Forum

3 220 komentářů u „Forum“

1. Jsem, vzhledem k liberálnímu diskursu, značně kritický, když muž, natož žena si nepřeje mít děti, byť nechtěné, jejichž vývoj již probíhá. Pokud je to jen trochu možné, už proto, aby jednou nelitovala, je rozumné, aby žena změnila plány a nebála se přijmout, jak se dnes říká, výzvu jako určitý signál a příležitost.

   Přestože si papeže Františka velmi vážím a jeho výrok chápu, v případě skutečně svobodné volby bych lidi, kteří nechtějí mít děti, nekritizoval. Založit rodinu je pro většinu přirozenou životní orientací, je však třeba respektovat, absentuje-li. Nakonec právě křesťané uznávali více než jiní lidé alternativu života v zasvěcení jako plnohodnotnou, ba nejvyšší. Důvody dobrovolné bezdětnosti mohou být dnes ovšem různé, samozřejmě i hloupé a sobecké a v některých zemích může nepříznivá demografická skladba obyvatelstva činit problémy. Je však velmi potřebné, aby národy nepokračovaly v soutěžení ve své početnosti z důvodů své moci ani z důvodů ekonomických. Snížení obyvatelstva je na úrovni území dnešních států v moderní době dosud opravdu výjimečné (týká se, myslím, jen Irska a některých souostroví hlavně v Tichém oceánu). Dramaticky opačný vývoj, dále již neúnosný, zasáhl většinu rozvojového světa, také však USA a předtím i Evropu. Snížení počtu obyvatelstva na našem kontinentu pozvolna, za sto let, na úroveň před sto lety by podle mne nebyla žádnou katastrofou. Spíše naopak. Zvláště kdyby jinde došlo k poklesu na stav populace, jaký tam byl před nějakými řekněme 40 lety.

2. Nadměrná porodnost (nad míru únosnou pro planetu a její zdroje) ve třetím světě je do značné míry způsobována právě tím, že tam ještě platí pravidlo „více dětí = lepší zaopatření rodičů ve stáří“. Zatímco v civilizaci prvního světa platí naprostý opak: financovat dítě (včetně všech jeho studií) je pro rodiče obrovsky nákladná záležitost; zatímco na vlastní důchod si (většinou) každý našetří (pojistí) sám. Z čistě ekonomického hlediska je tedy v prvním světě „výhodnější“ děti nemít, nežli mít.

   Je ovšem fakt že i ve třetím světě natalita klesá čím dál tím více; v důsledku osvěty a zároveň dostupnosti antikoncepce. Přitom – především ženy by byly mnohem více ochotné omezit četnost svých porodů (pro ně to ovšem znamená zátěž); zatímco v oněch regionech mnohdy platí za zdroj mužské hrdosti mít mnoho dětí. Takže jsou to daleko spíše muži, kteří jsou tu „na vině“ oné stále ještě vysoké porodnosti.

3. PLACEBO A NOCEBO

   Mám teď docela zajímavou aktualitu týkající se tématu, které jsme v minulosti už opakovaně probírali. Protentokrát v souvislosti s očkováním proti covidu.

   Je známo, že očkování proti covidu může být spojeno s výskytem určitých negativních symptomů. Zimnice, stavy těžké únavy, bolesti hlavy. Ve Spojených státech ovšem v poslední době učinili na velkém množství probandů (několik desítek tisíc) plošný test, kdy části z nich nedali účinný prostředek, nýbrž pouze náhražku, bez jakýchkoli účinných složek.

   A teď se stala nečekaná věc: tyto negativní symptomy pociťovalo nejen 46 procent těch, kteří dostali skutečnou účinnou látku – ale i 35 procent těch, kteří dostali jenom náhražkový preparát! Logickým (respektive standardním) závěrem autorů tohoto pokusu bylo, že se jedná o čistě psychickou záležitost. Obvykle se jedná o známý placebo efekt; v daném případě je ale nutno hovořit o nocebo-efektu, neboť tyto symptomy byly nikoli léčebné, nýbrž negativní, zatěžující. Tento poměr byl ostatně dost podobný tomu, jaký se projevuje i v obdobných testech s homeopatickými preparáty.

   Pro autory tohoto testu tím tedy bylo všechno jasné, a dále si s okolnostmi celého případu zřejmě vůbec nelámali hlavy. A tak si vůbec nepoložili zcela základní otázku: ODKUD VLASTNĚ ti probandi, kteří dostali jenom náhražkový preparát a pocítili ony symptomy, odkud vůbec mohli vědět, JAKÉ symptomy mají pociťovat?!… Jedná se totiž o naprosto specifické symptomy, například onen stav zimniční třesavky.

   Pokud by se totiž mělo jednat o čirou autosugesci, pak by to bylo možné jenom tehdy, když by oněch 35 procent se už předem důkladně informovalo o tom, jaké tyto symptomy jsou, a co si tedy vlastně konkrétně mají vsugerovat – a že by takové množství lidí mělo takto konkrétní znalosti, to se jeví krajně nepravděpodobné. A to samé platí i v případě homeopatie – a ještě mnohem více, neboť sotva který z homeopatických pacientů si dá tu práci, aby předem studoval odbornou literaturu o tom, s jakými symptomy může v daném případě počítat (a tedy jaké by si měl vsugerovat).

   Zkrátka: ten závěr, že prý se jedná o čirý placebo-nocebo efekt, je naprosto povrchní, a fakticky vysloveně diletantský, neboť už zcela jednoduchou logickou úvahou je možno zjistit jeho naprostou nepodloženost. Je to jenom další důkaz toho, jak i údajně seriózní věda dokáže naprosto neodpovědně manipulovat fakty, když se jí jedná o udržení její vlastní ideologie.

   Jak tedy ale vysvětlit ten fakt, že tyto symptomy pociťují i ti, kteří skutečné očkování nedostali, a ani nevěděli nic o tom, že by měli pociťovat právě takové – a ne jiné – symptomy? Jak už řečeno efektem noceba tento efekt nijak není možno vysvětlit.

   Celá záležitost se skutečně zdá naprosto mysteriózní, a vlastně zcela nevysvětlitelná. Ovšem – já sám mám (především v souvislosti s homeopatickou terapií) už dávno určitou teorii, která se mi právě tímto případem velmi silně potvrzuje.

   Podívejme se napřed na zmíněnou homeopatii, tam je ten efekt spíše možno ukázat. Zopakujme si tedy výchozí situaci: lékaři podají probandovi preparát, který by měl být homeopatický (ale v daném případě není). Ovšem: základním principem homeopatie je, že působí nikoli materiálně, nýbrž čirou informací. Jako nositel této informace slouží určité – hmotné – médium (homeopatické globuli respektive kapky). Jenže – jak známo informace se mohou přenášet mnohým jiným způsobem, napohled neviditelným; dnes jsou už pro nás naprostou samozřejmostí například radiové vlny. Které samozřejmě přenášejí obrovská kvanta informací. Jinak řečeno: náš prostor je fakticky plný různých médií, která jsou schopna transportovat informace!

   Bylo by tedy naprosto myslitelné, že i v těch případech kdy dotyčná osoba nedostane pravý (homeopatický) preparát, tak že se k ní přesto dostane informace původního účinného preparátu; a principiálně jsou tu myslitelné dvě možnosti:

   – za prvé, z hlavy lékaře, který sám ví, jaké tento preparát má účinky;

   – anebo přenosem informace přímo z původního média. Jenom že tento přenos informace v daném případě není zprostředkován obvyklým materiálním médiem, homeopatickým preparátem – nýbrž přímou cestou (dejme tomu vlnového) přenosu informací.

   Jenom jedním z těchto dvou způsobů je možno v zásadě logicky vysvětlit, že tělo probandů má vědomost o tom, jaké symptomy má v daném případě projevovat, ačkoli ve vlastním přítomném vědomí dané osoby tato vědomost dána nebyla. A že takový – dejme tomu telepatický – přenos informací funguje, o tom na základě mých dosavadních zkušeností s daným tématem nemám žádné pochybnosti.

   Ostatně: ti kdo tento experiment prováděli podle všeho vůbec nezkoumali, jestli ti kteří dostali jenom náhradní preparát a přesto vykazovali příslušné symptomy, jestli se u nich také zvýšila míra imunity vůči covidu! Protože jestliže u nich došlo k této fyziologické reakci, pak by bylo naprosto myslitelné, že i v případě hladiny imunity došlo k nějaké měřitelné změně.

4. To by ovšem, pane Poláčku, znamenalo, že někdo může lidi uzdravovat už jen tím, že se k někomu přiblíží nebo s ním nějak vejde do kontaktu. Popřípadě, že někdo jiný může druhému podobným způsobem naopak uškodit.

5. Tak už zpráva proběhla i našimi novinkami
   https://www.seznamzpravy.cz/clanek/koronavirus-vakcina-znacna-cast-vedlejsich-ucinku-vakcin-je-jen-v-hlavach-lidi-ukazala-studie-186174

   Ale tak mě napadá, pane Poláčku, jak je možné, že se na lidech dělají v době pandemie takové experimenty? Oni si přece budou myslet, že jsou očkovaní a přitom nejsou. Pak se setkají s virem a –

6. Paní Hájková, myslím, že díky propracované metodice je takové výzkumy možno dělat zcela korektně, v souladu s pravidly etiky.

   Nevím, pane Poláčku. Je mnoho lidí, kteří věří na předtuchy. Předpokládalo by to možnost být zpraven ne toliko v reálném čase, ale dokonce dopředu. Mnozí, aniž si to plně uvědomujeme, stále máme v mysli očekávání řady dějů a změn, o nichž se domníváme, že by se mohly stát a jichž se především obáváme. Přesto až překvapivé množství událostí, včetně těch, které byly hodně „na spadnutí“, považujeme za „blesk z čistého nebe“.

   Tomu, co lidé tvrdí (či o čem jsou prý přesvědčeni) nemůžeme lehkovážně věřit. Z důvodů slušnosti i praktických tak sice aspoň navenek většinou činíme, ale pochyby není pro to dobré potlačovat. Ještě za našeho mládí byla různá svědectví (nejen třeba ohledně UFO) brána z dnešního hlediska neskutečně vážně. Pro motivaci takových případů klamání se podle mne hodí termín vytvořený Ladislavem Klímou ludibrionismus.

   Vedle vědomého matení společnosti máme ovšem co do činění také s četnými případy sebeklamu. V určitých podmínkách je vybavování si minulosti i samo vnímání tendenční. Když uvažujeme s někým shodně, hlavou nám proběhne stejná vzpomínka či řekneme v jednom okamžiku totéž, není to přenos myšlenek, ale shodná asociace, vyplývající ze sdílení mnoha událostí v našich životech. Konkrétní sdělení z radiových vln dešifrovat jistě nedokážeme.

   Mnoho lidí je velmi sugestibilních. (Do určité míry jde ovšem o užitečnou adaptaci.) Kdyby se dozvěděli, řekněme, že pokrm z hub, který právě snědli, byl připraven z „prašivek“, pocíťí záhy nevolnost. Její intenzita bude odviset od závažnosti obdržené informace a od autority jejího poskytovatele. Domněle postižený bude své potíže líčit často docela realisticky, neboť nejsme v tomto ohledu vesměs žádná „tabula rasa“. Vedlejší účinky léčiv, o nichž informují příbalové letáky, bývají zpravidla četné, některými lidmi vícekrát čtené, takže není divu, když se uživatel placeba „strefí“. Fyziologická reakce se běžně nediskvalifikuje.

   Není žádným překvapením, že právě nyní zažíváme nárůst vnímavosti vůči různým nepříznivým (vedlejším) účinkům. Souvisí to s vlivným diskursem současnosti a pozorností problematice věnované. Lidé, kteří nečelí rizikům, co kdysi, a nemusí i doma pracovat, mají více důvodů a času se pozorovat (čímž se dostávám k tématu nedávno probíranému, totiž strachu ze smrti).

7. Přemýšlím, pane Poláčku,

   jakou důvěru v mezinárodní instituce a ve vědce asi může vyvolávat to počáteční (a v průběhu pandemie po dlouhý čas trvající) málem „skálopevné“ tvrzení vědců (zaštítěných autoritou WHO) o původu viru z tržnice, když pracoviště, kde se zkoumala zvířata – včetně oněch netopýrů, je od tržnice 300 metrů a Wuchanský institut virologie několik málo kilometrů.

   Přemýšlím, pane Poláčku, jaké dopady na důvěru ve světové nadnárodní instituce a ve vědce může mít třeba i to, když se z lidí, kteří nechtějí jen tak jednoduše uvěřit v nějaké principiálně neověřitelné tvrzení, dělají hlupáci podléhající konspiračním teoriím…

   Přemýšlím, pane Poláčku, jestli o pandemii, která má několik milionů obětí na životech, lze vlastně vůbec skálopevně tvrdit něco jiného (bylo by to skoro k neunesení).

   Přemýšlím, pane Poláčku, zda by pak vlastně bylo vůbec možné bezpečně odlišit nedbalost od záměrné nedbalosti a záměrnou nedbalost od záměru.

   Přemýšlím, pane Poláčku, jestli početní růst lidské populace nějak souvisí s globální klimatickou změnou.

   Uff, musím to přemýšlení zastavit, jinak se ze mne stane hlupák podléhající konspiračním teoriím. (Jde tu o samu podstatu víry v člověka.)

8. Tak tedy popořadě. Napřed k poznámce paní Hájkové, že někdo by mohl léčit či ublížit už jenom tím, že se k někomu přiblíží. Tady je nutno především zdůraznit: k takovýmto efektům (alespoň k takto výrazným) nedochází samovolně. Když chce léčitel někomu poslat léčivé energie, musí se na něj zaměřit – a tyto energie vyslat. (I když mi řekla moje dřívější léčitelka, že se někdy přistihne při tom že někomu posílá léčivé energie podvědomě; ale i tak je to akt její mysli, jenom bez jejího aktuálního vědomí.) A stejně tak když nějaký dejme tomu voodo-čaroděj chce někomu ublížit, musí se na to také soustředit, musí vyslat energie tím či oním směrem. Sama „informace“ v nehmotném smyslu tady nestačí, musí s tím být spojena i příslušná energie.

   Stejně tak v případě homeopatické terapie jak lékař, tak pacient jsou zaměřeni na to, že bude podán ten či onen preparát, s takovými či onakými vlastnostmi. A i když ten lékař (pokud provádí experiment) nakonec podá jenom placebo, přesto není vyloučené že zároveň k pacientovi vyšle příslušnou informaci o tom, jaké tento preparát má mít účinky – a protože pacient či proband sám je vnitřně nastaven na jejich přijetí, pak už mu může postačit sama tato informace, aby si ji jeho tělo přetvořilo v příslušný účinný proces. Tím „dodavatelem energie“ je tu tedy pacient sám.

   Ovšem – v zásadě není nijak vyloučené ani to, že jsou skutečně lidé, kteří mohou léčit (či naopak škodit) už svou vlastní přítomností. Asi máme všichni zkušenost s tím, že v přítomnosti některých lidí se cítíme velmi nedobře. Může to samozřejmě být záležitost čistě psychická; ale může být i to že dotyčný sám vyzařuje určité negativní energie. A to samé může fungovat i v pozitivním smyslu. Vzpomeňme si třeba na to co vyprávěla Eva Pilarová, když k ní poprvé přišel na návštěvu léčitel – a její kocourek okamžitě vycítil jeho pozitivní energie, a hned se mu přímo vnutil, aby od něj také jednu dávku těchto pozitivních energií dostal. (Podle esoteriků jsou tuším právě kočky -a snad i psi – na vnímání takovýchto energií velmi citliví.)

   Ostatně, o tom že působí mezi lidmi nějaká neustálá mimoverbální komunikace, o tom svědčí i ten fenomén, že když je na určitém místě (například v ženských domovech či dříve ubytovnách pro učňovská děvčata) shromážděno větší množství žen, tak se jim časem všem zharmonizuje cyklus menstruace! Musí tu tedy neustále probíhat jakási zcela nevědomá výměna informací o stavu jednotlivých organismů.

   Paní Hájková, už jsme o tom jednou mluvili (respektive jsme si o tom něco napsali), já to tady mohu jenom zopakovat: my se fakticky neustále pohybujeme uprostřed celé řady informačních polí, a neustále námi, našimi těly procházejí (respektive prolétávají) obrovská kvanta všech možných částic respektive vln, a všechny tyto částice mohou být potenciálně nositelem takových či onakých informací. (To jest: v š e c h n y jsou nositelem informace, své vlastní; ale v zásadě každá může být i nositelem informací externích.) To jenom my, s naším velice limitovaným smyslovým aparátem, si naprostou většinu těchto informačních toků nedokážeme uvědomit. Což je ovšem také z evolučního hlediska zcela nutné; kdybychom dokázali všechny tyto informace vnímat, byli bychom jimi zcela zahlceni, naše hlava byl byl jeden naprostý chaos.

   Takže tedy ještě jednou: ano, v zásadě je možné že někteří lidé už svou blízkostí kolem sebe vysílají pozitivní či negativní energie (a dost možná to činíme nevědomě všichni neustále); ale za normálních okolností je toto působení relativně slabé, náš organismus tím není nějak znatelně ovlivněn. Ale za určitých okolností je možno působení těchto energií (které jsou ovšem vždy zároveň informacemi) zesílit, fokusovat – a pak může docházet i ke zcela viditelným či měřitelným účinkům.

   ———————————-

   Co se toho týče jestli v daném případě podávání neúčinného preparátu bylo etické: zřejmě se tak dělo ještě ve fázi testování vakcín proti covidu, s dobrovolnými probandy, ne tedy v rámci běžného očkování. A těm dotyčným také potom dozajista prozradili, že nedostali žádnou skutečnou vakcínu.

9. Pane Horáku, tady – zdá se – došlo k určitému nedorozumění. Já v žádném případě nepopírám reálnou existenci efektu ani placeba, ani noceba. Někdy takovéto účinky mohou být opravdu obrovské, a mohou vést třeba i ke smrti! Čistě jenom na základě vlastní představivosti dotyčného.

   Ale tady se jedná o to, že v těchto konkrétních případech není možno příslušný efekt dostatečně vysvětlit. Opakuji znovu: není možno poukazem na efekt noceba vysvětlit, jak to že oněch 35 procent probandů pociťovalo zcela SPECIFICKÉ symptomy na podání antocovidové vakcíny – ačkoli naprostá většina z nich zjevně neměla žádnou vědomost o tom, jaké symptomy to jsou! (A jestliže se jak řečeno nejspíše jednalo teprve o fázi testování, pak ani nikde – na internetu apod. – ještě vůbec nebyly k dispozici žádné informace o tom, jaké by tyto symptomy mohly být.)

   A naprosto to samé platí o homeopatii: nejedná se o to že se dejme tomu zlepší všeobecný zdravotní stav pacientů (to by bylo skutečně možno vysvětlit placebo-efektem); ale jedná se o to že právě homeopatie je důsledně symptomatická léčba, to jest každý jeden preparát je spojen se zcela konkrétním katalogem těch či oněch symptomů. Podle jejichž výskytu pak homeopat může posoudit, zda léčba vůbec započala, zda je podaný preparát ten správný, nebo je přece jenom zapotřebí použít jiný. Jedná se tedy – opakuji ještě jednou – o naprosto SPECIFICKÉ symptomy; o kterých naprostá většina pacientů vůbec neví, že by je měli projevit. Nemůže se tedy jednat – z jejich strany – pouze o projev placeba; nějakým způsobem se jejich organismus musel dostat k informacím, že má začít projevovat právě takové a ne jiné symptomy.

10. Pane Nusharte, musím přiznat že je mi poněkud nejasný smysl Vašich úvah. Pokud vím tak prapůvod viru způsobující onemocnění Covid 19 dodnes není s definitivní jistotou určen; možný je tedy v zásadě každý z uvedených výkladů respektive zdrojů. Ono tržiště ve Wuchanu bylo tím místem, kde byl virus poprvé detekován (zatímco o způsobu činnosti určitých výzkumných institutů v totalitní Číně se naopak ví obecně velmi málo). Bylo tedy zcela přirozeným a legitimním počinem, že se veškerá pozornost soustředila právě tímto směrem. (Je ovšem docela dobře možné, že to byly čínské úřady samy které se snažily pozornost světa svést na tento o sobě nevinný původ.)

11. Mám dnes ještě jednu aktualitu, z jiného soudku. Politoložka Kateřina Smejkalová (kterou známe z jejích článků na Deníku Referendum) v dnešním Právu měla rozsáhlý článek o knize dvou (tuším amerických) autorů, kteří podrobně analyzovali společenský vývoj států východní Evropy po zhroucení systému reálného socialismu. Červenou nití těchto analýz je téze, že transformační proces na obyvatelstvo těchto států dopadl velice nerovnoměrně – a že současné negativistické (například antimigrační) nálady a postoje které se v tomto regionu projevují mají svůj zdroj především u těch částí populace, které se dostaly pod kola transformačního procesu. Především v takových zemích jako Kazachstán a Lotyšsko došlo k dramatickému zchudnutí velkých, až nadpolovičních částí populace; ti lidé kteří si tím prošli pak obecně (a celkem pochopitelně) pociťují nedůvěru ke všem principům spojeným s existencí liberálního Západu.

    Ale byla zde řečena ještě jedna věc: autoři studie plně potvrzují jeden fenomén v těchto postsocialistických státech, který byl leckdy zpochybňován: totiž že lidé za socialismu měli (a praktikovali!) mnohem pospolitější cítění, ve srovnání se stavem který nastal s nástupem západní liberální demokracie. Autoři tedy jednoznačně potvrzují, že tato liberální demokracie s sebou skutečně přináší destrukci této mezilidské vzájemnosti, a místo toho nástup individualistického smýšlení a chování, které ovšem rozvolňuje a ochlazuje tuto dřívější vzájemnost.

    Zdá se tedy, že socialismus se svým principem kolektivismu přece jenom měl určité měřitelné dopady na reálné cítění a chování lidí.

12. Výsledkem je u nás například to, že spousta lidí prosedí veškerý volný čas na internetu a hledá tam „pravdu“. Protože neví, kde jinde ji hledat. Řekněme, že já nejsem o mnoho lepší, ale naštěstí mám aspoň rodinu a domácnost, která mě od toho přece jenom odvádí. Snažím se taky občas s někým promluvit – se sousedy, s prodavačkami v obchodě, se známými lidmi…
    Dnes mi jedna starší paní vyprávěla, že její syn (už také nemladý) je rozvedený, takže po práci naprosto veškerý čas tráví na internetu. Hledá tam různé informace, zejména ty o covidu. Televizi odhlásil, protože tam „nic není“, rádio si nepouští, noviny nečte, s nikým mimo práci se nestýká. Žije prý jenom těmi svými „informacemi“, jak je to všechno nebezpečné a hrozné, jak nás chtějí ovládat atd. O ničem jiném už nemluví.
    A co asi teprve lidé, kteří vůbec nikoho nemají a nechodí ani do té práce!

13. Takové chování je už jasným projevem nějaké duševní úchylky nebo přinejmenším odchylky; ty ovšem byly vždycky, ale současná doba pro tento izolacionismus poskytuje mimořádně příznivé podmínky.

14. Jistá firma, nabízející rozvoz potravin, má na svých dodávkách napsanou otázku: Trávíte raději svůj čas s rodinou, nebo s pokladní? Někteří lidé by možná řekli, že s pokladní. Nemálo je ovšem těch, kteří takovou volbu odmítají, nejlepším parťákem jim je totiž jejich „pecko“. Ví snad někdo z nás tolik, co internet?

    Myslím, že nás, starší už (ani) počítače nezmění. Převažují pozitiva (aspoň nějaká!). Počítačová gramotnost nám může časem pomoci najít dobrou alternativu k aktivitám, na něž již nebudeme stačit. Dětem a mládeži však hrozí ochuzující jednostrannost a celoživotní nastavení, jehož je těžké se zbavit. Uzavření škol a distanční výuka se staly důvodem i záminkou k podstatnému vítězství e-vzdělávání a e-poznávání. Nyní by to chtělo korigovat: tablety a jiná návyková depresiva v případě školáků zavřít na pět dní týdně pod zámek.

15. V Číně nyní zavedli zcela rigidní opatření: mládeži je povoleno hrát počítačové hry maximálně po dvě hodiny týdně.

    Ovšem podle všech psychologických zjištění nejúčinnější prevencí proti závislosti na počítačích (a vlastně vůbec závislostem jakéhokoli druhu) je zdravé rodinné prostředí, které dítěti poskytuje dostatek jiných, hodnotnějších impulsů, nežli jenom neustále „viset na síti“.

16. Stoupencem čínského systému určitě nejsem, nemohu však nevnímat, jak se nepotvrzuje mínění, jež u nás celkem donedávna vládlo, že tamnímu režimu jsou lidé „ukradení“, ať je třeba (důlních) neštěstí, bídy a nespravedlnosti kolik chce. Motivace např. v případě prevence šíření covidu-19, stejně jako snahy o zdravé podmínky pro duševní vývoj dětí, může být sice diskutabilní, nicméně stále častěji se ukazuje, že nesouhlas týkající se ideového aparátu Západu není hlavně nepoučitelností, či zlou vůli, ale leckdy spíše trváním na zodpovědném a racionálním přístupu. Alternativou ne vždy zavrženíhodnou.

17. To je zajímavá myšlenka, pane Horáku, že lidé nejsou tamnímu systému ukradení. Jako by si Čína uvědomovala slova, která tuhle pronesl papež František: „Lidé jsou skutečným bohatstvím: bez nich neexistuje fungující komunita, společnost ani ekonomika.‘
    https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2022-01/skutecnym-bohatstvim-jsou-lide-rekl-papez-italskym-podnikatelum.html

18. ČLOVĚK, NEBO ZISK?

    Tato papežova řeč je dozajista velice humánní a z objektivního hlediska bezpochyby pravdivá; ale v daném kontextu působí dosti nepřípadně, jakožto spíše jenom zoufalý morální apel, který zároveň tuší svou vzdálenost od reality tohoto světa.

    Totiž: kázat kapitalistům tohoto světa (a tito stavitelé jsou samozřejmě zároveň kapitalisté, ať chtějí či nechtějí) humánní zacházení s jejich zaměstnanci, to je asi něco takového jako tygrům a lvům domlouvat, že není mravně správné trhat a rvát živou kořist, neboť přece „každý život je vzácný“.

    Zkrátka: kapitalista, pokud je kapitalistou (a pokud jím chce zůstat), musí v prvé řadě hledět na minimalizaci svých vlastních nákladů; a člověk (péče o něj) tedy pro něj nevyhnutelně znamená nákladový faktor. Který – kdyby byl příliš vysoký – by pro něj v konečném efektu mohl znamenat i jeho naprostý zánik, podlehnutí v konkurenčním boji.

    Zajímavé je ovšem papežovo rozlišování mezi „konkurencí“ a mezi „soutěží“. Opět platí: z ideového hlediska naprosto správné; ale zase je zásadním problémem vztah k realitě. Připomeňme si jenom, jak to bylo za reálného socialismu: z ideologických důvodů nebyla připouštěna pravá tržní konkurence (jejíž integrální součástí je ovšem i to, že neschopné, neefektivní produkce skončí, protože podlehnou v konkurenčním boji); a tuto absenci pravé konkurence se režim snažil substituovat všemi možnými „socialistickými soutěžemi“. Jak známo, s efektem velice nepatrným.

    Tento problém vztahu mezi konkurencí a soutěží je podle všeho fakticky neřešitelný: pravá konkurence musí být vždy alespoň do určité míry dravá; zatímco pouhá „soutěž“ je sice humánní, ale zase bezzubá.

    Před tímto dilematem stáli už českoslovenští reformní ekonomové v roce 1968; jejich cílem bylo právě obnovení (pravého) konkurenčního prostředí. Ovšem – na straně druhé se přece jenom bránili tomu zavést čistě kapitalistické pořádky; přece jenom se mělo stále jednat o konkurenci v socialismu, s lidmi (pracovníky) tedy přece jenom nemělo být zacházeno tak zcela bezohledně. Základní idea byla tedy v zásadě taková, že sice bude zavedena konkurence, která skutečně povede i k zavírání neefektivních podniků; ale že na straně druhé socialistický stát se vždy postará o ty, kteří tímto způsobem přijdou o práci, a zprostředkuje jim zaměstnání nové.

    Ovšem – to vše mohlo fungovat pouze za přetrvávajícího státního vlastnictví výrobních prostředků, neboť jedině tak mohl mít stát vůbec možnost podle potřeby zakládat nové výrobny tam, kde by toho bylo ze sociálních důvodů zapotřebí. Což by ale zase bylo nutně na úkor efektivity; zase by se takovéto podniky musely nějakým způsobem subvencovat.

    Jak už řečeno, toto dilema se zdá být téměř neřešitelné. Alespoň v rámci tržní, kapitalistické ekonomiky dozajista neřešitelné je; v rámci případného jiného uspořádání by se muselo jednat o nějaký kompromis mezi oběma požadavky, tedy na straně jedné požadavek efektivní produkce, na straně druhé postulát humanity.

19. „VE JMÉNU BOJE PROTI RASISMU VYŘADÍME ASIATY“

    Nášlapná mina SPRAVEDLNOSTI, nastražená „liberálním“ humanismem

    „Zásadu rovnosti před Bohem jsme zdědili z křesťanství, ale v éře sekulárního humanismu zmutovala a v rovnost před lidmi.“

    „Lidé si rovni nejsou. Cožpak jsou všichni stejně pohlední, stejně talentovaní, fyzicky zdatní nebo rozumní?“

    „Harvard usiloval o odstranění rasového předsudku, nevedlo to ovšem k požadovanému výsledku poměrného zastoupení etnických menšin.
    Vedení Harvardovy univerzity tedy hledalo způsob, jak problém obejít a místo rasově barvoslepé neutrality zavedli předsudek proti jedné výjimečně výkonné etnické skupině.“

    „Ačkoli univerzita obvinění před soudem odmítala, její dokumentace ji usvědčila; prokázalo se, že celá léta automaticky snižovala asijsko-americkým studentům počet bodů nutných k přijetí. Dostávali nižší hodnocení za osobnostní rysy, měli kolektivní deficit v kategoriích „pozitivní osobnost“, „laskavost“ a „sympatie“. Ke smůle obžalovaného vedení školy vyšlo během procesu najevo, že se degradace studentů děla automaticky, bez osobních pohovorů s uchazeči.“

    „Elitní školy přijaly ideologický závazek společnosti, a proto si nevybírají nejlepší možné kandidáty. Kdyby univerzita některé skupiny záměrně neznevýhodňovala a nedávala jiným přednost, výsledek by byl z hlediska reprezentace etnické pluralitní společnosti extrémní. Většina studentů by nepocházela z bělošské a černošské populace Spojených států, nýbrž ze dvou mnohem méně zastoupených menšin: asijských Američanů a aškenázských Židů.“

    „Příklad dokonale ilustruje problém nejobávanější nášlapné miny současnosti – IQ a genetiky.“

    „Oba autoři opakovaně upozorňují, že odchylky mezi jednotlivci v rámci skupiny jsou větší než mezi rasovými komunitami. Kdo ale prostudoval vědecké práce o průměrných rozdílech skupinových IQ, jistě zjistil, že je to ‚etický zlý sen‘.“

    „Nepochybně existují osoby (a jejich počet možná bohužel poroste), kteří průzkum temného území vítají s nechutným potěšením.“

    „Strategický ústup z pozice ‚důkazy jsou špatné‘ na pozici ‚důkazy škodí‘ ovládá literaturu na toto téma. David Reich z Harvardovy univerzity – souběžně s vydáním své nové knihy uveřejnil článek o vývoji v genetice a popisuje, jak se z problému rasy (stejně jako z pohlaví) vytvořil ‚společenský konstrukt‘ a tato nová ideologie se zcela oddělila od vědy.“

    „Cožpak Reich nedokáže pochopit, že rasisté a sexisté jeho slova zneužijí? Nebo s nimi sám ve skrytu sdílí jejich předsudky?“

    „Na tomto mrtvém bodě rešerše a diskuse o IQ prozatím zamrzly. Protože je poznání v této věci nebezpečné a snadno zneužitelné, každý pokus něco zjistit se musí zarazit.“

    „Jde o nejtěžší dilema hardware versus software, neboť po dlouhé nechvalné období byla rasa považována za absolutní hardware. A pak náhle po genocidním běsnění druhé světové války se společenský konsensus radikálně obrátil. Rasa se jako ostatně mnohé jiné sporné věci stala, možná z nutnosti, společenským konstruktem. A co když je opravdu hardwarem a naši předci měli přece jen pravdu? V tom případě se ocitneme ve velmi obtížné a nepříjemné situaci. Někteří lidé jsou rozhořčeni, jiní se radují a nikdo netuší, co všechno by tak výbušný problém mohl způsobit.“

    https://www.konzervativninoviny.cz/douglas-murray-o-rase-a-iq/

    ———————-

    Na jedné straně tedy popíráme, že by méně chytří lidé měli být znevýhodněni v přijímacím řízení na univerzitu (na Harvardu v tom vidí rasismus), na druhé straně zde ovšem klidně budeme tvrdit, že „volby tím, že v nich mohou hlasovat i hloupí lidé, zohavují demokracii“.

20. Jsou i jiné zásadnější „pasti“ na náklady a jejich komplexy, podvazující konkurenceschopnost. Možná v praxi řádově více a mnohem častěji než „přecenění“ pracovního potenciálu zaměstnanců podnikatele/firmu poškodí nešťastná investiční rozhodnutí… Toto riziko se týkalo i národních podniků. A týká se i dnešních demokraticko – státních investic – do energetiky, dopravních cest…

21. Pane Poláčku, vy píšete, jako by konkurence byla něco, přes co nejede vlak. Pokud pravá konkurence znamená totéž jako dokonalá konkurence, tedy „čistá“ konkurence, tak ta prý téměř neexistuje. Píšou to tady:
    https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Nedokonal%C3%A1_konkurence
    Jednou z forem nedokonalé konkurence je monopol.
    Volná soutěž není něco, co existuje naprosto přirozeně. Naopak. Pokud má být zachována, vyžaduje to určitě zásahy.

22. Ostravské železárny údajně nakupují uhlí z Austrálie – blbost už se nedá vyvážet, na světových trzích s ideologiemi je jí přebytek. Výhodně se jeví akcie soukromých psychiatrických klinik.

23. Ostravské uhlí už je skutečně vytěžené.
    Otázkou je, co bude, až se vytěží i australské uhlí.

24. „Česká geologická služba odhaduje tuzemské zásoby černého uhlí připraveného k vytěžení na 29,2 milionu tun… Vytěžitelné zásoby černého uhlí jsou v ČR podle Jaromíra Starého evidované na ložiskách části hornoslezské pánve, tedy v ostravsko-karvinském revíru, kde těží společnost OKD…
    Zásoby černého uhlí připraveného k vytěžení v České republice vydrží ještě zhruba sedm let.“ To se psalo v novinách těsně před pandemií.

25. Zelená dohoda pro Evropu, (Čínu, Austrálii, Rusko…) nejenom že zachrání lidstvo, ale nad všechna očekávání vědců dokonce může kromě té klimatické rovnováhy ovlivnit i rovnováhu geopolitickou a být tak velmi významným faktorem vzniku příští velké války.

26. V samotné Ostravě už skutečně téměř žádné uhlí není. Většina dolů byla uzavřena ještě za bývalého režimu, který měl na uhlí eminentní zájem. Kdyby tam uhlí bylo, tak by je nezavřel. Ačkoliv okolo roku 1968 byly pokusy s tím skončit.
    Poslední doly byly tuším důl Jan Šverma v Mariánských Horách (dř. jáma Ignát) a jeho pobočka ve Svinově. A ještě snad Vítězný únor, i když tam si nejsem jistá.
    Můj manžel pracoval bezmála tři roky na dole Jan Šverma ve Svinově, v nejzápadnější části revíru. Důl s nacházel poblíž řeky Odry. Musela se neustále intenzivně odčerpávat spodní voda, jinak hrozilo rychlé zaplavení (dnes už je důl kompletně zaplaven). Pracovat se tam muselo vleže na břiše. Sloje byly tak nízké, protože šlo o okrajovou část pánve. Zato prý tam bylo naprosto nejkvalitnější uhlí. Na Karvinsku, kde se uhlí dosud těží, se mohlo pracovat vstoje.
    Být horníkem nebyl žádný med. Vím, jak to na šachtě vypadalo, protože jsem tam (dole) jednou byla.
    Dnes si někteří sousedé, kteří netopí plynem, vozí uhlí z Polska. Je to blízko. Ale vozí si většinou nekvalitní uhlí. Při topení je to cítit.

27. Pane Nusharte (Jiří), ta opatření některých amerických univerzit při přijímání studentů, která označujete jako „diskriminační“, mají ovšem svůj závažný důvod: jejich cílem je kompenzovat historicky vzniklou trvalou sociální diskriminaci určitých segmentů americké populace, především z řad Afroameričanů. Nejedná se tedy v žádném případě o nějaké svévolné opatření.

    Argumentační řetězec je takovýto: zájemci o studium z těchto segmentů společnosti vyšli ze sociálních poměrů, které nebyly příznivé rozvoji jejich kognitivních schopností; to ale zdaleka neznamená, že by tyto schopnosti neměli. Je tedy nutno jim poskytnout příležitost tyto schopnosti rozvinout.

    Samozřejmě, v bezprostředním (aktuálním) srovnání se pak naprosto může ukázat, že kognitivní schopnosti studentů z privilegovaných rodin jsou lépe rozvinuté; ale – opakuji znovu – to ještě naprosto není důkazem, že jsou opravdu principiálně „inteligentnější“.

    Tím nechci nijak tvrdit, že je zcela vyloučené že určitá etnika mají i geneticky zapříčiněný vyšší stupeň IQ; ale k tomuto posouzení máme k dispozici asi příliš málo potřebných informací a dat. Zcela otevřeně řečeno, Vaše „Konzervativní noviny“ je v tomto ohledu asi sotva možno považovat za nezaujatý zdroj objektivních informací.

28. Konkurence: ale jistě, paní Hájková, že naprosto ideální konkurence se v reálné ekonomice vyskytuje asi jen dost zřídka. Pro každého výrobce je optimálním stavem, když by byl monopolistou a mohl si diktovat ceny. Takovým monopolistou byl po dlouhou dobu například Bill Gates; a to mu také velice významnou měrou dopomohlo k jeho miliardám. A teprve poté co se operačnímu systému Windows vynořila dostatečně účinná konkurence (především na mobilních přístrojích), pak náhle musel i Microsoft jít s cenami dolů.

    Nebo zcela nedávno se v Německu provalilo několik afér s kartelovými dohodami několika výrobců, kteří pak uměle zvyšovali ceny. Bylo to tuším u výrobců kolejí pro dráhy, a ještě i jiné případy.

    Je to pak ovšem úlohou státu, aby proti těmto snahám bojoval. Ale – i tato nedokonalá konkurence stále ještě v zásadě plní svou úlohu; je to stále ještě mnohem pozitivnější stav, nežli produkce s naprostým vyloučením vzájemné konkurence.

29. Co se toho australského uhlí týče – čistě ekonomicky to nemusí být nijak iracionální počin, australské uhlí těžené z velkodolů za příznivých podmínek může být objektivně levnější nežli české uhlí těžené z úzkých slojí, jak to popsala paní Hájková. Dopravní náklady i přes půlku planty nemusí být nijak vysoké, při hromadných nákladech. Jediným problémem tady je že námořní lodě v naprosté většině jezdí na mazut – což je to ekologicky nejšpinavější palivo vůbec.

30. Předpokládám, pane Poláčku, že výzkum skupinové inteligence podle etnicity byl randomizovaný, že se tedy porovnávaly skupiny rozdílné v etnicitě, ale sestavené tak, aby byly srovnatelné v ostatních parametrech (jako jsou například příznivé či nepříznivé sociální poměry a privilegované či neprivilegované rodiny).

    Samotná existence výzkumu nijak nesouvisí s tím, kde se o něm píše, je celkem pochopitelné, že v některých periodikách (například DR) se o něm psát nebude a v jiných se o něm psát zase bude a je také pochopitelné, že dnes by takový výzkum již neproběhl – nikdo by si to netroufl dělat, zničilo by ho to.

    Ten článek, který zpochybňujete na základě názvu webu, na kterém vyšel, není ovšem dílem toho webu, ale je citací knihy „The Madness of Crowds — Gender, Race and Identity“, jejímž autorem je známý „znevýhodněný“ homosexuál a intelektuál Douglas Murray.

    —————————-

    Obhajobu systematického znevýhodňování chytřejších studentů při přijímacím řízení na univerzitu [studentů identifikovaných na základě jejich etnického původu – při paradoxním zdůvodnění této zavrženíhodné praktiky „humanistickým“ bojem proti rasismu]
    a souběžně ostře protichůdný názor na volby (názor, že „volby zohavují demokracii, protože v nich hlasují hloupí lidé“) – současné zastávání těchto dvou protichůdných názorů prostě nejsem schopen považovat za konzistentní postoj.

31. Je pro mě prostě nepochopitelné ty méně chytré lidi současně zvýhodňovat i znevýhodňovat – takovému postoji nerozumím. Jsem také méně chytrý člověk. Měl bych být tedy, pane Poláčku, zvýhodněn v přijímacím řízení na univerzitu, nebo by mi naopak mělo být odebráno volební právo, abych ve volbách nehyzdil demokracii?

    Rovněž nerozumím obhajobě takového boje proti rasismu, který k tomuto účelu používá esenciálních rasistických nástrojů jako je třeba právě diskriminace na základě příslušnosti k určité rase.

32. Tradičně pojímané lidské rasy jsou do značné míry dobovým konstruktem, jenž lze přirovnat k Linného (někdy naivním) začátkům moderní klasifikace organismů. Tvoří sice velké, ale vnitřně velmi různorodé celky. Lze proto předpokládat, že rozdíly v inteligenci obyvatel např. dvou českých vesnic mohou být větší než mezi obyvateli jednotlivých kontinentů.

    Protože se inteligence nesnadno měří a pro její rozvinutí je třeba určité zkušenosti, kultury a motivace, zkusme raději srovnat „rasy“ v něčem snadno změřitelném, třeba ohledně věku, jehož se průměrně dožívají, příp. výšky, které dorůstají.

    Ano, jsou malé skupiny obyvatel, třeba ta, kterou nazýváme Pygmeji, jejichž předpoklad dosáhnout běžných standardů našeho druhu je velmi nízká. Budeme-li však hodnotit velké skupiny, ukáže se, že většina názorů, vládnoucích v minulosti v Evropě, byla (vedle pocitu nadřazenosti) formována jinými než objektivními (genetickými) faktory. Asiaté (Japonci) mohou být dlouhověcí i (třeba mladí Číňané) velcí. Nebo můžeme přibrat oblast sportu. Běhat dobře maratón mohou Evropané, Afričané i Asiaté, černoši mohou hrát dobře fotbal, ba dokonce snad i plavat.

    Rozdíly v inteligenci mezi příslušníky různých „rasových“ či národnostních menšin v jedné zemi, tentokrát třeba ve prospěch dříve podceňovaných, může vysvětlit jejich vyšší motivace, něco jako obdoba vzestupu národů, vnímaného odedávna historiky. Maně si vzpomínám na hned několik amerických učitelů angličtiny, kteří (na sobě nezávisle) nám v kurzu dávali za příklad Slováky, jimž šel jejich jazyk lépe.

    Určitá rozumná míra „affirmative action“ je, i jako náprava hříchů minulosti, na místě. Měla by ovšem být odstupňovaná a ne „na věčné časy a nikdy jinak“. Praxe, v jejímž důsledku se příslušníci menšiny mohou pravidelně ocitnout o stupeň výše, než kde mohou uspět, nebude ovšem ku prospěchu věci.

33. „Určitá rozumná míra „affirmative action“ je, i jako náprava hříchů minulosti, na místě.“

    Pane Horáku, odebírat při přijímacím řízení studentům určité rasy automaticky body za „nesympatickou osobnost“ s cílem, aby rasové složení studentů na univerzitě bylo vyvážené – to je prostě zrůdnost, to je čistý rasismus. Nedá se to nijak obhájit. Obhajovat rasististické praktiky bojem proti rasismu je pokrytectví.

34. Já to také neobhajuji, pane Nusharte. Jde spíše o to, kolik ze současné reality považujeme kdo za zrůdnost.

    Netrpím iluzemi o minulosti, dávné ani docela nedávné, s aktuálním směřováním světa však proto spokojenější nejsem. Případy, které uvádíte, mi přijdou do jeho marše celkem zapadat a možná se v něm i vyjímat. Za nejpodstatnější negativa považuji systému imanentní sociální nastavení, danosti, zvýhodnění i faktická privilegia, schopné tvrdě determinovat.

35. Pane Nusharte, ještě jednou: ta údajná „větší chytrost“ studentů (respektive zájemců o studium), kterou argumentujete – to je jenom čirá momentka. Pořízená zřejmě právě v daném okamžiku v rámci přijímacího řízení.

    Jenže – to o co se tady (vedení oněch univerzit) jedná, je tzv. „Pygmalion-efekt“. Známý už ze slavné hry britského dramatika G. B. Showa. Jak známo jedná se o to, že v dívce ze spodních sociálních vrstev je možno příslušnou výchovnou péčí vybudit její skryté potenciály, a udělat z ní dámu z vyšší společnosti. A – budete se divit – to samé platí dokonce i pro samotné IQ.

    V šedesátých létech minulého století byly v USA provedeny experimenty, v kterých se prokázalo, že už jenom v důsledku toho že učitelé předpokládali, že určitá skupina jejich žáků má mimořádný potenciál pro studijní vzestup (ve skutečnosti to byla náhodně losem určená skupina) – tak jenom v důsledku toho se během jednoho roku u 65 procent žáků z této skupiny nadprůměrně zvýšily hodnoty jejich IQ, a to až o 30 i více procent! A tento efekt byl nejsilnější právě u těch žáků, kteří předtím platili za zaostalé.

    To znamená, pane Nusharte: IQ není žádná absolutně konstantní veličina toho či onoho jednotlivce; především ve fázi osobního zrání dané osoby může být velice markantně ovlivněno tím, jak se okolí staví k danému jedinci, jak podporuje (či podceňuje) jeho kognitivní schopnosti.

    Ještě jednou tedy: postoj oněch univerzit je takový, že určité skupiny populace jsou ve vývoji jejich IQ znevýhodněny – ne snad proto že by jejich příslušníci toto IQ neměli geneticky, ale proto že byli znevýhodněni sociálními podmínkami do kterých se narodili. Smyslem této „pozitivní diskriminace“ není tedy nic jiného nežli vyrovnání, kompenzaci oné diskriminace, kterou byli postiženi v podmínkách americké společnosti.

    Aby bylo jasno: stejně jako pan Horák, ani já sám nijak neargumentuji ve prospěch této „pozitivní diskriminace“. Sám jsem byl svého času takovouto diskriminací postihován, když jsem za minulého režimu při mých přihláškách na školy vyššího typu automaticky dostával minusové body za to, že mí rodiče neměli privilegovaný, tedy dělnický třídní původ. Mohu se tedy plně vcítit do pocitů těch studentů, kteří v důsledku této „pozitivní diskriminace“ nedostali žádané studijní místo.

    Jenže – ono to v obou případech přece jenom nebylo zcela totéž. Jestliže ti, kdo vyrůstali v černošských slumech amerických měst, bez jakýchkoli pochybností byli postiženi všemi negativními důsledky tohoto sociálního prostředí, pak v socialismu dělnická třída v žádném případě nebyla sociálně znevýhodněná; nýbrž přesně naopak, to byla vrstva z ideologických důvodů privilegovaná.

    A za druhé: v rigidním socialistickém školském/studijním systému nebýt přijat na školu vyššího typu znamenalo většinou ztrátu veškerých nadějí na dosažení vyššího vzdělání; jakmile se dotyčný dostal na jinou profesní či vzdělávací větev (např. učňovské školství), pak bylo už krajně obtížné se k nějakému vyššímu vzdělání ještě nějak vrátit. Zatímco v USA (a i v dnešním českém vysokém školství) nedostat se na jedno studium většinou neznamená nijak fatální ránu osudu, je možno to zkusit na jiné (třeba o něco méně prominentní) univerzitě, případně v jiném státě. Nebo to zkusit o rok později.

    V každém případě, opakuji ještě jednou: nějaká momentálně naměřená hodnota IQ ještě zdaleka nemusí znamenat, že dotyčný (student) je principiálně o tolik a tolik inteligentnější nežli jiný. (Ostatně sám si jsem docela jistý, že kdyby bylo mé vlastní IQ měřeno v různých dnech, že by se výsledky těchto měření mohly lišit i o celé desítky procent! Podle toho v jaké bych byl právě denní formě.)

36. Dělnická třída za socialismu byla skutečně privilegovaná, ve smyslu pozitivní diskriminace. To znamená dejme tomu, že děti měly přednost, pokud jde o přijímání na vysoké školy. Ale ruku na srdce, pane Poláčku, kolik jste znal studentů ze skutečně dělnického prostředí, kteří skutečně uspěli? On ten pojem dělnický původ byl dost široký pojem a vešlo se do něj kde co. Například to, že jeden z rodičů začínal jako učeň v závodě, chvíli tam pracoval (a mezitím už byl dávno někde jinde).
    Kromě toho, dostat se na vysokou ještě neznamenalo ji úspěšně dokončit, jako se (ne)stalo třeba mně a mému muži.
    I když, mohli jsme si za to sami a na nikoho to nesvádíme.

    Naproti tomu jsem před lety poznala dva úspěšně Romy, podnikatele, a ti byli tvrdě pravicoví: jen ať se soukmenovci snaží, nijak by je nepodporovali (však je taky nikdo nepodporoval).

37. K úspěchu ve studiu nestačí solidní společenské postavení a odměňování dělníka, ba někdy naopak. Je totiž třeba také vědomí, vycházející nejlépe z rodinné zkušenosti, že (formální) vzdělání někomu známému skutečně pomohlo zlepšit jeho materiální a sociální úroveň.

    Mimochodem, není to dlouho, co jsem vyšel před dům a vidím, že na „haubně“ mého auta sedí Rom, vážící dobře dvakrát tolik, co já. Přijdu o pár kroků blíž a vidím, že takhle dohlíží, či „řídí“ podřízeného pracovníka (možná i syna), vyhazujícího na ulici k jeho nohám suť ze sklepa. Zcela klidně jsem s omluvou onoho staršího z mužů požádal o pochopení, že musím odjet. Sedl jsem pak do auta, objel blok a zaparkoval tam. K Čechovi „jako poleno“, natož drobnému, bych se takhle ohleduplně skoro jistě nezachoval. Byla to moje soukromá affirmative action. Ani v tomhle případě nevím, zda přínosná.

    Mimochodem, paní Hájková, selfmademani jsou často takoví, jak píšete. Pamatuji, že když byl v Etiopii hladomor, přimělo to přispět na příslušné konto také nějaké vytrvalostní běžce, účastníky slavného mítinku. Nejlepší z nich, pocházející právě z oné těžce zkoušené země, takové počínání nechápal a zůstal stranou pomoci. Individuální startovné je přece individuální startovné, ne?

38. Jak píšete, pane Poláčku, o té vtipné americké studii ze 60-tých let – je z ní hezky vidět, že jde (mělo by ideálně jít) v „afirmativních akcích“ o to upřímné vyjádření zájmu-důvěry, do které se pak lépe vrůstá… / narozdíl od „plnění si svého snu“-ambice prostřednictvím „sázky“ na kohosi… Tím bychom se snažili odcizit jeho život, jeho skutečný čas, našemu konstruktu. Vlastně právě na tomto rozporu a jeho překonání je vystavěn konflikt hry Pygmalion.
    Jde o to, jak reálně dosáhnout té uvěřitelné důvěry – aby pak mohl dostat šanci ten zázrak placebo-efektu 😉

39. Pane Poláčku, obávám se, že mi nerozumíte.

    Pokud jde o zkoumání průměrné inteligence skupin vytvořených podle příslušnosti k nějakému etniku, nemám vůbec žádný zájem na tom, aby takové zkoumání dopadlo s nějakým určitým výsledkem a je mi tudíž zcela jedno zda průměrná inteligence jedinců nějaké rasy je vyšší či nižší než průměrná inteligence jedinců rasy jiné, nebo zda průměrné skupinové inteligence jedinců všech možných ras jsou stejné.

    Skutečně nevím, proč bych za tohle měl jít do boje, takže Vaše obrana proti tomu je asi stejně zbytečná, jako Putinova obrana proti napadení Ruska Západem.

    Problémem tedy není to, že bych si přál, aby jedinci nějaké rasy byly (v průměru) chytřejší než jedinci rasy jiné, problémem je to, Harvardova univerzita nastavila parametry přijímacího řízení tak, jako by to platilo a automaticky ubírala Asiatům body za „nesympatickou osobnost“, aby vyvážila nespravedlivě získané privilegium. Problémem je to, že tento čistý rasismus měl být „bojem proti rasismu“. Vaše vysvětlení, že Asiaté mají u přijímaček oproti bělochům i černochům lepší výsledky proto, že jsou oproti bělochům a černochům privilegovanou rasou, nezní věrohodně. To už by spíše bylo věrohodným například takové tvrzení, že lidé, kteří nezohavují demokracii a volí tedy chytře a rozumně, tak činí proto, že pocházejí z lepších sociálních poměrů než ti, co demokracii zohavují a volí hloupě a nerozumně. Navíc by to tvrzení nebylo ani rasistické jako to tvrzení o těch Asiatech u přijímaček na Harvard. Podle Vaší stejné logiky vyvažování nespravedlivě získaných priviligií by pak tedy ten hloupý a nerozumný volební hlas, co zohavuje demokracii, měl mít u voleb daleko větší váhu než ten hlas chytrý a rozumný co demokracii nezohavuje. 🙂

40. Jedinci jsou samozřejmě životní.

41. Ale ani rasy nejsou asi tak docela mrtvé. 🙂

42. „Nemrtvé…“: Paralela pana Horáka s Linnéovskou taxonomií mi připadá osvobodivě výstižná 🙂

43. Pane Nusharte (Jiří): každá diskriminace je samozřejmě pro postižené naprosto ohavnou věcí, a já jsem ji nijak neobhajoval.

    To jediné o co se jedná je to, že Vy jste celou záležitost postavil tak, jako by tyto americké univerzity svou „afirmativní akci“ prováděly z jakýchsi iracionálních důvodů, čistě jen z jakéhosi plezíru diskriminovat inteligentnější zájemce o studium.

    Proto jsem se cítil být nucen poukázat na to, že se tak neděje bezdůvodně, nýbrž z příčin, které naprosto mají své morální odůvodnění. Samozřejmě že se jedná o velice sporný zásah; jenže nedá se nic dělat, sama historie Spojených států nejen s její otrokářskou minulostí, ale i s její ještě značně nedávnou otevřeně diskriminační a rasistickou praxí v jižanských státech krajně kontroverzní. Za této vyhrocené situace tu není k dispozici žádné jednoduché řešení; stojí tu jenom jedno špatné řešení proti jinému špatnému.

    Mimochodem: Nejvyšší soud USA několikrát potvrdil (byť i těsnou většinou) právo těchto univerzit těmito opatřeními působit ve prospěch etnické diverzity svého studentstva. Ovšem – nyní se Nejvyšší soud, se svou konzervativní většinou, hodlá touto otázkou zabývat znovu; a je tedy docela dobře možné, že pro tentokrát rozhodne jinak.

44. Ale jistě, paní Hájková, to je známá věc že procento (úspěšných) studujících z určitých sociálních vrstev (dejme tomu dělnických) je signifikantně nižší, nežli u studentů z rodin, kde rodiče mají sami vysokoškolské vzdělání. Ovšem je stále předmětem sporu, jestli je to důsledkem čistě osobních nižších schopností k vysokoškolskému studiu – anebo důsledkem toho, že v těchto „vysokoškolských“ rodinách víceméně automaticky platí, že i jejich potomci mají usilovat o vysokoškolské vzdělání. Tito potomci jsou tedy jaksi „předurčeni“ pro akademickou dráhu, jsou k ní svými rodiči motivováni, dostávají od nich už během svého dětství více adekvátních impulsů. Je tedy nepochybné, že pro své studium mají lepší „startovní podmínky“.

45. Pane Nusharte (Jaroslav), tady se ovšem staví otázka, jestli se jedná o efekt placeba, anebo ale noceba. Právě to je vlastně jádrem sporu.

    Jedná se o to: jak bylo řečeno nejvyššího nárůstu svých studijních (učebních) úspěchů dosáhly právě ty děti, které předtím platily jako relativně nejvíce zaostávající. Klíčová otázka teď je: dosáhly tohoto svého dramatického zlepšení proto, že nyní – díky placebo-efektu – získaly novou motivaci, novou sebedůvěru? Anebo tomu bylo naopak tak, že předtím zaostávaly v učivu proto, že zde působil nocebo-efekt: že tedy (zřejmě) pocházely z nižších sociálních vrstev, takže jim předem byly přisuzovány menší učební schopnosti?… V tomto druhém případě by totiž tato „afirmativní akce“ pouze vyrovnávala deficit, kterými byla tato skupina původně uměle zatížena.

46. Jedna malá/velká aktualita: v dnešních novinách byla uveřejněna vlastně jen malá zprávička, která dost možná projde bez většího povšimnutí; přitom právě ona by mohla mít ve svých důsledcích naprosto převratný význam pro celý budoucí vývoj lidstva.

    Podle této zprávy se totiž americkým výzkumníkům poprvé podařilo v pozemských podmínkách vytvořit jadernou fúzi – tedy ten proces hoření který probíhá ve slunečním jádru. O tuto jadernou fúzi se už celá desetiletí (marně) pokoušejí velká a drahá zařízení ve Francii a v Německu. Tento americký tým však zvolil jinou metodu: místo externího zvyšování teploty v reaktoru obrovskými kvanty energie se tohoto potřebného zvýšení iniciační teploty dosáhlo zevnitř, vlastními (mikro)explozemi jaderného materiálu. Sice i v tomto případě množství získané energie bylo stále ještě menší nežli množství energie dodané; nicméně celková účinnost už dosáhla 70 procent, což je ve srovnání s dosavadními výsledky vynikající číslo. A vedoucí tohoto amerického týmu dokonce prohlásil, že prakticky použitelný fúzní reaktor by mohl být hotov už během patnácti let!

    Proč by to byla natolik přelomová událost? Pokud by tato jaderná fúze skutečně fungovala, pak by tím byly rázem vyřešeny prakticky všechny energetické problémy současného lidstva. Získal by se tím prakticky neomezený zdroj energie, a to s téměř nulovými emisemi.

    To by pak ovšem mělo zcela zásadní důsledky nejen pro samotnou produkci, ale i pro celý charakter společnosti. Jestliže v současné době platí, že lidstvo bude muset zásadně změnit celý charakter své existence (zrovna dnes o tom napsal rozsáhlou úvahu v deníku Právo sociolog Slačálek; prý bude zapotřebí solidární, sdílená ekonomika místo dosavadní privátní, ziskové, kořistnické) – pak spolu s vytvořením jaderné fúze by všechny tyto argumenty hovořící o nutnosti zásadní transformace společnosti ovšem rázem padly. A lidstvo by mohlo hýřit stejně jako doposud, jenom holt „ekologicky“.

    Ovšem: ačkoli v dané oblasti laik, přece jen bych byl dost skeptický vůči tomu údaji, že jaderná fúze touto formou by měla být dostupná už během následujících patnácti let. Možná tím ovšem bylo míněno pouze to, že v té době by mohl vzniknout první funkční, nicméně stále ještě jenom experimentální respektive laboratorní reaktor. Zatímco jeho zavedení v průmyslovém měřítku – to bude zřejmě záležitostí ještě na celou řadu dalších desetiletí.

47. „Diskriminace je samozřejmě pro postižené naprosto ohavnou věcí, a já jsem ji nijak neobhajoval… Proto jsem se cítil být nucen poukázat na to, že se tak neděje bezdůvodně, nýbrž z příčin, které naprosto mají své morální odůvodnění…“

    —————————-

    Člověk je, pane Poláčku, „sestrojen“ poněkud zvláštně. Ze všech svých sil odmítá vidět co je zjevné, protože by to nebylo v souladu s obrazem světa uloženým uvnitř něhy něho, tvrdě přitom, že jde o racionalitu.

    To je patrně důvodem, proč něžné obrazy krásného racionálního světa něho jsou při svém uskutečnění tak tvrdé a bezohledné.

    ——————————-

    [Diskriminace je samozřejmě pro postižené Asiaty naprosto ohavnou věcí a v tom výše uvedeném případě se tak jistě neděje bezdůvodně – má to přece své morální odůvodnění v neprivilegovanosti černochů a nikdo zde také tu diskriminaci Asiatů vůbec neobhajuje. Jenže nedá se nic dělat, sama historie Spojených států nejen s její otrokářskou minulostí je kontroverzní a jestli tedy Nejvyšší soud, se svou konzervativní většinou v tom výše uvedeném případě rozhodne, že diskriminace Asiatů je nezákonná, půjde o naprosto ohavnou věc.]

    (To je teda studená sprcha, obávám se ovšem, že jsme již docela dost otužilí.)

48. Jednotu (společenský konsenzus o smyslu našich životů) nemůžeme nalézt v souboji našich „racionalit“ – tedy racionalit emocionální osobní prestiže a pověsti. Racionalitu naší lidské prestiže a pověsti je nutno nahradit racionalitou důvěry v „osud, který to s námi myslí dobře“ – jakousi racionalitou důvěry v „láskyplný osud“, který je ale zcela mimo naši moc (ano jistě – těžko si představit „láskyplný“ osud jako neživý „stroj dějin“ – to je ale problém diskurzu, nebo spíše problém toho v čase proměnlivého paradigmatu – například pro Descarta byl pes také jenom stroj – tedy „automat“, a i pro nás je dnes vesmír stroj – automat).

    Jediné, co nás – v uvedeném smyslu „společenského konsenzu o smyslu našich životů“ – může sjednotit [nikoliv tedy sjednotit PROTI někomu, ale sjednotit PRO „něco“ – či raději možná pro „někoho“, protože „něco“ se vždy budeme snažit ovládnout – přivlastnit si „to“ (přivlastnit minimálně v myšlenkovém pochopení – vytvořením zákonitostí „něca“, kterými je „něco“ povinno se řídit a tedy podléhat takto lidskému rozumu, rozumu, který se stal bohem /už za francouzské revoluce/)], jediné, co nás v tomto výše uvedeném (neagresivním) smyslu tedy může sjednotit, je „racionalita pokory“ před „něčím“ a PRO „něco“ mimo naši moc – pro „něco“, s čím sami nemůžeme nijak nakládat, dokonce „to“ asi nemůžeme ani pochopit – abychom si „to“ nepřivlastnili, ale můžeme s „tím“ být ve vztahu – můžeme k „tomu“ mít důvěru pokud věříme, že to s námi není myšleno špatně.

49. Koneckonců… dějiny jsou „automat“, evoluce je „automat“… a tahle dnešní víra, že všechno je automat, je lidově vědeckým pojetím světa, paradigmatem dnešní doby.

50. Včera jsem se díval na jednu televizní dokumentaci o vzniku lidského rodu; a byly tam řečeny opravdu nemálo zajímavé věci.

    Jako první článek tohoto řetězu lidského rodu zde byl označen jeden hominid (s dost složitým pojmenováním, které jsem bohužel zapomněl), který žil v Africe před 4 milióny let. Co na něm bylo specifické: především to, že on jako první začal chodit vzpřímeně; přičemž ale jeho nohy (chodidla) byly jakýmsi křížencem mezi nohama ostatních tehdejších primátů (opic), a mezi nohama pozdějšího člověka. Chodidla jeho nohou byla ještě chápavá, mohl jimi tedy objímat větve stromů – ale nebyla už natolik pohyblivá, jako u „normálních“ opic. To znamená: ve stálém konkurenčním/evolučním zápase tu měl zřetelnou nevýhodu. A přitom jak řečeno pro chůzi/běh na pevné zemi také jeho nohy nebyly ještě optimálně uzpůsobeny. Jak tedy mohl tento tvor, oproti specialistům v tom či onom prostředí, vlastně vůbec v evolučním zápase přežít?

    Příčinou všeho bylo obrovské zemětřesení, které v tu dobu Afriku postihlo. Vytvořil se mohutný horský hřeben, který zadržoval dešťové mraky. Původní deštné pralesy tedy začaly řídnout, mezi jednotlivými skupinami lesů se utvořily volné plochy savany. Naši tehdejší předkové, se svou – byť i ještě nedokonalou – schopností vzpřímené chůze pak měli oproti ostatním primátům/opicím tu výhodu, že si mohli lépe nashromáždit potravu kterou tato savana poskytovala – a tuto si odnést do relativního bezpečí stromů. Ukázalo se tu tedy zřejmě poprvé: lidský univerzalismus nakonec zvítězí nad jakoukoli specializací. Člověk není fixně vázán jenom na to či ono prostředí, nýbrž může se mnohem lépe přizpůsobit měnícím se podmínkám.

    ——————————————–

    Druhou specifickou vlastností těchto prvních hominidů bylo, že zřejmě žili monogamním, párovým způsobem života. Tato zdánlivě bezvýznamná okolnost má jeden závažný důsledek: především mužští jedinci pak nemusí plýtvat energií v neustálých bojích o samice, a tuto ušetřenou energii mohou vynaložit na péči o vlastní rodinu.

    K tomu pak přistoupila ještě další okolnost: jedním z dodatečných zdrojů potravy kterou tito hominidé našli v savaně, bylo maso. Byť i zřejmě v prvé řadě mršiny. Tato masitá strava pro ně pak měla hned několik výhod. Za prvé: sama o sobě je energeticky mnohem výživnější, nežli pouze strana rostlinná. Za druhé: díky tomu se mohl zkrátit jejich střevní trakt (nebylo nutno už tak dlouho trávit potravu); což jim pak přineslo další úsporu tělesných energií. V důsledku všech těchto změn si mohli dovolit větší mozek. To ale vedlo nejen ke zvýšení jejich inteligence; ale mělo to i ten efekt, že se zvětšily ty mozkové regiony, které jsou příslušné pro emoce. To znamená: zintenzivnily se jejich vzájemné emoční vazby, což pak dále posílilo jejich rodinný život. (Ano, je tomu podle všeho tak: celý náš citový život má ve svém původu natolik profánní příčinu, jako je přechod na masitou stravu…)

    S tím souvisí i jeden další významný evoluční moment, ke kterému došlo až mnohem později. Stále totiž zůstávalo pro vědu otevřenou otázkou, proč neandrtálec neobstál v konfrontaci s moderním člověkem. V této dokumentaci bylo ukázáno, že pazourkové nástroje které používal moderní člověk se během času neustále zlepšovaly – zatímco u neandrtálců zůstávaly stále stejné. Vysvětlení výzkumníci hledají v okolnosti, že neandrtálci žili v malých, izolovaných skupinách, jednotlivých rodinách asi o deseti členech – zatímco moderní lidé žili v komunitách mnohem větších, kolem sta členů. A navíc – mezi jednotlivými skupinami moderních lidí existovala vzájemná komunikační výměna. To znamená: v rámci velké skupiny k novým objevům dochází samozřejmě mnohem častěji; a ty jsou také mnohem více sdíleny. Zatímco u malých skupin neandrtálců je možnost nových objevů či vynálezů mnohem menší; a i když k nějakému přece jenom dojde, pak tento zůstane uzavřen v dané skupině a nešíří se dále.

    Z toho všeho by tedy bylo možno vyčíst základní evoluční výhody (moderního) člověka:

    – univerzalita
    – pospolitost
    – emoční život
    – komunikativnost.

    Navíc samozřejmě ještě i natolik obecně známé okolnosti, jako je velký mozek. Ovšem – nad tímto přehledem asi dost zanaříkají přesvědčení vegetariáni, neboť z něj jasně vyplývá evoluční výhoda konzumace masa.

    V každém případě se ale jeví, že marxistický komunismus v zásadě nemířil špatným směrem: jedním z jeho základních principů je samozřejmě všeobecná pospolitost; ale (což je poněkud méně známo) i univerzalita, tedy že člověk nemá být fixován jenom na jednu jedinou činnost, nýbrž že má mít volnost věnovat se různým činnostem.

    Ovšem – proti tomu zase hovoří ten fakt, že to naopak byla produkční specializace, která přinesla tak obrovský pokrok v produkčních schopnostech novodobého člověka. Marx a Engels tuto svou tézi (kterou ostatně vyslovili v raných létech jejich tvorby) mysleli především jako reakci na tehdejší poměry, když někdo byl fabrickým dělníkem, pak byl po celý zbytek svého života prakticky přikován k této jedné jediné činnosti, která z jeho životního okruhu vytěsňovala vše jiné, jakékoli jiné lidské činnosti.

51. To zemětřesení, které před čtyřmi miliony let zvýhodnilo člověka s plochou nohou před ostatními opicemi, bylo zjevnou dějinnou nutností (podobně jako vyhynutí dinosaurů po pádu meteoritu), neboť jinak (kdyby se to nutně nestalo) by člověk nemohl ovládnout planetu, podrobit si přírodu, směřovat tak ke své dějinně předurčené svobodě a diskriminovat ostatní zvířata kromě člověka. Země by nejspíš nebyla planetou lidí, ale planetou opic (viz známý film Planeta opic) nebo třeba planetou dinosaurů (viz známý film).

    Jenom nechápu, jak zpátečnický monogamní způsob života (zjevně odporující tomu směřování lidstva ke svobodě) mohl lidsvo posunout někam kupředu. Vždyť přece tam, kde se monogamie neujala, jsou z té perspektivy vývoje již dávno před námi.

    To samé jako pro monogamii platí i pro tu masitou stravu…

52. Unikátní rozvoj duševních schopností člověka byl ve svých počátcích součástí komplexu navzájem se podporujících změn. Vystopovat konkrétní podmíněnost, posloupnost, či souběžnost zapojení jednotlivých komponent je těžké.

    Je zřejmé, že dispozice primátů byla jedinečná a je téměř jisté, že v jiných skupinách živočichů (řádů i tříd) srovnatelný vývoj neproběhl (a nejspíš ani proběhnout nemohl). Primáti během své evoluce dosáhli několika důležitých předpokladů. Jde např. o život bohatý sociálně a emocionálně, o obratnost končetin, získanou při šplhání, o oči umístěné vepředu hlavy, o dostatečně dlouhý život (aby se vyplatilo osvojovat si mnohé, i individuální dovednosti), o dostatečně dlouhé dětství (aby byl na učení čas).

    O tom, co udělalo člověka člověkem, existuje již celá řada teorií. Vzpřímený postoj, chůze po dvou a uvolnění rukou se jeví jako podstatné. Je sice skutečností, že k dílčímu rozvoji podobných dispozic došlo mezi savci (o dinosaurech a ptácích ani nemluvě) častěji, nicméně konkrétní souvislosti jsou významné. Adaptace nohy na vytrvalostní chůzi a běh byla pro přežití v prostředí rozrůstajících se savan nezbytná. Schopnost řeči je dalším často zvažovaným mezníkem v evoluci člověka.

    Své zastánce má stále teorie, že to byla práce, která „polidštila“ opici. Někteří ovšem upřesňují, jedná se podle nich vlastně o spolupráci. Jsou zde ovšem i poněkud temnější teorie. Jedna z nich se mi jeví jako pozornosti velmi hodná. Rozvoj mozku podle ní probíhal hlavně jako souboj v intrikování a lhaní, resp. v odhalování intrik a rozpoznávání lží.

    Leckdy soudíme, že mnozí lidé nejsou ještě dnes dost inteligentní, aby rozpoznali pravdu. Ale pravda je často taková, že jsou dost inteligentní na to, aby právě tohle předstírali.

53. Začnu odzadu: za ještě mnohem fatálnější problém než to, že je stále mnoho příslušníků rodu homo sapiens kteří nedokáží rozpoznat pravdu, je nutno považovat to, jak mnoho je takových, kteří nedokáží rozpoznat lež.

    „Rozpoznat pravdu“ – v plném, intenzivním (i extenzivním) smyslu je pravda o tomto světě natolik složitou a náročnou záležitostí, že není dost dobře možné vytýkat někomu, kdo nemá vůbec ani k dispozici dostatek volného životního času k tomu, aby se těmito složitými otázkami systematicky zabýval, že nedokáže proniknout do hlubin této komplexní pravdy.

    Ale – že se stále najdou obrovské skupiny populace, které nejsou schopny rozpoznat ani tu nejzjevnější, nejtriviálnější lež, právě to je naprosto otřásající fakt.

    Když například stále ještě téměř polovina obyvatel USA dokáže uvěřit tvrzení poraženého prezidentského kandidáta Trumpa, že výsledky voleb byly zmanipulované, pak je nutno mít zcela zásadní pochybnosti o kognitivních schopnostech národa, který je stále ještě vedoucí technologickou mocností této planety. Zdá se, jako by jmenovitě od dob osvícenství došlo v lidské populaci k dramatickému odloučení kognitivních schopností na poli racionalisticko-technologickém, a na poli myšlení společensko-kulturního. Zatímco na poli technologickém současné lidstvo zažívá přímo raketový vzestup, na poli společenského dění jako by se od dob prvních hominidů nezměnilo nic podstatného: stále ještě je naprosto rozhodujícím faktorem skupinová/klanová příslušnost. Jediný viditelný „pokrok“ je možno spatřovat v tom, že jestliže dříve byla rozhodujícím faktorem čistě rodová/biologická identita, dnes se tato skupinová/klanová příslušnost přesunula spíše do oblasti sdíleného světonázoru. (Aniž by tím ovšem ona rodová respektive národní identita zmizela ze scény.) Ale i tak stále platí: „pravda“ této skupinové identity spolehlivě přebíjí pravdy odůvodněných, racionálních argumentů. Přinejmenším u velkých částí populace je tomu tak.

54. Co se předpokladů vývojové linie vedoucí k homo sapiens týče, pak je nutno vzít v úvahu i ten fakt, že už tehdy v počátcích existovalo (pokud jsem si to z oné dokumentace správně zapamatoval) 26 různých vývojových větví. Proč to tedy nakonec byla právě ta jedna jediná, která se ukázala být tou nejperspektivnější respektive evolučně nejschopnější, je ovšem s tak velkým časovým odstupem jen krajně obtížné uhadovat. Tím spíše že nemáme – samozřejmě – k dispozici ani samotné mozky tehdejších hominidů, natož pak možnosti přímo zkoumat jejich mentální procesy.

    Docela (a dost možná zcela zásadně) zajímavá by byla otázka, kdyby tehdy nevznikla (respektive nějakým nešťastným zlomem zanikla) ta vývojová linie vedoucí k homo sapiens – dokázala by ho pak zastoupit jiná z oněch tehdejších větví? Jinak řečeno: vytlačila ona nakonec nejúspěšnější (nejinteligentnější) vývojová větev ty ostatní (jako to zřejmě moderní člověk učinil s neandrtálcem) – anebo ty by tak jako tak nebyly schopné dalšího vývoje směrem k člověku rozumnému?

    Proč má tato otázka natolik zásadní význam: jedná se o to, jestli evoluce spontánně (nutně) směřuje k vytvoření inteligence, anebo zda byl vznik (vyšší) inteligence jenom dílem čiré evoluční náhody, velice šťastné souhry celé řady různých faktorů, které jenom a pouze ve svém komplexu mohly nastartovat onen proces vedoucí k rozvoji vyšší inteligence.

    Přitom ale leccos hovoří pro to, že správnou by mohla být třetí odpověď: i podle výzkumů současných primátů se ukazuje, že určité zárodečné elementy vyšší inteligence (tj. schopnosti abstraktního myšlení) jsou přítomné i u nich. Příroda sama je tedy evidentně schopna sama, spontánně vytvořit ten základ, z kterého se pak vyšší inteligence může vyvinout.

    Na straně druhé se ale opravdu zdá, že aby se tento potenciál v plné míře realizoval, že je skutečně zapotřebí dost šťastné souhry celé řady faktorů.

    Do jaké míry k těmto faktorům patří (respektive do jaké míry je rozhodující) pracovní činnost, to zase dost souvisí s otázkou priorit, tedy se známou otázkou zda je první slepice anebo vejce. Vedla pracovní činnost k rozvoji inteligence hominidů – anebo tomu bylo naopak, teprve vyšší inteligence umožnila komplexnější, cílevědomější pracovní činnost?

    V každém případě je jisté, že určité pracovní činnosti vykonávají nejenom opice, ale i nižší živočichové. Aniž by to u nich vedlo k rozvoji vyšších kognitivních schopností. Je tedy nutno vycházet spíše z toho, že napřed muselo dojít k nějakým podstatným změnám v kognitivních schopnostech oněch prvotních hominidů, nežli pak – bezpochyby – mohla zpětně na jejich další rozvoj pozitivně působit sama práce.

    ———————

    Co se pak zmíněné možnosti (respektive schopnosti) klamat týče: to je docela zajímavá teorie, ovšem na straně druhé je tato schopnost přítomna už v „obyčejné“ přírodě. Například slučí matka, když je nablízku predátor ohrožující její mladé, předstírá zranění (tedy snadnou kořist), aby toho predátora odlákala jiným směrem.

    A zrovna nedávno jsem v jedné televizní dokumentaci viděl ještě mnohem sofistikovanější schopnost klamavého jednání: v jedné opičí tlupě jeden její (zřejmě jinak značně upozaděný) příslušník při nalezení lákavé potravy (o kterou by evidentně přišel kdyby ji spatřili i ostatní členové tlupy) záměrně vydal falešný poplašný signál – a poté co se ostatní v panice někam ukryli, mohl v klidu sám onu pochutinu zkonzumovat.

    Ovšem: právě tento příklad skutečně dokládá, že schopnost klamu dozajista poskytuje signifikantní evoluční výhodu. Byť i v daném případě jenom vnitrodruhovou.

55. Klamu na různý způsob je živý svět docela plný. Jeho udivující případy jsou objevovány na stále hlubší úrovni. Zmiňme však jen běžné mimikry nebo (právě) stavění se mrtvým, oboje velmi rozšířené ve světě hmyzu. Možnost, že by zmíněné přehršle nových poznatků mohly představovat pro zmíněnou teorii zrodu duševních schopností člověka doping, nás nabádá k opatrnosti.

    V konkrétním případě máme nesporně co do činění s klamem nového vzácného typu. Používá jej jedinec nebývale svobodný, schopný dělat z dosažených výsledků rychle individuální závěry. Zřejmě jen nepatrné množství živočišných druhů (především lidoopi) je toho aspoň v zárodku schopno. Člověku obdařenému řečí se zde otevřel ohromný nový prostor. Právě jen lidé jsou schopni dostatečné představivosti a abstrakce, nemluvě o logickém uvažování. „On si myslí, že já si myslím, že on si myslí…“ a tak dále, postupně až do páté úrovně, to je výkon, který snad (spolu)zakládá novou etapu ve vývoje individuální inteligence.

    Člověk je schopný promýšlet šachovou partii řekněme až šest tahů dopředu. (Nově byl schopen vymyslet a postavit stroje, jež jej již spolehlivě poráží). Dávné partie nemáme, žel, zaznamenány. A hry, které lidé na sebe zkoušeli před šachy už vůbec ne. Zbyly nám však aspoň útržky textů, torzální architektura a z doby ještě starší umělecké artefakty.

56. Otázka, zda byla, abych neřekl naděje, tedy potencialita, že bude po Zemi běhat nějaký tvor s mozkem rovnocenným tomu, jenž má Homo sapiens, svázána s jediným druhem, je zkouškou z naší nepředpojatosti… Příbuznost na úrovni druhu hovoří pro. My ovšem vnímáme duševní schopnost člověka, i pro její viditelné důsledky, jako zcela bezprecedentní, takže máme zato, že nevysvětluje-li ji nejlépe boží vnuknutí, pak něco svou jedinečností srovnatelné.

    Stále není dobře známo, jak rychle může k dramatickým a přitom, zdá se, komplexním vývojovým změnám dojít. Za jakou nejkratší dobu se může prosadit, fixovat a převládnout adaptace, jež ve srovnání s prvními náběhy vypadá jako dokonalost sama. Ať jsou tu, na Zemi různé fascinující výkony živých tvorů konkrétně jakkoli dlouho, mohly stačit proběhnout převratná zlepšení během řekněme tisíce generací? Nebo aspoň deseti tisíc?

57. Napřed ještě jedna poznámka k lidské schopnosti záměrného klamu. Psychologové objevili, že tato schopnost se vynořuje (až) ve třetím roku věku. Jejich experiment byl takový: posadili malé děti ke stolu, ve kterém byly dvě nádobky, hrníčky s víkem. Do jednoho z nich vložili nějaký pamlsek. Pak nechali po desce stolu přijít nějakého maňáska, o kterém tomu dítěti prohlásili, že je to zlý vlk, který jim ten pamlsek sní, když se dozví ve kterém hrníčku je schovaný. A ten vlk se na to pak onoho dítěte přímo zeptal. A je skutečně zajímavé: až do třetího roku ty děti s neotřesitelnou poctivostí prozrazovaly, kde je pamlsek ukrytý; i když pak musely smutně přihlížet, jak on jim ho skutečně bere. Zatímco děti za touto věkovou hranicí – ty už pochopily pravidla hry, a vlkovi naznačovaly (třebas i jenom nonverbálně, gestem) že by měl hledat v tom hrnečku, ve kterém nebylo nic.

    S určitou mírou cynismu by z tohoto experimentu bylo možno učinit závěr, že člověk dokáže být poctivým jenom první tři roky svého života; zatímco potom se stává vypočítavým podvodníkem. Na straně druhé je ovšem naprosto evidentní, že celá věc je o mnoho složitější. Především v této krystalicky čisté podobě – prozrazovat dobrovolně nepříteli kde jsou skryty mé poklady – by takto „poctivé“ jednání bylo naprosto nesmyslné.

    Ukazuje se tedy: určitá míra klamu je v lidském životě nejen nevyhnutelná, ale – v určitých situacích – i zcela legitimní. A v každém případě je schopnost jejího užívání naprosto jasnou evoluční výhodou – jak mezidruhovou tak i vnitrodruhovou.

    Spolu s tím se pak ovšem vynořuje zásadní nejen čistě etický, ale i závažný praktický problém: jakou míru klamu může snést lidská komunita, aniž by tím byl rozvrácen nezbytný moment vzájemné základní důvěry?!… Tady je odpověď opravdu velice obtížná. Zdá se, že hranice mezi obojím bude velmi pohyblivá, klouzavá; a že rozhodovat je možno jenom případ od případu. Víceméně – opět jednou – s rekursem na Aristotela, na jeho maximu „jak by s přihlédnutím ke všem okolnostem rozumně rozhodoval rozmyslný (moudrý) muž“.

58. Co se časové linie evolučního vývoje inteligence týče – ano, to je také velice zajímavá otázka. Jak známo, existují (respektive ještě celkem nedávno existovaly) určité lidské komunity, jejichž vývoj se zastavil víceméně na úrovni doby kamenné. Ta otázka která se tu pak staví je ta, jestli tato stagnace ve vývoji byla fenoménem pouze přechodným, anebo trvalým. Jinak řečeno: zda by se v těchto komunitách obnovil další vývoj, kdyby jim byl poskytnut čas dejme tomu dalších deset tisíc let (než by byly konfrontovány s vyspělejší civilizací). Je to prakticky jenom jiná varianta té otázky, jestli by se z jiných větví (nežli lidské) prvotních hominidů vytvořily taktéž bytosti s vyšší inteligencí, kdyby jim bylo ponecháno dostatek času.

    Tu samou otázku je pak ovšem možno položit i v meziplanetárním, kosmickém smyslu: dojde na každé (exo)planetě, kde jsou příznivé podmínky pro vznik života, nevyhnutelně k vývoji (vyšší) inteligence? Vzhledem k tomu že existence takovýchto exoplanet je dnes už v zásadě prokázaná, není to zdaleka otázka pouze akademická.

    Přes všechna rizika plynoucí z naprostého nedostatku faktografického materiálu bych se tu přece jenom (opět) klonil ke střední pozici: na straně jedné se asi sotva dá vycházet z předpokladu, že každý vznik biologických forem života nevyhnutelně vede k evolučnímu vzniku vyšší inteligence. Tato vyšší inteligence se jeví fenoménem natolik komplexním, že k jejímu vzniku je opravdu zapotřebí výjimečně šťastných okolností, souhry celé řady různých faktorů. Zkrátka: vždy je možné že evoluce se zastaví dejme tomu na úrovni (nanejvýš) opic.

    Ovšem: stejně tak na straně druhé nic nehovoří pro to, že by vznik vyšší inteligence měl být procesem natolik extrémně nepravděpodobným, že by v celém vesmíru neproběhl vůbec nikde jinde, nežli právě a pouze na naší vlastní matičce zemi. Už jenom ten samotný fakt, že určité zárodečné formy (vyšší) inteligence je možno nalézt jak u (ostatních) primátů, tak ale i u některých jiných živočišných druhů, jasně naznačuje že určitá základní dynamika vývoje k inteligenci je nevyhnutelnou součástí jakéhokoli evolučního procesu, kdekoli ve vesmíru.

    Jinak řečeno, odpověď na danou otázku by pak zřejmě zněla: samotný – ať jakkoli dlouhý – běh času sám o sobě zřejmě není dostatečným předpokladem pro vznik vyšší inteligence. Je skutečně docela dobře možné, že dojde (na dané planetě) k trvalé stagnaci. Ale – na straně druhé je právem možno předpokládat, že v rámci celého vesmíru ke vzniku vyšších forem života, a tedy vyšší inteligence došlo/dojde více nežli jednou. Rozhodující je zřejmě nikoli sám čas – nýbrž především to, zda jsou přítomny všechny faktory, všechny ingredience které jsou ke vzniku takovéto vyšší inteligence zapotřebí.

59. Kopat se nebude

    „Koncem května 2021 mladá antropoložka  Sarah Beaulieu prohlásila, že poblíž Kamloops Residential School v Britské Kolumbii objevila 215 samostatných neoznačených hrobů. Vláda i média považovaly za samozřejmé, že narušení půdy zachycené georadarem znamená, že tam jsou hroby. Vláda i média předpokládaly, že tyto hroby obsahují těla dětí. Předpokládaly také, že tyto děti byly pohřbeny tajným způsobem. Navíc předpokládaly, že jejich smrt byla způsobena zneužíváním nebo jiným kriminálním jednáním (a ne třeba tuberkulozou). A vyvodily z toho, že Obláti Panny Marie Neposkvrněné, kteří školu vedli od roku 1893, se podíleli na 200 úmrtích. V následné vlně násilí bylo poničeno pětašedesát kostelů, což mnozí přijali s potleskem jako projev oprávněného protestu. Čína vyzvala k vyšetření porušování lidských práv v Kanadě. Vlajka nad kanadským parlamentem vlála pět měsíců na půl žerdi a Kanaďané byli vyzváni, aby neslavili Den Kanady a nenosili národní barvy; místo toho byli vyzváni, aby se oblékli do oranžové barvy, která symbolizovala stud za minulost jejich národa. Byl vyhlášen nový federální svátek – Národní den pravdy a usmíření. Premiér Trudeau požadoval, aby papež přijel do Kanady a osobně se omluvil za roli církve. Česká televize informovala o šokujícím nálezu masového hrobu s ostatky 215 dětí z domorodých kmenů. V jednotlivých neoznačených hrobech na pozemku katolické školy. Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva vylíčil situaci jako rozsáhlé porušování lidských práv. Amnesty International požadovala, aby osoby a instituce odpovědné za smrt dětí byly stíhány. Papež František vyjádřil bolest nad šokujícím objevem ostatků 215 dětí a slíbil, že do Kanady přijede.“

    Uplynulo tři čtvrtě roku. Kopat se nebude. Proč myslíte? Inu, myslíme proto, že za ještě mnohem fatálnější problém než je neschopnost myšlení příslušníků rodu homo sapiens rozpoznat pravdu, je nutno považovat to, jak mnoho je takových, kteří nedokáží rozpoznat triviální hloupost.

    Ano, už slyším vaši námitku: „Ono se to sice nestalo, ale stát by se to klidně mohlo!“ Máte samozřejmě pravdu.

    https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3319992-v-kanade-nasli-hromadny-hrob-s-ostatky-215-zaku-oddelovani-deti-od-rodin-puvodnich

    https://www.dorchesterreview.ca/blogs/news/in-kamloops-not-one-body-has-been-found

60. Pane Nusharte, jsem sice raději, když (většinová) společnost vidí chyby, nejen v minulosti, na své straně, než aby je hledala a nacházela kdekoli jinde, nejlépe u slabších, vůči nimž nemá nejčistší svědomí, nicméně Vám zde musím dát za pravdu: Ono je už té ztrápenosti, provinilosti a nefétismu nějak moc. Defilují na veřejnosti a zasévají tak nebezpečnou setbu. Zneužívat je lze i zvenčí, velmi aktuálně režimem vládnoucím státu, kde je zvykem utápět případnou lítost a výčitky ve vodce.

61. Pane Nusharte, především shledávám značně překvapivým, že s takto apodiktickým zaujetím předkládáte případ, který ještě vůbec není dořešen. Přitom se snažíte sugerovat dojem, že zde byla do světa vypuštěna jakási mediální kachna, ale že její původci blokují poznání objektivní pravdy tím, že ještě tři čtvrtě roku po vydání zpráv o (předpokládaných) masových hrobech tyto nebyly vykopány.

    Přitom zcela zamlčujete, že za prvé se s exhumací nadále pevně počítá; jenže problém je především v tom, že indiánům jsou tradičně těla zemřelých posvátná. Hledá se tedy způsob, jak onu exhumaci provést s dostatečnou pietou.

    Za druhé: tvrdíte (respektive onen zdroj na který se odvoláváte), že dětská úmrtnost v těchto zařízeních byla (pouze!!) dvakrát vyšší nežli v ostatní populaci; přitom se zároveň činí všechno možné, aby tento fakt byl pokud možno bagatelizován. Podle mých údajů ovšem podle odhadů tato úmrtnost leží mnohem výše: dvoj- až pětinásobně. Už jenom z toho že to médium na které se odvoláváte z této široké škály vybralo údaj minimální naprosto jasně ukazuje, že jejich úmyslem je celou záležitost relativizovat a bagatelizovat.

    Za třetí: kolem celého případu je celá řada faktů, které jsou nesporné. Děti byly svým rodinám odebírány násilím; už jenom z tohoto faktu je možno s dost velkou pravděpodobností předpokládat, jak s nimi asi bylo nadále zacházeno. Za druhé: je naprosto nesporné, že mnoho dětí se z těchto domovů nikdy nevrátilo zpět ke svým rodinám. Nutně se tedy klade otázka: kam zmizel onen diferenční počet? Když se pak najde určité množství hrobů, pak se příslušné vysvětlení naskýtá samo sebou.

    Za čtvrté: brutální zacházení spojené se sexuálním násilím s dětmi v oněch domovech je taktéž mnohonásobně svědecky potvrzeno. Ostatně – naprosto přesně koresponduje se zprávami o sexuálním násilím v katolických zařízeních všude jinde ve světě, které se v současné době provalují jedna za druhou. Je opět jenom logické, že tam kde oběťmi byly pouhé „děti domorodců“, o kterých bylo zjevné že nebudou mít žádné zastání, že tam byla příležitost k (sexuálnímu) násilí na bezbranných dětských obětech ještě mnohem vyšší.

    Pane Nusharte, tohle všechno nejenom že „se stát klidně mohlo“ – ale to všechno se bez jakýchkoli pochybností dělo. A je skutečně otřásající, že Vy při pohledu na tato množství bezbranných dětských obětí nenacházíte nic jiného, nežli bezcitné bagatelizování jejich utrpení.

    Ostatně, pokud byste snad měl zájem podívat se na celou věc i z druhé strany, pak je k tomu možnost třeba zde: https://www.cbc.ca/news/canada/british-columbia/tk-emlúps-te-secwépemc-215-children-former-kamloops-indian-residential-school-1.6043778

62. Regres postihoval ve vlnách lidskou společnost snad po celou dobu její existence. Natrvalo však opětovnému vzestupu člověka zabránit nemohlo (téměř) nic. Je otázkou, zda tomu tak bylo proto, že vzestupu našeho druhu je nezadržitelnost vlastní, nebo prostě proto, že vždy zůstaly skupiny retardace ušetřené a pokrok se šíří téměř jako infekční nemoci, tedy, v tomto případě skoro výlučně, přenosem od skupiny ke skupině.

    Na Nové Guinee např. existovalo před tisíciletími jedno z raných, zřejmě nezávisle vzniklých center zemědělství. Když byly i zdejší kmeny před 2. světovou válkou (jako poslední početné populace) „kontaktovány“, žili zřejmě primitivněji než jejich předkové o 8000 let dříve. Do značné míry totéž platí i o obyvatelích Amazonie. Vzorový regres se přihodil obyvatelům odlehlého Velikonočního ostrova.

    Kdyby regres zasáhl lidstvo skutečně jako celek, trvala by obnova jen zhruba bývalého stavu velmi dlouho. Není dokonce vyloučeno, že by se společnost vydala, nikoli nutně náhodou, poněkud jinou cestou, než tou, která by ji (podle legend) bývala připravila skoro o všechno. (Něco takového není úplně vyloučeno ani dnes (není-li to dokonce dosud nejpravděpodobnější.)

63. Článek, na který, pane Poláčku, v tom případu Kamloops odkazujete, je z 27. května 2021 (aktualizace 29. května 2021) a principiálně se neliší od zprávy České televize z 1. června 2021, na kterou odkazuji i já sám.

    Pokud se chcete, jak říkáte, na celou věc podívat z druhé strany, musíte najít nějaký pozdější článek, který by vyšel nejlépe až po vyjití článku Jacquese Rouillarda v Dorchester Review (aby ten pozdější článek mohl se závěry Jacquese Rouillarda polemizovat).

    —————————-

    „To, že chcete pravdu, neznamená, že vám na domorodých lidech Kanady nezáleží. Zmínil jsem se o tomto příběhu [o článku Jacquese Rouillarda v Dorchester Review] velmi uctivě na CBC. „Obsah“ byl deaktivován.“

64. Co se toho regresivního vývoje týče, pane Horáku, pak jste mi tím připomněl jednu televizní dokumentaci o zhroucení jedné jihoamerické civilizace (nevzpomenu si už z jakého období, snad před nástupem Inků?…). To tu ale není důležité. Rozhodující je že zde existovala jakási vyspělá andská civilizace, zřejmě vysoce centralizovaná, s až vysloveně totalitním dohledem nad svým obyvatelstvem. Pak ale došlo k nějakým (snad nástupnickým) konfliktům v centru, a tato centrální moc se pak zcela rozpadla. A následně se – taktéž ve vzájemných bojích – rozpadly i všechny státně-organizační struktury nižší. V oné dokumentaci jeden vědec-specialista na danou oblast pak použil příměru, že se v této souvislosti hovoří doslova o „balkanizaci“ (!) daného teritoria. Došlo opravdu prakticky k tomu samému vývoji jako po rozpadu centrální moci v bývalé Jugoslávii, a k následnému propuknutí starých národnostních animozit. V tom jihoamerickém teritoriu sice ještě docházelo k určitým snahám o udržení určitých řídících struktur, což se dá odvodit například od toho, že byly podniknuty ještě určité pokusy o obnovu zavlažovacích zařízení. Ale nakonec byly tyto snahy marné, a tato civilizace se rozpadla víceméně v prach. A to nikoli pod údery zvenčí, nýbrž čistě interní destrukcí.

    Docela zajímavý je také vývoj v Africe: je obecně málo známé (a sám musím přiznat že jsem se o tom dozvěděl teprve nedávno), že ještě ve středověku zde existovaly velké, vyspělé říše, které nejenom že pěstovaly čilý obchodní styk s Evropou, ale dokonce v ní měly něco takového jako diplomatické zastoupení! Ovšem – časem neodolaly tlaku evropského kolonialismu.

    Zdá se, že rozhodujícím faktorem je nakonec schopnost dané civilizace přestoupit na čistě průmyslovou cestu rozvoje. Právě z toho důvodu svého času neodolala Čína – ačkoli bezpochyby velice kulturní civilizace – kolonizačnímu tlaku Anglie; Čína měla sice mnohonásobně vyšší počet vojáků, jenže palebná síla anglických kolonizačních oddílů snad tisíckrát přesahovala palebnou sílu čínských oddílů! A až v poslední době se Čína zase dokázala vrátit na cestu průmyslového rozvoje. Víceméně tou samou cestou pak prošlo i Japonsko; s tím rozdílem že nebylo přímo kolonizováno, pouze bylo vojenskou silou Američanů otevřít své hranice námořnímu obchodu.

65. Dostal jsem od paní Hájkové odkaz na jeden docela zajímavý článek: http://www.jozefbanas.sk/index.php/publicistika/53-izrael

    V samotné věci se autor článku zřejmě dost zásadně mýlí; nicméně článek má i tak svou zajímavost. Jeho centrální téze je ta, že Židé – v ostrém kontrastu s domácím, arabsko-muslimským obyvatelstvem – zvelebili poušť v úrodný lán půdy především proto, že před svým Bohem nepadají pasivně a trpně na kolena, nýbrž že s ním vedou neustálý, víceméně rovnoprávný dialog. A to sice na základě vlastního myšlení, odůvodněných argumentů.

    Především: před vznikem státu Izrael na daném teritoriu už také žily židovské rodiny; ale nezdá se, že by dokázaly hospodařit nějakým zásadně jiným způsobem nežli místní Arabové. Rozhodujícím faktorem daleko spíše bylo, že po druhé světové válce nastal příliv vzdělaných, technicky vyspělých Židů především z Evropy. Ten raketový rozvoj státu Izrael je tedy daleko spíše důkazem toho, že naprosto rozhodující je vždycky za prvé mentalita dané populace (její produkční aktivita), a za druhé stupeň její technické vyspělosti.

    Kdyby například na území dnešního Izraele nepřišli Židé, nýbrž dejme tomu Američané s jejich pionýrským duchem nebo Němci s jejich produkčně-technologickou důsledností, pak je možno víceméně s jistotou očekávat, že by tamější poušť zvelebili tím samým způsobem, jako to dokázali Židé.

    Nicméně – ten autorův poukaz na to, že judaismus je prý tím jediným náboženstvím respektive duchovním směrem, kde není zapotřebí padat na kolena respektive se přímo plazit po zemi, je opravdu zajímavý.

    Ovšem i tady jeho líčení oné prý tak otevřené a liberální synagogy před Zdí nářků zřejmě jen krajně nepřesně odráží judaistické reálie; pokud je mi známo, tak židovské synagogy jsou naopak vůči návštěvníkům ještě mnohem uzavřenější nežli svatostánky jiných náboženství. Ten případ který on líčí jako typický, to musí být zřejmě nějaká „turistická“ synagoga, jak řečeno před Zdí nářků, zřejmě ji provozuje nějaká liberální židovská komunita.

    A také asi sotva bude souhlasit, pokud on sugeruje, že židé mohou se svým Bohem hovořit víceméně jako rovný s rovným. Byl to přece zcela naopak bůh Jahve, který (především v raných fázích judaismu) zcela striktně trval na naprostém podřízení se lidu Izraele pod jeho vlastní moc.

    Nicméně v jednom ohledu má přece jenom pravdu: je nesporným faktem, že v judaismu neexistuje žádná církevní hierarchie. Ani žádné závazné učení. (Ovšem s výjimkou samotných textů tóry.) Co se výkladů tóry týče, pak tady skutečně vše je záležitostí navzájem rovných rabínů, tedy jejich intelektuální činnosti. Ovšem právo výkladu má v zásadě každý. Oproti křesťanství je tu tedy opravdu ten zásadní rozdíl, že svůj vlastní výklad může uplatnit každý, kdo přijde s nějakým intelektuálně vyspělým konceptem, s nějakým moudrým řešením. Jestli by v této okolnosti opravdu nebylo možné shledávat intelektuální náskok (oproti jiným národům), který je často připisován příslušníkům židovského etnika? (Například jak známo mezi nositeli Nobelovy ceny je vysoce nadprůměrný podíl rodilých Židů.)

    Byla by to opravdu docela zajímavá stopa. Ovšem – ten samý stav (tedy neexistence závazné dogmatiky) existuje jak v rámci islámu, tak i v rámci buddhismu! Aniž by zde byl zaznamenán tentýž pozitivní efekt ohledně kognitivních schopností.

    Nebo že by tím rozhodujícím faktorem byla opravdu jenom ta okolnost, že židé před svým Bohem nemusí padat na kolena?!… Na straně druhé, mechanicky opakované úklony ortodoxních židů při modlitbách působí také dojmem, že jsou výrazem koření se před Bohem. A co se buddhismu týče – nevím nic o tom, že by zde ono popisované „plazení se po zemi“ patřilo k povinnostem buddhistického věřícího. Jestliže tak činí někteří jednotlivci (případně některé směry), pak je to daleko spíše v rozporu se samotným učením Buddhy-Šákjamúního, který jak známo odvrhl všechny pouze vnějškové rituály či projevy víry.

    Všeho všudy nám tu vzniká dost nejasný, konfuzní obraz; nicméně – to je nutno přiznat – onen poukaz autora článku na to, že židé před svým Bohem nemusí padat na kolena, má svou zajímavost. Musím přiznat, že nemám žádnou bližší vědomost o tom, jak vlastně probíhají židovské náboženské obřady, co se tam koná, co se tam pronáší za texty modliteb a co se tam vyslovuje. Dost možná by opravdu stálo za to se na tuto problematiku podívat poněkud blíže.

66. Myslím, že autor se mýlí hned v několika věcech. Třeba v tom, že Židé na rozdíl od příslušníků jiných náboženství nepotřebují prostředníka mezi sebou a Bohem. Jistě. Pokud se modlí individuálně. Ale totéž se děje i v jiných náboženstvích. Křesťan se také modlí doma sám. Některý možná u toho klečí nebo dokonce leží na zemi, ale není to pravidlem. Individuální modlitba není nic jiného než rozhovor s Bohem.
    Společné bohoslužby většinou někdo vede. Ani já nemám přesné informace, jakým způsobem probíhají u Židů, ale rabín v nich jistě hraje větší roli.
    Kromě toho jsem dnes vyslechla Spirituálu na téma „Počátek života. Etické otázky podle židovské tradice“, kde byla řeč o tom, jak se židovské páry radí s rabínem o tom, co je a co není etické z hlediska židovského náboženského práva pokud jde o umělé oplodnění a podobné problémy. Což logicky znamená, že rabín ví daleko lépe, co si Bůh přeje, nežli například řadový Žid. Protože je znalcem židovského zákona.

67. Pane Poláčku, od radarového průzkumu toho školního pozemku v Kamloops uplynulo osm měsíců, původní domněnka se zatím nepotvrdila (nedomnívám se, že za osm měsíců by nebylo možné hroby prozkoumat sondou nebo alespoň jeden z těch dvou set hrobů vykopat) a Vy po mě žádáte, abych bezpodmínečně věřil, že v Kamloops je 200 hrobů (respektive jeden hromadný hrob). Když na tuto Vaši víru bezpodmínečně nepřistoupím (nemohu to vědět, dokud se to neprokáže), jsem podle Vás bezcitný. No ano, jsem spíše racionální typ člověka.

68. Musím napsat, že někdy mívám i já podezření, že jsme denně záměrně bombardováni zprávami o zvrhlých kněžích, až se to někdy zdá velmi málo podobné pravdě.
    Třeba dnes:
    https://www.novinky.cz/krimi/clanek/policie-stiha-mladeho-kneze-urizl-muzi-varle-40387036#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=rtze9JXUnC2-202202140450&dop_id=40387036&source=hp&seq_no=4&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

69. A ještě k tomu předchozímu tématu. Ve skutečnosti jsou to (měli by to být) křesťané, kdo nepotřebují prostředníka mezi sebou a Bohem, protože mají Ducha svatého, kterého jim přinesl Ježíš.
    On ho samozřejmě přinesl všem. Jde jen o to ho následovat.

70. Ale jistě, paní Hájková, že rabín „ví lépe“ co chce Bůh; ale on vydává pouze dobrozdání, nikoli (absolutně závazná) dogmata. Musí tedy vysvětlit (v daném případě onomu manželskému páru) na základě přesvědčivých argumentů, jaká je – pravděpodobně – v dané záležitosti Boží vůle.

71. Pane Nusharte, na tomto světě je nekonečné množství událostí, které není možno s definitivní jistotou potvrdit. Někdy je na místě značná skepse; jindy je zase spíše možné spolehnout se na to, že se ona událost pravděpodobně stala. Na základě čeho, z jakých důvodů a motivů Vy právě tuto událost takto vypíchnete, a začnete s mravním rozhorlením zpochybňovat její pravdivost?!…

    Vezměme si to všechno ale popořadě.

    Chcete popírat, že v těchto zařízeních docházelo k opakovanému násilí vůči bezbranným dětem?

    Chcete popírat že zde docházelo k opakovanému znásilňování dětí?

    Už jenom ten fakt, že je Vám toto násilí na dětech evidentně naprosto lhostejné, svědčí jasně o Vaší bezcitnosti vůči nim.

    Chcete popírat, že se „někam ztratila“ celá řada dětí, které byly do těchto zařízení zavlečeny?

    Vy rajtujete jenom na té jediné okolnosti, že doposud nebyla provedena exhumace; a tuto skutečnost zneužíváte jako dostatečný důvod pro to, abyste zcela ignoroval utrpení oněch dětí. To jediné co Vás opravdu zajímá je Vaše vlastní „utrpení“ z toho, že byste musel doznat, že v křesťanských zařízeních k takovýmto odporným aktům skutečně docházelo.

72. Paní Hájková, ta zpráva kterou jste zmínila, ta se zcela zjevně zakládá na skutečnosti, psaly o tom i noviny (Právo), a byl zde citován i příslušný policejní komisař který tuto událost vyšetřoval.

    Ostatně, k takovýmto případům dochází častěji (jakkoli se zdají být skutečně zcela neuvěřitelné); zrovna nedávno byl jeden takový (ovšem bez účasti kněze) projednáván před německými soudy.

73. Já beru všechno, co si přečtu na internetu nebo i jinde, s velkou rezervou, pane Poláčku. Mohlo to tak být nebo nemuselo. Mohlo to být i trochu jinak. Pravdu se samozřejmě nedovím. Svět klame a chce být klamán.
    Vezměte si, kupříkladu, jak velice se teď píše o ohrožení Ukrajiny Ruskem. Rusko se chystá ji napadnout, připojit k sobě. Biden si telefonuje s Putinem a vzájemné si vyhrožují. Svět má obavy o demokracii na Ukrajině. Ubozí Ukrajinci se prý o ní také bojí, chystají se na obranu.
    Včera jsem shodou okolností mluvila s jednou Ukrajinou, trvale žijící v ČR. Na Ukrajině má moře příbuzných, s nimiž udržuje kontakty. Řekla nám, že se tam vůbec nic neděje, nikdo nemá strach z války. Všichni jsou relativně v klidu. Nikdo neví, co se děje kolem jejich státu ve světě.
    Že by Ukrajinci nebyli informovaní? Nebo že by se o svou demokracii vůbec nebáli?

74. Oprava: „s jednou Ukrajinkou“.

75. „Vezměme si to všechno ale popořadě.“

    Pane Poláčku, „všechno popořadě“ brát nemůžeme, protože pak by náš rozhovor nabyl rozměrů absurdity a „fakt, že je mi násilí na dětech evidentně naprosto lhostejné“, by „jasně svědčil o mé bezcitnosti“.

    Možná by se pak opakovalo to schéma – schéma pro „uvažování“ druhu homo sapiens tak typické – schéma tlaku konformity, a já bych byl nucen jistojistě tvrdit něco, pro co zatím neexistuje důkaz a co tedy nemohu vědět (mohu tomu buď věřit, nevěřit, nebo to ponechat otevřené) – byl bych nucen tvrdit, že na školním pozemku v Kamloops je pohřbeno 200 dětí domorodých kmenů, které předtím byly sexuálně zneužity a pak zavražděny.

    Pokud bych totiž jako nevěřící Tomáš tvrdil, že o existenci dvou set na školním pozemku v Kamloops pohřbených dětí zatím nic nevím a nezdá se mi to pravděpodobné, „jasně by to svědčilo o mé bezcitnosti“, což si ale zase ze společenského hlediska nemohu dovolit.

    Proto bych (pod tlakem konformity) musel tvrdit i o to, o čem nejsem přesvědčen, musel bych tvrdit, že dětské hroby na školním pozemku v Kamloops jistojistě jsou a že šlo bezpochyby o kriminální jednání a zneužívání.

    Šlo by tedy v takovém případě o typický způsob křivení lidských charakerů, kdy člověk je pod tlakem konformity nucen prohlašovat něco, čemu sám nevěří. To by zajisté byl projev vysoké morální vyspělosti člověka a důkaz jeho neoblomné morální integrity.

    Ostatní otázky (mimo otázky dětských hrobů na školním pozemku v Kamloops), které mi „popořadě“ kladete, jsou irelevantní a s případem Kamloops bezprostředně nesouvisejí.

76. Chci s Vámi, pane Poláčku, diskutovat o těch dvou stech dětských hrobech na školním pozemku v Kamloops. Nechci nic popírat, chci se držet tohoto tématu.

77. „Kupříkladu potkám-li tři hnědé medvědy, indukcí mohu dojít k závěru ‚všichni medvědi jsou hnědí‘. Rozlišuje se indukce úplná a neúplná. Neúplná indukce má povahu předsudku. Moderní věda a pojetí přírodních zákonů stojí do značné míry právě na neúplné indukci.“

78. Pane Nusharte, já naopak odmítám s Vámi hovořit jenom o jednom jediném aspektu dané záležitosti, vytržené z celkového kontextu. To by bylo asi něco takového jako dohadovat se o hrobech u lágrů sovětského Gulagu – aniž bychom se nějak dále zabývali gulagem jako takovým, jako nástrojem masového teroru. Pak bychom vůbec nemohli usuzovat, jestli ty hromady mrtvol byly výsledkem svévolných poprav nevinných lidí, anebo třeba důsledkem potlačené vzpoury kriminálních živlů.

79. To co si myslí nebo nemyslí o hrozbě války sami Ukrajinci, to asi nebude hrát rozhodující roli pro reálný vývoj, paní Hájková. My v Československu jsme se svého času také nijak neobávali, že k nám vpadnou Rusové; a přesto k tomu došlo.

    Nicméně ani já se nedomnívám, že by nebezpečí války na Ukrajině bylo tak akutní, jak se mnozí na Západě domnívají. Nevím jestli jste sledovala příslušné diskuse na Deníku Referendum (zdá se že spíše ne), tam se toto téma v posledních dnech intenzivně diskutovalo, tam jsem vypočítal mé důvody proč se domnívám že pravděpodobnost vojenského konfliktu je spíše malá.

    Proč tedy západní představitelé tvrdí, že tato pravděpodobnost je naopak vysoká? – Prostě proto, že Putin celou dobu bluffuje. Už to jak naprosto neskrývaně poslal svá vojska k hranici jasně svědčí o tom, že chce vykonávat především nátlak vojenskou hrozbou. A docela bych předpokládal, že on nechá i cíleně západním zpravodajským službám podsouvat falešné zprávy, že útok ruských vojsk je na spadnutí. On chce Západ destabilizovat, uvést do zmatku, a věří tomu že bude v tomto ohledu tím úspěšnější, čím větší bude vykonávat nátlak. Ale ve skutečnosti dosahuje spíše efektu zcela opačného, pod jeho hrozbou se Západ naopak semkl.

80. Pane Poláčku, nemůžeme událost v Kamloops (událost z konce května 2021) zasazovat do kontextu způsobem, že budeme po všech lidech vyžadovat jakousi povinnost tvrdit, že na školním pozemku v Kamloops je 200 dětských hrobů (eventuálně jeden hromadný), když přitom o skutečnosti samotné je možné se jednoduše přesvědčit, ale zatím k tomu nedošlo a nejspíše nedojde.

    Přece, když někoho nutíte říkat něco proti jeho vlastnímu přesvědčení – něco, co on sám nepovažuje za pravdivé, není to žádné „zasazování jednotlivého aspektu do celkového kontextu“, je to prostě výcvik v tom, aby si člověk zvykl říkat i to, čemu sám nevěří – je to křivení lidských charakterů.

81. Pane Nusharte, oním „kontextem“ je permanentní násilí, které se v oněch katolických zařízeních na dětech dělo. A právě tento kontext chcete mermomocí vytěsnit, a to poukazem na to, že jeden jediný aspekt je dosud nepotvrzený.

    Mimochodem, najdou se lidé kteří i dnes ještě tvrdí, že o existenci plynových komor v nacistických koncentrácích nejsou žádné důkazy, a že příslušná zařízení sloužila jenom k „odvšivení“ vězňů.

82. Pane Poláčku, budeme-li význam slova „kontext“ chápat takto, pak v tomto Vašem kontextu se katyňského masakru dopustili Němci, a jestli to snad chcete popírat, tak nejen že tento fakt svědčí o Vaší bezcitnosti a lhostejnosti k utrpení Poláků, ale popíráte to prostě proto, že chcete mermomocí vytěsnit kontext permanentního násilí, kterého se Němci na Polácích dopouštěli, a to poukazem na to, že tento aspekt katyňského masakru o násilí Němců nesvědčí, protože katyňského masakru se dopustili komunisté.

    Mimochodem, najdou se lidé kteří i dnes stále ještě tvrdí, že katyňského masakru se dopustili komunisté.

83. Mimochodem, pane Poláčku, já nemám důvod nic vytěsňovat – vždycky jsem tvrdil, že lidé a tedy i křesťané (včetně katolíků) jsou hříšnici. Přece si pamatujete, jak jsme o tom nedávno diskutovali.

84. Ano, pane Nusharte – Vy verbálně uznáváte že i křesťané jsou „hříšníci“; abyste pak o to snadněji mohl zavírat oči před jejich konkrétními (zlo)činy. Tam kde jsou viníky paušálně „všichni“, tam pak není skutečně vinen žádný konkrétní jednotlivec. I tohle je ostatně jeden moment, který vyzdvihla H. Arendtová ve svém vypořádávání se s (nacistickou) totalitou a jejími zločiny.

85. Já chci oči otevřít, pane Poláčku: chci vědět, jestli ten konkrétní zločin spáchán byl nebo nebyl – čili před ním oči nezavírám.

    Chcete to vědět také?

86. Pane Nusharte, Vy zavíráte – a to zcela soustavně a záměrně – oči před tou celou řadou zločinů, které se v oněch katolických zařízeních děly. Jestli je k tomu možno připočítat i onu záležitost s hroby, to je jenom jeden kamínek z celé mozaiky.

87. POLOSVĚT VEKSLÁKŮ

    Viděl jsem včera televizní dokumentaci, s výše uvedeným názvem. A musím přiznat: ačkoli se mě tam popisované události bezprostředně nedotýkají (díky mému pobytu v zahraničí), přesto to co tam bylo řečeno a ukázáno je vysloveně otřásající.

    Napřed úvodem: jedná se především o osobu Františka Mrázka, který byl za socialismu tuzexovým vekslákem, a po převratu „povýšil“ na podnikatele, ovšem velmi svérázného typu. Krátce řečeno: obecně byl považován za „kmotra“ podsvětí; a odpovídajícím způsobem také skončil, v roce 2006 byl zastřelen profesionálním zabijákem.

    To by v oněch dobách nebylo nic ještě tak zcela neobvyklého. Ale jde o to, jakým způsobem probíhalo – či právě NESMĚLO probíhat vyšetřování. Před kamerami zde promluvilo několik tehdejších policejních vyšetřovatelů; a ti vyprávěli o tom, že když začínali rozkrývat celé pozadí Mrázkových aktivit a konexí, dostali se až do vysokých pater tehdejší politiky. A najednou se začaly dít podivné věci: ze strany samotného policejního vedení (!) jim začaly být házeny klacky pod nohy, byly jim upírány důležité spisy, a nakonec celá skupina policejních vyšetřovatelů byla náhle obviněna z toho, že neprávem soukromě jezdili na policejní benzín! V důsledku těchto obstrukcí pak velká skupina zkušených vyšetřovatelů odešla od policie: celkem 150 lidí, to byla skoro celá třetina tehdejšího celostátního sboru vyšetřovatelů! Tím byla policejnímu sboru prakticky uražena celá hlava. A po nějaké době – s novým vyšetřovacím týmem – se opakovalo něco podobného, také byl fakticky rozehnán.

    Skutečně až mrazí z toho, když se vyjeví, že české politické špičky tehdejší doby (padlo v této souvislosti především jméno sociálně demokratického předsedy vlády Grosse) nutily policejní vedení, aby torpédovalo policejní vyšetřování jednoho z největších zločinů toho času! Nebo ještě přesněji řečeno: že mohl existovat takový stav, že kriminální podsvětí mělo takovou moc, že mohlo fakticky úkolovat jak nejvyšší sféru politiky, tak i samotné vedení policie!

    Jeden z těch bývalých vyšetřovatelů zmínil slovenskou kauzu spojenou s vraždou novináře Kuciaka; a s velkým obdivem a zadostiučiněním konstatoval, že na Slovensku byly tyto mafiánské struktury nakonec odhaleny a rozbity. V České republice ale k něčemu takovému nikdy nedošlo; ačkoli toto spojení kriminálního podsvětí s vrcholnou sférou politiky zřejmě existovalo v zásadě stejným způsobem.

    Za daných okolností je samozřejmé, že vražda F. Mrázka nebyla nikdy vyšetřena. Jediným poněkud útěšným momentem v celé této tristní dokumentaci bylo konstatování jednoho z bývalých policistů, že po této spektakulární vraždě F. Mrázka tyto aktivity v českém prostoru přece jenom víceméně usnuly. Mrázek je mrtev; jeho největší konkurent (a dost možná zadavatel vraždy) Krejčíř je v jihoafrickém vězení. A ti ostatní se zřejmě z – příliš nápadných – mafiánských praktik přesunuli do „legálního“ byznysu.

88. Pane Poláčku, jeden politik z Manitoby poněkud neuváženě řekl, že ty školy pro domorodé obyvatele byly založeny s dobrými úmysly.

    Pak ale otevřel oči, za svůj výrok se omluvil a o dva týdny později s vážnou tváří pronesl, že systém škol pro děti domorodého obyvatelstva byl součástí genocidního plánu prvního kanadského premiéra Johna A. MacDonalda, jehož cílem bylo vyhubení původního obyvatelstva.

    Obávám se, že nikdy nebudu schopen takovéto sebereflexe, aby se mi otevřely oči jako tomuto pravdomluvnému politikovi z Manitoby.

89. Sice zrovna běží intenzivní diskuse na jiném vlákně, ale nemohu se zdržet uvést zde jednu aktualitu ze světa fyziky, nežli by mi zase zmizela z paměti.

    Četl jsem totiž dnes o budování nového výzkumného centra pro zkoumání elementárních částic. Jeho cílem má být hledání odpovědí na takové otázky, jako je vznik elementárních částic, a vznik našeho vesmíru. A v této souvislosti padla také zmínka, že kromě jiného je také nutno vyřešit tu záhadu, že lidské tělo váží nějakých 70 kilogramů – ačkoli veškerá suma váhy všech elementárních částic, ze kterých sestávají atomy tvořící lidské tělo, nečiní dohromady více nežli pouhých 700 gramů!

    Jinak řečeno: naše těla váží stokrát více, nežli kolik by podle platných fyzikálních teorií vlastně „směla“ vážit!!

    Musím přiznat, že o tomto paradoxu jsem doposud nikdy neslyšel; a přitom je to údaj, který zcela zásadně otřásá naším obecným pojetím skutečnosti; snad ještě mnohem silněji nežli celá teorie relativity respektive kvantová mechanika.

    A v minulých dnech jsem četl ještě jeden podobný článek, o nějakém jiném zařízení tohoto druhu. A zde byla napsána věta, že „v dnešní době nikdo nedokáže říci, jak vlastně funguje náš vesmír jako celek“. (!)

    Současná věda – svými bezpochyby velkolepými objevy – často budí ten dojem, že dokáže postihnout a vědecky vysvětlit víceméně všechna základní tajemství našeho vesmíru. Že sice ještě zbývá vyřešit několik málo zbývajících záhad, ale že základní fyzikální model naší skutečnosti, našeho vesmíru je už víceméně definitivní a pravdivý. No – a najednou se vlastně jen tak mimochodem vyjeví, že tato současná věda nedokáže fakticky v konečném smyslu vysvětlit naprosto nic; dokonce ani váhu našeho vlastního těla!

    Reálným stavem věcí tedy zůstává: konečná podstata našeho (fyzikálního) světa je stále ještě věcí zcela neznámou. Dosavadní věda sice samozřejmě už dokázala postihnout a fyzikálními modely popsat celou řadu dílčích aspektů hmoty; ale jak se znovu a znovu ukazuje, stále zde ještě zůstává obrovsky rozlehlá „terra incognita“, říše neznámá a nepoznaná.

90. Ohledně bezradnosti vědy nad tímto paradoxem /rozpor mezi hmotou elementárních částic a celkovou hmotou těla/ to nebude tak horké.
    Prý je to tím, že do celkové hmotnosti atomů se promítá kinetická energie kvarků a vazebná energie gluonů, což je taková malta mezi kvarky. Nejsem fyzik, prodávám, jak jsem koupila.
    Záhady vesmíru jsou ovšem takové povahy, že mě vedou k převědčení, že přesahují možnosti lidského poznání.

91. Ano, paní Zemanová, také jsem uvažoval tím směrem, že by vysvětlení bylo možno hledat v tom, že lidské (materiální, látkové) tělo je vsazeno do nějakého nadřazeného energetického pole. Které by se pak – na základě zákona ekvivalence mezi energií a hmotou – pak mohlo projevovat i hmotně, tedy jako (naměřená) váha lidského těla.

    Napadla mě ovšem ještě i jiná možnost. Zarazil mě totiž ten váhový poměr, 1 : 9. Ten totiž víceméně naprosto přesně odpovídá předpokládanému poměru mezi nám známou fyzikální hmotou – a mezi tzv. „temnou hmotou“, která tvoří 90 procent celkové hmoty našeho vesmíru.

    Já jsem už dříve při jedné příležitosti napsal, že se nesmíme domnívat, že tato tajemná „temná hmota“ se skrývá v nějakých nedostupných dálkách vesmíru; nýbrž ta je přítomná všude kolem nás samých. Bylo by tedy případně možné i to, že není jenom kolem nás – nýbrž i přímo v nás samých, že právě ona tvoří onu váhovou diferenci mezi našimi (známými) elementárními částicemi, a celkovou váhou našeho těla.

    Pokusím se na toto téma zjistit ještě něco bližšího; ale v každém případě tento poznatek nutně radikálně mění naše zaběhnuté představy o našem těle. Ať je oněch 90 procent celkové masy našeho těla tvořené čímkoli, je tu evidentně přítomno něco, co daleko přesahuje náš dosavadní obraz o nás samých. A především: o čem nemáme žádnou vědomost, jak to vlastně funguje, a co to pro nás vlastně znamená. Protože tyto skryté struktury jsou pak nutně nejenom nositeli hmotnosti – nýbrž i nositeli informace. A pak by bylo možno uvažovat i tím směrem: po naší smrti, rozpadne respektive rozloží se tento nositel informace stejně tak, jako naše biologické tělo? Nebo by v něm přece jenom mohl zůstat uložen jakýsi „otisk“ našeho vědomí, našeho já?…

    Na daném stupni našeho (ne)vědění je opravdu sotva možné kategoricky vyloučit jakoukoli z nabízejících se možností.

92. „Zarazil mě totiž ten váhový poměr, 1 : 9. Ten totiž víceméně naprosto přesně odpovídá…“

    Mluvil jste, pane Poláčku, o té hmotnosti lidského těla a tedy o váhovém poměru 700g (jako o součtu váhy všech elementárních částic, ze kterých sestávají atomy tvořící lidské tělo) ku 70kg (jako o celkem obvyklé váze lidského těla).

    700g : 70kg se nerovná 1:9 (ani 1:10).

93. Pravda ovšem bezpochyby je, že váha těla je pouhým procentem váhy temné lidské duše :-). Já to o té lidské hříšnosti říkám přece pořád, nejde tedy pro mě v zásadě o nic nového a ani nečekaného :-), jde prostě jen o vědecké potvrzení mých teorií.

94. Máte pravdu, pane Nusharte, tady mě zase jednou zradil můj matematický antitalent. 😉 Díky za upozornění.

    Jinak jsem k danému tématu přece jenom objevil nějaké (populárně) vědecké vysvětlení; paní Zemanová má pravdu, že to „není zas tak horké“.

    Jedná se skutečně o to, že elementární částice (z kterých se skládají i naše těla) získávají dodatečnou masu (váhu) z kinetické energie, která vzniká jaksi jejich „třením“ o tzv. „Higgsovy částice“. Ovšem tato teorie pak předpokládá, že celý náš vesmír je vyplněn takovýmito částicemi, „Higgsovým polem“, respektive éterem.

    Což pak ovšem potvrzuje myšlenky starých řeckých myslitelů, kteří (alespoň někteří z nich) právě existenci takovéhoto kosmického éteru předpokládali.

    Celý ten aktuální fyzikální model je mnohem složitější, musím přiznat že jsem z onoho článku četl jenom první tři stránky (z deseti), pak už celá tato záležitost začala přesahovat možnosti mého chápání. Asi má pravdu paní Zemanová i v tom, že tento vesmír je příliš složitý, nežli aby ho mohl pochopit (ve fyzice necvičený) lidský mozek.

95. E = mc²

    „Je to prostá algebraická rovnice, ve které nejsložitější matematickou operací je násobení. Právě tato unikátní kombinace významu s jednoduchostí je příčinou, proč je 
    E = mc² asi nejznámější fyzikální rovnice všech dob.“

    https://utf.mff.cuni.cz/~podolsky/Ejemc2/Ejemc2.htm

    —————————-

    „Rovnice však také naopak říká, že každému druhu energie, lokalizované v tělese nebo v poli, přísluší i odpovídající  hmotnost, projevující se setrvačnými a gravitačními vlastnostmi.“

96. Každý, kdo ale jen trochu přemýšlel při jedné z nejdůležitějších lidských činností, tak samozřejmě ví, že správný tvar této rovnice vypadá takto:

    E = WC²

    Až teprve dlouho po Einsteinovi s tím přišel jeden Renčínův člověk, který, vycházeje z kadibudky, pravil: „Marie, objevil jsem zákon zachování hmoty.“

97. Jaký je, pane Poláčku, Váš názor na připravovaný Selbstbestimmungsgesetz a feministickou reakci – iniciativu Geschlecht zählt?

    Může se z pokrokového feminismu stát antihumanistická reakční síla?

    Čili (z mého hlediska) může se přemrštěný feminismus stát nakonec obhájcem humanismu?

    —————————-

    Mohou morální a ideové spory (včetně například „energetiky v morální rovině“, ale například i sporu o to, zda „penis ve své podstatě je či není mužským pohlavním orgánem“) rozklížit Evropskou unii? Byl by takový ideový rozklad EU současně i geopolitickým zájmem?

98. Není zde to popření funkce penisu nakonec projevem toxické maskulinity, pronikající v identitě ženy do zařízení pro týrané „lidi s dělohou i bez ní“?

    —————–

    (Ministerstvo vnitra ČR
    SKUTEČNĚ(!) varuje, že „selský rozum“ je pak stavěn do opozice proti údajným výstřelkům Západu zejména v oblasti kulturních témat, a tento antiliberální přístup může v dlouhodobém horizontu představovat riziko pro pozici České republiky v mezinárodním systému.)

99. Je možné tu situaci vidět například optikou dogmatického sporu o tzv. filioque, optikou, která se nám z odstupu tisíce let může dnes zdát poněkud nesmyslná, a proto máme tendenci vidět příčinu tehdejšího tzv. Velkého schizmatu spíše v geopolitice?

100. To „ohrožení pozice České republiky v mezinárodním systému“ mi velmi živě připomnělo úryvek z knihy Franze Werfela Jeremjáš, která literárním způsobem volně navazuje na biblické příběhy.
     V úryvku, který teď ocituji, se ovšem jednalo o ohrožení pozice jedince ve světě, nikoliv pozice celého státu. Jednalo se tam o změnu náboženství, čili o konverzi dívky, která byla vychována jako Egypťanka, to znamená v úctě k tamějším bohům. Dívka se zamiluje do Jeremjáše a chce přijmout jeho víru, jeho Boha. Velmi ji totiž přitahuje.
     Nejdříve se ovšem musí vyvázat z moci egyptských bohů, přičemž ji kněz důrazně varuje, že jde o velmi nebezpečnou věc:
     „Je to velká věc, řekl, vyměnit bohy, a sice ne snad pro bohy, jež není možno zmásti, nýbrž pro lidi, kteří se odváží takové výměny. Duše lidská se může takovou odvahou lehce dostat do prostoru mezi dvěma říšemi, nad nimiž nemají moc ani staří bohové ani bůh nový. Avšak potom hrozí takové duši nejstrašnější nebezpečí, nebezpečí „vypadnutí ze světa“ Taková ze světa vypadlá duše je strašlivým způsobem „nepříslušná“, nenáleží k žádnému stvořenému místu a zůstává vyobcována z každého společenství, dokonce i ze společenství mrtvých.“

101. No… středoevropské duši, vypadlé ze světa, podle MVČR hrozí nebezpečí, že vypadlá nezůstane.

     Bude totiž svým hloupým „selským rozumem“ znevěrohodňovat liberální božstvo, což ji nakonec chtě nechtě, volky nevolky, хочешь не хочешь, wohl oder übel, chcąc niechcąc i chtiac-niechtiac dovede k návratu do říše starých „egyptských bohů“. MVČR proto doporučuje liberálních bohů se nezříkat a zříci se raději pochybného „selského rozumu“, pokud je v rozporu pravdou (tzn. s liberálním božstvem).

102. „Víte, pánové, která mocnost drží veškeren veliký východ našeho dílu světa; víte, že tato mocnost, již nyní vzrostší u velikost ohromnou, sama ze sebe a v sobě každého desítiletí větší měrou se sílí a vzmáhá, nežli to díti se může v zemích západních; že jsouc ve středu svém nepřístupna skoro každému outoku, stala se již dávno nebezpečnou svým sousedům; i ačkoli majíc také na půlnoci bránu otevřenou, že vždy přece, přirozeným vedena pudem, zvláště na jih rozšiřovati se hledí a hleděti bude; že každý krok, kterýž by na této cestě dále ještě učinila kupředu, hrozí během čím dále tím rychlejším zploditi a založiti universální monarchii, tj. nepřehledné i nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou. S touž křivdou, jako v Němcích za nepřítele Němcův, jmenují a pokládají mne mnozí v Rusích za nepřítele Rusův. Nikoliv, opravím to hlasitě i zjevně, nejsem nepřítel Rusův; naopak, pozoruji s radostným oučastenstvím každý krok, jehož tento veliký národ ve svých přirozených mezích kupředu činí po dráze vzdělanosti: však ale při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké, nežli dobré národní, z té příčiny již pouhá možnost universální monarchie ruské nemá žádného odhodlanějšího protivníka i odpůrce nežli mne; ne proto, že by byla ruská, ale že by byla universální.

     Víte, že na jihovýchodní straně Evropy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc, – z jichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem pro vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno…“

103. Tak teď jsem Vás pochopil, pane Nusharte. Po škole Annales, dějinách všedního dne, mikrorajónů, nahlížení historie prizmatem vývoje postavení žen atd. je čas na dějinné poznání prostřednictvím fenomenů zdánlivě marginálních, které však, kupodivu, zaujímají v dobovém diskursu nejvíce nadproporční postavení. A já, trouba, se honím, abych usledoval kdejakou politiku i válečné snahy, udržitelnost vztahu člověka k přírodě, otázky sociální spravedlnosti, možnosti změny ekonomiky i lepšího způsobu vlády!

104. Tak trochu ve vlastní věci: postihly mě teď dost akutní problémy se zápěstím, zřejmě v důsledku přetížení z (nadměrného) denního psaní na počítačové klávesnici. V nejbližší době si tedy budu muset dát poněkud „pohov“, a svou přítomnost zde omezit na nezbytné minimum.

     Což je ovšem zrovna v tuto chvíli dost nepříjemné, chtěl jsem vnést do diskuse nějaká nová témata. Ale mám je poznamenaná (abych je nezapomněl), a časem je přece jenom zmíním. Stejně tak k té konferenci na téma „Západní individualismus“ mám také ještě nějaké další komentáře.

105. Nevím, jestli Vás tentokrát chápu já, pane Horáku.

     Tak například ten útlak žen je sice možné považovat za zdánlivě marginální fenomén [zdánlivě marginální = ve skutečnosti důležitý?], který však [nevím proč „kupodivu“, když je marginální jen zdánlivě, ale ve skutečnosti je důležitý] – tedy „kupodivu“(?) -zaujímá v našem dobovém diskurzu nadproporční postavení.

     Já se tomu nadproporčnímu postavení nedivím ne proto, že bych ten samotný fenomén útlaku žen považoval za marginální jen zdánlivě (tedy ve skutečnosti za důležitý). Já ho nepovažuji za důležitý a přesto se nedivím jeho nadproporčnímu zastoupení v diskurzu.

     To nadproporční zastoupení je podle mě způsobeno právě tou kontroverzí – tím, že ho někteří považují za marginální a jiní za důležitý. Tím se stává důležitý, i kdyby důležitý nebyl. Například Němci už se nedokáží shodnout ani na tom, zda nějaký poslanec Bundestagu je žena, která vzhledem k všudypřítomnému útlaku žen kandidovala a byla zvolena na místě vyhrazeném ženám („Quotenfrau“), nebo zda jde o muže, který na tom místě nemá co dělat. Když se pak ta poslankyně (poslanec?) na svoji obhajobu nechá slyšet, že „penis ve své podstatě není mužským pohlavním orgánem“, nemůžeme se už divit, že to přitahuje pozornost, formuje diskurz, a některé ženy mohou tento narativ dokonce vnímat jako zcela konkrétní ohrožení (například týrané ženy, jejichž partner se prohlásí za ženu, čímž se v intencích populární intersekcionality – tedy jakožto transžena – stane ještě více systémově utlačovaným než pouhá žena).

     Jestliže by se v Německu podle některých politiků měl Selbstbestimmungsgesetz týkat i všech čtrnáctiletých a mladších dětí, není to marginalita, je to v takovém případě naopak velmi důležité rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky.

     Samozřejmostí pak je, že se podobné ideové spory projeví v nárůstu rozklíženosti EU a že se tato narůstající rozklíženost bude zrcadlit v geopolitice.

106. Ano, východiskem z ideových sporů, které pomalu rozežírají naši západní civilizaci, by samozřejmě mohlo být sdílené vlastnictví – tedy i společné sdílení pohlavních orgánů, takže penis by pak skutečně ve své podstatě nebyl mužským pohlavním orgánem, ale byl by orgánem společně sdíleným.

     Toto radikální levicové řešení sice evokuje sociální experimenty šedesátých let, ale třeba sdílené vlastnictví dělohy (pokud nejde o pronájem) je naopak součástí konzervativního pohledu (koliduje ovšem zase s poněkud pravicově chápaným právem ženy rozhodovat o vlastním těle).

107. Opravuji: Právo ženy rozhodovat o vlastním těle není pravicové, ale je z nějakého nepochopitelného důvodu levicové.

108. :-)… Vlastnictví produkčních nebo reprodukčních sil a prostředků má být samozřejmě sdíleno zásadně dobrovolně! A v konkrétních případech pokud možno i svobodně exkluzivně:-) .. (což nemá být v rozporu s jeho společenství-konstituující podstatou).

109. Ano, všechny revoluce by měly být dobrovolné a měly by platit jen pro ty, kteří se pro ně rozhodnou.

110. Oni se lidé neshodnou ani na tom, co vlastně je a co není revoluce. Co totiž jedni považují za revoluci, druzí za revoluci vůbec nepovažují. Nebo to považují dokonce za kontrarevoluci. Je ale zajímavé, že pojem „revoluce“ má u většiny lidí převážně pozitivní náboj. Kdyby tomu tak nebylo, přece by se hrdě hlásili k tomu, že chtějí kontrarevoluci. K pojmu (pozitivní) kontrarevoluce se však nehlásí nikdo. Kdyby se revolučním způsobem změnily pořádky, jejich odpůrci by zase říkali, že chtějí revoluci.