Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

3 225 komentářů u „Forum“

  1. Důvěra je myslím také primární mateřský postoj (Mariin) …

  2. Také si myslím, že Bůh/Ježíš nás osvobozuje od toho věčného, striktního a namáhavého rozlišování, co je a co není podle zásad zákona/morálky-tím, že nám nabízí, abychom se mu s důvěrou svěřili a prostě žili.
    A čím více se mu člověk otevírá, čím více nechá „žít v sobě Krista“, tím větší má naději žít dobrý život.

  3. Žitá Důvěra by mohla být jakoby zpřítomnělou nadějí. Která nás tedy nenutí do představ že „bude líp“ – které někdy mohou být nad naše síly.

  4. „Nazítří bude líp“ zní trochu jako volební heslo, že? Ačkoli, když si člověk pod tím představí konec utrpení, tak je to docela reálné. I když to nemusí být hned nazítří.
    Pak je tu ještě lidové rčení „nějak bylo, nějak bude“. Ale obávám se, že to zní příliš lehkovážně.
    Mně se líbí „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20)

  5. Omlouvám se pokud ta moje předchozí slova o konci utrpení zněla příliš cynicky. Ale domnívám se, že člověk si nutně musí vytvářet nějaké představy. Že úplně bez představ v podstatě nemůže existovat. Nemá-li si člověk vůbec nic představovat, pak se nutně setká s nicotou, tedy se smrtí. (Některé přírodní národy prý měly pro „smrt“ a „nic“ stejný pojem).

  6. Tak ten článek o Blochově pojetí naděje jsem právě před chvílí dopsal, paní Hájková. – Jsem tímto dílem teď ovšem poněkud duchovně vyčerpán; svým způsobem jsem teď také pouze „tělo bez ducha“. 😉 Ale s tou básničkou jste to docela trefila, jedná se (u Blocha) především o budoucnost.

    Zajímavé je: já jsem tyto mé úvahy o Blochovi původně chtěl napsat jenom jako příspěvek ve zdejších diskusích na fóru, protože jsem měl pocit že na jeden samostatný text by to vůbec nedodalo dostatek materiálu; nakonec se ovšem můj dnešní text roztáhl téměř na 5 stránek, čili vlastně už nadlimitní množství. Asi se budu muset pokusit ho ještě trochu zkrátit.

    Jinak tedy ale jak řečeno text sám je hotov, alespoň v jeho počáteční verzi. Myslím, že ho budu moci zveřejnit už během zítřejšího dne.

  7. Ovšem ten Váš obrat s tím, že Bůh stvořil člověka, protože on sám byl jenom Duch, a tímto aktem stvoření si dal tělo – ano, to je v pořádku, ale fakticky je to to samé co jsem já sám tvrdil už dříve, ale co se Vám příliš nezamlouvalo. 😉 Jediný rozdíl je v tom, že já jsem to podal trochu důsledněji, nebo snad „ostřeji“: totiž že Bůh MUSEL stvořit jsoucí, materiální svět (včetně člověka), protože jinak by (jakožto Duch) zůstal pouhým potenciálem, pouhou možností. On si tím tedy dodal nejenom „tělo“, ale zároveň i realitu vůbec. (Alespoň takto to podal Hegel.)

    Že byl pak Bůh „tělem odmítnut“: no ano, tělo bez ducha je stejně tak deficitní, jako duch bez těla. Proto – opět podle Hegela – byl naprosto nevyhnutelný jak tento počáteční konflikt, tak i celý další dějinný vývoj, aby obojí znovu našlo cestu k sobě navzájem.

  8. Co se římské říše a její (ne)tolerantnosti vůči cizím náboženstvím týče, pak to skutečně takto souhlasí: Řím byl naprosto tolerantní vůči náboženství podrobených národů; ovšem římský občan byl povinen uctívat římské bohy. A když v samotném centru římské říše najednou začalo agresivně vystupovat křesťanské náboženství, s jeho otevřenou kritikou jak „pohanských“ římských státních bohů, tak ale i nezřízeného života římských elit, pak zde byla samozřejmě veškerá tolerance velice rychle u konce.

    Mimochodem, poté co se křesťanství stalo v Římě státním náboženstvím, pak ti samí úředníci, kteří předtím dohlíželi na dodržování kultu – pohanských – římských bohů, ti sami teď konali přísný dozor nad dodržováním náboženského kultu křesťanského… Zkrátka, podle hesla „kam vítr tam plášť“ se jednalo už za starých časů, to není žádná vymoženost naší doby.

  9. „Nazítří bude líp“ – to vlastně také docela souvisí s tím co píše Bloch, v určitém (sarkastickém) smylu by tak skutečně bylo možno vyjádřit základní moment celého jeho konceptu.

  10. Je pravda, že se mi nelíbilo, když jste napsal, že Bůh „musel“ stvořit svět, protože to vypadá, jako by mu svět nějak chyběl, aby realizoval svůj potenciál (kterým byl on sám). Jak ale potom vysvětlit, když Bůh je zde od věčnosti, zatímco svět (vesmír) pár miliard let, co dělal Bůh celý ten ohromující „zbytek“ věčnosti? Proč mu svět nechyběl dřív?
    Samozřejmě, nemusíme vůbec přemýšlet o teorii, jak radí pan Nushart, a mít prostě důvěru. Ale někdo má třeba teorie rád.
    Křesťanský jediný Bůh má tu zvláštnost, že i když je jediný, není sám. Někdy se mluví o Boží trojici, i když někteří lidé nemají ten název rádi, právě protože vzbuzuje všelijaké představy.
    Ale je na tom zajímavé, že Bůh není sám, že je v něm obsažen vztah, že je v něm od věčnosti Láska. Takhle mi to kdysi vysvětlil jeden můj dobrý přítel, který rozumí teologii:
    „Církevní Otcové a po nich Tomáš chápou, že Bůh není individualista. Není sám. Věčně plodí svého Syna (vlastně vyslovuje – proto Logos – Slovo) jako svůj obraz. Z nich obou vychází další vztah lásky – jako když se setkají dva kusy uranu v kritickém množství – Ten jejich společný výbuch lásky je Láska sama. Společný Svatý Duch. Syn je Bůh, protože Bůh vyslovuje sám sebe, a oba dva nedokáží dát míň než sebe samé druhému, proto i ten jejich společný výbuch lásky je Bůh – Svatý Duch.
    Boží Slovo – Syn, se stal člověkem. Proto na něj Otec ve křtu seslal svého Ducha. V jeho vedení a naprosté poslušnosti Ježíš jednal.
    Po nanebevstoupení byl Ježíš jako člověk včleněn do Božství – ( tak i my máme jednou být), proto seslal Svatého Ducha – spolu s Otcem – jednou Ježíš říká- pošlu, jindy: Otec dá svého Ducha těm kdo ho prosí. Je to jejich společný Duch – Láska.
    Jestliže se říká, že Bůh je Láska, je to pochopitelné, protože mezi nimi je naprostá jednota, jeden Bůh-Otec dává Synovi sám sebe – jako my nedokonale svým synům, spolu si dávají sebe samé, jako my nedokonale v manželství a v přátelství.
    Z toho je jasné, že i my potřebujeme Svatého Ducha, jako ho potřeboval člověk Ježíš.
    To, že o Duchu Svatém toho víme tak málo plyne z toho, že je Láska. Láska o sobě nemluví. Duch Svatý nám vysvětluje Ježíše. Láska je víc činná než jen mluvící. Duch Svatý nás vede k Otci.
    Ježíš, který je u Otce, je tu přítomný svým Duchem, a svým Duchem nás vede.“

  11. Jak vysvětlit, že „když je Bůh zde od věčnosti, co dělal celou tu dobu do stvoření světa“? – Tady se jedná především o to, že tato údajná „věčnost“ je stav nejen nadčasový, nýbrž i – naprosto bezčasový! Když zde není nic, co by se nějakým způsobem mohlo měnit, pak není ani nic, co by mohlo zaznamenávat nějaký čas. A v tomto naprostém bezčasí se pak ani nedá mluvit o nějaké „Lásce“ – neboť ta může mít smysl jenom jako prožívaný vztah, ale prožívat je opět možno jenom v čase, a nikoli v bezčasí.

    Právě proto podle Hegela Bůh MUSEL stvořit svět; neboť jedině tak on sám přestal být pouhou potencialitou, a sám se stal skutečností. Nebo snad poněkud umírněněji řečeno: materiální svět není ničím jiným, nežli jenom druhou stránkou samotného Boha. Nemůže existovat (pouze) duchovní bez materiálního; stejně tak jako nemůže existovat pouze materiální bez duchovního. Obojí jsou nakonec jenom dvě stránky té samé mince. (Je to nakonec to samé jako jsem už zmínil v souvislosti s Patočkovým výkladem Parmenidova – božského – Bytí, a jeho vztahu k materiálnímu „rozprostraněnému světu“: obojí jsou jenom dva aspekty jedné a téže skutečnosti.)

    Mimochodem, je skutečně dosti zvláštní, že křesťanství pojem „logos“ ztotožnilo s Ježíšem. Zatímco v původním řeckém významu „logos“ znamená „duch“. (Ovšem alternativně se pro „duch“, především ve smyslu „kosmický duch“ používal i termín „nús“.)

  12. Ale logos znamená také slovo, pane Poláčku. Ježíš se chápe jako Boží slovo (které bylo na počátku u Boha).

  13. „Mít prostě Důvěru“ – pane Nusharte, u skepticky založených osobností (jako je třeba pan Petrasek) ovšem sotva můžete příliš přesvědčivě argumentovat apelem na důvěru. Neboť pro skeptika bude vždy a pro všechny časy platit ono leninské: „Důvěřuj, ale prověřuj!“ 😉

  14. Paní Hájková, představa, „že Bůh „musel“ stvořit svět, protože (…) by mu (…) nějak chyběl“, mi nepřijde rouhavá. Je samozřejmě možné mínit, že Bůh nemusí nic. Nebylo by však nenaplněním, kdyby všemohoucí bytost jenom byla (je to vůbec možné?), ale vůbec nic neučinila a zůstala jedinou entitou? Byla by nekonečně dobrá? Poznala by, bytost vševědoucí a dokonalá, lásku skrze svou trojjedinost stejně jako prostřednictvím vztahu s člověkem? Člověkem, o němž Bůh zjistil, že nemá mezi stvořením sobě rovného?

    Teorie tzv. Velkého třesku bývá považována za s biblickým hlediskem až překvapivě kompatibilní. Co dělal Bůh „celou věčnost“ před vznikem (tohoto) vesmíru (před snad asi 14 mld. let)? Ještě nestvořil (nezačal pořádat) svět, jenž trvá v čase. Bylo bezčasí. Žádný (ohromující) „zbytek věčnosti“, ani žádné „dřív“ nebylo.

  15. Tak koukám, že po (skoro) „věčnosti“ něco „datluji“ a pan Poláček mě v čase zrovna předběhl… 🙂

  16. Mám zde opět jednu další zajímavost k tématu vývoje (lidského) mozku, inteligence. Vědci se totiž pustili do zkoumání otázky, proč v minulosti vyhynula velká zvířata. Proč například vyhynuli velcí lesní sloni (mnohem větší nežli současní sloni afričtí); ale proč nevyhynuli tito sloni afričtí respektive indičtí.

    Jistě, bezprostřední příčinou tohoto vymírání velkých zvířat byla na straně jedné změna klimatu, a na straně druhé přítomnost člověka, jeho lovecká činnost. Ovšem – při bližším výzkumu se ukázal ještě jeden další, a to zcela zásadní aspekt: ať se jednalo o zvířata v kterémkoli regionu na této planetě, vždy se nakonec projevil ten samý vzorec: ty živočišné druhy které přežily měly v poměru k velikosti svého těla mnohem větší mozek – a to až o 50 procent! Ve srovnání s těmi druhy které vyhynuly.

    Vlastnictví tohoto relativně velkého mozku se tedy zjevně ukázalo být rozhodující evoluční výhodou; a to i přesto že (velký) mozek je pro organismus vlastně bezprostředně zátěží, protože spotřebuje mnohem více energie nežli jiné orgány. Zřejmě to byly ale nakonec právě tyto výkonné mozky, které těm – přeživším – zvířatům umožnily buďto lépe, efektivněji nalézat potravu, anebo unikat nástrahám lovců. Případně obojí.

    Respektive celou záležitost je možno nahlédnout i takto: ta nadměrně velká zvířata, i když měla čistě objemově větší mozek, naprosto převažující část jeho kapacity spotřebovala na ovládání, řízení svých vlastních čistě tělesných procesů, svého těla; takže na samotné myšlení už zbývala jenom minimální mozková kapacita.

  17. Tedy, pane Horáku, nejenže jsme se tu „setkali v čase“ 😉 , ale navíc jsme se plně setkali i myšlenkově. (Třeba máme k proporcím našeho těla naprosto stejně velké mozky?… 😀 )

    Totiž: nejenže jsme vyjádřili – a to naprosto nezávisle na sobě – tu samou myšlenku ohledně nutnosti Boží emanace; ale i ty Vaše zmínky ohledně teorie Velkého třesku jsem také sám uvažoval jako naprosto legitimní souvislost. Jenom jsem tuto myšlenku pak už „nehodil na papír“.

    Ano, je tomu tak (a myslím že kdysi jsem na toto téma už také něco psal), že vesmír před „Velkým třeskem“ byl svým způsobem také takovým stavem bezčasí. Ovšem v opačném smyslu. Jestliže Bůh by před vznikem světa nebyl ničím jiným nežli zcela nehybným Duchem, pak vesmír (před vznikem našeho vlastního, strukturovaného vesmíru) by nebyl ničím jiným nežli hmotou. Sice hmotou v pohybu; nicméně tento neustálý, chaotický pohyb (fluktuace) by byl stejně tak bezčasím, protože tento naprostý chaos by nedokázal vytvářet žádné pevné struktury. Tedy takové, na kterých by bylo možno měřit plynutí času. Tyto pevné struktury vznikly až s Velkým třeskem – a právě ty by bylo možno označit jako „logos“. Neboť „logos“ nakonec v univerzálním smyslu neznamená nic jiného, nežli uspořádanost jednotlivých elementů v (rozumné, smysluplné) struktury.

  18. Pane Horáku, já myslím, že by se s tím nakonec dalo souhlasit. Že tedy Bůh „musel“, ne proto, že by ho někdo/něco nutil/o (to určitě ne), ale proto, aby se stal viditelným.
    Ostatně, v tomto článku se vysvětluje, proč Bůh „potřebuje“ být oslavován. Potřebuje, aby jeho sláva byla ve světě viditelná. Protože on je tím nejcennějším v celém vesmíru, bez něj by vesmír vůbec nebyl.
    „Pokora je pro nás ve své podstatě tím, co Bůh nemůže udělat. Nemůže být pokorný ve stejném smyslu, protože nemůže s radostí říci: „Nejsem Bůh!“ To nemůže říct, protože by to znamenalo konec celého vesmíru.“
    https://www.krestandnes.cz/john-piper-je-buh-pokorny%ef%bf%bc/

  19. No ano, paní Hájková, v řečtině má (mělo) slovo „logos“ celou dlouhou řadu významů, ten nejpůvodnější význam byl snad „rozumná řeč“. Jinak ale vyjadřoval především slovo, podstatu, definici, rozum, ducha; ale i třeba takové významy jako „úmysl“.

    Ostatně ani v Novém zákoně není užívání pojmu „logos“ fixované na jeden jediný význam; vedle „Slova božího“ byl používán i ve smyslu „učení“, „proroctví“, anebo ale i jako „příkaz“.

  20. Ano, logos je určitě víceznačný pojem. Souhlasím, že to může být i rozum. Nebo třeba (ještě lépe) moudrost. Ale křesťanství opět trvá na tom, že světská moudrost je jiná než moudrost Boží. Právě proto, že svět Boha neposlouchá.
    Apoštol Pavel to vyjádřil v 1. Kor 1, 21:
    „Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí.“

  21. Ještě k „Důvěřuj ale prověřuj“:
    Samozřejmě souhlasím. Jak pěkně dovozuje JP v odkazu od p. Hájkové: nikdo z lidí nemůže mít dokonalou (Synovskou) Důvěru. Přesto je zván snažit se ji následovat – jít po jejích stopách. Jasné vědomí nedokonalosti (mé důvěry) předpokládá neustálé průběžné prověřování – zda stopu neztrácím nebo zda moje důvěra není bláhová 🙂
    Po zkušenostech s důvěrou v ty zdravotní tvrzení stran ovoce ze stromu poznání – nelze se ani člověku divit.

    Takže vlastně jde oproti tomu známému Leninskému heslu pouze o změny perspektivy 😉

  23. Důvěřuj, ale prověřuj – nevím kdy přesně Lenin tento výrok (prý) pronesl; ale odhadoval bych že to bylo už někdy v době kdy přinejmenším začínal tušit, že všechno běží tak nějak špatně. Že namísto uvědomělých a altruistických budovatelů komunismu, kteří vše obětují pro blaho celku, má kolem sebe většinou partajní kádry, byrokraty, kteří hledí především na svůj vlastní prospěch. Zkrátka: velmi brzy musel zjistit, že spolehnout se na bezpodmínečnou důvěru, a přitom nevykonávat žádnou kontrolu, že tohle pravidelně nedopadá dobře.

    Je to trochu z jiného soudku, ale pro mě se tato nutnost neustálého dohledu nad lidmi nade vše jasně ukázala, když jsem svého času pracoval pro jedno nakladatelství vydávající noviny s anoncemi. Které bylo tedy nutno rozvézt na příslušná stanoviště, kde je pak roznašeči doručovali do jednotlivých domů. Zdálo by se, že – ohledně tohoto roznášení – je věc naprosto jasná: dostaneš noviny, a rozneseš je po tvém okrsku. Ovšem – jestliže v paralelní diskusi je řeč o kreativitě jakožto „naději pro lidstvo“, tady tito roznašeči vyvíjeli mnohdy až neuvěřitelnou kreativitu k tomu, aby si mohli tuto roznáškovou práci ušetřit! Ty noviny které oni měli doručit, tak ty jsme znovu a znovu nacházeli poházené někde v křoví, po lesích, vhozené do popelnic! Jeden je házel z mostu do zářezu v terénu kde vedla trať příměstské dráhy, takže tam byly skryté pohledům; a až po dlouhé doby se nám dráha ohlásila, že u kolejí leží už celé hromady našich novin. Nikdy nezapomenu na jednoho roznašeče, který skutečně překonal všechny hranice: on snad nikdy neroznesl ani jedny jediné noviny, všechny co dostal prostě odnesl někam do sklepních prostor v domě – a potom ale naprosto neochvějně tvrdil, že prý je roznesl! A to opakovaně několikrát za sebou, nežli ho konečně vyhodili.

    Přinejmenším od té doby definitivně vím: komunismus je nesmysl, na člověka nikdy není možno se spolehnout, na jeho poctivost; vždy je nutno ho kontrolovat, na každém kroku.

    Ostatně, právě od toho jsou tady bohové; neboť jak věděl už jeden řecký myslitel „i kdyby nebylo bohů, museli bychom si je vymyslet, aby na nás dohlíželi i tehdy, když jsme sami a myslíme si, že nás nikdo nevidí“.

  24. Já jsem tuhle našla na internetu citát, prý Masarykův, který tvrdí, že důvěra je základem demokracie.
    „Demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry.“
    Pokud je tohle definice demokracie, pak by třeba někdo mohl i o demokracii říct, že je to nesmysl. Když přece lidem věřit nelze…

  26. Pane Nusharte, proč zrovna dost sugestivní (a zprofanovaný) příklad Běloruska? Jako alternativa by nás mohl napadnout třeba způsob, jímž umí ustanovovat svého nejvyššího představitele katolická církev.

  28. Podle Bělohradského se demokracie rozkládá sama od sebe, protože lidi nejsou už schopni se na něčem shodnout:
    „To, proč všude na světě demokracie upadá, je, že už není možné reprezentovat nějakou jednotu. Stát, národ, třídu, dokonce ani civilizaci. Ve skutečnosti je úpadek demokracie v tom, že už tomu nikdo nevěří. Reprezentace není přesvědčivá,“ říká filozof a sociolog Václav Bělohradský, který působí jako profesor politologické sociologie na univerzitě v italském Terstu.
    „Donald Trump například získal většinu, ale okamžitě proti němu vystoupila významná část amerického veřejného mínění se slovy: ,Nejste náš prezident.‘ Prestiž jakékoliv vlády začne totiž rychle klesat. A choroba demokracie začíná od hlavy. To znamená od voleb. A volby zohavují demokracii, připomínají spektákl,“ doplňuje.“

    Veřejné mínění prý se už netvoří přirozeným způsobem. „Pracuje se s PR agenturami, s reklamou, s hesly. „To už není proces ,názorotvorby‘, ze které se vynoří většina názorová, a my pak říkáme, že zvítězili socialisté, nebo liberálové. Je to jakási i reakce na to, co se tady ve společnosti děje. A tyto většiny se už netvoří,“ míní.“

    https://plus.rozhlas.cz/choroba-demokracie-zacina-od-hlavy-od-voleb-ktere-ji-zohavuji-mysli-si-filozof-8662143

  29. Objevil jsem ještě další písně které mají naprosto aktuální přesah. Na „Maškary“, které Karel Kryl složil už před více než půl stoletím, jsem si vzpomněl především při pohledu na ruského vojenského mluvčího: to je naprosto klasický „zelený mozek“, bez sebemenších náznaků nějakého autenticky lidského hnutí mysli, primitiv který dokáže uvažovat už jenom v čistě vojenských kategoriích. A i když i jemu musí být naprosto jasné jak naprosto se zhroutily téměř všechny ruské vojenské plány, stále dokola s tupohlavou zatvrzelostí ujišťuje, že ruská vojenská operace „probíhá podle plánu“.

    „Ven z šedivých baráků
    vylezly maškary…“

    https://www.youtube.com/watch?v=eJZxKE9ol0E

    A ještě jednu Krylovu písničku jsem objevil, která má svým způsobem ještě frapantnější souvislost s aktuálním děním, když si uvědomíme, že prezident bránící se Ukrajiny Zelenskij byl svého času vlastně také televizní či filmový „klaun“:

    https://www.google.com/search?client=opera&q=kryl+král+a+klaun&sourceid=opera&ie=UTF-8&oe=UTF-8

  30. JAKÁ DEMOKRACIE?

    Paní Hájková, v dané souvislosti Masaryk o demokracii hovoří jako o „názoru na život“. (Který pak bytostně souvisí s onou zmíněnou důvěrou v člověka, v ostatní lidi.) Problém je, že slovo „demokracie“ je velice široký, velice mnohoznačný pojem, a jen málokdo si dá práci s tím, aby přesně vymezil, v jakém významu ho právě v tuto chvíli používá.

    Především je vždy nutno zcela zásadně rozlišovat mezi „demokracií“ jakožto politickým systémem – a mezi demokracií v onom masarykovském smyslu. Tento druhý význam bych – pro jasné odlišení – daleko spíše nazýval „demokratismem“. (Ovšem – i sám Masaryk tu zřejmě nerozlišeně smísil oba tyto významy.)

    Jen tak mimochodem: Masaryk sám zjevně neměl příliš mnoho důvěry k lidem, přinejmenším k těm kteří se pohybovali v tehdejší čs. politice. Znám je jeho proslulý výrok: „Tak demokracii bychom měli; teď jde o to mít ještě také nějaké demokraty!“ On sám tedy viděl (a v politické praxi to denně zažíval), jak málo je možno důvěřovat lidem v oblasti politiky.

    Ale zpět k samotnému tématu, tedy k definování demokracie. Demokracie v onom smyslu „demokratismus“ – to je svým způsobem něco takového, jako když vyslovíme postulát SPRAVEDLIVOSTI v občanském životě. Každý jeden občan má mít svá práva; a každému má být – alespoň v určité základní míře – nasloucháno.

    Oproti tomu demokracie jakožto politický systém – to je jenom jedna specifická forma politického uspořádání, která je klasicky spojena se systémem (svobodných) voleb.

    Přičemž: onen „demokratismus“ se naprosto nemusí nutně krýt s onou ryze politickou demokracií. Je myslitelná (a vlastně spíše naprosto běžná) politická demokracie, kdy hlasy a potřeby přinejmenším určitých částí populace jsou víceméně zcela ignorovány; a oproti tomu je myslitelné státní uspořádání bez formalizované demokracie těchto klasických voleb, kde přesto jednotlivý člověk má mnohem více reálných práv.

    Například demokracie palaverová (která se dodnes praktikuje v určitých regionech Afriky): tam je jakékoli rozhodnutí možno přijmout jenom tehdy, když s ním vysloví souhlas naprosto všichni! Zatímco současná „západní“ demokracie – ta je od samotného počátku konstruovaná tak, že vítězná partaj bude dominovat nad opozicí!

    A naopak Platón – ten platí vlastně za autoritáře, až přímo vyznavače totalitarismu (přinejmenším to mu předhazoval Popper); ale přitom alespoň v jeho „Zákonech“ (Nomoí) měli občané ideální obce prostřednictvím voleb rozhodovat prakticky o obsazení veškerých státních funkcí, včetně funkcí státních kněží! „Totalitář“ Platón tu tedy předestřel model naprosto absolutní volební demokracie!

    —————————–

    Ještě ke vztahu demokracie a důvěry: ve skutečnosti je tomu daleko spíše zcela naopak, demokracie (ve smyslu politického systému) je daleko spíše výrazem NEdůvěry k lidem! Neboť navzdory vší ideologické rétorice v těchto demokraciích nevládne „lid“, nýbrž fakticky zde vládnou profesionální partajní aparáty. Tento „lid“ je v dané volební periodě vždy jenom jednou jedinkrát (!!) povolán respektive připuštěn k volebním urnám; ale tím jeho účast na vládě ve státě většinou také hned končí. Veškeré další orgány a instituty této politické demokracie daleko spíše slouží k tomu, aby tento „lid“ byl natolik vzdálen od reálného výkonu státní moci, jak jen možno.

    Ostatně: jak je možno vidět znovu a znovu, tato faktická nedůvěra vůči lidu má své velice reálné oprávnění; zkusme si jenom představit, kdyby ten zběsilý trumpovský dav který vzal útokem americký Kapitol, kdyby tento dav měl vykonávat přímou vládu nad zemí!

    Marx svého času napsal o „bonapartistické“ formě vlády, že je to stav kdy buržoazie a dělnická třída jsou ve vzájemné rovnováze; třída buržoazie „už nemůže vládnout“ (čistě ve vlastním třídním zájmu), zatímco dělnická třída „ještě nemůže vládnout“. Za tohoto stavu nadchází chvíle státní byrokracie, která se tváří jako nadstranický neutrál, vládnoucí ve prospěch všech. Ale ve skutečnosti stejně vládne v zájmu buržoazie.

    Podle mého názoru je to právě tato (dnes už víceméně zapomenutá) teorie bonapartismu, která velice přesně vystihuje současný stav a charakter politické demokracie: celý státní aparát (včetně vlády a parlamentu) se tváří jako nadstranický, jako vládnoucí „ve jménu lidu“; ale reálně privilegovanou společenskou vrstvou samozřejmě i nadále zůstává třída (bohatých) soukromých vlastníků.

  31. Aha. Takže Havlíčkův epigram s názvem „Demokratský“ se vlastně vůbec netýká demokracie jako formy vlády (vláda lidu). On naopak spíš lidu radí nedávat se „do holportu“ s panstvem:
    „Nechoď Vašku s pány na led,
    mnohý příklad známe,
    že pán sklouzne a sedlák si
    při tom nohu zláme.“

  32. Ještě k Platónovi: i on si byl naprosto jasně vědom toho, že jeho „totální volební demokracie“ může jenom tehdy řádně plnit svou funkci, když mezi občany bude panovat vzájemná důvěra, když budou všichni „jedné mysli“. Proto například požadoval konání sysitií – společného stolování (mužů), aby se tím posiloval duch vzájemné jednoty.

    K tomuto Platónovu modelu „totální volební demokracie“ je ovšem nutno podotknout ještě i tolik, že sice mělo být volbami rozhodováno o všech funkcích ve státní správě – ale nebylo možno rozhodovat o základních hodnotách, principech na kterých měl tento stát spočívat. Ty byly dány a odůvodněny – podle Platónova domnění – naprosto nezvratnými filozofickými zásadami.

  33. Tedy, paní Hájková, ten Havlíčkův „Demokratský“ ze všeho nejspíše vyjadřuje nedůvěru – „dolního lidu“ vůči „lidu hornímu“. A svým způsobem vyjadřuje totéž, co onen Marxův bonapartismus: i když vládne zdánlivá jednota, ve skutečnosti z toho nakonec budou profitovat jenom ti bohatí. Zatímco ten chudý „si nohu zláme“.

    Ostatně, tento protiklad se ukazuje už v Platónově „Ústavě“: tam hned na počátku na otázku Sokrata, co je vlastně spravedlnost (v našem případě by se tedy dalo říci: demokracie) odpovídá, že „spravedlnost je to, co prospívá silnějšímu!“ Protože je to vždy ten silnější, který dokáže (formální) pravidla obecné spravedlnosti ohnout ve svůj prospěch.

    Poté ale Sokrates vynakládá velké úsilí k tomu, aby přesvědčivě dovodil, že skutečná, pravá spravedlnost je něco jiného; že je to „dobré dílo“, například jako když loďaři staví loď. Ale už tady Sokrates dovozuje, že není zapotřebí aby každý dělal všechno (tedy: aby každý rozhodoval o všem); nýbrž toto dobré dílo se nejlépe povede tehdy, když každý bude dělat to, k čemu má nejlepší schopnosti. Ovšem: činnost všech musí být spojena společným cílem, společnou myšlenkou.

  34. Co se pak Bělohradského zúčtování s demokracií týče, myslím že tyto jeho názory jsem tu už před časem rozebíral, na základě jednoho jeho článku v Právu, to bylo víceméně o tom samém.

    I on tu konstatuje „neexistující jednotu“, která je základní podmínkou funkční demokracie. V tomto ohledu má naprostou pravdu; co mi ovšem na tomto jeho současném procitnutí týče, je to slůvko „už“. Tato interní rozpolcenost totiž v systému západní demokracie byla přítomna vždycky, jenom on o tom nechtěl nic vědět, celá dlouhá léta provozoval apologii této demokracie, a teď najednou se tváří, jako by přišel s něčím převratně novým.

  35. „Demokracie se rozkládá sama od sebe, protože lidi nejsou už schopni se na něčem shodnout…“

    Obávám se, že rozbití společenského konsenzu je přímo programem politického směru, který místo přirozeně (tedy v rámci jakéhosi spojitého vývoje kulturních zvyklostí) vytvářené shody prosazuje „právo a spravedlnost“😇 ve smyslu individuálního „nároku“ bez odpovědnosti za evoluční perspektivu celku společnosti, s cílem dosavadní podobu společnosti zničit (viz třeba důsledky ruského nihilismu druhé poloviny 19. století).

  36. „Bělohradský, který sám sebe označuje za levicového liberála, chápe demokracii jako přežitou formu. Současné volby podle něj představují nefunkční systém, lid neexistuje, národní stát je zombie. Podle Bělohradského je potřeba legitimizovat světovou vládu odborníků, kteří by měli kompetenci i pravomoc řešit globální problémy lidstva.“

    Podle mě by takováto anonymní vláda odborníků vládnoucí celému světu byla tou nejhorší formou diktatury.

  37. Ale proč potom Bělohradský kritizoval Gretu, když mají vlastně stejný cíl? Protože Greta není odborník?

  38. Možná asi proto, že na všem se dá najít něco, co je možné kritizovat. Úplně na všem.

    Komunistický tisk v období normalizace na kritiku reagoval požadavkem „klidu na práci“, aby bylo možné budovat… Dnes se ale ukazuje, že na destrukci demokracie klid potřeba není.

  39. O takové věci, jako je třeba globální vláda, se nelze jednoduše rozhodnout, zda by to bylo dobré nebo špatné. Dobré by bylo třeba to, že by se tak mohlo zabránit válkám. Šlo by i realizovat například to, co tuhle v diskusi pan Poláček považoval za potřebné a správné. Dohled nad Putinovým Ruskem. Zabránilo by se mimo jiné také úniku peněz do daňových rájů.
    Spíš je otázkou, jak (a jakými prostředky) by se něco takového jako je globální vláda mohlo uskutečnit bez odporu dosavadních států. Nevěřím, že by to šlo. Lidem, kteří žádnou moc nemají, by to asi nevadilo, pokud by globální vláda nezasahovala do jejich života víc, než vláda národní. Ale mocní lidé v jednotlivých státech (kteří nejsou odborníci) by si to jistě nedali líbit. Takže myslím, že to nehrozí.

  40. Ostatně, kdo ví, zda válka mezi Ruskem a Ukrajinou není jen zástupným konfliktem, za nímž se ve skutečnosti skrývá boj o globální vládu. I když asi ne vládu odborníků.
    Nedávno jsem viděla na Facebooku video, na kterém údajně Rusové pálili maketu babylónské věže, což mělo symbolizovat zničení západní globální moci.

  41. Pane Nusharte, to co uvádíte o Bělohradském v souvislosti s celosvětovou „vládou odborníků“ – to je podle všeho nějaké externí hodnocení Bělohradského pozic, a ne originální citát z Bělohradského. Že by totiž sám Bělohradský zastával takovéto názory, to by mě – musím přiznat – dost překvapilo. On přece vždy kladl maximální důraz na občanskou společnost, na její spontánní aktivity. To mi s dominancí jakési „světové vlády“ nějak nejde dohromady. Ovšem nemohu vyloučit, že – pod dojmem vývoje – změnil své názory.

    Jinak co se takovéto „vlády odborníků“ týče, tak nějaké podobné názory svého času vyjádřil už Erich Fromm. (Mám pocit že to bylo v jeho „Umění být“.) Ovšem sklidil za to také dost kritiky. On to myslel dozajista dobře, nemělo se vlastně jednat o nějakou ryzí technokracii, nýbrž naopak o vládu těch kteří zvládli ono „umění být“. V zásadě bych s těmito jeho názory docela sympatizoval; ale nedá se nic dělat, tento jeho model připomíná jakousi „vládu osvícenců“, přičemž není vůbec jasné, jak tyto vyvolené osvícence rekrutovat, a jak zaručit že budou opravdu vykonávat jenom a pouze „dobrou vládu“ nad lidem. A navíc (a asi vlastně nejhůř) – tento lid zde zůstane nakonec víceméně ve zcela pasivním postavení. Takže to nakonec vypadá spíše Platónovu „vládu filozofů“, kdy lid má sice taktéž řádně provádět své vlastní „dobré dílo“, ale do vládních záležitostí se nemá míchat.

    ——————————–

    Ještě jednou: já bych pro takovouto vládu „elit“ měl docela pochopení (za předpokladu že by to byly skutečné elity, tedy dejme tomu ti Frommovi „umělci bytí“). Ovšem, postupem času jsem dospěl k poznání, že takto exkluzivní vláda (ať jakkoli dobře míněná) natrvalo nemůže fungovat. Ano, lid obecný je do velké míry nevědomý, mnohdy vysloveně zaostalý, leckdy nemá ani rudimentární znalosti politických procesů a institucí, a vždy hledí v prvé řadě na svůj vlastní partikulární prospěch – ale nedá se nic dělat, bez tohoto lidu to prostě nejde.

    Je to totiž právě ten lid, z jehož života se rodí nové trendy. Ať pozitivní či negativní, ale jsou to reálné trendy, odpovídající reálným životním podmínkám tohoto lidu. Je to ta Marxova „společenská nadstavba“, vyvěrající z „materiální základny“. A tuto dialektiku materiálního a kulturně-společenského života dané společnosti není možno ničím nahradit, a už vůbec ne nějakou „vládou moudrých“. Takováto „vláda moudrých“ by totiž musela vést permanentní boj proti svému lidu.

    Na straně druhé – spoléhat se plně jenom na to, co se sebe (spontánním a nevědomým samopohybem) vyplodí tento lid, to také neskýtá nijak lákavé perspektivy. Snad by bylo možno vytvořit nějaký kombinovaný model: ti „moudří“ by vytvořili určité státní grémium, které by sice nemělo bezprostřední rozhodovací pravomoci, ale mělo by právo zaujímat zásadní stanoviska v hodnotových otázkách. Něco takového jako je v oblasti práva ústavní soud. Respektive byla by to ta Platónova „vláda filozofů“ – ale bez bezprostřední výkonné moci. Mohla by dění ovlivňovat čistě jenom svou autoritou, respektive přesvědčivostí svých myšlenek.

    Ovšem – aby něco takového mohlo reálně fungovat, napřed by ve společnosti musel existovat zásadní konsensus v určitých základních otázkách.

    V naprosto prvé řadě by musel zavládnout obecný konsensus právě o tom, že to Frommovo „být“ má mít principiálně vyšší status, vyšší postavení nežli ono pouhé „mít“. Dokud o tomhle nebude jednota, je všechno ostatní marné.

    A pak by musela být ještě překonána celá řada protikladů, které stále trhají dnešní společnost. Protiklad mezi pravicí a levicí, protiklad mezi konzervativci a pokrokáři; a i protiklad mezi věřícími a ateisty.

    Je nepochybné, že v současné době takovýto obecný společenský konsens v těchto záležitostech neexistuje. Klíčová otázka je, jestli je takovýto konsens vyloučený principiálně; anebo zda by přece jenom bylo možno ho v budoucnosti někdy dosáhnout.

  42. Válka mezi Ruskem a Ukrajinou – no ano, paní Hájková, je to v každém případě střet dvou zcela rozdílných světů, dvou zcela rozdílných civilizací, vyznávající naprosto protichůdné hodnoty. V daném smyslu je to skutečně boj o „světovládu“; tedy o to která z těchto dvou civilizací, těchto dvou kultur se má stát dominantním živlem na této planetě.

    Musíme si uvědomit: tento zápas nevede západní svět jenom proti (putinovskému) Rusku, nýbrž stejně tak i proti Číně.

    A za druhé: je nutno vidět, že i ruská a čínská strana má alespoň určitou část pravdy ve své kritice současného Západu. (O tom jsme ostatně zrovna nedávno diskutovali.) Jmenovitě čínské vedení, když se mu vytýká porušování lidských práv, vždy argumentuje tím, že západní individualismus nemá v Číně žádnou tradici, že tam byl vždy v popředí zájmu lidský kolektiv.

    Bezpochyby, ze strany diktátorsky vládnoucích partajních kádrů je to jenom výmluva; to že se člověku děje bezpráví, to se dá kdykoli naprosto bezpečně poznat bez ohledu na to, jestli je státní ideou individualismus nebo kolektivismus. Nicméně kritika atomizujícího západního individualismu je sama o sobě dozajista přinejmenším zčásti oprávněná. A stejně tak i západní duchovní prázdnoty.

    V každém případě jsou to dva zcela protichůdné společenské modely a životní koncepty, které tu spolu vedou boj o světovou dominanci. Ovšem kdyby měl zvítězit ten rusko-čínský model, to by pak na tomto světě bylo asi opravdu hodně zle. V tom případě bych asi spěšně odešel do další emigrace. Vzpomněl jsem si teď na jednu scénu z Čapkova „Krakatitu“, kdy jinak velmi agilní a až cynicky bezstarostný pan Carson k hlavnímu hrdinovi Prokopovi (vynálezci vysoce explozivního krakatitu) říká, že za určité konstelace, kdyby se krakatit dostal do rukou jisté vysoce agresivní a expanzivní skupiny „tak si pan Carson sbalí kufřík a odjede někam do Tichomoří nebo do Karibiku“. Zkrátka někam, kam by moc tohoto nového impéria ještě nedosahovala.

  43. Myslím si, paní Hájková, (nebo jsem o tom dokonce přesvědčen), že globální vláda by válkám zabránit nemohla, stejně jako třeba ani vláda SSSR nemohla zabránit arménsko-azerbajdžánské válce a vláda Jugoslávie nemohla zabránit válce v bývalé Jugoslávii.

  44. Také by již vlastně neplatila ona záruka vzájemného zničení při použití jaderných zbraní, takže je možné, že existence globální světovlády by pravděpodobnost použití jaderných zbraní spíše zvýšila – podobně, jako je tomu v případě „nejaderné“ Ukrajiny a „jaderného“ Ruska. (Zkusme si představit třeba starověký Řím: použili by Římané takovýto zničující typ zbraně, kdyby ho měli k dispozici, proti nějakému povstání ve své provincii, které by jinými prostředky nemohli potlačit?)

  45. Ovšem obě války (jak arménsko-azerbajdžánská, tak jugoslávská) se naplno rozhořely teprve v posledním stádiu existence Sovětského Svazu a Jugoslávie, kdy komunistické strany obou států byly už v totální krizi.
    Spíš byste možná mohl napsat, pane Nusharte, že nic nemůže zabránit tomu, aby se diktatury nakonec nerozpadly.

  46. Ano, je zbytečné dávat si práci s vymýšlením ideální světové diktatury, když se nakonec každá diktatura stejně rozpadne.

    (Ovšem tu Jugoslávii jsme v dobách socialismu přece jako diktaturu vůbec nevnímali, vnímali jsme ji spíše jako nějakou „třetí cestu“, jako určitý vzor možné demokracie v podmínkách socialismu. Pamatuji si ale také slova našeho učitele zeměpisu, který tenkrát prorocky poznamenal, že až zemře Tito, čeká Jugoslávii nejspíše občanská válka, protože ta existující nenávist (z dob 2. sv. války) je tam překryta jen tou Titovou autoritou; Jugoslávii podle našeho zeměpisáře prostě tehdy spojovala hlavně osoba jejího nejvyššího představitele.

  47. Také si myslím, že Tito Jugoslávii držel pohromadě svou autoritou.

    Každá diktatura se časem rozpadne jako dům postavený na písku.
    Je zajímavé, že totéž prý řekla Rosa Luxemburgová i o kapitalismu. „Váš pořádek stojí na písku.“
    Toho přirovnání (stát na písku) se užívá také v Bibli:
    „A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.“ Mt 7, 24-27
    Otázkou je, zda takový „dům na skále“, který nespadne, není něco, co nepochází z tohoto světa. Podobně jako Boží království.

  48. Nevzpomínám si, že bychom tu kdy otevřeli téma SFRJ. Vzhledem k vytrvalému navracení se k otázkám kapitalismu a socialismu je to docela s podivem.

    Nejdříve k Josipu Brozi Titovi. Až do konce svého života, v dobových podmínkách (a vrcholné politice) dlouhého, se těšil velkému renomé. Bylo založeno jeho čelnou rolí v odboji proti německé okupaci, odoláním Stalinovi, významnou aktivitou v Hnutí nezúčastněných zemí i postojem v roce 1968. V domácích poměrech bývá zakladatelská osobnost nového (autoritářského) režimu (jako Tito či Castro) obdařena čímsi na způsob svatosti nebo „pomazání“. V některých případech pak celkem přirozeně dochází k návaznému projevu afinity, totiž k předávání moci v příbuzenské linii. J. Broz Tito ovšem ustanovil, že nebude mít skutečného nástupce, nýbrž v nejvyšší funkci budou rychle (v ročním intervalu) rotovat představitelé z jednotlivých republik federace.

    Nebylo to jen Titovo výjimečné postavení a osobnost, co drželo Jugoslávii pohromadě. Byla to i mezinárodní a vnitřní situace a na ní vázané limity svobody. Tím se dostáváme k jinému našemu tématu posledních dní, k volební demokracii, jíž velmi nerovná distribuce bohatství za kapitalismu trnem v oku nebývá, ale ostatní danosti, byť svátostného rázu, šetřit se povinna necítí. Alegoricky řečeno, nechat děti prát se může vypadat rozumně, mělo by se však hledět na jejich věk a síly a taky na to, zda se nenacházejí v drahém obchodě se sklem a porcelánem.

    Jugoslávský socialismus nemusel být poplatný SSSR a byl proto svobodnější a …realističtější. Projevovalo se to většími sociálními rozdíly mezi lidmi, mezi městy a venkovem i mezi republikami federace. Z hlediska účinnosti systému přerozdělování se Jugoslávie podobala spíše Itálii než Československu. Posledně zmíněná nerovnováha s sebou nesla snadno zneužitelný potenciál.

    Ekonomika Jugoslávie rozhodně nebyla zdravá, ale trpěla řadou vleklých i prohlubujících se neduhů. S některými chronickými problémy zemí sovětského bloku se však nepotýkala. Problémem byl spíše nedostatek peněz než nedostatek zboží, rozšířeny byly západní licence i výrobky, existovala spoluúčast zaměstnanců na řízení podniků, hodnota zaměstnání nebyla silně devalvována, lidé mohli (i museli) pracovat v zahraničí, zisky nebyly nadměrně přerozdělovány a infrastruktura mohla být modernizována.

  50. Paní Hájková, tak tato zpráva o úmrtí Petra Kužvarta (díky za ní, jinak bych se o této události snad ani vůbec nedozvěděl), je skutečně překvapivá. Bylo mu – teprve – 66 let, to dnes není ještě žádný věk na umření. (V tom nekrologu se ovšem nějak skrytě naznačuje, že by toto úmrtí mělo mít nějakou souvislost s jeho depresemi?…)

    Zpráva tedy překvapivá; ale musím otevřeně přiznat, že – ačkoliv jsem Petra znal od dob mého mládí – necítím se jí být nijak nadmíru otřesen. Jsou věci, jsou principy které jsou mi důležitější a bližší nežli pouhá osobní známost; a tady se stalo příliš mnoho věcí, nežli aby ten dřívější – dejme tomu „soudružský“ – vztah k němu nemohl jinak nežli citelně ochladnout.

    Přesněji řečeno: já jsem si k němu nikdy nevybudoval nějaký srdečnější vztah. Já jsem se s ním seznámil vlastně zprostředkovně, v dobách našeho studia na gymnáziu, přes Martina Hekrdlu (po převratu jeden čas dost známého publicisty). Peter Kužvart – ten mi vždy připadal nějaký cizorodý, jaksi „ujetý“. On byl už tehdy radikálním levičákem (což bylo v dobách normalizace mezi mládeží velmi vzácným úkazem). Své názory zřejmě dost rád hlásal vůči svému okolí; ve své třídě proto dostal přezdívku „Pastor“.

    Největšího stupně vzájemného sblížení jsme dosáhli v době, kdy jsme – spolu s M. Hekrdlou – založili někdy na počátku osmdesátých let jakýsi „disidentský triumvirát“. Stagnace společenského života za tuhé normalizace se nám jevila nesnesitelnou; a tak jsme se rozhodli proti tomu něco dělat. Svým způsobem k našemu štěstí se – v důsledku neuvěřitelného řetězce náhod – nám tehdejší Státní bezpečnost dostala na stopu dříve, nežli jsme se stačili zatížit nějakou prokazatelnou trestnou činností. U mě tato situace nakonec vedla k emigraci; zbývající dva členové našeho triumvirátu se pak postupem času propracovali ke kontaktům k organizovanému disidentskému hnutí.

    Po listopadovém převratu jsme obnovili naše kontakty; ti dva byli členy tehdejší „Levé alternativy“, já jsem se dostal do pozice dejme tomu „externího sympatizanta“. Ovšem – v té době se už Levá alternativa nacházela ve stadiu vnitřního rozpadu, různé skupinky tu navzájem bojovaly proti sobě. A především – typická vlastnost těchto okrajově radikálních levicových skupin – naprosto zde chyběla nějaká pozitivní vůdčí myšlenka. Jenom ze samotného antikapitalistického boje se natrvalo vyžít nedá.

    Takže Levá alternativa skončila; a s mými tehdejšími dvěma přáteli či souputníky jsem se pak rozešel i ideově. Jejich levicový pohled na svět dostával čím dál tím viditelněji dogmatické, fundamentalistické rysy; a něco takového je pro mě za všech okolností naprosto nepřijatelné. Ta cesta, po které se ti dva vydali, nemohla být už nikdy cestou mou vlastní.

    Přesto když se pak u mě Petr před časem znovu přihlásil, byl jsem přece jenom do jisté míry potěšen. Na straně jedné zde zřejmě pracovala přece jenom určitá nostalgie, vzpomínky na (společně prožívané) mládí; a na straně druhé jsem doufal, že s přibývajícím věkem se přece jenom poněkud zmírnila jeho dřívější zaťatost, s kterou šel vždy do každé věci čelním útokem, nehledě napravo ani nalevo. (Mimochodem, při tomto opětovném kontaktu mi napsal, že nějaký čas předtím byl v nemocnici s nějakým závažným onemocněním, snad dokonce i na operaci. A že ve zbývajících létech chce ještě pokud možno plně využít svůj čas. – To by asi bylo spíše vysvětlením pro jeho nynější úmrtí, nežli ty zmíněné deprese. O těch jsem u něj ostatně nic nevěděl; a velmi mě překvapilo, že někdo natolik agilní a energický jako on by něčím takovým mohl trpět.)

    Takže tedy vzájemný kontakt byl obnoven; ale brzy se ukázalo, že je to – bohužel – stále ještě ten samý „beran“ jako dříve. On v té době na serveru „Nová Republika“ publikoval po částech své názory na podstatu reálného socialismu („Co byl reálný socialismus?“); musel jsem mu ale v této souvislosti za prvé vytknout, že on podává mnohem spíše jenom popis dějinného vývoje tohoto společenského útvaru, nežli aby poskytl skutečně do hloubky jdoucí analýzu jeho podstaty. Z jeho sáhodlouhých popisů jsem se nedozvěděl víceméně nic, co by pro mě v tomto ohledu mohlo být nějakým způsobem nové či objevné.

    A za druhé: jestliže až do roku osmdesátého devátého byly jeho popisy dění alespoň věcně správné, při líčení událostí kolem listopadového převratu náhle naprosto propadl těm nejdivočejším konspirativním teoriím; podle nichž tento převrat byl jednou řízen ze Západu (samozřejmě ze strany CIA), podruhé zase z jakýchsi tajuplných kruhů v Kremlu, přesněji řečeno v sovětských tajných službách. Že by se snad mohlo jednat o zcela spontánní společenský proces (který ostatně předtím proběhl prakticky už ve všech ostatních zemích východního bloku), to by mu zřejmě přišlo jako příliš „fádní“ výklad těchto událostí. On vždycky musel mít nějakého konkrétního nepřítele, proti němuž by mohl zaměřit všechny své (leckdy nemálo ze řetězu utržené) energie. (Mimochodem: ta zpráva z nekrologu, že on někdy – namísto doma – přespával ve své právnické kanceláři! vypovídá dost jasně o podivnostech jeho osobnosti.)

    K definitivní roztržce mezi námi došlo ale až poté, kdy se na mě obrátil s otázkou, jaký je můj názor na sudetoněmecký problém. On v této záležitosti zaujal víceméně klasické české stanovisko o „dobrých Češích a zlých Němcích“; to jest, podle něj bylo vyhnání sudetských Němců naprosto a bez jakýchkoli pochyb oprávněné, jak právně tak i morálně. V tomto ohledu jsem s ním v žádném případě nemohl souhlasit; legalita tohoto opatření je krajně problematická, a z hlediska morálního je paušální odsouzení (a potrestání) celé jedné velké skupiny obyvatelstva naprosto nepřijatelné.

    Nějaký čas jsme se o této věci dohadovali (on do toho zatáhl ještě jednoho známého českého exilového sociálního demokrata; který ovšem argumentoval naprosto stejným způsobem jako já); až jsme se nakonec oba dohodli, že nemá smysl abychom si navzájem ztěžovali životy těmito neustálými boji. Přerušili jsme tedy – tentokrát už definitivně – všechny vzájemné styky.

    Na jedné straně je to skutečně obrovská škoda. Petr Kužvat byl opravdu velmi inteligentní člověk; a jeho rozbor Máchova Máje (který byl svého času i zde otištěn) má svou nespornou kvalitu. – Ovšem na straně druhé (a to je pro P.K. naprosto typické), i tady je v dikci jeho komentářů neklamně znát jakási úzkokolejná agresivita jeho argumentačního stylu. A to byl u něj právě ten zcela zásadní problém: Petr Kužvat je naprosto typickým příkladem toho, jak to dopadá, když se intelekt dostane pod nadvládu ideologie. Respektive nevědomých emočních hnutí. Politický (levičácký) fundamentalismus Petra Kužvarta byl logickým důsledkem a projevem jeho vnitřní nevyrovnanosti, jeho až přímo posedlosti neustále za něco, a především proti někomu bojovat. Vyzrálý intelekt se projevuje mnohostranností, schopností promýšlet témata a problémy ze všech jejích stran a aspektů; něco takového ale bylo s jednodimenzionálním akcionismem Petra Kužvarta zcela nekompatibilní.

    Za určitých okolností jsou sice takovíto neústupní bojovníci za (dobrou) věc potřební a užiteční; ale jejich obraz světa vždycky je a zůstává pouze černobílý, a nakonec pravidelně sklouznou k životní maximě: kdo není s námi, je proti nám!

    U Petra Kužvarta proto nakonec není natolik tragické ani jeho samotné úmrtí (tomu se nevyhne nikdo); ale to, že jeho mimořádný intelekt se dostal do vleku jeho politického a ideového fundamentalismu.

  52. Napadlo mě, že to „popírání reality“ by mohlo mít souvislost s nedávno zde citovanou básní o naději:
    „Aby viděli, jak jsou věci dnes
    a věřili, že nazítří bude lépe.“
    Chtělo by to nějakou levici, která uznává realitu a zároveň neztrácí naději (víru v budoucnost).

  53. Zajímavý odkaz. Líbí se mi věta „Pokud bychom tyto skryté otázky (únikové spirituality) odmítali, rovněž bychom unikali z reality. “
    Naše adaptační strategie na dobu kovidovou i teď na dobu peri-válečnou mají (narozdíl od ducha zde dříve citované Františkovy modlitby za odpuštění války) jednu možná pozoruhodnou společnou charakteristiku: silné a vzájemně nesmiřitelné názorové konstrukty zprostředkování outsourcingu viny. Které by mohly být (kdybychom věřili v primát ideologií) zároveň nástroji rozkladu společnosti (na nedávno tu zmíněném principu babylonského zmatení jazyků) .

    Naproti tomu „materialistická“ 😉 spiritualita činné, účastné pokory vůči realitě/důvěry v řeč Skutečnosti vůbec nepotřebuje soudržnost společenství zakládat na (dlouhodobě těžko udržitelné) názorové jednolitosti. Spíš na něčem takovém, co pan Horák nechává nevysloveno (otevřeno kreativitě) jako chybějící rozměry „volební demokracie“. Prostory, ve kterých bychom se snad mohli cítit společně „doma“ prostě díky nějakému „hmotnému“ nástroji účasti na průběžnější autentizaci parametrů společně financovaných a sdílených praktických mechanismů solidarity a férovosti (pojem „spravedlnost“ by mohl vést k představě přiměřenosti majetkové, ale to může být zbytečný požadavek tam, kde míru spotřeby lze jednoduše doprovázet mírou zdanění).

    Paní Hájková zde před časem zmínila spotřební družstva. Představa společnosti jako „spotřebního družstva“ se mi zamlouvá mnohem lépe než představa družstev těch co prodávají své pracovní dovednosti a současně by měli nést podíl hmotné zodpovědnosti za efektivitu investic do produkčních prostředků, smluvních zajištění subdodávek, uplatnění odbytu, rozvoje akvizicí dalších (konkurenčních?) zaměstnanců,…

  54. V. BĚLOHRADSKÉHO IDEOVÉ SKOKY

    S tím naposled řečeným („spotřební družstva“) docela dobře souvisí i jeden rozhovor s V. Bělohradským, na který jsem zrovna náhodou narazil: https://nazory.aktualne.cz/komentare/belohradsky-ted-je-dejinotvornou-silou-levice/r~i:article:737773/ Tento text je sice už deset let starý, ale přesto má i dnes svou nemalou zajímavost.

    V. Bělohradský tu v prvé řadě odůvodňuje, proč byl napřed apologetem kapitalismu, aby pak přestoupil na levicové pozice. (Nebo snad přesněji: na kritiku systému z levicových pozic.) Velmi zajímavé je tady jeho líčení počátků kapitalismu jakožto rodiště liberálního, demokratického životního stylu, jmenovitě v italských městských státech.

    Což o to, toto konstatování není nic až tak zcela převratného, sám jsem tento demokratizační rys kapitalismu uvedl v mé sérii o Marxovi. Bělohradský ale tvrdí, že pak se věci nějak zvrtly, že pak nad tímto demokratickým liberalismem zvítězila moc koncernů, bez demokratické kontroly.

    V té době před deseti lety Bělohradský horoval pro „osu lib-lab“, tedy pro střídání pravice a levice u moci. Že prý navzájem budou korigovat své chyby, a tím bude všechno v nejlepším pořádku. Dnes už ale zřejmě zase zcela zásadně změnil pozice, teď už je v jeho očích celý politický systém špatný, jak zde bylo v diskusi výše uvedeno, podle jeho názoru „volby ničí demokracii“. (Já jsem vlastně hledal tento jeho článek v Lidovkách, ale k přečtení bych se tam musel evidovat, to mi pak nestálo za to. Ale potom jsem připadl na tento druhý rozhovor s ním.)

    Je nutno říci: v zásadě Bělohradský nemá nepravdu. On víceméně precizně reflektuje ty či ony aspekty současné (kapitalistické) společnosti, respektive systému buržoazní demokracie. To co je u něj ale dosti obzvláštní, to jsou ty jeho opakované ideologické skoky. Napřed je vyhraněným, nekritickým apologetem kapitalismu; a nechce vidět jeho imanentní negativní stránky. Pak najednou zjistí že tento systém kapitalismu svou koncentrovanou mocí nahlodává jeho liberalistický světový názor, takže pak zase sáhne po levicové kritice kapitalismu. Aby pak nakonec zavrhl to celé, celý tento (politický) mechanismus.

    Ještě jednou: ne že by v tom všem neměl pravdu. Ale – opravdu to nějak působí, jako by skákal od jedné dílčí pravdě k druhé, a není schopen pochopit fungování celku. Není schopen pochopit že ona „moc koncernů“ není jenom nějakou novodobou deformací, kterou by bylo možno zvládnout prostředky deliberativní demokracie – nýbrž že tato moc vyplývá z nejvlastnější podstaty samotného kapitalismu. Tedy právě toho kapitalismu, který on – v jeho rané fázi – obdařil těmi nejpochvalnějšími atributy: solidnost, důvěra(!), svoboda.

    A stejně tak nedokáže pochopit, že i tento politický systém, který on nyní tak zavrhuje, je jenom druhou stránkou té samé mince, kterou vytváří právě kapitalismus. Marx by řekl, že Bělohradský stále ještě „staví svět na hlavu“. Bělohradský stále není schopen uvědomit si reálnou hierarchii podle vzorce materiální základna – společenská nadstavba; a proto stále věří tomu že ze současné mizérie je možno dostat se prostě tím, když zavedeme nějaké změny ve „společenské nadstavbě“. Když se zavede deliberativní demokracie, když – namísto sociálního státu – vznikne jakási „družstevní solidarita“.

    Nicméně, velmi zajímavé je to místo, kdy – v polemice s tehdejšími názory V. Klause – staví do protikladu partajní demokracii proti pojetí demokracie „jakožto místa kde se rodí pravdy“. Což dost úzce koresponduje s tím rozlišením různých pojetí demokracie, které jsme zde udělali i my.

  55. Bělohradský se podle mého názoru domnívá, že sociální stát (jakožto forma solidarity) zanikne. Že se v nových podobách kapitalismu neudrží. Proto „vymýšlí“ nové formy solidarity (viz „Osobně se domnívám, že sociální stát musí vystřídat „solidární společnost“ – družstva, kolektivní akce, různé formy solidarity na úrovni města a kraje nebo i zaměstnaneckých a odborových organizací. Solidarita přece nejsou nějaké dávky a hádky o ně. Stát může zaručit pravidla solidarity, může být i garantem, ale ne vykonavatelem solidarity“).
    Pokud si vzpomínám, něco podobného si o sociálním státu myslel Žižek (totiž, že s vývojem kapitalismu zanikne). Žižek ale zároveň tvrdil, že i přesto je zapotřebí o sociální stát bojovat a ty nové formy solidarity že se ustaví během toho boje. Nicméně i on (Žižek) toho namluvil už dost a některé věci byly dost protichůdné.
    Jestliže se realita rychle mění, mění se tak i její obraz.

  57. Ještě k té poslední větě: Jestliže se realita rychle mění, mění se tak i její obraz.
    Ony jsou ty obrazy reality součástí samotné reality světa. To vlastně potvrzuje i věta, kterou vyzvedl pan Nushart: „Pokud bychom tyto skryté otázky (únikové spirituality) odmítali, rovněž bychom unikali z reality.“
    Nemusíme je odmítat, ale nemusíme je ani přijímat za své. Jen reflektovat.

  58. „… intelekt se dostane pod nadvládu nevědomých emočních hnutí.“

    To je, pane Poláčku, stav běžný u každého člověka. Kdyby intelekt nebyl pod vládou emocí, šlo by nejspíš o poruchu osobnosti.

    Emoce jsou pochopitelně vědomě dost těžko ovlivnitelné (pak by snad už ani nešlo o emoce), takže jejich vláda je ne-vědomá. Já si ale teď vědomě dám kafe, čímž jejich nevědomé vládě dám co proto (můžete si vypěstovat i nějaký jiný rituál, který vám žádanou emoci vědomě navodí).

    Intelekt vyspělé osobnosti tedy již pak nepodléhá nadvládě nevědomých emočních hnutí. Tohoto stavu můžeme snadno dosáhnout i tak, že své okolí dopředu varujeme: „Jestli uděláte něco proti mojí vůli, tak se vědomě naštvu (a jistě chápete, že to pro vás nebude nic příjemného).“ Intelekt zde tedy již vědomě vládne emocím a nikoli naopak.

    Petrovi Kužvartovi přeji vše dobré a jestli existuje něco jako nebe, doufám, že je tam dost místa pro zarputilé romantické marxisty. (Bože, jak se tam jenom budeme hádat, když tolik lidí má narozdíl ode mě nesprávné názory a přitom jsou tam rozbroje zakázány?)

  59. Co se té Bělohradského „solidární společnosti“ týče, nemyslím že on by to bral tak že stát zanikne, že nebude schopen plnit svou funkci sociálního státu. On ten stav kritizuje z principiálních pozic. Bělohradský jakožto liberál nemá stát rád, je to pro něj v zásadě jenom byrokratická, člověku odcizená organizace respektive aparát. On tuto jeho funkci chce nahradit onou solidární společností proto, že tam by ta neosobní anonymita státního sociálního aparátu byla vystřídána přímou, osobní pomocí člověka druhému člověku.

    V tomto smyslu je možno jeho kritice porozumět respektive s ní souhlasit; jenže to je zase jenom taková typická Bělohradského dílčí pravda. Za prvé: ta anonymita státního aparátu má někdy nepostradatelné výhody; už takhle je to vždy na úkor vlastní hrdosti, když někdo musí žádat o sociální podporu, ale vůči státu na to má alespoň zákonný nárok. Ale jak by to pak muselo pro dotyčného vypadat, jak by se přitom musel cítit, kdyby musel předstoupit před nějaké zcela konkrétní, jemu známé lidi, z jeho okolí, a přiznat veřejně: „Nemám dost peněz na živobytí, prosím o vaši pomoc!“ To je samozřejmě naprosto zvrácená představa, že by to pro toho potřebného takto mělo být lepší, „lidštější“.

    A za druhé a především: Bělohradský tu zase veškerou pozornost fixuje pouze na následky, ale zcela opomíjí příčiny. On chce napravovat sociální nerovnosti; ale vůbec ho nezajímá respektive nevidí, že příčinou těchto nerovností je kapitalismus (ano, a to i ten původní kapitalismus, pro který měl taková slova chvály a obdivu!); a že dokud bude tento kapitalismus nadále existovat v této formě, pak bude znovu a znovu plodit příjmovou a sociální nerovnost, a žádná „solidární společnost“ na tom nedokáže nic změnit. Bělohradský tu tedy fakticky vytváří jenom fikci, která zakrývá pravou podstatu věci. Jinak řečeno: vytváří falešné vědomí, čili ideologii.

  60. S tím údajným hochštaplerstvím: ano, také jsem to četl, právě proto jsem se pak začal shánět po originálním textu toho rozhovoru s Bělohradským, protože jsem si chtěl překontrolovat, do jaké míry tato předhůzka (respektive invektiva) souhlasí.

    Je nutno si uvědomit, že Forum24 je pravicově orientované médium, a takovéto názory vyznává zřejmě i ten člověk (filozof), který Bělohradského takto ostře kritizoval. Tyto jeho výpady je tedy nutno brát s určitou rezervou. Je totiž docela dobře možné (a spíše pravděpodobné), že on je především uražen z toho, že se Bělohradský opováží takto zásadní kritice podrobit tu „jejich“ přece tak dokonalou a krásnou demokracii. A že tak Bělohradský činí z víceméně levicových pozic. Oni ho zřejmě považují za renegáta, když napřed byl vyznavačem kapitalismu, a vůbec pravicových hodnot, a pak takhle otočil prakticky o 180 stupňů.

  61. Ještě něco k Jugoslávii: tak docela nesouhlasí co v této souvislosti psal pan Horák, že bychom se jí ještě nikdy nezabývali. Já jsem ji v každém případě už zmínil v souvislosti s jejich ekonomickým modelem podnikové samosprávy – který svého času bedlivě sledovali a studovali českoslovenští reformní ekonomové, ale nakonec ho jakožto nepoužitelný zavrhli. Jestli se časem dostanu k tomu abych napsal zamýšlený podrobný rozbor dění roku osmašedesátého, pak se tam i tomuto tématu budu věnovat ještě podrobněji.

    Ale tady jsem chtěl připsat především ještě něco k té záležitosti s národnostními konflikty v bývalé Jugoslávii. Svého času – bylo to celkem nedlouho poté co tam vypukly první boje – jsem o tom četl jednu docela zajímavou zprávu. Je to vlastně jenom taková malá momentka, ale s nemalou výpovědní hodnotou. Reportér se ptal tamějších obyvatel (snad to bylo na území Bosny), jaké tam panují vztahy, a proč a jak k propuknutí oněch národnostních vášní vlastně došlo. A dostalo se mu odpovědi, že za Tita tam prakticky vůbec žádné národnostní konflikty nebyly; že oni tam spolu žili klidně po sousedsku, Bosňáci i Srbové, křesťané i muslimové, sňatky se uzavíraly napříč národnostmi, nikdo se nad tím nepozastavoval. Ale poté co zemřel Tito, pak se náhle vynořili demagogové, národnostní štváči – a náhle už nebyl jeden druhému sousedem, nýbrž národním nepřítelem.

    Z toho je tedy možno usoudit dvojí: za prvé, ty národnostní konflikty latentně trvají, a při vhodné příležitosti znovu vybuchnou. Ale – na straně druhé pokud jsou cíleně utlumeny, to jest pokud nikomu není dovoleno je uměle rozdmýchávat, pak ony mohou být běžným, přirozeným životem lidí zatlačeny do pozadí, tak dalece že je prakticky už nikdo nevnímá!

    K udržování tohoto mírového stavu principiálně ani není nutna přítomnost diktatury, zákazu shora a cenzury; naprosto by stačil všeobecný konsens, že do budoucna bude zakázáno tyto národnostní vášně uměle rozdmýchávat.

  62. „Chtělo by to nějakou levici, která uznává realitu a zároveň neztrácí naději (víru v budoucnost)“ – paní Hájková, dostal jsem sám nějakou podobnou myšlenku; ale napíšu k tomu něco více v druhém vláknu, tam to spíše tematicky patří.

  63. Pane Nusharte, mezi dvěma skutečnosti „být ovládán svými emocemi“ a „nechat se ovládat svými emocemi“ může existovat zcela zásadní rozdíl.

    Máte samozřejmě pravdu v tom, že každý člověk, každý jedinec je nějakým způsobem preformován, že má tedy předem určité osobní preference (které jsou pro něj ovšem i emočně významné).

    Ovšem – tuto svou apriorní zaujatost může člověk alespoň do jisté míry zvládnout a neutralizovat, a to tím když je dokáže kriticky přehodnotit, silou svého – střízlivého – ducha.

    Jsou ale lidé (a bohužel zřejmě většina), kteří k této kritické sebereflexi nejsou schopni. Ono to ani zase tak moc nevadí (respektive se to nestane nápadným), když zastávají víceméně středové světonázorové pozice. Ale velice nápadné se to stane v případě takto vyhraněných ideových a politických názorů, jaké zastával například P. Kužvart. Jeho názory, jeho postoje byly vždy značně specifické, ne-li až vysloveně extrémní. Ale bylo prakticky nemožné ho o tom jakýmkoli způsobem přesvědčit. On měl svůj názor fixně hotový jednou provždy, a možnost vlastního omylu pro něj vůbec nepřicházela v úvahu. Mýlit se mohli vždy jenom ti druzí.

  64. Ezo spiritualita jako popírání reality: paní Hájková, Borzić to formuloval trochu jinak, on tam píše že „společným jmenovatelem je tu snaha uniknout z náročné skutečnosti“. To napohled nenápadné slůvko „náročná“ skutečnost je tu rozhodující. Žít skutečný život, se všemi jeho složitostmi, nejasnostmi, konflikty, problémy – to je pro mnoho lidí opravdu zřejmě nepřekonatelný problém. Reálný svět se jim zřejmě jeví být chaotickým, nesrozumitelným, a tím i nebezpečným, je ohrožujícím. Proto si vytvoří náhražkovou, magickou realitu – tam je svět naprosto jasně a přehledně rozdělen na síly Dobra a síly Zla, a pak postačí naučit se pár (ezo) triků, a dotyčný už může snadno získat pocit že získal zpět vládu nad svým životem, respektive nad celým světem.

    Ano, Borzić má plnou pravdu i v tom, že snažit se této sortě lidí jenom racionalisticky kázat jejich omyly, to je svým způsobem stejně tak útěk před realitou. Je to zavírání oči před reálnými příčinami, které u nich vedou k těmto důsledkům. Co se konkrétně komunity antivaxerů týče, pak já jsem sice na jedné straně zásadně kritizoval iracionalismus jejich argumentace – ale na straně druhé jsem projevoval i určité pochopení pro jejich postoje, právě s poukazem na tyto niterné příčiny v jejich psychickém aparátu (až mi někdy pan Horák tuto mou vstřícnost vůči nim měl poněkud za zlé 😉 ).

  65. Odkaz na Forum24 dal na Facebook nějaký Petr Hlaváček, kterého mám v „přátelích“. Kdo mohl vědět, že je to pravičák? Vždyť v některých záležitostech se pravice od levice neliší. Vlastně bych ho bývala kvůli tomu asi ani neodmítla. Ačkoliv teď už některé lidi odmítám přijmout mezi „přátele“, ani ne kvůli politice, ale čistě jen z důvodu početnosti. Ono je to pak na Facebooku čím dál méně přehledné.
    Pod tím odkazem pana Hlaváčka na uvedený text se hned snesla kritika příznivců pana Hlaváčka a odpůrců VB. I Věra Tydlitátová je patrně proti Bělohradskému. Přiřadila ho k Chomskému a Hogenové.
    Mírně se Bělohradského zastal (a Vodrážku naopak zkritizoval) Matěj Metelec. Napsal tam:
    „Rozhovor na Lidovkách jsem nečetl, je za paywallem, ale předpokládám, že přinesl podobné argumenty, jako tento Bělohradského esej https://www.novinky.cz/…/diagnoza-unipolarni-porucha…. Byť mě je bližší svým jazykem i přístupem třeba toto: https://www.advojka.cz/archiv/2022/9/preskupovani-pozic , sotva lze nevidět, že Západ si prošel v posledním třicetiletí svojí vlastní verzí transformační krize a podnikl řadu naprosto stupidních kroků (nejhorší byl bezesporu invaze do Iráku, které vděčíme za ISIS atd.). Popírat to, protože Putin je padouch, je dětinské. A jak jsem říkal, celé to zakončit obviněním z hochštaplerství, když první věta je důkazem vlastní nekompetence ve filosofii – to je docela odvaha.“
    Tak jsem vás informovala o dění na Facebooku 🙂

  67. Ještě k oné diskusi na Facebooku. Václav Bělohradský v jednom z pravicových diskutujících dokonce vzbudil domněnku, že je to „starý bolševik“. Někteří lidé asi vidí dost černobíle. Buď jsi naladěn pravicově nebo jsi bolševik. (Starý – vzhledem k pravděpodobnému datu narození).

  68. Ten Bělohradského esej o „unipolární poruše“ jsem už dříve četl v Právu; mám pocit že jsem ho (nebo alespoň některé jeho téze) krátce zmínil i zde.

    Ono je to dost těžké takovéto názory posoudit; je na nich totiž stejně tolik správného, jako naprosto přemrštěného. Bělohradský (a obdobně Barša v Alarmu) mají samozřejmě naprostou pravdu v tom, že Západ nemůže v žádném případě platit jako nějaký neposkvrněný ráj čirého a ušlechtilého humanismu; stále ještě se jedná o svět (principiálně egoistického) kapitalismu, a o svět kde se mnohdy ještě projevují alespoň určité ne-li už přímo kolonialistické, tak přinejmenším hegemonialistické choutky.

    Na straně druhé – ten způsob jak oba za každou cenu usilují o to očerňovat soustavně Západ, nepřiznat mu ani nepatrnou část víceméně poctivě demokratického respektive humanistického smýšlení, označovat ho (byť i jen nepřímo) za víceméně stejně tak cynického aktéra světového dění jako putinovské Rusko – to je skutečně už velice přehnané, je v tom jasně cítit prastarý levičácký reflex, kdy všechno na Západě je ve vleku kapitalismu a imperialismu. (Zde má ostatně zřejmě svůj kořen ona invektiva na adresu V. Bělohradského jakožto „starého bolševika“. To má s jeho věkem jen máloco společného, starý-věčný je tu ten levičácký postoj sám.) Bělohradský jde dokonce tak daleko, že aby „dokázal“ naprostou prohnilost a faleš Západu, tak argumentuje i s akty kolonialismu z časů hluboko v minulém století! Jako by Západ mezitím neprošel vůbec žádným vývojem; jako by zde nebyla léta šedesátá, dravý nástup nové levice, která by na každé takového snahy okamžitě reagovala snad přímo stavěním barikád.

    Ještě jednou tedy: jak Barša tak Bělohradský mají značnou část pravdy ve své skepsi vůči údajně naprosto ušlechtilému Západu (který se takovým jeví v přímém konfliktu s brutální agresí putinovského Ruska); ale tento jejich kritický postoj je velmi nevyvážený, velmi poplatný (levičácké) ideologii, a proto jen málo důvěryhodný. Ani jeden z nich nedokáže uchopit svět Západu v jeho imanentní rozporuplnosti: jakožto svět určitého, zcela specifického pojetí lidské svobody, kteréžto pojetí je na straně jedné jenom formalistické, ale na straně druhé i takto formalistické pojetí je stále ještě velkým pokrokem v přímé konfrontaci se světy, kde není přítomno dokonce ani takto minimalistické pojetí lidské svobody.

  69. Co se té „ezo-gnóze“ týče, tady sice nejsem žádný velký znalec, ale opravdu si nejsem jistý, jestli tyto její papežovy paušální odsudky by bylo možno bez dalšího přijmout.

    Za prvé už proto, že pod pojmem „gnóze“ se skrývá nepřeberné množství různých směrů (a různých názorů), a je tedy velmi problematické tady soudit (a odsuzovat) paušálně.

    A za druhé a především: takovýto postoj (tj. vyvázání se z účasti na vnějším, politickém světě) mělo u gnostiků naprosto svou logiku, v jejich pojetí byl vezdejší, materiální svět principiálně špatný (od Boha odpadlý), a nemělo tedy sebemenšího smyslu se ho pokoušet nějak napravovat. To jediné co mohlo člověka spasit to byla právě čirá spiritualita. Tuto spiritualitu ale oni prožívali zřejmě velmi důsledně a intenzivně; kdyby jim na ni někdo chtěl sáhnout (tj. ji nějak ponížit), teprve tady by se ukázalo jestli by se mezi nimi nenašli také nějací neústupní „eleazarové“.

  70. Musím říct, pane Poláčku, že jsem o tom papežově textu dost přemýšlela. Ani já to nevidím s gnózí nijak jednoduše. Ale pokusím se vyložit svůj názor na věc.
    Vy píšete: „Tuto spiritualitu ale oni prožívali zřejmě velmi důsledně a intenzivně; kdyby jim na ni někdo chtěl sáhnout (tj. ji nějak ponížit), teprve tady by se ukázalo jestli by se mezi nimi nenašli také nějací neústupní „eleazarové“.
    Totiž tam nešlo ani tak o ponížení víry, ale spíš ponížení člověka. Šlo o to, že člověk měl být přinucen dělat něco, co bylo proti jeho svědomí. Papež to zřejmě vidí tak, že gnostik žádné svědomí nemá, protože „má spiritualitu“, a tak si „může dělat, co chce“. Zatímco věřící podle něj nemůže dělat to, co mu Bůh (působící v jeho svědomí) zakazuje.
    Jíst maso obětované modlám vlastně nesměli jíst ani křesťané. Pokud si vzpomínám, zabýval se tím Pavel ve svých listech. Pavel, který tvrdil, že „všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá“.
    Věc se měla tak, že samotné snědení masa nikomu neublížilo, pokud člověk nevěděl, že bylo obětováno modlám. Nebo pokud si byl jist, že jeho (silné) svědomí to unese. V 1 Kor 8, 4-7 Pavel píše:
    „Pokud tedy jde o to, zda se smí jíst maso obětované modlám, víme, že modly ani bohové tohoto světa nic nejsou a že jest jen jeden Bůh. I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi – jakože je mnoho takových bohů a pánů –my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho. Ale všichni nemají toto poznání. Někteří jsou až podnes tak zvyklí na modly, že jedí toto maso jako oběti modlám; jejich svědomí je nejisté, a proto je poskvrněno.“
    Eleazar byl však Žid (a navíc žil dávno před Ježíšovým narozením). Jemu svědomí rozhodně nedovolovalo jíst takové maso, protože židovský zákon to zakazuje. Kdyby jen předstíral, že maso jí, a nejedl by, tak by možná vlastně nic neporušil. Jenomže by něco předstíral a – jak podotýká František – navíc to byl hrdý muž, kterému šlo o čest. Jemu se nejednalo jen o to, aby nepojedl Bohem zakázaný pokrm, ale také o to, aby si ani nikdo nemyslel, že ho pojedl.
    Podle papeže si víru nemůžeme zachovat ve vlastním nitru, pokud ji neprojevujeme také navenek. Papež se zřejmě domnívá, že gnostikům víra nic nezakazuje a navenek ji nijak neprojevují. Popravdě řečeno, netroufám si to posuzovat, ale myslím si, že to bude asi složitější.

  71. Také to (Eleazarovu volbu) vnímám tak, že šlo o vědomí spoluzodpovědnosti za vytváření/pokračování „kultury vztahů“ ve které se žije – a tedy i pravdivost vztahu k Bohu projevuje. Ani osobní spiritualitu nelze „mít“ (jako jakýsi nástroj či „dovednost“) – jen snažit se sdílet.
    Příběh ukazuje, jakou prázdnou iluzí by byl nabízený „pocit bezhříšnosti“.

    A ta tendence ke „spiritualitě jako osobnímu nástroji“ (který si lze osvojit) je asi to, co může být v principu vytýkáno tomu postoji, který je tu pojmenován ezo-spiritualitou.

  72. „…šlo o vědomí spoluzodpovědnosti za vytváření/pokračování „kultury vztahů“ ve které se žije…“
    Ale byla ta kultura vztahů tak naprosto skvělá a správná, pane Nusharte? Četl jste někdy Starý zákon?
    Tím samozřejmě nemyslím, že by byla tak skvělou a správnou kultura helénistická, kterou nakonec stejně převzala spousta Židů, včetně saduceů, kteří jinak navenek dodržovali Zákon, tedy vše, co bylo Mojžíšem předepsáno.
    Ti, které Pavel nazývá Řeky, ve skutečnosti nebyli Řekové, nýbrž helénizovaní Židé. Tedy Židé, kteří už zapomněli na židovské tradice a žili zcela pohansky.
    Pavel sám byl Žid a dodržoval všechno, co měl jako Žid dodržovat, ale zásadně nepožadoval totéž od oněch „Řeků“, tedy původem Židů, kteří už ovšem „vypadli“ z tradice. Věděl, že hlavní je otázka osobního svědomí.
    Jediné, co požadoval po Židech (i po „Řecích“), aby respektovali svědomí těch druhých. Nemyslel tím samozřejmě, aby si každý „dělal, co chtěl“.
    Koneckonců na Wikipedii je zmínka, že svědomí není „něčím, čím bych mohl volně disponovat“.

  73. Napřed tedy ještě k těm gnostikům: je fakt, že oni – a v tomhle zřejmě papež František vidí ten zásadní rozdíl – se necítili být odpovědnými za jsoucí, materiální (a tedy i bezprostředně lidský) svět. Neboť jak jsem napsal minule oni materiální svět pokládali tak jako tak za zkažený, neboť ne-duchovní. Konkrétně to znamená, že z jejich pohledu ať se jí takové či onaké maso, ať se dodržují taková či onaká pravidla, ale dost možná i ať se zachovávají principy osobní cti (tedy neustupovat od vlastního přesvědčení), respektive tedy ať se jedná svědomitě nebo ne – všechno marné, všechno jedno, z jejich (gnostiků) jediná pravda a jediná spása je v samotném Duchu. (Dost možná se tím blížili Buddhově maximě, že na tomto světě je všechno jenom iluze; a že to jediné co je skutečné, pravdivé a pravé, to je ve sféře duchovní.)

    Ale na straně druhé i oni dozajista měli své neporušitelné zásady. Například – pokud vím – neuznávali kněžskou hierarchii. Neboť spasit může právě jedině Duch, nikoli nějaký církevní hodnostář. A teď dejme tomu, že by jim někdo přikázal: „Odvolej své přesvědčení o tom, že se můžeš spasit ty sám jenom silou svého vlastního ducha – a uznej, že ke tvému spasení je zapotřebí organizace církve a přímluva kněze!“ Něco takového by bylo v naprostém rozporu s jejich nejhlubším přesvědčením; a právě tady by byli vystaveni životní zkoušce, zda se podvolí anebo ne. A v tomto případě by asi skutečně sotva mohli říci: „Vždyť je to přece jedno, jestli se naoko podřídím – vždyť se tento můj akt podřízení se odehraje jenom ve vnějším, materiálním světě, který je stejně zkažený, takže jestli o jeden špatný čin více nebo méně, to je už tak jako tak jedno!“

    Jde o to, že on by tady nebojoval o vnější svět, nýbrž o svou vlastní spásu, o svou vlastní duchovnost, o svou vlastní duši – a s něčím takovým ani z jejich pohledu naprosto nebylo možno si jenom tak nezávazně pohrávat.

    František má dozajista pravdu že křesťanské pojetí odpovědnosti člověka za stav, za charakter (lidského) světa je mnohem obsažnější nežli ten gnostistický; ale na straně druhé – jak zde nedávno poukázal pan Petrasek – se tu křesťanství dostává do té antinomie, že na jedné straně je lidský svět také zkažený (neboť zatížený prvotním hříchem), ale na straně druhé má být nicméně stále ještě „Božím dílem“, tedy dobrý, a má o něj být pečováno.

    Tento protimluv se objevuje už v samotném počátku Starého zákona; kdy Bůh napřed Adama a Evu hněvivě zatratí pro jejich „hřích“; aby jim vzápětí – naprosto smířlivým tónem – celou zemi předal do správy a do vlády!

  74. Pane Poláčku, ono to bylo ale naopak. Zemi i se vším živým dal Bůh člověku do správy ještě před snědením zakázaného ovoce od hada.

  75. „Ani osobní spiritualitu nelze „mít“ (jako jakýsi nástroj či „dovednost“)“ – pane Nusharte, to mi připomíná jedno místo z knihy, kterou právě čtu. Je to záznam hovorů tří německých literátů – o literatuře, ale i o všem co nějak souvisí s (lidskou) kulturou.

    Tato pasáž je napohled nepatrná, nicméně velmi důsažná: „My všichni jsme zajedno, že používáme substanciální pojem umění – a ne prostě funkcionální pojem.“ (Nutno dodat, že tento výrok následoval na pasáž, kde se jednalo o to, jestli je posuzování, hodnocení umění čistě subjektivní záležitostí – anebo zda zde existuje nějaký objektivní základ. K této záležitosti se možná ještě znovu vrátím.)

    Totiž – ten (pouze) „funkcionální pojem umění“ mi připadá docela úzce příbuzný s onou „osobní spiritualitou pouze jako nástroj či dovednost“.

    Jinak řečeno: onen akt vytrvání v duchovních záležitostech, nebo obecně svědomí – to je něco, co míří právě na onu substanci. To je prostě něco, s čím není přípustné si zahrávat. Ten „funkcionalistický“ přístup, ten je vlastně pouze utilitaristický: takové a takové jednání má pro mě takové či onaké důsledky (ať pozitivní či negativní), a podle toho se zachovám. Zatímco ten „substancialistický“ postoj, ten tvrdí, že je zde něco víc. Něco, co má svou vlastní skutečnost, svou vlastní váhu. Něco, s čím člověk – jakožto jedinec – nesmí libovolně manipulovat. Aniž by tím nezradil, nezničil něco velmi vzácného.

    To je pak i zároveň odpověď na skeptickou otázku paní Hájkové, zda celé prostředí z okruhu Starého zákona („kultura vztahů“) bylo natolik hodné uchování: samozřejmě že se zde projevovala (respektive přežívala) celá řada elementů z předchozího, „pohanského“, a vlastně „předmravního“ období; nicméně právě v tomto okruhu Starého zákona se začal rodit nový svět, nové pojetí mravní odpovědnosti člověka. Vedle elementů světa starého zde tedy byly i elementy světa příštího, progresivnějšího; a zřejmě toto měl pan Nushart na mysli onou „kulturou vztahů“, kterou je nutno uchovat a chránit.

  76. To je pak ovšem další protimluv, paní Hájková. Jak mohl Bůh dát Adamovi a Evě zemi do správy – když je ještě vůbec do této země nevyhnal a neposlal, když tedy bylo víceméně „plánováno“, že oni – jakožto poslušné Boží děti – zůstanou navždy v ráji?!…

  77. Na to neumím odpovědět, pane Poláčku. Ale svého času jsem tu, myslím, referovala o Solovějčikově knize Osamělý člověk víry, která si všímá právě tohoto rozporu: Jeden lidský pár v zahradě Eden, o kterou má pečovat, a jeden lidský pár, který dostává příkaz dobývat a zaplňovat zemi. Jako by šlo o 2 různé typy člověka.
    Adam I a Adam II, jestli si vzpomínáte.

  78. Jinak, já nemám nic proti tomu, že židovství bylo na vyšší úrovni než pohanství a je mi jasné, že bez Starého zákona by nebyl Nový zákon.

  79. Nevěděla jsem, co přesně myslí pan Nushart tím uchováním kultury. Zda nejedení pohanského masa nebo dodržování zásady nepředstírat a nelhat. To druhé je samozřejmě chvályhodné.
    Četla jsem v jedné knize o Židovce, která mohla v době holocaustu zachránit synovi život tím, že by o něm zalhala. A ona to (kvůli Bohu) nemohla udělat. Nemohla lhát. Pro nás je to něco takového těžko představitelné.

  80. Máte pravdu, knihy Starého Zákona nijak souvisle nečtu – nezvládal bych to časově (to je spíš výmluva) a hlavně kognitivně-emocionálně. Přečetl jsem si teď ten příběh z Makabejských 2 ke kterému se vztahuje Františkova promluva a musím přiznat že po takové četbě bych vůbec neměl sílu na podobný komentář o zodpovědnosti za kulturu ve které se žije – ať už v tom smyslu konkrétních forem nebo i ve smyslu osobní pravdivosti (o ni podle mého pohledu v té Eleazarově volbě jde).
    Obávám se že v jiné konstelaci (v pozici ztotožnění se s kulturou globalizující, která se vnímá jako rozumnější) bychom ten příběh o umírání motivovaném zodpovědností a důvěrou k Řádu mohli vnímat také obráceně.
    Jde o dost otřásající ilustraci, proč se snažit šetřit důstojnost člověka i s jeho (kulturně sdílenými) přesvědčeními. S důvěrou ve vnitřní vývojový potenciál té kultury samotné.

    Dnes ovšem, díky marketingovým nástrojům, mohou vnitřní jazyky (sub)kultur vznikat a zanikat v řádu měsíců, možná i týdnů…

    Ještě jsem si v Makabejských (6.12-16) všiml té vděčnosti Bohu, že trestá své vyvolené dříve než by stačili své viny zřetězit, nakupit… Jako by Židé tehdy nezávisle na hinduismu a ve svém kontextu též objevili faktickou podstatu „zákona karmy“?

  81. Židovský Zákon se svým principem odplaty někdy vzbuzuje představu, že se podobá karmě. I když hinduistická či buddhistická karma je podle mého názoru víc osudová a neúprosná. A týká se jednotlivce. Jednotlivec sám si připravuje svůj osud. Zdánlivá nespravedlnost se vysvětluje minulými inkarnacemi. Ale nemůžu nijak moc soudit. O hinduismu i o buddhismu toho vím málo.
    Židovské náboženství vnímám jako silně kolektivistické. Pro praktikujícího žida je asi nepředstavitelné být sám. A také ta vina a odpovědnost vůči Bohu je víc kolektivní.
    Křesťanství vzbuzuje dojem, jako by bylo „něco mezi tím“. Tedy mezi kolektivním a individuálním. Je tam přítomna milost a upozaděna „zásluhovost“. Někdy se mluví o Božích trestech, jindy spíš o Boží výchově (jak ve Starém, tak i v Novém zákoně): „Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘“ (Židům 12,6)
    Ale to, proč trpí nevinní a spravedliví je ve skutečnosti hluboké Boží tajemství. Zamýšlí se nad ním už kniha Job. I o Jobovi se nedávno papež zmínil.
    https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2022-05/job-zkouska-viry-a-pozehnane-ocekavani.html

  82. „Vnitřní pravdivost“ – to je něco o co musíme zápasit znovu a znovu, a to (přinejmenším) ve dvou ohledech. Na straně jedné je to vždy svádění okolního světa, abychom – třeba jen trochu – slevili na svých zásadách, abychom se přizpůsobili tomu co se žádá, tomu co je obvyklé, tomu co je „přece nutné“. Takovouto „nutností“ se například jevilo (respektive bylo tak prezentováno) rozhodnutí koncernu Volkswagen zabudovat do řídících jednotek svých automobilů speciální software, s jehož pomocí se při technických zkouškách předstírala nižší produkce emisí, než jak tomu bylo ve skutečnosti. Byl to samozřejmě podvod, na úkor životního prostředí; ale z hlediska koncernu se jednalo o „nutnost“, aby ten mohl dále úspěšně prodávat své výrobky.

    To že se jedná o podvod věděla celá řada techniků a vývojářů; někteří dokonce v interních sděleních před nasazením tohoto softwaru varovali; ale protože se jednalo o rozhodnutí z nejvyšších míst, tak se nakonec všichni podřídili. To jest: jejich „vnitřní pravdivost“ obětovali za kariéru.

    ————————–

    Toto je tedy jeden problém našich snah o udržení si „vnitřní pravdivosti“: neustálé snahy okolního světa nás zkorumpovat, těmi či oněmi tlaky či „dobrými důvody. Druhý problém leží ale ještě mnohem hlouběji. Už zde byl zmíněn: je to zápas o to, zda tato naše – jako taková zcela subjektivní – „vnitřní pravdivost“ se kryje se skutečnou pravdou života.

    Neznám to místo ve Starém zákoně které zde bylo zmiňováno (a jsem líný ho teď hledat 😀 ); ale nedávno jsem tu něco vyprávěl o říši Aztéků. Kteří prováděli krvavé lidské oběti svým bohům; prý až deset tisíc (!) lidí (zajatců) bylo takto ročně usmrceno. Z našeho hlediska ovšem projev naprostého barbarství; ovšem – z hlediska teologie Aztéků se jednalo o čin nejen legitimní, ale dokonce životně nutný: neboť takto se bohům vracela ta energie s kterou oni stvořili, a v chodu udržovali celý svět, a bez tohoto koloběhu energie by se zcela zhroutil celý vesmírný řád! Konání těchto hrůzných rituálů bylo tedy v naprostém souladu s jejich nejhlubším přesvědčením, a tedy s jejich „vnitřní pravdivostí“.

    A mohu jmenovat i méně drastické příklady. Když jsem se zúčastnil diskusí na diskusním fóru strany Levice, znovu a znovu jsem tam musel vést těžké boje proti tamějším radikálům. Z mého hlediska se jednalo o levičácké fundamentalisty, naprosto utopené do svého zúženého, jednodimenzionálního vnímání světa. Ovšem – z jejich pohledu se jednalo o naprosto správné názory, které se opět plně kryly s jejich „vnitřní pravdivostí“. A právě proto je má kritika jejich ideových pozic natolik dráždila; protože byla v rozporu s touto jejich „vnitřní pravdivostí“. (Přičemž je nutno zdůraznit: v samotném základu jejich ideových postojů skutečně měli velkou část pravdy, jejich kritika kapitalismu je v zásadě naprosto oprávněná, a stejně tak jejich touha po spravedlivém světě, s naprostou rovností všech lidí bez rozdílu.)

    A právě tohle je ta největší past, která na tuto naši „vnitřní pravdivost“ číhá. Ty korupční tlaky okolního světa – těch jsme si alespoň (mnohdy) vědomi, a víme o co se jedná. Ale my nemáme žádné měřítko, žádné receptory pro rozpoznání, že se tato naše vlastní, ryze subjektivní „vnitřní pravdivost“ dostává do rozporu s pravdou žitého světa.

    Přičemž problém je navíc ještě v tom, že tato „pravda žitého světa“ se neustále vyvíjí. Takže jestliže naše vnitřní pravda mohla být jeden čas v souladu s objektivní pravdou jsoucího světa, pak už o něco později tomu tak být nemusí. (A jak konstatoval pan Nushart, v dnešním zrychleném světě je poločas rozpadu těch či oněch přesvědčení či „pravd“ nesrovnatelně rychlejší, nežli jak tomu bylo dříve.)

    Co s tím tedy udělat? Tady existuje jediná možnost: tuto naši „vnitřní pravdivost“ znovu a znovu přezkušovat, zda má ještě přetrvávají platnost.

    Respektive je tady nutno rozlišovat ještě dvě různé záležitosti: „vnitřní pravdu“ na straně jedné, a „vnitřní pravdivost“ na straně druhé.

    Je nutno si uvědomit, že naše vlastní „vnitřní pravda“ nás může šeredně oklamat. Zatímco naše „vnitřní pravdivost“ by měla vždy mít dvě složky: na straně jedné nenechat se zkorumpovat svody vnějšího světa; ale stejně tak na straně druhé naše vlastní ideové přesvědčení znovu a znovu přezkušovat na pravdách – právě tohoto jsoucího, reálného světa.

  83. To je zajímavá myšlenka, paní Hájková, takto jsem si to sám doposud neuvědomil, židovská religiozita je skutečně primárně kolektivní, je dána příslušností s jednomu jedinému (vyvolenému) národu; oproti tomu jak buddhismus, tak hinduismus jsou ve svém jádru naprosto individualistické. Což byla ovšem víceméně historická nutnost, ty oblasti kde se tyto dva duchovní směry rozšířily nebyly nějakým jednolitým národním či národnostním celkem, v každém případě žádným celkem státním, byla to celá řada států, státečků a knížectví, se zcela rozdílnými dějinami, tady nebylo možné pěstovat nějakou skupinovou identitu.

  84. Ze Starého zákona jasně vyplývá, že Bůh věnuje svou lásku Izraeli jako celku, nikdy ne nějakému jednotlivci (třeba Abrahamovi, Noemovi nebo Davidovi). Církev sama sebe chápala jako pokračování Božího lidu, a tak křesťané dlouho věřili, že mimo církev není spásy. Změnu přinesla až reformace. Člověk se stával individuem. Začíná se přemýšlet mimo jiné i o osobní odpovědnosti vůči Bohu.
    O Petru Chelčickém napsal Přemysl Pitter:
    „Chelčický je naprostý individualista, obrací se k člověku jako jedinci a pouze od člověka – jedince očekává změnu. Nevidí společnost jako organisovaný celek, nemluví o obrácení církve, národa, státu, lidstva – to všechno jsou mu prázdné pojmy. Vidí jen člověka a od člověka jedině očekává obrácení, nápravu“.
    My si pod slovem „individualismus“ obvykle představíme úplně jiný individualismus. Ten světský. Ale zde je míněn individualismus v biblickém smyslu. Individualismus člověka osamoceně stojícího se svým svědomím před Božím soudem a zodpovídajícího se za své vlastní činy.“

    Jsou křesťané, kteří to neuznávají. Myslí si, že jedinec je příliš slabý na to, aby byl odpovědný sám za sebe. A tam, kde neplatí, že každý je zodpovědný sám za sebe, většinou nastupuje autorita. (Předpokládá se, že jsou jedinci, kteří mají větší odpovědnost než jiní). Ale mají-li větší odpovědnost, obvykle za to vyžadují zvláštní postavení. Ledaže by tu odpovědnost za druhé vzali na sebe z čisté lásky.

  86. Lidi, jako byl Petr Kužvart, vysoko oceňuji. Jsem samozřejmě rád, když s někým naleznu v tom, či onom názorovou shodu, nebo když mohu (příp. i musím) konstatovat něčí velkou erudici. Zvlášť však „smekám“ před čestností a nezištností, navíc v kombinaci se schopností dosahovat tolik potřebné praktické výsledky, na něž málokdo vůbec pomýšlí.

    Vysoké hodnocení činnosti, jíž se věnoval Petr Kužvart, je v mém případě dáno hlavně tím, že si jsem dobře vědom, oč snazší je mít „na kontě“ pravdu“, než jen několik dílčích vítězství, a to jako výsledek velkého životního vzepětí, jehož by vlastně ani nemělo být třeba. Vytrvalé plné angažmá proti třem „P“, penězům, protežování a paďourství, je nevděčné, vysilující a deprimující a často si proto vybírá vysokou daň.

  87. Já bych se nedivila, že jeho manželka tím nebyla nadšená. Podobné případy s dějí v křesťanském prostředí, kde například nějaký pastor se vysoce angažuje pro církevní sbor a doma nechává vše na manželce. Ženy si na to často stěžují. Vždyť rodina musí také fungovat.
    Samozřejmě by to platilo i naopak, kdyby se angažovaly ženy. Mužům by to možná vadilo ještě víc. Ale většina žen preferuje rodinu před společností.

  88. Můj tatínek se kdysi podobným způsobem angažoval pro komunistickou stranu, ve kterou pevně věřil. Skoro nebyl doma. To bylo ještě před mým narozením. Nic z toho neměl, žádný prospěch, jenom si ničil zdraví.
    A pak se samozřejmě nemohl smířit s myšlenkou, že to vlastně bylo všechno špatně a že pomáhal vytvářet něco, co nikdo nechtěl.

  89. Paní Hájková, co se toho individualismu týče, zrovna dnes jsem u Blocha (Das Prinzip Hoffnung) četl docela zajímavou pasáž, která s tím souvisí, jedná se o srovnání pojetí Freuda, Adlera a Junga (a vlastně i Marxe), teď už se k tomu nedostanu, ale příště k tomu napíšu něco blíže.

    Co se Petra Kužvarta týče: ano, mohlo se jednat o vyhoření v důsledku jeho přílišné angažovanosti; ale mezitím mě napadlo že kauzální nexus by mohl být i opačný, že ten jeho celoživotní akcionismus by nakonec mohl být podvědomou snahou o útěk před latentními depresemi.

    Ano, jeho boj za životní prostředí, stejně jako „proti penězům a paďourství“ byl sám o sobě uznání hodný; ale z mého pohledu na té jeho zaťatosti bylo vždy něco poněkud nepřirozeného, přetaženého.

    Ano, je to vždycky ten samý problém, jako třeba s těmi – nadmíru angažovanými – pastory, na straně druhé je zapotřebí lidí kteří se takto plně oddají nějaké věci, ale na straně druhé jde to často na úkor přirozeného života, a to pak znamená na úkor vlastní rodiny. Jeho ženu Alenu jsem viděl jenom snad dvakrát (bydleli nedaleko od nás), bylo to tehdy takové milé, sympatické děvče; ale myslím že právě taková která by chtěla mít někoho kdo se jí věnuje, s kým si může popovídat, zakoušet s ním osobní blízkost – a ne někoho kdo se plně „zakousne“ do nějakých svých záležitostí, a na rodinu mu pak nezbývá vůbec čas.

  90. K tomu komunistickému přesvědčení: no ano, každý je nějak formován především svými vlastními životními zkušenostmi, například moje babička byla také komunistka, ale pak po osmašedesátém vystoupila. Nevím co ji ke vstupu do strany vedlo, ale faktem je že děda byl sice vesnický kovář, čili specialista, který se mohl dobře uživit – ale pak byl jeden čas dlouhodobě nemocný, a najednou nebylo doslova ani co jíst. Takže je docela dobře myslitelné, že právě takové zážitky ji vedly k sympatiím ke komunismu. A navíc: ono se velmi hovoří o demokratismu první republiky, ale na vesnici tomu mnohdy bylo reálně hodně jinak, statkář tu byl pořád ještě milostpánem, stojícím vysoko nad těmi kteří na něm byli finančně závislí.

    Ale já jsem si ty důvody vedoucí ke komunistickému přesvědčení ze všeho nejvíce uvědomil vlastně při četbě pamětí Lubomíra Štrougala, když vzpomínal jak v jeho mládí v jejich kraji nebyla vůbec žádná práce, takže oni museli každý den jít čtyři hodiny (!) pěšky na nejbližší šachtu, a potom zase čtyři hodiny zpátky! A to všechno po šest dní v týdnu! Když si to člověk spočítá dohromady, tak to je šestnáct hodin denně strávených buďto v práci, anebo na cestě k ní! To pak člověk nemá ze života opravdu už vůbec nic.

    Každý je tedy formován svými vlastními životními zážitky a zkušenostmi, které má ale každý jiné; to jsme pak ale zase u Leibnize, s jeho „monádami“, které si nemohou vyměnit, navzájem sdělit své různé perspektivy pohledu na skutečnost světa.

  91. ROZTŘÍŠTĚNÁ GENERACE

    Tato různost životních a názorových perspektiv souvisí úzce s jednou dokumentací, kterou jsem shlédl v minulých dnech, a o které jsem tu tak jako tak chtěl podat zprávu: https://www.ceskatelevize.cz/porady/11467315381-generation-what/21556226105/

    Jednalo se o mezinárodní projekt, kdy měly být zjišťovány názory mladých lidí na celé planetě. V tomto pořadu ovšem byly prezentovány především názory současné české mladé generace.

    Tento stav zřejmě nejpregnantněji vystihl Petr Pithart, když prohlásil, že „dnešní generace je roztříštěná“. (A že se to týká i celé společnosti.) A opravdu: jak tam po sobě defiluje celá ta galerie dnešních českých mladých lidí, prakticky všichni jsou životně, názorově každý někde zcela jinde. A je to bezpochyby dáno tím – jak také konstatoval Pithart – že oni dnes mají téměř nekonečné možnosti pro vlastní vyjádření, pro vlastní zájmy, pro vlastní životní projekty. (Jeden malý příklad: když si jedna mladá slečna usmyslí založil si piercingové studio – tak si založí piercingové studio. Něco takového bylo ještě za nás skutečně naprosto nemyslitelné.)

    Ta škála životních možností dnešní mladé generace je tedy opravdu nepřeberná, v tomto ohledu jsou na tom nesrovnatelně lépe; ale… Jsou tu dva momenty které přece jenom poněkud zpochybňují, relativizují tento zdánlivě idylický obraz „generace neomezených možností“.

    Za prvé: je tu právě ta zmíněná roztříštěnost. Nejde o ten – o sobě samozřejmý – fakt že každý je jiný. To vlastně už za nás nebylo jiné: když si vzpomenu na naše školní třídy, pak i tady by se jen sotva daly najít dva zcela stejné osobnostní typy. Ale rozdíl je v tom: my jsme přes všechnu tuto individuální různost stále ještě měli něco společného. Byli jsme vsazeni do zcela určitých, specifických společenských poměrů, kterým nebylo možno se vyhnout, a které nás odpovídajícím způsobem formovaly. Měli jsme tedy alespoň určitou základní společnou životní zkušenost. Kdyby nic jiného, bylo tedy možno hovořit o společných tématech. Zatímco dnešní mladá generace? – Ve své naprosté volnosti jako by opravdu byl každý někde zcela jinde; jako by každý obýval jenom svou vlastní planetu. V této „svobodné“ roztříštěnosti se naprosto ztrácí něco, co spojuje, co by mohlo vytvořit pocit vzájemné sounáležitosti.

    A za druhé, a snad ještě hůře: ano, tyto životní možnosti dnešní mladé generace jsou téměř nekonečné; ale to všechno působí nakonec nějak naprosto ploše. Je to jako nějaký velký koláč, ze kterého je možno si vyříznout kterýkoli libovolný kousek – ale který je nakonec všude stejný. Zcela tu chybí nějaká vertikální dimenze.

    My jsme bezpochyby žili v obtížnějších časech -ale právě to nás nutilo k hlubšímu zamýšlení se nad námi, nad naším světem, nad naším osudem. Zatímco dnes? – Ten má takový názor a ten zase takový, ale nijak to nepřekračuje omezený dosah právě jenom čistě individuálního názoru.

    Všichni ti dnešní mladí lidé kteří tam byli vidět – téměř u žádného nemám pocit, že bych si s ním měl o čem vyprávět. Respektive: že by mě vůbec zajímal jeho svět. Snad ještě ten jeden mladý muž, který přece jenom budil dojem, že je vůči tomuto světu dost kritický, že si dá tu námahu přemýšlet nad jeho stavem a charakterem. Ale jinak?… Tato roztříštěnost se zdá být fatální; v každém případě je to zcela jiná skutečnost, nežli jak jsme ji ještě zažívali a prožívali my. A je možno v tuto chvíli se jenom dohadovat, tam tato roztříštěnost v budoucnu povede.

  92. Což dost úzce souvisí s tématem další televizní reportáže, kterou jsem v minulých dnech shlédl: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1097944695-nas-venkov/314294340070011/

    Jednalo se o problematiku drog na vesnici. Přičemž: tuto větu „tohle za nás fakt nebylo“ pronesly tři mladé slečny, které otevřeně přiznaly že si také občas zapálí cigaretu s nějakou lehkou drogou. Ale i ony byly viditelně šokované z toho, jak je v dnešní české vesnici už naprostou samozřejmostí, že i osmi- či desetileté děti užívají i tvrdé drogy.

    A jedním společným jmenovatelem pro tento trend se ukazovalo jedno: nuda. Naprostá životní prázdnota těchto vesnických dětí, kterou nelze přehlušit ani mobilem, ani internetem, ani posprejováním nějaké zdi.

    Jistě, i za našich časů mohly být na vesnici volné, prázdné chvíle; ale přece jenom tam existovala velká komunita dětí, hrála se kopaná, nebo se chodilo na nějaké dobrodružné výpravy. Zatímco dnes? Ano, ta vesnická mládež tam má také nějaký svůj klub (to jsme zase my neměli), ale i ten působí spíš dojmem hašišového doupěte, nežli místem pro (slušnou) mládež.

    Ještě ale k těm drogám na vesnici: za našich časů (ve vesnici kam jsme jezdívali k babičce) vlastně něco takového jako „drogy“ vůbec ještě nebylo známé. Vrcholem „odvázání se“ bylo, když si nějaký puberťák zapálil cigaretu. My ostatní jsme nanejvýš tajně kouřili „doutníky“, čili orobince. Což byl ovšem příšerný puch, který se dal vydržet jenom na chvíli.

  93. „My jsme žili v obtížnějších časech.. “
    Já mám docela opačný pocit: obavu že naše děti a vnoučata čekají tak těžké doby, že se jim vůbec nedivím pokud by si nekdo své okamžité duševní zdraví snažil uchovat strategií nepřemýšlení.. (Nebo selektivního přemýšlení).

  94. To je ovšem otázka, pane Nusharte, co si představujeme pod termínem „těžké doby“. (Ostatně, i tohle byla jedna z otázek v anketě: zda se dnešní mladí lidé domnívají, že budoucí generace to budou mít horší.)

    Ale v tuto chvíli se nejedná o to, jak se povede generacím budoucím; nýbrž zda dnešní mladá generace má či nemá snadnější život, nežli jaký měla generace naše. Já jsem to myslel především tak, že my jsme byli ideologicky vměstnáni do jednoho jediného předepsaného způsobu existence, a nebylo přípustno zvolit si vlastní životní koncepty. Ale byl to právě tento tlak, který nás nutil klást si existenciálně významné otázky po tom, co se tu vlastně děje, jaký charakter má tento svět a jaké je naše místo v něm

    Zatímco – abych se vrátil ke konkrétnímu případu z oné dokumentace – dnešní mladá žena si třeba prostě založí vlastní piercingové studio, tím se nějak zabaví, a už ji nic nenutí aby se nějak hlouběji zamýšlela nad svou vlastní existencí.

  95. Nebo další konkrétní příklad je možno vzít z té reportáže o drogách na vesnici. Jak jsem zmínil byla zde ukázána také jakási klubovna místní mládeže. A byl tu také jakýsi – podle mého soudu dost podivný – mladík, který tam měl svou bicí soustavu. A právě v (rockové) hudbě mezi „tehdy“ a „dnes“ existuje zcela zásadní rozdíl. Ten dnešní mladík si bez problémů pořídí – pokud na to má – svou soustavu, zabubnuje si; a tím to končí. Za minulého režimu byla tvrdá rocková hudba potlačována, rockové (respektive „beatové“) skupiny musely cvičit potají někde ve sklepích, jak se o nich někdo po Listopadu vyjádřil „oni žili v neustálé hrůze“, že je někdo zakáže. Ale přestože já sám jsem nikdy nebyl žádný rocker, přesto si troufám tvrdit, že s těmi tehdejšími bych si daleko spíše mohl pohovořit o životě a o světě než s těmi současnými – právě proto že jsme sdíleli obdobné životní podmínky, ty tlaky na nás byly víceméně stejné, a tak či onak jsme museli hledat ony „vertikální“ odpovědi na tuto naši situaci.

  96. Mimochodem, o Petru Kužvartovi vyšel dnes nekrolog i na Deníku Referendum. Ale týkalo se to jenom jeho činnosti jakožto ekologického aktivisty, tak jsem to ponechal bez vlastního komentáře.

  97. Já se teď vrátím k tomu, co paní Hájková napsala o Petru Chelčickém; jmenovitě o tom že podle soudu P. Pittera „Chelčický je naprostý individualista, obrací se k člověku jako jedinci a pouze od člověka – jedince očekává změnu. Nevidí společnost jako organisovaný celek, nemluví o obrácení církve, národa, státu, lidstva – to všechno jsou mu prázdné pojmy.“

    Jak už jsem zmínil já jsem na dost podobné téma právě teď něco četl v Blochově „Principu naděje“. Bloch zde píše o Freudovi, respektive o celé vývojové linii či triádě Freund – Adler – Jung. Podle Blocha jak Freud, tak i Adler nahlížejí člověka taktéž naprosto individualisticky, jako izolovanou, jenom do sebe uzavřenou entitu – kterou je tedy možno napravit, léčit taktéž jenom čistě individuální terapií. Zatímco Jung – kterého Bloch nenazývá jinak nežli „psychoanalytickým fašistou“! – tak tedy Jung člověka naopak nahlíží kolektivisticky; ovšem v temném, archaickém pojetí kolektivismu, které zcela neguje osvícenský rozum. Přičemž ovšem od Freudova individualistického pojetí (které vychází jenom ze sexuálního pudu) se Adlerovo pojetí liší tím, že on vychází z individuální „vůle k moci“ – v čemž marxista Bloch spatřuje reflexi reálných vztahů kapitalistické společnosti, kde každý usiluje o vlastní prosazení se, o vlastní prospěch.

    Ocitujme si klíčovou pasáž srovnání mezi Freudem a Jungem: „Freudovo nevědomí tedy bylo v zásadě individuální, to znamená naplněné individuálně získanými vytěsněními a vytěsněními z nedávné minulosti moderního individua. Nevědomí Junga je oproti tomu dokonale generalizované, pravěké a kolektivní. (…) V této hlubině nejenom není nic nového, nýbrž obsahuje výslovně jenom to, co je prastaré; vše nové je eo ipso bezcenné, a dokonce nepřátelské pravým hodnotám; nové je podle Junga pouze dnešní zničení instinktů, rozklad prastarého základu fantazie intelektem. (…) Proto nesmí být neurotik plně oddělen od toho nevědomí, které ještě má, naopak je zapotřebí jeho vedení zpět ke kolektivnímu nevědomí, jakožto k ‚prastarým mocnostem života‘. Psychosyntéza – prchající před současností, budoucnost nenávidící, pravěk hledající – se tím stává tím samým jako „religiozita“ v etymologickém slova smyslu, totiž re-ligio, zpětné spojení. Přičemž mezi zpěněnými ústy šamana a mistrem Eckartem se nejeví být žádný rozdíl, v pravé noční toleranci; ba dokonce ten šaman je lepší.“

    Vidíme tedy, že zde skutečně existují určité zajímavé paralely: jak Chelčickému, tak i Freudovi a Adlerovi se jedná o ryze individuální nápravu/terapii. Rozdíl je v tom, že psychoanalytikům se jedná o vyléčení neurotické osobnosti, zatímco Chelčickému o nápravu mravní. Oproti tomu u Junga se jedná sice svým způsobem také o terapii – ale o terapii s kolektivistickým, a vlastně i (pseudo)religiózním pozadím, jakožto rekurs na (údajně nezkažené) prapůvodní kořeny existence lidstva.

    Zatímco marxista Bloch – zde sice ještě nepodává svůj vlastní náhled na způsob řešení problémů současného člověka, ale dá se s jistotou předpokládat, že on hlavní příčinu jeho neuróz bude hledat v odcizených mechanismech kapitalismu, a řešení v kolektivním počinu – tedy v odstranění tohoto kapitalismu, a jeho nahrazení komunistickou, čili pospolitou formou lidské existence.

  98. .. což by ale zase znamenalo léčbu kolektivní… Jen ne (zpětnou) psycho-syntézu, spíš nějaký behavioristický kolektivní psycho(-deli) experiment 😉

    Nijak hloubce do toho nevidím ale obávám se jestli Jungiánský koncept re-syntézy v kolektivním nevědomí není jednou ze strategií pokusu o únik že skutečné (bolestivé) osobní léčby.

    Máte pravdu že společná vystavenost tlaku shora musela vést k alespoň částečným sdílením těch pokusů o vertikální rezistenci…
    S tlaky ze všech stran je dnes to sdílení horší – muselo by hledat to individuální opravdu společné…
    S léčením pospolitosti může být ten nedílný problém, že vždy pro ní bude nějaké „vně“..

  99. Dobře, že jste znovu připomněl toho Chelčického, pane Poláčku. Už vzhledem k tomu, že nás čte pan Huda…. On má totiž poměrně blízko k anarchismu. Myslím Chelčický.
    Možná o něm časem něco napíšu.

  100. Mě na celé té záležitosti snad nejvíce zaujalo to srovnání mezi mistrem Eckhartem a „šamanem s pěnou u úst“. To je svým způsobem nejdokonalejší vystižení zásadního rozdílu mezi současnou ezo-scénou a mezi takovou mystikou, která je podepřena náročným teologicko-filozofickým aparátem.

    Obojí obsahuje mystické elementy; ale v případě onoho šamana (respektive současné ezoteriky) se jedná o pouhé ponoření se do archaických hlubin nevědomí – a vlastně zároveň vlastní vydání se na pospas těmto archaickým instinktům.

    Přičemž já nechci paušálně zavrhovat či zpochybňovat možnosti (pravé) šamanské terapie; ale ta novodobá ezo-scéna (a to samé zřejmě bude platit i pro Junga), která se natolik ohání „návratem k původnosti“, ta přitom většinou přehlíží tento archaický aspekt a jeho rizika. Tento pád do archaické prapůvodnosti, pokud není konán vědomě a s kompetentním doprovodem, může pak lehce znamenat ztrátu všech současných civilizačních konotací. Ten dodatek od Blocha „ale ten šaman je nakonec lepší“ se vší zřetelností ukazuje, k jak naprostému převrácení hodnot zde může dojít.

    ——————–

    – A ano, mnohdy se v daných případech skutečně může jednat o faktickou snahu uniknout před sebou samým. Bloch píše o tom, že Jung jde nakonec ještě dál, nežli k oněm archaickým formám kolektivního nevědomí, dokonce k vědomí ryze organických forem – tady se pak už ovšem naprosto rozpouští vlastní osobnost, a tedy nutnost vypořádávat se se zcela specifickými individuálními problémy a traumaty.

  101. Jinak se nám tu ale znovu opakuje naše tradiční téma či otázka po vztahu nápravy individuální a nápravy kolektivní.

    Bloch jakožto marxista – předpokládám – bude v dalším směřovat k tomu, že příčiny neurózy novodobého člověka jsou systémově-třídně podmíněné, že jedinou pravou terapií je terapie kolektivní; to jest odstranění systémových příčin, čili samotného kapitalismu.

    My zde asi sdílíme společný konsens, že jenom takovéto systémové opatření nestačí; že je (také) zapotřebí proniknout do nitra člověka. Já bych se v dané souvislosti tomu termínu „kolektivní nevědomí“ vlastně ani příliš nebránil; ale je nutno ho použít v modernizovaném smyslu. My tu totiž stojíme před stálým dilematem: samotná systémová změna nepostačí; ale na straně druhé nemůžeme společnost jako celek napravit tím, že budeme napravovat každého jejího člena jednotlivě. A za druhé se sám kloním k názoru, že něco takového jako „kolektivní nevědomí“ skutečně reálně existuje.

    Ostatně, s tímto „kolektivním nevědomím“ se vlastně běžně pracuje: když nějaký politik pořádá svou volební kampaň, pak sice navenek používá věcné argumenty, ale ve skutečnosti zřejmě v mnohem větší míře způsobem svého vystupování působí především na nevědomí potenciálního voličstva. Čili na nevědomí kolektivní.

    Nakonec se jedná o to nalézt nějakou cestu která by dokázala účinně a intenzivně oslovit toto „kolektivní nevědomí“ současného člověka – a přitom by byla v souladu s racionálními požadavky systémové transformace.

    Že by zde (s tímto „léčením pospolitosti“) byl ten problém, že by zde vždy zůstalo něco vně? – Takový problém existuje vždy; ale ne vždy musí být fatální. Svým způsobem je to pro systém vždy prospěšné, když v jeho rámci (ovšem na jeho okraji) existují určité alternativní koncepty. Které se při zásadní změně rámcových podmínek mohou ukázat být spásnými. V danou chvíli by postačilo, kdyby daným způsobem bylo možno oslovit, „vyléčit“ převažující většinu populace.

  102. Když po sobě čtu ten poslední odstavec, říkám si jestli náhodou taky nejsem trochu krypto-anarchista 😉
    Jen bych se pořád těžko srovnával s tím – naložit pracujícímu k jeho údělu ještě starosti/hmotnou spoluzodpovědnost spoluorganizátora výroby-nákupů-prodejů-zaměstnávání…

  103. Ještě bych se ale vrátil k oné dokumentaci o názorech dnešních mladých lidí. Při vší jejich „roztříštěnosti“ zde byl přece jenom ukázán jeden nadějnější moment. Jeden muž, sice začínající politik, ale už středního věku, který se sám krajně kriticky vyjádřil o stavu a charakteru současné české politiky, zde řekl, že tomu není tak, že by dnešní mládež neměla zájem angažovat se, být činným ve prospěch druhých. Že prý to vidí na svých vlastních dětech, které jsou ochotny věnovat velké množství svého času, ale dokonce i peněz(!) na příslušné sociální či podobné projekty. Ale pro dnešní mladé lidi je rozhodující právě ten moment, že tyto projekty jsou adresné, konkrétní, že oni mohou bezprostředně vidět výsledky své osobní angažovanosti.

    Zdá se opravdu, že někde tudy by mohla vést cesta. Já sám jsem už nedávno – když jsme hovořili o současném mizení či přinejmenším zmírňování rozdílů mezi politickou levicí a pravicí – napsal, že mnozí příslušníci pravice nejsou zdaleka tak asociální, jak by se mohlo zdát z jejich politických preferencí. Oni jenom nesnášejí pocit, že jim něco bere stát (aby pak přerozděloval). Oni musejí mít právě tento pocit, že za prvé dávají dobrovolně; a za druhé oni musejí vidět bezprostřední a konkrétní výsledky své angažovanosti.

  104. „Vně“ jsem myslel opravdu vně: státu, národa, subkultury, gangu… (se sdíleným dnes již profesionálně manipulovaným podvědomím).

    Marxistické by snad spíš bylo dát víc spolehnutí na systémové proměny prostředí (výrobních vztahů a tržních mechanismů) – jako nutný důsledek „hmotného“ působením dalších inovativních proměn produkčních prostředků -?

  105. No ano, takovéto pojetí by bylo ryze marxistické. A ono vlastně vůbec není chybné; ale jde o to že je neúplné.

    Můžeme si zkusit celou věc nahlédnout z opačné perspektivy, tedy ze strany onoho „kolektivního nevědomí“.

    Vyjděme napřed z ryze marxistického modelu, že jsou to v prvé řadě technické inovace, které způsobují „systémovou změnu prostředí“, a ve svých důsledcích vedou k novým formám jak společenského bytí, a pak následně i společenského vědomí.

    Jenže: co když se stane, že se nějakým zásadním způsobem změní ono „kolektivní nevědomí“?… Nebude to mít také zásadní důsledky pro celou produkční sféru, a tedy i pro onu marxistickou „materiální základnu“? Jinak řečeno: je onen marxistický vztah „materiální základna – společenská nadstavba“ skutečně konec konců jednosměrnou ulicí; anebo je naopak uzavřeným kruhem? Kde každý (nově nastoupivší) faktor může ovlivnit celý tento kruhový proces?

    Můžeme si uvést jeden konkrétní moment. Sám Marx se zabýval otázkou, jak se vůbec stane, že určitá společenství zůstanou stát, jaksi „zmrznou“ na určitém stupni svého vývoje. To vlastně zásadně protiřečí základní Marxově tézi o tom, lidský duch je principiálně kreativní, inovační. A že v důsledku této skutečnosti se produkční síly lidstva vyvíjejí neustále více, a spolu s nimi se pak vyvíjejí i formy společenského uspořádání. No – a najednou tu stojí holá, nepopiratelná etnologická skutečnost, že existují celé velké populace (například amerických indiánů), které se zastavily na určitém stupni svého vývoje, a nepokračovaly dále.

    Zdá se tedy, že určitá mentalita, určité nastavení právě lidského „kolektivního nevědomí“ je samo o sobě velice zásadním produktivním faktorem. Který pak ovlivňuje celý onen zmíněný kruh respektive koloběh mezi materiální základnou a společenskou nadstavbou. Z toho by pak vyplývalo, že by skutečně mělo být možné to, že lidstvo nebude muset pasivně čekat na to, kterým směrem se vyvine ona „materiální základna“, aby v souladu s ní přizpůsobili i své životní, společenské formy; nýbrž že možný by byl i proces opačný, to jest že lidstvo by napřed cíleně změnilo své vědomí (respektive „kolektivní nevědomí“), a že tím by mohlo samo určit, jakým směrem se bude dále vyvíjet ona „materiální základna“.

    Ještě jednou: ten marxistický model o tom, že společenské vědomí je formováno společenským bytím („materiální základnou“), sám o sobě není nijak chybný. Ale jak řečeno je to model neúplný, je to model zjednodušený; a jak se ukazuje, jsou myslitelné i jiné varianty jeho konkrétního působení.

  106. Josef Roth se v roce 1926 rozjel seznámit s jedním z pokusů o nikoliv pasivní výměnu materielní základny a kolektivného vědomí na trase Kijev Moskva Odesa Baku Astrachan.
    Výsledek se pane Poláčku nachází ve zdařilé a velmi čtivě formě ve vaší dnešní poště ……. dnes mne upozornil velmi spolehlivý a velmi neoblíbený Amazon.

  107. Však jsem choval toto podezření, pane Petrasku! 😀 A to přesto, že pro tentokrát byly všechny stopy poukazující na případného odesilatele velmi důkladně smazány, to jest nebyla zde označena ani země původu. Proto jsem v první chvíli na zdejšího doručovatele Amazonu hleděl s určitou nedůvěrou, s tím že „já jsem přece nic neobjednal“. Nicméně hned vzápětí se ve mně začalo probouzet určité tušení, kdo by mohl stát za touto konspirační akcí.

    Zdá se, pane Petrasku, že nějak začínáte přebírat roli jakési „živoucí knihovny“; mně tedy nezbývá nic jiného nežli zpětnou cestou poslat poděkování za zaslanou četbu, a onu knížku si přečíst. Jak jsem nedávno referoval o té – ještě před aktuální invazí natočené – dokumentaci s M. C. Putnou o Ukrajině, takováto srovnání „stavu předtím“ a „stavu potom“ mohou být velmi zajímavá, velmi poučná; a někdy i docela emocionální.

  108. Mám zde další, zcela čerstvou novinku k mému trvalému tématu, totiž k analogiím mezi schopnostmi zvířat a schopnostmi lidí. Právě teď totiž bylo oznámeno, že podle nálezu vědců opice (šimpanzi) ve své vzájemné komunikaci dokonce vytvářejí něco takového jako strukturované věty!

    Oni mají zcela určitý katalog akustických projevů: volání, mručení, skřeků, které mají každé svůj specifický význam. Ovšem: oni je ještě k tomu navíc řadí i do zcela určitého pořadí; obdobně jako my slova do vět. A opět platí, že konkrétní způsob tohoto řazení generuje naprosto specifické významy.

    Samozřejmě, tyto šimpanzí „věty“ jsou pouze velmi rudimentární, sestávají pouze ze dvou, anebo ze tří členů. Nicméně: vědcům se podařilo identifikovat už na 400 takovýchto šimpanzích „vět“, se zcela konkrétními významy a sděleními.

    Zdá se tedy, že jestliže například ještě Marx mohl jako základní rozlišovací rys mezi člověkem a zvířetem považovat vědomé užívání nástrojů člověkem, pak dnes už nejenže tato domněnka už dávno neplatí, ale zdá se že zvířecí říše dobývá další zdánlivě exkluzivní lidskou doménu, totiž schopnost strukturované „větné“ komunikace.

  109. Je pozoruhodné, pane Poláčku, jak se neustále snažíte popřít, že jsou si všichni lidé rovni, a zároveň se snažíte dokázat, že se vlastně ničím nelišíme od zvířat.

  110. Však zvířata si také nikdy nejsou rovná, paní Hájková. 😉 Nejsou si rovná mezi jednotlivými druhy; a nejsou si rovná ani vnitrodruhově, vždycky zde existují nějaké hierarchie.

    „…že jsou si všichni lidé rovni“: to mi připomíná jeden fejeton od Ludvíka Vaculíka, z doby někdy těsně před Listopadem, kde stála věta: „Skoncovat s iluzí, že blbec je rovný nám…“

    Ano, paní Hájková, přiznávám otevřeně že lidského primitiva neuznávám za plnohodnotnou lidskou bytost. Naopak: tento primitiv už samotným způsobem své existence, svým habitem neguje, popírá všechno co je autenticky lidské.

    Jistě; i tomuto primitivovi uznáme jeho „rovnost“ ve smyslu formálně občanském, i on má samozřejmě všechna práva jako každý druhý. Ale tam, kde se jedná o základní otázky samotného lidství, tam tomuto lidskému primitivismu nikdy nejen nemusí, ale vůbec nesmí být přiznána jakási „rovnost“ s tím, co je skutečně hodnotné, kvalitní, humánně progresivní.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *