Forum

3 231 komentářů u „Forum“

1. Oprava: v jedné ze svých knížek.

2. Tato „bdělost“ a „vědomé žití“ mi ovšem dost připomíná prostředí esoteriky. Tam se – především potenciálním zájemcům o placené kursy – také nabízí „rozšířené vědomí“, „osobní a duchovní růst“, a spousta dalších věcí.

   Já to nechci paušálně zavrhovat či zpochybňovat, samozřejmě na tom může mnoho být, když někdo opravdu dokáže „zpomalit svůj život“, a začít ho vnímat intenzivněji; ale na straně druhé tu vždy hrozí nebezpečí, že se z toho všeho stane jenom jakýsi naučený rituál.

   Je to sice trochu z jiného soudku, ale například vyznavači určitého směru výživy mají přesně spočítáno, kolikrát se jedno sousto musí rozkousat (ovšemže pomalu), aby se dosáhlo toho správného efektu. Takže pak člověk po celou dobu jídla nedělá nic jiného, nežli že počítá počet svých žvýkacích pohybů.

   Ovšem s tím spěchem současné doby má Grün samozřejmě naprostou pravdu. Vzpomínám si ostatně, jak nám na gymnáziu naše učitelka psychologie řekla, že jsou lidé, kteří pořád žijí ve spěchu, pořád musí dělat to či ono – protože vůbec nedokáží zůstat sami se sebou. Ponořit se do ticha svého vlastního nitra. Takže tento jejich neustálý, hektický akcionismus je vlastně neustálým útěkem před sebou samými.

3. Já v tom nic ezoterického nevidím. Grün přece vůbec nepíše, kolikrát se má sousto přežvýknout.
   Spíš bych řekla, že mu jde o totéž jako E. Frommovi v knize Mít nebo být.
   Dává přednost tomu „být“ před „mít“.

4. Festina lente!, to říkali už staří Římané (i když to mysleli trochu jinak). Celkem před nedávnem tu byla „na přetřes“ také související otázka, zažívání „plynutí“. Jsou asi lidé „rychlí“ a lidé „pomalí“. Rychlí toho víc stihnou, ať už věci běžně považované za důležité, nebo jen fungování a vyřizování. Kromě toho je rychlost, úsilí s ní spojené, či dokonce nebezpečí, nutí k vyšší koncentraci, jíž jinak nejsou schopni. Výsledkem, někdy možná i příčinou, ustavičného spěchu bývá velká netrpělivost a často také povrchnost. Převládá instrumentální přístup ke všemu. Uvědomme si v této souvislosti jen, jak dnes cestují politici.

   Já sám jsem určitě spíš „pomalý“. Je to nátura a někdy k ní patří uvědomělá snaha užít si přednosti tohoto přístupu. Kdysi bývalo potřeba mít více trpělivosti. Převládala důkladnost. Leccos se vyrábělo pomalu, ručně, z poctivých materiálu a skoro pro věčnost. Dnešní „instantní“ přístup způsobuje ekologické a další škody, a to jej ještě částečně brzdí (opět) drahé energie a ne dost rychlé dopravní prostředky. Proto tolik úsilí o průlom v těchto oblastech.

   Na ČT jsem shlédl několik dílů Cestománie, natáčené před 20 lety. Původně mi pořad přišel celkem povrchní, spíše k zabavení. Dnes na něm upoutají především dvě skutečnosti. Zaprvé, Hrzánová s Vladykou působí nekorektně, ale osvěživě. Zadruhé je vidět, a dvojice to tak i komentuje, jak v mnoha zapadlých končinách byli chudí, tradičně žijící lidé (z mála) šťastní. Na mnoha místech to vypadá už hodně jinak, to je ten žádoucí hospodářský růst a náš způsob života. (Neplatí to ještě všude, včera TV opakovala o tom svědčící nový film Madagaskar, osobně a zblízka. Je třeba ovšem říct, že tenhle přístup poškozuje přírodu rovněž: je moc dětí a skoro všude se musí něco pěstovat.)

   Cestování, právě do vzdálených, ještě jiných „destinací“, kde je pak čas tráven tradičně a rozkladně, je typickým příkladem naší problematické honby za životem. Každá doprava je přitom lidem pomalá, nechtějí vědět, že správně je cesta vlastně cílem. Oni ovšem většinou druhý den po příjezdu jdou zase do práce. Jejich vyprávění o cestě, pokud se vůbec namáhají, často svědčí o malém zájmu. Dotvrzuje to málo konkrétních nových poznatků, o jejich trvalejším uložení v paměti ani nemluvě.

5. Já jsem se vždycky docela bála cestování do cizích zemí. Cizí jazyk je pro mě trochu problém. Domnívám se, že jakžtakž umím německy a rusky, ale týká se to především psaného textu, který lze číst pomalu, případně si něco dohledat ve slovníku nebo domyslet. S rychle mluvenou řečí mám problém. Nestačím vnímat.
   Kromě toho mě při cestování „trápí tělo“. Trpím například žízní, únavou z mnoha dojmů, starostmi, kde je WC apod.
   Raději cestuji po Česku a ne moc často. Stejně mám pak dost problém zapamatovat si, kde všude jsem vlastně byla, vybavit si všechny zážitky. Jenom mě mrzí, že sklonem k vyhýbáním se nepříjemnostem cestování jsem svou rodinu trochu zkrátila o jejich zážitky. Mně osobně stačí nenáročné zážitky – procházky (blízkou) přírodou, pohled na hvězdnou oblohu, zpěv ptáků apod.

6. Jak jsem sám napsal, paní Hájková, ta „pomalost“ naprosto může být velmi pozitivním životním postojem. Problematické to ale začíná být tam, kde se z toho začne dělat jakýsi životní program, „návod k použití“. Tady se nedá soudit paušálně, ale vždy jenom konkrétní případy. Já jsem také netvrdil že ty náhledy a doporučení A. Grüna by byly totožné s tím, co jsem zažil v oblasti ezoteriky; já jsem pouze napsal že mi to ten styl poněkud připomíná.

   Ostatně ani v samotné ezoterice není všechno jenom povrchní a plytké; i tady jsou samozřejmě takoví kteří svou činnost provádějí uvážlivě a odpovědně. (I tady probíhá neustálý souboj mezi „mít“ a „být“.)

   Systémovým problémem ezoteriky ovšem je, že ona už svým samotným zaměřením velice svádí právě jenom k tomu „mít“. Že stačí naučit se několik technik práce s energiemi, a že už tím bylo dosaženo konečného cíle.

7. Co se cestování týče, pak já jsem také nikdy žádný velký cestovatel nebyl. Já jsem svým způsobem „jeskynní člověk“; já musím mít jistotu že mám své jisté bydliště, jeskyni kde mám svou postel, svůj televizor a svůj počítač. Naprosto nejhorší pro mě v tomto ohledu byly proto počátky mé emigrace, kdy jsem musel bydlet na penziónech, leckdy jenom s velmi omezeným soukromím. Navíc v jednom penziónu kde jsem bydlel jeho majitel byl xenofob, a snažil se mě všemi možnými prostředky dostat pryč. Ovšem – pak náhle zemřel, a já, jakkoli ateista, jsem se sotva mohl ubránit myšlence na Boží spravedlnost. On to totiž vůbec byl mizerný člověk (ačkoli se šlechtickým titulem), i jiní obyvatelé penzionu s ním měli problémy.

8. Trochu z jiného soudku: zjistil jsem čirou náhodou, při pohledu na interní statistiky našeho webu, že už v dohledné době budeme slavit svým způsobem jubileum: v tuto chvíli je tu registrovaných devět a půl tisíce napsaných komentářů! Takže už brzy jich bude kulatých deset tisíc.

   Co k tomu říci? Zrovna v minulých dnech mi hlavou projela myšlenka na to, kolik toho zde v těchto všech diskusích už bylo řečeno či napsáno. Mělo to nějaký přetrvávající smysl; anebo to bylo nakonec všechno „povídání jen tak“?

   Nemohu soudit za jiné, ale mně se zdá, že přece jenom určitý přínos to má. Všemi těmito diskusemi tu jaksi „prohmatáváme prostor“ kolem nás. Mnohé věci které se (mně) dříve zdály být jednoduchými, se ukazují být mnohem komplexnějšími a mnohovrstevnatějšími; ale zase na straně druhé prostřednictvím těchto stálých diskusí se mnohé věci, dříve pouze mlhavě tušené, staly jasnějšími, uchopitelnějšími.

   Jednodušeji vyjádřeno: mnohé věci, které jsem dříve tvrdil s jistotou, dnes už pojímám mnohem opatrněji; ale na straně druhé řadu věcí si dnes už troufám dnes tvrdit s mnohem větší jistotou – právě proto že se mohu opřít o to, že jsme je prodiskutovali ze všech možných stran a úhlů pohledu.

9. To, že vlivem dialogu člověk znejistí ve věcech, které dosud pokládal za samozřejmé, a naopak, že věci, které mu dřív nebyly jasné, se mu postupně začnou vyjasňovat, je i mou zkušeností.
   Vzpomněla jsem si mimoděk na článek, který teď vyšel na KD – „Ježíš je otázka“. Název je jakoby protiklad ke slovům různých misionářů, kteří s oblibou užívají větu „Ježíš je odpověď“. Jak píše autor článku, Ježíš často místo odpovědi kladl otázky, které byly jakoby „šité na míru“ těm, kteří se ho ptali.
   https://www.krestandnes.cz/jezis-je-otazka/?amp=1

10. „Že stačí naučit se několik technik práce s energiemi, a že už tím bylo dosaženo konečného cíle“ – asi podnět k zamyšlení pro každého kdo „má“ zvládnuto snad i velmi dobře „několik technik“ své každodenní práce. Modus „být“ by mohl být stavem otevřené vydanosti (i s těmi technikami).

11. OTÁZKA JAKO CESTA K PRAVDĚ

    To by pak ovšem byla zase jedna další paralela mezi Ježíšem a Sokratem, paní Hájková. Neboť i jeho cílem bylo 1. znejistit jeho spoluobčany v jejich zdánlivých jistotách; a za 2. jeho metodou nebylo nastolovat apodiktická tvrzení, nýbrž naopak cílenými otázkami svého partnera (respektive oponenta) v diskusi dovést k tomu, aby on sám dospěl k pravdivým odpovědím (i když ty byly třeba v naprostém rozporu s jeho původním míněním).

    Ohledně toho „znejistění“ je naprosto klasická jedna zkazka která se traduje o Sokratovi. Jeho aténští spoluobčané mu prý řekli: „Dříve jsme si mysleli, že je všechno jasné a nepochybné. Ale od té doby co jsi mezi námi a kladeš nám své otázky, jsme poznali jak dětinské bylo toto naše přesvědčení.“ (Ten citát není zcela doslovný, nepodařilo se mi ho teď najít v originále, ale smysl je tento.)

    V každém případě je tedy možno považovat za jisté, že zcela prvním krokem k pravdě, k pravdivému poznání (či k pravdivým postojům) je právě toto: rozbít, respektive vzdát své původní, zdánlivě „neotřesitelné“ pravdy a přesvědčení.

    Je to vlastně naprosto banální konstatování, že nikdo se nenarodí jako všeznalec. K pravému poznání je nutno se propracovávat krok za krokem, a přitom je vždy nutno revidovat názory a náhledy předcházející. A přesto – u naprosté většiny lidí je tomu tak, že sotva si jednou vytvořili nějaký jakž takž souvislý životní názor, už ho hned prohlásí za „jedině správný“, jediný pravdivý. A místo aby byli povděčni tomu, kdo se jim snaží ukázat cestu k hlubšímu, komplexnějšímu poznání pravdy, místo toho se na něj hněvají, že jim ruší jejich – pohodlné – kruhy, a házejí po něm kamením.

    ———————–

    Mimochodem, ohledně těch „otázek a odpovědí“ je jedno krásné místo i v Jiráskově „F. L. Věku“: je tam jedna scéna kde hlavní aktér, mladý Věk, stojí se svou milou, a ona ho plná obdivu chválí za to, jak prý dokáže moudře odpovědět na všechny otázky. Ale on odmítne tuto chválu, a řekne že jeho samého každá odpověď nutí pokládat jenom další a další otázky. Pak po chvilce zamyšlení ale připojí: „Snad je to nejdůležitější ze všeho právě to, dokázat stavět ty správné otázky.“

    Což je postoj, který by sám Sokrates nemohl vyjádřit lépe.

12. Což by pak ovšem bylo možno charakterizovat i jako „modus být“, jakožto onen „stav otevřené vydanosti“.

13. ČLOVĚK A JEHO AGRESIVITA

    V souvislosti se současným – otřesným a brutálním – počínáním ruské soldatesky na Ukrajině se nyní vynořila celá řada analýz, proč tomu tak je, jaké jsou toho příčiny a kořeny. V dnešním německém deníku „Süddeutsche Zeitung“ v tomto směru vyšel velmi zajímavý rozhovor s jedním neuropsychologem, specializovaným právě na lidské počínání ve válečných konfliktech.

    Klíčová otázka tedy byla, jak vůbec může dojít k tomu, že ruští vojáci, víceméně obyčejní mladí muži, vůbec mohou páchat takové hrůzné činy jako záměrné zabíjení civilních osob. A onen specialista zde řekl především jednu skutečně velice nečekanou věc: ve skutečnosti velká část, téměř polovina nováčků ve zbrani v boji odmítne střílet na své nepřítele! A to i když tím riskují, že oni sami budou zastřeleni. Že prý s touto psychickou či mravní zábranou zabíjet druhého člověka měli Američané problémy už v občanské válce; ale stejně tak i za vylodění v Normandii! O něčem takovém jsem doposud skutečně ještě nikdy nic neslyšel.

    Proto tento psycholog soudí, že tato zvěrstva na Ukrajině nemohou provádět žádní nováčkové, žádní odvedenci, nýbrž výhradně už bojem ostřílení profesionálové. Především takoví kteří se už předtím zúčastnili brutálních bojů v Čečensku nebo v Sýrii, ti už dávno ztratili všechny zábrany.

    Přičemž rozhodující zlom představuje první zabitý nepřítel. To pro naprostou většinu vojáků znamená napřed hluboký psychický šok; ale jakmile se s ním vyrovnají, pak už jim další zabíjení jde mnohem snadněji. – Svým způsobem by se to dalo přirovnat k počínání tygrů; na rozdíl od obecného přesvědčení tygr nikdy neútočí na člověka. Ale – jakmile jednou okusil lidské maso, pak se z něj stane zabiják, kterého je možno se zbavit už jenom jeho usmrcením.

    Onen odborník zde také udělal zásadní rozlišení mezi „reaktivní agresí“ (když se dotyčný jenom brání útoku na něj), a mezi „apetitivní agresí“ – kdy dotyčný zabíjí už jenom pro pouhé potěšení z vraždění. Jak řekl, je to pro tyto zabijáky nakonec prakticky jako droga; nebo jak to doslova vyjádřil, jako „dávka heroinu“. V těchto případech ovšem pak zřejmě platí nakonec to samé jako u zmíněných tygrů, kteří už ochutnali lidské maso: ty už není možno napravit, ty je nutno eliminovat.

    Ten neuropsycholog také líčil, že úkolem všech vojenských cvičitelů je právě to, aby u nováčků překonali jejich přirozený odpor k zabíjení. K tomu slouží klasický vojenský dril (který ovšem nesmí být zase příliš přehnaný; vojáci nesmí ztratit „chuť“ k zabíjení…); a také to, že nepřítel je jim líčen jako jakási zrůda, jako někdo kdo vlastně vůbec není plnohodnotným člověkem. (Což je ostatně přesně to co nyní provádí ruská propaganda; která napřed jenom ukrajinské vedení, nyní ale už prakticky všechny Ukrajince prohlašuje za „fašisty“.)

    Navíc při tomto vraždění působí také mentalita smečky; kdo se dostane do takto „nažhaveného“ vojenského oddílu, ten je za prvé stržen touto euforií z vraždění; a za druhé to často bývá prostě tak, že kdo se nezúčastní (vraždění), je sám zastřelen!

    Ještě jeden aspekt stojí za zmínku: onen odborník také odpovídal na otázku, co je to konkrétně za lidský, osobnostní typ, který je náchylný k tomu zabíjet bez zábran své spolubližní. První odpověď – vlastně nijak překvapivě – zněla, že jsou to lidé kteří v dětství sami byli vystaveni násilí. Zkrátka: už v dětství, v rodině jim nebyla vštípena základní úcta vůči druhému člověku.

    A druhá část odpovědi – už poněkud překvapivěji – zněla, že k tomu může ještě přistoupit i „nešťastná kombinace genů“.

    Závěrem by se tedy vlastně dal sestavit určitý „recept na vychování zabijáka“: vezměte někoho kdo pochází z neuspořádané rodiny, kdo zde sám byl vystaven násilí, kdo má navíc sám určité genetické sklony k násilnému jednání. Dotyčného vystavte cíleně dávkovanému drilu, a proveďte u něj příslušný „brain-washing“, vymývání mozků, kterým mu vštípíte že zabíjet lidi je naprosto v pořádku, neboť ten kdo stojí na opačné straně barikády, ten je sám zloduch, méněcenná bytost která nezaslouží žádné ohledy.

    ————————–

    Značně tristní vyhlídky; ovšem onen specialista vyslovil přece jenom jednu poněkud optimističtější větu: velkou část lidských (především mužských) agresí je možno podchytit, ventilovat společensky přijatelným způsobem, například hraním fotbalu, anebo ale třeba i hrou v šachy; neboť i to prý velmi válečnická hra.

    Takže by se snad na místo známého ruského mírového hesla „Perekujtě meči na oralje“ nyní mělo začít hlásat „fotbal místo války“?…

14. Pane Poláčku, ta věta o překutí mečů na pluhy či na radlice (která prý je umístěna i na budově OSN), není žádným ruským mírovým heslem. Jsou to slova z Bible:
    „On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.“ (Iz 2,4 )
    Anebo
    „On bude soudit mnohé národy, ztrestá mocné pronárody, i ty nejvzdálenější. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.“ (Mi 4,3 )
    Mimochodem, Ježíš věděl, že i ten nejhorší zločinec se může změnit, jinak řečeno obrátit. Žádný fatalismus ohledně genů nebo výchovy či jiných špatných vlivů neplatí.

15. Snad se člověk tím dalším zabíjením snaží utvrdit v tom že i to jeho první zabití bylo „vlastně v pořádku“. Neumí si představit, že by mu mohlo být odpuštěno – že tedy tím svým/“svým“? činem by nemusel být definitivně determinován.

    Možná to stejné se bohužel týká i těch různých supra-subjektů (národů, států, gangů…) v zájmu jejichž (a jejich prostřednictvím své) viability se lidé zabíjejí: jakmile je překročena určitá mez, za níž lze obtížně očekávat smíření, nelze než bojovat do vítězství. Nebo je snad ještě možné z neunesitelných vin obžalovat třetí stranu (dříve Židy, dnes Západ?…jak jednou napsal pan Horák: prostě kozla).

16. Myslím, že tyto Dialogy smysl mají. Určitě pro nás zúčastněné.

    Jedna věc je nedávno tu diskutované zanechávání stopy člověkem. Po většině našich předků zbylo po letech několik fotografií a pár napsaných řádků (nebo ani to ne). Dnes sice mnoho lidí „věší“ na sociální sítě i fotografie svých přesnídávek, stejně jako spoustu všelijakých vyjádření, seriózní otisk jejich hledání to však nebývá.

    Na váhu tu ovšem padá i něco jiného. Každou důležitou činnost je potřeba opakovat v individuálně náležité kvalitě a kvantitě . My se tu tedy každý trochu cvičíme.

    V úvahu je třeba ovšem vzít především hodnotu diskuse či dialogu, jenž nás obohacuje o poznatky, názory a úhel pohledu druhých. Vede k rozšiřování obzoru i mírnému sice, ale právě proto přece jen možnému vzájemnému ovlivnění.

    Bez existence této diskusní platformy bychom o některých pro nás důležitých tématech stěží s kým komunikovali, čili je navíc, ne na něčí úkor. Také platí, proč se tlačit někam, kde člověka o člověka spíše nestojí.

    Písemné vyjadřování názoru má své přednosti. Může být (mimo jiné) uvážené, nepřijde nevhod a vede k určité sebekázni. Byl jsem teď, vlastně poprvé za více než dva covidové roky, na přednášce (týkající se přístupů v památkové péči). Byla zajímavá, diskuse po ní ovšem následovala jen krátká. Cítil jsem se proto limitován, zmínil cosi, ale ne tak, jak bych si představoval. To se na tomhle místě v podobné míře pravděpodobně nestane: vše se dá doplnit, upřesnit a přezkoumat.

    Mají ale tyto stránky a naše diskuse i nějaký obecný dopad? Myslím, že vše se počítá. Také v principu určitě ano. Říká se tomu ohniska pozitivní deviace. Je to tak trochu, jako když mám domek na vesnici. Má zachovanou (a udržovanou) fasádu, jak ji vyzdobil pradědeček a na zahradě jsou staré jabloně (na místě uschlých pak mladé). Děkovné dopisy nedostávám. Ale cítím, že někdo si té oázy všimne a je za ni i rád.

17. Obrácení zločinců a vliv genetiky: no ovšem, paní Hájková, jak už jsme si mnohokrát řekli, Ježíšovo působení záleželo v kladení absolutních mravních nároků na člověka; aniž by si (Ježíš) sám nějak lámal hlavu s realitou lidského žití. (Až na výjimky.)

    Ježíš byl v daném smyslu vlastně kantovec: v čirém myšlení (vůli) je člověk podle tohoto pojetí naprosto svobodný, absolutně nepodmíněný. A stejně tak to – jak jsem zmínil v příslušném vlákně – viděla i H. Arendtová: člověk je skutečně svobodným jenom tam, kde ze sebe setře všechny své podmíněnosti, všechny vlivy okolí.

    Nicméně Arendtová uznala alespoň tolik, že tyto vlivy prostředí reálně působí. Ovšem v poslední rovině odmítala uznat jejich relevanci.

    Ovšem v reálném světě je to vždy mnohem složitější. Ostatně jak sděluje ona povídka od Karla Čapka, kterou jsme už také opakovaně zmiňovali, a která se také vztahuje k Bohu, ale vlastně říká pravý opak: Bůh sám v posledku vůbec nemůže soudit, protože právě on je si v plné míře vědom všech podmíněností, všech vlivů, kterým je vystaven konkrétní člověk, a které – ať si je toho vědom či nikoli – vstupují do všech aktů jeho jednání.

    Absolutní svoboda vůle je jenom iluze; a to platí i pro oblast mravní odpovědnosti.

18. „jakmile je překročena určitá mez, za níž lze obtížně očekávat smíření“ – těžko říci, pane Nusharte, jestli se vrahové a zločinci dalším zabíjením snaží (i sami sobě) dokázat že „to tak vlastně bylo v pořádku“; ale v každém případě podle všeho skutečně existuje určitá mez, která když už je jednou překročena, pak dojde ke zcela zásadnímu zlomu. Ať se jedná o jednotlivého člověka, ať se jedná o celý stát či jiný útvar: celá soustava dosavadních norem, zábran, svorníků které určitý způsob jednání zakazovaly jako nepřijatelný, se náhle rozlomí, a to co ještě včera bylo tabu, je náhle víceméně samozřejmostí.

    Shodou okolností jsem zrovna nedávno viděl jednu dokumentaci o (ženských) nacistických koncentračních táborech. A o jejich dozorcích z řad SS. A tady byla řečena jedna svým způsobem otřásající věta: když do tábora přišel nějaký nový dozorce (ať žena či muž), potřeboval(a) na „zaučení“ nějaké tři čtyři týdny. A – potom už tento nováček s vězni zacházel stejně tak bezcitně, stejně tak brutálně jako všichni ostatní!

    Stačí tedy časový úsek čtyř týdnů, aby člověk rozlomil, odhodil slupku civilizace, a aby se v něm probudily instinkty původního barbarství.

    (Mimochodem: jedna z bývalých vězeňkyň zde řekla, že by nikdy nevěřila, že ženy – dozorkyně – mohou být ještě krutější nežli muži. Ale – právě tak tomu bylo.)

19. „proč se tlačit někam, kde člověka o člověka spíše nestojí“ – pane Horáku, právě tohle je moje víceméně životní zkušenost. Tedy že o mě „nikde nestojí“, protože jim svým kriticismem ruším jejich – ideologické – kruhy. A ostatně bylo to i vlastním důvodem založení tohoto webu: poté co jsem zjistil že na Deníku Referendum jsem jako autor nadále nežádoucí. Nikdo mi nikdy nesdělil proč; ale znamení byla jasná, že tam už nebudu mít možnost prezentovat své myšlenky, s výjimkou diskusí. (Alespoň to mi nikdo nemůže zakázat.)

    Jestli to všechno má smysl? – Zrovna včera jsem na DR napsal jeden komentář o ideovém dědictví V. Havla v současné době. Mám poněkud nepříjemný pocit že se mi nepodařilo zcela nejlépe naformulovat mé myšlenky (včera jsem měl nějaký velmi „unavený“ den); ovšem na straně druhé jsem cítil, že v určitém smyslu je mi nyní možno mé myšlenky formulovat způsobem, jaký bych dříve nedokázal, který je přesvědčivější, a především mnohem spíše vychází z přirozeného lidského vnímání (a nikoli z čiré teorie, k čemuž jsem – musím přiznat – měl v minulosti vždy silný sklon). V tomto smyslu bych se tedy přikláněl k názoru, že nám tyto diskuse, tento každodenní cvik a „trénink“ přece něco přinášejí; a že je to pak znát i v diskusích mimo tuto naši uzavřenou skupinu.

20. „Slupku civilizace.. “ Možná by se ten pohled dal i obrátit: Kornatějícími slupkami hrubosti a agresivity obaluji / vytěsňuji-sekvestruji ten původní zraňující pocit viny.

    Ale asi tu má důležitou funkci fakt, že za dodržování norem lze (i nevědomě) očekávat určité „bonusy soudržnosti“ – možná jen v rámci konkrétní pospolitosti. Což je potenciálně hodně nebezpečný mechanismus. Důležitou protiváhou je mu ta otázka: Kdo je můj bližní?

21. Ad 11.4. 12,50…(..kladení absolutních nároků): Pane Poláčku, neporozuměl jsem nikdy tomu, odkud pochází tato opakovaně se vracející interpretace. Jsme ve velikonočním týdnu. Ježíš si s realitou lidského žití v nesvobodě a cestou jejího léčení lámal nejen hlavu.

    Podstatou prosby o odpuštění je odhodlání společně nést a unést viny své i viny těch kteří nám ublížili tak aby nás nevzdálily od Boha a od sebe navzájem (abychom se neodsoudili k tomu obalování zranění nánosy bezcitnosti). To lze díky Vztahu, do kterého pozval člověka Ježíš.
    Vztahu, který nám dovolí navzájem si odpustit a nechat si odpustit že opravdu, jak píšete v citaci z Čapka, svoboda naší vědomé vůle je asi mnohdy či skoro vždy do veliké míry iluze. Přesto z nějakého důvodu jsme schopni uchopit a přijmout zodpovědnost za své činy nebo nečinnosti žité v prostředí té naší multikauzální determinovanosti – nesvobody. Je to nezbytné, abychom mohli být lidmi (před Bohem) .

22. Soudy o legitimitě vedení války mám za primární a méně obtížné než poměřování krutostí, jichž se téměř vždy nakonec dopustí obě zúčastněné strany. Takhle, ona i to oprávnění vést někde boje není vždy úplně jasné. Bez významu tu není, v co všechno konflikt vyústí. Posouzení míry krutosti je podstatně složitější a spornější, zvláště pokud střet dosud trvá. Navíc jedna věc je krutost zcela zavržená válečným právem a druhá krutost jako taková. Většinou máme co do činění s nějakým druhem poměru mezi nešetřením protivníkových vojáků, civilistů i kulturních statků, a na druhé straně vlastních ozbrojených složek. Mnoho konfliktů má ke všemu nestejnorodou povahu. Prostředky, jež mají obě strany k dispozici, nejsou leckdy souměřitelné.

    Uveďme si příklad. O legitimitě války USA proti Japonsku po napadení Pearl Harboru pochybovat nelze. Stěží pak o právu pokračovat v ní až do konečného vítězství. Máme-li však hodnotit, zda se obě strany dopouštěly válečných zločinů či teroru, jde o nesrovnatelně těžší úkol. Velká krutost Japonců vůči zajatým vojákům je známá a nesporná. Je ji však asi třeba zasadit do kontextu počínání armády s neevropskou tradicí, jejíž příslušníci se většinou odmítali vzdávat a chtěli se vydávat na principiálně sebevražedné mise. Nicméně, ať odsoudíme japonské zločiny jakkoli přísně, co si počít s bombardováním Hirošimy a Nagasaki jadernými pumami?

    Na čem závisí míra válečných zločinů, jichž se bojující strana dopustí? Jde mj. o následující vlivy. Jak se vlastnímu válečnému úsilí daří. Jakým krutostem, či asymetrickým praktikám bylo vojáci ze strany nepřítele vystaveni. Jaká je kázeň vojska (či ozbrojených útvarů). Jakou autoritu má velení a důstojnický sbor. Jaká je či byla propaganda, jaká ideologie a obecné mínění o národu protivníka.

23. Za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, k nimž na Ukrajině vůči civilnímu obyvatelstvu došlo, je nesporně odpovědná ruská armáda a Rusko jako takové, jež k nevyprovokované invazi přikročilo. Je nezbytné, pokud možno, vše zdokumentovat, vyšetřit a vynést v patřičných grémiích verdikt.

    Vzpomeňme však přelíčení a rozsudků, vynesených mezinárodní institucí nad válečnými zločinci působících v konfliktu na území bývalé Jugoslávie.
    Nejvíce trestů a nejpřísnějších bylo uděleno příslušníkům srbských entit. Mnozí lidé to považují za příznačnou skutečnost a doklad zaujatosti soudu. Ve skutečnosti v událostech a krutostech hrály roli konkrétní skutečnosti a okolnosti, viny rozhodně nebylo všude stejně. Spokojeni ovšem leckdy nebyli ani příslušníci národů, postižených zábory území. Jejich důležití představitelé byly většinou shledáni vinnými rovněž a odsouzeni na dlouhá léta do vězení. Spravedlnost to byla od vnější instance, ne od vítězů, byť (převážně) zodpovědných jako v Norimberku. Mohla se ovšem zdát být poněkud povýšená nad realitu, jež byla tady a teď.

24. V poslední době jsem zaznamenala mnoho věcí, které otřásly mou vírou v nejobyčejnější lidskost.
    Přece jen jsem si říkala, že například láska rodičů k dětem a dětí k rodičům představuje sílu schopnou překonat nenávistnou propagandu, která Rusům brání vzít na vědomí, že na Ukrajině byly spáchány ohavné zločiny.
    Takže mě šokoval přepis hovoru, který vedl ruský zajatec se svou maminkou. Snažil se ji ubezpečit, že přežil, že je sice zraněný, ale že bude v pořádku. A pak jí líčil, co zažil a co dělali jeho spolubojovníci ukrajinským civilistům. Nezdálo se, že by se jí to nějak dotklo. Nakonec ji chlapec vybídl, aby se sama ptala, co by chtěla vědět. Její jediná otázka zněla: A co tvůj tank? Byl poškozený?

25. Ano, paní Zemanová; vždy jsme věřili tomu že běsnění hitlerovského nacismu vytvořilo naprosto krajní mez toho, co vůbec spadá pod kategorii „zlo“; ale v určitém smyslu je dění kolem Ukrajiny ještě děsivější. Zatímco Němci bojovali konec konců přece jenom proti svým – ať jakkoli iracionálně definovaným – nepřátelům, Rusové se s víceméně tím samým cynismem, s tou samou bezohledností chovají k těm, které sami označují za faktické příslušníky svého vlastního národa. A takto děsivé pohrdání druhým národem, druhým člověkem vyjadřují nejen státníci a státní ideologové, nýbrž právě že i docela obyčejní Rusové. Co mnou skutečně otřáslo, to byly výroky právě těchto „obyčejných Rusů“ na adresu Ukrajiny: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10117034229-168-hodin/222452801100410/, čas 14:28.

26. CO JE PRVOTNÍ: AGRESIVITA, NEBO MORÁLKA?

    „Kornatějícími slupkami hrubosti a agresivity obaluji / vytěsňuji-sekvestruji ten původní zraňující pocit viny“ – pane Nusharte, to je skutečně velmi zajímavé převrácení celé situace. Takovýto pohled pak nutně nastoluje otázku: co je v člověku vlastně skutečně jeho původní stav jeho mysli, jeho nastavení: druhová agresivita (překrývaná jenom tenkým nánosem civilizace), anebo naopak mravní cítění, které – pokud poraněno – bude dotyčného vždy pronásledovat svým ostřím? (A třeba ho pak i „nutit“ páchat další zlo, aby byl umlčen jeho další hlas.)

    Tady bude asi velmi složité na tuto otázku hledat nějakou jednoznačnou, provždy platnou odpověď. Zdá se, že všechno bude záviset od toho, jak daného aktéra/pachatele pojmeme: jako primárně individuum, anebo jako primárně socializovanou bytost.

    Vraťme se zpět k Freudovi: podle něj jakákoli civilizace (a tedy i mravní normy) přichází až s nástupem prvotního zákazu, „tabu“. Tedy až socializovaný jedinec může vůbec pociťovat nějaký pocit viny. Zatímco původní, „přírodní“ jedinec – ten takovýto pocit viny ještě zcela principiálně mít nemůže, neboť pro něj platí, že „měřítkem všech věcí“ není člověk, nýbrž on sám. A jeho vlastní potřeby, touhy, požadavky.

    Asi se reálnému stavu bude nejvíce blížit ten náhled, že člověk je vždy obojí: jak onen – nepodmíněný a sebevztažný – jedinec, tak i ona vždy už alespoň nějak socializovaná bytost.

    Tuto otázku je možno položit i takto: rodí se člověk už s morálkou – anebo ta se mu musí teprve vštípit? Pokud člověk nevstupuje na svět s – vrozenou – morálkou, pak tento fakt ovšem hovořil ve prospěch téze, že mravní normy přece jenom jsou jenom onou „civilizační slupkou“, která může kdykoli prasknout, být sloupnuta.

    Na straně druhé je ovšem možno argumentovat i s Aristotelem, že jedinec žijící zcela mimo lidskou komunitu – a tedy mimo proces socializace – vůbec není člověkem. Nýbrž jenom „buďto bohem nebo zvířetem“.

    Ještě jednou tedy: přikláněl bych s k náhledu, že nakonec platí oboje: mravní normy, svědomí a pocit viny jsou člověku jak pouze sekundární, externí, tak i primární, inherentní. Jakožto jedinec člověk vždy může propadnout svému – předcivilizačnímu – egocentrismu a agresivnímu jednání; jako člen společnosti má ale – alespoň ty základní – normy mravního jednání v sobě uloženy od samotného počátku své (autenticky) lidské existence, takže je nikdy není možno zcela zrušit, zcela popřít. Protože v tom případě by onen jedinec popřel zároveň i sám sebe, jako člověka.

27. JEŽÍŠ A NÁROKY ABSOLUTNÍ MRAVNOSTI

    Nemohu si pomoci, pane Nusharte, ale já u Ježíše nějaké pouze relativizované mravní nároky (které by pouze umožňovaly „společně nést a unést viny“) nejsem schopen objevit. U Ježíše naopak shledávám stále jedno a to samé: „Chovejte se za všech okolností bezpodmínečně mravně a altruisticky – jinak vás za to stihne hněv Otce nebeského!“

    Značně umírněnější, relativnější se v tomto ohledu jeví být naopak ve svých kázáních prorok Mohamed; který přece jenom daleko spíše vychází z lidské přirozenosti, a naprosto nesmiřitelný je prakticky pouze v jedné jediné oblasti: v otázce monoteismu respektive „pohanství“.

    U Mohameda člověk zůstává stále přirozenou bytostí, žijící svůj přirozený život, své přirozené touhy, své přirozené potřeby; zatímco u Ježíše člověk jako by byl (respektive měl být) mravně absolutně ryzí bytostí, která dnem i nocí nemyslí na nic jiného nežli jak konat dobré, bohulibé skutky.

28. Pan Horák: ano, poválečná spravedlnost zcela pravidelně bývá spravedlností vítězů. Holým faktem je, že ve druhé světové válce se válečných zločinů dopouštěly všechny strany. Například kobercové bombardování německých měst: jeden americký či anglický důstojník se po válce sám vyjádřil, že „kdybychom prohráli válku, pak bychom my dnes byli v Norimberku souzeni pro válečné zločiny!“

    Stejně tak například američtí vojáci kteří se zúčastnili vylodění v Normandii, zcela otevřeně přiznávali, že Němce kteří se vzdali na místě stříleli. – Na tom je nejvíce otřásající právě ta skutečnost, že tito Američané zcela evidentně ani dnes nepociťují ani sebemenší pocit viny.

    Na straně druhé je ovšem – jmenovitě v souvislosti s oním bombardováním německého civilního obyvatelstva – skutečně nutno zohlednit i tu okolnost, že to bylo právě Německo, kdo tuto válku rozpoutalo – a kdo jako první do ní vneslo prvek barbarství.

    Co se ovšem atomových bomb svržených na Hirošimu a Nagasaki týče, tady bych na straně Američanů spatřoval jen značně relativní míru viny. Je nutno si připomenout především jednu okolnost: to bylo už po Okinavě a Iwo-Jimě. Američané byli skutečně v šoku, jak obrovské ztráty zde utrpěli při boji proti až sebevražedně neústupným Japoncům. A když si pak tyto své ztráty promítli na formát celého Japonska, kdyby ho měli/museli dobývat klasickým pozemním výsadkem – pak je možno mít pochopení pro to, že takováto alternativa se jim jevila naprosto nepřijatelná. Když měli možnost celý tento konflikt ukončit mnohem rychlejším způsobem; který nakonec i samotné Japonce stál mnohem méně životů, nežli kolik by je stály pozemní boje!

    Je ostatně zajímavé, že jako symbol válečné krutosti platí právě především Hirošima – a přitom se víceméně naprosto opomíjí, že pokud už bychom měli Američanům klást za vinu válečné zločiny v souvislosti s leteckým bombardováním civilního obyvatelstva, pak nesrovnatelně více lidských obětí přivodilo jejich kobercové bombardování zcela „normálními“, klasickými bombardéry! Především mnohamiliónové Tokio tímto způsobem téměř zcela srovnali se zemí; k tomu jim napomáhalo i to, že japonská obydlí byla většinou ze dřeva, takže následné požáry se městem šířily prakticky zcela nekontrolovaně. Nakonec věci dospěli tak daleko, že Američané už vůbec nedokázali vytyčit nějaké další cíle pro své útoky – všechno bylo natolik zničené, že už prostě nebylo co ještě dále bombardovat.

    Takže tedy: ano, ve válečných konfliktech bývá opravdu velice problematické nacházet nějakou jednoznačnou vinu na (pouze) té či oné straně.

29. Ještě jednou paní Zemanová: ano, všeobecně nás nejvíc šokují ani tak ne samotné záběry válečných krutostí; a i na obrazy z německých koncentračních táborů jsme si časem tak nějak zvykli, jako na daný historický fakt. A to co se nás nakonec nejvíce dokáže dotknout, to jsou nikoli tyto masové vraždy, nýbrž jednotlivé, zcela konkrétní příběhy.

    Mě osobně mimořádně zasáhl jeden dopis, který poslal velitel jednoho německého koncentračního tábora jakémusi německému „výzkumníkovi“ (zjevně jeho známému), který ho žádal o zaslání dvaceti Židů pro jeho „vědecké“ pokusy. (A dnes samozřejmě víme, jak zrůdné, jak kruté byly tyto pokusy na lidech.)

    Tento dopis měl přibližně toto znění:

    „Vážený pane plukovníku a soudruhu (Parteigenosse),

    samozřejmě Vám s nejvyšší ochotou pošlu Vámi požadovaných 20 Židů pro Vaše lékařské pokusy. Jejich zásilka Vám bude doručena obratem.

    Mimochodem, milý pane plukovníku, zároveň Vám zasílám co nejsrdečnější gratulaci k narození Vaší malé dcerky! Přeji jí vše nejlepší v jejím mladém životě!“

    V jednom jediném dopise tedy tento člověk dokázal vydat dvacet lidských životů nacistickému řezníkovi pro jeho zrůdné pokusy – a zároveň mu gratulovat k narození jeho dítěte. A je to nakonec právě tento průnik přirozeného života a bezmezně cynické brutality, který celou věc činí natolik nekonečně zvrácenou. Skutečně vůbec nejde do hlavy, jak je možno tak naprosto od sebe separovat – jako i v případě oné ruské matky – na straně jedné lidský cit, a na straně druhé naprostou bezcitnost.

30. „… na straně jedné lidský cit, a na straně druhé naprostou bezcitnost.“
    Asi k tomu stačí pouhá domněnka, že existují lidé, na které se lidské zacházení nevztahuje, protože nejde (podle nějakých měřítek) o skutečné lidi.

31. No ano, paní Hájková, právě o to se jedná: vsugerovat si, že ten druhý není vůbec plnohodnotný člověk.

    Ovšem: tito lidé by většinou takto brutálně nezacházeli ani se svými psy.

32. Trochu z jiného soudku: nevzpomenu si bohužel kde jsem to četl, a tedy ani nemohu reprodukovat přesné znění, ale před několika dny jsem někde zahlédl jeden výrok filozofa Kosíka. Ani nevím kdy on tento výrok pronesl respektive tuto větu napsal; ale mám pocit že to bylo ještě někdy v šedesátých létech. Alespoň svým vyzněním by tato věta patřila ze všeho nejspíše do té doby. (Dokonce bych řekl, že to muselo být ke konci šedesátých let, do éry reformní.)

    Ať tak či onak, základní smysl té věty byl ten, že je zapotřebí vytvořit takové společenské poměry, aby i dělnická třída mohla žít poetickým způsobem života.

    Tato napohled nenápadná (či dokonce dnes už až vysloveně naivně působící) věta má ve skutečnosti velice hluboký dosah. Shodou okolností v současné době zrovna na Deníku Referendum vedu diskuse o úloze V. Havla v procesu transformace; zrovna dnes jsem tam napsal, že Havlovi dnes už ani tak nemám za zlé že do země přivedl kapitalismus (tehdy nebyla objektivně jiná alternativa), ale že nijak nepřispěl k tomu, aby popřevratová společnost neupadla plně pod vládu neosobního kapitálu, že si nezachovala nějaký lidský rozměr.

    A to je zřejmě přesně to samé, co měl Kosík na mysli svou „poetikou“. On jakožto marxista tehdy ještě věřil že je to právě dělnická třída která je dějinným nositelem společenského pokroku; ale na straně druhé (jakožto existencialista) se nehodlal spokojit jenom s tím že tato dělnická třída by měla mít v socialismu saturovány pouze své ryze materiální potřeby, ale chtěl aby život jejích příslušníků měl ještě nějaký vyšší lidský, tedy „poetický“ smysl.

    Ten pojem „poetika“ tu zřejmě má vytvářet protiváhu k holé věcnosti ryze materiálního produkčního procesu. Má to zřejmě znamenat to, že i dělník (dnes bychom asi spíše řekli: běžný člověk, nebo maximálně: běžný pracující) nemá být ve svém životním horizontu omezen jenom na čistě materiální produkci, ale že i on se má podílet na smyslotvorbě života společnosti. To samozřejmě neznamená, že tento dělník by měl bezpodmínečně psát (respektive číst) poezii; jak řečeno ten pojem „poetika“ tu má obecný smysl, jakožto negace pouhé věcnosti.

    Kosíkova dělnická třída jako taková je dnes už do značné míry jenom vzpomínkou na časy minulé; nicméně ta potřeba dodat současné společnosti nějaký vyšší, lidštější, kulturnější ráz a smysl nežli jenom neustálou produkci konzumních statků, ta zde stále zůstává otevřená. Ovšem – stále zůstává otevřený i problém, jak toho dosáhnout. Kosík tehdy ještě mohl vycházet z víry, že dělnická třída má sama v sobě přirozenou tendenci tohoto stavu poetiky dosáhnout, že postačí jí jenom ukázat cestu. Takovémuto optimismu dnes už asi není možno se oddávat; a to zdaleka ne jenom u klasické dělnické třídy. Bylo by tedy nutno vymyslet něco, co by samotný život celé společnosti nějakým způsobem přehodilo na tyto „poetické“ koleje.

33. Kosík to napsal v době, kdy dělnická třída, kontaminovaná všelijakými podezřelými živly vyhozenými bůhvíodkud, měla potenciál žít velmi poetickým způsobem života. 😊
    Dnes k tomu inklinují jen výjimky. Vidím je v mladých lidech, kteří odmítají honbu za úspěchem a penězi a kterým nevadí, že se ocitli na společenském okraji.

34. Proletářskou poezii nepsali přímo dělníci, ale její autoři s dělníky sympatizovali. https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Prolet%C3%A1%C5%99sk%C3%A1_poezie
    Dnes možná dělníci poezii nečtou. Ale třeba moje maminka – dělnice už za první republiky Wolkera (i jiné básníky) četla.

35. Možná to bylo tím, že maminčin otec, také dělník, byl organizován v sociálně demokratické straně. Maminka jako dítě chodila do DTJ. Tam se nejen cvičilo, ale třeba taky zpívalo, přednášelo, hrálo divadlo atd.

36. Paní Hájková, představte si, že maminčin otec byl taky sociální demokrat a maminka jako dítě také cvičila v DTJ i četla (mj.) Wolkera, což si prý chodily do „seknice“ poslechnout slepice.

37. „Žít poetickým způsobem života!“, v tom je snad něco z „ludibrionismu“ Ladislava Klímy, ale více asi z „pábení“ Bohumila Hrabala, resp. celé trojice přátel bydlících v Libni „na hrázi věčnosti“.

    Nakonec i Václav Havel, když mu bylo pracovat v pivovaru, i jiní (nepejorativně míněno) „soudruzi“ z disentu, osudem sblížení s dělnickou třídou, žili a někdy i tvořili způsobem, jemuž nechyběl nejen smysl pro dramatično, ale snad ani pro poetiku.

38. Nevím, jak to paní Zemanová myslela, ale intelektuála (být poslaného režimem k lopatě) nelze tím automaticky pokládat za příslušníka dělnické třídy. A naopak – dělník, který vystudoval, se nestane automaticky intelektuálem. Zřejmě bude mezi nimi určitý rozdíl.

39. Oprava: „byť poslaného“.

40. Omlouvám se, že to sem kopíruji, Vaše stanovisko mě ale opravdu zajímá.

    ——————-

    „Pane Nusharte… Něco takového Američané v Afghánistánu v žádném případě nezamýšleli. Jejich cílem bylo zřídit tam standardní demokratický systém vládnutí…“

    „I kdyby to, pane Poláčku, bylo přesně tak, jak píšete, a cílem Američanů by bylo zřídit v Afghánistánu standardní demokratický systém vládnutí, zkuste přemýšlet, jestli tento západní systém vládnutí je pro Afghánce standardní. Pakliže pro ně standardní není a přesto by jeho zavedení v Afghánistánu mělo být považováno za legitimní cíl, implikovalo by to hypotézu o nadřazenosti kultury, pro kterou tento západní demokratický systém vládnutí standardní je, nad kulturou, pro kterou tento systém vládnutí standardní není. Tato hypotéza by ovšem byla zároveň v rozporu s progresivistickými (humanistickými?) východisky (na která se často odvolávate zase jinde), tedy s progresivistickými či humanistickými východisky o rovnosti kultur, popřípadě s vnímaním té kultury západní jako kultury utlačovatelské.

    Obviňovat západní kulturu, že je vůči ostatním kulturám v nespravedlivé pozici utlačovatele a současně tvrdit, že jejím legitimním cílem má být rozšiřování západního systému vládnutí do ostatních kultur, to je přece poněkud nelogické. Co si o tom myslíte, pane Poláčku?“

41. Milý pane Nusharte, vaše úvaha o standardu demokratického vládnutí mě zaujala. Ani ne tak jako na příkladu Afghánistánu, ale obecně. Demokratické vládnutí má své nepominutelné atributy. Jsou-li někde pěkně pohromadě a fungují bez fatálních zádrhelů, dá se snad říct, že tam jde o standardní demokratický model vládnutí. Nefunguje-li někde systém, kde požadované demokratické atributy chybí, nejen že se nejedná o standardní demokracii, ale nejedná se o demokracii vůbec.
    A teď tedy k tomu Afghánistánu: Vzhledem k tomu, co jsem vám vyložila, je jasné, že tvrzení o nevhodnosti standardní demokracie znamená, že v dotyčné zemi je zavádění demokracie marný pokus. Jestli jste to takhle myslel, je to názor dosti neoriginální, čímž ale nechci říct, že nesprávný.
    Tradiční uspořádání tamní společnosti je po letech nepřetržitých válek možná rozbité, ale i tak existuje spousta pravděpodobnějších variant vývoje než přijetí systému, pro který se lidé spontánně nerozhodli. Takže zřejmě nejsme ve sporu a nemusíme utrácet čas zbytečnými slovy o progresivismu, humanistických východiscích či jiných domnělých či skutečných hříších naší kultury.

42. K předešlému dodám, že i bez Afghánistánu ve světě existuje dost zemí, kde je nabídka standardní demokracie pro lidi stále lákavá, i když zatím z nejrůznějších důvodů nedostupná.

43. Omlouvám se, paní Hájková, že vám tenhle můj příspěvek může připadat, jako že znevažuje všechny proletářské čtenáře Jiřího Wolkera, ale není tomu tak. Jen mi to připomnělo Škvoreckého nesmrtelnou kapitolu „Zkoušky Fučíkova odznaku u 7.tankového praporu“, kde důstojnická panička Janinka Pinkasová dostane otázku, co ví o Wolkerovi:
    ….říkala, že Jiří Wolker byl chudý hoch z proletářské rodiny, který musel od dětství těžce pracovat a trpěl často hladem, díky své píli a houževnatosti dostal se však na studia, kde bohužel ve věku dvaceti čtyř let podlehl následkům bídy a podvýživy a zemřel na tuberkulózu. Jeho básně první buržoazní kapitalistická republika všemožně potlačovala, žádný nakladatel je nechtěl vydat a rozšiřovaly je pouze kroužky nadšené mládeže, které Wolkera milovaly a rozmnožovaly jeho verše ilegálně na cyklostylu. Dnes se však Jiří Wolker stal básníkem všech mladých lidí a pomáhá nám vytvářet náš nový, lepší a šťastnější život…

44. Nevím, co bylo v 50.letech v čítankách, paní Zemanová. Možná skutečně nepřiznávali, že Wolker pocházel z bohaté rodiny, aby mu nějak vylepšili kádrový profil. Ovšem některé dělnické čtenářky, k nimž patrně patřila moje maminka, ho naopak obdivovaly. Bohatý chlapec – a stranil chudým!
    Maminka ostatně měla nejradši Baladu o námořníku, která proletářská moc nebyla.

45. Uff… Jeden jediný den jsem se sem nedostal, a hned se tu nahromadilo tolik podnětů, že ani nevím odkud bych měl začít. Pro tentokrát ale upřednostním pana Nusharta. 😉

    Pane Nusharte, my nemusíme s Vaší otázkou vandrovat ani do dalekých afghánských krajin. Zkusme si jenom představit, jak by to asi dopadlo, kdyby někdo dostal nápad zavést plnou demokracii u nás – někdy v éře vrcholného středověku. Výsledek by byl prakticky s jistotou takový, že drtivá většina lidu – venkovští rolníci – by okamžitě zrušila feudální řád, poddanství a robotu. Ovšem – protože tento venkovský rolník si jinak sám víceméně naprosto vystačil k zabezpečení svého života, pak by si nejspíš odhlasovali (respektive vůbec nezavedli) zrušení jakýchkoli dávek i vůči samotnému státu. Následně by se tedy rozpadla jak veškerá moc a organizace státní, tak i soudní, ale i vojenská. V důsledku toho by česká země byla nejspíše vzápětí obsazeno některým z jejích sousedů, který by ochotně sáhl po tučném soustu bohaté, stříbrnými doly obdařené země české. A i kdyby toho nebylo – řízení státu by se nejspíše ocitlo v chaosu, neboť venkovští rolníci – bez jakéhokoli vzdělání – by sotva měli kompetenci pro řízení státních záležitostí.

    Zkrátka, pane Nusharte: jak nám společně sdělují jak Hegel tak i Marx, objektivní společenský vývoj není možno (beztrestně) přeskakovat.

    To že se Američané pokoušeli vyvážet svou demokracii i do regionů k tomu naprosto nevhodných a nepřipravených – to bylo ovšem jejich fatálním omylem (který mezitím už ovšem sami pochopili); ale nelze jim to podsouvat jako zlý úmysl, jako zločin.

46. Dělnická třída a poetika: tady je nutno rozlišovat několik různých rovin.

    Především: v dřívějších dobách, kdy k dělnické třídě náležela naprostá většina populace, jejími členy byli přirozeně a nevyhnutelně i takoví jedinci, kteří ve svém nitru byli sami nastaveni „poeticky“. Kteří tedy ze své vlastní přirozenosti inklinovali k „poetickému“ způsobu života, pociťovali zájem o literaturu a umění. Jenomže byli předurčeni, limitováni svým sociálním původem. Právě z této skupiny se pak rekrutovali členové dělnických vzdělávacích, ale třeba i sportovních spolků, které nikoli nevýznamně přispěly k celkovému zkulturnění národního života.

    A tento stav trval ještě i za časů Karla Kosíka; nebylo tedy rozhodujícím momentem jestli byla tato dělnická třída ještě dodatečně obohacena o ty, kteří do ni byli vládnoucím režimem implantováni násilně. – Ostatně, jak případně podotkla paní Hájková, tito intelektuálové s dělnickou třídou jako takovou stejně nikdy nesplynuli.

    Druhá rovina je ovšem ta, že právě za oněch starých časů literatura měla pro život národa ještě skutečný význam. Byly to doby, kdy národ v dílech svých literátů ještě nacházel zrcadlo svého vlastního života, nacházel v nich oporu a naději. Bylo to v létech národního obrození; bylo to v dobách národního osvobození, bylo to za časů první republiky, kdy národ za prvé hledal nový smysl své obnovené národní existence, a kdy v dílech svých velkých spisovatelů hledal nové horizonty univerzální existence lidské. Ale – bylo tak ještě i v létech šedesátých a sedmdesátých, kdy se národ musel vypořádávat se svou novou životní situací za podmínek socialismu.

    Ovšem – zdá se, že v nové polistopadové „svobodě“ tento specifický vztah národa k jeho literatuře prakticky zcela odumřel. V mezinárodním srovnání sice Češi čtou hodně, v Evropě snad dokonce nejvíce – ale v naprosté většině pouze literární škvár. Literatura fakticky ztratila funkci národně kulturní, a stala se už jenom prostředkem pro ubíjení volného času.

    Podle všeho je tedy onen protiklad poetického a nepoetického způsobu existence dnes ještě mnohem příkřejší, nežli to bylo za Kosíkových časů „totalitní diktatury“.

47. Ono takové ubíjení volného času četbou není z nejhorších, třebaže ta četba ztratila funkci „národně kulturní“.
    Mým vzpomínkám na šedesátá léta dominuje lapání právě takových perel, jako byly úryvky ze Škvoreckého Tankového praporu, které byly propašovány do literárních časopisů, než je pohltily režimní trezory. Tatínek je předčítal celé rodině na zahradě a ta se válela smíchy na dekách rozložených na trávě. Ušlechtilost národního kulturního povznášení šla stranou, když vojín Bamza specifikoval, jaké přednosti by měla mít jeho snoubenka. Samozřejmost, s jakou sympatií Škvorecký stranil lidovým typům, byla proti duchamorným produktům oficiální literatury krásně osvěžující.
    Ale to jen tak na okraj debaty o poezii v proletářském prostředí jakožto svědectví o tom, že v té naší, velmi neproletářské bublině, frčely věci, co měly k ušlechtilosti daleko.
    Patřilo k tomu i zpívání, jak spad’ kominík do komína a žere tam uzenáři uzený a jiné podobné songy, duši národa nikterak nepovznášející.

48. Škvoreckého „Tankový prapor“ se mi nikdy do rukou nedostal, takže nemohu soudit. – Ovšem jeho televizní zpracování (myslím že zrovna v těchto dnech ho reprízovali) na mě působilo odpudivě a kýčovitě, nikdy jsem se na to nedokázal dívat déle nežli prvních deset minut.

    Ovšem od Škvoreckého jsem svého času – a to několikrát – četl jeho „Smutek poručíka Borůvky“. Byly to sice „jenom“ detektivky, ale přesto v nich bylo něco, co „mělo šťávu“.

    A já jsem nijak nebrojil proti oddechové literatuře jako takové. Dnes už bych ji číst nedokázal; ale ta sama o sobě ještě nemusí automaticky být nekvalitní. Ale o co mi šlo bylo to, že se zdá, jako by národ dnes vůbec nepociťoval potřebu, aby mu jeho spisovatelé nastavovali nějaké náročnější zrcadlo jeho vlastní národní existence.

49. „… Zkrátka, pane Nusharte: jak nám společně sdělují jak Hegel tak i Marx, objektivní společenský vývoj není možno (beztrestně) přeskakovat…“

    —————-

    Takže Hegel i Marx podle Vás, pane Poláčku, potvrzují tu tezi o nadřazenosti západní kultury nad některými jinými [západní kultura je ve svém vývoji dál než ty jiné kultury, které tato fáze vývoje teprve čeká], zatímco Vy s touto tezí o nadřazenosti západní kultury (a z toho zákonitě plynoucí roli utlačovatele těch kultur, které takového stadia vývoje ještě nedosáhly) souhlasíte, nebo nesouhlasíte?

    Řekl jste, že násilné vnucování vyšších stadií vývoje regionům
    k tomu naprosto nevhodným a nepřipraveným je sice omylem, ale nikoliv zlým úmyslem nebo zločinem. Z toho se spíše zdá, že tu tezi o nadřazenosti západní kultury nad některými jinými sdílíte. Jinde ovšem proti té samé tezi zase protestujete. Vaše stanovisko je tedy vnitřně rozporné.

    Platí tedy (jen podle Vás a nikoliv nutně objektivně) Váš humanistický předpoklad o rovnosti kultur, nebo tento předpoklad (jen podle Vás a nikoliv nutně objektivně) neplatí?

    [Ptám se na Váš názor, neptám se na objektivní realitu. Není tedy nutné, aby Váš názor a objektivní realita byly ve shodě.]

50. K OTÁZCE VNESENÉ SEM PANEM NUSHARTEM

    Když byly USA napadeny v roce 1941 Japonskem, ocitly se rázem ve válce. Po necelých čtyřech letech a čerstvé zkušenosti s ničivostí nové (jaderné) zbraně Japonsko, jak víme, kapitulovalo a pod americkou patronací započala demokratizace země. Proč USA trvaly na proměně Japonska v moderní demokratický stát, když zde taková forma vlády rozhodně nebyla standardní? Bylo to proto, že se cítily vůči Japonsku kulturně nadřazené, nebo spíše proto, že chtěly dát poražené zemi do vínku něco, co ji podstatně změní, takže tu započne nová éra i možnost mírové spolupráce? Po tři čtvrtě století můžeme říci, že Japonsko nemusí litovat, kopií USA není, má svou svébytnost i svéráz, je prosperující, velmi mírumilovnou zemí (na potřeby dneška už asi až moc). Příběh demokratizace (západního) Německa po 2. světové válce se od vylíčeného zásadně neliší, jen šlo o zemi Spojeným státům kulturně bližší.

    Když byly USA v roce 2001 opět na svém území napadeny, ocitly se záhy ve válce s Afghánistánem, poskytujícím strůjcům útoku zázemí a útočiště. Když Američané, za účasti spojenců uvnitř i vně Afghánistánu, zvítězily, demokratická přeměna i této země byla nejen nasnadě, ale určitě též namístě. A to přesto, že ve středoasijském regionu není demokracie standardně doma. (USA dosadit nějakého místně specifického diktátora ani neumějí.) Zcela přirozeně proto podporovaly změnu afghánského politického systému a poměrů směrem k formální demokracii. Nikoli z důvodu, že by opovrhovaly afghánskou kulturu, ale protože chtěly, aby tu skončily dlouhodobý marasmus a násilí a aby se země stala součástí mezinárodního společenství. Snažení USA však skončilo neúspěchem.

    Jedním z důvodů afghánského fiaska bylo, že v zemi nikdy neustal ozbrojený odboj, jenž udržoval koloběh násilí, nenormality a msty. Tohle se v Japonsku a Německu nestalo. Podstatným problémem ovšem byla neexistence jednotného afghánského národa (další rozdíl od referenčních zemí). Obyvatelstvo je v zemi národnostně rozdělené, rozpadá se do mnoha kmenů a klanů. Jestli je USA třeba něco přiznat, pak že vždy plně respektovaly všechna náboženství. V Afghánistánu však islámská půda posloužila jednoznačně antidemokratickým konceptům a rezistenci. Nová mocenská elita v těchto podmínkách své schopnosti a oprávněnost nároku na legitimitu neprokázala. Zevšeobecnění, že demokracie je pro islámské, příp.i další rozvojové země prostě nevhodná, není, aspoň paušálně namístě.

    Zaprvé bychom selhání pokusu o demokratizaci Afghánistánu neměli připisovat jen zemi samotné. USA nedokázaly přesvědčit širší vrstvy obyvatelstva, že přinášejí lepší a udržitelný systém. Možná, že od 2. světové války ubraly přetrvávající formálnost a nespravedlivost západní demokracii na atraktivitě. Mimochodem, já sám mám k její realitě podstatné výhrady. Možná bych se vyslovil stejně jako 31% Němců, kteří, jak napsal pan Poláček, ji považují za „Scheindemokratie“. Přesto se domnívám, snad spolu s nimi, že lepší politické rámování státního života ve světě nenalezneme.

    Zmínil jsem výše Japonsko a Německo, nyní přidám ještě Jižní Koreu. Nastolení demokracie tam trvalo docela dlouho, ale dnes už lze být, v rámci naznačené celkové skepse, v dané věci optimistou. Předpoklady východní Asie ovšem mohou být lepší než Asie střední a západní (o severní Africe nemluvě). Lze však zcela vyloučit, že také Irák by se nakonec mohl vydat podobnou cestou? Součástí problému tu bylo (v důsledku působení demokratického principu) odstavení sunnitské menšiny od moci. Vládnoucí šíité zase čelili vlivu radikálů, stojících po íránském vzoru o teokratický model vlády. Období skoro každodenního teroru a pak i vzniku a působení tzv. IS má nyní země (snad) již opravdu za sebou, takže ji čeká lepší budoucnost.

51. STŘETÁVÁNÍ KULTUR

    Pane Nusharte, základní problém je v tom, že Vy – ostatně jako obvykle – směšujete dvě zcela různé věci. Především „kultura“ určitého národa znamená něco podstatně jiného, nežli jeho politické uspořádání. I když v souvislosti s tímto politickým uspořádáním je naprosto možno hovořit i o „politické kultuře“, která s onou obecnou kulturou (respektive „kulturností“) souvisí, ale přesto nelze obojí bez dalšího zaměňovat.

    Triviální případ: jak staré Řecko, tak starý Řím byly otrokářským společenským uspořádáním. Které je z našeho dnešního pohledu samozřejmě neakceptovatelné, nedemokratické. Ale – prohlásíme snad jenom z toho důvodu, že řecká a římská civilizace byly „nekulturní“? Respektive že jejich kultura byla „zaostalá“?!…

    Za druhé: směšujete různé stupně rozvoje s „nadřazeností“. Vezměme si příklad z techniky: je samozřejmé, že moderní kombajn představuje nesrovnatelně vyšší stupeň technického vývoje, nežli srp nebo kosa. Ale – proto asi nebudeme hned každému peruánskému malorolníkovi, který má své políčko někde vysoko v Andách, nutit kombajn; a asi nebudeme tvrdit že když on své pole stále ještě kosí ručně, že proto je jeho „kultura méněcenná“.

    ————————-

    Tolik tedy úvodem. Pokud se teď na samotné téma chceme podívat opravdu odpovědně a nezaujatě, je ovšem nutno vidět a přiznat, že je to téma krajně obtížné. Nedá se nic dělat, ale určitému porovnávání různých kultur se přece jenom nemůžeme vyhnout. Tady je především nutno si uvědomit, že jsou dvě základní roviny či úběžníky pro toto srovnávání: rovina univerzální, nadčasová – a rovina historicky a lokálně podmíněná. A je skutečně naprosto klíčové tyto dvě roviny navzájem nesměšovat.

    Pokud tu byla řeč o srovnávání různých kultur podle míry demokracie (jakožto politického uspořádání), pak je nutno vidět, že mnohem univerzálním měřítkem pro posouzení daného státu národa je princip SPRAVEDLNOSTI.

    Vezměme si například otázku ženské emancipace. Pro nás – v dnešní době a v našem kulturním okruhu – platí ženská emancipace už za naprostou samozřejmost. (I když – například v oblasti mezd – zdaleka ne všude ještě realizovanou.)

    Ale například takový Aristoteles svého času napsal, že hospodářstvím má vládnout muž. Tedy – nikoli žena. Což je z tohoto našeho dnešního pohledu samozřejmě naprosto „nedemokratický“ náhled. Jenže – bylo to skutečně i (příkře) nespravedlivé?

    Tady je nutno si uvědomit dvě věci. Za prvé: v tehdejších drsných, válečnických dobách bylo objektivně nutno hrubé mužské síly, pevné mužské vůle, a to i k vedení vlastního hospodářství. (Kromě jiného bylo nutno ho bránit proti případným útokům, bylo nutno vládnout otrokům, a tak dále.) A navíc, ženy v té době rodily většinou jedno dítě za druhým; sotva bylo od nich možno očekávat, že by kromě starostí o rodinu se ještě mohly plně věnovat hospodářství, či dokonce politice.

    A za druhé: ten samý Aristoteles píše, že jestliže muž vládne nad hospodářstvím, pak oproti tomu žena má vládnout v domácnosti. A tam je to zase muž, který jí do toho nemá nijak hovořit. Každý z nich – žena i muž – mají tedy svůj okruh působnosti, svou vlastní doménu. Není to tedy sice z našeho dnešního pohledu „demokratické“, ale v daných časech tento Aristotelův model byl zřejmě tím nejspravedlivějším uspořádáním vztahu mezi mužem a ženou, které bylo vůbec možné. (Navíc Aristoteles výslovně píše, že žena a muž jsou si rovni.)

    Ostatně, jen tak pro zajímavost: když známá česká „válečná reportérka“ Petra Procházková, která byla v Afghánistánu, a za jednoho Afghánce se nakonec i provdala (žije s ním ovšem v Česku) byla dotázána na to, jak se žije afghánským ženám v tradičním manželství, pak odpověděla: „No jestli tím myslíte to, která z nás má upravenější nehty – pak ona!“ Tím chtěla vyjádřit, že je to ta afghánská žena, která se může mnohem více věnovat sobě samé, nežli průměrná evropská žena. A proč? Protože v afghánské kultuře je za obživu rodiny odpovědný výhradně muž; a to znamená – jak se vyjádřila P. Procházková – „muset se opravdu pořádně ohánět“. Zatímco žena má na starosti jenom samotnou rodinu, ale jinak nic víc.

    Na straně druhé ovšem jedna příslušnice českých ozbrojených sil v Afghánistánu po svém návratu řekla, že v Afghánistánu to není „jako ve středověku“; nýbrž že „to JE středověk“. (To bylo poté, že jí jeden afghánský muž nabídl ke koupi svého syna, za sto dolarů.)

    V současném Afghánistánu je ten zásadní problém, že se v něm protínají zcela různé časy, zcela různé vývojové stupně. Ostatně, pane Nusharte, když mluvíte o „afghánské kultuře“ – máte tím na mysli kulturní cítění tradicionalistického, většinou venkovského muže, který chce mít právě jenom tuto „rodinnou“ ženu – anebo touto afghánskou kulturou máte na mysli moderní afghánskou ženu, která se chce vzdělávat, která chce být nezávislá na (svém) muži, která chce mít naprostou svobodu cestování a vůbec svého konání, jako mají všechny ženy v západním světě?…

    Ještě jednou tedy: zásadní problém Afghánistánu a podobných regionů je v tom, že se tu protínají zcela různé časy, a tedy i zcela různá kritéria. My hodnotíme ze stanoviska „kultury kombajnů“ i ty regiony, kde se ještě zcela nedávno „kultura srpu a kosy“ v daných podmínkách jevila být naprosto přirozenou a tou nejefektivnější. A tato stará kultura je ovšem ještě hluboko usazená v myslích místních tradicionalistů. (Ostatně, pane Nusharte, jako zapálený vyznavač konzervativních postojů byste právě Vy měl mít pro takovýto tradicionalismus naprosté pochopení.)

    Jakým způsobem tedy máme legitimně porovnávat naši kulturu s kulturou Afghánistánu? (Mám teď na mysli onu tradičně-konzervativní, „mužskou“ kulturu.) V prvé řadě: je naprosto nepřijatelné stavět se do pozice nějaké „nadřazené“ kultury, ve všeobecném smyslu. Ale to na straně druhé neznamená, že bychom měli zavírat oči před vším, co se tam děje. Zopakujme si: centrálním kritériem nemá být samotná „demokracie“, nýbrž princip spravedlnosti. A jestliže afghánští tradicionalisté například ženám upírají právo na vzdělání, právo na svobodný pohyb (bez dozoru jejich mužů), pak je to v dnešních podmínkách už nutno považovat za zpátečnické, hrubě nespravedlivé. (Což ostatně stejně tak platí i pro relativně mnohem vyspělejší země, jako je například Saúdská Arábie.) Tady je vždy nutno hledat velice úzkou cestu mezi principem nevměšování na straně jedné, a mezi oprávněnou kritikou zaostalých poměrů na straně druhé. Tady neexistuje nějaký univerzální recept; zase jenom ten Aristotelův, že základním znakem moudrosti je jednat vždy s přihlédnutím ke všem aspektům dané záležitosti, tak jak by se v dané situaci rozhodoval „moudrý muž“.

52. Mám zde jednu aktualitu k tomu tématu, které jsme projednávali nedávno: totiž proč a jak vlastně vůbec vznikl člověk; respektive proč se evolučně prosadil proti svým konkurentům. Připomeňme si: tento prvotní člověk nebyl ani nejsilnější, ani nejrychlejší, ani neuměl nejlépe šplhat – jeho obrovskou předností byl ale jeho univerzalismus, který mu umožňoval (po změněných klimatických podmínkách) opatřovat si potravu jak na stromech, tak ale i v – nově vzniklé – savaně.

    Právě teď byly ale zveřejněny výsledky nejnovějšího výzkumu, které se věnují dalšímu vývoji. A to sice především tří větví či poddruhů: člověka heidelberského, a z něj se vyvinuvších neandrtálců a moderního člověka. Ten původní člověk, ten „flexibilní univerzál“ totiž nakonec přece jenom vyhynul! Tento nejnovější výzkum poukazuje na to, že klimatické podmínky měly na další vývoj ještě mnohem větší vliv, než se doposud soudilo. A z oněch tří zmíněných následných druhů byl každý spjat s určitým klimatem. A moderní člověk se podle tohoto modelu nakonec evolučně prosadil prostě proto, že se nejlépe dokázal přizpůsobit suchému prostředí!

    Zdá se tedy, že nakonec pro člověka byla optimální kombinace dvou protikladných vlastností či schopností: být univerzálem, ale zároveň specialistou. Dokázat se přizpůsobit různým životním podmínkám; ale zároveň se specializovat na ty, které budou nakonec převládající.

53. Shlédl jsem v minulých dnech reprízu televizního reportážního pořadu „Ukrajino, nezlob se!“ Tuto reportáž natočil známý literární historik M. C. Putna, když cestoval po území Ukrajiny v roce 2015. Byl to nyní dost otřásající pohled, když zde byly ukazovány například výjevy k Kyjeva – z toho města které je nám dnes neoddělitelně spojeno se zkázou způsobenou ruskými bombami a raketami, když je na těchto dřívějších záběrech vidět ještě zcela neporušené, živé, šťastné město, jehož obyvatelé nemají sebemenší tušení, co je už za několik málo let očekává.

    Na straně druhé ale k hlubšímu zamyšlení nutí i scéna ze hřbitova, kdy jedna ukrajinská žena se svými dvěma malými syny pokládá rudé růže na jeden – zřejmě vojenský – hrob (někdo z vlastní rodiny? nebo jenom obecně nějaký padlý ukrajinský hrdina?); a poté když ji M. C. Putna osloví, pak ona říká že bude zapotřebí ještě mnoho úsilí, ale i mnoha obětí, aby bylo možno na Ukrajině vytvořit skutečně svobodný a demokratický stát, na který je možno být hrdý.

    Ale proč jsem především začal psát toto vyprávění: byl zde učiněn i exkurs do dávné historie, kdy ve třináctém století většina (východní) Ukrajiny byla dobyta invazí Tatarů; a jenom na západní části (Haliči) se dokázal udržet jeden ukrajinský kníže. Celá západní Evropa (včetně papeže) tomuto bojujícímu knížeti deklarovala svůj obdiv, své uznání, propůjčovali mu důstojné tituly; ale nikdo mu neposlal to, co by potřeboval nejvíc – totiž vojenskou podporu na boj proti Tatarům!

    Říká se, že historie se opakuje, znovu a znovu; ale že se bude na Ukrajině po osmi stoletích opakovat prakticky ten samý příběh, z toho téměř až běhá mráz po zádech.

54. Dnešními „Tatary“ jsou tedy Rusové? Ale nebyli tehdejší Rusové tehdejšími Tatary také ovládáni? Rusové tenkrát nebojovali a nechali se ovládat dobrovolně? Nebo byli od Tatarů sami poraženi?

55. Právě proto jsem použil formulaci, že se jedná „prakticky“ o ten samý příběh. Jistě, někteří jeho aktéři se vyměnili; ale samotné jeho jádro je zcela stejné, Ukrajina bojuje proti hrozbě z východu, západní státy na to hledí, vyjadřují obdiv a solidaritu, ale reálně si přímou vojenskou pomocí nechce vlastní prsty pálit nikdo.

56. No, ale v tom 13. století to dopadlo pro Evropu vcelku dobře, ne? (až na to, že se Tataři krátce prohnali Slezskem a Moravou) Evropu neovládli. O jejich odražení se tuším zasloužil český král Václav I.

57. Je pravda, že události související s ukrajinským tažením ruských „zachvatčiků“ (odtud asi to „Z“ na jejich tancích) mohou o historii se zajímajícímu empatickému člověku hodně pomoci s lepší evokací dějepisem chladně zaznamenaných dávných dějů. Vzpomeňme třeba na trvající rozpolcenost křesťanstva a váhání s akcí, zatímco se Turci blížili k Vídni (až ji nakonec měli z Leopoldsbergu před sebou jako na dlani). Aktuálně se nabízí otázka, zda to třeba v Rakušanech nezanechalo nějaké nežádoucí následky.

    Je fakt, že dříve jsme leckteré zaznamenané historické selhání vnímali jako nepochopitelné až do nebe volající, zatímco po krátkém intenzivním zaškolení z reálpolitiky jsme v minulosti celkem doma.

58. Tedy, přesně vzato nejednalo se o Tatary, nýbrž o Mongoly; to jenom tehdejší Evropané učinili tuto záměnu, protože Mongolové do sebe asimilovali skupiny Tatarů. Ale že by se na jejich „odražení“ zasloužil český král, o tom nemůže být řeči: Mongolové tehdy s Evropany svedli dvě velké bitvy, jednu ve Slezsku a druhou (krátce později) v Maďarsku; a v obou případech Mongolové evropská vojska drtivým způsobem porazila. – To že se pak Mongolové stáhli zpět, to mělo jiné důvody; zčásti proto že zemřel mongolský Velký chán, a ti vojevůdcové kteří vedli výboj do Evropy chtěli být při volbě nového Velkého chána. A za druhé je možné i to, že Mongolové zjistili že evropská krajina se celkově pro jejich výboje nehodí: za prvé nedostatek pastvin pro jejich koně, a za druhé oni sice v otevřené krajině naprosto smetli nepřátelské armády, ale k dobývání pevných evropských hradů neměli schopnosti.

    Ovšem je zajímavé (myslím že jsem o tom už jednou psal), že ačkoli spojená evropská vojska tu bitvu ve Slezsku drtivě prohrála, ve své propagandě ji poté dokázala prezentovat jako velké vítězství! A to jen proto, že mongolské vojsko (a to byl vlastně jenom jeho vedlejší oddíl!) se po svém vítězství stáhl zpět, k hlavnímu vojsku v Maďarsku.

    – Ostatně, i v tomto ohledu by naprosto bylo možno shledat paralely k dnešku: ačkoliv Putin především v severní Ukrajině utrpěl taktéž naprostou porážku, při oslavách vítězství nad fašismem bez jakýchkoli pochyb vyhlásí velké vítězství ruských vojsk na Ukrajině…

    Toto neustálé ujišťování ruského vedení, že – i po všech těch zmíněných porážkách a neúspěších jejich vojenského tažení – „speciální operace běží naprosto podle plánu“ ve mně vybuzuje námět na kreslený vtip: Hitler sedí ve svém bunkru v obleženém Berlíně, těsně před jeho dobytím sovětskými vojsky, ze všech stran pod palbou; ale Hitler s neotřesitelnou jistotou hlásá svým zbývajícím soukmenovcům: „Ničeho se nebojte, naše speciální operace proti Rusku běží naprosto podle plánu!…“

59. Máte pravdu, pane Poláčku, že Mongolové – Tataři se nakonec stáhli sami, v důsledku smrti velkého chána.
    Ono se vůbec asi mnoho věcí v dějinách vyřešilo „samo“. Jestliže se Marx domníval, že dějiny jednou nebudou probíhat živelně, nýbrž je člověk bude mít pevně ve svých rukou, je otázkou, zda b y tím neuvalil na člověka přílišnou odpovědnost, kterou tento není schopen unést.

60. „K MOŽNOSTEM REHABILITACE LEVICOVÉ TRADICE“ KARLA DOLEJŠÍHO

    Mám zde jednu čerstvou aktualitu, na BL vyšel opravdu zajímavý článek respektive úvaha Karla Dolejší, pod výše uvedeným názvem: https://blisty.cz/art/107931-k-moznostem-rehabilitace-levicove-tradice.html . Jeho téze mě opravdu zaujaly; kromě jiného jsou tam zmínky o odcizení – což je téma které jsme už my sami opakovaně probírali, a (mohu prozradit předem) v příštích dnech vyjde článek paní Hájkové na toto téma.

    Se vším co zde K. Dolejší na dané téma píše je možno víceméně bezvýhradně souhlasit; nicméně se zdá, že zde přece jenom něco chybí. A to dokonce ve dvou ohledech.

    Za prvé: ztroskotání pokusu zavést (pravý) komunismu v Sovětském svazu autor článku přičítá výhradně zaostalosti Ruska. To sice na jedné straně dozajista souhlasí; ale na straně druhé by se tím pak budil dojem, že kdyby jenom komunistická revoluce proběhla v nějakém průmyslově vyspělém státě, že potom… A přitom je při hloubkové strukturální analýze naprosto zřejmé, že komunistická revoluce (podle klasického marxistického vzoru) nemohla uspět nikde a nikdy. Prakticky jediná alternativa by byla ta, že v případě nějaké vyspělé západní země (především Anglie, do které Marx především vkládal své naděje) – že tam by se komunistický režim nemohl udržet prostředky diktatury, a víceméně „dobrovolně“ by odevzdal moc ve prospěch klasické demokracie (i s její „materiální základnou“, tedy s kapitalismem).

    A za druhé: Karel Dolejší sice v názvu svého článku hovoří o „možnostech rehabilitace levicové tradice“ – ale sám nijak nenaznačuje, kde a v čem by tyto možnosti mohly být obsaženy. Jeho vymezení daného tématu je víceméně jenom negativní: jedná se prakticky o distancování se od stalinismu. Což je sice ovšem naprosto v pořádku; ale samo o sobě to ještě neukazuje cestu ven, ze současného ideového marasmu postkomunistické levice.

61. Já jsem v tom Dolejšího článku zmínky o odcizení nenašla, pane Poláčku. Jen o emancipaci. Používá místo odcizení jiné slovo?

62. „U tehdejšího mladého čs. teoretika architektury a designu Karla Teigeho tedy nalezneme oslavné tirády na sovětizovaný taylorismus, který nejdokonaleji odlidšťuje pracovníka a přeměňuje jej v pouhý přívěsek moderního výrobního zařízení, aby právě tím „co nejvíce uspíšil“ očekávaný příchod socialistického vykoupení.“ – No ano, paní Hájková, je fakt že Dolejší přímo nepoužívá termín „odcizení“, nýbrž „odlidštění“; což ovšem v daném kontextu zřejmě znamená totéž.

    Ovšem – jak jsem si teď ten článek přečetl znovu, nejsem si teď zcela jistý, jestli on otázku po „možnostech rehabilitace levicové tradice“ v současnosti vidí jako otevřenou; anebo jako jedinou (nestalinistickou) alternativu vidí prostě příklon k současné liberální demokracii. Byť i třeba s určitou levicovou konotací.

63. Pokroková xenofilní humanofobie a stvoření nového („svobodného“) nadčlověka

    „Leitmotivem devadesátých let byl sociální konstruktivismus. To mimochodem znamenalo velmi formativní a osvobozující moment genderové politiky –⁠ počkejte, takže když je gender sociální konstrukt, můžeme ho dekonstruovat, přeskládávat, vytvářet gendery nové. Vyvolalo to spoustu pozitivní energie. Přesto jsme se jako xenofeministky ptali, jak můžeme o biologických hranicích a podmíněnosti uvažovat, ANIŽ BY NÁS zároveň OMEZOVALY. Řešením byla myšlenka, že pokud nám věda bude schopna říct, jak příroda funguje, jak fungují těla a realita samotná, můžeme je začít hackovat. A jedním ze způsobů může být nějaký druh pozitivní intervence, třeba hormonální technologie. Rozhodně mě ale zajímají způsoby, jak se do mainstreamu stále víc dostává myšlenka syntetického těla. A doufám, že to bude pokračovat a otevře to nové možnosti…“

    https://wave.rozhlas.cz/pokud-zjistime-jak-funguji-tela-a-realita-muzeme-je-zacit-hackovat-rika-8736097

    „Jsme stanice a online platforma Českého rozhlasu pro mladé posluchače…. Stanice pro mladé, kdysi pod názvem ČRo 4 – Radio Wave, začala vysílat 13. ledna 2006.“

    ——————————

    „Rasismus nebo sexismus dříve znamenal posuzovat jednotlivce primárně na základě jeho rasy nebo pohlaví, dnes jimi je naopak skutečnost, že rasu či pohlaví nevezmeme v potaz. Nediskriminace znamenala nerozlišování a rovný přístup, dnes suverénně požaduje rozlišování a nerovný přístup na základě původu, rasy či pohlaví. V rámci boje proti posuzování na základě vrozených charakteristik jsme se stali těmito charakteristikami posedlí…

    Očekává se, že všichni příslušníci téže menšiny (skupiny) zastávají tototožný postoj… Politické a společenské otázky se tak přestávají nahlížet z obecného hlediska. Tím ovšem upadá legitimita občanských demokratických institucí, které stojí právě na tom, že partikulární identity nezohledňují…

    Oslavovaná diverzita ve skutečnosti není nic jiného než více příslušníků jedné skupiny na pozicích moci, na úkor jiných příslušníků zase jiné skupiny.“

    Andrej Duhan: „Konzervativní revoluce – Ideové základy nové konzervativní pravice“

64. Mám tu dnes další odkaz na nový text respektive úvahu Karla Dolejšího na BL: https://blisty.cz/art/108035-proc-levice-nerozumi-a-nechce-rozumet-tomu-co-se-deje-v-dnesnim-rusku.html

    Tento jeho text je především proto zajímavý, že se zabývá marxistickým schématem vztahu „materiální základny“ a „společenské nadstavby“. Ovšem je nutno konstatovat: on zde vychází především z triviálních, humpoláckých (dez)interpretací tohoto vztahu; a na této skutečnosti nic nemění to, že takto zvulgarizované interpretace pocházejí často od samotných marxistů (respektive vyznavačů marxismu). Je bohužel skutečností, že jsou to přečasto tito marxisté sami, kteří ze všech nejméně dokázali pochopit skutečný charakter tohoto marxistického modelu.

    Přitom Dolejší – v závěru článku – sám naprosto správně konstatuje, že Marx sám tuto závislost „společenské nadstavby“ na „ekonomické základně“ nikdy neviděl takto primitivně-lineárně. Co jsem ale sám nevěděl, je to, co Dolejší uvádí s odkazem na Záviše Kalandru, že i Marx s Engelsem ve vzájemné korespondenci sami znovu a znovu tento svůj model promýšleli, jakým způsobem tento určující vliv „materiální základny“ vlastně funguje. Zdá se, že oni sami si tím naprosto nebyli zcela jisti.

    Jak jsem napsal v mém seriálu o Marxovi, základní problém v tomto modelu je ten, že Marx s Engelsem neměli v ruce nic, čím by mohli podložit – byť i jen relativní – svébytnost „společenské“ respektive „duchovní“ nadstavby. Lidský duch u nich principiálně nebyl něčím svébytným, nýbrž právě jenom zrcadlením vztahů probíhajících ve sféře produkce; oni proto mohli sice relativní samostatnost společenské nadstavby konstatovat, mohli ji uznávat – ale nikdy ji nemohli do svého modelu logicky začlenit.

65. Pane Nusharte, z toho rozhlasového pořadu s onou (xeno?…)feministkou bych za zajímavou označil mnohem spíše tuto pasáž: „Tento obrat k syntetickému navazuje na epochu myšlení, kterou charakterizovala představa, že co je přírodní, autentické a původní, to je dobré –⁠ a naopak.“

    To je skutečně velmi silná myšlenka; a už její samotné vyslovení dokazuje, jak užitečná může někdy být existence těchto samo o sobě okrajových skupin, protože jsou to mnohdy právě ony, které (na základě vlastních intenzivních, nezřídka traumatických) prožitků nás nutí k tomu, začít o zdánlivě samozřejmých věcech přemýšlet nově.

    Vyslovme si znovu onu – zdánlivě tak samozřejmou – větu: „Co je přírodní, autentické a původní – to je dobré!“

    A teď si zkusme dokázat, že tato věta je pravdivá. Vezměme si například naše tělo – to je dozajista původní, přírodní, přirozenou evolucí vzniklé; ale stíhá nás problémy, nemocemi, poraněními a bolestmi téměř na každém kroku. Jak by mohl ještě někdo za těchto okolností vážně tvrdit, že „co je přírodní a autentické, to je dobré“?…

    Není tomu snad přesně naopak tak, že veškerá moderní medicína je založená na tom, že – a to většinou velmi technickými, čili „syntetickými“ prostředky – napravuje a opravuje ty vady, kterými nás vybavila (respektive postihla) neřízená, živelná příroda? A není tomu tak, že naděje člověka do budoucna (na dlouhý život bez nemocí) závisí právě jenom od těchto umělých, „nepřirozených“ zásahů vědy do našeho těla?

    Ať tak nebo tak: už v dohledné době bude genetika velice významně zasahovat do životů lidí, tomu se nedá vyhnout. Mnozí v tom – dozajista právem – spatřují rizika a nebezpečí; ale zase mnozí jiní v tom budou nutně spatřovat svou jedinou naději, záchranu a spásu.

    Jistě; když někdo – s naprosto suverénním gestem – vystřelí jakožto žádoucí představu „syntetického člověka“, pak to nutně vyvolá především obavy z časů, kdy člověk bude bez zábran manipulovat sám sebou, jakmile mu to jenom technické možnosti dovolí. Ale na straně druhé, jak řečeno pro mnohé tyto nové možnosti vědy a medicíny budou mnohdy znamenat holou záchranu života.

    V každém případě by bylo velmi žádoucí se těmito otázkami zabývat už teď; a nezavírat před nimi oči jenom proto, že nám připadají „nepřípustné“.

66. CO JE RASISMUS?

    „Rasismus nebo sexismus dříve znamenal posuzovat jednotlivce primárně na základě jeho rasy nebo pohlaví, dnes jimi je naopak skutečnost, že rasu či pohlaví nevezmeme v potaz. Nediskriminace znamenala nerozlišování a rovný přístup, dnes suverénně požaduje rozlišování a nerovný přístup na základě původu, rasy či pohlaví.“

    Tento odsudek moderního trendu nediskriminace působí skutečně naprosto přesvědčivě, není-liž pravda, pane Nusharte? – No dobře; tak se na tuto záležitost podívejme z poněkud jiné strany, z poněkud jiné oblasti.

    „V demokratickém zřízení mají milionář i bezdomovec naprosto stejná práva; například právo spát pod mostem. – Z jakýchsi podivných důvodů ale milionář toto své právo spát pod mostem nikdy nevyužije“.

    Tento sarkastický příměr naprosto přesně vystihuje a demaskuje namnoze pouze formální charakter všeobecné „rovnosti“ v demokratickém společenském zřízení. Ano, jak milionář tak bezdomovec mají formálně stejná „práva“; nicméně milionář dále zůstává milionářem, a bezdomovec bezdomovcem.

    A co platí v oblasti ryze sociální, to platí analogicky i ve všech dalších uvedených případech. Pane Nusharte, to že bývalo projevem „nerasismu“ nerozlišovat mezi lidmi podle jejich rasy, to ještě naprosto nepřineslo záruku toho, že ve společnosti nebude přetrvávat reálný rasismus; a reálné znevýhodnění lidí s jinou barvou kůže. A to samé platí i v případě pohlaví; když se například někdo narodí jako žena, má statisticky naprosto prokazatelnou vyhlídku na to, že ve svém zaměstnání dosáhne mnohem nižšího platu, nežli muž ve stejném postavení a se stejnými schopnostmi. A když má někdo smůlu a narodí se s pohlavím „trans“, je na tom ve svém životě pravidelně ještě mnohem hůře.

    Takže, pane Nusharte, jestliže by mělo být nepřípustné, abychom se dnes ptali na rasu a na gender, a na to jestli to pro dotyčné nepřináší nějaká znevýhodnění, pak by stejně tak nepřípustná musela být i otázka po tom, jak to že v naší ach natolik „svobodné“ společnosti stále ještě existuje drastický rozdíl v reálných životních podmínkách milionářů a bezdomovců. A jestli by se s tím nemělo něco dělat, například nějakou „afirmativní akcí“ ve prospěch bezdomovců. Těm milionářům toto „selektivní zvýhodňování“ bezdomovců nijak dramaticky neuškodí, oni si už většinou dokáží pomoci sami.

67. SLONÍ SRDCE

    V posledních dobách jsem zde uváděl opakované případy z živočišné říše, které znovu a znovu nutily k zamyšlení, jaký je skutečný vztah (rozdíl?) mezi člověkem a zvířetem, mezi jejich způsoby vnímání světa, jejich prožíváním. Včera jsem v televizi shlédl jednu další dokumentaci na dané téma, a to co zde bylo řečeno a ukázáno je skutečně fascinující.

    Musím přiznat, že když jsem spatřil titulek pořadu „Sloní srdce“, měl jsem pocit že to bude nejspíš nějaký až příliš sentimentální pohled na život těchto obyvatel africké savany. Ale – po jeho shlédnutí musím přiznat, že tento titul je naprosto oprávněný. My jsme se vždy domnívali že co se citového života týče, jsou nám přirozeně nejblíže primáti, opice; ale co zde bylo ukázáno v této oblasti u slonů, to přinejmenším nezůstává o ničem pozadu.

    Jeden profesionální filmař přírodních scenérií zde řekl, že ve svém životě viděl už mnoho zrodů a nespočet mnoho umírání; ale že tato scéna kterou natočil jím otřásla ze všech nejvíc.

    Pod jedním stromem spatřil skupinku slonů; když přišel blíže, uviděl že tam na zemi leží malé slůně. Mrtvé. Nebylo jasné, z jakých důvodů zahynulo, ale leželo tam. A všichni ostatní sloni stáli kolem něj, drželi u něj stráž (kromě jiného zahnali smečku lvů, cítících svou kořist). Vedoucí samice se svým chobotem znovu a znovu něžně dotýkala mrtvého slůněte; a pak se ho pokusila překrýt nánosem písku a trávy. (Jakýsi prvotní impuls pro pohřbívání svých zemřelých?…) Celá tato skupina až do večera držela stráž u svého uhynulého slůněte; a podle svědectví onoho muže prý přitom dokonce měli v očích slzy. (!!) Plačící slon; o něčem takovém jsem ještě nikdy nic neslyšel, a už jenom tento fakt musí zcela dramaticky změnit náš pohled na citový svět těchto zvířat.

    Pak zde byla vyprávěna ještě další historka. Jeden světoznámý výzkumník slonů, jménem snad Lawrence, se s jednou skupinkou slonů v rezervaci sblížil natolik, že mezi nimi vzniklo skutečné pouto vzájemného přátelství. Pak se ale stalo, že tento muž náhle zemřel. Toto sloní stádečko bylo v tu dobu na opačném konci rezervace; ale po dvou dnech přišli k jeho bungalow, tiší a – podle slov manželky zemřelého – truchlící. Ona je dodnes přesvědčena, že oni i na tu dálku vycítili jeho smrt, a přišli se s ním naposled rozloučit.

    Ale to nejvíce ohromující mělo teprve následovat: příští rok přišli ti sloni znovu – na den přesně k výročí jeho smrti! A to samé ještě i po další dva roky.

    Tady už skutečně přestává rozum stát, jak je něco takového vůbec možné. Zdá se, že tato velká zvířata s – v porovnání s naším – obrovským mozkem mají nejen velmi bohatý citový život, ale i disponují schopnostmi, které daleko převyšují naše vlastní.

    ————————————————-

    Byla zde také ukázána spíše kuriózní scéna, kdy jedna skupinka (divoce žijících) slonů naprosto pravidelně vždy jednou v roce s naprostým poklidem projde vnitřkem, recepcí jednoho hotelu v přírodní rezervaci! Celá věc se má takto: tam, kde je dnes vnitřní dvůr hotelu, stojí prastarý mangovník. Který jednou v roce nese plody, které slonům velmi chutnají. A tito sloni už po celé generace s železnou pravidelností chodili jednou v roce k tomuto mangovníku. Pak se stalo, že lidé jim do cesty postavili svůj hotel; ale naštěstí s velkou průchozí pasáží do dvora. A ti sloni přichází i nadále, ani přítomností hotelu ani přítomností lidí se nenechají v sebemenším rušit, a s královským klidem prokráčejí hotelem do dvora, aby se dostali ke své pochoutce.

    ——————————–

    Tento celý pořad poskytl tedy skutečně fascinující náhledy do života těchto mohutných, impozantních tvorů; ovšem závěrem byly vysloveny i mnohem méně útěšné údaje. Především v důsledku lovu slonů pytláky Afrika přichází o deset tisíc slonů ročně! A současná jejich populace obnáší už jenom nějakých tři sta tisíc. Je tedy snadno možno si vypočítat, kdy by se tato moudrá zvířata stala už jenom vzpomínkou na časy nenávratně minulé…

68. Úctyhodné jakou kulturu může sdílet společenství (slonů)… Matně vzpomínám že jsem kdesi něco četl o případech „dekonstrukce“ kultury sloního stáda tam kde v něm převáží skupiny mladých „výrostků“…

    K té perspektivě uvolnění spousty pozitivní energie hackováním původní (nedokonalé, k chorobám a jiným poruchám náchylné) biologické reality mne jen napadá, zda je v projektech počítáno s tím, že pravděpodobně ani jako produkty hackování nebudeme osvobozeni od testování evolučními mechanismy – kterým již si ta dosavadní biologická realita nějaký čas – právě i prostřednictvím poruch různých úrovní – prochází.

69. V tom co bratr Jiří cituje se mi zdá centrální a k uvážení věta: „Očekává se že všichni příslušníci téže skupiny zastávají totožný postoj…Společenské otázky se tak přestávají nahlížet z obecného hlediska. “
    Otevírají se tak logicky pole pro boje klanů, gangů, marketingem ovládnutých“bublin“…
    Může mít v takto definovaném prostředí místo kultura solidarity se svobodným jedincem, který by se rád domohl práva spát jinde než pod mostem, možná ale v ideálním případě aniž by si toto právo byl nucen koupit prodejem své svobody v rámci pospolitosti identitě klanu/gangu/bubliny…?

70. Hackování a evoluce: já bych nechtěl vzbudit dojem že jsem zde jednoznačně (a jednostranně) argumentoval ve prospěch bezbřehého (genetického) designérství lidské bytosti. A domnívám se že veškeré snahy o nějakou novou (zdánlivě dokonalejší) konstrukci druhu homo sapiens budou velice tvrdě narážet právě na ten přirozený základ, který je výsledkem miliónů, a v obecnějším měřítku miliard let evoluce, přirozeného vývoje. Přes všechny minule zmíněné chyby je tento přirozený základ lidského organismu relativně optimalizovaný, ve své komplexitě vnitřně provázaný a harmonující.

    Každé umělé zásahy (pokud půjdou více do hloubky) budou nutně kolidovat s tímto evolučně vytvořeným aparátem, a budou zatíženy přinejmenším latentním rizikem zásadní destrukce daného organismu.

    Zkrátka: tyto umělé úpravy budou moci být pouze dílčí (které nebudou zasahovat do „zdrojového kódu“ základního fungování celého organismu); anebo budou muset být velice komplexní, aby se dokázaly přizpůsobit oné evolučně vzniklé funkční komplexitě.

    V každém případě se obávám, že tyto možnosti umělých úprav lidské bytosti budou pro lidstvo představovat obrovský konfliktní a rizikový potenciál; dost možná ještě větší nežli bylo vytvoření atomových zbraní. Jestli jednou nějakého šílenci – až k tomu budou technické možnosti – napadne produkovat celé řady lidských mutantů všeho druhu, pak by se na této planetě mohly začít dít opravdu děsivé věci. Já sám bych na straně jedné velmi rád žil někdy v daleké budoucnosti (kdy jak doufám lidstvo bude už přece jenom kvalitativně vyspělejší, jak po stránce mravní, tak i kulturní a vůbec obecné inteligence); ale na straně druhé tato fáze zápasu o „syntetického člověka“ je přesně to, čemu bych se raději vyhnul, a jsem opravdu rád, že mě se to už nebude týkat.

71. „Očekává se že všichni příslušníci téže skupiny zastávají totožný postoj“ – tady se ovšem klade velice zásadní otázka, zda Andrej Duhan sám se svou „konzervativní revolucí“ není taktéž součástí jedné, zcela specifické bubliny, kde se taktéž s naprostou samozřejmostí očekává, že „všichni zastávají společný postoj“. A bylo by zapotřebí velice důkladně prozkoumat, co konkrétně má na mysli formulací „nahlížení společenských otázek z obecného hlediska“.

    Vraťme se k onomu bezdomovci pod mostem: co by mělo být „neobecného“ na principu, na požadavku, že VŠEM členům dané společnosti by měla být poskytnuta reálná, materiální, nikoli pouze formální rovnost? Ano, při realizaci tohoto principu je nutno použít selektivních metod a opatření, které jsou aplikovatelné jenom na danou skupinu (asi má sotva smysl pomáhat bezdomovcům stejným způsobem jako dejme tomu sexuálním menšinám); ale princip sám je zcela obecný.

    Jestli je možno dosáhnout univerzální rovnosti, aniž by dotyčný za to musel zaplatit svou poplatností vůči té či oné specifické bublině? – Ale právě o to se jedná, aby toto NEBYLO nutné; nýbrž aby se tato reálná emancipace stala společným zájmem všech. Tyto specifické názorové (akční) skupiny vznikají (a vznikat musejí) přece právě a pouze proto, že tento obecný zájem o vyrovnávání rozdílů, o odstraňování nespravedlivostí není aktuálně přítomen; a proto se tyto osoby musejí sdružovat do skupin, spolků, hnutí, aby si tato svá práva mohly prosadit.

    ——————————-

    Tím naprosto nechci říkat, že bych bez dalšího vnitřně souzněl se všemi akcemi a aktivitami, které tyto – více či méně okrajové – skupiny provádějí. Ale před lety jsem měl jeden zážitek, který byl pro mě dost klíčový. Musím přiznat: nikdy jsem nijak moc nesnášel všechny ty možné „Love-parády“, provozované s – podle mého cítění – příliš okatým exhibicionismem. Ovšem při jedné takové Love-parádě v Berlíně se televizní reportážní tým zeptal také jednoho mužského páru, proč oni se této akce zúčastní, a co si o tom všem myslí. Nutno zmínit, že to byli pánové vyššího středního věku, solidně vyhlížející. A na položenou otázku odpověděli, že oni z celého toho „loveparadového“ rumraje a tatrasu také nejsou nijak nadšení; ale že oni nechtějí nic jiného, nežli aby měli práva jako všichni ostatní. A že v tom případě by pak už vůbec neměli zapotřebí se takovýchto demonstrativních akcí zúčastňovat.

    A právě v tom je zakopaný pes. A to zcela obecně. Vezměme si třeba masová sociální, dělnická hnutí minulosti. Ano, i ta byla také takovou „bublinou“, i ta byla mnohdy exhibicionistická, až násilnická; a i tady panovalo přesvědčení o vlastní exkluzivitě, o nezpochybnitelnosti své vlastní pravdy. Jenže, nebýt této „bubliny“, pak by v pracovně-sociální oblasti dost možná stále ještě existovaly poměry jako za prvních manufaktur.

    Anebo z opačné strany nahlíženo: kdyby už tehdy třída kapitalistů (tedy také svá vlastní „bublina“) dokázala překročit omezený horizont svých vlastních zájmů, a kdyby projevila skutečnou vstřícnost vůči potřebám a právům svých zaměstnanců – pak by vůbec nemusely vznikat nějaké vyhraněné, militantní „revoluční bubliny“.

72. Z tohoto směru pohledu nemohu než souhlasit 🙂 Osamělý by člověk (proti dominující moci z jiné bubliny) nic nezmohl.

73. „Co je přírodní, autentické a původní – to je dobré!“

    Ač jsem v tomhle ohledu dost konzervativní, viz níže, takhle daleko zajít myslím nelze. Jen původní, nevylepšené somatické funkce či odolnost znamenají náchylnost k předčasnému opotřebení a selhání. V případě přirozených dispozic psychických tomu může být nejinak. Znamenalo by to rezignovat na humanistické hledisko.

    Na druhé straně souhlasím s míněním třeba (našeho známého) Ericha Fromma, který už někdy v 70. letech považoval za znepokojující, že lidi, příliš mnoho lidí, začíná více než ten druhý, partner, zajímat vymakanost toho, neb onoho technického „hejblete“. Byl to celkem časný a trefný postřeh. Z tohohle důvodu je nejspíš namístě panu (Jiřímu) Nushartovi někdy přitakat. Samozřejmě nejen jemu. Chtít zůstat lidmi, namáhat vlastní hlavu a tělo, myslet sice neotřele a nově, zůstat však kompatibilní se světem a lidmi, jaké jsme ještě my sami znali.

74. „Co je přírodní, autentické a původní – to je dobré!“
    Musíme se zeptat, zda to „přírodní, autentické a původní“ zároveň znamená statické. Anebo zda proměnlivost je důležitou vlastností života. I toho lidského. Možná autentické není to, co je původní, ale co je naše.

75. „Jen původní, nevylepšené somatické funkce či odolnost znamenají náchylnost k předčasnému opotřebení a selhání“ – já jsem si tuto nedokonalost našeho (přirozeně vzniklého) těla uvědomil především při sledování jednoho televizního pořadu s medicínskou tématikou. Tam bylo řečeno, že anatomicky vzato je naše koleno vlastně velice nezdařený konstrukt. Už si nevzpomenu co všechno zde bylo konkrétně řečeno co a proč je tu špatně; ale holým faktem je že právě koleno je jedním z nejproblematičtějších, ke zraněním všeho druhu nejnáchylnější místo celého našeho těla.

    Na straně druhé je nutno mít na paměti, že právě koleno se musí vypořádávat se značně protikladnými požadavky respektive pohyby; mnohem více nežli u většiny (dost možná u všech) srovnatelných živočichů. Například zmínění sloni: jejich klouby musí samozřejmě unést mnohem větší váhu; ale na straně druhé nemusí tlumit náhlé nárazy. Sloni neskáčou. Oproti tomu třeba takový gepard – ten běhá a skáče, ale jeho pohyby jsou plavné a pružné, čili ty nárazy jsou tlumené. Zatímco lidské koleno: to musí na jedné straně nést statickou zátěž (a při normální chůzi tlumit víceméně přímočaré otřesy těla); na straně druhé ho zatěžujeme všemi možnými různými pohyby, během, skoky, otáčením se do stran. Navíc – a s tím příroda skutečně nemohla počítat – my pravidelně nosíme třeba i velké zátěže, to kromě nás dělají snad už jenom mravenci.

    Svým způsobem jsou tedy i kolena dokonalý orgán – ovšem právě že ne pro člověka. Který pak si pak musí vypomáhat umělými prostředky, například endoprotézami v kyčlích. U kolen takto relativně jednoduché řešení ještě k dispozici není, právě proto že tam je všechno složitější.

76. „Možná autentické není to, co je původní, ale co je naše“ – paní Hájková, to je asi dost problematická téze, například u schizofrenika je ta schizofrenie „jeho“ (to jest, on ji pociťuje jako přirozenou součást sebe sama); ale přitom se samozřejmě nechová „autenticky“, to jest je veden či ovládán cizími hlasy. A to analogicky platí víceméně o všech druzích přinejmenším psychického onemocnění; i vždy je tady ta diskrepance mezi tím co je „autentické“ a co je „naše“.

    Vzpomínám si teď na jednu půvabnou historku z Mayových dobrodružství Kara ben Nemsího (tedy jeho vlastního alter ego), když se na svých toulkách po Blízkém Východě dostal k nějakému arabskému šejkovi. Jeho dcera měla na krku velký vřed, který domácí lékaři nedokázali vyléčit. Z jakéhosi důvodu onen arabský šejk získal přesvědčení, že onen Evropan musí být kromě jiných dovedností také výborným lékařem (tyto představy či sny Karla Maye o vlastním všeumělství vkládané do jeho literárních „alter ego“ jeden německý novinář trefně charakterizoval jako „Allmachtfantasien“, fantazírování o vlastní všemocnosti). V každém případě onen šejk pověřil Kara ben Nemsího, aby vyléčil jeho dceru. Ovšem, tady se vynořil zásadní problém, že bylo nepřípustné, aby se on – jakožto muž a nadto nevěřící – dotkl svýma rukama jeho dcery.

    Nutno přiznat, že Kara ben Nemsí/Karel May tuto zašmodrchanou situaci vyřešil opravdu velice důvtipně. Položil šejkovi otázku: „Domníváš se, že tento vřed je součástí těla tvé dcery?“ Nato se šejk zhrozil: „U Alláha! Jak by mohlo být myslitelné, že by takto šeredný vřed mohl být vlastní částí těla mé dcery!“ Nato Kara ben Nemsí poklidně odtušil: „Pak tedy naprosto nic nebrání, aby se toho předmětu, jenž není součástí těla tvé dcery, svýma rukama dotkl i nevěřící muž!“ (Je snad zbytečné dodávat, že tento německý všeuměl pak samozřejmě onen vřed snadno a rychle vyléčil.)

    Ale zpět k tématu: mezi tím co je „naše“ a mezi tím co je „autentické“ může být někdy opravdu dost velký rozdíl. Za „autentické“ budeme asi považovat především to, co je skutečně a nezkaženě lidské. Co je spontánním, přirozeným projevem lidství.

    Ovšem, ani tady není věc zcela bezproblémová. Když je nějaký člověk veskrze zlý, pak on i ve svých zlých činech naprosto může být „autentický“; právě proto že zlo a zloba jsou s ním prakticky nerozlučně srostlé. To jediné, co je pak zde možno konstatovat (jakožto závadový stav), je rozpor mezi autenticitou vlastního já na straně jedné, a mezi pravou lidskostí na straně druhé. Dotyčný (zlý člověk) je autentický; ale právě touto autenticitou vlastního já sám ničí, destruuje svou vlastní lidskost. Tedy prapůvodní základ i tohoto jeho vlastního já.

77. Ovšem ten vztah „statické – proměnlivé“ je skutečně zajímavý. Vezměme si třeba jenom otázku „bytostného já“. Zrovna v minulých dnech jsem uvažoval nad tím, co toto „bytostné já“ vlastně doopravdy znamená. Je to něco naprosto trvalého, statického, vlastně transcendentálního – anebo je to něco co se vyvíjí spolu s námi? S našimi – narůstajícími – životními zkušenostmi, poznatky, prožitky které nás formují?

    Na jedné straně samozřejmě každý člověk přirozeně pociťuje nepřerušenou kontinuitu sebe sama, své vlastní identity, svého vlastního já; ale na straně druhé, kdo by mohl/chtěl tvrdit, že i v dospělém věku má to samé „bytostné já“, jaké měl v dobách svého dětství?…

    Zdá se, že (také) zde máme nakonec klasický dialektický vztah statického a proměnlivého, kontinuálního a diskontinuitního. Snad jde nakonec o to, udržet si své já v proudu proměnlivého; ale zároveň toto své já neustále obohacovat tím, co tyto – neustále proměnlivé – proudy přinášejí.

    Čímž jsme opět jednou zpět u Hérakleita: nevstoupíš dvakrát do stejných vod; ale břehy zůstávají stále stejné.

78. Ovšem, pane Nusharte, onen vztah „bublin“ a „nahlížení společenských otázek z obecného hlediska“ stále ještě není dořešený. Jak už jsem napsal minule, Andrej Duhan má se svým voláním po tomto „obecném hledisku“ v zásadě naprostou pravdu. Já se i tímto problémem budu zabývat v tom textu o vztahu názoru a pravdy, který mám právě rozpracovaný. Máme tu v každém případě dán ten protiklad, že na jedné straně ve společnosti je zapotřebí (respektive žádoucí) věci projednávat a regulovat z hlediska veřejného zájmu; ale na straně druhé zůstává trvalá otázka, v jakém vztahu se tento „veřejný zájem“ nalézá ke – stejně tak legitimním – potřebám a zájmům jednotlivce.

    Marxistický koncept vycházel z toho, že mezi obojím nebude (za podmínek komunismu) existovat žádný (zásadní) rozpor; zájem respektive pohled společenský bude identický s tím individuálním. Dnes je však v každém případě možno konstatovat, že tento Marxův náhled byl až příliš optimistický. Jednotlivé, individuální není nikdy možno plně identifikovat s obecným, univerzálním.

79. Autentické bytostné jáství v proudu proměnlivého života – zajímavý obraz a otázky… Vedlo by k nějakým užitečným odpovědím : hypotéza osobního jáství je nástrojem budování historie vztahů – a zkušenosti z nich?
    Lze se na to dívat i tak, že člověk s psychotickým onemocněním vede autentický boj o životnost svého jáství – s nutnou podporou těch, s nimiž je zapojeno ve společném bytí, bojuje i za ně… A díky nutným nástrojům „umělého vylepšení odolnosti“ samozřejmě je ten boj vůbec možný 🙂

    Smíme věřit že autenticky zlý člověk žije v latentním nevědomém konfliktu s přáním dobra v sobě?

80. Člověk by vlastně neměl být autenticky zlý, protože veškeré Boží stvoření je svým původem dobré.

81. Pane Nusharte, tohle je otázka po jejímž zodpovězení (marně) pátrám už celou dlouhou řadu let. 😉 Položil jsem si ji sám znovu v tu chvíli když jsem psal můj předešlý příspěvek na dané téma; a stále si nejsem nijak jistý, jakým způsobem by tuto věc bylo možno rozhodnout.

    To jest: ono je tady možno dát dvě odpovědi; obě naprosto protikladné, ale obě s velice dobrým odůvodněním.

    Já jsem se dříve klonil k optimističtějšímu výkladu: tedy že i ten nejhorší člověk v sobě, hluboko ve svém nitru nutně a nezrušitelně má nějaký dobrý lidský základ. Že tedy i v tom nejhorším člověku je možno (přinejmenším teoreticky možno) dosáhnout, oslovit jeho lepší já – což by pak muselo vést ke katarzi, k jeho vnitřní nápravě.

    Dnes si už nejsem zdaleka tak jistý, do jaké míry je tento optimismus oprávněný. Jsou lidé, kteří jsou s pácháním zla už natolik srostlí, že se to pro ně stalo vlastně jejich druhou přirozeností. A vůbec to už nepociťují jako něco negativního, zavrženíhodného. Například jeden mongolský vojenský vůdce (myslím že to byl Kublaj-Chán) se vyjádřil, že „není většího uspokojení pro bojovníka nežli zabíjet nepřátele, loupit jejich majetek a brát si jejich ženy“. Tedy všechno to, co je pro příslušníka civilizované společnosti zavrženíhodné a trestuhodné, to pro něj byl zdroj nejen osobního uspokojení, ale zřejmě i hrdosti a cti! Někoho takového je už jenom stěží možno předělat, dovést k nahlédnutí jeho mravní deformace. Tím spíš že se nejednalo jenom o jeho vlastní osobní náhled, nýbrž takovéto názory vyplývaly „přirozeně“ z tehdejší reálného způsobu existence jeho vlastního národa či kmene.

    Napadl mě teď příměr s automobilem: pokažený, porouchaný automobil je možno do určité hranice poškození napravit, opravit; ale jsou automobily také už natolik pokažené (například po čelní srážce), že už vůbec nemohou plnit svou původní funkci, a hodí se jenom do šrotu.

    Ovšem – i tady je věc ještě dále komplikovanější. Zrovna v minulých týdnech jsem viděl televizní pořad o tradičních československých automobilkách, především o těch z meziválečného období. Byly zde ukázány také vozy, které se podařilo uchovat do dnešní doby, respektive je restaurovat do původní podoby. Ovšem – byl zde také jeden (tuším že se jednalo o produkt dnes už víceméně zapomenuté, ale tedy exkluzivní značky Wikov), ze kterého se zachoval už jenom rám (a i ten dosti deformovaný), a pak ještě motor. Tedy – pouhé části automobilu, ale nikoli automobil jako takový. A přesto – při použití původní tovární dokumentace se podařilo složit, vytvořit, obnovit automobil, který plně odpovídal původním originálům. To znamená: rozhodující nakonec není materiální substrát, nýbrž čistě nehmotná, ideální stránka (konstrukční plán).

    Proč to tady zmiňuji? – Vzpomeňme si na Aristotelovu „entelechii“; tedy na jeho náhled, že všechny entity (a tedy i lidé) jsou konec konců definovány a určovány jejich specifickým, konečným cílem. A u člověka – jak už bylo výše zmíněno – by tímto konečným cílem ze samotné definice vůbec nemohlo být nic jiného, nežli lidskost jako taková.

    Vraťme se zpět k položené otázce: zda „autenticky zlý člověk žije v latentním nevědomém konfliktu s přáním dobra v sobě“. Klíčovým pojmem je tu ono vymezení „nevědomý“ konflikt. V každém případě by se dalo říci: tento konflikt je tu (pokud vyjdeme z Aristotelovy entelechie) dán objektivně, dejme tomu metafyzicky, transcendentálně. To jest: ani ten nejzkaženější jedinec nemůže zrušit ten prapůvodní princip a účel lidskosti, který je v něm samém nezrušitelně uložen už jeho samotným zrozením, jeho samotnou existencí.

    Ovšem: u konkrétních (zlu plně propadlých) jedinců může být tento (metafyzický) konflikt natolik zatlačen do pozadí (jejich vlastní „autentičností zla“), že je sotva možno doufat, že by se u nich kdy stal aktuálně přítomným a prožívaným; natož aby mohl vést k jejich katarzi.

    I když – na straně druhé, možná že to přece jenom principiálně není možno vyloučit. Možná že i u těch nejzkaženějších jedinců je tento prapůvodní lidský základ vždy přítomen; že jde jenom o to jak ho dosáhnout.

82. Ano, paní Hájková, to „dobré Boží stvoření“ znamená prakticky to samé, jako to co já jsem odvíjel na základě Aristotelovy entelechie.

    Ovšem – tady stále zůstává otevřena otázka, co je vlastně „autentické“. Je v daném případě „autentické“ jednání jedince, který se chová v souladu se svou individuální zkažeností? Tedy ze svého hlediska „přirozeně“? Anebo jako „autentické“ označíme naopak jenom takové chování, které by bylo v souladu s onou dobrou Boží podstatou?

83. Ovšem, pane Poláčku, křesťanství počítá s tím, že lidská přirozenost (tělo, ale i duše) je ve své podstatě dobrá. Pouze je „ke zlu náchylná“. Čili zlo není něco, co je jí vlastní.

84. Ve slovníku cizích slov píšou, že autenticita je „pravost, ryzost, původnost, hodnověrnost.“
    Ale nemyslím si, že člověk je autentický jedině tehdy, když je nemluvnětem. Není to prostě to, co bylo na úplném počátku lidského života.
    Buď se autenticita nějak vyvíjí a člověk může být (přiměřeně) autentický v každém věku, anebo je to teprve něco konečného, čeho lze během života dosáhnout.
    O tom Bytostném Já tady píšou, že je to spojení vědomého i nevědomého já, jejich harmonizace, pokud tomu dobře rozumím. https://cs.wikipedia.org/wiki/Bytostn%C3%A9_J%C3%A1

85. Z neschopnostit vyřešení otázky původu dobra a zla vychází i náboženské věrouky. Příkladně křesťanská – jedna ze zakotvených manicheismem – byla proto nucena ve své kauzální naraci použít očividně paradoxní protiklad. V rájském prostoru znalého pouze souladu bez roporu dobra a zla, existoval zákaz a trest údělu s osudným následkem tápání a chybování. Dnes v digitální podobě….bych dodal.

86. Možná se můžeme pokusit chápat autenticky žité zlo jako nějakou z fází boje – o to porozumění účelu. Většina z nás máme své předpoklady ke zlu skryty ve svém Stínu a vidíme je snáze u druhých (tvrdí psychoanalýza a pravil jednodušeji Ježíš). Snad bychom tedy analogicky směli předpokládat že ten který své zlo nepokrytě žije, mohl by ve svém Stínu naopak nevidět své dispozice k dobru 😉 (ale snáze je vidět u druhých??)

87. Co znamená „žít nepokrytě své zlo“?
    Vědět, že jsem zlý a jednat tedy zle v souladu s tímto vědomím? Chovat se zle k těm druhým, u kterých vidím dispozice k dobru, které mám ve svém stínu?.. Možná by sem šlo zařadit následující:
    Jednou jsem našla na Wikipedii něco o „teorii nálepkování“, která prý chápe deviaci především jako výsledek označování za devianty. „Vychází ze třetí perspektivy: jedinec poprvé spáchá delikt a to zda se stane zločincem, závisí na tom, jak na to zareaguje okolí (pokud je potrestán, bude zlo konat dál, protože už má nálepku zločince).“
    To by ale nasvědčovalo myšlence, že člověk má veškeré informace o tom, jaký sám je, od jiných lidí. Že tedy od nich ví o svém zle.
    Něco na tom může být, ale nelze to brát absolutně.
    Nevím, nakolik lze Junga brát vážně. Někdo ho pokládá za křesťana, kterým ale nebyl. Když jsem hledala to o Bytostném já, našla jsem tuto větu:
    „Podle Junga atribut duchovnosti a dobra nese protiklad hmoty a zla“
    To rozhodně nezní křesťansky.

88. Máte pravdu – omlouvám se, příliš nezávazně jsem si „hrál s pojmy“ jako s nějakými kostičkami stavebnice.

89. Napřed ještě k – jak je vidět, nemálo problematickému a nejistému – pojmu „autenticita“. Leccos hovoří pro to, že je nutno rozlišovat dva různé kořeny, a tedy i dvě různé podoby autenticity (původnosti, pravosti): na straně jedné autenticita člověka jako takového, v univerzálním smyslu; tedy autenticita „transcendentální“. A na straně druhé pak stojí autenticita konkrétního jedince.

    Celou věc si můžeme také trochu lépe osvětlit tím, když se zeptáme, co je opakem, protikladem autenticity. To je tedy nepůvodnost, nepravost; je to ten případ, když se někdo chová nějakým způsobem uměle, strojeně, nadsazeně. Je znát, že se snaží vystupovat jiným (obvykle lepším) způsobem, nežli jakým je ve svém skutečném nitru.

    Tady je ovšem míněna prakticky výhradně ona autenticita ryze individuální. Proto mohou dotyčné osoby jednat, vystupovat autenticky i ve svém zlu, pokud je jim toto zlo imanentní. Pro příklad mohu znovu jmenovat třeba zmíněného Kublaj-Chána; ten se dozajista nemusel nikterak nutit do toho, aby vystupoval jako agresivní imperátor; takovým zcela reálně byl, do posledních zákoutí své duše.

    A naopak, vzpomeňme si na známé „obrácení Ferdyše Pištory“, kdy tento poté, co se umravnil, najednou začal vystupovat ostentativně moralistně, mravokárně, a dokonce i začal mluvit spisovně. Ale přitom všem bylo naprosto zřejmé, jak mu tato role mravně zcela čisté osoby nesedí, jak je to jenom umělá maska.

    Něco jiného ovšem je, když klademe otázku, co je v člověku původního, pravého v onom druhém, metafyzicko-transcendentálním, respektive teologickém smyslu. Tady je pak ovšem možno uvažovat v tom směru, že člověku jako takovému je nezrušitelně dáno, vtěleno primární dobro (blíže k tomu v souvislosti s „bytostným já“). Ovšem – v této souvislosti pak asi sotva budeme užívat pojmu „autentický“; ten má přece jenom poněkud jiný význam (viz výše).

    „Neautentický člověk“ – to může být součástí či nástrojem společenské kritiky, jmenovitě za podmínek kapitalismu je člověk nucen zaujímat určité role (například úspěšného podnikatele, plně pohlceného snahou o neustálou maximalizaci produkce a zisku), což mu pak brání prožívat svou plnou, autentickou lidskost.

    Na straně druhé ovšem tento společenský tlak může mít stejně tak i pozitivní smysl, je mnoho lidí u kterých by vlastně bylo nutno si říci: „On se jakž takž slušně chová jenom v důsledku společenského tlaku, společenských norem; ale díkybohu za to že se alespoň navenek chová relativně slušně, kdyby se choval v souladu s jeho skutečným nitrem, bylo by to ještě daleko horší.“

90. Co se tedy toho „bytostného Já“ týče, ten článek v české wikipedii je dozajista velmi kompetentně napsaný; co mě tam ale mimořádně zaujalo to byla ta zmínka o mandalách, to může mít mnohem zásadnější význam nežli by se na pohled zdálo, je to důraz na celek, ale celek veškerého bytí, to nám poukazuje na to co jsme si už sami uvedli v souvislosti s otázkou autenticity, že jedna stránka pravého (autentického) lidství má univerzální, transcendentální charakter, a tedy skutečně v posledku souvisí s uspořádaností veškerého bytí. Přičemž ovšem ty mandaly, to je vlastně celek složený z částí, z jednotlivostí, to je vždy nutno mít na paměti, že tu není jenom ten celek, ale i jednotlivé (přinejmenším zčásti autonomní) části.

    Napřed ale co se samotného etymologického významu či překladu onoho „bytostného Já“ týče, to jest u Junga „das Selbst“; jak se píše ve wikipedii jakékoli překlady do češtiny jsou tu velmi problematické, ono už v němčině to není vůbec jednoduché, tento pojem se používá i ve filozofii, a pro mě bylo vždy obtížné odlišit toto „Selbst“ od toho co znamená „subjekt“, ten rozdíl by snad bylo možno vyjádřit tak že „subjekt“ znamená především čirou vlastní svébytnost, ohraničení se od ostatních, od ne-já. Být subjekt znamená, že já jsem, že konám sám sebou, svou vlastní mocí. Zatímco toto „Selbst“ sice v bezprostředním překladu také znamená „já sám“ (respektive: sám, samo); ale zde daleko spíše ve smyslu obsahovém. Není to tedy už ono čiré já, jako u subjektu, nýbrž tedy se už spíše hledí na to, co je tohoto subjektu reálným obsahem.

    Vzpomněl jsem si teď na jednu pasáž ze Starého zákona, která by nám možná pomohla – prostřednictvím analogie – poněkud blíže osvětlit, co toto Selbst, toto bytostné Já vlastně znamená: „Jsem ten, který jsem,“ pravil Hospodin.

    A Bůh k tomuto určení, vyjevení sebe sama nepřidává nic dalšího; žádné další podrobnosti, žádné další vlastnosti či znaky, neboť to všechno by bylo zcela zbytečné, či spíše nadbytečné, jenom by to rozmělňovalo jeho absolutní jedinečnost, kdy on je plně a beze zbytku sám sebou; a je celý svět a všechno co je existuje prostřednictvím Jeho.

    A analogicky je možno říci i o člověku: ten sice samozřejmě nemá ten absolutní status, že vše co je by existovalo jenom prostřednictvím jeho; ale na straně druhé i on může říci, že vše co je součástí jeho Selbst, jeho bytostného Já, existuje jenom prostřednictvím jeho samého. „Jsem ten, který jsem“ – vše co je ve mně je součástí mého vlastního bytostného Já, a cokoliv není jeho součástí, to nepatří ke mně.

    Ovšem – v tom článku ve wikipedii je jedna pasáž, která nutí k zamyšlení. Totiž ta, že člověk může být ovládán „postavami z jeho nevědomí“. Respektive může se snažit přizpůsobit určitým archetypům. V tom prvním případě to znamená, že Já mohu být ovládán něčím, co je součástí mého bytostného Já. Je to tedy mou vlastní součástí, a přece jsem tím ovládán víceméně zvnějšku. To je opravdu dost nemalý rozpor. V případě archetypů – ty mají tak jako tak status externí entity; nicméně pokud je přijmu a přejmu, pak se nicméně stávají součástí mého „bytostného Já“. Ovšem – stejně jako v předešlém případě jsem těmito archetypy fakticky řízen, ovládán.

    Celá záležitost je tedy nadále krajně složitá; ukazuje se především, že opravdu není možno udělat nějaké zcela striktní dělení, hranici mezi vnitřním a vnějším, mezi „mým“ a „cizím“, mezi „Já“ a „ne-Já“. Všechno je v neustálém pohybu, ve vzájemné výměně, ve vzájemném ovlivňování se. A když je tedy řeč o „bytostném Já“, pak je to jenom jeden určitý aspekt, jeden zcela specifický pohled na veškeré toto dění, tuto neustálou výměnu mezi vnitřním a vnějším.

91. Ale abychom se vrátili k samotnému tématu: je toto „bytostné Já“ primárně a nezrušitelně dobé, anebo tomu tak ale (nezbytně) není?

    Paní Hájková píše, že podle křesťanství je lidská přirozenost (což by v daném ohledu mohlo odpovídat i našemu „bytostnému Já“) ve své podstatě dobrá (neboť pochází od Boha); že je ovšem „náchylná k hříchu“.

    Tady je klíčová ona formulace „ve své podstatě“ (dobrá). Tady jsme fakticky zase u Platóna, u jeho „idejí“. Neboť tyto „ideje“ nejsou ničím jiným, nežli ryzími podstatami věcí; a tyto ryzí podstaty jsou naprosto dokonalé, a tedy i dobré. Jenže – takto je tomu jenom a pouze v oné říši čirých idejí; zatímco v reálném, hmotném světě – tedy ve světě nikoli podstat, nýbrž fenoménů – principiálně nic nemůže dosáhnout kvality, dokonalosti oněch čirých podstat, idejí.

    To je tedy fakticky to samé, co říká křesťanství; snad jenom s tím rozdílem, že podle křesťanství člověk pouze „tíhne ke hříchu“, zatímco podle Platóna zde na zemi je všechno zcela nevyhnutelně nedokonalé, tedy nějakým způsobem „zkažené“.

    A co tedy naše „bytostné Já“? – Prakticky je možné jenom znovu zopakovat, že má dvě složky: jednu transcendentální, a jednu konkrétně, bezprostředně jsoucí. Ta transcendentální stránka – to jsou ty Platónovy čisté ideje, v tomto směru je naše bytostné Já primárně dobré a nezkažené. Ale v té míře v jaké je toto naše bytostné Já naplněno obsahy reálného, jsoucího světa, nemůže si nikdy udržet onu nezkalenou dokonalost (a tedy i dobro) oněch čirých podstat, a vždy bude nevyhnutelně kontaminováno nějakými „nečistotami“, deformacemi.

92. Co se tedy „neschopnosti vyřešení otázky původu dobra a zla“ týče, pane Petrasku, pak onen Platónův model tento původ vysvětluje vlastně velmi konzistentně a přesvědčivě. Ovšem: za prvé tento Platónův model je velmi statický; a za druhé, musí vycházet z (nijak neprokázaného) axiómu víceméně reálné (a primární) existence této sféry čirých podstat, čirých idejí.

    Mimochodem, toto statické pojetí (zdaleka nejen u Platóna): zrovna včera jsem se začetl do Blochova „Principu naděje“, to je přesně o tom. Chystal jsem se o tom dnes napsat příslušný referát, ale teď už se k tomu nedostanu, takže až zítra.

93. Jenom ještě narychlo k panu Nushartovi, o zlu (a dobru) ve vlastním Stínu (a o lepší možnosti vidět je u jiných nežli u sebe): je to opravdu paradoxní, ale sám Hitler – v dnešní době platící jakožto ztělesnění „žitého zla“ – se ve svém „Mein Kampfu“ zjevně naprosto upřímně rozčiloval nad tím, že se mnozí členové německé mládeže jen tak bezcílně toulají po večerech, a z nudy páchají nepravosti!! Ano, Hitler se tu vyjevil skutečně jako „upřímný“ moralizátor; to zlo (a potenci k dobru), které neviděl v sobě samém, to nalézal u druhých. Ovšem, jakmile k tomu dostal příležitost, tuto nudu a „páchání nepravostí“ u německé mládeže skutečně velmi radikálně vymýtil; ale je známo, za jakou cenu, kam poté jejich – ladem ležící – životní energii nasměroval.

94. „(Kublaj-Chán) ten se dozajista nemusel nikterak nutit do toho, aby vystupoval jako agresivní imperátor; takovým zcela reálně byl, do posledních zákoutí své duše.“
    Otázka je, zda se takovým narodil nebo zda byl vychován k tomu, aby se tím agresivním imperátorem stal. Tipovala bych to druhé.

95. Ale když uvážíme, co o něm píšou (Během jeho vlády došlo v Číně k velkému rozvoji literatury a umění. Na svém dvoře měl vědce, umělce, zástupce jednotlivých náboženství a států (i evropských)
    tak by se možná dalo říct, že viděl dispozice k dobru u jiných. A uměl je ocenit.

96. Byl to ode mne lehkovážný myšlenkový konstrukt. Ještě se za něj omlouvám.

    Obrana před stavěním dispozic k dobru do služby říším (které nás vždy chrání i ohrožují zároveň – ať už jsme vně nebo uvnitř/třeba tanku) doufejme je v tom jednoduchém obrazu : Daňovou mincí císaři, co však je v nás bytostně od Boha – obracet a odevzdávat Bohu.

97. Panu Petráskovi: v tom rajském prostoru byl strom, jehož ovoce nás mělo údajně vést ke schopnosti rozlišovat dobré a zlé… Údajně 🙂 (asi ještě nebylo dost zralé).

    Možná by nebylo úplně totéž snažit se rozlišovat mezi důvěryhodným a ne důvěryhodným?

98. Pan Petrasek zařadil křesťanství mezi formy manicheismu, jestli tomu dobře rozumím. Přitom manicheismus se od křesťanství podstatně liší.
    „Základní pojmy jsou postaveny na konsensu,“ píše se na Wikipedii u definice pojmu (https://cs.wikipedia.org/wiki/Pojem)
    Jestliže bude každý používat pojmy zcela libovolně, pak bude opravdu těžké se domluvit.
    Možná je ale problém v tom, že neumíme podstatu křesťanství dostatečně srozumitelně vysvětlit.

99. Zaujala Vás, pane Poláčku, kritika té představy „co je přírodní, autentické a původní, to je dobré –⁠ a naopak“. („Vezměme si například naše tělo, které je stíháno nemocemi a poraněními téměř na každém kroku.“) https://humanisticke-dialogy.eu/obecne-diskuse/comment-page-8/#comment-10934

    Jde zde vlastně o jakési návyky „filozofického“ přemýšlení (zde konkrétně jde o ten způsob zobecnění, kdy do kategorie „přírodního, autentického a původního“ z nějakého důvodu nezařadíme zdraví a absenci zranění, nýbrž naopak nemoc a přítomnost zranění). Abychom v té úvaze mohli pokračovat, museli bychom se tedy nejprve rozhodnout, zda „přírodnější“ je zdraví nebo nemoc, zranění nebo jeho absence… Jde o filozofický problém z téže kategorie, do které spadá například i určení správného počtu andělů na špičce jehly…

    Nahlédnuto zdravým selským rozumem se opravdu zdá být nezpochybnitelné, že nemoc je přírodní, ale není dobrá. Stačilo by však tu otázku položit nějakému držiteli tzv. „modré knížky“ (dnes už mládež ani neví, co to je) aby ta odpověď už tak jednoznačná nebyla. [Zcela seriózně vzato však může nemoc či zranění dovést člověka k hlubokému poznání o smyslu života – a bude to pro něj dobré. A vzato vyloženě prakticky – zranění ve válce vás může ušetřit dalšího nasazení na frontě – to zranění pro vás bude nejspíš dobré, když všichni zdraví členové vaší roty posléze padnou a vy jediný přežijete.]

    Vidíme tedy, že nízká úroveň současné filozofie na rozhodnutí té základní otázky, zda „přírodnější je zdraví či nemoc“, prostě nestačí. (Zkusme si například pojmy „zdraví“ a „nemoc“ vztáhnout k něčemu jinému než k člověku – například k „matce Zemi“. Kdybychom v té souvislosti tedy tvrdili, že „přírodnější“ je, aby „matka Země“ byla nemocná, ocitli by se pak ekologové ve schizofrenní situaci…)

    V jazyce filozofie je tedy (narozdíl třeba od jazyka matematiky jakožto exaktního popisu matematické reality) za těmi slovy skryt ještě nějaký záměr. Spor vzniká o ten záměr. Bývá obvykle nesmyslné „řešit“ tento spor posuzováním „správnosti“ zápisu sporného tvrzení v mnohoznačném jazyce. Pokud by nějakým způsobem bylo možné posuzovat pouze správnost záměru bez jeho jazykového vyjádření, nešlo by ovšem rozhodnout také, protože by šlo o „konflikt pocitů“. Jediným kritériem pravdivosti ve věcech morálky je tedy konkrétní reálný vztah konkrétních reálně existujících cítících lidí, kde zamýšlené dobro je v jednotě s tím, co je konáno. Aby to ale bylo také pravdou a ne pouhým sebeobelháváním, je třeba uznat, že „konstruktérem“ dobra není člověk sám a že jeho záměr musí být v souladu s „přírodním“ (autentickým a původním) Dobrem.

100. Pro přírodu je důležitá přírodní rovnováha. Rovnovážný stav je známkou dobrého stavu – zdraví. Ale člověk není čistě přírodní živočich, takže s rovnováhou to u něj není tak docela jednoduché. Anselm Grün například mluví o „středu“ člověka, ale nemyslí tím přírodní rovnováhu:
     „Jen ten člověk je vyrovnaný, který je zakotven ve svém středu.“
     Komenský ve své Centrum securitatis také píše o středu. Z křesťanského hlediska jako první „vypadli“ ze svého středu někteří andělé a stali se z nich démoni.
     „Zpronevěřilí andělé se pustili svého obecného středu podstaty, jímž je Bůh, a hned také vypadli ze středu svého bytí, což je záře laskavé Boží tváře.“ (J.A.K.: Hlubina bezpečnosti)

101. Manicheismus a křesťanství: paní Hájková, pokud kladete důraz na přesné a korektní zacházení s pojmy, pak i Vy byste musela pana Petraska citovat plně v souladu s originálem. 😉 Jeho formulace totiž zní, že křesťanská víra je „zakotvená v manicheismu“, což má přece jenom dost jiný smysl, nežli tvrzení že by obojí bylo identické. (Tedy, alespoň pokud smím vykládat intence pana Petraska.)

     Pan Petrasek především poukazuje na to, že v důsledku prvotního hříchu je celý (lidský) svět postižen momentem negativity; což pak vede k onomu paradoxu, kdy říše jsoucího je rozštěpena na dvě různé sféry, jednu rajskou (bez kazu), a druhou lidskou (závadnou). Jistě, křesťanství se snaží onu zatíženost prvotním hříchem „vyléčit“ poukazem na příchod Krista a jeho oběť; nicméně se nijak nezdá, že by se tím na reálné hříšnosti či negativitě lidského světa něco zásadního změnilo. (Jedinou viditelnou změnou, jak poukazuje pan Petrasek, je „digitalizace“ této imanentní negativity lidského světa.)

102. Ještě jednou ke Kublaj-Chánovi (a Hitlerovi a Putinovi atd.atd.): ale jistě, že ono agresivně imperiální vystupování (Aristoteles by asi řekl: jeho habitus) mu bylo vštípeno výchovou, vlivem společnosti ve které žil. O tom jsem sám psal, že právě proto on mohl s tímto svým – negativním – habitem natolik srůst, mohl ho natolik pociťovat a prožívat jako naprosto přirozený, protože plně odpovídal tehdy platným společenským normám. A proto v něm – což bylo původní téma – mohl působit autenticky.

     Ovšem: jestliže tento poukaz na to že toto jednání bylo získané výchovou, měl naznačovat že tedy prvotní podstata člověka je nicméně dobrá, pak na to je možno odpovědět, že stejně tak i dobrý, pozitivní habitus se získává (až) výchovou. Jinak řečeno: samotná skutečnost že existují lidé dobří i lidé zlí, ještě nijak nerozhoduje otázku, co je v člověku skutečně původní: zda dobro či zlo.

103. Co se pak toho týče že i za časů agresivního imperátora může dojít k velkém rozvoji věd a umění: ano, to je skutečně svým způsobem nemalý paradox. Ale musíme si uvědomit, že tenkrát ještě neexistovalo něco takového jako „univerzalismus lidských práv“, který je (alespoň v ideové oblasti) vůdčím principem dnešního světa. Tehdy ještě platilo – a jako naprosto přirozené bylo pociťováno – zásadní dělení na „náš kmen“ (národ, stát) na straně jedné, a „ti ostatní“ na straně druhé. „Ti ostatní“ (tedy cizinci) měli principiálně menší práva nežli příslušník vlastního národa; a pokud byl někdo nepřítel, pak neměl práva naprosto žádná. Takže takový imperátor a agresor tehdejší doby mohl loupit a zabíjet, a přitom skutečně mít pocit, že dělá (pro vlastní národ) to nejlepší.

     Ostatně, dokonce i židovský bůh Jahve se původně choval v zásadě stejně tak jako „kmenový náčelník“: hleděl jenom a pouze na dobro svého vlastního lidu, a v jeho prospěch byl bez mrknutí oka vyvraždit celé národy.

104. Pane Nusharte (Jiří), zase si nějak sám protiřečíte. Na straně jedné naznačujete, že úvahy o tom, co je a není původní (zda zdraví či nemoc) jsou jenom dohadováním se o to, kolik andělů se vejde na špičku jehly – abyste se vzápětí s plným nasazením pustil právě to projednávání tohoto tématu, a zřejmě v daném ohledu očekáváte i odpověď.

     Navíc zase směšuje zcela různé kategorie. Je něco zásadně jiného jestli my konstatujeme holý fakt, že (živá příroda) je postižena vadami, deformacemi, a tedy nemocemi, a něco jiného je naše PŘÁNÍ, aby náš tělesný stav byl primárně zdravý.

     Ostatně, s nějakou „matkou Zemí“ se tu asi jen stěží dá argumentovat; to skutečně není pojem ani vědecký, ale ani precizně filozofický.

     ———————-

     Po tomto úvodu k otázce samotné: ale tu nelze v zásadě odpovědět jinak, nežli co už bylo řečeno v souvislosti s Platónem a jeho teorií „idejí“. Ano, je sice skutečně možno uvažovat tím směrem, že všechno jsoucí je primárně dobré a „zdravé“ – neboť už jenom ten samotný fakt že to dokáže existovat, svědčí o jisté základní nejen robustnosti, ale i dokonalosti. Ovšem nejen Platón, ale už před ním Parmenides nastolil základní postulát, že takto naprosto dokonalé (tedy: naprosto „zdravé“) může být jenom a pouze čiré Bytí – které ale nemůže být identifikováno s žádným fenoménem materiálního „rozprostraněného“ světa. Nýbrž že všechny tyto fenomény materiálního světa jsou nevyléčitelně postižené nedokonalostí, odchylností od onoho dokonalého Bytí. No, a protože i příroda sama je samozřejmě součástí onoho materiálního „rozprostraněného“ světa, pak i ona je stejně tak nevyléčitelně, nezhojitelně postižena imanentní závadovostí, tedy „nemocností“.

     Na straně druhé je ovšem fakt, že toto Parmenidovo striktní rozdělení všeho jsoucího na dvě naprosto nesouvisející sféry podrobil zásadní kritice Aristoteles, když konstatoval že Parmenides pak musí pro každou z těchto sfér hledat jiný základ, jinou příčinu. Ovšem naopak podle Patočkova výkladu Parmenides tyto dvě sféry neodloučil natolik ostře, jak se napohled zdá; nýbrž že ono „čisté Bytí“ (tedy ten aspekt naprosté dokonalosti) je jenom druhou, skrytou stránkou fenoménů předmětného světa – stejně jako ony jsou druhou stránkou tohoto čistého Bytí.

     Podle tohoto výkladu by pak odpověď na danou otázku musela znít takto: příroda je ve své podstatě stejně tak dokonalá jako nedokonalá; stejně tak zdravá jako náchylná k nemoci. Všechno záleží na tom, z kterého úhlu se na ni právě díváme. (Což mimochodem velice koresponduje s moderní fyzikou: zda jsou fenomény částicí nebo vlněním, záleží také čistě na našem vlastním úhlu pohledu.)

     Musím přiznat, že tento Patočkův výklad se mi značně zamlouvá; ten jediný dokáže celé toto mystérium pojmout dialekticky, tedy z obou jeho – objektivně existujících – stran.

105. Přislíbil jsem pro dnešek poreferovat o Blochovu „Principu naděje“; ale protože se tu mezitím rozvinuly diskuse na jiná témata, ještě trochu s tím počkám, nebylo by dobré míchat obojí dohromady.

     Ostatně uvažuji i o tom, že bych toto téma zpracoval jako samostatný text; je to opravdu dost zásadní téma.

106. Kublaj prý preferoval Mongoly a buddhismus, ale toleroval i jiné národy a jiná náboženství, včetně křesťanství.
     Mimochodem, před nedávnem se na webu „Křesťan dnes“ kdosi zmínil o tom, že Římské impérium tolerovalo všechna náboženství, včetně židovství a křesťanství. Načež mu jiný diskutující odpověděl, že jen nějakou dobu, jenom odsud potud. Když pak římští císařové zatoužili zbožštit svou vlastní osobu, narazili na odpor u židů i u křesťanů. A hned začalo pronásledování.
     Státní moc v minulosti často zatoužila po nějakém druhu posvěcení, které by ji ještě více upevnilo. Běda tomu, kdo by se odmítl toho zúčastnit. Ostatně k témuž účelu bylo později zneužito křesťanství, které Theodosius prohlásil státním náboženstvím.

107. Zajímá mě, co napíšete o naději, pane Poláčku. O Blochově naději jsem něco četla od Karla Skalického (Blochova filosofie naděje).
     Já jsem dnes shodou okolností objevila báseň o naději, od Charlese Peguyho. Když jsem ji našla, vzpomněla jsem si, že jsem od tohoto autora už jednu báseň o naději četla a dokonce se mi zdá, že jsem ji tenkrát opsala do zdejší diskuse. Bylo v ní něco o tom, jak naděje umí dělat ze špinavé vody čistou.
     A tato jeho druhá báseň je také o naději:
     „Abychom nemilovali bližního, dívenko,
     Bylo by třeba zalepit si oči a uši.
     Tolikerému neutěšenému nářku (…).
     Naděje však, praví Bůh,
     ano právě to mne ohromuje.
     Mne samého.
     Právě to je ohromující.
     Aby ty nebohé děti viděly, jak věci jsou
     a věřily, že nazítří bude lépe.
     Aby viděly, jak jsou věci dnes
     a věřily, že nazítří bude lépe.
     Právě to je ohromující a právě to je
     největším zázrakem naší milosti.
     A já sám jsem tím ohromen.
     A je třeba, aby moje milost měla vskutku
     neuvěřitelnou sílu.
     A aby prýštila z pramene
     A jako nevyčerpatelná řeka.
     Od oné první chvíle vytrysknutí
     a provždy, aby prýštila
     (Charles Peguy: La porche du mystère de la deuxième vertu – Předsíň tajemství druhé ctnosti)

108. Zdá se mi že pádný důvod k naději zakládají už i samotné ty první tři řádky básně – asi podobným způsobem jako ta nedávno zde panem Poláčkem odkazovaná píseň Hany Hegerové.

     Nevím – křesťanství chápu spíš intuitivně, nemám žádné speciální vzdělání v tom směru. Ale zdá se mi – jak jsem se pokusil vyjádřit v krátké odpovědi p. Petráskovi, že překročení prvotní lidské volby v „rajském prostoru“ (získání potence rozlišovat dobré a zlé) směrem k rozlišování důvěryhodné / nedůvěryhodné stojí v základu Ježíšovy „léčby“/reformy zákonického Židovství – a tedy by mělo stát i v základu našeho chápání křesťanství.

109. Rozlišování dobra a zla by nemělo být souzením druhých, ale mělo by směřovat k sobě, ke svému vlastnímu svědomí (- to, co chci udělat, je dobré nebo špatné?)
     K rozlišování dobra a zla potřebujeme ducha (což není pouhý rozum) . Když se podíváme na ten rajský stav, tak Adam s Evou byli jen tělo (když duši bereme jako jeho součást) a Bůh byl „jen“ duch. Jednou jsem napsala, že Bůh si v nich stvořil tělo pro sebe, protože on žádné neměl. Jenže, to tělo ho odmítlo. Chtělo se rozhodovat samo,bez ducha. Následky můžeme, ale nemusíme chápat jako trest. Záleží na nás. Vím, možná je to netradiční chápání křesťanství.
     Intuitivní chápání křesťanství – proč ne? Vždyť intuice má jistě blízko k duchu.
     Co se týče důvěryhodnosti, tak podle té máme rozlišovat lidi (důvěryhodný/nedůvěryhodný)? Nebo myšlenky, názory, skutky?

110. Možná by rozlišování dobra a zla stejně tak nemělo být ani (samostatným) souzením sama sebe?
     Ježíš oslovuje Boha Otče – což bylo a asi i je pro Židy a je pro muslimy skandální. Přesto je to pro něj nutný základ : obnovení přímé (dodržováním předpisů nezprostředkované) Důvěry člověka Bohu. (Která byla narušena uvěřením té nabídce v rajském prostoru, která vycházela nutně z předpokladu, že Bůh to s člověkem tak zcela dobře myslet nemusí.)