Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

1 574 komentářů u „Forum“

  1. No právě. Abychom nežili jako zvířata, která žijí v hierarchii, je nutné snažit se mezi lidmi udržovat rovnost.

  2. Ano, na jedné straně je nutné se snažit o vytváření podmínek které podporují vzájemnou rovnost; ale na straně druhé, naprostá rovnost by byla doslova a do písmene proti přírodě.

    Dokonce i sám Marx konstatoval, že lidé jsou různí (jeden má větší žaludek a druhý menší), proto by bylo nesmyslné jim všem dávat stejný plat. Marx se ovšem pokoušel tuto přirozenou různost lidí nivelizovat podle svého hesla „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ – což pak ovšem opět generuje nerovnost, jeden by ve prospěch společnosti pracoval mnohem méně než druhý (měl by menší schopnosti), a přitom by konzumoval neúměrně více (měl by vyšší potřeby). Takovýto model by mohl fungovat opravdu jenom za předpokladu, že by dejme tomu prakticky veškerou práci za lidi dělali už jenom roboti, a že ti by dokázali vyrobit takový přebytek spotřebních statků, že by všichni měli dost. Což je ovšem iluze, lidské potřeby se vyvíjejí spolu s „rozvojem výrobních sil“, o tom už jsme opakovaně mluvili, i když se třeba už bude létat raketami na víkend na Měsíc, tak stejně každý (téměř) bude toužit po tom, aby měl svou vlastní raketu, a to sice lepší, rychlejší, honosnější nežli jeho soused.

    Tato lidská touha dosahovat stále více je neuhasitelná a nezrušitelná, za prvé z evolučně-psychologických příčin, a za druhé z důvodů budoucího vývoje, už jsem o tom nedávno psal, někdy v budoucnosti se lidstvo dokáže zachránit před expandujícím sluncem jenom přesídlením do jiných světů, ale to vyžaduje obrovský technický a technologický pokrok, a toho je možno dosáhnout právě jenom prostřednictvím této nikdy neutuchající lidské touhy po neustále vyšším, dokonalejším uspokojování jejich čistě osobních potřeb a tužeb.

    Nedá se tedy nic dělat, ale ani do budoucna (natož do současnosti) není možno vidět jinou cestu, nežli zachování principu „každý podle svých schopností, ale každému podle jeho výkonu“. Z čehož ovšem nevyhnutelně vzniká nerovnost mezi lidmi, nerovnost příjmová, ale i hierarchická.

  3. Včera jsem četla o Bernardu Bolzanovi. Zaujal mě jeho citát: „Přijde doba (pravím tak s plnou důvěrou) – přijde doba, kdy bude válka, tato nesmyslná snaha dokázat své právo mečem, právě tak obecně v opovržení, jako je již nyní v opovržení souboj. Přijde doba, kdy budou ty tisíceré stupně a dělicí zdi mezi lidmi, které působí tolik zla, náležitě obmezeny, kde bude každý zacházeti se svým bližním jako bratr s bratrem. Přijde doba, kdy budou zavedeny ústavy, kterých nebude lze tak mnohonásobně zneužívat, jako těch, které jsou nyní: doba, kdy bude člověk povaze své přiměřeněji vychován a kde nebude hledat nikdo slávu v tom, jak daleko se od přirozenosti odchýlil, kde se nebude nikdo domnívat, že zasluhuje proto cti slávy, že on jediný tolik uchvátil, co by postačilo celému tisíci lidí.“
    Zdá se, že humanista Bolzano byl v očekávání velmi naivní. Středověký humanista Petr Chelčický byl asi mnohem blíž realitě, když napsal, že „Člověk jest věc mdlá, nemocná a hlúpá“. A že většina lidí se Kristu nikdy nepodřídí. S čímž ovšem souvisí zase jiná očekávání (popsaná ve Zjevení svatého Jana).

  4. „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“ Všeobecná deklarace lidských práv, OSN (1948)

    Nelze asi říci, že proklamace rovnosti zacházejí příliš daleko. Spíše jen reflektují těžké lapsy společností na cestě dějinami, kolektivní selhání celků, jež se pokládaly za přední a vyspělé. Faktickou lidskou nerovnost v žité realitě se nyní nezdá kdokoli zásadně kritizovat, natož aby je hodlal vykořenit. Naopak, sžíváme se s jejím etablováním jako rodové.

    Jsou ve společnosti vrstvy, zespoda sice nikoli neprodyšně izolované, vzájemně však zcela odlišné, co do možností, jež se jim skýtají. Dolní zápasí s multiplikací potíží a ztrát, horní s násobením příležitostí a zisků. Kdybychom učinili jednu skupinu z lidí, kterým z důchodu (za 40 let práce) nebo z platu (za nemalý výkon) zůstává po zaplacení za bydlení, energie a potraviny stěží několik tisíc korun na měsíc, a druhou z těch, jejichž téměř bezpracný příjem je sto tisíc nebo víc, příslušníci obou by se v průměru sotva nějak podstatně lišili co do svých schopností, pracovitosti a společenské přínosnosti. O rozdílech v mravním ohledu raději pomlčet…

    Většina lidí ovšem nenáleží ani do jedné z námi učiněných skupin. Nemálo deformováni myslí především na to, jak podpořit některého příslušníka horní vrstvy a získat jeho důvěru. Na tom spočívá jejich svoboda.

  5. Nicméně je nutno uznat, že ten Bolzanův argument ohledně soubojů má svou závažnost. Jestliže skutečně platí, že souboje na kordy či na pistole – dříve oblíbená kratochvíle šlechty – dnes platí za projev barbarství, pak principiálně není důvodu se domnívat, že obdobným způsobem nebudou jednou platit za totéž i války. A do jisté míry tomu už tak skutečně je; jenom a jedině právě proto ruská agrese proti Ukrajině vzbudila v celém civilizovaném světě takovou vlnu rozhořčení, protože je tento akt všeobecně považován za těžkou regresi, za obnovení norem jednání obvyklých v barbarských, předcivilizačních časech.

    To že časem budou vymýceny války, to se jeví opravdu dost pravděpodobné. Jestliže jednou na celé planetě zvítězí demokratická státní uspořádání, a především jestli materiální zájmy všech národů se víceméně vyrovnají (tak jak je tomu v rámci EU), pak nebude ani důvodů, ani reálné možnosti rozpoutávat ještě nějaké svévolné válečné avantury.

    Ovšem: jestliže je možno do budoucna právem očekávat vymizení válek, i tak zůstává velkou otázkou, jestli se taktéž podaří stejně tak vymýtit jakékoli formy násilí mezi lidmi. A to především za těch okolností, když i v budoucnosti zůstane zachován kapitalismus – tedy hospodářský řád který automaticky staví lidi proti sobě, neboť zisk jednoho je bezprostředně ztrátou druhého.

    Je to opravdu dosti schizofrenní situace: na straně skutečně (alespoň ve vyspělých státech) převládá trend stále více postupující kultivace mezilidských vztahů, delegitimizování všech forem násilí; ale na straně druhé určité formy násilí (včetně i tak subtilních forem jako je komerční či politická manipulace druhým člověkem) zde stále platí za legitimní, a dokonce mnohdy za naprosto žádoucí a nutné!

    Vůbec, formy násilí se obecně přesouvají od oněch hrubých, viditelných forem k oněm subtilnějším, napohled neznatelnějším; ale na straně druhé se stále zvyšuje citlivost i pro tyto subtilnější formy, takže subjektivní pocit utrpěného násilí se nakonec možná příliš nemírní.

    Navíc, pan Petrasek by zřejmě řekl, že určitá míra „nekrofilního“ jednání je člověku rodově vštípena, a že se jí principiálně není možno zbavit.

    Na kterýžto argument je ovšem možno dát tu odpověď, že určitá míra agresivity je člověku, lidskému rodu podle všeho skutečně vrozena; ale že na druhé straně je možno její projevy prostřednictvím výchovy a společenského tlaku relativně úspěšně mírnit a kultivovat.

  6. Mimochodem, paní Hájková, dočetl jsem tu Vaši sbírku básní. Doufám, že se v dohledné době dostanu k tomu napsat o ní nějakou recenzi.

  7. Napište, pane Poláčku. Jsem zvědavá na vaše vyjádření. Od V. Bělohradského ani od A. Borziče, kterým jsem básně poslala, se ho asi už nedočkám.

  8. No – já dost možná odhalím i ty důvody, proč od těchto dvou nepřišla žádná reakce. Ovšem – také záleží na tom které z Vašich básní se jim dostaly do rukou.

    Původně jsem si ovšem sám nebyl vůbec jistý jestli budu mít – aby se tak řeklo – v rukou „dostatek materiálu“, aby to vydalo na celou recenzi. Nakonec přece jenom (doufám) tomu tak bude. Já mám ovšem tu výhodu, že Váš způsob psaní respektive poezie už znám opravdu dost podrobně.

  9. Sovětský svaz ve dvacátých létech

    Jak zde bylo nedávno uvedeno, obdržel jsem od pana Petraska jednu novou knížku – s nevysloveným, ale víceméně zřejmým domácím úkolem, abych ji přečetl a zde o jejím obsahu poreferoval. 😉

    Jedná se o cestopisné zápisky německého spisovatele Josepha Rotha „Cesty na Ukrajinu a do Ruska“, především na základě jeho dlouhé (měsíc trvající) cesty po Volze od Nižního Novgorodu na severu až po Astracháň na jihu. Knížku ještě nemám dočtenou; ale zrovna dnes jsem v ní četl několik postřehů, které skutečně stojí za zmínku. A které nám podají asi dost nečekaný obraz o životě v Sovětském svazu v rané fázi jeho existence.

    Takže, poznatek číslo 1: na „komunistickém“ parníku na jehož palubě J. Roth cestoval, existovaly celkem čtyři třídy. A to nejen cenové, ale spolu s tím i společenské. Na nejvyšší, nejdražší palubě žili „nepovci“, tedy ti kteří pro sebe dokázali nejvíce vytěžit z NEPu, z Nové hospodářské politiky vyhlášené Leninem poté, co ztroskotal pokus o okamžité zavedení komunismu. Dalšímu rozvratu Lenin zabránil jenom tím, že – přes odpor velké části strany – prosadil návrat tržní ekonomiky, tedy víceméně kapitalismu. (Tito „nepovci“ se tedy ze všeho nejspíše podobali ruským oligarchům vzniklým po rozpadu SSSR a nástupu nového, dravého kapitalismu.) Zatímco zcela dole, v nejhlubším podpalubí – tam cestovala chudina. Spodní společenská vrstva. Přičemž – ne všichni byli vysloveně chudí v ryze materiálním smyslu; byli mezi nimi i zámožní rolníci; kteří ale instinktivně cítili svou nesourodost s „lepšími“ společenskými vrstvami, a proto raději cestovali s příslušníky dolní, plebejské vrstvy. V každém případě: v novém sovětském státě nijak nezmizely reálné rozdíly mezi společenskými vrstvami respektive třídami. Ani majetkové, ani statusové.

    Poznatek číslo 2: podle svědectví našeho cestovatele v té době opravdu velká část ruské (sovětské) populace plně souzněla s novým, komunistickým režimem! Roth pro to uvádí naprosto reálné důvody: především na dolním toku Volhy, kde žilo mnoho neruských národů, komunismus přinesl – ve srovnání s poměry za carismu – nepopiratelný pokrok, modernitu, vzdělání. Konkrétně uvádí, že – a to během několika málo let (tato reportáž byla psána v roce 1926) – se u Tatarů analfabetismus snížil o 25 procent! A všechny tyto úspěchy lidé automaticky spojovali s komunistickou stranou. Jak Roth doslova píše, strana „nejenže svrhla velké pány, ale ona i vynalezla telefon a abecedu“. A proto „pro naivního přírodního člověka (Naturmensch) z vesnice u Volhy komunismus = civilizace“.

    Náš západní pozorovatel tedy podává svědectví, že (raný) komunismus v Sovětském svazu zdaleka nebyl jenom hlad a útlak, nýbrž v mnohém ohledu přinesl lidem mnoho vymožeností, které do té doby vůbec neznali, a proto se s ním také do značné míry ztotožnili.

    A s tím souvisí také zjištění číslo 3. Které nás asi překvapí ze všeho nejvíce. Ocitujme si doslova, co Joseph Roth píše (jinak byste mi snad ani nevěřili, že si nevymýšlím 😉 ):

    „Ještě jsem v žádné zemi nebyl s takovou samozřejmostí, s takovou volností zván k návštěvě. Mohu jít do úřadů, soudů, nemocnic, škol, kasáren (!!), věznice, k ředitelům policie a k univerzitním profesorům. Občan kritizuje hlasitěji a ostřeji, nežli je cizinci vůbec milé. Mohu s vojákem i s velitelem pluku Rudé armády v každé restauraci hovořit o válce, pacifismu, literatuře a výzbroji. V jiných zemích je to nebezpečnější. (!!) Tajná policie je zřejmě natolik schopná, že ji vůbec nezaznamenám.“

    Tolik tedy německý spisovatel Joseph Roth – nikoli snad o společenské atmosféře ve svobodomyslné Americe, nýbrž v revolučním, komunistickém Sovětském svazu! Jenom si představme: je možno volně hovořit třeba i o vojenských tajemstvích, občané zcela volně kritizují poměry – a tajná policie vůbec nezasáhne! Když my jsme – ještě z brežněvovských časů – uvyklí tomu že na každé silniční křižovatce (ne ve městech, ale ve volné krajině!) stála policejní hlídka kontrolující, kdo kam a proč jede. O nějaké svobodě kritizovat poměry ani nemluvě.

    Tento neuvěřitelný fenomén je možno vysvětlit jenom tak, že se jednalo teprve o polovinu dvacátých let. Kdy tedy ještě nějakým způsobem přežívala idea nové svobody; a především, kdy se Stalin ještě nedostal k absolutní moci. Kdy ještě nerozpoutal svůj teror. Ale i tak – tyto vylíčené poměry v mnohém zcela na hlavu stavějí mnohé naše představy, které jsme si na základě vlastní zkušenosti o (mladém) Sovětském svazu vytvořili.

  10. Pane Poláčku, knihu, s jejímiž některými poznatky jste nás zde seznámil, si opatřím a přečtu.

    Zaprvé proto, že o autora mám zájem. Jeho stěžejní dílo, Pochod Radeckého, řadím bez váhání mezi svých „top 25“. Autor, pocházející z poslední generace, jejíž vlastí bylo Rakousko-Uhersko, určitě o střední Evropě nesmýšlel jako o východní, jak je (podle námi zde diskutovaného Ivana Kalmara) dnes na západě běžné. (Vzpomenu v této souvislosti také našich diskusí na DR s Davidem Ungerem.) Ano, vymizení německého živlu nakonec z celého rozsáhlého regionu tu sehrálo svou roli. Totéž ovšem platí také o zániku živlu židovského. Joseph Roth byl skvělým příkladem průsečíku obou, člověk spjatý s monarchií, zachycující se skvělou směsicí nostalgie a porozumění bravurně její konec. (Snad jen Gepard Tomasa di Lampedusa a trochu jinak Buddenbrookovi Thomase Manna ukazují konec starých časů, u na Sicílii a u německého Baltu, se stejnou expresivní silou a přesvědčivostí.)

    Druhým důvodem, proč chci Rothovu Cestu na Ukrajinu a do Ruska (česky jen do Ruska) poznat, je můj zájem o žánr a ještě více o dnes potlačenou (ale pro chápání historie inspirativní a důležitou) ambivalentnost dění v porevolučním Sovětském Rusku (a SSSR), již poctiví současníci vnímali.

    Jak jsem se již (na DR) jednou letmo zmínil, četl jsem (až) asi před třemi lety známou (nyní zřejmě již opomíjenou) reportážní knihu Návrat ze Sovětského svazu. André Gide, evokující podobně jako Roth poměry v novém mladém státě, jen o několik let později, byl na levici napadán coby renegát. U nás napsal spisek Anti-Gide S. K. Neumann. (Taky bych si ho měl přečíst, byť je asi hodně slabý.) Ohromným přínosem Gideovy knížky nejsou jen, ani v první řadě, autentické zprávy a postřehy, hlavně je jím vhled do myšlení po otřesu 1. světovou válkou nečetných liberálně levicových intelektuálů. Kombinace autorovy upřímnosti a ohleduplnosti vůči hostitelům, svár jeho idealismu s pochopením pro místní ideologické záměry, jasné vědomí zneužívání jeho návštěvy i sklony sovětských lidí k národní aroganci, jakož i jeho samozřejmá svobodymilovná nezávislost vůči vyspělejší vlasti nejdou vnímavému, tolerantnímu a otevřenému čtenáři z hlavy a o minulosti vypovídají opravdu hodně.

    Když už Vám nemohu, pane Poláčku, s úspěchem doporučit čtení výše uvedených rozsáhlejších „literárních fresek“ (psal jste, že beletrii již nečtete), činím tak tímto alespoň v případě reportážního dílka Gideova (s dodatky).

  11. Pane Horáku, poté co jsem se seznámil s literárním stylem Josepha Rotha, spontánně se ve mně zrodil popud prohřešit se proti mému „předsevzetí“ nečíst beletrii, a jeho Pochod Radeckého si přece jenom opatřit. Je na první pohled znát, že je to bohem nadaný literát; jmenovitě jeho líčení pochodu válečných mrzáků ve Lvově/Lemberku patří k tomu nejvíce otřásajícímu, co jsem kdy v daném ohledu sledoval. Uvidíme, jestli se přece jenom rozhoupám k tomu si tuto knihu přečíst. 😉

    Co se pak Rothova vztahu k Sovětskému svazu týče, jak jsem zmínil knihu ještě nemám dočtenou, ale namátkou jsem teď nalistoval doslov, a tady sám autor vlastně vystihuje všechno: „‚Kdybych napsal knihu o Rusku‘, rozmýšlel Joseph Roth 10. října 1926, ‚pak bych musel vylíčit vyhaslou revoluci, požár který dohořel, žhnoucí zbytky a velmi mnoho hasičů.‘ Teprve devět let tehdy uplynulo od nejradikálnějšího politického nového počátku moderny, a Roth už viděl Sovětský svaz na okraji propasti, hospodářsky tak jako tak, ale i duchovně, intelektuálně, ideově. V létě 1926 (…) vyrazil autor plný očekávání směrem na východ – a už v říjnu ztratil všechny své iluze.“

    Toto se tedy píše v doslovu o vystřízlivění (původně zřejmě vůči revoluci značně entuziastického) Josepha Rotha po jeho zkušenostech s reálnými poměry v Sovětském svazu. (Mimochodem, v další kapitole kterou jsem mezitím přečetl dokonce píše o množství žebráků!, kteří posedávali všude na ulicích v Astracháni. Jak se existence žebráků může snášet s představou „ráje dělníků a rolníků“, je bez dalšího jasné.

    Reportáže André Gidea jsem – bohužel – doposud také nečetl, u nás se samozřejmě propagoval pouze Neumannův Anti-Gide; aniž by bylo možno si přečíst původní originál.

    S odstupem – mnoha a mnoha let – je možno konstatovat, že je to vždy velmi riskantní záležitost, když se především intelektuálové pro něco zcela bezvýhradně nadchnou. Ne že by „obecný lid“ neměl taktéž tuto schopnost či tuto potřebu nebo touhu se naprosto upnout k nějaké iluzi, k nějakému snu; ale intelektuál tento svůj sen ještě navíc opřede rozsáhlým aparátem svých teorií, které mu „nepochybně dokazují“, že právě tato idea či tato revoluce je definitivním vyústěním veškerých lidských dějin. Lid obecný od této ideje či revoluce očekává víceméně jenom svůj osobní prospěch či prožitek, a její ztroskotání je pak jenom jeho osobním zklamáním; zatímco intelektuál pak prožívá žal a zoufalství za celé lidstvo.

    Intelektuál tomuto svému žalu, tomuto svému osudu ale vlastně vůbec nemůže uniknout; neboť upínat se k idejím, k velkým projektům patří k samotné podstatě jeho intelektuálství. Duch musí směřovat ke svému naplnění, ten se nemůže spokojit jenom s pouhou každodenní všední existencí; a proto intelektuálové znovu a znovu propadají této své – až by se snad dalo říci, nemoci z povolání – vždy znovu a znovu nekriticky uvěřit v nějakou další nabízející se „definitivní spásu“.

    Samozřejmě, této fascinaci z revoluce nepropadají všichni intelektuálové; v intelektuálovi se vždy sváří dvě stránky, na straně jedné tato touha po naplnění, zpřítomnění ducha v reálném světě – ale na straně jeho jeho bytostný kriticismus. Který ho nutí ke skepsi vůči všem takovýmto „definitivně spásným“ projektům. Záleží pak na individuální psychické konstelaci, zda v daném – intelektuálském – jedinci převáží ta či ona stránka.

  12. Paní Hájková, chci Vás, na tomto místě, pozdravit. Doufám, že to tady stále skoukáváte. Jak mi kolikrát není do skoku, slyším nějak trávu růst a Váš poslední vstup mi zůstává ležet v hlavě. Takže na Vás myslím.

  13. AKTUÁLNÍ OBRAZ MARXISTICKÝCH DISKUSÍ

    Napadlo mě před několika dny trochu se porozhlédnout jak po českém, tak po německém internetu, jestli se snad náhodou přece jenom někde nekonají nějaké smysluplné, seriózní marxistické diskuse. V českých diskusních fórech jsem nenašel žádnou diskusní místnost která by se věnovala marxismu; zkusil jsem to tedy v obecnější rovině, diskusní témata s politikou a podobně. Při té příležitosti jsem si – s dost citelným otřesem – znovu uvědomil, jak naprosto se naše vlastní diskuse liší od prakticky všeho, co se jinak v těchto diskusních fórech odehrává. Jednou větou řečeno: v naprosté většině se jedná jenom o vysloveně hospodské plky. Jeden má takový názor a ten zase druhý, jeden je napravo a jiný nalevo, jeden je věřící a ten druhý ateista – a pak po sobě už jenom házejí kameny argumentů, přesněji řečeno pseudoargumentů. Nějaké jen trochu hlubší, komplexnější, diferencovanější zamyšlení se tu prakticky vůbec nekoná. Už jenom tento pohled na celkovou úroveň obecných diskusí je způsobilý v člověku vyvolat hlubokou skepsi ohledně toho, jakou – intelektuální a vůbec občanskou – kvalitu může mít veřejný „demokratický“ diskurs.

    —————————–

    Co se pak vlastního tématu marxistických diskusí týče: víceméně jenom naprostý obraz bídy a utrpení. Co jsem našel v českém internetu, to byly jenom jakési marxisticko-revoluční skupinky, které evidentně stále ještě vedou svůj džihád proti kapitalismu; a tomu také plně odpovídá jejich pojetí marxismu. V zásadě se jedná jenom o mlácení prázdné slámy, o nekonečnou recyklaci antikvárních marxistických pojmů, o nějaké snaze po modernějším výkladu marxismu zde není vidu ani slechu.

    A internet německý? Ten jsem zatím ještě neprohledal tak důkladně; nicméně narazil jsem zde na jeden nemálo zajímavý text. – Pokud by to snad někoho zajímalo blíže, onen článek je zde: http://www.praxisphilosophie.de/schmiedkowarzik_praxisphilosophie_praxis2010.pdf Je to v němčině; ale dnes už je samozřejmě možno si každý text nechat přeložit příslušným translatorem. Nejlepší pro překlad dlouhých textů prý má být DeepL.

    Už jenom titul tohoto textu vlastně říká všechno: „Die Herausforderung der Marxschen Philosophie der Praxis und die Misere aktueller Marxinterpretation“. Čili: Výzva Marxovy filozofie praxe a bída aktuálních interpretací Marxe.

    Ano, je tomu skutečně tak, jak už jsem napsal současné marxistické diskuse skýtají především obraz intelektuální bídy; a to se týká nejenom obskurních pseudorevolučních spolků, nýbrž víceméně stejně tak i seriózních vědeckých diskusí. Autor uvedeného textu tedy zcela správně konstatuje tuto teoretickou bídu; nicméně si nedokáže nijak uvědomit, že ani on sám není schopen překročit omezený limit těchto marxistických názorových střetů v současnosti. I on zůstává plně polapen v klasických marxistických interpretacích, a ani on není schopen Marxovy téze skutečně kriticky a inovativně přehodnotit.

    O co se jedná? – Především o víceméně zcela klasický střet mezi vyznavači „starého Marxe“ a „mladého Marxe“. Tedy mezi těmi, kdo chtějí vidět jenom Marxe jako autora „Kapitálu“, tedy jenom jako striktně vědecky-ekonomicky argumentujícího autora; a mezi těmi, kdo zůstávají u přesvědčení, že bez „mladého“ Marxe, který svůj revolučně-humanistický postoj odůvodňoval ještě obecnými filozoficko-antropologickými úvahami, že tedy bez tohoto filozofického Marxe ani onen „starý“ Marx Kapitálu by vůbec neměl smysl, respektive naprosto by se ztrácel jeho humanisticky emancipační impuls.

    V tomto ohledu je nutno dát plně za pravdu autorovi daného textu; onen pohled vycházející pouze z „ekonomického“ Marxe je skutečně hrubě redukcionistický a ekonomizující.

    Jenže: co si náš autor vůbec nepřipouští je to, že i opačný tábor má pro svou pozici naprosto závažné důvody. Marx totiž svůj humanisticko-revoluční impuls skutečně nemohl odůvodnit jinak nežli ryze filozoficky; jenže pes je zakopaný v tom, že na základě důsledně materialistického výkladu světa vůbec není možno odvodit takovýto filozoficko-humanistický program! V materialistickém modelu člověk nakonec nikdy nemůže být ničím jiným, nežli oním proslulým „zvířetem vyrábějícím nástroje“; tedy ryze přírodním tvorem, který je nad tuto svou přírodní základnu vybaven už pouze schopností abstraktního myšlení. Nic víc.

    Takovýto víceméně ryze naturalisticky pojímaný tvor sice může trpět pod kapitalismem, pokud žije v takové bídě, že nemá ani dost potravy ke své obživě; ale není tu nic, na základě čeho by se ho mohly dotýkat (respektive na základě čeho by vůbec mohl vnímat) subtilnější dehumanizační tlaky kapitalismu: zvěcnění všeho lidského, odcizení člověka od jeho práce, degradace člověka na pouhý přívěsek stroje, a tak dále a tak dále.

    Tady a právě tady vězí jeden z nejzákladnějších problémů, či přímo aporií celé marxistické teorie; ale ani dnešní marxisté evidentně nejsou schopni tento problém vůbec detekovat, natož pak řešit. Místo toho se klasicky rozdělí na dva tábory, z nichž každý má svou dílčí pravdu, ale vůbec se neobtěžuje zamyslet se i nad pravdou toho druhého.

    Takže bohužel: ale ani na relativně odborné úrovni současné marxistické diskuse zřejmě neskýtají naději, že by zde bylo možno dosáhnout nějaké skutečně inovativní, progresivní revize marxistických teorií a myšlenkových modelů.

  14. Panu Horákovi
    Ještě pořád to tu čtu. Ale nějak už nemám co říct. Možná už všechno bylo řečeno.
    Před chvílí jsem byla na lipovém květu, který suším na čaj. Kousek od hřbitova roste lípa. Dál jsou pak pole s obilím. Všude bylo ticho, jen vítr trochu hučel v korunách stromů a listí šumělo. Je horké odpoledne, proto je ten větřík velmi příjemný. Pod stromem ve stínu bylo dobře.

  15. Vážený pane Horáku, moc děkuji že jste tu dokázal vyslovit tu starost…

    A moc děkuji paní Hájkové za odpověď. Vše co jsme schopni říci sice možná už bylo řečeno a ticho může někdy být velmi dobré. Takové jaké jste zachytila tak, že snad skoro můžeme spolu-prožít tu vděčnost, za to co vzniká stále nové 🙂

  16. Ticho… To může být vlastně pojímáno jako akustický protějšek k buddhistické prázdnotě; tedy k takové „prázdnotě“, která v sobě pojímá a vyjadřuje všechno… 😉

  17. Dnešního dne se ve městě Mnichov vytvořila jakási specifická meteorologická situace, která má velmi nepříznivé důsledky na výkonnost organismu. Především je organismus zásobován velmi nedostatečně kyslíkem; a to je jmenovitě v mém případě naprosto devastující. Poté co jsem tedy dnes definitivně zjistil že nejsem schopen jakékoli jen trochu náročnější činnosti (vlastně jsem vůbec neměl v úmyslu se zde dnes přihlásit), rozhodl jsem se alespoň trochu osvěžit duši tím, že na YouTube shlédnu několik českých písniček ze „zlatých“ šedesátých a počátku sedmdesátých let. Ovšem – přitom jsem tam narazil na několik starých německých „Wochenschau“, týdeníků z třicátých let. Tedy v zásadě z doby vlády Hitlera. Ten úplně první filmový týdeník (tehdy se ovšem ještě jmenovaly poněkud jinak, Deulig-Tonwoche, čili něco jako „Deuligův zvukový týdeník“) je shodou okolností přesně z toho týdne, kdy byl Hitler jmenován říšským kancléřem.

    Viděl jsem už spoustu dokumentací o době nacionálního socialismu. Znovu a znovu mě fascinuje otázka, jak něco takového vůbec mohlo vzniknout, jaké toho byly vlastní příčiny, a to to znamenalo pro tehdejší obyvatele Německa. Ale – všechny tyto dokumentace jsou prakticky pouze umělé, nejsou autentické. Ony jsou produkovány v době kdy jsou ovšem už známy všechny zločiny nacistického režimu; a tak se tvůrci těchto dokumentací snaží obraz tehdejšího dění podávat s jakousi pózou mravní nadřazenosti; to jest jako by už tehdy každému soudnému a poctivému člověku muselo být naprosto jasné, že nacistický režim je zločinný a že bylo projevem naprostého mravního selhání se pod ním jakýmkoli způsobem angažovat. Nebo i vůbec jenom pod ním žít, aniž by se dotyčný občan proti němu aktivně postavil. Krátce řečeno: z tehdejších filmových záběrů je pečlivě vystřiženo, odstraněno všechno, co by mohlo i na dnešního diváka působit autentickou fascinací oné doby. A to i včetně charizmatu samotného Hitlera.

    Musím říci naprosto otevřeně: tyto tři autentické filmové týdeníky z oné doby mi v tomto ohledu o oné době sdělily nakonec mnohem více, nežli všechny ty novodobé dokumentace.

    Hned ten první týdeník, jak řečeno z týdne kdy se k moci dostal Hitler: zajímavé je, že tato zpráva vůbec nebyla prezentována jako hlavní událost, nýbrž onen týdeník začal zcela nepoliticky: zprávou o technicky velmi náročném protažení trupu jakési námořní lodi! A pak následovaly zprávy ze světa, z koňských dostihů v Indii (za účasti anglického místodržícího), o tom jak v Japonsku za nadšeného provolávání slávy obyvatelstvem je další vojenská jednotka posílána na mandžuskou frontu… A teprve až na samotném konci byla krátká zpráva o Hitlerově kancléřství.

    Tento týdeník byl tedy natočen na samém předělu mezi dobou před Hitlerem, a dobou za Hitlera. A vlastně se ještě daleko více nesl v duchu doby předchozí. Ale právě z toho se dalo vyčíst několik velmi zásadních znaků doby, jmenovitě v Německu.

    Co mě opravdu zaujalo: aktivní, angažovaný, energický tón projevu německého komentátora. Sice to ještě nebyl onen štěkavý tón nacistické éry; ale už tady jako by bylo jakési očekávání, pnutí, snaha po velkých činech. To československé filmové týdeníky z oné doby měly znatelně jiný charakter: jaksi „měkčí“, umírněnější. Sice zde bylo také znát určité „budovatelské nadšení“ První republiky; ale ne tak agilním, až bezmála burcujícím tónem jako v Německu.

    Druhý aspekt který mě zaujal v tomto prvním týdeníku: ona naprostá samozřejmost, s jakou se komentoval a přijímal onen japonský militarismus. Nebylo zde vysloveno ani slůvko pochybností. Bylo by opravdu zajímavé sledovat československý filmový týdeník z téže doby; ale soudil bych že komentář k této události by se přece jenom nesl v poněkud jiném tónu.

    Další moment který mě zaujal (to už ovšem bylo z jiného týdeníku, už někdy z března toho roku, tedy v době kdy už Hitler pevně držel svou novou moc), to byla reportáž s jakéhosi výchovného či cvičného tábora – studentů práv, nadcházejících německých právníků!

    Jenom si to představme: budoucí právníci – tedy ti kdo mají být garancí právního státu -jsou zde naorganizováni (nechceme-li přímo říci: nahnáni) do tábora s prakticky vojenským drilem, kde jim jakýsi nacistický důstojník (!) rozkazovačným vojenským tónem káže o tom, jak mají ve své budoucí činnosti vykládat právo ve smyslu nacionálního socialismu. A to všechno – opakuji ještě jednou – už pouhé dva měsíce po nástupu Hitlera k moci! Nacisté opravdu nijak neztráceli čas s tím, aby svou ideologií indoktrinovali všechny vrstvy německé společnosti.

    Třetí zajímavý moment pak byl projev Hitlera na jakémsi shromáždění. Byl to celkem „normální“ Hitlerův projev, ani nijak nadmíru rozkřičený; ovšem na rozdíl od oněch zmíněných dokumentací z dnešní doby – byl sice samozřejmě zkrácený, ale nikoli sestříhaný. To jest: byly v něm ponechány i ty pasáže, kdy Hitlerovy apely na německý lid, jeho vize společné výstavby nové budoucnosti dávaly tušit, proč a čím Hitler na své současníky mohl vykonávat natolik přesvědčivý, až magický dojem. Byl to především právě tento projekt, tato vize znovuvýstavby Německa (především po právě přestálé drtivé hospodářské krizi), co mohlo mít naprosto reálný potenciál získat pro tento společný čin, pro toto společné dílo velkou část německé populace. A to třeba i ty, kteří se jinak o politiku vůbec nezajímali. Vůbec: tyto originální německé týdeníky z oné doby se vyznačovaly vysokou mírou přesvědčivosti. A to především právě v záležitosti „budovatelské práce“. Nevím jak tomu bylo v raných dobách Sovětského svazu; ale československé filmové týdeníky z let padesátých se v tomto ohledu nemohou s těmi německými nijak měřit. V těch československých bylo jasně znát, že se jedná o propagandu (i když se s ní tehdy ještě mnozí dokázali identifikovat); zatímco ty německé výzvy ke společné práci na výstavbě Německa působily mnohem přesvědčivěji, mnohem přirozeněji.

    Závěrem ještě jednou k roli oněch současných dokumentací o čase nacionálního socialismu. Jak už řečeno ony se staví do pózy mravní nadřazenosti, jako by muselo být tehdejším lidem naprosto jasné, že nacistický režim je podvodný a zločinný. To je ale velice povrchní, a velice laciný postoj. Vůbec se přitom nevstupuje do reálných životních podmínek, do reálných pocitů lidí tehdejší doby. A proto je míra poznání reálného světa zprostředkovávaná těmito novodobými dokumentacemi tak mizivě malá.

  18. Vlastně ještě jeden zajímavý zážitek konfrontace s dobami minulými jsem měl dnes; když jsem nemožnosti vlastní tvořivé činnosti v důsledku počasí využil k četbě archivních vydání Rudého práva z roku osmašedesátého. Přesněji: jedná se o projev Dubčeka k výročí Říjnové revoluce. Ale o tom opravdu zase až někdy jindy.

  19. Taky se v horkých dnech snažím jak to jde číst. Tradičně to na mě mívá uklidňující vliv. Podobně jako pan Poláček toho najednou mívám rozečteno víc. K tomu, o čem tu šla řeč, je nejblíž kniha Jana Rychlíka Československo v letech socialismu 1945-1989. Našel jsem ji v blízké „knihbudce“, jaké se před nedávnem dost rozšířily. Někdy, jako v tomto případě, se v ní objeví něco docela pro mě zajímavého.

    Doufám, že se tu k Rychlíkově podání historie nějak vyjádřím.

  20. Ano, ta Rychlíkova kniha dozajista stojí za přečtení. Není v ní sice o fenoménu socialismu řečeno zdaleka všechno; nicméně jedná se o velice seriózní historický přehled.

  21. Musím k dané záležitosti ještě něco dodat, než by mi to zase vypadlo z hlavy: jak fašismus/nacismus, tak i komunismus byly jak známo kolektivistická hnutí. A německý nacismus – tak jak jsem ho shlédl v oněch týdenících – skutečně dokázal velice účinně a přesvědčivě vytvářet pocit všezahrnující, a vysloveně všeobjímající národní jednoty. A jak už jsem napsal, podle mého soudu mnohem přesvědčivěji nežli jak to dokázala propaganda komunistická.

    K tomu je ale nutno připojit ještě jeden zásadní rozdíl: fašismus měl v daném ohledu tu obrovskou výhodu, že on – na rozdíl od komunismu – nijak nerozbíjel fungující tržní ekonomiku. Komunismus se musel od samého počátku potýkat s obrovskými problémy ve své státem řízené produkci. Komunismus sice zpočátku mnoho lidí sociálně pozvedl; ale na straně druhé svou fatální ekonomickou neschopností také velice mnoho lidí ochudil. Za těchto okolností – všeobecně panujícího produkčního šlendriánu – je ovšem dost obtížně vytvářet pocit nějaké společenské pospolitosti a harmonie.

    Zatímco především německý nacismus měl ještě tu dodatečnou výhodu v tom, že se k moci dostal přesně v tu chvíli, kdy končila velká hospodářská krize. A razantní vzestup jeho ekonomiky pak ovšem velmi přispěl k tomu, že obecný lid se s vládou nacistů dokázal velmi rychle a obsáhle identifikovat.

  22. Co jsem k dané věci ještě chtěl uvést: tuto atmosféru pospolitosti, všeobecného sjednocení za společným dílem a cílem, jaká byla cítit z těchto starých dokumentů z dob nacistického režimu, jsem alespoň já osobně v říši komunismu pociťoval jenom v krátkém období reformního „Pražského jara“.

    S čím ostatně souvisí další téma, kterému jsem zde chtěl věnovat. Jak už jsem zmínil, v minulých dnech jsem četl Rudé právo z roku osmašedesátého, s projevem Alexandra Dubčeka k výročí Říjnové revoluce. Z jeho projevu za zmínku stojí především dva body. Na straně jedné – a to dokonce opakovaně – hlásal nutnost čestného (!!) plnění moskevských dohod. Připomeňme: moskevské protokoly byly prakticky prohlášením kapitulace, kdy československé stranické vedení akceptovalo sovětský pohled na reformní proces, že se přinejmenším v jeho průběhu vynořilo akutní nebezpečí kontrarevoluce. Toto „čestné plnění moskevských dohod“ tedy neznamenalo nic jiného, nežli důsledně pracovat na svém vlastním ztroskotání. (Ledaže by tím Dubček měl na mysli to, že tyto dohody má „čestně“ plnit především sovětská strana, a nepotlačovat zbytkové reformy ještě i nad dohodnutý rámec.)

    Ale – v každém případě se zdá být dost jistým, že i českoslovenští reformisté nakonec i sami začali uznávat, že určité kontrarevoluční tlaky tu opravdu reálně existovaly. Osobně se nemohu zbavit pocitu, že přinejmenším za obnovu cenzury byli Sovětům a jejich zásahu nakonec docela vděčni; protože to jim umožnilo vyhnout se mnoha brizantním tématům ve veřejné diskusi, na která čím dál tím méně dokázali nacházet přesvědčivé odpovědi.

    ———————–

    Druhým zajímavým momentem Dubčekova projevu byl jeho apel, že „strana musí opět přejít do ofenzivy“. Tato napohled nijak mimořádnou se zdající výzva ve skutečnosti naprosto vystihovala situaci, do které se reformní proces a osobně sám Dubček dostali. Problém byl totiž v tom, že reálně vůbec nebyl k dispozici žádný směr, kterým by se ona žádaná ofenziva vlastně měla zaměřit. Sovětskou okupací a moskevskými protokoly byl reformnímu procesu zlomen vaz; a muselo být jasné, že tímto směrem dál žádnou iniciativu není možno vykonávat. A vyvinout „ofenzivu“ ve stylu Husáka, tedy fakticky popřít celý smysl a oprávnění reformního procesu – tak tohle Dubček přece jenom nechtěl, a fakticky ani nemohl.

    Dubček se tedy ocitl v naprosto patovém postavení; v danou chvíli (listopad 1968) sice ještě nedostal mat, ale ať by se pohnul kterýmkoli směrem, hned vzápětí by tento šach-mat nevyhnutelně následoval. Fakticky tedy Dubček nemohl dělat nic jiného, nežli zcela trpně sledovat svou vlastní postupnou demontáž; a na filmových záběrech z oné doby je i na výrazu jeho tváře možno naprosto plasticky sledovat tento jeho postupný ústup z centra moci a ze slávy. Jeho obličej působil čím dál tím více rezignovaným, zklamaným, bezradným dojmem. Tyto jeho pocity byly nakonec jak známo zcela oprávněné, nakonec byl odstaven úplně.

  23. K nástupu Hitlera k moci došlo na vrcholu hospodářské krize. K jejímu rychlému překonání německý nový režim přispěl, státními zakázkami, výstavbou infrastruktury a zbrojením. Také v Československu zbrojní produkce pomohla, ke skutečné konjunktuře však už nedošlo. V této době se ukázalo, že silná vláda je nejlepším lékem na krizi. Průmyslový rozvoj v SSSR i přijetí nebývalých opatření v USA se i později zdály přesvědčivě dokládat, že recept na chronickou a zhoršující se nemoc kapitalismu byl nalezen. Tato skutečnost nezůstala bez důsledků.

    Německo ovšem mělo na prahu roku 1933 za sebou nejen několik let aktuální krize, ale také ještě živou zkušenost s prohranou válkou (šířilo se, že v důsledku zrady), ztrátou území, reparacemi a astronomickou inflací. Ve východním sousedství vznikly nedávno nové státy, jimž vládly slovanské většiny, jimž Němci spíše nepřiznávali státotvorných předpokladů a práva. Důvodů k trpkosti a zhrzenosti byla v Německu celá řada.

    Českoslovenští komunisté o 10 až 15 let později těžili z vítězství ve válce právě nad Německem. Široce sdílený pocit naděje z nastoupení nové cesty se od německé situace 30. let zásadně nelišil. Zatímco v Říši byl nepřítel hledán převážně v Židech, levici a v zahraničí, u nás byl později spatřován převážně v Němcích a když to přestávalo být aktuální, tak stále více v kapitalistech a vyšších vrstvách (vlastní) společnosti vůbec. Jejich postih na jedné straně uvolnil prostor pro sociální modernizaci, na straně druhé však oslabil nebývale právní vědomí společnosti a její strukturovanost a členitost.

  24. IDEOLOGIE, IDEJE A REALITA

    Zajímavý článek dnes vyšel na „Forum24“ od Daniela Kroupy: https://www.forum24.cz/zrod-ideologie-z-ducha-revoluce-1-hledani-noveho-konsensu/

    Sice by se samozřejmě patřilo něčí text komentovat a hodnotit až po jeho kompletaci (toto je pouze první díl Kroupových úvah); nicméně kdoví kdy se pokračování objeví, a do té doby bych já už zase mohl celou věc dávno pustit z hlavy. A za druhé, ten moment kterému se tu dnes chci věnovat je víceméně bez problému uchopit i izolovaně.

    Jedná se v zásadě o klasickou otázku, co je vlastním hybatelem lidských dějin, pohybu společnosti: zda objektivní (materiální) realita sama, anebo ale naopak ideje lidského ducha.

    Kroupa – nikterak překvapivě – zde zaujímá hledisko idealistické. Jeho argument zní tak, že v realitě předrevoluční francouzské společnosti existovaly ještě všechny možné stavovské hierarchie; to znamená, že tato sociální realita sama nemohla mít žádný potenciál iniciovat revoluční zvrat. Oproti tomu v oné předrevoluční době vznikla ve Francii celá řada diskusních kroužků, kde se diskutovalo svobodně a rovnoprávně; a právě z tohoto ducha rovnosti se pak podle Kroupy zrodil impuls k revoluci směřující k instalování občanské rovnosti. Anebo jak Kroupa výslovně píše (byť i jen jako citát): „Mínění je tedy tvůrcem bytí.“

    Napohled toto tvrzení – v daném kontextu – může působit docela přesvědčivě. Jenže: Kroupa (respektive autoři na které se odvolává) tu zcela opomíjí klíčovou otázku: a ODKUD se vlastně vůbec tak náhle vzaly všechny ty diskusní kroužky, ve kterých jejich účastníci mohli zakouše reálný pocit vzájemné rovnosti? Proč se tyto oázy svobodné diskuse nevytvořily už daleko dříve, třeba za časů raného feudalismu?!… Nebylo tomu snad náhodou proto, že napřed muselo dojít k REÁLNÝM změnám v životě společnosti, a to právě v (marxistické) „materiální základně“?… Nebylo tomu snad tak, že se napřed musel plně rozvinout sektor řemesel, že se napřed musela rozvinou města, aby s jejich stoupající ekonomickou, finanční, tedy m a t e r i á l n í silou stoupala i jejich síla společenská a politická, aby v důsledku toho i tento nový občan mohl získat pocit, vědomí své vlastní síly, své vlastní hodnoty, své vlastní hrdosti?…

    Je to totiž právě napohled docela profánní styk komerční, ve kterém jeho účastník zakouší reálný pocit vlastní rovnoprávnosti se svým protějškem: ze své nejvlastnější podstaty je totiž styk komerční vztahem smluvním, který svého naplnění, své realizace dochází jenom a pouze tehdy, když obě strany k tomuto naplnění vyjádřily svůj svobodný souhlas!

    Fundamentální chyba této idealisticky fundované argumentace vychází z toho, že se zde za „sociální realitu“ prohlašují pouze – stále ještě přežívající – struktury stavovské, politické; ale zcela se opomíjí vhled do hlubších rovin materiální reality. Která teprve je faktorem skutečně určujícím, dějinně rozhodujícím.

    Namisto toho tedy aby se Kroupovi podařilo „definitivně vyvrátit“ marxistický výklad dějin a prokázat dějinotvornou sílu idejí, tak místo toho zde dokonale dokumentoval krátkozrakost ryze idealistického výkladu světa, který vůbec není schopen spatřit hlubší rovinu strukturálně působících materiálních faktorů života a vývoje společnosti.

  25. Tato záležitost ostatně velice úzce koresponduje s tématem které právě probíráme v paralelní diskusi: totiž s požadavkem důkladné znalosti daného tématu, nežli se odvážíme formulovat nějaké apodiktické soudy. Ti autoři které Kroupa uvádí, a kteří tak suverénně „vyvracejí“ údajný schematismus marxistického výkladu dějin, ve skutečnosti vycházejí z velice ploché, až vysloveně diletantské recepce marxistické teorie. A je to právě jenom tento jejich diletantský výklad Marxe, který jim umožňuje vyslovovat tak kategorické odsudky Marxových modelů dějinného vývoje společenských forem.

  26. Rozumím článku D. Kroupy spíš tak, že se snaží ukázat problémy/paradoxy/proudy pod hladinou přímé – „na ideo-logiích plovoucí“ demokracie. Zřejmě s (bohužel obávám se že marnou) snahou poučit se pro dnešek.

  27. Hezky jste pane Poláčku poukázal na tam praktický potenciál zážitku svobody/zodpovědnosti ve smluvním (komerčním/produkčním) vztahu. Problém je, že reálně se výskyt svobody těchto vztazích ustavuje zpravidla nerovnoměrně – v závislosti na různých i mimotržních pozičních faktorech – mohli bychom říci feudálního původu?

  28. No ano, pane Nusharte, onen komerčně-smluvní vztah má samozřejmě (Marx by řekl: za podmínek kapitalismu) vždy ambivalentní charakter. Na jedné straně je zde – formální – smluvní rovnost, tedy principiální (právní) rovnost obou partnerů, obou subjektů; ale na straně druhé v reálné (kapitalistické) ekonomice, kde každý usiluje o získání své vlastní výhody, je nutným doprovodem této snahy taktéž snaha se nějak obohatit na úkor svého protějšku.

    Naprosto klasicky opět Marx: formálně při uzavření pracovní smlouvy jsou si rovni dělník i kapitalista; ale fakticky se jedná o poměr nerovný, neboť kapitalista – jakožto monopolní vlastník produkčních prostředků – může dělníkovi vnutit své vlastní podmínky, především právo přivlastnit si dělníkem produkovanou nadhodnotu.

    Ale nemusíme se ani nořit tak hluboko do třídních konfliktů; je například zcela známým jevem, že velké obchodní řetězce využívají své tržní (fakticky monopolní) síly k tomu, aby vnutili své podmínky (své kupní ceny) producentům, především zemědělcům, kteří nemají možnost účinné obrany.

    Bylo by tedy možno říci, že reálným prožitkem, reálnou zkušeností z komerčních, tržních vztahů (za kapitalismu) je zkušenost jak osobní/smluvní rovnosti, tak ale i zároveň mnohdy faktické nerovnosti.

    Ostatně, Kroupa ve svém článku fakticky konstatuje to samé, i když v poněkud jiné rovině: na jedné straně v oněch – svobodných – diskusních kroužcích jejich účastníci zažívali (nový) pocit osobní rovnosti v diskusi; ale fakticky se sekundárně i zde vytvořily neformální, ale velmi reálné hierarchie „rovnějších mezi rovnými“.

  29. Co se toho týče, co chce ukázat D. Kroupa: on – jakožto vyznavač konzervatismu – chce především dehonestovat všechny snahy o zásadní, systémovou, tedy revoluční přeměnu společnosti. Kroupa hned v úvodu píše: „zejména v jakobínství poprvé ideologie vynořila jako politická síla a od té doby až dodnes formuje způsob uvažování radikálů. Ti se od ostatních politických aktérů liší především tím, že nehledají cestu k nápravě společnosti, v níž žijí, ale touží ji vykořenit ze základů; chtějí odvrhnout „starý podlý svět“ a nahradit ho světem novým, lepším, spravedlivějším.“

    Kroupa zde – implicitně, a tedy bez jakéhokoli odůvodnění a důkazu – vytyčuje jednu zcela fundamentální premisu, totiž že (disfunkční) společnost je v dostatečné míře možno „napravit“. Kroupa tuto tézi jak řečeno nevyslovuje napřímo (protože pak by pro něj vzápětí vyvstala povinnost ji dokázat); on prostě vytváří přímou dichotomii mezi „nápravou“ společnosti a „vykořeněním ze základů“ – přičemž ovšem už používanou terminologií automaticky implikuje závěr, že ti druzí jsou „radikálové“, kterým a priori není co věřit.

    Jeho další klíčovou tézí pak je, že tito radikálové si pro svůj – temný a nezodpovědný – cíl zásadní systémově změny vytvářejí odpovídající nástroje respektive zbraně, a to sice „ideologie“. To znamená: Kroupa principiálně s u b j e k t i v i z u j e veškeré společenské dění, tím že snahy o zásadní systémovou změnu dehonestuje jako vlastní výmysl „radikálů“, a jejich „ideologií“.

    Oproti tomu já jsem se snažil poukázat na to, že ani tito „radikálové“, a především tyto „ideologie“ nevznikají z ničeho. Že jejich vzniku vždy předcházejí reálné procesy v samotném společenském tělese, respektive v jeho „materiální základně“. Ano, samozřejmě vždy existovali a existují radikálové v subjektivním smyslu, tedy ti kteří mají tento (politický) radikalismus v krvi; ale jestliže se má zrodit nějaká nová politická ideologie, a především jestli tato ideologie má mít reálnou šanci nalézt odpovídající rezonanci ve společnosti, pak napřed sama tato společnost musí projít určitým vývojem, určitými změnami, kdy teprve tato nová ideologie může dávat (alespoň dílčí) odpovědi na novou situaci, na vzniklé konflikty mezi stavem novým a stavem předcházejícím (přežilým).

    Jednou větou: na Kroupovu snahu plně subjektivizovat společensko-dějinné procesy já odpovídám poukazem na to, že zde existuje i objektivní stránka, objektivní základ těchto procesů. A tato objektivní stránka je dokonce primární; subjektivní (ideologická) stránka až pouze následně reflektuje (a ovšem zesiluje a urychluje) onen objektivně probíhající trend.

    Jedná se v jádru o to samé, co Hegel mínil (na poli filozofie) jedním ze svých nejslavnějších výroků: „Sova Minervy počíná až s počínajícím stmíváním svůj let.“ To jest: až teprve když se jedna éra (tedy: jedno určité systémové uspořádání) blíží sama ke svému konci (to jest když vyčerpala svůj dějinný potenciál), teprve v tu chvíli ji filozofie může začít poznávat (ale ne omladit). My můžeme ovšem tento proces prodloužit: tam kde filozofie ještě (pouze) reflektuje éru dohasínající, tam ideologie už zachytává první paprsky éry nadcházející.

  30. Pane Poláčku a ostatní, nedaří se mi nyní, jak zřejmo, psát sem ani v dosavadním menším rozsahu. Není to proto, že bych někde cestoval. Ani proto, že bych nevěděl, co sdělit. Ani proto, že bych byl ze zdejších diskusí unaven.

    Důvodem je, jak možná tušíte, moje zaneprázdnění rychlým nárůstem pečovatelských povinností. Je to hodně vyčerpávající, časově, fyzicky i duševně.

    Jestliže se nyní k něčemu přece jen vyjádřuji spíše na DR, dávám tím za pravdu pana Poláčka druhdy konstatování, že Dialogy jsou náročnější. Je to tak.

    Třeba se mi nějaké červencové, nebo spíš už srpnové přemítnutí přece jen podaří. Teď aspoň mini, na téma hlubokého, bledě modrého nebe. Nejlépe s bílými obláčky, má co denní ekvivalent hvězdné oblohy za jasné noci (o níž tu byla před časem také řeč), potenciál působit v mládí závratně. Podruhé, později, smiřujícně. Ve své mladosti, jež jediná mu byla dána, napsal o obojím verše z našich nejkrásnějších Mácha. V příhodném věku pro ně nebyl jen on, stejně tak doba. Zajímavé je srovnání s Písněmi kosmickými Nerudy.

    P.S.: Dočetl jsem Josepha Rotha Cestu do Ruska. Je vynikající a podnětná.

  31. Já jsem si zase pořídila knížku, kterou doporučoval pan Jiří Nushart. (Miluj a dělej, co chceš). Ale zatím jsem se k ní nedostala. Mám rozečtenou předchozí knížku a navíc teď nejsou ke čtení vhodné podmínky. O prázdninách neodpočíváme, ale druzí k nám chodí odpočívat. 🙂
    Ať se vám všem daří!

  32. No ano, pane Horáku, Vaši poněkud delší odmlku jsem zaznamenal, ale domníval jsem se že to přece jenom má něco společného s létem a s „okurkovou sezónou“.

    Zdá se tedy, že příčiny jsou jiné. No, nedá se nic dělat, teorie je teorie, ale život je život, ten žádá své, jak jsem zmínil pod mým nejnovějším textem, já sám jsem musel v poslední době bojovat s určitými (zdravotními) překážkami. Teď už snad mohu prozradit, že i jenom udržování denního provozu našeho webu mě stálo dost velké výdaje sil. Snad už je teď ale zase vše v – relativním – pořádku. Takže je opět možno věnovat se úvahám o hluboké podstatě a – zářivé či temné – budoucnosti našeho světa. 😉

  33. Nebylo to jen mé psaní sem, co nyní trpělo, ale všechno. Já sám. Když je člověku prokázat poslední službu mamince…

    Budu teď muset leccos dohánět, na všech frontách. Určitě nebudu doma tolik, jak tomu delší čas bývalo. Přesto s diskusemi počítám a těším se na ně. Snad na ně budeme mít ještě dost elánu. Nejen na běžné reakce, ale také na formulaci názorů, k nimž jsme se během let jeden jako druhý jistě dopracovali.

  34. Přiznávám, pane Poláčku, že mne udivil váš komentář na DR k reakci na zprávu Amnesty Inernational. Vypršelo mi předplatné a nemohu vám tedy odpovědět tam. Nechci sem tuhle problematiku zatahovat proti vaší vůli, tak vás jen upozorňuju, že mám k vašemu prohlášení výhrady. Mohu je formulovat tady, ale jen s vaším svolením.

  35. Pane Horáku, už z některých dřívějších Vašich náznaků jsem vyrozuměl, že zdravotní stav Vaší maminky se horší. Zdá se tedy, že nyní už všechno dospělo ke svému konci.

    Smrt blízké osoby, to je vždy něco, co člověkem nevyhnutelně otřese. Ke zpěvákovi J. Nohavicovi mám sice – především po jeho posledních vstřícných vztazích k Rusku respektive Putinovi – značně kritický postoj; nicméně nemohu neocenit, že ve své písničce „Kometa“ právě tyto poslední věci vystihl naprosto dokonale:

    „Až příště přiletí my už tu nebudem
    My už tu nebudem ach pýcho marnivá
    Spatřil jsem kometu chtěl jsem jí zazpívat
    O vodě o trávě o lese
    O smrti se kterou smířit nejde se…“

    Vždy zůstaneme bezradní vůči neúprosné smrti, její absolutní moci nad našimi životy. Ale – co dělat? V jedné dobrodružné knížce mého dětství (Lovci orchidejí) byla jedna pasáž, která se mi provždy vryla do paměti.

    Vedoucí výpravy českých „lovců orchidejí“ strýc František – poté co byli jako hosté přijati na jedné středoamerické haciendě, a její starý majitel zmínil, že už mu z jeho života zbývá jenom nedlouhá cesta – mu radil, aby na smrt zbytečně nemyslel. „Proč?“, odpověděl na to starý muž nepohnutě. „Proto se stará kůra odlupuje a odpadá, aby nová mohla dorůst.“

    Myslím, že toto je opravdu ten jediný způsob, jak se můžeme alespoň v jistém smyslu vymanit z této absolutní moci smrti nad námi: tím že i naši vlastní smrt pojmeme jako součást věčného procesu žití. Kůra se odlupuje, ale strom žití zůstává.

    Ostatně je asi možno soudit, že Vaší mamince bylo dopřáno dožít se požehnaného věku. Shodou okolností jsem před několika dny byl na hřbitově, u hrobu jednoho mého dřívějšího kolegy ze zaměstnání. Pohlédl jsem přitom na jeho data narození a úmrtí – zemřel v 64 letech, na rakovinu. Tedy – mladší nežli jsem teď já. A co hůře, tato rodina byla skutečně těžce stíhána ranami osudu, jeho dcera z prvního manželství někdy v pětadvaceti letech přišla o život při automobilové nehodě, a jeho nejmladší dcera – ta zemřela nedlouho po něm, také na rakovinu; v časném mládí pouhých sedmnácti let… Smrt si nevybírá, a někdy je skutečně naprosto krutá.

  36. Paní Zemanová, zrovna v těchto dnech jsem na Vás myslel, že jste se tu už dlouho neukázala. (Zdá se opravdu, že tato má intuice nefunguje jenom v případě paní Hájkové.)

    Trochu mě ovšem udivuje míra Vaší zdrženlivosti: toto fórum je principiálně otevřené všem názorům (a tématům), a jakékoli polemice jsem se ještě nikdy nevyhýbal. Pokud tedy máte nějaké poznámky respektive komentáře k mým názorům ohledně dané kauzy, není naprosto žádných námitek abyste je zde nemohla prezentovat.

    K věci samé snad ale mohu předem uvést toto: v konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou jsem od samotného počátku plně stál na straně Ukrajinců. A toto „od samotného počátku“ neznamená až teprve od aktuální ruské agrese, ani od bojů s proruskými separatisty na Donbase, ale ani od ruské anexe Krymu. Mé sympatie si Ukrajinci získali už svým bojem na Majdanu; a ze srdce jsem jim přál, aby se jim podařilo osvobodit se od dusícího objetí ruského medvěda.

    To všechno ale není, nemůže a nesmí být důvodem pro to, abychom zavírali oči před realitou. Tedy před tím, že v ukrajinském státě a v samotné ukrajinské společnosti je ještě příliš mnoho negativních nánosů z minulosti, které budou způsobovat ještě velmi mnoho problémů. A že cesta Ukrajiny do (civilizované) Evropy bude ještě velmi dlouhá a trnitá. Stačí si jenom vzpomenout na to, kolik špíny a hnusu se vyvalilo ve společnosti české po listopadovém převratu; vzpomenout si na „divoké devadesátky“, kdy mafiózní struktury prorůstaly až do nejvyšších pater politiky, stejně tak jako samotné policie. To co se na Slovensku provalilo až v souvislosti s aférou „Gorila“ a s vraždou novináře Kuciaka, to bylo v oné době i v českém prostředí aktuální realitou.

    Nedělejme si tedy žádné iluze, že Ukrajina (která ovšem byla po dlouhé doby ještě mnohem více vystavena mravně devastujícímu prostředí sovětské a postsovětské mafie a korupce), že ta se jedním rázem vnitřně obrodila jenom proto, že byla přepadena ruským agresorem. Každé takovéto idealizování těchto poměrů, každé zavírání očí před těmi či oněmi nešvary jenom prodlužuje dobu potřebnou pro jejich vymýcení. Musím přiznat, že ukrajinské vedení (které mě pozitivně překvapilo že se postavilo čelem k oněm vraždám zajatých ruských vojáků) mě pro tentokrát svou hysterickou reakcí velmi zklamalo. I kdyby se ukázalo že výtky ze strany AI jsou nepodložené, pak bylo možno klidně a seriózně vysvětlit a doložit, proč tomu tak není. Ale právě tato naprosto přemrštěná reakce nutně budí podezření, že na těchto obviněních skutečně něco bude. (Ostatně zrovna dnes jsem pod oním článkem na DR zanechal kromě jiného odkaz na reportéra Guardianu, který svým svědectvím potvrzuje tato obvinění.)

  37. Nemám na rozdíl od vás dojem, pane Poláčku, že ta ukrajinská reakce byla hysterická. Naštvaná, to ano, ale ne přemrštěná. Sleduju myslím dost podrobně, co se tam děje, včetně regionálního zpravodajství, takže jsem získala přesvědčení, že úřady ani armáda na lidi nekašlou, ale snaží se je ochránit, jak jen to jde. Evakuace z válečných zón a v týlu výběr lokalit pro vojenské účely s ohledem na civily – to je převládající obraz. Armáda si rozhodně nedělá z lidí štíty. Tohle obvinění je nespravedlivé. Mohou se vyskytnout výjimky, ale zpráva AI vyznívá, jako by to byl trend.
    Jinak vám na DR odpověděl i za mne pan Horák.

  38. Za napsané Vám, pane Poláčku, děkuji.

    Vzpomněl jsem si na americký životopisný film o Marku Twainovi, který v 70. letech uvedla ČST. Život spisovatele v něm byl zarámován dvěma návraty Halleyovy komety. Od té doby vím, že autor klukovských hrdinů, jež jsem znal z tatínkových dřívějších vyprávění, žil v letech 1835 až 1910.

    Emoce spjaté s touhle kometou plynou z vědomí, že tři čtvrtiny století odedávna byly (a dosud ještě plně nepřestaly být) časem pro celý lidský život, poštěstilo-li se ovšem člověku vyhnout se v něm všem nástrahám a zemřít stár. Můj bratr žil o 20 let kratší dobu, maminka o 20 let delší.

  39. „Naštvaná“ či „hysterická“ reakce? – Paní Zemanová, reakce ukrajinských vedoucích míst byla spojená s nařčením renomované mezinárodní organizace, která už celá desetiletí bojuje za práva ohrožených, ze záměrného falšování a z víceméně vědomého nadržování ruskému agresoru. Něco takového už není věcná polemika (byť i „naštvaná“); tím spíše že tato obvinění vycházejí z nejvyšších ukrajinských úředních míst, která by si i ve vypjatých situacích měla uchovávat smysl pro seriózní vystupování. Takováto obvinění by bylo veřejně možno vznést jenom za těch okolností, když by je bylo možno naprosto jednoznačně doložit; ale něco takového ukrajinské straně sotva bude možné.

    Ano, pan Horák včera na DR prezentoval svůj názor na věc; diskuse ale mezitím šla a jde dál, i já jsem tam uvedl další argumenty na podporu mého stanoviska.

  40. Nejvyšší ukrajinská místa by si zajisté měla i ve vypjatých chvílích uchovat smysl pro seriózní vystupování. To jistě ano. Ale když tak sleduju téměř každý den projevy prezidenta Zelenského a vidím, jak ho poznamenal stres ze zodpovědnosti za životy spoluobčanů, jak trpí, když mluví o jejich ztrátách, plný bezmocné bolesti plynoucí z omezených možností, jak zastavit útoky na ukrajinská města a vesnice, pak docela chápu, že když mu pomáhá hněv vůči agresorovi, proč se rozhněval i nad tou zprávou, kterou určitě pochopil jako obvinění z nedostatečné ochrany civilních obyvatel. Přitom právě to je očividně jeho prvořadá starost.

  41. Ria Novosti:
    „Amnesty International odhalila lži ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a západních médií o válečných zločinech ozbrojených sil Ukrajiny.“
    Že se to dalo čekat a že je zbytečné zabývat se ruskou reakcí ? Asi ano. Ale když na takový odkaz narazíte v české diskusi, tak to stejně zamrzí.

  42. Co se osoby prezidenta Zelenského týče – tady musím zcela upřímně přiznat, že naprosto nejsem jeho bezvýhradným obdivovatelem. Oceňuji sice naprosto jeho statečný postoj, chápu plně obtížnost jeho situace; ale právě ty jeho televizní projevy na mě téměř vždy působí jakýmsi nepříjemným dojmem, přece jenom jakéhosi určitého náznaku teatrálnosti.

    Byla tu řeč o serióznosti ve vystupování; a troufám si tvrdit, že například současný český premiér Fiala (ačkoli jinak ovšem nejsem žádným jeho vyznavačem, už proto že přísluší k opačnému ideovému táboru) – by i za takto vypjatých okolností vystupoval podstatně věcněji, důstojněji, seriózněji. U Zelenského mám vždy pocit, že on až příliš násilně tlačí na lidské emoce.

    ————————–

    Co se pak týče zneužití zprávy AI proruskými aktivisty a trolly: ano, z těchto lží a překrucování se člověku udělá špatně; ale jak známo kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, a tito mravně deformovaní lidé naprosto nic nezmění na svém vrhání špíny na Ukrajinu, ať už takováto zpráva AI vyjde či nikoli.

  43. No, já jsem neměla na mysli způsob, jakým se Zelenský obrací na lidi, ať už na Ukrajince anebo světové politiky. Spíš mi šlo o obsah jeho sdělení.
    Nedávno jsem četla, co o tom prohlásil jeden člověk z širšího kyjevského štábu, který si Zelenského před válkou nijak zvlášť nevážil. Říká, že jestliže Z. býval herec a prezidenta jakoby hrál, tuhle roli v únoru zahodil, je teď někdo úplně jiný a říká bez obalu, co si myslí.
    A o tom obsahu platí, co jsem napsala. Zelenského psychicky ničí umírání lidí, za které cítí odpovědnost.
    Ale to jen tak na okraj.

  44. Přes svůj velký zájem o další vývoj konfliktu na východě Evropy a jednoznačně proukrajinský postoj se snažím, tak jako i v jiných případech v minulosti, držet si určitý odstup, nedívat se, abych tak řekl, příliš zblízka, nevybuzovat v sobě přílišné emoce. Člověk potom, jak je na příslušné riziko leckdy upozorňováno, nevyhoří.

    Projevy prezidenta Zelenského nesleduji, i když z krátkých šotů nějakou představu mám. Nevím, tohle je vždy problém: Patos zní jinak blízko fronty na Ukrajině a jinak v pražském obýváku. Asi jsme většinou slyšeli nějaký záznam příhovoru třeba Jana Masaryka či Prokopa Drtiny z Londýna. A ošívali se přitom.

    Proč vůbec tak nějak předpokládáme, že by Zelenskyj měl být státnická hvězda první velikosti? Protože dává všechny své síly a schopnosti funkci, o niž usiloval, v roli, již nemohl tušit? Už nyní se zapsal nesmazatelně do historie, nejen své země. Pozitivně. Samozřejmě, že chyb se nevyvaroval a nevyvaruje.

    Porovnat jej můžeme s Juščenkem, Tymošenkovou či Porošenkem (o Janukovyčovi škoda mluvit). Vytáhněme však stejný metr třeba také na Scholze, Macrona či Johnsona, abychom zůstali jen na naší straně Atlantiku. Po domácích představitelích, postavených před lehčí zkoušku, i když také nečekanou, chtějme náležité výkony. Nežádejme si Zelenského z nejsmělejších snů, jen proto, abychom za měsíc už nechtěli topit jako do důchodu.

  45. To všechno se mi zdá být nějak až příliš „rozkošatělé“. Nejde o to aby Zelenskyj byl nějaká „státnická hvězda první velikosti“; ale to přece ještě nemusí znamenat že bychom se měli vzdát jakéhokoli práva posuzovat způsob jeho jednání.

    Navíc: já bych ani neřekl že problémem je samotný patos. S patosem (mnohem větším) vystupoval Porošenko; ale ten to dokázal alespoň o dost přesvědčivěji.

    Problém v dané záležitosti je, že my sotva můžeme aktuálně srovnávat s nějakým jiným státníkem, který se by nacházel v obdobně vypjaté situaci. Zmíněný Jan Masaryk – z toho mála co jsem z jeho válečných projevů slyšel bych ani neřekl, že zde bylo příliš patosu; bezmála bych dokonce téměř řekl, že naopak příliš málo. Jeho projevy byly až příliš „civilní“; zpříma řečeno dost nanicovaté. Nedá se nic dělat, ale Jan Masaryk ani zdaleka nebyl tou osobností, jako jeho otec.

    Ovšem je nutno si uvědomit i jedno: v současné době vojenská situace Ukrajiny (a tedy i jeho představitele) není už ani zdaleka tak napjatá, jako v počátečních fázích konfliktu, kdy ještě vůbec nebylo jisté, jestli se Ukrajina dokáže agresorovi ubránit. V tuto chvíli je už prvotní útok odražen, fronta se víceméně stabilizovala, především původní akutní nebezpečí pro dvě největší města je prakticky zcela zažehnáno. Situace Ukrajiny je prakticky s každým dalším dnem nadějnější, díky dodávkám západních zbraní. Aniž by přitom Zelenskyj nějak zásadně změnil styl svého vystupování. A opakuji ještě jednou, dokázal bych si docela dobře představit že jiní by na jeho místě vystupovali podstatně střízlivěji a věcněji. Ani ho nemusíme srovnávat s takovým Churchillem; ale já jsem uvedl – ovšemže hypotetický – příklad českého premiéra Fialy (kterého je asi sotva možno považovat za „státnickou hvězdu první velikosti“, alespoň v mezinárodním srovnání ne).

    Ještě jednou: mám pochopení pro velmi obtížnou situaci Zelenského, nechci ho nijak shazovat; ale při dané příležitosti jsem prostě vyjádřil svůj osobní pocit, že na mě svým vystupováním působí nějak nepříjemně, nepravě. Jsou ovšem věci, na které jsem mnohem citlivější nežli většina ostatních.

  46. Můžeme se s tímto tématem vypořádat celkem snadno. Nic nám nebrání rozejít se s konstatováním, že moje subjektivní vnímání vystupování Volodymyra Zelenského je naprosto nekompatibilní s tím vaším, pane Poláčku. Což se stává a není to žádná tragédie.

  47. Dodatek: Něco úplně jiného je snaha o objektivní zjišťování, jak se ukrajinská armáda, vláda a regionální úřady starají o přežití civilního obyvatelstva pod neustávající ruskou palbou.

  48. V souvislosti se svým předchozím příspěvkem musím poznamenat, že po letmém procházení diskusí na DR musím zatleskat Jiřímu Nushartovi. Víte dobře, že jsem s ním často v ostrém názorovém sporu, ale tohle se mu povedlo:
    „….neexistuje žádná rozumná motivace pro to, aby si ukrajinské jednotky dělaly z civilistů nějaké lidské štíty. Neexistuje z velmi jednoduchého důvodu: ruská armáda na žádné lidské štíty prostě ohled nebere, vědí to Ukrajinci a vědí to i lidé z Amnesty International.“

  49. K poslednímu vstupu: paní Zemanová, právě na tento „argument“ pana Nusharta na DR jsem odmítl odpovídat respektive se jím vůbec zabývat, protože se zcela vymyká rámci racionální diskuse.

    Tak především: v době satelitní technologie je velmi často možno naprosto přesně zjistit, kde nepřítel umístil své jednotky. A jakmile se to zjistí, toto místo se pak stane terčem vlastní dělostřelecké palby.

    Konkrétně: když tedy Rusové zjistí, že ukrajinská armáda nějakou svou jednotku umístila dejme tomu v blízkosti nemocnice – pak začne celou danou oblast masivně ostřelovat, PRÁVĚ proto že Rusové na civilní oběti neberou žádné ohledy!

    Je skutečně nepochopitelné, jak je možno tuto skutečnost převrátit zcela na hlavu. Samozřejmě že Rusové střílí do určité míry slepě na všechno co je ukrajinské; ale je naprosto samozřejmé a logické, že svou střelbu masivně koncentrují právě do oblastí, kde jsou umístěny vojenské jednotky protivníka.

  50. Pro změnu k jinému tématu; totiž jak je také možno „chránit“ životní prostředí. A ještě se tím chlubit.

    V jednom z posledních vydání deníku Právo se jistá pražská podnikatelka – prodávající jakési designové předměty – pochlubila tím, jak se chová šetrně k životnímu prostředí, neboť po Praze nejezdí autem, nýbrž většinou chodí pěšky.

    „No výborně,“ chtělo by se s uznáním pokývat hlavou. Dokonce už i čeští podnikatelé v sobě začínají probouzet smysl pro ochranu životního prostředí. Kdyby… Kdyby ovšem v tom samém rozhovoru tato ekologicky uvědomělá dáma nezmínila, že měla v covidové době jakousi existenciální krizi – a tu si odletěla léčit někam do Karibiku!!

    Přičemž tento jeden jediný let na takovouto vzdálenost zanechá zřejmě větší uhlíkovou stopu, nežli kdyby autem po Praze najezdila tisíce kilometrů; a v každém případě tisícinásobně větší, nežli kdyby se po Praze pohybovala městskou veřejnou dopravou.

    Snad by ani nestál za zmínku tento případ naprosto cynického přístupu k ochraně klimatu naší planety; kdyby se ve skutečnosti nejednalo o naprosto klasický případ. Příslušník současné konzumní společnosti přece jenom už tak nějak ví, že to s planetárním klimatem vypadá špatně; a tak se rozhodne také učinit „rozhodný krok“ na jeho ochranu, třeba že přestane používat plastová brčka. Tím je jeho ekologické svědomí plně saturováno; a tak už potom nepocítí ani sebemenší pochybnosti přitom, když si sedne do letadla a poletí tisíce kilometrů kamsi jenom pro své vlastní potěšení, a přitom propálí tuny leteckého kerosinu. A to ještě v těch nejcitlivějších vrstvách zemské atmosféry.

  51. Statistika říká, pane Poláčku, že na jeden případ, kdy ruská armáda mířila na místa, kde byly ukrajinské jednotky, připadá přes 70 případů střelby na čistě civilní cíle.
    Takže pan Nushart tentokrát opravdu nic na hlavu nepostavil.

  52. Svého času byl na Referendu pod jedním článkem propírán herec DiCaprio. Totiž, diskutovalo se o tom, že Leonardo se tváří jako velký ekolog a přitom létá tryskáčem. Mnozí ekologisté se ho ale zastávali. Domnívali se, že by se mu ten tryskáč mohl odpustit. Vždyť je přece „náš“, tedy proekologický…

  53. „Když Rusové zjistí, že ukrajinská armáda svou jednotku umístila v blízkosti nemocnice – začnou celou oblast masivně ostřelovat, PRÁVĚ proto že Rusové na civilní oběti neberou žádné ohledy!“

    ———————–

    Vždyť, pane Poláčku, tvrdím to samé co Vy: Ukrajinci (jejich armáda) nemají důvod CÍLENĚ umístit svoji jednotku v blízkosti nemocnice (umístit ji tam CÍLENĚ proto, ABY JEJICH JEDNOTKU RUSOVÉ NEOSTŘELOVALI, protože Ukrajinci vědí, že Rusové na civilní oběti neberou žádné ohledy. Z hlediska té „výhody“, aby ukrajinští vojáci byli chráněni před ruskou palbou nedává umístění jejich jednotky v blízkosti nemocnice žádný smysl, protože Rusové budou klidně pálit i na tu nemocnici. Nemůžeme tedy říct, že Ukrajinci tam tu vojenskou jednotku umístili PROTO, aby byla chráněna před ruskou palbou, to je nesmysl. Čili toto obvinění ze strany Amnesty International je nesmysl.

  54. Pokud si tedy Ukrajinci nevybírají umístění svých jednotek cíleně (aby se díky blízkosti civilních objektů uchránili před ruskou střelbou), znamená to, že si je vybírají čistě náhodně?
    Nebo si je vybírají cíleně, ale z nějakých jiných důvodů, než aby se díky blízkosti civilních objektů uchránili před ruskou střelbou?

  55. Je možné, paní Hájková, že objekty pro umístění vojáků vybírají Ukrajinci podle těchto kritérií:
    1. jsou prázdné
    2. mají silné zdi a stropy
    3. mají sklepy
    4. je tam tekoucí voda
    Mnohdy se asi musí spokojit s menšími nároky, samozřejmě s výjimkou bodu č. 1

  56. Nevybírají si je náhodně, vybírají si je tak, aby z těchto míst byli schopni úspěšně bojovat (některé lokality mají strategický význam – poskytují tomu, kdo je drží, nějakou výhodu v boji nebo výhodu z hlediska příštího zamýšleného postupu), vybírají si je, protože i voják si potřebuje někde – například v relativním bezpečí suterénních prostor – odpočinout, potřebuje se jako každý člověk vyspat, umýt… Vybírají si je ne proto, že jde například o školu, ale proto, že škola často bývá jedinou větší budovou v daném místě…

  57. Vybírají si je tedy cíleně, ale pochopitelně jiných důvodů, než aby se díky blízkosti civilních objektů uchránili před ruskou střelbou. Z jiných důvodů pochopitelně proto, že ten důvod, aby se díky blízkosti civilních objektů uchránili před ruskou střelbou, prostě nefunguje.

    Ano, neevakuované nemocnice nebo domovy seniorů by si teoreticky mohli vybírat i z toho důvodu, aby diskreditovali protistranu z útoků na neevakuované nemocnice nebo domovy seniorů, jenže takové chování vlastních vojáků by asi nešlo utajit před domácím obyvatelstvem a cenou za diskreditaci Rusů (která by byla nošením dříví do lesa) by byl obrovský rozklad vlastní morálky.

  58. Já jsem si až dodatečně uvědomil (a další příspěvky mě v tom utvrzují), že zde zřejmě došlo ke zcela zásadnímu nedorozumění.

    Jedná se totiž o otázku, zda Amnesty International ukrajinskou stranu obviňuje, že své bojové jednotky rozmisťuje v civilních oblastech/zástavbách ÚMYSLNĚ, tedy s cílem toto civilní obyvatelstvo zneužít jako „živé štíty“ – anebo ale zda AI konstatuje a kritizuje ten samotný fakt, že jsou ukrajinské vojenské jednotky takto rozmisťovány, aniž by přitom byl BRÁN OHLED na civilní obyvatelstvo. Tyto dvě alternativy představují naprosto zásadní rozdíl.

    Já musím přiznat, že jsem originál zprávy AI nečetl (jako asi většina lidí), nýbrž jenom to co o ní zpravovala média. Ale v každém případě v posledních diskusích jsem vycházel z toho, že se jedná o onen druhý případ; tedy že AI neobviňuje ukrajinskou stranu z přímého úmyslu, nýbrž jenom z nebrání ohledů. (I to je ovšem mezinárodními válečnými normami zakázáno.)

    Ve prospěch tohoto mého výkladu by hovořilo, že – alespoň pokud vím – AI zásadně nevznáší obvinění subjektivního charakteru (tedy že se ten a ten toho a toho jednání dopustil s takovým a takovým úmyslem). Takto subjektivní zlé úmysly by totiž bylo krajně obtížné dokazovat; a AI by se tím jenom zbytečně vystavovala nebezpečí obvinění z podjatosti.

    AI se proto „spokojuje“ s tím, že konstatuje a dokumentuje faktický stav věcí; a k tomu uvede právní normy které jsou tímto objektivním stavem porušovány. V naprosté většině případů je pro jakéhokoli jen trochu soudného člověka zřejmé, že toto porušování norem (především pokud se děje opakovaně nebo je naprosto příkré) se sotva může dít bez odpovídajícího záměru.

    Proto i nadále předpokládám, že v případě zprávy AI o Ukrajině se jedná o tento druhý případ: AI netvrdí (pokud vím), že by Ukrajina zneužívala civilní obyvatelstvo jako živé štíty záměrně a cíleně; nýbrž AI konstatuje, že se opakovaně vyskytly případy, kdy ukrajinské jednotky byly rozmístěny v oblastech s civilní zástavbou (a tím vystavily civilní obyvatelstvo akutnímu nebezpečí nepřátelské palby), ačkoli byly k dispozici PŘÍHODNÉ ALTERNATIVY.

    V tomto případě tedy skutečně naprosto neplatí argument pana Nusharta; nýbrž naopak platí, že právě díky tomu že Rusové na civilní objekty neberou žádné ohledy, znamená jakékoli umístění ukrajinských bojových jednotek v blízkosti civilních objektů AKUTNÍ OHROŽENÍ tohoto civilního obyvatelstva.

  59. Možná by se ruská válečná aktivita v dosud obydlených částech Ukrajiny dala chápat i tak, že ruským kanónům se při palbě na domy, školy, nemocnice, tržnice či nádraží občas podaří zasáhnout i nějaké vojáky. Ale moc časté to není. Ukrajinští vojáci bojují převážně v zónách, které už jsou v důsledku předchozí palby totálně vybydlené a teď jsou předmětem ruského územního zisku.

  60. Možná chce Rusko z Ukrajiny vytvořit měsíční krajinu, aby západ a NATO byly co nejdál od jeho území.

  61. Bojovník za životní prostředí DiCaprio: to je opravdu dost sporná záležitost. Z toho důvodu – pokud si dobře vzpomínám – jsem se tehdy do té diskuse na DR nezapojil. Tady by totiž k odpovědnému posouzení jeho jednání bylo zapotřebí znát blíže jeho osobně; tedy jaké jsou jeho motivace, respektive do jaké míry skutečně niterně a odpovědně cítí a prociťuje nutnost boje za životní prostředí; a zda svým letadlem létá jenom v případě nutnosti.

    Tato nutnost či potřeba tu přece jenom objektivně může někdy nastat. Nedá se nic dělat, ale určitý okruh „prominentních“ osob není možno posuzovat zcela těmi samými měřítky, jako běžnou populaci. Zkrátka: pokud se dejme tomu někde koná nějaká významná konference na ochranu životního prostředí, která by mohla přinést opravdu zásadní výsledky – pak účast na ní může být mnohem významnější a pro životní prostředí nakonec mnohem prospěšnější, nežli ušetřený kerosin.

    Na straně druhé ovšem leckdy opravdu vzniká dojem, že leckterý prominent se ekologii věnuje jenom víceméně „na vedlejší úvazek“, jenom proto že se to dnes žádá, že je to dnes populární; ale že on sám se ve skutečnosti chová podle hesla „kázat vodu a pít víno“. A sotva je v této souvislosti možné nepomyslet na Gretu Thunbergovou, která když podnikla svou ekologickou misi do Spojených států, tak tam přitom jela plachetnicí; a to přesto že ji rozbouřené moře přivedlo na pokraj jejích sil.

    Na straně druhé by ovšem skeptik mohl namítnout, že ona se se svými radikálními postoji dostala do takové situace, že užití leteckého spojení by pro ni prostě nepřicházelo v úvahu, protože by tím nabourala svůj nimbus naprosto striktní bojovnice za životní prostředí. Já osobně se ale domnívám, že v jejím případě to nebylo žádné předstírání, žádná hra pro veřejnost, nýbrž že ona to tak skutečně cítí osobně.

    Ale jak říkám: k odpovědnému posouzení by bylo vždy nutno naprosto přesně znát všechny konkrétní osobnosti daného případu.

  62. Ohledně klimatu dnes vyšel také zajímavý článek v deníku Právo. Je to rozhovor s jedním vědcem, nevzpomenu si teď jestli je to geofyzik nebo klimatolog, nebo něco na ten způsob. Ten zde ohledně ohřívání planety sdělil opravdu překvapivé věci.

    On sice na straně jedné řekl, že nijak nezpochybňuje aktuální přehřívání planety – ale že ve skutečnosti daleko větší nebezpečí pro lidstvo hrozí z nové „malé doby ledové“, která se má dostavit už během příštích 150 – 200 let! Má to být recidiva oné „malé doby ledové“, která Evropu postihla v 16. a 17. století; jenže ta příští má být ještě horší, ještě studenější.

    Přičemž to nebezpečné na těchto mrazivých periodách ani tak není samotný chlad respektive mráz; ale daleko horší je to, že tyto „malé doby ledové“ jsou doprovázeny velkým suchem. To znamená, že celé velké oblasti země se stanou zcela neobdělávatelnými.

    Jako jedinou možnost zemědělské produkce v té době vidí výstavbu obrovských skleníků. K tomu – jakož i vůbec k produkci dostatečného množství tepla – bude zapotřebí nějaký obecně disponibilní a levný zdroj energie. (Konkrétněji o tom v článku nebyla řeč, ale mě napadá vlastně jenom jaderná fúze, která by tuto roli mohla splnit.)

    Navíc tento vědec řekl, že je zapotřebí kolonizovat Mars, a to co možná nejdříve. Za prvé se tím lidstvo zbaví nebezpečí vlastního zničení nějakou náhodnou událostí, například srážkou asteroidu se zemí; a za druhé by to byl svým způsobem určitý „trénink“, příprava právě na život v podmínkách doby ledové. Při kolonizaci Marsu by bylo možno předem vyzkoušet příslušné technologie.

    A ještě jednu zajímavost řekl tento vědec; ta souvisí s tématem které jsme v minulosti několikrát probírali, totiž jak se vlastně vyvinuli (a proč přežili) první lidé.

    Tento vědec řekl, že dějiny moderního člověka se počítají vlastně od doby před 75 000 lety. Tehdy totiž vybuchl nějaký supervulkán, který drasticky změnil klima na zemi, a tím zhoršil možnosti obživy. Tím prý byli tehdejší lidé donuceni se z lovců stát všesběrači, všerybáři a všelovci. Zkrátka: ze specializace na jeden jediný druh obživy se z nich stali „univerzálové“. Což docela dobře koresponduje s tím, co jsem tu před časem psal na základě shlédnutí jedné televizní dokumentace, i když tehdy se ona záležitost obživy probírala z poněkud jiné perspektivy.

  63. Mám, pane Poláčku, problém odeslat úspěšně text, který jsem napsal ve svém pracovním souboru. Zdá se, že je požadováno napsání jeho nezanedbatelné části přímo ve zdejším textovém okně. Asi jde o ten samý případ, jako v minulosti diskutovaná nemožnost umístit příspěvek tvořený více odkazy.

  64. To by muselo být teď něco nového, pane Horáku. Já jsem dřív do okénka kopírovala celé texty – například své básně nebo třeba biblické žalmy. A šlo to.

  65. Hmmm…. Pokud tomu dobře rozumím, jedná se o funkci „zkopírovat“ a „vložit“. Já sám jsem teď do masky zkopíroval/vložil jak jednu celou stránku textu z LibreOffice, tak i celou jednu (velkou) internetovou stránku, bez jakýchkoli potíží. A u paní Hájkové to zřejmě také funguje. Zdá se tedy že závada bude spíše někde u Vás.

    Napřed by asi bylo nejlépe, kdybyste zkontroloval, jestli své texty můžete vkládat někde jinde. Například – pokud nemáte jinou možnost – byste to mohl zkusit na DR, pokud tam máte aktuálně zaplacený přístup.

    Také byste mohl vyzkoušet jednu možnost, že byste svůj text buďto přímo napsal na jiném editoru, anebo napsaný konvertoval do jiného formátu.

    Já se ještě zkusím podívat jestli někde v systému není nějaké špatné nastavení, ale jen stěží si to dokážu představit. V každém případě jak řečeno u mě to funguje bez problémů.

  66. Po změně fontů se mi konečně podařilo text úspěšně odeslat. Neohlídal jsem si při tom ovšem, kam to bude. Měl to být ovšem sem. Omlouvám se za zmatky.

  67. Toto je příspěvek pana Horáka, který jsem sem přesunul z jiného vlákna, protože zde je místně příslušný:

    Diskuse na téma globální klimatické hrozby jsem se až dosud víceméně neúčastnil. Nebylo to proto, že mě nezajímá, nýbrž právě naopak, zamýšlel jsem totiž a stále zamýšlím napsat o problematice rozsáhlejší text. Nyní mi to však přece jen nedá, abych nezareagoval.

    Nejsem rád, když je negativní působení člověka na (nejen jeho) životní prostředí nahlíženo (téměř) výlučně prizmatem ukazujícím změny klimatu (ovšemže k horšímu). Proč?

    Zaprvé se přehlíží a nezohledňuje, že vysoká spotřeba fosilních paliv a dokonce i samo oteplování se leckterým ekonomickým subjektům, ba celým mocnostem chladného pásma líbí a hodí. Na lokální úrovni lze žádoucím směrem vykonat jen nemnoho. Zadruhé bývá tímto způsobem fakticky bagatelizována ostatní ničivá činnost lidí, někdy, resp. místně ještě katastrofálnější. Teploty v minulosti velmi kolísaly, nelze říci, že vysoké, třeba v druhohorách, nepřály životu. A člověk je jako primát teplomilný tvor.

    Oteplení klimatu proti dlouhodobějším datům činí v posledních letech třeba v ČR jistě velmi znepokojující více než dva stupně. To představuje ekvivalent dobrých 300 výškových metrů (jako by vrchol Sněžky byl jen v 1300 m n. m. a koryto Vltavy v Praze na úrovni dna Údolí smrti). Přesto stále chybí několik stupňů k hodnotám spojovaným s ideálem (za nějž bývala v klimatickém ohledu považována třeba Itálie) či ke světové průměrné teplotě (o oblastech, odkud pochází náš druh, nebo o rajských poměrech ani nemluvě). Nemůžeme prakticky nijak ovlivnit, zda bude populace Afriky kulminovat aspoň na třech, ne-li na čtyřech miliardách lidí, ani kolik lesů na kontinentě zůstane. Můžeme však nesporně dbát na ráz vlastní země, zda bude zasluhovat opěvování naší hymnou, nebo zda bude co autodrom, pokryta stále houstnoucí sítí dálnic, porůznu rozházenými halami jak z Brobdingnagu či rezidenčními objekty, sloužícími k ukládání peněz místo bank.

    Třeba Praha měla v roce 1968 1,103 mil. obyv. Po skoro 54 letech jich má 1,275 mil. Mohu posoudit, co vše se postavilo jen na trase, kterou celou uvedenou dobu jezdím (aktivně, či pasívně) na chalupu. Adekvátní to není v žádném případě. Stejná data pro Indii v (prakticky) týchž letech jsou 512 mil. a 1390 mil. Nárůst ne o 15,5%, ale o víc než 170%! Náš rozum, zdrženlivost a změna orientace prospějí mnohému, teprve vposledku i světovému klimatu.

    Jsem toho názoru, že člověk zná sebe často méně než by se dalo čekat. Nedíváme se asi dost do zrcadla. (Když, tak pak říkáme: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni, kdo je tu nejkrásnější!“). Dlouhodobý vliv svého druhu na podobu světa jsme dlouho těžce podceňovali.

    Za značně směrodatný zdroj informací, týkající se probírané problematiky, mám stále knihu Pluhy, nemoci a ropa Williama Ruddimana. Autor v ní vyjadřuje názor, že člověk začal měnit klima již asi před 8000 lety, a to v důsledku zavlažování polí, zvláště rýžových. Přidávám, že již dříve působili lidé podstatně na životní prostředí zakládáním požárů. Do roku cca 1800 n. l. byla vypuštěna asi třetina všech dosud uvolněných skleníkových plynů. Na zbývající dvě třetiny emisí lidstvu stačilo něco málo přes 200 let a polovinu z tohoto objemu jsme dostali do atmosféry již za naší dobré paměti…

    Ruddiman se domnívá, že přirozený vývoj by směřoval k mírnému ochlazování. Píše, že sever Baffinova ostrova by bez nás asi již začal (opět) krýt ledovcový příkrov. Příroda nám tedy poskytla něco času navíc… Každopádně je dnes zcela zřejmé, že klima reaguje se zpožděním aspoň nějakých 30 let. Dnešní nárůst teplot způsobily tedy emise, produkované ještě v soutěži socialistického a kapitalistického světa.

    Ruddimanova kniha se zabývá zevrubně také otázkou tzv. Malé doby ledové. Přesvědčivě dokládá, že šlo o projev podstatného dočasného poklesu světové ekonomiky. Řečeno velmi eufemisticky. Jinými slovy, nemnoho Evropanů v té době dokázalo téměř vylidnit rozsáhlé oblasti Ameriky a Afriky a zbývající společnosti hospodářsky degradovat. Také v některých oblastech Asie docházelo, z poněkud komplikovanějších důvodů, k ekonomickému regresu.

    Neospravedlnitelná, leč úspěšná expanze …monoteismu, chce se, s ohledem na diskusní souvislosti, skoro říci, se zřejmě stala rozhodující příčinou dočasného pozdržení dávno započatého antropogenního oteplování klimatu. O to razantnější nástup přišel po konsolidaci globálního panství. Vysvětlení považuji za věrohodné a přikláním se k němu nejinak než k názoru, že tzv. Megafauna byla vyhubena člověkem. Trvalo to dost dlouho, než jsme nahlédli, že roucho beránčí byla naše dlouhodobá kamufláž.

    Malá doba ledová nám tedy snad nehrozí. Nedojde-li ovšem v souvislosti s aktuální válkou (či jinými) k nebývalé katastrofě. Skutečná doba ledová ovšem nepřichází přičiněním člověka. Život na Zemi překonal ne jednu, nebo čtyři, jak jsme se učili ve škole, ale stovky a stovky ledových dob. Tento evolučně velmi důležitý, vpravdě formativní cyklický jev se jednou jistě dostaví a lidem, pokud s tím něco neudělají, se to bude líbit určitě méně než současné „tropy“.

  68. Pane Horáku, s Vašimi texty se opravdu děje něco podivného. Když jsem se pokoušel tento text překopírovat z paralelního vlákna sem (což normálně není žádný problém), tak se mi to podařilo až poté, když jsem tento Váš příspěvek přepnul do administrátorského modu „Upravit“. Je mi samotnému záhadou, v čem by mohl být problém. Jako by Vám do Vašeho editoru zasahoval nějaký cizí program (virus?…).

  69. No ano, pane Horáku, lidstvo samozřejmě svou činností životní podmínky na této planetě ovlivňuje a mění už celou řadu tisíciletí (to samé řekl i ten vědec v rozhovoru v Právu, kterého jsem citoval). Už naši dávní předkové dokázali celé regiony změnit více či méně v pustinu. O tom není sporu.

    Otázka je ale, co s tím. „Nemůžeme ovlivnit populační explozi“ – jak se to vezme, v Číně se o to pokusili, drastickým omezováním porodnosti, ale zrovna nedávno tento svůj program opustili, neboť výsledkem byla drastická disproporce mezi počtem příslušníků mužského a ženského pohlaví. A za druhé: Čína už vstupuje do fáze moderní industriální, konzumní společnosti; a právě toto je ten faktor který zcela nejspolehlivěji omezuje míru natality, zcela přirozeným způsobem. Druhá stránka věci je ovšem ta, že v této konzumní společnosti i relativně (či absolutně) klesající počet obyvatelstva spotřebovává stále více zdrojů. Naprosto rozhodující tedy je, zda se podaří tento trend obrátit; tedy menší spotřeba zdrojů na hlavu.

    Ostatně, když už byla řeč o tom že mnohé aspekty klimatické krize jsou přehlíženy: stále se přehlíží, že jedním z největších zdrojů CO2 je – produkce betonu! Tuším že z celých 30 procent. Jedním z klíčových opatření do budoucna tedy bude, zda se lidstvu podaří buďto stavět bez použití betonu, anebo beton vyrábět za použití čistých energií (vodíku).

  70. Nevím, pane Poláčku. Děkuji za přesun. Protivirovou obranu se pokusím náležitě aktualizovat.

    K samému tématu, ochraně životního prostředí, se vrátím během dvou, tří dnů.

  71. Vinnetou je gentleman (rudý). Peroutka to nenapsal.

    „Pokud projevíme ohleduplnost pokaždé, když se někdo cítí kulturně zraněný dredy nebo neškodnými příběhy z dětských knížek, v určité chvíli už nebudeme moci přestat být ohleduplní.“
    Wolfgang Kubicki

    Pane Poláčku, zbláznili se ti Němci (přestala jim fungovat antivirová ochrana) nebo se nám to jenom zdá?

  72. Takhle: já musím říci, že o dané aféře příliš mnoho nevím. (Ovšem do značné míry proto že ji považuji za naprosto nesmyslnou, takže jsem se o ni nijak blíže nezajímal.)

    Především: opravdu vůbec nevím o čem pojednává ona knížka o „mladém Vinnetouovi“, která se stala vlastním kamenem úrazu.

    Spontánně jsem měl sám ten samý pocit, že „se Němci zbláznili“ (tím spíše že to byl právě Karel May, který měl pro – severoamerické – indiány velké pochopení, a zčásti je vysloveně glorifikoval, jako především v případě Apačů).

    Na straně druhé mě přece jenom poněkud zarazilo, když jeden Němec, který je ale sám indiánského (!) původu, sdělil že se tím způsobem, jaký jsou v tomto druhu literatury indiáni znázorňováni, sám cítí ponížen.

    Je nutno si uvědomit: my se nikdy nemůžeme v plné míře dokázat vcítit do pocitů lidí (národů), kteří jsou postiženi nějakou formou diskriminace. A je nespornou skutečností, že bílý člověk vždy měl a mnohdy stále má tendenci hledět na příslušníky tzv. „přírodních národů“ svrchu. A ti jsou pak ovšem krajně citliví na všechny projevy, které by takovýmto pocitem nadřazenosti mohly zavánět. Třeba i jenom nechtěně.

    Jen tak mimochodem: například i my, emigranti z východní a střední Evropy, jsme se nezřídka setkávali s velice obdobnými projevy přezírání. Nikdo to sice samozřejmě neřekl napřímo; ale ono se dá velice dobře a neklamně vycítit, když na vás někdo hledí svrchu. A je mnoho – napohled velice subtilních – způsobů, jak tomu druhému dát najevo svůj pocit nadřazenosti, respektive názor o méněcennosti toho druhého.

    Ačkoli se tedy mně osobně tato kauza zdá být opravdu krajně přehnaná, až hysterická – přece jenom se jak řečeno neodvažuji soudit s definitivní platností, dokud bych zcela přesně nevěděl, co bylo v dané dětské knížce napsáno, a co je jí vytýkáno.

    Faktem je že celá záležitost je i v samotném Německu vnímána velice rozporuplně; například jedna německá televize oznámila, že neobnoví svá vysílací práva ohledně filmů s „mayovkami“, a už je nikdy nebude vysílat; zatímco jiná televizní stanice prohlásila pravý opak, že svou započatou sérii filmů s Vinnetouem bude vysílat kompletně až do konce.

    P.S. Zajímavé je, že při všech těchto sporech o „politickou korektnost“ zjevně nikoho nezajímá vlastní obsah (respektive kvalita) těchto filmů. Totiž: až na první dva díly jsou to výtvory naprosto stupidní, které by už na základě své naprosté nekvality zasloužily být dány na index, aby už nikdy nebyly vysílány. Ale jako obvykle otázka kvality a hodnoty nikoho nezajímá, jedná se jenom o čistě ideologické boje.

  73. Bohužel je přístup na uvedenou stránku podmíněn buďto objednáním předplatného, anebo souhlasem s použitím (zneužitím?) osobních údajů. A protože jsem na to druhé – po negativních zkušenostech – velmi citlivý, raději jsem rezignoval na možnost shlédnout příslušné obsahy.

    Ale rád věřím a rád beru na vědomí, že „Siouxové podporují Vinnetoua“; i když pokud si dobře vzpomínám, tak v podání Karla Maye právě Siouxové stáli tradičně na nepřátelské straně vůči našim hrdinům. 😉

    Ale tím ušlechtilejší je pak jejich gesto, když dokázali vyjádřit podporu i svému – literárnímu – nepříteli.

  74. NEZISKOVKY POMÁHAJÍ V BOJI ZA SVOBODU

    Shawn Tillman byl propuštěn na kauci. Kauci za něj 29. dubna zaplatila nezisková organizace Minnesota Freedom Fund (tuto organizaci na Twitteru podpořila například viceprezidentka Kamala Harrisová).

    20. května ve čtyři hodiny ráno v Saint Paul ve státě Minnesota vystřelil Shawn Tillman na neznámého člověka šest ran z nelegálně držené zbraně. Demitri G. Ellis-Strong zemřel. Kauce teď byla stanovena na 2 miliony dolarů. Minnesota Freedom Fund z neznámých důvodů za osmkrát odsouzeného Tillmana kauci nezaplatila. V nelehkém boji za svobodu, jak se bohužel zdá, nakonec selhávají i tyto velmi odvážné neziskovky.

    —————————-

    Viz prohlášení neziskové organizace:

    „… naše myšlenky jsou s rodinou oběti… rozhoduje pouze schopnost zaplatit… bohatství by nemělo rozhodovat… Minnesota Freedom Fund posuzuje několik faktorů, včetně výše kauce… Kauce pana Tillmana (2 000 $) byla malá částka ve srovnání s obvyklou průměrnou žádostí o kauci (58 000 $) a hluboko pod naší horní hranicí…“ Tak jsme ji za něj zaplatili. „Není spravedlivé reagovat na násilí odpíráním kauce… Minnesota Freedom Fund bude pokračovat ve vyhodnocování a zdokonalování interních procesů…“

  75. Není v tom nakonec třeba nějaký rasismus, barva kůže apod.?

  76. No asi ano. Bohatí bílí se totiž mohou daleko spíše vyplatit ze svých hříchů a zločinů, tedy nejen zaplatit kauci, ale i nechat se zastupovat drahými advokáty. Kteří jsou velice zběhlí především ve schopnosti jak ovlivnit porotu. Neboť jak víme, ve Spojených státech se před soudy v prvé řadě nejedná o zjištění materiální pravdy, nýbrž právě o ovlivnění laické poroty.

    Neziskovky tohoto druhu se tedy snaží alespoň poněkud zmírnit tuto sociální (a většinou i rasovou) nespravedlnost, tím že i oněm chudším poskytují možnost zaplatit potřebné výdaje. Že potom občas dojde k tragickým důsledkům, to je v prvé řadě důsledek „amerického způsobu života“, kde soukromé pistolnictví je pokládáno za „nezadatelné lidské právo“.

    Jinak ovšem propouštění na svobodu je vždy trvalý, principiálně neřešitelný problém jakékoli justice: kdykoli propustíte někoho (především nějakého recidivistu) na svobodu (ne jenom na kauci, ale třeba i po odpykání trestu), vždy tím riskujete že se opět dopustí nezákonného jednání.

    Jenže: co dělat? Odsoudit každého recidivistu na doživotí? Jak je to například právě ve Spojených státech, a leckdo to žádá i u nás: „Třikrát a dost“? Takže: po trojí krádeži housek v obchodě dotyčného posadit za mříže na doživotí? – To je projev naprostého právního nihilismu, a v důsledku to vede jenom k dalšímu zhrubnutí celkového společenského prostředí, a tím spíše k nárůstu kriminality, nežli k jejímu poklesu.

  77. Jestli byla výše kauce dva tisíce dolarů, pak se s největší pravděpodobností jednalo o žalobu z nějakého bagatelního činu, který by nesoudila porota, ale soudce ve zrychleném řízení.
    Netuším, z jaké křišťálové koule mohl fond poskytující kauce vyčíst, že ten člověk za pár týdnů spáchá jeden z nejhorších zločinů – vraždu. Ve filmu Minority report se to předvídání děje, v životě ne.

  78. Z čeho to mohla nezisková organizace vyčíst? Možná z osobní historie. Kauce (2 000 $) mohla být stanovena vzhledem k majetkovým poměrům obviněného (nikoli vzhledem k barvě jeho kůže a nikoli vzhledem k majetkovým poměrům neziskové organizace). Soudce při stanovení výše kauce možná udělal chybu, když nepočítal s tím, že na některých životech záleží neziskové organizaci více než na jiných, přičemž tím kritériem je barva kůže.

  79. Soudce ale nemůže stanovovat výši kauce na základě barvy kůže obviněného (aby tak předjímal postup neziskové organizace, která se naopak při výběru osob, kterým bude poskytovat své služby, podle barvy kůže řídí).

  80. Pokud ovšem soudce nestanovil už výši té první kauce v souladu s veřejnou poptávkou podle barvy kůže…

  81. Ve všech státech USA fungují desítky, možná stovky firem, které nabízejí zaplacení kaucí. Jednak jsou čistě komerční, jednak takové, jako je zmíněný fond. Každá z nich má svůj okruh klientů, kdy barva kůže může hrát svou roli. Na tom mi nepřipadá nic divného.

  82. Ano, tu zjevnou bagatelnost činu jsem také chtěl zmínit. Za daných okolností soudce zřejmě neměl vůbec možnost stanovit kauci vyšší; a pro příslušnou organizaci bylo pak poskytnutí půjčky na uhrazení kauce víceméně rutinní záležitostí. Opravdu nevím, co je na celé záležitosti natolik mimořádného (kromě tragických důsledků, ale ty bohužel v amerických poměrech také nejsou ničím mimořádným).

    Pokud by v této souvislosti něco stálo za bližší pohled, to by byl celý americký justiční systém, respektive celá sféra kriminality ve Spojených státech. Včetně její – rasové a sociální – podmíněnosti.

  83. Pane Poláčku, nejde mi vložit komentář. Nemůže to být tím, že Váš web ty komentáře automaticky lustruje, a pokud tedy vyhodnotí některá slova jako nevhodná, komentář se nevloží?

  84. No výborně, komentář bez „nevhodných“ vyjádření se vložil. Teď tedy zkusím znovu vložit „nevhodné“ vyjádření.

  85. Nenapsal jsem podle mě nic špatného, jen se v tom zabl. komentáři 2x opakuje barva k. a jednou (zavražděný) aktivista M. L. K.

  86. Prostě jen ten určitý komentář nejde vložit kdybych se na hlavu postavil.

    Tak, a jsme zase v normalizaci!

  87. V normalizaci automatické.

    Vedoucí silou naší společnosti už není Strana, ale nejspíše umělá inteligence.

  88. Nezbývá tedy než vyjádřit se „jinotajně“ a přepsat nepřijatý komentář podle mlhavě tušených požadavků této nové inteligence. Pokouším se některá slova změnit (například Kinga na Krále), ale stejně to ani ten změněný komentář nebere. Oklamat umělou inteligenci není vůbec jednoduché. Buď se stanu paranoidním já, nebo je paranoidní ona. Máte nějaké jiné vysvětlení, pane Poláčku?

  89. Zkoušel jsem ještě přepsat „barvu k.“ na „kolorovaní povrchu těla“, ale nepomohlo to. Takto upravený komentář se také nevložil. Někde asi dělám chybu. Příspěvek samozřejmě neobsahuje žádný odkaz na webovou stránku (to bývá asi taky důvod, proč se komentář nevloží).

  90. Zavražděný aktivista M. L. Král měl, paní Zemanová, kdysi takový krásný sen, že podle kolorování povrchu těla se v budoucnu už řídit nebudeme, že budeme v tomto ohledu zcela barvoslepí. Antirasismus dnes ovšem tvrdí, že to nejde a že kolorováním povrchu těla se řídit musíme, neboť je to určující faktor našich životů.

  91. Já tady přece rasismus nepropaguju, pane Nusharte. Ale v USA je běžné, že tam podpůrné spolky, pokud shromažďují prostředky dejme tomu právě na půjčování peněz na kauce, vydávají je ve prospěch svých lidí. Číňani podporují Číňany, Italové Italy atp. Takže jestli tam černoši vytvořili podpůrný fond, nepřekvapuje mě, že ty peníze nenabízejí bílým matkám samoživitelkám souzeným za nějaké přečiny, ale černým matkám samoživitelkám v obdobné situaci. Ten týpek nebyl matka samoživitelka, ale snad chápete, co jsem se snažila říct.

  92. Paní Zemanová, znamená to, že v USA fungují i podpůrné spolky, které shromažďují peníze jen ve prospěch svých lidí – kupříkladu jen ve prospěch bílých Američanů v nesnázích?

  93. Neříkám, paní Zemanová, že něco propagujete. Konstatujete prostě tu skutečnost, že „barva kůže může hrát svou roli“, na tom nic divného není, Číňani podporují Číňany, Ukrajinci Ukrajince (Rusové Rusy) a Češi zase Čechy. A jestli černoši vytvořili podpůrný fond, nenabízejí pochopitelně peníze bílým matkám samoživitelkám. Je to pochopitelné, ale je to zároveň v rozporu s tím obvyklým obrazem neziskové organizace. Ideál Kingovy barvosleposti (a také národnostního či náboženského nerozlišování) by tomuto obrazu slušel asi více. Pokud se tedy tento krásný jiskřivý Kingův ideál dostane do zjevného rozporu s přízemní praxí, která břitkost Kingova ideálu otupuje, posuneme se nejspíš na spirále společenského vývoje zase o závit vedle (netvrdím, že dopředu).

    „Ideál nerozlišování“ pochopitelně nevznikl ve vzduchoprázdnu, ale vyrostl z kořenů a zkušeností určité konkrétní globalizující se lidské kultury právě proto, že se globalizovala. Jestliže tedy tento ideál pokládáme za nějak lepší než onu pouhou solidaritu Číňana s Číňanem, černocha s černochem a muslima s muslimem, pak nejspíš tu lidskou kulturu, ve které ten „lepší“ ideál vznikl, nějak automaticky nadřazujeme kulturám ostatním – tedy těm kulturám, které „ideál nerozlišování“ jako svoji součást akceptovat nechtějí. Není to asi nic divného: kdybych byl například muslim a globalizace by probíhala nikoliv na základě kultury Západu (vyrostlé z kořenů…), ale na základě kultury islámu, byl bych pravděpodobně spokojený (do té doby, než bych se jako šíitský muslim zákonitě dostal do konfliktu s islámem sunnitským).

  94. Teď koukám, že jsme asi v pěkném p******:
    „Nadešel [prý] čas se spojit a společně bojovat o budoucnost…“, na Václavském Václaváku je plno. Doufám, že vlivem klimatické krize nezačnou hořet auta.

    (Zkusil jsem tam dát hvězdičky – „Systém“ opět nechce akceptovat jak mi narostl zobák, komentář se nezobrazil.)

  95. Teď koukám, že jsme asi v pěkném p******:
    „Nadešel [prý] čas se spojit a společně bojovat o budoucnost…“, na Václavském Václaváku je plno. Doufám, že vlivem klimatické krize nezačnou hořet auta.

    (Zkusil jsem tam dát hvězdičky – „Systém“ opět nechce akceptovat jak mi narostl zobák, komentář se nezobrazil.)

  96. Zdá se, paní Zemanová, že na Václaváku právě teď „Češi podporují Čechy“.

  97. Myslím, že to není tak, jak píšete, paní Hájková. Spíš platí, že bílí Američané se obracejí na jiné poskytovatele částky potřebné na kauci, pokud ji sami nedají dohromady, než jsou podpůrné fondy pro „barevné“. Aspoň jsem nikde nenarazila na fondy speciálně založené pro „bílé“. Nevím, co z toho vyvodí pan Nushart, ale já usuzuju, že to souvisí s odlišnou sociální situací černé populace.

  98. Nevím, jak to stíháte, pane Nusharte, být na Václaváku a diskutovat zde.

  99. Na Václaváku jsem se, paní Zemanová, náhodou přichomýtl jen tak vzduchem se svým duchem – prostřednictvím elektromagnetického vlnění. Jak jsem surfoval, zdálo se mi, že přichází bouře, popuzené vlny nenávisti se zvedají víc a víc, tak jsem z Václaváku surfoval honem pryč.

  100. Na Václaváku jsem se, paní Zemanová, náhodou přichomýtl vzduchem jen tak se svým duchem, tedy prostřednictvím energie na vlnách elektromagnetických. Jak jsem surfoval, zdálo se mi, že přichází bouře, popuzené vlny nenávisti se zvedají víc a víc, tak jsem z Václaváku surfoval honem pryč.

  101. Ani jsem nemohl věřit svým očím, když jsem se podíval na seznam diskusních příspěvků; takové oživení najednou? – Pak se ovšem záhy ukázalo že na vině jsou jakési technické problémy.

    Totiž: určitá možnost by tu byla, že ona „cenzura“ je způsobena jedním programem, který má náš web chránit před útoky zvenčí. Přesněji řečeno, nainstaloval jsem dva takové programy; jeden nás – a to velmi účinně – chrání před spamem, který nás jednu dobu začal nebezpečně zahlcovat, ten druhý je celkem nový, má chránit před cílenými útoky, nainstaloval jsem ho až po přechodu k novému provozovateli, čili někdy v dubnu či květnu. S tím původním nikdy nebyly problémy toho druhu, že by blokoval nějaké příspěvky; u toho druhého by to spíše bylo možné, ale až doposud s ním také problémy nebyly (jenom pan Horák nedávno nějaké problémy ohlásil, ale pak se to vyřešilo tím že změnil nějaké nastavení ve svém vlastním editoru). Ale zkusím se ještě na danou záležitost podívat, především na složku „spam“, jestli tam něco neuvízlo.

  102. Co se pak samotného tématu týče, položme si jednoduchou otázku: bylo by projevem diskriminace, kdyby si dejme tomu čeští krajané založili podpůrný spolek, který by podporoval právě a pouze americké Čechy – ale nikoli Poláky, Číňany, nebo dejme tomu „bílé“ Američany?… Asi jen sotva by tady hovořil o nějaké „diskriminaci“.

    Anebo když si třeba za První republiky dělníci zakládali dělnické podpůrné spolky, které podporovaly ovšem jenom dělníky, a nikoli třeba venkovské rolníky – jednalo se snad o projev diskriminace?

    Pane Nusharte, co se Kingovy vize týče, že jednoho krásného dne budeme zcela „barvoslepí“ co se barvy kůže týče – no ano, je nutno doufat že jednou tady takto krásný svět skutečně bude existovat, ale ten současný je od tohoto ideálu bohužel ještě velmi vzdálený, znovu a znovu provozuje velké nespravedlivosti; a tak nezbývá, nežli se tyto nespravedlivosti snažit kompenzovat tak dalece, jak je to jen možné. Když je někdo paraplegik, je zřejmě naprosto správné a v pořádku, když (subvencovaný) vozíček dostane on a právě on – a ne dejme tomu výkonný sportovec v nejlepších letech.

  103. Pane Nusharte, podíval jsem se teď do složky „Spam“, a opravdu tam několik Vašich komentářů ze včerejška uvízlo; ale myslím že v tom nebyl hlavní a původní problém, byly tam přesunuty zřejmě jenom ty komentáře které jste pak znovu opakoval. (Mechanické reprodukování je jedním z hlavních příznaků spamu.)

    Ten druhý program (Security) zřejmě také na vině není; jeho statistiky ukazují dramatický výkyv křivky registrovaných útoků v době kolem 22. srpna (?!; že by nějaký útok proruských trolů?), ale jinak jen velmi málo ataků, a v posledních dnech vůbec žádné. Takže ani z této strany se zřejmě nejednalo o nějaký zásah vůči Vašim příspěvkům.

    Ponechme tedy celou záležitost prozatím stát; pokud by kdokoli měl ještě nějaké podobné problémy s umisťováním svých komentářů, dejte mi prosím vědět.

  104. Spolky na podporu jen určitých lidí jsou jistě i v praxi možné. Jenom je zapotřebí ty lidi nějak vymezit (podle určitých znaků). Například chudí černoši (dnes v Americe) nebo dělníci (kdysi u nás). Je k tomu samozřejmě potřebné vypracovat (a zveřejnit) pravidla (čili stanovy), koho lze přijmout za člena, jaká bude mít práva a jaké povinnosti. Pak to může fungovat. Kdysi tomu tak bylo, a není vyloučeno, že zase bude. Zvlášť když nebude možné čekat tolik od státu.

  105. „Když je někdo paraplegik…“,

    stala se mu nehoda (nebo má třeba nádor vedle míchy), a to je něco jiného, než když budeme tvrdit, že všichni černoši jsou paraplegici, protože jsou to černoši. Pak tedy [buď] tvrdíme, že všichni černoši jsou nějakým způsobem náchylní k nehodě s následkem trvalého nevratného postižení (když to postihuje všechny černochy), jinak řečeno vlastně tvrdíme, že „všichni černoši jsou defektní“ – tvrdíme(!), že existuje příčinná souvislost tohoto defektu stoprocentní náchylnosti všech lidí této určité rasy k těžkému úrazu s trvalými nevratnými následky … no prostě tvrdíme, že snad existuje nějaká souvislost defektu s rasou. No a to je rasismus…

    Buď tedy urážíme lidi na základě jejich příslušnosti k určité konkrétní rase, nebo taková kauzální souvislost skutečně existuje a například asijští Američané jsou tedy v mnoha ohledech úspěšnější než Američané bílí prostě proto, že jsou asijští Američané.

    Humanistickou myšlenku rasismu můžeme ovšem ještě zachránit, když připustíme, že černoši za to, že jsou všichni černoši „paraplegici“ sami nemohou, protože jim to není vrozené [jiné menšiny zase „za to“ nemohou, protože jim to vrozené je], není jim to tedy vrozené, ale je to důsledek útlaku bílého muže, který byl ve svém vývoji nějak přirozeně úspěšnější. Vyšší úspěšnost asijských Američanů je naopak důsledkem útlaku bílého Američana, který je ve svém vývoji méně úspěšný než Američan asijský.

    ———————

    Je ovšem, pane Poláčku, zcela zásadní rozdíl mezi „českým spolkem na podporu chudých českých paraplegiků v Americe“ a mezi „českým spolkem pro výplatu kaucí chudým českým kriminálníkům v Americe“ [opakovaně vazebně stíhaným osobám českého původu v Americe].

    Existence prvního spolku bude mít samozřejmě kladný vliv na celkovou společenskou soudržnost (Američané si řeknou: „Podívejte, jací jsou ti Češi pašáci – jak příkladně se starají o své chudé, nemocné a zraněné.“)

    Existence druhého spolku bude mít samozřejmě rozkladný vliv na celkovou společenskou soudržnost (Američané si řeknou: „Podívejte, jací jsou ti Češi svině – jak nám tady zvyšují kriminalitu. Nesmíme se zapomenout ozbrojit, abychom se té české kriminalitě ubránili.“)

  106. Ostatně soudím, že ani Rusové nemohou za to, že jsou „paraplegici“ (že větsinově podporují agresi na Ukrajině). Není jim to vrozené, je to důsledek útlaku bílého (západního) muže, který byl ve svém vývoji nějak přirozeně úspěšnější než ten ruský a Rusko proto vždy ohrožoval. A Rusko se přece bránit musí… (😉)

  107. Nebo jsou snad Rusové většinově náchylní podporovat agresi svého státu „od přírody“? Je to „vrozené“, nebo je to dáno „přirozeným vývojem“ historicky méně úspěšného (z jiného pohledu ovšem více úspěšného) státního subjektu. Nebo je to důsledek „útlaku Ruska“ Západem?

  108. Pane Nusharte, s těmi černochy je to jednoduché: je víceméně naprosto nespornou skutečností, že 1. v USA stále přetrvává reálný rasismus, že 2. afroamerická část populace je trvale sociálně znevýhodněná.

    Za daných okolností je sotva možno nalézt rozumné námitky proti tomu, aby takto znevýhodněným skupinám populace byla poskytována zvýšená pomoc. Tím spíše pokud je tato pomoc organizována „interně“, tedy v rámci dané komunity.

    Co se „náchylnosti“ Rusů k podpoře agresivní putinovské imperiální expanze týče, o tom jsme diskutovali celkem nedávno.

    Výsledkem těchto úvah bylo, že Rusové – z celé řady příčin – tyto imperiálně-agresivní choutky skutečně většinově chovají.

    Tento – ať zjevný či skrytý – imperialismus se kromě jiného projevil i v tom, že samotný Gorbačov schválil Putinovu anexi Krymu. Ani tento jinak natolik bezpochyby slušný ruský státník se tedy neubránil těmto velkoruským choutkám.

    Není na tom ostatně naprosto nic tak obzvláštního, že národy mají své vlastní mýty, které se v jejich národní tradici usadí a reprodukují jako memy, a tak vykonávají nesporný vliv na konkrétní postoje a jednání těchto národů. Například Židé tvrdí o Polácích, že „sají antisemitismus už s mateřským mlékem“; a na základě určitých zážitků mám pocit, že toto tvrzení nebude příliš daleko od skutečnosti.

    Nebo Američané (abychom se podívali i na opačnou stranu světa) jsou železně přesvědčeni o tom, že oni jsou přece jak vedoucím státem této planety, tak i vedoucí demokracií; z kteréhož názoru pak velmi často vyplývá jejich přesvědčení o tom, že mohou těm druhým diktovat, jak se mají chovat.

  109. Toto srovnání mezi arogantním vystupováním Spojených států a Ruska by se v krátkosti dal vyjádřit tímto způsobem: Američané předepisují druhým státům své mravní normy; zatímco Rusové jiné státy a národy rovnou vojensky obsadí, a připojí ke své říši.

  110. Z trochu jiného soudku: normálně takovéto spory a střety nesleduji, ale v souvislosti se sobotní demonstrací na Václavském náměstí jsem se podíval na několik internetových diskusí k dané události.

    Už jsem o tom snad jednou psal: vždycky když něco takového uvidím, přepadne mě pocit naprosté marnosti. Nejde o to, že různí lidé mají takové a takové názory; ale úroveň těchto – politických – hádek a půtek bývá až děsivě přízemní, obhroublá, až vysloveně primitivní.

    Jistě: je tam k nalezení i určitý počet slušných, přemýšlivých účastníků; ale většinou se vystupuje výhradně ve stylu: „A já mám přece pravdu!“ A když to protistrana nechce okamžitě uznat, pak je okamžitě dehonestována, osobně napadána, nezřídka vulgárním způsobem.

    Jestliže toto má být reprezentativní obraz toho, čemu se říká „občanská společnost“, pak to znamená, že je prakticky všechno marné. Původní projekt demokracie spočíval na představě, že se sejde určitý počet lidí, občanů, kteří na základě racionálních úvah a rozumných argumentů budou hledat cesty k řešení problémů a otázek společného zájmu. Ale právě v těchto rozvášněných hádkách a sporech se ukazuje, jak málo lidí je vůbec ochotno naslouchat racionálním argumentům; a jak mnoho je naprosto slepě vláčeno svými politickými a ideologickými předpojatostmi. S takovými lidmi nelze diskutovat prakticky o ničem; oni všechno vědí předem jednou provždy, a všechny argumenty automaticky třídí ne podle jejich obsahu, ale jenom podle toho zda jsou či nejsou v souladu s jejich vlastním názorem.

    Někdy to skoro vypadá, jako by na této planetě vedle sebe žily dvě naprosto rozdílné populace. Snad by nakonec bylo nejlepším řešením planetu rozdělit na dvě části; v jedné by – ve společné shodě a míru – žili ti kteří jsou ochotni revidovat svůj názor pod silou přesvědčivých argumentů; a té druhé ti, kteří by si vzájemně natloukali hlavy svou beraní arogancí.

  111. „Sotva je možno nalézt rozumné námitky proti tomu, aby takto znevýhodněným skupinám populace byla poskytována zvýšená pomoc.“

    Rozumné námitky možné nalézt je, pane Poláčku. Mohl by je uvést třeba Tillmanem zastřelený Demitri G. Ellis-Strong: „Kdyby takto znevýhodněným skupinám populace nebyla poskytovana pomoc při zaplacení kauce, nebyl bych teď mrtvý, žil bych.“ To zní jako rozumná namitka.

    Dále je možné rozumně namítnout, že existence „spolku na podporu chudých, nemocných či zraněných černochů“ bude mít samozřejmě kladný vliv i na celkovou společenskou soudržnost (ostatní Američané si řeknou: „Podívejte se, jací jsou černoši dobří lidé – jak příkladně se starají o své chudé, nemocné a zraněné.“)

    Ale existence „spolku pro výplatu kaucí chudým českým kriminálníkům v Americe“ bude prostě škodit i samotným Čechům a bude mít destruktivní vliv na celkovou společenskou soudržnost (ostatní Američané si řeknou: „Podívejte se, jací jsou ti Češi svině – jak nám tady zvyšují kriminalitu. Nesmíme se zapomenout ozbrojit, abychom se té české kriminalitě ubránili.“)

    Prostě jakékoliv „spolky pro propouštění vazebně stíhaných osob PODLE NÁRODNOSTNÍHO (či RASOVÉHO) KLÍČE“ jsou, pane Poláčku, odjištěnou bombou hozenou do davu. Nejde tu o pomoc znevýhodněným skupinám, protože i pro samotné znevýhodněné skupiny je to škodlivé a znevýhodňuje je to ještě více.

    Vlastně ano, pomoc by to vlastně být i mohla… Tedy za předpokladu, že život společnosti pro nás bude bojem ras a národností mezi sebou. Ale já, pane Poláčku, v takové „spravedlivé“ společnosti, kde jeden nenávidí druhého podle toho k jaké rase či národnosti patří, žít prostě nechci. Nemůžete docílit spravedlnosti vzájemným bojem jednotlivých společenských skupin proti sobě a trestáním podle příslušnosti ke skupině. To je pak peklo, takový život. Je třeba usilovat o jinou spravedlnost.

  112. Shody mezi Gorbačovem a Dubčekem jsou docela pozoruhodné.

    Oba měli nesporné charizma a schopnost vzbuzovat sympatie. Oba vyzařovali upřímnost svého (socialistického) přesvědčení, svůj zájem a odhodlání. Stali se ztělesněním slušnosti, zdrojem optimismu a naděje. Když však mělo dojít na stvrzení dojmu konkrétním sdělením, zdálo se, že své poselství snad nemohou, snad nedokáží vyjádřit.

    V případě obou politiků „přestavba“ nestačila tempu rozvoje „glasnosti“.
    O její dynamiku se brzy postarali jiní.

    Gorbačov nedokázal se sobě podobnými lidmi podobně jako Dubček jednat během společenské transformace dostatečně rozhodně. Oba politiky nakonec spojuje i podíl na pozdním pokusu o represe.

    Když došlo ke střetnutí s reakcí, v jednom případě domácí, v druhém cizí, nedokázali ani jeden zabránit své pacifikaci, natož aby ubránili nastoupený politický směr.

    V ústraní zůstali poté převážně zdrženliví, dá se dokonce říci, že předčasně „mrtví“. Neodhodlali se k jasnějšímu vyjádření, zaujetí stanoviska, formulaci kritických, k moci nepokrytě neloajálních názorů. (Pokud přece jen, bylo to spíše přispěním jim blízkých rádců). Stále tak nějak čekali, že jejich čas snad opět přijde. V případě Dubčeka se tak vlastně i stalo. Ukázalo se při tom, že po letech je v nových poměrech nerozhodný až bezzubý. Svědkem ztraceného času.

    Zdá se, že ani Dubček ani Gorbačov nedokázali po sobě zanechat nějaký výslovný, pregnantní a nadčasový politický vzkaz, který by přesahoval jejich zjev, jejich hvězdný – z hlediska historie – okamžik.

  113. Většině z účastníků svatováclavské manifestace dobré vůle bylo a je zcela evidentní, že na delší dobu fungující demokracie je tehdy možná, když nadpoloviční většina voličské obce racionálně usiluje o společenská řešení rozporů na základě vstřícné diskuze a dodržování státotvorných právních norem. Většina z nich ví, že ta většina může být sebemenší a že mnohdy je to jen pár hlasů, které celé společnosti zachrání svobodné sdělování názorů.
    To slyším v mém okolí a proto bych se domníval, že přání nacionální obrody konzumního ráje s lidskou tváří (i to bylo požadováno) zastupuje ponejvíce 49 procent voličské obce.
    Domněnka oblažující to sice není, ale pokud úsilí nepovolí tak 51 procent zůstane oporou a pokusí se čelit třeba i rasizmu a jiným projevům proklamované cesty do post humanistické epochy….bych pln optimismu dodal.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.