Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

1 574 komentářů u „Forum“

  1. No, paní Hájková, však i mnozí lidé se vší silou brání proti tomu, aby do jejich „mraveniště“ směli přijít jacísi cizáci…

    Ovšem zajímavé je, že se v současné době i do našich zeměpisných šířek čím dál tím více doslova probojovává jedna atypická mravenčí sorta odněkud z tropů. Na rozdíl od všech ostatních mravenců totiž oni sebe všichni pojímají jako jeden společný rod – což pak znamená, že nebojují spolu navzájem. Právě to jim dává jejich obrovskou sílu, takže se mohou pak celou svou spojenou mocí šířit stále více na sever. Zatímco domácí druhy, které se vysilují bojem jednotlivých mravenišť proti sobě navzájem, proti nim nemají šanci.

    ————————-

    Co se té zmíněné exkluzivity člověka týče: samozřejmě že člověk má něco co ostatní živočichové nemají. Souvisí to nejen s ryze kognitivními schopnostmi, ale i s tou „duší“, o které hovoříme v paralelní diskusi.

    Základní otázkou ale je, jestli v daném ohledu existuje nějaká zcela absolutní propast mezi člověkem a zvířetem, anebo zda se jedná o v zásadě kontinuální vývoj. Zrovna to co jsem se včera dočetl o těch mravencích (vzájemné pozdravy, dávání dárků) mě v tomto ohledu nemálo znejistělo. To jsou činnosti které jsme doposud považovali ne-li za výlučně lidské, tak přinejmenším vyhrazené jenom vyšším primátům. A teď najednou – už mravenci…

    Včera – v souvislosti s onou druhou diskusí – jsem si opět jednou položil otázku, kdy a jak vlastně vzniká útvar zvaný „duše“. Právě v souvislosti s tím, jestli ta je nějakou exkluzivní lidskou záležitostí, anebo se vyvinula postupně, kontinuálně. Jinak řečeno: mohou mít zvířata duši? Přinejmenším v její zárodečné podobě?

    Nežli bychom tuto otázku paušálně zamítli, připomeňme pro zajímavost že svého času (bílí) Evropané zcela vážně vedli diskuse o tom, zda černoši mají duši. Už jenom tento fakt by nás měl vést k určité opatrnosti, pokud bychom zvířatům alespoň její počáteční formy chtěli zásadně odepřít.

    Například zrovna nedávno vědci oznámili, že definitivně zjistili (což mnohý majitel psů už dávno tak jako tak tušil), že psi mohou mít smysl pro humor.

    A je sotva mnoho „lidštějších“ projevů, nežli právě smysl pro humor.

  2. Pane Nusharte, co má mít islámský teror společného se sentimentálním kýčem kolem pohřbu anglické panovnice?…

  3. „Nemohou pochopit z vlastní vůle, anebo proto že k tomu nejsou disponovaní?“ – To je ovšem zapeklitá otázka, pane Nusharte, která mi také projela hlavou když jsem psal onen příspěvek. Tady se (zase jednou) dostáváme k věčnému problému vztahu determinace a svobodné vůle.

    Navíc tu máme co dělat hned se dvěma druhy determinace: za prvé vůbec schopnost (racionálně) pochopit, rozeznat co je (v daném případě) dobré a co ne. (Například v aktuální situaci: spousta občanů -Ruska – především ti z vnitrozemí, kteří často nemají jiný přístup k informacím nežli přes státní televizi – vůbec dost dobře nemá možnost rozpoznat, že státní propaganda je soustavně obelhává o situaci na Ukrajině, především o důvodech ruské invaze.)

    Ale druhý moment je ten, že jsou lidé kteří sice mají dostatek informací, nicméně se i tak zavile staví na stranu zjevného zla. Jsou v tomto svém rozhodnutí pro zlo skutečně v plné míře „svobodní“ – anebo jsou přinejmenším zčásti determinovaní, svým genetickým aparátem, svou výchovou, politickou kulturou země ve které žijí?…

    To jsou otázky které je velice obtížné nějak jednoznačně zodpovědět. V zásadě ovšem platí: nakolik vycházíme z toho, že člověk je rozumný tvor, je tím dána i jeho odpovědnost za jeho rozhodování. Anebo jak to napsal tuším Petr Bittner v souvislosti s demonstrací na Václavském náměstí, kde se pod záminkou demonstrace proti zdražování energií prováděla proruská propaganda: kdybychom těmto demonstrujícím uznali že se nechali pomýlit těmito zástupnými důvody a nebyli schopni pochopit pravý obsah a účel demonstrace, pak bychom jim tím upírali jejich nejvlastnější právo být pojímáni jako rozumné, svou vlastní vůli mající bytosti.

  4. Já se ještě vrátím k oné konferenci českých spisovatelů. Jak jsem napsal jeden z jejích účastníků si stěžoval na pasivitu, neangažovanost současných českých literátů (řekl dokonce, že česká literatura je dnes v jakési „jiné krajině“; ale on že vůbec netuší v jaké vlastně). Oproti tomu ale jiná spisovatelka si naopak stěžovala na to že by po ní měl někdo žádat nějakou politickou angažovanost; a prohlásila že ona tvoří výhradně na základě „překvapení“.

    Což o to, samozřejmě se nejedná o to aby každé literární dílo mělo nějaký politický či jinak „angažovaný“ podtext. Ale pokud se ta autorka s oním „překvapením“ odvolávala na Aristotela (podle nějž je právě moment překvapení počátkem jakéhokoliv filozofického uvažování), pak ten toto „překvapení“ a z něj rezultující myšlenkovou činnost se vší samozřejmostí vztahoval na c e l ý horizont lidské existence. A kdo jiný, kdo spíše nežli literáti (kteří především v české tradici vždy zaujímali pozici „svědomí národa“) by se měl vztahovat k celému tomuto horizontu, tedy i včetně souvislostí společenských a politických?

    Nebylo by toho ani tak zapotřebí, kdyby v těchto oblastech bylo všechno v naprostém pořádku. Jenže – právě v této oblasti by tím prvotním, iniciačním „překvapením“ mělo být právě to zjištění, že společenský vývoj po Listopadu se naprosto neubíral tím směrem, který se všeobecně očekával. Došlo k celé řadě deformací v tomto vývoji; a budiž řečeno ještě jednou, měli by to být právě literáti kdo by tuto skutečnost konfliktu ideálu s realitou měli reflektovat, vyjadřovat ve formě uměleckého ztvárnění.

  5. „Co má islámský teror společného se sentimentálním kýčem kolem pohřbu anglické panovnice.“

    V obou případech jde o reprezentaci sjednocujících ideálů, které v současné společnosti velmi chybí.

  6. V jednom případě jde o reprezentaci konzervativního sjednocujícího ideálu, zatímco v tom druhém o reprezentaci sjednocujícího ideálu pokrokového.

  7. Otázka je, který z těchto dvou sjednocujících ideálů nám pomůže kapitalismus porazit lépe.

  8. Kapitalismus musíme porazit v zájmu záchrany světa, protože s kapitalismem, jak víme, planetu nezachráníme.

    Máme tu tedy konflikt světa (planety) s kapitalismem a konflikt kapitalismu s Ruskem. Rusko pomáhá co může, aby západní kapitalismus byl poražen.

  9. Dost dobře mi ovšem není jasné, co by na současném islamismu mělo být „pokrokového“. Jedná se o hluboce konzervativní hnutí (už z tohoto důvodu by Vám, pane Nusharte, vlastně mělo být blízké). Jediná souvislost mezi islamismem a pohřbem anglické panovnice tedy může záležet v tom, že se jedná o určitou – byť i nepřímou – konkurenci dvou různých konzervatismů.

  10. Konzervatismus, pane Poláčku, není v protikladu k pokroku, konzervatismus sám je pokrokový. Je ovšem podporovatelem pokroku evolučního, nikoliv pokroku „kreacionistického“ (tedy pokroku, vytvořeného svým stvořitelem „od rýsovacího prkna“).

    Přebírání starých tradic není zastavení vývoje, převzetí tradice je naopak právě ten evoluční výběr [výběr z hlediska kulturní evoluce výhodného prvku, který má prozatím zůstat zachován]. Tradice je tedy nositelem evolučně úspěšných řešení, zatímco kreacionismus „od rýsovacího prkna“ představuje „mutace“, které většinou mají negativní nebo žádný vliv. Nějaké naprosté minimum těchto „mutací“ pak může být i vitálních.

    („Kulturní evoluce má řadu shodných znaků s evolucí biologickou. Genu je analogický mem (např. známá písnička)… Hlavním rozdílem oproti biologické evoluci je však přednostní vytváření účelných memů, kdežto mutace vznikají náhodně co do směru, výhodné nevznikají přednostně.“)

    V kulturní evoluci ovšem nejde o přednostní „vznik“ výhodných „mutací“, nýbrž pouze o záměr výhodnou mutaci vytvořit, o záměr, který je testován dalším vývojem, přičemž ale nejde o záměr vytvořit mutaci evolučně úspěšnou, nýbrž o záměr vytvořit například mutaci subjektivně spravedlivou, ideově souznivou s mým přesvědčením, nebo třeba nevědomě mocensky výhodnou. Konzervatismus tedy tento kreacionismus ve svatém boji za spravedlnost odmítá a chce docílit spravedlnosti („dociluje systémové nespravedlnosti“) pouze tou (kulturní) evolucí, nikoliv kreacionismem mutací vytvořených na „rýsovacím prkně“ stvořitele, či zapáleného kolektivu inženýrů, a to proto, že stvořitel ani kolektiv inženýrů není a nemůže být demokraticky odpovědný lidu. Čili konzervatismus v tom sporu mezi kreacionismem bez zpětné demokratické vazby a mezi demokraticky odsouhlaseným směrem vývoje volí to druhé.

  11. Přičemž cílem konzervativního pokroku je společnost konsenzu, nikoliv ideální systém společnosti.

  12. Pane Nusharte, musím Vám vyslovit hluboké uznání a respekt za to, jak dokonale jste zde odůvodnil vznik a legitimitu marxismu. 😉

    Neboť marxistická teorie – ta byla vlastně velice tradicionalistická, navazovala na filozofii Hegelovu (byla pouze jejím materialistickým převrácením); a Hegelův model zase navazoval prakticky až na Platóna. Který byl – mimochodem – velice konzervativní, a opakovaně zdůrazňoval, že jedním z hlavních úkolů „strážců státu“ je zabránit jakýmkoli novotám. Ostatně, existuje i velmi přímé spojení mezi marxismem a Platónem, v daném případě nikoli oklikou přes Hegela: Marxův model beztřídní, pospolité společnosti, s naprostým vyloučením soukromého vlastnictví, má svůj přímý předobraz opět u Platónových „strážců státu“, kteří – aby u nich bylo zamezeno jakémukoli vnitřnímu pnutí a sporu – nesměli mít žádné vlastnictví, vše muselo být společné. Platón tu zcela výslovně říká: „Musí tu vládnout společenství chuti a nechuti“. To jest: musí být dosaženo stavu, kdy všichni (strážci státu respektive polis) ty samé věci považují za dobré, a ty samé věci považují za špatné.

    Takže ještě jednou, pane Nusharte: marxistický model dějin a společnosti naprosto není nějakou ryze novodobou záležitostí, a už vůbec není jenom jakýmsi svévolným výmyslem dvou ze řetězu utržených, nudících se intelektuálů; nýbrž stojí plně v tradici jedné ze dvou hlavních větví jak celého evropského filozofického a politického myšlení, tak ale i reálné politické praxe. Marxismus je – právě proto že reprezentuje jenom JEDNU z obou zmíněných větví – ovšem pouze jednostranný; ale opakuji znovu, systémově stojí na velmi starých, velmi tradičních základech.

    P.S. Já sám osobně nemám nic proti tradicím, pokud nejsou vykládány reakcionářsky. Já jsem ale pouze konstatoval, že Vy byste pro islám a islamismus vlastně musel mít pochopení, neboť i to jsou velmi staré, tradiční záležitosti, a například nikdo nebude pochybovat, že íránská podoba islámu je praktikována velice konzervativně. Jak je možno zrovna v těchto dnech pozorovat.

  13. Ostatně, pane Nusharte, Vy zde argumentuje vlastně úplně naprosto stejně jako pan Profant, když mi před nedávnem na DR vytýkal, že hodlám příliš „revolučně“ zavádět, do společnosti implantovat jakési svévolné koncepty. A že ve skutečnosti je vše nové napřed nutno důkladně „vymyslet a promyslet“. Na to jsem mu odpověděl, že například jak křesťanství, tak novodobou svobodnou občanskou společnost také napřed někdo musel „vymyslet a promyslet“. Svého času bylo křesťanství velmi radikálním, a velmi umělým zásahem do „přirozeného“ stavu společnosti. A i křesťanství bylo v praxi namnoze daleko spíše zaváděno čirým násilím (rozhodnutím panovníka), nežli spontánní vírou „zezdola“.

    Zkrátka, pane Nusharte, lidské dějiny jsou plny takovýchto „umělých“ projektů, které si napřed kdosi vymyslel ve své hlavě, a které se snažil nějakým způsobem prosadit; je pak na reálné praxi, aby tyto koncepty podrobila zkoušce, a buďto je přijala jako pozitivní, progresivní, anebo je naopak zavrhla jako nefunkční.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.