná. Říkám naprostý opak, pane Poláčku:

    Říkám přece, „že existence černošského spolku na podporu chudých, nemocných či zraněných černochů bude mít kladný vliv i na celkovou společenskou soudržnost (ostatní Američané si řeknou: ‚Podívejte se, jací jsou černoši dobří lidé – jak příkladně se starají o své chudé, nemocné a zraněné.‘)“

    Nejspíše tedy, pane Poláčku, odmítáte pochopit, v čem spočívá má skutečná výhrada:

    „Jakékoliv spolky pro propouštění vazebně stíhaných osob PODLE NÁRODNOSTNÍHO (či RASOVÉHO) KLÍČE jsou, pane Poláčku, odjištěnou bombou hozenou do davu. Nejde tu o pomoc znevýhodněným skupinám, protože i pro samotné znevýhodněné skupiny je to škodlivé – znevýhodňuje je to ještě více.“

    Čili, pane Poláčku, ta má skutečná výhrada zní:

    Jsem proti tomu, aby s obviněnými bylo zacházeno odlišně PODLE NÁRODNOSTNÍHO (či RASOVÉHO) KLÍČE. Před zákonem si musí být občané rovni, k rase se nesmí přihlížet (nesmí k ní přihlížet ani žádný fond zajišťující kauce pro chudé) jinak se totiž justice stane bojištěm ras a národností a nepůjde již o výkon (jistě mnohdy značně nedokonalé lidské) spravedlnosti, ale půjde o zuřivý rasový či etnický boj na bitevním poli „justice“.

  5. Pro ten fond, který zajišťuje kauce pro chudé, nesmí být prostě rozhodujícím kritériem barva kůže obviněného, nýbrž jeho osobní historie a majetkové poměry. Jestliže tím rozhodujícím kritériem bude barva kůže, povede to samozřejmě ke zbytečným ztrátám na životech.

  6. Statistika praví, že běloch má dvakrát vyšší šanci, že se vyhne uvěznění za bagatelní přečin, než černoch.
    Myslím, že to může být jedno z možných vysvětlení pro založení toho fondu a jeho praxi na podporu barevných.
    Trochu jsem pátrala, jak je to vlastně s těmi kaucemi. Jako v mnoha jiných oblastech je i tenhle úsek soudní praxe v gesci jednotlivých států. Zaujalo mě, že ve státě New York byl přijat zákon, který zrušil nutnost požadovat kauci při stíhání nevýznamných nenásilných činů. Motivem byla zejména přeplněnost věznic a neúměrné zhoršení situace lidí, kteří neunikli vazbě. V důsledku tohoto opatření zůstaly tisíce lidí do rozhodnutí soudu na svobodě, aniž musely platit kauci. Přes snahu odpůrců zákona se prokázalo, že to nemělo žádný vliv na růst kriminality. Chápu, že se odpůrci mohou uchylovat k vyhledávání a podtrhování případů, jako je ten, kterým tu mává pan Nushart. Ale to nic nemění na mém názoru, že přístup státu New York je rozumný. Kdyby to bylo zavedeno všude, inkriminovanému fondu by to ušetřilo spoustu peněz.

  7. „Statistika praví, že běloch má dvakrát vyšší šanci, že se vyhne uvěznění za bagatelní přečin, než černoch.“

    —————————-

    Obhajujete tedy, paní Zemanová, nerovnost před zákonem statistikou? (Respektive určitou interpretací statistiky?) Má být jedním z rozhodujících kritérií při propouštění z vazby barva kůže, aby se tímto přístupem vyrovnaly rozdílné šance skupin tříděných podle barvy kůže? Proč ale při vyrovnávání šancí skupin tříděných podle barvy kůže záleží na barvě kůže obviněného, ale nezáleží na barvě kůže oběti vraždy? Nebyla snad dost černá?

    Fond rozhodl podle barvy kůže a nikoli podle osobní historie obviněného (nejde o „nevýznamné“ bagatelní přečiny). Takový způsob rozhodování rozumný není – je to prostě zcela jasná cesta k budoucím zbytečným obětem na životech (podle statistik především mezi černochy(!), s podporou, zaměřenou na znevýhodněné vrstvy společnosti, to nemá vůbec nic společného. Je to jako bychom tvrdili, že znevýhodněná skupina prostě musí přinést nějaké ty oběti na životech, abychom vyrovnali šance na rovnoměrné propouštění z vazby podle barvy kůže. To je vražda justice „rovností“.

  8. Jinými slovy tvrdím, paní Zemanová, že nemůžeme upřednostit rovnost vztahovanou ke skupinám roztříděným podle nevýznamného tělesného znaku jako je například barva kůže nebo barva očí, nemůžeme upřednostit takto zkonstruovanou rovnost před právem na ochranu života každého jednotlivce, a to bez ohledu na jakkoliv vytvořené třídění lidí do skupin.

  9. Že obhajuju nerovnost?
    Já ji spolu se statistikou pouze konstatuju.
    Jestliže je nějaká skupina lidí /například skupina definovaná barvou kůže/ trvale znevýhodněná, je celkem pochopitelné, že se snaží situaci svých příslušníků aspoň částečně narovnat.
    Vy, pane Nusharte, můžete chtít po státu, aby uplatňoval rovnost, která nehledí na žádné tělesné znaky. To je naprosto v pořádku. Zejména když taky budete sledovat, jak tato zásada funguje v praxi. Ale po komunitě, která je zvnějšku takto osudově určená /ať chce nebo ne/, těžko můžete chtít, aby se vzdala možnosti vyrovnávat svůj existující handicap, když je objektivně doloženo, že princip rovnosti, o kterém mluvíte, ve skutečnosti stále selhává.

  10. Jinými slovy, pane Nusharte, po tom, jak funguje ten fond a komu pomáhá, vám opravdu nic není.

  11. Vždyť přece říkám, paní Zemanová, že vůbec nejde o „narovnání situace příslušníků znevýhodněné skupiny definované barvou kůže“, ale naopak o jejich další poškozování. Statistika konstatuje, že oběťmi té kriminality jsou převážně samotní černoši. Nemůžeme vytvářet „barevné“ (rasové) právo, které pak k lidem přistupuje podle barvy jejich kůže. To se vždy obrátí proti samotným znevýhodněným skupinám a další znevýhodněné skupiny ještě vytvoří, takže nakonec jsou kromě těch nejsilnějších a nejvíce bezskrupulózních znevýhodnění téměř všichni, protože je to cesta k rozvratu justice a k rozvratu státu.

    Neříkám tedy, že obhajujete nerovnost. Existuje ne/rovnost „živočichů/lidí/pohlaví… před přírodou“ – ne/rovnost metafyzická, a pak existuje ne/rovnost občanů státu před zákony konkrétního státu.

    Vy pravděpodobně obhajujete metafyzickou rovnost a v zájmu této metafyzické rovnosti jste jste pak logicky nucena obhajovat nerovnost občanů před zákonem, tedy rozdílný přístup k občanům podle barvy jejich kůže, aby si takto definované skupiny (nikoliv samotní barevní jedinci), aby si tyto skupiny mohly být rovny před „přírodou“ (osudem ap.), nikoliv ovšem před zákonem. Omlouvám se, paní Zemanová, ale „do toho mi něco je“ – jsem spíše liberálně založený člověk (liberálně ve skutečném slova smyslu, nikoli v tom dnešním smyslu), a prostě si takový vývoj nepřeji – nepřeji si, abychom si byli „rovni jako (různě definované) skupiny“, přeji si, abychom si byli rovni jako lidé (tedy před zákonem), abychom si byli rovni bez ohledu na barvu naší kůže.

  12. Obávám se, pane Nusharte, že byste zavrhl osvobozování otroků, protože byste tvrdil, že kdo toho je hoden se stanovilo výhradně podle barvy kůže.
    Ale přes všechny vaše výroky si myslím, že ohledně rovnosti nejste tak popletený, jak předstíráte.

  13. Pane Nusharte, tak za prvé: tady se nejedná o žádnou „nerovnost před zákonem“, jak sugerujete. Zákon nestanoví nic jiného, než že kdo zaplatí kauci, bude propuštěn. To je všechno.

    Nerovnost je tu ryze sociální: nebělošské obyvatelstvo Spojených států má v průměru mnohem menší disponibilní příjem nežli bělošské; v daném případě se tedy nejedná o naprosto nic jiného, nežli o vyrovnávání této sociální znevýhodněnosti.

    A za druhé: dělal byste kolem této záležitosti i tehdy takový lomoz, kdyby se jednalo o nemajetného bílého Američana, kterému poskytl půjčku na kauci nějaký podpůrný fond?…

  14. Pan Nushart nám sugeruje něco, co si vážně nemůže myslet. Na tvrzení, že ten podpůrný fond vytváří právo tím, že něco rozhoduje, mu samozřejmě nikdo nepřistoupí. Ten fond nic nerozhoduje, jen plní úkol, pro který byl zřízen. O souladu se zákony USA, před kterými si jsou všichni občané rovni, není třeba pochybovat.

  15. Pro změnu poněkud jiné téma: náhodně jsem narazil na filmové snímky slavnostních procesí německé nacionálně socialistické strany: https://www.youtube.com/watch?v=AkXPD92Fg2c

    Po chvíli mi projela hlavou myšlenka: nacisté při svých pochodech nosili snad ještě více rudých praporů, nežli svého času samotní komunisté!

    A vzápětí myšlenka druhá: jako by za touto záplavou vlajek zcela mizel samotný člověk. Nebo snad přesněji naopak: jako by se člověk sám, svou vlastní tvář skrýval za touto vyslovenou hradbou vlajek. Bylo už mnohokrát konstatováno, jak v masových totalitních režimech pod nařízenou uniformitou naprosto mizí lidská individualita; ale zde je to možno spatřit v naprosté (barevné) plastičnosti. Jako by zde ty naddimenzionální vlajky se symbolem panující ideologie byly tím vlastním subjektem, centrem všeho dění; zatímco lidé jako by nebyli ničím jiným a ničím více, nežli jenom nosiči těchto vlajek.

    Sotva je možno si v této souvislosti nevzpomenout na Krylův song „Maškary“: https://www.karaoke-texte.de/liedtexte/kryl-karel/maskary-8334

    jdou cvičení mroži
    a za nimi s noži ­
    dál jdou cvičení lidé ….

    Z těchto Krylových prorockých slov někdy až zamrazí.

  16. Nevím, zda v totalitních režimech pod nařízenou uniformitou naprosto mizí lidská individualita. Nejsem si totiž jistá, zda lze lidské individualitě nařídit, aby zmizela (když už existuje). Jestli tomu není spíš naopak. Totiž, že totalitní režimy se ujímají tam, kde lidská individualita chybí.
    Lidé cítí prázdnotu v duši a tak se ji pokoušejí zaplnit nakupováním a konzumem. A když se to nedaří, hledají záchranu v ideologiích.

  17. U toho Kryla by mě docela zajímalo, co přesně si představoval, že po tom listopadu 89 u nás nastane, když pak byl realitou tak zklamán. Představoval si, že budeme jako západ? Nebo něco ještě jiného?

  18. Proč říkáte diskusi „lomoz“, pane Poláčku? Jestli je Vám nějak nepříjemné (asi jako „lomoz“) diskutovat o mém přesvědčení, že barva kůže by při posuzování člověka neměla hrát žádnou roli, sdělte to přímo.

  19. Je možné že v nouzovém režimu (selhávajícího státu) vždy lidé mají instinkt obětovat něco ze své individuality podpůrnému spolku. Záleží pak, kterým směrem vyhlíží naději na společnou lepší odolnost a jaké prostředky (inzerenta zprostředkování odolnosti) jsou pro tu iluzi ochotni/nuceni tolerovat.

    Institucionalizované státní mechanismy zprostředkování solidární podpory odolnosti mohou být sice (také) funkční – analogicky k: pomůcky a léčba pro člověka s paraplegií financované na základě dohodnutých odborných postupů a kritérií, nejsou ale asi tak bezprostředně atraktivní, aspoň dokud je prostě „máme“. Narozdíl od nich příležitostná spolková/nadační podpora asi bývá vždy nějak „za něco“ – reklamu, loajalitu nebo vliv alespoň nepřímý…a tak se atraktivní jevit i potřebuje.

  20. O Krylovi a jeho zklamání z poplyšákové reality svého času napsal Jiří Černý, že vidí dva momenty: za prvé šok z množství hlasů pro komunisty v prvních svobodných volbách. Na to u něj navázal pocit, že komunisti nadále ovládají naši společnost a politiku.
    Druhé velké trauma mu způsobil rozpad státu. Kryl byl přesvědčený Čechoslovák a rozdělení, ze kterého vinil všechny vrcholné politiky bez rozlišení, prostě nedokázal překousnout.
    Černý kromě toho naznačoval, že Kryl se cítil zneuznaný. Údajně by nepohrdnul nějakým politickým postem, protože cítil, že by dokázal do této sféry vnést své zkušenosti.
    No a pak ho prý taky mrzelo, že nedostal žádné vysoké vyznamenání.
    Tyhle postřehy ho představují málem jako člověka dosti ješitného, což je jistě diskutabilní, protože ti, co ho dobře znali, ho popisovali především jako citlivého a upřímného chlapíka, neschopného falše.

  21. V textu to lze přehlédnout ale v intonaci té písně zní jasné rozechvěni-soucit se stavem cvičenosti těch jdoucích lidí. Zkusil bych dodat (s odkazem na slova o nevinnosti vytýkaná nedávno Františkovi) – latentně nevinných lidí.

    Možná Kryl nikdy neřešil otázku „systému“ jinak než jako stav vztahu konkrétniho společenského prostředí a osobní pravdivosti.

  22. „PAN NUSHART NÁM SUGERUJE NĚCO, CO SI NEMŮŽE MYSLET.“

    Jenže si to myslím, paní Zemanová, a navíc – napadá mě úplně to samé o Vás. Totožná myšlenka o panu Poláčkovi (že si nemůže myslet to, co říká) mě už vede k zamyšlení:

    On si opravdu myslí to, co považuji za nemožné, že si myslí. My všichni zde si pak ovšem myslíme co říkáme, ale nepředstavitelná schopnost vzájemného lidského NEporozumění nejspíše předčí veškeré naše fantazie. Víra v racionálního člověka vede k nedůvěře v člověka.

    [Člověka a člověka (tedy racionálního Homo sapiens a iracionálního konkrétního jednotlivého „Nováka“ – z Vašeho pohledu Nusharta, z mého pohledu zase pana Poláčka, či paní Zemanovou – tedy člověka jako Homo sapiens a člověka jako „ Josefa Nováka, Horní 147…“ zmiňuji v intencích filozofického sporu o univerzálie. Krajní přesvědčení o existenci „jen univerzálií“ (spojované s racionalitou) je obvykle využíváno k obhajobě autoritativního státu, zatímco krajní přesvědčení o existenci „jen konkrétních jednotlivin“ (spojované se skepsí) je zase cestou k rozpadu společnosti. Platón tedy věří spíše v „obecniny“, Budha patrně zase v „jednotliviny“. Věda se ovšem ze svého vlastního principu zabývá jen „třídami stejných věcí“, takže asi není žádným překvapením, že „racionálnímu“ materialismu se svět začal jevit jako „třídní bojiště“ a život společnosti pak jako třídní boj. Tento pohled na svět má ovšem fatální důsledky pro lidskou představu skutečné spravedlnosti.]

    Například ve věci zde nedávno probírané zprávy Amnesty International o Ukrajině došlo k „úžasnému neporozumění“ mezi panem Poláčkem, paní Zemanovou a mnou. Stanovisku paní Zemanové jsem rozuměl, stanovisku pana Poláčka nikoliv, pan Poláček s paní Zemanovou si nerozuměli:

    „Paní Zemanová, právě na tento „argument“ pana Nusharta na DR jsem odmítl odpovídat respektive se jím vůbec zabývat, protože se zcela vymyká rámci racionální diskuse…“

    „Pane Poláčku, pan Nushart tentokrát opravdu nic na hlavu nepostavil…“

    „Skutečně naprosto neplatí argument pana Nusharta…“

    Vidíme tedy, že fenomén „úžasného NEporozumění“ nejspíš nesouvisí s konkrétním vztahem konkrétních jednotlivých osob, ale jde patrně o „obecninu“, což znamená, že může být i předmětem vědeckého výzkumu. Fenomén „úžasného NEporozumění“ bude tedy pravděpodobně způsobován jakýmsi druhem zvláštního morálního vzbouření, blokujícího schopnost rozumět, kde katalyzátorem reakce je silná emoce nespravedlnosti. K zapálení štěpné reakce v kolektivu je nezbytně nutné, aby jednotlivé představy spravedlnosti vstupovaly do reaktoru opačně orientované. Zdá se tedy, fenomén „úžasného NEporozumění“ už pro nás nemusí představovat žádnou záhadu, neboť se ho podařilo zcela racionálně vysvětlit. 😉

  23. Musím teď trochu telegraficky, mám v tuto chvíli jen málo času, na vině je pan Petrasek 😉 , který mi poslal zajímavý, ale dost náročný text ohledně výkladu oné známé biblické historky s Izákem a Abrahámem. Bohužel je tento text v němčině, jinak bych měl docela sklon k tomu ho otisknout i zde.

    Napřed tedy k té individualitě, totalitním režimům a uniformitě: jako obvykle, i tady je celá záležitost poněkud ambivalentní. Totalitní režimy jako takové samozřejmě produkují uniformitu; ale na straně druhé právě tento tlak může budit protitlak. Čili právě za podmínek vnucované uniformity se naopak mohou formovat ty nejvýraznější individuality.

    Zatímco „demokratická“ konzumní společnost produkuje taktéž svého druhu uniformitu, která je ovšem mnohem subtilnější, ale právě proto také mnohem účinnější a mnohem obtížněji se proti ní bojuje. Mimochodem, právě tohle bylo jedno z mých největších zklamání poté co jsem svého času přímo z totality přišel na Západ: naprostá uniformita zdejší populace. Absence skutečných osobností.

    Ostatně, zrovna nedávno jsem četl, že tuto tendenci liberální společnosti k vytváření uniformity konstatoval svého času už Tocqueville. Není to tedy žádné nové zjištění.

  24. Co se Karla Kryla týče: řekl bych, že jeho distancovaný postoj k polistopadovému uspořádání má více příčin, ne pouze jednu jedinou.

    Snad v tom bude opravdu také něco osobního; už jsem také četl něco o tom, že se cítil dotčen tím že se mu nedostalo žádného státního vyznamenání. Ovšem – navrátilci z emigrace zřejmě dost obecně trpěli pocitem frustrace, oni měli (ať právem či neprávem) pocit že oni 1. přece léta v zahraničí bojovali proti komunismu, a že 2. oni lépe nežli ti co zůstali doma vědí a mají zkušenosti s moderním státem a ekonomikou západního ražení. Očekávali tedy že nový, demokratický stát využije této jejich kompetence (to jest, umístí je na významné posty ve státní správě); ale domácí disidenti si vystačili sami se sebou, jen málo z emigrantů (Schwarzenberg) se do těchto vysokých pozic dostali.

    Na straně druhé ale bude určitě přinejmenším i část pravdy mít pan Nushart, že u Kryla je možno konstatovat nemalou míru citlivosti vůči deformovaným tendencím v lidském světě vůbec. Kryl byl sice sám „profesionálním emigrantem“, to jest působil ve Svobodné Evropě; ovšem – a to je nutno u něj ocenit – i tady si byl vědom toho (na rozdíl od naprosté většiny ostatních), že na tom glorifikovaném Západě opravdu není všechno zlato, co se třpytí.

    Nepodařilo se mi bohužel v internetu najít text této písně, ale už snad někdy kolem roku 1980 Kryl složil song ve kterém se neustále dokola opakoval refrén „tam jako tady“. Bylo tím míněno to, že nejen „tam“ v totalitě, ale stejně i „tady“ na Západě převládá kultura neosobnosti, lidské průměrnosti, povrchnosti, přetvářky.

    Ty samé fenomény pak samozřejmě spatřoval i v české/československé popřevratové společnosti, navíc ještě zesílené tradičním českým provincialismem. Podle mého názoru Kryl ve svém nitru skutečně hluboce toužil po zážitku autentického lidského výrazu – ale nebylo mu dopřáno takovýto svět, takovýto stav zakusit, ani na jedné straně dřívější „Železné opony“. Z toho pak pramenil jeho stav trvalé frustrace, který dával (v polistopadové éře) zřejmě i dost sžíravým způsobem najevo.

  25. Pan Jiří Nushart: pane Nusharte, napřed mi odpovězte na už dříve položenou otázku, jestli byste s takovou naléhavostí řešil i problém, kdyby oním pachatelem (a příjemcem půjčky na kauci) byl Američan bílé kůže; já Vám pak odpovím, proč tento Váš intenzivní zájem kvalifikuji jako „lomoz“.

    Co se vzájemného porozumění či neporozumění týče: k takovým momentům samozřejmě vždy znovu může docházet; ovšem v daném případě pochybuji, že by se o takovéto neporozumění jednalo. Což opět souvisí s výše položenou otázkou.

  26. Ale jistě, že řešil, pane Poláčku. S barvou kůže pachatele můj postoj nijak nesouvisí. Dosti podobný případ vraždy se před několika lety odehrál nedaleko mého bydliště: Z osobní historie té osoby bylo zcela zřejmé, že neměla být propuštěna na svobodu, propustěna však byla a dopustila se vraždy. Za její propuštění samozřejmě nemohl žádný fond zajišťující kauce podle barvy kůže, ale šlo o systémové selhání několika institucí (soudce, lékaře, státního zástupce). Samozřejmě, že tu vraždu tu pak řešil úplně každý. A pokud Vás to teda zajímá a je to pro Vás nějak důležité, osoba pachatele měla bílou kůži.

    (Jestli mi ovšem s paní Zemanovou nevěříte – že skutečně říkám co si myslím, nevím, proč byste mi teď měl věřit. Bez takové základní důvěry v pravdivost oponenta je ovšem zase zhola zbytečné pokračovat v diskusi. Důvěru v pravdivost konkrétního jednotlivého oponenta ničí víra racionalitu Homo sapiens – racionalitu Homo sapiens, kteroužto poměřujeme a ztotožňujeme s racionalitou vlastní, takže se nám oponent jeví neracionální. Pokud mu však racionalitu Homo sapiens přesto přiznat chceme, jsme nuceni tvrdit, že oponent si nemyslí co navenek říká.)

  27. Já tu otázku mírně pozměním, pane Nusharte, abyste nemohl zamluvit, o co jde mně i panu Poláčkovi:
    Měl byste potřebu komentovat případ vraždy spáchané Američanem bílé pleti po nějaké době od propuštění na kauci, na niž dostal peníze od agentury, která nemá jiné než bílé klienty?

  28. Paní Zemanová, omlouvám se, přepadl mě záchvat smíchu. Představte si tu situaci: dva lidé, kteří sveřepě trvají na tom, že k lidem se má přistupovat podle barvy jejich kůže, se mě snaží přesvědčit, že jsem rasista a že nejde o nedorozumění.

    Ale abych tedy odpověděl na Vaši otázku: Ano, měl bych samozřejmě potřebu komentovat případ agentury, která peníze na kauci poskytuje POUZE BÍLÝM klientům. Měl bych potřebu komentovat propouštění z vazby na základě tohoto naprosto šíleného kritéria barvy kůže obviněných (a tedy nikoliv na základě jiných rozumných kritérií). To totiž zcela zákonitě musí vést k růstu kriminality, a tedy i počtu vražd. Odpovědný je subjekt, který tato šílená kritéria rozhodování „v zájmu spravedlnosti“ prosadil.

  29. Ještě technická poznámka k tomu zvláštnímu problému „nemožnosti zobrazit pouze a jen zcela určité diskusní příspěvky“: Když k odeslání diskusního příspěvku (který se zde opakovaně nedaří umístit) použiji takový internetový prohlížeč, který nemá nic společného s Googlem, problém zmizí a diskusní příspěvek se na webu umístí ihned.

  30. Vtip je v tom, pane Nusharte, že jste žádný inverzní případ nekomentoval. Aspoň si nic takového nepamatuju.

  31. Ale hlavně se musím ohradit proti vašemu nehoráznému tvrzení, že trvám na tom, že k lidem se má přistupovat podle barvy kůže.

  32. Pokud, paní Zemanová, zastáváte stejný názor jako já (že k lidem se nemá přistupovat podle barvy jejich kůže a že barvou kůže se tedy řídit nemáme), tak je to skvělé a jsem rád, že si rozumíme. Zbývá pan Poláček. Myslíte, že se nám podaří přesvědčit pana Poláčka? S Amnesty International to nedopadlo…

  33. Pane Nusharte, především nemám pocit že by mělo smysl s Vámi na dané téma ještě dále diskutovat. Ani v mém důchodu nemám tolik času, abych ho mohl utrácet snahami věcnými argumenty proniknout tam, kde se jen naráží na hluché uši. (Zrovna dnes jsem velmi mnoho času zcela marně ztratil tím, že jsem napsal dva zcela zásadní komentáře v souvislosti s děním na Ukrajině; abych poté zjistil že celé diskusní vlákno bylo přesunuto do archivu, takže běžný čtenář z toho neuvidí naprosto nic. Jenom ještě v seznamu „Nejvíce diskutované“ je možno ho objevit, ale ten je až zcela na konci stránky, tam se sotva kdo propracuje; já sám jsem ho objevil až zcela nedávno čirou náhodou.)

    Co se problémů se zveřejňovanými příspěvky týče: nějaká chyba v systému zřejmě je, u některých Vašich komentářů je stále jakési znaménko že je zapotřebí je schválit (či jinak o nich rozhodnout), ale toto varovné znaménko se ani tímto způsobem nedá odstranit. Tak trochu uvažuji o tom jestli bych systém neměl obnovit z nějaké starší zálohy (když ještě všechno fungovalo). Na straně druhé když jsem takovouto obnovu ze zálohy provedl svého času dříve, pak se tím celá věc jenom ještě zhoršila.

  34. Já bych k téhle, ne právě šťastné diskusi podotkl jen tolik, že si rozhodně nemyslím, že pan Nushart věc tematizuje pro svůj negativní vztah k černochům. Je zjevně toho názoru, že na rozdíly, jako je v barvě pleti, se konečně už nemá hledět. Neboť to nepřinese nic dobrého… Společnost je třeba neštěpit. Nabízí se dodat, podobně jako třeba katolickou církev. Ta by se také neměla skládat z komunit spojených původem.

    V konkrétním případě je ovšem třeba vnímat, že kauce je prostě (speciální, místní) formou záruky. Kolektivní ručení není nic výjimečného. Žádná záruka ovšem nemá absolutní platnost. Nejspíš se i většině z nás někdy stalo, že jsme se v praxi za někoho postavili, aby ještě dostal šanci, a on potom tak, či onak zklamal. Poučit se z takové -určitě nepříjemné- zkušenosti úplným skepticismem, není, soudím, na místě. Určitá forma milosrdnosti, spíš větší než menší, je pozitivní věc. Ovšemže riskantní. Vzpomeňme třeba amnestie prezidenta Havla.

  35. Ještě dovětek k tomu videu s procesími nacistů: v té souvislosti jsem na YouTube (na jakémsi asijském serveru) shlédl také video s projevem (nezkráceným) Adolfa Hitlera. Byl to jeho první projev poté, kdy byl instalován do funkce říšského kancléře. Byla to tedy řeč zásadní, programatická. – Je to mimochodem ten projev, ze kterého jsou v příslušných dokumentacích často ukazovány záběry z jeho začátku, když Hitler vědomě prodlužuje chvíle čekání před jeho zahájením, čímž zvyšuje napjaté očekávání publika.

    Co na tomto projevu stojí za zvláštní zmínku? – Bylo už mnohokrát konstatováno, že Hitler se vyznačoval velkým charismatem vůči svým posluchačům; ale přesto není možné jinak, nežli znovu vyslovit obdiv nad jeho rétorickým uměním, nad jeho schopností oslovit a získat davy. Je nutno zcela otevřeně přiznat: od tehdejších dob svět zřejmě nespatřil nadanějšího rétora, nežli byl Hitler (a podobně i jeho předřečník Goebbels). Takto spatra pronést půlhodinovou řeč, místy značně emocionální, aniž by se přitom v proudu řeči ani jedinkrát nezaškobrtl – to je svým způsobem až vysloveně umělecký výkon. (Goebbelsovi jedno malé zaškobrtnutí v řeči přihodilo, ale ani to nebylo nijak na škodu dojmu z jeho řeči.)

    U obou bylo jasně znát, že jsou to velmi zkušení řečníci, kteří už nesčetněkrát prošli ohněm přímého výstupu před masovým publikem. Ale touto samotnou řečnickou rutinou nelze nijak vysvětlit samotné charisma jejich působení. Je naprosto jasně patrné: oni jsou při svém veřejném výstupu neseni silou určité ideje, které se upsali, kterou vyznávají. Není sebemenších pochyb o tom že to byla idea temná, destruktivní, až vysloveně barbarská; nicméně byla neobyčejně silná. A tuto svou sílu, tuto svou energii pak dodávala těm, kdo byli jejími proroky, jejími hlasateli.

    To je tedy jedna stránka věci. Ale druhá stránka věci je ta, že tato Hitlerova řeč byla nakonec – vlastně velmi bezobsažná! Ještě tak na svém začátku zde byl určitý obsahový náboj, když Hitler zvěstoval, že cílem nacistického hnutí je překonat dosavadní – politickou i občanskou – roztříštěnost Německa, a celý německý národ sjednotit ve společném díle za nové Německo. Ale jinak – s postupem času se v Hitlerově řeči čím dál tím více ztrácelo všechno, co by mohlo mít (alespoň pro nezaujatého posluchače) nějaký bližší zájem.

    Svým způsobem je to vlastně chyba, že tyto Hitlerovy projevy jsou (alespoň v Německu) veřejně nepřístupné; v televizních dokumentacích jsou vždy ukázány jenom krátké úryvky z nich. Z kterých pak ovšem na diváka/posluchače daleko spíše zapůsobí Hitlerovo bezprostřední charisma. Zatímco kdyby byly veřejně k dispozici celé jeho projevy, pak by zřejmě naprostá většina dnešních Němců dospěla k názoru, že jeho řeči byly nakonec vlastně docela nudné.

  36. Pan Horák: nejde o to že by tu někdo panu Nushartovi předhazoval rasistické postoje. Jedná se o to že pan Nushart jakožto vyznavač konzervatismu bytostně nesnáší to, čemu se říká „afirmativní akce“. Za kterou ovšem stojí moderní liberální levice, kterou pan Nushart také bytostně nesnáší.

    Pan Nushart vychází z – ovšemže fiktivní – představy naprosto rovné společnosti (kde tedy není nijak rozlišováno „podle barvy kůže“); a odmítá uznat fakt, že tato (tj. konkrétně americká) společnost naprosto není rovná, především v oblasti sociální. A že tedy naprosto může být legitimním počinem tuto reálnou nerovnost vyrovnávat „afirmativní akcí“.

  37. Pane Poláčku, ten problém s cenzurou diskusních příspěvků je snad prozatím vyřešen tím, že při odesílání diskusních příspěvků již nebudu používat korporátní podporu slušného vyjadřování. Pokud tedy nejde o žádné další problémy, kvůli tomu pouhému varovnému znaménku u některých mých diskusních příspěvků opravdu není nutné podstupovat zbytečné riziko obnovy systému (je to ostatně podobně riskantní jako obnovení systému společnosti – problém se tím v zásadě nijak vyřešit nemusí a může se naopak ještě více zhoršit).

  38. Nejde o to, pane Poláčku, že bych jako bytostný konzervativec bytostně nesnášel afirmativní akce. Jde o to, že některé afirmativní akce soudržnost společnosti zlepšují, jiné ji zase zhoršují, některé takové akce na podporu znevýhodněných jsou těm znevýhodněným prospěšné a jiné takové akce na podporu znevýhodněných znevýhodněným prostě jen škodí.

    Samotná ta terminologie „zvýhodnění“ a „znevýhodnění“ (nejnověji se pro pozitivní diskriminaci používá termín „vyrovnávací akce“) ovšem sugeruje dosti škodlivou představu – jako kdyby snad život člověka ve společnosti svých bližních měl být neustálým bojem všech členů společnosti mezi sebou navzájem, ve kterém snad nějaký rozhodčí dbá, aby všichni ti gladiátoři měli vyrovnané šance…

  39. Musím napsat že i mně se dík posledním vstřícným příspěvkům ulevilo: Za ty desítky let, co pana Jiřího Nusharta z různých vzdáleností potkávám, by mne opravdu nikdy nenapadlo hledat u něj nějaké rasistické postoje 🙂
    ______
    K vyjádření spíše odstupu vůči strategiím „afirmativní akce“ ve prospěch méně atraktivně, zato podrobněji a konkrétněji definovaných postupů s možností jejich univerzálnějšího sdílení jsem se pokusil s menší razancí připojit i já pomocí té analogie se systémovým zprostředkováním adresné dostupnosti pomůcek a léčby podle konkrétních, průběžně aktualizovaných parametrů užitečnosti/nákladovosti. (7.9.19, 42)

    Nebylo by vlastně možné nahlížet výše zmíněný řečnický zápal jako také extrémní případ určité „afirmativní akce“?
    Je pravda že bohužel i ty „univerzalistické“ přístupy jsou neoddělitelně zatíženy chybovostí – jeden tragický případ tu Jirka zmínil. Snad máme jen svobodnou volbu jakými způsoby se právě chceme (nechat) mýlit a dopouštět chyb…

  40. Tak ještě malý dodatek: Když je řeč o „afirmativních“ akcích, jde pokud vím o snahy ze strany státu. Jedná se o zlepšování situace v případech, kdy proklamovaná rovnost nefunguje a některé skupiny obyvatel jsou trvale znevýhodňovány. Myslím, že slova pana Nusharta o tom, že se afirmativní akce někdy mohou ve svém důsledku obrátit proti znevýhodněným, platí.

    Pro spontánní „svépomoc“ uvnitř těchto skupin se ale tenhle termín podle mne použít nedá. Mohou si pochopitelně samy škodit, ale to už je jejich riziko. A to je právě případ agentury, která z příspěvků černošské menšiny poskytuje členům této komunity peníze na soudní aukce. Tím si velmi uškodila v očích pana Jiřího Nusharta, třebaže nejde o kritizovatelný „univerzalistický“ přístup, o kterém se zmínil pan Jaroslav Nushart.

  41. Pojmy zvýhodnění či znevýhodnění skutečně sugerují pocit, jako by v životě šlo o jakýsi zápas či sportovní zápolení. Např. běh?
    Zajímavé je, že apoštol Pavel také přirovnával své snahy (či snahy křesťanů) ke sportu:
    „Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný.“ (1 Kor 9, 24-25)
    „Běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ (Filipským 3, 14)
    Přemýšlím, zda byl Pavel v tom svém „běhu“ zvýhodněný nebo znevýhodněný.

  42. To je těžké, paní Hájková. Můžete houfu chudáků, stíhaných nepřízní úřadů, odříznutých od lékařské a sociální péče, stokrát vykládat, že je díky pozemskému utrpení, přijímanému s odevzdáním se Bohu, čeká vlídné přijetí v nebeské bráně, když oni sami by možná v tu chvíli brali nějakou tu „afirmativní“ akcičku jako náplast na rány, které je bolí nejvíc. A nevnímají to jako závod v běhu, protože se domnívají, že na svůj subjektivní přístup mají právo.
    Jenže i tak: kde nic, tu nic.

  43. Znevýhodněnost je někdy zvýhodněností. Říká se – asi právem – že když někdo oslepne, organismus tento deficit pak do jisté míry kompenzuje tím, že dotyčný si pak vypracuje o to jemnější, citlivější sluch.

    Apoštol Pavel o sobě sám několikrát uvedl, že trpěl nějakými – zřejmě značně závažnými – zdravotními problémy. Možná že nějaký tělesný deficit skutečně může vést k tomu, že takto postižený hledá jiné (v daném případě duchovní) cesty svého osobního vyjádření. Mezi obojím samozřejmě neexistuje přímá úměra, ale určitou roli to hrát může.

    V každém případě to takto zřejmě funguje v celospolečenském měřítku. Společnost která prožívá nějakou hlubokou krizi obvykle hledá spásu v jiných oblastech, přečasto právě v duchovních.

  44. Pane Nusharte (Jiří): problém je v tom, že tato varovná znamení jsou už u Vašich příspěvků z minulých dnů – a já je nemohu odstranit. Možná že to není žádná fatální závada, ale kromě jiného mám pak toto varovné hlášení neustále na očích i na horní liště, a přece jenom mě to poněkud znervózňuje. Ještě se na to zkusím podívat, jestli se mi to podaří nějak vyřešit.

  45. Ještě jeden aspekt jsem zcela opomněl zmínit v souvislosti s oním projevem Adolfa Hitlera. A to dost možná právě ten nejvýznamnější.

    Jak už jsem uvedl, on zde pronášel svou první řeč jako říšský kancléř, tedy řeč programatickou. Německo se v oné době nacházelo v hluboké (hospodářské, ale i politické) krizi; a Hitler burcoval a vyzýval Němce ke společnému dílu při výstavbě nového, lepšího, silnějšího Německa. Ovšem – jeho půlhodinový projev se nakonec točil jenom kolem několika málo pojmů, stále dokola opakovaných hesel: národ, slavná minulost, zkažená současnost, kynoucí velká budoucnost. Minule jsem napsal, že Hitlerův projev byl nakonec vlastně zcela prázdný, bezobsažný. Dá se právem říci: Hitler zde vařil z vody. On se snažil vzbudit dojem jakéhosi velkolepého dějinného projektu; ale přitom nenabízel nic víc nežli jenom obecná klišé. Která ovšem – především za dané situace – měla velkou přesvědčivost. Který národ by nebyl ochoten naslouchat vábivým řečem o své vlastní velikosti, o slavné minulosti, o vlastní výjimečnosti?…

    Hitler tedy nastínil velký, rozsáhlý, převratný dějinný projekt, ale nakonec zůstal omezen jenom na vlastně zcela základní, neřkuli přízemní cíle a city.

    Albert Speer ve svých pamětech vzpomínal, že jeden jeho profesor při studiu architektury – a bylo to ještě dlouho před nástupem Hitlera – mu jednou řekl, že „situace (v Německu) je dnes tak naprosto složitá, nepřehledná. Snad je opravdu potřeba aby přišel někdo se zcela jednoduchým myšlením, tak řečeno nějaký sedlák, aby všechnu tuto složitost zredukoval do nějaké zcela jednoduché myšlenky, zcela jednoduché vize“.

    Nutno říci: to byla skutečně prorocká slova. Ano, Německo se tehdy zmítalo v chaosu, ve vnitřních rozbrojích, v bezvýchodnosti. A pak přišel „sedlák“ Hitler, který do tohoto chaosu vnesl jednoduchý, všem srozumitelný projekt národní obnovy. A s tímto jednoduchým projektem také – bohužel – uspěl.

  46. Já jsem z toho ani nemínila vyvozovat nějaký závěr pro Afroameričany, paní Zemanová. Určitě jsem je nechtěla odkazovat na posmrtný život. Jenom se mi zdálo zajímavé, že takové světské téma (sportovní soupeření) bylo použito jako metafora pro věc zcela duchovního rázu. Patrně byl sport už v té době velmi oblíbený a rozšířený (a tedy byl všem takovýto příměr srozumitelný).
    Podobná Pavlova metafora je, že jsme v rukou Božích jako hlína v rukou hrnčíře. Nemyslí tím utváření těla (jako se to popisuje v příběhu o stvoření prvních lidí), ale spíš utváření duše člověka. Taky to svědčí o tom, že práci hrnčíře všichni dobře znali.

  47. Panu Poláčkovi
    Taky mám představu, že byl v něčem fyzicky znevýhodněný (spekuluje se o epilepsii). Možná byl trochu neurotik. Asi už to dnes těžko zjistíme.
    Mohlo to podněcovat jeho větší horlivost ve víře – to je pravda. Nejprve v té židovské, pak v křesťanské.
    Mě spíš předtím napadlo, jestli fakt, že byl původem Žid, byl pro něj zvýhodněním nebo znevýhodněním při budování církve.

  48. Nevylučoval bych, pane Poláčku, že Google může disponovat nějakým algoritmem k zařazení konkrétního jedince do seznamu znevýhodněných, aby pak těmto lidem poskytl zvýšenou podporu. To varovné znamení u mých diskusních příspěvků tedy již nejspíše odstranit nepůjde.

  49. Dočetl jsem se, že i na českých školách se v rámci nového předmětu wellbeing bude dbát na rozvoj emoční gramotnosti a poznávání vlastní identity. Na několika školách v Praze a v Mostě se právě rozjíždí pilotní projekt. Cílem je, aby si všichni lidé rozuměli a cítili se dobře i v situacích, kdy by se jinak cítili špatně. Díky těmto zcela zásadním změnám tzv. rámcových vzdělávacích programů by tzv. fenomén úžasného NEporozumění měl z lidské společnosti během několika příštích let prakticky vymizet.

    Projekt je financován z evropských fondů.

  50. Tak to varovné znaménko u některých v Vašich posledních příspěvků jsem právě dokázal odstranit, pane Nusharte. Chyba byla vlastně na mé straně: bylo tam uvedeno že tyto příspěvky „čekají na schválení“, což já jsem sice opakovaně učinil, ale opomněl jsem přitom označit políčko u Vašeho jména. Takže alespoň v tomto ohledu je všechno v pořádku.

    Co se toho programu na zvyšování vzájemného porozumění týče: nemohu soudit, musel bych vědět konkrétně o co se jedná. A především: jak je to reálně praktikováno.

    Osobně jsem k takovýmto programům a projektům spíše skeptický, ani sám nevím proč, nějak čistě intuitivně. Na jedné straně jsou dozajista vedeny dobrými úmysly; ale osobně mám pocit že se jedná o něco umělého. Že se s dětmi či žáky absolvuje předepsaný program, odškrtne se položka v seznamu, a s uspokojením se prohlásí: „No a máme hotovo! Máme tady demokraticky vzdělanou, demokraticky naprogramovanou mládež!“

    Nemám zkrátka pocit, že by něco takového mířilo opravdu do hlubin lidské duše, lidské osobnosti, že to má spíše jenom vnějškový, formální charakter.

    Ale jak řečeno, nemohu definitivně soudit.

  51. Co se ještě týče Karla Kryla, procházel tehdy zřejmě určitou osobní krizí, což (jakkoli se nám to může dnes zdát divné) není před padesátkou nic zvláštního. Někdy si něco tak přejeme, že pak zklamáni být musíme. Režim padl, a co dál? Co psát a co zpívat? Určitě tu byla souvislost s jeho mladičkou přítelkyní…

    Časnému vyjádření rozmrzelosti ze společného zpěvu státní hymny s Karlem Gottem schopnost vypovídat nechybí nechybí. Dosvědčuje určitou exulantskou hrdost, tvrdohlavost, již jsme tu ovšem často vnímali jako povýšenou. Charakteristické bylo také, že Kryl nevyslovil, pokud vím, své zadostiučinění z odchodu okupačních vojsk. Přesto moc nevěřím, že by jako autor písně Neznámý vojín trpěl bez metálu jako Anton Špelec bez medaile… A že by stál o politickou kariéru, ta by teprve byla, zákonitě, důvodem ke zklamání.

    Pamatuji si, jak Kryl komentoval kriticky Hutku za jeho výtky na adresu Holanďanů. Vyjádřil se v tom smyslu, že očekávat venku vstřícnost a zájem je naivní až změkčilé. Sám ovšem čekal totéž, jen v daleko větší míře, doma. Z Mnichova přitom přišel se slovníkem vůči Čechům poněkud … no, na způsob profesora Václava Černého.

    Zprvu jsem ve své převažující spokojenosti nechápal, co Kryl chce. Posléze jsem ocenil, že je právě písničkář kritický a „nejde“ s Klausem a pravicí vůbec. Také v otázce rozdělení Československa jsem mu spíše přitakával a měl za to, že je to jeho hrdost, co mu nedá, aby kritizoval hlavně slovenskou stranu.

    Ať šel Kryl jednou cestou a Hutka, jenž se zaměřil na „soudruhy“, druhou, oba ztratili kvapem publikum. Hutka se záhy „vešel“ do jakési poetické trafiky tady na Žižkově. Trpěli ovšem i další písničkáři, jejich trefné texty přešly, aspoň dočasně, v prvoplánovější prozaické napravo (Jan Burian, Jiří Dědeček aj.). Další tvůrci se odmlčeli docela, zatímco Nohavicova hvězda stoupala. Krize se ovšem týkala načas silně i divadla a dalších oborů, paradoxně především listopadových „vítězů“.

    V době, kdy se přece jen i u nás začala nesměle prosazovat Gorbačovova glasnost a perestrojka, jsem si pro nepřízeň k poznenáhlé evoluci stanovil tři kritéria opravdové změny systému. Jedním z nich bylo, že v rádiu budou hrát Kryla. Tak daleko se ovšem „plíživá kontraevoluce“ nedoplížila. Přesto mám s Krylem spojený silný emocionální zážitek asi z roku 1988. Jel jsem vlakem a poslouchal, jak nějaký kluk hraje klidně na kytaru i zpívá jeho písně jednu za druhou. Tehdy jsem si řekl: Všechno by mohlo jít, záleží na nás.

  52. Hutka s Krylem k sobě ovšem zřejmě nepociťovali příliš mnoho sympatií ani už v Československu – tedy ještě před jejich odchodem do exilu. Odrážel se v tom zřejmě jejich značně rozdílný přístup k pojetí písničkářství: Hutka Krylovi velice znectil jeho svého času proslulý song „Bratříčku zavírej vrátka“, jakožto – podle Hutkova soudu – povrchní agitku, což ovšem Kryla velice urazilo, a Hutkovi jeho atak vrátil stejným způsobem. V emigraci pak došlo k bezmála až groteskní situaci, když Hutka Krylovi záviděl jeho teplé místečko u Svobodné Evropy, zatímco Kryl zase Hutkovi záviděl že od holandského státu dostal přidělen sociální byt…

    Nevím přesně z jakých důvodů Kryl dehonestoval Hutkův kritický postoj vůči Holanďanům; ale z hlediska Hutky se nejednalo o to že on by u Holanďanů postrádal nějakou „vstřícnost“ či „pochopení“. Hutka Holanďanům v prvé řadě vytýkal – a psal o tom prakticky v každém svém fejetonu kde vůbec jenom zmínil tuto zemi – jejich „hokynářství“, tedy jejich povrchní, maloměšťácky zkomercializovaný způsob existence. Ruku v ruce jdoucí s faktickou bezkulturností. Alespoň s „bezkulturností“ podle měřítek českého disentu.

    Ve svých „Dopisech Ivanovi“ (Klímovi) Hutka líčí, jak se zúčastnil jakési vernisáže nebo něčeho podobného, organizované místními holandskými kulturními pracovníky. Podle jeho podání (a na základě mých vlastních zkušeností z Německa velice věrohodného) se jednalo o „kulturní“ akci ve stylu „hlavně když se společně sejdeme, strávíme společný večer, budeme si přitom tak trochu hrát na umění, a uděláme si pak s uspokojením křížek za úspěšně provedenou kulturní akci“. Zatímco nějaký hlubší, intenzivnější dotyk s pravým uměním prakticky nulový.

    Ano, Hutka v Holandsku zjevně skutečně trpěl; a to natolik, že propadl iluzi že v Německu by snad v daném – kulturním – ohledu mohlo být nějak podstatně lépe. Chystal se proto přestěhovat do Německa; ale pak už přišel Listopad.

    Hutka se tedy vůči západní společnosti ocitl v dost zásadní opozici; zatímco Kryl se v daném ohledu ocitl v dost schizofrenním postavení. Jak už jsem uvedl on si sice také byl vědom povrchnosti a maloměšťáctví západní společnosti; ovšem na straně druhé – už proto že byl pracovníkem propagandistické „Svobodné Evropy“ musel jaksi z profese stále pěstovat iluzi „zlatého Západu“, kde existuje svobodná demokratická společnost bez vady a kazu.

    Ovšem – tato Krylova schizofrenie byla prakticky zcela typickou schizofrenií emigranta z východní Evropy. Naprostá většina emigrantů byla po svém příchodu na Západ hluboce šokována právě touto povrchností, prázdným konzumismem západní společnosti; a prakticky kdekoli se spolu sešli emigranti (ať žijící v jakékoli nové zemi), tam se pronášely stížnosti na domácí obyvatele této země.

    Ovšem na straně druhé, jakmile jenom padla zmínka (obvykle z mé strany), že tato povrchnost západního světa by mohla mít nějakou systémovou souvislost s kapitalismem, respektive se západním způsobem života (což by pak ovšem implikovalo že dokonce i ti nenávidění komunisté by se svou kritikou „prohnilého Západu“ mohli mít přece jenom alespoň část pravdy), v tu chvíli se zvedla vlna rozhořčeného protestu. A ti samí emigranti kteří ještě chvíli předtím nadávali na Němce, Holanďany, Švédy atd.atd., ti najednou začali vynášet a vychvalovat – faktické či domnělé – přednosti Západu…

    Ještě jednou tedy: Hutka byl ve svém kritickém postoji vůči Západu konsistentní; zatímco Kryl byl vnitřně rozpolcený. A tyto postoje se zřejmě do značné míry uchovaly i po Listopadu. Hutka zřejmě dost brzy přešel do opozice vůči novým pořádkům (a zaujal dokonce i distancovaný postoj vůči Havlovi), zatímco Kryl – neměl jsem tehdy možnost blíže sledovat jeho působení, jeho postoje, ale mám takový pocit že on se i v té době cítil být jaksi vnitřně rozpolcený. Jako by tak nějak chtěl patřit „do party“, ale zároveň stál mimo, zčásti snad z osobních, zčásti z principiálních důvodů.

    P.S. Co se udávané Krylovy „touhy po metálu“ týče – nemohu soudit, ale samotný fakt že někdo složí ohledně určitého tématu za určitých konkrétních okolností protestní song ještě nemusí být garancí, že dotyčný nebude v hloubce své duše chovat ty samé – kritizované – touhy a sny. 😉 Ono ale nešlo jenom o samotný „metál“; ale jde o to že Kryl mohl mít pocit (a tímto pocitem trpět) zneuznání. Připomínám opět, že tímto pocitem zřejmě trpěla celá řada navrátivších se emigrantů; přinejmenším těch kteří chovali ambice být nějakým způsobem veřejně činní. Přes všechnu prvotní euforii z rozbití „Železné opony“ ve skutečnosti existovala nemalá skrytá nevraživost mezi emigranty a těmi kdo zůstali doma ještě dávno předtím; a tato propast se prohloubila ještě více potom. „Domácí“ emigrantům často předhazovali (i když třeba jenom vskrytu), že „utekli za lepším“, za pohodlným životem na Západě, zatímco domácí „museli trpět za totality“; zatímco emigranti (navíc s vědomím jak velice tvrdé byly většinou začátky toho údajně „pohodlného života“ v cizí zemi) naopak na ty kdo zůstali doma často hleděli svrchu jako na bezmála „kolaboranty s režimem“.

  53. „Co se udávané Krylovy „touhy po metálu“ týče – nemohu soudit, ale samotný fakt že někdo složí ohledně určitého tématu za určitých konkrétních okolností protestní song ještě nemusí být garancí, že dotyčný nebude v hloubce své duše chovat ty samé – kritizované – touhy a sny.“
    Něco podobného mě napadlo, když jeden diskutující na KD tvrdil, že že touha povyšovat se nad své bližní je lidskou přirozeností. Přitom tento člověk ve svých příspěvcích neustále mluví o vinících a obětech. Dalo by se říct, že tak vlastně dělí lidi – na viníky a jejich (nevinné) oběti.
    Zeptala jsem se ho, proč tedy část lidí tuto touhu nemá, když je to lidskou přirozeností? Proč ji kupříkladu nemají ti, které on považuje za oběti? Nebo ji v sobě mají i oni, ale uplatňovat ji nemohou, protože jsou slabší? Pokud po povyšování toužili jen ve svých myšlenkách či skrytých touhách, ale nic z toho doopravdy neuskutečnili, jsou možná v právním smyslu nevinní. Ale pokud existuje Bůh, který vidí i do těch nejtajnějších záhybů lidské duše, asi se na to dívá jinak.
    A teď je otázkou: Dá se s tím něco dělat? Nebo platí, co řekl, tuším Schoppenhauer: Člověk může dělat, co chce, ale nemůže si vybrat, co má chtít?

  54. „touha povyšovat se nad své bližní je lidskou přirozeností“ – tento výrok má sice na straně jedné své nesporné oprávnění; ale na straně druhé je v této formě až příliš paušalizovaný.

    Já bych to vyjádřil takto: na základě celoživotní zkušenosti i já zastávám názor, že všichni lidé ze své přirozenosti touží po vyniknutí. V každé lidské komunitě se velice rychle vytvoří sociální, skupinové hierarchie; ať formalizované či neformální. Zkrátka, někdo požívá většího respektu, větší autority, jeho hlas je více slyšen; zatímco jiný je upozaděn. A docela jistě to nikomu nedělá dobře, když se na onom pomyslném žebříčku ocitne dole. Dá se tedy skutečně plným právem soudit, že každý touží po tom dostat se naopak někam výše. Získat si vyšší míru respektu, vyšší míru uznání, či přímo obdivu.

    Na straně druhé ale tato snaha po vyniknutí ještě sama o sobě naprosto nemusí znamenat totéž jako touha po „povyšování“ se nad ostatními.

    Jsou přece i takoví, kteří jsou sice přirozenými lídry, vedoucími osobnostmi ve skupině, v kolektivu – ale přesto se nad ostatní nijak nevyvyšují, ale chovají se k nim přátelsky a s respektem. Takovýchto vzácných duší sice – nutno přiznat – není mnoho, ale jsou.

    A také se dost dobře nedá tvrdit, že by pospolitý život (tedy v rámci jedné komunity) nesestával v ničem jiném nežli ve vzájemném předhánění se, v neustálém boji o dominanci. Například ze své pracovní praxe mohu říci, že se vždy vyskytne několik agilních jedinců, kteří skutečně bytostně touží po dominanci, po vedoucím postavení; a když ho nedosáhnou, jsou frustrovaní. A na druhém konci spektra je pak určitý počet submisivních jedinců, kteří nemají dost sil pro vlastní prosazení se, a tak se přirozeně ocitnou na chvostu dění.

    Ovšem rozhodující část dané komunity funguje víceméně přirozeně na základě vzájemné rovnoprávnosti a vzájemného respektu, kdy třeba sice může dojít k osobním konfliktům, ale ty nemají zásadní charakter boje o dominanci. Jedná se o čistě osobní záležitost, ale ne o to že by se někdo chtěl nad toho druhého povyšovat.

    Takže ještě jednou: ano, ta snaha či touha po vyniknutí tu dozajista je; ale nějaká (chorobná) snaha po povyšování se nad ostatní nebude asi (přinejmenším za standardních okolností) všeobecně rozšířeným jevem. Naprostá většina lidí raději upřednostní možnost žít v přátelském prostředí s ostatními, nežli aby svůj život trávili v neustálém boji o dominanci.

  55. Jak velká musí být ona komunita, pane Poláčku, aby tam ještě bylo možno žít v přátelském prostředí a ne bojem o prosazení se?

  56. To je ovšem otázka, paní Hájková. Aristoteles napsal, že dobrá polis musí být stmelována vzájemným přátelstvím všech jejích členů; to že je ale možné jenom za podmínky, že se všichni navzájem osobně znají. (Ovšem měl tím na mysli zřejmě jenom plnoprávné občany.)

    Platón ve svých „Zákonech“ naprosto přesně určil, že v dobré, řádně uspořádané obci má být přesně 5 400 domácností. Tady je asi už méně pravděpodobné, že by se všichni (občané) mohli navzájem znát; ale na straně druhé Platón naléhal na pořádání syssitií, společného stolování po starém dórském zvyku. Právě za účelem posílení pocitu vzájemnosti.

    Ovšem – počet členů komunity je samozřejmě jenom jedním z předpokladů pro takovouto homogenní, navzájem přátelskou společnost. Oba tito starověcí myslitelé zároveň požadovali homogennost sociální – to jest pokud možno malé majetkové rozdíly. Konkrétnější tu byl opět Platón; zatímco Aristoteles hovořil pouze všeobecně o tom že v dobrém státě má být silná střední třída s malými majetkovými rozdíly, Platón (opět v „Zákonech“) striktně stanovil, že v obci ti nejbohatší nesmějí mít více nežli pětkrát vyšší majetek nežli ti nejchudší!

    Ale ani sociální homogenita ještě nebyla postačující podmínkou pro dobrou obec založenou na vzájemném přátelství respektive pospolitosti. Bylo zapotřebí ještě něčeho víc – nějaké ideové jednoty. Ve své „Ústavě“ Platón žádal, že v dobré obci musí vládnout čtyři základní „ctnosti“ – naprosto stejně jako v duši člověka. A jednou z těchto ctností (nebo také možno přeložit jako „potencí“) je sofrosýné – toto slovo bývá do češtiny překládáno jako „zdrženlivost“, což není zcela chybně, ale je to značně zkracující, jmenovitě Platón tímto pojmem označuje stav, kdy dotyčný člověk (či obec) opanuje své (nízké) touhy a vášně, vede tedy zdrženlivý způsob života, kde vládne jasný rozum, a nikoliv tyto tužby a vášně těla. Dobrá obec pak může existovat jenom a pouze tehdy, když existuje všeobecný konsens v tomto ohledu – tedy že se nemá žít pro majetek a honbu za ním, ale že v obci má vládnout rozumná uměřenost ve všech ohledech.

    Pokud bychom tyto úvahy starých antických myslitelů měli převést do současné doby, pak požadavek vzájemné osobní znalosti každého s každým dnes už samozřejmě v moderní masové společnosti není možné splnit. Ale ty dvě další podmínky – tak ty se mi i dnes zdají být zcela aktuálními, a zcela klíčovými.

    Zrovna v minulých dnech jsem s panem Profantem na DR diskutoval na téma, zda dnes ještě existuje třídní společnost (bohužel když tato diskuse dospěla k vrcholu byla redakcí opět odsunuta někam do archivu): https://denikreferendum.cz/clanek/34389-ne-nepratele-ale-lide-plni-obav-na-okraj-diskusi-o-dezolatech-z-vaclavaku

    Jak já, tak poté i pan Horák jsme tam vyjádřili přesvědčení, že tento „třídní konflikt“ dnes už sice nemusí být napohled tak viditelný jako v minulosti, ale že je nicméně stále ještě přinejmenším latentně přítomný. A touto svou přítomností pak samozřejmě brání oné homogenizaci společnosti, neboť ji roztrhává na zájmové skupiny s protichůdnými zájmy.

    A ten druhý bod se mi zdá být ještě závažnější: musí zde být dána nějaká ideová jednota. Nějaký společně sdílený cíl, nějaká vyšší idea která dává životu společnosti smysl a pocit společného díla.

  57. Já ještě něco připojím k tomu hutkovskému tématu, které jsme zde probírali. Shodou okolností jsem zrovna v těchto dnech shlédl hudební pořad „Trochu Šafránu“, původně natočený v roce 1990, kdy se zřejmě chystala nějaká delší série vystupování folkových zpěváků, především z okolí dřívějšího uskupení „Šafrán“. Nakonec podle všeho vznikly pouhá dvě pokračování.

    V tomto prvním pořadu vystoupil J. Hutka, poté Petr Lutka a nakonec Zuzana Dumková (musím přiznat, že o té jsem doposud nic nevěděl). Zaujaly mě zde především dva momenty.

    Hutka tu zazpíval několik svých písní převzatých ze Sušilovy sbírky starých moravských písní. Což byly písně mnohdy s náboženskou tématikou – značně svérázně pojatou, v jakési specifické naivně lidové, ale hluboce prožívané religiozitě. Bohužel tento pořad je sice v archivu České televize, ale není dostupný; a tu písničku která mě především zaujala se mi bohužel na internetu nikde nepodařilo najít. Právě tady je totiž více nežli kde jinde možno zakusit tu jedinečnou specifičnost tohoto moravského náboženského vnímání, na jedné straně se zpívá o narozeném Ježíši, jak hovoří se svou matkou Marií o tom, že má lidstvo vykoupit svou vlastní krví – tedy sám o sobě tragický příběh, a přitom se zde stále dokola opakuje refrén „s velkým veselím“. A mně se tu skutečně více nežli kdekoli jinde zdá být vyjádřen ten podivný duch (jiho)moravské lidové písničky, kde se tragika nerozlučně mísí s jakýmsi „frajárským“ nadhledem, kde se i sama smrt jeví být nicotnou ve srovnání se silou, s radostí života.

    Jak řečeno tuto písničku jsem nedokázal nalézt; ale jedna z dalších které zde Hutka zpíval, a která je trochu v podobném duchu, je tato: http://www.hutka.cz/new/html/_texty/chodil_panbu_po_poli.html

    Zajímavé zde bylo: jak Hutka vyprávěl, tyto moravské lidové písně nasbíral Sušil v roce 1830. Ale už o dvacet let později další sběratel už z těchto písní nenašel ani jednu! Podle Hutky totiž katolická církev tyto písně silně potlačovala (jmenovitě olomoucký biskup je prý velmi stíhal), zřejmě proto že se jí zdály být příliš neortodoxní, snižující vážnost křesťanské tématiky. A na straně druhé proti těmto písním byli i tehdejší obrozenci (!); a to z toho důvodu že tyto písně byly často velmi krvavé, drastické; což prý narušovalo obrozenecký obraz Čechů jakožto „holubiček“. Podle Hutky pak důsledkem bylo, že tyto původně autenticky lidové písně zmizely, a byly změněny v jakousi „obrozenecko-pentličkářskou“ formu, bez hlubšího významu.

    P.S. K tomu druhému aspektu který mě zaujal na onom pořadu zase příště.

  58. Pane Poláčku, když zmiňujete jednu z Platónových podmínek fungování obce, tedy to ovládnutí tělesných vášní a pudů, vzpomněla jsem si, že včera jsem hledala něco o Gándhím. Našla jsem starší článek jednoho autora na „Blistech“, mimochodem člověka, který Gándhího evidentně nemá rád a považuje ho za náboženského fundamentalistu.
    Onen autor vypočítával údajné nesmysly, které prý Gándhí tvrdil či požadoval a jako jeden z těch nesmyslů uvedl, že Gándhí prý hájil úplnou sexuální abstinenci jako prostředek k oživení duchovních sil národa.
    Tak mě napadlo, jestli Gándhí také nestudoval Platóna.

  59. Co se Gándhiho týče, pak ten skutečně v mnoha ohledech podléhal naprosto iracionálním, ideologicky podmíněným názorům a náhledům. Kromě jiného prý brojil proti železnici – jenom proto že je v Indii postavili nenávidění Angličané! (Doufám ovšem že tuto svou vědomost jsem nečerpal z toho samého zdroje na Blistech.)

    Co se pak Platóna týče, tady je situace dost rozporuplná. Na jedné straně skutečně už v úvodu „Ústavy“ Sokrates zmiňuje nějakého starého muže, kterého se dotazoval na jeho mužské aktivity v jeho vysokém věku. Tento ale odpověděl, že je šťastný že už tyto touhy nemá, neboť se od nich cítí být „osvobozen“.

    Tato malá scénka není v Platónově textu nijak nahodilá; mě napadlo až při čtení dalšího průběhu, že právě zde je vlastně ukryto celé tajemství Platónova pojetí „dobrého státu“: ten je vlastně nakonec opravdu záležitostí jenom pro lidi naprosto bez vášní, kteří svůj život žijí čistě na základě jasného rozumu. Tím se ale jasně ukazuje, že tento Platónův „ideální stát“ vlastně vůbec není zřízením, které by se mohlo hodit pro normální, skutečné lidi: neboť ti naopak žijí v prvé řadě svými pocity, vášněmi, emocemi, zatímco rozum je jenom jakousi sekundární, jen občas přítomnou korekcí jejich jednání a chování.

    Ukazuje se tedy, jak je tento Platónův „dokonalý stát“ fiktivní; je sice velkolepý tam, kde bychom mohli předpokládat (či doufat), že lidé se jednou skutečně budou řídit výhradně rozumem, ale naprosto nepoužitelný pro naprostou většinu reálných lidí. Nanejvýš tak někdy možná za desítky tisíc let, nebo na nějaké jiné planetě, s nějakou mnohem vyspělejší civilizací, která už vstoupila do nějaké zcela jiné fáze své existence, tam by se tato naprostá nadvláda racionální složky mysli nad emocionální mohla reálně uplatnit; ale na naší planetě a se současným člověkem něco takového není možné.

    Na straně druhé ale Platón nikdy nežádal plnou sexuální abstinenci pro obecné obyvatelstvo; to by tak jako tak nebylo možné z hlediska nutnosti udržování populace. Ve svých „Zákonech“ Platón dokonce doporučoval (či požadoval), aby v dobře uspořádané polis mladým manželským párům byla k dispozici nějaká „zkušená žena“, která by jim dávala rady ohledně nejlepších způsobů dosažení početí. A jeho učitel a vzor Sokrates zplodil syna ještě nedlouho před osmdesátým rokem svého věku.

    Nicméně v zásadě souhlasí, že i Platón zřejmě plné rozvinutí duchovních sil spojoval s překonáním všech (zbytečných) vášní. Respektive vášní těla.

    Přitom: on nepopíral paušálně úlohu vášní, v jeho modelu celá střední část duše (ve sféře srdce) je vlastně plná vášní, aktivity, činorodosti; ale podle Platóna všechno záleží na tom, jestli je tento potenciál ovládán nízkými pudy a potřebami těla, anebo zda naopak slouží rozumu. Ovšem přesněji řečeno základní vlastností této části duše nejsou ani tak vášně, jako spíš „horlivost“. Která pak může být zaměřena tím či oním směrem.

  60. Ovšem právě teď jsem na dost podobné názory jako byly ty od Gándhího a Platóna narazil i u Agustina. Kde také „pravá láska“ má duchovní charakter, a nakonec „nechá zapomenout“ na sexualitu.

    Tato podobnost ovšem není žádné velké překvapení, Augustin byl znalec Platónovy filozofie, a do značné míry z ní vycházel.

  61. Já bych se Gándhího zastal, stranil jiné civilizaci, i když (protože) tu naši dobře znal. Představoval signifikantní impozantní zjev. Na svém (pomyslném) triku nosil nepřehlédnutelné „sofrosýne“.

    Dnešní civilizace začíná ovšem tam, kde platí s tímto nápisem – zákazová značka. Projedeme-li naši zemi, Evropu, ba nyní už skoro celý svět, nenarazíme nikde na ukončení její platnosti, na bílý kruh s uvedeným textem červeně přeškrtnutý. Kapitalistické podnikání k ní má totiž vztah jako má ve známém úsloví čert ke kříži. Však ona rozvinutá ekonomika se svými svody naším pokušitelem je! Máme lecjaká práva, ale jít pravdivější a udržitelnou cestou? Ta možnost se mocnými prostředky zastírá a potlačuje.

    Je proto dobře, minimálně pro zachování rovnováhy, když někteří lidé vyjadřují své já, aniž by si toho byli většinou vědomi, navázáním na Gándhího (který odmítal mj. i monopol na sůl, nebo dovoz textilu, pročež ve volných chvílích předl na kolovrátku). Třeba Greta Thunbergová: Z hinduistického hlediska může být považována za Gándhího stávající převtělení…

    Co se týče železnice, v Indii jako britské kolonii, se budovala jako v druhé zemi na světě. Dnes je většina staromilců a kritiků úprku Červené královny civilizace klasickými, parními „mašinkami“ spíše nadšena. Dokážeme si aspoň zčásti představit, jaký pokrok znamenaly. Ony se však staly, jak tomu v případě změn většinou bývá, i strůjcem zlého. Nevím, zda si toho byl vědom Gándhí, či ne, ale velký indický hladomor, o němž, v souvislosti s Ukrajinou (!) psal na DR pan Pleva jako o díle Angličanů, byl možná spíš důsledkem „železného oře“.

  62. Jinak jsem se před chvílí dočetl, že Gándhíovo volání po sexuální askezi jakožto předpokladu duchovní obnovy obyvatelstva Indie navazovalo na hinduistické tradice, respektive na praktiky jogínských asketů. Nakonec i každá osobnost s univerzalistickým poselstvím vychází z těch duchovních a jiných tradic, z kterých pochází, které jsou jí zažité a blízké.

  63. Nová naděje pro potácející se svět? – Opravdu zajímavé provolání, pane Petrasku.

    Ovšem – spíše z dost jiných důvodů, nežli je samotný obsah a účel dané proklamace. Její text se totiž vyznačuje dost nemalým interním rozporem. Na straně jedné se tvrdí, že náboženství je (jediným ?) zdrojem naděje a obnovy pro tento svět; a na straně druhé se zároveň (nutno uznat, poctivě a důkladně) vypočítává celá řada deformací, kterými se současné náboženské směry vyznačují. Tady není možno vyhnout se nemálo skeptické otázce, jakou míru nadějí je možno právem vkládat do něčeho, co se samo evidentně nachází v hluboké systémové krizi.

    Jistě; autoři petice vyhlašují, že je nutno u těchto náboženství obnovit jejich pravé, evangelijní jádro, s jejich poselstvím „pravé lásky“.

    Zkusme si tedy pro zajímavost sepsat alternativní proklamaci dejme tomu tohoto druhu:

    „V současné době neustálých společenských i mezinárodních krizí, v době nových a nových projevů násilí všeho druhu je nutno se znovu rozpomenout na pravé jádro marxistického učení, s jeho poselstvím definitivního odstranění jakéhokoli panství člověka nad člověkem, odstranění všech válek mezi národy, s poselstvím všeobecné mezilidské pospolitosti jak uvnitř jednotlivých společenství, tak i mezi všemi národy!“

    Ano, proklamaci takovéhoto druhu by bylo možno zcela snadno napsat; a dozajista by se ještě i dnes našla celá řada vyznavačů marxismu, kteří stále zastávají právě toto přesvědčení – že jediná chyba prý vězí v tom že pravé, původní marxistické učení bylo časem zfalšováno a zdeformováno, ale že jeho obnovou je možno – konečně – definitivně změnit a zhumanizovat tento svět.

    Jediným problémem je to, že naprostá většina současných lidí by se k takovýmto představám postavila velmi skepticky, neboť marxismus pociťují jako učení sice možná dobře míněné, ale už dávno vyčpělé. Když se svého času (v sedmdesátých létech minulého století) vůdce španělských komunistů Santiago Carillo pokusil dodat světovému komunistického hnutí nový impuls se svým projektem reformního „eurokomunismu“ (kdo si na něj dnes ještě vůbec vzpomene?…), Pavel Tigrid tento jeho pokus ve svém exilovém „Svědectví“ sarkasticky komentoval větou, že „Carillo se snaží znovu bičovat mrtvého koně eurokomunismu“.

    A nedá se nic dělat, ačkoli z Tigrida hovořil především jeho zarytý antikomunismus, ve věci samotné neměl nepravdu – jak už zmíněno tato Carillova snaha se rozplynula jako dým, dnes už po jeho „eurokomunismu“ neštěkne ani pes. Jinak řečeno: když se nějaká idea historicky přežila, je marnou snahou (a marnou nadějí) snažit se obnovit její „pravé jádro“.

    Nechtěl bych nikomu kazit radost; nicméně troufám si prorokovat, že tato křesťansko-náboženská iniciativa sotva dopadne lépe, nežli svého času snažení vůdce španělských komunistů. Dozajista se podaří pod touto peticí shromáždit určitý počet podpisů, možná se na jejím základě uspořádá i nějaká mírová či obdobně tematicky zaměřená konference; ale sotva dokáže nějak významně pohnout současným světem.

    Jak věděl už Hegel, jedna určitá idea může jenom v dějinné éře svého vzmachu být reálnou a relevantní silou; ale ne tehdy, když už pominul její čas, a kdy už nastává nutnost příchodu ideje nové.

  64. Také si myslím, že se taková askeze vyskytuje v různých kulturách a náboženstvích. Týká se jak jídla (půsty), tak sexuálního života. Kupříkladu v křesťanství existuje celibát (pro kněze a řeholníky či řeholnice).
    Jednou Ivan Štampach psal ve svém článku o problému sexuálního zneužívání v církvi – prý souvisí mimo jiné i s povinným celibátem. Tedy ne, že by celibát zavrhoval jako něco špatného, ale podle něj to není nic snadného. V jednom článku napsal:
    „Je-li závazek celibátu přijat bez náležité spirituální transformace sexuality, a k té kněžské semináře nestačí, způsobí někdy (a možná dost často) přetlak touhy katastrofu.“
    https://denikreferendum.cz/clanek/28181-ceske-republice-se-pohlavni-zneuzivani-knezimi-vyhnulo

  65. Ano, nějak matně si vzpomínám že I. Štampach svého času něco takového napsal. A má plnou pravdu v tom, že je zde zapotřebí „náležitá spirituální transformace sexuality“.

    Viděl jsem jednen – opravdu kvalitní – film o jednom mladém buddhistickém mnichovi, u kterého se svářela jeho přirozená touha po ženách s jeho buddhistickým kněžstvím. Snažil se své tužby utlumit přísnou askezí, jednou ho dokonce jeho představení poslali k nějakému starému, asketickému mnichovi žijícímu v jeskyni, který – jako součást své světské askeze – vůbec nemluvil, jenom mu ukazoval nějaké obrázky znázorňující či zvýrazňující smrtelnou podstatu veškerého života, a tedy i veškerých světských a tělesných tužeb.

    Nakonec ovšem všechny tyto snahy po umrtvení žádostí těla (i duše?…) byly marné; onen mladý mnich opustil svůj řádový život, a docela „obyčejně“ se oženil.

  66. Ono asi nejde o to umrtvit, ale spíš proměnit. Transformace je přece proměna.

  67. Svého času jsem si chtěla pořídit kanárky (ovšem pak jsem si to zase rozmyslela). Ale když jsem si předtím o kanárcích sháněla různé informace, víte, co mě zaujalo? Můžete si prý v klidu pořídit do stejné klece samečka a samičku. Budou tam spolu úplně v pohodě, aniž byste museli mít strach, že si založíte chov, a pak třeba nebudete vědět, co s ním. Žádná mláďata nebudou. Jedině tehdy, kdybyste jim dali do klece vhodnou budku ke hnízdění. To pak hned zahnízdí.
    Ptačí rozmnožovací pud se asi řídí tím, jestli jsou v dosahu vhodné podmínky ke hnízdění. Když nejsou, tak se prostě nehnízdí. A když jsou, tak se hnízdí, přestože jsou ptáci zavření v kleci (takže o volnosti to asi nebude).
    To nepíšu proto, abychom se s ptáky nějak srovnávali. Vždycky jsem tvrdila, že lidé se řídí (nebo by se měli řídit) jinými zákonitostmi než zvířecí svět. Ale stejně je to zajímavé.

  68. Umrtvení, nebo (duchovní) transformace? O co se právě jedná, zda je to druhé vůbec možné bez toho prvního. Já jsem svého času viděl vlastně několik filmů s dost podobnou tématikou, vždy se tam objevil nějaký konflikt mezi (buddhistickým) duchovnem a askezí na straně jedné, a mezi přirozeným lidským žitím a toužením na straně druhé.

    Já nechci popírat že k oné čistě spirituální transformaci může (úspěšně) dojít; ale dotyčný k ní musí být opravdu vnitřně připraven, ona musí vycházet z jeho vlastního nitra. Ale k oněm zmíněným konfliktům pak dochází tehdy, když se na tuto cestu vydávají mladí lidé (muži) víceméně jenom z tradice. Vstoupí do nějakého řádu, nějakého kláštera, kde je pak na ně fakticky vykonáván nátlak k (sexuální) askezi. K jak dramatickým (a fatálním) konfliktům a důsledkům to pak často vede, se zrovna v současné době velice názorně ukazuje na řadě pedofilních skandálů katolické církve.

  69. O POHŘBÍVÁNÍ MRTVÝCH

    Když zemře nějaká význačná osobnost, v naprosté většině případů je to mediální záležitost pro jeden, nanejvýš pro dva dny. Ale v případě úmrtí anglické panovnice by se podle intenzity, s jakou média znovu a znovu probírají a propírají tuto událost, muselo zdát, že se udála jakási tragédie, nad kterou je povinen truchlit celý civilizovaný svět. Snad by bylo možno ještě do určité míry chápat účast samotných poddaných Jejího Veličenstva; ale je sotva možno pochopit proč se touto událostí stále ještě v nadměrném rozsahu „živí“ i česká média. Skoro by se muselo zdát že nebude pohřbena panovnice cizího státu, nýbrž že se bude konat tryzna za praotce Čecha, knížete Václava a krále Karla IV., a to pro všechny tři zároveň.

    Co má vlastně pro civilního českého občana být natolik strhujícího na tom, že jedna ostrovní říše si stále ještě udržuje archaickou, v moderní době už dávno přežilou formu monarchie? Proč má i pro občana České republiky mít platnost a poutavost celý ten – často jen umělý – lesk a nimbus s touto monarchií spojovaný?…

    Jako by nebylo dost té masové hysterie, která byla svého času spojena s princeznou Dianou – ať už s její svatbou s princem Charlesem (který byl nyní náhle v české mediální oblasti překřtěn na jakéhosi českého „Karla“), ať už jejím úmrtím. Musím přiznat: princezna Diana mi nikdy nebyla příliš sympatická, měl jsem vždy pocit že její tvář má jakýsi prázdný nicneříkající výraz. Podle mého soudu veškerý její veřejný nimbus spočíval čistě jenom na jejím členství v královské rodině (které získala aktem svatby). Vždy jsem si říkal, že kdyby neměla svůj královský titul a svůj blond účes, že by z ní daleko spíše mohla být docela obyčejná žena od pokladny v supermarketu.

    Sotva je možno se vyhnout závěru, že je to konec konců ideová a lidská prázdnota současné atomizované liberální civilizace, která určitý druh lidí nutí k tomu hledat si zástupné vzory a zástupnou životní orientaci v těchto vyumělkovaných obrazech a symbolech jakéhosi „vyššího“ či „ušlechtilejšího“ způsobu existence. Jak málo má tento nimbus stavovsky generované ušlechtilosti společného s holou životní realitou, to se přečasto ukázalo na mnohých peripetiích právě anglického panovnického rodu.

    Sotva je možno při nynějších pompézních tryznách při úmrtí anglické panovnice nevzpomenout si na slova Ježíše Nazaretského: „Nechte mrtvé, ať pohřbívají své mrtvé!“

    V jedinečném příměru zde Ježíš zachytil zcela zásadní rozdíl mezi pouze vnějškovými, formalizovanými akty maloměšťácky smýšlející většinou, a mezi skutečně hlubokými hodnotami, pro které má ale pochopení jenom malá menšina.

    A stejně tak by bylo možno připomenout Sokrata, který před svou popravou svým žákům, když ho žádali o sdělení jakým způsobem mají uspořádat jeho pohřeb, se stoickou lhostejností odpověděl: „S mým tělem můžete udělat, co chcete!“ Neboť i pro Sokrata tím jediným co mělo trvalou platnost byla lidská duše, a nikoli lidské tělo.

    Nechci Angličanům principiálně upírat právo pohřbít důstojně jejich dlouholetou (byť i jen formální) panovnici; ale i tady by mělo platit staré antické: všeho s mírou! Ten mediální rozruch a rumraj kolem pohřbívání anglické královny ale už dávno překročil veškerou rozumnou míru, a daleko spíše může sloužit jako doklad ideové a existenciální prázdnoty nejen britské veřejnosti, ale i celé naší současné civilizace.

  70. Pane Poláčku, ani já nesdílím pochopení a smysl po šlechtu, monarchii a podobné tradice. Ačkoli věřím, že anglická královna mohla být z gruntu dobrá žena a že snad měla i jakési královské schopnosti „podpírat“ svou zemi – nebo jak to vyjádřit. Ale to, co se kolem jejího úmrtí dělá, to nevím, jak nazvat.
    Zřejmě existuje stále ještě mnoho lidí, kteří potřebují mít před očima takovou vysokou šlechtickou elitu, aby mohli pozorovat, co mají její členové na sobě, jakými ceremoniemi se řídí, jak se baví a vůbec, co se děje v královské rodině. Kupodivu nejenom ve Velké Británii, ale i u nás, kde si takový luxus mít krále nemůžeme dovolit. Karla z něho ale neudělali tito lidé, to tak není. Na to snad existuje nějaké pravidlo v českém jazyce, že jména cizích panovníků se překládají do češtiny, samozřejmě jen tehdy, pokud to vůbec jde. Tedy, pokud jde o běžná křesťanská jména jako Jan, Jiří, Ludvík, Alžběta a pod.
    Já jsem nikdy neobdivovala ani princeznu Dianu. Myslela jsem si už tehdy, že měla vědět, do čeho jde, i když se vdávala mladá. Že přece musela být informovaná o tom, jak bude společensky vytížená. A že snad Charles nemohl být tak strašný, aby se s ním nedalo i nadále vydržet, když zpočátku jí nevadil.
    Prostě nemám smysl pro tyhle věci. Nesleduji ani populární zpěváky, herce a sportovce, kdo s kým chodí, koho si bere, jaké má děti atd. Je mi to úplně jedno. Vím, že někteří lidé, zvlášť ženy, tím úplně žijou.
    Dnes jsem se doslechla takovou zajímavost. Jedna naše známá vypravovala, že byla s kamarádkami v restauraci, právě když vyšla zpráva o úmrtí královny Alžběty. Jednu z těch jejích kamarádek to prý tak vzalo, že dostala z toho málem záchvat. Neustále prý plakala a museli ji odvézt domů. Nemohla se ani potom vzpamatovat a neustále naříkala pro královnu. Trvalo to prý velmi dlouho. Ostatním se to zdálo divné, že někdo tak vyvádí kvůli úmrtí úplně cizí osoby. Mně také. Přemýšlela jsem o tom a napadlo mě, že mnoho lidí dnes možná žije událostmi, které přinášejí média a prožívají to, jako by se to dělo vedle nich.

  71. Nejdřív k počeštěnému jménu nového krále.

    Vzhledem k tomu, že jeho matka pro nás byla (a zůstane) Alžbětou a podobně se tomu mělo a má s jejími předchůdci na trůně, je „úprk“ ke Karlovi pochopitelný. Taková zajímavost: V IDnes se změnou nepočítali a bylo cítit určité rozmrzení, když se „museli“ přizpůsobit většině (redakcí). Žádné pravidlo na správný postup totiž není. Španělského krále jsme za jeho vlády i po jeho abdikaci jmenovali jednotně a bez zaváhání Juanem Carlosem, ne Janem Karlem. (Možná nebylo zcela bez vlivu, že ani literární Don Juan není překládán jako Pan Jan).

    Přijetí změny jména člověka poté, co se stal králem, by nám mohlo usnadnit, že skutečné přejmenování se děje v případě papežů. Rovněž u ženy, která se vdala, si většinou zvykáme a zvykneme, že má nové příjmení. A někdy i po rozvodu.

  72. Napřed k tomu pojmenování respektive přejmenování: ano, užívání českých forem pro jména zahraničních osobností je celkem zavedeným zvykem, a za normálních okolností ani já sám proti tomu nemám zásadních námitek. Ale – je mi dost obtížně pochopitelné proč se z někoho, kdo byl celá desetiletí i v českých médiích jmenován jako Charles, se náhle stane „český“ Karel. Navíc Karel III. Zkusme si představit jak by asi bylo, kdyby toho jména nebyl třetí, nýbrž – čtvrtý! Měli bychom náhle dva Karly IV.

    Pro srovnání: v Německu se se vší samozřejmostí i nadále užívá pojmenování „Charles III.“, a nikoli „Karl III.“.

  73. Proč ten rumraj kolem anglického královského dvora? – Paní Hájková, mezitím mě napadlo, že se jedná o jev který by Milan Kundera dost možná zahrnul do své kategorie „lyrismus“. Tedy vytváření si sentimentálního obrazu světa, namísto odvahy žít skutečný, reálný život.

    Je zřejmě velmi mnoho lidí, kteří nedokáží vyžít se svým vlastním životem, a proto se utíkají k sentimentu. Nebo vůbec k tomu že se jaksi vysloveně „přisají“ k nějaké známé, populární osobnosti. Ať jsou to herci a herečky, zpěváci a zpěvačky, přední sportovci, zkrátka prominenti jakéhokoli druhu, a tedy i příslušníci panovnických rodů. Ostatně samotná zpěvačka Hana Zagorová (a že s jejím nedávným úmrtím bylo spojeno také velké množství nadměrného sentimentu) svého času vzpomínala na to, jak ještě za socialismu byl ustanoven klub jejích příznivců a obdivovatelů. Ona se k tomu později vyjádřila tak, že „já jsem to tehdy brala tak že jsou to lidé kteří nějak nedokáží naplnit svůj vlastní život, a proto se upnou k někomu slavnému“. I ona sama – a to nesporně hovoří v její prospěch – dokázala tento fenomén nazírat s nemalým nadhledem.

    Tito lidé se pak ovšem velice často chytají každé zprávy, každého drbu o „těch slavných“. Neboť právě to dodává – často jedinou – náplň jejich životům. Svého času komentátor Práva Jiří Hanák v souvislosti s nějakou takovou událostí, snad to bylo tehdy když Havel už celkem nedlouho po smrti své první ženy přiznal že je spřátelen s Dagmar Veškrnovou, k tomu sarkasticky poznamenal: „Pavlače zavyly rozkoší.“

    Ano, něco takového je výživné sousto pro tento typ lidí: už je zase co probírat, koho vynášet či shazovat, o čem je možné dlouhé hodiny u kafe drbat. Nikdy jsem neměl rád tuto sortu lidí, nikdy jsem nesnášel tento typ hovorů; a opravdu nevím, o čem bych s takovými lidmi sám mohl vést rozhovor.

    Co se pak toho „neutěšitelného smutku“ oné ženy při zprávě o úmrtí anglické královny týče, pak taková reakce už vysloveně nese znaky hysterie, to nemá s přirozeným projevem smutku nic společného.

  74. Ještě mě napadlo, kdyby se – hypoteticky – jednou anglickým králem stal princ Harry, jak by se mu pak říkalo česky? Král Haryk?…

    Mimochodem, že se Harry a Meghan vzdali svých královských privilegií a místo toho se rozhodli pro „obyčejný“ život byla pro mě osobně snad ta nejhodnotnější zpráva co se britské královské rodiny týče vůbec. (A to říkám přesto, že samotná Meghan mi také osobně není příliš sympatická, působí na mě poněkud strojeně.)

  75. Ještě jsem ale chtěl něco připojit k onomu programu „Trochu Šafránu“. Napřed několik věcných informací: vedle J. Hutky tam vystoupili ještě další „disidentský“ písničkář Lutka, a ještě jedna zpěvačka, jejíž jméno mi ale vypadlo z paměti.

    Toto vystoupení se konalo v roce 1990 – tedy nějaký čas po listopadovém převratu. A mně se docela zdá, že právě zde byl zachycen moment přelomu – kdy čeští písničkáři tu sice ještě byli, ale už začali ztrácet půdu pod nohama.

    Už ten samotný fakt, že sál (přesněji řečeno: malý sálek) byl zaplněn jenom asi z poloviny. I sám Hutka to komentoval, hledal vysvětlení v tom že to snad byla přítomnost televizních kamer která mnohé odradila od návštěvy představení. Což ovšem bylo vysvětlení spíše nepravděpodobné.

    Ale hlavně: bylo zjevně znát, že toto (disidentské) písničkářství, které po Listopadu zakusilo mohutný boom, v nové době už nějak „nechytá“. Že se ocitá mimo nový životní proud, nový životní pocit. Zpívaly se sice ještě ty samé písničky které ještě nedávno strhávaly zástupy, nebo které si lidé znovu a znovu potají přehrávali doma či zpívali u táboráků; ale tyto písničky už ztratily svou dřívější jiskru. Návštěvníci – ti kteří přišli – jako by se snažili ještě vstoupit do té dřívější atmosféry, ale sami cítili že teď už to prostě „není ono“. A nejednalo se přitom o písničky politické, nýbrž – především v podání J. Hutky – o moravské lidové; ale i tady došlo k radikální změně v jejich vnímání.

    V dřívějších dobách totiž i tyto „lidovky“ měly pro posluchače jakýsi zvláštní význam, přesahující jejich samotný původní text. Mně osobně se například nikdy nezamlouvala Hutkou zpívaná lidová písnička „Stůj břízo zelená“; ale Petr Kužvart poté co navštívil jedno Hutkovo vystoupení mínil, že on ji ocenil už proto že „to bylo něco jiného“.

    Ano, ti pražští či čeští písničkáři skutečně vytvářeli výraznou alternativu vůči tehdejšímu „oficiálnímu“ způsobu života, vůči tehdejšímu (kulturnímu) mainstreamu; a mnozí se k nim právě proto upnuli. A snažili se v nich – ať právem či neprávem – hledat nějaký skrytý hlubší smysl, hlubší sdělení.

    Ale – teď v nové době, v nové „svobodě“ tato ochota k hledání vymizela. Odumřela. Tato vyhraněná, opoziční alternativa nyní už nebyla potřebou; skrytých smyslů ve smyslu politických jinotajů už nebylo zapotřebí, a spolu s tím zmizela i ochota vynakládat energii na hledání hlubšího smyslu vůbec.

    A opět platí: ať právem či neprávem. Jak ve vlastních textech J. Hutky či jiných písničkářů, tak i v oněch moravských lidových bylo stále ještě k objevení mnoho cenného; ale nikdo to už nebyl ochoten hledat.

    Ale nejen samotné publikum se změnilo; i na straně samotných interpretů bylo cítit, že ani oni sami v sobě už nemají tu jiskru, co měli dříve. Nedošlo k tomu duševnímu souznění mezi zpěvákem a publikem, které především Hutka dříve na svých koncertech zcela pravidelně zakoušel. Sice se publikum ještě nechalo přimět k tomu že zpívalo refrén některé z jeho písní; ale to bylo spíš už jenom ze zvyku, nežli že by k tomu byli skutečně vnitřně strženi.

    Navíc – já jsem si až při této příležitosti uvědomil, jak velice monotónní byly vlastně ty písničkářské produkce. Jedna či dvě kytary, víceméně stále dokola ten samý rytmus. Znovu: v dřívějších dobách se to přehlíželo, rozhodující byly samotné texty a jejich výpovědi. Ale – teď se písničkáři museli nechat vystavit konkurenci všech ostatních – z jejich hlediska komerčních – zpěváků; a v tomto srovnání prakticky neměli šanci uspět.

    A navíc: spolu s předlistopadovými časy písničkářům „utekla“ i nosná témata, o kterých by mohli psát a zpívat své (protest)songy. Začali se utápět v nicotě. Vzpomínám si, jak se Hutka jednou vrátil ze svého „kreativního“ pobytu v Indii, kde napsal řadu nových písniček. Které on sám považoval za velmi kvalitní; ale když jsem je uslyšel – nedá se nic dělat, ale při vší úctě k Hutkovi, tohle bylo naprosto příšerné. On vlastně po celou svou písničkářskou dráhu zčásti vždy znovu a znovu „ulétával“ do hluboce meditativních textů, které byly pro běžného posluchače sotva srozumitelné; ale tady už byl naprosto mimo. Textově tady prostě nebylo čeho se chytit, byly to jenom jakési nesouvislé myšlenkové respektive pocitové asociace, bez jakékoli výpovědi, která by mohla něco sdělit běžnému posluchači.

    Zmínil jsem, že Hutka svého času Krylovi ostře vyčetl prvoplánovost jeho songu „Bratříčku zavírej vrátka“. Jenže, když se po ruské invazi na Ukrajinu v Praze na Václavském náměstí pořádal velký koncert na podporu Ukrajiny, pak zde Hutka zazpíval písničku, která byla ještě mnohem více prvoplánovou „agitkou“! Je sice možno zohlednit, že tento text musel sepsat zřejmě narychlo; ale nezdá se že to by bylo tou pravou příčinou.

    Všeho všudy: toto české písničkářství bylo svého času velkým a cenným pokladem; ale zdá se, že jeho čas už definitivně pominul.

  76. Když je řeč o tom duševním souznění mezi zpěvákem a publikem, pane Poláčku, vypadá to, že například Jaromír Nohavica ještě pořád takové publikum má.

  77. Ale je docela pravděpodobné, že nejde o totéž publikum jako kdysi. Je možné, že dnes má Nohavica jiné publikum než měl tehdy.

  78. Je asi pravda, že (skoro) všechno, bez ohledu na kvalitu, patří do své doby. Hrát v jiném „lokále“, to už není ono. Týká se to i nás samých, byť jsme kritičtí sebevíc právem. Společnost se nám s lety bude jen vzdalovat a možná se vzdálí náhle, jak se leckomu už viditelně stalo. Představme si třeba své prarodiče, jak by se tu dnes cítili. „Nedoma“. Totéž ovšem může platit i o celém lidstvu. Spěje mílovými kroky někam, kam už náš biologický druh nemusí patřit.

    Ve změněném prostředí a nové konkurenci, když se mnohým zdála být splněna jejich toužebná přání, a jiným zase ne, přestal mít „éter“ bývalou nosnost. Pravděpodobně však svou roli v odkouzlení svobodné tvorby, tkvící v již minulém čase, hrál ještě jeden faktor. Je přece stěží možné, aby jeden rok čekala třeba na nějakou knihu fronta za roh a druhý rok nic. Nadkritického množství zájemců bylo asi dosahováno také přičiněním řady měšťáků i snobů, kteří nechtěli zůstat mimo radovánky později zapomenutého času.

  79. Když tak přemýšlím nad rolí, již zosobnila britská královna Alžběta II., uvědomuji si, že je třeba nepodceňovat odkaz historie. Již 2000 let je známo, že po království a republice nadešlo v ohromně narostlé Římské říši císařství. Krátký, typicky roční výkon funkce i vládnutí ve sboru jsou známé od antiky, ale neprosadily se. Lidé dodnes dávají přednost vládcům, kteří jsou se svou mocí až doživotně srostlí. Vidíme to dnes v Rusku, Číně, Turecku… Takový Erdogan je pak jinačí vůdce než byli Demirel a Ecevit. Také Berlusconi byl na dobré cestě k překonání italské tradice slabé liry a premiérů na rok. Nezdá se to sice mít logiku, ale lidé neoceňují příliš politiky, které předloni zvolili. Teprve vůdce, jenž je provází velkou částí života a upevnil svou moc, jim přijde být hoden respektu.

    Možná, že konstituční monarchie, nebylo-li její trvání v zemi přerušeno, je tradicí posvěceným zřízením, které lidem umožňuje ztotožnit se (silně) s nominálním vládcem, a nepodporovat posilování role autoritářů, uzurpujících si větší a větší pravomoci.

  80. Dějiny Říma mě vždycky mimořádně zajímaly. Žasla jsem nad tím, jak se po staletí trvající republika mohla nadlouho změnit v císařství. Co se vlastně změnilo, že to najednou šlo, když předtím to bylo nemožné?
    Ti, co zavraždili Caesara, se domnívali, že republiku zachraňují. Že lidé vyjdou na náměstí a budou se radovat ze znovunabyté svobody. Ale oni místo toho běželi domů a zamykali se tam.
    Mnoho lidí v soudobých monarchiích se možná s panovníky ztotožňuje. Kdysi se mnoho prostých lidí i u nás ztotožňovalo s císařem – např. s Františkem Josefem I. Přestože nebyl Čech. Nedovedli si představit život bez monarchie. Možná, kdyby nezačala 1. světová válka, monarchie by přetrvala.

  81. Co říci k okázalosti rozloučení s britskou královnou a k pozornosti, jež je mu věnována?
    Začnu od na druhém místě zmíněného.

    Média podle mne zasluhují hodně kritiky, jen většinou není – mimo média sama, držící spolu basu – kdo by ji veřejně vyjádřil. Jedním z hlavních problémů, ne-li největším, je jejich „kandidování“, snaha po sledovanosti. Zejména s rozvojem internetu se sdělovací prostředky hodně změnily. Televize např. sází na to být i ve zpravodajství něčím jako prvorepublikovými Pestrými květy. Nepodává zpravodajskou relaci v pravém smyslu, ale prodává emotivní témata, působivé filmové obrazy. Upřednostňuje přitom seriály, tematické bloky a komplexní pokrytí. Kuje železo, dokud je žhavé. Až do vyčerpání (zájmu) diváků.

    Co se týče samotného pohřebního aranžmá, je na místě jednak držet se tradice, aby vše proběhlo co nejdůstojněji (a „nejsprávněji“), jednak vyjít v rámci únosnosti vstříc přirozenému zájmu veřejnosti rozloučit se s osobností, která velkou většinu obyvatel provázela v exkluzivní funkci celým životem, dokonce i při pohledu do peněženky.

    K uvedenému přistupuje, že lidé jsou zasaženi nejen smrtí člověka, s jehož životem a rolí byli dobře seznámeni, ale i zpřítomněním (ba panováním) smrti samé. Slýchali jsme „aspoň ve smrti je spravedlnost“ a najednou si uvědomujeme, co to doopravdy znamená, s nečekanou naléhavostí, ba dojetím. Tím větším, čím déle zemřelý žil všudypřítomnosti smrti navzdory.

    Je skutečností, že lidé stále ještě hledí na tradiční úřad hlavy státu jako na posvěcující. Zvláště, když je jeho vážnost umocněna zodpovědným a citlivým zastáváním. Má to ovšem svou odvrácenou stránku, v předchozím příspěvku zmíněný sklon vzývat moc, kořit se jí. Tragédie při pohřbu nehodných jejích reálných držitelů jako byli Stalin či Chomejní jsou signifikantní. Na druhé straně je na místě, byť mnozí umírají, pochopení.

    Zvláštní působivost se ovšem týká i atributů státnosti a svrchované vlády. Sám jsem se v roce 1998, po 20 letech vypravil podruhé podívat se na české korunovační klenoty. Nakonec jsem, aniž jsem to čekal nebo plánoval, vystál osmihodinovou frontu, abych kolem nich vlastně jen prošel. Za své rozhodnutí čekání nevzdat mám na to stání, atmosféru a hovory s lidmi hezkou vzpomínku. Možná to ještě jednou absolvuji, a nebudu rád, pokud bude fronta krátká (a moje nohy přitom v pořádku).

    Občas je kritizováno, že u nás probíhá tolik zpopelnění bez obřadu jako snad nikde. Jednak tak smýšlejí staří a nemocní, jednak na těchto věcech šetří (nejen peníze) pozůstalí. Může se pak zdát s podivem, kde se bere pieta vůči cizímu člověku. Je to, žel, náhražka za něco, co jinak chybí. Také jsem nedávno zažil, že lidé upřímně oceňovali, že jsem mamince „dopřál“ tradiční pohřeb, sami však tak v podobné situaci neučinili.

    Shodou okolností jsem si z určitého důvodu půjčil knihu Židovské obřady a symboly Simona P. de Vriese. Proti původnímu záměru jsem ji přečetl celou. Je fascinující, zvláště při výkladu člověka, jenž měl k popisované praxi velmi osobní vztah, jak lidé (národy) kdysi svůj čas organizovali a všechny činnosti konali v osmyslňujícím, emocionální život korigujícím rámování. Když byl problém s materiálním blahem většiny lidí, bylo postaráno aspoň o to duševní. O sounáležitost s celkem. Lidé prožívali, u vědomí jeho tíže a konečnosti, čas svého života naplno. Samozřejmě, jen těžko, maximálně jako jedinci, se můžeme pokusit vrátit ke ztracenému. Snažíme se, aspoň někteří, poznávat všechno, co jde a dokážeme. Přece se však někdy dostaví pocit, že dnes žijeme „jako ta hovádka“.

    Pro živé jsou obřady rozloučení důležité.

  82. Aktuální titulek z novin: „Fronta před Westminsterem je delší nežli byla fronta v Moskvě před MacDonaldem.“

    Mé úvahy na dané téma jsem zahájil tézí, že je to vnitřní prázdnota současné – konzumní – společnosti, která mnohé lidi vede k tomu hledat si náhražkové životní obsahy, náhražkový smysl života. Sotva mohla být tato má téze názorněji a přesvědčivěji dokumentována nežli právě uvedeným titulkem. Po zhroucení komunismu se v Moskvě celé zástupy vrhly na nové požitky západní konzumní společnosti, před první filiálkou amerického řetězce MacDonalds se vytvořila obrovská fronta. Ta byla nyní ale ještě přetrumfnuta frontou na možnost spatřit alespoň na chvilku vystavené tělo anglické panovnice. (Podle zprávy v onom článku v té frontě stálo – či stále ještě stojí – i několik Čechů.)

    V dnešních „Britských listech“ k celé záležitosti byl uveřejněn sarkastický komentář, respektive vtip:

    „Lékař: Máte v rodině nějaké psychické problémy?“
    „Mám příbuzného, který se rozhodl strávit čekáním ve frontě třicet hodin, aby mohl krátce vidět rakev s mrtvolou osoby, kterou vůbec osobně neznal.“
    (Z twitteru)

    A ještě jeden citát z Blistů:

    Britská komerční televize ITV:

    „Nemám nic proti nim osobně, ale nesouhlasím s myšlenkou, že by měli lidé vládnout jen proto, že se narodili v nějaké rodině. Že by lidi, jen proto, že se narodili do nějaké rodiny, měli stát v čele naší země. To je hnus.“

  83. Dějiny lidstva začaly v okamžiku, když jistí tvorové začali pohřbívat své mrtvé.

    (Současně se vznikem kulturních bytostí došlo i ke vzniku náboženství jakožto projevu přirozeně přítomné religiozity v praxi.)

  84. „Slyšela jsem, že panovnice zlodějské znásilňující genocidní říše konečně umírá. Kéž je její bolest mučivá,“ napsala profesorka z prestižní Carnegie Mellon University v americké Pensylvánii. Profesorka sama sebe na Twitteru popisuje jako feministku a člověka bojujícího proti rasismu. Otec profesorky pochází z Afriky, matka z Karibiku.

  85. ŽIVÍ A MRTVÍ

    Aby nedošlo k omylu: já nijak paušálně neodsuzuji či nezatracuji rituál pohřbívání. Samotný rituál jako takový – i podle mého přesvědčení ten v dnešní sekularizované a přetechnizované společnosti velice zásadně chybí. A ty rituály které jsou prováděny jsou většinou naprosto formalizované, bez skutečné účasti. Například při pohřbu jednoho mého kolegy z práce – při poslechu pohřební řeči kněze jsem se zařekl, že nežli něco takového chci já sám být uložen do země bez jakékoli ceremonie, anebo raději dejme tomu podle buddhistického ritu. Kde snad – už proto že buddhismus je v našich šířkách stále ještě víceméně exotickým zjevem – ještě nedošlo k takovému stupni vyprázdnění, zmechanizování příslušných obřadů. A ostatně myslím že při buddhistických pohřebních obřadech se nevedou žádné pohřební řeči tak jak my je známe; kde pak případně ve své řeči kněz daleko více exhibuje svou vlastní osobu, nežli aby měl nějaký cit pro zemřelého.

    Ještě jednou tedy: uznávám naprosto pozitivní roli rituálů; a uznávám potřebnost uchovávání památky mrtvých, jakožto pouta mezi nimi a mezi živými.

    Mohu opět posloužit příkladem z vlastní zkušenosti: po mém odchodu do Německa, respektive po mém příchodu do Mnichova jsem se zde (na společném pokoji v penziónu) seznámil s jedním Slovákem. Byl to montér, který se do Německa dostal na montáže, a pak zde už zůstal. Byl to svým způsobem zajímavý člověk, na jedné straně víceméně typický příslušník dělnické profese, ale na straně druhé se živě zajímal o politiku, četl Mňačka, četl Kunderu… Jak řečeno nějakou chvíli jsme spolu bydleli na penzióně, potom (když už jsem dostal vlastní byt) bydlel nějaký čas u mě, pak dostal byt vlastní. Ale – dlouho si ho neužil, už snad za dva roky zemřel na infarkt.

    Já jsem s ním tedy byl v bližším kontaktu vlastně všeho všudy jen několik měsíců; ale přesto mu dodnes na jednom mnichovském hřbitově platím jeho hrob, a občas tam také zajdu. Sám sobě jsem si už kladl otázku, proč tak vlastně konám: jak řečeno nebyl to ani můj příbuzný ani nějaký můj blízký přítel; a na nějakou posmrtnou existenci duší nevěřím, takže bych si mohl klidně říci že jemu to už může být zcela jedno jestli na jeho hrob někdo chodí nebo ne, respektive jestli vůbec nějaký hrob má anebo ne. (Pokud bych přestal platit, hrob by byl zrušen.) A přece… Přece mám pocit, že ho tam nemohu nechat zcela samotného. (V Mnichově jinak nemá nikoho, kdo by o jeho hrob mohl pečovat, kdo by tam mohl chodit.) Prostě – jsou věci které se patří udělat, bez ohledu na nějakou holou racionální logiku. Z našeho – už tak jako tak „odkouzleného“ – světa by se ztratila další část posledních zbytků duchovna, kdybychom se k našim mrtvým začali chovat jenom jako k věcem. A ne jako k těm, kteří byli jedněmi z nás; a kteří takovými zůstávají i nadále, v naší vlastní vzpomínce.

  86. Když Platón jako podmínku fungování obce zmiňuje ovládnutí nižších pudů, popisuje v podstatě základní funkci každé kultury v lidské společnosti. (Funkcí kultury je regulace jinak zcela živelné sexuality.)

    [Transformace sexuality ovšem není „umrtvení“ sexuality, ale například její propojení s láskou, úctou a odpovědností v konkrétním vztahu a akceptace jejích přirozených důsledků.]

  87. Jak vidím, má úvaha o smyslu pohřbívání se právě protnula s příspěvkem pana Nusharta na totéž téma. (Mám na mysli jeho příspěvek první.)

    Ale zpět k danému tématu. V předchozím vstupu jsem tuto záležitost projednával především v ryze osobní rovině; podívejme se teď blíže na celospolečenskou funkci (pohřebních) rituálů, respektive vztahu k zemřelým – významným – osobnostem.

    Není sporu o tom, že i tato role je velice významná, a svým způsobem nezastupitelná. Pohřební rituál či tryzna vždy vytváří respektive obnovuje ono duchovní pouto mezi živými a mrtvými, které jsem zmínil v předcházející úvaze. Navíc se zde upevňují, jako platné reprodukují určité společensky uznané hodnoty, symboly. Tyto symboly (jako právě v případě mnohasetleté tradice anglického panovnického rodu) pak skutečně plní roli společenského tmelu. Tím spíše když se – jak je tomu prakticky ve všech současných monarchiích západního světa pravidlem – tito monarchové už pouze „panují, ale nevládnou“; nejsou tedy postiženi kontroverzemi a konflikty vznikajícím v oblasti běžné politiky, a o to lépe pak mohou plnit svou funkci jednotícího symbolu. (Především japonský císař zaujímá už půl tisíciletí právě jenom tuto čistě symbolickou, ritualizovanou funkci.)

    V tomto ohledu je tedy možno mít určité pochopení pro tyto monarchistické tradice, respektive pro jejich roli i v moderních společnostech. Na straně druhé nicméně stejně tak platí, že tento monarchistický princip je zatížen vysokou mírou anachronismu; víceméně v tom smyslu jak to vyjádřil onen protestní hlas v britské televizi. Navíc: jak známe právě z nedávných dějin anglické královské rodiny, tento symbol státní důstojnosti a exkluzivity se mnohdy může nacházet ve velice zásadním rozporu s reálnými životními počiny leckterých členů královské rodiny. Exkluzivní forma tu tedy upadá do příkrého rozporu s reálným obsahem.

    A na straně druhé – a příkladem (negativním) zde budiž opět japonský císařský dvůr – tato instituce monarchie je archaická i z toho důvodu, že svými ritualizovanými povinnostmi a etiketou může být doslova vězením pro některé její členy, kteří (které) by daleko spíše chtěli žít docela „obyčejným“ životem svobodného moderního člověka.

    Navíc tento monarchistický princip je v demokratickém věku vždy nevyhnutelně určitým způsobem ponižující, protože chtě nechtě příslušníky lidského rodu dělí na dvě kategorie: na „lepší“ příslušníky panovnického rodu, a na „obyčejné“ smrtelníky, respektive poddané.

    Ještě jednou: role příslušných rituálů je pro život společnosti potřebná a zdravá; nicméně není možno se vyhnout otázce, proč moderní společnost své rituály musí stále hledat v přežilých, archaických formách a institutech, a proč není schopna si vytvořit rituály nové, které by mnohem více vycházely z přirozeného lidského žití.

  88. Ještě něco k tomu, proč lidé často inklinují k obdivu a respektu vůči nadřazeným, vůdčím osobnostem: to je s největší pravděpodobností v lidské mysli zakódováno čistě evolučně.

    Téměř ve všech zvířecích respektive opičích komunitách se vytvářejí přirozené hierarchie. To má celou řadu evolučně významných výhod. Tato hierarchizace komunit může ale relativně bezkonfliktně vznikat jedině díky tomu, že přinejmenším ve většině příslušníků těchto skupin je přítomen – a zřejmě geneticky fixován – faktor ochoty se podřídit autoritě jedné vůdčí osobnosti. A tento faktor podřízenosti se vůdčí autoritě, a tedy zároveň vzhlížení k ní, je evidentně víceméně nezměněn přítomen i v komunitách lidských.

    Tento faktor vertikální hierarchie ovšem není jediný působící; dokonce i v oněch zvířecích/opičích komunitách existuje vedle toho i faktor vertikální, rovnostářský, „demokratický“. Oba tyto faktory se tedy ve své funkčnosti smysluplně doplňují navzájem.

    – Mimochodem, právě z tohoto důvodu je nutno chovat značnou skepsi vůči všem konceptům naprosto dokonale demokratického, naprosto samosprávného společenského uspořádání. Za prvé z reálné praxe je známo, že i v těchto napohled rovnostářských společenstvích se vytvářejí nové hierarchie (leckdy o to horší a panovačnější, že nejsou formalizované, a musejí tedy znovu a znovu utvrzovat svou moc); a za druhé, čistě horizontální způsob rozhodování je neefektivní, neorganizovaný až chaotický, a vede k neustálým vzájemným konfliktům, místo očekávané harmonie.

  89. Pane Nusharte, pocity oné americké profesorky, příslušnice národa kdysi kolonizovaného (a zotročeného) cizí mocí byste si možná mohl poněkud více přiblížit, kdybyste si třeba vzpomenul, jakým způsobem český národ truchlil či netruchlil svého času při zprávě o úmrtí generálního tajemníka ÚV KSSS Brežněva.

    V každém případě, já spolu s oním výše zmíněným Slovákem jsme tuto zprávu tehdy oslavili bujarým přípitkem.

  90. Co se Nohavici týče, že on si dokázal – na rozdíl od většiny protestních zpěváků – udržet svou popularitu i po Listopadu, tady je ten zásadní rozdíl v tom, že on své písně dokázal tvořit přece jenom mnohem hudebněji, zpěvněji, poetičtěji. A také – jednodušeji. A nezatěžoval své posluchače příliš složitými myšlenkami. Respektive on má to jedinečné nadání, že i hlubokou myšlenku dokáže vyjádřit jednoduchým, všem srozumitelným způsobem. (Totéž platilo do značné míry ostatně i o Krylovi, jehož texty byly mnohem jednodušší než ty od Hutky.)

    I když – i u něj jsem měl už před několika lety najednou pocit, že i on se vlastně už jenom opakuje. Že i jeho písničky jsou už vlastně víceméně všechny stejné. Nemohu ale v tomhle ohledu zcela odpovědně soudit, nemám o jeho (současném) vystupování přehled, v televizi ho už dlouho nedávali.

    Jinak co se (přetrvávající) oblíbenosti zpěváků vůbec týče, pak svého času v jednom dokumentárním pořadu jeden odborník řekl, že v tomto směru existují tzv. „kohorty“ posluchačů. To je klasicky především ten případ, když někdo má určitého zpěváka spojeného se svým mládím; a oblibu k němu si pak pěstuje po celý další život.

    Jinak řečeno: tyto kohorty „stárnou“ spolu s dotyčným interpretem. On si tedy udržuje tuto svou určitou skupinu svých věrných, která zůstává relativně konstantní, většinou se rekrutuje právě jenom z určité věkové (a zájmové) skupiny.

  91. Možná osoba krále byť bez výkonných, zákonodárných i soudních kompetencí i lidem s převahou vertikální sebeorientace (vzhůru po hierarchii) může viditelně připomínat, že nejvyšší příčka je jednak obsazená, jednak může být velmi paradoxní.

    Byla Velká Británie jedním z mála impérií, nevedených osobou s koncentrací veškeré moci?
    Řím např. měl ve svém menším období docela vypracované demokratické republikánské mechanismy, s nárůstem rozlehlosti byl (zákonitě?) transformován v císařství…

  92. Říká se, že Řím s nárůstem rozlehlosti byl zákonitě transformován v císařství, protože tak velké území by se jinak neudrželo pohromadě. Ale příčinu lze vidět i v tom, že dobýváním cizích území se Římané setkali s jinými kulturami bez tradice republikánství (např. hierarchicky utvářený, částečně teokratický Egypt). Orientální způsob vlády zprvu Římany odpuzoval, později (alespoň některé mocichtivé osobnosti) fascinoval.
    Jistě by se našlo i množství jiných příčin konce republikánské éry, který ale ještě neznamenal zánik antického světa.

  93. Příčinu nástupu císařství v Římě lze rozhodně spojovat s i nyní působícími faktory. Vedle určité fáze globalizace také s růstem bohatství a jeho koncentrace, s ústupem „tradičních ctností“. Ježíš žil v docela převratné době a lidé to zřejmě cítili.

  94. Řekněme rovnou růst bohatství jedněch a zároveň chudnutí druhých, kteří se na těch bohatých stali závislými.

  95. Myslím, že dost blízko pravdě je tady pan Horák, když konstatuje „ústup tradičních ctností“. Podle mého soudu je nutno tento přechod od republikánství k císařství nutno vidět v úzké souvislosti s Mariovou vojenskou reformou. Tou byl totiž učiněn přechod od občanské, miliční armády k armádě profesionální.

    To znamenalo zásadní přelom nejen v oblasti samotného vojenství, ale i celé společnosti. Do té doby každý mužský občan (s výjimkou nemajetných) byl zároveň bojovníkem, tak jak tomu bylo u „barbarských“ kmenů. To mělo ovšem za důsledek, že každý se cítil být osobně srostlý se svým státem, za který bojoval.

    Zatímco po této Mariově reformě došlo prakticky k rozštěpení společnosti na profesionální vojáky na straně druhé, a na ty kteří se nyní mohli plně věnovat svým soukromým zájmům. A soukromé zájmy – to jsou klasicky dvě základní oblasti, usilování o bohatství a usilování o moc. Na místo republikánských ctností, pocitu identity s celým vlastním společenstvím nyní nastoupily nepřetržité boje bohatých klanů o moc ve státě. Navíc – ani profesionální armáda sama nebyla nijak apolitická, vojáci jednotlivých legií byli fakticky existenčně závislí od svého velitele, což pak vedlo k tomu že tito vojevůdci – vědomi si své vojenské síly a moci – si dělali politické ambice.

    Aby se tedy vůbec udržela jednota Říma, bylo zřejmě objektivně nutno od republikánsko-demokratického principu, který hrozil naprostou destrukcí státního zřízení, přejít k principu vlády jednoho jediného, nezpochybnitelného vládce.

    Mimochodem, onen přechod od miliční armády k armádě profesionální nakonec zpečetil definitivní osud Říma: samotné miliónové (!) město Řím nebylo schopno odolat útoku několika málo desítek tisíc (!) barbarů – a to právě proto že u barbarského kmene byl bojovníkem každý dospělý muž, zatímco Řím nebyl bez přítomnosti profesionálních oddílů schopen jakékoli aktivní obrany. A prakticky z těch samých důvodů (spolu se zmíněnou politickou rozervaností) nakonec padla pod údery barbarů i celá Římská říše.

  96. Ještě k úmrtí anglické panovnice: podle zprávy v tisku celé miliardy (!) obyvatel planety sledovaly přenos z pohřebního průvodu.

    Kde je vlastně optimismus osvícenců, podle kterého se lidé v moderní době budou nadále řídit už jenom jasným rozumem? Zástupy i nadále potřebují svůj spektákl, svůj sentiment, svůj kýč.

    Zrovna v dnešním vydání „Forum24“ Věra Tydlitátová (jejíž jeden článek jsme tu před časem otiskli) se věnuje fenoménu veřejného (konkrétně: národoveckého) kýče; a to sice na pozadí osoby Karla Havlíčka Borovského, respektive osudů jeho dcery: https://www.forum24.cz/dcera-naroda-trpka-pout-zdenky-havlickove-a-narodovecky-kyc/

    Tydlitátová zde poukazuje na ten paradox, že Borovský sám celý život bojoval proti národovectví, proti prázdnému sentimentu – aby sám byl nakonec (po své smrti) zneužit jakožto symbol právě pro tento národovecký kýč.

  97. Pane Poláčku, vy tvrdíte, že příčinou úpadku občanských ctností byla profesionalizace armády. Co když tomu ale bylo právě naopak? Co když profesionalizace byla důsledkem občanského úpadku? Skutečně platilo, že všichni Římané tak strašně chtěli bojovat (čili de facto vést útočné války, protože Řím se stále rozšiřoval), že když jim to bylo znemožněno, došlo u nich k úpadku? Anebo obyčejní Římané ztratili chuť bojovat za stát, nad nímž se facto ztratili moc a mnozí byli bohatými spoluobčany ožebračeni?

  98. Mimochodem, v důsledku získávání nových závislých území, z nichž se dováželo levné obilí a kvůli levné otrocké práci přece mnozí svobodní římští drobní rolníci zbankrotovali. Pak už nepracovali na půdě (což bývalo kdysi dávno považováno za nejčestnější zaměstnání), ale nechávali se živit erárem a prodávali své volební hlasy kandidátům, kteří za ně něco nabídli. Demokracie se tak sama vyprázdnila.

  99. Cestou profesionalizace armády se naše civilizace celkem nedávno také vydala.

  100. Paní Hájková, já jsem ale nenapsal že by profesionalizace římské armády byla „příčinou“ úpadku občanských ctností v římské populaci. Já jsem pouze napsal, že je tady nutno vidět (vzájemnou) souvislost.

    Tato Mariova vojenská reforma samozřejmě nespadla sama s nebe (nebo z nebe? – nás ještě učili že je to se „s“, jakožto pro vyjádření směru „seshora dolů“, ale dnes už možná platí jiná pravidla). Samozřejmě že napřed tu byly určité změny společenské, a teprve na ně navazovala ona reforma vojenská. Také je nutno si uvědomit: to co je obvykle označováno za „Mariovu vojenskou reformu“, byl ve skutečnosti celý řetězec dílčích změn, které probíhaly v průběhu víceméně celého 2. a 1. století př.n.l. Které ve svém souhrnu ovšem znamenaly právě profesionalizaci římské armády.

    Marius ovšem v každém případě zavedl jednu reformu, která je právě pro naše téma zřejmě rozhodující: on slíbil vojákům po skončení jejich služby (16 let) jako „výslužné“ přidělení parcely zemědělské půdy. Napřed se to týkalo jenom veteránů kartágské války (za účelem udržet je v armádě); ale později se z toho vyvinul faktický nárok. Jehož garantem byl ovšem příslušný vedoucí velitel kohorty. To pak vedlo právě k tomu efektu který jsem zmínil minule: 1. vojáci se cítili být (materiálně) více spjati s tímto svým velitelem nežli se samotným státem, a proto byli vůči němu více loajální nežli vůči státu, a 2. tito vojevůdci pak tyto kohorty fakticky používali jako své soukromé armády v občanských válkách, jmenovitě v 1. století př.n.l. A právě tento faktor zřejmě nejvýznamněji přispěl k rozpadu republikánského zřízení, a k jeho nahrazení císařstvím.

  101. Ano, pane Horáku, naše civilizace se také vydala na cestu profesionalizace armády; ovšem to má své specifické příčiny. Moderní vojenská technika je už natolik složitá, že ji mohou efektivně ovládat prakticky jenom specialisté-profesionálové.

    Alespoň se tomu doposud věřilo, že příští vojenské konflikty budou víceméně už jenom bojem vysoce komplexních zbraňových systémů. Ovšem – po vypuknutí války na Ukrajině se například v Německu už vyskytly hlasy, že by se opět měla obnovit prezenční vojenská služba. Nejsem si ovšem jistý jestli tyto požadavky vzešly od samotné armády, nebo spíše od nějakých ideologů.

  102. Pane Nusharte, přát někomu „mučivou bolest“ při umírání se ovšem naprosto nesluší.

    Ovšem, na straně druhé se nelze ubránit myšlence, kde pak zůstává pozemská – i nebeská – spravedlnost, když dejme tomu takový tyran jako byl Stalin, který nechal trýznivě umučit celé milióny, si nakonec může zemřít víceméně v poklidu ve své vlastní posteli. (Jediným určitým spravedlivým trestem by tu mohla být ta okolnost, že poté co zřejmě dostal mrtvici byl po dlouhé hodiny ponechán bez pomoci; podle některých názorů proto že se nikdo neodvážil obávaného tyrana vyrušovat z vyspávání jeho alkoholového opojení.)

    Ovšem například křesťanství tento deficit pozemské spravedlnosti řeší tím, že delikventům přeje dlouhá, respektive nekonečná muka buďto v pekle, anebo přinejmenším v očistci. Ve srovnání s tím je i „mučivá bolest“ při umírání jenom pouhou bagatelou.

  103. To už je ale hodně dávno, pane Poláčku, co se píše „z nebe“ a „ze stolu“… Tuhle reformu i s „prezidentem“ jsem přijal, ale později jsem už „kurs“ neměnil a vůbec o tom nevedl „diskusi“.

    P.S. Budu do konce měsíce na dovolené. Doufám, že poté nebudu vědět na co tady reagovat dřív.

  104. Psát diskusi se „z“ je naprostý nesmysl. V tomto slově se „z“ správně ani nemá vyslovovat, ačkoli to lidé s oblibou dělají. Kdo měl latinu, ví, že dvojité „s“ se nikdy nečte jako „z“, ale vždy jako „s“. A diskuse je odvozena od „discutio, -ere, cussi, cussum“, takže tam dvě „s“ původně byla.
    To by se také místo agrese mohlo říkat agreze.

  105. AMERICKÁ PROFESORKA A SPRAVEDLNOST

    „Přeji umírající panovnici zlodějské znásilňující genocidní říše mučivou bolest.“

    „Křesťanství delikventům přeje dlouhá nekonečná muka.“

    ————————–

    Nevím, pane Poláčku, jestli křesťanství někomu přeje dlouhá nekonečná muka. Já jsem to pochopil (tedy špatně?) úplně obráceně – křesťanství se podle mě od podobného osudu snaží každého člověka ochránit a přeje každému dlouhé nekonečné štěstí (ovšem s tím, že cílem není „štěstí“, ale vztah k člověku [včetně toho člověka, který se stal Bohem]) – v první řadě to přeje nevěstkám a celníkům (prostitutkám a zlodějům), tedy právě delikventům.

    Spravedliví lidé ovšem mohou mít velký problém s tím, že se tu přeje [že křesťanství přeje] dlouhé nekonečné štěstí právě těm delikventům; pro spravedlivé lidi je taková nespravedlnost prostě odpuzující, nechtějí prožívat dlouhé nekonečné štěstí společně se zavrženíhodnými delikventy – je to pro ně naprosto nesnesitelná představa, takže se sami dobrovolně dlouhého nekonečného štěstí vzdávají.

    Křesťanství se podle tohoto mého nesprávného pochopení snaží všechny lidi zachránit od toho, aby se takhle úplně sami a zcela dobrovolně vzdávali dlouhého nekonečného štěstí ve prospěch spravedlnosti.

  106. No, ať už je to ale, pane Poláčku, tak nebo tak, sama ta naprostá diametrální odlišnost možného pochopení cílů křesťanství je alarmující.

  107. Pane Nusharte, jak jsem včera napsal v paralelní diskusi, už samotný Ježíš měl vůči lidem (respektive hříšníkům) velice ambivalentní postoj. Na jedné straně samozřejmě všichni mají nalézt kontakt k nebeskému dobru; ale na straně druhé pro ty kteří to z těch či oněch důvodů nechtějí pochopit jsou nachystána věčná muka.

  108. S procesem modernizace ortografie je to vždycky problém. Na jedné straně my jsme – v dobách mého mládí – měli doma staré knihy z První republiky, kde se ještě psalo „professor“ se dvěma „s“. Mně to tehdy připadalo až nesnesitelně anachronické. Nebo když se třeba ještě psalo „býti“, „psáti“, „seděti“.

    Na straně druhé mě dost rušilo, když třeba Vítek Skočný psal slovo „kapitalizmus“ se „z“. To pak mám vždycky pocit, jako by někdo mluvil slovensky.

    Řeč se tedy vyvíjí, psaná řeč se čím dál tím více přibližuje mluvenému jazyku; ale pro mou osobu si na něco takového jako „kapitalizmus“ nebo „diskuze“ opravdu nechci zvykat.

    ————————-

    Pro zajímavost: nejen v Německu, ale v celé německé jazykové oblasti (tedy i v Rakousku a Švýcarsku) se před léty provedla velká společné jazyková reforma. Která byla extrémně kontroverzní; a například spisovatel Günther Grass vydal pro všechny své knihy nařízení, že nikdy nesmějí být vytištěny s novou ortografií!

    A je nutno vidět, že ta – ačkoli se tváří být velice „vědecká“ – obsahuje některé naprosté iracionality. Například v některých slovech (například Massstab – měřítko) se píší ne dvě, ale hned tři „s“ v jedné řadě! Obdobně ve slově „Schifffahrt“ stojí hned tři „f“ za sebou. Němčina je už tak jako tak „dlouhá“ řeč (ten samý text je v němčině mnohem delší nežli v češtině); a tito „reformátoři“ ji pak tímto naprosto nesmyslným způsobem natáhnou ještě více.

  109. Jinak přeji panu Horákovi hezkou dovolenou (zdá se že zrovna příhodně přichází perioda hezkého počasí, alespoň tady v Německu). Pokusíme se zde v této době nevyhlásit žádnou revoluci (ani třeba nějakou ortografickou), abyste toho moc nezmeškal. 😉

  110. V dnešním vydání deníku Právo (příloha Salon) vyšlo hned několik docela zajímavých článků. Přesněji řečeno: tři. Dva z nich se vztahují k právě proběhlému sjezdu Asociace spisovatelů. Především zajímavý je úvodní projev spisovatelky Aleny Wagnerové, která v něm rozebrala ideologický antikomunismus polistopadové éry, jmenovitě v oblasti kultury. Podle jejího vyjádření zde byl proveden naprostý zlom v kulturní kontinuitě národa, kdy předcházejících čtyřicet let bylo prohlášeno za prakticky neexistentní. Takovýto kulturní zlom neznamenal ani nástup komunismu v roce čtyřicátém osmém, neboť komunisté přece jenom navazovali na „pokrokové tradice“ dřívějších dob.

    Wagnerová v této souvislosti kritizuje kulturní prázdnotu nadcházející éry pravicově-neoliberální; v této souvislosti používá výrazy jako „poušť banality a bezradnosti“ (Habermas), nebo „neoliberální společnosti chybí jakýkoli duchovní rozměr a představa o hodnotě člověka; ten je pro ni jenom konzumentem“.

    Obdobně v další zprávě ze sjezdu jsou citována slova spisovatele Stanislava Bilera, podle něhož „území, které kdysi obývali ti nejkritičtější a nejcitlivější, osídlily dekorace, dečky přes televizi, závoje přes oči, krasopisné metafory odvádějící pozornost. Subverzi nahradila submise a únava, tištěná verze lexaurinu. (…) Ze situace čtyřiceti let nesvobody pod despotickým režimem tady kupodivu i ty nejkritičtější hlavy, s několika výjimkami, vyvodily, že bude nejlepší režim následující nekritizovat a rovnou s ním mlčky kolaborovat. A to je strašlivý omyl a selhání.“

  111. Třetí z oněch článků v Salonu je o něčem zcela jiném; v prvé řadě je zde zkoumána otázka, které způsoby jednání sdílí všechny lidské kultury na této planetě. Těchto společných vzorců jednání byla napočítána celá řada, nějaké půl druhé stovky. Ale ty nejzákladnější jsou zřejmě jazyk, užívání nástrojů, záležitosti spojené s narozením a úmrtím (rituály!); dále pak rodina, manželství, sexuální omezení apod.

    V této souvislosti pak ale přišla řeč i na to, kolik z těchto základních, univerzálních způsobů chování člověk sdílí i s jinými živočišnými druhy; a ukázalo se, že je toho překvapivě mnoho. Konkrétně zde bylo uvedeno, že i takoví mravenci praktikují taková pravidla vzájemného styku jako vzájemné návštěvy, předávání dárků (!), pozdravy, populační politika; navíc pak ještě kastovnictví, eutanazie, péče o larvy a tykadlové obřady (!). Zdá se tedy, že – poté co padla dřívější víra že jedině člověk dokáže vyrábět nástroje – se i v celé řadě dalších oblastí budeme muset vzdát falešného přesvědčení o naší lidské exkluzivitě.

  112. ČLOVĚK A JEV

    „Je sotva možno pochopit proč se touto událostí tolik zabýváme – skoro by se mohlo zdát, že nebude pohřbena panovnice cizího státu…“

    Když ve Středozemním moři začali umírat lidé z cizích států, zabývali jsme se tím, pane Poláčku, ve zvýšené míře také, aniž bychom přitom hodnotili morální profil zemřelých a vyžadovali tak předložení pozvánky na zahradní slavnost.

    Nevidím tedy nic divného na tom, že křesťanství přeje „dlouhé nekonečné štěstí“ hodným i zlým ČLOVĚKŮM – hodným (do zahrady snadno se integrujícím) uprchlíkům i zlým (do zahrady neintegrujícím se) teroristům, kteří vystřílejí redakci časopisu, kavárnu, koncertní sál, nebo uříznou hlavu učiteli, který žákům vysvětluje, co je to svoboda slova, a zároveň to nekonečné štěstí tedy přeje i hodné panovnici „zlodějské znásilňující genocidní říše“.

    V obou případech jde přece o reprezentaci nějakých sjednocujících ideálů, které v současné společnosti tolik chybí. (Nemůžeme naříkat, že chybí sjednocující zahradní ideál a zároveň vytváření sjednocujího zahradního ideálu kritizovat.)

    Tím ovšem nemá být řečeno, že přát dobro hodnému i zlému ČLOVĚKU bez rozdílu znamená totéž co schvalovat zlo. (V nastíněném kontextu se požadavek „pokrokové rozmanitosti a nerozlišování“ v kontrastu s ideou rozmanitost ostře rozlišujícího třídního boje před úzkou brankou do zahrady jeví dosti zajímavě.) Máme tu co do činění s ČLOVĚKEM (neuděláme chybu, když „nekonečné dobro“ budeme přát ČLOVĚKU každému) a s JEVEM (v rozlišování dobrých a zlých „JEVŮ“ děláme chyby dost často, protože do „jablka poznání dobrého a zlého“ jsme si sotva jen trochu kousli a už jsme z té zahrady byli vyhnáni).

  113. Panu Poláčkovi – ohledně mravenců.
    Myslím si, že mravenci (včely a jiní „kolektivně“ žijící živočichové) jsou jen malou částí živých organismů. Vedle nich tady existuje celá řada živočichů žijících v podstatě samotářsky, s výjimkou kdy zakládají rodinu. Žádná jiná společenství nevytvářejí. Takže příroda zná to i to.
    Mravenčí společenství je vlastně také jakousi rodinou. Všichni členové jsou příbuzní. Dokonce jsem někde četla, že z genetického hlediska je pro ně dokonce „výhodnější“ podporovat své „sourozence“, protože ti mají úplně stejné genetické složení jako oni, zatímco potomci vzniklí při pohlavním spojení s geneticky odlišným protějškem, by s nimi neměli shodnou DNA.
    Mravenci a včely prý v drtivé většině případů taky nepřijímají do mraveniště/úlu cizí jedince.
    V některých ohledech jsou lidé přece jenom exkluzivní. A ten hlavní důvod ani nemusí spočívat ve výrobě nástrojů.

  114. „Pro ty, kteří to z těch či oněch důvodů nechtějí pochopit, jsou nachystána věčná muka.“

    Nechtějí to, pane Poláčku, pochopit z vlastní vůle?

    Nebo to pochopit nemohou, protože k tomu nejsou disponovaní?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *